Malé Čechy uprostřed velké Kanady

FiftyFifty, společenský magazín.
Malé Čechy uprostřed velké Kanady na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Malé Čechy uprostřed velké Kanady

FiftyFifty
Share

Malé Čechy uprostřed velké Kanady

V Torontu je všechno tak nějak přirozené, jednoduché, normální. Člověk se do tohoto města, pro které je hlavním rysem jeho kosmopolitní podstata, dokáže vcítit až neobvykle rychle.

Na přístupové cestě je slyšet hlasitý hovor a dětské výkřiky: "Deniso nelítejte venku, je zima. Nastydnete, pojďte dovnitř." O kousek vedle vede pán ve středních letech vážně nevážnou diskusi o nových podlahových krytinách. Lidé tetelící se zimou postávají venku jen tak v košili, a to je jářku dobrá nula. "Severní vítr je krutý….", ozývá se z restaurace Praha. Uvnitř se totiž nesmí kouřit. Bez výjimky. Že to snad není ani možné? A přece tady, v kanadském Torontu se prostě v restauracích nekouří. Ani při celovečerní zábavě s hudbou. Je to tak přirozené jako je v Čechách přirozené kouřit, byť i druhému do talíře. A je to také hlavní viditelný rozdíl mezi touhle a pravou, českou zábavou.
Vlastně je tu ještě jedna nepřehlédnutelná věc. Člověk, který se tady ocitl spíš náhodou a je pravý Čech z Čech, je tu nejen výjimkou, ale také atrakcí. "Místňáci" se totiž už všichni znají. A tak se host v okamžiku seznámí s polovinou sálu a nechá si vyprávět a vypráví a pije pivo za dva dolary a, má-li chuť, vybere si z českého menu hovězí guláš, smažený řízek s bramborovým salátem anebo vepřo knedlo zelo. A nebyl by Čech Čechem, kdyby se nepokusil zhodnotit kvalitu zlatavého moku a nepřihřál si tu svou hrdou polívčičku, že nad české pivo není. A ani tohle, tady na české půdě v kanadském Torontu, se Plzeňskému nevyrovná.

Nový domov

Torontu je všechno tak nějak přirozené, jednoduché, normální. Člověk se do tohoto města, pro které je hlavním rysem jeho kosmopolitní podstata, dokáže vcítit až neobvykle rychle. Snad právě fakt, že se Toronto stalo domovem lidí, kteří ve své vlasti z nějakých důvodů nemohli, nebo snad nechtěli žít, cítí se tady nově příchozí, ač zrovinka sám uprostřed davu, tak nějak součástí místní společnosti. A troufám si říci: nepojmenovatelné společnosti.
Číšník v restauraci se vám nezřídka představí jménem a samozřejmostí je krátký, byť lehce formální rozhovor. Multikulturní jsou tady i jídelní lístky, zejména v tradičních Canadian restauracích. Kromě nezbytných amerických hranolků a burgerů na tisíc způsobů si můžete vybrat z nabídky italské pizzy či pasty, francouzských omelet, řeckých souvlaki nebo třeba mexických tortil. Co z toho všeho je vlastně typicky kanadské, vám těžko někdo poradí.
Podle Kevina, který se v Kanadě narodil a cítí se být tím pravým Kanaďanem, je Toronto rozhodně to nejkosmopolitnější město na světě. "Má to své výhody", říká: "a já to miluji. Představte si, mít jen pár stanic podzemkou kousek nefalšovaného Japonska s kouzelnými sushi jídelnami, japonským personálem i atmosférou. Máte chuť zanořit se do pravého asijského trhu a okusit trochu exotického ovoce? Není nic snazšího, než vypravit se na Dundas Street, kde začíná China Town." Své vlastní město ve městě tady mají Italové, Řekové, Indové, Jihoameričané a další. No a takzvaný Masaryk Town je královstvím českých emigrantů. Masaryk Town byl založen Masarykovým Institutem, který je jakousi ochrannou, informační a organizátorskou střechou pro naše kanadské krajany v Torontu. Ústředním bodem, co se setkání za různým účelem týče, se zdá být restaurace Prague na Scarborough Road 450, byť to zdaleka není jediná česká restaurace. Oblíbená je také česko-irská hospůdka identifikující se podle toho, kdo přijde - po česku U Marušky, po irsku Celts a po kanadsku - si můžete vybrat

