Film Anglické jahody - příběh jedné noci

Jsme v Československu roku 1968. Tomáš stráví s kamarády a dívkou Táňou bujarou noc před odjezdem. Ráno však začnou otcovy podezřelé telefonáty s kolegou Vránou, plné tajných informací, maminka dělá zásoby a babička pláče. Tomáš spěchá na nádraží, Praha je však vylidněná a žádné vlaky nejedou. Tomáš nepovažuje situaci zdaleka za vážnou, a tak ho nějaký den zpoždění ani příliš netrápí. Toho srpnového rána se však radikálně změnily osudy tisíců lidí. Psal se 21. srpen 1968 a za pár okamžiků se otočí i život Tomáše, jeho rodiny a jeho přátel. Jejich osudy se dramaticky propletou s osudy lidí, kteří se v tehdejším Československu ocitli nikoliv z vlastního rozhodnutí.

Anglické jahody - nový český film, jehož premiéra je připravena na 13. listopadu 2008, je dramatickým příběhem, odehrávajícím se během jedné noci a jednoho dne 21.srpna 1968, milostným příběhem mladých lidí, kteří se ocitli v nesprávnou dobu na nesprávném místě, a stejně tak je osudovým příběhem generací, jejichž sen o svobodě byl právě téhle srpnové noci násilně přerván.

V hlavních rolích filmu se objeví řada hvězd domácí divadelní, televizní a filmové scény v čele s Ninou Divíškovou, Viktorem Preissem a Pavlou Tomicovou. Do úloh mladých hrdinů vybral režisér Vladimír Drha herecké talenty jako je Ivan Lupták, Marie Štípková nebo Richard Zevel.
Ve filmu bylo samozřejmě třeba obsadit i role ruských vojáků. Pro postavu Lebeděva, vojáka, který zásadním způsobem vstoupí do života našich hrdinů, našli režisér a producenti na zahraničním konkursu herce Alexeje Bardukova, který je ve své zemi označován za ruského Brada Pitta a před nímž se otvírá i perspektiva mezinárodní kariéry.
V dalších rolích uvidíme například hvězdu seriálu Ulice, ruského herce Sašu Minajeva, oblíbené domácí herce Miloslava Mejzlíka, Nelu Boudovou, Sandru Pogodovou. Zajímavou roličku přijal legendární představitel majora Zemana Vladimír Brabec, který si zahraje estébáka.


Z rozhovoru s režisérem Vladimírem Drhou
Jak vznikl nápad natočit film o lidech, do jejichž životů zasáhla invaze v roce 1968?
Scénář Martina Šafránka existoval už několik let. A mně se zdálo, že osmašedesátý rok vlastně nebyl u nás dramaticky zpracován – nemyslím dokumenty, těch samozřejmě existuje dost. Samotné události toho roku buď tvořily pozadí příběhu, kulisu, nebo byly jedním z dílčích motivů.

Co byste prozradil o příběhu samotném?
Příběh o vztahu dvou mladých lidí by se mohl odehrát v každé době, ale události srpna roku 68 ho zásadně ovlivnily. Osudy těchto hrdinů by se vyvíjely úplně jinak, kdyby nebylo 21. srpna. Jsou to dva mladí lidé, kteří vlastně pro sebe moc neznamenají. Ona je možná těhotná, ale ne s ním, on zase panic, který cítí povinnost o panictví přijít, ale trochu má strach. A jejich vztah-nevztah se víc projeví v situaci, kde se ocitnou v úzkých – mají na krku ruského dezertéra.

Pro dnešní mladé lidi – a tedy potenciální diváky – je 68. rok podobně vzdálený jako I. světová válka. Vždyť třeba rodiče herecké protagonistky Marie Štípkové jí ani nemohou o těchto událostech podat autentické svědectví, protože jim tehdy byly pouhé čtyři roky. Myslíte, že dnešní „náctileté“ může takový film oslovit?
Myslím že ano, protože – jak jsem už řekl – jde o všeplatnou situaci. A je v zásadě jedno, odehraje-li se podobný příběh včera nebo před čtyřiceti lety. Motiv odpovědnosti za někoho jiného, rozhodování o mravních volbách, toho jsme svědky denně – i když v méně vypjatých dějinných souvislostech. Myslím si, že ve scénáři je velmi věrohodně napsaná hrdinova rodina. Tatínek vždycky v životě všechno prohrál. Byl zavřený za Hitlera a pak i za komunistů v 50. letech, na rozdíl od „soudruha Vrány“, který dělal prakticky totéž, ale vždycky bez úhony klouzal každým režimem. Taky postava babičky je krásná, postava takové té upřímné, poctivé komunistky, která nikdy nepřevlékala kabát. Měla vždycky Rusy ráda, vždyť to byli osvoboditelé, ale po 21. srpnu se jí svět zhroutil, všechno, v co věřila, bylo pryč. Ta babička původně v Šafránkově scénáři nebyla, ale já měl pocit, že té rodině někdo chybí, že příběh potřebuje ještě jeden záchytný bod. Proto jsem ji tam připsal. Skvěle napsaná je i postava maminky. To je taková chuděra, která bruslí životem, nikdy z něj sama moc neměla, vždycky se obětovala ostatním a lepila průšvihy polívkou a dušeným filé. Jsem hrozně rád, že jsem mohl do téhle krásné dramatické role obsadit právě Pavlu Tomicovou, která dostává většinou ve filmech a seriálech podobné komediální role. Jsem přesvědčený, že je schopná velkých dramatických výkonů. Konečně, kdo ji zná z divadla, ví, o čem mluvím.

