Fuocoammare: Požár na moři - vítěz Berlinale míří do kin

FiftyFifty, společenský magazín.
Fuocoammare: Požár na moři - vítěz Berlinale míří do kin na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Fuocoammare: Požár na moři - vítěz Berlinale míří do kin

FiftyFifty
Share

Fuocoammare: Požár na moři - vítěz Berlinale míří do kin

Dokumentární příběh jednoho chlapce a tisíců uprchlíků, který uchvátil porotu Berlinale 2016, přichází do českých kin. Pokud máte v roce 2016 vidět jediný dokumentární film, pak je to Fuocoammare.

Fuocoammare: Požár na moři - vítěz Berlinale míří do kinzoom

Dokumentární snímek Fuocoammare: Požár na moři se stal letos v únoru vítězným snímkem 66. ročníku filmového festivalu Berlinale. Působivý snímek oceněný Zlatým medvědem přináší dosud nevídaný pohled na uprchlickou krizi, kterou sleduje nikoliv klasickým reportérským pohledem, ale skrze portrét malého chlapce žijícího na ostrova Lampedusa, jenž je tranzitním místem tisíců migrantů. Jako svůj pátý celovečerní dokument ho natočil italský režisér Gianfranco Rosi, jehož předcházející snímek Sacro GRA byl historicky prvním dokumentem, který zvítězil v hlavní soutěži na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách.

„Letošní rok byl plný rozmanitých filmů. Ale ohromila nás mimořádná velikost jednoho filmu,který spojuje politické stanovisko s uměním. To je srdce Berlinale, o to tady jde,“
řekla při předávání ceny režisérovi Gianfrancu Rosimu předsedkyně festivalové poroty Meryl Streepová.
 

O filmu

Dvanáctiletý Samuel žije na ostrově ve Středozemním moři, daleko od pevniny. Jako všichni chlapci jeho věku se mu ne vždycky chce do školy. Raději by šplhal po skalách, hrál si s prakem nebo se potuloval po přístavu. Ale jeho domov není jako jiné ostrovy. Už léta je to cílová stanice pro muže, ženy a děti, kteří se snaží dostat z Afriky na plavidlech, která jsou příliš malá a sešlá. Tím ostrovem je Lampedusa, která se stala metaforou pro útěk uprchlíků do Evropy, nadějí, utrpením a osudem stovek  a tisíců emigrantů. Tito lidé touží po míru, svobodě a štěstí, a přece jsou na břeh často vyplavena jen jejich mrtvá těla. A tak jsou obyvatelé Lampedusy denně nuceni být svědky největší humanitární katastrofy naší doby.
 

Gianfranco Rosi (* 1964)

Narodil se v Asmaře ve státě Eritrea. Po studiu na italské univerzitě se v roce 1985 přestěhoval do New Yorku, kde absolvoval na Newyorské filmové škole. Následovala cesta do Indie, kde produkoval a režíroval svůj první dokumentární film Boatman (1993), který získal Velkou cenu poroty za nejlepší dokumentární film na festivalu v Sundance 1994.
V roce 2008 vyhrál jeho film Pod úrovní moře (Below Sea Level) cenu Orizzonti Award na festivalu v Benátkách.
V roce 2010 natočil Nájemný vrah - Pokoj 164 (El Sicario – Room 164), filmový rozhovor o vrahovi, který se stal  policejním informátorem. Film získal řadu cen, například na filmovém festivalu v Benátkách, cenu za nejlepší dokument na festivalech DocLisboa a Doc Aviv.
V roce 2013 vznikl film podle předlohy spisovatele Itala Calvina Neviditelná města film Sacro GRA, za nějž Rosi získal jako vůbec první dokumentární tvůrce Zlatého lva v Benátkách.


Gianfranco Rosi:

„Poprvé jsem přijel na Lampedusu na podzim roku 2014, abych zjistil, jaké jsou možnosti natočit tam desetiminutový film, který bych mohl uvést na mezinárodních festivalech. Producent chtěl udělat krátký, rychlý film, který by představil Lampedusu z jiného podhledu, než na který je pohodlná Evropa, která se má na celé situaci svůj podíl a jejíž pohled na narůstající migrační krizi byl zkreslený a zmatený, zvyklá. Já jsem nebyl jiný. I pro mě Lampedusa dlouho představovala jen změť hlasů a obrázků vysílaných v televizi a šokující novinové titulky, ve kterých se psalo o smrti, mimořádných událostech, invazi a populistických gestech.

Jakmile jsem ale na ostrov dorazil, zjistil jsem, že realita je velmi odlišná od obrazu prezentovaného v médiích a v řeči politiků, a uvědomil jsem si, že by nebylo možné zhustit tak komplikovaný svět, jakým Lampedusa je, do několika málo minut. Aby bylo možné jej pochopit, bude nutné se do něj dlouze a důkladně ponořit. A to nebude snadné. Věděl jsem, že budu muset nalézt způsob, jak to učinit. Ale jako mnohokrát

předtím při natáčení dokumentu se i teď stalo něco neočekávaného. Šel jsem do místní ošetřovnu s akutním zánětem průdušek a potkal tam doktora Pietra Bartola, který, jak jsem zjistil, byl jediným doktorem na ostrově a který byl přítomen u přistání každé lodi se zachráněnými uprchlíky během posledních třiceti let. To on rozhoduje, koho pošlou do nemocnice, koho do detenčního centra a kdo je mrtvý.