Nová kultura
Jeden z našich krajanů, žijících v Kanadě, pan Mareš říká: "To víte, správný Čech bez kultury nemůže žít. A tady to platí dvojnásob." Tohle tvrzení by se snad dalo jenom trochu upřesnit, totiž že: "rodilý Čech nemůže v Kanadě bez české kultury spokojeně žít".
Jedním z informačně-kulturních médií je pro naše krajany Rádio Bohemia, vysílající několikrát v týdnu. Tady se člověk může dozvědět například o Tradičním českém dnu, Mikulášském nadělování pro děti nebo Vánoční zábavě pro dospělé. Rádio přináší svým posluchačům také českou hudbu, rozhovory a čtení z knih. Škoda jen, že levnější frekvence jsou v Kanadě k mání až po půlnoci, takže reklama radí zaměstnaným nebo starším posluchačům prostě si vysílání nahrát a poslechnout ráno.
Mimo to tady v Torontu vycházejí v současné době troje české noviny, čtrnáctidenníky, jejichž hlavní náplní je informovat o nejrůznějších českých akcích na kanadské půdě, přinášet různá zamyšlení a rozhovory. Jejich společným atributem je rubrika "Co se děje doma..?", která, jak název napovídá, přenáší čtenáře na chvíli do Čech. Tak si říkám, je pro ně doma tady…nebo tam…?? Při čtení českých kanadských novin jsem se nemohla zbavit dojmu, že je v tom našem společném, českém domově stále jaksi všechno, nebo alespoň většina věcí, tak nějak trochu špatně. Snad jedině list "satellite 1-416", nezavání lehkou příchutí zatrpklého patosu a není v něm ani náznak nevyrovnané křivdy. Hořkost téměř sametová. Možná je to jen jakési dogma, hluboko zarostlé ve mně nebo v jejich duších a pamětech. Možná je jednou zcela pochopíme. A možná jednou oni zcela pochopí nás.

Nové divadlo
A nebyl by to pravý Čech, kdyby ho uspokojilo kulturní spektrum bez divadla. Na premiéře představení Stará dobrá kapela (autora Jiřího Hubače) bylo vyprodáno. Soubor, většinou jinde zaměstnaných nadšenců, představí asi 3x do roka novou hru, která se dočká tří repríz. Prostory pro její nazkoušení a uvedení si pronajímají kde se dá, nebo spíš kde nájem není nehorázný. Tentokrát se hrálo v malém divadelním sále, v přízemí psychiatrické kliniky, v auditoriu Josepha Workmana. Komorní, velmi příjemné prostředí ještě umocnilo dojem z elánu a nadšení herců. Po představení se v hospůdce U Marušky probíraly dnešní výkony, kondice herců i reakce obecenstva. A jelikož na většinu aktérů čeká druhý den cesta do zaměstnání, dají si dvě české plzeňské dvanáctky a honem do svých kanadských domovů.
Nejsem zrovna dobrý divadelní kritik, ale atmosféra večera vytvořená souborem torontského Nového divadla byla nezapomenutelná. Při jejich zpracování hry Jiřího Hubače se dalo smát, plakat, přemýšlet… A tak většina odposlechnutých reakcí byla velmi pozitivní, dokonce nadšená. Snad i ta hra o mládí, které je pryč, o návratu do rodného města, mluvila tady v Kanadě lidem
tak trochu z duše.








© 2005 – 2019 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.