Badatele také dlouho trápila otázka, jak se mohou jednotlivé virové kmeny od netopýrů dostat až k lidem, když jsou jejich vzájemné interakce minimální. Jak informuje ScienceDaily, Florida Atlantic University (FAU) přináší svou aktuální studií o jídelníčku kočkodanů vysvětlení.
Afričtí kočkodani z rodu Cercopithecus totiž rozhodně neváhají, když mají možnost rozšířit si jídelníček o živočišné bílkoviny. Pozorovatelé dosud doložili konzumaci ptáků a ptačích vajíček z hnízd, nejedovatých hadů, ještěrek a malých savců-hlodavců. A nedávno i primatoložka Elizabeth Tapanesová z FAU zdokumentovala nenáhodné pojídání netopýrů kočkodany. „Příležitostné dravé chování kočkodanů vůči netopýrům jsme pozorovali jak v Národním parku Gombe v Tanzanii, tak i lesích Kakamenga v Keni,“ doplňuje spoluautorka studie, Kate Detwilerová. Proč je to tak důležité? Konečně tím zapadl poslední dílek tropické epidemiologické skládačky na správné místo.
Netopýři z afrických pralesů totiž ve svých tělech často přenášejí choroboplodné zárodky smrtících onemocnění: eboly, viru Marburg, henipavirů a řady dalších parazitů. Lidé s netopýry v Tanzanii nebo Keni přijdou do styku jen minimálně, zato jsou však často obklopeni zvědavými kočkodany, kteří se na venkově hojně vyskytují v okolí lidských sídel. Paběrkující opičky z potravního hlediska nerozlišují mezi infikovaným a zdravým netopýrem, stejně jako nepohrdnou ovocem ze zahrady či nedovřené popelnice. A svými výkaly, případně slinami, tak velmi pravděpodobně zprostředkovávají přenos smrtících virů z hlubin pralesů, od netopýrů až k lidem.
Jak píše server FAU.edu, toto chování u kočkodanů nebylo omezeno jen na nějakou izolovanou lokální populaci v přírodě, ale přetrvávalo i u jedinců chovaných v zajetí. „Z toho můžeme usuzovat na to, že kočkodani rozeznávají netopýry jako určitou součást svého jídelníčku,“ říká Tapanesová. Učenliví primáti dokázali zpracovávat uloveného netopýra zuby a končetinami v rozmezí deseti minut až jedné hodiny, takže zde skutečně docházelo, slovy epidemiologů, k „prodlouženému kontaktu“. „Ve dvou dalších zdokumentovaných případech z lesů Kakamenga si dokonce kočkodani sesbírali i spící netopýry v dutině stromu,“ doplňuje Detwilerová. Proč je ale občasná masitá libůstka kočkodanů předmětem zájmu vědeckých špiček?
Kočkodani, ti z tanzanského Gombe i keňského Kakamenga, už dávno nežijí uprostřed hlubokých a neprostupných pralesů. Areál jejich výskytu se zmenšil, proměnil a v důsledku lidmi způsobené fragmentace jejich území teď na ně častěji narazíte v těsném sousedství lidských sídel. I všechny zaznamenané případy konzumace netopýrů se odehrávaly v lidmi pozměněném nebo okrajovém prostředí. „Může to být jejich reakce na antropogenní změny,“ říká Tapanes. Lidé pronikající na území pralesů se tak nevědomky, ale významně a stále těsněji přibližují zdroji smrtících virů.
Autor: Radomír Dohnal
Zdroj: Ekolist.cz
K šíření eboly přispívají i nezvyklé chutě kočkodanů
13.06.2016
Početní zástupci netopýrů v tropech nemají mezi epidemiology právě tu nejlepší pověst. Díky své teplokrevnosti a schopnosti létat totiž fungují jako vynikající přenašeči nejrůznějších chorob na velké vzdálenosti.
