“Rozhodně jsem nechtěla dělat klasický životopisný film. To by mě asi nebavilo. A paradoxně spíše než básně Anny Barkovové mě inspirovaly její ironické, sarkastické dopisy a deníkové zápisky, ve kterých je naprosto přesně obsažena hrůza doby,” říká na úvod Marta Nováková, která zaujala již svým debutovým filmem Marta. Režisérka si při psaní scénáře vypomohla názvem jedné novely Barkovové 8 hlav šílenství a rozdělila film do osmi kapitol. Vzniklo tak osm formálně různých krátkých filmů, z nichž každý má svůj odlišný vizuální styl. “Takže jsem si mohla dovolit ironii, občas i nemístný humor, animace, nejrůznější výtvarné a filmařské stylizace, literární odkazy a i ten realismus,” doplňuje Nováková.
Osm hlav - kapitol - skládá dohromady strhující příběh výjimečně nadané básnířky unášené dějinnými událostmi první poloviny 20. století v Sovětském svazu. “Té šílené doby, kdy vnitřní svoboda, tvorba a láska zůstávaly posledním záchranným ´stéblem´ v bažině totalitního systému,” vysvětluje režisérka. Mladičká Anna Barkovová měla v roce 1921 před sebou hvězdnou kariéru, právě jí vyšla první sbírka, řada lidí jí prorokovala, že zastíní samotného Puškina. O pár let později už se ale tísní v nákladním vagónu, který směřuje do neobydlených stepí Kazachstánu. Není to její jediná cesta ani její jediný lágr. Anna Barkovová nakonec strávila v lágrech sovětského Gulagu a ve vyhnanství dvacet dva let svého života, během nichž vznikla také novela 8 hlav šílenství.
Ukázka - Anna Barkovová píše dopis lidovému komisaři vnitra (ministr vnitra) Jagodovi
Zpěvačku Anetu Langerovou život i dílo této osobité a vnitřně svobodné básnířky osobně zaujaly. “Anetu jsem oslovila, zda by do snímku nenazpívala duet. Sešly jsme se, povídaly jsme si a... Seděla přede mnou charismatická osoba, velmi vtipná, velmi inteligentní. Pečlivě jsem se podívala na její klipy a rozhodlo jedno skvěle zahrané gesto v jednom z nich. Díky němu jsem pak nabídla Anetě hlavní roli,” vypráví Marta Nováková. “Hlavou mi proběhlo, že Marta blouzní,” líčí Aneta svoji bezprostřední reakci na nabídku. “Postupně ve mně ale rostla zvědavost, jestli bych takovou úlohu vůbec zvládla a jaké to je, hrát ve filmu. Byla to výzva a ty mám ráda,” dodává Aneta. “Když jsme s Martou procházely scénář, tak jsem si Annu dokázala představit v popsaných situacích, které odráží její postoj k životu i lidem kolem. Anna mě oslovila zejména tím, jakým způsobem a za jakou cenu dokázala hájit své názory a svou tvorbu, která reflektovala tehdejší nelehkou dobu,” vysvětluje Aneta
Vedle Anety Langerové ve filmu excelují přední české i slovenské herecké osobnosti: Zuzana Fialová, Marie Štípková, Viktorie Čermáková, Anna Sedlačková, Pavel Zedníček, Tomáš Jeřábek, Martin Sitta, Miroslav Táborský, Sabina Remundová, Luboš Veselý a další. “Herce jsem z devadesáti procent vybírala velmi pečlivě a z deseti na poslední chvíli často i den před natáčením. Ve filmu je spousta vedlejších a epizodních rolí, ale já jsem se zuby nehty bránila osobám z komprazního rejstříku. Takže jsem velmi vděčná všem těm skvělým hercům, kteří přišli, viděli a zvítězili = skvěle zahráli i ten drobný štěk, který jsem pro ně měla,” říká Marta Nováková.
