Hračičkové

Rázem jsem svou pozornost přesunula k té knize, kterou bych z vlastní iniciativy pravděpodobně nikdy neotevřela. Guinessova kniha rekordů.

Marco Hort si 20. září nacpal v Německu do úst 249 slámek na pití a vydržel tak 10 vteřin! Thomas Schuster stačil na jarmarku v Ravensburgu 6. září rozlomit za jedinou minutu 72 banánů! A to není zdaleka všechno! Nejvíce vodních melounů rozdrcených hlavou, největší sbírka sáčků proti nevolnosti v letadlech, největší váha zdvižená jazykem... Všechny tyto rekordy mají jedno společné. Stojí za nimi muž. Třeba váš Josef, nebo sousedky Karel... Na pohled ničím nevynikající, obyčejný muž.

Čím to bude? Že bychom to nedokázaly? Samozřejmě jsem tam našla i několik majitelek úctyhodných rekordů, ale jejich procento proti mužské části je zanedbatelné. Když žena mluví o tom, že má tři děti a myslí tím jedno pětileté, další v kočárku a to třetí, asi 35tileté, s diplomem, či bez, hrající si na koberci s vláčkem, nikdo se nad tím nepozastaví.

A co za tím je? Muž nikdy nemyslí na více než jednu věc. Není to tím, že by nechtěl. Prostě to nejde. A tak může vybrousit tu jedinou myšlenku do něčeho tak výjimečného jako je překonání nějakého rekordu, vynálezu, nebo něčeho podobně obdivuhodného. Kolem něj můžou padat stromy, můžeme ječet, manipulovat, vydírat a nic. Tak nám nezbývá, než mezitím obstarávat desítky zcela zanedbatelných činností najednou, týkajících se domácnosti, výchovy dětí......

Luisa a Rich z USA jsou držiteli rekordu v nepřetržitém líbání z roku 2001. 3 hodiny, 59 minut a 27 vteřin. Kdyby si Rich vzal místo Luisy parťáka, aniž by byl na kluky, určitě by skóre měli lepší. Minimálně o několik minut, protože věřím tomu, že Luisa chvílemi myslela na to, že se líbá, kdežto Rich bojoval o rekord. Proč muži tak rádi zůstávají kluky? Soutěživost, hravost, v každém věku stejná. Kdežto my, coby holčičky začínáme zkoušet máminy boty na podpatku, vkrádáme se do koupelny abychom si mohly namalovat pusu její rtěnkou a tváříme se u toho tak dospěle? Chceme všechno stihnout, mít všechno hotové včas a výsledkem je stav - už zase padám na hubu.

No, popravdě řečeno, mnohé z nás by určitě umřely nudou, mít vedle sebe někoho stejně praktického. Není nutné, aby oba mysleli na totéž. Na partnerském soužití je mimo jiné skvělé to, jak se vzájemně doplňujeme. Zůstaneme u toho, že můžeme v klidu usnout, protože děti mají vyčištěné zuby, opravář na pračku přijde ve čtvrtek, na účtě jsou peníze na hypotéku a ještě tam zbylo na novou autodráhu k narozeninám pro toho vyčerpaného vědátora, který vedle nás spokojeně usnul.

A co ten muž s háčkem na čepici? Ten mi, zatímco jsem měla v hlavě tuhle jedinou myšlenku, utekl! Jak jsem to mohla dopustit?!