Jsem už svobodná příliš dlouho?

FiftyFifty, společenský magazín.
Jsem už svobodná příliš dlouho? na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Jsem už svobodná příliš dlouho?

FiftyFifty
Share

Jsem už svobodná příliš dlouho?

Svobodné třicátnice. Je jich stále víc. Úspěšné, bohaté, vzdělané, zcestovalé, inteligentní, samostatné. Pro co se rozhodnou, to získají. Ale jedna oblast v životě jim pokulhává. Vztahy, na které jaksi „nezbývá čas“.

Ano, řeč je o „svobodných třicítkách“. Ženách, kterým již tzv. tikají biologické hodiny, a ony přitom myslí na vše možné, jen ne na vdavky či pořizování potomka… Anebo přece?

Vzdělané, bohaté a... svobodné

Nedávno se mě na salse ptal můj kubánský tanečník, proč se my Češi bereme tak pozdě, proč tak dlouho žijeme svobodní. Přemýšlela jsem, co mu odpovědět. Začala jsem mu vysvětlovat, že mnohdy dokončíme školy až v pozdním věku, pak chceme získat praxi v oboru, něco procestovat a dopřát si spoustu radostí, které naše moderní doba skýtá. Zahraniční stáže, praxe v jedné firmě, ve druhé firmě a ejhle, třicátiny zaklepou na dveře, ani nevíme jak. Mnohé ženy se v té chvíli zděsí a začnou honem hledat někoho, s kým by co nejdřív založily rodinu.

Gynekologové zhodnocují možná rizika, která je čekají, vdané kamarádky jim (i když často ne popravdě) vyprávějí, jak jsou šťastné a plně se seberealizují v roli matky, a pak se v okolí vždy najde dostatečný počet těch, kteří je zásobují řečmi typu „všichni vhodní chlapi jsou už zadaní“, „jestli chceš rodinu, neměla bys při výběru být moc vybíravá“ nebo „co vlastně vůbec chceš?“.

Některé tlaku podlehnou a v nastávající panice udělají unáhlené kroky. Jiné si řeknou: „OK, je mi třicet, tak tedy postupně začnu pracovat na vytváření podmínek pro rodinu.“ Též se najdou takové, které si poví: „No a co, hlavní je přece kariéra, děti mě nezajímají…“ A pak se ozve červíček: „No ale co když jednoho dne změním názor, a pak bude pozdě to měnit?“…

Zvyklé na samotu

Ať se nám to líbí, nebo ne, nějak se k situaci přibývajícího věku musíme postavit. A pokud se rozhodneme jít cestou najít si partnera a založit s ním rodinu, nemusí to pro nás být ze začátku volba vůbec snadná. Pokud jsme totiž již delší dobu žily samy, pustit do svého života někoho jiného – i když si to třeba moc přejeme – přinese spoustu změn. Nedávno mi jedna klientka vyprávěla:
"Vyhovuje mi, že když přijdu domů, všechno tam najdu tak, jak jsem to nechala. Nemusím řešit, že jsem po snídani neumyla nádobí a někomu tam bude překážet. Nemusím nikomu vysvětlovat, kam večer jdu, a spěchat domů. Včetně toho, že si můžu pouštět, jakou chci hudbu nebo film, a ráno mám koupelnu jenom pro sebe."

Můj dům – jenom mé království

To jsou určitá pozitiva, kterých může být obtížné se vzdát (a našli bychom jistě mnohá další). Navíc, pokud si zvykneme, že všechno je po našem, po čase už ani nemusíme počítat s variantou, že by v rámci našich rozhodnutí bylo třeba zohlednit názor někoho jiného. A pak, když se v našem životě objeví někdo, kdo v mnohých situacích funguje – zcela logicky – jinak než my, jsme tím nepříjemně zaskočeny a vnímáme ho jako rušivý element.

