Mladá fotografka Alžběta Jungrová (1978) se nedávno vrátila z cesty po Vietnamu a Kambodži. Jako téma si ale nevybrala nic pohodového – fotila děti nakažené virem HIV, lidi žijící na skládce Stung Ming Chai u Phnom Penu, děti postižené následky chemické války… Proč?
„Z mnoha důvodů. Nechci používat obehrané klišé, že tak měním svět k lepšímu. Občas stojím na místě a říkám si, proč raději nejdu těm lidem pomáhat, pracovat pro nějakou neziskovou organizaci nebo do nemocnice. Pravda je, že neumím operovat ani shánět peníze. Dělám, co umím. A samozřejmě, baví mě cestování, ráda potkávám nejrůznější lidi, mám možnost ukazovat svůj pohled na svět a na věci, které by se podle mého názoru měly změnit,“ odpovídá Alžběta.
Výstava Alžbětiných fotografií pod názvem Indochine je k vidění od 19. června v Nostress Café Gallery, v Dušní ulici na Starém Městě v Praze.
Jak a proč se vůbec stane, že se mladá dáma rozhodne na čas opustit domov a zavedenou práci a vyrazí s devítikilovým batůžkem a fotobrašnou na dvouměsíční cestu do neznáma? „Vymyslela jsem si pár témat, která jsem chtěla nafotit. V cizím prostředí nemusí člověk řešit každodenní problémy, které na něj doma padají. Mohla jsem konečně úplně vypnout a soustředit se jen na focení. Dostatek času mi pak umožnil počkat si na světlo, a vracet se na místa několikrát. Ideální.“
Alžběta začala fotit už na základní škole. Tehdy dostala fotoaparát od babičky, která kdysi také studovala fotografii na Střední grafické škole v Hellichově ulici, kterou o mnoho let později navštěvovala i Alžběta. S přibývajícím věkem ji, narozdíl od většiny z nás, vášeň pro focení neopustila, naopak touha zachytit svět kolem sebe byla čím dál tím silnější. Brzy jí bylo jasné, že reportážní tvorba je přesně to, čemu se chce věnovat. Přesto v roce 2001 opustila svou práci v MF Dnes a vypravila se na cesty. Na půl roku také zakotvila v Londýně, aby se jako asistentka renomovaných reklamních a módních fotografů něčemu přiučila. „Pracovala jsem třeba s Chrisem Frazerem Smithem na reklamách pro Renault. Těšila jsem se, že konečně uvidím, jak „tvoří“ zahraniční fotografové. Skutečnost ale neměla s představami nic společného. Z agentury Renaultu ve Francii přišel grafický návrh, kterého se fotograf a jeho spolupracovníci museli přesně držet.“ Při takové tvorbě, která postrádala jakýkoliv kreativní přínos samotného fotografa, se Alžběta utvrdila, že reklama není její volbou. Po dvou letech se vrátila zpět a nyní pracuje pro Lidové noviny.
Focení považuje svým způsobem za formu deníku. Někteří lidé mají potřebu si věci zapisovat - Alžběta si je vyfotí. „Dokumentarista sice nevytváří situace, které fotografuje, ale vytváří konečný obrázek. On určuje, co fotografovat, kam zamířit objektiv, kdy zmáčknout spoušť. Pozoruji. Podávám svou výpověď o tom, co se děje.“
Alžběta se ale nevěnuje jen portrétům, reportážím a práci v deníku. Fotí i filmy – jako české Bolero, dokument o Janu Kaplickém a často spolupracuje s Dány, kteří u nás natáčí. Baví ji také focení módy. „Nikdy se u své práce nenudím. Jen když už začínám být unavená z portrétů, jedu na reportáž a třeba naopak. Focení módy si hrozně užívám, protože narozdíl od reportáže to je chvíle, kdy realitu vytvářím já.“ Alžběta má také svůj velký sen - cestovat a fotit to, co by chtěla ona sama.
Výstava fotografií Alžběty Jungrové
Indochine
Nostress Café Gallery, Dušní ulice, Staré Město
od 19.6.2007
