Já, ty a ti ostatní

Ale pak... když tu zase jsi, tak na ně nemyslím. Jsou daleko a jsou mi ukradené. Objeví se zase až když se za tebou zavřou dveře. Miluji Tě. Nesmíš mě opustit...nesmíš. Když si na Tebe vzpomenu, tak mi projede od hlavy až ke klínu takový teplý proužek. Může to být láska? Ještě se mi mírně zrychlí tep. Je to sotva znatelné. Začalo to, až když jsem měla pocit, že mi unikáš. Někdy, když Tě vidím příliš často, tak to mizí. Co to znamená? Že nemůžu být s Tebou, ani bez Tebe? Je to taky láska? Teď, právě v tuto chvíli bych chtěla, abys byl ve vedlejším pokoji. Ale před chvílí jsem se tam byla podívat a nejsi. Přivoněla jsem si k polštáři a nejsi tam. Tak jsem si oblékla Tvoje tričko. Tam ještě trochu jsi. Tam necítím žádnou jinou. Je to to velké, co má těch hodně X. Je tam asi XXX, možná i víc. Jak se do něj vejdeme klidně oba a pak jsme blízko, nejblíž, jak můžeme být. Já vím, já vím, řekl bys mám Tě rád, ale já nejsem pro Tebe. A kdo je pro mě? Je tu někdo pro mě? Haló, marně volám, nikdo se neozývá. Nemusíme být jeden pro druhého, stačí, že jsme. Nemusí to být vždy MY. Někdy stačí JÁ a TY.
Tento víkend, když jsem byla zase sama, tak jsem to chtěla zkusit. Chtěla jsem to zkusit, jaké to je, být někdy v posteli někoho jiného. Víš, jak mi pořád říkáš, ty nejsi chlap pro mě. Že si zasloužím někoho jiného. Teď už ne. Teď už tomu tak není. Protože už jsem to taky zkusila. Jeden takový, který je hodný, pozorný a vzorný. Jela jsem za ním do jiného města. Cestou ve vlaku jsem myslela na to, že bych se měla těšit. Na dobrodružství. Měla bych si to užít. Mám svobodu. Čekal tam na mě s kyticí. S kyticí frézií, protože ví, že je mám ráda. Ta jejich vůně mi podlamuje nohy. Ale ne natolik, abych neměla chuť utéct. Vrátit se domů a zabořit hlavu do polštáře. Pak večeře při svíčkách. Romantika jako z červené knihovny. Doma na gauči při televizi by mě to možná v sobotní podvečer dojímalo. Ale tady mě mrazilo. Ten dokonalý, pozorný muž, na kterém bylo od hlavy až po paty všechno perfektní, mi připoměl, jak jsem Ti přejížděla prstem po jizvě, kterou máš na levém rameni. Nebo, že Ti posledně chyběl knoflíček u košile. Nebo že se ráda dotýkám Tvého ucha. Taková blbost. Když Ti dám pusu, musím se dotknout Tvého ucha. Jako bych říkala.... slyšíš to, miláčku, dávám Ti pusu.
Večeře byla příliš rychlá. Příliš rychlá na to, abych se vzpamatovala z toho, že potom půjdeme k němu. Pak chtěl ještě na procházku. To ne, to už jsem nechtěla. Chtěla jsem jít k němu domů a mít to za sebou. Tam mi nalil víno, pustil hezkou hudbu. Samozřejmě romantickou. Nebo se tomu říká podmanivá? Moc jsem ji nevnímala. Ale to víno mi chutnalo. Měla bych se trochu opít, napadlo mě. Pak to bude snadnější. Třeba se mi to bude i líbit. Každopádně jsem se líbila já jemu. Taky jsem si dala záležet. Chtěla jsem být krásná. Ale cosi uvnitř uhnívalo. Pak mě jen tak při řeči pohladil po noze. A moje noha říkala ne. Pak mě pohladil po tváři a ta křičela ne. Dala jsem ty ruce opatrně pryč. Nic nenamítal. Byl naprosto dokonalý. Jeho následující slova jsem uvítala. Nemusíme nikam spěchat. Já počkám..... Čekej, napadlo mě. Čekej na někoho jiného.
Rozestlal mi v pokoji pro hosty. Když jsem ulehla, cítila jsem, že jsem na světě sama. Že už nikdo nezůstal. Ležela jsem asi hodinu a zírala do stropu. myslela jsem na to, že přijde. Čekala jsem ještě chvíli a pak jsem to udělala sama. Šla jsem za ním do ložnice. Také nespal. Byl něžný. Snažila jsem se myslet na něco hezkého. Na Vánoce, když jsem byla malá, na dědu, jak mi jednou přivezl z Bulharska bonbóny, které se dlouho rozpouštěly na jazyku a chutnaly jako mýdlo. Na Tebe jsem myslet nechtěla. Byl jsi v tu chvíli tak daleko, že víc už to nešlo. Pak mě ještě dloho hladil po zádech. Když usnul, chvíli jsem se na něj dívala. Byl tak dokonalý, že nebyl důvod s ním nezůstat. Ale také jsem nenašla nic, kvůli čemu bych zůstat měla. Nebo se vrátit. Opatrně jsem se zvedla, oblékla se a odplížila ven. Byla hrozná zima. Venku i ve mně. Nádraží bylo daleko. Když jsem tam došla, zjistila jsem, že první vlak mi pojede až za šest hodin. Ale restaurace byla otevřená. Ani tam nebylo moc nakouřeno. Pokuřoval jenom výčepní a jediný host vypadal, že upadá do hlubokého spánku.
Objednala jsem si pivo. Klimbající muž na chvíli zvedl hlavu. Dlouze se na mě podíval, možná chtěl i něco říct, zvedl obočí, ale hlava byla příliš těžká a vrátila se směrem dolů. Nevypadal jako pobuda. Možná měl jen nepovedený den.