Jak zachránit planetu

FiftyFifty, společenský magazín.
Jak zachránit planetu na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Jak zachránit planetu

FiftyFifty
Share

Jak zachránit planetu

Mezi vážně míněnými plány na ochlazení naší přehřáté planety se objevují i poněkud fantastické vize. Teprve budoucnost ukáže, zda jejich autoři přece jen neměli pravdu.

Rok od roku vypouští světový průmysl do ovzduší stále více oxidu uhličitého, který je považován za hlavní zdroj skleníkového efektu. V prudce expandující Číně se otevírá každých deset dní nová uhelná elektrárna a největší průmyslová velmoc USA nebere ochranu klimatu příliš vážně.

Situace vyburcovala k činnosti politiky průmyslově vyspělých zemí a vlády hledají nejschůdnější řešení. Mezi návrhy, o kterých by měly rozhodnout, se objevují i velkoplošné technické postupy (tzv. geo-engineering), které by měly nahradit dosavadní kupčení s povolenkami na emise. A tady je výběr nejzajímavějších nápadů.

Slunečníky

Astronom Roger Angel z arizonské univerzity navrhuje mechanickou ochranu před slunečním zářením. Vypustit do okolního vesmírného prostoru miliardy tenkých křemíkových kotoučů o průměru šedesáti centimetrů a vytvořit tak systém jakýchsi slunečníků. Objem dopadajících paprsků by se podle něj snížil o jedno až dvě procenta a to by stačilo k vyrovnání současného trendu oteplování. Angelova představa o vysílání kotoučků do vesmíru pomocí tříkilometrových děl ale nedává tomuto nápadu příliš velkou šanci na realizaci.

S podobnými návrhy přišli i další vědci. Například americký fyzik Edward Teller, který se významně podílel na vývoji vodíkové bomby, požaduje vybudování jednoho velkého slunečníku o průměru tisíce kilometrů. Tvořit by ho měla síť tenkých aluminiových vláken. Podobný efekt by přineslo i množství kovových částeček nebo miniaturní balony plněné vodíkem.

Odrazky v oceánech

V USA se objevila myšlenka vypustit do světových oceánů drobné předměty, které by odrážely sluneční paprsky zpět do vesmíru. Někteří autoři navrhují umístit na hladinu malé kovové odrazky, jiní polystyrénové kuličky nebo pingpongové míčky.

Hnojení moří

Na konci minulého století objevili biologové rozsáhlé mořské pustiny s minimálním množstvím planktonu. Živé organizmy tam byly vzácné, protože trpěly nedostatkem železa. To přivedlo vědce k nápadu vypustit do vody množství drobných železných pilin a podpořit tak růst řas a dalších organizmů. Proveditelnost navrženého postupu prokázal experiment z roku 2002. Myšlenky se chopily některé americké firmy, které chtěly zahrnout své projekty do stávajícího účtování emisních kvót. Firma Planktos dokonce zahájila loni na podzim přípravu prvních akcí. Plán počítal s tím, že oxid uhličitý uložený v tělech řas klesne po jejich odumření navždy do hlubin. Studie z nedávné doby však ukazují, že to je pravda jen částečně. Mnoho řas zůstává na povrchu a stává se potravou živočichů. Přemnožení řas navíc odebírá vodě kyslík a ohrožuje přirozené ekosystémy. Po kritice ze strany námořní organizace IMO firma Planktos ukončila činnost.

Stejným směrem však pokračují jiní, například firma Climos, která chce v roce 2009 zahájit terénní pokusy s hnojením moře. Badatelé z australské univerzity v Sydney zase hodlají vypouštět do chudších oblastí moře močovinu jako hnojivo. Zvýšená produkce řas by podle nich mohla ročně vázat až deset milionů tun CO2. Britský ekolog James Lovelock přišel s poněkud komplikovanějším řešením. Navrhuje instalovat v tropických mořích systém dlouhých svislých trubek, které by podnítily výměnu svrchní vyčerpané vody s výživnějšími hlubinnými vrstvami. Podle předních odborníků má jeho řešení zásadní technologické nedostatky a navíc by nemělo žádoucí efekt. S vodou z hlubin by se naopak dostal k povrchu vázaný oxid uhličitý a unikal by zpět do ovzduší.

Ukládání oxidu uhličitého

Separace a následné uložení CO2 ve stlačeném stavu v podzemních prostorách již fungují a s jejich využitím se počítá především v uhelných elektrárnách. Existují i návrhy zařízení na jímání oxidu uhličitého přímo z ovzduší pomocí rotorů větrných turbín nebo prostřednictvím umělého stromu, v jehož větvích by koloval absorpční roztok. Jeden čtvereční metr plochy by za rok odebral ze vzduchu množství oxidu, které vyprodukuje průměrný Američan.

