Diskuze Diskusia o hlbších pravdách

Mějte se na pozoru i při duchovním snažení 2

V minulém článku jsme hovořili o tom, co všechno se skrývá za prožíváním blažených a slastných stavů hluboce věřících. Mluvili jsme o propojení s astrálními úrovněmi a bytostmi tam žijícími, které je takovými způsobem energeticky odsávají.

Jak zde však pomoci? Jakým způsobem se vypořádat s tímto takzvaným astrálním průlomem, když už k němu došlo?

Pokud je například nějaký člověk závislý na alkoholu a pak přestane pít, nelze jej už nikdy nazvat zcela zdravým a vyléčeným. Lze ho považovat pouze za abstinujícího alkoholika. To znamená, že i když nepije, je vystaven potencionálnímu nebezpečí alkoholismu mnohem více, než ostatní, zdravá populace. Alkoholismus tedy zanechal v jeho životě trvalou stopu.

No a ve velmi podobné situaci se nachází i každý, kdo se dopracoval k astrální blaženosti a pak pochopil, že jde o něco nesprávného a scestného. Pokud se toho i zbaví, nebezpečí recidivy stále zůstává.

Existuje velké množství lidí, kteří jsou silně nábožensky zanícení. Nicméně z nich je jen velmi málo takových, kteří prostřednictvím svého náboženského zanícení proniknou mimo běžnou realitu. Tento jejich průnik není však ve velké většině případů průnikem do "nebe", jak se oni naivně domnívají, ale jen do nejbližšího jemnějšího okolí naší země, který můžeme nazvat astrální úrovní.

To, že to většina lidí ve svém náboženském zanícení nedokáže, avšak existuje určité procento lidí, kteří to dokážou, může mít své kořeny v jejich minulých pozemských životech. Pokud třeba žili někde ve východních zemích, způsobily si oslabení pomocí různých technik, zaměřených na změnu vědomí. Tím narušili pevnou ochrannou zeď, která dělí jejich denní vědomí od vnímání astrálního světa. Mohlo k tomu dojít prostřednictvím různých meditací, duchovních cvičení, nebo okultismu. Na základě toho začali prožívat různé vnitřní stavy a mezi jiným i astrální blaženost, kterou vnímali jako svůj mimořádný osobní duchovní pokrok.

No a tento omyl, spolu s oslabenou ochranou od vlivů astrálního světa si vzali s sebou i po odchodu z pozemského života. Při opětovném zrození na zemi, jehož cílem je napravit všechny předchozí omyly, si pak s sebou přinesli i výše zmíněný nedostatek, jako dispozici.

Jak jejich pozemský čas plynul, začalo jich zajímat duchovno a věci s ním související. Byli silně přitahováni k tomu, co jim bylo blízké v jejich minulém životě a tak se dostali k meditacím, různým duchovním technikám a podobně, až se nakonec aktivovala jejich dispozice k astrálnímu průlomu. K astrálnímu průlomu, vůči němuž je běžná, "zdravá" populace mnohem odolnější.

Ale opět tak, jako kdysi považovali prožívání astrální blaženosti za něco velkého a mimořádného netušíc, že ​​jsou v podstatě právě naopak, něčím nízkým zneužíváni, zaváděni a manipulováni.

Jednou z našich povinností v tomto životě však je poznat své chyby a napravit je. Napravit je v tomto konkrétním případě tak, že budeme schopni prohlédnout a poznat skutečnou podstatu toho, co se s námi vlastně děje. A na základě tohoto poznání se pak ze všech sil vynasnažíme vystavět prostřednictvím bdělosti své mysli a své pevné vůle silnou hradbu kolem námi samými způsobeného průlomu. Hradbu, vědomě bránící každému astrálnímu vlivu, který bude chtít ještě proniknout.

Jediné, co takovým lidem může pomoci a postupně je přivést k duševnímu uzdravení je neochvějná, trvalá bdělost, dávající pozor, aby se podobné stavy už nikdy neopakovaly. A pokud v této bdělosti vydrží, jejich "rána" se bude postupně zacelovat, aby časem byla stěna, chránící je od všech negativních a zavádějících astrálních vlivů opět pevná tak, jako před tím. Chce to však čas, trpělivost a bdělost.

Pokud se tedy takový lidé třeba modlí, musí přitom dbát, aby brána do astrálního světa zůstala stále uzavřená. Dokonce o to mohou i poprosit při své modlitbě, aby za pomoci Světlé ochrany pak mohli opravdu čistým způsobem načerpat sílu s Výšin.

Na závěr ještě výňatek z jistého textu, který nám pomůže udělat si o celé problematice lepší obraz:

Otázka: Absolvoval jsem duchovní školení, kde jsme se učili předávat špatnou karmu Nejvyššímu, aby ji rozpustil do stvoření. Pak jsme se modlili Otčenáš. Při tomto úkonu, spojení s Nejvyšším, jsem začal prožívat nepopsatelné stavy duševní a zároveň fyzické rozkoše. Jsou stále častější, a to už nejen během modlitby, ale přicházejí kdykoliv a kdekoliv. Prý jde o vyšší stupeň extáze, protože jsem se stal zasvěcencem. Je to takový úžasný stav, že když ho déle nezažívám, tak trpím. Proč je pak třeba vzdávat se tohoto vysokého duchovního transu, když nás spojuje s Nejvyšším a ještě se přitom i očišťujeme od negativní karmy?

Odpověď: Takové zážitky mají různí takzvaní "zasvěcenci". Přežívají je v kostele, ve snech, při zjeveních panny Marie, při dívání se do očí Pána Ježíše na turínském plátně i kdykoliv doma. Tyto vysoké mystické stavy však třeba nazvat pravým jménem, ​​a to orgastické transy.

Místo dávání se Nejvyššímu v čistých, srdcem proniknutých citech, v plné pokoře a díku, se tito "zasvěcenci" ukájí pouze ve vlastní rozkoši, při které jejich duch ztrácí vědomí. Při spojení s Nejvyšším by totiž měl být lidský duch nanejvýš bdělý a vědom si sebe sama. Avšak v tomto duchovním nevědomí ztrácí vládu nad sebou a temnota má volnou cestu k jeho podvědomí. Proto po těchto úžasných stavech zažívá stavy větší podrážděnosti, nebo agresivity, zoufalství či deprese, tedy záporné pocity.

Tím, že je prožívaná rozkoš pouze na úrovni fyzického a astrálního těla, nevrací se takto zpracovaná energie zpět ke Světlu, ale je předávána dolů těm, kteří lidi takové věci naučili. Těm, kteří způsobují lidem rozkoš přes jejich čakry, které si před nimi esoterickými cvičeními dobrovolně obnažili.

I tímto způsobem se tedy dá upsat duše ďáblu, neboť sveden se stává energetickým živitelem temna a zároveň i jeho poslušným zajatcem. Člověk se těmito opakovanými stavy tak pevně upne na temno, že již mnohokrát není schopen přijmout pravé duchovní poznání ani Světlou pomoc. Zákon stejnorodosti a tíže ho nakonec stáhne dolů, do záhuby spolu s těmi, kteří ho naučili takto drogovat.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Mějte se na pozoru i při duchovním snažení 1

Současná doba je dobou, ve které si je třeba dávat velký pozor. A to nejen ve věcech čistě světského, finančního či ekonomického charakteru, ale dokonce i ve věcech duchovních. I zde číhá mnoho nebezpečí, na které musí neopatrní nejednou těžce doplatit.

Velké nebezpečí se totiž skrývají především v neznalosti Zákonitostí univerza. No a tato neznalost, kterou nemůže nahradit ani ani to největší duchovní nadšení je pak obratně využívána temnými silami, snažícími se zabránit všemi možnými způsoby duchovnímu vzestupu jednotlivců i celého lidstva.

Tomu, čemu se budeme v této souvislosti věnovat jsou stavy blaženosti a vytržení. K jejich prožívání se mohou věřící často dopracovat různými způsoby a obecně jich zvyknou považovat za ovoce vlastního, vážného duchovního snažení. Za ovoce jejich přiblížení se k Tvůrci. Za ovoce velké lásky Nejvyššího k nim.

Nicméně žel, prožívání těchto stavů není ani zdaleka tím, o čem věřící sami sebe přesvědčují. Není oním "královstvím nebeským", ani slastným prožíváním přítomnosti Stvořitele. Ve skutečnosti jde pouze o prožívání blaženosti astrálního druhu, která je jim zprostředkována bytostmi, nacházejícími se v astrálních úrovních.

Jelikož totiž neznají stavbu stvoření a obrovskou vzdálenost člověka od Stvořitele, čili reálnou nemožnost nějakého užšího sbližování se lidského ducha s Nejvyšším, je tato jejich nevědomost a z ní vyplývající, nereálná touha "po prožívání blízkosti Nejvyššího" zneužita a využita někým jiným. Někým, kdo jim velmi ochotně "splní všechna přání" a nabídne to, co si právě přejí. Jedná se o bytosti, žijící v astrálním světě. Oni umožní prožívání astrální blaženosti, kterou mnozí vážní věřící ve své nevědomosti a naivitě mylně považují za něco zcela jiného a mnohem ušlechtilejšího.

A navíc, prostřednictvím zmiňované astrální blaženosti jsou pak lidé energeticky odsávání a svou životní silou a energetickým potenciálem platí za prožívání "příjemných a nádherných stavů". Stavů, které se mohou stupňovat až do závislosti, to znamená, k nadměrnému zaměřování se do zdánlivé "blízkosti Pána" a tím zároveň k částečnému nebo úplnému odtržení se od reálného života.

Ve skutečnosti je to něco velmi podobného požívání drog, při kterém se pomocí různých přírodních a syntetických prostředků dosahuje násilného průlomu do astrální úrovně, kde jsou následně prožívané slastné stavy. Tyto stavy bývají skutečně až tak intenzivním způsobem příjemné, že se jich člověk dokáže jen velmi těžko zříci, byť velmi dobře ví, že si ničí své fyzické tělo.

A velmi podobně, jako drogy působí v duchovní oblasti různé esoterické techniky, určené k navození změněných stavů vědomí, jako například mantry, rytmické bubnování, monotónní zpěv, meditace a podobně. Je však třeba vědět, že jimi dosažené vytržení a blaženost jsou pouze určitým druhem astrální rozkoše. Člověk je jí duchovně spoutává a dostává se do područí a do závislosti. Takový člověk pak prožívá své pozemské bytí jako ve snu. Stále více se vzdaluje se od reality v přesvědčení, že jeho intenzivní vnitřní přežití jsou svědectvím jeho výrazného duchovního růstu.

Pokud ale takový člověk nebude už tady na zemi schopen přehlédnout svůj velký omyl, odejde nakonec na onen svět s falešným pocitem velkého duchovního bohatství, které vlastní. Hrozné bude pak jeho procitnutí! Na onom světě totiž velmi rychle pozná, že jeho dlaň, ve které pevně svíral domnělý poklad je úplně prázdná a že v ní vůbec nedrží žádné klíče od království nebeského. Pak s bolestí pochopí, že pouze marnil čas prožíváním klamavé, astrální blaženosti, kterou mylně považoval za něco velkého.

Kudy ale vede správná cesta k Tvůrci, ke kterému máme kráčet, avšak do bezprostřední blízkosti kterého se my, jako lidští duchové nikdy nedostaneme? Tato cesta není cestou náboženského vytržení, ani cestou prožívání strhujících stavů blaženosti. Je to cesta poznání a plnění Vůle Nejvyššího a její ovocem je jednoduché, prosté a čisté lidské štěstí, prožívané v každodenním životě.

Uveďme si příklad: V dobách dávno minulých, kdy národy Země uctívali své bohy ze dřeva, kamene a kovu, v těchto dávných dobách měl židovský národ vědomost o velkém, neuchopitelném a neviditelném, všemohoucím Bohu. A onen Tvůrce všeho se jim dal poznat prostřednictvím své Vůle, kterou jim předestřel v podobě Desatera.

Zatímco se tedy ostatní národy klaněli vlastním bůžkům, symbolem skutečného přibližování se povolaného národa ke Stvořiteli byla archa úmluvy, v níž spočívaly kamenné desky Desatera. Oni, přesněji řečeno Vůle Nejvyššího v nich obsažená představují cestu, kterou se má člověk přibližovat ke svému Pánu.

Jde tedy o cestu poznání a plnění Vůle Nejvyššího v prostém, každodenním životě. Je to cesta maximálním způsobem přirozená, na níž nejsou potřeba žádné stavy změněného vědomí a už vůbec ne nějakého umělého napomáhání k jejich dosažení. Všechno má totiž probíhat v naprosté přirozenosti.

Neboť nakonec, jedinou pravou a skutečnou modlitbou, jediným pravým a skutečným vzýváním a velebením Pána ke kterému má jednou celé lidstvo dospět je radostný čin! Radostný čin, provedený na podporu stvoření, jako vyjádření díků Bohu za naše vědomé bytí. A tato pravá a skutečná modlitba činu není a ani nemůže být odtržená od života, protože ona je životem samotným ve vší jeho prosté přirozenosti.

Samozřejmě, že člověk může prosit a má i děkovat v tichém soustředění, ovšem posílení, které smí v těchto chvílích načerpat mu má být především pomocí a vzpruhou k tomu, aby vše, o co prosil, udělal a uskutečnil on sám - prostřednictvím vlastního, radostného činu! Tímto způsobem se tedy můžeme a máme přibližovat k našemu Pánu. Toto je práva cesta vzhůru, na míle vzdálená od jakékoliv náboženské blouznivosti.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Mříže nesprávných duchovních názorů

Jedině Pravda samotná představuje svobodnou a volnou cestu vpřed. Lépe řečeno, cestu vzhůru. Pravdu si totiž můžeme přirovnat k dálnici, která směřuje přímo a rovnou do cíle. Problémem však je, že z této přímé cesty Pravdy vede mnoho odboček. Odboček, představujících různé nesprávné názory, které z různých důvodů získáváme a přebíráme od jiných.

Pravda je poznání věcí, souvislostí a jevů přesně tak, jakými oni opravdu jsou. Pravda představuje reálný pohled na život a na vše, co nám přináší. Ať už ve své viditelné, nebo pouhým okem neviditelné, skryté podobě.

Žel, ve světě lidí existuje množství falešných názorů, tvrzení a vysvětlení. Velké množství zaručených pravd, které nekorespondují se skutečnou Pravdou, ale se od ní odklánějí. Pokud však takovým názorům lidé věří, jestliže je přijímají a řídí se jimi, vnímají realitu zkresleným způsobem. No a na základě svého zkresleného vnímání reality musí narážet, zraňovat se a způsobovat si škodu.

A to z jednoduchého důvodu. Jsou totiž jako lidé se silným poškozením zraku, kteří nevnímají skutečnost takovou, jakou ona je, ale takovou, jakou se oni sami na základě svých mylných názorů domnívají, že je. A je úplně jedno, zda jde o názory osobní, názory všeobecně akceptované veřejným míněním, nebo názory s dlouhodobým historickým kontextem, nazývané tradicí.

Ve skutečnosti je důležité pouze to, zda jsou tyto názory v souladu s Pravdou, nebo ne. Pokud v souladu s Pravdou jsou, přinášejí lidem štěstí a harmonii. Pokud ale v souladu s Pravdou nejsou, vnášejí do jejich života disharmonii a způsobují jim problémy.

Lidé tedy mohou něčemu věřit byť celá staletí, avšak ve skutečnosti to nemá žádnou hodnotu, pokud je to v rozporu s Pravdou. Proto to musí přinášet vždy jen škodu. A každý chybný názor je o to nebezpečnější, o co delší má tradici, protože pak bývá jedním z nejpodstatnějších argumentů jeho důvěryhodnosti právě jeho dlouhodobá tradice.

Takto přijímat věci je sice pohodlné, ale ne správně, protože povinností každého z nás je prověřit si míru opravdovosti všeho, čemu se hodláme uvěřit. Kdo však staví své přesvědčení pouze na probraných názorech jiných, aniž by si on sám dal námahu prozkoumat jejich správnost, sám sebe lehkomyslně zavírá do klece falešných názorů. Z vlastní viny a na základě vlastní neochoty a pohodlnosti věci samostatně zkoumat se pak ocitá uvězněn za mřížemi nesprávných názorů. Ocitá se vzdálený od přímé cesty Pravdy a nekráčí dopředu, ani nahoru, ale bloudí po rozličných nesprávných cestách, které jsou cestami slepými a falešnými. Obírají ho pouze o čas a sílu. No a důsledkem tohoto stavu je vnitřní nenaplnění, nespokojenost a neschopnost najít pravé štěstí. Proto i Kristus kdysi řekl: Hledejte Pravdu, protože pouze Pravda vás vysvobodí.

Přejděme teď od obecných konstatování ke věcem konkrétním. A sice k lidem, kteří patří k přívržencům Krista. Tito lidé patří zpravidla do nějaké z mnoha křesťanských církví, ale mohou to být také lidé, nezařazení nikam, hlásící se pouze čistě ke křesťanským hodnotám. No a všichni tito v domnění, že přijímají učení a správný výklad slov Ježíše Krista, přijímají s naivní dobrosrdečností různé všeobecně rozšířené a tendenčně zažité názory.

Nejsmutnějším na celé věci je však to, že ani zdaleka všechno to, co přijímají věřící, ať už v církvích, nebo stojící mimo církví, není totožné s učením, které kdysi hlásal Ježíš. Že z různých důvodů byly jeho slova a výklady jeho slov účelově pozměněny tak, že už čistým způsobem nekorespondují s Pravdou. S Pravdou, jejíž poznání svého času Kristus opravdu přinesl.

Každý věřící, který by vážně zkoumal vše, co mu je předkládané, by přece už dávno musel zjistit a vycítit, že s mnoha věcmi se nemůže vnitřně ztotožnit. Že jim sice z poslušnosti k různým autoritám věří, ale nemůže se za ně postavit plným vlastním vnitřním přesvědčením. Pokud člověk neposlouchá tichý hlas, přicházející z jeho nitra a upozorňující ho na to, že tu něco nesedí, pokud tento tichý hlásek zapudí a pouze nekriticky všechno přijímá, vzdálí se tím od Pravdy a sám sebe uvězní za mříže nesprávných názorů.

Mezi nejsmutnější věci na tomto světě patří skutečnost, že existuje mnoho věřících, čestných a dobrých lidí, kteří žel bez vlastního zkoumání přijali za své různé učení a dogmata, které se neshodují s Pravdou. Jde mnohdy o věci, tradované už po staletí, avšak jak jsme již zmiňovali na začátku, rozhodující je vždy jen Pravda samotná.

Pokud se však pro lidi stane rozhodujícím něco jiného, ​​co je v rozporu s Pravdou, je tragédií každého, kdo tomu věří a v kom se jeho víra hluboce zakořenila. Tak hluboko, že si ji ve své duši odnese na takzvaný druhý svět a i tam se jí pevně drží, protože takhle to přece tvrdili autority, kterým věřil.

A tito lidé, ačkoli jsou dobří a čestní a mohly by proto kráčet vpřed a stoupat vzhůru směrem ke Světlu, narazí na druhém světě na ocelovou mříž, která je nepustí dál. Budou do ní zoufale bušit v marné snaze dostat se dál. Ale ona jejich nepustí! Nepustí, protože tou mříží bude ve skutečnosti jejich vlastní, nesprávný názor, zakořeněný v jejich duši, který jim znemožňuje svobodně vykročit po cestě Pravdy. Nebudou na ni moci vkročit, dokud nesprávný názor v sobě nepřekonají. Čili, zatímco oni samotní neodstraní mříž, která je zadržuje.

Něco takového je však nesmírně těžké! Je těžké změnit takto hluboce zakořeněný názor už tady na zemi, avšak ještě mnohem těžší je to "tam", na "druhém světě". A právě z tohoto důvodu zůstávají tisíce, ba miliony věřících uvězněny za mřížemi nesprávných názorů po celá staletí, neschopní vzepřít se tomu, čemu je učili duchovní autority a co oni převzali jako Pravdu, přičemž ale o Pravdu vůbec nejde. Proto zůstávají stále uvězněni a spoutáni.

Hledejme Pravdu, protože jen Pravda nás vysvobodí! Protože jen Pravda zdolává mříže všech nesprávných názorů, které v sobě ještě neseme a tím nás osvobozuje. Osvobozuje od omylů, nepravd a polopravd, dogmat a účelových lží, které nás duchovně spoutávají a nedovolují nám svobodně kráčet nahoru.

Prostřednictvím své touhy po Pravdě, prostřednictvím své touhy po poznání toho, jakými věci opravdu jsou, prostřednictvím svého samostatného zkoumání a vyciťování drží každý z nás ve svých rukou klíč k vlastní svobodě. Klíč ke svobodě ducha, kráčejícího v Pravdě a prostřednictvím Pravdy do světlých výšin.

Pokud si ale nenajdeme čas vážně a zkoumavě prověřit vše, čemu věříme, pokud nenajdeme odvahu od sebe odvrhnout vše, s čím se nemůžeme ztotožnit ve svém cítění a co se nám nemůže stát živým přesvědčením, zůstaneme navždy uvězněni za mřížemi nesprávných názorů. Za mřížemi nesprávných názorů a omylů, za kterými můžeme zoufale stát i celá staletí, až se nám to nakonec může stát příčinou naší definitivní duchovní záhuby.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Špatný stav duchovnosti na zemi


Mnoha lidem bude připadat takové konstatování neopodstatněné. Vždyť přece na zemi existuje velké množství různých církví a vyznání. Různých duchovních učení, proudů, směrů a filozofií.

A v každém z nich lze nalézt mnoho dobrého. Všude tam se také nachází i mnoho dobrých, čestných a spravedlivých lidí.

Jak je tedy možné tvrdit, že celkový stav duchovnosti na zemi není vůbec příznivý?

Při naivně dobré víře, ba až dobráckém pohledu, který usiluje vidět všude jen to dobré by se opravdu mohlo zdát, že je takové tvrzení neopodstatněné. Ale onen naivně dobromyslný pohled je v podstatě pohledem neobjektivním, protože všechny věci mají i svou druhou stránku. Protože pokud prostě chceme vnímat realitu objektivně, nelze vidět jen to dobré, ale nevyhnutelně si třeba všimnout i to špatné. Vždyť přece každá mince má dvě strany a stejně i každá věc svůj rub a líc. A až zvážení všech "pro" a všech "proti" nám může ve svém konečném výsledku poskytnout to, co se přibližuje k objektivnímu vnímání skutečnosti.

Pokud tedy uděláme přesně toto a přísně zvážíme všechny pozitivní a negativní stránky nejrozličnějších duchovních snažení lidstva zjistíme, že celkový stav vůbec není dobrý a ve skutečnosti se velmi blíží k tomu, co lze nazvat katastrofou.

V různých duchovních snahách lidstva této země je mnoho dobrého, správného a inspirativního, ovšem žel všude, ve všech církvích, duchovních proudech a filozofiích se nachází i mnoho zkreslení. Mnoho čistě lidských názorů, omylů a pokřivení. Mnoho lidské ješitnosti a domýšlivosti, která přerůstá vším tak, jako když se v zahradě rozmáhá plevel.

Rostlinky, které byly v zahradě původně zasazeny a které můžeme považovat za to dobré ve všech duchovních snahách jsou plevelem, čili oním falešným, zkřiveným a nesprávným stále více potlačované. Plevel jim bere živiny, světlo i vláhu a roste tak agresivně, že může rostlinky časem zcela udusit.

No a přesně v tomto spočívá tragédie duchovních snažení naší planety. Spočívá v tom, že ono zdravé, správné, pravdivé, konstruktivní, budující a povznášející je stále více utiskované a prorostlé nesprávným, mylným, pokřiveným, zavádějícím a falešným.

A tento plevel se agresivním způsobem rozrostl až do takové míry, že to zdravé a opravdové, nacházející se v duchovních proudech, směrech a vyznáních musí doslova živořit. A celková situace byla tak špatná, že svého času musel přijít na zem Kristus, aby lidem opět ukázal čistou a jasnou cestu k Světlu, kterou oni sami pro své omyly, pokřivení a lidské názory, vnesené do duchovních nauk již zcela ztratili, takže hrozilo udušení duchovního snažení na zemi podobně, jako plevel udusí všechno v zahradě, pokud se vůči němu nic nepodnikne.

Z lásky k lidem a z milosti Boží, aby se zabránilo takovému dalekosáhlému neštěstí přišel na zem Kristus a ve svém učení lidem daroval Pravdu v čisté, jasné a nezkalené podobě. Tím jim byla opět ukázána přímá cesta ke Světlu a klíč k čisté a pravé duchovnosti. Každý, kdo se po ní rozhodl jít a kdo se tímto způsobem rozhodl myslet, cítit a jednat mohl bez překážek stoupat duchovně vzhůru a tím naplňovat smysl svého bytí ve stvoření.

Nicméně stalo se, že zlo, kterému nejde o blaho člověka ale o jeho zničení, zaselo plevel i do čisté zahrady plné ušlechtilých rostlin Kristova učení. A po dlouhých dva tisíce letech se plevel nesprávných, falešných a pokřivených názorů a omylů rozbujel tak, že znehodnotil původní velikost a čistotu Kristova učení. Nesprávné a mylné nabylo takovou sílu, že utlačuje a dusí zdravé a opravdové přesně tak, jak se to na zemi stalo každému duchovnímu učení.

Šlo totiž vždy o stále stejnou strategii temných sil. Chyby, omyly, zavádění a nepravdy byly infiltrovány do podstaty každé duchovní nauky a otrávili ji. Cíleně ji znehodnotily tak, aby už prostřednictvím ní nevedla cesta k Světlu a k duchovnímu vzestupu. Takovými jsou proto dnes všechny duchovní učení, proudy, směry, náboženství a filozofie na zemi, křesťanství nevyjímaje. Proto lidem duchovně nepomáhají, ale naopak spoutávají jich, vážou a stahují dolů, jak popínavé rostliny plavce, který se snaží doplavat ke břehu.

A žel dnes opět tak, jak za časů Krista hrozí, že duchovnost na zemi bude zcela udušená. Opět hrozí, že plevel toho chybného a nesprávného nakonec udusí i poslední zbytky světla a pravdy, přetrvávající v duchovních snahách a že nakonec zůstanou už jen čistě lidské názory a omyly, prostřednictvím kterých už nebude možné najít cestu k Světlu a k skutečnému duchovnímu vzestupu. To by bylo pak duchovní smrtí této planety, po které by muselo nutně následovat i její fyzické zničení, protože opodstatnění pro život ve stvoření má jen to, co se duchovně usiluje vzhůru. Kde duchovního úsilí není, tam už nemá další bytí žádný smysl. Lidstvo nemůže zachránit nic, jen čistá Pravda, protože všechny jeho duchovní učení jsou znehodnoceny.

Z nepochopitelné Lásky Boží a jako poslední možnost záchrany byla proto zemi opět darována čistá a nezkalená Pravda. Stalo se tak po třetí a naposled!

Poprvé to byl Mojžíš, jehož učení lidé znehodnotily tak, že už nevedlo ke Světlu a proto musel přijít Kristus, aby jim cestu vzhůru znovu prorazil. Nicméně totéž, co se stalo s Mojžíšovým učením se časem stalo i s učením Krista. Proto potřetí a naposledy byla zemi darována Pravda, která nás jako jediná může vysvobodit. Kdo ji chce hledat a chce se z ní napít, ten ji určitě najde.

Žel, během staletí však došlo k tomu, že lidé si zvykli na plevel lidských názorů mnohem více, než na pravdu, protože onen plevel nesprávných názorů pochází od nich a je jim proto bližší. Bližší a pohodlnější, protože pohotově vychází vstříc všem lidským slabostem. A proto dnes, byť je čistá Pravda opět zakotvena na zemi, lidé ji nepoznávají. Mnohem srozumitelnější a přijatelnější jsou jim učení různých duchovních učitelů, kazatelů a mistrů, hluboce přerostlé plevelem omylů, dokud čistá, jasná, nezkalená Pravda zůstává nepovšimnuta.

Pokud jsou však lidé vnitřně znehodnocení tak, že už nedokážou najít a rozpoznat Pravdu, pokud jim už ani vůbec nechybí Pravda, která jediná je může zachránit a ukázat jim cestu ke Světlu, pak je s nimi konec. Pak jsou již duchovně mrtví.

Zůstává pouze na lidech samotných, zda Pravdu najdou a chopí se jí jako záchranného lana, nebo nechají i nadále zarůstat zahradu své duše plevelem lidských omylů, kterými jsou znehodnocené všechny duchovní snahy na zemi. Plevelem, který nakonec udusí veškerý duchovní život a způsobí definitivní duchovní záhubu. Ta je totiž konečným záměrem toho, kdo semena jedovatého plevele rozséval.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Tragédie institucionalizované víry

Pokud se někdo nedokáže poučit ze starých chyb, musí je neustále opakovat. A pokud někdo neustále opakuje tytéž chyby v duchovní oblasti, nikdy se nemůže povznést vzhůru. Nevyhnutelně stagnuje, nebo dokonce upadá.

Konkrétním účelem tohoto textu je snaha o poučení se z důsledků osudového konfliktu Ježíše Krista s tehdejší institucionalizovanou církví. Ježíšův příběh je totiž příběhem rebela, který přišel do konfliktu s institucí. Do konfliktu se tehdejším plně institucionalizovaným židovským náboženským systémem.

Šlo o náboženský systém, který měl svou pevnou hierarchii, své školy, svůj způsob výuky, své vyhraněné názory a svůj vlastní pohled na pravdu. Toto náboženství mělo své nezanedbatelné společenské postavení, kontakty a vliv na mocných tehdejšího světa. Jednoduše řečeno, šlo o duchovno mocenskou instituci, společensky důvěryhodného charakteru přesně tak, jak je tomu i dnes v rámci křesťanství.

A najednou se z odkudsi z neznáma, mimo oficiálních struktur tehdejší náboženské instituce vynoří člověk s odlišným, ale mimořádně silným a široké masy přitahujícím učením. Jde o člověka, stojícího v opozici vůči oné nezpochybnitelné duchovní instituci, vysvětlujícího mnohé důležité duchovní pravdy jinak a ostře kritizujícího chyby představitelů oficiálního náboženství.

Je však třeba říci, že podobné náhle objevení se proroka z lidu nebylo v té době v Izraeli žádnou výjimkou. Tehdy totiž nebyla nouze a různé samozvané proroky, kolem kterých se shromáždilo větší nebo menší množství posluchačů a stoupenců.

Nebezpečí onoho nového proroka však spočívalo v tom, že jeho učení působilo mimořádně silně a přitahovalo doslova celé masy, které byly kromě síly slova přitahovány i nevídanými divy a zázraky.

Argumentační síla nového proroka, zázraky a odlišná interpretace mnoha tolikrát zažitých duchovních pravd začali v lidech vzbuzovat oprávněné otázky: Jak je to tedy s naším náboženstvím a s podstatou jeho učení? Mají kněží pravdu opravdu ve všem? Nemýlí se snad v něčem? Není snad pravda na straně nového proroka?

Konflikt Ježíše s představiteli židovského náboženství byl konfliktům mezi nositelem Pravdy a církevní institucí. A tato instituce, cítící se být zpochybňována a ohrožena, ovšem mající pozemskou moc a vliv, začala usilovat o Ježíšův život a nakonec ho i o život připravila.

V argumentační rovině se totiž vůči Pravdě postavit nedalo a proto se musela najít nějaká vhodná záminka, na jejímž základě byl nepohodlný a rebelantsky nositel Pravdy odstraněn.

Jaké nám z toho všeho plyne poučení? Poučení, které z těchto tragických událostí nebylo dosud křesťanstvím vyvozeno?

Ono poučení spočívá v poznání, že náboženský systém, který dospěje k určitému stupni institucionalizace a zakonzervuje se sám v sobě, uzurpujíc si právo na absolutní pravdu, se časem stává nepřístupným vůči všemu ostatnímu. I vůči tomu, co by mohlo přicházet z Pravdy.

Takové je tedy poznání, které mělo vyvodit křesťanství z osudového konfliktu Ježíše se židovským náboženstvím, protože každý institucionalizovaný náboženský systém se nachází v naprosto stejném nebezpečí. Včetně křesťanství samotného!

Mělo se z toho vyvodit poznání, že Pravda může přijít úplně odjinud, než z oficiálního náboženského systému, který má neblahou tendenci zkostnatět a uzavřít se sám do sebe v přesvědčení vlastní neomylnosti.

V takové kritické sebereflexi křesťanství by spočívala velikost ducha. Avšak v prosazování nezpochybnitelné pravdy a neomylnosti jakéhokoliv náboženského systému se skrývá neschopnost poučit se z toho, co se stalo před dvěma tisíci lety Ježíši.

Příliš rozumovým a ješitným se totiž časem stává každé institucionalizované náboženství. Tak rozumově ješitným, že si začne vyhrazovat právo dokonalého rozpoznávání toho, co je Pravda a co Pravda není. Stejně, jak si to za dob Ježíše vyhradily zákoníci, farizeové a kněžská elita. Cítili se totiž nanejvýš kompetentními, aby rozeznali přicházejícího Mesiáše. Že se zmýlili a že Mesiáše byli schopni poznat dříve obyčejní, prostí rybáři svědčí o tom, do jaké míry může institucionalizace náboženského systému vzdálit jeho příslušníky od skutečné Pravdy.

Institucionalizace je totiž spojena s racionalitou a rozumovosti, která postupně překrývá to citově vroucně. To vroucně citově živé, co dělá člověka člověkem a co mu dává v jeho vroucnosti citu vyciťovat to, co pochází z Pravdy.

Kdo se o toto opíral a v tomto smyslu jednal, mohl v osobě Ježíše Krista poznat Mesiáše. Kdo však uvěřil instituci tehdejší církve, postavil se proti Bohu a proti Pravdě.

Proč je o tom třeba mluvit právě takovým způsobem? Protože tak, jak tomu bylo tehdy je tomu i dnes! Vůbec nic se nezměnilo! I dnes je například možné vypozorovat určité varovné znaky povýšenosti v katolické církvi, která všechny lidi, nenacházející se bezprostředně v její vlastní hierarchické struktuře označuje jako laiky. Tím je nepřímo řečeno, že oni sami jsou profesionály a že tedy stojí blíže k Pravdě a k Stvořiteli, jako obyčejní věřící. Tím je také nepřímo řečeno, že oni jsou těmi nejkompetentnějšími posoudit, zda něco pochází, nebo nepochází z Pravdy. Každému vnímavému člověku musí být přece jasné, že se zde setrvává přesně na stejném postoji a v témže omylu, jako za časů Krista.

Nicméně příběh Ježíše je příběhem svědčícím o opaku! Je příběhem konfliktu nositele Pravdy s institucí, která se mýlila! Takové poučení však křesťanství z tragického dění před dva tisíce let dosud nevyvozuje.

Setrvávání v téže chybě, kterou dělali náboženští představitelé tehdy, činí ji i dnes a vůbec se z ní nepoučili však znamená, že kdyby Ježíš přišel na zem znovu, znovu by narazil na lidi kompetentních, kteří by kompetentně posoudili, zda jde o Posla Nejvyššího, nebo nejde.

Ne, nikdo není duchovně svobodný, pokud bezvýhradně věří institucí! Člověk musí být otevřený vůči všemu, co ke němu přichází. I vůči církvím, jejich myšlenkám a názorům, protože i tam se nachází mnoho dobrého. Musíme si však zachovat svobodu vlastního cítění a zvažování, na jejímž základě budeme schopni samostatně posoudit, kde se nachází skutečná Pravda. Rozhodovat se musíme podle hlasu našeho srdce! Jedině takto totiž jedná duchovně svobodný a vnitřně živý člověk.

Kdo se však při svém rozhodování spoléhá na instituci a dobrovolně jí přenechává svou plnou důvěru, ten není duchovně svobodný. Ten je pouze poslušnou ovcí stáda, která půjde poslušně i proti Bohu, i proti Pravdě. Ovcí, která bude na čísi povel křičet "ukřižuj" tak, jak se to stalo za časů Krista. Jenže dnes se to stane jinou formou, ale podstata zůstane úplně stejná.

Dnešní doba však už nemá být dobou slepě poslušných, ale naopak, duchovně svobodných. Lidi otevřených svému srdci, svému vlastnímu cítění a svému nejhlubšímu nitru, které jim jako jediné může ukázat správný směr.

Takto hrdě a samostatně by měl v dnešní době duchovně stát každý z nás. Je však nesmírně smutné, když člověk vidí velké množství dobrých lidí, poznamenaných otrockým znamením slepé poslušnosti duchovním institucím. Tím duchovním institucím, které se svého času tak tragicky zmýlili ve vztahu k osobě Ježíše Krista, které se z toho vůbec nepoučili a proto se ve vztahu ke skutečné Pravdě mýlí i dnes.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Prázdné sebevědomí těla

V létě a ve vedrech vidět téměř všude stejný obraz. Teplem zmožených a spoře oděných lidí. Ať už ženy, nebo muže. Ti mladší se sebevědomě nesou a vědomě vystavují na odiv své tělesné schránky. Pokud zpozorují zájem, lichotí jim to a pozvedává to jejich sebevědomí. Vždyť léto je už jednou takové a tělesně smyslové opojení k němu jaksi neoddělitelně patří. Patří to k bujarému mládí a k užívání si života. Ba někdy se ani ti starší nedají zahanbit.

