Dva skvosty Vietnamu

Vietnam patří mezi nejkouzelnější kouty Asie. Ve srovnání s ostatní­mi státy je zemí obrovských kontrastů. Na jedné straně důsledně dodržuje dávné tradice, na druhé straně míří překotnou rychlostí vstříc tržnímu hospodářství. Úzký pruh země táhnoucí se od severu k jihu pokrývá mozaika zelených rýžových políček, typický symbol pracovitosti Vietnamců. Příroda je mimořádně krásná. Fantastické hory, životodárné řeky a malebné pobřežní krasové oblasti snesou konkurenci s nejatraktivnějšími místy světa. Národní park Phong Nha-Ke Bang byl v roce 2003 zapsán na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Krajina kontrastuje s přelidněnými městy. Stěží najdete tak tichou a zároveň tak hlučnou zemi, jakou je Vietnam. Klaksony malých motocyklů, rachot kol a nepřetržitý křik trhovců splývají v jedinou zvláštní zvukovou kulisu, která provází návštěvníka na každém kroku. Díky bohaté historii se může země pochlubit mimořádně působivými památkami.

Království Čampa
Historie Vietnamu je plná bojů o existenci s Číňany, Khméry, Čamy a Mongoly. Koncem druhého století našeho letopočtu vzniklo ve střední části Vietnamu království Čampa, které později expandovalo směrem na jih do oblasti dnešního města Nha Trang. Čamové vedli čilé obchodní styky s Indií, přijali hinduistické náboženství, za svůj jazyk prohlásili posvátný sanskrt. Jejich království zaujímalo pobřežní hornaté oblasti s naprostým nedostatkem zemědělské půdy a mnozí Čamové celkem úspěšně provozovali pirátství. Stali se postrachem kupeckých lodí plujících v nedalekých vodách a přispěli k trvalému válečnému konfliktu království Čampa s Vietnamci na severu i s Khméry na jihozápadě. Khmérskou nadvládu sice ve 12. století načas svrhli, v 17. století však jejich říši pohltil Vietnam.

Čamské vlivy jsou patrny v životě místních obyvatel dodnes. Zachovaly se například staré postupy při výrobě keramiky, při výrobě cukru nebo při výrobě hedvábí. Stejným způsobem jako kdysi se loví ryby, pěstuje rýže a také zavlažovací systémy kopírují díla čamských předků. Nejmarkantnější stopy však dávní Čamové zanechali ve stavebnictví, kde se nechali tvůrčím způsobem inspirovat indickým uměním. Cihlové svatyně zvané čamské věže, dodnes částečně zachované v My Sonu, sice nedosahují velikostí sousedního khmérského Angkoru, ale dokazují vyspělost čamských stavebníků.

Chrámový komlex My Son
Zhruba čtyřicet kilometrů od současného Hoi Anu se nachází My Son, kdysi nejvýznamnější středisko náboženského a intelektuálního života starověké říše Čampa a místo odpočinku mnoha panovníků. Je považováno za čamský protějšek velkolepých metropolí jako Angkor (Kambodža), Ayuthaya (Thajsko) nebo Borobudur (Indonésie). Zbytky několika chrámových komplexů jsou roztroušeny mezi bujnou zelení v rozlehlém údolí obklopeném kopci, nad nimiž se tyčí hora Hon Quap (Kočičí zub). Vznikaly neuvěřitelných devět století – od konce čtvrtého století za vlády krále Bhadravarmana až po století třinácté. My Son byl v roce 1999 zařazen na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Většina chrámů v údolí je zasvěcena Šivovi, jehož považovaly čamské dynastie za svého ochránce. Hlavní svatyni kalan se vstupním vestibulem obklopuje několik menších věží a staveb určených pro věřící a jejich dary. Další sloužily jako sklad posvátných knih a cenností používaných při obřadech a v bývalém meditačním sále umístili správci památky v současnosti nevelkou expozici čamského sochařství. Během vykopávek v roce 1985 zde nalezli archeologové lingam, symbol plodnosti; a v místě nálezu jej také ponechali. Svatyně se dělí na tři části: základy symbolizují svět lidí, vlastní věž svět duchů a střecha svatý svět. Na vrcholu věže stojí ještě třístupňová pyramida představující posvátnou horu Meru.

