Jan Dungel: Prales je ohromující prostor

FiftyFifty, společenský magazín.
Jan Dungel: Prales je ohromující prostor na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Jan Dungel: Prales je ohromující prostor

FiftyFifty
Share

Jan Dungel: Prales je ohromující prostor

BRNO (EkoList) - "Lidstvo se rozhodlo pralesy zničit a taky je zničí - velmi brzy. Přiznám se, že tím velmi trpím. Není síla, která by je zachránila. Jejich zánik se může oddálit, můžou se založit rezervace, ale to už nebude Amazonie - její jedinečnost spočívá ve fantastickém prostoru. Ten se ale scvrkává, všude dým, je to velká tragédie. Nejhorší na tom je, že je to naprosto zbytečné," vypravuje o svých zážitcích z Amazonie, kam pravidelně jezdí kreslit zvířata, malíř Jan Dungel.


EkoList: Vzděláním jste biolog, ale věnujete se malování a kreslení. Proč jste se rozhodl malovat právě zvířata?

Jan Dungel: Protože je mám velmi rád. Připadá mi to úplně přirozené.

V poslední době jste ilustroval atlasy ptáků, savců a obojživelníků, které vydala Academia. Maloval jste je v terénu, nebo spíš podle fotografií? V atlase jsou třeba netopýři ...

Je důležité mít dobré fotografie a dobré předlohy, protože ne všechno se dá vypozorovat. Co je ale podstatné a co fotografie ani sebelepší předloha nikdy nenahradí, to je osobní zkušenost - a to dlouhodobá. Některé typy zvířat se sobě třeba podobají. Často jezdím do Jižní Ameriky a tam se některá zvířata chovají úplně věrně jako ta naše. Když maluji nějakého ptáka, který obíhá nebo oblétává svoje teritorium (podobně jako u nás rehek), tak ho několik hodin sleduji a přesně zjistím, kde má cestičky. Pak se posadím a čekám, až mi přiletí pod štětec. To je jedna věc. Druhá věc je, že člověk by v sobě měl mít - a doufám, že ji aspoň trochu mám - postupně zakódovanou zkušenost, jak zvíře vypadá, jak se chová, jaké má postoje, kde sedává atd. To je pro živý výraz zvířete podstatné. A k tomu může fotografie nebo jiná předloha pouze dopomoct.

Jezdíte do Jižní Ameriky hlavně kvůli pralesům. Mnoha lidem by se ale asi víc líbila savana …

Savana se mi líbí, protože je tam nejvíc zvířat. Ale pravda je, že nekonečný rozměr, který poskytují pralesy, je neopakovatelný. To se nedá s ničím srovnat. Vlastně mi pralesy připomínají Saharu. Když jsem byl na Sahaře poprvé a nechali mě o samotě, abych něco čmáral, tak jsem měl strach, aby mě večer vůbec našli, protože Sahara nikde nekončila. Velmi podobný pocit prožívám v Amazonii - to je setkání s ohromujícím prostorem, na který v Evropě vůbec nejsme zvyklí. Často mám pocit ztracenosti, nekonečnosti, dokonce jakési vnitřní úzkosti. Zvykl jsem si na ni, ale ona funguje i podvědomě. Mám například divoké sny a halucinace. Stává se to zvlášť v končinách, kde přede mnou nikdo nebyl. Ale mně to dělá dobře.


Je pro bělochy obtížné pohybovat se pralesem?

Ani bych neřekl. Největší svízelí je srovnat se s tím psychicky. Pro spoustu romanticky založených lidí by byl prales asi zklamáním, protože je hodně jednotvárný. Pokud tam člověk nemá nějaký program, tak to může být po pár dnech ubíjející. Voda, les, voda, les …

Sedíme spolu u stolu, kde malujete. Takový komfort si v pralese dopřát nemůžete …

U stolu samozřejmě můžu všechno namalovat líp. Jenomže v Jižní Americe se pro mě malování postupně stalo setkáváním se zvířaty. Splnil jsem si sen a nemaluji tam nic, s čím jsem se nesetkal, nic, co si, obrazně řečeno, nemůžu ohmatat. To mě naprosto fascinuje. Každá kresba mi připomíná konkrétní zážitek - vím přesně, za jakých okolností vznikla, co jsem u toho cítil, zda to bylo snadné, nebo ne atd. (Vytahuje mohutné album s malbami, kterým začínáme listovat.)