Umělé mraky

Vliv mraků na ochlazení zemského povrchu zná každý, kdo zažil o letní dovolené pár dnů pod zataženou oblohou. K jejich vytvoření často chybí potřebná vlhkost vzduchu a kondenzační jádra budoucích dešťových kapek. Pokud by na oceány vyrazila speciální flotila lodí, které by vypouštěly do vzduchu množství jemných kapek mořské vody, vytvořily by částečky soli žádoucí kondenzační jádra a nad hladinou by se objevila mračná clona. Podle zastánců této varianty by k vyrovnání skleníkového efektu stačilo zvýšit odraz slunečního záření od mraků o tři procenta.

Kosmické elektrárny

Podle některých amerických vědců by ohromná sluneční elektrárna v kosmickém prostoru ušetřila velké množství emisí. Kilometrové solární panely by produkovaly energii, která by se do pozemních stanic přenášela pomocí mikrovlnného záření nebo laserem. Bez ohledu na technické problémy, které by takový projekt s sebou přinesl, navrhují vojenští odborníci, aby americká vláda umožnila zkonstruovat do deseti let pokusný satelit o výkonu deseti megawattů.

Síra ve stratosféře

Nositel Nobelovy ceny za výzkum ozónové vrstvy Paul Crutzen přichází se zdánlivě schůdným řešením. Záchranu vidí v rozptýlení aerosolových částeček sulfátu ve stratosféře pomocí balonů. Důsledky takového zastínění jsou známy z minulosti, kdy podobnou situaci vyvolaly výbuchy velkých vulkánů. Celá akce by mohla stát 25 až 50 miliard dolarů. Během pěti let by se měla teplota Země snížit na úroveň, jakou měla v předindustriální éře. Odpůrci návrhu se však obávají, že sulfát by mohl ještě více narušit ochrannou ozónovou vrstvu v atmosféře. Z minulosti také víme, že účinek zastínění trvá jen několik let. Obsah síry ve stratosféře by se proto musel průběžně doplňovat. Není jasné, jaké důsledky by to mělo pro biosféru, ale je jisté, že bychom se museli rozloučit s jasnými, slunečnými letními dny.

Bambusové plantáže

Bambusové porosty rostou velmi rychle a účinně vážou oxid uhličitý ze vzduchu. Rozsáhlé porosty rychle rostoucích bambusů nebo eukalyptů vážou velmi účinně oxid uhličitý. Jejich výsadba a ukládání sklizených kmenů neprodyšně pod zem by atmosféře ulevily, tvrdí chemik Ning Zen z marylandské univerzity. Ve svém návrhu však již podrobněji nerozebírá technické problémy tohoto řešení, nemluvě o nedostatku půdy pro výsadbu nových plantáží.

Sója

Kalifornský geofyzik Christopher Doughty propaguje použít proti globálnímu oteplování sójové plantáže. Sója, speciálně její odrůdy s dlouhými chloupky na povrchu listů, prý odráží část infračervených paprsků zpět do kosmu. V tropických oblastech by tak bylo možné docílit ochlazení zhruba o 1,9 stupně Celsia.

Jiné plány

Vedle návrhů na prevenci oteplování se objevují i plány na ochranu před jeho důsledky. Již v roce 1979 nastínila egyptská delegace na světové klimatologické konferenci v Ženevě svou představu přehrady v oblasti Gibraltaru. Tou by se po zvednutí hladin světových oceánů zabránilo rozlití Středozemního moře a zaplavení nilské delty. Odpůrci návrhu ihned poukázali na nepředvídatelné škody, které by vyvolalo násilné přerušení výměny vod mezi oběma systémy. Za normálních okolností proudí povrchová voda do Středozemního moře a ve spodních vrstvách odtéká slanější voda do oceánu.

Návrhy na nekonvenční řešení klimatických problémů chápe část odborné veřejnosti jako možnou odpověď na extrémní situaci. Nevylučuje aplikaci některého z nich, pokud by oteplování pokračovalo a ohrožovalo lidstvo hladomory a ztrátou životního prostoru. Část vědců však jakékoli velké zásahy do přírody apriori odmítá s poukazem na možné nepředvídatelné následky.

Otázkou také je, kdo by případné projekty financoval a prováděl. Je nepravděpodobné, že by se v takovém případě dosáhlo konsenzu všech zemí. Rusko nebo Kanada koneckonců mohou dalším oteplováním získat nové prostory tam, kde je dnes nevyužívaná věčně zmrzlá půda.

Umělé ochlazování Země by ovšem oddálilo problém fosilních paliv do budoucnosti a umožnilo by průmyslovým podnikům dál vypouštět skleníkové plyny. Skleníkový efekt a oteplení by se dostavily později, zato s ještě větší silou.   

Zdroj: 100+1






© 2005 – 2020 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.