Prolínání kultur
Četné nálezy dokazují, že Čampa udržovala styky s Jávou. Místní učenci se jezdili na Jávu vzdělávat, mezi oběma říšemi probíhal čilý obchod a ve dvanáctém století se jeden čamský král oženil s javanskou princeznou. Kamenné reliéfy zase potvrzují vlivy indické a reliéfní ornamenty jako spirály či vlnovky vlivy čínské. U jedné dobře dochované věže uvažují archeologové podle tvaru střechy dokonce na vlivy z Polynésie.

Bohužel za války s Američany si jednotky Vietkongu zvolily My Son za svou základnu. Konflikt zdevastoval a zcela vylidnil okolní kraj. Z osmašedesáti existujících staveb „přežilo“ bombardování jen dvacet pět. Těm se v posledních letech snaží Vietnamci z finančních prostředků UNESCO a vlády USA vrátit jejich původní podobu.

Pod ochranou UNESCO
Na polovině cesty mezi Hanojí a Saigonem leží půvabné městečko Hoi An, které si dodnes dokázalo udržet starosvětskou atmosféru 16. století. Strategicky důležitá poloha mezi Čínou a Indií mu předurčila roli významného přístavu. V době největšího rozkvětu byl kanál řeky Thu Bon plný obchodních lodí s porcelánem, keramikou, vonnými oleji, želvovinou, nosorožčími rohy i zbraněmi. Na místním trhu se směňovalo za zlato, koření, jantar, hedvábí, brokát či dřevěný nábytek. Každoroční jarní trh trval čtyři měsíce a představoval přehlídku exotického zboží. Cizí obchodníci si pronajímali pokoje, často i celé domy, pro své zboží potřebovali sklady. Někteří se usadili na delší dobu nebo se i ženili s Vietnamkami, které byly velmi žádané pro své nadprůměrné obchodní schopnosti. Spolu s obchodníky přicházeli od roku 1614 i první misionáři, do města mířily také početné skupiny výběrčích daní. Postupně se rozvinuly vedle původní vietnamské komunity i čínské, japonské a evropské. Žily izolovaně, řídily se svými zákony a udržovaly vlastní tradice. Odlišné kultury se odrazily i v odlišné architektuře a díky ní se Hoi An stal v roce 1999 součástí světového dědictví UNESCO.

Současný Hoi An
Do současnosti se v centru města dochovaly přes dvě stovky historických staveb včetně pagod, chrámů, shromažďovacích hal a starých domů. Japonskou komunitu připomíná krytý dřevěný most, který ji propojoval s komunitou čínskou. Jeho součástí byl i vlastní chrám, v němž uctívali posvátného obra Cu. Podle legendy ležela jeho hlava v Indii, zády se dotýkal Hoi Anu a ocasem Japonska. Když rozhněvaně uhodil ocasem, postihlo Japonsko zemětřesení.
Čínská část s výstavním Obecním domem existuje v téměř nezměněné podobě jako ve středověku. Úzké uličky lemují nízké dřevěné patrové domy s typickými čínskými obchůdky. Na žádném z domů nechybí výzdoba v podobě symboliky. Mytická zvířata s rybím tělem a dračí hlavou se objevují na střechách, na korouhvičce Obecního domu, na zakončení pouličních sloupů. Vstupy do domů „hlídají“ symbolické oči, které zároveň chrání před zlými duchy.

I když dávný obchodní ruch nahradili turisté, město si středověkou atmosféra dokázalo udržet. Zvláště uličky s vyhlášenými krejčovskými dílnami pulzují životem ve dne i v noci. Zruční krejčí a švadleny dokážou za několik hodin vykouzlit z obrovského výběru látek, cokoliv si i ten nejnáročnější zákazník vymyslí. Podobně i místní hospůdky nezklamou svými kreacemi z mořských plodů nikoho. K vrcholným zážitkům patří tradiční slavnosti úplňku vždy čtrnáctý den každého lunárního měsíce. Tehdy se v ulicích ozářených lampiony radují, baví a zároveň i prodávají své výtvory lidoví umělci a místní řemeslníci, stejně jako tomu bylo v době největší slávy Hoi Anu.   



Text: Milena Blažková, MEDIA IN
Foto: Unesco.org 
  Virtourist.com 
Zdroj: 100+1