Mami, dám si jen dva knedlíky

Asi také nežijete podle představ svých rodičů a neplníte jejich sny, kterými se oni dost možná nechali motivovat v těžších časech. Teď už jsou v důchodu a někteří jsou se svými dětmi zcela smířeni a nechávají je žít podle jejich představ. Někteří ovšem nikoliv.

„Mami, ale dám si jenom dva knedlíky,“ říkám vždy při návštěvě svých rodičů.

Hlavou se mi míhá, že ta vepřová je ale setsakramentsky tučná. Vzpomenu si na svůj poslední, ne zcela uspokojivý pohled na váhu, a taky na bolesti žlučníku, které mě sem tam po českých a tučných jídlech přepadávají.

Vidím ale mámu, jak se tetelí, jelikož navařila a může pohostit své potomky. Je to její největší hobby, a jestli se někdy v životě někde vyřádila, tak to bylo právě za plotnou. Nic proti tomu, každý podle svého. Na stůl přede mě servíruje talíř a na něm jsou knedlíky zase čtyři. „Jen se pořádně najez, pro koho myslíš, že to vařím!“

To nevím pro koho to vaří a hlavně nevím proč mě zase tak cpe. Ale knedlíky jsou v pohodě, knedlíky zvládáme řešit bez hádek a osočování. Co nám jde hůře, je komunikace a svoboda pod heslem „žít a nechat žít“.

Ve třiceti jsem si sice uvědomila, že pro své rodiče budu pořád dítětem, ale v poslední době mě zaráží, jak moc se na mě pořád soustředí a jak moc si berou k srdci mé nedostatky. Nejsem ideální dcerou, nejsem nejlepší máma pro své dítě, a moje životní priority jim nevoní. Dokonce se dá říci, že jim sem tam i zapáchají.

A problém je na střeše a na hašení není vody. Ta se vyčerpala na boj o pěkné manželství se slušně vychovaným dítětem, a na práci taky trochu zbylo. Na rodiče se nedostává, ale je to hanba, když mě tak dobře vychovali a takové krásné dětství mi připravili. Hanba a svoboda, toť mí souputníci.

Ty čtyři knedlíky jsem do sebe zase nacpala. Je mi trochu těžko, ale to je v pohodě.
Ty můžu totiž spláchnout trochou pivka…

Mimochodem - znáte to?