Slovinský kras je považován za nejkrásnější část podzemního světa naší planety. Unikátní místo v něm mají Škocjanské jeskyně s podzemním kaňonem vodního toku Reka. Je dlouhý 3,5 kilometru, místy až šedesát metrů široký a v nejvyšším bodě sto čtyřicet šest metrů hluboký. Reka pramení v krasové oblasti u hory Snežnik, skoro čtyřicet kilometrů teče krasovým podzemím, po vyústění se nazývá Timava a vlévá se do Terstského zálivu. Chloubou Škocjanských krasových sálů je Martelova dvorana, která rozměry 308 x 123 x 146 metrů je největší ve Slovinsku a jedna z nejrozsáhlejších na světě. Přes šest kilometrů dlouhé krasové chodby, dvorany, prohloubeniny a galerie Škocjanských jeskyní dosahují místy až dvousetmetrové hloubky. Nejnižší bod je 223 metrů pod povrchem.
Triumvirát
Systematický odborný průzkum Škocjanských jeskyní začal v polovině osmnáctého století, více než půlstoletí poté, kdy byl popsán vodní tok nořící se do jeskynního systému. Údajně se však o něm vědělo už ve čtvrtém století před naším letopočtem a zmiňuje se o něm i řecký filozof Poseidonius z Apamey v roce 60 př. n. l. Jeskyně v jihozápadní části dnešního Slovinska jsou zaznamenány i na mapách středověkých obchodníků.
Na výzkumu Škocjanských jeskyní se podílely desítky průzkumníků a vědců. Ve druhé polovině devatenáctého století to byli například Anton Hanke, Jožef Marinitsch a Friedrich Müller, kterým se dostalo přezdívky jeskynní triumvirát.
Anton Hanke se narodil v Bravanticích na Novojičínsku (1840) a v roce 1888 zveřejnil první mapu Škocjanských jeskyní. Před ním prováděl několikaletý výzkum slovinských krasových jeskyní geolog Adolf Schmidl, považovaný za zakladatele speleologie jako vědního oboru, rodák z Lázní Kynžvart (narodil se v roce 1802). Spolu s přítelem Ivanem Rudolfem prozkoumal několik jeskynních systémů a vydal jejich první přesné popisy. Pro charakteristické krasové jevy použil slovinské názvy dolina a ponor, které se začaly oficiálně používat jako mezinárodní termíny. Po Adolfu Schmidlovi se jmenuje dvorana, kde končí prohlídka Škocjanských jeskyní.
Postojenské jeskyně
Adolf Schmidl se zapsal i do historie největšího slovinského jeskynního systému Postojná, když objevil skoro půlkilometrový úsek podzemního toku řeky Pivky. Celý jeskynní systém měří 20,5 kilometru a skládá se z několika jeskyní. Z nich nejznámější a nejnavštěvovanější je Postojná. Její délka přesahuje jedenáct kilometrů, zpřístupněna je necelá polovina. Další jsou Pivka, Černá jeskyně, Otok a Magdalena. V chodbě starých podpisů jsou svědectví o návštěvě jeskyně ve třináctém a patnáctém století, pozdější nápisy zejména z osmnáctého století jsou častější. Nejstarší podpis je z roku 1213.
Jako první popsal krásu Postojné v roce 1689 Johann Weichard Valvasor. Označil ji za největší a nejdelší krasový útvar, jaký kdy spatřil. Základní údaje zpracoval J. A. Nagel, fyzik a matematik vídeňského císařského dvora na popud Františka I., manžela rakouské císařovny Marie Terezie. Slovinským symbolem jeskyně Postojná je objevitel a jeskyňář Luka Čeč (narodil se 1785 přímo ve vesnici Postojná).
Pozoruhodné jsou tu Krásné jeskyně. Jejich sály zdobí bílé a červené stalagmity rostoucí zdola a stalaktity, které visí ze stropů. Některé srostly v krápníkové sloupy. Unikátní tvary krápníků zabarvují příměsi. Oxidy železa je barví dočervena, oxidy manganu způsobují šedé a černé zabarvení. V Postojenských jeskyních je průměrné stáří krápníků padesát tisíc let, nejstarší mají až 500 tisíc let. Nejrozsáhlejším prostorem Postojenských jeskyní je Koncertní hala dlouhá 65 metrů, široká čtyřicet a vysoká rovněž čtyřicet metrů. V roce 1929 tam byl uspořádán koncert symfonického orchestru a obdobné koncertní, kulturní a společenské události se tu staly tradicí.