Pojďme ke kresbám. Na téhle je zřejmě ocelot.

To je spíš smutná událost. Oceloti se nedají moc malovat, protože setkání s nimi jsou vzácná. Někdy mě fascinují, že jsou jakoby krotcí. Nicméně nedá se k nim přiblížit a na malování mi to nestačí. Na kresbě je zastřelený ocelot. Je to výjimka, ale neopovrhuji tím. Indiáni jsou lovci, nemají samoobsluhu, pro ně je lov normální.

Malujete i zvířata v zajetí?

Zvíře v zajetí se vůbec nepodobá zvířeti ve volné přírodě, takže nemám důvod zvířata v zajetí malovat. I když jsou případy, kdy se tomu sice znechuceně, ale nevyhnu. Maloval jsem třeba jaguára, a ten se v přírodě prostě namalovat nedá. Okukoval jsem krotké jaguáry, které mají Jihoameričané doma nebo v zoo.

Setkal jste se s ním ve volné přírodě?

Setkávám se s nimi často, ale nevidím je - to je velmi těžké. Ale jejich stopy a hlas mě provázejí skoro pořád.

Nebojíte se?

Ani ne. I když loni jsem zažil příliš blízké setkání s jaguárem a bál jsem se, jestli mě nenapadne. Omylem jsem totiž po čtyřech na jednoho vlezl - ale on prostě utekl. Pokud se někoho bojím, tak jsou to lidé. V pralese jich moc není, ale právě tam, kde není moc lidí, s sebou každé setkání nese velké riziko. Čím dál víc žije v pralese největší lůza z celé Jižní Ameriky. Zlatokopové, hledači diamantů, partyzáni všeho druhu nebo pašeráci drog - to jsou jeho noví obyvatelé. Tam na ně totiž nedosáhne státní moc. A jsem přesvědčený, že na ně ani nechce dosáhnout, korupce je absolutní.

Vracíte se na stejná místa?

Ano, ale vyhledávám i nová. Na stejná místa se vracím, protože některá divoká zvířata znám osobně a setkávám se s nimi už několik let.

Opravdu? Přijedete za rok a je to tentýž pták?

S ptáky je to trochu horší. (smích) Vím, kde jsou přesně třeba někteří mravenečníci, vím i o skulinách konkrétních ryb v korálovém útesu. Jde většinou o solitérní druhy, jako je třeba ježík. Tu sleduji na jednom korálu už asi devět let. Je to neuvěřitelné, z maličké rybičky je dnes obrovská ryba. Vlastně vím, kde najdu i některé teritoriální ptáky, třeba skalňáky.

Sledujete při návratech, jak ubývá pralesů?

Pohybuji se v oblastech, kde to není tolik poznat, ale samozřejmě se setkávám i s příšernou devastací. Moje oblíbená krajina je horní Orinoko. Tam to za poslední dva roky doznalo takových změn, že úplně zírám, co se v tak krátké době může stát. Je to dáno hlavně zlatem - zlatokopové, to je sběř, která nejenže vraždí indiány, ale totálně ničí celý kraj. V tunách všude pouští rtuť, žádné ekologické zásady při ilegální těžbě zlata neexistují.

Dá se proti tomu něco dělat?


Proti tomu se nedá dělat skoro nic, ale musíme to pořád zkoušet. Lidstvo se rozhodlo pralesy zničit a taky je zničí - velmi brzy. Přiznám se, že tím velmi trpím. Není síla, která by je zachránila. Jejich zánik se může oddálit, můžou se založit rezervace, ale to už nebude Amazonie - její jedinečnost spočívá ve fantastickém prostoru. Ten se ale scvrkává, všude dým, je to velká tragédie. Nejhorší na tom je, že je to naprosto zbytečné. Vůbec nikomu to nepřinese obživu, není to ani místo k životu, je to jen ryzí plundrování - aspoň z 90%.

