Globální oteplování a příroda

FiftyFifty, společenský magazín.
Globální oteplování a příroda na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Globální oteplování a příroda

FiftyFifty
Share

Globální oteplování a příroda

Zvyšování průměrných teplot ovlivňuje vývoj všech biotopů na zeměkouli. Každý biologický druh reaguje na změny klimatu jinak. Někteří živočichové a rostliny začínají strádat a postupně mizí, jiné druhy se stěhují na nová stanoviště.

Je všeobecně přijímaným faktem, že klima na naší planetě se již sto let otepluje a že tento vývoj ještě minimálně dalších sto let potrvá. Biologové se proto snaží předpovědět, jaké důsledky bude mít tento vývoj pro jednotlivé druhy živočichů a rostlin. Není to jednoduchá rovnice. Přírodní společenství je složitým systémem s mnoha vzájemnými souvislostmi. Celkový počet biologických druhů se pohybuje kolem třiceti milionů a o mnohých z nich ještě nic nevíme.

Historický vývoj

Chceme-li pochopit vývojové trendy při oteplování, může nám pomoci srovnání s minulými epochami. Klima se měnilo v minulosti vícekrát a někdy mnohem radikálněji než dnes. Před padesáti miliony let stoupla průměrná teplota o sedm stupňů a nálezy ukazují, že právě v tomto období zmizela řada obratlovců.

Poslední zásadní změnou byl konec doby ledové. O dataci tohoto mezníku se dosud vedou odborné diskuze. Podle dánských vědců, kteří provedli analýzu jednotlivých vrstev pevninského ledu v Grónsku, měl tento dramatický obrat nastat přesně před 11 712 lety. Výsledky rozborů rovněž naznačují, že se tehdy během velmi krátké doby zvýšila teplota o plných deset stupňů. Přesto se nezdá, že by v této souvislosti zaniklo nebo přibylo mnoho druhů. Nejznámějšími oběťmi oteplení byly tehdy velké druhy savců, například mamuti a srstnatí nosorožci. Je však možné, že svou roli sehrál i lidský faktor, přesněji pravěcí lovci mamutů.

Rozbor fosilních nálezů ukazuje, že většina druhů se změnám klimatu přizpůsobovala přemístěním na jiná stanoviště. Při oteplení se zvířata a rostliny stěhovaly směrem k pólům, při ochlazení k rovníku. Některé druhy však daly přednost setrvání na původním místě a dokázaly se novým podmínkám přizpůsobit. Jiné sice také zůstaly, avšak pouze na izolovaných místech, kde přetrvávaly podmínky podobné původním stanovištím. Proto najdeme dodnes ve střední Evropě řadu reliktních druhů jako pozůstatek poslední doby ledové. Možná že za pár století takto přibudou chráněná naleziště druhů z doby před začátkem globálního oteplování.

Oteplování moří

Konkrétní projevy globálního oteplování lze nejlépe sledovat na chování jednotlivých živočišných druhů. V souvislosti s rostoucí teplotou světových oceánů se nejčastěji mluví o přímém ohrožení ledních medvědů v arktických oblastech a o úhynu korálů v tropických mořích. Medvěd lední se živí převážně tuleni, které loví na oceánských ledových krách. Polární led však trvale ustupuje a medvědi musí trávit většinu času na pevnině. Tady pak z nouze vybírají ptačí hnízda a smetiště. Hladovění se projevilo tak, že v letech 1980 až 2004 poklesla průměrná hmotnost medvědích samic v oblasti Hudsonova zálivu z 295 na 230 kilogramů. Mláďata hubených samic mají nižší šance na přežití a dlouhodobě takový vývoj ohrožuje celou populaci. Západně od Hudsonova zálivu klesl počet ledních medvědů od roku 1987 do roku 2004 z původních 1200 na 935 kusů.

Určitou naději do budoucna dává nedávný nález ze Špicberků. Spodní čelist ledního medvěda stará asi 120 000 let má zhruba stejné rozměry jako u dnešních zvířat. Vzhledem k tomu, že tehdejší klima bylo výrazně teplejší než dnes a na Špicberkách nebyl žádný led, je pravděpodobné, že lední medvědi se dříve živili jinou stravou než dnes. Snad podobné řešení najdou i současné populace.

V tropických mořích působí přehřátí povrchové vody masové odumírání korálových útesů. Koráli jsou závislí na malých jednobuněčných řasách, které citlivě reagují na změny teploty. Velmi teplé mořské proudění zasáhlo části Indického oceánu v letech 1997 až 1998 a způsobilo místy úhyn až 95 procent korálů. V oblasti Velkého bariérového útesu u australského severovýchodního pobřeží uhynula v řadě míst většina korálů v několika teplých vlnách po roce 1998.

Ohrožená Antarktida

Na ledových polích podél antarktického pobřeží vyvádí svá mláďata tučňák císařský. S úbytkem ledu zaznamenávají biologové v řadě míst úbytek hnízdících párů. Na Antarktickém poloostrově zůstalo ze tří set párů pozorovaných v roce 1970 několik posledních, v Adélině zemi se jejich počet snížil na polovinu. Další příbuzný druh, tučňák kroužkový, hnízdí sice na pevnině, ale zbytek roku tráví na mořském ledu. Během uplynulých pětadvaceti let se jeho stavy snížily o plné dvě třetiny.

