Tak už jsem to zase četl. Článek o člověku, který spáchal sebevraždu. A podařilo se mu to tak dobře, že někomu stálo za to napsat o tom článek. Vyděsil snad kolemjdoucí natolik, že se ještě dlouho budou v noci budit hrůzou? Nebo byl nalezen za obzvlášť podivných okolností? Možná jenom použil nějaký rafinovaný způsob vlastního skonu. Ale psali o něm. O desítkách dalších nepsali.
Myslím, že každý člověk v životě přemýšlí nad možností sebevraždy. Ať už je mu v tu chvíli smutno k nevydržení, nebo je to nešťastná láska, možná je to odchod někoho příliš blízkého, či vlastní beznadějná situace – zdravotní, nebo osudová. Všichni, kdo o tom kdy jenom na chviličku zapřemýšleli, museli volit způsob, jakým se svého nepotřebného a bolestného života co nejrychleji zbavit. Způsobů je mnoho, ale provést je do zdárného konce není tak jednoduché. Nedostatek serotoninu svádí boj s pudem sebezáchovy a ten naštěstí ve většině případů vyhrává. To chvilkové převážení hladu po ukončení života v boji mozku o sebezáchranu, nemívá šanci. Marek Vašut by mohl vyprávět. Opravdu to není lehké. Ale kdo tuto hranici překoná, měl by mít možnost důstojné volby.
A určitě nám všem chybí v první řadě osvěta. Poznání hranice, kdy je třeba vyhledat lékaře, kdy zajít za psychologem a první vlastní sebeohrožení rozeznat. Dalším krokem už je psychiatrie. A účinné léky.
Pokud lidé s úmysly se zabít nejsou schopni sami nad sebevražednými pudy a zoufalstvím vyhrát, mělo by jim pomoci okolí a rozpoznat nebezpečí včas. A o tom je smysl osvěty. O komunikaci a nepodléhání lhostejnosti.
Jenže co s těmi, co se definitivně rozhodli? Máme něco zaručeného a kultivovaného a hodného našeho dynamického, technického a moderního věku? Nemáme. Máme jenom obavu ze smrti, ze setkání s ní, z umírání. Ale ti, kteří už obavy nemají, kteří jsou rozhodnutí, by možná zařízení, kde se dá slušně a důstojně ukončit život, uvítali.
Jak by asi tak měla ta komora dobrovolné smrti vypadat?
Představuji si to jako předsíň, kde je k dispozici kompletní návod, co všechno zařídit, aby ostatní trpěli co nejméně, kde by byli k přečtení právní aspekty, upozornění, včetně popisu umírání a smrti. Kde by se nacházely kontakty na psychology, tísňové linky a také bezplatná přímá linka. Ale také tam mohou být dvoje dveře. Jedny zpět do života, do krásné zahrady a zpět do světa, s oknem a světlem. A druhé – temné, a za nimi místnost pro ukončení života. Nebudu spekulovat o způsobu odchodu, ač se nabízí injekce, prášky, plynová maska a podobně, to nechám na odbornících. Také nechám na rozhodnutí jiných, zda by tento krok měl být asistovaný, nebo zda by mohl být za přítomnosti jiných osob. Ani si nenárokuji výše uvedenou podobu komory dobrovolné smrti. Ale přemýšlím o variantě na úrovni. Rozhodně mám na mysli něco jiného, než Nezvalův „padající stín – sebevrahův stín, jenž padá do hlubin“, než rozkládající se těla utopenců, nebo houpající se konturu na větvi stromu. Přemýšlím o možnosti úniku a nabízím možnost ostatním lidem, nemít před očima trvající zážitek z nalezení mrtvoly blízkého člověka v bytě nebo domě, kde nadále budou muset žít.
Pokud máme odkladiště zvaná baby boxy, můžeme mít sběrné dvory – komory pro ty, kteří na svůj konec životní cesty došli.