Místní z toho nemají žádný prospěch?

Minimální. Lidé v pralese neznají zemědělství, zvlášť noví kolonizátoři tam neumějí žít a jen za nimi zůstává spoušť. Rodina, jež má dejme tomu sedm deset členů, potřebuje ke svému nuznému životu plochu, která by v Evropě uživila město. Jim na tom ale nezáleží. Vypálí kus pralesa a jdou dál. A to nemluvím o dřevorubcích. Je v tom naprostý nedostatek respektu k okolnímu prostředí. Ale s tím se setkáváme u nás taky, na to nemusíme jezdit do Jižní Ameriky.

Pojďme zpátky ke kresbám. Tohle je asi kondor ...


Ano. Kondory je jednoduché malovat, protože jsou všude. Na savaně jsou mrtví koně nebo mrtvé krávy a u nich se shromažďují. Na mršinu dorážejí celý den, dokonce několik dnů. Kdybych vydržel smrad a mouchy, tak můžu kondory malovat pořád. Tenhle pták mi ale není moc sympatický, takže jsem ho zachytil spíš kvůli tomu, abych podal o Jižní Americe autentickou reportáž a nechybělo v ní to, co návštěvník vidí nejčastěji.

Tím do určité míry navazujete na první expedice - během nich hrály kresby velkou roli.

Pro mě jsou malíři v expedicích velká inspirace. (Obrací album na kresbu dvou papoušků ara arakango.)

Občas se dostávám do srdceryvných situací. Arové arakango jsou strašně inteligentní tvorové, kteří tvoří věrné páry. Maloval jsem je a oni se dívali, co dělám. A začali to komentovat. Dokonce si sedli na větev, točili se kolem ní, líbali se, hladili se a hodinu, možná i déle, poblíž mě seděli. Kousek ode mě měli tábor kočovní indiáni, kteří měli pušku, ale chyběli jim patrony. Tak jsme jim tři dali jako odměnu za průvodcovství a oni mi ráno jednoho z těch papoušků donesli mrtvého, abych si ho namaloval. Říkal jsem si: když už ho zastřelili, tak aspoň namaluji nějaký detail. Ten druhý z páru ale přiletěl nade mě a šíleně řval - stejně jako když někdo někomu zabije nejlepšího kamaráda nebo milence. Poodešel jsem sto metrů, jenomže papoušek je bystré zvíře, takže letěl za mnou a pořád naříkal. Tak jsem ho radši vrátil indiánům, a ti si z něho uvařili polívku. Pro mě to byla úplně tragická situace. Ale tak to chodí, já indiánům přece nemůžu říkat, co mají, nebo nemají lovit. Pro ně je papoušek něco jako slepice. Pravda ale je, že oni papoušky nevyhubí. Vyhubí je evropští a američtí sběratelé.

Našel byste kresbu nějakého ptáka, který pro vás hodně znamenal?


Ano. Tohle je kresba z letošního roku, po které jsem toužil několik let. Je na ní vranucha ozdobná, jde o ptáka velkého asi jako vrána. Má dlouhou kravatu a na hlavě peří ve tvaru jakési čepice. Španělsky se jmenuje pájaro paraguas, což znamená pták deštník. Je to samozřejmě taky sekundární pohlavní znak, ale možná to má skutečně funkci deštníku, protože v kraji, ve kterém žije, hodně prší - a to i mimo období dešťů. Je to sice prales, ale otevřenější, vranucha vysedává v nejvyšších korunách. Vystopovali jsme ji díky novému indiánskému průvodci.

On byl specialista na ptáky?

Oni nejsou specialisté, prostě jsou tam doma a znají své prostředí. A hlavně vidí to, co já nevidím, protože já jsem se tam nenarodil. Můžu tam jezdit sto let, a stejně neuvidím to, co oni, to se člověk těžko naučí. Indiáni jsou mýma očima, mým hmatem a mým sluchem. Kolikrát chodím kolem zvířat, která chci kreslit, ale zpravidla vůbec netuším, že tam jsou. A s indiány tam najednou jsou.

