Zdá se to být snadné, ale ta cesta se pak postupně točila. Vedla na horu Klíč. Po cestě v duchu přemítala, jestli se rozhodla správně. Jestli právě tam ten klíč bude. Chvílemi váhala a zastavovala se. Dívala se nahoru, ale nikdy zpět. Ema se rozhodla klíč najít stůj co stůj.Šla několik hodin a myslela na to, že vlastně ani neví, jak by ten klíč měl vypadat. Zda bude takový, jaký nosí na kroužku od svého bytu, nebo to bude nějaký klíč od visacího zámku, nebo zda to bude klíč velký, jako od hradní brány. Nebo může být docela malý, takový, jaký měla kdysi na své pokladničce, když byla ještě dítě a žádné klíče nehledala. Zatím to vypadalo, že má kliku, protože cesta se točila nahoru mírně a ona měla stále dost síly, šlapat a blížit se tím (snad) k cíli.
O klíčích měla jen kusé informace. Například, že někdy, i když jsou, tak nepasují právě do toho zámku, které má. Nebo, že jsou někdy rezavé a taky, že je hodně lidí ztratí, a pak je nemůže najít.
Když byla konečně na vrcholu té hory, tak tam potkala muže, který vypadal trochu jako socha. Stál tam nehybně. Možná hodinu a možná sto let. Ema se ho zeptala, jestli něco ví o tom klíči, ale on jen pokrčil rameny a pronesl hlubokým hlasem, že si je naprosto jistý, že tady žádný není. Ukázal dolů do údolí, aby se vrátila a zkusila to tam. Ema se tedy pomalu vracela zpátky. V půli cesty se na chvíli zastavila. Posadila se na pařez a vytáhla si svačinu. Klíčovou otázkou bylo, co si dá. Byla nerozhodná ve všem. Bude to ovoce, sušenka, nebo chléb? Nakonec si dala jablko. Vyleštila si ho o tričko, a poté, co to lesklé jablko snědla, vydala se opět směrem dolů. Po cestě se pečlivě rozhlížela. Co když ten muž neměl pravdu? Co když o klíčích vůbec, ale vůbec nic neví. Nebo naopak, ví toho mnoho. Vracet už se nechtěla, protože do údolí padala tma a té se Ema bála. Navíc si byla jistá, že ve tmě nenajde nic, že bude jen tápat. Mohla se ho aspoň zeptat, zda on má nějaký klíč. Mohlo jí to třeba něco napovědět. Mohlo ji něco napadnout.
Když už byla v údolí, zastavila se v hostinci. Chytla za kliku - bylo odemknuto. Vešla dovnitř. Seděl tam pouze hostinský a podivná žena, která si něco četla u stolu, který stál u okna. Vypadalo to, že to byla cikánka. Ema se k ní posadila, protože potřebovala blízko sebe kousek člověčího tepla. V hostinci sice hořelo v krbu, ale nebylo to přesně to, co hledala. Žena zvedla hlavu a místo pozdravu se jen trochu usmála. Ema nakoukla, aby se podívala co čte, ale byla tam jen směs různých znaků a čar, kterým vůbec nerozuměla. Všimla si ale, že ta žena má v očích otazníky. Ema si jen tak pro sebe povzdechla, že kdyby tam byl tak nějaký klíč, možná by jí to leccos usnadnilo. Žena se na ní znovu podívala a řekla jí sotva slyšitelným hlasem: Jediným klíčem ke štěstí je láska. Pak jí ještě ta podivná žena vzala za ruku a chvíli se dívala na její dlaň. Měla teplé, jen trochu vrásčité ruce. Prsty jí přejížděla po některých čarách, a poté trochu jakoby náznakem přikývla a odešla. Ema z toho byla celá zmatená. Nehledala přece lásku, ani štěstí, ale klíč. Teď se jí to celé zamotalo a byla zase někde o sto kroků zpět, než předtím. Vyšla ven, chtěla té ženě ještě položit nějakou otázku, ale na cestě ji nezahlédla. Zvedl se obrovský vítr a Ema se vrátila zpátky. Hostinský jí řekl, že by se neměla už vracet do vsi, že to není bezpečné. Ukázal jí klíč a nabídnul jí nocleh v podkrovním pokoji. Je to za celý dnešní den jediný klíč, který mi kdo nabídnul, řekla si Ema a s úlevou nabídku přijala.
Byla hodně unavená, a tak usnula chvíli poté, co ulehla do staré dubové postele. A ve snu se právě objevil. Přicházel pomalu. Tak pomalu, že chvílemi se zdálo, že stojí na místě. Ema na něho zavolala. Nepamatovala si jméno, tak jen volala...ty....ty....u toho stromu....pojď blíž. Trvalo to celou věčnost, než stál přímo u ní. Byl tak blízko, že slyšela tlukot jeho srdce i dech. Rozepnula mu košili a dlaní našla místo, kde je srdce. Dlouze tam ruku přidržela i když ji to nesnesitelně pálilo. Potom se začal zase vzdalovat, jako když běží film pozpátku. Snažila se na něho volat, ale nemohla ze sebe vydat ani hlásku a nemohla se ani pohnout o krok. Byla bezmocná, jen tam stála s tou rukou, která nesnesitelně pálila.
Když se ráno probudila, vůbec nevěděla, kde je. Když se jí pomalu začalo vybavovat, proč a kde je a kdo je, zvedla se na posteli a rozhlédla se po pokoji. Večer si vůbec nevšimla, že kromě postele a židle v něm nic není. Chvíli trvalo, než si uvědomila, že ji pálí ruka. Matně se jí vybavoval sen. Pak se na svoji dlaň podívala. Byl tam červený flek, který při doteku bolel. Měl tvar, jako nějaký ornament. Klidně to mohl být klíč. Pak si vzpoměla na slova té ženy a trochu se pousmála. Rychle dlaň zavřela, aby ten klíč snad zase neztratila.
