Příští rok v květnu se na Kubě sejdou stovky neurologů a filozofů, aby již poněkolikáté zkusili definovat, co je vlastně smrt. Není to lehký úkol. Hranice mezi životem a smrtí je stále méně zřetelná.
Dlouhou dobu stačila pro úřední stanovení smrti zástava srdce. V posledních desetiletích bývá definice smrti spojována s výpadkem mozkové činnosti. Určitý čas byla rozhodujícím okamžikem pro určení smrti ztráta funkce čelních laloků, které je možné považovat za řídicí centrum mozku. Tam se uchovávají vzpomínky a to, co tvoří osobnost člověka.
Lékařská věda však dokáže udržet při životě i člověka, který již nikdy nenabude vědomí, ale jeho organizmus dokáže dále fungovat. Tento stav bývá označován jako perzistentní vegetativní stav (PVS) nebo také apalický syndrom. Pacient ve stavu PVS mívá otevřené oči, ale nereaguje na podněty z okolí. Mozek ztrácí všechny funkce, které spočívají na zkušenosti a podmíněných reflexech. Nepodmíněné reflexy, například polykací, jsou zachovány.
CO JE SMRT?
Současné vyspělé země požadují za konečný okamžik lidské existence nevratné poškození mozkového kmene, jinými slovy, chvíli, kdy mozek již není schopen plnit ani základní funkce. Provede se několik testů, které zjistí, zda lidské tělo ještě reaguje na ostré světlo, dotyk, hluk, tělo se krátce odpojí od přístrojů. Pokud se nedostaví žádná reakce, znamená to, že mozkový kmen je nečinný, pacient může být odpojen od přístrojů a úředně prohlášen za mrtvého.
Přesné určení okamžiku, kdy je mozek skutečně a nevratně poškozen, je stále těžší. Při snímkování mozku lidí pomocí magnetické rezonance (MRI) se například podařilo odhalit téměř normální činnost i v těch mozkových oblastech, které byly pokládány za mrtvé.
LÉČBA MOZKU
Dnes je známo, že funkční mohou být i ty části mozku, kde nedochází k žádné elektrické aktivitě. Mozek vytváří během života nervové kmenové buňky, které používá k opravě svých poškozených částí. Této jeho schopnosti by bylo možné využít k vytváření nových nervových tkání, které by lékaři umístili tam, kde je jich zapotřebí. Poškozený mozek by se mohl do určité míry opravit sám.
Další slibnou oblastí je elektronika řízená přímo mozkovými impulzy, která dovolí nevidomým opět vidět a paralyzovaným ovládat různé přístroje pouhou myšlenkou. Již nyní se pracuje na mozkových implantátech, které napodobují činnost různých částí mozku, například hippocampu (obloučkovitého závitu ve spodní části mozku, který je součástí limbického systému). Spojení neuronů s materiály, které jsou pro organizmus přijatelné, by mohlo umožnit i přenos vzpomínek a zkušeností z mozku stejně jako z počítače. Kdokoli by si tak mohl zkopírovat svou osobnost stejně snadno jako třeba počítačové dokumenty.
POSLEDNÍ ZÁŽITKY
Co vlastně člověk cítí v posledních chvílích své existence? Všechno záleží na způsobu smrti. Smrt způsobená vykrvácením může být rychlá a bezbolestná, pokud dojde k poranění aorty – největší tepny v lidském těle vedoucí ze srdce, například při autonehodě. Je-li úbytek krve pomalejší, bude záležet na jejím množství. Ztráta 750 mililitrů krve je obvykle bez příznaků, ztráta 1,5 litru krve se projevuje slabostí, strachem, zrychleným dechem a pocity žízně. Dva litry ztracené krve obvykle vedou k postupné ztrátě vědomí.
Ti, kdo unikli utonutí tvrdí, že při každém vynoření se topící člověk nadechne a při ponoření se snaží zadržet dech co nejdéle. Když už nemá sílu dostat se nad hladinu, ponoří se s poslední zásobou vzduchu v plicích. Ta mu vydrží na třicet až devadesát sekund. Následuje vdechnutí vody, kašlání a další vdechování vody. Poté dojde ke křeči hrtanu, tzv. laryngospazmu. Na prsou se šíří silná pálivá bolest, která někdy náhle ustoupí pocitu zklidnění, uvolnění a bezvědomí.
Velmi bolestivá je smrt ohněm například při požáru. Horký vzduch rychle spálí vlasy, obočí a popálí dýchací cesty, což znesnadňuje dýchání. Popálená pokožka působí intenzivní bolest až do okamžiku, kdy jsou spáleny nervové buňky v jejích svrchních vrstvách. Pitvy ukazují, že vlastní příčinou smrti bývá většinou zadušení. Člověk obklopený plameny místo kyslíku vdechuje oxid uhelnatý, oxid uhličitý a sloučeniny kyanidu.
KAM S TĚLEM?
Kremace je dnes nejčastější tečkou za lidskou existencí. Obava ze znečištění ovzduší vede k hledání nových způsobů pohřbu. Patří k nim například ukládání těl bez rakve přímo do země, kde se rozloží přirozenými pochody. Ve Švédsku lze mrtvé tělo nechat zmrazit, rozdělit na kusy a pohřbít do malé hloubky. Uvažuje se i o vesmírných pohřbech, při nichž by tělo navždy putovalo prostorem. Urna s popelem může být uchovávána i doma. Tato praxe již dnes není ničím výjimečným.
V některých zemích je zvykem mrtvá těla před pohřbem nalíčit a vystavit, v jiných státech je to nemyslitelné.
POTÍŽE S DLOUHOVĚKOSTÍ
Ještě před několika stoletími bylo běžné, že lidé umírali po třicítce na nejrůznější onemocnění. V uplynulém století se ve vyspělých zemích průměrný věk každých deset let zvýšil o 2,2 roku. Věkový růst tím však ještě nekončí. Za sedmdesát let člověk starší sta let nebude pravděpodobně nijak výjimečný.
Skutečnost, že lidé dnes žijí déle než před stoletím, je výsledkem pokroku v léčení mnoha vleklých onemocnění, která by dříve vedla k smrti.
Déle žijící populace znamená větší množství nemocí. Podle předpovědí bude v USA okolo roku 2050 žít nejméně 12,5 milionu lidí s Alzheimerovou chorobou. Dnes jich je asi pět milionů. Prudce se zvýší počet nemocných s typickými obtížemi doprovázejícími stáří, jako je artróza, osteoporóza, vysoký krevní tlak, diabetes, křečové žíly. Přidávají se potíže se sluchem a zrakem, výpadky paměti, zmatenost a deprese. Dříve smrtelná onemocnění dokázala lékařská věda přeměnit na chronická. Smrt se jí ale překonat nepodařilo.
Zdroj: 100+1
