Evropská katastofa

Drama začalo otevřením jednoho ze sto třiceti kráterů sopky Laki, na Islandu se jí říká Lakagigar. Během prvních padesáti dnů z něj vyteklo asi deset krychlových kilometrů lávy. Pro srovnání: při výbuchu sicilské Etny v roce 1983 se uvolnily jen čtyři krychlové kilometry. Proudy lávy ničily vše, co jim stálo v cestě, popel a plyny kontaminovaly řeky a louky. Dvacet procent obyvatelstva zemřelo během roku hladem. Zahynulo i osmdesát procent ovcí a polovina všeho skotu i koní. Jednou z hlavních příčin úhynu zvířat byla zubní a kostní fluoróza. Způsobuje ji velké množstvím fluoru v potravě, který se poté ukládá v kostech a zubech. Fluor se do potraviny dostal v podobě kyseliny fluorovodíkové, které se podle odhadů při erupci uvolnilo osm milionů tun.  

Co se vlastně stalo
Za pouhé dva dny se do atmosféry dostalo také množství plynů. Erupcí sopky Laki bylo celkem deset, skončily až v říjnu 1783. Celkové množství uvolněného plynu bylo osmdesátkrát větší než při erupci americké sopky Mount Saint Helens v roce 1980. Oxidu siřičitého bylo podle odhadů 122 milionů tun. Většina plynů skončila v nižší vrstvě atmosféry, v troposféře, kde se formuje oblačnost. Za normálních okolností by prou­dě­ní vzduchu plyny odneslo k severu, k polárnímu kruhu. Léto v roce 1783 však bylo trochu jiné. Nad severovýchodní Evropou byla usazena fronta s oblastmi vysokého tlaku, která obrátila směr proudění vzduchu včetně sopečného prachu a plynů na jihovýchod, na zbytek evropského kontinentu.  

V Evropě v té době vznikaly první meteorologické společnosti – například v Mannheimu byla ustavena právě v roce erupce Laki, tedy v roce 1783. Bylo prováděno mnoho měření teplot, tlaku i srážek a další meteorologická pozorování. Výsledky byly předkládány odborné veřejnosti na přednáškách a konferencích a byly přebírány do denního tisku. Vlastní pozorování prováděli i čtenáři novin, díky jejichž příspěvkům je dnes možné podrobně sledovat postup sopečného mraku Evropou.  

Očitá svědectví
Objevovala se svědectví o mlhách, v nichž nebylo vidět dál než na dva kilometry. Na obzoru se objevovala rudá záře. Mlha byla někdy tak hustá, že jí sluneční paprsky vůbec nepronikly. Ze svědectví benediktinského mnicha z kláštera Svatého Emmerama v Řezně se lze dozvědět, že mlha tam dorazila 18. června 1783, tedy deset dní po první erupci. Způsobila, že západy a východy slunce měly zvláštní povahu, sluneční kotouč měl podobu rudě žhnoucí koule bez paprsků. Z Francie pocházejí svědectví o mlze spojené se sirným zápachem. Podobný úkaz byl zaznamenán i na francouzském pobřeží Středozemního moře a způsobil mezi obyvateli velkou paniku. Lidé se báli příchodu konce světa nebo morové epidemie, protože zapáchající vzduch byl pokládán za nezdravý. Lékaři doporučovali nevycházet ven nalačno a vdechovat vinný ocet.   

Vliv na klima
Sopečný oblak se rozšířil po celé Evropě a pak se přesouval dál. Na konci června dorazil na Blízký východ, prvního července na Altaj a o něco později až do Severní Ameriky, kde jej pozoroval Benjamin Franklin. Ze záznamů je zřejmé, že všude docházelo k vyššímu počtu úmrtí obyvatel.  

Prach a plyny sopky Laki rozptýlené v atmosféře měly vliv na klima v celém světě. Kvůli nim docházelo k většímu odrazu slunečního záření a k nerovnoměrnému zahřívání různých vrstev atmosféry. Zima v roce 1783 byla mnohem tužší než v předchozích letech. Evropské řeky zamrzaly, například Seina v Paříži zmrzla po dlouhé době úplně. Intenzivně sněžilo. Silnice a cesty byly uzavřeny, vázlo zásobování potravinami, v městech docházelo k nepokojům.  

Povodně
Přišel dvacátý únor 1784 a s ním velká obleva. V celé Evropě začaly stoupat hladiny řek. V Belgii se rozvodnily řeky Dyle a Meuse a zaplavily města na jejich toku. Totéž se stalo v údolí Mohanu v Německu. V Čechách se rozvodnila Vltava kulminující šest metrů nad normálním stavem. Průtok dosahoval podle odhadu více než 4500 m3/s. Byl zatopen kostel svatého Mikuláše a kostel svatého Jiljí. Nahromaděné ledové kry a dřeva ze skladů v Podskalí zbořily několik pilířů Karlova mostu, na jižní straně mostu se zřítila do vody vojenská strážnice i se sloužící posádkou. Dodnes viditelnou památkou na povodně je značka s letopočtem 1784 umístěná na zdi domu Na Kampě č. 514 viditelná z Karlova mostu. Ve stejném čase se rozvodnily i další české a moravské řeky, stoupala i hladina Dunaje.  

Katastrofy, které s sebou velká voda přinesla, postihly stejně jako sopečný oblak celou Evropu. Měly významné společenské a ekonomické dopady, na zdolání škod byly vynakládány velké částky veřejných financí. Členové habsburské dynastie věnovali poprvé v historii nemalé sumy i z vlastní pokladny. Na Labi byl po vzoru Dunaje zaveden systém varovných výstřelů pře­dávaných na určité vzdálenosti spolu s postupem povodňové vlny.  

Erupce sopky Laki byla jednou z prvních přírodních pohrom, na kterou museli Evropané reagovat naráz a o níž je k dispozici dostatek historických pramenů.
   

******************************

Významné sopečné erupce
1815 – erupce sopky Tambora na ostrově Sumbawa v Indonésii. Do atmosféry se uvolnilo 150 km3 prachu. Západy slunce měly neobvyklou barvu, jak o tom svědčí obrazy anglického malíře Turnera. Následující rok vešel v Evropě a v Americe do dějin jako rok bez léta.
1883 – erupce sopky Krakatau v Indonésii. Prach pronikl do atmosféry do výšky 70 km, zřícení kráteru vyvolalo velkou vlnu tsunami.
1980 – erupce sopky Mount Saint Helens v USA. Do atmosféry bylo vyvrženo 540 000 tun aerosolů. Teplota na severní polokouli jejich vlivem klesla.  
1982 – El Chichon v Mexiku. Na území Arizony byly pozorovány dlouhé a nezvykle zabarvené západy slunce.
1991 – erupce sopky Pinatubo na Filipínách. Do atmosféry se uvolnilo 20 milionů tun oxidu siřičitého, který způsobil pokles množství slunečního záření dopadajícího na zemi.  

Zdroj: 100+1