Vliv Marcela Duchampa a Henryho Moorea, u nás pak třeba Karla Nepraše, Zbyňka Sekala nebo Libora Fáry. A také éry komunismu, k níž jako člověk i umělec zaujímal celý život nesmiřitelný postoj. To vše odráží dílo Milana Beránka (1936), pozoruhodného výtvarníka a sochaře, signatáře Charty 77. Své první samostatné výstavy se dočkal až nyní, v jednaosmdesáti letech. Výběr z jeho celoživotní tvorby představí od 5. října do 5. listopadu galerie Arthouse Hejtmánek v Praze-Bubenči.
Z nenávratna na výstavu
Beránkovy plastiky, kolorované objekty i asambláže ze dřeva by nejspíš skončily v kontejneru. Doslova na poslední chvíli – krátce před stěhováním Milana Beránka z jeho třípokojového bytu – je odtud zachránil galerista, sběratel a akademický malíř Tomáš Hejtmánek.
Spolu s umělcovými básněmi, dobovými fotografiemi a nově natočeným filmovým dokumentem se dílo osobitého a mimořádně kreativního autora vůbec poprvé představí veřejnosti. Výstava bude otevřena denně, uzavřena bude pouze v den státního svátku 28. října. Její prohlídka je zároveň ojedinělou příležitostí k návštěvě bubenečské vily ze 17. století, kde sídlí galerie a aukční dům.
Zážitek z výstavy i prostoru
„Milan Beránek vytvořil mnoho děl velmi kvalitních, často ironických vůči vládě jedné strany, takže by byla velká škoda, aby on i jeho práce upadli v zapomnění. Mým cílem je jeho dílo nejen důstojně prezentovat, ale dostat ho i mezi sběratele a do galerií,“ říká Tomáš Hejtmánek, který je i autorem výstavy.
On sám se jako galerista i majitel významného aukčního domu specializuje právě na objevování neznámých či neprávem opomíjených autorů. K těm patřil i sochař Jaroslav Horejc, na jehož loňskou úspěšnou výstavu v Arthouse Hejtmánek nyní Beránkova retrospektiva navazuje.
Výstava je instalována v ateliéru a v přízemí domu. Jedna z místností připomíná i část umělcova bytu: zařízena je podobně jako pokoj v paneláku, kde Milan Beránek žil a pracoval. Vedle Beránkových děl je tak zážitkem také jejich originální instalace ve stylově zařízené vile. Ta ukazuje, jak noblesně a vkusně lze kombinovat staré umění se současným designem.
Nový život starých věcí
Tradičním materiálem v Beránkově tvorbě je sochařská plastelína, díky níž byl schopen naprosto přesně a zároveň svobodně realizovat své představy jak v plastických skicách, návrzích pro větší sochy, tak i ve svébytných drobných figurálních námětech. Zachycoval biblická témata nebo citové stavy (témata strachu a nejistoty), zápasy či splynutí nebo jen abstrahoval při zkoumání geometrických vztahů a průniků.
Další neméně významnou a zajímavou částí Beránkova díla jsou objekty sestavené převážně z nalezených věcí. Od šedesátých let soustavně vyhledával předměty, jimž dával nový smysl. Věcem často odsouzeným k zániku tak dával nový život. Název díla pak většinou vtipně podtrhoval zvolený námět, nezřídka se díla jevila jako sarkastická odpověď na soudobou politickou situaci. Nově vytvořené objekty zpočátku koloroval jen černě, postupně uplatňoval i další barvy, především červenou a žlutou.
Texty a básně
Nemalou část umělcovy tvorby tvořily také básně, kterým se věnoval celý život. Najdeme zde básně milostné i takové, které reagují na společenské dění, všechny však vypovídají o člověku nesmírně citlivém. Mezi Beránkovými krátkými básněmi můžeme objevit velmi zajímavé experimentální texty.
„Líbit se moje tvorba nemá a ani nechce. Porozumění a spříznění je mou snahou. Hledám a poznávám, snažím se pochopit a mám obavu o život svůj i život ostatních. Každého, kdo vědomě, bez viny, je dobrý nebo zlý s vlastním osudem, který přetváří dle svých schopností, a světla, za kterým v životě jde,“ poznamenal si Milan Beránek o své tvorbě v srpnu 1984.
Zdroj: tz, redakčně upraveno
