Jak se zvířata maskují

FiftyFifty, společenský magazín.
Jak se zvířata maskují na FiftyFifty.cz. Články, recenze, sexy povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy od kartářky atd.
Magazín pro ženy i muže > Jak se zvířata maskují

FiftyFifty
Share
 >  > 

Jak se zvířata maskují

Jak se zvířata maskují

V přírodě – stejně jako v lidské společnosti – zuří permanentní válka, a zda jedinec, či dokonce celý druh, přežije, závisí na tom, jak se přizpůsobí svému okolí a oklame či zastraší své nepřátele. I když nejsme přáteli polidšťování zvířecích vlastností, nutno přiznat, že při srovnávání způsobů, jakými se živočichové snaží uchovat svůj život, s tím, jak se o to samé snaží lidští válečníci, vyniknou četné paralely. Je však podivuhodné, že i před těmi nejmodernějšími vynálezy lidské vojenské techniky mají živočichové obvykle náskok mnoha milionů let.

Jak se zvířata maskujízoom

Dobře je to patrné zejména při srovnání způsobů, kterými se jedinci snaží skrýt před zraky nepřátel, čili tzv. kamufl áže. Slovo „kamufláž“ vzniklo z francouzského „camoufler“ – zastírat, maskovat a poprvé se objevuje ve vojenské historii v polovině 19. století ve spojitosti s britskými expedičními jednotkami v Indii, které byly vybaveny uniformami barvy „khaki“, což v urdštině znamená „prach“. Byl to vlastně jeden z prvních pokusů skrýt vojáky před zraky nepřátel, protože – jak snadno zjistíme nahlédnutím do historie válek – do té doby byl trend spíše opačný a vojenské uniformy měly často velice pestré barvy. Podobným způsobem se však již miliony let maskuje nepřeberné množství druhů hmyzu i jiných živočichů.

Snadno to zjistíme, když za slunného letního dne několikrát přejedeme po vysoké trávě smýkací sítí – je až překvapující, jak bohatý úlovek v ní uvízne, a přitom jsme na první pohled viděli v těch místech jen pár pestrobarevných motýlů. Zelené zbarvení různých odstínů je v přírodě tím nejčastějším krycím, neboli maskovacím, kryptickým či kamuflážním zbarvením vůbec, zřejmě proto, že i značná část přírodního prostředí je díky rostlinstvu zelená. Jednolité barvy však nemaskují tak dobře, jako když je tělo živočicha – či uniforma vojáka – pokrytá různobarevnými skvrnami v barvách, které se v okolí vyskytují.

Jiným typem maskování jsou kontrastní skvrny, které mohou být i v docela nápadných barvách, ale jsou uspořádány tak, že stírají skutečné obrysy živočicha a vytvářejí dojem, že jde vlastně o něco úplně jiného. Vhodné krycí zbarvení je často doplněno tím, že tvary živočicha nápadně připomínají třeba list, větvičku, kus kůry, nebo kámen. Takovéto připodobnění živočicha (ale i rostliny) něčemu jinému se označuje jako mimikry nebo mimeze.

Slovo mimikry použili poprvé William Kirby a William Spence v roce 1817 ve svém díle Introduction to Entomology a označili jím právě jev, kdy se hmyz podobá částem rostlin. Od té doby však slovo mimikry nabylo mnohem širšího významu. Slovo mimeze pochází z řeckého výrazu mimesis, což znamená napodobení.

Opakem kryptického zbarvení je zbarvení aposematické, neboli výstražné.
I to lze však v mnoha případech zařadit mezi mimikry, i když zvláštního typu. Batesovské mimikry je klamavé výstražné zbarvení, kdy neškodný a většinou i bezbranný živočich přebírá zbarvení a výstražné znaky jedovatých, či jinak nebezpečných živočichů. Klasickým příkladem jsou pestřenky, tedy zcela bezbranný dvoukřídlý hmyz, který svým vzhledem napodobuje čmeláky, včely a nejčastěji vosy, vyzbrojené nebezpečnými žihadly. „Vosí“ zbarvení je vůbec mezi hmyzem značně rozšířené, můžeme se setkat se žluto-černě pruhovanými tesaříky, a dokonce i motýly. Nesytka sršňová napodobuje svůj nebezpečný vzor tak dokonale, že má nejen blanitá křídla se šupinkami jen po okrajích, ale dokonce za letu i bzučí.

