Jezdím, jezdíš, jezdíme… kdo může za vysoký počet tragédií na silnicích?

Mám teorii. Vybaví se mi pokaždé, když se za mou záď lepí nějaká Octavia a snaží se mě na nepřehledném úseku rozbité okresní silnice vyprovokovat k rychlejší jízdě nebo alespoň nacpat na samou krajnici, aby mohla co nejdříve předjet. Zákon schválnosti pak vždy zařídí, že daný vůz vždy doženete v zácpě, před kolejemi na červených světlech nebo v horším případě v příkopu. Ale zpátky k té teorii. Ačkoliv si zákonodárci myslí, že máme tak vysokou úmrtnost na silnicích kvůli tomu, že máme malé pokuty, opak je pravdou. Češi neumí jezdit! Teď se omlouvám všem závodníkům, školitelům autoškoly, řidičům jezdícím desítky let bez nehod a také egoistům, kteří si nejsou schopni tuto pravdu přiznat.

Vzpomínám na své začátky. První mé vozidlo byla oranžová stodvacítka – byla to užovka („odborný“ název pro model s užším rozchodem kol), takže udržet ji na silnici ve vyšší rychlosti (100 km/h) bylo velice náročné. Pak ji vystřídal žigulík. Ty jsem měl dva. A pak zase bílá stodvacítka, tentokrát na eMkových nápravách („odborný“ název pro model s širším rozchodem kol). A v roce 2000 se do mé garáže nastěhovala úplně nová Škoda Fabia. Podobný proces probíhal v mnoha českých domácnostech. Někde stodvacítky vystřídaly stovky, tisícovky, ale povětšinou to byly pořád staré škodovky s motorem vzadu a mizivým výkonem. Zbohatlíci už jezdili ve Fordech nebo Favoritech.

Tehdy se malý český člověk dostal k výkonu. Škoda Octavia je „bohužel“ oblíbeným vozem lidí s neutuchající touhou někoho předjet, vytočit nebo vylekat. Z velké míry je to tím, že Octavia je dostupná pro novořidiče s čerstvými papíry. Další možností úvahy je fakt, že se Octavia stala domáckým vozem pro řadu firem a zde platí: služební auto rovná se vyzkoušet maximálku a jet tak, jak by to za vlastní peníze nejde.

Také „východní“ Německo řešilo podobný problém. I zde se přesedlalo z Wartburgů a Trabantů do aut. A také zde prudce stoupl počet mrtvých na silnicích. Bohužel nápisy na zadním skle „Nelep se mi na prdel, nejsem tvoje stará!“ nezaberou, takže se stále můžete potit s rukama na volantu a čekat, kdy vás ten pitomec za vámi opravdu vytlačí ze silnice.

Typickým příkladem řidičského neumu na našich silnicích je dálnice D1. Málokdo ví, že první vládní rozhodnutí o výstavbě dálnic, bylo přijato již v listopadu 1938 a hned 2. května 1939 se dálnice z Průhonic u Prahy přes Brno až na hranice se Slovenskem začala stavět. Její realizace však byla přerušena druhou světovou válkou. Teprve až v roce 1963 byla dálnice D1 připravena k realizaci v trase Praha – Brno – Trenčín – Prešov – Košice v délce 712 km. Samotná výstavba začala v září roku 1967. Tehdy se zahájila stavba 21kilometrovým úsekem z Prahy do Mirošovic (naše oblíbená tříproudovka). V roce 1969 se začalo stavět i v Brně a průjezd mezi Prahou a Brnem byl možný poprvé 8. listopadu 1980.

Dnes se hovoří o třech pruzích na dálnici D1 – tedy alespoň mezi Prahou a Brnem. Tato stavba by mohla výrazně napomoci žalostnému stavu naší největší dopravní tepny. Ale ruku na srdce. Je opravdu stav silnice příčinou úmrtí a havárií? Není to rychlost, náklaďáky naložené nad kapacitu a také naše vlastní neohleduplnost a agresivita? Není to náhodou naše neskonale vysoké ego, že se zrovna nám jako řidičům nemůže nic stát?

Tento týden jedu do Německa. Budu se pohybovat kolem Stuttgartu a díky tomu, že jsem v tomto městě přes půl rok bydlel, vím, že se nemusím bát o to, že se mi nějakej „šváb“ bude lepit na zadel nebo mě ohrožovat na okresce, či na mě nekonečně blikat dálkovými, pokud na dálnici pojedu sto sedmdesát.

A bodový systém? Pomůže především těm, kteří jezdí s drahými vozy tak, jak se nemá. Korupce byla, je a bude. A v této oblasti vždy o kousek větší, než kdekoliv jinde. Ovšem není všem dnům konec. Pokud chceme jezdit rychle, zajeďme někdy na závodní okruh. A pokud se zrovna na tu vaši záď bude někdo lepit. Zastavte vozidlo uprostřed, dejte čtyři blinkry, vystupte a jako mladý D´Artagnan druhému vozu řekněte, kdy a na jakém okruhu se sejdete.

A dámám jednu již nekonečně mnohokrát opakovanou radu. Vystupte z vozu a řeknětě: „Zkuste mi to nastartovat, já vám zatím ten klakson podržím."

Foto: Autor