Tání antarktického ledu však nemusí ohrozit další druhy, například tučňáka uzdičkového, který žije na otevřeném moři.
Teplejší klima u antarktických břehů neprospívá ani drobným mořským korýšům, kteří tvoří základní potravu mnoha větších živočichů. Krill, což je souhrnné označení pro tyto drobné živočichy, hraje v potravním řetězci antarktických ekosystémů klíčovou roli a jeho rapidní úbytek znamená ohrožení tuleňů a dalších mořských savců.

Velké stěhování

Nejčastější odpovědí na oteplování je stěhování biologických druhů do vyšších poloh nebo do vyšších zeměpisných šířek. Typické je posouvání pásma lesů do vyšších horských oblastí. Platí to například pro Ural, kde porovnání se starými snímky ukazuje, že za posledních sto let se hranice lesa posunula o čtyřicet až šedesát metrů. Podobný vývoj lze sledovat v Alpách, v norských horách nebo ve Skalistých horách v Kanadě, kde se během dvacátého století zvýšila průměrná teplota o 1,5 stupně. V budoucnu bude tento trend zřejmě pokračovat a novou vegetaci dostanou i další, dosud nehostinné svahy hor.

Pohyb na sever můžeme sledovat i na Pyrenejském poloostrově, kde se postupně usídluje původně severoafrická fauna. Dnes tu můžeme běžně pozorovat druhy donedávna obvyklé pouze v Maroku. Příkladem je hýl pouštní, který byl ve Španělsku poprvé zaznamenán v roce 1971. V současné době hnízdí na jihovýchodě státu již 300 párů. Exempláře těchto teplomilných ptáků byly v nedávné době pozorovány i v dalších státech Evropy.

Jiným mezikontinentálním přistěhovalcem je motýl danaus východní z čeledi babočkovitých. Do Španělska se dostal kolem roku 1980 a dnes je tam již velmi rozšířeným druhem. Pohyb motýlů lze dobře sledovat i v jiných evropských zemích. Během dvacátého století se tu hranice výskytu některých druhů posunula až o 250 kilometrů směrem na sever. Ohniváček červenoskvrnný, který se v roce 1998 poprvé dostal do Estonska, patří v Pobaltí již k běžným druhům. V jižních oblastech svého výskytu, například ve Španělsku, se stal naopak vzácným nebo dokonce zcela vymizel.

Choroby

Oteplování zřejmě využívá také virus západonilské horečky, který se původně vyskytoval především v severní Africe a na Středním východě. Později se v omezené míře dostal do Evropy a od roku 1999 se objevuje i na západní polokouli. V USA a v Kanadě si již vyžádal 1100 obětí. Díky teplejšímu klimatu totiž virus i jeho přenašeč mohou lépe přežívat americkou zimu.

Tahy ptáků

V některých případech ušetří mírnější klima stěhovavým živočichům namáhavé cesty za teplem. Kolibříci, kteří kvůli přezimování obvykle migrují z jižní Aljašky do Mexika, zůstávají v posledních deseti letech stále častěji v USA, v severní části Mexického zálivu. Pokud by se nové trasy ustálily, mohlo by Mexiko trvale přijít o důležitého opylovače. Tažní ptáci ze severních částí Evropy, kteří  přezimují v subsaharské Africe, přilétají do Evropy v posledních letech dříve a zůstávají tam déle. Je možné, že při dalším oteplení budou některé druhy zůstávat již trvale v Evropě. Podobné zkušenosti mají i biologové, kteří sledovali chování tažných ptáků na americkém kontinentě.

Prospěšné i škodlivé teplo

Existují živočichové, kteří si v teplejším podnebí přímo libují. Patří k nim třeba brouk lýkohub z čeledi nosatcovitých. Zatímco dříve se vyvíjel ve dvouletých cyklech, nyní se jeho životní cyklus zkrátil na jeden rok. Lýkohub se prokousává kůrou různých druhů borovic a zanáší do jejich kmenů zhoubnou plíseň. Pokud příznivé podmínky pro jeho vývoj potrvají, budou v Severní Americe ohroženy horské porosty borovic.

Teplo dělá dobře i grónským pavoukům z čeledi slíďákovitých. Desetileté pozorování na výzkumné stanici Zackenberg na východě Grónska ukázalo, že počátek jarního tání sněhu se tu posunul o 20 až 25 dní. Pavouci tak dostali víc času na získávání potravy a jejich tělesný vzrůst se zvětšil o osm až deset procent. Samečci dosahují dříve pohlavní zralosti a samičky mají víc mláďat. V budoucnu je tedy nutné počítat s tím, že studenokrevní živočichové budou mít lepší podmínky k životu a zvýší se i jejich konkurenceschopnost.

Opačným příkladem jsou americké pišťuchy. Tito živočichové příbuzní zajícům obývají v USA a v Kanadě chladné horské polohy nad 2500 metrů a při teplotě 31 stupňů nad nulou během půlhodiny uhynou. Teplo je vyhání stále výš a omezuje jejich aktivity. Globální oteplování je přímo ohrožuje a podobně na tom jsou i další chladnomilné druhy.

Zdroj: 100+1 


:: Fotogalerie ::
foto: glo 04 foto: glo 03 foto: glo 05 foto: glo 01 foto: glo 06 foto: glo 02




© 2005 – 2021 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.