Diskusia o hlbších pravdách
Je správné pěstovat optimismus. Ale pravý!
Kritikům současného společenského systému a momentálního lidského uspořádání věcí se často zvykne vytýkat nedostatek optimismu. Bývají často konfrontováni otázkou, zda je správně neustále odhalovat nové chyby a nedostatky? Zda něco takového jen nepřispívá k prohlubování krize a post moderní deprese? A není snad to, co dnes nejvíce potřebujeme právě optimismus?
Možná by proto opravdu neškodilo více úcty ke všemu tomu dobrému, co naše civilizace dosáhla. A to paradoxně i navzdory dnešnímu materialistickému způsobu myšlení, uspořádání a řízení společnosti.
Ano, naše doba, více než jakákoli jiná potřebuje optimismus, potřebuje úsměv a radostné nadšení učinit svět lepším. Nicméně tento optimismus nemůže být prázdný, falešný, naučený a vynucený pouze rozumem, jako je tomu dnes.
Neboť tak, jako by měla být hodnota peněz reálné krytá zlatem, tak by měl být i optimismus krytý skutečnými a pravými hodnotami, o které se opírá. Jedině ztotožněním se s pravými hodnotami může být totiž i optimismus pravý! Ba co víc, on dokonce z těchto hodnot automaticky vyvěrá. Takový optimismus je skutečně to, co v dnešní době potřebujeme jako sůl.
Naopak dnešní hraný, sílený a neupřímný optimismus, jehož účelem je pouze zastřít postupné boření se všeho toho, co lidé dosud vybudovali, takový optimismus je doslova bláznovstvím.
Jaké jsou však ale ty pravé hodnoty, o které bychom se měli opřít my i náš optimismus? Na co bychom se měli zaměřit v první řadě, jako na to nejdůležitější a nejpodstatnější?
Současný, více méně bezohledný konkurenční boj, ve kterém silnější ničí a potírá slabšího by měl být nahrazen principem spolupráce, přinášejícím úplně stejný užitek všem zúčastněným stranám.
Mohli bychom samozřejmě jmenovat ještě i jiné důležité věci, ale tímto třeba začít. Je třeba začít skutečnou úctou člověka k člověku, přerůstající v snahu vzájemně si pomáhat a podporovat se. Pomáhat si a podporovat se v osobním životě, v práci, v řízení státu a ve vztazích mezi jednotlivými národy. Na tomto stojí a padá úplně všechno! Pokud totiž nedokážeme zrealizovat tuto nejelementárnější hodnotu pravého lidství, nemá v podstatě ani smysl mluvit o jiných hodnotách.
Pokud se ale zaměříme právě na toto a vzájemná podpora, pomoc a spolupráce lidí bez jakýchkoli postranních úmyslů se stane realitou, z tohoto prvotního a nezbytného základu se začnou automaticky odvíjet další pravé hodnoty, jakými jsou smysl pro čest, spravedlnost, ušlechtilost, pravou krásu, moudrost, jakož i touha po poznání skutečné a celistvé pravdy o životě.
Učme se tedy v první řadě vidět v jiném člověku stejného člověka, jako jsme my. Učme se ho mít v takové jisté úctě, jakou si přejeme sami pro sebe. Učme se k němu být spravedlivými v takové míře, v jaké si přejeme, aby byli jiní spravedliví vůči nám. Velmi jednoduše, a tak důvěrně známým způsobem řečeno, učme se milovat svého bližního, jako sebe samého. Toto je totiž jediný a pravý základ, na kterém může vzniknout a plně se rozvinout skutečná lidská civilizace.
A toto je také cesta každého z nás osobně. Je to cesta pro ty, kteří se chtějí vůbec ještě nazývat lidmi, protože jedině nastoupením této cesty začínáme naplňovat základní atribut lidskosti. Neboť ať bychom dosáhli jakýchkoliv výdobytků vědy a techniky, bez tohoto elementárního a základního atributu lidskosti samotné se to i tak časem zákonitě vše zvrhne v neštěstí a stane se prokletím místo požehnání.
Pokud se tedy náš svět a jednotliví lidé v něm nepřizpůsobí principu lásky k bližnímu, jako k sobě samému, nečeká nás nic dobrého. Zde nejde o žádné náboženství, církev, vyznání, či denominaci. Zde jde jen a jen o princip samotný!
A pokud ani ty, jednotlivý člověče nezačneš v tomto smyslu sám za sebe, osudové nitky tvého života bolestně poznamená odpovídající míra tvé vlastní nelásky k jiným. Neboť přesně to, co jsi ty sám svými postoji a svým jednáním vůči bližním sel, to budeš muset ve vláknech svého vlastního osudu sklidit. Tato zákonitost je také důvodem, proč náš svět i všichni lidé v něm přežívají více negativity a neštěstí, jako harmonie a štěstí. A to je také důvod, proč nám chybí pravý a skutečný optimismus, který je pokrytecky nahrazován tím prázdným a falešným.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Neobvyklý obraz Stvořitele, který požaduje
Existuje několik velmi vážných skutečností, které by si měl člověk dneška zvlášť uvědomit. V první řadě fakt, že existuje Stvořitel, ze kterého Vůle vše vzniklo a jehož Vůlí je vše udržované. Jeho Vůle je z tohoto důvodu určující a rozhodující pro vše, co existuje ve stvoření. Je proto jednou z nejlegitímnějších požadavků Tvůrce a Majitele stvoření vyžadovat od každého tvora, který smí žít v jeho stvoření poznání a naplňování jeho Vůle.
Dále si je třeba uvědomit, že celá ta tisíciletí života na zemi byly darovaným časem určeným k tomu, abychom toto nejdůležitější poznání pochopili a zrealizovali ve svém životě.
Dále si je třeba zvlášť uvědomit, že čas milostiplného čekání na to, dokud to člověk pochopí a zrealizuje není nekonečný. Musí si uvědomit, že i všechny lidské představy přesahující trpělivost Boží má své hranice. Musí si prostě uvědomit, že jednou čas našeho učení skončí a další prostor, další možnost života ve stvoření dostanou už jen ti, kteří jej správně využili. To jest ti, kteří pochopili jednu z nejzásadnějších pravd, jaká vůbec existuje, a sice jsoucnost bezvýhradné svrchovanosti Vůle Nejvyššího v díle stvoření a z ní pramenící životní nutnost podřídit se této Vůli.
No a dále si je třeba uvědomit, že Stvořitel, Pán a Vládce univerza disponuje mocí i prostředky k tomu, aby pokud k podřízení lidí nedojde dobrovolně, přivodil jej silou své moci i proti jejich vůli.
No a nakonec by si měl každý člověk uvědomit, že se nezadržitelně blíží den, ve kterém má v celém stvoření zvítězit Vůle Nejvyššího. A to i na naší Zemi.
O všech výše zmíněných skutečnostech nám říká následující podobenství:
"Jeden člověk zasadil ve své zahradě strom. Když vyrostl, každý rok k němu chodil a čekal, kdy přinese ovoce. Když však ovoce stále nepřinášel, řekl nakonec svému zahradníkovi: "Vykácej jej, vždyť pročež bude dále využívat zem?" Zahradník však řekl: "Pane, počkej ještě rok. Okopu jej, pohnojím jej, a pokud ani pak nepřinese ovoce, dáš jej skácet."
Jaká je skutečná totožnost hlavních aktérů podobenství a co nám jím má být vlastně řečeno?
Člověkem který zasadil strom je Stvořitel, stromem je člověk a zahradou je stvoření. Byl to Stvořitel, který člověku daroval možnost vědomého bytí ve svém stvoření, za co s plným právem Majitele od něj očekává přiměřené ovoce. Ovocem má být odpovídající míra dobrotivosti srdce, odpovídající míra čistoty a ušlechtilosti lidského nitra, čili čistoty myšlenkového života a odpovídající míra ochoty člověka poznávat Vůli Nejvyššího a žít s ní v souladu.
Podobenství nám však žel také říká, že ovocný strom, čili člověk dlouhodobě nepřinášel žádné ovoce a proto se jej ten, kdo jej zasadil rozhodl skácet.
Jde o nesmírně vážnou věc! Znamená totiž, že Stvořitel už jednou zlomil hůl nad nehodným pozemským lidstvem a jako neužitečný strom se jej rozhodl odstranit ze svého stvoření.
Kdo však je oním zahradníkem, který prosil Majitele zahrady o roční odklad? Zahradníkem, který se rozhodl poskytnout neplodnému stromu zvýšenou péči?
Oním zahradníkem je Boží Láska, která dala lidem poslední šanci. Boží Láska, která je protipólem Boží Spravedlnosti. A Pán z této Lásky přišel na zem, aby ji zkypřil svým Slovem. Aby zemi daroval své Slovo. V něm bylo lidstvu ukázáno, jak má správně myslet, mluvit a jednat tak, aby bylo schopno v co nejkratší době přinést ovoce, oprávněně požadované Majitelem zahrady.
Znamená to tedy, že čas, ve kterém v současnosti žijeme je časem nastaveným. Znamená to, že lidstvo žije v nastaveném čase, v němž má, ba musí přinést požadované ovoce. Lidé jej už prostě musí přinést pokud nechtějí, aby byly nakonec vymýceni jako neužitečné stromy, které pouze zneužívají zem.
Taková je holá pravda o člověku, žijícím ve stvoření. Taková je nepohodlná, nechtěná a nepříjemná pravda těchto dnů. Pravda, která žel nezaznívá z kazatelen, ani z úst duchovních učitelů a mistrů, protože to není nic, co by by se jejich stoupencům dobře poslouchalo.
Žádné lidské uhýbání a mlžení však nemůže nic změnit na oné tvrdé pravdě o ostří sekery, svištící vzduchem směrem ke kmenů všech stromů, které nechtějí přinášet Stvořitelem právem požadované ovoce.
Láskou Boží nastavený čas se pomalu blíží ke konci a ocelová sekera v rukou Boží Spravedlnosti zanedlouho vytne všechny neužitečné stromy z nádherné zahrady tohoto stvoření, jejíž součástí je i naše Zem. Kdo bude mezi nimi, může si za to sám pro svou vlastní lhostejnost.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Nedoceněná potřeba změny způsobu myšlení
Klíč k tajemství šťastného a míruplném lidského života leží ukrytý v našem nitru. Skrývá se v našem vnitřním životě. V kvalitě našeho vnitřního života! V dobru, čistotě, spravedlnosti a ušlechtilosti, které ve svém nitru vědomě pěstujeme a podporujeme. V tom, že se již ve svém nitru straníme každého zla, každé nečistoty a každé nespravedlnosti.
Pokud totiž budeme právě takto činit, začne se všechno kolem nás postupně přetvářet k lepšímu, protože úplně všechno, co na naší planetě prostřednictvím lidí vzniká má svůj původ v lidské mysli. Neboť na tomto světě neexistuje zcela ničeho, co by nejdříve nepovstalo v mysli člověka. Naše myšlení je epicentrem všeho. Je jádrem a základnou, kde se vše nejdříve zformuje, aby se pak následně zformovalo i navenek, zcela viditelně.
V poznání této skutečnosti spočívá nesmírná důležitost! Kvalitou našich myšlenek můžeme totiž velmi výrazným způsobem přispívat k budování, nebo k ničení! A protože žel lidé o těchto skutečnostech obecně nic nevědí, jejich nesprávné a neušlechtilé myšlení otravuje život kolem nás jako jed.
Pochopme to přece a vyvoďme z toho pro sebe nevyhnutelné důsledky, protože v tomto poznání spočívá všechno! Jak vzestup, tak i pád!
Vždyť co dobrého může jednotlivcům, národům i celému lidstvu přinést neustálá tvorba a pěstování myšlenek závisti, nenávisti, zloby, nevraživosti, chamtivosti, vypočítavosti, nadřazenosti, kariérismu, touhy po moci a mnohého jiného, stejného druhu?
Lhostejnost a podceňování těchto skutečností není na místě! Pochopme přece, že to, co jsme v každodenní realitě nuceni prožívat je ve skutečnosti odrazem způsobu našeho myšlení. Vnější poměry nám totiž jako v zrcadle ukazují, jakými opravdu vnitřně jsme. Jaká je kvalita našeho vnitřního, myšlenkového a pocitového života.
Můžeme samozřejmě ignorovat vše, co zde bylo řečeno a i nadále ve svém nitru přechovávat myšlenky špatné a nečisté. Myšlenky, které konstruktivním způsobem nerespektují železný chod vesmírných zákonitostí. V logice fungování stvoření nám to však nutně přinese pouze nepohodu, zlo a neštěstí.
A pokud i přesto zůstaneme slepými a hluchými vůči nespornému faktu, že úplně všechno má svůj počátek v naší mysli, můžeme očekávat jen stále větší stupňování zla a negativity. Bude to k nám přicházet jako údery, snažící se nás vyburcovat z dosavadní lehkomyslnosti v nazírání na náš osobní vnitřní život a jeho kvalitu.
A pokud nakonec nedojde k pochopení a nezbytnému zkvalitnění vnitřního života lidstva, budeme právě prostřednictvím našich vnějších poměrů neúnavně a neustále burcování z naší lehkomyslnosti údery stále těžšími. Údery, které ve svém postupném navyšování až do neúnosnosti nakonec vynutí bezpodmínečné akceptování všech, výše uvedených skutečností.
Není jiné cesty! Musíme se sklonit! Musíme se stát konečně lidmi, jejichž vnitřní život je čistý, ušlechtilý, čestný, mravní a spravedlivý. Čím dříve k tomu dojde, tím dříve se vzájemné vztahy lidí kolem nás i v celé společnosti začnou i navenek transformovat do podoby ušlechtilosti, čestnosti, mravnosti a spravedlnosti.
Neboť lidé, jednotlivci, ale i celé národy mohou žít pouze v takových poměrech, jaké si kvalitou svého vnitřního života zaslouží. Tyto dvě věci jsou spojenými nádobami. Takovým způsobem se totiž projevuje dokonalá vesmírná Spravedlnost, jejímž prostřednictvím se každému z nás dostává v poměrech a v realitě, ve které musí žít přesně toho, co si zaslouží. To znamená toho, jaký vnitřně je a čím se vnitřně zabývá.
Možná tedy právě dnes nastává čas k rozhodujícímu obratu! K obratu, který může a při správném pochopení a úsilí o čistotu a ušlechtilost vlastního vnitřního života dokonce musí přinést více radosti a světla do života jednotlivců a dosud nevídaný rozmach všem národům i celé lidské civilizaci.
Nepromeškejme to! Ještě je čas! Neboť nakonec může naopak nastat chvíle, kdy náš nesprávný způsob myšlení dá do chodu takové negativní věci, které již nebude možné zvrátit. Pak bude muset celé lidstvo, každý národ i každý jednotlivec vypít námi samými naplněn kalich hořkosti a utrpení až do dna.
Vždyť doslova každý den jsme prostřednictvím současných médií konfrontováni s mnoha tragickými a bolestnými událostmi v různých koutech světa. Co se ale bude muset ještě udát, abychom se opravdu zamysleli nad skutečnými příčinami toho, proč se věci dějí právě takovým způsobem? Co bude muset ještě přijít, aby nás to donutilo uvědomit si, že všechno, k čemu dochází povstává z negativity našeho vlastního způsobu myšlení?
Dnes je ještě čas, abychom to pochopili relativně bezbolestně. Zítra však již může dojít k tomu, že nás k pochopení těchto skutečností začnou tisknout události, které nám v železném chodu zákonů našeho univerza přinesou mnoho zbytečného utrpení.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Nevědomost? Egoismus? Bláznovství? Nebo všechno dohromady?
Nezvykle tvrdým způsobem budeme hovořit o problému, který dokonale odhaluje míru lidského odtržení od přírody a tím od schopnosti chápat a porozumět tomu nejjednoduššímu a nejpřirozenějšího dění kolem nás.
Lidstvo si totiž vytvořilo svůj vlastní svět se svými vlastními hodnotami a bezohledně nimi šlape po hodnotách velkého celku univerza, jehož je součástí. Avšak tímto pádem součástí škodlivou, nepřátelskou a destruktivní! Je chorobou části velkého celku univerza. Je chorobnou částí, které byl v nekonečné lásce darovaný čas k tomu, aby se prostřednictvím poznání a přehlédnutí okolní reality konečně uzdravila.
Pokud ale bude zhoubná nemoc této části přetrvávat, bude prostě muset být oddělena ostrým řezem, aby donekonečna neotravovala harmonii velkého celku nádherného univerza.
O co konkrétně jde?
První polovina července 2016 se vyznačovala vedry, výrazně přesahujícími 30 stupňů Celsia. Užitkové rostliny živořili a příroda trpěla suchem. Horka značně znepříjemňovali život zejména starším lidem, ale daly zabrat i mladším.
A pak, jakoby na zavolání přišla první vlna dešťů, která byla pro všechny doslova požehnáním. Pro užitkové rostliny, pro přírodu i pro lidi, protože kromě tak potřebné vláhy přinesla i osvěžující ochlazení.
Po dvou, třech dnech přibližně 25 stupňových teplot byla však již půda suchá, protože předchozí deficit vláhy byl velmi velký.
O víkendu přišla druhá vlna dešťů. Pršelo celou sobotu i část neděle. Půda byla až do hloubky promočená a výrazné ochlazení umožnilo dokonalé využití vláhy rostlinami, jakož i jejich regeneraci po období sucha.
Příroda ožila. Vedry a suchém vybledlá barva zeleně se stala sytou a svěží. Bylo očividně evidentní, že z hlediska přírody šlo jednoznačně o požehnání.
V denním tisku se však právě během zmíněného deštivého víkendu objevil článek s názvem: "Počasí se zlepší až po deštivém víkendu." Psalo se v něm zhruba toto: "Ošklivé počasí, déšť a vítr nás budou sužovat hlavně v sobotu. V neděli by mělo být přeháněk méně, ale počasí určitě nebude vhodné ani na koupání či opalování. Zlepšovat se to začne až v průběhu následujícího týdne. V pondělí by už hrozba deště měla být menší a v dalších dnech budou teploty ze dne na den stoupat.
Nešťastní jsou zejména provozovatelé koupališť. Manažer jednoho z nich řekl: Jakmile se zhorší počasí, respektive lidé si jenom vyslechnou horší předpovědi, následující den na koupaliště nepřijdou. Tehdy je to hotová katastrofa. "
Tolik článek. Co však má být tímto všem řečeno?
Před naším zrakem se zde v plné nahotě odhalují dva diametrálně odlišné pohledy na realitu, či dokonce dvě zcela rozdílné reality. Jedna je realitou přírodního dění, které je člověk součástí a která jej prostřednictvím zemědělských produktů živí. Druhou je realita světa lidí. Realita, beroucí v úvahu pouze co největší zisky, bez ohledu na cokoliv jiného.
Pro přírodu byl tedy déšť a ochlazení doslova požehnáním, avšak pro člověka moderní doby, odtrženého od přírody naopak neštěstím. "Hrozba deště", jak se vysloveně píše ve výše uvedeném článku totiž atakuje výši zisků a možnosti užívání si.
Pokud se tedy pokusíme vše obrazně vyjádřit způsobem, zjednodušeným na maximální možnou míru, na jedné straně máme chléb a obživu a na straně druhé zisky a konzum.
Na jedné straně máme přírodu, přirozenost a chléb. Na druhé straně zisk a užívání si, které neberou v úvahu potřeby přírody, i když paradoxně člověk sám je její součástí. Ona jej živí a je tedy na ni bytostně odkázán.
Postoj moderního člověka je však postojem absolutního egoismu, který si špiní do vlastního hnízda. Jeho postoj je postojem neuvěřitelné zaslepenosti a obludného sobectví, ignorující vlastní přirozenost. Je to postoj bezohledného výrostka, který ztratil nejelementárnější úctu vůči své matce přírodě. Tato vyšinutá bytost vnímá totiž dar a požehnání jako hrozbu. Požehnání deště jako hrozbu ušlého zisku. Jde o postoj nepochopitelné a vrcholné zvrácenosti, projevující se spíláním místo vděčnosti za příchozí požehnání. Neboť déšť, za který by měli lidé děkovat tak, jak to dělali naši předkové, ještě spojení s přírodou, vnímáme dnes ve svém pomatení jako cosi špatného, co kříži naše plány. Jako hrozbu! Až sem to dopracoval moderní člověk! Stal se žel už prostě neschopným rozpoznávat dobro od zla a skutečné hodnoty od prázdných pseudo hodnot.
Člověče, co se to jen s tebou stalo? Proč a kvůli čemu zapíráš sebe samého? Proč zapíráš své přirozené propojení s přírodou a s velkým celkem univerza? Proč se stavíš proti němu? Copak opravdu dopustíš, aby peníze, zisk, materialismus, konzum a užívání si zabili v tobě člověka? Aby zabili v tobě lidskost, jejíž jednou z nedílných součástí je pevná vazba s přírodou? Z její přirozenými cykly a tím s jednoduchostí a přirozeností skutečného bytí? Jak dlouho si myslíš, že ve svém nepřátelství a odtržení od přírody můžeš čelit obrovské síle celku, který reprezentuje?
Člověče, uvědom si přece, že nejsi ničím a že síla celku tě odvane jako zrnko prachu, když už bude mít dost tvé bezohlednosti a tvého egoismu, upřeného pouze na sebe. Neboť za současné situace tvého vlastního sebe uvěznění v pomýlené realitě hmoty, peněz, konzumu a zisku si jenom chorobným vředem, kazícím nádheru tohoto stvoření. Si škůdcem harmonie a jednoduché přirozenosti, protože kromě svého bytostného spojení s přírodou postupně ztrácíš i všechny ostatní, vyšší a vznešenější hodnoty, jako je čest, spravedlnost, dobro, nebo ušlechtilost. Ztrácíš, nebo už ani nemáš žádný zájem o věci vyšší a hmotu přesahující. Tímto způsobem si však sám sebe odstřihl od všeho, co má trvalou hodnotu a celou svou duší ses přimkl pouze k hodnotám prázdným a pomíjivým.
Ale tak, jak jsou pomíjivé hodnoty, kterým teď věříš, tak rychle pomine i ten poslední zbytek času, ve kterém ti to bylo ještě tolerováno. A tolerováno ti to bylo proto, abys konečně pochopil a přehlédl. Aby ses konečně stal člověkem, protože ta sobecká kreatura, odtržená od přirozenosti a od všech vyšších a ušlechtilejších hodnot, jakou si dnes nemůže v nádherném celku tohoto stvoření již dlouho obstát. Neboť nakonec právě ty přírodní síly, proti kterým tak pyšně a zpupně stála ji jako nečekaný mořský příval strhnou do nenávratna.
Jste blázni a sobci, protože ve dnech veder a sucha mluvíte o hrozbě deště! Vy sobečtí blázni vězte však, že je tu úplně jiná, skutečná hrozba, o které nic netušíte a která visí nad vašimi hlavami! Hrozba úplného vymazání vaší, od reality odtržené osobnosti z tohoto stvoření, protože už nejste s ním schopni absolutně v ničem soucítit.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Proč mě iritují předpovědi kolapsu civilizace?
Před nedávnem jsem se na internetu setkal s textem, který hovořil o možnostech přežití po kolapsu civilizace. Článek byl napsán formou testu. Podle počtu získaných bodů dostal čtenář určitý komplexní obraz o možnostech svého osobního přežití, nebo nepřežití takové krizové situace.
Otázky v testu se týkaly oblastí, jako je fyzická kondice, jídlo a zásoby, přístup k pitné vodě, zdravotní zručnost a vybavenost, možnost tepla a úkrytu, momentálně dostupná finanční hotovost, nebo zbraní a ochrany bezpečnosti.
Pokud se trochu hlouběji podíváme pod povrch světového dění, musíme chtě nechtě přiznat, že žel podobné články mají své opodstatnění. Že lidé by prostě měli být připraveni a počítat i takovou alternativou.
Co je ale pak na tom tak iritující?
Všechny informace podobného druhu, které žel vzhledem ke stavu současné společnosti mohou mít svou cenu se přece jen vyznačují určitým druhem slepoty. Slepoty, způsobené omezeným vnímáním života, zaměřeného pouze na hmotné. V našem konkrétním případě v omezení záchrany pouze na záchranu čistě hmotného druhu. Čili pouze na čistě fyzické přežití.
Mnozí si tedy na jedné straně uvědomují, že naše civilizace se řítí ke kolapsu, avšak na druhé straně jsou schopni uvažovat o svém vlastním přežití jedině stejným způsobem, kvůli kterému se kolaps přibližuje. Čili pouze způsobem hmotným, materiálním a fyzickým.
A právě v tomto tkví ona, nesmírně iritující, ba až pobuřující skutečnost. Lidé se totiž vůbec neptají na příčiny, jejichž poznáním a eliminací by se ještě dalo mnohé zachránit. Lidé uvažují jedině o zachování vlastního života a neuvědomují si, že právě jejich dlouhodobě egoistický a materialistický způsob uvažování má příchozí zhroucení na svědomí.
Nadchází však čas, kdy si budeme muset konečně uvědomit, že takto to dál jít nemůže. Kdy si budeme muset uvědomit, že člověk vždy byl a je přece jen více, než hmota a tělesné funkce. A proto jeho myšlení, snažení a životní úsilí nemůže a nesmí být zaměřeno pouze na hmotu. Takový druh omezenosti a osobnostní degradace v nás totiž aktivuje jen samé negativní vlastnosti, jakými jsou sobectví, chamtivost, bezohlednost, egoismus, konzumnost, plytkost, nečestnost, nespravedlnost a mnohé jiné.
A to pak vyvolává konflikty, nedorozumění, spory, násilí a války. Lidstvo drancuje Zemi a přírodu, znečišťuje vodu a vzduch. Preferováním scestných hodnot spějeme ve své slepotě, omezenosti a bezohlednosti k velkému celosvětovému kolapsu.
Člověk však, jak již bylo řečeno, vždy byl a vždy bude více než hmota. Člověk je totiž bytost duchovní. No a právě v našem vzdalování se od hodnot ducha a zaměřování se pouze čistě na hmotné se skrývá pravá příčina toho, že jsme to jako civilizace nakonec dotáhli až k hranici katastrofického zhroucení.
Tato příčina tedy tkví v našem vzdalování se od hodnot ducha, tvořících nejelementárnější pilíř samotné lidskosti. Tkví v odklonu se od nejpřirozenější lidské touhy po hledání čehosi vyššího a vznešenějšího, co hmotu přesahuje.
Tímto způsobem se začala vytrácet skutečná lidskost, stojící na hodnotách spravedlnosti, cti, ohleduplnosti, skromnosti, jednoduchosti, ušlechtilosti a přirozené duchovnosti.
Příklonem lidí pouze k hmotnému začali naopak bujet a rozrůstat se všechny, již jednou zmíněné negativní lidské vlastnosti, s takovou omezeností spojené, jako jsou nespravedlnost, nečestnost, bezohlednost, egoismus, konzumnost, chamtivost, povrchnost, neušlechtilost, nízkost, zkaženost a mnohé jiné.
Tak byla nastoupena cesta, která ani nemůže vést nikam jinam, než k totálnímu zhroucení. No a v tušení tohoto nezbytného konce se lidé opět mylně domnívají, že přežije pouze člověk svalů. Člověk hmoty. Člověk, který bude mít nejlepší kondici, nejvíce zásob a bude i po ostatních stránkách dobře materiálně připravený.
Vše bude ale úplně jinak! Tam totiž, kde je jen tělo, se shromáždí supi! To znamená, že pouze čistě tělesné a materiální nebude moci tentokrát obstát. Tentokrát bude totiž moci skutečně obstát pouze to, co v sobě ponese také hodnoty ducha!
Kdo totiž hodlá zachránit pouze svůj hmotný život, ztratí jej! Každý člověk bez hodnot ducha je již tedy teď v podstatě mrtvý. Avšak na druhé straně, kdyby snad někdo i fyzicky zemřel, na základě jeho vnitřního naladění k hodnotám ducha bude žít.
K vysokým a ušlechtilým duchovním hodnotám vzhlížející člověk nemůže proto v nadcházející době absolutně nic ztratit, zatímco člověk materialistický ztratí svou fyzickou smrtí absolutně všechno.
Nikdo samozřejmě nechce tvrdit, že se nemáme i hmotně zodpovědně připravit na možnou eventualitu fyzického přežití v případě velkého celosvětového kolapsu. Nicméně naše příprava nesmí v žádném případě zůstat pouze čistě hmotnou, protože pokud se zodpovědně nepřipravujeme také duchovně, nebude nám to nic platné. Rozhodující budou totiž tentokrát především hodnoty ducha.
A je tu ještě jedna velmi vážná věc, která je zvláště iritující na všech předpovědích kolapsu civilizace. Je jí skutečnost, že jejich šiřitelé si vůbec nekladou otázku, jak by se ještě dalo tomuto kolapsu zabránit, či případně, jak by se v dnešní době ještě dali minimalizovat jeho důsledky na nejnižší možnou míru. Jestliže totiž už lidstvo ve své slepotě a tupé materialistické omezenosti promeškalo možnost odvrácení kolapsu své pokřivené civilizace, možnost minimalizace jeho účinků tu stále ještě je! A tato možnost spočívá v obratu co největšího počtu lidí k duchovním hodnotám.
Je proto doslova trestuhodné, když nám někdo mluví o příchozím zhroucení civilizace a o tom, abychom se na něj dobře materiálně a fyzicky připravili, ale neříká nám o tom, že stále ještě existuje velmi výrazná možnost, jak přicházející zhroucení minimalizovat.
A právě toto by mělo být v dnešních dnech prioritou! Každý z nás osobně se totiž může stát velmi výrazným činitelem minimalizace nadcházejícího kolapsu na co nejmenší možnou míru. A to svým vlastním, vážným vnitřním obratem k hodnotám ducha. K hodnotám pravdy, cti, dobra a spravedlnosti. K hodnotám věcí duchovních, které vysoce přesahují úzké hranice racionálně hmotného omezení. Toho racionálně hmotného omezení, které lidstvo tlačí k okraji propasti.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Neuvěřitelné! Ani bohatí lidé nejsou šťastní!
Velkým pozitivem dnešní doby je skutečnost, že dříve nebo později vyjde všechno na povrch. Že dříve nebo později dojde k úniku až tak závažných informací, které mohou zcela změnit náš pohled na svět a na hodnoty ve světě v současnosti preferované. A právě k takovému něčemu došlo nedávno ve vztahu k bohatství a bohatým.
Myslíte, že existují nešťastní bohatí lidé? Že existují roztrpčeni a zklamáni boháči, kteří jsou přesvědčeni o tom, že svůj život promrhali a přežili naprázdno? Zní to možná neuvěřitelně, ale je jich mnohem víc, než by se vůbec považováno za možné. Tyto skutečnosti se však na veřejnosti velmi nešíří. Jde totiž o tajemství, spojené s posledními dny bohatých, o kterém vědí jen oni sami a jejich nejbližší. Ti ale nemají zájem, aby se cosi takového dostalo na veřejnost.
Náhlá změna celoživotního názoru mnoha majetných lidí tváří v tvář vlastní blížící se smrti je totiž jejich blízkými i tímto světem považována za vyšinutí. Za psychické vyšinutí způsobené strachem, vleklým onemocněním, či stařeckou demencí. O nic jiného podle nich nemůže jít, protože jeho výsledkem bývá absolutně radikální změna ve vnímání hodnot a celého dosavadního způsobu života.
To, co takový člověk považoval za důležité a věnoval tomu všechny své síly je najednou vnímáno jako prázdné a nicotné. Jako něco, co vůbec nebylo hodné takové námahy a takových obětí. Je to vnímáno jako cosi špatné a nesprávné, co člověka jen odvádělo od věcí opravdu hodnotných.
A z trpké pachuti beznadějně promarněného života se rodí jasné poznání, jak by se dal přežít mnohem správněji a hodnotněji. Kdyby to ovšem bylo možné a kdyby se to dalo.
Protože se to ale žel v žádném případě nedá, zbývá už jenom možnost varovat ostatní. Varovat je před tím, aby nepromarnili vlastní život honbou za hodnotami materialismu, peněz, statků, konzumu, moci a lidské slávy. To vše je totiž pouze iluze, v kterou věří a ve které žije náš svět. Iluze, která velmi rychle bledne před majestátem smrti, dávajícím člověku vytušit a vycítit jiný svět a jiné hodnoty.
Hodnoty ducha, kterých se měl držet už tady na zemi! Jejich preferováním a jejich prostřednictvím by mohl prožít svůj život plnohodnotně a na jeho sklonku by nemusel s trpkostí prožívat rozčarování z toho, jakým byl a oč usiloval. Rozčarování nad svou zbytečnou honbou za pseudohodnotami, které se tváří v tvář skutečným hodnotám jeví jako nicotnost.
Tyto skutečnosti jsou samozřejmě důsledně drženy po pokličkou, aby ani paprsek světla nepronikl k lidem tohoto světa, kteří uvízli v pasti materialismu, konzumu a svých nikdy nekončících hmotných potřeb. Aby ani paprsek světla nezpochybnil jejich scestné přesvědčení a oni snad nezačaly uvažovat, jestli všechno to, co se dnes tak vyzdvihuje má opravdu tu hodnotu, jaká se mu přisuzuje.
Nicméně v této době temna, která se snaží udržet své otroky v nevědomosti o skutečných hodnotách přece jen z času na čas dochází k úniku informací o posledních chvílích majetných a bohatých. A přesně takovým druhem informace je i text, který napsal před svou smrtí Steve Jobs, jeden z nejbohatších mužů naší planety. Jde o zakladatele počítačové firmy APPLE a jeho majetek je odhadnut na 8,3 miliardy dolarů. Zemřel na rakovinu slinivky ve svých 56 letech.
,,Došel jsem až na vrchol úspěchu ve světě byznysu. V očích druhých je můj život zřejmě ztělesněním úspěchu. Nicméně mimo práce mám jen málo radosti. Na konci je bohatství jen aspektem života, kterému jsem přivykl. Když teď ležím na nemocniční posteli a promítám si celý svůj život, uvědomil jsem si, že všechno to uznání a bohatství, na kterém jsem si tolik zakládal, zbledlo a ztratilo význam tváří v tvář blížící se smrti.
Ve tmě se dívám na zelená světla přístrojů, které mě udržují při životě a slyším jejich mechanické bzučení. Cítím, jak se blíží dech smrti. Teď už vím, že když si nahromadíme dostatečné bohatství, aby nám vydrželo po zbytek života, měli bychom usilovat také o něco další, co s bohatstvím nesouvisí. Mělo by to být něco mnohem důležitější: snad vztahy, nebo umění. Snad sen z mládí ...
Bezuzdné následování bohatství nás promění v pokřivené bytosti, jako jsem já. Bůh nám dal smysly a možnost cítit lásku v srdci každého, ne iluzi kterou přináší bohatství. Bohatství, které jsem získal v mém životě si nemohu vzít sebou. Mohu si odnést jenom vzpomínky vyvážené láskou.
To je skutečné bohatství, které vás bude následovat, doprovázet a dodávat vám světlo a sílu na to jít dál. Láska může cestovat tisíce kilometrů. Život nemá žádné omezení. Jděte tam, kam chcete jít. Dosáhněte výšin, které chcete dosáhnout. Je to všechno ve vašem srdci a ve vašich rukou.
Jaká postel je nejdražší na světě? Nemocniční! Můžete zaměstnat někoho, kdo bude řídit vaše auto, někoho kdo pro vás bude vydělávat peníze, ale nikdy nemůžete najmout někoho, kdo by za vás nesl vaši nemoc. Ztracené materiální věci je možné najít. Ale je tu jedna věc, která nemůže být nikdy nalezena v případě ztráty - život.
Když jde člověk na operační sál, uvědomí si, že existuje jedna kniha, kterou má ještě dočíst - Kniha zdravého bytí. Bez ohledu na stádium života ve kterém se nacházíte, budete každý jednou čelit dni, kdy se opona zatáhne.
Ochraňujte lásku k vaší rodině, lásku ke svému partnerovi, lásku vůči svým přátelům ... Mějte rádi sami sebe a s láskou se starejte o ostatních.“
Tolik tedy Steve Jobs.
Láska, ohleduplnost a úcta ke všem lidem! Čest, spravedlnost, dobro, ušlechtilost, skromnost a zájem o věci vyšší, hmotnou existenci přesahující! To jsou skutečné hodnoty, o které se má každý z nás snažit! Hodnoty, které má každý z nás postavit na první místo a až po nich a prostřednictvím nich má usilovat o své materiální zabezpečení.
Budeme-li takto jednat, prožijeme svůj život plnohodnotně. Pak nebudeme muset umírat s pocitem hořkosti a z oprávněnými obavami z toho, co nás za naše nezvládnutí pozemského života po smrti na druhém břehu čeká.
Pokud ale hodnoty materiální postavíme nad hodnoty ducha, nebo dokonce hodnoty materiální budeme považovat za ty jediné, co vůbec existují, beznadějně promarníme vlastní život, naše poslední dny budou bolestné a do reality ducha odjedeme jako ti nejposlednější žebráci, protože všechno naše úsilí bylo pouze hmotné.
Je snad tohle skutečně tím, co chceme? A nebylo by snad lépe vzpamatovat se již nyní a ne až poté, před naší smrtí, kdy už bude pozdě a my nebudeme moci nic změnit? Tak jako Steve Jobs, kterému nakonec nebylo nic platné ani všechno jeho bohatství?
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
O skutečné příčině Kristova příchodu na zem
Kristus pro nás přinesl velkou oběť, jejíž význam jsme nebyli schopni dosud docenit. Jeho oběť spočívala ve snížení majestátu Božího až dolů k lidem, a to prostřednictvím fyzického příchodu jeho Syna na naši zem.
Tato oběť spočívala ve vzdálení se od nepochopitelné nádhery a vznešenosti jsoucnosti Boží a v sestupu jeho Vyslance až do nejspodnějších úrovní stvoření, které se vinou lidí staly temným močálem, plným nízkosti.
Příchod Božího vyslance do tohoto prostředí byl obětí, nad kterou Není větší. Obětí, ke které došlo i přesto, že toto nepřátelské prostředí představovalo pro Vyslance ze Světla nebezpečí ohrožení života. Na základě Zákona stejnorodosti, v tomto případě absolutní nestejnorodosti, se totiž všechno temné muselo automaticky obrátit proti Světlu.
Smrt Krista však nebyla záměrem, ani cílem! Bylo to vědomé riziko, do kterého šel a které podstoupil kvůli záchraně lidstva.
K této velké oběti došlo pro hříchy lidí, do kterých se tak zamotaly, že už nebyli schopni najít cestu ke Světlu a bez znovu nalezení této cesty by museli nakonec ve svých hříších zahynout. Do temnoty se totiž zamotaly tak nesmírně, že cestu ke Stvořiteli mohl znovu proklestit pouze Stvořitel samotný. Nikdo jiný by to již nedokázal. Jeho Syn se toho zhostil i s rizikem smrti a toto riziko se žel nakonec stalo skutečností v podobě jeho surové vraždy na kříži.
Kdyby se však lidstvo do hříchů a všeho nesprávného a špatného tak nezamotalo, kdyby žilo správně a duchovně rostlo, příchod Krista by nebyl vůbec nutný a pak by nedošlo ani k jeho vraždě. Nesmírná oběť, spočívající v jeho příchodu na naši nehodnou zem se stala nezbytnou pouze pro hříchy lidí a pro jejich zbloudění.
Během dlouhého vývojového období před příchodem Krista přicházely na naši zem i různí jiní vyslanci ze Světla, jejichž úkolem bylo přinesení duchovního poznání. Po smrti každého z nich se však z jejich učení udělalo náboženství a z jejich osoby kult. Do původně čisté duchovní nauky začaly být postupně vnášené lidské názory, přání a představy, až nakonec udusili její zdravé jádro. Pravá cesta ke Světlu byla zamlžena, zastřena a ztracená.
Důsledkem toho bylo, že žel ani lidé toho nejlepšího chtění, poctivě praktikující jednotlivá náboženství nemohli jít navzdory svému úsilí správně a přímo duchovně kupředu. Pravda byla definitivně ztracena a svět se zamotal do své "moudrosti", která se mu nakonec stala slepou uličkou.
Zmatek byl až tak velký, že by se z něj lidstvo samo nikdy nevymotalo. Proto se stal životně nutným příchod Vyslance ze Světla, samotného Syna Božího, který jediný mohl lidem proklestit cestu vzhůru a který sám, z Pravdy přicházející, jim mohl Pravdu darovat. Pravdu čistou a ničím nezkalenou! Toto byl pravý smysl Kristova příchodu na zem.
Spása lidí tedy spočívá v přinesení Slova Pravdy, které jim ukazuje ztracenou cestu ke Světlu a k vlastní spáse. Kristus tím splnil úkol, pro který přišel, protože i když ho zavraždili, dokázal na zemi zakotvit Pravdu, jejímž prostřednictvím mohli všichni lidé dobré vůle opět kráčet přímou cestou ke Světlu. Cesta byla ukázána a spasitelské dílo završeno! Vraždou Spasitele se to už nedalo zvrátit, jak v to temno doufalo, protože Pravda se prostřednictvím Kristových učedníků šířila i po jeho smrti.
Temno však nespalo a nesmířilo se se svou porážkou. Zkoušelo to jinak a nakonec to, co tehdy nedosáhlo vraždou Spasitele přece jen nakonec dosáhlo postupným překroucením, pokřivením a zamlžením skutečného významu pozemské mise Ježíše Krista. A to tím, že hlavní účel jeho příchodu, spočívající v přinesení Slova Pravdy byl zaměněn za jeho smrt a oběť na kříži.
Z jeho smrti na kříži se udělal hlavní smysl a účel jeho příchodu. Udělalo se z toho jádro jeho poslání, a to, proč opravdu přišel tím bylo nenápadně odsunuto na druhé místo a na vedlejší kolej.
Kristus k nám však přišel především proto, aby nám přinesl učení, které když vneseme do našeho vlastního života, stane se nám cestou ke spáse. Žel, tato rozhodující a zásadní skutečnost však byla významově posunuta někam úplně jinam a to hlavně proto, aby lidé opět ztratili pravou cestu ke Světlu a k Bohu.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Malá úvaha o nepříjemných duchovních souvislostech
Možná byste nevěřili, ale také duchovní oblasti existují věci, o kterých se raději mlčí. Vždyť nač zbytečně hovořit o nepříjemných věcech a lidi znepokojovat?
Takový postoj se však velmi podobá pštrosu, usilujícího se vyhnout nebezpečí tím, že strčí hlavu do písku.
Jednou z takovýchto věcí je málo populární a drsná skutečnost existence duchovní smrti člověka. Existence definitivního duchovního zničení jeho osobnosti. Jeho vědomého já.
Doba vývoje lidského ducha v tomto stvoření je totiž přesně vymezena. Není tedy nekonečná. Během časově poměrně dlouhého období má každý z nás nakonec dospět k poznání, že pouze dobrovolné podřízení se dokonalé Vůli Nejvyššího, reprezentované duchovními Zákony vloženými do stvoření nám může přinést skutečné štěstí.
V desítkách minulých životů jsme se totiž mohli na vlastní kůži dostatečně intenzivně přesvědčit, že křečovité setrvávání na vlastní vůli, na vlastním chtění a lpění na vlastních názorech a pohledech nám vždy přinášelo jen samé nepříjemnosti, zlo a neštěstí. Tuto zkušenost máme otisknutou hluboko do své duše.
