Řečtí filozofové uvažovali o pomíjivosti lidské existence, o jejím smyslu a o vztahu hodnot jako krása a dobro ke konečnému zániku. Platon spojoval touhu člověka po kráse s touhou po nesmrtelnosti. Římští umělci zdůrazňovali, že před smrtí jsou si všichni lidé rovni, a na mozaikách známých třeba z Pompejí to vyjadřovali heslem Omnia mors adequat.
Všudypřítomná blízkost smrti vedla Římany k hlubšímu prožívání pozemského života. Jen vědomí, že člověk zemře, ho může vést k plnému prožitku pozemských radostí. Ve stejném duchu byly napsány Horatiovy verše Nunc est bibendum, nyní je třeba pít a hodovat, užít dne tak, jako by byl poslední.
Zvláštní zvyk zachovávali římští vojevůdci během slavnostních průvodů po vyhrané bitvě. Určený otrok nabádal vítězného velitele, aby nezapomínal na to, že je jen člověk a tedy že je i smrtelný.
Stále s člověkem
Středověké vnímání smrti navázalo na antickou tradici, avšak křesťanství dalo lidské pomíjivosti nový význam. Prostřednictvím zpodobnění Kristova ukřižování byla smrt pro středověké umělce i pro běžného člověka všudypřítomná nejen jako symbol konce, ale také jako nový začátek, bez něhož by nebylo vzkříšení k věčnému životu.
Morové epidemie čtrnáctého století našly přímý odraz v zpodobnění tanců smrti. Ještě o sto let později vybízeli kostlivci na dřevěných obrazech Hanse Holbeina mladšího člověka k tomu, aby nestavěl na pomíjivých radovánkách, protože každá slavnost jednou skončí. Člověk má být stále připraven vše opustit, smrt v podobě tanečníka je mu rovnocenným partnerem, který však bude mít poslední slovo.
Zvláštní pojetí smrti lze spatřit na proslulé rytině Albrechta Dürera nazvané Rytíř, smrt a ďábel z počátku šestnáctého století. Rytíř sedící na koni má před zraky přesýpací hodiny jako symbol konečnosti života, nechává však bez povšimnutí smrt i ďábla a ubírá se svou cestou, aby splnil své poslání. Vědomí smrti podle Dürera nemá být překážkou aktivního života.
Na okraji zájmu
Renezanční malíři se zpočátku námětu smrti vyhýbali, ale už umění sedmnáctého století s ní opět počítá. Na smrt odkazuje i francouzský výraz pro zátiší (nature morte), stejně jako synonymum tohoto uměleckého žánru, vanitas (latinsky pomíjivost, marnost). Pomíjivost a nesmyslnost života, o níž se píše v biblické knize Kazatel, se však stala intimním prožitkem jednotlivce. Smrt se stala osobnější, ale o to tíživěji dopadající na každého člověka. Raně barokní Caravaggiův obraz s námětem svatého Jeronýma, u jehož píšící ruky spočívá lebka, je i symbolem pomíjivosti lidského poznání. Italský barokní malíř Giovanni Martinelli nechává smrt přijít k bohatě prostřenému stolu obklopenému vyděšenými hodovníky.
Giovanni Martinelli, Smrt přišla ke stolu, rok 1635Doba osvícenství se svým racionálním přístupem pokládala smrt za přirozený jev, jemuž není nutné přiřazovat žádné zvláštní metafyzické vlastnosti. Smrt se stala vědeckým problémem a postupně se z výtvarného umění vytrácela.
První polovina dvacátého století a první světová válka přiměla Evropany k novému zájmu o duchovní svět a náboženství. Ty však byly brzy nahrazeny novými politickými ideologiemi slibujícími lepší zítřky, a v nich nebylo na smrt místo. Smrt byla odsunuta na okraj uměleckého zájmu i po druhé světové válce.
Nové přístupy
V osmdesátých letech opět přišel s námětem francouzský umělec Michel Journiac, jeden z představitelů hnutí Body Art, které provádělo ritualizovaná představení dokumentované fotografiemi. Pozoruhodná byla rovněž série obrazů Schädel s námětem lidských lebek německého umělce Gerharda Richtera, která vznikla ve stejné době. Richter pracoval s fotografiemi lebek, které přenášel na plátno tak, aby co nejlépe odpovídaly originálnímu snímku. Výsledkem jsou obrazy, v nichž se mísí fotografická přesnost s vlastním stylem autora. Vyznačují se zvláštními odstíny, které znázorňují různé druhy světla.
Zosobněním smrti se stal i jeden z autoportrétů pořízených americkým fotografem a výtvarným umělcem Robertem Mapplethropem. Proslavil se zejména velkoformátovými fotografiemi aktů včetně autoportrétů. Působivý je zejména snímek z roku 1988, kdy Mapplethropův obličej již nesl známky nemoci AIDS, které umělec v následujícím roce podlehl.
Sporného přijetí se dočkalo dílo britského umělce Damiena Hirsta, u něhož se smrt stala jedním z hlavních témat tvorby. Hirst se proslavil zejména díly tvořenými těly zvířat naloženými ve formaldehydu, z nichž největší žralok tygrovaný měřil více než čtyři metry. V roce 2007 vytvořil jeden z nejpozoruhodnějších symbolů vztahu bohatství a smrti. Jeho dílo Pro lásku boží tvoří model lidské lebky vyrobený z platiny se skutečnými zuby. Lebka je celá pokryta diamanty (přesně jich je 8601) o hodnotě nejméně 15 milionů britských liber a měla být prodána za 50 milionů liber. Navzdory záměrné provokativnosti dílo neztrácí nic z aktuálnosti stylu memento mori, když vedle sebe staví reálné bohatství a dočasnou lidskou existenci.
Zdroj: 100+1