Co se však opravdu všechno skrývá za tímto sebevědomím těla? Co se skrývá za těmi pěknými, mladými a dráždivými těly mužů i žen, vystavěnými na odiv lačným pohledům? Co se ve skutečnosti všechno skrývá za takovým druhem hodnot?

Skrývá se za tím duševní prázdnota, vnitřní malost a plytkost myšlení. Skrývá se za tím povrchnost myšlení, která se snaží upoutat pozornost vnějším způsobem, protože není nic hodnotnějšího, co by bylo možné nabídnout. Povrchní myšlení a duševní prázdnota mohou přece nabídnout jen povrchnost a prázdnotu. Jen hodnoty, tomu odpovídající. A po takových hodnotách s radostí sahají a obdivují se jim opět pouze lidé povrchní a prázdní.

Tímto každoročně opakovaným, letním sebevědomým předváděním vlastního těla se však člověk degraduje jen na jakousi figurínu. Figurínu, podobnou figurínám ve výkladu, po kterých když poklepete prstem zjistíte, že jsou uvnitř duté. Jsou duté a prázdné, protože jsou pouze prázdným vnějším obalem, určeným k prezentaci zevnějšku.

Avšak člověk by měl být přece jen něčím víc! Člověk by přece neměl sám sebe nikdy hodnotově zdegradoval tak, aby klesl na úroveň duté a prázdné figuríny. Neměl by takto klesnout ani v horkých letních dnech, ve kterých by si měl i přes vedra zachovat svou lidskou důstojnost.

A přece člověk na tuto úroveň klesá. A přece můžeme vidět v létě plné ulice takových hrdě a pyšně se nesoucích figurín, jejichž očividným, nebo možná jen podvědomým záměrem je upoutat jiných svým zevnějškem. No a samozřejmě to se jim i daří, protože existuje až příliš mnoho lidí, kteří to dokáží ocenit. A nikoho z nich vůbec netrápí tragika duševní prázdnoty a ubohosti, která se za tím skrývá.

Neboť jakákoliv snaha lidí upoutávat jiných svým zevnějškem a svým tělem je jasným příznakem prázdnoty vnitra. Protože ten, kdo nevlastni hodnoty ve svém nitru, ten je to podvědomě nucen kompenzovat hodnotami vnějšku a povrchu. A proto všude tam, kde je vidět snahu upoutat takovýmto způsobem, všude tam vládne vždy zpravidla určitá míra větší, nebo menší vnitřní prázdnoty. Neboť člověk, pevně ukotven v pravých, hlubokých a skutečných hodnotách nemá potřebu a ani snahu upoutávat jiných hodnotami vnějšího charakteru. Jednoduše si nemá potřebu nic navenek dokazovat.

A tento problém, problém hluboké vnitřní prázdnoty, kterou se snažíme podvědomě kompenzovat leskem vnějšku a pouze čistě vnější fasádou, bez opory skutečných vnitřních hodnot, tento problém je problémem celé naší civilizace. I ona je dutá a prázdná. Je nenaplněná pravými hodnotami a proto nutně pociťuje potřebu oslnit a ohromit vnějším leskem. Ním chce zastřít svůj vnitřní handicap.

A právě z tohoto důvodu někdo vystavuje v létě na odiv své tělo, jiný se pyšní svým autem, další svým novým mobilem nebo tabletem, další zase svou atraktivní dovolenou, svým značkovým oblečením, botami, kabelkou, hodinkami za tisíce korun, a tak dále, a tak dále.

Honosným, nádherně vyzdobeným, ale úplně prázdným a dutým džbánem je tato civilizace se všemi jejími povrchními a mělkými hodnotami, pyšně vystavovanými na odiv.

Plnými prázdných a dutých, ale pyšně a sebevědomě se nesoucích figurín jsou také města, ponořené do letních veder. Tyto figuríny jsou živými obrazy celé naší civilizace, zaměřené pouze na to povrchní a vnější. Civilizace hodnotově vyprahlé, vnitřně prázdné a duté. Civilizace, která se podvědomě snaží zastřít svým vnějším leskem vlastní vnitřní prázdnotu. Civilizace, která se sklání před pseudohodnotami, jako mít co nejvíce, něco znamenat, něco si dovolit a něco si užít. Civilizace, která pohrdá skutečnými a pravými hodnotami, jako je čest, spravedlnost, lidskost, ohleduplnost, skromnost, jednoduchost a duchovnost. A čím je naše civilizace vnitřně prázdnější, tím intenzivněji usiluje oslnit navenek.

Mnohým dutým a prázdným figurínám dneška, jakož i mnohým těm, kteří se dali ve své povrchnosti strhnout jejich příkladem, aniž by hlouběji uvažovali, mnohým takovým lidem se budou jevit skutečné a pravé hodnoty, jako je čest, spravedlnost, lidskost, ohleduplnost, skromnost, jednoduchost a duchovnost příliš zastaralými a málo atraktivními. Jednoduše nehodnými následování, protože jim chybí nablýskaný les povrchu.

Pokud se však lidé nezastaví, nepopřemýšlejí a nechají se slepě vést tímto všeobecně zažitým, zhoubným trendem, promarní celý svůj život štvaním se za něčím, co nemá vůbec žádnou hodnotu, jen se to na hodnotné hraje. Pouze to hodnoty předstírá.

Jak dlouho je však možné žít v sebeklamu? Jak dlouho je možné si namlouvat a dát si namlouvat, že je hodnotou to, co ve skutečnosti žádnou hodnotu nepředstavuje?

Prožívání štěstí, které si sami pro sebe a pro své nejbližší tak velmi přejeme je totiž spojeno pouze s uznáváním a žitím skutečných hodnot. Pravé štěstí je odměnou a ovocem našeho úsilí o spravedlnost, čest, lidskost, ohleduplnost, skromnost, jednoduchost a duchovnost. Kdo se o tyto hodnoty nesnaží, ten nemůže nikdy dospět k skutečnému štěstí, harmonii a vnitřnímu míru. Ten zůstane navždy prázdný, nenaplněný a nešťastný, i kdyby snad vlastnil mnohé z toho, co se zdá být velkým a hodnotným v očích lidí tohoto světa.

Velká spravedlnost totiž spočívá v tom, že ke skutečnému štěstí může dospět pouze spravedlivý! Jinými slovy řečeno, pouze ten, kdo naplní svůj život pravými hodnotami.

Ti, kteří těmito hodnotami opovrhují a ženou se pouze za vnějším leskem dostanou svou odměnu a najdou své zadostiučinění pouze v tom vnějším a povrchním. Takový lidé mohou najít sebeuspokojení, ale nikdy ne pravé štěstí. To zůstane od nich navždy vzdálené. To je totiž neoddělitelně spojeno pouze se skutečnými a pravými hodnotami.

Takto neměnitelné je to vtlačené do chodu spravedlivých zákonů univerza. Pouze pravé hodnoty přinášejí štěstí, avšak hodnoty nepravé pouze úspěch, zadostiučinění, nebo pýchu. Ale pravé štěstí nikdy! V tomto směru bude muset zůstat vnitřek takových lidí navždy nenaplněn. Nenaplněn, dokud u nich nenastane obrat k pravým hodnotám. V tomto spočívá spravedlnost, kterou nelze nijak obejít, ani oklamat.

Každý z nás má právo svobodné volby a proto si může vybrat cestu, po které chce ve svém životě kráčet. Buď to bude cesta pravých hodnot, po které dospěje ke štěstí, nebo to bude cesta hodnot nepravých, mělkých a prázdných, prostřednictvím nichž však skutečného štěstí nikdy nedosáhne. A proto, v souladu s Vyšší Spravedlností, musí zůstat takový člověk vnitřně nenaplněným a prázdným, kdyby byť celý svět získal.

PS. Tento text vznikl ze soucitu k lidem, kteří si myslí, že mají velmi mnoho a jsou na to i patřičně hrdí. Avšak ve skutečnosti nemají vůbec nic a jsou až bolestným způsobem potřebnými pomoci. Potřebnými pomoci, spočívající v rozpoznání osudového hodnotového omylu, ve kterém tak slepě žijí.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Vyšší spravedlnost a spravedlnost světská jsou rozdílné

Jsou žel vinou lidí rozdílné, ale nakonec přece jen zvítězí spravedlnost vyšší. Ve světské spravedlnosti je totiž mnoho takového, co postrádá citlivost a elementární lidskost, i když tomu není možné z formálního hlediska absolutně nic vytknout, protože všechno přesně odpovídá liteře zákona. O této smutné rozdílnosti a jejích důsledcích říká i následující příběh jedné paní:

Stalo se to před devíti lety. Jedna matka se pokusila zabít své desetidenní dítě a dostala podmínku. Sociální kurátorka chtěla později holčička kontaktovat se svojí "mámou", ale ona neprojevila ani nejmenší zájem.

Zanedlouho dopadl na holčičku další úder a to, nevěřili byste, od exekutora. Když jsem si totiž těžko zraněné holčičku vzala do péče, protože její rodina ji nechtěla, snažila jsem se jí dát všechnu lásku, kterou jsem měla. V loňském roce měla 8 let a tak jsme se rozhodli, že založíme účet, dětské konto, kde si bude spořit a bude se učit hospodařit. Měla svou kartu a cítila se velmi důležitě, když si penízky z prasátka vkládala na účet.

Jaké nás však čekalo překvapení, když jsme vyšli na vánoční nákupy a holčička si chtěla našetřené penízky vybrat a udělat radost sobě a dětem z SOS vesničky, s nimiž se seznámila a velmi si je oblíbila? Na kontě nebylo nic!

Já jsem se tvářila klidně, protože jsem čekala nějakou chybu v bance. To, co mi oznámili, to bych nečekala ani v nejhorším snu. Osmiletá dívka má na svém účtu exekuci za to, že neuhradila roční poplatek za komunální odpad. Bylo to v době, kdy jsem ji ještě neměla oficiálně svěřenou do péče a když měla trvalé bydliště u matky, které byla později soudně odebrána.

Přiznám se, že jsem stála a nevěděla, co té malé říct. Její oči se na mě dívali podobně, jako když jsem si ji dovezla domů z nemocnice. A já jsem byla bezmocná. Bezmocná a chtělo se mi brečet, ale musela jsem se usmívat, abych jí neublížila ještě více.

Po zjištění okolností musím konstatovat, že existují lidé, kteří se neštítí ničeho. Ani svým způsobem okrást osmileté děvče, které si šetřilo, abychom si mohli udělat krásné Vánoce.

Bezmocnost je snad to nejhorší, co může člověka potkat. Snažila jsem se situaci vyřešit půjčkou, kterou mi jako pěstounovi nedali a stále hledám slova, jak malé vysvětlit, že jí sebrali její penízky proto, že listy s upozorněním na dluh chodili k matce, která jí nejen že tak velmi ublížila, ale ani nám nebyla schopná písemnosti předat.

Pokud tedy někdo mluví o spravedlnosti, mohl by mi poradit, co mám tomuto dítěti říct? Já totiž vůbec nevím.

Odpověď je následující: Kromě spravedlnosti lidské existuje i Spravedlnost vyšší. Spravedlnost, která přesahuje standardní vnímání průměrného člověka, omezené pouze jeho úzce materialistickým pohledem na svět. A právě pro tuto omezenost vnímání se lidé nerozpakují jednat ve vztahu k jiným nečestně, nespravedlivě, nelidsky a necitlivě tak, jak popisujete.

Nicméně zdánlivá pozemská beztrestnost je iluzorní a vzniká z přesvědčení, že když je to zde na zemi jakože v pořádku, pak už nebudeme nikým jiným a nikde jinde bráni za naše jednání na odpovědnost. Že se nám to všechno prostě propeče.

Takové myšlení a z něj vyplývající jednání je ale hlubokým a zásadním omylem! Existuje totiž již zmíněná, vyšší Spravedlnost, přesahující hranice vnímání obyčejného člověka, která každému z lidí neomylně a nekompromisně přináší takovou žeň, jaká byla jeho setba. Jaká byla setba jeho slov a činů, ale dokonce i setba jeho citů a myšlenek. To tedy znamená, že na základě univerzálního Zákona zpětného účinku každý z nás jednou stoprocentně sklidí to, co zaséval. Ať už to bylo dobré, nebo špatné.

A nezbytnosti této žně neunikneme dokonce ani vlastní smrtí. A právě v tomto spočívá podstata celého problému, protože pro běžného člověka smrtí všechno končí. Obrovské však bude překvapení milionů lidí když zjistí, že smrtí nic nekončí a že účinky velké, železné a nekompromisní Spravedlnosti je budou zasahovat i po fyzické smrti. A to přesně v duchu Zákona: Co kdo zasel, to bude muset i nevyhnutelně sklízet.

Kdo sel dobro a byl čestný, ušlechtilý, spravedlivý a lidský, ten sklidí dobro a štěstí.

Kdo však sel zlo a byl nečestný, nespravedlivý, bez citu a bez lidskosti, ten sklidí zlo a utrpení.

Tento svět je plný nelidskosti, nečestnosti, bezohlednosti a zla. Je však třeba vědět, že nikdo z takto jednajících neunikne účinkům vyšší Spravedlnosti, před kterou ho neochrání ani peníze, ani majetky, ani moc, ani jeho úřad, ani jeho postavení, ba ani jeho falešná bezúhonnost z hlediska pozemského zákonodárství. Proto se už nyní třes každý, kdo konáš zlo a dopouštíš nespravedlnosti!

Jako však tyto skutečnosti vysvětlit malému dítěti, které se možná trochu předčasně setkalo s bezohledností světa? Vhodné vysvětlení najdeme v pohádkách. Ne v těch současných, ale v těch starších, které se dětskému posluchači vždy snažili vhodnou formou ukázat, že vítězství zla a nečestnosti bývá pouze dočasné a že dobro nakonec přece jen zlo zdolá. V každé dobré pohádce je tomu přesně takto.

A přesně takto je tomu i v celkovém kontextu našeho bytí, které přesahuje náš současný pozemský život. Naši předkové o tom věděli a snažili se své poznání vštěpovat již nejmladší generaci právě formou pohádek.

Poselství pohádek je tedy následující: Zlo na zemi existuje a může ve vztazích mezi lidmi slavit i dočasné úspěchy. Může nejednou i velmi efektivně znepříjemňovat život mnohým dobrým. Nicméně nakonec bude přece jen zlo potrestáno a dobro odměněno. A právě proto se vyplatí být dobrým a v dobře setrvat. A to i přes všechnu dočasnou nespravedlnost.

Na vlajce prezidenta české republiky můžeme například číst slova: Pravda zvítězí. V dnešní době nečestnosti, v níž vítězí všechno možné jen ne pravda se tato slova mohou také na první pohled zdát jako něco, co k nám přichází z říše pohádek. Ono to však není žádná pohádka, ale skutečnost, vnímána z vyššího pohledu a z hlediska širších souvislosti. Proto se opravdu vyplatí být dobrým a spravedlivým, bez ohledu na to, jaké dnes zlo dosahuje velké úspěchy. Neboť z hlediska vyššího pohledu na skutečnost nese již nyní na svém čele pečeť smrti a zničení každý, kdo holduje zlu.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Proč mnozí nedokáží vnímat duchovno?


Z velmi jednoduchého důvodu. Snaží se ho totiž pochopit svým rozumem. Nicméně rozum není cestou k pochopení věcí ducha. Rozum je schopen chápat pouze věci čistě hmotného charakteru. K pochopení duchovnosti musíme v sobě aktivovat jinou, vyšší složku naší osobnosti, která je schopna chápat skutečnosti nad hranicí hmotného.

Duchovno a jeho Zákony jsou totiž určitou nástavbou stávajících hmotných a přírodních zákonů. Fungování přírodních zákonů je poznatelné logikou rozumu. Ale na všechno, co přesahuje hmotnost, prostor a čas už jeho logika nestačí. Tady už musí převzít štafetu logika ducha, reprezentovaná citem, která nám umožní porozumět vyšším, nejhrubší hmotnost přesahujícím, duchovním Zákonům.

V podstatě ale jde vždy stále o tytéž Zákony, avšak trochu jinak se projevující v nejhrubší hmotnosti a trochu jinak v oblastech nad ní.

Vezměme si například fyzikální zákon akce a reakce: každá akce přináší odpovídající reakci. Tento základní fyzikální zákon funguje v hmotném světě zcela prokazatelně a učí se o něm i na školách.

Avšak tento jistý zákon funguje i ve sférách nad nejhrubší hmotou. Je jen mírně modifikovaný do podoby Zákona zpětného účinku, který můžeme vyjádřit následovně: Každá akce přináší odpovídající reakci, čili co si kdo zaseje svým cítěním, myšlením, řečí a jednáním, to určitě nakonec i sklidí.

No a právě na této hranici nastávají rozhodující problémy. Rozumoví lidé, kteří uznávají fyzikální zákon akce a reakce už totiž nedokážou přijmout, pochopit a akceptovat fungování Zákona zpětného účinku, činného v jemnějších úrovních nad nejhrubší hmotností, jehož účinky se vztahují na jejich vlastní cítění, myšlení, řeč a jednání. Nechápou to proto, že prostě nejsou schopni překročit vlastní rozumové omezení a logiku rozumu vystřídat logikou ducha.

Každý člověk však má v sobě rozvinout obě základní složky své osobnosti, pokud se chce stát člověkem plnohodnotným. To znamená, že ne jen logiku rozumu, jejíž sídlo se nachází v mozku, ale i logiku ducha. Logiku ducha, kterého má každý z nás a který pochází z oblastí na touto hmotností. No a rozvinutí logiky ducha spočívá v plném rozvinutí a respektování svých citových podnětů, které jsou projevem a řečí našeho ducha.

Uveďme si třeba na ilustraci příklad rozumového člověka, který v souvislosti se situováním duchovního rozměru bytí směrem "nahoru" klade uštěpačnou otázku: A kde je vlastně to vaše "nahoře" a kde "dole", když jsme v Austrálii?

Jde o typickou otázku rozumového člověka, vnitřně omezeného hmotnými kategoriemi prostoru a času. Člověka, který z tohoto důvodu zůstává stát před neřešitelným rozumovým dilematem a proto si dělá posměch z toho, čemu nerozumí.

Avšak pojmy "nahoru" a "dolů" byly v tomto případě použity v duchovním slova smyslu. Ale v duchovním smyslu, neomezeném kategoriemi prostoru a času není žádného nepochopení a žádných problémů. Našim citem jsme to schopni pochopit úplně přesně!

Ať jsme už totiž leckde na zemi, ono "nahoře" je pouze jedním, jediným směrem - směrem ke Světlu, dobru, spravedlnosti a ušlechtilosti. A ono "dolů" směrem k hmotnosti této země. Směrem k hmotě a uctívání hmoty, ke které zůstáváme navždy připoutáni svým rozumem a jejíž hranice nebudeme nikdy schopni překročit právě pro své připoutání se na rozum.

Z tohoto důvodu se lidé podobají pozemským červům, plížícím se neustále v bahně země, namísto toho, aby se na křídlech ducha, na křídlech citu vznesli k výšinám. K výšinám vlastní lidské velikosti, překonávající všechnu, člověka nedůstojnou, hmotnou omezenost.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Tři stupně vnímání reality

První stupeň je stupněm konzumním a povrchním. Jde o stupeň vnímání pouze toho, co je na povrchu. Pouze vnějšku. Podle tohoto druhu lidí, kterých je žel většina, je pravdou pouze to, co je reálné a viditelné. Také pouze to, o čem se píše v novinách a mluví v televizi. Prostě to, co se prezentuje jako všeobecně uznávané veřejné mínění.

Lidé tohoto typu zvyknou často říkat: „Takhle to přece ve světě chodí.“ No a tomu, jak to ve světě chodí se snaží dokonale přizpůsobit. Své co nejdokonalejší a nejefektivnější přizpůsobení se obecnému trendu nazývají šikovností.

Šikovným přece patří svět! Šikovní v životě něco dokázali. Šikovným patří sláva, moc, peníze, úspěch, majetky a postavení. Šikovní a úspěšní tohoto světa se však v převážné míře velmi nezatěžují nějakými přehnanými morálními, nebo etickými kritérii, protože podobné zásady se vymykají jejich povrchnímu a materiálnímu stupni vnímání reality. Neboť podle jejich kritérií je přece rozhodující jen to, co je vidět. Pouze to se počítá. Není tedy vůbec rozhodující, jakým způsobem toho člověk dosáhl a co se za tím ve skutečnosti všechno skrývá.

Jde tedy o lidi oslepeny vnějškem. O lidi slepých vůči čemukoliv jinému. Jsou neschopnými něco jiného vnímat a proto je lze považovat za omezených. Za striktně omezených povrchem! Proto jim dokonale vyhovuje všechno povrchní. Povrchní knihy, povrchní filmy, povrchní časopisy, povrchní informace, povrchní zájmy a povrchní způsob života. Tito lidé jsou v podstatě jako stádo, ve kterém jde každá ovce tam, kam jdou všechny. A protože je jich hodně myslí si, že na jejich straně je i pravda. Nazvali to právem většiny.

Druhý stupeň vnímání reality lze velmi jednoduše vydedukovat z prvního. Jde totiž o stupeň, nebo lépe řečeno o schopnost vnímat věci i pod povrchem. Jde o schopnost uvažovat o věcech samostatněji a nepřijímat vše jen proto, neboť tak říkají v televizi a v rozhlase, neboť tak píší v novinách a právě takto to prezentují různé, společensky uznávané autority. Nebo proto, že tímto způsobem žije většina.

Tito lidé začínají tušit a začínají si být vědomými toho, že svým nutkáním dívat se na věci trochu hlubším způsobem vybočují z řady. Nejširší masy totiž tuto potřebu nemají.

V každém národě se vždy nachází určité procento lidí druhého stupně vnímání reality. Třeba na základě hodnocení sledovanosti televizí se jim zvykne říkat menšinový divák. Jde o diváka, který neupřednostňuje většinově povrchní a mělce konzumní způsob nazírání na život, ale upřednostňuje programy hlubšího, intelektuálního, nebo filozofického charakteru. Jde o člověka, kterého můžeme nazvat člověkem přemýšlivým a uvažujícím v protikladu s prvním stupněm vnímání reality, kteří tvoří lidé nemyslící a neuvažující. Čili tací, kterým dělá samostatné uvažování značné problémy, protože jsou na to příliš pohodlnými a dokonale jim vyhovuje všeobecně rozšířená povrchnost myšlení.

Druhý stupeň se tedy vyznačuje schopností vnímání a zaujímání se o to, co není jen na povrchu, ale i pod povrchem a co se tedy přibližuje ke skutečnému jádru a podstatě věcí. Takové vnímání reality je v dnešní době doslova dobrodružstvím, protože mnoho věcí, nebo téměř všechny jsou ve skutečnosti úplně jiné, jak se jeví na povrchu. Neboť skutečným účelem onoho vnějšího a povrchního bývá mnohdy jen dobře zamaskovat to, co se skrývá pod povrchem. To, jaká je skutečnost. Viz třeba dění v politice, kde se něco zcela jiného prezentuje navenek, než se ve skutečnosti myslí a koná. Tímto způsobem vodí politici za nos masy, čili lidí prvního stupně vnímání reality, kteří jsou schopni vidět pouze to vnější a proto se dají snadno oklamat a manipulovat.

Pokud bychom měli vzájemně porovnat zmiňované dva stupně vnímání reality, ten první lze vnímat jako slepotu, zatímco ten druhý jako začínající schopnost reálného a skutečného vidění. Je však smutné, že svět je zaplaven masami slepých. Že svět je raněn slepotou. Že je to svět, ve kterém slepí vedou slepé a proto všichni padají, narážejí, vzájemně se zraňují a nakonec společně spadnou do propasti.

Pokud ale pouze určité procento lidí z celkové populace je možné zařadit do druhého stupně vnímání reality, tak žel ještě mnohem méně je takových, kteří se dopracovali až ke stupni třetímu.

Třetí stupeň je totiž stupněm aktivního formování reality. Stupněm aktivního formování života kolem nás správným způsobem.

Správným způsobem! To třeba zvlášť zdůraznit. Neboť již při prvním stupni vnímání reality ji člověk nejen takovýmto způsobem vnímá, ale i formuje. Nicméně formuje ji nesprávně, protože ji nesprávně vnímá! Formuje ji v duchu svého nesprávného a omezeného přístupu k životu. Formuje ji sobě vlastním, povrchním způsobem, na což ostatně on sám nutně doplácí.

Podívejme se třeba například na bulvární tisk, stojící na mělkých, nenáročných a povrchních informacích. Tyto informace, vytvářené redakcemi bulvárních médií, ovlivňují široké masy obyvatelstva ve smyslu jejich obsahu. A to k povrchnosti, plytkosti a duševní nenáročnosti, ba až ubohosti. Masy čtenářů jsou podporovány ve svém povrchním přístupu k životu. Jsou v něm neustále utvrzovány a k němu směrovány.

Nicméně každý novinář, který lidi podobným způsobem ohlupuje, musí nad obsahem a formou svých článků sám neustále uvažovat, čímž se nakonec i on stává stejným.

Zmíněný příklad je ukázkou toho, jak naše nesprávné vnímání světa formuje okolní realitu nesprávným způsobem, což zase ve svých nezbytných zpětných účincích musí negativně ovlivňovat každého, kdo podobným způsobem jedná.

Člověk druhého stupně vnímání reality je tedy schopen tyto věci přehlédnout. Vidí a vnímá lež a faleš, záměrně, nebo nevědomě skrývanou pod povrchem. To je jistě pozitivní, ale nestačí to!

Ambicí člověka třetího stupně vnímání skutečnosti je realitu změnit. Neboť nestačí faleš a lhaní, nebo povrchnost a plytkost pouze vidět a vnímat, ale je třeba se jich pokusit změnit. Třeba se je pokusit přetvořit správným způsobem! Přetvořit v duchu správných hodnot! Nežít tedy v duchu "hodnot" mělkých a povrchních, jak se to děje dnes, ale v duchu hodnot pravých a hlubokých, jak tomu být opravdu má.

Člověk třetího stupně vnímání reality tedy svůj světonázor, svůj pohled na život, svou životní filozofii a všechno své snažení staví na hodnotách pravých, skutečných a nadčasových. A sice na spravedlnosti, cti, lidskosti, ohleduplnosti a konání dobra. Jednoduše na hodnotách, schopných nasměrovat lidské bytí na cestu štěstí a harmonie. Tyto hodnoty totiž představují skutečný, pravý a nejhlubší rozměr reality. Představující podstatu a jádro reality samotné! Neboť právě na hodnotách dobra, spravedlnosti a ušlechtilosti stojí celé univerzum. Jde totiž o hodnoty, pocházející ze Zdroje, ze kterého univerzum vzniklo a kterým je neustále udržované.

Podstatou třetího stupně vnímání reality je tedy schopnost vnímat a vyciťovat Zdroj, z něhož realita vznikla a snažit se hmotnou realitu formovat v duchu vznešených hodnot, které z onoho Zdroje pocházejí. Člověk jednající uvedeným způsobem postaví celé své myšlení, cítění a jednání na pravých hodnotách a snaží se podle nich žít. Snaží se v souladu s nimi formovat úplně všechno, s čím přichází do styku.

Kéž by bylo podobných lidi co nejvíce! Pak by byla i naše každodenní realita úplně jiná!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Život jako ve špatné telenovele

Určitě jste někdy alespoň letmo shlédli pár dílů oněch nekonečných telenovel, ve kterých se neustále a dokola řeší ty nejbanálnější problémy. Hlavní postavy se s velkou vervou vkládají do svých radostí, obav, starostí, lásek, sporů, intrik, úkladů, úspěchů, plánů a mnohého jiného. Je to kolotoč, točící se stále dokola.

Diváci, kteří jsou na sledování telenovel závislí si nechtějí nechat ujít ani jen jediný díl, avšak nezaujatý pozorovatel snadno zjistí, že v podstatě o nic nepřichází, i kdyby mu uniklo byť i několik desítek dílů.

Avšak i přes mnohé, co se dá telenovelám vytknout mají přece jen jeden klad. Klad, spočívající v nastavení zrcadla banalitě života většiny lidí, naplno ponořených do svých každodenních radostí a starostí. Ponořených do nich tak, že jejich duševní pohled a celé jejich životní snažení jsou zaměřeny pouze tímto jediným směrem.

Naplno jich to pohlcuje a paradoxně, čím více se svými problémy zabývají, tím více problémů a starostí před nimi vyvstává. Čím více věcí řeší, tím víc se jim ukazuje věcí, které řešení potřebují. A právě omezené soustředění duševního pohledu lidí tímto jediným směrem bylo v telenovelách dovedeno až do absurdnosti a směšné malichernosti, nastavující zrcadlo nedůstojnosti života mnoha. Nedůstojnosti života, uvízlého do pasti vlastních problémů a radostí jako do kolotoče, točícího se neustále dokola a pomalu likvidujícího lidskou osobnost až k hranici trapnosti a ubohosti. Až sem totiž dospěje časem člověk, jehož vnitřní pohled je neustále upřený pouze na sebe samého, aniž by se někdy dokázal duševně odpoutat a nasměrovat svou pozornost kamsi jinam.

A sice směrem vzhůru! Směrem k výšinám! Každý člověk by totiž měl být schopen zaměřovat svůj pohled a své nadšení tímto směrem se stejnou vervou a se stejným zaujetím, s jakým je zaměřen na sebe sama a své vlastní problémy.

Protože to však neděláme, zůstáváme uvězněni v malichernosti a v bezvýchodnosti neúspěšného hledání konečných řešení svých problémů. Neboť paradoxně, tato řešení můžeme najít pouze tehdy, pokud se dokážeme duševně odpoutat a zaměřit svou pozornost vzhůru. Až tím totiž vzniká potřebný nadhled, jehož prostřednictvím jsme schopni spatřit všechny své problémy, ba celý svůj život v úplně jiném světle. Nejednou je pak vidíme v celé jejich malichernosti, která ani nezasluhuje naši pozornost.

Neboť paradoxně platí, že mnohé problémy jsou neřešitelné právě proto, že se jich až příliš křečovitým způsobem snažíme řešit. Jejich skutečné řešení spočívá v odpoutání se od nich a v přenesení našeho duševního pohledu směrem vzhůru.

Ale o jakém pohledu vzhůru je to tady vlastně řeč? Kam má člověk pozvednout svůj zrak od kolotoče každodenních problémů? Kam ho má nasměrovat?

Odpověď je jednoduchá a jednoznačná. Skrývá se v prvním přikázání, které nám jasně ukazuje, kam máme zvedat svůj pohled a směrovat svou pozornost. Ukazuje nám, co máme ve skutečnosti považovat za nejdůležitější. Toto přikázání zní: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, nebudeš mít jiné bohy, kterým by ses klaněl.

Jinými slovy řečeno: Člověče, nauč se zvedat svůj zrak k Nejvyššímu a usiluj poznávat jeho Vůli a jeho Zákony. S pohledem upřeným k výšinám se snaž žít podle Vůle Stvořitele a jednat podle jeho Zákonů. Pokud takto učiníš, vzdálí se od tebe všechny problémy a ty budeš šťastný.

Ježíš to řekl trochu jinak: Miluj svého Pána, celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou.

Nebo mnohem radikálněji: Kdo mě nemiluje více, než svého bratra, sestru, manželku, matku, nebo děti, ten mě není hoden.

To jinými slovy znamená, že ten, kdo nepostaví hodnoty Boží, a sice poznání jeho Vůle a jeho Zákonů na nejvyšší příčku vlastního hodnotového systému a neustále k nim nevzhlíží, ten se stává nehodným dobra, proudícího z Výšin. Takového člověka bude proto každé trvalé štěstí obcházet a on navždy uvízne ve svých neustále se opakujících problémech.

Toto je tedy onen pohled, ke kterému má směřovat náš zrak. Nemá být neustále upřen pouze na nás samotných a na naše problémy, nemáme o nich donekonečna hloubat a jimi se zabývat, i když i tomu třeba dopřát patřičného prostoru.

My však musíme mít před vnitřním zrakem především ty nejvyšší a nejvznešenější ideály, to jest snahu kráčet ke Světlu a přibližovat se žitím vlastního života Vůli Nejvyššího a jeho Zákonům.

Máme v tom být jako děti, které s učí chodit a které při tom možná i stokrát spadnou. Avšak vždy vstanou a znovu a znovu kráčejí vpřed. Zbytečně nesklouzávají k nikdy nekončícím, vnitřním analýzám, ale s pohledem upřeným k vysokému cíli vždy po každém pádu a neúspěchu vstanou a pokračují vpřed. Vpřed a vzhůru!

Vše je prosté a jednoduché. Pokud dokážeme zaměřit celé své životní snažení směrem ke Světlu, naše cesta nám bude až zázračně urovnávána. Urovnána ve všem! Ať už v práci, v našich hmotných poměrech, nebo v společenských, rodinných, nebo nejužších, partnerských vztazích, protože velikost a vznešenost cíle, za nímž kráčíme, odpovídajícím způsobem formuje, harmonizuje a zušlechťuje celý náš život. Neboť jedině v směřování ke Světlu a k výšinám je skryta pravá cesta našeho osobního, hmotného i duchovního vzestupu.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Naše životy jsou předurčeny!

Nikdo by se neměl se závistí dívat na jiného člověka, na jeho schopnosti, nebo na jeho životní dráhu, protože bytí každého z nás je výsostně individuální. Je sice možné inspirovat se zkušenostmi jiných, avšak v první řadě je třeba hledět na svou vlastní životní cestu, v níž se naplňuje náš individuální osobní osud. Ne tedy na jiných, ale především sám na sebe by měl hledět každý z nás.

Má to totiž i hlubší význam, spočívající ve skutečnosti, že životní pouť každého člověka je jistým způsobem předurčena. Je předznamenána Zákony Stvořitele, jimiž se řídí všechny světy. No a nejvyšším uměním jaké vůbec existuje, a sice uměním správně žít, je schopnost vyciťovat směr naší životní dráhy a jednat v souladu s tím, co nám předurčily Zákony Vyšší Vůle.

Proto tedy nemáme hledět na jiných, ale především sami na sebe a na to, co je nám osobně předurčeno těmito Zákony. Pokud totiž půjdeme touto cestou, naplníme smysl vlastního, současného pozemského bytí. A to nám nemůže přinést nic jiného než štěstí, protože prostě žijeme tak, jak máme a děláme to, co dělat máme.

Toto předurčení a předznamenání naší životní cesty je ale třeba správným způsobem pochopit. Uveďme si proto příklad:

Představme si, že máme před sebou sešit s čistými listy papíru, do kterého máme za úkol něco napsat. Dáme se tedy do psaní a pomalu zachycujeme své myšlenky. Ale protože onen list papíru je absolutně čistý, čili bez jakýchkoliv řádků, brzy zjistíme, že nepíšeme úplně rovně, ale naše věty se šplhají nahoru, nebo padají dolů.

Zcela jinak je však tomu, pokud si vsuneme pod onen čistý list papíru podložku se silně zvýrazněnými řádky, které přes papír prosvítají. Když se jich pak při psaní držíme, náš text je krásný, úhledný a rovný, až je na něj radost se dívat.

Tento příklad je snad alespoň přibližnou ukázkou rozdílu mezi tím, když někdo píše do jednotlivých stránek knihy svého života jen tak beze všeho a mezi tím, kdo si dá trochu záležet a respektuje řádky předznamenány podložkou, vloženou pod listem papíru. V prvním případě je výsledkem text neúhledný a v druhém případě rovný a úhledný.

Znamená to tedy, že vždy, když se probudíme do nového dne, máme před sebou čistou, nepopsanou stránku knihy našeho života, do které v tento den určitě něco napíšeme. Pokud se budeme snažit naladit na vyšší Vůli, pokud se budeme snažit vycítit a vytušit, co pro nás připravila, pokud budeme v souladu s ní usměrňovat své kroky a rozhodnutí, budeme žít správně a jednotlivé stránky knihy našeho života budou úhledné a krásné ne jen úpravou, ale i samotným obsahem. To však nemůže mít za následek nic jiného, ​​než harmonický a šťastný život. Neboť ona Vyšší Vůle přece ví, kam se mají ubírat naše kroky a rozhodnutí, a nám stačí, abychom to vnímali, drželi se toho a všechno v našem životě bude dobré. Ba výborné!

Žel, lidé ale ve většině případů jednají úplně jinak. Píší totiž po stránkách své knihy života lehkomyslně a aniž by se starali o nějakou "podložku" s jemně předznačenými a prosvítajícími řádky. Jejich text je pak křivý, působí neharmonicky a jak se zvykne říkat "na sem tam". A takovým neharmonickým a "na sem tam" je i život lidí, kteří se nesnaží vyciťovat to, co jim bylo předurčeno Zákony vyšší Vůle. Většina z nich totiž kráčí svým životem tak, jak oni sami chtějí a v tomto smyslu jednají zcela svévolně. Mají na to sice právo, protože to patří k projevu jejich svobodné vůle a svobodného rozhodování, ale pokud uvážíme, že osobní vůle člověka nemůže být ani zdaleka tak dokonalá jako vůle Vyšší, musí tomu nutně odpovídat i výsledky. A ty výsledky vlastní lidské vůle bývají žel často velmi ubohé. Mnozí už totiž s trpkostí poznali a mnozí ještě trpce poznají, že ačkoli oni sami chtěli pro sebe jen to nejlepší co jen mohli, štěstí a harmonii jim to i tak nepřineslo.

