S tím svým smyslem pro pořádek a schopností vytvořit si harmonogram na cokoliv mě už po dvou letech přiváděl k šílenství. Nic ho nemohlo překvapit, a tím pádem ani mě ne. Přesto jsem pořád čekala, každý den, každou hodinu ve střehu, že mu vypadnou nějaká data a on udělá něco jinak.
V sobotu jsme jeli na chalupu. Chtěl ještě ve sklepě přebrat jablka, vytřídit před zimou ta nahnilá, aby se nenakazila ta zdravá. Dělal to rád. Já si položila dvě prázdné bedýnky na sebe a posadila se.
Dívala jsem se na něho, s jakou pečlivostí se do toho pustil. Každé to jablko vyndal z bedýnky, přejel ho rukou, jestli není nikde poškozené a opatrně položil na vybrané místo. Bral je do ruky s takovou něžností, že mi bylo až líto, že mě se tak nedotýká. Po mně přejížděli jeho prsty možná tak jako po klávesnici. Možná, že si toho večer ani nevšiml, že už má pod rukama mě a není už v práci. Úterý…. pátek… úterý… pátek… zhasnutá lampička, 20 minut naplánovaných něžností a spát.
Mohla bych mu jednu tu bednu vysypat, napadlo mě. Mohl by se naštvat, vyhrnout mi sukni a naplácat mi. Na holou, pořádně, až bych byla celá červená. Ne, to on neudělá. Opatrně by všechna ta jablka sebral a mě by si nevšímal. Nebo by mi mohl tu sukni vyhrnout zepředu. Roztrhnout kalhotky. Tyhle kytkovaný by klidně mohl, to by šlo. Uviděl by zahrádku, celej sad jablíček. Mohl by se dívat, jak dlouho by chtěl. Ne, to ne, toho by asi taky nebyl schopen, vždycky zhasíná. Pokaždé. Nebo kdyby mě položil, úplně nahou na ty jablka, na ty pitomý jabka. Cítila bych jak pode mnou praskají, jak jsem od nich mokrá, voňavá. Mohl by si se mnou dělat, co by chtěl, úplně všechno. Byla bych hodná. Hodná holčička. Nebo kdyby... měla jsem toho plnou hlavu… kdyby… Jenže nic neudělal. Tvářil se tak spokojeně. Byl ve svém světě, který se mnou teď neměl nic společného. A já si netroufla. Netroufla jsem si cokoliv udělat, protože jsem se bála odmítnutí.
Seděla jsem na těch bednách a ten prostor toho sklepa zdál se mi najednou příliš malý. Chtělo se mi něco udělat. Zařvat. Nebo mu dát facku. Aby to viděl. Že tu jsem, že dýchám. Že vnímám. Každým kouskem těla. Co by asi udělal? Asi by ho to pohoršilo. Určitě. Ta facka. Mohl by mi ji vrátit. Hořela by mi tvář. Krásně by mi hořela. Vím to. Mohl by teď udělat cokoliv. Cokoliv. Jen kdyby se podíval.
Jenže je sobota. Nesprávnej den. V sobotu se chodí do kina. A úterý tak daleko...