Kdo tedy neprocházel všemi svými předchozími životy slepě, ten už prostě musel poznat, že pouze v podřízení se Vůli Nejvyššího je pro něj skryté pravé štěstí.
A toto zásadní poznání tvoří nezbytný předpoklad pro kvalifikaci každého z nás do nové doby, o níž se v Bibli mluví jako o zaslíbené, tisícileté říši klidu a míru. Příležitost žít v ní však dostane pouze ten, kdo byl schopen vzdát se svých názorů, náhledů a vlastního chtění, a dobrovolně se podřídit Vůli Nejvyššího.
Současná doba představuje jakousi hranici, kdy musí každý z nás udělat velké rozhodnutí. Zásadní rozhodnutí spočívající v tom, zda se podřídí, nebo nepodřídí Vyšší Vůli. A od tohoto jeho rozhodnutí bude pak záviset, zda dostane šanci pokračovat dále ve svém duchovním vývoji ve stvoření, nebo zda ji nedostane, protože se dosud vůbec nic nenaučil a ani se naučit nechce.
Proto ti, kteří svou šanci nechtějí promarnit, by si měli už konečně uvědomit velkou nedostatečnost, spočívající v prosazování své vlastní, lidské vůle. Nedostatečnost setrvávání na vlastních názorech a představách, znemožňujících vnímat realitu bytí v její skutečných, vyšších souvislostech.
Ne nadarmo nám totiž bylo již před 2000 lety řečeno: „Buď vůle Tvá! Jako v nebi, tak i na zemi!“ Tato slova neměli sloužit pouze jako odříkávání při modlitbě. Znamenají mnohem více. Byl nám nimi ukázán určitý ideál, o jehož realizaci jsme se měli usilovat. Ten ideál spočívá v poznání a naplňování Vůle Nejvyššího. Spočívá v dobrovolném zřeknutí se vlastní vůle a dobrovolném podrobeni se Vůli Stvořitele. Pokud tak totiž lidé učiní, pak bude i na zemi tak, jako v nebi. Tak jako v nebi, kde vládne Vůle Pána, kterou všichni bezvýhradně dodržují, protože vědí, že právě její dodržování jim přináší štěstí.
Kdo však toto odmítá, komu je v dnešní době přednější jeho vlastní vůle, jeho vlastní názory a domněnky, tomu pravděpodobně již není pomoci. Nechce totiž pochopit, že tím nejdůležitějším v jeho bytí je nutnost podřízení se Vůli Nejvyššího, aby tímto způsobem mohlo konečně také k němu samotnému přijít skutečné a pravé štěstí, a aby našel mír vlastní duše, po kterém podvědomě každý z nás touží.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
O lidské schopnosti získat odpověď na všechno
Je naší přirozeností, že si vždy budeme klást nejrůznější otázky. Nicméně člověk, nacházející se tváří v tvář nejzásadnějším otázkám vlastního bytí by měl vědět, že na každou z nich existuje odpověď a že on sám se je schopen těchto odpovědí dopátrat.
A dojde tomu tehdy, když se dokáže správným způsobem napojit na informační zdroje univerza. Odpovědi pak najednou vyvstanou v jeho nitru, jako jeho osobní vnitřní přežití. Jako něco, o čem ví a jasně cítí, že je to přesně takto a že to ani nemůže být jinak. O čem ví, že je to prostě pravda.
Řekněme si teď něco blíže o způsobu, jakým je člověk schopen toho dosáhnout. Jde o metodu, která je sice odedávna známá, pouze v dnešním moderním světě se na ni jaksi zapomnělo.
V dávných dobách existovaly takzvaní „poustevníci“. Byli to lidé, kteří odešli na delší dobu někam do ústraní a do samoty, kde žili velmi skromně a svůj čas trávili v modlitbách, rozjímání a přemýšlení.
I když poustevníci přebývali na odlehlých místech, lidé o nich věděli a sporadicky je navštěvovali. A to především tehdy, když si ve svém vlastním životě nevěděli dát v něčem rady. Když hledali odpověď na nějakou zásadní životní otázku. A právě poustevníci jim mnohdy byli schopni poskytnout uspokojivé odpovědi.
Otázka však zní, odkud čerpali svou moudrost a kde nacházeli tyto odpovědi? Vždyť přece žili dlouhou dobu v naprosté samotě a v odloučení od tehdejší civilizace. V čem tedy spočívalo jejich tajemství?
Jejich tajemství se skrývalo v duchovní zákonitosti hutnění myšlenek, jejímž prostřednictvím se dokázali napojit na informační zdroje univerza. Odtud čerpali své odpovědi, korespondující s pravdou, to znamená s tím, jak se věci opravdu mají. Jejich moudrost nebyla tedy moudrostí rozumového poznání a vzdělání, ale pramenila z hloubky lidského vnitřního prožívání.
Neboť rozumové znalosti a vzdělání je jedna věc, zatímco skutečná moudrost věc druhá. Jasným a výmluvným svědectvím tohoto tvrzení je právě dnešní doba plná vzdělaných lidí, ve které paradoxně skutečnou, hlubokou a pravou moudrost vlastní jen málokdo.
Takže pojďme už konečně k jádru věci a řekněme si, jak se lze dopracovat k moudrosti prostřednictvím metody hutnění myšlenek. Tato metoda je založena na principu myšlenkového magnetismu, na jehož základě je schopno naše osobní, hluboké vnitřní zaujetí nějakým problémem k sobě magneticky přitahovat odpovídající řešení, přicházející z informační databáze univerza.
Představme si, že se vnitřně intenzivně zabýváme nějakým zásadním problémem. Třeba hledáním smyslu života. Není to otázka lehká, ani snadná. My však o ní intenzivně uvažujeme, neustále se k ní vracíme, spřádáme své teorie a snažíme najít uspokojivou odpověď.
Pokud je naše snaha opravdu vážná a pokud v takovém intenzivním vnitřním zahloubení setrváváme delší dobu, naše citově myšlenkové zaujetí se stává silně magnetickým. No a prostřednictvím tohoto intenzivního vnitřního magnetismu se na základě zákona stejnorodosti začne pomalu vytvářet neviditelné vnitřní spojení s jemnějšími hmotnými, nebo dokonce duchovními úrovněmi univerza, z nichž se nám může dostat řešení našeho problému.
A pokud o těchto věcech nemluvíme, jen se jimi intenzivně vnitřně zabýváme, nakonec naše citově myšlenkové soustředění magneticky zesílí až natolik, že k sobě na základě již zmíněného zákona stejnorodosti skutečně přitáhne řešení daného problému.
A člověk najednou začne poznávat odpověď. Po dlouhém období intenzivního hledání, ba dokonce až vnitřních bojů a zápasení začnou před ním odpovědi vyvstávat s neobvyklou jasností. Dochází k tomu v jeho vlastním, osobním vnitřním přežití, kterému se v dávných dobách se říkalo osvícení. Člověku se jednoduše vnitřně rozjasní a on ve svém nitru poznává, jak se věci ve skutečnosti mají.
A člověk najednou ví! Najednou už zná odpověď! Už ví, že je to právě takto, přičemž má plnou vnitřní jistotu. Jasně cítí, že jeho poznání koresponduje s pravdou, protože k němu přišlo z výšin univerza.
Je to něco úplně jiného, jak to naučené. Je to moudrost, pramenící se zákonitostí univerza a zohledňující v sobě tyto zákonitosti. Je to moudrost, která koresponduje s pravdou. Je to něco výjimečného, co každý člověk jasně pocítí, když se ho to dotkne. Je to moudrost, přicházející k lidem z výšin univerza, ovšem pouze za podmínek, že se oni sami stali prostřednictvím svého vážného, intenzivního a upřímného zaujetí toho hodnými. Dokonalé zákony stvoření totiž velmi snadno vyloučí každou povrchnost, plytkost, či neupřímnost.
Průměrný, nevědomý a racionálně založený člověk dneška se může s nepochopením dívat na dávné, takzvané poustevníky a vnímat je jako nějaké darmošlapy. Nechápe však, že to byli lidé, kteří omezili své osobní potřeby na minimum a kteří se dobrovolně zřekli běžného života ve snaze najít odpovědi na základní otázky bytí. A když to dokázali, když načerpali ze vřídla skutečné moudrosti, začínala zpravidla druhá část jejich působení, kdy svou moudrostí, čerpanou z výšin pomáhali jiným.
V současnosti hledají lidé odpovědi v těžkých, nebo nezvladatelných životních situacích u psychologů, nebo v mnohem menší míře u kněží. Co se týče psychologů, jejich moudrost pochází pouze z rozumového vzdělání. Svou profesi vystudovali na vysoké škole a provádějí ji v zohledňování nejnovějších moderních vědeckých poznatků a zkušeností. Je to ale všechno především čistý rozum, bez vnitřního spojení s informačními databázemi univerza. Je to tedy něco, co je jen naučené.
Žel, velmi podobné je to také u kněží, kteří získali oprávnění ke svému působení absolvováním náročného teologického studia s velkým množstvím rozumových poznatků, které musely zvládnout. Je to tedy také v jejich případě opět mnohdy jen to rozumové, kterému chybí hluboké, osobní, citově myšlenkové napojení na informační zdroje univerza. Na druhou stranu je ale třeba poctivě přiznat, že právě kněží mají mnohem větší předpoklady k získání zvnitřněného přijímání informací a inspirací z vyšších úrovní.
A nyní se dostáváme k hlavnímu účelu tohoto textu, kterým je ukázání cesty k nabytí moudrosti. Cesty k schopnosti samostatně se dopracovat k odpovědím na důležité otázky vlastního bytí.
Účelem tohoto textu je ukázat, jakým způsobem se můžeme stát plně samostatnými osobnostmi. Osobnostmi, nezávislými na názorech, poučkách a poznání jiných.
K tomu, aby se člověk stal v pravém slova smyslu moudrým se netřeba vůbec stát poustevníkem. Úplně postačí, pokud správně pochopí princip fungování myšlenkového magnetismu, prostřednictvím kterého, pokud to bude brát dostatečně vážně a bude v tom dostatečně vytrvalým, se může stát on sám osobně znalým všech tajemství života ve smyslu pravé a skutečné vnitřní moudrosti.
Neboť všechny velké věci a vše nejzásadnější poznání se pro každého člověka nachází v tomto stvoření jako na bohatě prostřeném stolu, avšak on sám se nejdříve musí stát vnitřně schopným tohoto bohatství vědomě dosáhnout.
Musí tedy splnit určité podmínky a určitá kritéria, konkrétně v našem případě musí svou vážnou vnitřní snahou dosáhnout takové intenzity osobního myšlenkového magnetismu, která k němu v zákonitém ději přitáhne odpovědi na všechny jeho zásadní otázky.
Ba jde to ještě dál, protože tyto intenzivní vnitřní děje nakonec přerostou až do hmotné reality a člověk může být nejednou dokonce i fyzicky a reálně nasměrován ke zcela konkrétním okolnostem, nebo lidem, kteří mu mohou poskytnout rozhodující impuls v jeho hledání a nacházení odpovědí. V nalézání odpovědí na nejzásadnější otázky, týkající se lidského bytí, jeho smyslu, jeho hodnoty a všeho, co s tím souvisí. Je k tomu třeba jenom vůle, snaha a trochu času na chvíle tichého soustředění.
Každý z nás je tedy schopen stát se moudrým a vnitřně osvíceným. Stát se člověkem vidoucím, vnímajícím a poznávající věci v pravém světle. To jest tak, jak ve skutečnosti jsou.
Smutný fakt, že takových lidí je na světě jen málo však žel svědčí o tom, že námahu s tím spojenou je schopen a ochoten vynaložit jenom málokdo. A proto má náš svět pouze vzdělanost a vzdělaných, ale ne moudrost a moudrých.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Jak se zbavit otroctví hmoty a materialismu?
Pro mnohé lidi bude pravděpodobně velmi zajímavou praktická otázka, jak může být v dnešní materialistické době svobodným a nezávislým člověk, usilující o duchovní hodnoty?
Říká se totiž, že kdo nehledá svobodu ducha, zůstává otrokem i kdyby byl králem. Z toho ale na druhé straně vyplývá, že kdo by byl byť otrokem, je ve skutečnosti svobodným, pokud našel svobodu ducha.
Průměrný současník je většinou otrokem hmoty. V tomto druhu otroctví setrvává po celý svůj život a nakonec v něm i umírá.
Ale váha hmotných nároků a potřeb těžce doléhá i na lidi, usilující o hodnoty duchovní. Jak se v takové situaci chovat vysloveně prakticky? Jak reálné žít? Jak osvobodit sebe a svou rodinu od útlaku daní, složenek, stálých plateb a jiných položek? Jak najít způsob, aby se krásná slova o duchovní svobodě staly opravdu skutkem?
Za současného společenského systému se to jeví jako něco nerealizovatelné. Je možné představit život třeba na Novém Zélandu někde na samotě, v souladu s přírodou a bez velké byrokracie.
Svým způsobem může být svobodný například člověk na ulici, kterému nemá v podstatě nikdo co vzít. Ale to je dost nepohodlné a duchovní život se za takové situace pravděpodobně scvrkne na touhu po teple, jídle a možnosti umýt se. Že by si někdo vybral takový život dobrovolně, není asi velmi pravděpodobné.
Vnější svoboda člověka se odvíjí od vnitřní svobody jeho ducha. Pokud je člověk duchovně nesvobodný, pokud utiskuje svého ducha tím, že ignoruje jeho touhu po duchovních Výšinách, pokud neusiluje o duchovní hodnoty a o život v souladu s nimi, za takovéhoto stavu vlastního duchovního zotročení člověka nutně stíhá zotročení hmotné, a to v nejrůznějších formách a podobách.
Jiným způsobem podléhá hmotnému otroctví chudák a nuzný a jiným způsobem zase majetný a bohatý. Pouze ten, kdo nastoupil cestu ke svobodě ducha, pouze ten se ocitá na cestě osvobození se od otroctví hmoty a hmotných potřeb.
Jak se k tomu ale postavit čistě prakticky? Jak to uvést do každodenního života?
Není to tak složité. Člověk musí změnit pouze úhel pohledu. Pokud totiž do té doby žil zde na zemi tak, že byly pro něj prvořadé hlavně materiální a hmotné zájmy, měly by se pro něj stát prvořadými především zájmy jeho ducha. Zájmy vzestupu jeho ducha, spočívající v preferování duchovních hodnot a v poznávání duchovních pravd.
Takový člověk bude mít samozřejmě i své hmotné potřeby tak, jako dosud, ale nebudou tak jako doposud pro něj vším. Jejich naplňování se nestane středobodem jeho života, ale pouze prostředkem k tomu, aby měl zajištěny základní potřeby a mohl se duchovně rozvíjet.
Tímto způsobem však nečekaně odpadne mnoho věcí, které ve skutečnosti vůbec nepotřebujeme, ale za nimiž se pachtí lidé zaměření pouze na hmotu, protože si myslí, že bez naplňování množství, dokonce až nesmyslných potřeb by nebyl jejich život takový plný a kvalitní.
Ale byť by i získali všechny poklady světa, zůstanou vnitřně prázdnými a nenaplněnými, protože prázdnotu jejich duše nedokáže zaplnit nic, co je hmotné.
Kdo však opravdu vážně vykročí na cestu vlastního duchovního vzestupu, ten kupodivu začne velmi rychle získávat vše, co z materiálního hlediska potřebuje ke svému plnohodnotnému životu, protože jeho snaha o duchovní hodnoty mu umožní rozpoznávat, co je pro něj z hmotného hlediska opravdu potřebné a co je již nadstandard a zbytečný přepych, bez kterého se dá docela klidně obejít. Člověk prostě odmítne být otrokem svých vlastních potřeb.
A takový nenáročný přístup k životu bez přehnaných potřeb mu následně daruje svobodu, kterou mnozí lidé dnešní doby nemají, protože podlehli konzumnímu způsobu života a dali si namluvit, že potřebují ke svému životu množství věcí, které jim ve skutečnosti nejsou vůbec třeba.
Vedle jiných duchovních ctností, o které duchovní člověk automaticky usiluje jsou totiž skromnost, jako i nenáročnost v potřebách také duchovními ctnostmi, jejichž získání může darovat člověku dnešní doby tak výraznou míru osobní svobody, o jaké současní otroci hmoty nemají ani jen tušení. A to při respektování všech základních, ale zbytečně nepřemrštěných potřeb dnešního moderního člověka.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Zničí nás to, co není vůbec vidět?
Člověk dneška je člověkem hmoty, uznávajícím jen to, co vidí, co dokáže ohmatat, co podle něj reálně existuje a co mu přináší nějaký viditelný a hmotný prospěch. Pouze to je hodné jeho úsilí, námahy a odříkání.
Vše ostatní, co do výše zmíněné kategorie nepatří, což tedy není možné vidět, ohmatat a co z hmotného hlediska lze považovat za neexistující, to vše je pro současných lidí bezpředmětné a nehodné pozornosti.
A přece! Přece každodenně disponujeme nesmírnou neviditelnou energií, jejímž prostřednictvím si ve svém materiálním ignorantství vůči všemu neviditelnému sami pro sebe formujeme zkázu, záhubu a zničení.
Podívejme se na naše slova a činy. Slova slyšet a činy vidět. V životě člověka existují mnohé situace, ve kterých je nucen ovládat se v tom, co řekne a co udělá. Pokud by totiž nedával pozor například na svá slova, mohl by být trestně stíhán za křivé obvinění a osočování. A podobné je to i s našimi činy. Nemůžeme si prostě dělat cokoli a chovat se jakkoliv, protože bychom se mohli ocitnout ve vězení, nebo bychom mohli ztratit dobrou pověst. Člověk se prostě musí ovládat a dbát na to, co udělá a co řekne.
Vezměme si třeba takový malý příklad nutnosti ovládání se v řeči. Existují lidé, který z určitého lokál patriotismu, nebo jen ze zvyku říkají doma nářečím, avšak na veřejnosti, v úřadech a ve školách se snaží mluvit spisovně. No a podobných příkladů, kdy se člověk dokáže, ba dokonce musí dokázat ovládat ve své řeči, jakož i ve svém jednání je mnoho. Dokáže se a musí se dokázat ovládat, protože se jedná o věci viditelné a všem reálně vnímatelné, za které nese osobní zodpovědnost.
Každý člověk však zároveň manipuluje i s mohutnými, skrytými energiemi, které dává do pohybu svým myšlením. Ale protože pro materialistického člověka dnešní doby všechno to, co se nedá osahat a není viditelné neexistuje, dovolují si lidé v oblasti vlastního vnitřního života cokoliv. Dovolují si myslet doslova na cokoliv! I na to nejbizarnější, nejfantastičtější, nebo nejskaženější domnívajíce se, že je to čistě jejich osobní věcí, pokud to nikdo nevidí.
Člověk dneška je sice schopen připustit, že jeho nikým neviditelné myšlení a inteligence existují a na vzdělání, které je čistě vnitřní, rozumovou kvalitou jsou ochotni vynaložit i nemalé finanční prostředky. Ale jakékoliv jiné, vlastní myšlenky a uvažování považují za cosi bezvýznamného a podružného, co je čistě jejich osobní záležitostí a co v podstatě nemá žádnou cenu a tedy ani žádný dopad na jejich život.
Co by se tedy styděli udělat, či dokonce i jen vyslovit, tím se klidně zabývají ve svém myšlení, protože to nikdo nevidí a protože jsou přesvědčeni, že si to mohou dovolit. A tak si to dovolují!
Vnitřní myšlenkový život lidí je z tohoto důvodu plný neuvěřitelné nízkosti, malosti, špíny, povrchnosti, zvrhlosti, agresivity, závisti, chamtivosti, sobectví a ještě mnohého jiného. Vnitřní myšlenkový život lidstva se podobá stoce, plné bahna a všeho možného odpadu.
Jaké ale musí mít následky taková lehkovážnost a absolutné ignorování ovládání se v myšlení? Co to musí lidem přinést?
Jakmile zformujeme nějakou myšlenku, živá síla, proudící stvořením a pronikající všem, tedy i člověkem samotným vlije do námi vytvořené myšlenky život a vytvoří z ní zcela konkrétní formu. Konkrétní formu, přesně a bez příkras odpovídající obsahu dané myšlenky. No a tato myšlenková forma je pak po svém vzniku přitahována podle zákona stejnorodosti do centrály myšlenkových forem stejného druhu. A toto shromaždiště stejnorodých myšlenkových forem mohutní stále více a zpětně působí nejen na člověka, který do něj svou myšlenkovou formou přispěl, ale i na celé lidstvo.
A protože myšlenkový život lidí je žel v současnosti takový, jaký je, vznikly a neustále mohutní energetické myšlenkové centrály především negativního druhu, které zpětně působí na jednotlivce, kteří je vytvořili a neustále živí, jakož i na celé pozemské lidstvo.
No a lidé, nic netušící o těchto skutečnostech, lidé, domnívajíce se, že na jejich myšlenkový život clo neplatí, lidé, přesvědčeni o tom, že ve svém vlastním nitru a ve svých myšlenkách si mohou dělat co jen chtějí, tito nevědomí lidé živí prostřednictvím jemných energií svého myšlení obrovské a jejich přičiněním stále se zvětšující myšlenkové centrály závisti, chamtivosti, sobectví, nenávisti, agresivity, nízkosti, zvrhlosti a tak dále a tak dále.
No a jak již bylo řečeno, akumulováno zlo z těchto myšlenkových centrál působí zpětně na své tvůrce, ale i na celé lidstvo a podněcuje jej k špatnému. Je to jako obludný a stále rostoucí kolotoč nízkosti a zla, který ve svém ustavičném působení na lidi strhává dokonce i ty, kteří jsou lepšími. Strhává je ke zlu, které by snad oni sami nikdy nedělali a kterým by se oni sami od sebe nikdy vnitřně nezabývali.
A tak se naše země spolu s jejími obyvateli pomalu propadá do temnoty, protože temné a neustále rostoucí energetické centrály nejrozličnějších lidských nízkosti ji pomalu, ale jistě strhávají do záhuby. Do záhuby, spočívající v absolutním potlačení všeho vyššího, vznešenějšího, čistějšího a ušlechtilejšího, co se v lidech nachází. Do katastrofálního úpadku ducha a lidskosti. Do úpadku ducha, který musí nakonec vyústit do úpadku reálného a hmotného.
Toto je cesta zkázy, kterou dnes kráčí lidstvo. Cesta zkázy, skrývající se v podceňování a ignorování subtilních energií vlastního myšlení, co se navenek projevuje úpadkem všech vyšších hodnot ve vzájemných vztazích mezi lidmi a ve společnosti.
Pokud se to nezmění, čeká nás konec! Konec duchovní a hmotný. Za situace, jaká vládne na zemi dnes je to už jen otázkou času.
Změnit je to však možné pouze prostřednictvím poznání těchto skutečností. Pouze pochopením obrovské zodpovědnosti za vlastní, osobní, vnitřní život, jehož kvalita přináší rozkvět a nekvalita úpadek a zhroucení lidské civilizace.
Změna k lepšímu a zároveň cesta lidštějšímu a mnohem hodnotnějšímu životu na zemi je tedy spojena s převzetím osobní odpovědnosti každého člověka za své myšlení. Lidé si musí uvědomit, že ve svém nitru již nesmí živit nízkost a zabývat se zlem, ale naopak, že toto musí vytěsnit a ve svém nitru rozvíjet pouze dobro a dopřát pozornosti pouze ušlechtilému. Tímto způsobem se pak začnou vytvářet a sílit energetické shromaždiště myšlenek mnohem ušlechtilejšího druhu. Zároveň začnou chřadnout a zmenšovat se shluky dosavadní nízkosti a nečistoty. Ušlechtilejší myšlenkové centrály budou pozitivním způsobem ovlivňovat myšlení a jednání jednotlivců a tím se začne zlepšovat všechno kolem nás. Vztahy ve společnosti i mezi lidmi. A zem se již nebude přepadávat do temnoty, ale naopak stoupat ke Světlu.
Člověče, dbej proto na čistotu a ušlechtilost svého vnitřního života! Staneš se tím strůjcem vzestupu civilizace, ale i strůjcem vzestupu sebe samého!
Člověče, uvědom si, že ve tvých rukou a ve tvém nitru se skrývá klíč k lepší budoucnosti. K lepší budoucnosti našeho světa i tebe samého! Vykroč proto s plnou vážností tímto směrem a přestaň podceňovat význam toho, čím se zabýváš ve svém nitru. Neboť v podceňování těchto skutečností se pro tebe i pro tento svět skrývá zkáza.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Příčina tajemné formulace duchovních textů
Pro duchovní texty různých náboženství je příznačná určitá tajemnost. Jakoby v nich zbývalo něco nedopověděné, něco zvláštním způsobem záhadné, něco ne přesně ohraničené. Duchovní texty tedy nebývají prvoplánově přímočaré. Z tohoto důvodu vznikla v náboženských systémech potřeba jejich výkladu a interpretace, co se stalo jedním z hlavních úkolů kněží, kazatelů a duchovních učitelů.
Co ale je pravou příčinou toho, že se v duchovních textech nachází jistá míra, nazvěme to nejasnosti, která vyžaduje dodatečné vysvětlování a objasňování?
Není to chyba, ani nedostatek, ale záměr! Duchovní texty jsou takovým způsobem koncipovány záměrně. Vždyť například i Kristus mnohokrát mluvil ke svým posluchačům v podobenstvích. Ne tedy přímočaře, ale v podobenstvích, jejichž skrytý smysl bylo třeba dešifrovat.
Duchovní pravdy zprostředkovával Ježíš lidem takovým způsobem proto, že od nich cíleně vyžadoval duchovní námahu. A každý, kdo měl dobrou vůli a byl se ochoten trochu namáhat, musel význam jeho slov dříve nebo později pochopit.
Duchovní texty jsou totiž koncipovány oním záhadným způsobem proto, aby jednak odhalovali své pravdy vážně a upřímně hledajícím a jednak proto, aby zároveň tytéž pravdy zahalovaly a chránili před lidmi vlažnými, mělkými a příliš rozumovými.
Duchovní texty nám tedy na jedné straně pravdu v nich obsaženou odhalují a na druhé straně ji zároveň zahalují. Vše záleží jen na upřímném postoji každého jednotlivého člověka. Jeho dětská otevřenost je branou k jejich pochopení, avšak jeho předpojatost, nedůvěřivost a nedostatečná vážnost je hradbou, přes kterou se nedostane.
Kristus, který byl schopen vnímat vnitřní život jednotlivců o takovém druhu lidí, neschopných hlubšího porozumění řekl: „Díváte se a přece nevidíte! Posloucháte a přece nerozumíte! A proto nemůže být uzdravena vaše duše.“
Duchovní pravdy jsou tedy lidem záměrně dávány tak, aby byli nuceni vyvinout jistou míru vlastní duchovní námahy, která jediná se jim může stát branou k pochopení jejich obsahu, smyslu a hodnoty.
Co je však mimořádně důležité vědět je skutečnost, že tuto námahu musí vyvinout každý člověk sám osobně! Osobně!
Nemůže to za nás udělat nikdo jiný! Žádný kněz, žádný kazatel, žádný duchovní učitel, ani mistr. Tito mohou být pouze pomocníky na naší osobní cestě, avšak plnou a bezvýhradnou odpovědnost za duchovní vývoj nese každý sám za sebe.
Proč je tomu tak? Protože každý z nás je individualitou! Individuální osobností, zcela odlišnou od kohokoliv jiného. Individuální osobností se specifickým způsobem vnímání a vidění světa. Se specifickými podmínkami a předpoklady. A proto duchovní poznání, které nám bylo zprostředkované v duchovních učeních musí každý z nás aplikovat do svého života sobě vlastním, individuálním způsobem. Jednoduše řečeno, každý z nás, sám a osobně musí najít svou vlastní cestu do ráje. Neboť nikoho cesta není stejná, jako cesta toho druhého.
Pokud tedy jsme například v kostele a kněz má kázání, ve kterém objasňuje nějaký, právě přečtený text, musíme si uvědomit, že jeho výklad je pouze jeho vlastním, individuálním a osobním pohledem. Jeho výklad může být pro nás inspirativní a může nás obohatit. Nicméně jak se my k tomu postavíme, jak to v sobě vnitřně zpracujeme, jak se s tím vypořádáme a jak to budeme aplikovat do svého vlastního života, to záleží jen na nás samotných.
Tuto povinnost z nás kněz svým osobním výkladem nesejme. Tuto povinnost musíme splnit pouze my sami vůči sobě. Vždyť právě za tímto účelem nám byl darován den sváteční, který máme posvětit především vlastní, osobní duchovní prací.
A v tomto také spočívá další rozměr duchovních textů. Ve své neohraničenosti a jakoby neurčitosti jsou totiž určeny pro všechny lidi najednou a přece pro každého z nich vysloveně individuálně. Můžeme to nazvat všeobsáhlosti. Jde o všeobsáhlé zprostředkovávání duchovních pravd všem stejně, avšak zároveň s předpokladem osobního a bytostně individuálního uchopení každým jednotlivým člověkem.
Správný kněz, kazatel, nebo duchovní učitel tedy nikomu nevnucuje svůj osobní a individuální pohled na věc. Ani nedělá nikoho závislým na svém duchovním vůdcovství.
Správný kněz, kazatel a duchovní učitel vede lidi k duchovní samostatnosti. Nesnaží se tedy vytvářet zástup, který právě on povede, ale snaží se o to, aby každá z jeho oveček našla svou vlastní cestu do ráje a vydala se po ní.
Je to přesně tak, jako v případě správného mistra malíře, sochaře, či hudebníka, který nevychová své žáky k tomu, aby byli takoví, jako je on sám, ale k tomu, aby každý z nich našel svou vlastní tvůrčí individualitu.
Je proto velmi nesprávné, pokud se nám někdo snaží namluvit, abychom v uplatňování duchovních pravd ve svém vlastním životě dělali přesně to, nebo ono. Není dobré, když se nám někdo snaží striktně vymezovat, co je správné a co ne. Neboť kdyby to i ve skutečnosti správné bylo, takový autoritativní přístup vede na jedné straně k určitému nadřazování se duchovních učitelů a mistrů a na druhé straně k nesamostatnosti a nesvobodě duchovně usilujících. Vede k nesvobodě ducha, která lidi obírá o jejich vlastní, duchovní individualitu, Avšak jedině prostřednictvím této individuality je možné dospět k vlastnímu, živému přesvědčení.
Mnohdy se totiž ve svém dobrém chtění snaží různí kněží, kazatelé a duchovní učitelé usnadňovat cestu duchovně hledajícím tím, že jim vše striktně vymezují a to až do nejmenších detailů. Tím jim však nepomáhají, ale ve skutečnosti škodí, protože jim brání v rozvinutí samostatnosti. Neboť takový člověk se může až příliš spoléhat na poučky a dobré rady někoho jiného, čímž však časem ztratí schopnost razit si svou vlastní cestu, duchovně dospět, postavit se na vlastní nohy a stát se zralou, samostatnou duchovní osobností.
Světlem inspirované duchovní učení všechny tyto skutečnosti zohledňují a právě proto často vyznívají jejich texty až tajemně a záhadně. Světlem inspirované duchovní pravdy v nich obsažené zahalují před nehodnými, ale odhalují je čistým a dětsky vnímavým. Zároveň také vedou lidi k duchovní samostatnosti, svobodě a plnému rozvinutí jejich osobní individuality.
Slepá poslušnost, dogmatismus a bezmyšlenkovité plnění příkazů totiž v žádném případě nemůže přivést člověka k branám ráje. Neboť ráj je místem duchovně zralých, duchovně svobodných a plně individuálně rozvinutých osobností.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Precedens slovenského školství! Zvrhlost jako povinná četba!
Mnoho rodičů a pedagogů se bouří, protože slovenské mládeži se jako povinná četba na středních školách vnucuje kniha, jejíž obsah je od mravnosti na míle vzdálený. Kniha, která je v některých pasážích vysloveně nemravná a vulgární.
Zcela konkrétně jde o bouřlivou kauzu, spojenou s dílem autorské dvojice Dušan Taragel a Peter Pišťánek s názvem „Sekerou a nožem“. Podle názoru odpůrců zařazení této knihy mezi povinnou četbu jde o dílo, obsahující perverzní a vulgární výrazy, jako i texty znevažujících lidskou důstojnost.
Některé texty totiž popisují explicitní scény sexuálního násilí, pornografické opisy sexu, obsahují ponižování žen na objekty sexuálního pudu mužů bez jasného odsouzení, vytvářejí nepřiměřený negativní obraz o manželství a v nepřípustné míře propagují vulgarismy. Takové texty by například nemohly být použity v rozhlase či televizi, určitě ne v běžném čase dostupném mládeži. Avšak na Slovensku je předepisují jako povinnou četbu!
Podívejme se ale také na to, čím argumentují obhájci díla. Literární vědkyně Ivana Taranenková tvrdí, že jde o dílo, jehož texty patří mezi to nejlepší, co v poslední době v slovenské literatuře vzniklo. Na druhé straně však připouští, že tvorba Pišťánka a Taragela není pro útlocitné čtenáře, protože si nedává servítky přes ústa. Vždyť by přece vyznívalo směšně, kdyby se jejich plebejské a živočišné postavy vyjadřovali jako v klášterní škole. Podle Taranenkové nemusí být totiž literární dílo vždy jen povznášející. Mnohem důležitější je, aby mělo uměleckou hodnotu, kterou mu nelze popřít.
Dalším zastáncem knihy je Šarlota Pufflerová z občanského sdružení Občan, demokracie a odpovědnost. Ta vidí zase hlavní problém v porušování lidských práv, protože Sdružení katolických škol, které přišlo s iniciativou vyřazení knihy z povinného čtení nemůže přece určovat, co se bude učit na školách. Takové něco totiž směřuje omezování práv všech ostatních, protože na školách se by se mělo učit tak, jak si přejí katolíci.
Velmi stručně shrnuto: Sdružení katolických škol jde o mravnost, literární vědkyni Taranenkové o svobodu umění a občanské aktivistce Pufflerové o lidská práva.
V současné době, ve které jsme si zvykli z nejrůznějších zdrojů, ať už z televize, z internetu, z knih, nebo časopisů apaticky přijímat jakoukoliv nízkost a zvrhlost je mimořádně pozitivním faktem, že se vůbec někdo odhodlal vzbouřit proti tomuto trendu. Že se rozhodl bojovat za principy té nejelementárnější mravnosti, která se evidentně vytrácí a která je pod nejrozmanitějšími záminkami nahrazována nemravností. Masové šíření této nemravnosti, jehož konečným cílem je devalvace samotné lidskosti v člověku se totiž zvykne velmi často rafinovaně skrývat pod pláštíkem svobody umění, svobody projevu, lidských práv a mnoha jiných, zdánlivě ušlechtilých ideálů.
Pokud totiž kdysi dávno zprostředkoval Mojžíš lidem Desatero, nešlo tu apriori o založení nějakého konkrétního typu náboženství, ale především do této doby nejjasnější definování nejzákladnějších norem samotné lidskosti, opírající se o elementární mravnost, nezbytnou pro fungování jakéhokoli lidského společenství.
Neboť bez mravnosti a mravních zásad není lidskosti! Až samotnou mravností se totiž je schopen lidský druh vyšvihnout na úroveň, hodnou pojmu člověk. Neboť jedině tam, kde začíná lidsky mravní jednání se postupně začínají formovat všechny ostatní vyšší a vznešenější hodnoty. Hodnoty jako humanismus, svoboda, smysl pro spravedlnost, čest, krásu, dobro a mnohé jiné. Jednoduše řečeno, mravnost, vyrůstající z vnitřní čistoty a ušlechtilosti osobnosti člověka je základem všeho.
No a právě probíhající iniciativa Sdružení katolických škol nese všechny znaky boje za elementární mravnost, bez jakýchkoliv postranních úmyslů. Jejím záměrem totiž není prosazování katolicismu na školách, ale prosazování nejzákladnějších principů mravnosti, na kterých stojí samotná lidskost každého z nás bez ohledu na to, zda je katolíkem, nebo není. Cílem jejich iniciativy tedy v žádném případě není, aby celý školský systém vychovával pouze lidí křesťanského vyznání.
Hlavním cílem každého školního systému bez rozdílu, jakož i každého státu bez rozdílu by však rozhodně měl být mravně pevně a konzistentně stojící jedinec. Pouze takové osobnosti jsou totiž skutečným přínosem pro každou společnost a pro každý národ. Nic jiného není důležitější a podstatnější.
Neboť v konečném důsledku, k čemuž je nám samotná vzdělanost bez pevné páteře morálky a mravnosti, pokud nakonec takto jednostranně vychovaní jedinci i tak zneužijí všechny své znalosti především egoistickým způsobem, to jest ke svému vlastnímu prospěchu a nikoliv ku prospěchu celé společnosti?
Vždyť v podstatě co jiného je třeba taková politika bez mravnosti, jako lží, podvodem a zlodějstvím?
Vždyť za co ve skutečnosti stojí i samotná svoboda bez mravnosti, pokud je vnímána jen jako možnost volného průchodu každé lidské nízkosti?
A ve skutečnosti také nakonec velmi paradoxně vyznívají i všechna lidská práva, pokud jim chybí rozměr mravnosti. Určité skupiny lidí ve svém vlastním, nedostatečném ukotvení v tom, co je opravdu morální a mravní se totiž pak často snaží prosadit jako společenskou normu nejrozličnější deviace typu registrovaných partnerství, či gender ideologie.
A v konečném důsledku, což je samotná lidská civilizace se vším její vědecko technickým leskem bez mravnosti, ne-li pouze modernější podobou zákona džungle, na základě kterého ti silnější, průbojnější a úspěšnější ovládají, lžou, manipulují a profitují z těch méně silných, méně průbojných a méně úspěšných?
A toto základní nesprávné nastavení společnosti, které odsouvá mravnost do pozadí se následně projevuje ve stovkách jednotlivostí.
Vždyť co jiného je třeba takový lékař bez mravnosti, jak kšeftař s lidským zdravím a s body za jednotlivé úkony od pojišťovny?
Co jiného je herec bez mravnosti, jako prodejní nevěstkou, ochotnou propůjčit se za peníze, nebo vidinu vlastní slávy čemukoliv?
Co jiného jsou umělecká díla, ať už výtvarné, literární, filmové, nebo divadelní bez mravnosti, jako uměle vytvořenou iluzí čehosi hodnotného, za kterou se skrývá rozkladný a destruktivní duch nemravnosti?
A jaký mají pak vlastně podle tvrzení literární vědkyně Taranenkové smysl některé z mimořádně kvalitních povídek z inkriminované knihy Pišťánka a Taragela, pokud jejich případnou uměleckou hodnotu vzápětí na jiných místech tvrdě neguje vulgárnost, zkaženost a nemravnost?
A jakým přínosem je z hlediska společenské potřeby pevného mravního ukotvení mladé generace naturalistické zobrazování slovního projevu a zvrhlého chování nějakých živočišných postav, jako i prostředí, z něhož pocházejí?
Co je víc? Co má stát na prvním místě? Je snad opravdu možné vyzvednout svobodu umění nad mravnost? Je snad opravdu možné vyzvednout svobodu slova, nebo lidská práva nad mravnost? Je skutečně opravdu možné nadřadit nad mravnost cokoliv jiného, zdánlivě hodnotnějšího? Nevzniknou nám snad pak takovým způsobem ze všeho pouze karikatury? Karikatura umění? Karikatura svobody? Karikatura lidských práv? Nebo třeba karikatura politiky?
A pokud je tématem tohoto článku především umění v podobě literatury, není snad mravnost základním stavebním prvkem skutečného a pravého umění, jehož původním záměrem bylo vždy jen úsilí o výšku, ušlechtilost a povznesení lidské populace? Vždyť přece lidskost sama povstala z mravnosti a její popíráním jménem čehokoliv bezprecedentně devalvujeme vlastní lidství a tím si řežeme onou pomyslnou větev sami pod sebou.
A je smutné, že takzvaní literární odborníci, nebo jiní intelektuálové tvrdošíjně bojují za právo na svobodu umění, byť i nemravného, pokud podle jejich názoru v sobě skrývá nějakou výraznou uměleckou hodnotu. Nikdy si však žel nepoložili otázku, k čemu je nám je vlastně dobrý takový nezdravý druh umění, který svou pseudo uměleckostí popírá a programově destruuje samotnou podstatu lidskosti v podobě mravnosti?
Bez mravnosti prostě nejsme ničím! A proto každý, kdo se bude snažit pod jakoukoliv záminkou odsouvat mravnost bokem a mluvit o jiných a vznešených ideálech, ať už o svobodě umění, svobodě projevu, lidských právech, nebo čemkoli jiném, každý takový člověk je nositelem úpadku, protože pod ochranným pláštíkem své takzvané odbornosti sahá na základní atribut samotné lidskosti, kterou se svrchovanou jednoznačností reprezentuje právě mravnost. Mravnost vnitřního života, spočívající v bdělosti nad čistotou a ušlechtilostí svých citů a myšlenek a z této vnitřní mravnosti přirozeně vyvěrající každodenní život.
Každodenní život podle mravních principů, které musí vždy a v každé situaci stát na prvním místě, protože jedině od nich se může úspěšně odvíjet všechno ostatní. Prosperita, svoboda, humanismus, umění, jako i jednoduché, osobní lidské štěstí.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Proč potřebují USA a západní státy vládnout světu?
Začnu fakty, které jsem zmiňoval již vícekrát. Prostřednictvím nich lze totiž dokonale pochopit zvrácený způsob uvažování, na základě kterého považují USA a západní země nutnost vlastní světové hegemonie přímo za životně důležitou.
Prvním faktem je skutečnost, že pokud by všechny národy světa žili stejným životním stylem jako západ, potřebovali bychom k tomu energetické zdroje čtyř planet podobných Zemi.
Druhým faktem je skutečnost, že 20 procent populace nejbohatších států světa má na svědomí 80 procent světového znečištění.
No a tyto dva fakta v souhrnu znamenají, že naše planeta s její omezenými přírodními zdroji by prostě neunesla takovou úroveň blahobytu a spotřeby, jaká je dnes běžná na západě. A to tedy, v egoisticky zvráceném myšlení nejmocnějších mužů světa a za nimi stojících šedých eminencí značí, že taková úroveň blahobytu není pro všechny. Že je pouze pro vyvolené! Pouze pro takzvanou lepší část světa, která představuje 20 procent světové populace, ale přivlastňuje si 80 procent všech zdrojů naší planety.
Aby takové uspořádání světa a rozdělení jeho zdrojů zůstalo zachováno, ba dokonce aby se ještě více navyšovalo ve prospěch vyvolených je třeba zcela logicky něco podnikat. Filozofie je velmi jednoduchá: čím méně se bude dařit jiným, tím více se bude dařit nám. Neboť pokud by se dařilo i jiným a ti by také prosperovaly, ujídali by tím přece z našeho vlastního koláče, na který máme právo pouze my.
Zkusme se nyní podívat přes optiku této filozofie na některé události světového dění. Najdeme v nich pochopení toho, proč se USA spolu se svým západními spojenci podíleli na množství převratů a revolucí v nejrůznějších koutech světa. Dělo se tak různými způsoby a to buď přímo, ale většinou nepřímo, s tichou finanční a materiální podporou.