Důvod je jednoduchý. Spočívá v nedostatečnosti a nedokonalosti lidské vůle. Ono známé "Buď Vůle Tvá" neznamená totiž nic jiného, ​​než snahu o vyciťování a naplňování již tolik zmiňované Vyšší Vůle, protože pouze na základě plnění toho, co nám právě ona předznamenává k nám může zavítat štěstí a harmonie.

Buď Vůle Tvá, jako v nebi tak i na zemi. Tato slova značí, že ti, kteří žijí v nebi naplnění štěstím, prožívají štěstí proto, že se naučili vědomě jednat tak, jak jim to předznamenává a předurčuje Vyšší Vůle, čehož důsledkem je jásavé štěstí.

Tato slova znamenají, že nebesa jsou plné šťastných lidí, žijících v souladu s Vyšší Vůlí a že pokud to pochopí i lidé na zemi a začnou podle toho žít, bude i na zemi tak, jako v nebi.

No a to, že lidé na zemi dnes ještě nežijí jako v nebi je způsobeno tím, že se ještě nenaučili kráčet cestami, které jim předurčila Vyšší Vůle. Že se nezajímají o její předurčení, že se jej nesnaží vyciťovat, ale naopak, dělají jen to a rozhodují se pouze tak, jak oni sami považují za dobré. No a "úspěšné výsledky" toho máme každodenně možnost vidět všude kolem sebe.

Velký je Hospodin a dokonalé jsou jeho Zákony, které v nepochopitelné všemoudrosti předurčují životní dráhu každého člověka. Zůstává ale naší vlastní povinností dokázat se naladit na to, co je nám onou Vyšší mocí předurčené a co tedy máme prostřednictvím svých činů a rozhodnutí naplňovat. Je na nás a naší svobodné vůli, zda tak učiníme, nebo ne. Zda budeme kráčet cestami Světla, které nám byly předznamenány Zákony Nejvyššího a jeho Vůlí, nebo budeme dělat pouze to, co my osobně považujeme za dobré a správné.

Je pouze na nás, zda se rozhodneme postavit svůj život na respektování Vyšší Vůle, nebo na své vlastní, malé osobní vůli. Zda se rozhodneme žít a řídit se podle slov: "Buď Vůle Tvá", nebo podle slov: "buď vůle má". Rozhodnout se můžeme jak chceme, to je čistě naší věcí, ale měli bychom vědět, že v plnění velké Vůle Hospodina se skrývá lidská velikost a v plnění naší vlastní, malé vůle se skrývá lidská malost. Je na lidech, zda se chtějí stát velkými a šťastnými, nebo malými, omezenými vlastní, osobní vůlí a tím vzdálenými od skutečného štěstí.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Volné vztahy a volná láska devastují společnost

Převážná většina dnešních mužů a žen jedná ve vzájemných vztazích mezi sebou způsobem, který lze definovat jako volná láska. Nebo snad ještě výstižněji, volný sex. Mezi vzájemně se poznávající dvojicí k němu totiž dochází už po prvních setkáních, ne-li dokonce při úplně prvním osobním styku. Pár desítek let dozadu bylo něco takového ojedinělé, avšak onen takzvaný "pokrok" nelze zastavit. Lidé moderní doby žijí rychle a ve vzájemných vztazích mezi pohlavími se už téměř natrvalo zdomácnělo to, co lze nazvat volnou a nevázanou láskou.

Ale navzdory současnému trendu jsou zde i jiné názory. Snad nemoderní, avšak opírající se o něco vyšší. Názory, snažící se klást na lidi taky o trochu vyšší nároky neponechávajíc jej napospas jejich sklonu k pudovosti, smyslnosti a tělesnosti.

Jsou to samozřejmě ony, v dnešní době tak nepopulární, ale nadčasové, základní lidsko - morálně - etické principy, obsažené v Desateru. V souvislosti s naší problematikou tam narazíme hned na dvě přikázání: Nesesmilníš a Nebudeš žádostivý ženy bližního svého. Jde o opravdu jednoduché příkazy a doporučení, srozumitelné absolutně každému, kdo se chce ve svém životě řídit vyššími principy a nechce se stát otrokem své pudovosti.

Také později ani Ježíš nijak neslevuje s těchto požadavků Světla na člověka, ale naopak, ještě je dokonce radikalizuje. Například ohledně přikázání Nesesmilníš řekl: "Bylo řečeno Nesesmilníš! Já vám však říkám: Kdo žádostivě vzhlédne na ženu, už s ní zcizoložil ve svém srdci. "

To tedy znamená, že již nečistá myšlenka na jiné pohlaví, myšlenka pouze připouštějící možnost cizoložství se cizoložství rovná. Tato myšlenka už je cizoložstvím bez ohledu na to, zda došlo i k jeho fyzické realizaci. Pokud to však dospělo až tam, pak se ještě znásobuje vina člověka ve vztahu zákonům k vyšší Moci, dávající celému bytí morálně etický rozměr.

No a oproti těmto, zcela jasně znějícím požadavkům Světla na bytost zvanou člověk stojí názory lidí takzvané moderní doby, nadbíhající lidským slabostem a sklonu k nízkosti a živočišné malosti, jejichž manifestací je to, co se obecně nazývá volnou láskou. Destruktivita takových praktik na společnost je však nepopiratelná, čehož svědectvím jsou katastrofální ukazatele rozpadu partnerských vztahů.

Pravý, začínající vztah mezi dvěma osobami opačného pohlaví nemá být totiž stavěn na vzájemné tělesné přitažlivosti tak, jak je tomu dnes, ale jeho základním předpokladem má být duševní souzvuk dvojice. Nebo jinak řečeno, splynutí duší.

No a tato duševní jednota, prostřednictvím které vzniká mezi partnery harmonické doplnění, takový stav souzvuku duší pak jednoduše vylučuje něco podobného, ​​jako nevěru. Vylučuje tělesnou touhu po jiném muži, nebo ženě.

Vylučuje ji proto, že partneři vyciťují, že prožívání takového druhu harmonie duší stojí řádově mnohem výše, než prožívání tělesného požitku při nahodilých stycích.

K tělesnému spojení by tedy mělo docházet pouze v případě dosažení zmíněné duševní harmonie. Pokud totiž taková harmonie neexistuje, žádné sexuální zážitky ji nemohou nahradit. Neboť pokud se partneři tělesnosti dostatečně nasytí, najednou zjistí, že je už téměř nic nespojuje a odcházejí od sebe. Žel, odcházejí od sebe mnohokrát pouze proto, aby hledali své štěstí v novém, stejně povrchním vztahu.

Volná láska je falešná cesta, která lidem nikdy nepřinese štěstí a požadovaný stav vnitřní, partnerské harmonie, protože prostřednictvím volné lásky nelze dosáhnout ničeho, co by bylo hodnotnějšího, nebo trvalejšího charakteru.

Z tohoto důvodu by bylo mnohem užitečnější mluvit na veřejnosti a především mladým lidem o skutečných kritériích pravého vztahu, s jejichž nejdůležitějším je vzájemná duševní harmonie a duševní soulad partnerů. Nesprávné představy o volné lásce, snažící se co nejrychleji sahat po smyslných zážitcích, mylné představy o volné lásce, jejíž jsou plné knihy, časopisy, filmy, jako i život sám totiž nemohou nikomu přinést nic dobrého, ani nic trvalejšího.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Cesta k Pravdě

Existuje množství názorů, náboženství, duchovních proudů a filozofických směrů, které vykazují větší, nebo menší procento pravdy.

Vezměme si jako příklad třeba nějaký duchovní směr, jehož nauka obsahuje 95 procent pravdy a 5 procent nepravdy. Uvedené, byť malé procento nepravdy však nutně kalí a znehodnocuje celou nauku a proto duchovně hledající, kteří kráčejí touto cestou nedospějí nikdy k čisté, ničím nezkalené Pravdě, po níž jejich duch bytostně touží.

Můžeme si to také připodobnit k nádobě s křišťálovou vodou, do které někdo ukápl pouze nepatrnou, malilinkou kapičku jedu! Pokud se žíznivý z této vody napije, všem nám je jasné, že to na něj nemůže mít blahodárný účinek. Pokud snad i hned nezemře, jistě mu bude velmi špatně. Ona kapka jedu, čili v našem případě určitá míra nepravdy v duchovní nauce mu může způsobit větší nebo menší duchovní problémy, či dokonce až duchovní smrt. A právě z tohoto vážného důvodu Kristus kdysi řekl, že pouze Pravda samotná nás může vysvobodit.

Jednoduše řečeno, každý ze současných duchovních směrů a každé ze současných náboženství má v sobě jistou míru falešného a nesprávného. Jistou míru lidských nánosů a názorů, které zabraňují přímé cestě ke Světlu.

Člověka a celé lidstvo však může zachránit a ukázat mu správný směr, kterým má životem kráčet pouze Pravda. Pravda úplná, čistá a ničím nezkalená.

Lidského ducha může občerstvit pouze čistá, průzračná a křišťálová voda bez jakýchkoliv příměsí, kterou jest Pravda samotná. V ní je síla, uzdravení, osvobození, štěstí i spása. To je i důvod, proč musel kdysi přijít na zem Ježíš, protože bez čisté Pravdy, kterou tehdy přinášel, by lidé museli duchovně zahynout.

Avšak Ježíš v době před 2000 lety viděl a vnímal značnou vnitřní nezralost lidstva, které nebylo schopno přijmout Pravdu plným způsobem. Proto jim dal jen to nejnutnější, co mohli pochopit a co je mělo posunout v jejich dalším duchovním úsilí.

Nicméně zprostředkování oné čisté a nezkalené, úplné Pravdy v celé její všeobsáhlosti, pro kterou ještě tehdy vnitřně nedorostly jim zaslíbil následujícími slovy: Ještě mnoho bych vám měl říct, ale teď byste to nepochopili. Když však přijde on, Duch Pravdy, uvede vás do celé Pravdy.

Aby tedy byla lidem ukázána jediná, pravá cesta k Světlu musela jim být darována čistá Pravda, zbavená všech polopravd.

A tato Pravda na zemi skutečně existuje! Vskutku byla lidem darována, protože Světlo plní své závazky. A ten, kdo se bude smět napít z této čiré a živé vody, tomu se otevřou oči a začne ostře vnímat všechno to nesprávné a zavádějící, co obsahují náboženství, duchovní směry i lidské názory a postoje.

Nenechme se proto svazovat tím, co nás otravuje a zatěžuje. Hledejme pravou cestu. Cestu k Pravdě. K Pravdě čisté a nezkalené. K Pravdě osvěžující a oživující.

Kéž by ji našli všichni lidé a mohli z ní čerpat, protože to, co je zakalené různými polopravdami a omyly nemůže dát nikdy pravé posílení jejich duchu, který hyne žízní.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Co chybí sexuální výchově?

Co podstatného chybí současné koncepci sexuální výchovy? Proč tak pobuřuje určité skupiny obyvatelstva? A nejen u nás, ale i na západě? Proč i na tak pokrokovém západě projevují někteří rodiče ostrý nesouhlas a svým odmítáním účasti dětí na vyučování se nejednou dobrovolně vystavují státní perzekuci? Ve vyhrocené podobě dokonce až vězení?

Už jen při zběžném pohledu na pár obrázků, nacházejících se v učebnicích sexuální výchovy třeba v norských, nebo německých školách začínáme odpověď tušit.

Odpor se zvedá proto, že lidé, kteří nejsou dosud zcela otupělí morálním úpadkem společnosti jasně vnímají, že v dětech jsou prostřednictvím současného pojetí sexuální výchovy cíleně prolamované a destruované všechny hranice zdravého studu. Že je v nich prostřednictvím vulgárně exaktní racionality potlačován stud, který v souvislosti s těmi nejintimnějšími věcmi přirozeným způsobem pociťuje každá normální lidská bytost.

Všechny sexuální aktivity, ba dokonce i ty méně standardní mají být považovány za zcela normální a rovnocenné. Moderní a vzdělaný člověk má o nich vědět a nemá mu dělat žádný problém otevřeně o nich hovořit tak, jak se mluví o těch nejpřirozenějších lidských potřebách, jako je jídlo, odpočinek, zájmy a podobně.

Jistěže je třeba, aby byl mladý a dospívající člověk informován i v této oblasti, avšak rozhodující roli zde má sehrát správná míra mezi potřebou informovat a zdravým přirozeným studem, který pociťuje každý normální člověk, když se začne mluvit o intimních věcech. Mezi těmito dvěma polohami, a zvláště ve vztahu k dětem a dospívajícím, musí existovat citlivá rovnováha. Rovnováha mezi respektováním přirozeného studu a nutností informovat.

No a právě v nerovnováze těchto dvou aspektů spočívá velká část celého problému, protože onou potřebou informovat je v mladých lidech vulgárně racionalistickým způsobem doslova převálcované jejich přirozené pociťování studu. Je potřené jako něco prožitého a v dnešní moderní době už zastaralého.

Nicméně právě toto je jedním z největších zločinů, který je v současnosti páchán na dětech a mladých lidech. Je to zločin, spočívající v destrukci studu, který naopak má být respektován, kultivován a podporován, jako jedna ze základních složek harmonicky rozvinuté a morálně pevně stojící osobnosti.

Žel, současné vnímání studu je typickým odrazem hodnotového systému dnešní konzumní společnosti ateistického a materialistického charakteru. Vrcholným ideálem tohoto systému je totiž užívání si. Vše životní úsilí takovýmto způsobem smýšlejících a jednajících lidí se upíná především k získávání finančních prostředků, jejichž dostatkem si může člověk zajistit tu nejširší škálu možností, jak si co nejlépe a po všech stránkách užít svého života.

Za účelem užívání si získává většina lidí nutné finanční prostředky svou prací, ale dá se k ním samozřejmě dojít i jinak, pokud je člověk "chytrý". Existuje totiž stále se rozrůstající skupina lidí, kterým nic neříkají žádné etické, či morální kritéria. Vždyť z hlediska hodnot dnešní společnosti je důležitá především výška konta a tedy solventnost. To, jakými prostředky člověk tohoto cíle dosáhl je důležité již méně, nebo je to docela nepodstatné.

A aby člověk mohl být zcela neomezeným ve svém základním právu užívání si všech radostí života, je snahou konzumní společnosti odstranit v tomto směru všechny omezující překážky. No a v souvislosti s naší konkrétní problematikou lidské sexuality je to pociťování studu, který začal být považován za něco svazujícího, překážejícího a nemoderního.

O tom, že je to právě takto a ne jinak svědčí například oblast rovnosti manželských svazků homosexuálních partnerů, nebo dokonce možnost svobodné volby příslušnosti k určitému pohlaví. Není tedy vůbec rozhodující, jakého pohlaví člověk je, ale jak se on sám cítí. Jednoduše řečeno, cílem materialistické společnosti je odstraňování všech bariér a omezení, které by člověku mohly potencionálně překážet v jeho užívání si.

Co je však onen stud, který tak velmi vadí sociálním inženýrům dnešní doby?

Je to něco, co máme v sobě v souvislosti s sexualitu hluboce zakořeněné. Je to něco, co člověka vůbec dělá člověkem a co nás odlišuje od zvířat. Zvíře totiž stud nepociťuje, ale člověk ano.

Proč?

Protože stud je projevem vyšší, lidské podstaty! Protože je to něco, co pochází z nejhlubšího, duchovního jádra naší osobnosti, které přesahuje tuto hmotu a toto naše fyzické tělo. A ono nejhlubší duchovní jádro člověka, pocházející a přicházející z duchovních oblastí bytí se právě prostřednictvím studu odmítá ztotožnit s fyzickým tělem, pocházejícím z evolučního vývoje a proto v sobě nesoucím určité zvířecí pudy, mezi které patří i pohlavní pud a s ním související sexualita.

Úkolem studu je zušlechtit pud a posunout ho na kvalitativně mnohem vyšší úroveň. Vůbec to neznamená celibát, ale mnohem ušlechtilejší přístup k vlastní sexualitě. Znamená to posun ke skutečné lidské výšce a plnohodnotnosti. Stud má člověku sloužit jako určitý barometr, jasně mu vymezující hranice jeho lidské důstojnosti. Je to však samozřejmě možné pouze tehdy, když člověk dbá na svůj stud jako na určité základní vodítko. Pokud na něj nedbá, staví se proti své nejvyšší a nejvnitřnější duchovní podstatě a klesá na úroveň zvířete, protože se ztotožňuje se zvířecími pudy svého fyzického těla a tyto považuje za rozhodující a určující.

Současné pojetí sexuální výchovy s jejími racionalistickými výklady, bez poznání a pochopení velké ceny nezbytného protipólu, spočívajícím v zdravém stude, který je schopen udržet naše sexuální chování na výši hodné člověka, takové pojetí sexuální výchovy je škodlivým způsobem jednostranné a ve skutečnosti jde o otevřenou bránu k něčemu zvířecímu.

A právě disharmonie mezi čistě technickým objasňováním sexuality a úplným potlačením studu představuje nezdravou a škodlivou jednostrannost, která vadí ještě zdravě cítícím lidem a rodičům. Rodičům, kteří se nenechali převálcovat konzumními hodnotami společnosti a kterým záleží na přirozeném vývoji jejich dětí, respektujícím jejich osobní pociťování studu.

Sexuální výchova, omezena převážně na technické poučení, v níž absentuje poznání účelu zdravého studu, dávajícího morálně etický rozměr lidské sexualitě, taková sexuální výchova je zločinem na mladé generaci. Je terorem konzumu, ateismu a materialismu, namířeným proti skutečné, nejhlubší a nejvnitřnější duchovní podstatě člověka, projevující se zdravým studem.


kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Existují i ​​lidé bezduší?

Nejvnitřnějším jádrem každého člověka je jeho duchovní jiskra. V tomto ohledu jsme si všichni absolutně rovni. Každý z nás přišel do hmotnosti za účelem svého osobního vývoje k plnému sebeuvědomění. To znamená, že naším úkolem je roznítit původní, malou a nevědomou duchovní jiskru v šlehající plamen ducha, čímž se staneme plně vědomou duchovní bytostí, stojící správně ve stvoření a žijící v bezvýhradném souladu s jeho Zákony.

Toto je skutečným smyslem našeho bytí a k tomuto cíli by mělo směřovat naše celoživotní snažení. Máme neustále růst v poznávání stvoření, v poznávání jeho Zákonitostí a tak dozrávat až k plné dokonalosti, abychom jednou, jako dokonalé duchovní bytosti mohli opustit hmotnost a dostat do daru korunu věčného života v zářivé říši ducha.

Ale žel, realita je úplně jiná. Stačí se pouze podívat kolem sebe. Kolik lidí opravdu zaměřuje své životní snažení správným směrem? Tisíce, ba miliony mají úplně jiné starosti a ani netuší, co je skutečným smyslem jejich bytí. Bezhlavě se ženou za penězi, za kariérou, za majetky, za hmotnými požitky, za drahými a příjemnými dovolenými, za lepšími auty a tak dále a tak dále.

Jejich duchovní jiskra, kterou mají samozřejmě i oni proto pouze slabě a mihotavě bliká, zazděna, zapomenutá a zasypána tam, kdesi v jejich nejhlubším nitru. Tito jedinci jsou na míle vzdáleni od šlehajícího duchovního plamene, kterým po tolika staletích vývoje na zemi a v tomto stvoření už měli dávno být.

Žel, miliony lidí promrhali takovým materiálním přístupem k životu již desítky vlastních minulých inkarnací a věrni této tradici, promrhávají i své současné pozemské bytí, přičemž netuší, že dalších příležitostí k procitnutí už vůbec nemusí být hodně.

Mnozí spali hlubokým duchovním spánkem už před 2000 lety. Stali se neschopnými vnímat duchovní rozměr bytí a proto jakákoliv snaha pomoci jim se jevila jako víceméně zbytečná. Z tohoto důvodu musel sám Velký Učitel ve vztahu k takovým lidem prohlásit: Neházejte perly sviním.

Tvrdá slova, ale žel pravdivá, protože bytost, která zahrabala svou duchovní jiskru a zapomněla na ni, takovou bytost nelze nazvat v plném slova smyslu člověkem.

Každý z nás má tedy ducha - duchovní jiskru. Kdo s ní však ztratil jakýkoliv kontakt, toho lze zcela oprávněně nazvat bezduchým a Velký Učitel, který byl Láskou nazval takových lidí mrtvými.

Možná se mnohým bude zdát zvláštní, proč Kristus, který byl ztělesněním Lásky používal takové dost, nazvěme to, expresivní výrazy. Právě proto, že byl paradoxně Láska! Avšak Láska pravá a skutečná, která v sobě nese přísnost tak, jako růže trny. Pravá láska totiž dává bližnímu ne to, co je mu příjemné, ale to, co je pro něj užitečné. Pravá láska proto pojmenovává věci pravým způsobem, který se právě svou přísností může ještě dotknout člověka, zanedbávajícího svou, již pomalu vyhasínající a usínající duchovní jiskru. A takový člověk, který si uvědomí tuto trpkou pravdu, se může ještě s vypětím všech sil, které mu zůstaly duchovně vyšvihnout tam, kde měl již v současné době stát. Je to možná jedna z jeho posledních šancí!

Neboť žel, v zákonitém chodu tohoto stvoření je pevně vymezena hranice, dokdy musí každý z nás splnit určité vyšší duchovní požadavky, jejichž splnění nás bude opravňovat k dalšímu životu ve stvoření. K životu na mnohem vyšší úrovni.

Kdo tyto požadavky ale nesplní, bude vymazán z knihy života, protože byl duchovně příliš líný. Vůbec se totiž neusiloval naplňovat skutečný smysl svého bytí a mnohé jiné věci považoval za mnohem důležitější.

O ničem jiném, než právě o tomto ději říká známé podobenství o pěti rozumných a pěti nerozumných pannách. Ty první byly připraveny, čili duchovně zralé, čímž se kvalifikovali na další, vyšší stupeň života ve stvoření. Naopak před těmi druhými, které zůstaly nepřipravené, čili duchovně nezralé, zůstane navždy zavřená nedobytná železná brána a oni bolestně pochopí, že prohráli celé své bytí.

Každý z nás má svobodnou vůli a může se proto sám rozhodnout, kterým směrem bude kráčet. Zda směrem k duchovním hodnotám, čili k právu na další život, nebo směrem k "hodnotám" hmotného druhu, což však znamená jistou záhubu. Svobodná vůle v rozhodování nemůže být a ani nebude nikomu upřena. Není ale v silách člověka uniknout důsledkům, které mu jeho svobodné rozhodnutí přinese.

Toto je odpovědnost, kterou má každý z lidí k sobě samému a o důsledcích které by měli být všichni otevřeně a pravdivě informováni. Informovaní proto, aby se byli schopni po hlubokém zvážení všeho samostatně a svobodně rozhodnout správným způsobem.


kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

O otrocích vlastního, malého "já"

Osobnost průměrného člověka se točí dokola v bludném kruhu. V bludném kruhu vlastních, osobních názorů. V omezeném a začarovaném kruhu vlastního chtění, přičemž většina lidí si vůbec neuvědomuje nedostatečnost takového způsobu myšlení a nazírání na život, kterým, zda si to už chceme přiznat, nebo ne, stavíme modlu vlastnímu "já". Našemu "já", které povyšujeme na to nejvyšší co existuje a jehož potřeby a názory jsou pro nás rozhodující.

No a toto naše malé a milé "já" bude mít samozřejmě vždy snahu vehementně se ohánět právem na svůj vlastní názor a svou svobodnou vůli, neznajíc výraznou omezenost takového počínání. Neuvědomujíc si, že kromě něj existuje i něco Vyšší. Nějaká Vyšší Vůle, jejíž uznáním a podřízením se by se člověk mohl povznést nad sebe sama. Povznést nad své vlastní, malé a jistým způsobem omezující, vlastní "já".

Pro pochopení toho, co tím má být řečeno si uveďme příklad:

Mezi člověkem a zvířetem existuje všem známá, nepřekonatelná propast druhové rozdílnosti, která nám může alespoň vzdáleně posloužit jako příklad k pochopení rozdílu mezi člověkem a jeho Tvůrcem. Rozdíl mezi člověkem a jeho Stvořitelem je však mnohem větší, než rozdíl mezi člověkem a zvířetem.

Pokud se ale malý pozemský člověk se svou svobodnou vůlí, kterou nepochybně má, rozhodne dobrovolně podřídit Vůli Nejvyššího, tímto rozhodnutím najednou překročí začarovaný kruh svého osobního, lidsky vlastního chtění. Prostřednictvím podřízení svého života a myšlení Vyšší Vůli získá novou, daleko vyšší kvalitu bytí a stane se skutečnou duchovní osobností. Namísto dosavadního služebníka vlastního "já" se stane služebníkem Nejvyššího a věrným správcem života ve stvoření.

Tak překoná malost a omezenost svého lidského chtění a začne vnímat, poznávat, myslet a budovat vše zcela po novém. Pak už totiž nebude takové množství kontraproduktivních sporů o tom, jak věci mají být, protože lidé prostě budou vědět, jak všechno v životě vypadat má. Ne však podle jejich osobní, vlastní vůle, ale podle Vůle Vyšší. V tom bude spočívat velký a všeobecný celospolečenský konsensus.

Zásadní otázkou však zůstává, kdo z nás je v současnosti tak daleko, aby vše, co se hodlá provést, aby vše, co se hodlá vyslovit, či dokonce vše, co myslí a cítí konfrontoval s touto Vyšší Vůlí a zkoumal, jestli je to s ní v souladu? Velkou otázkou zůstává, kolik lidí vůbec ví o této možnosti překonání omezenosti svého malého, osobního "já" a kolik z těch, kteří o této možnosti vědí se podle toho i opravdu snaží řídit?

Žel, velmi málo je těch, kteří se nesnaží stavět pouze na svých vlastních, osobních pocitech a názorech. Pro kterých není jejich jediným božstvem jejich "já" a kteří se snaží co nejvíce eliminovat své osobní, vlastní chtění a podřídit ho velkému chtění Nejvyššího.

Pokud by se ale podobný postoj stal životním postojem všech lidí, nebo alespoň většiny z nich, musely by se mezi nimi jako mávnutím kouzelného proutku ztratit všechny nedorozumění, protože pro každého by byla rozhodující pouze jedna, jediná Vůle. Vždyť nakonec, co jiného znamenají již 2000 let známé, ale dosud nepochopené slova: „Buď vůle Tvá! Jako v nebi, tak i na zemi!“

Nebe je totiž proto nebem, že se v něm absolutně všichni řídí Vůlí Nejvyššího a jeho Zákony. A zem je proto zemí se všemi jejími obrovskými problémy, neboť její obyvatelé se řídí svým vlastním "já", které nám právě prostřednictvím těchto hromadících se problémů ukazuje svou malost a nedostatečnost.

„Buď vůle Tvá! Jako v nebi, tak i na zemi!“ Tato slova znamenají následující: je chtěné, aby Vůle Nejvyššího a jeho Zákony zavládly všude ve stvoření. V nebi to tak už je a má tak být i na zemi. Pokud to lidé pochopí a zrealizují, budou se mít i na zemi tak, jako v rajských zahradách.

Pokud to ale nepochopí a zůstanou natrvalo uvězněni v malé a nedokonalé vůli jejich vlastního "já", budou se topit v tisícerých problémech a nakonec se v nich i zcela utopí.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Uplatnění Božích vlastnických práv!

Koho chléb jíš, toho píseň zpívej! Tato slova žel platila v lidské společnosti vždy a platí v ní i dnes v demokracii. Pokud jsme totiž někde zaměstnáni, musíme bezvýhradně plnit všechno to, co od nás zaměstnavatel požaduje. Pokud projevujeme s něčím nespokojenost, nebo dokonce otevřeně kritizujeme vedení může se nám snadno stát, že o práci přijdeme. Oficiálně se pak samozřejmě vždy najde nějaká obecně akceptovatelná příčina, proč jsme museli být propuštěni. Ve skutečnosti však budou všichni vědět, že k tomu došlo proto, že jsme si otvírali ústa.

Takhle nějak to v životě kolem nás reálně funguje, ať si to už chceme přiznat, nebo ne. Na kom jsou lidé závislí a dává jim práci, čili chléb, toho vůli a požadavky musí plnit. Když ji plnit nechtějí, mohou si hledat nový způsob obživy.

Pokud je však náš zaměstnavatel lidský, čestný, spravedlivý a chápavý, tehdy většinou plníme jeho příkazy rádi a zcela samozřejmě, protože jsou moudré a přinášejí prospěch oběma stranám.

S odvrácenou tváří tohoto rčení se však setkáme zejména tehdy, pokud je zaměstnavatel nelidský, nespravedlivý, nečestný a bezohledný. Ale ani tehdy si člověk většinou neporadí a musí se přizpůsobit, pokud nechce přijít o práci.

Proč o tom všem mluvíme? Protože lidstvo si dosud neuvědomovalo a nechtělo žádným způsobem připustit, že výše zmíněné úsloví, které má v lidské společnosti své diskutabilní mravní a morální limity, že toto úsloví platí absolutně bezvýhradným způsobem ve vztahu tvora k jeho Tvůrci. Tedy ve vztahu člověka k Bohu!

Koho chléb jíš, toho píseň zpívej! Obsah tohoto rčení můžeme do určité míry najít i v podtextu prvního, a tudíž nejpodstatnějšího a nejdůležitějšího přikázání, které nám dal Stvořitel.

"Já jsem Hospodin tvůj Bůh, nebudeš mít žádné jiné bohy, kterým by ses klaněl." Tyto zásadní slova, které si mnozí lidé dosud nedali námahu správně pochopit znamenají asi toto:

Hospodin je Stvořitelem všeho ve stvoření a tedy i tebe člověče! Toto stvoření vzniklo z jeho Vůle a z jeho Vůle v něm smíš existovat. Je to tedy jeho Vůle, která je určující a rozhodující pro vše, co se nachází ve stvoření.

Člověče, chléb z rukou Hospodina jíš, v jeho stvoření žiješ a proto si povinen respektovat jeho Vůli. Si povinen poznávat ji a podřídit se jí! To je ona píseň, kterou se musíš naučit zpívat!

Poznání Vůle Nejvyššího a tvůj život podle ní má být tedy písní chvály, kterou máš vzdávat díky Bohu, tvému ​​Stvořiteli. Dík za výsadu smět existovat v jeho stvoření. Neboť on jediný má skutečnou moc, on jediný je určující a jedině jeho Vůle je z dlouhodobého hlediska rozhodující. A protože Hospodin je Pánem dobrotivým, milostivým, laskavým a spravedlivým, člověk by s plněním jeho Vůle neměl mít absolutně žádné vnitřní problémy.

A onen Stvořitel, jako jediný oprávněný Majitel a Vlastník celého stvoření již celá tisíciletí trpělivě čeká na to, aby lidé tyto zásadní skutečnosti konečně pochopili. Nicméně oni neustále odmítali a odmítají zpívat píseň toho, koho chléb jedí a z koho milosti žijí. Takový postoj je obzvláště nepochopitelným proto, neboť jak již bylo řečeno, Hospodin je přece Pánem dobrotivým, milostivým, laskavým a spravedlivým a plnění jeho Vůle má schopnost vnést do lidských srdcí dobrotu, spravedlnost, lásku, ušlechtilost i blažené štěstí.

Čas milostiplným čekání na změnu postoje lidí však není nekonečný! Jednou nakonec skončí a Hospodin pak upře právo na chléb každému, kdo se za dlouhá tisíciletí jeho trpělivého čekání nenaučil zpívat jeho píseň. Píseň chvály plnění Vůle Nejvyššího ve svém každodenním životě!

Takovým lidem bude pak upřené právo na jejich bytí, protože všechno, co smí existovat v Božím stvoření je povinné respektovat jeho Vůli. Neboť z této Vůle stvoření kdysi vzniklo a ní je neustále udržované. A všechny ty tisíciletí života na zemi byly lidem darovány pouze k tomu, aby pochopili a ve svých životech zrealizovali tuto nejelementárnější a nejzákladnější pravdu všech pravd.

"Buď Vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi!" Tato Kristova slova nám přece jasně napovídají, že svatá Vůle Nejvyššího má být pro nás zde na zemi i mimo této země vždy rozhodující. Že jí máme podřídit všechno své myšlení a cítění, všechna svá slova i činy. Každý, kdo vyslovoval tato Kristova slova nimi přece sliboval Nejvyššímu, že se bude vždy právě takto snažit jednat.

Ale převážná většina lidských slibů zůstala sliby prázdnými. Nechtěli jsme a nenaučili jsme se zpívat vznešenou píseň plnění Boží Vůle, která by musela přetvořit život na zemi v rajskou zahradu.

Všichni tito proto nakonec přijdou o právo na vědomé bytí ve stvoření, které bylo lidmi považováno za samozřejmost. Přijdou o něj proto, aby ve své nepolepšitelné svévoli neustále nezraňovaly ostatních, nezpůsobovaly jim utrpení a ustavičně nevnášeli disharmonii do chtěné harmonie univerza.

Je vskutku těžko pochopitelné, proč lidstvo nikdy nechtělo zpívat tuto vznešenou píseň, ale vydalo se na cesty zla, nespravedlnosti, nelásky a neušlechtilosti. Tím se ale vzdálilo od štěstí a míru, které není schopno najít, protože nechce a neusiluje o poznání a plnění Vůle Nejvyššího.

Této svévoli lidstva je však určen konec! Smět dále setrvávat ve stvoření budou moci pouze ti, kteří zpívají vznešenou píseň plnění Vůle Nejvyššího. Jedině oni budou mít i nadále právo jíst chléb z Božích rukou.

Neboť pokud dosud v tomto směru stále měli lidé možnost svobodné volby, od určité hranice se ono svobodné "máš" a "můžeš" změní na nekompromisní "musíš"! Musíš, nebo ztratíš právo na další existenci!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Až ke kořenům všeho zla ...

Rozšířeným jevem dnešní doby je obecné stěžování se. Stěžování se na politiky, kteří lžou a kradou, na nedostatek práce a špatné pracovní podmínky, na nízkou mzdu, na špatné vztahy mezi lidmi, na krizi a na mnoho jiných věcí. Avšak každý z nás vidí příčiny tohoto všeho v něčem jiném.

Někdo v pravicové politice a její představitelích, jiný zase v politice levicové a její příznivcích. Někdo v politice USA a států Evropské unie a jiný vidí zase úhlavního nepřítele všeho pokroku v Rusku. Nadává se na poslance a úředníky, na primátory, na policisty, na banky, na finanční skupiny, přičemž každý z nich nese nepochybně určitý díl viny na tom, že se nemáme tak dobře, jak bychom chtěli.

Lidé jasně cítí a dennodenně prožívají, že takovým způsobem, jakým to funguje dnes to není úplně v pořádku, ovšem ve vnímání příčin tohoto stavu se jejich názory rozcházejí. A právě z toho důvodu, že se stále nenašla ta pravá a jediná skutečná příčina se poměry stále čím dál více zhoršují. A zhoršují se nejen u nás, ale i z našeho pohledu v blahobytném a dobře fungujícím západě, přičemž světu hrozí i navzdory všem dosavadním opatřením nová finanční krize.

Něco tu musí být špatné! Musí zde být nějaká skrytá, neznámá příčina, která dohnala svět do krize a která dále způsobuje neustálé zhoršování poměrů.

Co je tou příčinou? Kde pramení všechno toto zlo?

Žel, skutečná pravda bude pro mnohé nepřijatelnou. Nebudou totiž ochotni akceptovat pravého viníka. Skutečného viníka, kterým nejsou ani politici, ani finanční skupiny, ani banky, ale je jím kupodivu prostý, obyčejný člověk. Je jím každý z nás! Každý jednoduchý a obyčejný člověk, který je živitelem, podporovatelem a udržovatelem dnešního systému, založeného na osobním egoismu. Založeného na preferování prospěchu vlastního já, a to třeba i na úkor jiných, pokud to člověku může přinést osobní výhody a osobní prospěch.

Ano, většina lidí chce především dobro a všemožné výhody hlavně pro sebe samých. To je jádrem jejich životního snažení. Je jím dosažení osobního prospěchu, který je pro nás rozhodující a to i tehdy, pokud tím nějak poškodíme někoho jiného a způsobíme mu ztrátu. Náš osobní zájem je pro nás prvořadý a pokud při jeho dosahování podvedeme jiného, ​​mnohokrát to považujeme za vlastní šikovnost.

Přiznejme si, že život průměrného, ​​obyčejného člověka je vrchovatě naplněn osobním egoismem. Egoismem, který je vlastní téměř všem lidem. No a ti, co jsou v této oblasti najdůvtipnějšími a nejšikovnějšími, ti se dokázali vyšvihnout na ty nejvyšší místa. Na nejvyšších místech společnosti, států a celého světa jsou mistři našich vlastních chyb! Jsou mistři lidského egoismu, kteří dokázali uplatňování tohoto systému rozvinout až téměř k dokonalosti. A v souladu s tímto principem se neustále snaží i nadále dosahovat především svůj osobní prospěch, a to za jakoukoliv cenu. I za cenu toho, že podvádějí, lžou a ožebračují lidí, či dokonce celé národy. A to vše má tendenci stále více se stupňovat. Proto jsou bohatí stále bohatšími a chudí stále chudšími.

