Experiment, který se podařil

Ostrov je třicet kilometrů dlouhý a tři až čtyři kilometry široký. Žije na něm pět a půl tisíce stálých obyvatel, je ale cílem tisíců turistů z pevniny. Na ostrov Terschelling jezdí přívoz ani ne desetkrát denně. Jede se tam hodinu a půl. Pevnina je sice na dohled, ale musí se jet poměrně úzkým korytem ústí řeky označeným bójemi přes oblast zvanou Waddenzee – jakési vnitřní moře oddělené od toho velkého, Severního pásmem Fríských ostrovů.
Odliv odhaluje rozsáhlé písečné mělčiny, a tak se na Terschelling nedá jet vzdušnou čarou, ale pěknou oklikou.

Písčitý ostrov zčásti pokrytý smíšenými lesy a vřesovišti je vyhledávaným místem letních dovolených i podzimních a jarních výletů. Je tady díky moři o něco tepleji než na pevnině.

Ne vždy to ale byl zelený ostrov s borovými a dubovými háji a pahorky porostlými fialovým kobercem vřesu. „V místech, kde teď stojíme, byla kolem roku 1900 úplná poušť,“ říká Freek Zwart ze Správy státních lesů, která na ostrově plní funkci jakéhosi hlídače zdejší přírody. Jsme v písečných dunách, dnes pokrytých travnatými loukami s jezírky, které přecházejí ve vřesoviště a les. Na žádost zdejších farmářů začali královští lesníci před sto lety na dunách vysazovat trávu a stromky, aby zastavili přesouvající se písek a ochránili pastviny a domy farmářů. Zásah byl úspěšný.

Na východním neobydleném cípu ostrova se ale nechal dunám pět kilometrů dlouhý volný prostor. Kopce písku se tu opravdu přemisťují. Je to na západoevropském pobřeží druhá největší oblast pohyblivých dun.

„Někde ubývají, jinde přibývají. Třeba tyhle mladé duny před námi tu ještě před pěti lety nebyly a to údolí pod námi byla ještě před deseti lety duna,“ ukazoval mi Freek Zwart písečnou pustinu, za kterou ale šplouchalo moře. Nejvyšší duna na ostrově je vysoká šestadvacet metrů. Normální výška ostatních písečných pahorků je tady deset až osmnáct metrů. I ty se ochránci přírody rozhodli před sto lety zkrotit. Vysadili tu smíšené lesy, které už dnes vypadají, jako by tu rostly odjakživa.

Stejně tak vřesoviště jsou uměle vytvořená. Pod vřesem tu není rašelinové podloží jako na šumavských blatech. Všude jen písek. Když začala vřesoviště zarůstat trávou a náletovými dřevinami, použili lesníci na jejich udržování přírodní metodu. O trávu se stará šest poníků. Rašící stromky vypásají kozy ze starého plemene z nizozemského vnitrozemí.

Na ostrov Terschelling jsem se vydal na kole, auto jsem nechal v přístavu Harlingen na pobřeží. „Dobře jste udělal,“ pochválil moje rozhodnutí Freek Zwart, ačkoli sám byl právě za volantem služebního auta. „Není tu moc silnic, po kterých by mohla auta jezdit. Je lepší Terschelling objevovat pěšky nebo na kole. Máme tu na půjčení asi 15 tisíc kol. To stačí skoro pro všechny návštěvníky.“ Správa státních lesů hlídá, aby počet lůžek ve všech ubytovacích zařízeních, tedy v hotelích, penzionech i kempech, nepřesáhl dvacet tisíc. V jednu chvíli tak může být na ostrově maximálně tolik turistů a pět a půl tisíce místních.

Jedním z nich je i farmář Egbert Zorgdrager z vesnice Formerum. Chová krávy a ovce. Pěstuje jen trávu na pastvinách. K zvířatům chodí v dřevákách. V zimě v nich prý v ponožkách není zima a v létě zase příjemně chladí. A když se prodřou, vyhodí se a koupí nové.

„Je to moje země. Můj otec a jeho otec a otec jeho otce tu žili na farmách v okruhu asi tří kilometrů. Jsme tu osm generací. Proto cítím, že tohle je můj domov, že sem patřím. Líbí se mi tady žít,“ říká 45letý farmář, který ale ostrov také často opouští. Loni byl dokonce lyžovat v Čechách. Problém podle něj je, že z ostrova odcházejí mladí vzdělaní lidé. Na ostrově pro ně není práce. Žijí na pevnině. „Je to zvláštní způsob výběru. Chytří lidé odcházejí a ti méně chytří zůstávají na ostrově,“ říká s potutelným smíchem Egbert Zorgdrager. Myslím ale, že právě pan Egbert tím, že zůstal ostrovu věrný, svá slova úspěšně vyvrací.


Text a foto Pavel Novák,
zpravodaj ČRo 1 – Radiožurnál, Brusel
Zdroj: 100+1