Jeskyně mají několik pater. Teplota se pohybuje od 8 do 10 stupňů Celsia, vlhkost je vysoká. Z pětikilometrové trasy přepravuje na úseku dlouhém 3,2 kilometru návštěvníky vláček, necelé dva kilometry je třeba projít pěšky. Jedna z kratších tras je upravena pro seniory a vozíčkáře. Výškový rozdíl na trase mezi nejvyšším bodem v jeskyni Magdalena a nejnižším v jeskyni Pivka je 115 metrů. Město stalaktitů a stalagmitů bylo zpřístupněno roku 1819 při příležitosti návštěvy císaře Františka Ferdinanda. Postojná se těšila přízni rakouského dvora. V roce 1857 ji navštívil císař František Josef s císařovnou Alžbětou. Jeskyně byly tehdy osvíceny dvanácti tisíci lampami. Pozváno bylo 2530 hostů. Do Postojné zavítali i účastníci první jízdy po nové železniční trati Lublaň – Terst.
Jeskynní život
Postojenské stejně jako Škocjanské jeskyně speleologové stále zkoumají. Přímo v jeskynních prostorách je instalován multimediální program Vivarium Proteus, který podrobně přibližuje vývoj organizmů. V jeskyni byly nalezeny pozůstatky různých druhů živočichů, například vymřelého jeskynního medvěda, jiní tu dodnes přežívají včetně zvláštních druhů brouků, pavouků, stonožek a raků. V jeskyních Slovinského krasu například žijí také četné druhy netopýrů, například vrápenec malý, netopýr dlouhonohý a obecný a netopýr mopsličí, hraboš sněžný a především endemický obojživelník macarát jeskynní (Proteus anguinus), kterému se slovinsky říká človeška ribica. Ten se stal přímo symbolem těchto jeskyní. Je slepý, dýchá zevními žábrami, vypadá trochu jako mlok a podle pověstí je to malý drak. Jen v Postojenských jeskyních žije 86 druhů živočichů, z toho 48 vodních.
Slovinské toskánsko
U Postojenských jeskyní ční na vápencovém srázu středověký hrad Predjama, jedna z nejvyhledávanějších slovinských památek. Část Slovinska tvoří vápencová pohoří a pahorky, které leží ve středomořském pásmu a vyznačují se velkým počtem slunečních dní. Rostou tu duby, pinie a olivovníky. Dřevo zdejších dubů patřilo k základním stavebním prvkům lagun a paláců v Benátkách. V teplém středomořském prostředí tu zrají olivy, různé druhy vinné révy i kaki ovoce. Škocjanský park ochraňuje od roku 1999 Ramsarská úmluva o mokřadech, které mají význam jako biotopy vodního ptactva. Slovinský krasový biosférický region je zařazen do programu UNESCO Člověk a biosféra. K symbolům Slovinského krasu patří neodlučně lipicáni. Světoznámý hřebčín v Lipici se rozkládá uprostřed Slovinského krasu. Název vznikl podle lípy (slovinsky lipa), která tu byla vysazována poté, co starověké duby byly použity na výstavbu italských Benátek.
Slovinsko
Počet obyvatel: 2 022 000
Rozloha: 20 273 km2
Hlavní město: Lublaň (Ljubljana)
Slovinské území prošlo pestrým historickým vývojem. Ve čtvrtém a třetím století před naším letopočtem obývali oblast mezi Alpami, Panonskou nížinou a Dinárským pohořím Keltové. Z osídlení té doby zůstaly názvy Bohinj (jezero) a pojmenování řek Sáva a Dráva. K době Římské říše patří názvy Emona (současné hlavní město Ljubljana – Lublaň) či Celeia (Celje). Po hunských a germánských nájezdech v pátém a šestém století a langobardském vlivu začali převažovat Slované, kteří byli součástí konfederace Sámovy říše. Slovinské kmeny utvářely postupně v této oblasti vlastní etnikum. Od 14. století do konce první světové války byl region z větší části pod nadvládou Habsburků, po rozdělení Rakousko-Uherska menší část připadla Uhrám. Složitý vývoj vyvrcholil vyhlášením společného státu Slovinců, Srbů a Chorvatů 29. října 1918. Od roku 1929 byli Slovinci součástí Jugoslávského království. V době druhé světové války bylo slovinské území rozděleno mezi Německo, Itálii a Maďarsko, později se stalo součástí Jugoslávské federace. Samostatná Slovinská republika byla vyhlášena v roce 1991.
Autor: Marie Kysilková
Zdroj: 100+1
Fotogalerie: Park Skocjanske jame.si
