Indiáni nikoho nezajímají

FiftyFifty, společenský magazín.
Indiáni nikoho nezajímají na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Indiáni nikoho nezajímají

FiftyFifty
Share

Indiáni nikoho nezajímají

Snad až přiliš dobrodružné, ale Češi mají opravdu indiánské potomky až v daleké osadě v Paraguayi. Na několik dotazů nám odpověděla Yvonna Fričová.

Paraguay je pro Čechy přece jen vzdálenou exoticku zemí, kam se dosud nejezdí tak často, jako např. do Španělska. Koho by napadlo, že v jedné osadě paraguayských indiánů koluje třetině obyvatel v těle česká krev. Můžete nám říct něco o člověku, který se o to postaral a trochu nám ho přiblížit?

Odpovím vám slovy jednoho z indiánů, Rodolfa: „Po předcích náležím ke kmeni divokých Čamakoko, kteří se sami nazývají Iširo ybytoso, což znamená Lidé, kteří přežili ve svém území. Jsem však také vnukem významného cestovatele-etnografa, botanika a autora knih o indiánech. Jeho jméno je Alberto Vojtěch Frič, národnost česká. Alberto Vojtěch Frič na svých cestách po Jižní Americe zanechal své sémě v indiánské dívce Lorai a zplodil mou matku Herminii. Ona pak rozmnožila v našem kmeni míšence českého rodu. Jsem velice pyšný na to, že jsem českého původu a že v mých žilách koluje česká krev.” Celý jímavý Rodolfův životopis, který napsal na moje přání, si můžete přečíst na našich stránkách, tam najdete i základní údaje o Alberto Vojtěchu Fričovi, dědečkovi mého manžela. Zemřel před více než půlstoletím, v roce 1944. Byl to pozoruhodný člověk se svéráznými názory, které jsou i dnes velmi aktuální. Ačkoliv jako jeden z prvních Evropanů zcestoval na počátku 20. století velký kus Jižní Ameriky, nikdy své „cestovatelství” nestavěl na odiv, vynikl ovšem mimořádným pochopením pro domorodé obyvatelstvo, jeho myšlení, etiku, chování. Seznámil se s 36 indiánskými kmeny, s mnohými – hlavně s Čamakoky – dlouhé měsíce žil jejich způsobem života. Jeho poznatky i jejich živá prezentace veřejnosti se dosti lišily od suchých teorií z pracoven soudobých učenců, neměli ho v oblibě a nepustili ho mezi sebe do vědeckého světa. Zato vstoupil do života a srdcí mnoha generací dospívajících, kteří hltali jeho dobrodružné knížky i fundované články o indiánech a kaktusech. Dnes jsou ty čtivé historie i neobyčejně autentickým zdrojem etnografických a antropologických informací, které mají cenný význam pro moderní etnologii.

Kdo z potomků A.V. Friče je v osadě v současnosti nejstarším žijícím člověkem? Jaký vede život?

Pro nás, českou Fričovu rodinu, bylo obrovským překvapením, když jsme se v roce 2000 dozvěděli, že měl indiánskou dceru, a navíc – že stále žije! Dnes je Hermíně už přes sto let (sama neví, kdy přesně se narodila). Je to krásná bělovlasá babička jako věchýtek, nemůže už chodit, špatně vidí i slyší, jí jenom kašičku z palmové dřeně a hodně spí, ráda sedí na sluníčku a miluje svoje vnuky a pra a prapravnuky, kterých je kolem ní stále plno. Její blízcí nám na jaře napsali, že se pomalu ztrácí před očima, ale jsme rádi, že jsme jí na sklonku života splnili její veliký sen – poznat ztracenou evropskou rodinu. Navázali jsme po sto letech na příběh přestřižený Fričovým odjezdem do Evropy v roce 1912. Z Hermíniných dětí žijí čtyři, dnes už to jsou také staré babičky a dědečci, a napočítali jsme celkem na 200 příbuzných.

Jaký je denní režim zde žijících lidí?

V Puerto Esperanze se žije velice skromně. Není tam proud, vodovod, ani žádný signál. Panují tam úmorná vedra, prašné vichřice, lezavé mokro v období lijavců, koušou komáři. Domy jsou roubené z palmových kůlů, střechami prší. Málokdo má postel, stůl nebo skříň, oblečení visí na hřebíku ve stěně. Lidé jsou zvyklí na každoroční povodně i na extrémní dlouhodobá sucha. Když vás uštkne had, pomůže jen zázrak – buď zásluhou místního šamana, nebo zásluhou misionáře, který vás vezme letadýlkem do stovky kilometrů vzdálené nemocnice. Ve škole nemají učebnice ani učitelé, natož děti. K večeři je ryba z řeky a placka z maniokové mouky – nebo taky nic. Tradiční indiánská obživa – lov a sbírání divokých plodů – už nefunguje, všude mají bílí farmáři ostnaté dráty. Tak jsou potřeba peníze, za které se nakoupí základní věci, které jednou týdně přiváží nákladní parníček. Muži hledají placenou práci kde se dá a doma zůstávají ženy, děti a staří lidé. Řešením by bylo drobné zemědělské hospodaření, ale kde vzít počáteční investice do nářadí, osiva, dobytka?

