Soutěž pořádal jeden nejmenovaný realitní server a partnerem bylo jedno nejmenované kuchyňské studio. Předmět výhry obsahoval kuchyň tak jak si ji sama zvolím, ať už jde o barvu, počet skříněk nebo jejich rozmístění. Součástí nebyly jen kuchyňské spotřebiče, což nám nevadilo, jelikož jsme měli své, a to poměrně nové. Dostavila jsem se tedy do redakce pro šek na svou výhru, trochu mě překvapilo, že mi všichni věřili, nikdo nechtěl vidět občanku ani jiný doklad. Možná to bylo i proto, že notářský zápis obdržel i majitel kuchyňského studia. Tomu jsem musela sama zavolat a domluvit s ním realizaci mé kuchyně snů. Před loňskými vánocemi jsem ho tedy kontaktovala a dohodli jsme se, že necháme realizaci na začátek jara 2008. V únoru jsem opět volala a domlouvali jsme návštěvu pana „kuchyňáka“, na obhlídnutí terénu a návrh kuchyně. Musím podotknout, že jeho návštěva byla opakovaná, přijel celkem třikrát a vždy jsem musela znova a dokola opakovat svou představu a požadavky. Nepamatoval si téměř nic. Podruhé přijel s návrhem, kde jsem udělala nějaké změny a potřetí, když měl přijet s opraveným návrhem, předložil mi ten původní. To byl ovšem jen začátek naší patálie. Řešení kuchyně tedy začalo letos v březnu. Jelikož pak proběhla u pana kuchyňáka nějaká dovolená, samotná realizace se odsunula na květen. S tím, že jsme několikrát volali, kdy přijedou, a že bychom rádi celou věc stihli do léta, kdy nás čeká spousta práce kolem domu. Opět natřikrát změněné datum příjezdu mě snad už ani neudivovalo, jelikož čas evidentně nebyl jeho pánem. Už dřív nikdy nepřijel v hodinu, na kterou jsme byli domluveni, úspěchem bylo, když se aspoň trefil do správného dne.
Konečně přijel tranzit s nábytkem a posléze i dva montážníci. Sice měli přijet kolem jedenácté, ale již v půl osmé ráno jsem dostala sms, že do půl hodiny jsou u nás. Neřešila jsem to, naštěstí jsem byla doma. Dozvěděla jsem se od montážníků, že o fušce se dozvěděli večer předtím a plány s instrukcemi jim majitel dával až u nás na místě. Bez detailů. Ty si museli vyřešit až sami a o to déle tam pak byli. Improvizace střídala improvizaci. Dílo mělo být hotovo do dvou dnů. Asi by i bylo, kdyby ovšem majitel dodal všechny součásti tak jak měl. Tuhle chyběly dvířka, tamhle zas polička, panty, madla a nevím co ještě. No bylo toho poměrně dost. Dalších čtrnáct dní jsme tedy strávili v nedodělané kuchyni, sice omezeného provozu schopné, ale věci ze skříněk jsme měli stále v obýváku. Bezvadná věc, když máte doma rok a půl letého caparta, který už i bez toho krámuje, kde se dá. Za čtrnáct dní jsme měli slíbeno, že přijedou montážníci i s chybějícími částmi, mezi než patřil i jeden výsuv. Přijeli. Bez výsuvu. Kvůli nedodělkům museli ovšem přijet ještě jednou, zase po nějaké době. Při jejich čtvrté návštěvě mi už ve dveřích hlásili – výsuv nemáme, nedal nám ho. Už jsem se nezmohla na nic víc než na ironické poznámky, zda je tohle běžná praxe či je to jen kvůli tomu, že je to výhra. Dozvěděla jsem se, že je to prý u něj normální..no ještě, že si to tedy neplatím, asi bych ho roztrhla.
Další měsíc jsme pak čekali na výsuv. S tím přijel jiný montážník, ale podezřívám majitele, že to jen díky tomu, že narychlo potřeboval hotovost. Dlužili jsme za digestoř a nějaké další věci, které nebyly součástí výhry a on zas rychle potřeboval sehnat hotovost na nákup materiálu pro jinou kuchyň. Hurá výsuv máme. Chybí už tedy jen dekorační panýlek na digestoř. Tedy JEN, vypadá to totiž, že se ho už nedočkáme.
Je konec září, téměř rok od výhry v soutěži. Já se marně už tři týdny snažím panu kuchyňákovi dovolat….nezvedá telefon, když zvedne, řekne, že to zjistí a ozve se. Neozval. Zkouším to znova a znova. Nic. Držte mi pěsti, ať neskončím v nervovém sanatoriu kvůli kuchyni snů.