Proto bylo odstraněno množství takzvaných diktátorů, ve většině případů lidí, kteří razili svou vlastní cestu a odmítali se podrobit zájmům USA a západu. Ba dokonce se věci děly i zcela opačně, jako například v Chile, kde byl svého času legitimně zvolen Salvador Allende. Protože však nechtěl jít po ruce USA, byl za jejich tichého souhlasu svržen krvavým pučem generála generála Pinocheta.
To jsou také důvody, pro které byl zlikvidován takzvaný diktátor Kadáfí a totálně zruinovaná Libye, jedna z nejvíce prosperujících afrických zemí. Proto také v současnosti brojí západní svět proti dalšímu takzvanému diktátorovi Asadovi a takzvaná umírněná opozice, finančně a materiálně podporována západem ničí dříve prosperující a nábožensky a etnicky snášenlivou Sýrii.
Ne, nikdo přece nesmí pro sebe drze odkrajujeme z koláče blahobytu a prosperity, který celý náleží pouze vyvoleným. Pouze oni smí držet ostatní národy v područí. Pouze oni je smějí ovládat a profitovat z jejich lidských, materiálních a přírodních zdrojů.
A opět pouze USA a západní mocnosti vyprovokovali a financovaly převrat na Ukrajině. Ten vyústil do občanské války. Nenávist fašistických elementů, otevřeně spolupracujících s Ukrajinskou vládou byla za tiché podpory západu obrácená proti ruské menšině.
Na Krymu bylo provedeno legitimní referendum, ve kterém jeho většinové ruské obyvatelstvo vyjádřilo souhlas s připojením k Rusku. Tím se vyhnulo osudu Luhanska a Doněcka, postižených občanskou válkou. Na Rusko však uvalilo světové společenství sankce za anexi Krymu.
Tímto takzvaným světovým společenstvím jsou opět pouze vyvolení, jejich vazalové a sluhové. A jejich cíl je stále stejný. Vyvolení přece nemohou potřebovat silné a prosperující Rusko, kterým se tato země postupně stávala pod vedením Putina.
Jinak Rusko představuje zcela osobitou kapitolu. Z pohledu vyvolených jde totiž o absolutní nespravedlnost a totální aroganci, spočívající v tom, že jeden národ zaujímá rozlohu šestiny planety, ukrývající v sobě obrovské přírodní bohatství. V této skutečnosti spočívá jedna z největších vin Ruska. A přitom jde ještě i o méněcennou rasu! O Slovany! Takový lidé přece nemají nejmenšího práva zabírat životní prostor a přírodní bohatství, zcela jednoznačně určeno pouze vyvoleným. V tomto tkví také podstata odvěké nenávisti západu vůči Rusku. A proto jakákoli záminka poškodit jej je pouze vítána.
Mimochodem, už Hitler uplatňoval zcela rozdílné kritéria vůči civilnímu obyvatelstvu, nacházejícímu se na západním a na východní frontě v Rusku. Zatímco na západě bylo civilní obyvatelstvo více méně nedotčené, v Rusku byl uplatňován princip spálené země, na jehož základě bylo například Bělorusku spálených přes 600 vesnic spolu s jejich obyvateli. Šlo totiž o méněcennou rasu, která zločinně zabírala životní prostor (Lebensraum), určený pouze vyvoleným.
Dnes je Rusko západní propagandou prohlašované za agresora a jeho ekonomika je poškozována burzovními machinacemi a hospodářskými sankcemi. A celé je to o to zákeřnější, že západ své skutečné pohnutky obratně ukrývá pod pláštíkem prosazování vysokých a vznešených ideálů humanismu, demokracie a lidských práv. A mnoho povrchních a mělkých lidí naivně skočilo na tuto jejich hru na humanismus a prosazování dobra, za kterou se ve skutečnosti skrývají zvráceně egoistické choutky vyvolených a samozvaných pánů světa.
A to, že je uplatňováním sankcí vůči Rusku zároveň poškozována i ekonomika Evropské unie přesně odpovídá logice vlčí smečky, v níž vítězí a profituje nejdravější a nejbezohlednější vlk, čili v našem případě USA. USA totiž dokonale vyhovuje jako oslabování Ruska, tak i Evropské unie, přičemž západní Evropa sama sebe degraduje pouze na jakéhosi poskoka zájmů USA, jdouce slepě proti zájmům vlastním.
Ale to je zase jen další rozměr neuvěřitelné lidské zvrácenosti, v níž politické elity západních zemí zaprodávají a zrazují vlastní národy. Možná opět právě proto, aby si na jejich úkor urvali co nejvíce pro sebe.
Celé toto velké světové dění, ve kterém se pod masku dobra skrývá lež a bezohlednost je neuvěřitelným koncertem lidské nízkosti. Koncertem obludného materialistického egoismu, ústícího do zvrácené snahy mít se stále lépe a lépe na úkor jiných.
Blahobyt na této zemi omezených možností není totiž pro všechny. Je pouze pro elitu! Ostatní jsou tu jen k tomu, aby sloužily elitě a jejím potřebám. Přesně tak, jak je tomu dnes ve východoevropských zemích, které se tomuto trendu slepě podrobily a z nichž se hrnou na západ gastarbetri, aby pokorně sloužily vyvoleným.
Jak je ale možné, že něco takto zvráceného vůbec funguje? Kde nastala chyba? Vždyť přece víme, že USA se kdysi při svém vzniku opíraly o křesťanské hodnoty a mnohé z jejich zakládajících osobností byly hluboce věřícími. Při vzniku USA je tedy možné evidentně vypozorovat přítomnost duchovního rozměru. Duchovností však není míněno konkrétní vyznání, ale elementární snaha člověka o spravedlnost, čestnost, lidskost, dobro a jeho zájem o věci vyšší a hmotu přesahující.
Žel, tento druh duchovnosti se pod vlivem racionalizace života, rozvoje průmyslu a nastupujícího materialismu začal pomalu vytrácet. No a výsledkem toho je současný bezduchý konzum a celoživotní orientace lidí pouze na věci hmotné.
Takovou ztrátu duchovnosti však nutně doprovází postupná ztráta smyslu pro spravedlnost, čest, lidskost a dobro, jakož i absolutní ztráta zájmu o věci hmotu přesahující. To má za následek stále větší bujení egoismu, sobectví, chamtivosti, bezohlednosti, lži, podvodu, přetvářky a mnoha jiných nezdravých jevů. No a žel, právě lidé takového typu patří dnes mezi elitu světa.
Nicméně celý systém ze všemi jeho zvrácenými hodnotami může fungovat pouze proto, že tyto hodnoty přijali za své miliardy lidí po celém světě. Všude vládne chamtivost, materialismus a bezohlednost. No a právě mistři těchto lidských chyb se staly vládci světa, přičemž jejich vláda velkého, obludného a bezohledného materialistického egoismu má svou pevnou oporu v egoismu a materialismu milionů lidí po celém světě. Z ní totiž vyrůstá.
Je to jako jedna obrovská pyramida, na jejímž vrcholu stojí hrstka těch, kteří všech ostatních utiskují. Tento pyramidální systém však může fungovat jedině proto, že lidé samotní tvoří jeho základnu a všechny jeho hierarchie odspodu až nahoru, přičemž všichni se řídí principem egoismu a materialismu, a uplatňují jej ve svém každodenním životě podle svých vlastních možností a schopností.
Náš svět, čili miliony obyčejných lidí tedy vytvořili a vyživují obludnou hierarchii egoistického materialismu, která je v podobě arogantních nároků vyvolených utlačuje. A utiskuje je v podstatě jen proto, že se oni sami stávají strůjci vlastního útlaku prostřednictvím osobního preferování těchto principů. V spravedlivých zákonech našeho univerza se totiž musí každému vrátit vždy to, co on sám zasévá. A v charakteru vnějších poměrů musí prožívat to, jaký on sám vnitřně je.
Pokud se tedy bude chtít náš svět tohoto útlaku zbavit, budou lidé muset začít od sebe samých. Musí se znovu navrátit k ctnostem pravé duchovnosti, čili ke snaze být spravedlivými, čistými, dobrými a lidskými. Ke snaze o pochopení a vnímání i věcí vyšších, než jsou jen ty hmotné. Jedině tímto způsobem je totiž možné začít s postupným zlepšováním současných poměrů, v nichž převládá lidská nízkost, ubohost, bezbřehý egoismus, tupý materialismus a to vše pokrytecky skrývané za vysoké a vznešené ideály.
Pokud se tedy jednoho dne zeptáš člověče, jak můžeš ty sám osobně přispět k tomu, aby bylo na zemi lépe věz, že začít třeba tebou samotným. Tvým vlastním životem, ve kterém začneš preferovat dobro, čest, spravedlnost a lidskost, a ve kterém se začneš zajímat i o věci vyšší, než hmotné. Třeba kupříkladu o to, jaký má vlastně ve skutečnosti tvůj život smysl.
A pochop také, že se musíš zároveň zbavit i vlastního egoismu a prázdného materialismu, kterým svou vlastní mírou přispíváš k vytváření obrovské pyramidy egoismu, na jejímž vrcholu trůní vyvolení, arogantně si přivlastňující nadvládu nad všemi ostatními, kteří jim mají sloužit.
A ty, jakož i všichni ostatní jim budete muset sloužit tak dlouho, a do té doby vás budou sdírat a nepovažovat za nic, pokud se osvobozením od svého vlastního egoistického materialismu nezbavíte jejich vlivu. Protože dokud tohoto nedosáhnete, budete muset neustále sklízet pouze to, co sami sejete.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Falešný kult zdraví
Lidé chtějí být zdraví a mnozí jsou v tomto směru velmi aktivní. Dodržují zásady správné výživy, sportují, navštěvují různé kurzy, studují literaturu, sbírají informace o nejrůznějších trendech zdravého života a podobně.
Není to nesprávné. Člověk má být ve vztahu ke svému zdraví odpovědný a má se o něj starat, ale velkou otázkou zůstává, zda opravdu stačí jen tohle? Zda se má opravdu stát zdraví a zdravý životní styl jakousi modlou našeho života? Nebo naopak, jestli nám má právě zdraví posloužit tomu, abychom jeho prostřednictvím mohli dospět ke skutečnému cíli našeho života?
Ano zdraví je velmi důležité, ale nesmí se stát naším životním cílem. Zdraví je totiž pouze prostředkem k realizaci skutečného a pravého smyslu našeho života. Zdraví tedy není cílem samotným, ale pouze prostředkem k cíli. Toto si musí uvědomit především všichni ti, kteří doslova podlehli kultu zdraví a vytvořili si z něj modlu.
Na co nám totiž bude dlouhý život, prožitý třeba i ve zdraví? Na co nám bude, kdybychom se dožili byť i dvě stě nebo tři sta let, pokud nepoznáme jeho skutečný smysl a nenaplníte ho?
Budeme sice zdravými, dokonale si užijeme všech životních radostí, ale ve skutečnosti svůj život promrháme a prožijeme zbytečně. Zbytečně proto, že jsme nepochopili jeho smysl. Neboť se nám jeho jediným smyslem stalo žít zdravě a dlouho. Ale žel bezobsažným a prázdným způsobem!
Co je tedy pravým cílem a smyslem našeho bytí? Jistě všichni velmi dobře znají rčení: ve zdravém těle zdravý duch. Tato moudrá slova nás velmi jednoduchým způsobem směřují k pochopení smyslu a cíle našeho života. O zdravém těle se v něm totiž nemluví jako o hlavním účelu a cíli, ale pouze jako o prostředku k dosažení zdravého ducha.
Toto úsloví nám tedy jednoznačně hovoří o duchu a jeho správném rozvoji v zdravém těle. Mluví o duchu a duchovních hodnotách s ním souvisejících.
Cílem a smyslem života člověka je tedy jeho duchovní rozvoj. Je jím rozvíjení duchovní podstaty naší osobnosti, k čemu nám má jako ten nejlepší předpoklad posloužit zdravé pozemské tělo.
Duchovní rozvoj v sobě zahrnuje rozvoj poznání těch nejpodstatnějších otázek lidského bytí. Poznání toho, kdo jsme, odkud přicházíme a kam směřujeme. Poznání základních zákonitostí, které hýbou stvořením a jejichž účinkem podléhá úplně všechno, co existuje. Tedy i člověk. Duchovní rozvoj v sobě zahrnuje snahu o poznání a přizpůsobení svého života tím nejvyšším hodnotám, které vůbec ve stvoření existují a kterými jsou Čistota, Láska a Spravedlnost.
Smyslem života člověka je tedy jeho duchovní rozvoj. Člověk by měl duchovně růst a rozvíjet se. A to v poznávání a v žití skutečných hodnot. A také v poznávání duchovních zákonitostí.
Pokud tak nečiní, svůj život nežije správně a promrhává jej. Jeho život se pak z hlediska naplňování skutečného smyslu stává zbytečným. Člověk žije zbytečně! Zbytečně, i kdyby přežil ve zdraví byť i tři sta let!
Skutečná kvalita a skutečná hodnota života totiž spočívá v něčem úplně jiném, než pouze v dlouhém a zdravém životě. Pro lepší pochopení si uveďme příklad. Ježíš Kristus žil na zemi pouze 33 let, ale co se týče skutečné kvality a hodnoty jeho života, představoval v žití duchovních pravd dokonalost, která může být příkladem pro všechny lidi.
Ze skutečného, čili duchovního hlediska tedy vrchovatě naplnil smysl života, i když žil jen 33 let.
Mnozí lidé před ním i po něm žili mnohem déle, ale ani zdaleka se nepřiblížily ke kvalitě jeho příkladného života. Avšak úkolem každého člověka na této zemi je prožít opravdu kvalitní život. Ta kvalita ale spočívá v poznání duchovních pravd a v životě v souladu s nimi. Tímto způsobem správné zhodnocujeme svůj život a naplňujeme jeho smysl. A naše zdravé tělo, o které se přiměřeným způsobem staráme nám v tom má napomáhat.
Takto je to správné a chtěné. Chtěné tím, který nám život daroval. Nepromrhávejme jej tedy honbou za „hodnotami“, kterým ani zdaleka nepřísluší ta cena, jakou jim mylně přisuzujeme. Nepromarňujme své životy v zbytečném úsilí a v zbytečné honbě za věcmi nepodstatnými a malichernými, zapomínaje při tom na to nejpodstatnější - na náš duchovní rozvoj a vzestup. Naše zdraví je prostředkem k dosažení tohoto cíle, ale zdravý a dlouhý život se nám sám o sobě nesmí stát nikdy cílem samotným.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Jak umělci zneužívají náklonnosti lidí k nemravnosti
Svého času jsem napsal úvahu o tom, jak extremisté obhajovali mravnost na Slovensku. Šlo o známý případ předsedy banskobystrického samosprávného kraje Mariána Kotleby, který stopl divadelní představení v Brezně a předtím zastavil dotace divadla tance v Banské Bystrici.
A hle, reakce umělců, jako i divadelní veřejnosti nenechala na sebe dlouho čekat. Město Brezno a jeho poslanci se totiž rozhodli postavit za svůj divadelní soubor. Rozhodli se ho podržet a ukázat lidem, že stopnuté představení má přece jen své kvality. A proto přišli s iniciativou dodatečně ho dohrát.
Záštitu nad představením převzal primátor města Brezna, který prohlásil, že největší zbraní proti nekulturnosti je umění, což v podstatě znamená, že právě toto představení reprezentuje kulturu a kulturnost samotnou, zatímco skutek pana Kotleby je naopak projevem nekulturnosti.
Šéf souboru zase jménem všech jeho členů sebevědomě prohlásil, že oni přece velmi dobře vědí, co je kultura a tuto kulturu dělají pro lidi, ne pro jediného člověka, který chce rozhodovat, co je kulturní a co ne.
Představení bylo samozřejmě beznadějně vyprodané a diváci ho nakonec odměnili dlouhotrvajícím potleskem. Lidem se líbilo a neviděli na něm nic závadného, proč by se nesmělo hrávat. Za všechny pozitivní reakce uvádím slova paní Moravčíkové z Brezna: „Neměla jsem důvod odtud odejít, protože to bylo zpracováno tak, že nějaké ty vulgárnější slova zcela zapadaly do celkového kontextu“.
A právě nad tímto vyjádřením paní Moravčíkové se zkusme trochu hlouběji pozastavit, protože přece jen zřetelně potvrzují přítomnost vulgarismů v představení. Vulgarismů, které však podle názoru tvůrců a diváků mají z hlediska uměleckého konceptu své plné opodstatnění.
Zkusme se však podívat na celou věc trochu z jiného úhlu pohledu. A sice z hlediska základních morálních principů. Tyto principy totiž nebo existují, nebo neexistují. Zde není prostě možné relativizovat. Buď je něco mravné, nebo nemravné. Buď je tedy řeč a slovní projev slušný, nebo je vulgární. A vulgarismus zůstává vulgarismem vždy a za všech okolností. Vždy a za všech okolností jde o věc negativního a destruktivního charakteru, prostřednictvím níž nelze vybudovat nic pěkného, ani harmonického.
Nicméně paradoxně, moderní divadelní tvůrce to přece jen dokáže! Dokáže povýšit vulgarismus, použitý ve vhodném kontextu na umělecký počin! A v takzvaném moderním divadle je takových zázračných věcí mnohem víc, protože moderní divadelní tvůrce je schopen povýšit na umělecký počin i různé jiné lidské zvrácenosti, jako například nezřízenou tělesnost, násilí, či různé jiné deviace. V tomto směru se však žel tvůrci, jakož i konzumenti takzvaného umění obelhávají, protože nemravnost zůstává nemravností vždy a za všech okolností.
Lidé se však chtějí nechat obelhávat. Lidé, jak se zdá, chtějí být klamáni proto, aby mohli dát volný průchod svému sklonu k nemravnosti, která je přece jen v určitém smyslu přitahuje. A pokud jim tento jejich sklon, často ukrývaný dokonce i před sebou samými dokáže někdo rafinovaně zaobalit do kvazi umění, je to o to lepší. Mají pak dojem, že holdují kultuře, zatímco se jim ve skutečnosti pod pláštíkem kultury dostává nemravnosti.
Často právě z tohoto jednoduchého a nízkého důvodu mají mnohé divadelní představení vyprodáno. O přitažlivosti těchto věcí pro veřejnost se totiž obecně mezi takzvanými tvůrci kultury dobře ví a je to nimi i velmi účelně využíváno k dosažení komerčního úspěchu, ať už v oblasti literární, filmové, divadelní, nebo výtvarné.
Taková lež a takový sebeklam, který nemůže nikdy nikoho povznášet je však ve své prosté jednoduchosti a bez všech příkras cestou do pekla. Je cestou k úpadku lidskosti a elementární mravnosti, a to vše rafinované skrývané za umění. A všichni umělečtí tvůrci, obratně využívající lidského sklonu k nízkosti ke svému prospěchu, kteří sebevědomě prohlašují, jak umění moc rozumějí jsou ve skutečnosti služebníky temnoty, servírující zvrhlost pod pláštíkem umění.
V současnosti totiž žijeme ve velmi zvláštní době. V době plné lži a klamu. V době, před jejíž dvojakosti jsme byli už dávno varováni slovy: „Dávejte si pozor na ty, kteří k vám budou přicházet jako beránci, avšak ve skutečnosti to budou draví vlci.“
Ano, žijeme v době neuvěřitelné lži a klamu, ve které k nám přicházejí divadelní tvůrci se vznešenými slovy o umění, avšak ve skutečnosti přinášejí nízkost, zvrhlost a vulgárnost.
Žijeme v době, ve které se pod pláštíkem humanismu a tolerance prosazují jako společenská norma různé zvrácenosti a deviace. Viz registrované partnerství, gender ideologie a mnohé jiné.
Žijeme ve zvláštní době, ve které nejsou informace určeny k tomu, aby byli lidé znalými, ale naopak k tomu, aby zůstali nevědomými a povrchními. Aby všechno kolem sebe vnímali jen tak, jak si to přeje někdo jiný.
Není proto snad už nejvyšší čas, abychom takto nedůstojně nenechali sebou manipulovat? Není už snad opravdu čas, abychom přestali být klamáni a přestali lhát sami sebe? Není už snad nejvyšší čas k tomu, abychom začali trochu samostatněji myslet? Abychom naivně nepřijímali všechno jako umění jen proto, že se nám to snaží namluvit takzvaní odborníci na umění? Abychom nepřijímaly účelově podsouvané dezinformace jako pravdu jen proto, že nám to nabízejí takzvaní odborníci na informace?
Každý z nás má na výběr, zda se nechá nadále obelhávat tím, co je mu podsouváno, nebo zda si dá námahu rozpoznávat pod lesklým vnějším pláštíkem skutečné jádro a pravou podstatu. Pokud si ale tuto námahu nedá, stane se bezduchou loutkou v rukou jiných, kteří jím budou jako na provázcích lidsky nedůstojně manipulovat a vnucovat mu své vlastní názory. A takovýmto způsobem bude pak naivně přijímat zvrhlost a nemravnost jako umění, dezinformace jako pravdu, zkaženost a společenskou normalizaci deviací jako humanismus, lež jako pravdu a čirou hloupost jako moudrost.
A skutečným účelem cílené záměny všech těchto pojmů je vytvoření slepé a hloupé masy, kterou je možné pod pláštíkem pěkně znějících slov, obratně ukrývajících skutečné záměry vmanipulovat do čehokoliv. I do války, když to mocenské elity světa uznají za vhodné. A lidé půjdou opět slepě jako ovce, protože je přesvědčí, že jdou bojovat za vysoké a ušlechtilé ideály, zatímco ve skutečnosti budou jen ubohými loutkami v rukou arogance moci, sledující vždy jen vlastní, sobecké cíle.
Vzpamatujme se už proto konečně a staňme se skutečnými lidmi! Lidmi, kteří přemýšlejí, zkoumají a dokáží nahlédnout pod povrch. Lidmi, kteří se nedají naivně oklamat vnějším pozlátkem a proto již jimi nemůže nikdo nedůstojně manipulovat. Lidmi, které již více nikdo nemůže vést k úpadu, k zkáze, ke ztrátě lidskosti a mravnosti, řka jim přitom o svobodě, humanismu, lidských právech a kultuře.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Příčiny a následky degenerace západní civilizace
Existuje určitá hranice optimálního příjmu potravy, po jejímž překročení dochází k obezitě. Existuje i optimální hranice lidské fyzické zátěže, při jejímž překročení dochází k absolutní vyčerpanosti. A existuje také hranice přiměřeného uspokojování lidských potřeb, po jejímž překročení dochází k nadbytku. A tento nadbytek, tak jako všechny výše zmíněné překročení optimální míry věcí, má na většinu lidí negativní důsledky. Projevuje se totiž postupným lámáním jejich charakteru a degradací jejich způsobu myšlení. Člověk se prostě stává vyšinutý, aniž by to on sám pozoroval.
Podstatu tohoto vyšinutí dokonale vystihuje příklad jisté podnikatelské dcerky, která ve škole odhodila do koše celou nedotčenou svačinu. Když ji učitelka napomenula, že to není správné, její odpověď byla následující: „My na to máme. My nepotřebujeme počítat každý cent jako vy, paní učitelka.“
Jde tu o ukázkový příklad změny způsobu myšlení a nazírání na život pod vlivem dostatku. A přesně toto jisté, ledaže ve velkém, se přihodilo blahobytným západním národům.
Úroveň jejich blahobytu dosáhla totiž takové nezdravé míry, že pokud by stejným stylem života žily všechny ostatní národy, potřebovali bychom k tomu energetické zdroje a surovinovou základnu čtyř podobných planet, jako je ta naše. A už notoricky známou je i skutečnost, že 20 procent populace nejbohatších států světa má na svědomí 80 procent znečištění naší planety.
Uvedená fakta nám jednoznačně napovídají, že západní styl způsobu života a jeho blahobyt není udržitelný. A proto jej vůbec nelze považovat za ideál a za vzor, o jehož dosažení by se všichni ostatní měli snažit.
No a skutečnost, že bohaté země západu žijí v blahobytu, překračujícím z hlediska zákonů univerza optimální normu naplňování základních lidských potřeb, tato závažná skutečnost ze sebou nevyhnutelně přináší i odpovídající psychické a mentální vyšinutí tak, jak bylo ukázáno na příkladu podnikatelské dcerky.
Lidská psychika totiž pod vlivem neúměrného dostatku degeneruje. Lidé se začínají dívat na věci kolem sebe jinak. Jejich myšlení a vnitřní prožívání začíná být jiné. Začíná být v jistém smyslu pomýlené a zvrácené. Lidé se začínají podobat jablkům na stromě, na kterých se rozšiřují hnilobné skvrny.
Celkem konkrétními, duševními degenerativními změnami, které nastávají po překročení optimální meze přiměřené spotřeby stanovené zákony našeho univerza jsou hédonismus, užívání si, konzumní a materialistický způsob života, kariérismus, povrchnost a plytkost v myšlení.
Duchovnost a s ní spojené vyšší a ušlechtilejší hodnoty jsou na ústupu. Tímto pádem však lidé ztrácejí pevnou morální oporu a stávají se neschopnými rozlišovat cosi tak elementárního, jako dobro od zla. To má za následek, že společensky akceptovatelnými se stávají různé deviace, jako například registrované partnerství, legalizace eutanazie, gender ideologie se svou možností svobodné volby pohlaví a mnohé jiné.
Momentálně je to například problém imigrace, na jehož pozadí lze pozorovat zdegenerovaný způsob myšlení západní Evropy. Oficiálně se totiž tvrdí, že přijímáním imigrantů se pomáhá obyvatelům národů postižených válkou, či jinými konflikty. Na první pohled to sice vypadá velmi humánně, avšak nemá to logiku.
Pokud se totiž nějaký národ ocitne v problémech, jako například v současnosti Sýrie, pomůže se mu snad zásadním způsobem tím, že jeho příslušníky budeme přijímat jako imigranty? Vždyť ať jejich už přijde kolik chce a budou přijati, vždy to bude představovat pouze nepatrný zlomek celkového počtu daného národa.
Nebo chce snad západní Evropa přijmout celý národ? Pokud ne znamená to, že i tak ti nejslabší, nejzranitelnější, nejméně majetní a tedy nejvíce potřební pomoci zůstanou doma a budou trpět.
A přitom se velmi dobře ví, že peníze, které jsou na evropském území vynaložené na jednoho imigranta, by u nich doma výrazně pomohly deseti lidem. Pokud by tedy západní Evropa ve skutečnosti chtěla pomoci mnohým těžko zkoušeným národům a ne jen nepatrnému zlomku jejich populace v podobě imigrantů, peníze, které vyplácí imigrantům by měla účelně investovat přímo na jejich území. Tam by se měla snažit zkvalitnit životní podmínky do takové míry, aby už odtud nikdo nemusel utíkat. To by byly opravdu efektivně využity peníze, zatímco to, co se děje v současnosti je naopak ukázkou absolutní neefektivnosti.
A to už ani nemluvě o tom, že Evropa svou podporou takzvané umírněné opozice výrazně přispěla a dosud přispívá k rozvratu dříve prosperující Sýrie. A v tomto směru nemá čisté ruce ani vůči mnohým jiným arabským zemím. Žel vše toto je svědectvím duševní degenerace západu, který již není schopen vnímat věci ve správném světle.
Dalším příkladem degenerativního úpadku, který také souvisí s imigraci je taková elementární věc, jako schopnost reprodukce národa. Blahobytem poznamenány státy, ve kterých už převládá pouze materialismus, kariérismus, konzum a snaha užít si tuto základní schopnost ztrácejí, protože péče o děti se stává nepřitažlivá. Mít děti totiž vyžaduje určitou míru sebeobětování, kterou však již blahobytem zdegenerovaní lidé nejsou ochotni vynaložit. V zákonech univerza se zde jedná o jednoduchý mechanismus, jehož prostřednictvím zdegenerovaný národ sám sebe odsuzuje k zániku. A tak je to i se západní Evropu, která postupně stárne a vymírá. Že to tak začíná být i u nás má svůj důvod v tom, že jsme začali přebírat jejich „hodnoty“.
Ale zaměřme se pouze čistě na západní Evropu, kterou její vlastní, blahobytem způsobená degenerace odsoudila k zániku. A tento zánik, pokud nedojde k radikální změně hodnotové orientace, může být buď pomalý - cestou postupného vymírání, nebo zrychlený - prostřednictvím imigrace, kterou se západní národy snaží kompenzovat úbytek vlastní populace.
Jejich tragický omyl však spočívá v tom, že v podobě imigrantů přijímají lidi z kulturně a nábožensky zcela rozdílných poměrů. Lidí absolutně odlišné mentality, kteří postupně populačně přečíslí původní obyvatelstvo a tím jej pohltí. Z původních národů, které přijaly imigranty nakonec nezůstane vůbec nic. Nahnilé jablko prostě spadne ze stromu na zem a úplně se rozloží. Tak se stane každému národu, který pod vlivem nadměrného blahobytu duševně zdegeneroval.
Klíčovým momentem spuštění celého tohoto postupného degenerativního procesu byl ústup od duchovnosti. Tímto pádem také pozvolný ústup od všech vyšších a ušlechtilejších hodnot s duchovností nerozlučně spojených. Tak došlo ke ztrátě jednoduchosti, přirozenosti, skromnosti a mnoha jiných cenných ctností. Jediným božstvem, hodným uctívání se staly věci hmotné. Tím byla nastoupena cesta do pekla.
V rostoucím hmotném dostatku, který za cenu sdírání jiných národů a za cenu jiných nemorálností překročil optimální míru uspokojování lidských potřeb lidé nepozorovali, jak postupně duševně a názorově degenerují. Každý člověk a každý národ, který toto nedokáže prohlédnout však s určitostí spěje k záhubě.
Záchrana spočívá pouze v opětovném návratu k duchovnosti a s ní spojených hodnotám. Mimo jiné tedy v návratu k jednoduchosti, přirozenosti, skromnosti a nenáročnosti v potřebách, protože jedině toto je způsob, který umožňuje trvalou udržitelnost života na naší planetě. Neboť jedině pokud budou lidé duchovní, to jest čestní, dobří, spravedliví, lidští, prostí a skromní, postačí jim zdroje naší planety k jejich jednoduchému, nenáročnému, ale lidsky a hodnotově plnohodnotnému životu.
Pokud se však ale národy země vydají cestou hodnot západního světa, budeme k tomu potřebovat tak, jak již bylo řečeno, zdroje čtyř takových planet, jako je naše. Ale protože takové zdroje nikdy mít nebudeme znamená to, že musíme spět ke zničení a zruinování naší jediné a jedinečné planety.
Náš svět však může rozkvést do netušené nádhery, pokud se vydá cestou rozvíjení duchovních hodnot, spojenou s tím nejvyšším, nejvznešenějším a nejušlechtilejším, co může člověk dosáhnout.
Nicméně naopak, musí nutně zdegenerovat a skončit v hnilobném rozkladu, pokud se bude snažit o dosažení bezduchého a materialistického blahobytu západního typu, který tuto planetu devastuje po všech stránkách. A právě začátek úpadku blahobytem zdegenerované západní civilizace, který se nám v současnosti odvíjí přímo před očima ať je nám všem v tomto směru velkou výstrahou.
PS. V článku zmíněný princip duševní degradace, nastávající po překročení určité zdravé míry hmotného dostatku může každý z nás velmi dobře pozorovat na lidech ve svém vlastním okolí. Destrukčnímu působení nadbytku na lidskou psychiku jsou schopny charakterově odolávat pouze opravdu silné osobnosti. Takové osobnosti jsou však žel pouze světlými výjimkami, protože většinu lidí nadbytek jednoznačně duševně degraduje.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Svobodná vůle a odpovědnost
Stvořitel univerza byl tak velkorysý, že nám daroval svobodnou vůli. Pouze na člověku samotném tedy záleží, jestli vůbec pochopí tuto Jeho velikost. Na člověku záleží, zda bude usilovat k Bohu, jako ke zdroji všeho dobra a zda se vynasnaží poznávat Jeho Zákony, které ve stvoření vládnou. A nejen poznávat, ale podle nich i žít.
Vše tedy spočívá bezvýhradně pouze na naší svobodné vůli. Vše, tedy i naše lhostejnost vůči Jeho velkorysosti i vůči Jeho Zákonům. I naše nevděčnost vůči mnoha milostem, kterých se nám každodenně dostává.
Ale pozor, má to přece jen jeden háček! S velkorysostí daru svobodné vůle je spojena odpovědnost! Osobní odpovědnost za to, co konáme! Za všechny naše činy, slova, ale i myšlenky a city budeme totiž bráni k odpovědnosti.
A sice celkem konkrétně Zákonem zpětného účinku! Ten byl Stvořitelem vložen do chodu univerza proto, aby se právě prostřednictvím něj naplňovala Jeho dokonalá Spravedlnost. Fungování tohoto Zákona lze vyjádřit slovy: Co kdo zaseje, to také sklidí!
Kdo tedy ze své svobodné vůle koná zlo, kdo se zaměřuje na nesprávné, kdo je lhostejný k vyšším pravdám, tomu se přesně totéž vrátí zpět. Vrátí se mu jím samým zaseto zlo, nepochopení a vnitřní nenaplnění. Kvůli našemu konání zla se nám bude tedy neustále navracet pouze zlo, až nakonec ono zlo takovýmto způsobem zničí samo sebe, jako i všech, kteří jsou s ním jakýmkoli způsobem spojení.
Kdo se však snaží o dobro, spravedlnost a čestnost, kdo se snaží poznávat Zákony Nejvyššího a podle nich i žít, k tomu se bude dobro a spravedlnost vracet a ten bude směřovat ke štěstí. Tímto způsobem budou nakonec všichni, dobro jednající lidé povzneseni do netušených výšek.
Odpovědnost za to, co konáme z naší svobodné vůle nás tedy prostřednictvím Zákona zpětného účinku v konečném důsledku buď zničí, nebo povznese. Svobodná vůle nebude člověku Stvořitelem nikdy odňata, i kdyby její nezodpovědné zneužití mělo pro něj znamenat záhubu.
V tomto stvoření totiž platí, že Láska Nejvyššího je neoddělitelně spojena s jeho Spravedlností. A nerozlučná vazba Lásky a Spravedlnosti se svým způsobem promítá i do vztahu mezi naší svobodnou vůlí a odpovědností.
Na jedné straně máme tedy svobodnou vůli, avšak na druhé straně neseme odpovědnost za všechno, co ze své svobodné vůle jednáme. Jsme plně zodpovědní i za sebenepatrnější cit, myšlenku, slovo, nebo čin.
Skutečná pravda o Stvořiteli je pravdou o neoddělitelnosti působení jeho Lásky a Spravedlnosti! Jeho Láska se promítá do daru svobodné vůle a jeho Spravedlnost do odpovědnosti za své rozhodování ve svobodné vůli. Stvořitel není tedy vůbec nějaký všechno odpouštějící dobrák. V jeho stvoření si nelze dělat cokoli. Neboť ačkoli i člověk má svobodnou vůli, nikdy nemůže uniknout odpovědnosti s ní spojenou.
Nicméně tato odpovědnost se může, ale i nemusí projevit okamžitě, v tomto našem konkrétním, současném pozemském životě. Vždyť nakonec určitě všichni známe lidi, kteří konají zlo a daří se jim velmi dobře.
To ale v žádném případě neznamená, že byly natrvalo zbaveni odpovědnosti za své činy a že jí snad mohou nějakým způsobem uniknout.
Boží mlýny melou totiž pomalu, ale jistě! Plný díl odpovědnosti každého člověka za jeho vlastní činy ho zastihne buď ještě v tomto, současném životě, buď po jeho pozemské smrti, protože smrtí život nekončí, nebo v jeho dalším pozemském bytí, protože ve stvoření existuje zákonitost opětovného hmotného zrození. A často k podobnému zrození dochází pouze proto, abychom byli podrobeni odpovědnosti za naše předchozí, špatné činy.
Není tedy žádná náhoda, když se někdo narodí postižený, nemocný, v hmotném nedostatku a podobně. Není také náhoda, když se někdo narodí jako hladovějící dítě v Africe, což však neznamená, že těmto lidem není třeba pomáhat a co nejvíce se jim vynasnažit zmírnit jejich těžký osud.
Ke komplexní pomoci pro takto postiženého člověka však náleží i poznání o fungování dokonalé Boží Spravedlnosti. V jejích účincích musí každý z nás pokorně přijmout to, co mu sám život v spravedlivé odplatě přináší. Musí to přijmout jako žeň své vlastní setby a musí se se vší silou upnout už k jen dobru, aby ve své vzdálené, ale i blízké budoucnosti mohl už jen dobro sklízet.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Nelítostná kritika materialismu a jeho důsledků
Když se detailněji podíváme na nejrůznější odvětví společenského, ekonomického a kulturního života, najdeme velké množství věcí, které nejsou dobré. Věcí, které způsobují problémy, pnutí a konflikty. A to platí nejen v rámci naší společnosti, ale i mezi národy a náboženstvími. Na základě toho pak často dochází k projevům nespokojenosti, násilí a teroru. Dochází k lokálním ozbrojeným střetům, ba v současnosti narůstá i hrozba opětovného, velkého celosvětového válečného konfliktu. A to už není žádná maličkost!
Druhotným projevem tohoto, nepříliš uspokojivého stavu je například stále rostoucí znečištění životního prostředí, problémy s množstvím emisí, s globálním oteplováním, s rozšiřující se ozónovou dírou a s mnoha dalšími podobnými věcmi, které nám slepým již až příliš očividně naznačují dlouhodobou neudržitelnost života na naší planetě, za současného stavu uspořádání lidských záležitostí.
Kdo nežije v nějakém uměle vytvořeném skleníku mimo reality a komu není vše kolem něj naprosto lhostejné, ten si musí nutně položit zásadní otázku: Co s tím? Jak by se dala situace zlepšit? Jak by se dala zlepšit kvalita života, který žijeme? V čem se skrývá skutečná příčina toho, že mnohé věci nefungují a nejsou dobré? A jak by se dala tato příčina odstranit? Jak by bylo možné vybudovat opravdu harmonickou společnost, v níž by byli všichni lidé spokojeni? A je něco takového vůbec možné?
I když mnozí pravděpodobně zaujmou k eventuální možnosti úspěšného vyřešení všech těchto otázek postoj značně pesimistický, měli bychom přece jen vědět, že cosi takového, jako vybudování harmonicky fungující společnosti je možné. Především je však třeba pochopit skutečnou příčinu dnešního problematického stavu v nejrozličnějších odvětvích společenského života, protože bez pochopení a odstranění této skryté vnitřní příčiny prostě nenajdeme cestu ven z našich problémů.
V první řadě si musíme uvědomit, že absolutně všechno, co kolem nás prostřednictvím lidí vzniká má svůj počátek v naší mysli a v našem nitru. Každý výrobek, každý čin, ba dokonce každý náš pohyb i každé naše slovo. No a kvalita všeho, co takovým způsobem směrem zevnitř ven vzniká je přímo závislá na kvalitě vnitřního nastavení lidí. Na kvalitě hodnot, které uznávají a preferují.
Jinými slovy řečeno, vysoká morální a mravní kvalita vnitřního naladění lidí musí mít nutně za následek vysoce kvalitní vnější poměry, ve kterých tito lidé žijí a naopak, nízká kvalita jejich vnitřního naladění má za následek nepříliš kvalitní společenské poměry, které je tísní.
No a z hlediska této skryté, neviditelné, ale zásadní a vše určující kvality vnitřního nastavení lidské populace můžeme rozlišit dva základní vnitřní proudy. Dvě cesty, z nichž jedna je cestou ducha a druhá cestou materialismu.
No a my se nyní zkusme detailněji podívat na každou z nich. Nejdříve na cestu materialismu, která je mnohem širší a pak na cestu ducha.
Cesta materialismu je cestou priority hmotného dobra. Je to cesta priority peněz, konzumu, osobního egoismu, kariérismu a snahy o užívání si. Lidé ní kráčející uvažují především v intencích pojmů "já" a "mně". Tyto dva přívlastky jsou dokonalým vyjádřením materialistického náboženství sobectví a egoismu, které vyznává většina našich současníků.
No a takový způsob vnitřního nastavení lidské populace se nutně přiměřeným způsobem transformuje a zhmotňuje do vnějších poměrů. Vnější poměry totiž nejsou nikdy ničím jiným, než dokonalým odrazem stavu nejhlubšího, vnitřního, hodnotového naladění lidí. Jde o spojité nádoby a zároveň také o zákonitost, ve které spočívá jakási velká spravedlnost, na jejímž základě jsme nuceni žít přesně v takových poměrech, jaké si zasloužíme, protože my sami jsme si je vytvořili prostřednictvím vlastního, prioritního hodnotového naladění.
No a právě pod tlakem vnějších poměrů máme pak poznat a pochopit nesprávnost hodnot, kterým věříme a které vnitřně preferujeme.
Žel, lidstvo si stále neuvědomuje tyto skryté, ale zásadní skutečnosti, a proto se často stává, že když jsou již společenské poměry opravdu nesnesitelné, vzniká tendence odstranit je. Snaha svrhnout je a vymanit se z nich. A to třeba i násilím! Tak dochází k revolucím a jiným převratům. A to buď nenásilnou, nebo násilnou formou.
A hle, co se nestane! Když lidé odstraní jedno společenské zřízení, které již bylo pro ně nesnesitelné a nastolí jiné, o kterém doufají, že se jim v něm bude žít lépe, brzy zjistí, že se dostali z deště pod okap. Že jednu formu útlaku pouze vystřídala forma jiná.
Tak jako například u nás, když jsme odstranili socialismus a nastolili kapitalismus, neboli takzvanou liberální demokracii. Avšak po čase ti vnímavější začínají zjišťovat, že diktaturu ideologie socialismu se všemi jejími negativními průvodními znaky pouze vystřídala diktatura kapitálu a chamtivosti se všemi jejími negativními důsledky.
Nemůže to být jinak, protože to nejpodstatnější, neboli lidský materiál, se vůbec nezměnilo. A proto dnes trpíme pouze novou formou útlaku. Kdo to ještě v současnosti nechápe a není si to ochoten připustit, brzy sám na vlastní kůži zažije, jak se budou negativní příznaky současného systému stále více stupňovat. A účelem tohoto stupňování bude to, aby vnější poměry svou nesnesitelnosti dotlačili lidí k pochopení zvrácenosti hodnot, které v současnosti vnitřně preferují. V poměrech, které lidé snášejí a teprve budou muset snést mají jako v zrcadle poznat sami sebe a zvrácený charakter hodnot, kterým věřili a které, zhmotněné do vnější podoby, jim udělali ze života peklo.
Lidé budou muset prostě pochopit, že ke skutečnému obrození společnosti nemůže dojít ani revolucí, ani změnou společenského systému, ba ani změnou vlády. Lidé budou muset pochopit, že ke skutečnému obrození společnosti nemůže dojít bez jejich vlastního, vnitřního hodnotového obrození. Budou prostě muset pochopit hlubokou zvrácenost principu materialismu, osobního egoismu, kariérismu, konzumu, priority peněz a snahy o užívání si. Budou muset pochopit, že existuje pouze jedna jediná cesta k trvalému rozkvětu celého lidstva a všech národů, a to cesta ducha! Cesta, spočívající v preferování a budování ušlechtilosti, spravedlnosti, cti a lidskosti.