A celý tento systém může fungovat jen proto, že běžní, obyčejní lidé jsou jeho podporovateli. Neboť vnitřně uznávají přesně ten jistý princip. Princip osobního egoismu v dosahování přednostního práva osobního prospěchu i na úkor jiných, pokud na to přijde. Přiznejme si, že většina lidí koná přesně takto i když samozřejmě v malém a v rámci svých omezených možností. Ti nahoře, kteří nám vládnou konají totéž, jenže ve velkém. Oni v tom byli prostě "nejlepší" a proto se dostali až nahoru. Nemohli by se však nahoře udržet a setrvat tam, pokud bychom je my tady dole nepodporovaly. Pokud bychom je nepodporovali uznáváním stejných "hodnot".

Funkčnost současného systému drží při životě vnitřní souhlas a vnitřní souznění většiny populace. Toto souznění spočívá v uznávání principu osobního egoismu, spojeného s přípustností dosahování prospěchu i na úkor jiných.

Většina lidí tedy vnitřně schvaluje systém, ve kterém žijeme. A "mistři" toho, co všichni schvalujeme nám vládnou a jejich vláda způsobuje, že životní poměry se stávají stále horšími.

Lidé však mají co si zaslouží! Ve svém životě totiž prožívají důsledky právě té "hodnoty", kterou sami uznávají. A mistři této hodnoty jim vládnou, zatímco oni je uznáváním této hodnoty podporují.

Lidé v každodenním životě tedy prožívají pouze důsledky svého vlastního egoismu. To, co jsou nuceni prožívat pro ně vytvořil egoismus, který uznávají. Prožívají to, co pro ně vytvořili mistři jejich vlastního hodnotového systému.

Pokud si toto všechno uvědomíme pochopíme, že je v tom spravedlnost, která vyráží dech. Spravedlnost, na základě které lidé trpí důsledkem nesprávných hodnot, které uznávají a podporují. A trpí proto aby pochopili, že tyto hodnoty nejsou správně. Že právě nesprávnost hodnot, kterým věří a které uznávají jim způsobuje všechno utrpení a bídu. Utrpení, strádání a bídu, kterých se mohou zbavit pouze tehdy, pokud od "hodnot", které je způsobují ustoupí a začnou uznávat hodnoty úplně jiné. Zcela opačné!

Pokud tedy je to v našem případě osobní egoismus, který ničí člověka a lidstvo, egoismus, který dovoluje dosahovat osobních výhod a prospěchu i na úkor jiných, tak opakem této pseudo hodnoty je osvícená zásada dbát při každém úsilí o svůj osobní prospěch v naprosto stejné míře i prospěchu jiných. Nečinit prostě nic, co by přineslo výhody mně samotnému, ale poškodilo by jiného. Člověk se musí naučit hledět při všem svém jednání na zájmy jiných ve stejné míře, jako na své vlastní. Toto je princip, který musí přijmout za svůj každý člověk, který chce, aby byl jeho vlastní život už konečně hezčím a harmoničtějším. Toto je princip, jehož dodržováním přestaneme podporovat princip nesprávný a tím ho přestaneme vyživovat a podporovat. A obluda egoismu, dosud podporovaná miliardami lidí tím začne postupně ztrácet na síle a vitalitě. Začne slábnout a její hlavní představitelé začnou ztrácet půdu pod nohama. A tím začnou slábnout i projevy zla, kterým démon egoismu lidí utlačuje.

Jedině tímto způsobem je možné zastavit zlo a úpadek, které se ve světě stále více šíří. Svět musí už jednou prostě pochopit, že nikdo nesmí kráčet k vlastnímu štěstí po hřbetech jiných. To je zvrácený princip, kterému uvěřil tento svět a který tomuto světu přináší krize, nepokoje a bídu.

Ne, člověk nesmí kráčet za svými životními cíli na úkor jiných, ale naopak, má druhých podporovat. Má brát na ně a na jejich zájmy stejný ohled a jako na sebe a své vlastní zájmy.

V těchto jednoduchých skutečnostech je skrytá podstata! Podstata všeho současného zla, ale aj podstata možného budoucího dobra. Jednotlivci, obyčejní a prostí lidé rozhodují o tom, kam kráčí tento svět a v jakých hmotných podmínkách budou muset žít. Pokud budou i nadále žít svým malým a osobním egoismem, budou podporovat egoistický systém, jehož mistři nám budou vládnout a ničit nás.

Pokud však přestanou živit tuto hydru a začnou být sami lidštějšími k jiným, začnou přihlížet na jejich zájmy stejně, jako na své vlastní, pak se na vrchol společnosti budou moci dostat mistři jejich vlastních ctností přesně tak, jak se nyní dostávají na vrchol mistři jejich vlastních chyb.

Pak však už lidé nebudou mít důvod nadávat na ty tam nahoře, ale naopak, budou si je ctít a vážit. Všechno toto je totiž zákonitý a velkou všemoudrosti univerza řízený děj, na jehož základě se lidstvu, lidem a jednotlivcům dostává důsledné spravedlnosti. Důsledné spravedlnosti, spočívající v tom, že se jim vždy dostane přesně toho, co si zaslouží.

Staňme se tedy dobrými a nesobeckými a přijde k nám dobro proto, že si ho zasloužíme. Nebo zůstaňme nadále věrni svému osobnímu egoismu a budeme sklízet zlo, bídu, utrpení a krize, protože přesně tohle si zasloužíme.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Proč jsou životy mnoha lidí bezúčelné?

Život mnoha lidí této země se míjí svému skutečnému účelu. Je nesmyslným, protože postrádá pravý smysl. Je to smutné, ale žel mnozí lidé aniž by o tom vůbec věděli, promarňují vlastní život, ačkoli paradoxně oni sami jsou přesvědčeni o opaku.

Tuto kontroverzní skutečnost si zkusme přiblížit na základě následujícího přirovnání:

Jíme jednoznačně pouze proto, abychom žili. Dostatek jídla představuje jeden z nejhlavnějších předpokladů pro život, ale i přes jeho nezbytnost není jedení pravým účelem našeho bytí. Je jen prostředkem k účelu, protože jíme, abychom žili, ale nežijeme, abychom jedli.

Nicméně žel, přece jen existují lidé, pro které se právě jedení stalo ústředním motivem, ne-li dokonce jádrem a podstatou celé jejich existence. Dobré jídlo a jeho dostatečné množství pro ně mnohdy představuje to největší životní potěšení. O podobných lidech se ale nedá říct nic jiného, ​než jen to, že se minuly pravému účelu vlastního života, protože prostředek k účelu zaměnili za účel samotný.

No a žel, existuje mnoho lidí na této zemi, jednajících stejným způsobem ve vztahu k vlastní hmotné existenci. Naše fyzická existence v hmotném světě totiž není samotným účelem našeho bytí, ale pouze prostředkem k účelu.

Neboť skutečným účelem našeho života a celé naší existence nemá být hmotný a materiální život samotný, ale něco jiného. Něco vyššího! Hledání něčeho Vyššího!

Čeho? Přece hledání Světla! Hledání Boha! Toto je hluboký smysl a skutečný účel pozemského bytí!

Smyslem a účelem života každého z nás je tedy usilovat se co nejvíce přiblížit ke zdroji a východisku všeho - ke Stvořiteli. Neboť my lidé jsme kdysi dávno vyšly z jeho rukou jako neuvědomělé jiskřičky vědomí, které mají prostřednictvím své touhy po opětovném návratu, prostřednictvím své touhy po Stvořiteli, po jeho Světle, po poznání jeho Vůle a jeho Zákonů postupně sílit ve svém sebeuvědomění. A nakonec se jako plně sebauvedomelé bytosti navrátit zpět do jeho blízkosti. Jde zde tedy o vývoj, který máme uskutečnit v hmotném stvoření. A právě v něm, v uskutečnění a naplnění vlastního duchovního vývoje spočívá vznešený účel a vysoký smysl fyzické existence každého z nás.

Touha po Světle, po Stvořiteli, čili po nejvyšším a nejvznešenějším, co vůbec existuje má totiž schopnost zvedat a povznášet celý náš život. Má schopnost dělat jej lepším. Vyvolává a způsobuje náš vnitřní, osobnostní růst, který má zároveň ten nejpozitivnější vliv na naši čistě hmotnou existenci a na naše reálné hmotné poměry.

Neboť člověk, usilující o to nejvyšší Dobro se nevyhnutelně sám stává lepším. A člověk, který se stává lepším má nevyhnutelně stále lepší a pozitivnější vliv na vše, s čím přichází do styku. A tedy i na své čistě hmotné okolí.
Tragédie lidstva však spočívá ve skutečnosti, že lidé nenaplňují pravý účel vlastního bytí a že si prostředek k účelu, kterým je hmotné bytí, zaměnili za účel samotný. Že podobně jako ti, kteří nejedí aby žili, ale žijí aby jedli, nehledají prostřednictvím své vlastní hmotné existence Stvořitele, ale svou hmotnou existenci považují za ten jediný a hlavní účel všeho.

Tito lidé tedy prostřednictvím vlastního fyzického bytí nehledají Boha, protože jejich jediným "božstvem" se jim stala jejich současná, osobní hmotná existence. Tím ale zaměnili prostředek za účel, na základě čeho se jejich život stává nesmyslným, protože se míjí pravému smyslu a účelu. A protože duševní obzor takových lidí nepřesahuje dokonce ani jen v cítění a myšlení hranice hmotného, ​​nemá je co táhnout nahoru a posouvat osobnostně výše. Proto se neustále pohybují pouze v hranicích hmotného, ​​jako v začarovaném a bludném kruhu.

Z tohoto důvodu lidé uvízli v osidlech bezvýchodného existencionalismu a osobního egoismu. Neboť pokud je mým jediným božstvem mé vlastní já, čili moje vlastní hmotné bytí, nemůže z toho povstat nic jiného, ​​než nezdravý individualismus a přehnaný egoismus, snažící se vždy a všude prosazovat především zájmy vlastního já. Zájmy vlastního já, které pro dotyčného člověka v jeho hmotně zúženém pohledu představuje celé jeho bytí a celý jeho vesmír.

Tím ale vznikají spory, hádky, nedorozumění, sváry, napětí, násilí a války. Mezi lidmi totiž není žádného obecně sjednocujícího činitele, protože každý hájí především své vlastní zájmy. Malí "bohové", za kterých se lidé na zemi považují přicházejí, a budou vždy při prosazování vlastních zájmů přicházet do sporů a konfliktů s jinými malými "bohy". Takto to na zemi vždy chodilo a dosud chodí.

Jaké by to ale bylo jiné a mohlo být jiné, kdyby lidé znali a naplňovali skutečný účel vlastního života? Kdyby usilovali ke Světlu? Kdyby usilovali k Bohu, který je tím nejvyšším Dobrem, jaké existuje? Kdyby usilovali o poznání jeho Vůle a jeho Zákonů? Kdyby pochopili, že ne oni jsou "bohy" a "pány", ale naopak, oni sami mají usilovat co nejvíce se přiblížit k poznání Vůle skutečného Boha a Pána? Kdyby pochopili, že právě hledání a naplňování jeho Vůle představuje skutečný účel celého jejich bytí? Kdyby pochopili, že při naplňování tohoto skutečného účelu bytí jim nemohou být ostatní lidé nikdy žádnými nepřáteli ale naopak přáteli a pomocníky, s nimiž je spojuje jeden velký, stejný a společný cíl?

Ano, pravda je taková, že lidstvo se bude bez pravé snahy o přiblížení se k Bohu navždy utápět ve svých sporech, ve svém nepřátelství a nevraživosti, pramenících z mylného zbožštění vlastní hmotné existence. Avšak jedině v touze po Světle, po Bohu, po poznání jeho Vůle, jeho Zákonů a po jejich naplňování, jedině v tomto se nachází velký a sjednocující činitel, který musí všechny lidi vždy jen spojovat.

Pokud to nepochopíme, budeme si vždy nepřáteli nebo konkurenty. A pokud budeme neustále setrvávat v tomto našem nepochopení a z něho vyplývajíciho nepřátelství, nakonec sami sebe zničíme.
Neboť ten, kdo nekráčí k Bohu a k jeho Světlu, může kráčet už jen jediným možným směrem. Směrem úplně opačným! Směrem k záhubě, sebezničení a zatracení! Směrem k temnu!

PS. Pokud bylo v textu mluvené o víře v Boha, neznamená to, že tato víra musí být nutně ztotožňována s členstvím v nějaké církvi. Člověk může být v církvi, ale nemusí, protože pravá cesta k Nejvyššímu je cestou plnění jeho Vůle a jeho Zákonů. To je to nejpodstatnější, přičemž to, zda jsme či nejsme v nějaké církvi je vedlejší.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Morálka, lidskost a opětovné vtělení

Jaký praktický dopad může mít na náš každodenní život poznání o zákonitosti opětovných příchodů člověka na tuto zem? Jak by mohlo takové poznání přispět k pozvednutí etiky, morálky, lidskosti a větší ohleduplnosti lidí k lidem v běžném, praktickém životě? Při jeho obecném pochopení, přijetí a akceptaci by byl s velkou pravděpodobností jeho pozitivní dopad na celou společnost obrovský.

Jistý ateisticky založený člověk se k tomuto tématu vyjádřil následovně: "Pokud by naše opětovné vtělení na zem existovaly, mělo by určitě takové více životní plánování a smýšlení přednost před jedno životním. Žel já jsem ateista a na další životy nevěřím, stejně jako ani v Stvořitele ne, nuže mi nezbývá nic jiného, ​​než se podle toho zařídit. Čili myslet na to, abych dosáhl materiální blahobyt pro sebe v tomto životě a to co nejdříve. Neboť život po padesátce si už člověk určitě nemůže tak užívat, jako řekněme život po pětadvacítce. "

Tato krátká úvaha vystihuje dokonale podstatu celého problému, spočívající v úzce ohraničeném a sobecky materialistickém přístupu k životu ateisticky zaměřených lidí, kteří jsou přesvědčeni, že na zemi přežijí pouze tento svůj jediný současný pozemský život. Tomu pak odpovídají jejich hodnoty, postoje a všechno jejich celoživotní snažení. Samozřejmě velká čest všem výjimkám.

Poznání o opětovných vtěleních na zem je věděním o Spravedlnosti, která vládne v našem stvoření. No a právě míra tohoto vědění má velký a nezanedbatelný vliv na postoj člověka k vlastnímu životu i na jeho postoj k jiným lidem. Čili na to, co lze nazvat základními projevy lidskosti člověka vůči člověku.

Uveďme si příklad: Jistý podnikatel bezohledně okrádá své zaměstnance. Odměna za práci, kterou jim dává totiž představuje pouze zlomek hodnoty, kterou jeho zaměstnanci skutečně vyprodukují a tento takzvaný plat jim sotva stačí na pokrytí jejich nejzákladnějších lidských potřeb.

Majitel firmy tedy nepřiměřeným způsobem bohatne na úkor jiných a to tak, že je v podstatě okrádá, přičemž z hlediska pozemských zákonů je je to naprosto v pořádku. Ba právě naopak, pozemské zákony podobné zacházení s lidmi ještě podporují.

Světskou spravedlnost a její zákony lze tedy pokřivit a zmanipulovat, avšak v žádném případě to již není možné udělat se zákony univerza. Až sem totiž lidská bezohlednost a vypočítavá chamtivost nesahá.

Účinky zmíněných spravedlivých zákonů se projeví tak, že dotyčný bude muset po své smrti "na vlastní kůži" prožívat všechno utrpení, které způsoboval jiným. A vlákna jeho osudu ho při dalším pozemském vtělení neomylně přivedou přesně do takových poměrů, ve kterých bude muset on sám trpět nouzí a nedostatkem, aby i pozemsky až do morku kostí osobně procítil, jaké je něco podobného ponižující a bolestné. Aby si na základě vlastního utrpení uvědomil, že okrádat lidi je špatné a nesprávné.

Takto přísné a nepodplatitelně funguje univerzální spravedlnost, obsažená v logice opětovných pozemských příchodů, která samotná je důsledkem jednoho z nejzákladnějších Zákonů universa - Zákona zpětného účinku. Ten říká: Kdo co zaseje, to také bezpodmínečně sklidí! Nebo jak říkali naši předkové: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Nebo: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě! To tedy znamená, že spravedlivá odplata nás určitě nemine. Pokud se nám jí nedostane ihned, tak určitě po smrti, nebo až potom v dalším pozemském životě.

Pokud by tedy různí podnikatelé, majitelé firem, politici, státníci a koneckonců celá společnost věděla o těchto skutečnostech, pokud by se o nich otevřeně mluvilo, mnozí z těch, kteří dnes konají nečestně a v kterých ještě zůstaly zbytky svědomí, by se určitě nad tím zamysleli. A na základě svých úvah by pak přehodnotili svůj postoj k druhým v duchu mnohem větší lidské vstřícnosti a ohleduplnosti.

No a pro všechny ty, kteří tyto věci chápat nechtějí, kteří je ignorují a nehodlají se nad nimi zamýšlet, pro všechny ty platí následující:

Váš smích, založený na pláči a strádání jiných se změní v pláč! Vaše bohatství, založené na okrádání jiných se změní v žalostnou nouzi! Neboť cokoliv zlé jste učinili jiným, to budete muset jednoho dne přežít na své vlastní kůži! Taková je totiž železná Spravedlnost, jejíž uniknout není v silách nikoho na této zemi.

Věz proto každý, kdo se dopouštíš zla jakéhokoli druhu, že pokud si ty klidně spíš a všemožně užíváš, železné zákony Boží spravedlnosti spřádají v tichosti nitky tvého osudu tak, že jednoho dne tě tvrdě a bolestivě udeří přesně totéž zlo, které si ty sám způsoboval jiným. Tím si můžeš být ty slepý a hluchý člověče, už nyní více než stoprocentně jistý!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Míra zrady!

Všichni víme, že na světě existují lidé čestní i nepoctiví. Lidé dobří i zlí. Ale položili jste si někdy otázku v jakém poměru? Kolik je asi těch čestných v poměru k těm nečestným? A jakým způsobem se to vyvíjí? K lepšímu, nebo k horšímu?

Ukázkovým příkladem starým 2000 let, mluvícím o určitém modelovém poměru čestných lidí vůči nepoctivým je dvanáct učedníků Ježíše Krista, z nichž jeden byl zrádce. To tedy znamená, že před 2000 lety byla přibližná míra zrady a nečestnosti mezi obyvatelstvem této země v poměru dvanáct ke jedené. Aplikované do každodenní reality to tedy znamená, že v úplně každé oblasti lidské činnosti, v každé profesi, v každém náboženském nebo nenáboženském společenství lidí se nachází mezi dvanácti z nich jeden nečestný a nespravedlivý.

Na první pohled se to možná nezdá až tak hodně, protože z toho vychází, že těch čestných a dobrých je mnohem více. Problém však nastane, když začneme trochu počítat a tato čísla násobit. Tak tedy například mezi 12 000 lidmi bude už 1000 nečestných a nespravedlivých. Při 120 000 lidech nám to vychází na 10 000. Při 1 200 000 to bude už 100 000 a při dvanácti milionech rovný milion. Milion zrádců, milion lidí nečestných a nespravedlivých. To už tedy představuje řádnou sílu.

Ale pojďme ještě dál a zkusme si uvědomit, že tento poměr dvanáct ku jedné byl aktuální před 2000 lety, z čehož logicky vyplývá závažná otázka a sice, jak je tomu v současnosti? Je to lepší, nebo k horší?

Jak si v tomto směru jako lidstvo stojíme? Kráčíme morálně nahoru, nebo dolů? Při uvažování nad touto otázkou si je však třeba uvědomit, že technický a vědecký pokrok je jedna věc a pokrok etický a morální věc druhá. A tyto dvě věci nelze spolu míchat.

Podívejme se třeba jen do politické sféry, která určuje zásadním způsobem celkové směřování společnosti a zkusme to objektivně posoudit. Kolik je v této oblasti Jidášů? Vládne zde poměr 12 ku 1, nebo 6 ku 1, nebo snad docela jiný, příznivější poměr? Odpověď na tuto otázku ať si dá každý sám.

Co nám však z poznání všech těchto souvislostí reálné vyplývá? Je to smutná skutečnost, že v každém kolektivu, v každé profesi, v každém náboženství a v každém lidském společenství se neblahým způsobem odráží výše zmíněný poměr nečestnosti, nespravedlnosti a zrady. A to tedy znamená, že nikdy nemůžeme při posuzování lidí paušalizovat a zjednodušeným způsobem házet všechny do jednoho pytle. Toto poznání vzájemného poměru čestných vůči nepoctivým nás má vést k opatrnosti a ke bdělému zvažování. K pozornému zkoumání toho, co k nám přichází a bez spoléhání se na to, že pokud to přichází z nějaké společensky preferované a uznávané vrstvy, že v takovém případě je to vždy a vše v naprostém pořádku. Znamená to tedy, že naivní a slepá důvěra musí každému v dnešní době nevyhnutelně přinést škodu.

Prostý člověk třebas slepě věří lékařům. Úplně každému z nich, ačkoli mnozí, na základě všech výše zmíněných skutečností nemusí s námi vůbec mít ty nejčestnější úmysly. Mohou být třeba ovlivněni různými dealery, různými farmaceutickými firmami, nebo mohou mít vlastní, zištné úmysly.

Slepá víra v lékaře obecně musí proto mnoha lidí nevyhnutelně poškodit, protože žel ani lékaři nepředstavují žádnou výjimku v poměru čestných vůči nepoctivým.

A tyto skutečnosti se vztahují i ​​na lidi v různých církvích a vyznáních, přestože právě tam bychom to možná vůbec nečekali.

Je to smutné, ale ani tato sféra není žádnou výjimkou. I zde žel tento poměr platí přesně stejným způsobem, jako kdekoliv jinde. A právě proto bude možná dobré podívat se na tuto problematiku trochu blíže.

Pokud tedy mezi dvanácti učedníky Ježíše Krista byl jeden z nich zrádce, nedá se předpokládat, že by se to po Ježíšově smrti nějak změnilo a že by se nečestnost v řadách vznikajícího křesťanství nevyskytovala přesně ve stejném poměru. Narůstajícím počtem prvních křesťanů narůstal zároveň i počet ne zcela čestných lidí v jejich řadách. Šlo o lidi, kteří měli své vlastní názory na to, co je dobré, správné, užitečné a moudré. Lidí, kteří měli své vlastní egoistické, zištné a mocenské cíle. Lidí, kteří dosahovali určitých vyšších příček v nově vznikající církevní hierarchii a kteří se kvůli svým cílům nerozpakovali zasahovat i do samotného výkladu Ježíšovo učení. A tak byly postupně všechny křesťanské církve bez výjimky infiltrovány zradou a nečestností a z nich vycházejících tendencí křivit učení Ježíše Krista z hlediska vlastních záměrů.

Tím samozřejmě nemá být řečeno, že v církvích se nenachází velmi mnoho dobrých lidí. Nicméně ve výše zmíněném poměru se v nich nachází i mnoho lidí nečestných a to vše vzájemně mezi sebou dokonale promíchané.

Zůstává proto na duchovní bdělosti každého z nás, zda se dokážeme zorientovat v tomto zmatku. A to nejen v církvích, v jejich naukách, ale úplně v každé oblasti našeho každodenního života. V každém povolání a v každém lidském společenství.

Barometrem v tomto rozlišování se nám má stát naše nejvnitřnější cítění a svažující myšlení. V lidské schopnosti myslet se totiž skrývá povinnost zkoumat. Každý však, kdo svou základní povinnost vše bedlivě zkoumat ignoruje, každý, kdo zkoumavě nevyužívá své cítění a myšlení, každý takový člověk se musí stát obětí nečestnosti, pokřivenosti a zavádění, skrývajícího se všude a ve všem kolem nás.

Neměli bychom proto nikdy věřit něčemu jen proto, neboť to říká nějaká autorita. Třeba farář, učitel, právník, politik a podobně. Po bedlivém zvážení máme věřit pouze tomu a jen v to, s čím se můžeme plně vnitřně ztotožnit.

Naše cítění a svažující myšlení je tedy jediný způsob, jak můžeme rozpoznat to, co není v pořádku a nenechat se svést a oklamat. Neboť ona zrada a nečestnost může mít jakoukoliv tvář a jakoukoli formu a může se za ní skrývat jakákoli autorita.

Proto platí: Bdělost! Bdělost! Bdělost!

A tento požadavek bdělosti platí nejen ve vztahu k církvím, k jejím představitelům a naukám, ale i ve vztahu ke všem oblastem každodenního života. Ať už je to zdravotnictví, podnikatelská sféra, politika a tak dále. Všude je to úplně stejné. Všude se nacházejí i tací, kteří se zpronevěřili principu obecného dobra a sledují pouze své vlastní cíle.

Žel takto dnes vypadá realita kolem nás a pouze my samotní musíme prostřednictvím své bdělosti dbát o to, abychom neutrpěli škodu nebo abychom na to doslova tragickým způsobem nedoplatili. Ať už fyzicky, hmotně, nebo duchovně.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Jiný a zvláštní pohled na sexualitu


Nedávno jsem se setkal s velmi zajímavým textem, týkajícím se lidské sexuality, který předestírá úplně jiné rozměry a dimenze. I mě samotného přivedl k hlubšímu zamyšlení nad touto problematikou, na základě čehož vznikl tento článek.

Zmíněný text byl poměrně krátký a zde je jeho volné přetlumočení:

"Kdybyste se vzájemně tělesně nespojovali tak často, jak je to dnes zvykem, ale pouze občas a to raději méně než více, nevyskytoval by se mezi vámi ani jediný, který by nebyl minimálně jasnovidcem.

Takovým způsobem a v takovém množství, jak je to však dnes obecně zvykem, promrhávají ať už muži nebo i ženy své nejlepší síly. Těmito výstřelky se zbavují duši zušlechťujících životních sil, z nichž jim nezůstane nikdy taková zásoba, aby se prostřednictvím ní mohlo v jejich duši soustřeďovat stále intenzivněji světlo.

Z tohoto důvodu se lidé stávají stále duchovně línějšími a pouze na tělesné požitky zaměřenými bytostmi. Jsou proto zřídka schopni nějaké jasnější myšlenky. Stávají se bázlivými, zbabělými, velmi hmotnými, náladovými, vrtkavými, sobeckými, závistivými a žárlivými. Mohou jen těžko, nebo často nemohou vůbec pochopit nic duchovního; neboť jejich fantazie se ustavičně toulá v půvabu tělesnosti a nemůže se nikdy povznést k něčemu vyššímu a duchovnímu. A pokud se mezi nimi najdou lidé, kteří alespoň v okamžicích prostých tělesných žádostí vyšlou nějaký prchavý pohled nahoru, pak přijdou ihned jako černé mraky na nebi, tělesně smyslné myšlenky a zakryjí ono výšší tak, že duše na ně zcela zapomene a ihned se znovu řítí do zapáchajícího močálu tělesné rozkoše! "

Poselství tohoto krátkého textu je velmi závažné, protože se v něm hovoří o úplně jiném způsobu využití lidské sexuální energie, než je tomu obecně zvykem. Tato energie totiž představuje obrovský potenciál, který pokud není ventilován prvoplánově, ale je naopak v jistém smyslu sbírán, soustředění tohoto potenciálu je nám schopné prorazit cestu ke zcela novému rozměru bytí. Je schopno dát našemu bytí další, vyšší rozměr. Je schopno v nás probudit a aktivovat výšší danosti. Vyšší schopnosti tak významného druhu, že v minulosti takové lidi, kteří to dokázali nazývali "svatými".

Ona takzvaná "svatost" však není nic jiného, ​​než otevření okna do dalšího, nového rozměru bytí, čeho je ve skutečnosti možné dosáhnout úplně každému člověku, který je ochoten přistupovat k vlastní sexualitě mnohem kultivovanějším, ušlechtilejším a střídmějším způsobem.

Abychom vůbec pochopili význam toho, co tím můžeme získat představme si dvourozměrný obrázek někde v knize nebo v časopise. A teď si představme tentýž obrázek ve skutečnosti, v trojrozměrné 3D realitě. Onen rozdíl mezi dvojrozměrností a trojrozměrností je obrovský.

No a zkusme si představit rozdíl mezi realitou trojrozměrnou a čtyřrozměrnou. Takové něco je opravdu těžko představitelné, protože náš svět, ve kterém žijeme je trojrozměrný. Nicméně onen vyšší, nový, čtvrtý rozměr může dát našemu bytí právě zmíněné, kultivovanější a střídmější využití naší sexuální energie.

Obecně vládne na tomto světě určitý standard využití lidské sexuální energie, co bychom mohli považovat za jistý základním level.

Ale je třeba vědět, a lidé to vůbec netuší, že existuje i mnohem vyšší level. Pokud nám totiž prvoplánové využití našeho potenciálu sexuální energie poskytuje přežití tak mimořádně přitažlivého druhu, po kterém lidé prahnou a neustále touží, co pak říci o stavu prožívání vyššího levelu využití energetického potenciálu vlastní sexuální energie?

K naší sexualitě tedy můžeme přistupovat dvěma způsoby. Způsobem nižším nebo způsobem vyšším. Ten nižší nám dovoluje prožívat zážitky nižšího druhu a odkrývá před námi nížší a omezenější obzory, dokud ten vyšší způsob nám naopak odhaluje výšší a dalekosáhlejší obzory.

Ten nižší způsob nám umožňuje prožívat nižší kvalitu života a ten vyšší způsob vyšší kvalitu života. Ten nižší způsob nás drží při zemi a ten vyšší způsob nás zvedá k výšinám. Při tom nižším způsobu využití potenciálu naší sexuality se stáváme lidmi nízko omezeného duševního obzoru, zatímco při tom vyšším způsobu se můžeme stát lidmi, kteří dosahují skutečné výše svého lidství. Neboť v nízkosti se skrývá malost a ve výšce velikost.

Pokud se podíváme na současný život kolem sebe zjistíme, že vše v něm směřuje k tomu, aby se člověk nedokázal odpoutat od své nižší podstaty. Pokud se podíváme na televizi, na filmy, na internet, na časopisy, na knihy, ba dokonce i na módu, všude tam se nám snaží namluvit, že tím, kolem čeho se má a musí vše točit je jedině to lidsky pudově sexuální. Všude kolem nás číhá to sexuální, smyslově pudové a tělesné, jakož i různé druhy zážitků s tím úzce související.

Nezaujatý pozorovatel může mít dojem, jako by se někdo až enormním způsobem snažil o to, aby lidstvo zůstalo stále uvězněno na tomto nižším stupni. Samozřejmě se všemi radostmi, které to lidem poskytuje, ale zároveň se všemi omezeními a malostí, kterou to sebou přináší.

Nezaujatý pozorovatel může mít dojem, jakoby někomu šlo o to, aby lidé zůstávali navždy ponížení a nikdy nezvedli svůj zrak k výšinám. K výšinám ducha a skutečné lidské velikosti, ke kterým nás může pozvednout právě vysoce kultivovaný přístup k potenciálu naší sexuality. Může nás to totiž zbavit naší příslušnosti k mělké, povrchní, požitkářské a lehce ovladatelné mase. Mase, která využívá potenciál vlastní sexuality pouze nízkým způsobem a proto i navždy zůstává nízko stojící.

Pokud se zmiňujeme o slovu ušlechtilost, tak právě od něj je odvozen pojem "šlechta". Co však znamená slovo "šlechta" v tom pravém slova smyslu a jaké ve skutečnosti klade nároky na jeho držitele?

Šlechta představuje vyšší společenský stav, vyznačující se ušlechtilejším přístupem k životu, než je běžné. Vyznačující se ušlechtilým přístupem k úplně všem věcem v životě a tedy i k problematice lidské sexuality.

Každý člověk na zemi je povolán k tomu, aby se stal v tom nejlepším slova smyslu příslušníkem vyššího, šlechtického stavu. Příslušníkem skutečné a pravé šlechty ducha, která vnímá sexualitu jako prostředek k povznesení se k duchovním výšinám dalšího, nového rozměru bytí.

Velmi těžko však vysvětlit tomu, kdo něco takového nezažil, jak velká v tom spočívá cena. Asi tak těžce, jak nedokážete slepému zprostředkovat slovy zážitek nádhery krásného letního dne. Dokážete mu to jen popsat, ale nedokážete mu poskytnout autentickou sílu přežití.

Co dodat na závěr? Pouze to, aby se nám konečně otevřeli oči. Abychom se konečně probrali ze slepoty a staly vidoucími. Abychom se konečně odtrhli od nízkosti a vyšvihli nahoru. Každý z nás k tomu totiž vlastní silný potenciál a záleží pouze na nás, jestli ho dokážeme správně využít, nebo ho promarníme tak, jako tomu bylo vždy a jak se to zde na zemi obecně považuje za zcela normální.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Jaká je síla materialistického přesvědčení?


Síla a míra každého přesvědčení se osvědčuje ve vyhrocených situacích. Je totiž velmi snadné věřit něčemu a věřit v něco, pokud se vše daří a vše funguje. Nicméně bývá někdy velmi těžké setrvat ve svém původním přesvědčení, pokud nastanou komplikace, nic se nedaří a všechno se hroutí. V takové chvíli se pak nejednou zhroutí i naše přesvědčení, protože nedokáže obstát v tlaku vyhrocené situace. Proto má skutečnou hodnotu a cenu pouze takové přesvědčení, které dokáže obstát v každé situaci. Z tohoto prostého důvodu ať se tedy nikdo raději neodvolává na sílu vlastního přesvědčení, pokud toto neprošlo žádnou zásadní životní zkouškou.

Z hlediska výše uvedených skutečností se teď zkusme podívat na dva druhy klíčového přesvědčení lidí, a sice na přesvědčení idealistické a na přesvědčení materialisticko ateistické.

Skutečný a pravý idealista věří ve vyšší, hmotu přesahující moc. A tato jeho víra se v praktickém životě projevuje tak, že ve smyslu respektování oné vyšší moci se všemožně snaží o dobro, čestnost, spravedlnost a ušlechtilost. Reálný život podle těchto principů lze pak klidně nazvat přesvědčením. Skutečným přesvědčením ve vyšší, univerzální moc dobra, která se projevuje ve způsobu každodenního života dotyčného.

No a stane se, že život takového člověka se přiblíží ke svému konci. Jeho duše se pomalu a postupně začíná odpoutávat od fyzické schránky a tento člověk ještě intenzivněji vyciťuje a vnímá to, co hmotu přesahuje. Uvědomuje si, že žil správně a tváří v tvář blížící se smrti se stává jeho přesvědčení ještě silnějším. Dokonce ani smrt ním nemůže otřást! Právě naopak! Ještě více ho v něm utvrzuje! O tomto člověku lze říci, že jeho přesvědčení bylo pravé, protože dokázalo obstát i pod tak zásadním tlakem, jako je konfrontace s realitou pozemské smrtelnosti.

A teď se podívejme na přesvědčení ateisty a materialisty. Ten věří pouze v hmotu a v nic jiného. Pouze v tento reálný svět, který je pro něj vším a to znamená, že po své fyzické smrti už v nic nedoufá a s ničím nepočítá. Pouze s velkou nicotou.

Takový postoj lidí k vlastnímu bytí je vede mnohdy k tomu, že se snaží vyždímat ze života co se jen dá. Že se snaží užít si naplno všech požitků, které jim poskytuje. A to žel nejednou i za cenu nemorálnosti a nepoctivosti. Čest všem výjimkám!

I tento člověk se však postupně přibližuje k hraničnímu momentu osudového odchodu do neznáma. I tento člověk se najednou, spolu se svým materialisticko ateistickým přesvědčením ocitá před branou smrti. I duše tohoto člověka se začne postupně odpoutávat od jeho fyzického těla a on začne slabě tušit, že by přece jen za reálností hmotného světa mohlo něco být. Že by to všechno, čemu věřil a na čem postavil celý svůj život mohlo být přece jen jinak. A nelze tvrdit že vždy, ale mnohdy se pak stane, že přesvědčení takového člověka nakonec zakolísá. Ba dokonce se i zcela zhroutí.

Mnohokrát se tedy stane, že přesvědčení takových lidí neobstojí před realitou smrti. Mnohokrát se také stane, že člověk na sklonku svého života nabude úplně jiné přesvědčení, než bylo to jeho původní, materialisticko ateistické.

Velmi zajímavé však je, že o opaku pravděpodobně nikdo nikdy neslyšel. To znamená, že nikdo asi nikdy neslyšel o tom, že by se nějaký hluboce věřící idealista stal před smrtí ateistou a materialistou. Takové něco by bylo možné považovat za cosi kuriózního, co se vymyká z běžného rámce. O opaku však lze slyšet dost často a to rozhodně stojí za hlubší zamyšlení.

Vše, o čem bylo doposud mluveno je odpozorováno z běžného, ​​každodenního života a ukazuje nám, jaký druh přesvědčení dokáže odolat i v těch najvyhrotenejších situacích a naopak, jaké přesvědčení se v takových hraničních situacích dost často láme.

