Maloměsto očima naplaveniny

Tento text je spontánní reakcí na článek minulého týdne - Praha očima venkovana

Ve vagónech bylo těsno, hospodský smrádek smíchaný s vůni domácích řízků a parta studentíků zpívajících.. „zrzavou zrzavou tu já mam nejrači“.
Lidí je na peróně pomálu, takže se ani nemám koho zeptat, kudy k novým zastávkám tramvaje.
Nakonec ji najdu. Ale v devět večer jede jen jedna za hodinu..

A tak jdu pešky, mám to 30 minut chůze od jednoho konce města ke druhýmu.. v ruce pohotovostně zapnutý mobil, kdyby něco vyskočilo z houští. Jeden nikdy neví.
Město je liduprázdný.. jen sem tam se táhne za paže mládež.
Mám hlad.. ty řízky tak krásně voněly. Ale cedule nonstopky jsou vypnutý.
Město tiše spí, tu a tam mrká modrýma očima.
Projíždí pán na kole.
Jen ty kostely jsou pořád posvátně temný a kloní na mě věže.
Vždyť je devět večer krucinál.. v tuhle dobu se vracívám z práce.. a tam je všude plno lidí.. ne že by se člověk cítil bezpečnej, ale možná pořád živej.
To je vlastně ten důvod, proč jsem tam a né tady. To mrtvo, to neměnící se mrtvo celých 24 let. Beze změn.
Procházka je příjemná, je jaro.. a to voní všude stejně.
A jsem tu.. v té ulici to tak dobře znám.
Ticho, potemnělo.
Tam štek pes.
Z komínu se kouří, jsou doma :)

Jasně, maminka má zase navařeno. Prokecáme se až do rána. U stáčenýho vína a okna do zahrady.

Je tu tak ticho, takovej klid. Co já bych za to.. no nedala. Na víkend. Ale napořád už nemůžu.
Potřebuju život, né tohle. I když.....

Sobota
Jdem spát. A že se tu spí, v těch nadejchanej peřinách..

Ráno je bolehlav a černý horký kafe.. bože, jak já tohle miluju.

A jéjé.. paní Špačková už ví, že jsem přijela. Zvoní a nese buchty.
„Mami, neotvírej, té se nezbavíme.„
A je tu. A už to rozjíždí. Proč jsem tam a né tady. A co její Janička, a co malej Pepíček, a co velkej Pepíček, a co barák.. a že bude zabíjačka.. a už mě cpe do klobás.
Uf.
První očistec mám za sebou.
Teď ještě: babičky, táta, ségra, Monika, Honza a děti, Manka s pletením.

Neděle večer
Stojím opuštěně na malým zaplivaným vlakovým nádraží. Mám v tašce domácí řízky, zavařeniny, kilo jablek a pár dobrejch rad.
Stojím tu, piju hnusný kafe z automatu, koukám na plešatý strejce s igelitkama a strhaný tety s dětma. Vzpomenu si na tamty vyfiknutý nádhery, co choděj do fitek, solárek, jezděj na hory protože to je kúl..

a tak vám nevím...