... buďto koupit kapra u německých osadníků v nedalekém Krondaalu, nebo věřit, že se kamarád Mirek, ředitel jednoho z jihoafrických dolů na platinu, opět prokáže jako zkušený rybář a dodá všem českým kuchařinkám nefalšované kapříky.
A tak jednoho dne sedím na břehu afrického jezera, obzor přede mnou se při zapadajícím slunci mění z nafialovělé do několika odstínů žluté až po sytě oranžovou, která se rozlije po vodní hladině jakoby den krvavě obětoval vládkyni noci. Za mnou se vypínají do výšky několika desítek metrů skaliska inselbergy, po afrikánsku koplje. Obří hranaté balvany granitu, kusů žuly kdysi vychrlených z nitra Afriky, teď rozházených po poušti a chaoticky na sebe navršených. Jako by vypadly z děravého pytle, přehozeného přes rameno statného obra na útěku. Pískem ošlehané balvany snad mají jediný užitek - slouží tlupám paviánů jako úkryt.
Postavil jsem si stan, když předtím Mirek prohlédl písčitou zem, jestli v ní nehnízdí třeba jedovatý slíďák, obří pavouk k nerozlišení od tarantule. Stejně obezřetně si pak sedám na břeh jezera a s melancholií v duši romantika čekám až se na obloze objeví Jižní kříž. Pozoruji opičí samce, jak mazaně nadzvedávají kameny na břehu tiše svými vlnkami vzdychající vodní plochy, aby vybírali šťavnaté kořínky, k nimž se během dne nedostalo vše kolem vysoušející slunce. Každé sousto si pavián důkladně otře o srst a teprve potom ho začne žvýkat. Nad hladinou se mihne lovec rybařík, kousek dál se předvádějí volavky bílé. Stojí ve vodě jako zkamenělé a jen čekají, až kolem popluje nějaká rybka pro jejich večeři. Ostnák africký je čilejší, brouzdá v nízké vodě a svými prsty, které jsou delší než jeho nohy, plaší veškeré živočichy a nahání si je do zobáku. Nad ním krouží marabu, další africký hygienik a snad jediný čáp, živící se mršinami. Jakoby čekal, jestli na něho něco z našich úlovků zbude.
V tom se odněkud poplašeně zvedne hejno drobných ptáčků s červenými křídly a ocelově modrými hlavičkami a podobně zbarvenými ocásky. Jako ohnivý gejzír vyprsknou a zmizí v buši. Dusný prosincový podvečer afrického léta najednou osvěžil prudký závan větru. Byl osvěžující jen chvíli, protože za ním se z rozpálené buše přihnalo boží dopuštění.
Mířím reflektorem ve směru, odkud se smršť žene. Mám před sebou varovný úkaz. Z ničeho nic se zrodil větrný vír. Jakoby vysával z buše písek, neviditelným mixérem ho roztočil a následně jako divoce rotující káču vystřelil přímo k nám.
Tak nějak začíná tajfun. Pár dnů před Štědrým dnem. V našem případě je to však jen jeho zmenšenina, ovšem i tak plná zničující energie. Sotva vbíhám do stanu, který jsem předtím dokola narychlo zatížil ještě sluncem rozpálenými balvany, opřel se do mého vetchého obydlí větrný poryv, tvořený suchými větvemi, vytrhanými travinami a nejmíň metrákem bodavých zrníček písku. Ten teď valchuje stěny mého stanu s divokostí vydrážděných hrochů, které jsem viděl válet se v bahně po průtrži mračen nad buší a pak vztekle pelášících proti svému soku, za kterého měli naše auto.
V pětadvacet stupňů Celsia horké noci kolem nás řádí písečná bouře, jejíž temná mlhovina zakryla oblohu, milióny ostrých křemenných zrníček pronikají škvírami v celtovině až do mého spacáku, do očí i vousů, aby zlověstně skřípaly mezi zuby. Naštěstí už mám fotoaparát zabalený v igelitu v brašně, která je ještě přikrytá tričkem. Kolem zní strašidelné burácení písečného víru, svištění větru, který šílí radostí, že se má do čeho v jinak rovné planině opřít.