V životě člověka mladšího nebo středního věku ale mnohokrát nenastalo ještě nic takového zásadního, co by jeho přesvědčení a hodnoty z něho vyplývající nějakým radikálním způsobem prověřilo. Člověk v nižším a středním věku tedy ještě nemusí mít takovou zásadní osobní zkušenost. A právě to je důvod, proč vznikl tento text. Vznikl jako impuls k zamyšlení nad vlastním životem a nad přesvědčením a hodnotami, které v něm preferujeme. Měli bychom totiž zvážit, zda stavíme svůj život na tom, co většinou obstojí, nebo zda jej naopak stavíme na tom, co má tendenci kolísat, nebo se zhroutit. Měli bychom se opravdu nad tím vážně zamyslet, abychom na sklonku svého života nemuseli roztrpčeně konstatovat, že jsme ho celý jen promrhali honbou za prázdnými, mělkými a nepodstatnými věcmi.

Neboť moudrý člověk by měl být schopen poučit se z chyb a negativních prožívání jiných. Žel ten nerozumný bude muset dospět k pochopení až tím, že všechny důsledky onoho nesprávného a negativního bude muset přežít na vlastní kůži. Ale pak už bude pozdě! Pak už totiž bude za ním celý jeho nenávratně promarněný život, který ve své lehkomyslnosti postavil na vratkém přesvědčení.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

USA! Příklad ovládání druhých!


V současnosti jsou USA považovány za baštu demokracie, za její celosvětového ochránce a za nejdůležitějšího garanta lidských práv. Velmi zajímavou je však skutečnost, že paradoxně vznik samotných USA byl poznamenán lží, zradou, věrolomností a pošlapáváním všech lidských práv.

Nemělo by vůbec smysl hovořit o temných stránkách nějakého národa, protože každý národ na světě má své světlé i temné stránky, kdyby ... Kdyby to žel v případě USA nemělo své kontinuálně pokračování až do současnosti! Kdyby se zrada, lež, věrolomnost a bezcharakternost nestaly základními principy, uplatňovanými USA vůči všem národům světa, které se nechtějí stát jejich vazaly.

Než budeme hovořit o celé věci detailněji, třeba si vyjasnit jeden pojem. Pokud totiž budeme mluvit o USA, nebude tím míněno řadové obyvatelstvo, ale mocenská elita společnosti, která je strůjcem všech geopolitických záměrů, přičemž nižší společenské vrstvy, účelově zmanipulované pojmem "vlastenectví", jsou pouze jejich poslušnými vykonavateli.

Rozhodujícím podnětem ke vzniku tohoto textu byla kniha Foresta Cartera: "Odvedu vás do Sierry Madre". Říká se v ní o počátcích kolonizace Ameriky a o tom, jak se tehdejší americké úřady vyspořádali s indiánskou otázkou. V metodách, které byly tehdy vůči indiánům uplatňované můžeme totiž nalézt určitou paralelu s metodami používanými v současnosti. Jejich podstata se příliš nezměnila. Změnila se jen forma, která se sofistikovaně přizpůsobila podmínkám současnosti.

V 19. století byly indiáni v Americe lidmi bez jakýchkoliv lidských práv. Neměli právo volit, ba ani vlastnit a nabývat majetek. Šlo skupinu lidí určenou na vyhlazení, případně na jiný vhodný způsob eliminace, protože vláda chtěla zabrat jejich území, bohaté na nerostné suroviny.

Je zcela přirozené, že se indiáni vůči tomu postavili se zbraní v ruce. Došlo k válce, v níž se obě strany dopustily množství ukrutností. Morální právo však bylo jednoznačně na straně indiánů, protože oni si hájili pouze právo na vlastní existenci, jakož i na území, které jim patřily po staletí.

Tehdejší americký tisk opisoval indiány jako vrahy, lupiče a nájezdníky, avšak svědectví nestranných pozorovatelů dokládají, že duchovně a morálně stáli indiáni vyše než jejich protivníci, že porušily mnohem méně dohod jako běloši a že vždy jednali čestně s těmi, kteří jednali čestně s nimi.

Důkazem vyhlazovacího přístupu k indiánům je i skutečnost, že například každému v té době v Mexiku, kdo přinesl skalp indiánského bojovníka bylo vyplaceno 250 dolarů. Za skalpy žen a dětí se platilo 100 dolarů.

Kromě tvrdé síly se vydatně používala i lest, v níž se bezohledně kalkulovalo se smyslem indiánů pro čest a dodržování dohod. Mnoho náčelníků bylo například zákeřně zavražděno tak, že je vlákali do pevností za účelem ujednání příměří. A pokud se třeba i příměří podařilo dohodnout, byly často využívané služby zločineckých band, které vraždili a skalpovali své vlastní, americké osadníky, což se pak účelově připsalo indiánům

Na základě takovýchto vykonstruovaných incidentů opisoval tisk indiány jako krvelačné divochy, kteří nejsou schopni dodržovat žádné smlouvy. To poskytlo důvod pro "morální" opodstatnění dalších vyhlazovacích akcí a další zabírání území.

Nakonec se našlo jiné řešení. Citát pochází ze zmiňované knihy Foresta Cartera:

"Úřad pro Indiánské záležitosti navrhl nový, záludný tah, který nakonec překonal i moc armády. Úřad totiž spravoval rezervaci San Carlos, do níž se měli přestěhovat všichni Apači. Na úřadě však věděli, že ani ti nejvynalézavější z vládních lhářů by nedokázali vymyslet nezbytné fráze, které by Apače přinutily přijít na toto nehostinné místo.

A proto vymysleli plán. Vyjednavači se obraceli na apačské skupiny a navrhovali jim mír a možnost zřízení rezervací na místech, které si sami zvolí. Tam budou žít na věčné časy. Když se usadí, obdělají půdu, zasejí a odevzdají zbraně, zajmou je a transportují do San Carlos.

Za hlavního vyjednavače s Apači vybral úřad člověka, v otázce bezvýhradné dôverihodnosti úřadů stejně naivního, jak byly samotní Apači. Tomuto vyjednávači řekli pouze část plánu, týkajícího se rezervace na věčné časy. O San Carlos pomlčali ".

Tento citát dokonale vystihuje způsob jednání amerických úřadů v té době, nicméně je mimořádně zarmucující, že dodnes se na tom mnoho nezměnilo. Podobným způsobem totiž i současnosti jednala a jedná mocenská elita USA vůči mnohým "zlobivým" národům světa. Vůči národům, které si zvolili svou vlastní cestu, dbajíce o své vlastní zájmy. Vůči národům, které se odmítly stát satelity USA a dovolili si nesouhlasit s drancováním vlastního lidu a jeho přírodních zdrojů nenasytnými nadnárodními společnostmi.

Pro takové "zlobivé" národy jsou podobně jako byly kdysi pro indiány připravené dva scénáře. Prvním je otevřena intervence a druhým je postupné zotročení.

V případě otevřené intervence je třeba najít pádný argument, který by americkou i světovou veřejnost přesvědčil o nezbytnosti vojenského zásahu. Pokud se nenajde, uměle se vyrobí. Ukázkovým příkladem takového postupu byla existence chemických zbraní v Iráku. A přestože se tyto zbraně nakonec nikdy nenašli, jako pádný argument pro opodstatnění intervence to posloužilo dokonale. Ve skutečnosti však nešlo ani o chemické zbraně, ani o sesazení Husajna, ale o obsazení a ovládnutí ropných polí.

Scénář postupného zotročení je následující: Ve státě, který je třeba dostat pod kontrolu se najde vhodná opoziční skupina, nesouhlasící s politikou tamní vlády. Tato skupina a její lídři jsou finančně a mediální podporováni prostřednictvím různých nadací a mezivládních organizací. Jejich úkolem je ostrá kritika vlády, její chyb a jejich častokrát vykonstruovaných, nedemokratických postupů, organizování schůzek, mítinků a občanských nepokojů.

Zahraničními médii a médii domácími, finančně či jinak platnými zájmům USA a jejich západních spojenců je tato zrádcovská opoziční skupina vyzdvihována jako jediná a nejpřijatelnější demokratická alternativa. Vláda daného státu se ocitá pod silným tlakem jak zevnitř, tak zvenčí. Tento rostoucí tlak vrcholí demonstracemi, občanskými nepokoji, snahou o předčasné volby, nebo o odstranění vlády jakýmkoli jiným způsobem.

Když se tohoto cíle dosáhne a do vedení se dostanou nové "demokratické struktury", tyto, věrné svým zahraničním chlebodárcům a podporovatelům začnou uskutečňovat politiku poslušného satelitu USA, jehož vláda upřednostňuje zájmy nadnárodních společností nad zájmy vlastního národa, stavějíc se tak přítelem USA a "novým ostrovem demokracie ". Ve skutečnosti se však z takto oklamaného národa stává poslušný otrok, který rozprodá všechny své strategické podniky do zahraničních rukou, stávajíc se cizincem ve své vlastní zemi, protože mu v ní už téměř nic nepatří.

Takovým způsobem byly politicky a ekonomicky zotročené mnohé národy světa, včetně nás samotných. I nám, stejně jako indiánům byla slíbena demokracie na věčné časy, avšak místo toho jsme se stali otroky a vazaly, jejichž lidské, hospodářské a přírodní zdroje odčerpává zahraničí.

S nepatrnými úpravami proběhly podle výše uvedeného scénáře i události na Ukrajině a podle téhož scénáře je nyní démonizováno Rusko, které je na jedné straně cíleně ekonomicky oslabováno a na druhé straně se vůči němu hledá pádný důvod, který by byl dostatečným ospravedlněním zahájení ozbrojeného konfliktu.

Samozřejmě že navenek, jak je již dobrým zvykem, je vše prezentováno jako boj za ty nejušlechtilejší ideály, ale ve skutečnosti, přesně tak jako vždy, jde pouze o ovládnutí, zotročení a podmanění si Ruska a jeho obrovských nerostných zdrojů.

A ještě jedno má být řečeno. Tisíce lidí nejsou schopni akceptovat, že by pravda mohla být právě taková a proto ji hanlivě označují jako konspirace. Ty tisíce lidí mají totiž jednu velkou chybu. Podobně jako svého času indiáni věří v poctivost přístupu a naivně doufají, že to, co se jim předestírá jako pravda, skutečně pravdou je.

Nicméně žel, možná až na vlastní kůži se budou muset přesvědčit o lži oficiální mediální propagandy, za kterou se stejně jako za dob indiánů skrývá pouze snaha maskovat bezohlednost, věrolomnost a bezcharakternost. Pokud totiž lidé ve své naivitě opět naletí této osvědčené manipulaci může se stát, že budou pod líbivými hesly boje za demokracii, lidská práva, či jiné účelové fráze dohnány do zničující války z Ruskem. Do války z Ruskem, jejímž skutečným účelem budou tak, jako dosud vždy jen mocenské a ekonomické zájmy korporací USA. Do války z Ruskem, které je již dnes médii účelově vykreslováno jako agresor a nepřítel demokracie a vůči kterému se hledají vhodné záminky k tomu, aby se válka s ním stala veřejností akceptovatelnou, ba dokonce nezbytnou.

Slepí a hluší, probuďte se konečně a nedejte se vmanipulovat do ničivé války kvůli cizímu prospěchu!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Proč je současné pojetí emancipace špatné?

Lidé se nestarají o zákony univerza, ale řídí se podle svých vlastních pravidel. Toho důsledkem však nemůže být nic jiného, než něco scestné. Něco úplně mimo reality. A je smutné, že právě tímto způsobem je mimo od skutečné reality i emancipace.

Je tomu tak z toho důvodu, že její dnešní pojetí nerespektuje jeden z důležitých univerzálních Zákonů, a sice Zákon doplnění celku. Tento Zákon funguje na principu přitažlivosti dvou protikladných částí, spojujících se za účelem vytvoření jednoho, harmonicky fungujícího celku.

Vezměme si konkrétní příklad, a sice den a noc. Jde o dva protiklady, které tvoří ve vzájemném spojení harmonický dvacetičtyřhodinový cyklus. V něm je opět harmonickým způsobem vymezený čas aktivity a odpočinku. Dalšími příklady je třeba teplo a zima, příliv a odliv, nádech a výdech a podobně. Tento jednoduchý princip harmonického spolupůsobení dvou protikladných prvků můžeme vidět opravdu všude kolem nás.

No a do této kategorie patří i vztah muže a ženy. Muž a žena představují totiž dva protipóly, dva naprosto rozdílné světy. Muž touží po ženě a žena po muži, aby společně vytvořili celek a s ním spojené prožívání stavu harmonie.

Co je ale nezbytné, aby takový harmonický celek mezi mužem a ženou mohl vzniknout a mohl se i trvale udržet?

Základním předpokladem je, aby muž zůstal mužem a žena ženou. Aby každý z nich byl plným způsobem tím, čím být má a aby právě takovýmto způsobem jednal. Jejich role a působení se nesmí míchat, protože pak vzniká cosi neharmonické a nesprávné, co se není schopno dlouhodobě udržet.

Jak má tedy vypadat ideál správné ženy a ideál správného muže? Ideál ne z hlediska lidských představ, ale z hlediska vyšších Zákonitostí tohoto univerza, které v sobě skrývají vysoký morální a etický rozměr?

Pojďme tedy nejprve k ženě. Každému bude na první pohled jasné, že žena je bytost jemnějšího a křehčího charakteru. Této přirozené jemnosti ženy má odpovídat i její profesní uplatnění ve společnosti. Žena má především pomáhat, ochraňovat a doplňovat. Její aktivity by se měly vyznačovat porozuměním a laskavostí.

Doménou a prioritou každé ženy by mělo být vytvoření harmonického domova. Harmonického domova jako oázy a opory pro muže a děti.

No a jeji korunou by mělo být dbání o čistotu a ušlechtilost vlastního vnitřního života. A tato čistota a ušlechtilost jejích citů a myšlenek by se měla reálně promítnout do hierarchie jejího hodnotového systému. Měla by se promítnout do hodnot, které uznává, do priorit, o které usiluje, do výchovy dětí, do jejího vztahu k muži, i třeba do jejího odívání. Jednoduše úplně do všeho.

Muž by se měl vyznačovat především aktivním působením, budováním a formováním. Pokud je doménou ženy domácí krb, doménou muže má být aktivní vnější působení. Avšak toto působení má být zcela jiného druhu, než je tomu dnes. Muž, inspirovaný ušlechtilostí ženy má budovat a přetvářet svět v duchu cti a spravedlnosti. Má být v jistém smyslu rytířem, který bojuje ve vnějším světě za ušlechtilé ideály a přivádí je k praktickému životu.

Tolik tedy k ideálu muže a ženy z hlediska vyšších Zákonitostí. A teď si už opravdu můžeme otevřeně říct, v čem spočívá současné pokřivené a pomýlené vnímání emancipace. Její scestnost je v tom, že za základ všeho je považováno působení mužsky aktivního druhu. Emancipace je tedy chápána tak, že ženy se mají v aktivním druhu působení vyrovnat mužům. Mají podávat stejné výkony a dosahovat stejné výsledky.

Emancipovaná žena je tedy taková, která se snaží vyrovnat muži. A tak se mnohé současné moderní ženy vydali tuto cestou a začali pronikat i do takových povolání, které byly do té doby vždy jen doménou mužů. Za jeden z vnějších symbolů jejich pomužštění lze považovat nošení kalhot, které do dob současné moderní emancipace bylo u žen nemyslitelné.

Nač jsou však ženám všechny jejich emancipační úspěchy a společenské ocenění, zpronevěřují li se tím své nejvnitřnější podstatě? Pokud sice dosahují stejné úspěchy a stejné výkony než muži, či dokonce je nejednou předběhnou, ale přitom přestávají být ženami? Mohou se snad ženy opravdu beztrestně zpronevěřovat svému předurčení a životnímu poslání, které jako ženské bytosti mají?

Život nám ukazuje, že něco takové není žel možné bez újmy. Uveďme si jeden z mnoha příkladů: Když se ženy ve své kariéře a ve své práci snaží vyrovnat mužům, musí to mít určitý větší, nebo menší dopad na jejich prioritní úkol, kterým je vytváření harmonického domova. Moderní a emancipovaná žena na to prostě mnohdy nemá čas a nestíhá to. A tak, pokud žije v partnerském svazku, snaží se to suplovat její muž. Avšak tímto způsobem dochází k tomu, že žena již není v pravém slova smyslu ženou a ani muž v pravém smyslu mužem. Oba stojí v určité míře mimo vlastního předurčení a z tohoto důvodu nejsou schopni vytvořit skutečnou harmonii. Žena totiž přestává být ženou a muž mužem. A tato skutečnost samozřejmě ruku v ruce s dalšími faktory přispívá také významným způsobem k současné rozvodovosti.

Dnešní pojetí emancipace je ve skutečnosti ponižováním ženského světa, protože to mužsky aktívní se staví za vzor, ​​čímž je nepřímo řečeno, že ženský druh působení je méněcenný a emancipovat se pro ženy znamená vyrovnat se mužům.

Skutečná a pravá emancipace však spočívá v něčem úplně jiném! Spočívá v rovnoprávnosti osobnosti muže a ženy se všemi jejich rozdílnostmi a specifiky, protože oba druhy působení jsou pro vytvoření harmonie třeba stejným způsobem. Takhle nám to totiž diktuje velký vesmírný Zákon doplnění celku.

Jak se tedy nedá jen stále nadechovat, ale musí existovat rovnováha mezi výdechem a nádechem, jak nemůžeme být pouze stále aktivními, aniž bychom to nahradili pasivitou a odpočinkem, stejně musí být muž mužem a žena ženou, aby mohlo vzniknout něco harmonické.

A přesně v tomto duchu je proto třeba chápat i to, co nazýváme emancipací. Emancipace má spočívat v absolutní rovnoprávnosti mezi mužským, aktivním druhém působení a mezi ženským, subtilním a jemným působením. Oba jsou stejně potřebné a stejně důležité. Ani jeden proto není možné upřednostňovat a stavět do popředí, protože jinak to musí nutně přinést disharmonii a škodu.

Zatím však žel žijeme v době, ve které je chápání emancipace zcela pomýlené. Dokud si však společnost uvědomí svůj omyl a zjedná v něm nápravu, do té doby každý, ať už muž nebo žena, kteří o těchto věcech vědí, ať se snaží žít svůj osobní život v co nejmaximálnějším možném rozsahu v souladu s vesmírným Zákonem doplnění celku a tedy v souladu se svou nejvnitřnější mužskou nebo ženskou podstatou. Jedině tímto způsobem se totiž mohou stát schopnými vytvářet harmonické vztahy a být šťastnými. Tím se zároveň stanou jakýmisi průkopníky nového pojetí emancipace, opírajícího se o poznání vyšších Zákonitostí univerza, které lidé prostě musí zapracovat do svého zákonodárství pokud chtějí, aby se jim dařilo a vůči nimž se nemohou stavět tak ignorantským způsobem, jak je tomu dnes, aniž by jim to nezpůsobilo škodu.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

O fenoménu zvaném Lucifer

Zlo jako nesprávný a falešný princip neexistuje ve vyšších sférách stvoření. Existuje pouze v jeho hmotné části a je důsledkem pádu Lucifera. Z věčné božské říše, kde v blízkosti Boží nelze nic jiného, ​​než bezvýhradné zachvívání podle Jeho Vůle, z této říše byl do hmotnosti poslán Lucifer, jako jeden z archandělů, který měl pomáhat a podporovat lidi v jejich duchovním dozrávání.

V hmotnosti, to znamená v nesmírné vzdálenosti od Stvořitele a od tlaku jeho bezprostředního vyzařování je možný vznik svobodné vůle, čili možnosti svobodného rozhodování, kterou mají lidští duchové.

Když Lucifer sestoupil do hmotnosti, získal tuto svobodnou vůli také. Z počátku si svou roli plnil správně a podporoval lidí, nacházejících se v hmotném světě v jejich duchovním růstu. Vnímal při tom, jaký nesmírný vliv mají na nich jeho vnuknutí. Lidé jim s důvěrou naslouchali a nechali se jimi vést. Lucifer viděl, že v hmotnosti, daleko od Stvořitele, je doslova pánem všeho, na základě čehož v něm vznikla určitá ješitnost. Začal se cítit, jako bůh.

Tím však došlo k jeho zakalení a toto zakalení mu zamezilo volný přístup do nádhery božské říše, kam měl doposud cestu vždy otevřenou. Najednou narazil na nepřekonatelnou hradbu a místo toho, aby hledal příčinu v sobě a ve své vlastní ješitnosti, namísto toho, aby tuto ješitnost odstranil a zbavil se jí, vzkypěl vztekem a zlobou.

Od té chvíle se stal nepřítelem Stvořitele. Jako akt své pomsty začal v hmotnosti uplatňovat místo pomáhající lásky princip pokušení a svádění na špatné. Namísto ke Světlu začal lidi směřovat k záhubě, věčnému zatracení a zničení. Odtud tedy pramení zdroj všeho zla, kterému lidstvo podlehlo, přestože nemuselo, kdyby více naslouchalo hlasu svého svědomí.

Jedním z největších a nejzákeřnějších úkladů Lucifera bylo nastražení pokušení poznávání. O neschopnosti lidí odolat tomuto pokušení se píše v úvodu Bible.

Pokušení poznávání! Pojídání ze zakázaného stromu poznání, čehož důsledkem bylo všechno zlo, které na lidi přišlo. O čem nám vlastně říká jeden z nejznámějších biblických příběhů?

Hovoří o tom, že ve stopách naší dychtivosti po poznání kráčí zlo. Chce nás upozornit na to, že pokud se oddáme rozumové složce vlastní osobnosti a staneme se služebníky rozumu, který je nástrojem poznání a poznávání, bude to pro nás znamenat cestu do neštěstí.

Skrytý význam biblického příběhu o Adamovi a Evě tedy mluví o neštěstí, které lidem přineslo povýšení rozumu jako nástroje poznání na nejvyšší místo naší osobnosti. Neboť právě z tohoto povýšení rozumu na místo, které mu nepatří pramení všechno zlo na této zemi.

Na prvním místě naší osobnosti a na piedestalu našeho vnitřního života má totiž stát cit. Neboť člověk může být skutečně člověkem jen ve vroucí a přirozené čistotě svého citového prožívání, které v něm stojí na prvním místě, dokud to rozumové v něm musí stát až na místě druhém.

Lucifer, padlý archanděl, jehož úkolem bylo pomáhat lidem v hmotnosti a který se postavil proti Stvořiteli navedl lidí na cesty zla tím, že jim namísto Stvořitelem předurčené cesty prvotnosti citu ukázal jinou cestu. Cestu rozumu. Cestu rozumového poznání! Cestu rozumovosti nadřazené nad cit! A člověk se podvolil tomto pokřivení a to rozumové v sobě postavil na první místo, přičemž svůj cit potlačil do pozadí. Tento čin však měl pro něj katastrofální následky a přinesl mu mnoho bolesti a utrpení.

A chladná vypočítavost rozumu žene svět vstříc jeho záhubě, čili přesně tam, kam ho chtěl dostat ve své pomstychtivosti padlý archanděl Lucifer, nepřítel Boží.

Kdo se tedy řídí především svým rozumem a neklade při rozhodování důraz na své cítění a své citové podněty, ten se nachází ve spárách Lucifera. Ve spárách hmoty a jeho údělem bude utrpení, bolest a smrt.

Kdo však je schopen přehlédnout zákeřný a rafinovaný pokušitelskou tah padlého archanděla a stát se opět člověkem citu, kdo dokáže svůj rozum podřídit vedoucí úloze citu, ten najde štěstí a mír a před tím se znovu otevřou brány ztraceného ráje.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Zkažené ovoce západní demokracie

Zkusme se podívat na některé významné momenty zahraničně politického dění z nestandardního úhlu pohledu. A sice z hlediska reálného ovoce, které lidem přinesly. A to na základě známé věty, která říká, že po jejich ovoci je poznáme. Jaké je tedy ono ovoce, které přineslo toto dění běžným, obyčejným a jednoduchým lidem?

Podívejme se takto na události v Iráku, Libyi a Ukrajině, protože v nich můžeme najít mnoho společných styčných bodů. Ve všech případech se totiž jednalo o státy, které nebyly ve svém původním směřování výrazně prozápadně orientované. V Iráku a Libyi se z našeho západního pohledu nacházeli diktátoři, utlačující vlastní národy, a to až takovým způsobem, že se to stalo jedním z důvodů k jejich odstranění. Tím měly být tamní občané zbaveni utrpení, měla jim být přinesena svoboda a zachovávání lidských práv, zaručeno aplikováním demokracie západního typu.

Jako bojovníci za osvobození lidu zpod jha diktátorů začali tedy USA a jejich západní spojenci válečné akce, jejichž deklarovanými cíli byly pouze ty nejušlechtilejší ideály. No a teď, z odstupem času můžeme objektivně posoudit, jaké to přineslo ovoce.

Irák a Libye jsou země, ve kterých byla cíleným bombardováním systematicky ničena infrastruktura. Kromě obrovských materiálních škod měl ozbrojený zásah za následek i velké množství mrtvých, zraněných a zmrzačených.

V Iráku byla dosazena prozápadní vláda, avšak tento stát se stal státem vysoce nestabilním, plným ozbrojených konfliktů a sektářského násilí.

V Libyi vznikly dvě vlády a dva parlamenty, soupeřící mezi sebou. Kromě toho se zde nachází plno různých teroristických skupin, které hájí se zbraní v ruce své kmenové nebo náboženské zájmy. Situace v zemi nemá daleko od naprosté anarchie.

Pokud se podíváme na stav životní úrovně obyvatelstva, stav lidských práv a úroveň demokracie, toto všechno zaznamenává obrovský propad, Životní úroveň šla prudce dolů, demokracie a lidská práva jsou pouze iluzí v zemích, ve kterých se každodenně musíte bát o holý život.

Jaké je tedy reálné ovoce, které ozbrojené akce USA a jejich západních spojenců přinesly? Zničená infrastruktura, tisíce mrtvých, přetrvávající násilí a uplatňování práva silnějšího, rapidní propad životní úrovně a absolutní nefunkčnost demokracie západního typu. Národy Iráku a Libye byly vojenským zásahem USA a jejich západních spojenců vrženy o třicet, ne-li o víc let dozadu. A pokud bychom se zeptali běžných, obyčejných lidí, kdy jim bylo lépe, ne jen jim, ale i nám musí být jasné, že určitě za Husajna či za Kadáffiho.

Nikdo tím samozřejmě netvrdí, že neexistovaly určité věci, s nimiž se nedalo u těchto takzvaných diktátorů souhlasit, ale na druhé straně se zkusme objektivně podívat na to, co způsobil západ svým násilným řešením. Pokud totiž bylo tehdy špatně, dnes je mnohem hůř! Došlo k mnohonásobnému zhoršení životní situace obyvatelstva, bylo zabito a zmrzačeno množství lidí, už ani nemluvě o materiálních škodách.

Stručně vyjádřeno, ovocem jednání USA a západních spojenců je zkáza a destrukce! Ušlechtilé záměry a důvody, proč byly vojenské zásahy nezbytné je jedna věc, ovšem zcela rozvrácené země jako trpké ovoce těchto záměrů je věc druhá.

No a Ukrajina je něco velmi podobného. I tam před tím vládl režim Viktora Janukovyče, který nebyl západu nakloněn. Kvůli korupci byl tento režim násilím svržen a do vlády v Kyjevě se dostali lidé orientovaní prozápadně.

Co však je toho důsledkem a jaké to přineslo ovoce? Výsledkem a ovocem násilně dosazené prozápadní vlády je občanská válka, aktivace neofašistických elementů, tisíce mrtvých a ekonomicky zruinovaná země.

Pokud se tedy máme podívat čistě objektivně pouze na ovoce, které přineslo prosazování prozápadní orientace na Ukrajině, tak jde o ovoce nesmírně trpké, představující obrovský propad životní úrovně obyvatelstva. Jeho mužská část je ještě navíc neustálými mobilizacemi hnána do nesmyslné války.

Po jejich ovoci je poznáte! V případě Iráku, Libye a Ukrajiny přinesla násilná aplikace západních hodnot zkázu a zmar namísto požehnání!

Pokud bylo za Husajna, Kadáffiho a Janukovyče špatně, je nyní lépe? Pokud ale není lépe, ale naopak dokonce mnohonásobně hůř, o čem to svědčí? O čem to napovídá?

Realita nám ukazuje, že ovoce násilného šíření demokracie a takzvané správné prozápadní orientace se jeví jako něco mimořádně zkaženého a zlého! Je to cosi podobného tomu, jako když byly kdysi dávno šířeny křesťanské ideály ohněm a mečem. Stejně je i dnes ohněm, mečem a importovanými revolucemi šířena takzvaná demokracie.

Po jejich ovoci je poznáte! Vězte tedy, že dobrý strom nemůže v žádném případě přinášet špatné ovoce. Dobý strom přece přináší pouze dobré ovoce! Špatné ovoce však musí nutně pocházet ze špatného stromu! Jinak to přece není vůbec možné!

A ještě něco bychom si měli uvědomit. A sice upozornění, skryté ve slovech: Dávejte si dobrý pozor na ty, kteří k vám budou přicházet jako beránci, avšak uvnitř jsou to draví vlci!

Za dravého vlka a za synonymum všeho zla je dnes západem považováno Rusko. Avšak USA a jeho západní spojenci sami sebe staví do pozice mírotvorců a vynucovacích orgánů demokracie a lidských práv. Oni jsou těmi dobrými a tuto velkou a vznešenou pravdu svorně každodenně šíří všechny jim poplatné média. A prostí lidé, podléhající médiím, jsou ve své naivitě přesvědčování o naší západní dobrotě a o agresivním a zvlčilém Rusku.

Kdyby ale většina naší populace nepodlehla západnímu, konzumnímu způsobu života, kdyby se většina našich spoluobčanů nestala ateisty a materialisty, pak by se asi byli přece jen schopni zamyslet nad známými slovy, které nás varují: Dávejte si velký pozor na ty, kteří se tváří jako beránci, ale uvnitř jsou to draví vlci!

Draví vlci, kterým jde pouze o svůj vlastní prospěch a kterým všechno to ostatní, všechny krásné a ušlechtilé řeči o demokracii a lidských právech slouží jen jako zastěrka jejich skutečných úmyslů. A ty úmysly už ani nejsou skryté, ale otevřeně poznatelné podle ovoce, které přinášejí. Vždyť přece po tomto ovoci je můžeme dokonale poznat! Můžeme poznat, že jsou schopni jako vlci na kusy roztrhat celé národy, za účelem vlastních mocenských a kořistnickými cílů, řka přitom pouze o ušlechtilých ideálech.

Kdo proto není v dnešní době vysloveně slepý, musí za vším tím líbivě ušlechtilým, co se prezentuje navenek vidět jako na dlani skrytou a shnilou vnitřní podstatu bezohledné chamtivosti a světovládně mocenských záměrů.

Avšak žel zdá se, že svět je plný hluchých a slepých, kteří proto, aby se oni sami měli dobře drží ústa a krok, a svým alibismem schvalují zvlčile zvrácený systém, jehož součástí se svým mlčením stávají.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

O právu křesťanství na lásku Stvořitele


Mluvit o právech je možné pouze tam, kde se plní povinnosti. Kde však není plnění povinností, tam není ani žádných práv. Toto je zásadní a rozhodující skutečnost, z níž je třeba vycházet.

Má tedy křesťanský svět právo na lásku Stvořitele, o které se suverénně domnívá, že ji má absolutně jistou? Je oprávněné neustálé sebaujišťování křesťanů o tom, že všechno milující Láska Nejvyššího se nad nimi ustavičně sklání a oni žijí v její přízni a ochraně? Jsou tyto domněnky pravdivé, nebo je to jen sladká lež, kterou si křesťanství namlouvá?

Zkusme se nyní společně podívat na tuto choulostivou věc jasným pohledem a odhrnout závoj z jedné nejzásadnějších tezí křesťanského světa, jejíž skutečná podstata je žel zcela jiná.

Křesťanství je nazýváno náboženstvím lásky, protože učí o lásce Stvořitele, který poslal na zem svého Syna, aby lidem zvěstoval převratné a doposud nevídané poselství lásky. Lásky k bližnímu jako k sobě samému, na jejímž základě nemá člověk činit druhému nic, co nechce, aby bylo činěné jemu samotnému. Nebo jinak řečeno, člověk se má chovat k jiným lidem vždy a v každé situaci pouze tak, jak chce, aby se vždy a v každé situaci lidé chovali k němu samotnému.

Plnění povinností vůči svému Stvořiteli a projevování lásky vůči Němu totiž začíná plněním povinností a prokazováním ohleduplnosti, lásky a porozumění vůči našim bližním.

Kdo takto jedná, miluje svého Boha, protože miluje jeho obraz ve svém bližním. A kdo miluje Pána takovýmto způsobem, toho i Pán miluje a zahrnuje ho svou podporou, ochranou a milostí.

Takový člověk je skutečným a pravým křesťanem a to bez ohledu na to, v jaké církvi se nachází, ba dokonce bez ohledu na to, zda se vůbec nachází v nějaké církvi.

A teď si položme zásadní otázku: Jednají lidé mezi sebou navzájem právě takovým způsobem? Nedělají jiným to, co by v žádném případě nechtěli, aby jiní dělali jim? Je křesťanský svět naplněný láskou k bližnímu, která se k nerozeznání podobá lásce člověka k sobě samému? Jednají křesťané takto, nebo nejednají?

Pokud takto jednají, pak žijí v lásce Nejvyššího a tím i v Jeho přízni, ochraně a podpoře.

Pokud však takto nejednají, pak zcela logicky nežijí v lásce Nejvyššího. Pokud ale nežijí v Jeho lásce, co je pak opravňuje doufat v Jeho milost, podporu a ochranu? Copak to nejsou zrovna oni sami, kteří se zpronevěřují principu lásky Boží tím, že neplní svou základní lidskou povinnost vůči svému Stvořiteli, spočívající v zachovávání úcty, vstřícnosti a ohleduplnosti vůči bližnímu?

Pravda je taková, že ne jen křesťané, ale i celý svět, ba každý jednotlivec, který nemá lásku k bližnímu je odtržen od lásky Nejvyššího. A tím je odtržen od Jeho podpory, ochrany a milosti.

Pravda je taková, že svět, který odmítá lásku k bližnímu jako k sobě samému se z tohoto důvodu nachází v nemilosti Stvořitele, protože opovrhuje Jeho nejvyšším principem.

Neboť jen chamtivost, závist, nenávist, egoismus, nespravedlnost a nelidskost vládnou tomuto světu a to žel i mezi křesťany. A proto je dnes lží a zaváděním ujišťovat lidi tohoto světa o přízni Nejvyššího, která se nad nimi dobrotivě sklání. Neboť přece tam, kde není plnění povinností, nepřicházejí v úvahu ani žádná práva, protože všechna práva vznikají pouze na základě plnění povinností!

Biblické zjevení začíná Starým Zákonem, plným drsné přísnosti. Princip, ve kterém se zachvívá Starý Zákon je principem spravedlnosti. Spravedlnosti neúchylné, tvrdé a nekompromisní.

Kristem přinesen Nový Zákon je Zákonem Lásky. Zákonem Lásky a úcty k bližnímu. Je to bezprecedentní možnost stát se Bohem milovanými, pokud se staneme schopnými naučit se žít v lásce k bližnímu jako k sobě samému.

Avšak Bible nakonec přece jen končí spisem Apokalypsa, který je jakoby opětovným návratem oné drsné a přísné straozákonné spravedlnosti. Apokalypsa totiž hovoří o dopadu úderu Boží Spravedlnosti na lidstvo, které odmítlo přijmout za svůj Kristův princip lásky a zrealizovat ho ve svém každodenním životě.

Apokalypsa je tedy důsledkem velké, promarněné šance. Je spravedlivou odplatou za to, že byl odmítnut Kristův princip lásky. Je to výstraha, aby se lidé včas vzpamatovali a stali se milujícími sebe navzájem, aby k něčemu takovému, jak je popsáno v Apokalypse nikdy nemuselo dojít.

Člověk, jednotlivec, křesťan i celý svět mohou počítat s přízní Boží Lásky pouze tehdy, pokud budou žít v lásce k sobě navzájem. Pak je Stvořitel bude milovat a zahrne svou přízní. Pak mohou žít svůj míruplný život na zemi s tímto blaženým vědomým.

Pokud však principem vzájemné lásky a ohleduplnosti k sobě žít nebudou, pokud budou svým bližním závidět, pokud v nich budou vidět nepřátele, či konkurenty, pokud se je budou snažit oklamat a zneužít, pak je pro takovéto lidi, křesťany i celý svět nachystána jiná alternativa, podrobně popsána v závěrečné kapitole biblického zjevení s názvem Apokalypsa.

Je tedy v jistém smyslu lží a zaváděním donekonečna lidem paušálně opakovat o jistotě lásky Nejvyššího, pokud si oni sami sobě navzájem tuto lásku neprokazují.

Kdo žije Kristovým principem lásky k bližnímu jako k sobě samému, ten se nemusí bát žádné Apokalypsy. Nad tím bude bdít Láska Nejvyššího a ochraňovat ho, ať už se bude dít cokoliv.