Cesta ducha, vyznačující se všeobsáhlostí, jejíž stoupenci uvažují a jednají ve smyslu pojmů "my" a "nám". Cesta, ve které jde vždy v první řadě o zájmy celku, na rozdíl od materialistického egoismu, ve kterém jde v první řadě o zájmy vlastního já
A toto nové, vnitřní hodnotové naladění lidí se pak postupně začne projevovat tak, jak to dosavadní, na charakteru poměrů ve společnosti. Neboť my lidé máme prostě schopnost formovat charakter vnějšího světa podle svého vlastního, aktuálního hodnotového zaměření a utvářet vnější svět ke svému vlastnímu, vnitřnímu obrazu.
Zkusme si představit kmen, ze kterého proudí míza do všech, i těch nejmenších větviček. Jakého charakteru a kvality bude míza koncentrovaná v kmenu stromu, přesně takový druh kvality se dostane do všech větviček, ba až do všech nejmenších žilek listů.
Kmen stromu představuje charakter lidského myšlení a základního vnitřního naladění. Větvemi a větvičkami jsou všechny oblasti společenského života, do kterých se tato základní kvalita vlévá. Pokud je kmenem, to jest základem lidského myšlení jed materialismu, otráví tento jed zcela všechna odvětví společnosti přesně tak, jak je tomu dnes.
Pokud se však kmenem, to jest základem lidského myšlení a vnitřního naladění stanou vysoké a ušlechtilé hodnoty ducha, rozlije se to jako požehnání do všech oblastí života společnosti.
A právě v tomto spočívá změna k lepšímu! V tomto se skrývá zlepšení poměrů v každém národě a v každé společnosti. Neboť každá jiná cesta, která nebere na zřetel zákonitost projekce hodnotového naladění lidského nitra do vnější reality je cestou kontraproduktivní.
Pokud se totiž budeme snažit zlepšit vnější poměry pouze reformami, zákony, revolucemi, či jiným, čistě vnějším způsobem, nemůže se nám to nikdy podařit, protože naše nitro a naše myšlení zůstane stále stejné. Neboť nakonec každý zákon a každé nařízení se dá šikovně obejít a pod zdáním práva je dokonce možné klidně provádět vlastní, sobeckého egoistické záměry.
Pokud se však lidé vnitřně přeorientují na ušlechtilou cestu ducha, mnohé se zákonů se stanou nepotřebnými, protože každý bude mít přímo v sobě pevnou oporu ve vnitřní mravnosti a ve svém svědomí.
Toto je jediná cesta, která nás může vytrhnout z převeliké bídy, která se k nám blíží, protože jsme vnitřně vsadili na principy egoistického materialismu. A tento náš vnitřní postoj, zhmotněný do vnější reality postupně otravuje, až nakonec zcela otráví všechno kolem nás.
Jediná možná záchrana se skrývá ve změně naší vnitřní hodnotové orientace. Neboť věci hmotné se nikdy neměly stát cílem a smyslem lidského života. Jsou to totiž jen prostředky, které nám mají být nápomocné k naplnění a realizaci skutečného cíle a skutečného smyslu života, kterým je nabytí velikosti a vznešenosti ducha. Cesta k tomuto cíli vede přes vědomou bdělost nad čistotou a ušlechtilostí vlastní mysli a přes úsilí o naplňování vysokých a vznešených hodnot v každodenním životě.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Předurčení k dobru
Každý člověk je ve svém jádru dobrý. Dobro je totiž nejvnitřnější bytostnou podstatou každého z nás. A to i přes řadu výhrad, které by bylo možné namítnout.
Potvrzením uvedené teze je totiž skutečnost, že úplně každého z lidí, i toho nejhoršího, neustále vybízí k dobru tichý hlas jeho svědomí. Otázkou pouze zůstává, nakolik jsou lidé ochotni svému svědomí naslouchat a podle něj se řídit.
Člověk jako takový byl totiž předurčen k dobru a tento vysoký ideál dobra nese ukrytý hluboko ve svém nitru. Jeho city a jeho svědomí ho k němu neustále nabádají.
Mnozí ale nejdou cestou dobra, která nám jako lidským bytostem byla vyšší Mocí předznamenána. Mnozí se neřídí svým citem, ani hlasem svědomí, ale především svými racionálně rozumovými úvahami. To materialisticko, rozumově, egoistické je u nich na prvním místě a své osobní štěstí se rozhodli hledat právě takovým způsobem. Konají proto hlavně tak, jak je to „rozumné“ a pro ně výhodné, přičemž ignorují a potlačují to, k čemu je vybízí nejhlubší nitro.
Tito lidé si většinou vytyčují určité cíle, po kterých dosažení předpokládají, že tím zároveň dosáhnou i svého štěstí. Usilují o peníze, o moc, o majetky, o slávu, o kariéru a o mnohé jiné podobné věci. A mnozí z nich svých předpokládaných cílů i dosahují, přičemž jim vůbec nevadí, že nejednou bylo třeba udělat i něco, co nebylo dobré, spravedlivé a správné, a co se protivilo jejich svědomí a cítění.
Navzdory dosažení svých cílů však po čase zjišťují, že přece jen opravdu šťastnými nejsou. Že jim to vůbec nepřineslo to, co očekávali. Často se totiž lze doslechnout o osudech různých bohatých lidí, kteří i přes své bohatství nejsou šťastnými a vnitřně naplněnými. Sužují jich třeba deprese, dávají se na alkohol, na drogy, ba dokonce mnohdy páchají i sebevraždy.
Jak je to možné? Jak je možné, že člověk není nejednou schopen najít pravé a skutečné štěstí ani tehdy, když je bohatý, slavný, úspěšný, či vysoce postavený?
Příčina je velmi jednoduchá. Nikdo nemůže být skutečně šťastným, pokud se ve svém úsilí o štěstí zpronevěřil své nejvnitřnější podstatě. Pokud sice dosáhl vnějších a hmotných předpokladů ke štěstí, ale za cenu toho, že nekráčel cestami cti, dobra, spravedlnosti a mravnosti. Pokud tedy i dosáhl vnějších předpokladů ke štěstí, ale za cenu popírání hlasu svého citu a svého svědomí je mu to málo platné, protože skutečně šťastným takovým způsobem nikdy být nemůže.
Člověk má usilovat o štěstí, avšak pravého a hlubokého osobního štěstí lze dosáhnout pouze tehdy, pokud zůstane vždy a v každé situaci věrný svému svému prvotnímu lidskému předurčení. Předurčení k dobru!
Pokud se mu ale zpronevěří a ve svém životě začne kráčet jinými cestami, než jsou cesty dobra, vzdaluje se od toho, k čemu byl jako lidská bytost předurčen. A přestože by i takovýmto způsobem dosáhl čehokoliv, co je z lidského hlediska považováno za velké a cenné, od skutečného štěstí ho to vzdálí.
V této jednoduché zákonitosti je ukryta dokonalá spravedlnost vyšší Moci, která nepřipustí, aby byl opravdu šťasten ten, kdo není dobrý a kdo nekráčí cestami dobra.
V pořádku, řeknete si, ale ve skutečnosti to přece funguje úplně jinak. Vždyť když se třeba v televizi podíváme na mnoha okázalé párty a setkání společenské smetánky, můžeme tam často vidět lidi, o kterých čestnosti, poctivosti a morálce se dá přinejmenším pochybovat. A vypadá to, že jsou šťastní, i když jejich cesty mají mnohdy velmi daleko od cest dobra, cti, spravedlnosti a mravnosti.
Milí přátelé, nedejte se obelhávat! Nikdo z nás totiž nevidí do vnitřního života lidí. Nicméně stoprocentně jistými si můžeme být v tom, že spravedlivé duchovní zákonitosti prostě nepřipustí, aby byl skutečně šťastný ten, kdo nekráčí cestami dobra. A to tedy reálně znamená, že každý, kdo kráčí jinými cestami musí být vnitřně nenaplněný, prázdný a rozervaný. Musí svým způsobem vnitřně trpět, i když to navenek na sobě nedává znát a snaží se to maskovat.
To, co proto vidíte v televizi je často pouze hra na štěstí. Jde pouze o vnější snahu některých lidí přesvědčit jiných o tom, že jsou šťastní. Vždyť přece jinak to podle nich ani být nemůže! Vždyť přece jsou mladí, zdraví, krásní, úspěšní, bohatí a slavní. A to tedy znamená, že musí být nutně i šťastní.
Avšak na štěstí se před očima veřejnosti často jen hrají. Je to jen hra! Hra na štěstí, jehož ve skutečnosti není! Není, protože ho ani být nemůže, i když se o jeho existenci mnohdy křečovitě snaží tito lidé přesvědčit dokonce i sami sebe.
Kdo totiž zná spravedlivé zákony univerza ví, že opravdu vnitřně šťastným může být pouze ten, kdo kráčí cestou vlastního předurčení k dobrému. Pouze ten, kdo usiluje o spravedlnost, čestnost, lidskost, ohleduplnost a mravnost. Pouze ten, kdo dbá hlasu svého citu a svého svědomí. Nikdo jiný!
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Životní potřeba novodobého křesťanství
Za současné situace, kdy Evropu evidentně postupně ovládá islám a jeho vyznavači, kteří zpravidla nikdy neustupují ze svého přesvědčení, nemají Evropané v rukou vůbec nic, čím by se byli schopni rovnocenně postavit vůči živelné síle jejich vyznání.
Evropu zaplavuje islám a o jeho vyznavačích je známo, že se nejenže nikdy nevzdávají svého přesvědčení, ale naopak, vždy se intenzivně, více nebo méně nekompromisním způsobem usilují o jeho prosazení do každodenního života společnosti.
Co však může Evropa postavit proti tomu? Sílu jakého přesvědčení? Čím a jak dlouho může čelit vitální živelnosti stoupenců islámu, aniž by této síle nakonec kulturně nepodlehla? A jak je vůbec z dlouhodobého hlediska možné obstát vůči lidem, odhodlaným položit za vlastní víru i život?
Nepopíratelné vnitřní síle hlubokého přesvědčení vyznavačů islámu je možné efektivně čelit pouze stejnou silou! V kulturní a duchovní konfrontaci, která v současnosti nastává a která se bude stupňovat totiž nakonec vítězně obstojí pouze ten, kdo je vnitřně silnějším.
Kde však je ale dnes v Evropě možné najít takovou takovou sílu? Má ji snad současné pohanské náboženství materialismu, konzumu a užívání si, které je dnes všude kolem nás uctívané běžnými Evropany? Má ji snad úpadková komerční kultura, už dávno zbavená všech vyšších a ušlechtilejších hodnot? Mají ji poslední zbytky křesťanství, které v obavě, aby nepobuřovalo imigranty jiného vyznání, nebo dokonce lidí zcela bez vyznání dobrovolně odstraňuje své symboly z veřejných prostor? Nevyznívá podobná přecitlivělost snad až směšné právě vůči vyznavačům islámu, kteří se naopak vůbec netají svou snahu o duchovní ovládnutí Evropy? Takové slabošství už dokonce pobuřuje i ateisty, kteří začínají na protest vůči kulturní likvidaci Evropy nosit křesťanské symboly.
Symbol křesťanství jako symbol odporu vůči islamizaci Evropy! Je v tom cosi symbolické! Ba více než symbolické!
Je v tom nevědomé tušení jediné možné síly, jejímž prostřednictvím je možné čelit rozpínavosti islámu na území Evropy. Nicméně žel, tuto sílu nepředstavuje křesťanství v jeho současné podobě. V jeho ústupnosti a změkčilosti, ale i v jeho ztrátě spojení s mentalitou lidí současné doby. A pro svou neschopnost reflektovat současnost a životaschopně se jí přizpůsobit se stává stále méně přitažlivým pro lidi nižších věkových kategorií a tím pádem stále ztrácí už i tak slabé pozice.
Křesťanství, které bylo po celá staletí duchovní a morální oporou Evropy a ze kterého hodnotových základů vyrostl současný evropský blahobyt začalo ztrácet reálný kontakt s lidmi zejména během průmyslové revoluce. Do popředí lidského myšlení se dostával rozum, logika a účelovost, které lidi vzdalovaly od dětské prostoty úzkého spojení s přírodou a přirozené, jednoduché duchovnosti.
Lidé se tím vzdalovaly od požadavku být jako děti, to znamená být dětsky, prostě a jednoduše otevření velkým a zásadním pravdám pravého křesťanství a konec konců i celého svého bytí.
Zatímco tedy vývoj společnosti šel novým směrem, křesťanství ho nedokázalo reflektovat a zůstalo stát na jednom místě. Tím však vznikla propast mezi ním a moderním člověkem, což je obrovská škoda, protože křesťanství v sobě skrývá nesmírně duchovní hodnoty i pro lidi moderní doby. Ba vůbec pro lidi jakékoliv doby! Jeho fatální chybou však je, že se není schopno přizpůsobit současnosti. Přizpůsobit se ne ve své nejhlubší podstatě, ale ve své vnější formě. Neboť jeho pravá a nejvnitřnější podstata je spojena s Pravdou a Pravda zůstává po všechny věky stejná a neměnná.
Může se měnit pouze forma, protože tak, jak kdysi Mojžíš přinášel ve své době věčnou a neměnnou Pravdu v určité formě, odpovídající mentalitě a vnímavosti lidí jeho doby, tak přinesl později tutéž Pravdu i Ježíš ve formě, vhodné pro lidi tehdejších časů. A je velmi zajímavé, že ačkoliv šlo stále o tutéž Pravdu, rozdílnost její formy byla do takové míry jiná, že Mojžíšovi stoupenci tvrdili o Ježíši, že se rouhá Bohu.
To vše však v konečném důsledku znamená, že tytéž principy a tytéž myšlenky, které kdysi hlásal Kristus před 2000 lety, oděné do formy, srozumitelné lidem oné doby se mohou, ba dokonce mají vzhledem ke změně povahy lidstva přetransformovat do nových forem, srozumitelných a pochopitelných člověku dneška.
Problém současného křesťanství, spojený s rapidním úbytkem jeho vyznavačů není tedy problémem jeho nejhlubší podstaty, která je vysoká, vznešená a nadčasová. Jeho neschopnost spočívá ve ztrátě kontaktu s myšlením lidí moderní doby, pro které se stává jeho zastaralá forma nesrozumitelná a nepřitažlivá.
Člověk dneška už totiž není dítětem tohoto stvoření, které by s otevřeností a vděčností přijímalo. Člověk dneška je člověkem rozumu a logiky, který potřebuje věci logicky zdůvodňovat. Nicméně základní a neměnné pravdy křesťanství je možné přetransformovat do nové formy logicky odůvodnitelných duchovních zákonitostí, které budou svou novou, současníkům přijatelnou formou zprostředkovávat přesně tytéž pravdy, jako před 2000 lety. Dětskou důvěru minulosti však musí nahradit přesvědčení, plynoucí z nekompromisní logiky a věcnosti duchovních zákonitostí. No a právě takový druh přesvědčení představuje sílu, která jako jediná může čelit živelnosti víry vyznavačů islámu.
V současnosti se totiž stáváme svědky velkého duchovního boje o to, kam bude v budoucnu Evropa směřovat. Zda k islámu, nebo ke křesťanství!
Dnešní, prázdný, povrchní, mělký a konzumní způsob života, který je do jisté míry následkem nesrozumitelnosti křesťanství totiž síle islámu odolat nemůže. Současný, průměrný, slabošský a na konzum zaměřen evropský živočich je tímto pádem odsouzen k zániku.
Záchrana Evropy spočívá pouze v křesťanství! Nicméně v křesťanství, schopném zprostředkovat staré pravdy novou formou! Formou železné logiky duchovních zákonitostí, která přivede lidi k přesvědčení. K přesvědčení, že je to právě takto a že to ani nemůže být jinak! K přesvědčení, za které se lze plně postavit! K přesvědčení, při kterém by se musel člověk propadnout hanbou, kdyby se za něj nepostavil.
Křesťanství má v sobě opravdu obrovský potenciál! Vážně hledající lidé mohou už i v dnešní době najít myšlenkové proudy, které v tomto směru razí správnou cestu.
Žel, oficiální křesťanství nerozpozná zásadní životní výzvu moderní doby, brání se všemu novému a tím se stává neživotaschopným. A svou neživotaschopností strhává k záhubě celou křesťanskou víru jako takovou, s ní i své stoupence a nakonec i celou Evropu.
Proti síle přesvědčení islámu je totiž možné postavit pouze sílu přesvědčení křesťanství! Nicméně křesťanství novodobého a opírajícího se o železnou logiku duchovních Zákonů. Křesťanství schopného zprostředkovávat lidem současnosti staré pravdy novou formou.
Na závěr si uveďme krátký a jednoduchý příklad toho, jak by se asi dalo křesťanství přetransformovat do novodobé podoby. A ukažme si to na jeho nejzásadnější myšlence, vyjádřené Ježíšovou větou: miluj svého bližního, jako sebe samého.
Žijeme ve stvoření, které je dílem Stvořitele. Stvořitel, jak Tvůrce stojí tedy mimo svého díla, do kterého však zakotvil svou Vůli. Tou Vůlí jsou samočinné Zákony, prostřednictvím kterých vše ve stvoření funguje. No a mezi jeden z nejdůležitějších patří Zákon zpětného účinku. Projevuje se i ve fyzice prostřednictvím zákona akce a reakce: jaká je akce, taková bude i reakce. V duchovní rovině působí ve smyslu slov: co kdo zaseje, to také sklidí.
Ježíšovo doporučení, abychom milovali svého bližního jako sebe samého koresponduje právě s účinky tohoto Zákona. Co kdo totiž ve vztahu ke svým bližním zasévá, to nakonec ve vztahu k sobě samému sklidí.
Jinými slovy řečeno, to, co dělá člověk pro svého bližního, dělá ve skutečnosti sám pro sebe. To znamená, že Kristova slova o lásce k bližnímu jako k sobě samému nejsou jen jakousi krásnou myšlenkou. Naopak, jde o zákonitý děj, poukazující na to, že cesta štěstí a míru každého člověka vede jedině přes lásku, kterou prokazuje svým bližním.
Skutečné a pravé životní štěstí k nám tedy může přijít pouze prostřednictvím projevů naší lásky, ohleduplnosti, úcty, spravedlnosti a porozumění vůči každému z našich bližních. Tím totiž sejeme dobro a proto budeme muset dobro nutně sklízet. Jaká je totiž akce, taková je v zákonech tohoto univerza i reakce.
Pokud ale nemilujeme bližního jako sebe samého, budeme muset naši vlastní nelásku k jiným neustále a opakovaně prožívat v nepříjemných a často i bolestných událostech našeho vlastního života.
No a do takové podoby neúprosné a jednoduché logiky duchovních zákonitostí je možné přetransformovat beze zbytku celé Ježíšovo učení.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Extremisté obhajují mravnost na Slovensku. A kdo obhájí mravnost v Česku?
Je paradoxní, že pokud někdo vybočí ze společensky tolerované míry nemravnosti a usiluje se v tomto směru o nápravu, je veřejně pranýřován a společnost v něm vidí extremistu.
K podobnému mravnostnímu paradoxu došlo nedávno na Slovensku dvakrát. Konkrétně ve spojitosti s Mariánem Kotlebou a jeho funkcí předsedy banskobystrického samosprávního kraje.
Jde o pána, který má za sebou určitou extremistickou minulost, což je nepopiratelné. A proto svého času pobouřila, a to zejména uměleckou veřejnost skutečnost, že tento pán pozastavil všechny dotace jistému divadlu z Banské Bystrice, čímž přímo ohrozil jeho existenci.
Oficiální média označila jeho krok za bezprecedentní. Za bezprecedentní pošlapání kultury a svobodné umělecké tvorby.
Médii byla prezentována fotografie herců onoho divadla, jak nesou rakev, která měla symbolizovat slovenskou kulturu. Šlo o symboliku pohřbívání kultury na Slovensku.
Na základě předchozí, extremistické minulosti pana Kotleby a tohoto jeho nejnovějšího činu byl oficiálními médii jednoznačně formulován závěr, že pravda stojí na straně utlačovaných.
Nicméně časem se přece jen ukázalo, že pravda je jiná! Že zprávy v médiích byly opět více propagandou a vědomou manipulací, jako pravdou.
Už na začátku bylo totiž minimálně zvláštní, že když se mluvilo o zastavení všech dotací a o materiální likvidaci divadla, vůbec se nemluvilo o tom, proč konkrétně k tomu došlo. No a kdo celou věc hlouběji nezkoumal, automaticky zůstal názorově poplatný oficiální verzi médií, na jejímž základě vnímal pana Kotlebu jako nekulturního hulváta.
Přiznám se, že i já sám bych setrval v této pozici, kdyby mi jednoho dne nepřišel email a v něm link s odůvodněním, proč jednal pan Kotleba tak, jak jednal. Mohl bych tento link zveřejnit, ale neudělám to, protože tímto pádem bych se já sám stal šiřitelem zvrhlosti.
Neboť za co jiného, než za bezprecedentní zvrhlost lze považovat představení divadla tance, plného zcela obnažených žen. Jde o typickou, moderní, dekadentní, úpadkovou produkci, která je v současnosti, ať už ve větší nebo menší míře prezentována na divadelních jevištích celého, takzvaného civilizovaného světa.
Režiséři, scénáristé, dramaturgové a mnozí jiní, kteří jsou zainteresováni na vzniku divadelní hry berou kvůli její úspěchu v úvahu velké množství nejrozličnějších věcí, pouze jednu jedinou ne. Mravnost! A proto se staly jeviště současných divadel naší západní civilizace šiřitelem vulgarismů, nemravnosti a zvrhlosti nejhrubšího zrna. A to vše pod pláštíkem jakéhosi uměleckého novátorství a výsostně současné, novodobé divadelní formy, osvobozené od vší pruderie a od všech klišé.
A umělecká veřejnost v tichosti toleruje tuto rostoucí zvrhlost, rafinovaně se skrývající za masku kulturnosti. Kdo totiž není schopen postřehnout v těchto počinech určité vyšší umělecké záměry, je považován za jedince beznadějně kulturně zaostalého a nevzdělaného. Dokonale to připomíná známou pohádku o císařových nových šatech, ve které všichni svorně a s úctou mluví o kultuře, přičemž ale ve skutečnosti jde o zvrhlost.
A za takového stavu divadelnictví nejen na Slovensku, ale v celé Evropě musí nutně vzbuzovat odpor a nevraživost každý, kdo se odváží otevřeně zvolat: císař je nahý! To znamená ten, kdo se odváží podvodníkům, jakož i těm, kteří jsou jimi podvádění strhnout falešnou masku iluze kulturnosti, za kterou se ve skutečnosti skrývá pouze zvrhlost a nemravnost.
A já sám musím přiznat, že tímto jediným, zcela konkrétním činem u mě pan Kotleba vysoce zabodoval, ačkoliv v mnoha jiných věcech s ním nemohu souhlasit.
No a zcela nedávno se všechno znovu opakovalo. Pan Kotleba se totiž zúčastnil představení ochotnického divadla v Brezně, jehož produkci po prvním dějství zastavil. K této události, ve které oficiálně média opět svorně hájili zvrácené a úpadkové projevy takzvané „kultury“, přicházející k nám především ze západu, připojuji oficiální vyjádření banskobystrického kraje. V něm je jasně zodpovězena otázka, proč k tomu došlo:
„Divadelní vystoupení Kováři v podání Divadelního souboru Jana Chalupku z Brezna jsme si objednali jako doprovodný kulturní program při oceňování nejlepších učitelů kraje. Šlo o slavnostní událost, kterou jsme chtěli vyzvednout město Brezno a jeho divadelní soubor. Představení Kováři jsme vybrali na základě doporučení divadelního souboru.
V představení se od počátku používaly krajně expresivní výrazy jako „nakopat r ...“, „rozbít hubu“, nebo „k ...“. Frekvence těchto výrazů se stupňovala až do stavu, kdy se začalo mluvit o „srbských h ...“ a „slovanských l ...“. V této chvíli se předseda BBSK Marian Kotleba i vzhledem na reakce publika rozhodl představení ukončit. Jsme přesvědčeni, že pokud by se v této hře vzpomínali např. „Židovské h ...“, nebo „cikánské l ...“, tak by ti, kteří jsou dnes rozhodnutím předsedy BBSK pobouřeni, žádali toto představení zrušit jako první. V souvislosti s výroky, které v představení zazněly, zvažujeme podání trestního oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení. "
Zároveň připojuji i vyjádření slovenského básníka a překladatele Teodora Křižku:
„Sám do slovenských divadel nechodím už téměř dvacet let. Ne proto, že bych si nevážil mistrovství slovenských herců. Nevážím si je jako profesionály proto, že se nevzpírají úpadku, jak se uměli vzepřít komunismu. Mnohokrát jsem měl nutkání uprostřed představení vstát a vykřiknout: Hnus! Nemám však v sobě tu kuráž. Stydím se za ně. Proto vítám, že se našel politik, který konečně řekl to, co neřekl ani jeden ministr kultury od listopadu 89, ať už za VPN, HZDS, SDKÚ nebo Směr. Tedy ani Snopko, ani Hudec, ani Slobodník, ani Krajcer, ani Chmel, ani Maďarič.“
Co dodat na závěr? Snad jen tolik, že pokud půjdete nejblíže do divadla a pod pláštíkem kvazi umění se tam najednou na vás začne valit nízkost, vulgarita a zvrhlost, zkuste se zamyslet nad tím, zda je to správné mlčky a odevzdaně snášet v domnění, že to tak musí být, nebo zda by nebylo lidské důstojnosti mnohem hodnější vzepřít se proti tomu. Třeba demonstrativním odchodem z představení.
Zkusme se totiž zamyslet nad tím, zda je správné tolerování nemravnosti a zvrhlosti pod jakoukoliv záminkou a zda je opravdu extremismem a nekulturností postavit se proti projevům nízkosti, které právě kvůli našemu přizpůsobování se stále více bují.
Je totiž neuvěřitelným paradoxem, že žijeme ve společnosti, která oficiálně hájí nízkost a která naopak považuje hájení mravnosti za nekulturnost.
PS. Všimněte si zajímavou symboliku, skrývající se za obrazem, na kterém nesou herci divadla tance z Banské Bystrice na svých ramenou rakev. Rakev má podle jejich názoru symbolizovat to, jak pan Kotleba pohřbívá současné slovenské umění.
Ve skutečnosti je to však všechno úplně naopak! Tato symbolika je dokonalým vyjádřením toho, jak právě současné divadelnictví svým příklonem k zvrhlosti a nemravnosti pohřbívá slovenskou kulturu.
Kacířské úvahy o migrantech?
Náhody neexistují, protože náš svět podléhá duchovním zákonitostem. Každá událost, a to i zdánlivě náhodná, je důsledkem nějaké předchozí příčiny. Nic totiž nepadá jen tak beze všeho z Měsíce, a to tedy znamená, že nic na tomto světě se nikdy nestane bez nějaké, tomu předcházející příčiny.
A své příčiny musí mít nutně i to, když v nějakém národě dojde k ozbrojenému konfliktu, k občanské válce, k projevům násilí, či chaosu.
Skrytou, nejhlubší a nejpodstatnější příčinou takového stavu je kvalita vnitřního života onoho národa. Jeho způsob uvažování, vyznačující se třeba nevraživostí, nenávistí, netolerancí, násilností a tak dále a tak dále.
Náš svět totiž vůbec netuší, že způsob myšlení toho kterého národa nelze oddělit od reality, kterou je nucen prožívat. Náš svět netuší, že kvalita vnitřního života národa a jeho hodnotová orientace se odráží na stavu jeho společenských poměrů. Tyto dvě věci nelze od sebe oddělit, protože se jedná o spojené nádoby. Zároveň se v tom však dají vypozorovat účinky jakési velké a dokonalé Spravedlnosti, na jejímž základě se každému národu dostává přesně toho, co si zaslouží a jaký vnitřně je.
Samozřejmě, že při vzplanutí ozbrojeného konfliktu, teroru, nebo občanské války působí několik činitelů. Různé etnické, politické, nebo náboženské skupiny v daném národě bývají často vyprovokované k vzájemné nenávisti vnějšími mocnostmi, které mají svůj zištný zájem na sebevražedné destrukci určitého státu.
Často se vynakládají velké finanční prostředky k tomu, aby podobné ohniska nenávisti v konkrétních státech vznikaly a aby na základě jednoduchého pravidla; kde se dva perou, třetí vítězí, byly konečným vítězstvím občanské války, či jiného ničivého konfliktu nastrčené loutky těch, kteří jej uměle vytvořili, podpořili a financovaly.
Takovým mistrem ve štvaní, v materiální i společenské likvidaci jiných národů jsou například USA, které vyprovokovaly konflikt na Ukrajině, v Sýrii a v mnoha jiných zemích.
O tom ale řeč být nemá, protože ať už je vliv světových mocností na vnitřní dění jednotlivých národů jakýkoliv, vždy jde jen o určitý způsob navádění a pokušení. Pokušení a navádění k špatnému, k nenávisti a k bratrovražednému konfliktu.
A i přesto, že se toto pokušení a nabádání děje velmi sofistikovaným způsobem, prostřednictvím různých neziskových organizací, financovaných západními mocnostmi, prostřednictvím elektronických a tištěných médií, či nějak jinak, konečné rozhodnutí zůstává vždy jen v rukou daného národa. Pouze na jeho volbě záleží, zda podlehne podněcování k nenávisti, nevraživosti a násilí.
Pokud ale cíleně vytvářeny negativní podněty dokáží zarezonovat s negativními emocemi, které tento národ v sobě přechovává, expanduje pak jeho nenávist a zloba do vnější podoby teroru a násilí. Skutečná příčina destrukčního chaosu, v němž se onen národ najednou ocitá je v první řadě spojená s jeho vlastní mentalitou a s jeho vlastním, negativním způsobem myšlení. Jedině on sám je hybnou silou všech událostí, které ho stíhají.
Jaký má pak ale smysl, když lidé utíkají pryč z pekla, na kterém se takto společně podíleli a které oni sami takovým způsobem spolu vytvářely? A není snad zcela oprávněná obava z toho, že pokud tito lidé utečou k nám, vyvolají podobný chaos, nenávist a násilí i u nás, protože jeho skutečné a nejhlubší příčiny, to jest svůj destruktivní a nenávistný způsob myšlení si k nám do Evropy přinesou sebou? A nestane se snad naše naivní, moderní, multikulturně tolerantní respektování jejich pravidel, zásad a smýšlení opravdu začátkem chaosu a vzájemných střetů i u nás?
Říká se, že je lepší jednou vidět, než sto krát slyšet. Právě v této souvislosti si vzpomínám na jistý obrázek, který dokonale vystihoval všechno to, o čem mluvíme. Byly na něm hořící ulice v pozadí a v popředí lidé tmavší pleti, házející kameny. Pod obrázkem stál nápis: svou zemi jsme si už zničili a nyní jdeme k vám.
Je opravdu velmi důležité uvědomit si, že různorodé konflikty v zemích třetího světa mají mnoho příčin. V nemalé míře mezi ně patří i umělé rozeštvávaní zvenčí. Nicméně hlavní příčina, i navzdory tomuto všemu tkví přece jen v mentalitě a způsobu myšlení každého národa samotného. Zjednodušeně řečeno, on sám si je na vině, protože ve všem, co ho potkává je on sám nejdůležitějším hnacím motorem. A to i přesto, že svůj díl viny si nesou i ti, kteří do jeho doutnající nenávisti a nevraživosti přilévaly oleje.
A není snad pak spravedlivé, že obyvatelé daného národa mají zůstat doma, aby na vlastní kůži prožili všechno to nesprávné a strašné, co sami prostřednictvím svého negativního myšlení a prostřednictvím svých nenávistí a nevraživosti přivedli k životu?
Každý z nás se narodil na zcela konkrétní místo na zemi, kde má za úkol žít. To netvrdím já, ale duchovní zákonitosti, které určily každému člověku jeho místo na naší planetě právě tím, kde se narodil. Pokud ale určitý národ dospěje do chaosu a zkázy a pak jeho příslušníci chtějí ujít z této zkázy a z tohoto chaosu, ve kterém se nedá žít, nevytvoří snad znovu stejný chaos i tam, kam utečou? Není snad pak nanejvýš spravedlivé, aby každý musel, byť bolestně okusit to, co prostřednictvím způsobu vlastního myšlení vytvářel, spolu formoval a tím dával do pohybu? A pokud to zplodilo a vyvolalo utrpení, nemají lidé i za cenu tohoto utrpení poznat a pochopit nesprávnost toho, jak uvažovali a k čemuž se dali strhnout? Jak potom mohou dospět k pochopení? Jak se mohou poučit?
A není pak snad pomoc takovým lidem mícháním se do vyšší Spravedlnosti, která dává prožívat každému jen to, co si zaslouží? Aby mohl na vlastní kůži pocítit, že to, co pěstoval a přechovával ve svém nitru bylo špatné a proto to třeba změnit?
Není důsledků bez příčin! Pokud trpíme, my sami jsme tomu museli dát nějakou příčinu! A trpíme proto, abychom tuto příčinu ve formě negativity, kterou chováme ve svém nitru poznali a odstranili. To znamená, abychom podobným negativním, nenávistným, destrukčním a povrchním způsobem už nikdy nemysleli a tím už nikdy více neformovali naše okolí do takové podoby.
Co dodat na závěr? Snad jen to, že osud každého jednotlivce i osud každého národa je důsledkem jeho vlastního způsobu myšlení a kvality hodnot, které uznává. Ve vnějších událostech, které nás stíhají má pak každý jednotlivec i každý národ poznat, jaký skutečně je. Pokud prožívá něco těžkého a špatného musí vědět, že příčinu toho má hledat ve svém vlastním nitru. V tom, jakým způsobem uvažoval a jaké hodnoty uznával.
Řešením však v žádném případě není útěk z toho, co jsme takovýmto způsobem vytvořili. Řešení se skrývá v přijetí osobní odpovědnosti. V pochopení, jakým způsobem jsme takové něco vytvořili a v převzetí odpovědnosti za to, co jsme vytvořili. Pokud tomu chceme uniknout a změnit to, musíme začít měnit sami sebe! A pokud začneme měnit vlastní, negativní a destruktivní způsob myšlení v cosi mnohem konstruktivnější a pozitivnější, začnou se postupně měnit k lepšímu i naše vnější poměry, které jsou vždy jen odrazem naší vnitřní podstaty.
Tento princip samozřejmě platí i ve vztahu k našemu vlastnímu národu. Není tedy vůbec náhoda, v jakých poměrech jsme nuceni žít. Jejich příčinu proto hledejme v kvalitě vnitřního života národa a v hierarchii hodnot, které preferuje. I náš národ totiž prožívá přesně to, co si zaslouží a bude mít vždy jen takovou vládu, jakou si zaslouží.
Člověče, každý jediný, podívej se pozorně do svého vlastního nitra, protože jeho kvalitou určuješ to, jak se budeš mít a v jakých poměrech budeš žít! Pěstuj proto vědomě ve svém nitru jen dobro, čistotu, spravedlnost a ušlechtilost. A už ve svém nitru se stráň každého zla, každé nečistoty, každé nespravedlnosti a každé nečestnosti. Neboť jedině takto můžeš vybudovat ty, nebo tvůj národ, pevný vnitřní základ toho, aby se ti v každodenním životě dobře dařilo.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Dobrý a špatný extremismus! Odhalení pokrytectví a dvojího metru EU
V životě jsme často postaveni před okolnosti, ve kterých se najednou a zcela nečekaně ukáže naše pravá tvář. Například třeba naše faleš a pokrytectví, které se nám jindy daří celkem úspěšně skrývat.
No a přesně k takovému náhlému odhalení falše, pokrytectví a dvojího metru došlo nedávno ze strany EU. Konkrétně ze strany různých, EU nakloněných, oficiálních i neoficiálních zdrojů, které vyjadřovaly své rozhořčení nad nedávnými slovenskými parlamentními volbami.
V nich se totiž do parlamentu dostala extremistická strana a obsadila v něm neočekávaně velký počet křesel. Slovensko bylo kvůli tomu oficiálně i neoficiálně pranýřováno za svůj nacionalismus, dávající do popředí původní slovenské hodnoty, za vyjádření své přízně k extremismu, zaměřenému proti Romům a migrantům, a za své odsuzování evropské politiky multikulturalismu.
V čem však zcela konkrétně spočívá ona faleš, pokrytectví a dvojí tvář EU, nečekaně odhalena její spřízněnými zdroji?
No přece v tom, že na jedné straně byl ve vztahu ke Slovensku odsouzen fašismus, extremismus a všechny jeho projevy, přičemž na druhé straně samotná EU spolupracuje s extremisty a fašisty, a v tichosti toleruje jejich řádění.
Jde zde o precedens, na základě kterého ztrácí EU v očích vnímavých lidí svůj morální kredit a s ním i právo určovat jiným to, co je správné a co dobré. Takové morální právo nemůže totiž v žádném případě spočívat v rukou toho, kdo jedná tak otevřeně dvojtvárně, jakoby již lidé byli zcela hlupáci. Hlupáci, kterým je možné namluvit cokoliv a oni, jako slepé stádo budou i tak nadále věřit „morální“ autoritě, která se jim svou očividnou amorálnosti přímo drze vysmívá do tváře.
Neboť ničím jiným, než vysloveným výsměchem soudnosti veřejnosti je, pokud někdo na jedné straně odsuzuje slovenský extremismus, avšak na druhé straně má dobré vztahy s Ukrajinskou vládou, která spolupracuje se skupinami, otevřeně propagujícími fašismus. A navíc, pokud tyto neonacistické skupiny páchají etnicky motivované vraždění, jako například upalování lidí v Oděse, či jiné, podobné zvěrstva.
Ne, prostě nemůže být pro nikoho už žádnou morální autoritou ten, kdo sice na jedné straně odsuzuje slovenský extremismus, ale na druhé straně v tichosti schvaluje udržování fašistických tradic v pobaltských zemích, kde se každoročně konají pochody sympatizantů Waffen SS, které pobaltské státy považují za své osvoboditele od ruské okupace v období druhé světové války.
Jak tedy vidíme, není fašismus, jako fašismus! Z pokrytecky morálním rozhořčením je totiž odsuzován jen ten, který se právě nám nehodí a který je zaměřen proti našim takzvaným hodnotám. Avšak na druhé straně v tichosti tolerujeme projevy neonacismu na Ukrajině, kde polovojenské oddíly, otevřeně se hlásící k odkazu fašistického zločince Banderu vraždí a páchají zvěrstva. Také EU nic závažnějšího nenamítá ani vůči udržování tradic Waffen SS v pobaltských zemích, protože jejich neofašistická nenávist je zaměřena tím směrem, který je žádoucí. To jest, proti Rusku!
Toto je však z hlediska nejelementárnější morálky postoj výsostně nekompatibilní. Jde o postoj bez pevné morální páteře. Postoj, který pracuje vědomě manipulativním způsobem s pojmy jako lidskost, lidská práva a morálka. Tyto vznešené pojmy mu však ve skutečnosti slouží pouze k tomu, aby jimi zastřel a zakryl skutečné amorální cíle, kterými jsou mocenské zájmy a neutuchající snaha ekonomicky profitovat z jiných.
Celkem otevřeně řečeno, EU se chová tak, že to, co vyhovuje nám a našim záměrům je morální a správné, a to i v případě, že je to ve skutečnosti nemorální a nesprávné. A pokud jsou vraždy a zvěrstva až příliš očividné, jako v případě Ukrajiny, zahraje se to do ztracena.
A naopak, s morálně okázalou pózou je odsouzen takový druh extremismu, který právě nám a našim záměrům nehraje do karet.
Takové něco nesmírně pokryteckého však může fungovat pouze proto, že veřejnost je příliš povrchní a mělká, a proto neschopná vidět ve všeobecně uznávané, takzvané morální autoritě, její bezprecedentní morální zvrácenost.
Pokud se totiž obyčejní lidé vědomě neusilují stát morálními, dobrými, čestnými a spravedlivými, stávají se sami jedinci bez pevné páteře. A to má v dnešní amorální době za následek, že jsou názorově nevyhranění. Že jsou jako třtina ve větru. Stávají bezmocnými oběťmi lži, propagandy, pokrytectví a dvojtvárnosti, protože jim chybí vlastní, pevná morální opora, vybudovaná na skutečných hodnotách dobra a cti, kterou v sobě nikdy vědomě nepěstovali.
Člověče, staň se morálním a čestným, protože jinak se staneš obětí nemorálních! Obětí jejich lží a podvodů! Obětí jejich krásných řečí o demokracii, humanismu a lidských právech, se kterými se vědomě manipuluje! Neboť nakonec může dojít až k tomu, že půjdeš bojovat za tyto krásné ideály, zatímco tvou víru v dobro a tvé naivní nadšení někdo pouze obratně využije k tomu, aby pod maskou krásných slov, manipulatívně stavěných do popředí, prováděl své nečisté záměry, které se ve skutečnosti diametrálně liší od navenek proklamovaných ideálů. A ty budeš ve své nevědomosti zneužit pro mocenské a zištné zájmy jiných.
Člověče, nebuď slepý a uč se rozpoznávat lež od skutečnosti! Uč se demaskovat lež a nedej se zavádět nečestností, skrývanou pod pláštíkem velkých ideálů. Neboť pokud to nedokážeš, staneš se prázdnou loutkou v rukou jiných, kteří s tebou budou vědomě manipulovat, přičemž za tvými zády se budou z tebe smát.
Je něco takového důstojné člověka?
Vlastní lidskou důstojnost a s ní i schopnost rozpoznávat faleš a pokrytectví však můžeš nabýt jedině tehdy, pokud se ty sám začneš usilovat být morálním, čestným, dobrým a spravedlivým.
Pokud se ale takovým nestaneš a pokud ti takové úsilí nebude stát za to, pak přežiješ celý svůj život ve lži a v jakési zmanipulované virtuální realitě, ve které budou ušlechtilé pojmy, jako svoboda, mravnost a lidská práva sloužit k maskování zla a chamtivosti. A ty budeš ve své nevědomosti sloužit zlu ve falešném domnění, že sloužíš dobru.
Jedním z takových smutných příkladů je třeba případ slovenských intelektuálů a kazatelů, kteří se již tradičně zvyknou pasovat do pozice jakéhosi svědomí národa a kteří po nedávných parlamentních volbách vyjádřili ve formě dopisu znepokojení nad zdrženlivým postojem církví vůči zneužívání křesťanské víry a křesťanských pojmů extremistickou stranou Mariána Kotleby.
Nicméně žel, právě tyto stejné takzvané osobnosti se svého času podepsali pod dopis na podporu současné ukrajinské vlády, jejíž počáteční, ale i současné působení je spojováno s takzvaným „Pravým sektorem“. Organizací, otevřeně se hlásící k odkazu banderovců a k fašismu, jejíž aktivity tomu plně odpovídají.
Takový pokrytecký postoj slovenských intelektuálů není tedy ničím jiným, než bezduchým kopírováním zvráceného trendu dvojího metru EU, na jehož základě se ostře odsuzuje extremismus, který nám nejde po ruce, ale v tichosti se toleruje fašismus, který je nenávistně obrácen proti odpůrcům mocenských zájmů EU.
No a na margo již zmíněného, dvojího metru ještě jeden příklad. A sice Saúdská Arábie, která je přítelem a spojencem západu, přičemž humanistický a za lidská práva neustále bojující západ tiše mlčí o tom, že za homosexualitu tam hrozí trest smrti.