Oba vaši hlavní herečtí protagonisté – Marie Štípková a Ivan Lupták - jsou studenti DAMU a s kamerou nemají skoro žádné zkušenosti. Není to velký risk postavit film na jejich výkonech?
Jsem přesvědčen, že jsou oba talentovaní a typově perfektní. Ivana Luptáka jsem alespoň obsadil do menší role ve Velmi křehkých vztazích, aby se před kamerou trochu ostřílel. Vybíral jsem ho do postavy Tomáše instinktem, chtěl jsem, aby měl určité tajemství a byl trochu romantický.

Z rozhovoru s Viktorem Preisem
Jak byste přiblížil postavu tatínka, kterou ve filmu Anglické jahody vytváříte?
Charakterizoval bych ji jako typicky netypického člověka své doby. Patří ke generaci, která to strašně odnesla. Nejdřív za Němců, pak za komunistů a potřetí poté, co se k něčemu vzedmula a hned dostala po čumáku. Takže je to generace, která skutečnou svobodu nezažila. V tom by měl být politováníhodný, protože strašně chce něco udělat. Je vlastenecky naladěný, vlije se do něj nová krev, ale myslím, že skončí někde ve skladu. Je to tiskař, průměrný člověk, ale to nadšení ho postihne jako všechny nás tenkrát. Jenom někdo se rychleji dokázal orientovat a někdo to odnesl.

Jak jste prožíval srpen roku 1968 vy?
Mně bylo v tom osmašedesátém jednadvacet. Pamatuji si, že nás ty události zastihly v Itálii a chtěli jsem se se ženou vrátit domů, což nebylo úplně jednoduché. A ten mladý hrdina ve filmu je úplně stejně starý. Tak se na něj dívám s určitou nostalgií a hledám tu dobu.

Dnes tahle generace, až na výjimky, vůbec netuší souvislosti těch událostí…Většinou je nezažili ani jejich rodiče, ale prarodiče.
Mě udivuje, že tahle generace ne že nic neví o osmačtyřicátém, to se dá odpustit, ale ani o osmašedesátém. A zajímavé je, že pro mnohé ani devětaosmdesátý už není nijak podstatný. To je docela zarážející.

Myslíte, že tenhle dobový příběh něco řekne dnešním mladým divákům?
Tak ono se tam snad ani neřeší téma té doby, okupace v osmašedesátém roce, je to spíš o několika lidských osudech na pozadí vyhraněných událostí. Můj instinkt mi říká, že takhle pojatý příběh by mohl být pro mladé lidi sdělný, není v nich ani ta nostalgie, ani ta hořkost, kterou si v sobě neseme my, kdož jsme to všechno zažili.

Tomáše, filmového syna Viktora Preisse hraje v Anglických jahodách Ivan Lupták:
„O 21. srpnu 1968 jsem do této doby věděl jen z hodin dějepisu na střední škole, a to jen velmi zhruba, ze základní školy si nepamatuji vůbec, že bychom se o tom něco učili. A považuji to za hrubou chybu, že je tento mezník v novodobé české historii tak ignorován, podobně jako listopad 1989, o kterém dnešní mladá generace ví maximálně to, že se chodilo zvonit klíči na Václavské náměstí.“



Anglické jahody – Příliš horký srpen 1968
Režie: Vladimír Drha
Premiéra: 13.11. 2008
V hlavních rolích:
Viktor Preiss, Pavla Tomicová, Nina Divíšková, Ivan Lupták, Alexej Bardukov, Marie Štípková, Richard Zevel, Pier Orlandin, Vjačeslav Burlac, Sergej Gherciu, Miloslav Mejzlík, Alexander Minajev, Vladimír Brabec, Sandra Pogodová, Nela Boudová, Dáša Bláhová, Vladimír Škultéty, aj.



Zdroj: tz, Anglické jahody