Kdo však principem lásky k bližnímu nežije, tomu jsou určeny drsné slova Apokalypsy. Ať je bere jako výstrahu! Ať je bere jako impuls k nevyhnutelné změně sebe sama k lepšímu, protože pokud tak neučiní, stanou se slova Apokalypsy jeho vlastním, osobním osudem.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Nepříjemné výroky Krista

V evangeliích s nachází několik, lidem nepříjemně znějících Kristových slov. Ty jsou z tohoto důvodu křesťanskými církvemi obecně jakoby obcházena a nebývají středem zájmu kazatelů, ani obsahem jejich kázání. Jednoduše se o nich mlčí, jakoby vůbec neexistovaly.

Jedním z příkladů takových Kristových znepokojujících výroků je i toto podobenství:

Jistý člověk si ve své zahradě zasadil strom a čekal, kdy mu přinese ovoce. Čekal několik let a stále nic. Když ho už přešla trpělivost, přišel k zahradníkovi a řekl: Utni jej, vždyť nač darmo využívá půdu.

Zahradník však odpověděl: pane, počkej ještě rok, dobře se o nej postarám a pokud do roku nepřinese úrodu, potom ho dáš skácet.

O čem nám říká toto podobenství? Je to obrazné vyjádření zcela konkrétního dění, které proběhne ve stvoření.

Člověkem, který zasadil strom do své zahrady je Stvořitel. Stromem je člověk a zahradou stvoření. Stvořitel daroval člověku vědomé bytí, umožnil mu žít ve svém stvoření a celé věky trpělivě čekal na to, kdy "strom" přinese ovoce. "Ovocem" je plné rozvinutí spravedlnosti, čestnosti, ušlechtilosti, dobrotivosti, laskavosti, ohleduplnosti a lidskosti v člověku.

V podobenství se tedy říká, že Bůh, který stvořil člověka a umožnil mu vědomou existenci ve stvoření od něj očekává ovoce plného rozvinutí dobra. Podobenství však zároveň říká, že Stvořitel není ochoten čekat donekonečna, ale pouze určitý čas. Že každý jím zasazený "strom" prostě musí do určité doby přinést ovoce, protože jinak bude vydán příkaz k jeho skácení, aby darmo nevyužíval půdu. Čili aby už nadále nemohl zneužívat láskyplnou možnost svého vědomého bytí ve stvoření pouze ke špatnému.

Podobenství dále říká, že lidé obecně nechtějí a nemají zájem přinášet dobré ovoce a že Stvořitel již z tohoto důvodu dal příkaz k tomu, aby byly všechny neplodné a neúrodné stromy z jeho zahrady vykáceny.

Kdo je však onen zahradník, prosící Hospodina o shovívavost, na jehož podnět byla lhůta ještě o něco prodloužena?

Tím zahradníkem je Boží Láska!

Bůh je totiž ve své podstatě přísný a spravedlivý. Avšak jeho částí je i Láska. A tato Láska ještě na nějaký čas zadržela ruku jeho Spravedlnosti! Tato Láska přišla mezi lidi v osobě Ježíše Krista a darovala jim Slovo. Slovo jim jasně ukazuje, jak mají myslet, mluvit a jednat, aby byli schopni přinést v co nejrychlejším čase ovoce, očekávané od Stvořitele.

Ovocná zahrada plná stromů, kterou je lidstvo na zemi byla tedy zkypřená Kristovým učením, aby už konečně přinesla Stvořitelem očekávané a požadované ovoce čestného, ​​ušlechtilého, spravedlivého a čistého lidství.

Tím, co však musíme mít ustavičně na zřeteli je poslední věta Ježíšova podobenství. Přednesl ji zahradník a ta věta zní: dobře se o nej postarám a pokud do roku nepřinese žádné ovoce, pak ho dej pokácet.

Lhůta určená k tomu, aby lidstvo přineslo očekávané ovoce není tedy nekonečná. Naopak tato lhůta, která byla milostivým aktem Boží Lásky už jednou prodloužena se stále více přibližuje ke svému konci. Blíží se tedy doba, kdy začnou být káceny všechny neplodné a neužitečné stromy z ovocné zahrady zvané Země.

V zahradě budou smět zůstat jen stromy, přinášející ovoce. Taková je totiž Vůle Majitele zahrady. Ten v ní už totiž více nechce trpět neužitečné stromy. Stromy, které z Lásky Boží dostali ještě poslední šanci, ale nevyužili ji.

Nemysleme si tedy, že tak, jak to všechno šlo dosud to půjde donekonečna. Nemysleme si, že nečestnost, chamtivost, sobectví, bezohlednost, podvod, lež, nečistota a neušlechtilost, které dnes vládnou na zemi se tu budou roztahovat ustavičně.

Jen z velké Lásky Boží byl nám lidem ještě darován čas na proměnu. Na proměnu k lepšímu!

Ano, Stvořitel je milosrdným, milujícím, milostivým a trpělivým, ale nikdo nemůže jeho Lásku zneužívat donekonečna. Čas, který nám byl až dosud darován jsme měli využít k tomu, abychom se stali láskyplnými, dobrotivými, poctivými a spravedlivými. Abychom prostě přinesli požadované ovoce.

Pokud však tuto Stvořitelem darovanou příležitost správným způsobem nevyužijeme a budeme neustále sklouzávat k nečestnosti, nespravedlnosti, sobectví, chamtivosti, bezohlednosti, neušľachtilosti, nečistotě, povrchnosti a neúctě vůči Tvůrci, čeká nás s největší pravděpodobností osud neplodného stromu zmiňovaného v podobenství.

PS. Je třeba zvláště zdůraznit, že tento text nemá spojitost s žádnou církví ani náboženstvím. Hovoří pouze o plnění nebo neplnění požadavků Stvořitele vůči člověku. A tyto požadavky byly jasně formulovány v Desateru, jako i v učení Ježíše Krista.

Není tedy rozhodující, zda je člověk v nějaké církvi či nikoliv. Rozhodující je, zda ve svém životě jedná a myslí v souladu s Kristovým učením a s Desaterem.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Existuje i smrt duchovního druhu!


Člověk krmí pouze své fyzické tělo a zapomíná na potravu pro svého ducha. Nicméně tak, jakoby bez potravy postupně chřadlo a nakonec zahynulo jeho tělo, musí také bez potravy chřadnout, živořit a nakonec i zahynout jeho duch. Pokud se tak stane, jde o smrt duchovní.

Na světě žije obrovské množství lidí, kteří zanedbávají svého ducha tak, že v nich už jen slabounce doutná a oni se proto ocitají na hranici duchovní smrti. Mnozí žijí z tohoto důvodu už jen tělem a jeho potřebami. Ale tam, kde je jen tělo, tam se začínají shromažďovat supi! Neboť živoření na hranici duchovní smrti, projevující se už jen životem tělesným nemá ve stvoření absolutně žádné opodstatnění.

Velmi dobře víme, čím je třeba krmit naše tělo. Ale čím třeba krmit našeho ducha aby nezahynul?

Je třeba ho krmit a živit krásou, čistotou, ušlechtilostí, dobrem, spravedlností a lidskostí. Pěstováním čistých, ušlechtilých, dobrých, spravedlivých a lidsky vstřícných citů a myšlenek, jakož i slov a činů. Toto je potrava ducha, jejímž prostřednictvím sílí a prosperuje. Jejímž prostřednictvím je živým, radostným a vitálním.

Stejně, jak tedy dbá člověk o zdraví a prospěch svého těla měl by dbát i o zdraví a prospěch svého ducha. Neboť podstatou a jádrem každého z nás je právě duch! To jsme "my"! To je to naše pravé já, které využívá fyzického těla pouze jako prostředku pro život v hmotnosti. Duch je podstatou a jádrem našeho bytí! Je tím nejdůležitějším, co máme. Po smrti našeho těla totiž duch žije dál.

Avšak pokud postupně chřadne a nakonec už jen živoří náš duch, kterému se nedostávalo duchovní potravy, pak to znamená konec. Naše, už jen čistě tělesná existence ztrácí smysl, pokud v sobě nenese živého ducha.

V evangeliích se píše o soudci, který jednou přijde soudit živé i mrtvé. Ne však tělesně živé a tělesně mrtvé, jak se to prvoplánově nesprávně chápe, ale duchovně živé a duchovně mrtvé!

Evangelia jsou totiž spisy duchovního charakteru, hovořící o duchovních souvislostech bytí. Proto zmínka o soudu živých a mrtvých nemůže být chápána v zúženém slova smyslu jako soud fyzicky živých a fyzicky mrtvých.

Takové chápání by totiž bylo naprosto nelogické, protože člověk, který dbá o rozvoj svého ducha bude žít i po smrti fyzického těla. A zase naopak, pokud člověk nedbá o rozvoj svého ducha a nechá ho strádat, hladovět a nakonec i zcela pohasnout, takový člověk je ve skutečnosti mrtvým, ačkoli ještě fyzicky žije.

Slova o nezbytném souzeni živých a mrtvých, ke kterému jednou dojde tedy nemluví o fyzicky živých a fyzicky mrtvých. Hovoří o duchovně živých a duchovně mrtvých, z nichž ti živí vykročí na cestu života a ti mrtví na cestu cestu zatracení.

Vyživujme proto dobře svého ducha a pečujme o něj. Nechť nám roste, sílí a rozkvétá. Tak, jak každodenně dopřejeme svému tělu dostatek potravy, aby mohlo existovat, tak každodenně dopřejme i dostatek potravy svému duchu, aby i on mohl existovat. Posilujme ho a živme například krásou. Krásou všeho druhu, která ale musí být čistá a ušlechtilá.

Živme ho a posilujme našimi dobrými, čistými, spravedlivými a lidsky vstřícnými city a myšlenkami. Živme ho našimi ušlechtilými, dobrými a spravedlivými slovy a činy.

Pak bude náš duch růst a rozkvétat. A konečně, když odloží vnější obal svého fyzického těla bude moci vstoupit do nádherné, radostné a velkolepé věčné říše ducha. To je totiž cílem naší cesty stvořením a smyslem celého našeho bytí.

Kdo však každodenně nedbá a potřeby svého ducha a neposiluje ho, kdo sice nechává na něj působit krásu, avšak v její nečisté a poskvrněné podobě, koho myšlenky a city jsou nedobré, nečisté, nespravedlivé a lidsky nevstřícné a takovými jsou i jeho slova a činy, duch takového člověka trpí akutním hladem a stále více chřadne. Nakonec už jen jako maličké světélko slabě bliká a pomalu pohasíná. To je pak stav, ve kterém člověku zbývá už jen tělo s jeho pudy a s jeho rozumem.

Cit, který je projevem ducha se ztratí. Tím nejvyšším v člověku, v němž odumírá jeho duch se stává rozum. Takový člověk se pak stává duchovně mrtvým, rozumovým automatem bez citu. Stává se chladným, kalkulující strojem, stává se hmotou, stává se už jen čistě tělem. Tělem, nad kterým, jak je psáno v Bibli, pomalu začínají kroužit supy, protože prakticky ho již lze považovat za mrtvého.

Chceme být snad i my odstranění z tohoto stvoření jako neživé mrtvoly? Chceme vari kráčet vstříc takovému osudu?

Pokud ne, posilujme každodenně svého ducha a dopřejme mu péče, potravy a výživy, jaká mu přísluší, aby mohl sílit a prosperovat. Aby se v síle krásy, ušlechtilosti, dobra, spravedlnosti a lidskosti rozzářil jako jasný plamen, šlehající vstříc věčnému spojení s nádherou velkolepé říše ducha.

Toto je vize a toto je cíl, ke kterému má směřovat životní úsilí každého z nás.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Staňte se nesmrtelnými!

Člověk v sobě nese předpoklad stát se nesmrtelným! Musí však usilovat o to, aby tuto metu dosáhl. Posláním každého z nás je dosažení vlastní nesmrtelnosti! Právě tento cíl by měl být tím nejdůležitějším, o co bychom měli usilovat. Pokud totiž o svou nesmrtelnost usilovat nebudeme, nikdy ji ani nemůžeme dosáhnout.

Základní povinností člověka je, aby se stal bytostí prodchnutou citem. Má být citovým člověkem, který se ve všem vždy řídí pouze svými city. Jeho cítění má stát nad jeho rozumem a má mu být jednoznačně nadřazeno. Rozum člověka má tedy stát ve službách citu!

Citový člověk má totiž v čistotě svého cítění spojení s celým stvořením a ve chvílích nejvyšší citové vroucnosti se dokáže povznést až k trůnu Nejvyššího. Citový člověk soucítí se všemi lidmi, jakož i se všemi ostatními živými bytostmi i s celou přírodou a proto nečiní nic, co by je poškozovalo. V každé situaci se řídí hlasem svědomí, oním Božím Zákonem v něm, protože i svědomí je součástí našeho citu.

Citový člověk si uvědomuje, vnímá a vyciťuje celistvost bytí, to znamená jeho hmotnou i mimo hmotnou realitu a proto ví, že žádná smrt ve skutečnosti neexistuje. Že existuje jen přirozený přechod do jiné roviny bytí, kdy lidská duše pouze odkládá své pozemské tělo tak, jako když se někdo zbavuje svého obnošeného šatstva.

Pro citového člověka proto smrti vůbec není, protože ve svém citovém nadhledu stojí nad ní a přehlíží ji. A v tomto jeho nadhledu nad smrtí, která se týká pouze jeho hmotného těla, avšak nikdy ne jeho ducha spočívá jeho nesmrtelnost! Takový člověk je totiž doma v celém stvoření, ať už se nachází v hmotnosti, nebo v jemnějších úrovních bytí mimo této země.

Člověk, který se řídí svými city a jehož rozum stojí ve službách citu žije v harmonii a v souladu s celým universem a je proto vnitřně naplněný a šťastný, protože on sám všude rozsévá soucit, porozumění a štěstí. A proto dobro a štěstí sklízí.

Ve stvoření, ať už se nachází kdekoliv, žije jako v ráji, neznajíce smrt a chvále svým štěstím naplněným bytím velikost a lásku Stvořitele, který mu toto všechno daroval.

Namísto Stvořitelem předurčené cesty prvotnosti citu však člověk vykročil jinou cestou. Cestu rozumu! Cestu rozumového poznání! Cestou rozumu nadřazeného nad cit! To rozumové v sobě postavil na první místo a svůj cit potlačil do pozadí. Tento čin však měl pro něj katastrofální následky a přinesl mu mnoho bolesti, utrpení a v konečném důsledku i tragické vědomí vlastní smrtelnosti.

Proč? Protože rozum jako nástroj poznávání je hmotný. Je produktem lidského mozku, který je hmotný. Z tohoto důvodu je celý náš mozkový potenciál determinován hmotou. Determinovaný hranicemi hmoty. V jejích hranicích sice nachází vznikající uplatnění, avšak jeho možnosti vnímání rozsahu bytí končí hranicemi hmotného světa.

Člověk, polapen do pasti rozumu postaveného nad cit se stává materialistou, pro kterého nic jiného, než to hmotné neexistuje. Tím se vyčlenil z celistvosti bytí ve stvoření a vzdálil se Stvořiteli, jehož existenci už nevěří, protože rozum, neschopný povznést se nad hranice hmoty odmítá vše, co se nachází nad touto hranicí jako neexistující.

A jelikož hmota a rozumové myšlení neznají věčnost a nadčasovost, ale pouze neustálou proměnu všeho hmotného ve formě vzniku a zániku, sáhla na rozumového člověka smrt! Člověk, který v sobě postavil rozum na nejvyšší místo se stal smrtelným!

A taky na základě tohoto vědomí vlastního, nezbytného hmotného zániku v lidech vyvstal egoismus. Egoistické užívání si života byť na úkor jiných ve snaze užít si co nejvíce, protože život máme jen jeden a svou smrtí jednou provždy všechno definitivně ztratíme.

Obrovské množství utrpení a hrůz už způsobil v dějinách naší civilizace chladný, vypočítavý a egoistický rozum postavený nad cit. A ona chladná vypočítavost rozumu žene svět vstříc záhubě.

A k tomu, aby to všechno postupně dospělo až k této hranici stačilo pouze přehodit "výhybku". Výhybku ze správné cesty citovosti jako dominantní složky osobnosti směrem k nadřazení rozumu. Směrem k nadřazenosti rozumu, ze kterého omezenosti povstává veškerá bída a utrpení světa. Z kterého povstává i smrt, jako konec hmotného těla a který vede lidstvo do záhuby.

Kdo se tedy řídí především svým rozumem, kdo potlačuje své cítění a jeho podněty do pozadí, ten je uvězněn v okovech hmoty a jeho údělem bude utrpení, bolest a smrt.

Kdo však dokáže správným způsobem nahlédnout na tyto skutečnosti, kdo dokáže znovu postavit své cítění za základ vlastní osobnosti, kdo dokáže podřídit svůj rozum svému citu a svědomí a takovýmto způsobem žít, mluvit a myslet, ten kráčí po správné cestě, předurčené člověku Stvořitelem.

Pokud na ní vytrvá a nedá se z ní svést, dojde k branám ráje, dojde ke štěstí, radosti a plnosti vlastní existence, dojde k pochopení a hlubokému si uvědomění celistvosti bytí, existence Stvořitele a tím vlastní nesmrtelnosti ve stvoření, plném navzájem si prokazované lásky všech bytostí v něm žijících.

Člověk má být bytostí citu! Člověk má svůj rozum podřídit vedoucí úloze citu! Neboť jedině v citu spočívá život a jeho další pokračování, pričemž naopak v otrockém podřízení rozumu spočívá člověka nedůstojná, hmotná omezenost jeho duševního obzoru a nakonec i jeho vlastní smrt.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Co všechno dokáže duch člověka?

To, co je v současnosti v lidské společnosti nejvíce preferované je náš rozum a naše rozumové schopnosti. Kromě daru rozumu má však každý člověk i dar ducha. Dar ducha, jehož prostřednictvím jsme schopni navazovat spojení s vyššími, nehmotnými úrovněmi. Prostřednictvím svého ducha, projevujícího se citem tedy dokážeme vnímat vyšší, hmotu přesahující souvislosti bytí, jakož i nezvratnou realitu existence jediného Tvůrce všeho - Boha!

Tak, jak má rozum schopnost analytického a exaktního posouzení dění v hmotnosti, přesně stejným způsobem má i náš cit schopnost ověřovat, zkoumat a prožívat vše, co přesahuje hranice nejhrubší hmotnosti. K aktivaci těchto našich vyšších schopností je však třeba být přes cit otevřený svému duchu, protože právě naše cítění je řečí ducha.

Žel zde se ale skrývá kámen úrazu, protože lidé svým jednostranným a neustálým preferováním jen a jen vlastních rozumových schopností přišli o spojení se svým živým cítěním. Tím ztratili kontakt s vlastním duchem a prostřednictvím něj s vyšší realitou. Tak přišli o schopnost vnímat duchovní, které z tohoto důvodu později začali považovat za výmysl. Za něco, co neexistuje. Podstata problému však spočívá pouze v jejich vlastní ztrátě schopnosti vnímání vyššího, duchovního rozměru bytí.

Ale to, co dokáže náš duch má i mnohé, docela praktické dopady. Vezměme si třeba takové pokrytectví lidí, kteří se dokáží navenek na něco hrát, avšak vnitřně jsou zcela jinými. Třeba navenek se prezentují jako věřící, přičemž jejich nitro je plné nejrůznějších špatných vlastností.

Podobné pokrytectví a podobné klamání je možné pouze proto, že lidé obecně věří víc rozumu, než citu. No a rozum, který je schopen vnímat pouze to vnější a viditelné, tento rozum je možné pokryteckým chováním velmi snadno oklamat.

Pokud by ale člověk dokázal naslouchat svému citu, jehož prostřednictvím je spojen se svým duchem, dokázal by poměrně snadno přehlédnout podobné lži, protože náš duch dokáže vyciťovat vnitřní život jiného člověka. Takovým způsobem bychom dokázali jasně rozlišit všechny rozdíly mezi vnějším chováním a vnitřním životem jednotlivých lidí.

Dnes to sice ještě mnozí nedokážou, ale má přijít doba, v níž budou mít všichni lidé živé spojení s vlastním duchem. Každé pokrytectví bude pak snadno přehlédnuto a na vedoucí pozice ve společnosti se pak dostanou pouze lidé skutečně vnitřně vysoce hodnotní a ne takoví, jací jsou na vysokých pozicích společnosti dnes, čili lidé, kteří se na hodnotných, dobrých a vstřícných mnohokrát pouze hrají, přičemž jejich vnitřek je úplně jiný.

Dnes, když nám ještě vládne rozum je právě proto možné, aby nám vládli pokrytci a lháři, kteří jinak mluví a jinak uvažují. Tito lidé mohou být dokonce vnitřně zcela zvrhlí, avšak navenek si přece jen dokážou vybudovat příjemnou fasádu a to bez obav, že by jim na to v dnešní době rozumu někdo přišel. Žel taková je realita a takové jsou mnohé takzvané "osobnosti", které vládnou národům i světu.

Jedině tehdy, když se začnou na vedoucí místa ve společnosti dostávat lidé skutečně vnitřně hodnotní, pouze potom začne vše směřovat k lepšímu. Pouze skutečně spravedliví a čestní lidé mohou totiž vést společnost správným směrem - směrem k materiálnímu a duchovnímu vzestupu.

Malá, ale užitečná rada na závěr: Pokud přijdeme do kontaktu s nějakým člověkem, měli bychom dbát na náš první dojem. První dojem totiž pochází z ducha, protože náš duch zvažuje bleskurychle.

Tento náš první, třeba například varovný dojem při setkání s nějakým člověkem však bývá často rychle překrytý našimi rozumovými úvahami a snahou dotyčného vypadat před námi co nejlépe. Pokud na to dáme a nebudeme se držet prvního dojmu, často se pak stává, že na to nakonec trpce doplatíme. Proto bychom měli pamatovat, že první dojem bývá téměř vždy správný.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

To co sejeme, budeme sklízet!


Ve světě kolem nás existují objektivní přírodní zákony, jejichž účinkům je podroben každý z nás. Co si však mnoho lidí nepřipouští a nedoceňuje je skutečnost, že stejně objektivnímu a důslednému dění je podrobeno i lidské nitro, to znamená naše cítění, myšlení, ale i naše řeč a jednání. Všechno toto podléhá velkému, jednotnému a zákonitému působení.

Pouze člověk sám se musí namáhat, aby tyto zákonitosti pochopil a přizpůsobil se jim, protože pokud to neudělá, jedině jemu samému to způsobí bolest a škodu.

Například pouze lidé samotní museli vlastním pozorováním přírody zjistit, kdy je třeba zasévat, aby mohli sklidit úrodu. Pokud by nezaseli v pravý čas, pokud by to ať již z neznalosti nebo lhostejnosti ignorovali, nic by se jim samozřejmě neurodilo a oni by museli trpět hladem, nebo dokonce zemřít.

Poznání a přizpůsobení se důslednému přírodnímu dění přináší tedy lidem prospěch a naopak jeho neznalost a ignorování jim musí přinést škodu a strádání.

No a tento jednoduchý princip fungování uvedených přírodních zákonů třeba pouze zobecnit na celkové působení Zákonů universa, kterým není podroben jenom náš vnější fyzický svět, ale stejně bezvýhradně i náš vnitřní život, čili naše myšlení, cítění, jakož i všechny vnější projevy naší osobnosti a to řeč a viditelné činy.

Pokud se tedy učíme poznávat Zákony univerza a v pozitivním smyslu přizpůsobujeme jejich účinkům své cítění, myšlení řeč i jednání, musí nám to přinést pouze štěstí, spokojenost, radost a mír.

Pokud ale tyto Zákony ignorujeme, byť jen v našem cítění nebo myšlení, ale třeba i v naší řeči a jednání, musí nám to přinést zlo, utrpení, bídu a konečně, pokud se v tom nezměníme, dokonce i záhubu.

Měli bychom si být proto vědomými toho, že nic k nám nepřichází náhodně. Svévolnost osudu neexistuje! To, co jsme nuceni v současnosti prožívat je pouze nevyhnutelným důsledkem příčin, které jsme kvalitou svého myšlení a cítění, jakož i své řeči a jednání vložili do soukolí Zákonů univerza. No a právě na základě nejpodstatnějšího a nejdůležitějšího z nich, a sice Zákona zpětného účinku se k nám vrací přesně to, co jsme do stvoření vložili. Pokud to bylo dobré, vrací se nám dobro. Pokud to bylo špatné, vrací se nám zlo. Jaká byla tedy setba našich myšlenek, citů, slov a činů, přesně takového druhu bude i naše žeň. Je to spravedlivé až do těch nejmenších detailů.

Pokud se podíváme na jednotlivé lidské osudy i na tragické události globálního, celosvětového významu, pokud se podíváme na vše, co k nám přichází a teprve přijde mějme odvahu si uvědomit, že to všechno je jen sklizní toho, co jsme seli. Mějme odvahu přiznat si své chyby a najděme si čas, abychom pochopili, v čem jsme jednali špatně a nesprávně. A konečně vzbuďme v sobě sílu k tomu, abychom se změnily. Abychom zásadním způsobem změnili charakter svého cítění, myšlení, slovního projevu a jednání tak, aby k nám v budoucnu už nic špatného nemuselo přijít.

Pokud se totiž my lidé jako jednotlivci a nakonec i lidstvo jako celek neodvrátil od svých nesprávných cest, pokud nezačneme jednat v zohlednění neomylně působícího Zákona zpětného účinku, nebudou moci tito jednotlivci ani celé lidstvo očekávat nic dobrého. Budou totiž moci vždy očekávat jedině žeň své vlastní setby.

Měli bychom proto už jednou konečně poznat nutnost našeho podřízení se Zákonům univerza, aby naše žeň mohla být vždy jen dobrá a aby k tomu, co je jako výstraha uvedené v posledních statích Bible nemuselo zde na zemi nikdy dojít.

Nebo alespoň, aby tyto Biblí avizované události, pokud k nim pro lidskou nevoli respektovat Zákony univerza přece jen nakonec dojde, nemuseli mít pro nás až tak tragické a zničující důsledky. Naší včasnou proměnou k lepšímu můžeme totiž zlomit jejich hrot.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Hospodin, homosexualita a iné...


Žijeme v dobe dúhových pochodov a presadzovania legalizácie registrovaných partnerstiev. V dobe, v ktorej sa považuje za prejav pokroku a tolerancie súhlasné stanovisko s bojom za zrovnoprávnenie homosexuálov. V dobe, keď sa práve takýto postoj považuje za prejav intelektuálnej výšky, kým nesúhlasné stanovisko je naopak považované za prejav primitivizmu a netolerancie. No a práve v takejto dobe by bolo možno na veľký úžitok vedieť, aký názor má na tento problém Biblia. Alebo inými slovami povedané, ako sa na tieto veci pozerať v súlade s Vôľou Stvoriteľa.

Mojžiš hovorí: Kto by obcoval s mužom tak, ako sa obcuje so ženou, obaja spáchali ohavnosť.

V tejto stati v knihe Levitikus je zároveň napísané: Ak si niekto vezme okrem ženy aj jej matku, je to krvismilstvo. Keby niekto spal so svojou nevestou, obaja spáchali hanebnosť. Keby niekto spal so ženou svojho otca, zneuctil svojho otca. A tak ďalej ...

Ide tu teda o určité základné morálne zásady vzájomného ľudského spolužitia definované Mojžišom, ktoré korešpondujú s Vôľou Stvoriteľa.

Je však zaujímavé, že pri riešení problematiky homosexuality, ako i pri riešení iných morálnych celospoločenských problémov sa ľudia vôbec nezaujímajú o to, či ich názory sú v súlade s Vôľou Najvyššieho, alebo nie sú. Na to neberú vôbec zreteľ, hoci práve to, čo je a čo nie je v súlade s Vôľou Stvoriteľa by malo byť pre nás všetkých tým najpodstatnejším.

Avšak odklon od Vôle Hospodina je dnes tak veľký, že to, čo bolo jeho služobníkom Mojžišom definované ako neprístojné sa dnes stavia do pozície celospoločenskej akceptovateľnosti. Paradoxne teda to, čo sa podľa Vôle Najvyššieho považuje nesprávne sa dnes ľudstvom, ktoré katastrofálne morálne upadlo považuje za za prejav pokroku, intelektuálnej výšky a demokracie. Veci, ktorých sa malo ľudské pokolenie strániť sa dnes stávajú normou a považujú sa za niečo úplne prirodzené.

Úpadok našej doby spočíva teda okrem iného aj v tom, že naši súčasníci bojujú za to a snažia sa o to, čo nie je správne v očiach Hospodina. Presadzujú to v naivnej domnienke, že pre takýmto spôsobom postihnutých ľudí, v našom prípade homosexuálov bude najlepšie, ak sa ich úchylka stane spoločensky plne akceptovateľnou.

Ale môže to pomôcť niekomu, kto aj tak sám vo svojom vnútri jasne cíti, že s ním niečo nie je úplne v poriadku? Že jeho sexuálna orientácia nie je normála a prirodzená? Môže vari takémuto človeku naozaj pomôcť to, že ono neprirodzené bude on sám i ostatní považovať za normálne a prirodzené? Nie je to iba vzájomný sebaklam? Nebolo by pre takéhoto človeka omnoho lepšie a užitočnejšie, keby sa pozrel pravde priamo do očí? Keby ju akceptoval a svoju energiu, ktorú vynakladá na presadenie vlastnej úchylky ako spoločenskej normy využil radšej na to, aby s ňou bojoval? Aby sa snažil trpezlivou a dlhodobou prácou na sebe samom postupne približovať k tomu normálnemu, prirodzenému a zdravému?

Inými slovami povedané, bojom za rovnoprávnosť homosexuálov sa týmto ľuďom berie dôvod pracovať na sebe samých a postupne sa zbavovať toho, čo je v nich neprirodzené. Berie sa im dôvod uvažovať o tom, hľadať skutočné, hlboké príčiny svojho problému, ako i cesty k jeho náprave. Snaha o normalizáciu vlastnej úchylky je preto pre rozvoj osobnosti takýto ľudí viac na škodu, ako na úžitok.

Nikto samozrejme nechce, aby boli homosexuáli nejako perzekuovaní. To by bol jeden extrém! Avšak ich odchýlka od normy nesmie byť spoločensky považovaná za normu. Za niečo, čo je normálne. To je druhý extrém! Tým totiž môžu stratiť dôvod k osobnému seba vývoju, zameranému k opätovnému nadobudnutiu normálneho a prirodzeného stavu. Osobnosti homosexuála v skutočnosti pomôže najviac to, keď si svoju odchýlku od prirodzenosti uvedomuje a vnútorne i navonok sa snaží pracovať na jej odstránení. Jedine to je pre neho skutočnou pomocou. Všetko ostatné je omyl.

Celá táto záležitosť je ale okrem iného poukazom na omnoho, omnoho vážnejšie skutočnosti. Je poukazom na to, že akékoľvek odchýlky od Vôle Stvoriteľa musia mať pre ľudí svoje negatívne dôsledky. To znamená že všetko, úplne všetko, čo človek koná v rozpore s jeho Vôľou mu musí priniesť škodu, či nebodaj až katastrofu. Nech sa to týka akejkoľvek veci! Nie len teda postoja k homosexualite, ale k úplne všetkým veciam v našom každodennom živote. Ak totiž každú jednotlivú z týchto vecí nečiníme v súlade s Vôľou Stvoriteľa, ale naopak proti jeho Vôli, musí to mať pre nás fatálne dôsledky.

A práve o týchto dôsledkoch prehovoril Hospodin ústami Mojžiša takto: „Ak budete kráčať podľa mojich ustanovení, zachovávať moje príkazy a podľa nich konať, dám vám dážď v pravý čas. Zem vydá svoju úrodu a stromy svoje ovocie. Vy budete jedávať svoj chlieb dosýta a budete bezpečne prebývať na zemi.

Ak ma ale nebudete poslúchať a opovrhnete mojimi predpismi, ak sa vám budú moje nariadenia protiviť, potom vám vykonám toto: Zošlem na vás hrôzu a suchoty. Zlomím vašu veľkú pýchu a nebo nad vami urobím sťa železo a vašu zem sťa meď. Potom sa budete nadarmo namáhať, zem nevydá úrodu a stromy neprinesú ovocie. Zlomím oporu vašej výživy a nikdy sa nenajete dosýta. Vašu zem tak spustoším, že sa nad tým zhrozia i vaši najväčší nepriatelia.“

Za to, že sa ľudstvo odkláňa od Vôle Hospodina, za to, že nerešpektuje jeho Vôľu a činí to, čo je v jeho očiach zlé, za toto všetko ním bude bité. Lebo v jeho stvorení, ktoré povstalo z jeho rúk má miesto a môže sa trvalo dariť iba tomu, čo sa skláňa pred jeho Vôľou.

Čo však jeho Vôľu nerešpektuje a neberie ju na zreteľ, to ním bude bité, tiesnené, zlomené a nakoniec celkom vyhladené. Tohto si buďme dobre vedomí! Vedomí nie len v otázke postoja k homosexualite, ale i v tisícorakých iných otázkach, v ktorých sa ľudstvo tejto Zeme odkláňa od Vôle Najvyššieho a ignoruje ju. A týchto vecí je obrovské množstvo. Ba je to takmer všetko, čo človek činí, pretože ho ani len nenapadne pýtať sa, či to, čo plánuje vykonať je v súlade s Vôľou Najvyššieho, alebo nie je.

Ak preto človek ako jednotlivec a ľudstvo ako celok nezačne zohľadňovať a brať na zreteľ vo všetkom čo činí Vôľu Stvoriteľa, veľký vševládny Boh, ktorý je zvrchovaným Pánom neba i zeme napokon vyhladí zo svojho stvorenia jemu neverných a naďalej v ňom ponechá iba tých, ktorí si ho ctia a ktorí plnia jeho Vôľu.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Jaká je vševědoucnost Boží?

Je mnohem, mnohem větší, než si člověk vůbec dokáže představit. Neboť my lidé jsme vůči svému Tvůrci tak nesmírně nepatrní, a to i ve svém chápání, že ani ta naše nejvyšší představa o jeho všemohoucnosti nemůže ani jen zdaleka vystihnout velikost skutečné reality. Člověk je totiž pouze člověk, avšak Bůh je Bůh! Člověk je jen tvor, je jen dílem rukou Stvořitele, avšak Stvořitel je Tvůrcem všeho. Je Zdrojem a udržovatelem života a z tohoto důvodu je rozdíl mezi námi a naším Stvořitelem obrovský.

A proto musí být i každá naše snaha o pochopení jakýchkoli pojmů, souvisejících se Stvořitelem absolutně nedostatečnou. Proto je i nedostatečné, ba dokonce až malicherné i naše chápání jeho všemohoucnosti.

Představujeme si ji třeba tak, že Tvůrce má schopnost znát i ty nejtajnější lidské myšlenky. Že je prostě schopen poznat celkem osobním způsobem nitro každého člověka a nahlížet do něj. Že je v tomto směru vševědoucím, vševidoucí a poznajíci i to nejdůvěrnější lidské myšlení.

Nicméně vševědoucnost Nejvyššího je mnohem, mnohem větší! Je mnohem dalekosáhlejší a souvisí s prozřetelností. S prozřetelným zformováním chodu univerza takovým způsobem, že dokonalé Boží Zákony do něj vložené přinášejí každému člověku přesně takové důsledky, jaké si způsobem svého, byť i toho nejtajnějšího a nejskrytějšími myšlení zaslouží.

Tuto vševědoucí a prozřetelnou spravedlnost naplňuje dokonalý Zákon zpětného účinku, který každému z nás vrátí přesně to, co myslel, cítil a čím se vnitřně zabýval. Ať už to bylo dobré nebo špatné. Co kdo do stvoření zasel, to musí nakonec i sklidit! Stvořitel proto nepotřebuje vůbec znát nejniternější cítění a myšlení lidí, protože lidé samotní se v rámci jeho dokonalých Zákonů právě prostřednictvím svého cítění a myšlení odměňují nebo trestají. Pokud totiž uvažují a cítí pouze čestně, dobře, spravedlivě a ušlechtile, obdrží zaslouženou odměnu v podobě dobra, míru a štěstí.

Pokud ale uvažují a cítí nečestně, nedobře, nespravedlivě a neušlechtilé, obdrží zasloužený trest v podobě zla, neštěstí a utrpení.

Chápeme tedy v čem spočívá prozřetelnost a vševědoucnost? V prozřetelným a vševědoucí zformování právě takových univerzálních Zákonů, v nichž byla už dopředu předznamenána dokonalá Spravedlnost v tom, že se člověk sám odměňuje a trestá. Naše konkrétní myšlení a cítění nepotřebuje Stvořitel proto vůbec znát, protože jeho dokonalým Zákonem neunikne ani to nejtajnější skryté vnitřní citové či myšlenkové hnutí.

Ať proto člověk myslí a cítí jakkoli chce, všechno to již bylo předem předvídané tak, že absolutně nic z toho nemůže uniknout účinkům dokonalé Spravedlnosti Boží.

Jsou to tedy dokonalé Zákony Boží, v nichž je zahrnuta vševědoucnost a prozřetelnost Nejvyššího. Velikost jeho prozřetelnosti a vševědoucnosti tedy spočívá v tom, že už dopředu předvídal absolutně všechny myšlenky a city, jako i všechno chování každého jednotlivého člověka, přičemž absolutně nic z tohoto nemůže uniknout jeho Spravedlnosti. Spravedlnosti Boží, která zde byla od věků a dávno před tím, než vůbec vznikl člověka a která je vševědoucí a prozřetelně zformována tak, že v jejích účincích se musí každý z nás sám spravedlivě odměňovat nebo trestat.