Nicméně stejný západ ponechal plný průchod své rozhořčené lidsko právní rétorice tehdy, když nedávno vyšel v Rusku zákon, definující vztah společnosti k homosexualitě a homosexuálům jiným způsobem, než je to standardem v západní Evropě.
I v tomto případě jde o klasickou ukázku postoje bez morální kontinuity, protože na jedné straně, u spojenců, se tiše tolerují věci naprosto nepřijatelné, zatímco na druhé straně se lidsko právně tvrdě bojuje proti Rusku, ačkoli tam homosexuálům ani zdaleka trest smrti nehrozí.
A co je ze všeho nejsmutnější, široké masy ve své povrchnosti, plytkosti a konzumnosti klidně dovolují, aby jim pokrytci a lidé bez jakékoliv páteře určovaly, co je morální a co ne.
Ve středu Evropy se opět vyměnili stráže.
A hle, zloděj a vrah lidem
o morálce káže.
inspirované veršem z písně Karla Kryla
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Smrt Ježíše byla vraždou!
Z hlediska Zákonů ve stvoření a dokonce i z hlediska tehdejšího pozemského zákonodárství zde šlo o neobjektivní, účelový a zmanipulovaný proces.
Hlavní soudce Pilát totiž jasně viděl, že jde o křivé obvinění a o nevinného člověka. Proto sám usiloval o jeho osvobození. Nakonec se však podvolil davu, protože ten byl již předem vědomě zmanipulován.
Negativní důsledky, které měl tento čin na židovský národ se nedají srovnávat s ničím z jeho předchozí historie. Po dobytí Jeruzaléma ztratili židé jakékoliv územní nároky, platné po staletí a byli rozehnáni mezi ostatní národy světa. Opětovný vznik židovského státu byl zrealizován až v polovině 20. století.
Židovský národ však byl skutečně národem povolaným. Proto se do jeho řad rodily lidští duchové mimořádných schopností a kvalit. Kvalit duchovních i materiálních. Nicméně své schopnosti nevyužili a dosud nevyužívají správným způsobem a proto se dá říci, že selhaly po všech stránkách.
Své duševní kvality a duševní převahu totiž často zneužívali pouze k vlastnímu obohacování a vysoké duchovní schopnosti v nich vzbudily pýchu, která jim následně znemožnila a dosud znemožňuje poznat nimi samými tolik očekávaného Mesiáše.
Ovocem takového velkého selhání byl nesmírně těžký osud, který si tím na sebe přivolali a který jim způsoboval utrpení po celá staletí.
Karma, nebo osud totiž není nic jiného, jako dopad důsledků vlastního, nesprávného jednání. Účelem karmy je přimět jednotlivce, nebo i celý národ k přehodnocení svých minulých, nesprávných postojů a činů, k poznání vlastních chyb a k nápravě všeho, co bylo uděláno, nebo vnímané nesprávně.
Pokud však k poučení stále nedochází, pokud se křečovitě a tvrdohlavě stále setrvává na stejných, nesprávných postojích a názorech, pak se vina pouze hromadí a osud bije stále více, ve snaze konečně lidi přimět k procitnutí.
Židovský národ byl tedy po vraždě Mesiáše roztroušený po celém světě a i navzdory všem bolestným úderům, které utržil během dlouhých staletí se i nadále křečovitě drží svého nesprávného stanoviska.
Ke všem zmiňovanému utrpení však vůbec nemuselo dojít, kdyby se tento povolaný a mimořádně schopný národ dopracoval k pochopení Pravdy, přinesené Mesiášem, přijal ji a snažil se ji uplatnit ve svém životě. Celé dějiny naší civilizace by pak vypadaly úplně jinak. A to dokonce i tehdy, kdyby tak židovský národ učinil byť o několik staletí později. Ale žel, jak víme, oni svého Mesiáše stále jen čekají ...
Všechny tyto skutečnosti ve svém sumáře však znamenají pouze jedno jediné: Kristus neměl zemřít na kříži, ale měl se stát duchovním králem Izraele. Izrael měl přijmout jeho učení, žít podle něj a se stát světlým příkladem pro všechny ostatní národy země. Světlým příkladem pozemského života žitého podle Vůle Nejvyššího.
Židovský národ však místo toho zavraždil Mesiáše a zavrhl jeho učení. Proto byl on sám zavržen, rozprášen a pronásledován po celém světě, až téměř do našich dnů.
Zásadní otázka ve vztahu k nám křesťanům však zní: Stalo by se něco takového povolanému židovskému národu, kdyby opravdu měl Kristus zemřít na kříži a kdyby jeho smrt byla Stvořitelem chtěna?
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Je migrace odplata za ničení jiných národů?
Žijeme na planetě Zemi, podrobené duchovním Zákonům. Jedním z klíčových je Zákon zpětného účinku, jehož působení lze vyjádřit velmi jednoduše slovy: co kdo zaseje, to také sklidí. Nebo třeba řečí zákonů fyziky: jaká je akce, taková musí být nutně i reakce.
Zkusme si však účinky tohoto Zákona rozměnit na drobné a ukázat si, jak se projevuje především ve vztahu k současné západní civilizaci.
Jak víme z historie, mnohé státy Západu měli své kolonie. Z kolonií odčerpávali materiální, přírodní, ale i lidské zdroje. Ovládání a bezohledné profitování z jiných bylo totiž hlavním cílem kolonialismu.
Po jeho pádu se však žel mnoho nezměnilo. Změnila se jen forma, zatímco podstata zůstala stejná. Ovládání jiných států a odsávání jejich zdrojů pokračovalo formou kolonialismu ekonomického. Ekonomicky silné národy, to znamená původní koloniální velmoci ovládli silou svého kapitálu státy ekonomicky slabší. Do svého vlastnictví získali všechny strategické podniky a surovinovou základnou. Nakonec nemusíme chodit ani tak daleko, protože i u nás se událo totéž, jen o trochu jemnější formou.
V nedávné době jsme byli také svědky toho, jak se takzvané vyspělé Evropské národy spolupodíleli na likvidaci Libye, jednoho z mimořádně prosperujících afrických států, který se v současnosti nachází v absolutním chaosu a rozvratu. Velmi podobné je to i v Sýrii, kde Evropa opět nemá čisté ruce a podporuje takzvanou umírněnou opozici, která sice vraždí, popravuje a odřezává hlavy, ale pro Evropu přijatelným, umírněným způsobem.
Taková je žel realita současného světa, ve kterém se ten silnější snaží nejrůznějšími způsoby ovládnout slabšího a profitovat z něj.
Nicméně ať už mocné národy světa vykořisťují jakkoli sofistikovaným způsobem národy slabší a vcelku se to považuje za přirozené a normální, není možné, aby něco takovým způsobem zvrhlého uniklo působení duchovních Zákonů univerza. A zcela konkrétně na začátku zmiňovanému, železnému Zákonu zpětného účinku, který působí přesně v duchu slov: co kdo zaseje, to také bezpodmínečně sklidí.
A teď si zkusme položit otázku: co asi musí jednoho dne sklidit ten, kdo zotročuje jiných? Kdo se je snaží ovládat, aby z nich mohl profitovat? Kdo se neváhá spolupodílet na rozvratu států proto, aby na tom ekonomicky a mocensky získal?
Kdo seje zkázu, drancování, ožebračování a rozvrat, musí na základě spravedlivého Zákona zpětného účinku sám dříve nebo později sklidit - čili zažít vlastní zkázu, vlastní ožebračování, vlastní drancování a vlastní rozvrat. No a právě nyní začíná být západní Evropa prostřednictvím imigrace konfrontována se sklizní vlastní setby. Za její rozvrat, rozséván po světě se k ní přibližuje rozvrat vlastní.
Hodně se například mluví o tom, že imigrace je řízený proces. Že jde o dílo dobře organizovaných pašeráckých band, které na tom bohatnou. Říká se také, že jde o proces organizovaný USA za účelem destabilizace Evropy. Mohly bychom samozřejmě ještě dlouho spekulovat o tom, kdo stojí za imigrací tak masových rozměrů, která vykazuje všechny znaky organizovanosti, avšak skutečnou a nejhlubší příčinou, která je rozhodujícím hybným momentem tohoto dění je Zákon zpětného účinku. Jde o účinek zákona akce a reakce, kdy na základě předchozí akce přichází odpovídající reakce.
Velkou otázkou však zůstává, co s tím? Jak se vlastně k imigraci postavit a jakým způsobem ji správně řešit?
V první řadě by mělo dojít především k hlubokému pochopení toho, o co tu vlastně jde. K pochopení toho, že jednotlivci, ale i celé národy nemohou nikdy beztrestně dělat jiným to, co nechtějí, aby jiní dělali jim. Pokud totiž něco takového jiným dělat budeme, Zákon zpětného účinku nám to musí jednou nutně vrátit.
Z tohoto důvodu bychom tedy měli změnit vzorec svého chování. Měli bychom se už konečně naučit vidět v každém člověku stejného člověka, jako jsme my samotní a podle toho se k němu i chovat. A to také znamená, že i v jiných národech bychom se měli naučit vidět národy se stejnými právy, jako jsou ty naše. Měli bychom se už konečně naučit skutečné lidskosti a vzájemné, rovnoprávné koexistenci národů.
Měli bychom se tedy už konečně naučit jednat s jinými, zacházet s jinými a chovat se k jiným tak, jak chceme, aby jiní jednali s námi a zacházeli s námi. Neboť v železných Zákonech tohoto univerza nemůžeme ve vztahu k sobě samým očekávat nic jiného, než jen to, co jsme my sami rozsévali ve vztahu k jiným.
Pokud se chce Evropa zachránit, musí nutně změnit způsob vlastní setby, protože její drancování jiných národů vyvolalo imigraci, která přináší v neodvratném zpětném účinku realitu drancování na její vlastní území.
Skutečná pomoc evropských národů imigrantům má spočívat především v pomoci zemím, z nichž imigranti přicházejí. Má spočívat ve snaze o nápravu životních poměrů těchto zemí do takové míry, aby se tam mohli imigranti co nejdříve vrátit.
Pokud totiž budeme přijímat imigranty, ale nezměníme svůj drancující přístup k zemím třetího světa, který imigraci plodí a vytváří, nic se tím nevyřeší, protože ona prvotní příčina zla, skrývající se v principu drancování a sdírání jiných zůstane stále aktivní. Přijímání uprchlíků je za takových okolností jen jakýmsi uspokojováním špatného svědomí, avšak bez skutečné ochoty řešit podstatu celého problému, kterým je právě drancující přístup k jiným národům. A to ať už prostřednictvím přímé vojenské síly, nebo nepřímo, ale stejně ničivě prostřednictvím síly ekonomické. Vypadá pak až smutno směšné, když na jedné straně chceme sice imigrantům pokrytecky pomáhat, ale na druhé straně nechceme upustit od zločinného systému, který imigranty a imigraci produkuje.
Avšak za drancování se Evropě v Zákoně zpětného účinku nemůže dostat nic jiného, než drancování. Toho se v blízké době budeme muset stát žel svědky, pokud se Evropa co nejdříve nezmění.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
I socialismus měl své pozitivní stránky
Nic není úplně černé, ale ani zcela bílé. Pokud se objektivně díváme na svět zjistíme, že vše má své pro a své proti. A přesně tak je to i se současným a bývalým společenským systémem. Ne všechno v tom bývalém bylo špatné a ne všechno v tom současném je pouze dobré.
Mnoha dříve narozeným lidem se proto bytostně příčí dnešní, jednostranné a propagandisticky orientované, černobílé vidění vztahu mezi současností a minulostí v oficiálních médiích.
Kdo během bývalého společenského systému absolvoval vojenskou prezenční službu ví, že voják mohl být za své dobré výsledky odměněn trojím způsobem. Za prvé to byla fotografie před rozvinutou zástavou pluku. Za druhé fotografie před rozvinutou zástavou praporu. A za třetí dočasné opuštění posádky - takzvaný opušťák.
O této stupnici odměňování kolovaly žerty a první dva stupně byly víceméně formální, protože vojákům se za odměnu dávali především opušťáky.
Proč o tom mluvíme? Neboť na zmíněném příkladu, a podobných příkladů z dob dávno minulých by se dalo najít ještě mnohem víc můžeme vidět, že socialismus alespoň formálně stavěl na první místo službu určitému ideálu.
Socialismus tedy v jistém smyslu tušil, že skutečná velikost člověka a skutečné lidství se může plně plně rozvinout pouze ve službě vyšším ideálům. Toto poznání je opravdu něčím zásadním a velmi velkým, jen žel, nebylo prostřednictvím poznání pravých ideálů dotaženo do úspěšného konce.
No a teď se podívejme na kapitalismus. V co věří kapitalismus? Na čem stojí a co staví na nejvyšší místo? Odpověď je jednoznačná: kapitál a tedy peníze! Vždyť přece takové už nese pojmenování! Žádné ideály! Vše stojí a padá pouze na penězích. To je to nanejvýš rozhodující! A pokud se i tu a tam mluví o nějakých ideálech, ještě i oni musí sloužit především penězům a ještě i za nimi se skrývají pouze peníze a zisk.
Zatímco tedy v socialismu sloužil člověk určitým ideálům, v kapitalismu slouží především penězům. Peníze rozhodují všude a ve všem. Jsou tedy měřítkem všech věcí a člověk je jejich otrokem. Ten totiž, kdo peníze nemá otročí proto, aby byl schopen alespoň přežít a ten, kdo peníze má, otročí proto, aby je měl ještě víc. Peníze, které si lidé vytvořili proto, aby si jimi usnadnili vzájemný výměnný styk, a tedy aby jim sloužili, se však lidem časem staly modlou a lidé samotní začali sloužit penězům a dali se jimi zotročit. Taková je podstata společenského systému, ve kterém v současnosti žijeme.
Zkusme se na celou věc podívat prostřednictvím citu a zkusme vycítit, co je víc a co tedy stojí výše. Či otrok peněz, nebo služebník ideálů? Co je více hodné člověka a jeho lidské důstojnosti? Myslím, že odpověď bude je jednoznačná. To vyšší a skutečně lidské v nás se přiklání ke službě ideálům, avšak naše každodenní realita je realitou otroctví peněz, pro jejichž získání jsme ochotni udělat téměř vše. I pošpinit vlastní lidskou důstojnost, či lidskou důstojnost jiných.
Je nám tedy jasné v čem byl socialismus lepší? V pochopení toho, že máme sloužit ideálům. Jen to musí být ideály vysoké a pravé.
Ale jaké jsou to ty vysoké a pravé ideály? No přece dobro, spravedlnost, čestnost, ušlechtilost, čistota, lidskost a duchovnost. Jim máme sloužit, protože jedině oni mají schopnost zvedat a pozvedat jednotlivce i celou společnost. Neboť služba nejvyšším, pravým a skutečným ideálům dělá ve skutečnosti z člověka člověka. Neboť to, co stojí vysoko má schopnost zvedat, ovšem to, co stojí nízko nás naopak snižuje. A proto ve srovnání s tím, jaké by měl mít člověk skutečné cíle a ideály je současné otroctví peněz latí, nastavenou nesmírně nízko. Z lidí to dělá otroky a mnohdy jej snižuje až hluboko pod lidskou důstojnost.
Peníze jsou sice k životu potřebné, ale nesmí stát nikdy na prvním místě. Nesmí se stát středobodem všeho tak, jak je tomu dnes. Pokud se lidé a společnost k tomu sníží, pak to půjde od desíti k pěti. Půjde to dolů, protože nízké nemůže táhnout nikde jinde než do nížin.
Vzestup jednotlivce i celé společnosti tedy primárně nespočívá v pouze v racionalizaci a zefektivňování systému, který je v samotném jádru špatný, protože se klaní modle peněz.
Vzestup jednotlivce a celé společnosti spočívá tedy ne reformování, ale v naprosté změně systému, ve kterém bude stát v popředí a uprostřed všech zájmů celospolečenská snaha o dosahování vysokých a vznešených ideálů, přičemž peníze se musí stát záležitostí druhořadého charakteru.
Ve středu zájmu musí tedy stát především trvalá snaha o dobro, spravedlnost, čestnost ušlechtilost, čistotu, lidskost a duchovnost. Jedině pak se začnou věci zlepšovat. Jedině pak se budeme moci mít všichni lépe. Všichni a ne jen někteří!
Nicméně ti někteří, kteří se dnes mají dobře a kterým se daří profitovat ze současného systému, postaveného na zvráceném uctívání modly peněz, ti věru opravdu nemají zájem na tom, aby se něco změnilo. Jsou to totiž většinou ti, kteří stojí na nejvyšších příčkách společnosti a mají přímý vliv na její chod a směřování.
Jak ale změnit systém k lepšímu, když ti nahoře o to nemají zájem? Jisté úsloví říká, že každý národ má přesně takovou vládu, jakou si zaslouží. V těchto slovech se skrývá velká moudrost. Jaký je totiž národ a jaké hodnoty uznává, právě lidé takového druhu se mohou vyšvihnout na jeho vrchol. Pokud se však národ, lidé a jednotlivci začnou měnit k lepšímu, pokud začnou usilovat o skutečné a pravé hodnoty, pak, jedině pak se mohou postupně propracovat do popředí společnosti lidé, nesoucí v sobě tyto hodnoty a snažící se jej i aktivně prosazovat.
Změna k lepšímu, hodnotnějšímu a lidsky důstojnějšímu k nám tedy nemůže přijít změnou ve volbách, ale jedině prostřednictvím naší osobní změny. Jedině my musíme vyvinout snahu o pravé a skutečné ideály. Kéž by se našlo co nejvíce lidí, kteří to pochopí. Kteří pochopí, že za ně nikdo neudělá to, co musí provést jedině oni samotní. A pak, když tak učiní se jim dostane také přesně takové vlády, jakou si opravdu zaslouží.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Víme vůbec, co je to vlastně dobro?
Když chceme pochopit, co je to ve skutečnosti dobro, stačí si pouze před tento pojem dosadit slovíčko - obecné.
Skutečné dobro, čili dobro obecné je dobrem pro všechny lidi v tom nejširším měřítku. Každé jiné „dobro“, které v sobě nezahrnuje prospěch celku ve skutečnosti žádným dobrém není. Je to pouze egoismus a tedy zlo.
Zlo bývá totiž často chtěním „dobra“, ale bez ohledu na celek. Jde o ohraničené chtění dobra, vyhovující pouze určité úzké a omezené části celku. Stojí tedy svým způsobem proti celku, který zahrnuje celé lidstvo bez výjimky.
Vezměme si příklad obyčejného, průměrného člověka. Jeho rodina je pro něj vším. V zabezpečení rodiny vidí to nejvyšší dobro. Celý jeho duševní obzor je doslova omezen takovým chápáním „dobra“. Pokud by ho náhodou život postavil před dilema rozhodování mezi dobrem jeho vlastní rodiny a dobrém třeba celonárodního významu, pokud by se měl rozhodnout mezi těmito dvěma alternativami, rozhodl by se pro ono úzké „dobro“ vlastní rodiny a to i v případě, kdyby jeho rozhodnutí uškodilo celému národu.
Podobným způsobem svého času jednali například mnozí politici, kteří za určitou úplatu, či jiné výhody prodali hluboko pod cenu klíčová energetická odvětví státu a tím, pro svůj osobní prospěch, nebo prospěch své rodiny, okradli a poškodili celý národ. A žel, mnozí politici podobným způsobem jednají v jiných věcech i dnes.
Jakékoli „dobro“, které nezohledňuje v první řadě zájmy celku v tom nejširším, všelidském slova smyslu je ve skutečnosti sobectvím a zlem. Je jím například omezené „dobro“ jednotlivé osoby, rodiny, firmy, politické strany, náboženství, státu, politického systému, atd, které se zpravidla vždy v určitém bodě dostává do konfliktu se skutečným, obecným dobrem celku.
Zlo je tedy sobectví a zúžený pohled na realitu, zatímco dobro souvisí se všeobsáhlosti, co bylo již před 2000 lety geniálně shrnuto do jednoduchých slov: Miluj svého bližního jako sebe samého! Čili, chovej se k jiným tak, jako by si to byl ty sám, protože každý z nás je přece nedílnou součástí jednoho velkého celku, o jehož dobro máme všichni společně usilovat.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Blud multikulturní společnosti
V současnosti preferovaný multikulturalismus stojí v rozporu se zákonitostmi univerza. A je úplně jedno, jak racionálně a vzletně se budou lidé snažit tento nesprávný jev omlouvat, protože žel, výchozí pozice jejich myšlení a celkového nazírání na realitu je nesprávná. Jejich vnitřní život je totiž omezen pouze čistě hmotným a materiálním vnímáním. A podobná omezenost nemůže zplodit nic jiného, než něco, co není správné.
Existuje však i jiný pohled na život. Pohled nejen zdola, od hmoty, ale také shora, z ducha. Pohled, představující určitou nadstavbu nad vnímáním většiny lidí, neschopných ani jen ve svém myšlení překonat hranice hmoty.
No a z tohoto duchovního pohledu se multikulturalismus jeví úplně jinak, protože právě duchovní Zákonitosti určují každému člověku místo na zemi. A sice místo jeho pozemského zrození, kde má žít, působit, rozvíjet se a duchovně růst.
Je to děj, probíhající na základě velkého vesmírného Zákona stejnorodosti, jehož prostřednictvím je stejné přitahováno k stejnému. Vyjádřením účinků tohoto Zákona je i známé rčení: vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.
Reálné to znamená, že jednotlivé národy naší planety představují určité stupínky velké školy života. Představují určité stupně zralosti, poskytující prostor pro rozvoj lidských duší, z nichž každá se rodí do zcela konkrétního národa právě na základě Zákona stejnorodosti.
Celkem jednoduše si to můžeme představit jako základní školu s ročníky od jedna do devíti. Každé dítě, nacházející se ve svém osobnostním vývoji na úrovni prvního ročníku je automaticky zařazeno do prvního ročníku, každé dítě, osobnostně zralé do druhého ročníku je zařazeno do druhého ročníku a tak dále.
Na základní škole nikoho ani nenapadne vytvářet třídy, které by byly směsí žáků všech ročníků. Z toho by přece nemohlo vzejít nic dobrého.
Nicméně žel, ve velkém celosvětovém měřítku jednáme právě takovým způsobem a prostřednictvím multikulturalismu vytváříme cosi, co je směsí nejrůznějších národů a tedy nesourodou směsí nejrozmanitějších úrovní zralosti. Tím vytváříme nestejnorodý chaos, který není přínosem pro nikoho ze zúčastněných.
Pokud nyní začnete hledat nějaké důvody, potvrzující že multikulturalismus má přece jen své výhody, budou to vždy, tak jak již bylo zmíněno na začátku, jen důvody, zohledňující hmotné, materiální a tedy omezené hledisko. Z duchovního hlediska je to však chaos, který nepřináší nic dobrého. Chaos, který se příčí velkému vesmírnému Zákonu stejnorodosti, protože multikulturalismus je snahou o spojování nestejnorodého. Je snahou o spojování lidí nejrozličnějších a nejrozmanitějších úrovní duchovní zralosti.
Správné je však jedině to, co je přirozené! A co je přirozené určují duchovní Zákonitosti univerza. Ve vztahu k jednotlivým národům naší planety to znamená, že mají zůstat vzájemně nesmíšené a národně konzistentní. Každý z nich se má vyvíjet svým vlastním způsobem. Každý má stavět na své vlastní jedinečnosti a výjimečnosti. Každý má zůstat sám sebou. Nemá kopírovat jiných a snažit se být jako jiní.
I osobnost každého člověka je přece jiná. Každý by měl být proto samým sebou a neměl by napodobovat jiných. Stejně má i každý národ zůstat sám sebou a nemá se opičit po druhých.
Proč je to tak a ne jinak si ukažme na dvou příkladech.
Pokud někdo kupoval svým dětem plastelínu ví, že čistě nová se skládá z více barev. Červené, žluté, modré, zelené a tak dále.
Pokud se ale dítě s plastelínou delší dobu hraje, barevné kousky se vzájemně promíchávají, až nakonec po určitém čase vznikne jakási jednolitá hnědá masa, která není na první pohled příliš vábivá a která v sobě pohltila veškerou předchozí svěžest čistě nových, barevných kousků plastelíny.
No a cosi velmi podobného se děje i s příslušníky jednotlivých národů při vytváření multikulturních směsí. Tvárnost plastelíny je podobná tvárnosti lidských duší, které se mísí s rozmanitými vlivy, stále více ztrácejí svůj původní barevný odstín a transformují se do jednolité multikulturní masy. Tím zaniká původní, přirozená pestrost a vzniká konformní šeď. V multikulturním guláši je obsaženo vše, přičemž to vše se postupně a nepozorovaně přetváří v nic. Svěžest nejrozličnějších odstínů různorodosti totiž pomaličku pohlcuje multikulturně jednolitá masa.
Nebo jiný příklad. Mnozí chodí rádi do přírody, kde mohou načerpat posilu a osvěžení. Představme si třeba letní louku plnou květin. Nacházejí se na ní květiny nejrůznějších tvarů, velikostí, vůni a barev, což značí, že podstatou krásy, která nás v přírodě tak osvěžuje je pestrost a rozmanitost. Jak je tedy vidět, evoluční vývoj nesměřoval ke konformitě, ale k pestrosti. Prakticky to znamená, že zde dnes nemáme pouze jediný druh květu, který by byl jakýmsi souhrnem všech dosavadních květin, dosud existujících na zemi. Naopak, evoluční vývoj směřoval rozmanitosti a různosti druhů, přičemž tyto druhy zůstávají vždy čisté a vzájemně se nemíchají.
No a přesně stejně je to i se všemi národy naší planety. Každý z nich je zcela osobitým květem, který přispívá do krásy a obohacení celku právě svou vlastní, specifickou vůní, barvou, tvarem i velikostí. Národy země mají zůstat rozdílné, protože správný rozvoj lidské civilizace má sledovat cestu přirozenosti.
Pokud se ale lidé začnou vzdalovat od přirozenosti, pokud se domnívají být chytřejšími než to, co je přirozené a tedy normální, pokud začnou vytvářet a preferovat věci nepřirozené, pokud začnou v rozporu s velkým vesmírným Zákonem stejnorodosti prosazovat chaos nestejnorodých multikulturních směsí, dříve nebo později budou muset bolestivě poznat, že to není cesta k rozkvětu a rozvoji, ale cesta ke konfliktům, problémům a možná až tragickým společenským střetům.
Souhrnně lze říci, že každého člověka jako jednotlivce i všechny národy země může vnitřně, kulturně, ale i hmotně povznést pouze to, co koresponduje s duchovními Zákony univerza. Vše ostatní nám musí z dlouhodobého hlediska přivodit škodu, a to i tehdy, pokud by se to z krátkodobého rozumového hlediska i jevilo jako pozitivní.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Migrace nekoresponduje s Vůlí Stvořitele!
Lidé se už dávno přestali ptát na to, zda je jejich jednání v souladu s Vůlí Stvořitele a jeho Zákony. Vůbec nás už nezajímá, zda jsou naše názory a naše snahy o řešení nejrozličnějších problémů kompatibilní se Zákony Tvůrce univerza. Můžeme sice ve své svobodné vůli jednat právě takto, avšak naše jednání se tím dostává do rozporu se Zákony univerza, což pro nás musí mít zcela logicky nepříznivé důsledky.
Tak je to i s imigrací. Náš fatální nezájem o to, jak bychom měli tento problém správně vnímat a řešit se proto musí nutně skončit katastrofou.
Určitě bude tedy přínosné, pokud se pokusme podívat na problematiku imigrace právě z hlediska duchovních Zákonů.
V celku stvoření, zahrnujícím v sobě jako hmotný, tak i duchovní rozměr vládne Spravedlnost. Pouze na zemi je tomu vinou lidí jinak. Lidé se totiž o Zákony skutečné Spravedlnosti nezajímají a nesnaží se je vědomě aplikovat do svého každodenního života.
Avšak na základě této vyšší Spravedlnosti není vůbec žádná náhoda, na jaké místo na naší planetě a do jakého konkrétního národa se každý člověk rodí. Zrození na zem je totiž procesem, řízeným duchovními zákonitostmi. Ty objektivně a nestranně posuzují všechny kvality lidské duše, všechny její klady a zápory, všechny její chyby, viny, nedostatky, ale i přednosti. No a na základě maximálně spravedlivého a nestranného posouzení se pak každá lidská duše rodí do zcela konkrétního národa na zemi, který představuje to nejvhodnější místo pro její další duchovní a osobnostní růst.
V prostředí, které bylo člověku určeno vyšší Spravedlností má odložit své viny, vymazat své chyby a vyrovnat své účty. A pokud jsou i mnohdy tyto podmínky tvrdé, jsou každopádně spravedlivé, protože právě tak si to člověk zasloužil na základě souhrnu kvality svého předchozího bytí.
Spravedlivými Zákony univerza je při posuzování našeho místa na zemi bráno v úvahu především to, co je dobré pro náš duchovní vzestup a ne to, co je nám osobně příjemné. Tyto Zákony mají totiž na zřeteli naše celkové dobro, zatímco lidé mají na zřeteli jen své momentální, hmotné dobro. O zájmy svého ducha a své duše, čili o své skutečné zájmy dbá jen málokdo.
Rodná zem představuje tedy pro každého člověka právě to místo na naší planetě, kde má dozrávat ve své lidskosti, čestnosti, ušlechtilosti, spravedlnosti a duchovnosti. V podmínkách, do kterých se zrodil, má za úkol přetvářet sám sebe k lepšímu a zároveň má usilovat i o zlepšení podmínek, ve kterých se ocitl.
Posláním každého člověka je totiž bojovat za dobro a spravedlnost právě na tom kousku země, kde se narodil. Tím dozrává jeho osobnost a tím zlepšuje i své vlastní, životní poměry.
Lidskou duši, přicházející na zem můžeme připodobnit k rytíři, vstupujícímu na bojiště. Bojiště představují životní podmínky v místě jeho zrození, ze kterého nemá zbaběle utíkat, protože to je jeho osudem.
Ocel se kalí v ohni a člověk v utrpení!
Toto úsloví platí zvláště ve vztahu k těžkým životním podmínkám, ve kterých má člověk dokázat ustát svou lidskost a rozvinout svůj smysl pro spravedlnost. Duchovní vývoj od nás totiž vyžaduje, abychom se stali bytostmi, pevně stojícími na pozicích dobra, ať už se kolem nás děje cokoliv. Toto je jedna strana mince. Jde o pohled shora, zohledňující zájmy lidského ducha a jeho rozvoj. Jde o osud, který nám byl zde na zemi určen dokonalou Spravedlností Zákonů Stvořitele. Spravedlností, projevující se místem našeho zrození na zemi.
A teď se podívejme na druhou stranu mince. Na pohled zdola, čili na pohled čistě hmotný, který nebere na zřetel duchovní Zákony a vyšší Spravedlnost.
Člověk, vnímající život takovýmto omezeným způsobem se bude vždy na zemi usilovat pouze o hmotný prospěch. Bude brát v úvahu pouze zlepšení svých materiálních a finančních poměrů. A pokud se mu naskytne možnost zlepšit to nějakým výrazným způsobem neváhá a migruje, byť i na opačný konec naší planety.
Ale položme si důležitou otázku: Pokud se budeme mít v cizině lépe, budou tyto lepší životní podmínky dostatečně stimulovat rozvoj našeho ducha a naší duše? Nemůže dojít k tomu, že si sice hmotně polepšíme, ale duchovně budeme stagnovat, nebo ještě dokonce upadat?
Pokud se na život díváme pouze z hlediska hmotného prospěchu, je každé jeho zlepšení považováno za věc vysloveně pozitivní. Ale co zájmy našeho ducha a naší duše? Vždyť jak řekl kdysi Ježíš, co je člověku prospěšné, kdyby byť celý svět získal, když tím uškodí své duši?
Nepromrháme a nepromarníme tímto způsobem vlastní život, jehož skutečným účelem je právě duchovní rozvoj a duchovní vzestup? A nebudeme si pak snad muset zopakovat tuto lekci školy života, ale ještě v mnohem horších a těžších podmínkách?
Myslíte si snad, že je opravdu možné postavit se bez vážných duchovních následků proti rozhodnutí vyšší Spravedlnosti, která každému z nás určila prostřednictvím místa našeho zrození zcela konkrétní místo na zemi, na kterém má žít a působit?
Ale protože lidé o těchto věcech nic nevědí a ve své nevědomosti ignorují duchovní Zákony, musí jim jejich postoj nutně přinášet škodu. Škodu duchovní, ale i hmotnou v podobě nejrůznějších problémů, konfliktů, napětí a disharmonie ve společnosti tak, jak je tomu v současnosti ve vztahu k imigraci a imigrantům.
Mnohým by určitě mohlo být nápomocné, kdyby se k nim duchovní Zákony univerza dokázali přimluvit lidskou řečí. Pokud by to tedy bylo možné, řekli by nám pravděpodobně asi toto:
Člověče, tvé místo je doma! V národě a na půdě, kde ses narodil. Tam máš dozrávat, tam se máš stát lepším člověkem a tam máš usilovat o zlepšení poměrů, v nichž žiješ. Neboť právě toto místo ti určili spravedlivé Zákony Nejvyššího, o nichž spravedlnosti a dokonalosti nepochybuj!
Člověče, můžeš opustit svou domovinu. Můžeš odejít do ciziny, ať už na kratší nebo delší dobu. Můžeš poznávat svět a získávat zkušenosti, ale pamatuj, že tvé místo je doma. Tam by ses měl nakonec vrátit.
Zde využij své zkušenosti, které si ve světě nabyl! Zde napomáhej k pozvednutí vlastního národa, protože tím zároveň pozdvihneš sebe sama a svou vlastní duši.
Člověče, pamatuj, že si jako rostlinka, zasazená na zcela konkrétní místo na zemi, která může jedině na tomto místě dospět k plné síle a kráse.
Pokud ale bude prosazena někde jinde, bude jí určitou dobu trvat, než se vzpamatuje. A když se konečně vzpamatuje, nikdy se už nerozvine do takové síly a krásy, jako by to dokázala na půdě, která jí byla Stvořitelem původně určena.
Člověče, máš svobodnou vůli a můžeš samozřejmě jednat jinak. Ale věz, že vše, co nemá opory v Zákonech Stvořitele nemůže být dobré, ani správné. A ani to nemůže člověku přinést štěstí, nebo mít dlouhého trvání.
PS. Tento text se vztahuje na všechny imigranty ekonomického charakteru. Evropa by je měla vrátit zpět a pokud přispěla k devastaci zemí, z nichž imigranti přišli, pokud se podílela na jejich drancování a rozvratu, měla by jim ekonomicky pomoci, aby odtud nikdo nemusel utíkat.
Dočasný azyl by měl být poskytnut pouze lidem, prchajícím ze strachu o holý život. Mezinárodní společenství by mělo přispět k co nejrychlejšímu urovnání tamního válečného konfliktu a také k co nejrychlejší normalizaci životních podmínek do takové míry, aby se dočasní žadatelé o azyl mohli vrátit domů.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Hanba současné literatury
Podstata této hanby, která se žel týká většiny toho, co současní spisovatelé napíšou, se skrývá v hodnotovém posunu. V mimořádně negativním hodnotovém posunu ve srovnání s tím, jaké hodnoty byly preferovány spisovatelskou obcí řekněme třeba před takovými 100, až 150 lety a tím, jaké hodnoty jsou spisovateli preferované dnes.
V zmíněných, dávných dobách probíhaly v našem středoevropském prostoru rozličné národně obrozenecké snahy a hlavním záměrem drtivé většiny tehdejších spisovatelů bylo především národní pozdvižení. Šlo jim o povznesení národa na vyšší stupeň. Na vyšší stupeň poznání, národního sebeuvědomění, ale i etiky a morálky. Těmto snahám odpovídal obsah knižního a periodického tisku. Ve většině tehdejší románové, či jiné beletrické tvorbě byl preferován ideál dobra, které po větších, nebo menších peripetiích nakonec přece jen vždy zvítězilo.
V současnosti je to však žel úplně jiné. Dnešní doba takové morální a etické klišé dávno překonala. Tvorba současných spisovatelů se snaží být především realistická a ve snaze o plastické a takzvané plnokrevné vystižení reality dneška používá slova a výrazy, nebo popisuje situace a děje, které by byly před zmíněnými 150 lety naprosto nepřijatelné. Nepřijatelné proto, že tehdy šlo většině spisovatelů o pozvednutí čtenářské obce, zatímco dnes jde většině spisovatelů především o úspěch.
O úspěch, postavený hlavně na tom, co lidé chtějí číst, co je přitahuje, co je pro ně zajímavé a atraktivní. Spisovatel se tedy často kvůli úspěchu sklání před vkusem a požadavky čtenáře a ve svém díle se mu snaží nabídnout to, co žádá.
Nabídka tedy plně odpovídá poptávce. A žel poptávka není po dílech ušlechtilých, nebo hodnotově a mravně bohatých, ale naopak, po dílech vyhovujících lidskému sklonu k povrchnosti, plytkosti a nízkosti. Vyhovujících lidskému sklonu k slabostem nejrůznějšího druhu, jakými jsou například tělesné vášně, agresivita, násilí, či vulgárnost.
Jinými slovy řečeno, existuje velké množství děl současných literárních tvůrců, ve kterých se nachází tolik lidské nízkosti a plytkosti, že každý čtenář, který si váží sám sebe jako člověka musí takové knihy po přečtení prvních stránek okamžitě odložit.
Jsou to totiž často žel knihy takové mravní „kvality“, že jejich největším přínosem pro lidi by bylo to, kdyby nebyly vůbec nikdy napsány. Vnitřně, čili citově a myšlenkově jich totiž poškozuje a špiní.
Zkusme si například představit, že kráčíme po blátivé cestě a najednou uklouzneme a spadneme. Když vstaneme jsme celí od bláta. No a velmi podobné je to i ve vztahu k našemu vnitřnímu životu tehdy, pokud čteme morálně a hodnotově úpadkovou literaturu, která působí na naše nitro a naši duši tak, jako kdyby je někdo zaházel blátem.
A toto znečištění zatěžuje lidskou duši. Všechno totiž, co je těžké, čili nečisté musí nutně klesat pro svou tíhu směrem dolů. Neboť takto působí duchovní zákon tíže, na jehož základě musí všechno těžké a nízkostí zatížené klesat dolů. Člověk musí klesat duševně dolů.
Jen se zkusme se v této souvislosti zamyslet nad pojmy, jako jsou „nebe“ a „peklo“. Peklo je v souladu se zákonem tíže situováno směrem dolů a nebe zase směrem nahoru. To znamená, že vše nízké, nečisté, vulgární, násilné a smyslné musí člověka nutně duševně strhávat směrem dolů. Musí ho to duševně těžit a zatěžovat.
A přesně taková je žel převážná většina současné literatury, která může mít mnohdy dokonale vybroušenou formu, zajímavý děj, může se vyznačovat výrazným vypravěčským mistrovstvím, ovšem její nejzásadnějším podprahové poselství je poselství nízkosti a úpadku.
A na tom nic nezmění žádná pozitivní literární kritika, žádný příznivý ohlas čtenářů, ani žádná vysoká čísla prodejnosti, protože zákon tíže nelze oklamat, a tedy všechno to, co je nízké a co je podáváno nízkým způsobem je duševně zatěžující a čtenáře to musí duševně stahovat dolů.
V zmíněném Zákoně tíže však můžeme nalézt zároveň i odpověď na to, v čem spočívá skutečná a pravá hodnota. V čem spočívá skutečně hodnotná literatura.
Spočívá jedině v tom, co vnitřek čtenáře povznáší. Co povznáší jeho duši. Co ho duševně zvedá vzhůru. Co má v sobě pozitivní hodnoty a ideál dobra jako konečný cíl a jako konečné vítězství všech snažení.
Neznamená to ale, že v literatuře nemůže být psáno i o odvrácených a nízkých stránkách lidského života. Nikdy to však nesmí být něco samoúčelného. Musí to vždy sloužit pouze jako popis okolností, z nichž se hledá východisko a které se hrdinové příběhu snaží pozitivním způsobem překonat.
Každá literatura, která nesměřuje k vznešenému ideálu dobra jako ke konečnému cíli veškerého lidského snažení je ve skutečnosti zbytečná, škodlivá a zavádějící. Pokud totiž čtenáře nepovznáší k dobru a nezvedá vzhůru, zůstává pak už jen druhá možnost, spočívající v jejich strhávání dolů.
Vzpomeňme si také na známé úsloví, které říká: Řekni mi co čteš a já ti řeknu kdo jsi. Toto úsloví však nemá být chápáno ve smyslu osobní intelektuální prestiže, pramenící z čtení toho, co je dnes z hlediska současné literární produkce „IN“.
Toto úsloví má platnost především v morální a etické rovině, a z tohoto hlediska bychom ho mohli parafrázovat asi takto: Řekni mi, jakou výši morální a etické úrovně má to, co čteš a já ti řeknu, na jaké duševní úrovni si.
Psaní a literární tvorba by z toho důvodu měla být chápána především jako poslání. Jako vysoké poslání, zaměřené na pozdvihování čtenářské veřejnosti na vyšší duševní úroveň. Neboť jakékoliv jiné snažení hodnotu literatury snižuje a zároveň i duševně snižuje všechny čtenáře, kteří se stávají jejími konzumenty.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Ztráta citu pozemského lidstva
Hlavní příčinou všech tragédií a hrůz, které se udály na naší zemi byl nedostatek citu v lidech. Kdyby totiž lidé v každé době dokázali upřednostnit cit a to citové v sobě, musel by se nutně eliminovat ten obrovský počet vražd, válek a mnohačetných jiných druhů utrpení, které doprovázelo celou dlouhou historii naší civilizace. Citoví a cituplní lidé by prostě nebyli schopni takové nelidskosti a necitlivosti.
Jen se například podívejme na světové dění v minulém, „moderním“ 20. století s jeho dvěma světovými válkami, v historii lidstva dosud nevídaných rozměrů, když jen v té druhé z nich bylo zahubených tolik lidí, kolik ve všech válkách během celé historie lidstva. No a v 60. letech téhož století stál svět pouze na krůček od atomového konfliktu, který by znamenal záhubu života na této planetě.
Hle, čeho je schopen rozum, na který jsme dnes tak velmi pyšní. Rozum, který převzal plnou vládu v člověku a to citové odsunul hluboko do pozadí.
Skutečný, pravý člověk je však bytostí citu! Skutečný a pravý člověk je opakem dnešního chladného, vypočítavého a rozumového robota, žijícího na naší planetě.
Tohoto rozumového robota, vzhledem se podobajícího na lidskou bytost totiž vůbec nelze považovat za plnohodnotného člověka. Je to jen slepý živočich, v konečném důsledku usilující pouze o vlastní zničení, jakož i o zničení celé planety, na které žije.
Jak se však stát opět pravým a skutečným člověkem, to nám už před 2000 lety ukázal Velký Učitel. Byl jím Ježíš, nabádající k lásce k bližnímu, jako k sobě samému. Nabádající, nikdy nedělat jiným to, co nechceme, aby jiní dělali nám. Vybízející přistupovat k jiným lidem tak, jak chceme, aby jiní lidé přistupovali k nám.
Byl to však opět právě rozum, který strhl toto učení hluboko dolů a černým závojem znovu zahalil jedinou cestu člověka k duchovní svobodě a k dosažení pravé lidskosti.