Projevil někdo zájem o navštívení Čech? Chystá se k nám nebo už se stalo?

A. V. Frič v roce 1908 přivezl jednoho Čamakoka do Prahy. Jmenoval se Čerwuiš a vzbudil ve svých péřových čelenkách v Čechách velké pozdvižení. Když se po roce vrátil, jeho lidé mu nabančili jako lháři a podvodníkovi. Nemohli mu uvěřit ty podivné zážitky a věci, které údajně viděl. Vykládal jim, jak ze svého pohledu porozuměl životu ve městě, kde mají lidé chýše jednu na druhé (až do výšky pěti pater), jak chodil po (zamrzlé) vodě, jel kánojí pod zem (když sfáral na Kladně do dolu) a účastnil se války, v níž muži bojují popsaným (novinovým) papírem. Poznal význam peněz i společenské přetvářky. Všechny ty veselé historky „divocha“ v civilizaci znamenaly tragický veletoč v hodnotách jeho života. Dnes je jiná doba, indiáni i v zapadlém Gran Chaku znají brazilské televizní telenovely a listují časopisy s blyštivými celebritami. Ale život po kulturním šoku už nikdy nebude jako před ním. O návštěvu Čech nás kromě malých dětí, které by s vámi šly kamkoliv, nikdo nežádá. Indiáni z venkova nežádají o nic, bylo by jim to trapné. Žádají jen ti, kteří uvízli z nějakého důvodu v hlavním městě. Tam už mají svoje profesionální vůdce, kteří se ohánějí etnickými právy, brojí proti diskriminaci a dožadují se sociálních dávek na úřadech a almužny na cizincích, kteří je přeci přijeli poznávat.

Přesto vaše občanské sdružení Checomacoco indiánům z kmene Čamakoko pomáhá. Čím jste už přispěli, co se chystá a na co je ještě potřeba našetřit?

Rozhodli jsme se, že chceme být Čamakokům nápomocni, aby ustáli svou integraci do ne-indiánského života, k němuž byli vývojem ve 20. století odsouzeni. Začalo to využíváním jejich území a pracovní síly, vykácením lesů, rozparcelováním volné krajiny. Uměli lovit šelmy a krokodýly, ale ekologové to zakázali. Misionáři jim zakázali staré tradice, antropologové je do nich nutí. Kandidující strany, poslanci a prezidenti slibují zdravotní péči, vzdělání mládeže, podporu projektů soběstačného hospodářství, trvale udržitelný rozvoj krajiny, ale kdo by to po volbách realizoval v zapomenuté oblasti vzdálené tisíc kilometrů od hlavního města?

V roce 2006 jsme s pomocí grantu českého ministerstva zahraničí a individuálních dárců pomohli indiánům s českou krví založit chov hovězího dobytka. Koupili jsme 140 krav a tři býky (jednoho uštknul chřestýš a umřel), pomohli jsme oplotit pastviny, podpořili pastevce, který organizuje chov a všechny s tím spojené práce. Potřebujeme prostředky na očkování a vitamíny pro dobytek, rádi bychom stádo rozšířili alespoň na 200 kusů a dokoupili alespoň dva býky, aby chov mohl pokračovat, potřebovali bychom koupit koně a volský potah se dvěma zvířaty.

Chov dobytka má spoustu průběžných nákladů, které zjišťujeme až dodatečně. Indiáni přijali tvrdá pravidla, která mimo jiné zakazují po čtyři roky prodat jedinou krávu – nebudou mít tedy po tu dobu žádné výnosy, jen další výdaje. Snažíme se také několikrát do roka zásobovat vesnici základními léky, zejména v období epidemií, jakými je právě teď horečka dengue: pro nás tak obyčená antibiotika zachraňují lidské životy. „Černou dírou“ je škola: sešity, psací potřeby a učebnice potřebují děti s každým novým školním rokem. Didaktické pomůcky pro učitele – knihy, mapy, schémata, chemické tabulky, obrázky jsou nevídaným luxusem. Několik týdnů staré tvrdé preclíky, které občas dorazí do vesnice z krajského školského úřadu jako školní svačina, jsou často jediným jídlem dětí. Vzhledem k nedostupnosti oblasti se nedá nic posílat poštou, nefunguje žádné telekomunikační spojení. Pochopili jsme, že naše návštěva alespoň jednou ročně bude nezbytná – naše solidarita, morální podpora, rady a společné zařizování indiány povzbuzuje, upevňuje jejich sebevědomí. V jejich vlastní zemi s nimi nikdo nepočítá, nikoho nezajímají. Mnozí je litují, ale nemají žádný důvod být jim nablízku. Já ten důvod mám: jsou podobní mým dětem.



Chcete se dozvědět více a pomoct? Vše najdete na www.checomacoco.cz






© 2005 – 2019 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.