Konec silvestrovských iluzí

Z Johannesburgu, z letiště Jana Smutse, jsme odlétali na lince Kapské Město - Londýn, 31. prosince v 19 hodin místního, tedy jihoafrického času, což bylo o hodinu dříve, než v té chvíli ukazoval ten středoevropský. Napřed zmizely špinavě žluté valy hald z hlušiny zlatých dolů, potom se za horizontem rozplynuly i kopce Severního Transvaalu, v téměř dva tisíce kilometrů dlouhé řece Limpopo se utopil též svit mého posledního dne na jihu Afriky a já se rychle loučil s Jižním křížem.
Po zhruba pěti hodinách se naše letadýlko s téměř třemi stovkami pasažérů na palubě ocitá nad rovníkem, protínajícím zhruba v polovině Keňu. Palubní mapy na výsuvných obrazovkách ukazují výšku 10 700 metrů, venkovní teplotu mínus 57 stupňů Celsia a rychlost letu 870 kilometrů v hodině. Udatní muži za kniplem zřejmě náš vzdušný koráb umně kočírovali tak, abychom zrovna v okamžiku našeho přeletu z jižní polokoule na severní, mohli oslavit Silvestra.
Už dávno jsem se jako technicky zcela zaostalý vzdušný pasažér smířil s faktem, že navzdory zemské přitažlivosti vydrží přes dvěstě tun těžký letoun ve vzduchu nepřetržitě deset i více hodin. Poprvé si ale zvykám na nadoblačnou oslavu Nového roku. A tato skutečnost je tak silná, že zcela tlumí můj chronický strach z létání, jehož mě nezbavilo ani dvacet let pravidelného cestování vzdušným prostorem naší planety, ani nemalé dávky slivovice, kterou mám pro navození psychické otupělosti svého organismu na palubě všech letadel vždy k dispozici, včetně tablet nitroglycerinu.
Pilot měl určitě dobrý úmysl, byl patrně křesťan a stejně jako já nebral vážně skutečnost, že v boeingu je minorita křtěných Evropanů, zato většina Indů, Číňanů a několik příslušníků jiných národností hinduistického, muslimského a židovského vyznání hlavně sezonních pracovníků, zaměstnávaných v JAR a letících patrně přes Londýn do svých nových evropských domovů.

Ne nadarmo dosahují sportovci nejskvělejších výkonů ve vysokých nadmořských výškách. Rovněž se mi vysoko nad matičkou Zemí v mozku zablesklo jako při africké bouři a najednou jsem si uvědomil, že můj soukromý globalismus, s jakým jsem přistupoval k Silvestru, k tomuto zdaleka ne celosvětovému svátku, byl notně přízemní.

Moje velikášství, že svět jsou jen křesťané a jejich Silvestr, dostal řádně zabrat. A tak se stalo, že ve chvíli CH, kdy čekám, že v letadle propukne všeobecné veselí a jásot, provázený boucháním láhví šampusu, se ozývá jen spokojené pochrupávání většinou snědých pasažérů. Pravda, po kapitánově přání všeho dobrého v Novém roce roznášejí na účet britské letecké společnosti palubní průvodčí pohárky s šampaňskými bublinkami, zřejmě ještě sovětské polosuché provenience, ale je po čertech málo rukou, které po nich sahají.
,,Nový rok a teď?" protírá si ospalé oči můj soused, ukrajinský Žid z Birminhgamu, který byl v Kapském Městě na bar micva svého vnuka. Překvapený mojí ruštinou mění svoji angličtinu v jazyk východních Slovanů. ,,Židé slaví Nový rok Roš ha-šana v prvních dvou dnech měsíce tišri, to je podle přechodného roku někdy mezi zářím a říjnem. Svět byl přece stvořen 3761 před křesťanským letopočtem..."
Obracím se zmateně s číškou napůl vyprchalého šampusu k asijské pasažérce přes uličku.
,,Nový rok je pro nás podle lunárního kalendáře až koncem ledna," špitá thajská dívka. ,,U nás začínáme rokem 543 před vašim letopočtem. To se narodil Buddha. Happy new year..."
,,Pro muslimy je začátkem letopočtu 24. září roku 622, kdy náš prorok nadmíru velebný Muhammad odešel tajně z Mekky a dorazil do oázy Jathrib," zapojuje se do našeho silvestrovského kalendária i důstojný kmet s bělostným plnovousem, sedící vedle Asiatky, jenž však na dotaz, odkud pochází, jen mávne rukou a znovu se ukládá ke spánku.

Tak jsem konečně pochopil, že na světě nejsou jenom křesťané a jejich Silvestr. Že planetě Zemi, na kterou jsem se v tom okamžiku díval zbožně do temnot noci z nadoblačné výšky, ukrajují čas i jiné časomíry, a že lidské bytí není ani zdaleka řízeno jen pravidly naší povýšenecké křesťanské pošetilosti. Že na Zemi žije rovněž přes miliardu muslimů, miliony hinduistů, buddhistů i judaistů, které všechny spojuje jiný fenomén - plynulá znalost angličtiny, na rozdíl od té mé kostrbatě valašské.

Jediným rozmarem tohoto okamžiku je nenadálá turbulence, takže připoután k sedadlu dbám hlavně na to, aby se mi při kodrcání letadla nevylil zbytek vzácného moku, jemuž jsem rozmnožil promile alkoholu nenápadným dodáním několika větších kapek švestkového moku z nejmenované valašské pálenice.

Všechny mé dosavadní zkušenosti z oslav časového přechodu z 31. prosince na 1. ledna tak vzaly tím okamžikem za své. Žádné rozčilování nad televizním programy pětapadesáti kanálů, na palubě dávají jen Krokodýla Dundyho, žádné výčitky svědomí z přejídání a zvýšeného cholesterolu, ani kocovina z přemíry alkoholu a bolesti páteře z pokusů vyjádřit latinsko-americkými rytmy své freudovsky rozervané nitro bodrého Valašiska.
Když si uvědomuji, že zamýšleného delíria nedosáhnu, obracím se uraženě do svého nitra, kde s údivem zjišťuji, že výjimečně nemám důvod pro rekapitulační zpytování svědomí. Naštěstí je ale nač vzpomínat. Vychutnávám proto plnými doušky alespoň slastné okamžiky dočasné blízkosti milované Afriky. Už jen pár hodin a pohltí mě znovu civilizační chaos starého kontinentu, v němž si o tajemných hlasech buše mezi Botswanou a Mozambikem budu moci nechat jen zdát.

Ty tam budou také ještě tajemnějších pohledy kávových očí polonahých zuluských tanečnic v areálu bývalého zlatého dolu Gold Reef City, z něhož se stal dobře prosperující zábavný park nedaleko Johannesburgu. Proto si nostalgicky v mysli pouštím střihový film poskládaný ze střípků exotického okouzlení, malých i větších psychických otřesů, dojetí, vzteku i extází jihoafrického novice opojeného nejen alkoholem.

Prostě z toho všeho, co mě zasáhlo i těsně minulo a drápkem se do mého infarktu se bránícího srdce zarylo koncem druhého milénia během mých cest po krajině klukovských snů - po Jihoafrické republice, zemi platiny, zlata, diamantů a domestikovaných moravských horníků.



Autor: Břetislav Olšer
stránky autora