Dopis

Tahle vůně. Ta k tobě patří. Někdy jen takovej vánek a někdy hodně intenzivní severák, kterej je chvíli příjemnej, ale pak začne bejt nesnesitelnej a člověk se snaží před ním utéct, ale stejně ho pořád někde slyší, někde profukuje a pak zmizí a chvíli je klid. Nevoní jen tak. Jenom když se někde zachytí, jako tenkrát v tvých vlasech. Měla si takovou hodně dlouhou sukni a mě hned napadlo, že budeš mít ošklivý nohy. Ale neměla. Máš krásný nohy, nohy který jsem miloval. Kupovala sis na ty krásný nohy spoustu bot a pak jsme je měli všude. Nikdy to nepochopím, proč potřebujou mít ženský tolik bot. A kdybych to pochopil, tak tomu nebudu třeba rozumět. Rozumět, protože pořád mi vychází, že si stejně pořád chodila v těch starých, oblíbených. Rád jsem se probouzel dřív než Ty. Díval jsem se na Tebe a ty ses pak začala vrtět, cukaly Ti víčka a pak si otevřela oči a hned si se usmála. Měla si vždycky ráno dobrou náladu. Taky Ti ráno chutnalo milování. Říkala si, že máš v sobě ze spánku nastřádaný takový teplo a že mi ho potřebuješ kousek dát a já si ho tak rád bral. Pak jsem běžel vždycky pozdě do práce a zapomínal doma klíče, peněženku a Ty si na mě někdy volala z okna a měla kolem sebe omotanej ručník a já se tolik chtěl vrátit, ale čekaly na mě čísla, grafy, procenta a ty neměly to teplo, ale byly za ně ty boty, to nekonečný množství bot. Ty si potom odcházela do školy a večer mi vyprávěla o dětech, jak Tě neposlouchají, jak se nechtějí nic naučit a že ta práce nemá smysl a já Tě poslouchal a myslel na ty naše, které jsme ještě neměli.

A když si mi pak řekla, že jedno mít budeme, tak já jsem utekl jako malej kluk, protože jsem se bál. Měl jsem hroznej strach, ale Ty si za mnou přišla a řekla mi, že to bude naše úžasný dítě, že se už nikdy nevyspíme, nepojedeme na dovolenou, nebudeme chodit do kina a já Ti na to řekl, že to nevadí. Těšil jsem se na to, až ho budu vodit do školy a po cestě mu třeba koupím ten dobrej borůvkovej koláč, co si kupujeme tady u nás na rohu. A že ho budu brát na ryby a myslel jsem na to, jestli vůbec dělají takový malý pruty. A když se pak Matěj narodil, tak jsem se strašně opil. Skočil jsem do kašny a řval na celý město, že jsem šťastnej. A ráno, když jsem se pak probudil, tak mi bylo hrozně špatně a brečel jsem. Brečel jsem, protože jsem věděl, že už budu mít pořád jenom strach. O ty tři kila, co s tebou byly v porodnici. O to řvoucí hladový mrně. Tak hrozně jsem se bál, že jsem z toho strachu před vámi utíkal. A pak se zase vracel a tak pořád dokola.

Chyběly mi ty teplý rána. Už jsem doma nic nezapomínal. Už ses ani moc neusmívala, ale ječela si. Když jsem se vracel domů, tak jsem přemýšlel nad tím, co jsem zase udělal špatně. Ale ještě jsme spali někdy pod jednou peřinou. Usínala si jako první a voněl jsem si k Tobě, jestli ještě ucítím ten vítr. Někdy se mi zdálo, že tam ještě je, ale to jen proto, že jsem to moc chtěl. Pak, když jsem pracoval doma, protože si mě potřebovala víc, tak se něco stalo a my si toho ani nevšimli. Že jsme spolu celý den a nemluvíme. Mluvíme s Matějem, ale ne spolu. Seděl jsem v pracovně a myslel na to, že třeba nakoukneš a zeptáš se, jestli bych se nechtěl něčeho napít. Potřeboval jsem hrozně pít, ale Ty si nepřišla. A když jsem odjížděl na služební cestu, tak Ty si nespala v mojem pyžamu, jako si to vždycky dělala. Už jsme nepotřebovali naše vůně. Už jsem si nepotřebovali vyměnit energie. A když si zase začala pracovat, tak už to nebylo ve škole. Ty bílé kanceláře s klimatizací, přesně padnoucí kostým, stříbrný telefon, který ladil s tvými hodinkami a dvacet párů nových bot. Vyhodila si moje oblíbené křeslo, řekla mi, že všechny ty staré věci, které jsem měl rád, urážejí dobrý vkus. Přivážela si domů nové věci a já se v tom novém dokonalém prostředí ztrácel a teď se tu dusím. Hledám v tom novém prostředí kousek Tebe, kousek mojí rozcuchané holky, ale je to marné. Už ani nepoznávám Tvůj hlas. Někdy ještě zaslechnu ten vítr, ale nedokážu ho zachytit. Protože jsem se v tom všem dočista ztratil, tak se jdu pokusit nalézt. Je mi tu zima.