Doktor Bartolo nevěděl, že jsem režisér, který hledá příběh, který by mohl natočit, a vyprávěl mi o svých zkušenostech ze zdravotnických a humanitárních krizí. To, co říkal, a slova, kterými to říkal, mě hluboce zasáhla. Vyvinulo se mezi námi vzájemné porozumění a mě došlo, že by se mohl stát postavou mého filmu. Po hodině a půl intenzivní debaty zapnul doktor Bartolo počítač a ukazoval mi srdcervoucí fotky, které nikdy nikomu neukazoval, abych na vlastní oči viděl realitu migrační krize.

V tu chvíli jsem pochopil, že musím z desetiminutového filmu, který mě poslali natočit, udělat celovečerní film. Když jsem si zajistil produkční podporu, přestěhoval jsem se na Lampedusu a pronajal si malý domek ve starém přístavu, kde jsem bydlel až do konce natáčení.

Chtěl jsem ukázat tuto tragédii očima obyvatel ostrova, jejichž vnímání situace i způsob života se za posledních dvacet let radikálně proměnily. Díky pomoci Peppina, anděla strážného ostrova, který se pak stal asistentem režie, jsem postupně poznával místní lidi a pochopil rytmus jejich života a jejich pohled na situaci. A stejně jako v případě doktora Bartola jsem i teď potkal zásadního člověka, devítiletého Samuela, syna rybáře, který si mě naprosto získal. Pochopil jsem, že jeho čistým a originálním pohledem bych mohl vyprávět příběh ostrova a jeho obyvatel mnohem svobodněji. Sledoval jsem ho, jak si hraje, s jeho kamarády, ve škole, doma s babičkou a na lodi se strýcem. Díky Samuelovi jsem měl možnost pohlédnout na ostrov jinýma očima a s takovou jasností, která pro mě byla naprosto nová, a skrze něj jsem postupně, jednoho po druhém, představoval další hrdiny filmu.

Mé rozhodnutí odstěhovat se na Lampedusu všechno změnilo. Během roku, který jsem na ostrově strávil, jsem zažil dlouhou zimu i sezónu, kdy je možné vyplout na moře, a seznámil se se skutečným rytmem, v jakém se na ostrov dostávají migranti. Bylo nezbytné, abych nekopíroval styl práce médií, která dorazí na Lampedusu, jen když je nějaká krize. Něco se totiž děje každý den. Abyste pochopili skutečný rozměr tragedie, nestačí být jen blízko, ale musíte být v dlouhodobém kontaktu. Jenom tak jsem mohl pochopit pocity ostrovanů, kteří sledují neustálé opakování této tragedie už dvacet let. Poté, co byly spuštěny záchranné akce, jako například Mare Nostrum, která má za cíl zachytit čluny na moři, nejsou už migranti na Lampeduse vidět. Procházejí ostrovem jako duchové. Vyloží je na molu ve starém přístavu, naloží do autobusů jedoucích do detenčního centra, kde se jim dostane pomoci a identifikují je, a o pár dní později jsou posláni na pevninu.
   
Stejně jako v případě přistávání člunů, kterých jsem natočil desítky, je jediný způsob jak poznat detenční centrum tam jít a prohlédnout si ho zblízka. Je velmi těžké zde natáčet, ale díky povolení, které jsem dostal od sicilských úřadů, jsem měl možnost ukázat centrum, jeho rytmus a pravidla, jeho klienty a zvyky, jeho náboženství a jeho tragedie. Svět ve světě, uzavřený každodennímu životu ostrova. Největší výzvou bylo najít způsob, jak natočit tento svět tak, abych zachytil nejen pravdu a realitu, ale také lidskost, která zde vládne.
Nicméně jsem si brzy uvědomil, že hranice, kterou kdysi byla sama Lampedusa, když čluny ještě přistávaly přímo na ostrově, se posunula na moře. Požádal jsem o povolení pro vstup na italskou loď Cigala Fulgosi, která operuje u afrického pobřeží, a strávil na ní asi měsíc, během nějž se loď zapojila do dvou misí. I zde jsem poznal rytmus, pravidla a zvyky života na palubě lodi, než jsme postupně prožili dvě tragedie. Natáčení těchto situací zde nelze popsat.

Je nemožné opustit Lampedusu, stejně jako je nemožné přesně určit moment, kdy je natáčení u konce. To platí pro všechny moje filmy, ale pro tento obzvlášť. Díky jedné události jsem si uvědomil, že se kruh uzavírá. Vzhledem k tomu, že jsem se pro natáčení tohoto filmu o Lampeduse rozhodl po setkání s doktorem Bartolem, měl jsem pocit, že na konci filmu se musím k tomuto setkání vrátit. Šel jsem za ním, ale tentokrát s kamerou, kterou jsem si zapnul, abych natočil jeho výpověď, jeho příběh. A stejně jako prvně, i tentokrát doktor Barotolo při prohlížení svého archivu na počítači, který zachycuje dvacet let jeho práce, a díky své ohromné lidskosti a klidu byl schopen zprostředkovat rozsah celé tragedie a vysvětlit nutnost pomáhat a nabídnout přístřeší. Což bylo přesně to, co jsem na závěr svého filmu potřeboval.“



Zdroj: tz






© 2005 – 2019 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.