V tomto spočívá velikost Boží, přesahující jakékoliv lidské chápání. Spočívá v tom, že Stvořitel už dopředu všechno věděl a to dokonce i v zohlednění svobodné vůle člověka. Neboť Nejvyšší znal lidský druh ještě dříve, než vznikl a než první člověk vůbec zformoval svůj první cit, myšlenku a čin. A ty dokázal Stvořitel již předem zahrnout svým vševědoucím a prozřetelným způsobem do absolutně dokonalým způsobem spravedlivých účinků působení svých Zákonů.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Proč nás víc přitahuje zlo?

Na světě je neuvěřitelně mnoho zla a zdá se, že už dokonce převažuje nad dobrem. Je tomu tak proto, že to zlé je pro lidi jaksi přitažlivější než to dobré. Konat zlo je totiž ve skutečnosti jednodušší, pohodlnější a lehčí, než konat dobro. A proto i většina lidí volí tuto jednodušší a pohodlnější cestu, která na ně neklade téměř žádné nároky.

Pochopení toho, proč je tomu právě takto a ne jinak si ukažme na příkladu malého dítěte, stavějíciho hrad z kostek. Dítě klade trpělivě jednu kostku na druhou a věže hradu se pomalu zvedají do výšky. Tato činnost od něj vyžaduje určitou námahu, soustředění, přemýšlení, kombinování, fantazii a trpělivost. Avšak najednou přijde jiné dítě a šmahem ruky mu všechno zbourá.

A přesně takto je to i s dobrem a zlem. To dobré od nás vyžaduje určitou námahu, určité sebeovládání, sebekázeň, sebe zušlechťování a cílevědomost v našem směřování k vyšším a vznešenějším hodnotám.

Avšak to špatné od nás mnoho nevyžaduje. Nevyžaduje téměř nic, protože zlu stačí, když se lidé oddají a podvolí všem svým slabostem, vášním a nedostatkům. Když se podvolí a bez zábran oddají tomu nejnižšímu v sobě samých. A to je přece tak snadné a pohodlné! Tak dokonale vyhovující lidské pohodlnosti a duchovní lenosti. Tak prosté, jednoduché a nenáročné, jako šmahem ruky zbourat hrad z kostek.

Právě pro toto tedy lidi přitahuje zlo mnohem víc než dobro. Jako dobro, které na ně klade určité požadavky a vyžaduje od nich určitou námahu cílevědomého snažení.

Vezměme si například televizi. Je plná filmů a programů nízkého, ba až toho nejnižšího druhu. Je plná povrchnosti a neuvěřitelné myšlenkové prázdnoty.

Proč? Protože právě takto to lidé chtějí! Protože podle jejich názoru si právě při sledování takového druhu programů nejlépe odpočinou. Nekladou na nich totiž žádné morální ani intelektuální nároky. Lidem opravdu stačí pouze bezmyšlenkovitě hledět na obrazovku, ať už se tam děje v podstatě cokoli. Jen ať je to nenutí hlouběji uvažovat a zabývat nějakými morálními hledisky.

Programy náročnějšího druhu a hlubšího filozofického, etického, duchovního či intelektuálního charakteru bývají většinou vysílány mimo hlavní vysílací čas a na takzvaných "druhých programech", kde nemají ani zdaleka takovou sledovanost.

Proč? Jednoduše proto, že kladou na diváka určité požadavky a určitou námahu, kterou však většinový divák není ochoten vynaložit. A proto ve vysílání televizí převládá brak a nekvalita nad hodnotami a kvalitou. To špatné, nízké, mělké a povrchní totiž lidem mnohem více vyhovuje, jako to dobré, čisté, hodnotné a ušlechtilé, protože to nevyžaduje žádnou námahu. Jen pohodlné podvolení se vlastní nízkosti.

Taková je pravda o člověku! O většině lidí na této zemi! Kdo chce, může vidět neoddiskutovatelné důkazy všude kolem sebe. Může je vidět nejen ve struktuře vysílání televizí, ale i v rozhlase, literatuře, hudbě, na internetu, jakož i v každodenních životních situacích. Lidé obecně inklinují mnohem více k tomu negativnímu a ne k tomu lepšímu a pozitivnějšímu. Proto je na světě tak mnoho nečestnosti, neohleduplnosti, bezcitnosti, nelidskosti, nespravedlnosti, lži, egoismu, nečistoty a neušlechtilosti, ale už mnohem méně čestnosti, ohleduplnosti, lidskosti, spravedlnosti, poctivosti, nesobeckosti, čistoty a ušlechtilosti. To první je totiž žel mnohem jednodušší a pohodlnější, než to druhé.

Každý z nás jakoby v sobě skrýval dvě podstaty. Jednu dobrou a druhou špatnou. A člověk se žel raději podřizuje té zlé, jakoby byl ochoten vyvinout určitou námahu k vědomému rozvíjení té dobré.

O této povaze člověka, o tomto neblahém sklonu lidstva říkal už kdysi Kristus ve svém podobenství o dvou cestách. O cestě pohodlné a široké, po které kráčí většina a o cestě úzké, kterou nacházejí pouze nemnozí.

Ta široká cesta je cestou pohodlného odevzdání se zlému, nízkému a povrchnímu, která však vede do záhuby. Ta úzká cesta je cestou úsilí o dobro, poctivost, spravedlnost a ušlechtilost. Je to cesta námahy v úsilí o dobro, která však jediná vede k plnému a šťastnému životu. K životu hodnému důstojnosti člověka, zatímco ta druhá, široká cesta pohodlného přizpůsobování se špatnému a nízkému nás devalvuje a strhává nás pod naši vlastní důstojnost. Nebo žel mnohdy až na úroveň zvířete.

Pamatujme tedy a buďme si toho dobře vědomi, že to dobré v nás bude potřebovat ke svému rozvinutí vynaložení určité námahy, zatímco tomu špatnému, nízkému a neušlechtilému v nás se stačí pouze pohodlně podvolit.

Avšak jedině rozvíjením dobra můžeme dospět k plnohodnotnosti života, zatímco v pohodlném odevzdání se špatnému se na samém konci skrývá zkáza. Skrývá se smrtonosná devalvace naší osobnosti, jako nevyhnutelný důsledek naší duchovní lenosti, spočívající v zhoubném sklonu pohodlného odevzdávaní se zlému.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Bez obalu o tom, co se děje ...


USA se snaží vyprovokovat velký válečný konflikt v Evropě, jehož prostřednictvím hodlají zabít několik much jednou ranou. V první řadě tím zlikvidují a odstaví Evropskou unii, jako jednoho ze svých nejvážnějších ekonomických konkurentů a zadruhé tím položí Rusko, které se začíná stavět na nohy. Přesně v duchu rčení: kde se dva perou, třetí vítězí.

Dokonce už současnými sankcemi je postiženo v první řadě Rusko samotné, avšak v druhé řadě také státy Evropské unie, které s ním měli úzké obchodní kontakty. Ekonomika USA je sankcemi poškozena jen minimálně a to znamená, že už teď je pomalu ekonomicky pouštěná žíla Rusku i Evropské unii, z čehož USA pouze profitují.

Ale to samozřejmě ještě není vše! To ještě nestačí! Válečným konfliktem a s ním spojenou rekonstrukci zničené Evropy by mohly USA znovu nastartovat svou ekonomiku, zatíženou 18 bilionů dolarovým dluhem.

V těchto pár výše uvedených větách se skrývá skutečná podstata současného dění, přičemž vše to zdánlivě humánní, zdánlivě demokratické a zdánlivě politicky korektní, co se v souvislosti s ukrajinským konfliktem prezentuje navenek má pouze jeden jediný účel: masírovat veřejné mínění zdáním práva a lidi pomalu připravovat na akceptování nezbytnosti zahájení válečného konfliktu.

Je nepochopitelné a neuvěřitelné, že nejvyšší evropské politické špičky nevidí tuto zákeřnou taktiku USA. Nebo co je ještě horší, velmi dobře o ní vědí a vědomě s ní spolupracují, jdouc tím proti zájmům vlastních národů.

Většina politické elity států Evropské unie jsou totiž pouze loutkami v rukou USA, které prosazují především jejich zájmy a to i za cenu popírání zájmů vlastních občanů a voličů. Jako Jidáš zrazují lid za oněch pověstných třicet stříbrných, aby pod pláštíkem boje za právo a demokracii připravovali předpolí k velké válce na přání USA.

No a vydatnými pomocníky jsou jim v tom především současné média, v nichž působí dva druhy lidí. Prvními jsou naivní hlupáci, kteří sami skutečně uvěřili tomu, že boj za právo, demokracii a svobodu je opravdu tím jediným, o co jde USA a jejich západoevropským spojencům.

Druhou skupinu tvoří zrádci a Jidáši, kteří velmi dobře vědí o co ve skutečnosti jde a kteří vědomě spolupracují na na tom, aby byla veřejnost neustále masírována hezkými řečmi o ušlechtilých ideálech, které právě my v čele s USA zastáváme.

Velká čest všem těm nemnohým výjimkám, které v mediální oblasti odmítají svou spolupráci na účelovém zavádění veřejnosti a její tendenčním manipulováním v souladu s americkými zájmy.

Válka jako prostředek likvidace konkurence a zároveň jako prostředek k nastartování vlastního ekonomického růstu. Tyto jednoduché, prosté a bezohledné záměry USA jsou skrytou podstatou celého současného světového dění. A všechny hezké řečičky kolem toho jsou určeny pouze naivním a hloupým, před kterými má zůstat pravá podstata věcí skrytá.

V souvislosti s ukrajinským konfliktům se například mnoho mluví o proruských separatistech a o agresivní politice Ruska. Kdo však je ve skutečnosti agresorem? Vari ne USA, které prostřednictvím svého propracovaného systému zinscenovaných revolucí stojí v současnosti na hranicích Ruska? Kdo je tedy ve skutečnosti agresorem a kdo agresivně šíří svůj vliv po zemích celého světa? Stojí vari Rusko na hranicích USA, nebo USA na hranicích Ruska?

Určitě nebudeme Rusko glorifikovat. I tam je mnoho špatného a mnoho takového, s čím nelze souhlasit. Tak, jako je tomu v podstatě všude jinde, protože ani v USA není vše jen dobré. Velkou otázkou však zůstává, která z těchto dvou alternativ představuje pro svět menší zlo?

Současnou situaci lze připodobnit situaci, v jaké byl svět během druhé světové války. Tehdy stálo proti sobě hitlerovské Německo a stalinské Rusko. Oba systémy byly zvrhlé, avšak pro svět představovalo mnohem menší zlo právě Rusko. Proto se s ním v těch časech USA spojily, aby společnými silami porazili Německo, představující pro svět zlo mnohem větší.

Jak to vypadá z tohoto úhlu pohledu dnes? Je snad pro svět větším zlem Rusko, které má ve světě pouze dvě základny, nebo je jím USA, které mají základen mnohem, mnohem víc? Je to snad Rusko nebo USA, které ve snaze o mocenské ovládnutí světa, jako i světových energetických zdrojů vyvolává jeden konflikt za druhým?

Irák a Libye jsou toho příklady. Třeba v Iráku se hledané chemické zbraně nikdy nenašli, protože šlo jen o vhodnou záminku, sloužící k legitimnímu zahájení ozbrojeného konfliktu, zatímco ve skutečnosti šlo pouze o ropu. V Libyi tomu bylo obdobně. Kromě toho se tam USA podařilo zlikvidovat jeden z nejvíce prosperujících afrických států v duchu zvráceného ideálu: čím hůře pro jiné, tím lépe pro nás.

Nebudeme glorifikovat Rusko z jeho mnoha chybami a nedostatky, ale je slepým ten, kdo nevidí krvavé ruce USA, které se aktivně angažovali v nesčíslných mocenských a vojenských konfliktech, převratech a zinscenovaných, takzvaných revolucích po celém světě. A to vše za jediným účelem. Aby prosadili své vlastní geopolitické a ekonomické zájmy v daném regionu, nebo státě. Vždy se při tom dbá, aby to navenek vypadalo na prospěch tamního obyvatelstva, ale ve skutečnosti jde všude jen o prospěch USA. A to i za cenu krve a ožebračování celých národů. Jidášske a zrádcovské loutkové vlády, jidášske a zrádcovské média a různé mezivládní organizace, financované USA mají v tomto procesu za úkol přesvědčit obyvatelstvo o tom, že právě tímto způsobem je to správné, dobré, pokrokové a demokratické.

Jednoduše řečeno, právě USA jsou bezohledným agresorům, jakého svět ještě neviděl! A tento největší světový zloděj ve vztahu k Rusku hlasitě křičí: Chyťte zloděje!

Všechny tyto fakta hovoří o jednom jediném, a sice o tom, že v celosvětovém měřítku představuje Rusko mnohem menšího agresora než USA. Hovoří o tom, že Rusko dnes přece jen představuje mnohem menší zlo přesně tak, jak tomu bylo během druhé světové války. Hovoří o tom, že agresivní politika USA nemá hranic a proto se nezastaví ani před novým, velkým světovým konfliktem. Konfliktem, daleko od vlastního území, na kterém se bude dát opět především dobře vydělat.

A v centru tohoto všeho stojí běžný člověk, zpracováván a manipulován takzvaným veřejným míněním, vytvářeným médii, jakož i politiky. Ale nedělejme si iluze ani o tomto běžném a obyčejném člověku, který je až na malé výjimky naplno ponořen do prázdnoty konzumního způsobu života. Tento způsob života přijal bezvýhradně za svůj a snaží se v něm co nejefektivněji realizovat. V jeho rámci se snaží uplatnit svůj osobní egoismus přesně stejně, jako se snaží USA uplatňovat svůj velký a nenasytný egoismus v rámci celé naší planety. V tomto jsou si mnozí lidé vzácné zajedno. V tomto ohledu jsou si podobní, protože uznávají stejné "hodnoty". Pouze možnosti má každý z nich rozdílné. Někdo větší a někdo menší. A právě pro tuto obrovskou, vnitřní a vnější podporu slaví zvrácený systém, prosazovaný USA tak velké celosvětové úspěchy.

Pokud se však lidé neprobudí a nepostaví na odpor formou občanských protestů, či jinou vhodnou formou, pak budou vtaženi do velké války. A v ní budou za zdánlivě ušlechtilé ideály svobody, demokracie a mezinárodního práva ve skutečnosti bojovat za bezohledné a vypočítavé zájmy USA.

Přesně tak je tomu dnes na Ukrajině, kde americkým zájmům zaprodaná vláda "legálním" způsobem mobilizuje obyvatelstvo do války, likvidujíc tím svou vlastní ekonomiku namísto toho, aby se dříve, než vůbec nějaký ozbrojený konflikt začal, hledalo řešení za jednacím stolem. USA však nepotřebují dohodu a smír, ale naopak konflikt a prostřednictvím něj záminku k válce.

Již dnes umírají desítky ukrajinských vojáků jménem mocenských a světovládných záměrů USA. A pokud se konzumní a egoistické národy Evropské unie včas neprobudí a nevzpamatují, budou brzy za americké zájmy umírat i oni.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Chcete mít lehkou smrt?

Smrt je jistota, se kterou musí každý z nás počítat. Zaručená jistota, ke které se každým dnem stále více přibližujeme. Žel, lidé se problematikou smrti ve vztahu k sobě samým příliš nezabývají a začínají na ni myslet až tehdy, když se přibližuje jejich čas. Potom však už bývá většinou pozdě změnit něco na jejím průběhu a zásadním způsobem ovlivnit to, zda bude lehká, nebo zda budeme muset podstoupit těžký a zoufalý smrtelný zápas. Komu to není lhostejné, měl by proto již nyní začít žít tak, aby jeho smrt mohla být opravdu snadná.

Naši problematiku si přibližme na dvou příkladech, a sice na člověku materialistickém a ateistickém, čili člověku přesvědčeném o tom, že po smrti už nic není a na člověku idealistickém, čili přesvědčeném o existenci života po smrti.

Materialista a ateista věří jen ve svůj krátký pozemský život. Nic jiného pro něj neexistuje. Dokonce ani ve svých myšlenkách nepřekračuje hranice hmotného světa, protože i ve svém nitru se zabývá pouze tím, co je podle něj reálné a co tedy má nějaký význam a nějakou cenu. Svým jednáním i všem svým myšlením je proto pevně připoután na svět hmoty. Na svůj život v hmotném světě, který podle něj smrtí končí.

Této jeho základní filozofii je přizpůsoben celý jeho život a od ní se odvíjejí hodnoty, kterým věří. A protože je skálopevně přesvědčen, že žije pouze jednou je většinou toho názoru, že si je proto třeba života pořádně užít. Že je třeba žít naplno. K tomu jsou však potřebné prostředky, to znamená peníze, které mu zajistí přístup ke všem hmotným požitkům a radostem, které život nabízí. No a proto, aby peníze k tomu potřebné a získal, neváhá mnohokrát jednat nemorálně, nečestně, nelidsky a bez soucitu. Pro něj je totiž nejdůležitější pouze jeho vlastní užívání si života. Života, který si chce užít o to víc, o co víc je přesvědčen, že smrtí všechno končí.

Čas však letí, jeho život se přibližuje ke konci a připoutání takového člověka k hmotnému světu je obrovské, protože ho svým myšlením a jednáním neustále intenzivně živil.

A najednou nadejde chvíle smrti! Přichází smrt, která mu chce absolutně všechno sebrat. Onen člověk však není schopen myslet jinak, než myslel po celý svůj život a proto se svého života křečovitě drží. On nechce zemřít. On se nechce propadnout do nicoty a nebytí. O každou minutu života zoufale zápasí.

Na jedné straně je zde tedy neodvratnost smrti a na druhé straně křečovité upínání na hmotnou existenci. Co z toho může vzejít? Nic jiného, než těžký, zoufalý a bezvýchodný smrtelný zápas. Nic jiného, než smrtelný strach před nebytím, kterému se člověk všemožně brání. Takový postoj však pouze prodlužuje jeho boj se smrtí, způsobuje těžký smrtelný zápas a bolestivou smrtelnou agonii. Každá minuta, kterou člověk ve svém křečovitém připoutáni na hmotný život získává se stává pouze další minutou jeho agónie.

Toto však rozhodně není smrt lehká a my o této závažné problematice mluvíme právě z toho důvodu, aby co nejméně lidí muselo prožívat cosi podobného.

Proto se nyní podívejme na druhý příklad a sice na člověka přesvědčeného, že smrtí život nekončí. Není vůbec důležité, jakého je tento člověk vyznání. Důležité je, že věří v pokračování života po smrti a tato jeho víra je opravdu reálná a tedy reálně ovlivňující jeho dosavadní život.

Pokud totiž člověk opravdu věřil, že smrtí život nekončí, ale dále pokračuje, musel si být vědom i určité zodpovědnosti, která se za tím skrývá a na jejímž základě bude od něj na druhé straně požadované zúčtování všech jeho činů. Velké účtování nejen za jeho činy, ale i za jeho slova a myšlenky.

Neboť skutečná víra v život po smrti je spojena se Spravedlností, před jejíž obličej jednou předstoupíme. Takové něco však od člověka doslova vynucuje určitou výšku morální a etické kvality jeho života. Člověk už totiž nemůže jednat nemorálně, nečestně, nespravedlivě, nelidsky a bez soucitu vůči ostatním když ví, že jeho pozemský život jednou skončí a on bude muset předstoupit před Spravedlnost, které se bude muset zodpovídat ze všech svých slov, myšlenek a činů.

Takový člověk sice užívá věcí hmotných, užívá svého pozemského života, avšak není k němu tak křečovitě připoután a požitky hmotného druhu nejsou pro něj jedinou prioritou.

V určitém smyslu stojí nad věcmi a má nad nimi nadhled protože ví, že všechno hmotné bude jednou muset zde na zemi zanechat. A proto nestojí o to, aby se kvůli hmotným a pomíjivým věcem vnitřně zatěžoval nečestností, nespravedlností, nelidskostí, sobeckostí a bezcitností. Neboť v hodině své smrti bude muset všechno hmotné zanechat zde na zemi a tam na druhý břeh si bude moci vzít se sebou jen svou čestnost, dobrosrdečnost, ušlechtilost, spravedlnost, lidskost a soucitnost. Hmotné totiž zůstane zde ve hmotě. Jedině to duševní, ty duševní kvality a hodnoty, které jsme se snažili žít zůstanou našim majetkem. Zůstanou pokladem našich duší, který nám nikdo a nic nemůže vzít. Ani smrt!

Jak bude tedy probíhat umíraní takového člověka? Bude více méně bezbolestné, protože duše dotyčného byla zvyklá na nadhled nad věcmi i nad životem. A proto i nyní, v hodině smrti bude mít určitý nadhled, a to dokonce i nad svou vlastní fyzickou smrtí. Bude si totiž vědom toho, že smrt je jen brána, přes kterou je třeba projít do jiné roviny bytí.

Takový člověk bude brát svou smrt jako přirozenou skutečnost, na kterou je připraven a počítá s ní. Jeho vnitřek, jeho duše proto nebude mít problém odpoutat se od umírajícího těla, trpícího bolestí. Duše takového člověka se tedy rychle odpoutá od svého těla, protože na něm až tak křečovitě nelpí. A z tohoto důvodu ani nebude pociťovat fyzické bolesti a strasti umírání své fyzické schránky.

Je však třeba podotknout, že u člověka, který je přesvědčen že smrtí život nekončí musí jít o skutečné, upřímné vnitřně přesvědčení. Vnitřní přesvědčení, jehož důsledkem byl čestný, spravedlivý a ušlechtilý život, jako i živé přesvědčení o reálnosti existence jiné roviny bytí, do které vstupujeme svou smrtí.

Na tom, jaký je náš nejvnitřnější pohled na život a jaká z něj vyplývá naše základní životní filozofie tedy záleží jakým způsobem bude každý z nás umírat. Tím totiž, co skrýváme v hloubce svého nitra určujeme, jaká bude naše smrt. Zda lehká nebo těžká. Zda to bude plynulý přechod do jiné roviny bytí, nebo bezvýchodná smrtelná agonie naplněna strachem pádu do propasti nebytí.

Člověk by proto měl snažit žít svůj život správně a naplňovat ho pravými hodnotami pokud chce, aby jeho smrt byla opravdu snadná a bezbolestná. Míra její bezbolestnosti totiž záleží do našeho životního příklonu ke skutečným hodnotám, jakož i od míry našeho přesvědčení o realitě existence po fyzické smrti.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Učme se poznávat Boží řeč!

Povinností a životní nezbytností každého dítěte je naučit se řeč svých rodičů. Dítě, které to nedokáže má velmi těžký život a není schopno zařadit se do normálního fungování společnosti.

Přesně stejným způsobem však lze vnímat i dospělého člověka, který zůstává po celý svůj život dítětem tohto stvoření. Tohto stvoření, které se mu přimlouvá jasnou a srozumitelnou mateřskou řečí svých zákonitostí.

Pokud však mluvíme o stvoření, nelze se samozřejmě nezmínit o jeho Tvůrci, přebývající vysoko nad svým dílem. Aby mohlo stvoření bezchybně samočinně fungovat, podřídil Tvůrce jeho chod svým dokonalým Zákonům, které jsou manifestací jeho Vůle. No a tato Vůle Tvůrce, čili Zákony univerza, představují konkrétní druh řeči, kterou jsou povinni zvládnout všechny tvory ve stvoření přebývající.

Ovládat tuto řeč, to znamená rozumět Zákonům univerza v jejich hmotné a duchovní rovině je tedy povinností každého člověka přesně stejně, jako je povinností dítěte naučit se řeč mateřskou.

Jak se však dítě, neschopné zvládnout mateřskou řeč nemůže plnohodnotným způsobem zapojit do života společnosti, z níž zůstává trvale vyčleněno, přesně stejně nemůže být plnohodnotným ani život člověka, neznalého fungování základních Zákonitostí univerza.

A tato neplnohodnotnost jeho bytí se projevuje prožíváním různých strastí, jako je nespokojenost, neporozumění, úzkost, nepochopení, bolest a strádání. Jde v podstatě o neschopnost dosažení čistého lidského štěstí a vnitřního míru.

Taková je žel každodenní, vnitřně i navenek prožívaná realita většiny současné populace. A na tom nemůže nic změnit ani mílovými kroky postupující materiální a technický pokrok, protože ani blahobyt, ani dostatek nemohou nikdy samy o sobě zaručit štěstí, mír a vnitřní naplnění. To totiž k lidem přichází pouze prostřednictvím poznání, pochopení a respektování duchovních a materiálních Zákonů univerza.

A tak se nám tedy na jedné straně zvedá životní úroveň s množstvím technických vymožeností, ale na druhé straně se neuvěřitelným způsobem množí bezohlednost člověka k člověku, chamtivost projevující se touhou po stále větších ziscích, nenávist obratně se skrývající za princip konkurenčního boje, zloba, nesnášenlivost, nespokojenost, selhávání vztahů v rodinách, v zaměstnání, v přátelstvích a mnoho, mnoho jiného.

Lidská neschopnost vniknout do pochopení Zákonů univerza a neochota naučit se řeč, kterou k nám srozumitelně a jasně promlouvá jejich Tvůrce utlačuje národy tisícerými způsoby. Lidé na vlastní kůži poznávají, že materiální prospěch a pravé štěstí jsou dvě naprosto rozdílné věci.

Jen se jednou zkusme zeptat lidí kolem sebe, zda jsou ve svém životě spokojení a šťastní. V naprosté většině případů nebude odpověď kladná, protože jiná ani nemůže být pokud člověk nepostavil svůj život, své myšlení a své jednání na znalosti fungování Zákonů universa.

A pokud někdo bude tvrdit, že je šťastným i přes jejich neznalost, půjde pak vždy jen o štěstí domnělé, trvající určitou kratší, nebo delší dobu, které se však musí zákonitě jednoho dne zhroutit jako dům bez pevných základů.

Ano, v naší společnosti se sice nachází množství lidí, kteří na základě vysokých příjmů a v zúženém, čistě materiálním pojetí života mluví o sobě jako o šťastných a spokojených lidech a na západ od našich hranic jsou to celé národy.

Ale může být člověk opravdu šťastný pokud ví, že kolem něho nemají mnozí ani na nejzákladnější lidské potřeby? Mohou být pravým štěstím naplněni obyvatelé ekonomicky vyspělých států, které prostřednictvím svého kapitálu uplatňují vůči ostatním národům principy tvrdého ekonomického kolonialismu? Mohou být opravdu šťastní a spokojení ti, kteří přehlížejí stále výrazněji se zvětšující propast mezi bohatými a chudými jen proto, že oni sami mají prozatím všeho dostatek?

Buďme k sobě upřímní a nazvěme takové štěstí pravým jménem. Je to sobectví! Bezohledný egoismus a chladné sobectví, kterým na sebe váže určitá skupina obyvatelstva nadmíru hmotných prostředků, daleko převyšujících nutnost zabezpečení lidsky plnohodnotného života, zatímco na druhé straně musí podobným způsobem vázány prostředky zcela logicky chybět celým skupinám lidí, kteří pak nemají téměř ani na přežití.

Ne, těmito slovy není míněna podpora komunistických ideálů, ale také nelze bezvýhradně podporovat ani společnost, vytvářející propastné rozdíly mezi jejími jednotlivými členy.

Žel podpora takových vztahů a praktik v rámci naší společnosti i ve vzájemných vztazích mezi národy je smutnou realitou dneška. A tato smutná realita je zase žalostným vysvědčením neschopnosti a neochoty poznávání Zákonů universa a stavění se proti nim.

Lidstvo nechce komunikovat se stvořením! Nechce se učit řeč, kterou se mu v jeho zákonitostech promlouvá. A tak zůstává stranou od jejich pochopení. Nicméně Zákony, fungující svým vlastním způsobem pak nevědomé lidstvo zraňují a tísní na každém kroku.

Člověk totiž odmítá přijmout s pokorou skutečnost, že i když vyrostl z dítěte v dospělého a samostatného člověka, stále zůstává dítětem stvoření. A tak, jak musí být každé dítě usměrňováno vůlí svých rodičů, která, rozprostíraje nad ním ochranná křídla, ho vede na jeho cestě životem, přesně stejně se má dát člověk vést Vůlí svého Tvůrce, který promlouvá všem tvorům řečí svých dokonalých Zákonů universa.

Jsou tedy pouze dvě možnosti. Nebo se naučit tuto řeč a stát se plnohodnotnými, jakými jsme už dávno měli být, nebo zůstat stát na samém okraji dění, jako děti neschopné naučit se mateřskou řeč. Jako děti vnitřně trpící, zraňováné a odstrkované.

Jedno známé přísloví, zvláště aktuální v dnešní době říká: Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem.

Základem plnohodnotného lidského života je tedy znalost rodné řeči, v našem případě řeči Zákonitostí ve stvoření, vyjadřujících Vůli Tvůrce univerza, na základě poznání níž bychom se konečně mohli stát plnohodnotnými lidmi.

Pokud bychom však ovládali byť sto světových jazyků, bez základního pochopení mateřské řeči stvoření ve kterém žijeme bude nám to pramálo platné, protože v tom nejpodstatnějším a nejdůležitějším zůstaneme stále nevědomí. Nevědomí a tím i neschopní najít jedinou cestu k míru, štěstí a plnohodnotnému životu na zemi.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Jak dosáhnout štěstí?

Každý člověk chce být šťastný. Existuje množství lidí, kteří o své vlastní štěstí vysloveně cílevědomě usilují. A přece je skutečného štěstí na zemi jako šafránu. A přece je to jev zcela výjimečný, přestože po něm touží a usiluje se o něj velmi mnoho lidí.

Jak je to možné? Proč je tomu tak? Co je toho příčinou?

Jsou mnozí lidé, kteří usilují o peníze doufajíc, že když je budou mít dostatek, přinese jim to štěstí. Ale žel, většinou jim to dlouhodobé štěstí vůbec nepřináší, protože při získávání peněz obvykle ztratí zdravou míru a dostanou se do začarovaného kruhu závislosti. Do závislosti zvané chamtivostí.

Mnozí lidé hledají zase vlastní štěstí v ponoření se do práce a v kariéře. To jim sice může přinést určité sebe uspokojení, ale nikdy ne ono hledané, trvalé štěstí.

A jsou zase lidé, kteří hledají štěstí v partnerském životě a v manželství. Žel, každé druhé manželství dnes končí většinou krachem a mezi těmi manželstvími, které vytrvají není mnoho takových, které by bylo možné považovat za opravdu šťastné a které by oběma partnerům poskytovaly to, co skutečně lze nazvat pravým štěstím.

A takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Kde se však skrývá a v čem spočívá tajemný a lidem nepoznaný recept na dosažení štěstí?

To velké a neznámé tajemství spočívá v poznání, že štěstí nelze paradoxně dosáhnout tím, že o něj budeme usilovat! Každému takovému lidskému úsilí se totiž pravé štěstí zdaleka vyhne!

Proč je tomu tak? Neboť v podobném úsilí se nachází velký kus osobního egoismu! A skutečné, pravé štěstí je neslučitelné s jakýmkoliv osobním egoismem. Je s ním neslučitelné, protože ono může být vždy jen vedlejším produktem. Vedlejším produktem našeho úsilí o správný život. O správný život naplněný úsilím o spravedlnost, čestnost, ušlechtilost, lidskost a dobro. Kdo usiluje o tyto hodnoty, kdo jim podřídí své jednání, svá slova, ba dokonce i své myšlení, ten žije správně a jako spravedlivá odměna za jeho správný život k němu zavítá štěstí.

Pravé štěstí je totiž odměnou opravdového života! Je samovolným a vedlejším produktem života, naplněného úsilím o dobro, spravedlnost, čestnost, ušlechtilost a lidskost. Jiné cesty k němu není!

V této skutečnosti zároveň spočívá logická odpověď na otázku, proč je na zemi tak málo opravdu šťastných lidí. Jednoduše proto, že jen málokdo ve svém životě usiluje vážně a cílevědomě o dodržování hodnot zmíněných výše. Jednoduše proto, že lidé se sobecky, ba někdy až "přes mrtvoly" egoisticky ženou za vidinou vlastního štěstí. Pro toto všechno pravého štěstí na zemi téměř není.

Jak funguje tento princip si můžeme ukázat na konkrétním příkladu:

Miliony lidí touží po partnerovi a partnerském soužití doufajíc, že jim to přinese štěstí. Nikdo v tom nevidí nic špatného, ovšem takové jejich přání je přece jen přáním osobního egoismu, který vidí v získání partnera a v partnerském soužití s ním především prostředek k dosažení svého vlastního, osobního štěstí. Takový druh touhy však štěstí nepřináší a proto i mnohé sňatky ztroskotávají. Nestojí totiž na pravém a zdravém základě, ale pouze na osobní egoistické touze po vlastním, osobním štěstí jeho účastníků.

Jaký ale má tedy být zdravý základ pro dosažení partnerského svazku, naplněného pravým štěstím? Tím zdravým základem je touha darovat sebe sama druhému. Touha udělat vše proto, aby byl náš partner šťastný. Oním zdravým základem šťastného partnerství je nemyslet na sebe, ale především na toho druhého. Jedině pak, pokud takto myslíme a jednáme k nám může přijít pravé štěstí, protože ono je vždy jen vedlejším produktem opravdového přístupu k životu. Pokud dokažme dávat, být lidskými a usilujícími o dobro, štěstí k nám přijde samo, aniž bychom o něj nějak zvlášť usilovali.

Kristus kdysi řekl: Kdo hledá svůj život ztratí jej! Kdo ale ztratí svůj život pro mne, nalezne jej! A právě tatáž zákonitost, právě tentýž druh logiky platí i ve vztahu k lidskému štěstí. Kdo totiž hledá pouze vlastní štěstí, nikdy ho nenajde. Kdo však sobecky nehledá pouze své vlastní štěstí, komu leží na srdci štěstí jiných, kdo dokáže sám sebe dávat druhým, kdo dokáže hledět především na dobro druhých, ten štěstí najde. K tomu přiletí samo od sebe! Toho bude trvale doprovázet!

Žijme proto svůj život tak, abychom se stali hodnými pravého štěstí. Žijme svůj život správně tím, že ho naplníme skutečnými hodnotami. Jestliže tento svět není šťastný znamená to, že lidé nežijí správně. Že ve svém životě opravdu vážně neusilují o dobro, laskavost, čestnost, lidskost, spravedlnost, ušlechtilost a takovýmto způsobem jsou pak na míle vzdáleni od správného života. A proto je od nich na míle vzdálené i pravé, velké a skutečné štěstí.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Spravedlnost existuje!


Člověka nelze násilím udělat šťastným, i kdybychom si to velmi přáli. Má totiž svobodnou vůli, která je darem od Stvořitele a která mu umožňuje svobodně se rozhodovat pro věci dobré, nebo špatné. S každým našim svobodným rozhodnutím je však spojena odpovědnost, které se nemůžeme zbavit. Ve stvoření totiž platí železný zákon: Co kdo zaseje, to také sklidí.

Každý člověk, který chce jednat ve svém životě správně by si měl být vědom této jednoduché Zákonitosti. Měl by pochopit její prostou logiku a na základě toho by se pak měl začít rozhodovat správně a správně jednat.

Lidé si totiž ničí životy a dělají nešťastnými sebe i jiných mnohdy ani ne proto, že by snad oni sami byli až tak špatní, ale především z nevědomosti a lehkomyslnosti. Nevědomost proto třeba nahradit poznáním. Poznáním o neomylných účincích Zákona zpětného působení, vyjádřeného slovy: Co kdo zaseje, to také nutně sklidí. Zákona, jehož působení se nemůže vyhnout nikdo z nás.

Pokud někdo seje svými city, myšlenkami, slovy a činy dobro, sklidí dobro. Pokud ale někdo seje svými city, myšlenkami, slovy a činy zlo, sklidí bezpodmínečně zlo a to buď v tomto svém životě, buď po své fyzické smrti na takzvaném druhém světě, nebo při svém opětovném pozemském vtělení, protože ve stvoření platí zákonitost reinkarnace.

Každý myslící člověk by si měl proto uvědomit, že právě Zákonem zpětného účinku je dokonale zabezpečena univerzální Spravedlnost pro všechny.

Pokud tedy někoho v současnosti potkává zlo, musí si být vědom toho, že musel nutně sám kdysi zlo sít a tudíž toto zlo se ke němu vrací zpět, jako důsledek jeho vlastního, nesprávného jednání.

Moudrý člověk pak dokáže přijmout účinky neomylné Spravedlnosti jako spravedlivou odplatu za své činy, kterou, pokud je právě takovým zralým způsobem přijata, je splacen jeho karmický dluh a smazána jeho vina.

Nemoudrý člověk bude naopak zlořečit na svůj nepříznivý osud, bude mluvit o nespravedlnosti, i když mu to v konečném důsledku i tak nemůže být k ničemu platné, protože účinky zmiňované, vyšší Spravedlnosti musí přijmout i on.

