Suchozemské želvy z pouští v Sonoře, Kalifornii a mexické Sinaloa patřili ještě před jedním stoletím mezi velmi hojný druh. V Mohavské poušti bychom dříve napočítali až 150 exemplářů na kilometr čtvereční, v jižní Kalifornii až pět stovek. Evoluční sázka na setrvalý pobyt v krajně nehostinném prostředí se jim totiž vyplatila. Na území pouští je totiž pronásledovalo jen minimum predátorů a s pravidelnými klimatickými výkyvy se vyrovnávaly jednoduše tak, že je prospaly pod zemí. Tam ostatně tráví 95 % svého života, takže je lidé téměř nezaregistrovali. A to přes to, že se kdysi souhrnná plocha jejich areálu mohla počítat na 7500 kilometrů čtverečních.
Jedna rána za druhou
S adaptací na přesluněné prostředí a dlouhodobým pobytem pod zemí se u pouštních želv pojí ještě dva charakteristické rysy: dlouhověkost a poněkud chabá tendence k rozmnožování. Jedinci Gopherus agassizi se dožívají až osmdesáti let a nemají potřebu někam pospíchat. Přesto je dohnal „osud“. První ranou pro početné populace bylo chronické infekční onemocnění horních cest dýchacích (URTD), které zaznamenali biologové v sedmdesátých letech. Po ní přišla epidemie kožní dyskeratózy, která zdecimovala jejich populace. „Líné“ želvy nedokázaly početní stavy navrátit zpět. Stal se z nich druh, zařazený v Červeném seznamu mezi Zranitelné.
A tehdy do příběhu želv vstupují lidé. O nehostinné pouště amerického kontinentu, které dosud garantovaly želvám bezpečí, byl totiž najednou velký zájem. V oblasti zdrojových želvích populací se totiž nachází a postupně rozšiřuje několik vojenských prostorů a střelnic. Přítomnost dělostřelectva od mariňáků z Fort Irwin pochopitelně želvám neprospěla, a ještě hůře se jim vedlo v okolí Ivanpah, kde se rodil velmi ambiciózní solární projekt. Největším nepřítelem pouštních želv zůstávají větrné a solární farmy dodnes, protože výstavba udržitelných zdrojů velmi neudržitelně narušuje jejich teritorium.
Když lidé „zachraňují“ želvy
Poprvé v roce 2008 armáda a v roce 2011 u Ivanpah i zástupci obnovitelných zdrojů pochopí „sílu pozitivní reklamy“ a rozhodnou se investovat nemalé prostředky do přemístění (translokaci) ohrožených želvích populací mimo místa střelnic a solárních farem. Ivanpah Solar Electric například vyplatí 22 milionů dolarů biologům, kteří želvy přestěhují o 35 kilometrů dál. Neméně spektakulární byla i akce námořní pěchoty, při které byly sesbírané želvy přemisťovány (za vydatné pozornosti médií) s pomocí helikoptér. Lidé, kteří devastovali životní prostředí pouštních želv, se tak ukázali v lepším světle. Přispěli jejich záchraně.
Jenže příběh s dobrým koncem se nějak nedostavil. S vysvětlením přichází Rob Fleischer, odborník na evoluční genetiku ze Smithsonianova institutu ve Washingtonu, který byl přizván k vyhodnocení úspěšnosti této želví translokace. Spolu s kolegy nejprve odchytil na lokalitách podél mezistátní silnice I-15, kam byly želvy přeneseny, 92 mladých exemplářů. Na základě odebraných krevních vzorků a DNA pak identifikoval jejich želví rodiče (kterým byly krevní vzorky odebírány ještě před transferem). A zjistil, že jen 35 mladých želv pochází od želvích matek, které sem byly přemístěny. To by ještě nebylo tak zlé.
Na páření už nemají sílu
Výsledky ale ukázaly, že na rozdíl od přenesených želvích samic se nepářil žádný z přenesených samců. Samice se pářily jen se samci, kteří byli na nové lokalitě doma. „To bylo hodně nečekané,“ říká Fleischer. „Přenesené samice se evidentně mohou dál rozmnožovat, ale samci o páření po translokaci už zájem nemají.“ V konečném důsledku tak dochází k výrazné a nenávratné ztrátě genů, která je zvláště nebezpečná pro populace již ohrožené vyhynutím. „Nepřicházíme tím sice o všechny geny, ale o jejich podstatnou část,“ dodává Fleischer.
Co přesně brání přeneseným samcům v páření, není dosud zřejmé. Biologové usuzují, že by se mohlo jednat o kombinaci faktorů: problémy spojené s nalezením potravy, vodních zdrojů a úkrytu v neznámém prostředí. „To vše je stresuje, stejně jako přítomnost zabydlené konkurence. Snaha vyrovnat se nějak s novým prostředím jim bere energii, která se jim nedostává na páření,“ popisuje například Kristin Berry, odbornice na želvy z Univerzity v Riverside. „Stres spojený s přemístěním může být pro tyto želvy mnohem závažnější, než jsme si kdy mysleli.“
Autor: Radomír Dohnal
Zdroj: Ekolist.cz
