Maluška

FiftyFifty, společenský magazín.
Maluška na FiftyFifty.cz. Články, recenze, sexy povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy od kartářky atd.
Magazín pro ženy i muže > Maluška

FiftyFifty
Share
 >  > 

Maluška

Maluška

Upozorňuji případné pány čtenáře, že tento článek více než smrdí hrdopyšným mateřstvím a feminismem. Jsou to po návratu z porodnice tolik silné pocity, že nejdou skrýt ani do meziřádků, natož zcela pominout. Maluška je konečně na světě a ženský jsou prostě hrdinky.

Byl to porod jak z instruktážní knihy.
Přišlo to v noci a nejdřív jsem si myslela, že ten bramborovej salát k večeři byl asi nějakej divnej. Pak to houstlo a rychle se jelo, něco se zapomnělo a už se otvíralo, pak se strachovalo, žadonilo a hekalo, i když se nemělo. Taky se tatínka kousalo, aby z tý děsný bolesti něco měl, a pak už se jen tlačilo a brečelo. Štěstím, že je to za mnou, že je to zase holka a že je malá, ale zdravá.

Vzali nám ji do inkubátoru na dopečení pod dohledem a my se na ní byli podívat. „Rádi bysme se podívali na Elišku Kleknerovou“. „ Á, to je ta Maluška, tak pojďte…“
Ležela tam v tý skleněný věci úplně nahatá, v takový tý poloze žáby. Pusinku vyšpulenou, úplně bezbranná.
Takhle začal život naší druhé dcery.

Porodnice je hrozně zvláštní místo.
Když sedíte na chodbě před porodním sálem a po několik dní ukazujete návštěvám to právě narozené nic, které přesto, že je malé, jí tak, že strčí do kapsy i toho 4,5 kilového kluka odvedle, podvědomě pozorujete místní cvrkot. Jedny z dveří na chodbě mají nápis – "Vstup pro tatínky na porodní sál." Sem tam z nich vyleze sestra a zakřičí do dlouhé chodby mužské jméno. Přišel čas, tatínek může jít přihlížet, ruce třímat a čelo otírat.
Vstane teda více či méně bílozelená postava, která se vrávoravým krokem blíží k porodnímu sálu.

Jdou jakoby nevěděli, zda to přežijou, a na většině z nich je vidět, že by nejradši utekli. Druhý den je vidíte sedět v chodbě coby návštěvu, která rozpačitě drží v ruce ten uzlík a oči má slzavé.
Pohled návštěvníků na ty malé uzlíky je plný štěstí a uznání. Výrazy matek jsou v tu chvíli pyšné a šťastné. A bodejť by ne.

Za skleněnými dveřmi, kam návštěvy nesmí, je oddělení šestinedělí, tedy to místo, kde jsou pár dní matky po porodu. Mají v pokojíkách vedle sebe svoje miminka a nikdo je zde nesmí rušit. Prožívají si tu své první dny se svými dětmi a co já si tak myslím, možná ty nejšťastnější. Jen tam jsou totiž celé pro své dítě, nestarají se o nic jiného.
Střídají se.
Odcházejí domů a každý jim přeje hodně zdaru. Tatínek s novou autosedačkou už nervózně podupává v chodbě.
Místo nich se na vedlejší postel brzo přišourá bílá postava, která ač nemůže moc chodit ani sedět a ve tváři je pobledlá, ptá se hned po svém dítěti. „Ano, je v pořádku. Přineseme vám ho po vizitě, můžete se na něj jít podívat tam a tam…“

Chvíli si sedne, ale pak vyrazí.
Šourá se dlouhou chodbou, trochu se jí točí hlava a neví, že košile je červená. Dojde tam a uleví se jí. Dejchá! Žije! Mám to za sebou…
Pak si možná chvíli odpočine, aby nabrala síly na kojení, konejšení, věčné nevyspání. Na tu přecitlivělost a hromadu štěstí, která je k neunesení.

Jestli je na světě někde místo, kde se soustřeďuje lidská síla, odhodlání, štěstí, bojovnost a pokora, je to právě v porodnicích. Kousek toho všeho si nesete domů a předáváte to Maluškám.
A řekněte mi co je víc.




Poděkování:
Hlavní sestře 2. porodního sálu porodnice U Apolináře Zoře Sípkové, díky které teď můžu potvrdit, že druhý porod je snazší než ten první
a Bobešovi; a to nejen za to, že tentokrát nic a nikoho nerozbil...





© 2005 – 2018 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.