Kombinace žluté a černé barvy je velice nápadná, proto ji jako výstražné zbarvení využívají i mnozí další živočichové – z našich třeba mlok skvrnitý, některá slunéčka či housenky přástevníka starčkového. Další, častou využívanou barevnou kombinací je červeno-černá, kterou nalezneme třeba u některých slunéček, ploštic nebo brouků. Tito živočichové jsou obvykle vybaveni jedovými žlázami, nebo je jejich tělo prostoupeno toxiny či nepříjemně chutnajícími nebo páchnoucími látkami, což z nich dělá sousto pro většinu predátorů nepoživatelné. Najdou se pochopitelně výjimky, a tak vlhy pestré loví bez obav vosy nehledě na jejich aposematické zbarvení, stejně jako roupci nedělají rozdíly mezi pestřenkou, slunéčkem nebo masařkou.

Kromě mimikry Batesovského se v naší přírodě můžeme setkat ještě s mimikry Müllerovským. Jedná se o případ, kdy jeden nebezpečný či nejedlý druh napodobuje jiný nebezpečný druh proto, aby se jejich společný predátor naučil toto zbarvení lépe rozeznávat. Tím se zvyšuje pravděpodobnost přežití obou lovených druhů. Jako názorný příklad z našeho domácího prostředí mohou posloužit opět společenské vosy, kterých u nás žije (nepočítáme-li vosíky a sršně) osm druhů tak podobných, že je od sebe spolehlivě rozpozná jen odborník.

Ale maskování a zastrašování se neomezuje jen na barvy a tvary. Přemýšleli jste někdy, proč je tolik nočních motýlů tak nápadně chlupatých? Není to proto, aby jim nebylo v noci zima, i když noci bývají někdy opravdu chladné, ale důvod je mnohem sofistikovanější. Nočním motýlům hrozí nebezpečí především od netopýrů, kteří se neřídí zrakem, ale sluchem za pomoci odražených ultrazvukových signálů, které vysílají. Je to princip prakticky shodný s lidskými sonary a až na typ vlnění obdobný i radarům. Stejně jako se již od počátků využívání těchto vynálezů ve vojenské technice snaží armádní odborníci tyto detektory oklamat či vyřadit z činnosti, i noční motýli vyvinuli řadu opatření, jak netopýrům lov znesnadnit. A právě chlupy na tělech a okrajích křídel jsou „vynálezy“, které pomáhají nočním motýlům přežít. Chlupy na okrajích křídel zabraňují vzniku vzdušných vírů při letu, jejichž šelest by mohl motýly netopýrům prozradit, zatímco ochlupené tělo účinně pohlcuje ultrazvukové signály netopýrů a motýli se tak stávají pro netopýry „neviditelnými“.

Obdobných principů využívají i nejmodernější bojové letouny typu „stealth“. Někteří motýli, např. přástevníci, však jdou ve svých způsobech obrany ještě dále. Po stranách těla mají dvě poměrně jednoduché „uši“ schopné přijímat vysokofrekvenční signály netopýrů. Pokud jejich „antisonarová“ zařízení zklamou a netopýr se přiblíží na nebezpečnou vzdálenost, vyšlou zvláštní ultrazvukový signál, který většinu netopýrů od útoku odradí. Předpokládá to ovšem, že netopýr se již s podobnou kořistí setkal a zjistil, že je nepoživatelná. A to je právě případ přástevníků, jejichž těla obsahují toxické, odporně chutnající látky. Jde tedy o jakýsi případ aposematismu, tentokrát v akustickém provedení.

Uvedené případy pochopitelně zdaleka nevyčerpávají všechny způsoby maskování a dalších způsobů obrany, se kterými se u našich živočichů můžeme setkat. Je to jen malé upozornění na nesmírnou pestrost přírody a návod, čeho všeho si může člověk při pobytu v přírodě všímat.


Autor: Hana a Vladimír Motyčkovi
Zdroj: Ekolist, Naše příroda






© 2005 – 2017 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.