Něco za něco

Asi je třeba si připustit, že o určité výhody skutečně přijdeme. Kupříkladu nebudeme moct celý večer poslouchat své oblíbené rádio, protože našemu partnerovi třeba poleze na nervy a bude pak celý nevrlý. Na druhou stranu i zde se lze na situaci podívat tak, abychom byly spokojené. Většina nepříjemných pocitů totiž často vyplývá z toho, že si to postavíme tak, že se omezujeme „kvůli němu“. Jenže je to kvůli němu, nebo to vlastně děláme kvůli sobě? Protože když budeme trvat na svém rádiu a on z toho bude nevrlý, plyne z toho vlastně nepříjemný důsledek pro nás. A tady je zcela jednoduše třeba si zvážit, co se NÁM vyplatí nejvíc. Trvat na svém rádiu, nebo snášet nepříjemnou náladu toho druhého? A jsme zcela svobodné zvolit si jednu nebo druhou variantu. Takže pokud se rozhodneme, že rádio oželíme, neděláme to „kvůli němu“, ale protože by se nám nelíbily důsledky, které by to přineslo nám. Je to v podstatě drobná změna v postoji, ale může zcela změnit, jak se s druhým budeme cítit. Ne jako oběti, ale jako královny, které se samy dobrovolně rozhodují, co se jim vyplatí nejvíc, a dívají se na celý široký rámec souvislostí, a ne jen na malinkatou výseč.

Dobře si vybrat!

Samozřejmě ne s každým partnerem při takovémhle zvažování zjistíme, že výsledek pro nás je plusový. Můžeme zjistit, že po zvážení všech možností, kteroukoli vybereme, stejně nám v důsledku nebude dobře. Abychom se byly ochotny vzdát své samoty a výhod z ní plynoucích, musíme svůj život začít sdílet s někým, jehož přítomnost nám její přednosti bohatě vyváží. Pokud se pod tlakem okolí v rychlosti rozhodneme sáhnout po tom prvním, který se naskytne a je „celkem použitelný“ (ale nijak zvlášť nadšené jím nejsme), nevýhody mohou brzo začít převažovat a radost, že konečně s někým můžeme sdílet svůj život i příbytek, se brzy vytratí…

Jak poznám, že je ten správný čas?

Nicméně tlak okolí někdy nabývá na síle a my se díky němu můžeme nechat zatlačit někam, kde se nám vůbec nebude líbit. Projevovat se to může různě. Např. ve snaze vyhnout se nepříjemným otázkám a narážkám na naši „nezadanost“ začneme mít tendenci se styku s přáteli vyhýbat. Což nás však vede k ještě většímu uzavírání se do samoty a vstupujeme tak do bludného kruhu.

Navíc okolí začne strašit a vykreslovat nelákavou budoucnost mnohdy dříve, než hrozba skutečně nastává. Obzvlášť starší generace, u níž bylo zvykem se ženit/vdávat hned po skončení školy, může naše otálení nést nelibě a neodpustit si sem tam tu „dobře míněnou“ uštěpačnou poznámku. Ale ani stejně staří kamarádi si kolikrát neberou servítky. A přitom – kdo ví, kdy je ten správný čas začít „hnízdit“?

Já se domnívám, že je to jako se vším ostatním. Je to individuální, pro každého jiné. Jsou ženy, které jsou připravené a mají chuť mít rodinu už v osmnácti, a jsou jiné, které ve 33 letech cítí, že si hlavně nejdřív potřebují dokončit doktorát. A u obou je to v pořádku, pokud to vyplývá z jejich skutečných pocitů – řekla bych z intuice. A to je naopak to, čemu naslouchat musíme – a velmi pečlivě. Jak to cítíme vevnitř? Máme chuť a chceme si najít partnera, budoucího otce svých dětí? Nebo se nám v hloubce „ještě nechce“? Věřím, že pokud budeme poslouchat tento svůj skutečný vnitřní hlas, který přichází z našich pocitů, nikoli z hlavy, chybu neuděláme.


Autor: Mgr. Katarína Filasová
Zdroj: Sexuálně.cz 






© 2005 – 2019 FiftyFifty.cz