Vím, kolik to stojí. Také čekáme, až si jako družstevníci našetříme do fondu oprav více než milion a půl, aby nám mohli řemeslníci naše obydlí zateplit a omítkou rozsvítit do pastelova.
Syn mi pořídil krokoměr, jelikož má starost, abych dodržoval procházkový limit, předepsaný mým ošetřujícím lékařem. Chůze je teď mojí prioritou a zálibou od chvíle, kdy mě v porubské fakultce zachránili, abych nemusel na obláček za svojí novinářskou kolegyní a super cérkou Šárkou. Ne že bych se s ní nechtěl setkat, třeba bychom si spolu zase záfárali do nebeských dolů.
Chtěl jsem to však, jako starý valašský zarputilec, odložit na neurčito, alespoň doufám. Promiň, Šárko, i když vím, že život je smrtelná choroba... Ale jednou určitě dáme řeč o tom, jak ses mi stala inspirací, když jsem v jeruzalémské nemocnici Hadassah začal psát na oddělení dialýzy a transplantačního centra svůj román Krev pod obojí...
Zatím tedy kráčím a kráčím a kochám se pohledem na naskakující počet kroků na malém digi číselníku, připevněném na své noze. Zálibně si též prohlížím čistotou vonící fasády zábřežských domů. A nejednou šok; právě omítnutý panelový dům dostal ošklivý zásah. Ne však raketou, nýbrž rukama sprejerů. Dvakrát deset metrů čelní stěny ,zdobí´ naprosto nevkusná, černo-růžová mazanice.
V duchu láteřím a lituji nájemníky. Jak dlouho asi spořili, aby si mohli pořídit milionovou fasádu? A pak přijde pár primitivů a se zvrhlým gustem vše poničí. Co s tím? Je nutné vynaložit další desetitisíce, aby ta ošklivost zase zmizela. A co s těmi, kdo ji způsobili? Najít je a dát jim výprask, useknout ruku...?
Zvýšil bych tresty za ničení veřejného majetku. Pokuta jako hrom a pěkně hlídaná vězeňská cela. Po minimálně ročním ,odpočinku´ v ní by si každý z těchto mladých neurvalců uvědomil, zač je toho loket. Vlastně zadní část těla. Zavřel bych je mezi vyhladovělé recidivisty, aby po návratu na svobodu a při spatření sprejového válečku pocítili bolestivý tlak na análním konci svých prodloužených zad. Jejich násilím změněná sexuální oritentace by jim dala za vyučenou, když už je sprejové růžové barvy tolik rajcují...
A přidal bych k nim také ,hrdinné´ rowdies, jimž anonymita v davu dává křídla. Fotbalové stadiony se u nás stávají bojišti. Jedny hoří, jiným jsou vytrhány sedačky, demolovány ploty či pochroumávána těla policistů a pořadatelů. Co s tím? Ministr vnitra to vidí jednoznačně; představenstva fotbalových klubů jsou v podstatě majitelé soukromých podniků, kteří si vydělávají sami na sebe, tak ať se tedy též sami postarají o pořádek v hledištích...
Je v tom však háček. Zákon o policii jasné říká, že policisté musí chránit majetek a životy daňových poplatníků. Copak člověk, který jde po ulici a vidí, jak někdo někoho mlátí, má jít klidně bez povšimnutí dál s tím, že povinností každého jedince je chránit si sám své vlastní zdraví a život...?
Řeč byla rovněž o daních. Každý z nás odvádí daně, z nichž jsou víc než dobře placeni nejen poslanci, senátoři a vláda, ale také policisté. Ti všichni jsou prakticky naši zaměstnanci. Co pak mají říkat zmínění majitelé klubů, kteří odvádějí státu snad nejvyšší daně vůbec. Nemají proto nárok na ochranu svého majetku víc, než mnozí jiní...?
Když si přečteme trestní zákoník, zjistíme, že škoda na cizím majetku, způsobená do výše pěti tisíc korun, je pouze přestupek, škoda nad pět tisíc je ale už trestný čin a za škodu velkého rozsahu je to docela řádná mnoholetá vězeňská paleta.
Proč však lze udržet pořádek na stadionech jinde ve světě, jenom ne ve vlastech česko-moravsko-slezských? Na stadionu v Birminghamu jsem se divil; místo vysokých kovových plotů a speciálních drátěných klecí nebylo nic, jenom sedadla hlediště, končící pár metrů od hrací plochy. A nikdo nevytrhává sedačky, nezapaluje stadiony, nevbíhá na plochu, nehází hořící petardy a nikoho nemlátí a ohrožuje na životě.
Jak je to možné? Hračka. Stačí vše sledovat kamerovým systémem, pak všechny výtržníky odhalit, pokutovat, zavřít a zakázat jim přístup na stadiony.
Je jaro, chystám se znovu obout své mílové boty s krokoměrem a vydat se na další procházku. Syn mě láka na Baník. Slezská prý válí. Rád bych šel, jen nevím, jestli si mám shánět helmu a neprůstřelnou ohnivzdornou vestu. Jeden nikdy neví. Šárko, promiň, ale na ten obláček za tebou bych fakt ještě nechtěl. Ale drž mi místo u svého plechového stolu...
Autor: Břetislav Olšer
