Pravě tento irský snímek o dublinském hudebníkovi a české květinářce je oprávněným tahákem celého festivalu.
Kromě něj bude ale v prostorách kin Světozor, Lucerna a Evald k vidění dalších 60 světových filmů. Jsou velmi specifické.
Například argentinský snímek Orquestra Típica bojuje proti globalizaci, a to dredy a piercingem členů jediného nového tangového orchestru.
Ve Screamers se členové hardrockové skupiny System of a Down snaží dostat do podvědomí světa genocidu arménského národa z roku 1915. Muzikanti jsou vnuky Arménů...
K vidění a transu je převážně ženský pěvecký soubor ze vzdáleného východu Tádžikistánu. Ve filmu Badachšán, Durba poison popisuje krátkou existenci prvního nezávislého černošského divadla...
Na tiskové konferenci bylo představeno pár filmů, některé prostřednictvím krátkých ukázek, jiné přímo z úst pořadatelů festivalu. Jde o festival menšího rozsahu, malá účast českých snímků je způsobena nadcházejícím festivalem v Jihlavě. Každý chce být co nejvíce vidět, dávají přednost účasti ve známější akci.
Celá přehlídka obsahuje několik doprovodných programů. Jedním z největších lákadel letošního festivalu MOFFOM 2007 je koncert Freda Frithe v neděli 21. října v Divadle Archa, v Lucerně bude koncert Glena Hansarda a Markety Irglové, hlavních hvězd filmu Once. Pokud si na něj nestihnete včas koupit lístky a podle všeho to zřejmě nevyjde, zbude na vás spousta dalších koncertů, na kterých vstupenka není vůbec potřeba.
Zdarma je v prostorách Světozoru plánována výstava filmových plakátů, které pro MOFFOM vybral Pavel Rajter.
Jakousi samostatnou kapitolou celého festivalu je její moderátor Jan Budař. Na tiskové konferenci se dostal ke slovu až v závěru, aby poté promluvil svým stylem a jaksi o tom svém. Zpropagoval si svou skupinu Jan Budař a Eliščin Band a řekl, že na ně ještě oproti koncertu Hansarda vyprodáno není, ale jistě bude.
Na webu MOFFOM se píše:
Jednou se Budař rozhodl, že založí kapelu. Vůbec netušil, jak se to dělá, jenom věděl, že musí sehnat nějaké spoluhráče. Minimálně jednoho. Tak chodil různě po Praze a všem vykládal, že zakládá kapelu. Kupodivu se to chytlo a první čtyři kluci a jedna holka se přihlásili, že by do toho šli. V Divadle na Zábradlí pak zkoušeli celé dny a noci. Budařovi se pořád něco nelíbilo, sám to nejvíc kazil. 1. května, na svátek práce, měli premiéru. Úplně narvané Divadlo na Zábradlí se chvělo nedočkavostí. Hráli trochu falešně, zato s velkou chutí. Schneider bušil do bicích, Prakeschovi praskla struna, Šváb basoval tak, až to strhlo bedny, Boušková hrála takovým způsobem, že se všichni celou dobu dívali jen na ni včetne Budaře, který se tím pádem občas dost obtížně trefoval do piana. Aňa Geislerová seděla ve třetí řadě, vedle seděl Pepa Fojt. Oba se na ně smáli, aby jim dodali odvahy. Po koncertě za nimi přišel Josef Vomáčka a říká: “To nebylo špatné. To nebylo špatné. Vůbec ne.“ Budař se málem rozplakal štěstím a hned domluvil turné. Nejdřív jeli jižní Čechy, pak východní Polsko, potom Maďarsko, teď se chystají na Moffom a potom pojedou Německo. A zase se budou těšit jako poprvé. A bát se budou taky tak.
Ohledně připravovaných filmů je třeba zmínit ještě originálně pojatý dokument o Kurtu Cobainovi, který byl natočen z rozhovorů se samým frontmanem skupiny Nirvana a to rok před jeho smrtí. V dokumentu jsou použity záběry míst Kurtova dětství, která mají dokreslit celkový dojem o životě této plaché hudební hvězdy.
Když jsme u hvězd, zavzpomínejme na nám tolik známého Deena Reeda, který originálně prchl ze západu na východ, tedy z kapitalismu do východního Německa. Jak se mu to stalo a proč popisuje německý film Rudý Elvis.
A do hvězdné třetice nelze neuvést film sledující devět dní plavby ruského skladatele, ve filmu Putování Dmitrije Šostakoviče. Na sklonku sedmdesátých let se vydává na poněkud kuriozní cestu do Ameriky.