Jak se místní dívají na to, že malujete?

Indiáni o malování - na rozdíl od bělochů a kreolů - moc zájem nemají, protože to neodpovídá jejich kultuře. Oni neznají figurální malování. Několikrát dokonce vylezli z pralesa a dívali se na mě, jak maluji - exot jsem byl já, ale to, co jsem dělal, je vůbec nezajímalo, tomu nevěnovali ani pohled. Někdy se s indiány, kteří ještě nemají příliš kontaktů s bělochy, dostávám i do nepříjemných situací.

Kvůli čemu?

Důvodů je několik. Indiáni jsou k jiným lidem nedůvěřiví. Nemyslím to zle, ale jejich xenofobie je evidentní. Je v ní obsažena jakási opatrnost. Souvisí to s tím, že aniž to tuším, porušuji jejich pravidla, a tím vyvolávám averzi. Oni si často nedovedou představit, že existují paralelní světy a paralelní pravidla. Znají jenom jedny, a když je člověk poruší, byť nedopatřením, tak udělá strašnou chybu, která se neomlouvá. Už jenom z tohoto důvodu není moc dobré se z romantických pohnutek mezi indiány cpát. Když máme třeba nouzi o jídlo nebo nutně potřebujeme místního průvodce, tak je kontaktujeme. Ale děláme to velmi opatrně, jednání jsou zpravidla dost složitá a člověk musí neustále zachovávat respekt.

Hlavním důvodem je ale skutečnost, že se indiáni setkávají s nejhoršími bělochy, které můžou potkat. Tedy s těmi, co je chtějí zabít, vyhnat nebo jim nějak ublížit. Oni mezi sebou samozřejmě komunikují a dozvědí se to. Tyhle zkušenosti pak zásadním způsobem formují jejich názory na bělochy. Klidně se pak může stát, že když někdo potká třeba indiána Janomamo, přijde o život, protože indián má pocit, že by běloch jinak zabil jeho. Pokud to tedy není naprosto nutné, tak s indiány nevstupuji v kontakt. Navíc musím říct, že mi připadá neetické vtrhnout mezi ně jako mezi opičky, všelijak je fotit atd.

Občas se ale dostávám i do oblastí, kde žádní lidé nejsou. Mí indiánští průvodci se tam ocitají taky poprvé a je pak zajímavé sledovat jejich reakce. Jsou hrozně pověrčiví, a pokud tomu dobře rozumím, tak to považují za naprosto zásadní porušení pravidel a cítí se velmi nebezpečně. V tu chvíli přebírám roli šéfa a největšího hrdiny. V těchto končinách musím s indiány jednat zvlášť opatrně, protože jinak by mi mohli zdrhnout - a to by byl velký průšvih.

Ty vaše příběhy působí jak z jiného světa ...

Ono to kolikrát jak dobrodružství z jiné planety opravdu je. Do přírody ale chodím hodně a rád i u nás. Taky v ní rád piju červené víno a dívám se na obzor. Nechci přehánět, ale krásná příroda - nemusí to být divoká příroda, může to být i umělá krajina třeba na Vysočině - je pro mě duchovním chrámem. Cítím v ní intenzivní pocit štěstí.

Jan Dungel

Malíř, grafik a ilustrátor, který se narodil v roce 1951. Ilustroval několik desítek knih pro děti a taky beletrii. Nejradši má ale knížky o zvířatech - ty jeho vyšly nejenom v České republice, ale i v Německu, Polsku, Francii, Velké Británii atd. V poslední době je znám především třemi atlasy fauny ČR a SR (Atlas ptáků, Atlas savců a Atlas ryb a obojživelníků), které vydala Academia. Kniha Zdeňka Veselovského Chováme se jako zvířata, kterou svými ilustracemi doprovodil, získala v roce 1992 cenu Nejkrásnější kniha roku.


Rozhovor je převzat z tištěného EkoListu 12/2005, autor: Jan Stejskal

:: Fotogalerie ::
foto: Prales je ohromující prostor foto: Prales je ohromující prostor foto: Prales je ohromující prostor




© 2005 – 2018 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.