Tanzánie je největší zemí východní Afriky, její rozloha je 943 tis.km2 a najdete tu také nejvyšší horu Afriky, Kilimanjaro (5896m). Na druhou stranu se v Tanzánii nachází také nejnižší bod kontinentu a to dno jezera Tanganjika (
Tanzánii je možno navštívit v různých ročních obdobích, pokaždé je příroda jiná. Nejchladnější počasí je od června do října a v této době je také hlavní turistická sezóna. Naopak levněji je v období dešťů, které trvá od března do května.
My jsme se vydali do Tanzánie v září, teplota zde byla příjemná, kolem dvaceti stupňů.
Nerada se při cestování nechávám svazovat přesně naplánovanými zájezdy od cestovky a tak jsme vyrazili na vlastní pěst.
Večer první…
Přiletěli jsme v noci na letiště Kilimanjaro a zaplatili na místě třicet dolarů za vízum. Za pasovkou už postávalo několik, po turistech a hlavně po výdělku, prahnoucích jedinců. Poslechli jsme si nabídky (měli jsme v plánu navštívit alespoň dvě safari a podívat se pod Kilimanjaro), jednu vybrali a nechali se odvést do vesnice Moshi. Hotel, který nám řidič vybral, byl čistý a cenově velmi rozumný, za šestnáct dolarů za pokoj jsme dostali i snídani. Musím říct, že jsem odjížděla do Afriky s očekáváním špinavých a chudých hotelů a byla jsem tedy příjemně překvapena. Jak je tam ovšem levné ubytování, tak je tam drahá doprava. Málokdo tam má auto, benzín je drahý a kdo auto má, snaží se na tom patřičně vydělat. Kdo jste navštívili někdy Tunis či Egypt, jistě víte, že smlouvání a placení za vše je na denním pořádku. V Tanzánii je to stejné. Co nemáte na papíře, to jakoby nebylo. Ještě ten samý večer jsme si domluvili s řidičem naše další výlety a do smlouvy jsme se snažili dát i ty nejmenší detaily. Ani to nás ovšem neuchránilo před dalšími dohady a problémy v následujících dnech.
Lake Manyara
Prvním safari, které jsme si vybrali, byl národní park Lake Manyara. Tento park je často opomíjen právě kvůli svým „slavnějším“ sousedům jako je kráter Ngorongoro a Serengeti. Nemá, na rozdíl od nich, tak různorodou skladbu zvířat, ale můžete zde zas pozorovat unikátní ptačí říši či hrochy, a to z velké blízkosti. My jsme například měli možnost pozorovat slona z necelých dvou metrů. Dívat se na něj jak obědvá větve stromů a přitom dávat pozor, aby vám nešlápl do auta, je něco neuvěřitelně krásného. Krajina tohoto parku se také mění v závislosti na ročním období, jelikož v období dešťů je větší část, jak napovídá název parku, pod vodou.
Vypravili jsme se sem tedy s průvodcem, který nás předešlý večer vezl do hotelu. Nemilé překvapení nás čekalo již na počátku cesty, když jsme zjistili, že v džípu máme spolucestující. Připojili se k nám dva Španělé a Američanka s obrovským kufrem. Zpočátku jsme v tom neviděli problém a proti jejich společnosti jsme neprotestovali. Dnes už jsem poučená a nepřistoupila bych na to. K vysvětlení se dostanu později.
Spolu s řidičem s námi cestoval ještě kuchař a tedy i spousta surovin na přípravu jídla. Po návštěvě Lake Manyara nás totiž čekalo ubytování v kempu, odkud jsme druhý den měli pokračovat na další safari. Nespali jsme pod stany ale v chatičkách, na kemp překvapivě čisté a pohodlné. Ráno jsme pak posnídali a vyrazili do národního parku Ngorongoro.
Ale o tom zas až příště…
Články o cestování vycházejí každé pondělí
