Duševní masochismus mužů

Proč se vůbec zabývat tímto duševním masochismem? Dalo by se přece říci: Chtějí to, patří jim to! Ale zdaleka tu nejde jen o muže.

Jde především o děti, které potřebují oba rodiče, i když nejsou spolu. Někteří muži si možná bláhově myslí, že odchodem ze života dětí jim situaci usnadní. Jak velice se mýlí... Děti tím ztratí polovinu své rodiny. Zůstane jim jen trpká vzpomínka na to, jak snadno je otec opustil. To, že on se někde trápí steskem po nich, nebudou vědět.

Na sebemrskačský postoj mužů narazil i doktor Bakalář. Ve vynikajícím článku „Jak nezralé matky vytěsňují otce ze života dětí“ píše:
„U některých čtenářů (otců) tohoto článku autor pozoroval paradoxní reakci. I když sami mnohé zažili a přetrpěli, přece se jim tuto evidentní syrovou pravdu nechtělo akceptovat, hledali spíše vlastní chyby a pro aktéra omluvy. Buď byla pravda příliš palčivá, nebo zapracovalo tabu „maminky se přece nechovají špatně“, nebo obojí.“

V článku „Muži a domácí násilí" jsem k podobnému postoji napsal:
„Muži se nechali postupně zatlačit do kouta. Velkou roli v tom hraje jejich rytířskost, ale i vzájemné soupeření.“

Ano, máme tu i další působící vliv – mužskou rivalitu. Když otec odejde, může získat silnější slovo v rodině jeho tchán. Odstavení otců od dětí však podporují především milenci matek, kteří si chtějí hrát na tátu cizích dětí.

Méně soupeření a více solidarity by zde evidentně neškodilo. Ostatně i v tomto případě může platit: Kdo čím zachází, tím také schází. Ti, kdo jiným přebrali partnerku s dítětem a pořídili si s ní vlastní dítě, později nezřídka následovali osud svých bývalých soků...

Vraťme se ovšem zpět k přehnané rytířskosti, čili duševnímu masochismu: k ochotě vzdát se svých vlastních dětí. Muži by zde - a nejen zde - potřebovali dodat trochu ztraceného sebevědomí ve vztahu k ženám. Aby dokázali i zabojovat za to, zůstat plnohodnotným rodičem svým dětem.

Nedělají to jen kvůli sobě, ale především kvůli nim.



Autor: Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.
Zdroj: Střídavka.cz