Když Aranka zpívala...

FiftyFifty, společenský magazín.
Když Aranka zpívala... na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Když Aranka zpívala...

FiftyFifty
Share

Když Aranka zpívala...

U nás v domě s pavlačí bydlela Aranka s Sándorem. Bydleli nad námi. Aranka byla krásná. Když nad námi věšela prádlo a musela se předklonit, černé pramínky visely dolů a já se jich někdy zkoušela dotknout.

Vždy se mi zdálo, že už jsou blízko, Aranka cukla a rozesmála se. Její smích se ozýval po celém dvoře. Zavolala jen hééééj a zase se rozesmála. Její bílé zuby zářily a odrážel se v nich celý dům, kousek slunce, nebe, mraky, ptáci, co letěli kolem, komíny. Aranka se smála a já jsem to tam všechno viděla. Nosila sukně, sukničky a pod nima někdy neměla vůbec nic. Jen černočernou tmu. Když jsem se na ní dívala nahoru, viděla jsem jen pohyb nohou. Aranka tančila i když věšela prádlo. Tančila když šla po schodech. Tančila její duše a celý dům to věděl a všichni lidé to věděli. I pan pošťák a pán co opravoval hodiny hned vedle v domě.

Sándor byl divoch. Když viděl Aranku, jak rozdává svůj úsměv všem, vzal jí v pase. Někdy se mi zdálo, že jsem slyšela, jak zapraskala, tak silně jí Sándor vzal. Ale ona se k němu přivinula a jen nám kynula rukou a odcházeli domů. Aranka s Sándorem se měli rádi. Měli se tak rádi, že se nám z toho houpal lustr, cinkaly skleničky a třásly se okenní tabulky. Měli se tak rádi, že tu jejich lásku slyšeli všichni ve dvoře, slyšel jí i hodinář a když jí slyšel pošťák, na chvíli se zamyslel a dočista zapomněl, kam všechny ty dopisy , které přinesl, patří. Někdy to celé popletl a pohlednice pro paní Mráčkovou naházel do schránky k Jarošům a dopis pana Diblíka se objevil pro změnu u paní Mráčkové. Za to všechno mohla Aranka, její smích, její šepoty a výkřiky.

Někdy se Sándor vracel pozdě v noci domů. Aranka na něho čekávala před domem. Seděla na dvou schůdkách a někdy tiše zpívala. Zaplétala si vlasy a pak zaklonila hlavu a tak dlouho s ní třásla, až se prameny rozpletly. Sándor se vracel nejistým krokem. Měl hlas, který byl slyšet až na druhém konci města. Řval na Aranku všechny ty slova, před kterými jsme si musely zacpávat uši. Aspoň nám to naše mámy říkaly a hnaly nás domů. A pak, když Sándor s Arankou šli domů, tak potom zase cinkaly ty skleničky. Ale už ne naše. Bylo slyšet tříštění skla a výkřiky a už žádné šepoty. Aranka vybíhala na pavlač a volala pomooooc a Sandor za ní něco křičel a pak i házel a ona se zase vracela a lomila rukama a volala zase pomoooc. Někdy to trvalo do rána a pak najednou bylo ticho. Takové ticho, jaké nikdy jindy nebývá. Pak se vždy Sandor na pár dní ztratil a Aranka se nesmála a nezpívala. Hodinář dělala svojí práci a pošťák dával všechny ty dopisy a pohlednice, všechny ty poukázky a rekomanda do správných schránek. Trvalo to jen pár dní, ale smutek padal na celý dům. Všichni jsme chtěli, aby se Sándor vrátil. A on se vracel. A přinesl Arance naušnice, ve kterých se leskly barevné kameny, přinesl pomeranče, nebo novou sukničku. Aby se mohla zase smát a zaklánět hlavu a tančit. Aby se rozsvítil celý dům...

Už je to tak dávno...

 






© 2005 – 2019 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.