A proto dnes, v době maximálního rozumového zmatku, podobajícího se úplné slepotě, v době kdy se pyšné lidstvo potácí na okraji záhuby byla lidem, jako jediná možnost záchrany opět darována skutečná Pravda. Pravda o životě, o stvoření a o cestě, kterou musí každý z nás jít, aby se mohl stát plnohodnotným člověkem. Pravda, stojící nad všemi církvemi, duchovními směry, náboženstvími a vyznáními. Pravda, přesahující všechny tyto kategorie. Pravda, stojící nad vším, jakoby na vysoké skále.
Dostat se k ní a najít ji mohou proto pouze vážně hledající. Cesta k jejímu nalezení je podmíněna upřímným, vážným zájmem a ochotou vynaložit určité úsilí a námahu k jejímu dosažení a pochopení, protože Pravda opravdu za to stojí.
Nicméně všichni ti, kteří nejsou ochotni, nebo ve své navyklé povrchnosti toho už nejsou schopní, všichni ti budou muset obejít na prázdno, protože jejich touha po Pravdě, jak vůbec nějakou mají, není pravá.
Člověče, pamatuj proto, že jen ten, kdo hledá, může opravdu najít, jen ten, kdo prosí, může opravdu dostat a jen tomu, kdo tluče může být jednoho dne otevřeno.
A proto ten, kdo nehledá, nemůže skutečnou Pravdu nikdy najít, ten, kdo neprosí, nemůže skutečnou Pravdu nikdy dostat a ten, kdo na bránu vedoucí k Pravdě naléhavě netluče, tomu tato brána nemůže být nikdy otevřena.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Evropský pseudohumanizmus! Co je jeho příčinou?
Pokud k těm nejextrémnějším projevům islámského světa patří sebevražedné atentáty, tak k těm nejextrémnějším projevům nemohoucnosti a slabosti současné Evropy patří sebevražedná dobročinnost.
V čem se skrývá příčina tohoto stavu? Kde hledat kořeny pseudohumanizmu, který z dlouhodobého hlediska ohrožuje identitu evropských národů?
K pochopení příčin se musíme podívat do minulosti. Dnes je již Evropa ateistická a materialistická. Dnes už podlehla konzumnímu způsobu života. Ale poměrně v nedávné době tomu tak nebylo. Tehdy byla Evropa křesťanská. Věřila v Boha a duchovní snažení lidí bylo přirozenou součástí jejich způsobu života.
Avšak právě v zmiňovaném duchovním snažení došlo svého času v zásadní chybě. K velkému omylu, který v současnosti, i přes dnešní ateismus a materialismus, podprahovým způsobem prorůstá do již zmíněného, pseudohumanistického přístupu politiků a evropských institucí k imigrantům. Jde o neblahé dědictví změkčilého křesťanství, které se v současné ateistické době transformovalo do falešného principu přehnané tolerance a sebevražedné dobrosrdečnosti.
Dříve, než začneme se samotným objasňováním třeba ale zvlášť zdůraznit, že křesťanství jako takové patří k vrcholům duchovních snah na naší planetě. Vše, co Evropa dosáhla a co tu dnes máme bylo vybudováno právě na jeho základě a prostřednictvím hodnot, s ním úzce spojených.
Křesťanství ve své zdravé a pravé podobě bude totiž vždy představovat učení, které pokud je reálné aplikované do života, musí mít ten nejblahodárnější vliv na celkový osobnostní rozvoj každého jednotlivce i celé společnosti.
Je však třeba podotknout, že křesťanství musí nutně zůstat zdravé a pravé. Pokud se totiž jeho učení zakalí a dostanou se do něj různé omyly a chyby, musí pak takto znehodnocené učení přivést lidi i celou společnost do neštěstí. A tomu žel v současnosti dochází právě v podobě sebe destruktivního humanismu.
Takže pojďme k podstatě celého problému. Dokonale ho ilustruje nápis nad vstupní branou jistého chrámu, kde bylo napsáno: Bůh je Láska.
V této jediné krátké větě, kterou nikoho ani nenapadne považovat za mylnou se skrývá celá tragédie křesťanského světa, jakož i tragédie současné Evropy. Tato věta totiž není pravdivá! Neboť Bůh vždy byl, vždy je a navždy zůstane Láskou a Spravedlností! Nedílnou jednotou Lásky a Spravedlnosti!
Vždyť přece již samotné sestavení Bible tomu jasně nasvědčuje. Bible se skládá ze Starého a Nového Zákona. Starý Zákon představuje Zákon Spravedlnosti. Spravedlnosti přísné a až drsné.
Nový Zákon je Zákon Lásky. Lásky tolerantní a odpouštějící. No a to pravé a správné může vzejít jedině ze vzájemného spolupůsobení obou principů. Jedině tak může vzniknout harmonie.
Dokonce i Ježíš, jak část Boží Lásky zvlášť zdůraznil, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. Nebo doplnit! Nepřišel tedy spravedlnost Starého Zákona negovat, ale završit poznáním principu lásky k bližnímu, aby lidstvo v harmonickém spolupůsobení obou principů mohlo dospět k harmonii.
Žel dnešní křesťanství zmíněné Ježíšova slova jakoby nebralo na vědomí. Jen jděte do jakéhokoliv z křesťanských chrámů a pozorně poslouchejte. Uslyšíte hlavně a především o lásce. Princip spravedlnosti byl odsunut kamsi stranou, jako by ho Ježíš svým učením skutečně zrušil. Jakoby ho svým učením potřel. Křesťané tedy žel sklouzly přesně k tomu, před čím jich Kristus varoval: uvízli v lásce a potřeli spravedlnost.
Avšak pokud spravedlnost bez lásky musí být nutně tvrdá a přísná, naopak láska bez spravedlnosti se musí nutně stát slabošskou a změkčilou.
Správné působení těchto principů najdeme třeba v ideálním působení muže a ženy. Muž by měl reprezentovat princip spravedlnosti a spravedlivé přísnosti. Žena naopak princip lásky a laskavé tolerantnosti. No a z takového ideálního vzájemného působení muže a ženy má vzejít pravý a zdravý harmonický vztah, který je nejvhodnější půdou pro správnou výchovu příští generace.
Žel, jednostranné zaměření se křesťanství pouze na princip lásky z něj učinilo náboženství změkčilosti a slabosti. No a právě tento nezdravý postoj se v novodobé, ateistické a materialistické současnosti transformuje do slabosti a změkčilosti evropské politiky vůči imigrantům.
Sázením pouze na lásku a toleranci a odmítáním spravedlivé přísnosti se stává Evropa slabošskou a neživotaschopnou. A pastýři křesťanských církví už ani nejsou schopni vnímat smrtelné nebezpečí zániku vlastní víry, která ve své změkčilosti nebude schopna odolat rozpínavosti islámu. Islámu, jako náboženství se silným akcentem spravedlnosti, kterému žel naopak chybí právě láska.
Jak se tedy, na základě všech výše uvedených skutečností postavit k praktickému řešení problému imigrace. Jak se k němu postavit z hlediska hodnot skutečného a pravého křesťanství?
Pokud dnes představitelé církví a politici mluví o lásce k bližnímu, kterému je třeba pomáhat v jeho neštěstí je to v pořádku. Je to správné, křesťanské, lidské a humánní. Ale je to jen jedna strana mince! Pokud totiž bereme v úvahu lásku, je nutně vzít v úvahu i spravedlnost. Dokonalou Spravedlnost Boží, prostřednictvím které je každému jednotlivému člověku na této zemi určeno jeho zrozením přesně to místo na zemi, ten národ a ty poměry, které mu přísluší. Dokonalá Spravedlnost Nejvyššího totiž každému z nás určí, kde se narodí a tedy kde má žít a kde se má hmotně, osobnostně i duchovně rozvíjet.
Toto je třeba jednoznačně respektovat, protože takhle to přece určuje autorita Nejvyšší! Neboť ať jsou už poměry, do kterých jsme se zrodili jakkoli těžké, právě v konfrontaci s nimi může naše osobnost správným způsobem růst a po všech stránkách se vyvíjet.
Pokud to ale člověk nerespektuje a z nejrozličnějších důvodů odchází někam jinam, protiví se vůli Vyšší Spravedlnosti a duchovně tím ztrácí, protože v nových poměrech není jeho osobnost vnějšími podmínkami tak ideálně stimulována, jakoby to bylo pro jeho osobní a duchovní růst potřebné.
Vždyť nakonec, což je člověku prospěšné, pokud by se i měl pozemsky lépe, pokud tím uškodí své duši? Pokud sice žije v blahobytu, ale duchovně při tom ztrácí? Neboť ačkoli se i svou emigrací prozatím vyhne poměrům, které mu určila Vyšší Spravedlnost jeho zrozením na zemi, příště se bude muset ocitnout v poměrech ještě mnohem těžších. Nebo si člověk snad myslí, že je schopen přelstít dokonalou Spravedlnost Boží?
Celkem prakticky to znamená, že na základě zohlednění principu spravedlnosti je nepřípustná jakákoliv imigrace za účelem zlepšení svých životních poměrů. Takoví imigranti by měly být okamžitě posíláni domů.
Dočasná pomoc v duchu křesťanské lásky, v duchu lidskosti a humanismu má být poskytnuta pouze imigrantům, kteří utíkají ve strachu o holý život. Má jim být poskytnut dočasný azyl a to dokud se poměry v jejich zemi neupraví natolik, aby se mohli vrátit zpět. Ze strany světové veřejnosti má být proto vyvíjené úsilí, aby se životní poměry v takových zemích co nejdříve upravili.
Takovým způsobem bude pak učiněno zadost i lásce, která pomáhá jiným v jejich nouzi, ale i spravedlnosti, která dbá o to, aby každý prožíval svůj život na místě, kde se narodil.
V dodržování principů pravého křesťanství, které bere na zřetel jak Lásku, tak i Spravedlnost spočívá tedy správné řešení problematiky imigrace.
Pokud však budeme problém řešit jinak, rozumově, pseudohumanisticky, změkčile a slabošsky, v příkrém rozporu s harmonií, spočívající v jednotě principů Lásky a Spravedlnosti, přinese nám to pouze problémy, společenské pnutí, konflikty, či dokonce kulturní i hmotnou destrukci celé Evropy.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Cesta ke spojení se Světlem
„Ó, ctihodný, můžeš mi něco říct o tvém spojení se Světlem?“ zeptal se mudrce jeho žák. A moudrý muž řekl: „Vše, co bych o tom mohl říct, budou pro lidi pouze slova. Slova, které nemohou nikdy nahradit osobní přežití. Slova, kterými se dá jen velmi těžko popsat a vyjádřit to, co člověk prožívá tehdy, když je mu dopřán dotek Světla.
Možná by se k tomu alespoň do určité míry hodily pojmy jako velikost, vznešenost, či majestát. Avšak opět pouze osobní přežití může člověku přivodit pochopení pravého smyslu těchto pojmů.
Chci proto hovořit raději o něčem jiném. A sice o tom, jak může každý sám dosáhnout podobné přežití. A pokud ho dosáhne, pak také on sám vše pochopí a pozná, a to i bez mého marného vysvětlování.
Chci tedy mluvit o cestě ke Světlu. O tom, jak lze dosáhnout přežití spojení se Světlem. Toto je totiž jeden z těch nejvyšších a nejvznešenějších cílů, který si vůbec můžeme vytyčit jako středobod celého našeho životního snažení. Je to cíl, jehož dosažení dá našemu bytí mnohem hlubší a širší rozměr. Je to něco tak obdivuhodného a zázračného, jako když se slepému najednou otevřou oči.
Pokud se tedy někdo rozhodne kráčet za tímto cílem - za nalezením spojení se Světlem, musí se dát na cestu dobra, čistoty, ušlechtilosti, lidskosti a spravedlnosti. Neboť právě úsilí o dobro, čistotu, ušlechtilost, lidskost a spravedlnost je ve skutečnosti onou cestou, která jako jediná směřuje k nalezení spojení se Světlem.
Netřeba nic víc! Stačí pouze takto jednat, žít, myslet a být v tom vytrvalý. Trvale se snažit, aby se naše slova a činy, ale i naše city a myšlenky vždy zachvívali pouze v těchto hodnotách. Aby byly vždy prodchnuty pouze těmito hodnotami.
Kdo takto žije, kráčí ke Světlu! S jistotou kráčí vstříc přežití spojení se Světlem, které jednoho dne určitě nadejde.
Člověk může a má po tomto přežití toužit, ovšem s pokornou a otevřenou duší. Má žít ušlechtilý a spravedlivý život, avšak na Vůli Světla samotného má ponechat, kdy dojde k přežití spojení s ním. Čas, způsob, jako i místo tohoto přežití musí vždy zůstat vyhrazeno pouze Světlu.
Tuto skutečnost je třeba zvlášť zdůraznit hlavně proto, že člověk má tendenci chvátat a ve své netrpělivosti pak rychle překračuje hranici pokorného očekávání a stává se požadujícím.
Vůči Světlu lze však stát vždycky pouze v pokoře a nikdy ne v netrpělivém požadování. Neboť Světlo se nikdy neskloní k tomu, kdo požaduje, ale jedině k tomu, kdo trpělivě a pokorně očekává, žijíc svůj čestný a spravedlivý každodenní život.
Neboť podstatou trpělivého očekávání je pokora! Nicméně podstatou netrpělivého požadování je domýšlivost a pýcha. Ale protože jedině pokora může najít cestu ke Světlu, domýšlivost a požadování představují naopak cestu ke spojení s protipólem Světla, čili s temnotou.
A tak se nakonec ten, kdo chce rychle a s požadující netrpělivostí dospět ke Světlu spojuje s temnotou, nadšeně mu vycházející vstříc. Vnitřní přežití, které se v takovém případě dostavuje nebude přežitím spojení se Světlem, i když se to tak na první pohled bude jevit.
Ve skutečnosti však půjde o přežití spojení s temnotou, která se za Světlo pouze vydává. S temnotou, která člověku dopřeje prožívat různé vnitřní stavy, mít různé vidění, extáze a vytržení, během nichž však temnota vysává z člověka energii, váže ho na sebe, připoutává ho k sobě a strhává ho dolů. A to všechno proto, že hledání onoho člověka nebylo pravé! Neboť na základě stejnorodosti svých vnitřních pohnutek se mohl ve skutečnosti spojit pouze se stejnorodým.
Třeba se mít proto na velkém pozoru, aby člověk neupadl do područí temnoty. Aby se tak nestalo, musí poctivě a trpělivě kráčet správnou cestou. Cestou dobrého, čistého, ušlechtilého a spravedlivého života, naplněného pokornou touhou po přežití spojení se Světlem, která s hlubokou pokorou ponechává na Světle samotném, kdy, kde a jak k tomuto přežití dojde.
Toto je správná cesta! Každá netrpělivost, požadování a snaha o urychlení vedou k opaku toho, co chceme dosáhnout. Vedou ne ke Světlu, ale k temnotě. Ne ke spojení se Světlem, ale ke spojení s temnotou.
Hlídejme proto přísně své nitro, abychom se toho vyvarovali. Pokorně očekávejme, avšak v žádném případě se nestaňme netrpělivě požadující. Neboť nakonec se nám dostane pouze toho, co si na základě stejnorodosti svého nitra k sobě přitáhneme.“
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Přikázání a jejich nový, inspirativní výklad
Desatero přikázání představuje soubor základních pravidel pro správný, šťastný a harmonický život lidí na zemi. Poznání těchto pravidel a jejich dodržování totiž člověka staví do souladu s Vůlí Stvořitele. Člověk si tak plní svou základní povinnost tvora vůči Tvůrci. Tvora, který zohledňuje Vůli Tvůrce ve svém každodenním životě, což jediné mu může přinést štěstí, mír a naplnění, protože tento tvor žije přece v Jeho stvoření, podléhajícím Jeho Zákonům.
Dnes, po mnoha staletích, odkdy lidstvo obdrželo Desatero však může být člověku ukázáno, jakým způsobem jsou přikázání propojeny se třemi základními Zákony univerza, na kterých celé stvoření stojí a jejichž prostřednictvím se samočinně naplňuje láska a spravedlnost Stvořitele. Tyto tři základní Zákony vložil do chodu univerza jeho Tvůrce a jsou výrazem jeho všemoudrosti. Každý lidský čin, každé lidské slovo, ba dokonce každá myšlenka i cítění jsou podřízeny účinkům těchto Zákonů, v nichž se sami odměňujeme, nebo trestáme. V jejich spravedlivých účincích se nám za naše dobro dostává dobra a za naše zlo zla, čímž je zaručena absolutní spravedlnost, a to až do nejmenších detailů.
No a oněmi Zákony, oněmi třemi základními pilíři, na kterých stojí chod celého univerza jsou Zákon Zpětného účinku, Zákon tíže a Zákon stejnorodosti. Všechny tři působí jako v rovině hmotné a fyzické, tak i v rovině duchovní.
Prvním je Zákon zpětného účinku, z fyziky známý jako zákon akce a reakce. Každé akci odpovídá přiměřená reakce, říká nám fyzika. V duchovní oblasti to znamená, že co člověk do chodu tohoto univerza zaseje, to také sklidí. Pokud tedy seje svými myšlenkami, svými city, svými slovy a svými činy dobro, sklidí dobro. Pokud ale myšlenkami, city, slovy a činy koná zlo, vrátí se mu zlo. Jakého druhu je totiž akce, takového druhu musí být i reakce. V jednoduchosti této zákonitosti se dokonalým způsobem uplatňuje velká a univerzální Spravedlnost.
Druhým základním Zákonem univerza je Zákon tíže. Na fyzikální úrovni souvisí s gravitací, prostřednictvím níž všechno fyzicky těžké padá dolů a pouze to, co je fyzicky lehkým, nebo co je jiným způsobem schopno překonat zákon gravitace, jen to se je schopné vznést vzhůru.
V duchovní rovině je to podobné. Vše těžké, čili zlé, nízké a nesprávné klesá dolů a zatěžuje nás. Naopak, vše lehké, čili dobré, ušlechtilé a spravedlivé stoupá vzhůru a povznáší nás. I proto je třeba peklo situováno vždy směrem dolů, dokud nebe zcela logicky zase nahoru. Kvalita všeho, co cítíme, myslíme, mluvíme a činíme nás tedy buď v případě zla tlačí dolů, nebo v případě dobra povznáší vzhůru.
No a posledním, třetím Zákonem je Zákon stejnorodosti, jehož prostřednictvím je stejné přitahováno k stejnému. Vrána k vráně sedá a rovný rovného si hledá, říká lidové přísloví, naznačující právě účinky tohoto Zákona. Na jeho základě je tedy dobro přitahováno k dobru a zlo ke zlu. Na základě něj vznikají například různé politické strany, čili seskupení lidí stejného přesvědčení, na základě něj vznikají přátelství, či jiné způsoby sdružování a sbližování lidí, majících nějaké společné zájmy. Na základě něho nacházejí vzájemné sympatie třeba kuřáci k kuřákům, alkoholici k alkoholikům, ale i spravedliví, čestní a ušlechtilí lidé k sobě navzájem.
Před mnoha staletími, když nám bylo přineseno Desatero nebyla ještě duchovní zralost lidského ducha na takové úrovni, aby se jim ve vší prostotě a jednoduchosti mohlo říci o třech základních pilířích univerza. Lidem byly proto darovány přikázání, z nichž každé jedno jediné v sobě dokonalým způsobem zohledňuje vliv všech tří výše zmíněných Zákonů. Člověk dávné doby tedy o nich nemusel vůbec nic vědět, přičemž však respektováním přikázání ve svém každodenním životě jednal tak, že mu zmíněné, tři základní Zákony univerza mohli přinášet pouze dobro, mír a štěstí.
No a my si nyní ukažme úzkou vzájemnou propojenost každého přikázání se třemi základními pilíři stvoření, které tvoří Boží Zákon zpětného účinku, Boží Zákon tíže a Boží Zákon přitažlivosti stejnorodého.
První přikázání zní: Já jsem Hospodin tvůj Bůh, nebudeš mít jiné bohy, kterým by ses klaněl.
V tomto přikázání se říká, že Stvořitel má být tou nejvyšší hodnotou v našem životě. On a jeho Vůle mají být pro nás tím nejzásadnějším, co vůbec existuje. Jedině k Pánu máme upírat svůj zrak a jedině jeho Vůli zohledňovat ve všem, co myslíme, cítíme, mluvíme a jednáme.
Člověk se má snažit k Pánu a k jeho hodnotám, aby se stal s nimi co nejvíce stejnorodý a aby jako stejnorodý mohl být přitahován k odpovídající stejnorodosti, tedy k Bohu. Jde zde tedy o Zákon stejnorodosti, ale i Zákon tíže, na základě kterého vše dobré, světlé, spravedlivé, čisté a ušlechtilé může, ba musí stoupat vzhůru.
Druhé přikázání zní: Nevezmeš jméno Boží nadarmo.
Znamená to, že jméno Pána musí být vyslovováno pouze s tou nejvyšší úctou. Hluboká a posvátná úcta k Stvořiteli je projevem ušlechtilosti duše. Nicméně každá ušlechtilá lidská duše se stává světlou a lehkou a proto i schopnou stoupat na základě Zákona tíže vzhůru, směrem k Nejvyššímu.
Naopak zlořečení, nebo znevažování jména Nejvyššího bezmyšlenkovitým a povrchním používáním je necnost. Je to hřích, zatěžující lidskou duši, která musí nutně klesat prostřednictvím Zákona tíže dolů do temnoty, vzdalujíc se od Pána.
Třetí přikázání zní: Pamatuj na to, aby si světil sváteční den.
Svěcení svátečního dne spočívá v uvažování člověka nad tím, jak se mu daří v jeho životě kráčet podle Vůle Nejvyššího. V čem jsou v tomto směru jeho přednosti a v čem zase jeho nedostatky, které je třeba zlepšit. Kdo takovýmto způsobem analyzuje každý svůj předešlý týden, ten se v podstatě vědomě snaží stát co nejrovnorodějším hodnotám Nejvyššího a takový člověk bude na základě Zákona stejnorodosti k Nejvyššímu nutně přitahován.
Čtvrté přikázání zní: Cti otce a matku.
Co kdo zaseje, to také sklidí! Jaké kvality je akce, takové jakosti bude i reakce. Za prokázanou čest se tedy člověku samotnému dostane cti a za prokázané dobro se i jemu samému dostane dobra. Avšak za jakékoli projevení zla musí ke němu samému přijít zlo. Čtvrté přikázání tedy jednoznačným způsobem souvisí s neomylným působením Zákona zpětného účinku.
No a se zmiňovaným Zákonem zpětného účinku mají zároveň přímý vztah i všechny ostatní přikázání, které člověka varují před konáním, jednotlivými přikázáními zcela konkrétně specifikovaného zla, protože pokud člověk toto zlo učiní, musí se nakonec vrátit k němu samotnému a musí ho bolestivě udeřit.
Kdo by tedy zabil, seje tím zlo a zlo bude muset nevyhnutelně sklidit.
Kdo by smilnil, seje tím zlo a zlo bude muset sklidit.
Kdo by kradl seje zlo a zlo bude muset sklidit.
Kdo by křivě svědčil vůči svému bližnímu seje zlo a zlo bude muset sklidit
Kdo je žádostivý po manželce bližního svého seje zlo a zlo bude muset sklidit.
Kdo je žádostivý po majetku bližního svého a po čemkoliv, co jeho je seje zlo a zlo bude muset sklidit
Takto se tedy člověk sám musí odměňovat, nebo trestat v neomylných účincích třech základních Zákonů universa, které jsou geniálním odrazem všemoudrosti Nejvyššího. V účincích těchto Zákonů byly totiž už dopředu předznamenány všechny city, myšlenky, slova a činy lidí, za které budou muset nevyhnutelně nést osobní odpovědnost před dokonalou Boží Spravedlností.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Snaha o pochopení příčin bezbrannosti Evropy
Člověk až žasne nad bezbranností, nemohoucností a slabostí současné Evropy. Jakoby v ní neexistovaly žádné hranice! Jakoby byla vydána napospas komukoliv! Jakýmkoliv živlům, které k nám přicházejí spolu s přílivem imigrantů a vše postupně infiltrují.
Evropské instituce mají různými předpisy ruce svázané tak, že nejsou schopny deportovat zpět do země svého původu ani ty imigranty, kterým byl zamítnut azyl. Jednoduše, kdo se dostane do Evropy, ten v ní už i zůstává!
Každý, kdo varuje před nebezpečím, před nepřizpůsobivým přívalem příslušníků jiné kultury, před ztrátou identity evropských národů, před zánikem Evropy v současné podobě a už ani nemluvě o ekonomických problémech s imigrací souvisejících, každý takový člověk dostává okamžitě nálepku nacionalistu, či extremistu. Nálepku netolerance, nebo nedostatku lidskosti. Politické elity nejmocnějších evropských států, dobře placené z daní lidí, jdou ve svých rozhodnutích proti prospěchu a dobru svých národů, které se zavázaly zvelebovat a chránit.
Zdá se, jako by se proti Evropě všechno spiklo a jakoby sám Brusel usiloval o její zničení. Evropa je ponechána doslova napospas neustávajícím proudům imigrantů. Mnozí z nich to vnímají jako slabost a proto už ani nepřicházejí jako prosící, ale jako požadující. Své požadavky si vynucují arogantním, či dokonce násilným způsobem. Podvědomě totiž tuší a vnímají, že mají převahu a že evropské instituce mají ve vztahu k nim, i prostřednictvím aktivit nejrozličnějších pseudo humanistů, jakoby spoutané ruce. A proto se už nyní, na samém začátku začínají chovat jako pánové, kterým má Evropa sloužit. Vnímají nás jako lidi, kteří ztratili životaschopnost a proto musí být pokořeni a ovládnutí. A toto jejich vnímání se žel v mnohém zakládá na pravdě.
Naše univerzum má totiž duchovní rozměr. Duchovní je v něm tím nejdůležitějším a nejpodstatnějším. Ve stvoření probíhá určitý druh duchovní evoluce, na základě které je všechno duchovně silnější a vitálnější silami univerza podporované a naopak, vše duchovně mdlé, pohasínající a ztrácející vitalitu tištěné k rozkladu. K rozkladu a destrukci, protože se to stává v požadovaném evolučním vývoji ducha neživotaschopné.
Duchovní vývoj je tedy hlavním motorem jakéhokoli rozvoje v tomto stvoření. S rozvojem ducha a vyšších duchovních hodnot, jako je spravedlnost, čestnost, lidskost, ušlechtilost a podobně je spojen i rozvoj čistě pozemský a hmotný. Je s ním úzce propojen. A tato zákonitost platí i ve vztahu k evropské civilizaci. Ta se také původně a až donedávna opírala o víru v Boha a o vysoké hodnoty, s ní související. Duchovnost Evropy byla motorem, který hnal dopředu její rozvoj materiální i hmotný.
Pod vlivem dosaženého blahobytu a s pyšným vědomým toho, co všechno jsme byli schopni dokázat se však začalo postupně upouštět od víry v Stvořitele i od všech vyšších hodnot. Lidé tím pyšně a lehkomyslně odvrhli základní oporu, ze které vyrostl jejich blahobyt. Začal se rozmáhat ateismus a materialismus. Duchovní motor, který dosud hnal Evropskou civilizaci dopředu pohasl. Stalo se cosi podobnému, jako když jedete rychle autem a najednou vypnete motor. Auto nezastaví okamžitě, protože má značnou rychlost. Bude pokračovat volnoběhem ještě hodný kus dál. Pozvolna však zpomalí, až nakonec zastane úplně.
Toto se přihodilo i Evropě, která vypnula motor své duchovnosti, začala upouštět od všech vyšších a ušlechtilejších hodnot a v současnosti již běží pouze na volnoběh. Blahobyt a materiální výdobytky ještě přetrvávají, ale Evropa je už hodnotově vyprázdněna. Její chod je už jen chodem ze setrvačnosti.
Vnitřní vyprázdněností a hodnotový úpadek se promítají do celkového úpadku společnosti. Způsobují mravní a morální chaos, projevující se slabostí, přemrštěnou toleranci k nejrůznějším úchylkám, zvráceným pseudo humanismem, neschopností rozpoznávat dobré od zlého a ztrátou základního pudu sebezáchovy. Dostáváme se mimo hlavní proud duchovní sil univerza a proto se stáváme neživotaschopnými a slabými.
Vždyť si jen například zkusme namátkou vybrat deset průměrných imigrantů a deset průměrných Evropanů a porovnat, kolik z nich má víru v Boha. Z deseti imigrantů to bude s největší pravděpodobností všech deset a z deseti Evropanů to budou možná dva, tři, nebo v nejlepším případě čtyři.
Na čí straně najdeme větší víru v Boha? Co musí být duchovními sílami univerza nezbytně více podporováno? V konečném důsledku tedy nerozhodne ani převaha kulturní, ani vzdělanostní, ani vojenská, či ekonomická. Nakonec rozhodne jedině převaha tahu směrem vzhůru! Směrem k Bohu! To se nakonec ukáže jako rozhodující a překoná všechno ostatní. A i proto je dnes islám na vzestupu.
Nastává čas, kdy se mohutný ještěr, neschopný obstát v dalším progresivním evolučním pokroku vývoje na naší planetě, to jest blahobytná, ateistická, konzumní a materialistická Evropa přibližuje ke svému zániku, protože hodnotově vybočuje z hlavního vývojového proudu ve stvoření.
Tato slova vyznívají pesimisticky, ale jejich účelem nemá být vzbuzování pesimismu. Jejich účelem je pochopení příčin toho, proč k nám sem dnes v moderní podobě přicházejí novodobí "dobyvatelé", aby ovládali a nakonec i dorazili velké umírající zvíře, kterým je Evropa v současné podobě a se současnými pseudo hodnotami, které uznává.
A protože není možné najít východisko ze zmatků bez poznání příčin těchto zmatků, museli jsme být dosud pouze pesimističtí. To správné východisko však existuje! Spočívá v opětovném navrácení se Evropy k skutečným a pravým hodnotám, od kterých se tak pyšně a lehkomyslně odvrátila! Spočívá v navrácení se k hodnotám ducha! K hodnotám dobra, cti a lidskosti! K hodnotám křesťanství a víry v Boha!
Ale pozor! K hodnotám křesťanství pravého a ne toho změkčilého, mluvícího pouze o lásce! K hodnotám křesťanství, ve kterém má své pevné místo spravedlnost! Dokonalá Spravedlnost Boží, na základě které se každý jednotlivý člověk narodil přesně na tom místě na zemi, kde si zasloužil.
Tam má žít, tam má pracovat a tam má duchovně růst. Jeho život v tamních podmínkách mu byl totiž určen Zákony Spravedlnosti Boží, které dokonale posoudili všechny klady i zápory jeho duše a s neomylnou přesností a osobní nezaujatostí mu jeho pozemským zrozením určili přesně to místo na zemi, které mu přísluší.
A proto všichni lidé, všichni imigranti, kteří nechtějí toto určení vyšší Spravedlnosti akceptovat a odcházejí z domova za vidinou lepšího života někde jinde by měly být okamžitě posíláni zpět. Z celkového počtu je jich v současnosti až osmdesát procent.
Dočasná pomoc má být poskytnuta pouze těm, kteří utíkají v obavě o svůj holý život. Jakmile se však poměry u nich doma upraví, a k jejich nápravě by měla vydatně přispět i Evropa, pak se mají tito lidé okamžitě vrátit zpět a tam dále žít. Neboť právě tam je jejich místo na zemi, které jim určila zmiňovaná, vyšší Spravedlnost, o jejíž dokonalosti a nestrannosti nemůže přece nikdo pochybovat.
Evropa, tvá záchrana je pouze v pravých hodnotách! Neboť pouze respektování pravých hodnot a život v souladu s nimi je motorem rozvoje každé civilizace. Pokud Evropa dokáže tento motor znovu nastartovat, pohne se z místa a začne opět postupovat. Evropa však není žádný abstraktní pojem! Jsou to lidé, jednotlivci, z nichž každý musí začít sám od sebe!
Pokud to totiž nezvládneme, jsme ztraceni, protože se dopředu začne drát civilizace, jejíž motor duchovního snažení zůstává stále v chodu. I když v chodu nedokonalém, s mnoha chybami, projevy násilí a někdy až středověkými způsoby. Ale v chodu! V duchovním chodu, který je přece jen něčím víc, než materialismus, ateismus, bezbožnost a prázdný, konzumní způsob života současné Evropy. To se proto musí změnit, když se chceme zachránit.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Konspirace! Proč více méně ano?
Je známo, že ve svobodném prostoru internetu najdeme mnoho takzvaných konspiračních teorií. Teorií, snažících se odhalovat utajené, nebo neznámé skutečnosti, skryté za každodenní, zdánlivě bezkonfliktní realitou.
Je samozřejmé, že v této oblasti je možné najít množství těch nejfantastičtějších tvrzení, pořádně utažených za vlasy, které musí člověk po reálném zvážení zavrhnout jako nesmysl. Avšak i přesto má konspirační postoj k realitě našeho světa své opodstatnění. Neboť žel, tento svět je opravdu plný neuvěřitelného pokrytectví a téměř vše, co se navenek jeví určitým způsobem není vůbec takovým ve skutečnosti a ve své nejskrytější podstatě. Žijeme totiž v realitě, která je často pouze vnější fasádou a až za ní se skrývá skutečná pravda, kterou má ona fasáda maskovat a ukrývat.
Už v evangeliích můžeme najít svědectví o tom, že na tomto světě jsou mnohé skutečnosti jiné, než jak se jeví navenek. Vezměme si třeba Ježíšova slova, určené zákoníkům a farizeům: Jste jako obílené hroby, navenek honosné a majestátní, avšak uvnitř plné hniloby a nečistoty.
A tato Ježíšova slova mají mnohem širší platnost. Mají charakter obecný a vztahují se na všechny vnější děje a skutečnosti našeho světa, plného pokrytectví.
V současnosti je možné rozdělit svět médií do dvou základních kategorií. Na média většinového, to jest mainstreamového charakteru a na média menšinové, které jsou často označovány jako konspirační.
Většinové, mainstreamová média popisují vnější realitu a celkové dění ve společnosti jako to jediné a směrodatné. Věci, skutečnosti, fakta a jevy jsou podle nich takové, jakými se jeví na první pohled. Realita je tedy taková, jakou ji vidíme navenek, jak se o ní píše v oficiálních novinách, jak ji zobrazují v televizi a jak se o ní mluví v rozhlase. Nic tajemného a skrytého za ní není.
Taková je jedna poloha vnímání skutečnosti. No a protože v podstatě nevyžaduje žádnou zvýšenou duševní, ani intelektuální námahu, pouze pohodlné přijímání věcí tak, jak jsou navenek prezentovány, patří takovýto druh médií k většinovým. Nejde zde tedy ani tak o kvalitu, jako spíše o dokonalou vstřícnost vůči povrchnosti a duševní lenosti lidí, kteří se pro svou pohodlnost nechtějí a nemají chuť nad věcmi hlouběji zamýšlet. A právě takový jednoduchý a nekonfliktní pohled se jim nabízí v takzvaných většinových médiích.
Určitě by bylo krásné, a tak by to ostatně i mělo být, aby se věci i navenek jevily takovými, jakým ve skutečnosti a ve své podstatě jsou. Nicméně žel realita je jiná, protože naše planeta je planetou pokrytců, kteří za cíleně budovanou venkovní fasádou rafinovaně skrývají své skutečné úmysly. Žel, toto je skutečnou realitou naši země a je nesmírně naivním, nebo snad příliš líným a příliš pohodlným každý, kdo sází na prvoplánovost věcí, jevů a skutečností.
Pozitivním přínosem konspiračních teorií je však to, že nutí lidi přemýšlet a dívat se trochu hlouběji pod povrch. Že jich nutí zkoumat a uvažovat o tom, že by přece jen mnohé mohlo být úplně jinak, než jak se to jeví navenek.
Negativem konspiračních teorií a konspiračního přístupu k životu však je, že se jejich autoři a příznivci nechávají unášet až do neskutečnosti, odporující zdravému rozumu. A proto se může stát, že člověk, který přehlédl povrchnost a plytkost prvoplánově mainstreamového přístupu k realitě může upadnout do druhého extrému a sice, do fantastických, nereálných a přemrštěných konspiračních teorií. Tyto jsou totiž právě tím, co často a zcela oprávněně kazí pověst všeho toho, co se spojuje s pojmem konspirace.
Při pohledu do slovníku cizích slov najdeme slovo konspirace vysvětleno jako spiknutí. A je to opravdu tak, protože jde o spiknutí proti pravdě. Spiknutí vůči tomu, co se navenek jeví určitým způsobem, avšak ve skutečnosti to tak vůbec není. Je to pouze vnější zástěrka, vnější fasáda, za kterou se skrývá něco úplně jiného.
Konspirace tedy znamená spiknutí vůči pravdě a tím i spiknutí vůči lidem, kteří jsou vědomě podvádění. A vskutku, jsme žel podvádění těmi nejrůznějšími způsoby. A to téměř všude a na každém kroku. Pro názornost si uveďme alespoň pár příkladů.
Třeba politika a lidé v ní. Každý z nich hlásá svou oddanost národu a státu, avšak mnozí jsou ve skutečnosti oddáni pouze sami sobě a svým vlastním zájmům.
Co je tedy pravda? To, čeho mají politici plná ústa, nebo to, jak v skrytu svého nitra smýšlejí a skutečně jednají.
Dále se třeba podívejme na takový princip volného trhu. Tento princip je opěvován jako jeden ze základních předpokladů hospodářského vzestupu. Aby mohly všechny národy naší planety hospodářský růst, musí otevřít své ekonomiky principu volného trhu. A zázračný volný trh, spojený s volnou soutěží všechno vyřeší. Takové je oficiální mínění.
Ale všimněme si, že největšími zastánci této teze jsou především ekonomicky silné státy, jejichž silný ekonomický potenciál musí doslova převálcovat a ovládnout ekonomicky slabší státy v případě, že jim plně otevřou svou ekonomiku. Jde zde o něco podobného, jako kdyby se například v boxu trvalo na zrušení jednotlivých váhových kategorií, což by znamenalo, že boxeři těch nejtěžších váhových kategorií by museli doslova smést z ringu všech ostatních.
Bylo by ale jejich vítězství férové? A přece se v oblasti ekonomické soutěže něco takového naprosto neférové za férové považuje.
Otázka tedy zní: Má prosazování principu volného trhu opravdu sloužit pokroku národů, jak se to obecně prezentuje, nebo naopak, jde o skrytý nástroj, určený na podmaňování si a ovládnutí slabších silnějšími?
Jaká je skutečná pravda?
Ale odejděme od politiky a vezměme si třeba takové jablka, o nichž všichni říkají, jaké jsou zdravé. Ale není jablko, jako jablko! Je totiž velký rozdíl mezi jablky vypěstovanými doma ve vlastní zahradě a například mezi jablky, sklizenými v sadech u dálnic v Itálii, které jsou chemicky ošetřované přibližně dvacet krát za sezónu. Při chemickém rozboru je v nich možné nalézt stopy po dvanácti druzích pesticidů. Je tedy opravdu pravda, že jablka jsou zdravé? Nebo naopak, je konspirační lží, že mnohé z toho co jíme, je otrávené chemickými jedy?
A tímto způsobem by se dalo pokračovat donekonečna a ve všech oblastech lidské činnosti. Neboť žel, tato planeta je planetou lži a pokrytectví. Planetou spiknutí vůči pravdě a realitě, která způsobem, jakým je prezentována žádnou pravdou není, protože se za ní obvykle skrývá účelová lež.
A tento systém lží může na naší zemi fungovat proto, nebo většina z nás je příliš pohodlná na to, abychom věci hlouběji zkoumali a uvažovali nad nimi. Bohatě nám stačí to prvoplánové, co se nám pohodlně nabízí
Lidé jsou klamáni proto, že klamáni být chtějí. A pro svou povrchnost a plytkost si pak nic jiného ani nezaslouží!
Za přínos konspiračních teorií lze proto považovat snahu probudit lidi z nedůstojné letargie a přimět je přemýšlet. Třeba si ale dávat pozor, abychom neupadli do druhého extrému nekritické fantastiky, snažící se hledat konspirace všude a za každou cenu. Naše probuzené, kritické a svažující myšlení, jakož i cítění by nás však mělo ochránit od jakýchkoliv extrémů.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Přitažlivost zlého a šeď dobra
Zlo má mnoho forem a podob. Mnohokrát také vypadá na první pohled velmi přitažlivě, ba dokonce z krátkodobého hlediska může člověku přinášet i různé výhody, příjemné zážitky, nebo jiný prospěch. Nicméně každý, kdo se rozhodne kráčet přitažlivou cestou zla, ať by dělal cokoliv, ať by si jakýmkoli způsobem "vychutnával" vše, co mu zlo nabízí, dříve nebo později narazí na problém.
Pokud totiž bude k sobě opravdu upřímný, musí si přiznat, že ve svém nejhlubším nitru pociťuje nenaplnění. Pociťuje jakousi vnitřní prázdnotu. A toto nenaplnění a prázdnota vnitra se zvlášť intenzivně projevují ve chvilkách samoty a ticha. Duše jakoby truchlila. Jakoby toužila po něčem zvláštním, co neumí zcela jasně definovat, co je však pro ni velmi potřebné a jí se toho nedostává.
Člověk dnešní doby ale v tomto směru nehledá a nesnaží se pochopit, o co tady jde. Naopak, snaží se hlukem, hudbou, zábavou a všemožnými jinými věcmi přehlušit toto tiché vnitřní vyciťování. Ono ale vždy znovu a znovu vyplouvá na povrch a nedovoluje lidem být plně šťastnými.
Problém totiž spočívá v tom, že prožívání pravého lidského štěstí je navázáno na princip dobra. Pouze úsilí o dobro přináší štěstí! Štěstí, trvalé a skutečné, které nelze zaměňovat za to krátkodobé, nestálé, těkavé a vratké, které nabízí přitažlivost zla.
To je první velmi důležitá věc, kterou si musíme uvědomit. A ne jen uvědomit, ale vyvodit z ní i reálné důsledky pro svůj vlastní život. Neboť náš život bude do takové míry kvalitní a šťastný, do jaké míry budeme schopni zachovávat princip dobra ve všem, co činíme. A naopak, náš život bude nekvalitní a nešťastný do takové míry, do jaké míry budeme upadat do nejrozličnějších, nejednou i velmi přitažlivých forem zla a tím se vzdalovat od principu dobra.
Druhou důležitou věcí je skutečnost, že pouze dobro jako takové zaručuje nikdy nekončící a trvalý vývoj. Naopak zlo má svou hranici, kterou je sebezničení. Takto dokonale a moudře je to zařízeno v zákonech univerza, v nichž může přetrvat a trvale se vyvíjet pouze dobro a v nichž naopak musí nakonec zlo zahubit samo sebe. Neboť zlo není prvkem konstruktivním a budujícím, ale prvkem destruktivním a tedy k destrukci směřujícím. Zlo se proto může rozvíjet a bujet jen po určitou hranici.
Z tohoto úhlu pohledu se nyní zkusme podívat na naši civilizaci. Na současný způsob myšlení a jednání lidí, který je vzhledem k přírodním a ekologickým limitům naší planety trvale neudržitelným. Jinými slovy řečeno, naše civilizace nemůže trvale kráčet tou cestou, kterou kráčí dnes, protože tento způsob myšlení a jednání lidí není schopna zem snést. Od zahájení průmyslové revoluce v 19. století a nástupu takzvaného moderního věku jsme totiž za pár desítek let zničily naši planetu víc, než všichni naši předkové, žijící na ní dosud. A to je už opravdu co říct.
