Marangu aneb pod Kilimanjarem

Hora je součástí Národního parku Kilimanjaro, který zabírá plochu asi 2700 m². Založen byl v roce 1973 a oficiálně otevřen v roce 1977. Unikátní je mimo jiné i tím, že se zde setkáte s rovníkovými, ale i arktickými podmínkami, jsou tu horké a suché pláně a zároveň oblasti s nižšími teplotami a dešti. Na vrcholu je pak trvale led (i když klimatologové předpokládají, že pokud bude tání pokračovat tempem jako teď, zmizí do roku 2020 tato čepička úplně) a teploty pod bodem mrazu. Les tu přechází ve výšce tří kilometrů ve vřesoviště. O kilometr výše pak veškerá vegetace končí. Ze zvířecí říše tu žijí buvoli, velmi vzácně i lvi a gepardi a ve stepi několik gazel.

I když samotný výstup je možný i pro laiky s přípravou, bez lan a horolezeckých zkušeností, je třeba splnit několik podmínek. Předně je to čas. Samotný výstup je rozplánován z důvodu převýšení na pět dní. Pak se na Kilimanjaro musíte vypravit s průvodcem, kterého si najmete právě u Marangu Park Gate, kde také zaplatíte poplatky a připravíte se na výstup. Bez průvodce je výstup zakázán. A v neposlední řadě je to právě otázka finanční, jelikož výprava na nejvyšší horu Afriky začíná na šestistestech dolarech na osobu a zvyšuje se s počtem nosičů a kvalitou místní cestovky. Jen kolem čtyřista dolarů stojí poplatky samotného parku.

My jsme se tedy vypravili podívat tam, kde výstup začíná. Zároveň je totiž okolí Marangu zajímavé i svou panenskou přírodou. Když jsme dorazili na místo, sesypali se na nás místní průvodci, kteří se předháněli v nabídkách a prosbách, abychom si vybrali právě je. Náš řidič nám jednoho pomohl vybrat a s ním jsme se vypravili na prohlídku okolí. Mohli jsme se zblízka podívat na chatky z hlíny, na banánovníky, kávovníky, mango a další plodiny zde běžné. Viděli jsme zblízka i africký život v jedné vesničce. Rozesmál nás pohled na místní „řeznictví“, kde visel kus masa a vedle byla přivázána kráva. Náš průvodce k tomu jen prohodil, že ta je na řadě, až se ten visící kus prodá. Ne zrovna lehkým terénem jsme se dostali i k vodopádům, kde jsme si odpočinuli a dostali místní hamburger, který měl pro nás průvodce připravený. Na zpáteční cestě jsme se zastavili ještě na tržišti, které také dokreslovalo atmosféru Afriky. Částečně i tím, že jsme obdrželi několi výhružek za pořizování fotek a několik nabídek na focení čehokoliv (například chameleona) za peníze.

 Teď už nám zbývalo jen jediné přání – vyfotit si Kilimanjaro. Vyfotit vrcholek nejvyšší hory Afriky není totiž tak jednoduché. Skrývá se často v oparu a není vidět. Nám se to podařilo až čtvrtý den, těsně před naším odjezdem z pevniny. Kilimanjaro se nám ukázalo v půl sedmé ráno a v sedm ukrylo svůj vrcholek opět do mraků. Jakoby nás chtělo jen pozdravit a říct: „podívej se, nestojí za to přijet ještě jednou a podívat se na mě zblízka?
Kdo ví, třeba se nám to podaří ještě dřív, než roztaje tento vrchol, který Ernest Hemingway popsal ve své knize The Snows of Kilimanjaro jako „široký jako svět, nádherný, vysoký a na slunci neskutečně bílý“…