Varovná data o propadu početnosti ježčích populací ve Walesu, Anglii a Skotsku pochází dílem od dobrovolníků z neziskové Společnosti pro ohrožené druhy, dílem od Ornitologického trustu. Jejich čísla hovoří jasně. Za poslední dvě desetiletí hlásí amatérští zoologové o 50 % méně ježků na venkově a zhruba o třetinu méně ve městech. Shodně přitom připouští, že dobrat se v terénu precizních dat a provést nějaké opravdu solidní sčítání je složité. Ježci se totiž vyznačují podmračným způsobem života a den obvykle tráví zahrabáni v listí. Jasno ale mají v tom, že ježků je v Británii nyní viditelně méně. Včetně těch přejetých na silnicích.
Venkov ježkům nevoní
„Podstatnou částí tohoto problému je, že farmáři i zahrádkáři se dnes možná až příliš starají o svou půdu a příliš nefandí zarostlým pozemkům,“ tvrdí Emily Wilsonová, vedoucí projektu Hedgehod Streets (Ježčí uličky). „Zarostlý pozemek je přesně tím prostředím, ve kterém ježci prospívají. Praxe je ale taková, že se odstraňují se křoviny, prořezávají se živé ploty, pročišťuje se vegetace a odstraňuje se stařina listí či trávy vyhrabáváním. Ve snaze po maximalizaci prostoru využitelného pro zemědělskou produkci tak z krajiny mizí místa, která mohla ježkovitým něco nabídnout.“ Životní prostor ježků se tak rychle zmenšuje. Není to sice jejich jediný problém, ale zdaleka ten nejpichlavější.
Intenzifikace zemědělství jde totiž ruku v ruce s úbytkem zdrojů potravy, především hmyzu a slimáků. Ježci mají pořád šanci na svou potravu narazit, ale musí za ní déle cestovat. Přesuny krajinou již zbavenou příhodného vegetačního krytu je tak vystavují většímu riziku, že je něco uloví. Lišky je sice jen zřídka dokáží ulovit, ale často je vážně zraní. Dravci je pak dorazí. Predační tlak na ježky má v dlouhodobém srovnání spíše klesající tendenci (na území Velké Británie se ani liškám ani dravcům v posledních letech zrovna nedaří). „Neutrální“ je vliv automobilové dopravy. Ročně na britských silnicích zahyne kolem 100.000 ježků, ale toto číslo také spíše klesá.
Z divočiny do města
Zoologové i amatéři si ale v roce 2015 všimli zajímavého trendu: stále více ježků míří z „neúživné“ zemědělské krajiny do měst. Na jejich předměstích, v zahradách a parcích, nachází to, co jim na venkově schází. „Může to znít zvláštně, ale ježkům se dnes ve městech daří lépe, než ve volné přírodě,“ říká Wilsonová. „Tedy, trochu lépe. Jejich počty tu nepadají tak rychle, jako na venkově.“ A na myšlence, že by to mohly být právě ozeleněná předměstí, která by zajistila záchranu a přežití britských ježků, vystavěl projekt Hedgehog Streets svou činnost. Principem je zpřístupnit a otevřít jim města tak, aby zde mohli skutečně dobře fungovat.
„I betonová džungle Londýna obsahuje pár zajímavých zelených míst, ale jak se k nim mají dostat, když ježci neumí létat?“ ptá se Michael Birkenwald, který se na Hedgehog Streets podílí. Vitální populace ježků potřebuje vzájemný kontakt a bezpečné koridory. Jak na to? S dovolením sousedů a majitelů domů v londýnském South West začal před čtyřmi lety vyvrtávat do obvodových zdí a kamenných plotů na zahradách tunely pro ježky. Žádná předzahrádka se tak nestane pastí nebo bariérou, která by znemožnila průchod ježků. Do kampaně se jen ve zmíněné čtvrti zapojilo 47.000 majitelů domů. Návratu ježků tu, zdá se, drží palce.
Ježek? Velmi britské stvoření
„Je to vlastně snadná práce,“ vysvětluje Birkenwald. „Lidé totiž mají ježky rádi.“ Potvrzuje to i Ann Widdecombeová, bývalá členka parlamentu, jedna z patronek organizace. O ježcích tvrdí: „Jsou to velmi britská stvoření.“ Kolem tunelů a ježčích koridorů se také začínají objevovat nejrůznější pochoutky, které jim Londýňané podstrojují. Hedgehog Streets tak museli rozšířit svou kampaň i do oblasti informování veřejnosti o tom, co vlastně ježci jedí. Jediný skutečně „těžký“ úkol je vrtání otvorů velikosti CD do kamenných zdí, které snadno nejde ani s diamantovým vrtákem. Londýn má ale nyní podle slov zoologů našlápnuto dobrým směrem. Z celé metropole se může stát „archa“ pro záchranu britských ježků.
Autor: Radomír Dohnal, spolupracovník Ekolistu.cz.
Zdroj: Ekolist.cz