Pokud se proto současné chybné myšlení a jednání lidí, zaměřené na hmotu a konzum nezmění, dříve, nebo později musí dojít ke všeobecnému kolapsu, protože cesta zla, ať už je jakkoli přitažlivá a zahalená do jakéhokoliv zdánlivého dobra, prospěchu a modernosti, již z povahy věci samotné nevyhnutelně směřuje ke kolapsu.
Kdo nechce nebo není schopen vidět blížící se příznaky tohoto dění, ať už jde o množící se přírodní anomálie, vysokou míru znečištění prostředí, nebo nakonec i rozklad a destrukci mezilidských vztahů, ten je opravdu slepý. Náš svět kráčí do záhuby a nevyhnutelně je s tím třeba něco dělat, dokud nebude pozdě.
Náš svět kráčí cestami zla, cestami ztráty všech vyšších a ušlechtilejších hodnot a to, co nás čeká, pokud tuto cestu neopustíme si můžeme přiblížit následujícím příkladem:
Když děláte diagnostiku počítače antivirovým programem stává se, že najde virus. Jako první možnost bývá léčení napadeného souboru. Pokud se soubor úspěšně vyléčit nepodaří, druhou možností je jeho smazání.
No a nějak takto obdobně to probíhá i v našem univerzu. I v jeho obrovském celku se objevil "virus" v podobě příklonu ke zlému a nesprávnému. V podobě příklonu k materialismu, nespravedlnosti, nelidskosti, chamtivosti, bezohlednosti, podvodu, lži, zvrhlosti, zvrácenosti a tak dále, a tak dále.
Nejdříve byla spuštěna funkce s názvem "léčení". Oním léčením bylo poskytnutí velkého časového prostoru k tomu, aby lidstvo v prožívání důsledků principu zla, jakými jsou války, bída a utrpení toho nejrozmanitějšího druhu poznalo na vlastní kůži neudržitelnost způsobu myšlení a přístupu k životu, kteří jsme si zvolili.
Pokud ale tento časový prostor nebude správně využit, pokud lidstvo nedospěje k poznání svého nesprávného jednání, pokud tedy "léčení" nebude úspěšné, přichází nezbytné na řadu druhá funkce s názvem "vymazání". Vymazání škodlivého "viru" zla z tohoto krásného stvoření. Zla, které z něj prostřednictvím lidí udělalo chlév.
A tak tedy budou muset být "vymazání" a zničení všichni ti, kteří podlehli, věřili a klaněli se zlu ve všech jeho přitažlivých, lákavých a zajímavých podobách. Budou muset být "vymazání", jako škůdci, kterým se tak definitivně vezme možnost dále otravovat život kolem sebe. Dojde k tomu prostřednictvím samočinně fungujících Zákonů ve stvoření, reprezentujících dokonalost a Spravedlnost jejich Tvůrce, konkrétně prostřednictvím Zákona zpětného účinku.
Dejme si proto pozor, abychom ve chvíli, až nastane čas, nebyly přerostlí "virem" zla, protože účinky dokonalých Zákonů universa tlačí světové dění k osudové klávesnici "delete".
Nicméně kdyby v lidstvu došlo k radikálnímu obratu, ke snaze o všeobecné pochopení nesmírného významu univerzálních Zákonitostí, Zákonitostí dobra, cti, spravedlnosti, lidskosti, ušlechtilosti a duchovnosti a o jejich realizaci v každodenním životě, jednoduše řečeno k příklonu k dobru v celosvětovém měřítku, pak by nemuselo k žádné katastrofě vůbec dojít.
A pokud by k ní i vinou lidí nakonec došlo, i naše vlastní, osobní změna k lepšímu má nesmírný význam. Může totiž aspoň do určité míry přispět k eliminování příchozích, negativních důsledků.
Vskutku tedy velmi záleží na osobní snaze a osobním postoji každého jednotlivého člověka. Tím můžeme totiž svou vlastní měrou přispět buď k pádu a zhroucení tohoto světa, nebo naopak, k jeho záchraně.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Vážně zkoumejme všechny věci kolem nás
Člověk nemá prožívat svůj život nevědomě. Nemá pravdy a fakta, které se mu předkládají pouze slepě přijímat. Nemá je přijímat bez uvažování, protože tím se stává nesamostatným. Stává se tak nesamostatnou loutkou v rukou jiných. Nesamostatnou loutkou, která se pohybuje pouze prostřednictvím nitek názorů jiných.
My lidé proto nikdy nemáme přijímat názory druhých, aniž bychom je sami vážně nezkoumali. Vždyť každý z nás nese za sebe plnou odpovědnost. Odpovědnost nejen hmotnou, ale i duchovní. Přijímejme proto, nebo odmítejme vše pouze na základě našeho osobního zkoumání. To by mělo být pro nás rozhodující.
Nespoléhejme tedy nikdy pouze slepě na to, co nám tvrdí autority, odborníci, nebo jiné osobnosti a nebuďme líní samostatně myslet, ani zkoumat.
Každé naše rozhodnutí nám totiž neodvratně přináší určité následky. Při povrchním, neuvážlivém a špatném rozhodnutí mohou být tyto důsledky pouze negativní. Poctivé, důsledné, pozorné a hluboké zvažování je tou nejlepší zárukou toho, že budeme schopni zaujmout správný postoj a najít správné řešení, čehož důsledkem by pak logicky nemělo být pro člověka nic negativního.
Uveďme si příklad: Když před 2000 lety stál Ježíš před Pilátem, v davu, který měl rozhodnout o jeho životě a smrti se nacházelo pouze několik nenávistných, případně podplacených křiklounů. Jejich úkolem bylo křičet: Ukřižuj!
Tito zlovolní však svým pokřikem strhli lhostejný, nemyslící a důsledně nezkoumající dav, takže nakonec celé masy křičeli ono tragické: Ukřižuj!
Avšak bez uvědomění si důsledků osobní duchovní odpovědnosti za každý náš čin si tito lidé na sebe neuváženě uvalili nesmírně velkou vinu, nazývanou také karmou, nebo špatným osudem, jehož těžké důsledky museli od této chvíle snášet.
Poučení je tedy následující: Přísnému, důslednému, vážnému a až bezohlednému zkoumání třeba podrobit všechno, co se chystáme přijmout, nebo zavrhnout.
Výsada myslet totiž v sobě nese povinnost zkoumat! Každá lehkomyslnost, každé nekritické a povrchní přijetí názoru někoho jiného, neboť lehkomyslné odmítnutí a odsunutí toho, co skutečnou hodnotu představuje se nám totiž může stát v dnešní vážné době osudným. Osudným nejen z hlediska hmotného, ale také z hlediska duchovního.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Jaký je smysl stáří a čekání na smrt?
Položili jste si někdy otázku, jaký má vlastně smysl pozdní stáří, nemohoucnost, nemoc a závislost na jiných, jevící se lidem aktivního věku jako něco bezvýchodního? A nejen jim, ale i mnohým starým lidem samotným?
Pod tlakem bezvýchodnosti, s vizí stupňující se nemoci a bolestivého umírání pak často zvažují myšlenku dobrovolného odchodu ze světa. A jsou i tací, kteří eutanazii i uskuteční, aby se podle jejich názoru vyhnuli zbytečnému utrpení.
Eutanazie se totiž současnému, modernímu a materialistickému člověku jeví z jeho úhlu pohledu jako dobré a humánní řešení. Vždyť přece i zvířeti, které trpí a není mu už pomoci zvykneme usnadnit jeho utrpení a smrtí ho od něj osvobodit. Proč bychom tedy měli nechat trpět lidi, pokud jim už není pomoci?
Ano, takto racionálně, ba dokonce i humánně se musí jevit problém pozdního stáří materialistům a ateistům, ovšem jen proto, že neznají pravý smysl stáří, nemoci, utrpení, nemohoucnosti a čekání na vlastní smrt. Smysl, přesahující materialisticko ateistické vnímání světa.
Zkusme se nyní trochu vžít do situace velmi starého člověka. Už dávno je za ním jeho kariéra a bývalá práce. Když odešel do důchodu, z času na čas se ještě setkával se svými kolegy, ovšem nyní jej z nich navštěvuje jen málokdo. Manželka, se kterou si rozuměl zemřela a protože se začaly množit zdravotní problémy a on se nevěděl sám o sebe postarat, dali ho děti do domova důchodců. A protože každé z jeho dětí má dost svých vlastních starostí, jejich návštěvy bývají stále řidší.
Měsíc co měsíc ho pomalu opouštějí síly a on se stává stále bezvládnějším. Kvůli nemohoucnosti musel zanechat i své poslední zájmy a koníčky. Už ho musí krmit a asistovat mu při základních tělesných a hygienických potřebách. Trpce pociťuje vlastní bezmocnost a kolem sebe dennodenně vidí i nemohoucnost jiných, podobně postižených. Prožívá stav hluboké vnitřní bezvýchodnosti, jaký dosud neměl v jeho životě obdoby. Nakonec dospěl do situace, kdy začíná vidět jako jediné východisko smrt. Smrt očekává jako vykoupení, avšak na druhé straně se jí přece jen bojí.
Jaký má něco takového smysl a v čem spočívá? A má to vůbec nějaký smysl?
Má! A obrovský! Spočívá v tom, že člověk, který už téměř všechno ztratil může a má, právě pro ztrátu všeho toho, co pro něj v životě cosi znamenalo najít to nejdůležitější a nejpodstatnější. Najít to nejdůležitější, co existuje a co pro zdánlivý význam všech ostatních věcí dosud přehlížel.
Co je to? Přece důvěra v Boha? Důvěra a upnutí se k Bohu, jako k tomu jedinému, co ještě má smysl a význam. Co má smysl a význam i ve chvílích, kdy už všechno ostatní každý smysl a význam dávno ztratilo.
Ano, v utrpení pozdního stáří, v bolesti, nemohoucnosti, bezvýchodnosti a nejednou i v ztrátě vlastní lidské důstojnosti může, ba dokonce má člověk najít důvěru v Nejvyššího. Má se k němu upnout vší silou své bytosti. Má do něj vložit všechnu svou naději a celé své bytí. Třeba ale zdůraznit, že kdyby tímto způsobem uvažoval dříve, ve svém aktivním životě, jeho stáří by mohlo být úplně jiné a on by nemusel tak trpět.
Jelikož ale pro lesk mnohých pozemských věcí, považovaných za tak velmi důležité opomenul to nejdůležitější, musel nakonec všechny tyto věci ztratit. Avšak význam nalezení toho nejpodstatnějšího v lidském bytí je tak nesmírně velký, že za něj stojí i bezvýchodné utrpení.
Toto utrpení by však vůbec nemuselo přicházet v takové vyhrocené podobě, kdyby lidé hledali důvěru v Nejvyššího v předstihu. Pokud to však neučinily, je právě utrpení stáří možné považovat za poslední, velkou milost. Za poslední velkou šanci. Za poslední velkou příležitost.
Z výše uvedených důvodů je proto eutanazie zločinem, který lidi obírá o tuto šanci. Neboť člověk je člověkem, to jest bytostí, mající schopnost hledat a najít cestu k Bohu. Najít hlubokou důvěru v Něho. A učinit tak může do poslední sekundy svého života. Proto mají velký smysl i poslední hodiny, ba i poslední minuty každého lidského života, ať už by byly doprovázeny jakýmkoli utrpením.
Člověka, nacházejícího se v takové situaci nelze v žádném případě srovnávat se zvířetem, protože za prvé, zvíře nemá takovou míru sebeuvědomění jako člověk a za druhé, nemá ani schopnost vědomého hledání a nalezení cesty ke Stvořiteli. Proto je možné jeho předsmrtné utrpení ze soucitu zkrátit.
Důvěra v Boha! Co to vlastně je? Je to důvěra v Dobro! V Dobro, které nám umožňuje prožívat vědomou existenci. A ten, kdo důvěřuje v Nejvyššího nemůže jinak, než viditelně uplatňovat vznešený princip Dobra ve všech situacích svého každodenního života.
Proto, abychom měli poznání a oporu v tom, co tímto Dobrem ve skutečnosti opravdu je nám bylo darováno Desatero a Kristovo učení. V nich najde každý, kdo chce návod k tomu, jak správně žít.
Kdo tedy důvěřuje v Hospodina a uznává jej jako nejvyšší princip Dobra, ten se snaží podle tohoto principu jednat, myslet a žít. Kdo takto činí má důvěru v Hospodina a Hospodin ho sám zahrne svou důvěrou. A tato důvěra mu bude svítit jako jasné světlo v jeho životě, bude ho životem doprovázet a přinášet mu požehnání.
A nakonec se stane Světlo Nejvyššího poslední nadějí člověka v hodině smrti. Nadějí, která mu dá jistotu pokračování jeho dalšího, vědomého bytí.
Kdo však důvěru v Hospodina v životě nenašel, nehledal a proto ji ani nemá, tomu budou jako poslední milost a poslední šance darované dny jeho stáří, nemoci a nemohoucnosti. Možná pak i on tuto důvěru najde.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Nemějte despekt před křesťanstvím
Existuje mnoho věcí, na které jsou lidé alergičtí. Mimo jiné velmi často i na to, co má nějaké spojení s církví, nebo křesťanstvím. V takové chvíli začnou okamžitě mluvit o prodávání odpustků, o inkvizici, o křižáckých válkách, o nekalých mocenských praktikách Vatikánu, o zneužívání mladistvých, o církevních restitucích a ještě o mnoha jiných věcech.
Pokud se tedy řekne slovo Stvořitel, pokud se řekne Bible, pokud se vzpomenou přikázání, podobenství a učení Krista, okamžitě to v nich vyvolává doslova alergickou reakci. Ihned začnou oponovat zmíněnými výhradami a pak mnohdy už ani nejsou schopni uvažovat o smyslu toho, o čem se vlastně mluví. Jejich zaujatost je tak velká, že úplně všechno, co pochází z církevně křesťanského prostředí a má s ním byť i jen malou spojitost je pro ně apriori špatné. Mnozí nakonec zavrhují absolutně všechno duchovní a stávají se materialisty.
U lidí, kteří duchovno nezavrhnou se to zase projevuje odklonem od křesťanských hodnot a příklonem k jiným duchovním směrům a učením, které se pro ně stávají přijatelnějšími. Přijatelnějšími a zároveň zajímavějšími, než je křesťanství s jeho hodnotami.
V takovém principiálním odmítnutí křesťanství však chybí objektivita. Jde totiž o jednostrannou zaujatost bez hlubšího zkoumání, protože křesťanství, ačkoli zkompromitováno, zneváženo, všední a zdánlivě nezajímavé, je přece jen vrcholem všech duchovních snažení na naší zemi. Nebo lépe řečeno, ne křesťanství jako celek, ale to skutečné, pravé a zdravé jádro, z něhož povstalo a které se v něm stále nachází. Pravé a zdravé jádro křesťanského učení tedy nelze spojovat s různými omyly, chybami, zaváděním, úchylkami a kompromitujícím chováním mnohých těch, kteří se ke křesťanství hlásí.
O potřebě rozlišování zmíněných skutečností nám přece jasně hovoří i fakt, že v Ježíšově blízkosti se našel zrádce. Jidášovou zradou a jeho bezcharakterním jednáním však nebyla ani těm nejmenším způsobem dotčena velikost Ježíšova poselství. Šlo zde přece jen o selhání jednotlivého člověka, který byl s tímto učením spojen.
A to jsou dvě naprosto rozdílné věci! Pokud by tedy někdo tvrdil, že Kristovo učení je nesprávné a špatné, protože jeho nejbližším spolupracovníkem byl zrádce, šlo by o tvrzení neobjektivní. O neobjektivní tvrzení, spojující dvě rozdílné věci v jedinou.
Velikost, výjimečnost a nesmírný duchovní význam Kristova učení zůstává ve své čisté a původní podobě navždy vysoce hodnotným. Vše špatné, co bylo s tímto učením během dlouhé historie lidstva spojené, byly pouze osobní selhání jednotlivých lidí, či celých velkých skupin. Šlo o selhání, které vznikly na základě jejich ješitnosti, vypočítavosti, bezcharakternosti, touhy po moci a na základě mnoha jiných negativních vlastností. To samozřejmě znehodnotilo křesťanství jako celek, ale nijak nemohlo poškodit, ani znehodnotit velikost původní a čisté Kristovy nauky.
Kdo je tedy schopen zachovat alespoň jakou takovou objektivitu, nemůže si tyto dvě rozdílné skutečnosti zaměňovat. Kdo však není schopen dívat se na věci objektivně, nebo se na ně objektivně dívat vysloveně nechce, ten je navzájem spojuje dohromady a zajímá odmítavý postoj vůči křesťanství jako celku.
Abychom tento problém pochopili mnohem konkrétněji, uveďme si příklad z našeho každodenního života a podívejme se třeba na profesi lékaře. Zvykne se říkat, že to není jen obyčejná profese, ale poslání. Žel, existují však i lékaři nepoctiví, bezohlední a bezcitní, kteří berou úplatky, nebo, pokud uvedeme extrémní příklad, kteří třeba napomáhají nekalému obchodu s orgány, určenými k transplantaci.
No a když se z času na čas veřejnost dozví o činu nějakého konkrétního nečestného lékaře, nikoho ani nenapadne považovat za nemorální a nečestný celý lékařský stav. Je to bráno jen jako osobní selhání jednotlivce.
Nicméně paradoxně, v souvislosti s křesťanstvím to tímto způsobem nefunguje. V souvislosti s křesťanstvím bývá často vše zpochybňováno jako celek.
Je proto obrovskou škodou pro každého, kdo na základě toho, že on sám není schopen objektivně rozlišovat od sebe odvrhne křesťanství jako celek. Tím ale od sebe odvrhává to nejvyšší a nejdokonalejší, co v oblasti duchovních snah na této planetě vůbec existuje. Duchovně usilující člověk tím pak poškozuje jen sám sebe, protože se pak utíká k duchovním naukám a snahám, které ani zdaleka nedosahují výšky, jakou v sobě skrývá křesťanství ve své čisté, zdravé a původní podobě.
Pravá, čistá a zdravá podoba křesťanství! V tomto směru musí být člověk nanejvýš bdělým, samostatně zkoumajícím a hluboce vše svažujícím, protože v dnešní době již žel ne všechno to, co zaznívá v chrámech, je v souladu s původními Ježíšovými slovy. Neboť to pravdivé a pravé bylo z různých důvodů, ať už záměrně, nebo z nevědomosti pokřivené a tím znehodnocené. Neboť tak, jak měl Kristus zrádce v řadách svých učedníků, stejně tak mělo i křesťanství během celé své dlouhé historie ve svých řadách velké množství zrádců. Zrádců, kteří zastřely jas Kristova učení tím, že do něj záměrně, nebo i nevědomě vnesli lži a omyly, nebo jej případně zkompromitovali způsobem svého vlastního života. Z tohoto důvodu musí být proto člověk bdělý a musí se mít na pozoru, aby to byl schopen rozpoznávat. Aby byl schopen rozpoznávat pravý duchovní chléb od kamenů, nacházejících se v hojné míře ve všech křesťanských denominacích.
Nic však nesnižuje a nic ani nikdy nemůže snížit jas původního Kristova učení tak, jak nemůže snížit hodnotu drahocenné perly to, že spadne do bláta a je jím zašpiněná. Pokud ji dokážeme v blátě najít, vybrat ji odtud a pokud ji omyjeme, zazáří opět ve své původní nádheře a kráse.
Tak bude navěky nad vším na této zemi zářit drahocenná přela nesmírné ceny Kristova původního Slova, ze kterého pokud bychom byli schopni zachovávat jen jednu jedinou větu, náš svět by se změnil k nepoznání. A sice větu: Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim!
V této prosté větě je vše, co potřebujeme k tomu, abychom mohli dospět k harmonii a štěstí. Nicméně proto, že takto nežijeme, nevládne na zemi ani štěstí, ani harmonie.
A přestože ani samotní křesťané takto mnohokrát nežijí, vůbec nijak to nesnižuje převratnou velikost zmíněné Ježíšovy věty, ba ani celého pravého Slova Kristova.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Co zastaví úpadek?
Mnohé z toho, co dnes lidé dělají směřuje k úpadku. Mnohé z toho, co děláme a jak při tom postupujeme bude mít za následek neštěstí. Toto tvrzení najde jistě mnoho oponentů, argumentujících, že přece v mnoha věcech jednoznačně kráčíme dopředu. A to zejména ve vědě a technice, ba dokonce i při uplatňování některých etických a morálních norem ve společenských vztazích mezi lidmi. Tak jaká to katastrofa?
A přece je tu cosi zásadního, v čem spočívá neštěstí. Vysvětlení najdeme v Kristových slovech, jejichž nesmírně dalekosáhlý význam si dal námahu domyslet jen málokdo. Tato slova znějí: "Kdo hledá svůj život, ztratí jej! Kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne jej! "
Jelikož ale lidé jsou žel většinou povrchní a zároveň i duchovně líní, vysvětlili si tato slova sobě vlastním, pohodlným způsobem tak, aby se jich to osobně příliš netýkalo. Čili tak, že byly určeny hlavně prvním křesťanům, kteří měli být připraveni obětovat vlastní život za Krista a jeho učení.
Nicméně takové vysvětlení je velkým a povrchním omylem, protože zmíněné Ježíšova slova jsou mnohem dalekosáhlejší a mají dokonce i v naší nejaktuálnější současnosti přímý dopad na každého z nás. A ne jen na nás, ale i na nejširší, velké světové dění.
"Kdo hledá svůj život ztratí jej! Kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne jej! "
Tato slova mluví o nezbytných podmínkách pokroku a vzestupu každého jednotlivce, jakož i všech národů světa a lidstva jako celku. Tato slova v jejich prosté jednoduchosti hovoří o tom, že každý a vše, co neusiluje k Bohu musí nakonec nutně utrpět ztrátu. A to v konečném důsledku ztrátu sebe sama a svého vlastního bytí. Říkají zároveň, že jedině ten, kdo usiluje k Bohu může najít sám sebe, pravou hodnotu vlastního života a tím skutečné a trvalé štěstí.
Ano, nicotné a skrývající v sobě znamení úpadku a zkázy je všechno to, co neusiluje k Bohu. Všechno to, co nehledá Boha.
Jaké jen marné a zbytečné jsou námahy a snažení lidí, pokud nevedou k Stvořiteli a pokud nejsou konány jemu ke cti. Neboť vše, co děláme má v konečném důsledku vést k Nejvyššímu a má být konané na jeho počest. Všechny naše činy, prováděné v tomto smyslu se stávají živou modlitbou. Modlitbou činu, určenou ke cti Nejvyššímu. Jedině tímto způsobem můžeme dát a jsme schopni dát skutečnou hodnotu všemu, co vychází z lidských rukou. Jedině v tomto spočívá skutečná velikost všech lidských děl. Jedině v tomto spočívá jejich věčnost a trvanlivost. Jejich dobro a obecný prospěch.
Pokud ale tohoto není, pokud našemu úsilí chybí zásadní tah směrem vzhůru ke Stvořiteli, pokud vše co děláme neděláme jemu ke cti, skrývá se v našem jednání nezdar, neštěstí, bída, kolísání, ztráta a nakonec zhroucení. Neboť to, co nesměřuje k Světlu je již předem ztraceno. Neboť každé lidské úsilí odtržené od Stvořitele je poznamenáno neúspěchem a neštěstím. Neboť sebe zbožštění člověka a vyzdvihování vlastních lidských potřeb na to nejvyšší, co vůbec existuje a o co jediné se má člověk i celá civilizace snažit je tragickým omylem. Neboť každý, kdo hledá pouze naplnění svého vlastního života a uspokojení svých vlastních potřeb nakonec všechno ztratí. A ztratí to proto, že se to neopřelo o jedinou, trvalou a věčnou hodnotu. O Boha!
Bez Boha musíme jednou tedy zákonitě ztratit vše, o co jsme se tak velmi snažili, protože tomu chyběla ta nejzásadnější a nejvíce rozhodující opora. Ztratíme to proto, že jsme sobecky hledali jen to, co bylo dobré jen z čistě lidského hlediska pro nás samotné. Nic jiného nás nezajímalo a o nic jiného jsme se nestarali. Nectili jsme si Stvořitele, jako dárce života, který nám dal možnost existence. Jen jsme brali a mysleli vždy jen na samých sebe a svůj vlastní prospěch. Stvořitel nám byl ukraden a vše zde na zemi i v celém vesmíru mělo sloužit pouze našim vlastním potřebám.
My a zase jen my! My a naše nikdy nekončící touhy, nároky a potřeby. Nikdy jsme si nenašli čas, abychom alespoň tu a tam vzhlédli vzhůru s vděčností k Tomu, který nám to všechno umožnil. Na to jsme nikdy nepomysleli. A právě pro tuto naši rouhavou nevděčnost budeme muset všechno ztratit. Ztratíme to a spolu s tím i celý svůj život. Celé své bytí. Neboť každé bytí bez Boha je ničím a kdo se rozhodl holdovat takovému nicotnému bytí sám se nakonec propadne do nicoty.
Kdo tedy hledá pouze svůj vlastní život, pouze svůj vlastní život bez potřeby Boha a úcty k němu, ztratí jej! Pouze ten, kdo vzhlíží ke Stvořiteli, pouze ten, kdo se snaží dělat všechno, co činí ke cti Jemu, kdo zapomene sám na sebe a svou vlastní vůli a zaměří se na Stvořitele a jeho Vůli, jen ten svůj život neztratí, ale naopak, nalezne jej. Pouze díla takového člověka nabývají skutečnou hodnotu a stávají se prospěšnými všem, protože prospěch mnohého toho, co je dnes konané s pohledem odvráceným od Stvořitele je mnohokrát diskutabilní. Ba nejednou přináší v konečném důsledku více škody, než užitku.
"Kdo hledá svůj život ztratí jej! Kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne jej! "
Uvědomme si hlubokou dalekosáhlost těchto slov, v nichž se pro každého z nás skrývá buď ztráta bytí, nebo naopak, nalezení jeho pravé hodnoty a smyslu, což v konečném důsledku způsobí, že naše bytí bude moci přetrvat.
Lidé, vše vaše úsilí bez pohledu obráceného vzhůru ke Stvořiteli je ničím! Je nicotné a prázdné, i když se jakkoliv namáháte. Pokud vaše díla nejsou prodchnuty úctou ke Stvořiteli jsou ničím, i když snad vy osobně jim přikládáte velmi vysokou cenu. A proto bez úcty ke Stvořiteli jako nicotné musí dříve nebo později propadnout do nicoty a spolu s nimi i ti, kteří jim obětovali všechny své životní síly a všechno své životní snažení.
Lidé, protože jste hledali svůj život a jeho smysl v něčem jiném než v Bohu, ztratíte jej. Ztratíte jej a přijdete o něj, protože jste se po 2000 let nesnažili pochopit Kristova slova, kterými se vás před tím snažil varovat a v nichž vám ukazoval, že jen ten, kdo se vzdal vlastního sebe zbožšťění a na nejvyšší místo ve svém nitru postavil Hospodina, pouze ten může všechno získat a pouze tomu může být všechno darováno. Ostatní musí naopak všechno ztratit.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Proč vládne světu útlak?
Přesto, že žijeme v 21. století, vládnou na naší planetě různé formy útlaku. Existuje například skupina lidí, kteří tvrdí, že největším světovým utlačovatelem jsou USA. Ty prý mají prsty ve všech ozbrojených konfliktech po celém světě za posledních 60 let. Říká se, že USA jsou světovým hegemonem, který se snaží dostat všechny národy do svého područí, aby je mohli ovládat a profitovat z nich.
Malé národy mají pouze dvě volby. Buď se stanou vazaly dobrovolně, a to prostřednictvím USA financovaných a řízených, jakože demokratických revolucí, nebo nedobrovolně, a to prostřednictvím přímé vojenské intervence.
Odolat mohou pouze silné národy, které se na jedné straně dokáží vyhnout vlastní vnitřní destabilizaci, řízené prostřednictvím velvyslanectví USA v daných státech, prostřednictvím různých nevládních organizací a podobně. Na druhé straně jsou to národy, jejichž vojenský potenciál nedovolí USA a jejich západním spojencům šířit jejich typ demokracie prostřednictvím bombardování a vojenské síly.
Kromě toho ale existuje jiná skupina lidí, která považuje za potencionálního světového hegemona Rusko. Rusko, kde podle jejich názorů v současnosti vládne diktatura a nesvoboda.
Dalším velkým světovým hráčem je Čína. Čína patří k jedním z notoricky nejznámějších porušovatelů lidských práv, což však USA, Evropské unii, ani Rusku nebrání v čilé hospodářské a obchodní spolupráci.
Všude, kde se jen podíváme je tedy vidět útlak, nespravedlnost a porušování lidských práv. Miliony lidí žijí pod stálým ekonomickým tlakem, bohatí stále více utlačují chudé, aby se na jejich úkor stali ještě bohatšími. Stále více se stupňují požadavky a zvýšené nároky na zaměstnance, oficiálně nazývané racionalizací.
Na člověka dneška tedy ze všech stran doléhá útlak. Velkou otázkou však zůstává, kdo za to může? USA? Rusko? Kapitalismus? Krize? Zbohatlíci a finanční skupiny? Kdo z nich je skutečným původcem útlaku současného člověka? Kdo nese hlavní vinu?
Pravda obvykle bolí! Pravda bývá totiž trpká. No a touto pravdou je skutečnost, že nikdo a nic z toho, co bylo jmenováno není hlavní příčinou našeho útlaku. Není to ani USA, ani Rusko, ani kapitalismus, ani krize, ani zbohatlíci, ani finanční skupiny. Tím nemá být řečeno, že prostřednictvím nich na nás nedoléhá útlak, ale oni nejsou hlavní příčinou. Oni jsou jen důsledkem! Důsledkem příčiny, která tkví hluboko v lidech samotných! Důsledkem příčiny, která zplodila tyto strůjce útlaku.
Podstata totiž spočívá v tom, že jediné, co může člověku zaručit skutečnou svobodu je svoboda ducha! Svoboda jeho ducha, usilujícího vzhůru! Nahoru, směrem k výšinám! Směrem k Bohu!
Skutečně svobodný je tedy jen člověk, který usiluje k Bohu prostřednictvím žití těch nejvyšších duchovních ideálů, kterými jsou čest, dobro a spravedlnost. Skutečně svobodným je jen člověk, který usiluje k Bohu prostřednictvím života podle jeho Vůle a jeho Zákonů.
Kdo takto nejedná, ztrácí svobodu! Stává se z vlastní vůle nesvobodným! Spoutává totiž svého ducha, který v něm touží po Světle. A tato jeho vlastní vnitřní nesvoboda, toto jeho vlastní spoutání ducha v jeho rozletu je onou nepoznanou, pravou příčinou jeho vnější nesvobody. Neboť na základě této vnitřní nesvobody se postupně formují vnější a viditelné důsledky, které prostřednictvím útlaku obírají lidí o svobodu vnější.
Z vnitřní nesvobody člověka, z vnitřní nesvobody jeho ducha, kterému je trvale bráněno v jeho přirozeném pohybu směrem nahoru, právě z takové dobrovolné vnitřní nesvobody vyrůstá košatý strom velkého množství vnějších nesvobod, které lidi drtí.
Mezi oblíbenou argumentaci materialistů a ateistů patří tvrzení, že oni se přece také snaží o dobro, spravedlnost a čestnost, aniž že by k tomu potřebovali Boha.
Pokud je pravdou, co o sobě tvrdí, mohou být považováni za dobrých lidí, ovšem žel, už ne za lidi duchovně svobodných. Nejsou duchovně svobodnými, protože jejich duch je utlačován a potlačován nesprávným nahlížením na realitu. Jejich rozum, reprezentován ateistickým a materialistickým názorem na život totiž potlačuje jejich ducha a zamezuje mu volný, svobodný vzlet směrem k výšinám. Směrem k Bohu. A právě v této rozumem způsobené neschopnosti naplňovat potřeby vlastního ducha se skrývá jeho útlak a nesvoboda.
Ano, člověk může nejrůznějšími způsoby utlačovat svého vlastního ducha. Může tak činit svým materialismem a ateismem. Může tak činit tvrdošíjným setrváváním ve svých chybách a nedostatcích. Může tak činit upnutím se na nesprávné postoje a názory. Může tak činit svou nečestností, nespravedlností a zlem. Může tak činit svým upnutím se na dogmata a scestné duchovní učení.
Těmito a mnoha jinými podobnými věcmi se člověk sám vnitřně spoutává, protože jimi zamezuje rozletu svého ducha, toužícího po výšinách, po dobře, ušlechtilosti a Světle.
A tento vnitřní útlak, ve kterém dobrovolně žije většina lidí dává rozhodující podnět k postupnému formování se, a nakonec i zformování se útlaku vnějšího. A tak, v logickém chodu dění se nakonec to vnitřní zhmotní navenek. Vnitřní útlak ducha se promítne do útlaku vnějšího.
Nicméně to vnější, co nás tísni není příčinou! Je jen nevyhnutelným důsledkem skutečné příčiny, kterou je naše dobrovolné spoutání ducha.
Dokud se člověk nestane duchovně svobodným a nezačne směřovat k Bohu, k naplňování jeho Vůle a jeho Zákonů, tedy tam, kam v něm touží kráčet jeho duch, do té doby ho budou utlačovat všichni vnější utlačovatelé, protože on sám trestuhodně utlačuje vlastního ducha.
Bylo totiž napsáno: "Oko za oko, zub za zub!"
Tato slova nemluví o ničem jiném, než o spravedlivém Zákoně zpětného účinku, který v praxi znamená, že za zlo se nám nevyhnutelně navrátí zlo, za nečestnost budeme sami postižení nečestností, za nespravedlnost se i nám dostane nespravedlnosti a za útlak útlaku! To, co člověk přechovává v skrytu svého nitra, to, jaký vnitřně opravdu je, to ho bude nakonec bít navenek! Taková je Spravedlnost Nejvyššího, ale zároveň i jeho Láska. Láska, spočívající v tom, že pod bolestnými údery zvenčí má člověk poznat, jaký ve skutečnosti vnitřně je. Má poznat, jaké omyly a chyby skrývá ve svém nitru. Vnější údery osudu mu to napomáhají rozpoznávat až příliš reálně.
Pokud tedy trpíme útlakem, největší míru viny za to nenesou jeho vnější strůjci. Největší míru viny za to neseme my samotní! Neboť útlakem vlastního ducha jsme si zaseli a živíme útlak vnější, který nás tísni a nedopřeje nám volně dýchat.
Zbavit se ho můžeme jen tehdy, pokud se zbavíme jeho vnitřní příčiny. Pokud se ale vnitřní příčiny nezbavíme, můžeme donekonečna bojovat proti všem našim utlačovatelům a nic na tom nikdy nezměníme. To, co změníme budou vždy jen vnější formy. Pokud totiž odstraníme jedněch, na jejich místo přijdou druzí. Pokud změníme jeden systém, upadneme do útlaku systému druhého, protože my sami jsme se vnitřně vůbec nezměnily. A proto se nám ve smyslu Zákona: "oko za oko, zub za zub" bude za naši vnitřní nesvobodu dostávat nesvobody vnější.
Bylo by však velkým omylem vidět v našich utlačovatelech jakési vykonavatele Vůle Nejvyššího. Tak to není! Utlačování jiných je zločinem, na který se je třeba dívat ve smyslu Ježíšových slov, určených Jidášovi: Syn Boží sice kráčí cestou, kterou jít musí, ale běda každému, kdo jej zrazuje. Amen pravím vám, bylo by pro něj bývalo lepší, kdyby se nebyl vůbec narodil.
Pokud přizpůsobíme tato slova našemu tématu, budou znít asi takto: Vnější útlak je nevyhnutelným důsledkem útlaku vnitřního, kterým si lidé samotní spoutávají vlastního ducha. Běda však všem utlačovatelům, protože důsledky jejich zvráceného jednání, které jim jednou Boží Spravedlnost vrhne do obličeje, budou muset být pro ně zničující.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Co zastaví upadající společnost?
Pravděpodobně mnozí zažili ten typ učitelů, kteří si myslí, že jejich předmět je nejdůležitější. Je pro ně přímo středem vesmíru a svým, téměř až fanatismem znepříjemňují život mnohým žákům. A takových lidí je mnoho. Nacházejí se v každém povolání. Jejich práce je pro ně doslova vším a ještě dokonce i ve svém volném čase o ní vyprávějí.
Nicméně i přes značné množství takových lidí v každém povolání a v každém druhu činnosti, celý svět i Evropská unie permanentně balancují na pokraji recese a finanční krize. Navzdory všem těmto lidem, kteří jsou nejednou různými vedoucími pracovníky a podnikateli, kteří uplatňují své přísné nároky na podřízených, přesto nám neustále hrozí krize.
Ani politici nejsou schopni najít nějaké východisko a nějakou bezpečnou cestu dlouhodobějšího a trvalejšího rozvoje. Čas od času se začne zdát, že se věci upravily a že už snad bude vše v pořádku, ovšem žel nikdy to dlouho nevydrží. Znenadání se vždy vyskytne něco, co dočasnými úspěchy náhle zakolísá a my opět padáme do problémů. Opět je na dosah ruky kolaps a zhroucení.
Ne, celkový stav není vůbec růžový a za dané situace oprávněně vyvstává zásadní otázka: Proč? Proč je tomu tak a jak je to vůbec možné? Jak je možné, že tento svět, plný lidí, doslova jak se říká zažraných do své profese, lidí vzdělaných a inteligentních, lidi tvrdě a až téměř do úmoru pracujících, jak je možné, že tento svět se i navzdory tomuto všemu permanentně ocitá na pokraji velkých problémů?
Jak je možné, že to nedokáže vyřešit ani kapitál, ani volný trh, ani žádná politická síla? Jak je možné, že nepomáhá ani vzdělání, ani houževnatost, ani pracovitost? Ani věda, ani technika? Proč stále není možné dojít k trvalému zlepšení, které by bylo dlouhodobé a my bychom si konečně všichni vydechli? Kde se skrývá zásadní chyba? Co důležitého přehlížíme a opomíjíme?
Ano, to je ta nejzásadnější otázka! Něco velmi důležitého nám musí unikat. Ale co je to?
Odpověď je velmi jednoduchá. Až tak jednoduchá, že je pro svou jednoduchost neakceptovatelná a nepřijatelná lidmi dneška.
Tou zásadní věcí, kterou totiž tak velmi zanedbáváme jsou hodnoty. Hodnoty, na kterých stojí lidskost a celé lidství. Základní lidské a morální hodnoty, na nichž byla budována tato civilizace a které dosud tvoří její pilíře. Pak zcela zákonitě nemůže docházet k ničemu jinému, než ke kolísání a kolabování společnosti, která paradoxně sama intenzivně pracuje na postupné destrukci pilířů, na kterých stojí. Není to nic jiného, než ono pověstné, krátkozraké řezání si větve pod samým sebou.
Každá společnost a každý systém je totiž odsouzen k postupné destrukci a konečnému zhroucení tehdy, když připustí postupnou devalvaci skutečných hodnot. Když dopustí, že podvod a lež se vyplatí více, než čest a spravedlnost. Když dopustí, že jednoduchost a skromnost je nahrazena chamtivostí a snahou mít stále víc. Když dopustí, že lidskost je nahrazena bezohledností. Když dopustí, že dobro je nahrazeno zlem, které se na dobro pouze hraje. Když dopustí, že duchovní snažení a duchovní rozměr bytí jsou nahrazeny snahami pouze čistě o hmotné a materiální. Když smysl lidského bytí, spočívající v dosažení velikosti pravého lidství nahradí touhou pouze po bezbřehém užívání si. Když lidskou čistotu, ušlechtilost a vznešenost nahradí tolerováním nízkosti, zvrhlosti a propagováním pudů. Když požadavek vážného, samostatného uvažování nahradí preferováním mělkého a povrchního způsobu myšlení. Když vzdělání a získávání rozumové zdatnosti povýší nad výchovu k pevnému ukotvení v mravnosti a morálce. Když více finančně ohodnocuje těch, kteří nevytvářejí žádné hodnoty, nebo pouze hodnoty nejednou diskutabilního charakteru, jako těch, kteří hodnoty skutečně vytvářejí. Když staví prázdné a velkohubé tlachaly nad skutečně vnitřně hodnotných lidí. Když člověk, který má spoustu peněz, bez ohledu na to, jak k nim přišel, stojí na příčkách společenského žebříčku výš než ten, který má sice peněz méně, ale živí se čestně a poctivě.
Naše společnost a celá tato civilizace vykazuje extrémní vzdalování se od skutečných hodnot, zmíněných výše a výrazný příklon k pseudohodnotám, které jsou jejich opakem. A tato postupná devalvace a destrukce skutečných lidských hodnot má ve skutečnosti za následek a přímo vyvolává permanentní krize, směřující k velkému celosvětovému kolapsu. Lidstvo se staví proti pravým hodnotám a tím si řeže větev samo pod sebou. Neboť bez pravých lidských hodnot pomalu hasne lidskost a my se měníme na svorku lačných vlků, drásajících se navzájem. A dospěje to až tak daleko, že bez opory v hodnotách elementární lidskosti se nakonec vzájemně roztrháme na kusy.
A tak lidi nakonec zničí jejich vlastní nečestnost, nespravedlnost, chamtivost, bezohlednost, závist, povrchnost, neušlechtilost, bezbřehé užívání si a tupý, omezený materialismus.
Lidstvo, které se zpronevěří hodnotám lidskosti je totiž odsouzeno na postupný zánik. Neboť už to ani nejsou lidé, ale bezohledná smečka vlků, ve které se každý snaží na úkor druhého utrhnout sám pro sebe, co se jen dá.
Toto je žel politováníhodný směr, kterým dnes kráčíme. Kdo není zcela slepý, hluchý a hloupý, musí přece vidět a vnímat průvodní znaky tohoto procesu všude, kde se jen podívá.
Kráčíme cestou do záhuby, protože se vzdalujeme od skutečných a pravých hodnot! Od hodnot, jako je spravedlnost, čestnost, ohleduplnost, lidskost, soucit, skromnost, jednoduchost, nenáročnost, ušlechtilost, dobro, samostatnost v myšlení a spiritualita.
Na těchto hodnotách stojí naše lidství! Na těchto hodnotách stojí naše lidskost! Jedině tyto hodnoty z nás dělají, udělají a mohou udělat lidi!
Bez těchto hodnot však nejsme ničím! Jsme pouze živočichy, navenek se podobajícími na lidi, kteří, požírajíc se navzájem, kráčejí k vlastní zkáze. A této zkáze nemohou zabránit ani peníze, ani prosperující ekonomika, ani vojenská síla, ani vzdělání, ani věda, ani technika, ani ožebračování jiných v náš vlastní prospěch, ani naše podvodní takzvaná šikovnost, ani nic jiného.
Této zkáze, která je nám varovně signalizována permanentními kolapsy, krizemi a recesemi, této zkáze lze zabránit pouze opětovným příklonem k pravým a skutečným hodnotám. Jedině tímto způsobem získá naše společnost i celá naše civilizace pevnou oporu, na které lze bez obav ze zhroucení dlouhodobě úspěšně budovat.
