Dost možná až teď se dovídáte detaily o tamním prostředí.
V roce 1988 tam s podporou Číny, jejich velkého bratra, potlačili krvavě povstání lidu, které volalo po demokracii. Teď se situace opakuje, jenže se dvěma obrovskými rozdíly.
Mniši se zapojili do demonstrací, dokonce vše začlo tím, že si přestávali od generálů a dalších lidí spolčených s režimem brát svou denní misku rýže nebo kousek zeleniny. V zemi, která je tolik prosycená budhismem a každá rodina má mezi mnichy alespoň jednoho člena rodiny, to znamenalo povstání velkého rozsahu.
Druhým, a neméně podstatným rozdílem ve srovnání s bitkami z doby před téměř dvaceti let, je chystaná olympiáda v Pekingu. Větší bratr musí být tentokrát obezřetný a to i přesto, že by se tolik rád roztáhl až k moři. Ve hře jsou nerostné zdroje a už tak porušený image čínského způsobu útlaku lidí vlastních i například Tibetských. Vždyť už tak svět dovolil, že se Olympijské hry, symbol svobody, sportu a spojených kruhů, odehrají v hlavním městě země, která zničila tolik vzácné kultury původního národa.
Lidé v Barmě žijí na úrovni velké bídy, situace se zde rapidně zhoršila v posledních letech. Jako posledním tahem vládnoucích a nesmírně bohatých generálů bylo podstatné zvýšení cen benzínu a to ze dne na den a bez předchozího upozornění. Zřejmě takzvaná poslední kapka.
Možná v celé situaci hraje roli i fakt, že Barma má svou ikonu. Jí je přední disidentka, jednašedesátiletá Aun Schan Su Ťij , která je posledních 18 let odříznuta od světa. Momentálně žije zavřená ve svém domě, neboli v domácím vězení. Je dcerou významného bojovníka za barmskou nezávislost, který byl zavražděn v roce 1947. Byla také Václavem Havlem navržena na Nobelovu cenu míru a dostala ji. Že by ti dva měli něco společného?
Můžeme jen doufat, že na generály udělá ty, ty, ty Bush, OSN nebo předolympijská Čína. Bohužel se to tak prozatím vůbec nejeví.