A ještě rozeznávám vrzání větví stromů a plechové řinčení našeho kotlíku a brajovacího roštu, jemuž jsme nestačili poskytnout bezpečnější azyl. Prásk. Něco ruplo přímo nad mojí hlavou. To vzala za své jedna z výztuží stanu, který měl vydržet i nápor himalájských mrazivých vichrů. Mám zlé tušení, že si brzy vzduch ve stanu vydýchám a nebudu mít kde do plic nový nasát. Děsím se okamžiku, kdy smršť vytrhne můj stan, chatrně zakolíkovaný do písčité půdy, mrskne ho někam do jezera a já se ocitnu tváří v tvář zlověstné bouři, v níž není jak popadnout dech. Jakýpak dech, když se není ani čeho nadechnout. Pokud by ale zrníčka písku na sebe nezačala zázrakem vázat kyslík.
,,Žiješ?", slyším hlas Mirka, když se skučení přírodního živlu utišilo a tím potvrdilo rčení o tichu před bouří. ,,To je harmatan, pouštní vítr. Fučí tady vždycky na začátku suchého období."
,,Zatím ano, ale mám pocit, že mě to brzy odnese až na hranice Mosambiku a já nemám u sebe pas!" pokouším se o žert. ,,Dobře sis vybral hotel!" dodávám, protože Mirek zvolil za svoji postel zadní část svého terénního vozidla.
Málokdo by výše uvedený popis přírodního rozmaru spojil s rybařením na kapry. Pro mne však tento prožitek zůstane navždy vepsán do mysli jako veskrze romantická noc ´tichého blázna´. Bouře utichla stejně rázně jako z ničehož nic začala. Ráno je opět jako vymalované. Je nádherně a tuto pravdu nezvrátí ani pohled na můj zdemolovaný a téměř pískem zavátý stan.
Rozházené ohniště trochu opožďuje naši snídani, která je rychlá vaječinová, přisolená pískovými zrníčky. V povětří vládne předstartovní nervozita a před Mirkem naplnění slibu, který dal všem českým hospodyňkám, že budou mít v rustenburské platinové pánvi pravé kapří řízky na své pánvi teflonové. A když pak náš rybář rozbalí s něhou milence svlékajícího sličnou dívku své rybářské nádobíčko a hlavně dlouhatánský prut, dá se předpokládat, že budu svědkem předvádění skvělé vrhací techniky rybáře - profesionála.
,,Búrové jedí pouze mořské ryby, takže kapry z vody sladké a navíc stojaté, tedy podle nich nezdravé, odmítají. Tvrdí, že v bahně jezer je spousta nečistot. Tyto ryby proto nejsou k dostání ani v afrických obchodech," vysvětlil mi Mirek diskutovaný problém.
Přiznám se, že ostražitost Búrů dost dobře nechápu. V okruhu asi šedesáti kilometrů není žádný tovární komín, buš ani vodní zdroje v ní nevědí, co jsou to exhaláty či jedovaté výfukové plyny. Kdyby měli tito vybíraví Jihoafričané jíst kapry z českých rybníků, plných kyselých deštů, olova a pesticidů, to bych se jim nedivil. Dobře jim ale tak, alespoň zbude víc řízků pro nás.
Mirek napřed ve vodě rozpustí speciální brčálově zelené barvivo, prý upoutá pozornost kaprů. Pak v kbelíku promíchá rybí baštu, na níž má vlastní a přísně střežený recept, aby ji vzápětí rozházel po jezeru. A když mrskne olůvkem a háčkem, navázaným na rybářském vlasci a dlouhatánském prutu kolem stovky metrů na vodní plochu, brzy má na udici prvního z kapřích mlsounů. Je to nahazovací rybářský koncert. Záklon, prudký pohyb paže a vlasec už sviští tropickým vzduchem, až hejno opodál zevlujících paviánů zbystřilo pozornost a přestalo si vybírat ze svých kožíšků blešky. Na břehu přichystané dva mrazicí boxy se začínají plnit. A když pak s nostalgií v mém nitru opuštíme buš kolem jezera, jsou oba boxy plné.
České kuchařky v Rustenburgu ještě netuší, že příští den dají volno svým černošským kuchařkám, aby si samy zavzpomínaly, jaké to je smažit na Štědrý večer počesku pravé kapří řízky. Blaží mě, že i já jsem se o tuto báječnou chvíli krapet přičinil.
Autor: Břetislav Olšer
stránky autora