A každý jednotlivec, který si je schopen tyto věci uvědomit, ať okamžitě začne sám od sebe. Neboť ona velká pozitivní společenská proměna může začít jen od jednotlivců. Jen zdola! Nečekejme žádného zázračného vůdce, ani žádnou zázračnou, novou politickou stranu.
Celý tento text je totiž určen pouze jednotlivcům, neboť jen oni mohou vlastní hodnotovou proměnou pohnout společností. Ti tam nahoře profitují až příliš úspěšně ze současného úpadku na to, aby měli potřebu skutečně něco měnit.
Lidé, změňte se! Změnit se musíte jedině vy! Vy samotní! Pokud se nezměníte právě vy, nikdo jiný za vás změnu neudělá. Nebuďte naivní! Změnu společnosti k lepšímu je totiž možné přivodit a vynutit pouze změnou sebe samého. Politici a strany, ba ani revoluce nemohou změnit nic a ani nic nezmění.
Kdo to pochopí a začne ve svém životě usilovat o pravé hodnoty, ten se stává strůjcem a budovatelům nové, lepší a krásnější budoucnosti.
Kdo to však nepochopí a dá se jen slepě unášet pseudohodnotami dneška, ten je naopak strůjcem úpadku, směřujícího ke zkáze. A tato zkáza se nakonec nevyhnutelně stane jeho osobním osudem, protože on sám osobně si pro sebe tuto cestu dobrovolně vybral.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Vysťahovalectvo - ignorovanie duchovných zákonitostí
Materialistické a ateistické ľudstvo odmieta s pohŕdavým úsmevom potrebu poznávania a rešpektovania čohosi takého, ako sú duchovné zákonitosti. Avšak v súvislosti so súčasnou vysťahovaleckou krízou nám všetkým pomaly začína zamŕzať úsmev na tvári. A to je pravdepodobne len začiatok. Začiatok kolapsu spoločenského systému, arogantne ignorujúceho takmer všetky duchovné zákonitosti a riadiaceho sa iba vlastným rozumom a racionálnou účelovosťou.
Aj keď sa totiž naše konanie a naše rozhodnutia zdajú byť účelové a rozumné, keď nemajú oporu v duchovných zákonitostiach, nastávajú nevyhnutne skôr alebo neskôr problémy. A ak sa v nevedomosti neustále zotrváva, dôjde nakoniec ku kolapsu.
Skúsme sa preto teraz pozrieť na problematiku vysťahovalectva, ktoré nás dnes trápi práve z duchovného pohľadu.
V evanjeliách sa píše, že bez Vôle Najvyššieho nepadne ani len lístok zo stromu a že dokonca všetky vlasy na našej hlave sú spočítané. Znamená to, že na svete niet nijakých náhod a že i to najmenšie a najnepatrnejšie dianie je zákonitým dejom, prebiehajúcim v súlade s vyššími duchovnými zákonitosťami.
Nie je teda vôbec žiadna náhoda, do akého národa, do akej rodiny, či sociálnych pomerov sa človek rodí, či žije v dostatku, alebo nedostatku, či je zdravý, alebo chorý. Absolútne všetko je riadené dokonalou spravodlivosťou, o ktorej nemáme ani len tušenia a na základe ktorej sa každému z ľudí dostáva presne toho, čo si zaslúži.
Treba totiž vedieť, že nikto z nás nie je na tejto zemi prvý krát, ale bol tu už viac ráz. No a na základe toho, aký bol, ako žil, ako jednal a aké hodnoty uznával mu duchovné zákonitosti pri jeho ďalšom príchode spravodlivo určia miesto, rodinu, prostredie, sociálny status i zdravotný stav. Jednoducho povedané, človek sa svojim zrodením ocitá presne tam a presne v takých podmienkach, v ktorých si zasluhuje byť a ktoré sú zároveň tými najvhodnejšími podmienkami z hľadiska jeho ďalšieho osobnostného a duchovného vývoja. Z hľadiska jeho ďalšieho vývoja smerom k spravodlivosti, čestnosti, ľudskosti, dobru a duchovnosti. A to aj vtedy, ak sú tieto pomery drsné a tvrdé, pretože práve tak si to zaslúžil na základe dokonalej, vyššej Spravodlivosti a skutočnej hodnoty všetkých svojich minulých činov.
A teraz sa pozrime na ľudstvo, ktoré tieto skutočnosti ignoruje, pretože to, čo je pre náš svet najdôležitejším sú peniaze. Túžba mať sa lepšie a mať viac peňazí preto ľudí neraz núti natrvalo opustiť národ a pomery, ktoré im boli určené vyššími zákonitosťami.
A práve to „natrvalo“ je veľkým problémom, pretože sa to prieči vyššej Spravodlivosti, ktorá určila každému človeku prostredníctvom jeho zrodenia presné miesto jeho pôsobenia na zemi.
Po páde železnej opony v roku 1989 sa dalo obyvateľstvo Európy do pohybu. Desaťtisíce ľudí z východnej Európy migrovali za lepšie ohodnotenou prácou na Západ a západné krajiny s radosťou otvárali svoje trhy lacnej pracovnej sile, ochotnej vykonávať aj tie najpodradnejšie práce. Zdalo sa, že táto situácia vyhovuje obom stranám. Jednej strane, pretože získala lacných sluhov a druhej strane, pretože mohla zarobiť viac peňazí ako doma. Z pohľadu ľudí sa teda zdalo, že je všetko v najlepšom poriadku.
To, že sa dlhodobým pobytom v zahraničí roztrhali mnohé rodinné zväzky, to, že ľudia boli vytrhnutí zo svojho prostredia a ocitli sa v prostredí im v mnohom kultúrne a spoločensky inorodom, to, že sa ľudia stávali národne vykorenenými, to už nikoho nezaujímalo. Všetko bolo predsa kompenzované peniazmi a finančnou výhodnosťou. Veď to je to najpodstatnejšie a najdôležitejšie, o čo sa je treba usilovať v súčasnosti.
Ale to by aj napriek všetkému nebol až taký problém, ak by to bolo chápané len ako niečo dočasné. Ako dočasný, i keď dlhodobejší pobyt v zahraničí, ktorý by nakoniec predsa len skončil návratom domov. Problém a priamy rozpor z duchovnými zákonitosťami však nastáva vtedy, ak ide o migráciu trvalú.
A keďže trvalá migrácia ľudí do Západnej Európy sa považovala za niečo úplne normálneho aj napriek tomu, že to nie je z hľadiska vyšších duchovných zákonitostí správne, takéto všeobecné schvaľovanie nesprávneho princípu malo za následok gradovanie udalostí. A i preto dnes zaplavuje Európu nová vlna migrantov. Prichádzajú ich tisíce, avšak z prostredia, ktoré sa Európe nikdy kultúrne ani nábožensky neprispôsobí. Naopak, práve títo migranti budú Európu postupne prispôsobovať k svojmu vlastnému obrazu.
Nastáva problém a Západ odhaľuje svoju pokryteckú tvár. Ak totiž predchádzajúca migrácia východoeurópanov kultúrnym a duchovným vykorenením negatívne dopadala na týchto migrantov samotných, bolo to v úplnom poriadku. Keď ale vlna súčasnej migrácie hrozí kultúrnym a duchovným vykorenením samotnej Európy, už to zrazu v poriadku nie je. Ak to však nie je v poriadku teraz, znamená to, že to nebolo v poriadku nikdy. Že jednoducho samotný princíp migrácie kvôli peniazom a blahobytu nie je vo svojej podstate vôbec správny, pretože nestojí v súlade so zákonmi univerza. Avšak podporovanie akéhokoľvek nesprávneho princípu má za následok jeho stupňovanie, a to až do takej miery, že jeho nesprávnosť nakoniec pochopia aj tí najmenej inteligentní.
A túto gradáciu následkov schvaľovania nesprávneho princípu zažívame v súčasnosti. Ak ale zostanú peniaze a blahobyt pre nás všetkým, ak kvôli peniazom a blahobytu nebudeme prihliadať na duchovné zákonitosti, bude sa všetko to negatívne nevyhnutne čoraz viac stupňovať. Stupňovať do takej miery, že nás to nakoniec všetkých pohltí.
Ďalším duchovným zákonom, ktorý je treba spomenúť a ktorý materialisticko ateistická civilizácia vôbec nerešpektuje je zákon spätného účinku, na základe ktorého sa nám nakoniec vráti všetko to, čo sme sami zasiali.
Je známe, že mnohé Európske národy mali v minulosti kolónie, ktorých prírodné a ľudské zdroje drancovali viac alebo menej skrytým spôsobom. A tak sa deje až doteraz, ibaže sofistikovanejším a modernejším spôsobom, a síce prostredníctvom kolonializmu ekonomického.
Ak ale niekto drancuje, vykorisťuje a ovláda iného, zákon spätného účinku mu to nakoniec vráti tak, že bude on sám drancovaný, vykorisťovaný a ovládnutý. A tak teda, v zákonitom spätnom účinku prichádzajú masy ľudí z krajín tretieho sveta, aby drancovali, vykorisťovali a postupne ovládli celú Európu. To drancovanie a vykorisťovanie sa samozrejme bude diať inou formou, trebárs prostredníctvom priživovania sa na sociálnom systéme, alebo inými, podobnými spôsobmi, ale podstata zostáva rovnaká. Čo kto totiž sial, to bude musieť aj žať. A presne tak dnes žne Európa to, čo vo vzťahu ku krajinám tretieho sveta dlhé roky siala.
Dalo by sa však namietnuť, že my sme v tom predsa nevine. Veď my sme nemali nijaké kolónie, ani nijako inak sme sa voči krajinám tretieho sveta neprevinili.
Naozaj sme takí neviní? Veru nie! Aj nám sa v primeranej miere vracia to, čo sme zasiali. I my sme totiž svojho času povolili prelety lietadiel NATO nad našim územím, ktoré bombardovali Srbsko, aj my sme svojim dielom prispeli k ničeniu iných krajín svojim súhlasným stanoviskom s leteckými útokmi v Líbyi, či s vojenskou inváziou v Iraku.
A keď nás dnes Európska únia tlačí ohľadom kvót pre prijímanie utečencov, žneme tým presne to, čo sme zasiali. A preto teraz, v spravodlivých účinkoch zákona spätného pôsobenia sme aj my vystavení tlaku prílevu utečencov, ktorí môžu z dlhodobého hľadiska, či už kultúrne, alebo ekonomicky negatívne ovplyvniť celú našu krajinu.
Nie, nijaké duchovné zákonitosti nemožno obchádzať bez toho, že by to ľuďom nakoniec neprinieslo nešťastie, alebo škodu. Nemožno teda drancovať iných, alebo súhlasiť s ničením krajín bez toho, že by sa toto drancovanie a ničenie nakoniec nejakou formou nevrátilo nazad ku nám samotným. V nijakom prípade teda nemožno niečo siať bez toho, že by sme to potom nemuseli zožať.
Človeče, pochop a poznaj konečne, že si príliš malým a nepatrným na to, aby si si mohol beztrestne robiť čo chceš! Človeče pochop a poznaj konečne, že jestvuje Vyššia Moc a jej zákonitosti, ktoré sa musíš naučiť rešpektovať a ktoré by si sa mal preto snažiť poznávať ak nechceš, aby ti spôsobili škodu. Platí totiž, že do takej miery, do akej budeš tieto zákony ignorovať a obchádzať, presne do takej miery utrpíš škodu a bude sa na teba valiť nešťastie. A ak tieto skutočnosti nebudeš chcieť pochopiť vôbec, môže ťa to nakoniec aj celkom zničiť.
V našom konkrétnom prípade to teda znamená, že za prvé môžeš človeče vždy zožať iba to, čo si zasial. Ak teda chceš žať dobro, sej všetkým, čo činíš len dobro. Preto nikdy nikomu neubližuj a nikdy ani nijaké ubližovanie iným neschvaľuj.
No a za druhé to znamená, že tvoje miesto je v tom národe a na tej pôde, ktorú ti spravodlivé zákony tohto univerza určili tvojim zrodením. Môžeš síce kvôli lepším životným pomerom a lepšej finančnej situácii migrovať inde, ale vedz, že tým sa staviaš proti zákonom tohto univerza, čo sa musí nevyhnutne prejaviť tvojou duševnou, duchovnou a nakoniec i fyzickou ujmou v podobe skrátenia tvojho života, ktorú ti to nevyhnutne prinesie.
PS. Ak uplatním vyššie spomínané duchovné zákonitosti vo vzťahu k súčasnému imigračnému problému, v praxi to bude znamenať, že každý imigrant, ktorý prišiel do Európy za účelom zlepšenia svojich životných pomerov má byť okamžite poslaný naspäť. Azyl môže byť poskytnutý iba ľuďom, ktorí ušli v strachu o svoj život. Má im byť poskytnutá dvojaká pomoc. A to vo forme dočasného azylu a vo forme pomoci ich krajine v čo najrýchlejšom ukončení vojnového konfliktu, aby sa dočasní azylanti mohli vrátiť domov.
Lebo životný priestor každého národa a každého člena daného národa bol predsa určený Vyššou Mocou. A to musia ľudia rešpektovať! Ak to totiž rešpektovať nebudú, zničí ich to!
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
Je Apokalypsa nezbytná?
Takové myšlenky jsou již v jádru špatné a škodlivé, protože ve světě myšlenkových forem napomáhají k formování katastrofického dění, které není vůbec nutné.
Takové myšlenky jsou absolutním nepochopením toho, co ve skutečnosti znamená slovo proroctví. Proroctví totiž není žádným předurčením, ale každé z nich může být ovlivněno svobodnou vůlí člověka. Svobodnou vůlí, která je jedním z darů Nejvyššího lidskému duchu. Katastrofická proroctví nám totiž nebyly nikdy dávány proto, že se tak neodvratně a zaručeně stane, ale proto, abychom se ze všech sil vynasnažili právě o to, aby se tak nestalo. Abychom prostě byli varováni. Abychom změnili své myšlení a jednání a odvrátili to, co by jinak muselo nutně přijít, pokud bychom způsob svého myšlení a jednání nechali jít nesprávným směrem.
Je tedy pouze v rukou lidí, jak to s naší civilizací dopadne. Nic totiž není předem dáno.
Realita je však taková, že v současnosti se nacházíme ve velkém nebezpečí. Proto nadešel čas nezbytnosti změny dosavadního nesprávného a špatného způsobu uvažování a jednání. Změnit je k lepšímu by vedlo ke změně a k zlepšení vnějších poměrů. Jedině tímto způsobem můžeme zabránit tomu nejhoršímu, čili katastrofám popisovaným v Apokalypse, kam svým dosavadním způsobem myšlení a svým jednáním směřujeme. Kdo však hovoří o Apokalypse jako o nezbytnosti, ten se stává spolutvůrcem zničení, protože skutečnou podstatu věci vůbec správným způsobem nechápe.
Na výše zmíněné skutečnosti zvyknou mnozí věřící reagovat asi takto: "Ten, kdo je v Kristu se přece nemá čeho bát."
Mají samozřejmě pravdu. Ale jsou lidé obecně, a to ať už věřící v církvích, nebo mimo církví opravdu tak pevně ukotvení v Kristu, aby se nemuseli ničeho bát?
Žel situace není v tomto směru vůbec tak příznivá, protože mnozí věřící, nebo lépe řečeno většina z nich nemá ve skutečnosti takovou pevnou oporu, jakou se domnívají mít úplně jistou.
Proč je tomu tak? Protože Stvořitel daroval Mojžíšovi Zákon, podle kterého měli lidé žít, pokud chtěli být šťastnými. Avšak během staletí do něj přidávali své vlastní názory, své vlastní poznání a "moudrosti", takže nakonec zakalily jeho skutečnou podstatu a zůstalo pouze to lidské.
Když pak přišel Mesiáš a znovu přinesl téměř zapomenutou, čistou Pravdu, tehdejší kněží, kteří byli již jen služebníky lidských názorů se postavili proti němu, jak proti rouhači v domnění, že hájí čisté učení. "Pravda" lidí jim totiž byla bližší a milejší, jako Pravda, přinesená přímo ze Světla.
Ježíš všechno toto viděl a uvědomil si, že přesně totéž jednou lidé udělají i s jeho vlastním učením. A tak se nakonec i stalo. K znehodnocení jeho nauky opravdu došlo. Vždyť si jen například zkusme uvědomit, že Ježíš, Syn Nejvyššího nám zanechal své učení ve čtyřech evangeliích, což je přibližně 300 stran textu ve formátu A5. Doporučoval nám být jednoduchými, jako děti a takovým bylo i jeho učení, pochopitelné i prostým rybářům.
A co vidíme dnes? Jen se podívejme na ty hory knih v církevních knihovnách, nebo třeba na samotné teologické studium. Všechny tyto informace ve svém obrovském množství, vzdáleném od původní, prosté jednoduchosti nejsou ve skutečnosti ničím jiným, než lidskou "moudrostí" a lidskými názory, v nichž záplavě pohasl čistý jas Kristovy nauky. A proto žel přesně stejně, jako před 2000 lety ve vztahu k tehdejší židovské církve, tak i dnes, po 2000 letech ve vztahu k současným křesťanským církvím platí jasnozřivé slova, přednesené Ježíšem: "Vaše nauky jsou pouze nauky lidské!"
Aby ale lidé získali pevnou oporu v Bohu, kterou v současnosti nemají, aby měli pevnou oporu v jeho Vůli a v jeho Zákonech, aby znali správný směr vlastního myšlení a jednání, který může odvrátit apokalyptické dění, zaslíbil Ježíš příchod Ducha Pravdy, který má uvést lidstvo do plné Pravdy. Zaslíbil příchod Ducha Pravdy, který má očistit lidskými názory a představami pokřivenou, původní Kristovu nauku a ukázat světu správný směr. Správný směr, jehož sledováním by se lidstvo vyhnulo Apokalypse. Toto vše najdeme vyjádřené v Ježíšových slovech, zaznamenaných v Janově evangeliu: Ještě mnoho bych vám měl říct, ale teď byste to nepochopili. Když však přijde on, Duch Pravdy, uvede vás do celé Pravdy. A když přijde, ukáže světu co je hřích, spravedlnost a co soud. Nebude mluvit sám od sebe, ale bude mluvit to, co slyší a zvěstuje vám i věci budoucí. On mě oslaví neboť příjme z mého a to vám zvěstuje.
Nicméně žel, historie se opakuje, protože církve, ponořené a křečovitě se držící lidských názorů a představ ve vlastních naukách opět nepoznávají Pravdu, přinesenou Duchem Pravdy přesně tak, jak židé před 2000 lety nepoznali v Ježíši očekávaného Mesiáše.
Jak již ale bylo řečeno, Apokalypse se můžeme vyhnout pouze pokud změníme svůj nesprávný způsob myšlení a jednání. Pokud své myšlení a jednání usměrníme na cesty, ukazovány Duchem Pravdy. Jedině tím získáme pevnou oporu v Bohu, pevnou oporu v Kristu, jakož i pevnou oporu v jeho čistém, nezkaleném učení a nebudeme se muset bát ničeho zlého.
Ba dokonce, pokud bychom byli v tomto nově ukázáním směru pevnými a důslednými, to špatné by vůbec přijít nemuselo a my bychom se mohli Apokalypse zcela vyhnout.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Začátek konce Evropy?
Situaci, která v Evropě nastala v souvislosti s uprchlickou krizí lze v jistém smyslu připodobnit k období pádu Římské říše. Římská říše byla totiž ke svému konci už tak prohnilá a mravně zdegenerovaná, že ji nakonec porazili hordy barbarů. Zdolali ji hordy barbarů, které sice stály kulturně mnohem níže, avšak právě pro své nízké vývojové postavení měli celý svůj další vývoj stále před sebou.
Římská říše tehdy i my dnes jsme dosáhli jakéhosi vrcholu vývoje, který lze dosáhnout čistě hmotným, racionálním a materialistickým snažením a dále už nemáme co nabídnout. Dosáhli jsme relativně vysoké míry blahobytu, která ale měla za následek vznik náboženství konzumu a užívání si. A tato touha po užívání si se stala jedním ze základních hodnot evropské civilizace, s nimiž kráčí ruka v ruce mravní zkaženost, chamtivost, bezohlednost, nečestnost, nespravedlnost a tak dále, a tak dále. Už jednoduše vývojově nekráčíme do kopce, ale z kopce.
Ve své touze mít stále víc, ovládat jiných a nejlépe celý svět, vykořisťovali Západní země Afriku i arabské státy a pokud se jim postavili na odpor, zničili jich vojenskou silou. A z těchto, za vydatného přispění Západu ekonomicky a vojensky zruinovaných zemí se k nám, jakoby v nezbytných zpětných účincích valí masy novodobých "barbarů", aby položili, dorazili a pohltily morálně prohnilou Evropu. A Evropa je už tak morálně zdevastovaná, že ani není schopna vnímat, co je v tomto případě pro ni dobré a co špatné. Už ani není schopna chránit se.
Pokud ale nechceme dopadnout jako Římská říše, která se hodnotově vyčerpala a pro ztrátu všech vyšších a ušlechtilejších hodnot padla a byla pohlcena barbary, pokud takovému něčemu chceme v našem případě opravdu zabránit, musíme se opět obrátit k pravým hodnotám. Musíme tedy pomyslným způsobem začít opět kráčet ve svém vývoji do kopce, to znamená směrem ke spravedlnosti, čestnosti, duchovnosti a k Bohu.
Vždyť například Evropa ztratila kvůli své poživačnosti i schopnost vlastní reprodukce. Mladé páry totiž nemají v převážné míře více, než jedno dítě, protože více dětí by jim již bránilo v možnostech dalšího, nerušeného užívání si života. A tento populační deficit je také jednou z příčin, pro který Němci přijímají uprchlíky. Nicméně takové uprchlíky, kteří se kulturně nikdy nepřizpůsobí, ale naopak, budou ke svému obrazu přetvářet Evropu.
Evropě může pomoci pouze jediné! A to její návrat k pravým hodnotám a odvrácení se od tupého materialismu a prázdného, konzumního způsobu života, který ji dohnal k rozvratu a relativizaci všech hodnot, že už v nich má takový zmatek, že není schopna rozlišovat dobré od špatného. Že už ani nevidí a není schopna vnímat to, jak si řeže větev sama pod sebou.
Nicméně každý, kdo si je vědom jediné cesty k záchraně, spočívající v příklonu k pravým hodnotám, by měl začít za ně bojovat. Bojovat v první řadě v sobě samotném! A pak i ve svém okolí, protože jen toto jediné může zabránit našemu pádu, ke kterému musí nutně dojít, pokud se hodnotově nevzpamatujeme. Neboť vše vývojově neperspektivní se musí v zákonech tohoto univerza jednoho dne nutně zhroutit, aby na jeho troskách mohlo vzniknout něco jiného a perspektivnějšího.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Na prvním místě cit a na druhém rozum
Proč bychom tak měli učinit? Protože tak to má být! Protože člověk je právě takovýmto způsobem stavěný! Protože právě v takovém uspořádání spočívá podstata naší lidskosti!
Pokud však potřebujeme ještě konkrétnější odpověď na to, proč to citové v nás má stát na prvním místě a to rozumové až na druhém, je tomu tak proto, že naše univerzum je postaveno na spravedlnosti.
Na světě existuje velmi mnoho věcí, na pochopení kterých je zapotřebí určitý intelektuální potenciál a které nejsou z tohoto důvodu pochopitelné všem lidem. Rozum, nebo jinak řečeno IQ je jistým způsobem měřitelný a zahrnuje širokou škálu od nadprůměru, přes průměr až po podprůměr. A máme tu také i mentálně postižených.
A teď otázka: Jak je možné, že všechny lidské bytosti nestojí v tomto směru na stejné startovací čáře? Odpovídá taková velká diferenciace rozumových schopností lidí tomu, co se nazývá spravedlností?
Pokud je totiž hlavním posláním života člověka duchovní pokrok, pak má přece jedinec s vyššími rozumovými schopnostmi mnohem výrazněji předpoklady k vzestupu jako ten, jehož intelektuální schopnosti jsou mnohem nižší. No a mentálně postižení by pak museli žít na zemi úplně zbytečně, protože by duchovně nemohli vůbec pokračovat.
Taková nespravedlnost ve stvoření však není prostě možná, což znamená, že rozum a intelektuální schopnosti nemají ani zdaleka takovou vysokou cenu, jaká se jim v dnešní době přikládá. Znamená to také, že rozum nemůže být tím rozhodujícím faktorem, na kterém závisí náš duchovní vzestup. Duchovní vzestup, který je skutečným účelem celého našeho bytí.
Co však má skutečně vysokou cenu a čím jsou obdarováni všichni lidé stejně? Bez rozdílu a bez výjimky?
Je to cit! Je to naše schopnost citového prožívání, jehož kvalita a intenzita je u všech lidí téměř totožná. V ní jsme si všichni rovni. Vesnická babička, vysokoškolsky vzdělaný člověk, dítě a dokonce i mentálně postižený. Právě naše citové schopnosti představují onu stejnou startovní čáru pro všechny lidi na zemi, která se nijak nevymyká tomu, co lze nazvat spravedlností. Stejnou spravedlností pro všechny bez rozdílu!
Pokud nebudete znovu jako děti, nevejdete do království nebeského - zdůrazňoval lidem Ježíš. Co však znamená pojem dětskost? Právě nezkalenou čistotu citového prožívání, která dělá dětství jedním z nejkrásnějších období lidského života. Obdobím, za kterým se nostalgicky ohlížíme tím častěji, čím jsme starší.
No a pouze v této znovu nalezené, nezkalené čistotě citového prožívání jsme schopni otevírat se podnětům z Výšin a čerpat odtud inspiraci, vzory a předobrazy pro svůj osobní i duchovní vzestup. Také pouze v čistotě cítění bylo lidem možné rozpoznat na zemi žijícího Vyslance z Výšin, jakým byl Ježíš. Dokázali to prostí a nevzdělaní rybáři, mající čistou schopnost cítění, ale paradoxně, nedokázala to vzdělaná kněžská elita, která neustále, ale pouze rozumovým způsobem studovala Mojžíšův Zákon. Nedokázala to proto, že nad velikost svého citu postavila rozum s jeho omezenými schopnostmi. Tím se totiž stali otroky rozumu a v nepochopeni pronásledovali Velkého Učitele, aby ho nakonec zavraždili.
Ano, právě rozum, uměle dosazen na místo, které mu nepatří, je strůjcem mnoha, ne-li téměř všech neštěstí na této planetě a je to opět jen rozum, který vede současné lidstvo do záhuby. Nejde zde snad o nějaký boj proti rozumu, protože na místě, které mu patří, tedy pod vedením citu, může být pro lidstvo skutečným požehnáním.
Pokud však toto vedoucí postavení citu neoprávněně zaujme rozum, pokud se mu připisuje takový obrovský a přemrštěný význam, jak je tomu v současnosti, stává se lidstvu prokletím. Stává se zdrojem zla, které dosud stíhá a teprve postihne naši planetu.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Netušené souvislosti uprchlické krize
Je nepochybné, že se v dnešní době stáváme svědky určitého exodu národů. Do pohybu se daly masy, které v krátkodobém i dlouhodobém horizontu změní tvář Evropy. A blahobytná Evropa ve své zaslepenosti netuší, že z tohoto vzájemného střetu kultur vyjde nakonec vítězně ta, která je duchovně a morálně progresivnější. Nebo maximálně zjednodušeně řečeno ta, která vykazuje intenzivnější víru v Boha.
Jelikož evropské národy stárnou a to znamená, že v budoucnu bude stále méně lidí v aktivním věku a stále více lidí v důchodovém věku, rozhodlo se Německo řešit tuto situaci přijímáním uprchlíků, jejichž chce ročně přijmout až kolem milionu.
Ano, západní svět je zvyklý dívat se na vše jen přes peníze. Nejdříve okrádali africké i asijské státy jako své kolonie. Později, po jejich formálním osamostatní tak činili prostřednictvím hospodářského kolonialismu, čili ekonomickým ovládnutím všech strategických zdrojů daného státu. A pokud se některý z afrických, nebo arabských států nechtěl dát ožebračit, nebo se jinak vymkl jejich kontrole, jednoduše jej zničili vojensky. Viz Libye, Irák a nyní Sýrie.
No a kromě toho je ještě třeba počítat s nepříznivými změnami klimatických podmínek, způsobených ekologickým znečištěním. Toto znečištění má opět v největší míře na svědomí právě takzvaný vyspělý svět, zatímco jeho nejhorší dopad je především na africké země.
No a teď, když na základě všech, výše uvedených činitelů dochází k masovému exodu lidí, unikajících z nesnesitelných životních podmínek, ve velké míře přímo vyvolaných a způsobených západním světem, chce si nyní Západ řešit vlnou přistěhovalectví své populační problémy.
Avšak z džbánem se chodí na vodu pouze potud, dokud se nerozbije! Masový exodus obyvatelstva islámské víry bude mít za následek destrukci současné podoby Evropy, protože Evropa hodnotově upadá a důsledkem toho se dostávají do popředí hodnoty islámské. Neboť všechno to, co je v zákonitostech našeho univerza progresivnější si nakonec musí podrobit to a zvítězit nad tím, co upadá.
Porovnejme si tedy hodnoty průměrného Evropana s hodnotami islámských uprchlíků, abychom pochopili, proč musíme padnout a být nakonec poraženi. Proč musíme nutně padnout a být poraženi, pokud se hodnotově opět nevzpamatujeme a tím se nestaneme opět vývojově progresívnějšími. Pokud totiž toto nedokážeme, spolkne nás islám! Ale tak to nakonec bude spravedlivé, protože kvůli svému hlubokému hodnotovému úpadku si ani nic jiného nezasloužíme.
Evropa byla postavena na křesťanských hodnotách a prostřednictvím nich dospěla ke svému rozkvětu. Tisíce chrámů, katedrál i obyčejných kostelíků po celém území Evropy jsou toho důkazem. Víra křesťanské Evropy v Boha a s touto vírou spojené hodnoty představovali tedy onen progresivní základ, z něhož vzniklo vše, co tu dnes máme.
Rozkvět, směřující až do současné podoby blahobytu měl však za následek bujení pýchy a domýšlivosti lidí na to, co dosáhli. Začaly se totiž domnívat, že všeho bylo dosaženo pouze vlastními silami a že tedy náboženství, duchovnost a víru v Boha, které jim byly dříve životodárnou morální oporu již nepotřebují. Že takové něco je již přežitkem. A svou víru v Boha nahradily vírou v peníze, zisk a matérii.
Duchovnost se v Evropě stále více ztrácí a lidé se stávají stále většími materialisty. A jejich materialismus a ateismus destruuje a relativizuje pravé hodnoty, které byly oporou obyvatelstva Evropy po celá staletí.
V první řadě je relativizována základní buňka společnosti, a sice rodina. Klasické manželství se pomalu stává minulostí a lidé žijí ve volných partnerských svazcích. Relativizováno je však i partnerství jako takové, protože partnery se mohou stát i osoby stejného pohlaví. Ba dokonce nejnovější je již relativizována i sexuální orientace každého jednotlivce, protože tuto si lze ve svobodné společnosti zcela svobodně vybírat, jak tvrdí teorie rodové rovnosti.
Touha lidí moderní společnosti mít co nejvíce a co nejvíce si užít má za následek klesající počty nově narozených dětí, jejichž vyšší počet v rodině vnímají moderní rodiče jako překážku ve svém osobním, nerušeném užívání si života.
Média, ať už elektronické, nebo tištěná jsou přeplněné množstvím nízkosti, vulgárnosti, násilí a plytkosti, jejichž sledování je považováno za odpočinek a za určitý způsob trávení volného času.
A navíc, vědomí a podvědomí lidí je prostřednictvím působení médií neustále směrováno k pseudohodnotám dnešní západní civilizace, kterými je mít a užít si. Toto je moderní náboženství Evropy! Toto je naše modla, které se klaníme!
No a v protikladu s uvedenými hodnotami průměrného Evropana se nyní podívejme na hodnoty islámského světa, které k nám přinášejí davy uprchlíků.
V první řadě je to silná víra v Boha. Neboť navzdory mnoha negativům, které lze vytknout uprchlíkům, nebo islámu jako takovému, je už pouze tato jedna jediná věc hodnotou, velmi ostře kontrastující s narůstající bezbožností Evropy.
V bývalých křesťanských chrámech, které již nemá kdo navštěvovat, třeba v Nizozemsku, se zřizují sklady, obchody, nebo restaurace. Mešity však prázdné nejsou a na Evropském území je jich naopak budováno stále více. Toto mluví samo za sebe! Toto nám jasně ukazuje, co je dnes na ústupu a co na vzestupu.
A od úpadku víry v Boha se nevyhnutelně a logicky odvíjí i úpadek všech ostatních hodnot s tím souvisejících.
Oproti evropskému rozkladu rodiny preferuje naopak islám rodinu pevnou, z jejich pohledu tradiční a soudržnou. Nezdravé precedenty, jako například registrované partnerství jsou v islámském prostředí pravdivě označené jako něco, co není správné a proto ani společensky přípustné.
Věřící islámského náboženství nejsou natolik zmanipulování blahobytem, aby se jim touha po užívání stala překážkou populačního růstu. Jejich populace bude tedy zcela určitě perspektivně vrůstat, dokud ta naše ubývat.
Kromě toho si islám striktně zachovává své zvláštnosti, neabsorbuje nic cizí, nepřizpůsobuje se a ani se neasimiluje.
A protože vše je v islámu pevně spojené s náboženstvím, jejich komunity nepreferují mediální šíření nejrozličnějších úpadkových hodnot, kterými se dennodenně sytí běžný Evropan. Namísto každodenní dávky mediálního balastu jsou naopak muslimové každý den pět krát vyzýváni k modlitbám.
Samozřejmě, že existuje velmi mnoho chyb a nedostatků, které lze vytknout islámskému světu. Ale zároveň existuje i velké množství toho, co je možné vytknout běžnému Evropanovi. Avšak z hlediska základního hodnotového směřování začíná mít islám navrch. Z hlediska vyšších, univerzálních zákonitosti začíná být islám progresivnějším a z tohoto důvodu je i na vzestupu.
Ať nás totiž nemýlí skutečnost, že uprchlíci přicházejí do Evropy jako chudáci, potřební pomoci. Tak to sice na první pohled vypadá, nicméně oni mají víru v Boha, zatímco my jen víru v peníze a hmotu. Jejich víra je tedy řádově mnohem vyšší a v zákonech tohoto univerza vždy nakonec zvítězí to, co stojí výše. To progresivnější totiž nelze zastavit! Je to cosi jako evoluce! Co se není schopno udržet ve vyšších hodnotových standardech univerza musí nutně ustoupit z cesty tomu, co se stává hodnotově progresivnějším. A právě tohoto jsme dnes v Evropě svědky.
Zachování Evropy v takové podobě, v jaké ji známe dnes lze jedině návratem k duchovním a morálním hodnotám, na nichž byla původně vybudována a jejichž prostřednictvím dospěla ke svému rozkvětu.
Pokud se však úpadkové, zoufalé relativizování všech vyšších hodnot a tupý, prázdný materialismus zažrali do nás až tak hluboko, že toho schopni nebudeme, pak si nezasloužíme nic jiného, jen to, k čemu se v Evropě schyluje. Neboť námi samými zvolená cesta úpadku není a nikdy nemůže být progresivní cestou dalšího vývoje v účincích dokonalých zákonů našeho univerza, které takové něco z dlouhodobého hlediska ostře vylučují.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Naše hodnoty! Jaké jsou jen bídné!
Výška hodnot, o které usilujeme dává odpovídající míru hodnoty našemu vlastnímu životu. Snahou o nízké hodnoty je náš život nízko hodnotný a naopak, snahou o vysoké hodnoty se náš život stává vysoce hodnotným. Podívejme se tedy nyní, jak se tyto věci projevují v praxi.
V jistých regionálních novinách mě upoutal hrubými písmeny zvýrazněn, úvodní odstavec článku o úspěšném současném spisovateli, kterému dosud vyšlo 14 knih. V tomto úvodním odstavci stálo: "Proslavil se svými knihami s mafiánskou tématikou".
Skutečná cena a skutečný přínos každé věci se odvíjí od její hodnoty. Proto vždy v souvislosti se vším, s čím se v životě setkáme bychom se měli v první řadě ptát na hodnoty. Na to, jakou co má skutečnou hodnotu, a jestli to vůbec nějakou hodnotu má.
Pokud tedy tento princip uplatníme na zmíněnou větu z úvodního odstavce, zásadní otázka bude znít: Jaký skutečný přínos pro společnost a pro čtenáře mají knihy z mafiánskou tématikou? Vždyť kdo alespoň trochu nahlédl do takového druhu literatury musí přece vědět, že se v ní píše o spodině lidské společnosti. Píše se v ní o násilí, brutalitě, bezohlednosti, bezcharakternosti, podlosti, zvrhlosti a vše je nejednou rozepsané až do těch nejmenších detailů. Věrně a realisticky.
Pokud ale takový druh literatury patří mezi nejprodávanější a možná si na něm vybudovat své literární renomé, o čem to svědčí?
O čem tohle všechno svědčí? Jednoznačně o hodnotách, které lidi přitahují, které je zajímají a které je vzrušují. Svědčí to o velmi nízké hodnotové orientaci lidí, které přitahuje násilí, brutalita, zvrhlá tělesnost a spodina lidské společnosti.
Na jaké úrovni to vlastně duševně stojíme? Jsme sice vzdělaní, inteligentní, ale co naše duše? Co naše nitro, které má potřebu sahat po takových "hodnotách"? Jací vlastně jsme ve své nejvnitřnější podstatě a ve svém nejhlubším nitru?
Jsme stále stejnými, jako před tisíciletími, kdy nadšené davy dychtivě sledovali vzájemné vraždění se gladiátorů. Dodnes se na tom téměř nic nezměnilo! Dopředu jsme pokročili pouze vědecky a technicky. Morálně a mravně, z hlediska vyšších lidských a duchovních hodnot však zůstáváme stále téměř na stejné úrovni. Změnila se pouze vnější forma. Dychtivost po brutalitě, násilí a zvrhlosti zůstala, jenom uspokojována prostřednictvím knih, nebo filmů.
No a spisovatelé, kteří se chtějí zviditelnit, kteří chtějí být čtení a kteří se chtějí živit psaním, citlivě vnímají, po čem je poptávka. A tuto poptávku, tento požadavek a toto přání se snaží uspokojit. Snaží se dát čtenářům právě to, co žádají. No a na základě toho, do jaké míry a jak šikovně se jim to daří, do takové míry se stávají více, nebo méně úspěšnými spisovateli.
Jde tedy o jednoduchý princip poptávky a nabídky. A pokud nabídka přesně odpovídá poptávce, dostavuje se úspěch. Úspěch, prodejnost knih, ocenění a peníze.
Ale co hodnoty přátelé? Proč se nikdo neptá především na hodnoty? Na to, jaký je hodnotový přínos té které literatury pro společnost a pro čtenáře?
Vždyť pokud dáme stranou všechnu světskou slávu, pokud dáme stranou všechna čísla prodejnosti i všechna ocenění kritiky, zbývá pouze holá skutečnost, spočívající v uspokojování toho nejnižšího a nejubožejšího, co lidé v sobě mají. V tom spočívá celý takzvaný přínos. Spočívá v ještě větší degradaci již tak dost nízko nastaveného vnitřního života lidí.
Toto je holá pravda o takzvané literární tvorbě mnoha současných úspěšných autorů. Čtenářská veřejnost má co žádá a spisovatel má svou prodejnost, své renomé a své peníze. Skutečné hodnoty ani jednu, ani druhou stranu příliš nezajímají.
A přece by to mělo být všechno úplně jinak! Vždyť přece být spisovatelem je posláním! Vznešeným posláním, spočívajícím v zprostředkování vysokých a ušlechtilých hodnot, které čtenáře vnitřně zvedají, duševně povznášejí a ne je strhávají a degradují.
No a právě toto pozdvihování a povznášení společenského vědomí směrem k vyšším a vznešenějším hodnotám má být posláním skutečného spisovatele. Toto má být jeho cílem. V tomto spočívá jeho obrovský přínos pro společnost, která je jeho prostřednictvím pozdvihována na vyšší duševní, morální a mravní úroveň.
Skutečný a pravý spisovatel tedy přistupuje ke své tvorbě úplně jinak, protože se vnitřně orientuje úplně jiným směrem. Nestává se vnitřně citlivým vůči tomu, co je čtenáři žádané a nesnaží se jim v tom nadbíhat, ale stává se vnitřně citlivým směrem k tomu, co by je mohlo posunout duševně výše. Orientuje se k vyšším a vznešenějším úrovním bytí, odkud přijímá a pak literárně zpracovává obrazy toho, co je pro lidi skutečně dobré. Je jen samozřejmé, že půjde o hodnoty dobra, cti, spravedlnosti, ušlechtilosti a lidskosti. Tedy o skutečné a pravé hodnoty!
V současné době duševně značně poškozených lidí se žel něco takového asi nesetká s velkým ohlasem. A možná, nebo zcela určitě to člověka ani neuživí. Nicméně takové literární dílo, opírající se o pravé hodnoty stojí ve skutečnosti mnohem výše, než desítky těch nejprodávanějších a nejčtenějších výtvorů, plných hodnotové prázdnoty, plytkosti a ubohosti.
Spisovatelé mají tedy na výběr mezi dvěma alternativami. Mezi tím, zda budou nositeli hodnot, nebo pseudohodnot. Mezi tím, zda budou duševně povznášet, nebo duševně degradovat. Mezi tím, zda se stanou strůjci vzestupu národa, nebo naopak, strůjci jeho úpadku.
Žel na naší zemi to měl vždycky těžké každý, kdo se držel hodnot a snažil se v jejich smyslu i působit. Takoví tvůrci dosáhli úspěchu mnohokrát až po své smrti. Jednoduše až tehdy, když lidstvo dospělo na o trochu vyšší duševní úroveň a bylo jich dílo schopno plně docenit.
Nicméně k tomu, aby na vyšší duchovní úroveň postoupit mohlo, bylo třeba právě pozitivního působení osvícených tvůrců na jejich vědomí. A to nejednou i za cenu nepochopení. Kdyby totiž takových tvůrců nebylo, nebylo by ani žádného skutečného duševního vzestupu.
Kdo tedy takto koná, vydává svědectví o velikosti vlastního ducha a také svědectví tom, že mu jde o dobro národa i lidstva.
Kdo však koná jinak, vydává svědectví o vlastní duševní malosti. A až jednou nakonec přijde čas velkého účtování, bude se pak muset zhroutit tam, kam svou literární tvorbou čtenáře směřoval. Do hlubin! Do hlubin plných brutality, násilí a tělesných zvráceností.
A když se pak jeho duše ocitne na pokraji této hlubiny, pak mu nepomohou ani počty prodaných knih, ani ocenění, ani peníze. Poté, jak ve skutečnosti již nyní, právě v této chvíli, budou rozhodovat pouze pravé hodnoty, které jsou základní podmínkou pozdvižení života na zemi, či dokonce i na takzvaném onom světě.
Vždy se proto třeba ptát pouze na hodnoty! Na to, co hodnotu skutečně má a co ji nemá. Toho, co ji má se je pak třeba držet a to, co ji nemá třeba odvrhnout. Třeba to zavrhnout, protože pokud to neuděláme, budeme kvůli našemu hlubokému duševnímu znehodnocení nakonec zavrženi my samotní.
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.