O výraznou a výjimečnou výtvarnou složku se postarala výtvarnice Anna Krtičková. “Pracujeme s odkazy na sovětskou avantgardní typografii, hodně jsme se inspirovali i sovětskými propagandistickými plakáty,” doplňuje Marta Nováková. Celá jedna hlava například odkazuje k ruské secesi a k avantgardě, která ji vystřídala. Realizace návazných animovaných a trikových scén trvala přes rok. Původní, velmi pestrou, hudbu složila Vladivojna La Chia.
Marta Nováková na snímku pracovala přes osm let, předcházela mu pečlivá příprava včetně cest na Sibiř a studium dobových dokumentů. Zároveň produkčně náročný film provázely těžkosti s financováním, ze začátku vznikal v produkci 8Heads Productions. V roce 2016 jej převzala a hlavním producentem se stala společnost MARFAFILM (Václav Novák a Marta Nováková), která snímek dokončila.
Film přijde do českých kin na podzim 2017, přesné datum bude určeno dle uvedení na festivalech.
Anna Alexandrova Barková (1901 – 1976)
Anna Alexandrova Barková se narodila v průmyslovém městě Ivanovo. Ve městě, které bylo rodištěm teroristy Něčajeva, Anny Suslovové nebo Konstantina Balmonta. Její otec pracoval jako školník v místním gymnáziu, dědeček pracoval na jatkách (убывал быков). Anna se narodila jako páté dítě, čtyři bratři zemřeli hned po narození.
V roce 1914 se zamilovala do své učitelky literatury. Je to Němka. Právě začala 1. světová válka. V roce 1917 píše Doznání vnuka podzemního člověka a na celý život se tak „upisuje“ F. M. Dostojevskému.
Po gymnáziu pracuje jako reportérka v místních novinách Pracující kraj. Zde ji také objevuje narkom (národní komisař pro osvětu – ministr kultury) A. Lunačarskij a prorokuje jí, že se stane největší ruskou básnířkou! Bere Annu do Moskvy, do Kremlu, stává se jeho osobní sekretářkou.
V roce 1922 vychází její první sbírka ŽENA. Rebelka Anna svou přímostí a ráznými názory naráží i v Moskvě. Lunačarskij ji vyhazuje, ona se živí novinařinou, píše básně, které jí kupodivu otiskují v novinách. Všímá si postupného potlačování jedinečného „JÁ“ na úkor neosobního „MY“. Rozkrývá pravou podstatu sovětské politiky, za což je také „spravedlivě“ odměněna…
V roce 1934 po zavraždění Kirova, začíná v SSSR masové zatýkání a Anna je odsouzena za antisovětskou činnost na 5 let nucených prací. Trest si odpykává v Kazachstánu. Před tím však ještě píše Jagodovi a žádá raději popravu než nemožnost tvořit! V lágru rozpracovává Dostojevského Legendu o Velkém inkvizitoru.
V době druhé světové války žila na Ukrajině, živila se jako uklízečka, hádala z ruky, pracovala jako noční hlídač. Po válce ji málem popravili (všichni, kdo žili na okupovaném území, byli podezřelí!), opět paralela s Dostojevským!
1947 - 1956 zatčena podruhé (udání bytné) a putuje téměř k polárnímu kruhu (republika Komi). Byl jí přiznán invalidní důchod a Anna může pracovat v lágrovém propagačním oddělení. V táboře se seznamuje s Valentinou Makatinskou = milostná lyrika = vrchol její lágrové tvorby. Píše OSM HLAV ŠÍLENSTVÍ – aluze na Dostojevského Inkvizitora, ale i Bratry Karamazovy.
Po propuštění se marně snaží získat rehabilitaci. Žije na Ukrajině. V roce 1957 dostává vyrozumění o rehabilitaci v souvislosti s oběma tresty, záhy je však zatčena potřetí – udání sousedů, sprostě nadávala svému kocourovi, ten se bohužel jmenoval Nikita…
1957 - 1965 tábor nucených prací. Prakticky nepíše.
1965 – propuštěna a plně rehabilitována. Žije v Moskvě. Seznamuje se s Leninou Sadygiovou, jejich vztah trvá až do básnířčiny smrti v roce 1976.
Zdroj: tz, redakčně upraveno