Pokud se to však děje bez pochopení, svým reptáním na osud si zase seje něco špatného, co se k němu časem opět určitě vrátí. Je to pak jeden velký koloběh utrpení, v němž navazuje jedno vlákno řetězu za druhým. A tento koloběh lze přeseknout pouze poznáním a přizpůsobením se univerzální Zákonitosti ukryté ve slovech - Co kdo zaseje, to také sklidí.

Člověk si musí uvědomit, že i když se k němu bude určitý čas vracet jím samým zaseto, minulé zlo, ale on už bude od chvíle poznání výše zmíněných zákonitostí vědomě sít pouze dobro, nakonec se jeho karma vyčerpá a jeho vina bude odpykána. Pak se k nám, podle Zákona - Co kdo zaseje, to také sklidí, bude vracet už jen dobro.

No a nakonec mi nedá nevzpomenout, že člověk, který jednou poznal a pochopil neoblomnost Zákona zpětného účinku se musí s hrůzou a bolestí dívat na současný, každodenní život kolem nás a na tu neuvěřitelnou lehkomyslnost a naivitu lidí, kteří doufají, že žádná vyšší Spravedlnost neexistuje.

Proto si žijí klidně a bezohledně tak, jak je to pro ně osobně co nejvýhodněji v domnění, že za své činy nebudou nikým bráni k odpovědnosti. A tak se stále více rozmáhá lež, podvod, okrádání, pomluvy, chamtivost, nepoctivost, prospěchářství, honba za ziskem, mocí nebo slávou, zvrhlost, smyslnost, vulgárnost, arogance, namyšlenost a mnoho, mnoho jiného.

Pokud však právě takové "hodnoty" velmi intenzivně každodenně sejeme, co asi budeme sklízet? Je opravdu hrozné na to byť jen pomyslet. V této souvislosti se vzhledem k hodnotovému žebříčku průměrného člověka dnešní doby neodbytně vnucuje jedno, jediné slovo, které bude představovat poslední tečku za nesprávným myšlením a jednáním lidí. Je to slovo "Apokalypsa"! Apokalypsa, o níž bylo tomuto lidstvu výstražně mluveno již před 2000 lety.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Duchovní poučení z nedávných komunálních voleb

Duchovní zákonitosti ovlivňují všechno a tedy i věci, o kterých bychom to vůbec nepředpokládali. A tyto skryté duchovní zákonitosti, mající hluboký dopad na celý náš život se projevují i v něčem takovém vysloveně světském, jako jsou komunální volby. No a protože duchovní zákony jsou skryté a neviditelné, jejich účinkem je podrobeno to skryté a neviditelné v nás. Čili naše myšlenky, naše city a všechny naše vnitřní pohnutky.

A právě z tohoto úhlu pohledu se podívejme na nedávné komunální volby, v nichž kandidovaly stovky zájemců na posty poslanců obecních a městských zastupitelstev, jakož i na posty starostů a primátorů. Při tomto enormně vysokém zájmu o pozice v samosprávě však vyvstává ona již zmíněná, velká a zásadní otázka a sice, jaké vnitřní pohnutky tyto lidi k tomu vedly? Zda opravdu bylo jejich jediným úmyslem hledět na zájmy svých voličů, nebo zda snad neměli úplně jiné úmysly? Zda snad nemysleli v první řadě na svůj vlastní prospěch? Zda nemysleli na svůj vlastní profit a to ať už finanční, nebo profit plynoucí z určité společenské prestiže? Znát tak vnitřek lidí, to by asi ty volby dopadly úplně jinak!

Ano, jsou to právě vnitřní a skryté pohnutky, které určují celkový charakter působení poslanců, starostů a primátorů ve svých funkcích po zvolení. Ty nejtajnější, skryté vnitřní pohnutky, které nemohl před volbami nikdo vidět se totiž i tak nakonec projeví během volebního období navenek, a to žel mnohdy negativním způsobem. Po čase se totiž zcela otevřeně a každému viditelně ukáže, jaké ve skutečnosti byly skryté úmysly dotyčných, když šli do voleb. A žel, jak už to bývá téměř pravidlem, ukáže se, že tyto úmysly nebyly nejčestnější. Že byly zištné a zaměřené především na svůj osobní prospěch.

V této skutečnosti se skrývá veškerá tragédie současného systému! Od nejvyšších řídících orgánů společnosti až po ty nejnižší je totiž zvykem jinak mluvit a něco jiného skrývat ve svém nejhlubším nitru. Je totiž zvykem na jedné straně hovořit o prospěchu společnosti, avšak na druhé straně v skrytosti myslet především na svůj osobní prospěch a na svůj osobní profit. A přestože do nitra lidí zatím nevidíme, to co tam skrývají se i tak nakonec časem vyplaví na povrch a na vnějším, reálném jednání dotyčného pak vidět, na co ve skutečnosti myslel a jaké byly jeho pravé záměry.

No a pak žel opět mnozí voliči poznají, že se zase dali oklamat hezkými řečmi, které sloužily pouze k zastření skutečných vnitřních úmyslů. No a následné působení takových lidí v jejich funkcích pak zcela logicky vyvolává pouze nevoli, nespokojenost a hněv.

Jaký společenský systém by tedy bylo třeba nastolit a jak to vymyslet tak, aby k podobným podvodům na voličích více nedocházelo?

V minulosti se to lidé snažili řešit změnou jednoho společenského systému na druhý. I u nás došlo nedávno k podobné změně, přičemž však žel i současný systém opět přináší spoustu nespokojenosti, rozčarování a hněvu.

Podstata problému totiž nespočívá ve změně společenského systému, ale právě ve změně vnitřního přístupu lidí, který je v každém systému tím rozhodujícím.

To tedy znamená, že pokud se onen skrytý vnitřní přístup lidí nezmění, nebude ani to nejdokonalejší společenské zřízení fungovat správně a ke spokojenosti všech.

Znamená to však zároveň, že současný společenský systém by vůbec nemusel být tak špatný, kdyby byly čestnější, spravedlivější a ušlechtilejší skryté vnitřní pohnutky lidí v něm. Neboť právě na kvalitě tohoto vnitřního přístupu lidí ke všemu kolem nich všechno stojí, nebo padá. V současnosti žel spíše padá!

Znamená to tedy, že jakoukoliv změnu k lepšímu nelze nikdy provést čistě zvenčí, ale vždy pouze zevnitř. Vždy jen prostřednictvím vnitřní, duševní proměny člověka!

Pokud tedy budou lidé již ve svém nitru klást důraz na spravedlnost a čestnost, pokud budou již ve svém nitru selektovat své myšlení a cítění tak, že si ponechají pouze to čestné a spravedlivé a zavrhnou to nečestné a nespravedlivé, pak se jistě všichni postupně začneme mít lépe.

Pokud však lidé ve svém nitru, na bázi svých citů a myšlenek nebudou podporovat pouze to čestné a spravedlivé, ale naopak rozvíjet to nečestné a nespravedlivé a vědomě s tím kalkulovat, může přijít byť i ten nejdokonalejší společenský systém, lépe nebude nikdy.

A tyto zákonitosti se netýkají jen lidí, usilující o posty v samosprávě, ale týká se to úplně každého z nás. Úplně každého právě na tom místě a v té společenské pozici, v jaké se on osobně nachází.

Ale vraťme se zpět k politice a k správě věcí veřejných a zkusme si definovat, jaký optimální vnitřní postoj by měly v sobě přechovávat lidé, kteří mají ambici působit v samosprávě. Tito lidé by si měli uvědomit, že vládnout neznamená nic jiného, než sloužit celospolečenskému dobru. Znamená to působit v zájmu toho nejširšího celospolečenského dobra!

Prosazování prospěchu určitých zájmových skupin, nebo dokonce prospěchu sebe sama nad prospěch celku a celospolečenského dobra je však morovou ranou dnešní společnosti! Je to jed, otravující společenský život, vzbuzující nevoli, hněv a rostoucí nespokojenost.

Nízký hodnotový systém lidí v politice devastuje tuto společnost! Devastuje ji nízký hodnotový systém celého obyvatelstva obecně, protože právě toto je základní platforma, z níž všechno vyrůstá.

Neboť z národa nízkých vnitřních hodnot může povstat pouze politická reprezentace nízkých vnitřních hodnot a následně právě tomu odpovídající kvalita společenského života, která tuto obecnou nízkost hodnot zcela viditelně odráží.

Žádný národ proto nemá právo nadávat na svou vlastní politickou reprezentaci na všech jejích stupních, protože ona je pouze odrazem jeho samého. Je zrcadlem jeho samého!

Jaké totiž vnitřní hodnoty v sobě národ nese, přesně takových vnitřních hodnot je i jeho reprezentace. Vždyť v podstatě ani jiná být nemůže!

Pokud se tedy nezmění právě tyto vnitřní hodnoty, pokud již na bázi svého myšlení a cítění nebudeme podporovat jedině to dobré, spravedlivé, čestné a ušlechtilé, pak se nezmění vůbec nic! Pak můžeme zvolit kohokoliv a měnit společenské systémy jakkoliv, vždy to bude pouze špatné a nikdy ne dobré.

Proto každý národ, který se chce mít lépe ať pracuje na vnitřní změně sebe sama. Pokud tak totiž neučiní, jeho vlastní politická reprezentace, která z něj vzejde, mu dá pak na vlastní kůži pocítit veškerou nízkost jeho vlastního, vnitřního hodnotového systému.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Vztah církevních věrouk k absolutní Pravdě

Kdo se chce dobrat k Pravdě, musí mít v první řadě odvahu. Odvahu nezaujatě zkoumat učení vlastního vyznání a také odvahu konfrontovat ho i s naukami jiných náboženství.

Takové hluboké zkoumání je založeno na tom, že pokud to, co vlastním je opravdu absolutní Pravdou, není se vůbec třeba bát žádné konfrontace. Naopak, podobnou konfrontací se může moje přesvědčení pouze utvrdit a moje víra pouze posílit.

Pokud ale nestranná konfrontace s jinými názory otřese tím, co jsem považoval za absolutní Pravdu, třeba si pak odvážně přiznat, že moje domněnka byla nesprávná a že skutečnou Pravdu je nutné teprve najít.

Zkusme se nyní z tohoto úhlu pohledu podívat na křesťanské církve. Ve svých začátcích stálo křesťanství v Pravdě a bylo skutečně světlem a požehnáním pro celou zem. Žel časem začalo být světlé jádro křesťanského učení stále více obalované různými lidskými názory a vylepšeními, až nakonec během staletí, to lidské téměř úplně potlačilo ono původně zdravé a správné.

Něco podobného se už jednou v dějinách stalo. Stalo se to s Mojžíšovým Zákonem, představujícím Boží Vůli, podle níž měl povolaný židovský národ žít.

Když totiž o několik staletí přišel na Zem Syn Boží, to původní zdravé a správně bylo již natolik překryté lidským, že tehdejší nejvyšší církevní představitelé už nebyli schopni poznat v Kristově nauce onu původní Pravdu, kterou jim kdysi dávno přinesl Mojžíš.

No a žel, přesně totéž udělali lidé i s učením Ježíše Krista. Člověk by proto měl být na velkém pozoru a měl by se snažit důsledně rozlišovat mezi původním Kristovým učením a různými církevními pravidly, dogmaty a nařízeními, které jsou pouze naukami lidskými. Takové důsledně rozlišování je velmi potřebné obzvláště proto, že to církevní paradoxně nejednou přímo popírá onu původní, čistou Pravdu, přinesenou Mojžíšem a později i Ježíšem.

Žel, nauky církví a skutečná Pravda jsou tedy mnohdy dvě naprosto rozdílné věci. Abychom si to dokázali, uveďme si konkrétní příklad:

Druhé přikázání říká: Nevezmeš jméno svého Pána nadarmo! To znamená, že pokud budeme někdy vyslovovat toto jméno, mělo by to být vždy s tou největší úctou a vroucností, s tím největším citovým zanícením, jakého jsme schopni. Takové vroucně citové vzplanutí, byť třeba jen krátké, může pak v síle vroucího citu vystoupit až k Božímu trůnu.

Jako protipól si však vezměme modlitbu růžence, ve kterém se Otec i Syn vzpomíná několik desítek krát za sebou v domnění, že čím více, tím lépe. Takový způsob modlitby je však sám o sobě nesprávný, protože při podobném, častém opakování jména Nejvyššího není člověku jednoduše možné vložit do každého z nich požadovanou vroucnost. Taková modlitba se pak zvrhává v mechanické, bezmyšlenkovité odříkávání, zbavené jakéhokoli citu.

Podobný druh modlitby bez citového zaujetí se tedy přímo příčí druhému přikázání, jakož i slovům Ježíše Krista: "Když se modlíte, neříkejte hodně jako pohané. Myslí si, že budou vyslyšeni pro svou mnohomluvnost. Nenapodobujte je! "

Co tedy dodat na závěr? Absolutní Pravda souvisí s křesťanstvím a to s původní, čistou Kristovou naukou. I současné křesťanství má k této Pravdě nejblíže ze všech světových náboženství. Tato Pravda však není totožná se stanovisky a učením žádné z mnoha křesťanských denominací.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Úvaha o posledním soudu

Poslední soud! Pojem spojující se s velkou knihou nejen křesťanského světa - s Biblí. Poslední soud! Spojení dvou slov, která nám při hlubším pohledu samy odhalí vlastní smysl. Pojem, znamenající výstrahu pro lidstvo na zemi.

Slovo "soud" značí vynesení rozsudku, určení trestu za předchozí provinění. Odplatu za něco, co bylo provedeno nesprávně. Ze slova "poslední" lze vyčíst, že těch dílčích a menších soudů již bylo pravděpodobně více. Jelikož ale navzdory všemu nedocházelo ke změně a k polepšení, vyvstala nutnost udělat konečnou přítrž trvale nesprávného jednání. Nutnost podrobit provinilce, v tomto konkrétním případě celé lidstvo velkému, rozhodujícímu a definitivnímu "poslednímu soudu".

Ale proč má být naše vzdělané, civilizované a kulturní lidstvo takto přísně souzeno? Čím se provinilo? Co takového špatného udělalo, nebo dosud dělá?

Podobné otázky nesvědčí o ničem jiném, než o velké povrchnosti v posuzování reálného života. Neboť žel pod vlivem na efekt vypočteného vnějšího lesku a zdánlivého pokroku přestali miliony lidí vnímat hlubokou vnitřní shnilost a dutou prázdnotu toho, co samo sebe klamně nazývá slovem "civilizace".

Copak je možné přenést se lehkomyslně přes ony dílčí "soudy", projevující se během celé lidské historie ohromným a mnohostranným utrpením milionů lidských bytostí, ať už formou válek, útlaku, vykořisťování, nebo jiných druhů krutosti člověka vůči člověku? Copak je možné přenést se lehkomyslně přes ony dílčí soudy, v nichž lidé nemilosrdně soudili a odsuzovali sami sebe?

Technický pokrok, mylně zaměňován s civilizační vyspělostí pouze korunoval a plně odkryl skutečnou, byť obratně skrývanou pravou tvář lidstva. V "moderním" 20. století zahynulo ve dvou apokalyptických válkách takové množství lidí, jaké jich bylo pobitých ve všech dosavadních válkách během celé historie lidstva! Hle, civilizace!

Pokud však je společenství lidí na zemi schopné ve vzájemných vztazích mezi sebou jednat takovým způsobem a to ze stále větší intenzitou, čeho se asi ještě dočkáme? Může být snad současný morální stav světového společenství zárukou, že se podobné věci už nebudou opakovat?

Žel, při pohledu na televizi, na internet a do novin, při poslechu rozhlasu, ale i běžných rozhovorů lidí velmi rychle ztratíme jakoukoliv iluzi o výši morálního stavu populace. Velmi rychle ztratíme jakoukoliv iluzi o tom, že by to v dnešní době už konečně mohlo být jiné. Je to smutné, ale morálně lidstvo ve skutečnosti téměř vůbec nepokročilo, nebo možná jen o velmi maličký krůček. V každém případě ani zdaleka ne tak, jak by mohlo.

Při kritickém pozorování lidstva se nás pomalu začne zmocňovat neodbytné přesvědčení, že někde tu musí být nutně nějaká skrytá a po tisíciletí stále přetrvávající tatáž chyba! Něco hluboko v jádru lidstva musí být zkažené! Zkažené a pokřivené do té míry, že navzdory strašlivým, ba až katastrofickým zkušenostem se nehledají pravé hodnoty a svět se i nadále tupě klaní opravdového lidství nedůstojné modle zisku!

Každý se pachtí za hmotou a chce mít stále více! Hromadění majetků, luxus a bezbřehé užívání si pestré škály požitků dává lidem egoisticky zapomenout na skutečný stav reálného života milionů, nacházejících se naopak v neuvěřitelné bídě a zoufalé materiální nouzi. Není snahy ani chuti hledat, najít a odstranit pravou příčinu, s trvalou pravidelností se opakujících, stále tragičtějších selhání lidstva, jejichž jednou z hlavních příčin je právě obrovská nerovnost mezi lidmi.

A přece nám už velmi dávno bylo jasně ukázáno, jak je třeba správně žít a do jaké podoby třeba upravit vzájemné vztahy mezi sebou. Už dávno nám bylo přece řečeno o principu lásky k bližnímu jako k sobě samému, který v praxi znamená, že nikdy nemáme druhým dělat to, co nechceme, aby druzí dělali nám samotným.

Jaký by byl dnes tento svět, kdyby lidé při všem co plánují provést zohledňovaly, jestli je to opravdu věc, která by byla i pro ně samotné akceptovatelná, pokud by se jich osobně dotkla? Jaký by byl dnes svět, kdyby se lidé naučili brát úplně stejný ohled na jiných přesně v takové míře, v jaké ho berou sami na sebe, nebo na své nejbližší?

Avšak proto, že lidé na jiných takový ohled nikdy nebrali a dosud neberou, právě proto mohlo být a může být na světě tolik bídy, bezohlednosti, surovosti, utrpení, sdírání a válek. Lidé prostě zavrhli vesmírný princip Lásky, jehož poznání nám přinesl Kristus. Po tomto principu vzájemné lásky jedněch vůči druhým dennodenně šlapou, nemilosrdně tím odsuzujíc jiných k bolesti, utrpení, strádání, bídě, hladu, či nedostatku.

Svou vzájemnou neláskou lidstvo samo sebe odsuzuje a nemilosrdně soudí. Nesčetné druhy a způsoby utrpení zažil již tento svět. Je to dlouhá a nekonečná série malých, dílčích soudů, v nichž jedni soudili a odsuzovali jiných. Soudů, ve kterých se soudilo a odsuzovalo na základě barvy pleti, na základě náboženského vyznání, na základě národní a etnické příslušnosti, na základě ekonomických a sociálních poměrů a ještě na základě mnoha jiných věcí.

A právě pro toto všechno přichází k lidem poslední soud! Poslední soud, jako konec jejich vzájemného odsuzování se! Poslední soud jako nevyhnutelný důsledek tisíců dílčích soudů, v nichž odsuzoval k utrpení jeden člověk druhého. Poslední soud jako definitivní konec všem starým praktikám a jako začátek nové kvality života, spočívající na principu vzájemné lásky.

Posledním soudem tedy to staré a zkažené skončí a to nové a lepší začne. Poslední soud bude totiž vzájemným oddělením dobrého a špatného, které dosud žilo pospolu. Bude oddělením dobrých od špatných. Oddělením těch, kteří mají předpoklady a jsou schopni žít na základě principů vzájemné lásky od těch, kteří toho schopni nejsou a nikdy se o to ani nesnažili. A tento den se blíží!

Popis toho, jakým způsobem onen soud proběhne a jaké hodnoty v něm budou považovány za rozhodující naleznete v následujících krásných, hlubokých a výstižných slovech:

Tehdy velký Soudce shromáždí všechny, jedněch po své pravici a druhých po své levici. A pak řekne těm, kteří budou stát po jeho pravici:

Pojďte ke mně vy všichni, kteří jste mě viděli hladového a dali jste mi jíst, kteří jste mě viděli žíznivého a dali jste mi pít, kteří jste mě viděli bez šatů a oblékli jste mě, kteří jste mě viděli v žalu a utěšili jste mě. Vy, kteří jste mě navštívili, když jsem byl nemocný, kteří jste mi pomohli v mé bídě, vzali jste na mě ohled a projevili jste mi soucit.

A tehdy oni udiveně řeknou: Pane, kdy jsme tě viděli hladového a dali jsme ti jíst a kdy žíznivého a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli bez šatů a oblékli jsme tě, kdy jsme tě viděli v žalu a utěšili tě? A kdy jsme tě navštívili, když jsi byl nemocný, kdy jsme ti pomohli v tvé bídě? Kdy jsme brali na tebe ohled a kdy jsme ti projevili soucit?

A on jim odpoví: Amen pravím vám, co jste udělali byť jen jednomu z mých nejmenších, mně jste učinili. A vykročí tito směrem k branám nového a lepšího života.

Pak se však obrátí k těm, kteří budou stát po jeho lavici a řekne jim:

Odstupte ode mne zlořečení, protože nedali jste mi jíst, když jste mě viděli hladového a nedali jste mi pít, když jste mě viděli žíznivého. Neboť jste mě nezaoděli, když jsem byl bez šatů, ani neutěšili, když jsem byl v žalu. Neboť jste mě nenavštívili, když jsem byl nemocný, ani jste mi nepomohli v mé bídě. Neboť jste nebrali na mě ohled a neprojevili se mnou soucit.

Tehdy oni zděšeni svolají: Pane, kdy jsme tě viděli hladového a nedali jsme ti jíst a kdy žíznivého a nedali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli bez šatů a nezaoděli jsme tě, kdy jsme tě viděli v žalu a neutěšili tě? A kdy jsme tě nenavštívili, když jsi byl nemocný, kdy jsme ti nepomohli v tvé bídě? Kdy jsme nebrali na tebe ohled a kdy jsme ti neprojevili soucit?

A on jim odpoví: Amen pravím vám, co jste neudělali byť jen jednomu z mých nejmenších, mně jste neučinili. A odejdou tito na cestu utrpení, končící jejich záhubou.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Kletba ustavičného mlžení Pravdy

Na své osobní cestě k Pravdě se musí člověk naučit dělit obrovské množství duchovních informací, které nás mohou přímo zahltit, do dvou základních kategorií. Na informace zásadního významu, mající rozhodující vliv na duchovní růst a na informace, nebo spíše zajímavosti, jejichž poznání, případně nepoznání nemá ve smyslu přímé cesty vzhůru téměř žádný význam.

A právě dnešní doba se vyznačuje přílivem nesmírného množství informací, tedy i duchovních, ve kterých se můžeme bez správného výběru přímo utopit a paradoxně, přece zůstaneme žízniví protože skutečné, osvěžující a občerstvující Pravdy v nich skoro vůbec není, nebo jen kde tu pár kapek.

Přebytek duchovních informací v dnešní době je však svědectvím pokřivenosti člověka, který chce dychtivě vědět stále více, přičemž sklouzává do povrchnosti a přehlíží to nejpodstatnější. Ty tisíce knih, nacházejících se na policích s esoterickou literaturou v knihkupectvích není v podstatě ničím jiným, než pomníkem lidské pýchy a domýšlivosti, které nejednou pouze matou vážně hledající a znemožňují jim najít skutečnou Pravdu, vyznačující se prostotou a jednoduchostí.


Jen se totiž hlouběji zamysleme nad skutečností, že velkému Tvůrci univerza stačily k vyjádření Jeho Vůle a požadavků vůči lidstvu dvě kamenné desky Desatera. Také po působení jeho Syna Ježíše zůstali čtyři útlé spisy evangelií, které spolu dohromady tvoří knížku nevelkého rozsahu.

Žel, pýcha a domýšlivost lidí zamlžily prostotu a jednoduchost Pravdy, přicházející ze Světla a v množství knih, výkladů a traktátů se nakonec tato Pravda ztratila.

Vzhledem k poznání povahy lidí však bylo takové něco ze ​​Světla předvídané. Bylo předvídané že tak, jak židé pod množstvím svých vlastních lidských rozumových "pravd" pohřbili Pravdu přinesenou Mojžíšem, že právě tímto způsobem jednou křesťané pod nánosem dogmat a teologické učenosti pohřbí čistý jas Kristovy nauky.

Jako jedna z velkých milostí byl proto ústy Krista zaslíbený příchod Ducha Pravdy. Osoby, která má lidem darovat v době největšího, jimi vytvořeného zmatku opět čistou a nezkalenou Pravdu. Má se tak stát třetí, poslední krát a tato Pravda bude představovat jedinou cestu ke Světlu. Cestu ven z bludiště falešných názorů, pojmů, dogmat, duchovních senzací a dezinformací, překážejících lidem v jejich skutečném duchovním vývoji. Hledat a najít tuto Pravdu, pochopit ji a naučit se podle ní žít je momentálně tím nejdůležitějším, co existuje v našem životě.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Pouze prázdné senzace ...


Mnozí, moderním způsobem duchovně hledající upadli do pokušení hladu po stále nových a zajímavějších informacích. Stali se sběrateli informací, kteří se snaží najít vždy něco nového a zajímavého, co by je upoutalo. A protože tam, kde je poptávka vzniká i odpovídající nabídka, zamořil i oblast duchovního snažení bulvár.

Duchovní bulvár, nabízející levné, povrchní a stále nové informace, jejichž jediným cílem je přilákání zájmu co největšího počtu posluchačů, čtenářů nebo příznivců. Děje se tak buď pro peníze, nebo pro uspokojení osobní ješitnosti lidí, hrajících se na vůdce. Tudy však cesta ke skutečnému vedení a pravému duchovnímu vzestupu nevede.

Skutečné vedení totiž nevzniká na základě honby za stále novějšími a zajímavějšími informacemi, ale pouze na základě prožívání toho, co je pravdivé a opravdu hodnotné. A k tomuto prožívání se můžeme dostat pouze tak, že se budeme snažit to pravdivé a hodnotné žít. Žít do takové míry, že se to stane součástí našeho uvažování a jednání.

To tedy znamená, že pravé a skutečné duchovní vědení k nám přichází pouze prostřednictvím žití pravdy a skutečných hodnot, nikoli prostřednictvím neustálé honby za novými a zajímavými duchovními informacemi. Na základě nich mohou být lidé pouze informováni, avšak pravé vědení jim chybí.

A oni to jasně cítí! Jejich duše je hladová a žíznivá, nicméně tento svůj vnitřní hlad a žízeň se snaží uspokojit pouze zvýšenou honbou za novými duchovními informacemi. Ne přednostně důrazem na vlastní, každodenní život, naplněný úsilím o pravé hodnoty.

No a jednou z najelementárnejších a nejpodstatnějších hodnot tohoto druhu je láska a úcta k bližnímu jako k sobě samému, projevující se tak, že se nikdy nesnažíme jinému člověku činit to, co bychom nechtěli, aby jiní činili nám.

Toto je základ a podstata! Na tomto stojí nebo padá náš skutečný duchovní vzestup a náš skutečný duchovní pokrok!

Dokonce se dá říci, že ten, kdo dokázal ve svém životě zrealizovat právě toto má z duchovního hlediska úplně všechno. A naopak, komu právě toto chybí a na toto zapomíná, ten i kdyby měl byť i všechno ostatní, nemá v podstatě nic.

Mnozí duchovně hledající, kteří se zapletli do osidel duchovního bulváru řeknou, že o potřebě lásky k bližnímu jako k sobě samému přece velmi dobře vědí. Ano, jsou to věci notoricky známé, ale velkou otázkou zůstává, nakolik se opravdu staly realitou našeho každodenního života? Nakolik to opravdu žijeme a podle toho se ve všem řídíme? A nezapomínáme snad pomalu pro moře těch všech ostatních duchovních informací právě na toto nejpodstatnější? Nedostává se to v našem vědomí a v zorném poli našeho vnitřního pohledu pomalu ale jistě někde do ústraní?

Protože však pravé duchovní vedení je podmíněno jedině naším životem podle skutečných hodnot, nikoli studiem knih a novými informacemi, protože pravé duchovní vedení je podmíněno snahou o dosažení skutečných hodnot v našem každodenním životě, proto nás to pravé a skutečné vědení stále obchází. To co zůstává jsou pouze povrchní, mělké a bezcenné informace, které nám nabízí duchovní bulvár jako náhradu za pravé vědení.

A protože to nejpodstatnější nebylo námi ještě dosud uvedeno do každodenní reality, je právě o této skutečnosti třeba neustále mluvit a neustále ji opakovat.

Kdo však právě toto říká, kdo neustále poukazuje na podstatu a kdo proto nehodlá zpříjemňovat jiným jejich volný čas novinkami a zajímavostmi, ten se žel nesetkává s velkou odezvou. Neboť pro člověka není dvakrát populární ani zajímavé neustálé nabádání k návratu k podstatě veškeré duchovnosti, která nebyla dosud v každodenním životě zrealizovaná.

Přitom však působí velmi paradoxně, když na jedné straně víme, nebo lépe řečeno jsme informováni o mnoha tajemstvích mezi nebem a zemí, jakož i o mnohých duchovních pravdách a souvislostech, avšak na druhé straně jsme do praktického života neuvedly ani ty nejelementárnejší základy.

Taková je žel holá pravda o lidech a o jejich duchovním "vědení". Proto velká čest každému, kdo odmítne být poplatný všeobecně rozšířenému trendu prázdné dychtivosti po duchovních senzacích. Každému, kdo si uvědomuje, že lidé chtějí pouze požadovačně "vědět" stále více a přitom neovládají ani "abecedu". Každému, kdo si hluboce uvědomuje, že na praktické uskutečnění těch najelementárnejších duchovních pravd se neustále zapomíná a proto dosud ani nemohly být nikdy zrealizovány v běžném, každodenním životě.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Paradoxy křesťanství: odpuštění hříchů!


Následující řádky předkládám lidem, kteří jsou schopni hlubšího a samostatnějšího zamyšlení: Křesťanské církve svorně tvrdí, že se Kristus na kříži obětoval za naše hříchy. Kdo proto Krista do sebe příjme a příjme i jeho oběť na kříži, budou mu jeho hříchy odpuštěny.

Je to však omyl, protože Kristus měl schopnost odpouštět hříchy už dávno před svým ukřižováním, které nebylo ničím jiným, než jeho vraždou. Tuto schopnost odpouštět hříchy nenabyl tedy až svým ukřižováním, ale vlastnil ji už dávno před tím. Jinými slovy řečeno, Kristova smrt na kříži nebyla nezbytnou k tomu, aby mohl lidem odpustit jejich hříchy.

Vždyť přece dávno před jeho ukřižováním se v evangeliích nacházejí slova o tom, jak jednou Ježíš řekl ochrnulému: "Tvé hříchy jsou ti odpuštěny."

A dále se tam píše: "Tehdy se mnozí nad jeho slovy pohoršily. Pán to viděl a řekl: "Myslíte si, že je snazší odpustit hříchy než říci vstaň, vezmi si své lůžko a choď? Ale abyste věděli, že Syn Boží má schopnost odpouštět hříchy, říkám tomuto ochrnulému: vstaň, vezmi si své lůžko a choď. "A on vstal a odešel, chvále Pána."

Kristus tedy mohl odpouštět hříchy už před svým ukřižováním, což ale znamená, že jeho ukřižování nemohlo být a ani nebylo obětí za odpuštění hříchů. Jeho ukřižování bylo vraždou a těžkým proviněním lidstva. Vůbec nebylo nutné k tomu, aby lidé dosáhli odpuštění svých hříchů skrze víru v oběť Ježíše Krista na kříži.

Člověk může dojít odpuštění hříchů pouze svou vírou v učení Ježíše Krista, přicházející od Boha. Vírou, která se živým způsobem projevuje tak, že se člověk snaží podle tohoto učení žít a přizpůsobit mu všechno své myšlení a jednání. Jedině v tom je skryta spása, ke které nám ukázal Kristus cestu svým Slovem.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Neznámá fakta o Mesiáši

Ježíš Kristus byl očekávaným Mesiášem. Jádrem jeho poslání však bylo přinesení Slova Pravdy, neboť pouze životem v souladu s tímto Slovem může člověk dospět ke spáse. Mesiáš však neměl zemřít, ale měl být židovským lidem a jeho duchovní elitou jako Mesiáš poznán a akceptován. Židovský národ měl přijmout jeho učení, žít podle něj a tak se stát zářivým vzorem národa, žijícího podle Zákonů Božích. Duchovní a následný pozemský vzestup by z něj udělal jeden z nejpřednějších národů světa, jehož příklad by s úctou a obdivem následovaly i ostatní národy. Takto to bylo chtěné.

Avšak od samého počátku svého působení se Ježíš potkával s nevolí a nepochopením duchovní elity židovského národa. Časem to přerostlo až v nenávist a Ježíš věděl, že mu usilují o život.

Poslání Mesiáše však vyžadovalo jeho osobní konfrontaci z celým židovským národem i z jeho duchovními vůdci. Všichni museli být konfrontováni s osobou Božího Vyslance. Měli dostat příležitost rozhodnout se, zda ho jako Mesiáše příjmu, nebo ne. Tato konfrontace byla jedním z vrcholných momentů Kristova poslání. Mělo k ní dojít během velikonočních svátků v Jeruzalémě. Tam se mělo rozhodnout, zda jej lid a duchovní elita příjmu jako Mesiáše, nebo ne.

Na základě nenávisti, kterou Ježíš cítil už samozřejmě tušil, jak jejich rozhodování dopadne, avšak splnění jeho pozemské mise vyžadovalo tuto rozhodující konfrontaci duchovních vůdců i celého židovského národa s jeho posláním Mesiáše.

Když o tom všem mluvil učedníkům a Peter se ho snažil zachránit, Ježíš ho odmítl jako pokušitele, protože on prostě musel jít do Jeruzaléma a podstoupit onen rozhodující krok.

V evangeliích můžeme číst, že když stál Kristus před veleradou, jednou z nejzásadnějších otázek byla přímá otázka, zda je Mesiáš - Boží Syn. Ježíšovou kladnou odpovědí byla duchovní elita židovského národa postavena před ono velké rozhodnutí a sice, zda ho jako Mesiáše přijme, nebo ne. Rozhodli se tak, jak se rozhodli a jak i sám Ježíš předpokládal. Avšak v splňování svého poslání jim musel dát k tomuto rozhodnutí příležitost.

V Jeruzalémě byl během svátků velikonoc také shromážděný téměř celý židovský národ a když dal nakonec Pilát předvést Ježíše před lid měl opět celý židovský národ možnost rozhodnout, zda ho vydá na smrt, nebo ne. Zda se postaví za Pravdu, nebo proti ní. Národ měl v této chvíli dokonce i možnost zvrátit rozhodnutí velerady. Žel masy se rozhodli tak, jak se rozhodli. Jejich rozhodnutí je těžko pochopitelné zvláště proto, neboť při Kristově příchodu do Jeruzaléma ho jako Mesiáše skutečně vítali a teď najednou tytéž masy křičeli: ukřižuj!

Ježíšova smrt nebyla nutná, nebyla plánována ani chtěná! Vše se mohlo vyvíjet úplně jinak, kdyby byl židovský národ přijal Krista jako Mesiáše. Tento svět by byl dnes jistě zásadně jiným.

Ježíšova vražda a jeho následné zmrtvýchvstání bylo druhou, nouzovou variantou, vynucenou lidskou zlobou která usilovala, aby jeho poslání bylo znemožněno a upadlo do zapomnění. Proto musely být Světlem na zemi hledané jiné cesty.

O tom že Kristova smrt nebyla Vůlí Nejvyššího svědčí důsledky, které to mělo pro židovský národ. Pokud by ho totiž židé přijali jako Mesiáše, mohli pod jeho vedením vybudovat Boží království na zemi. Mohly se stát živým vzorem národa, který žije podle Zákonů Nejvyššího. Vzorem, který by následovaly i jiné národy jak již bylo zmíněné na začátku.

Vraždou Mesiáše se však tento národ zpronevěřil svému poslání. Byl proto Hospodinem zavržen, čehož důsledkem bylo to, že zanedlouho po Kristově smrti přestal jako národ prakticky existovat. Byl tvrdou pěstí rozprášen mezi ostatní národy světa, mezi nimiž byl po celá dlouhá staletí pouze nezvaným cizincem. Takto by se přece Hospodin nikdy nezachoval ke svému povolanému národu, kdyby byla Ježíšova smrt dílem vykoupení a na Golgotě se stalo to, co bylo Vůlí Nejvyššího.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Boj dobra se zlem

Dobro a zlo! Na kterou stranu se přiklonit? Každý z nás zná bez zaváhání ihned správnou odpověď. A přece většinu lidí jaksi stále více přitahuje to špatné. Pokud ne přímo tím, že by se oni sami vydali na cesty zla, tak určitě nepřímo tím, že se dostatečně vážně, silně a intenzivně neusilují k dobru. Že v tomto směru zůstávají vlažnými.

Zlo je temnota a dobro je světlo! A temnota může houstnout pouze tam, kde není světlo. Kde však září světlo a nabírá na stále větší intenzitě, tam nemá temnota šanci. Je to nanejvýš prostá a jednoduchá zákonitost.

Zlo tedy může pronikat vším na zemi jen proto, že v lidech není vážného úsilí o dobro. Temnotě se totiž může dařit pouze tam, kde světlo nesvítí dostatečně silně. Příčinou existence všudypřítomnosti zla, které lidi na zemi tísni a znepříjemňuje jim život je to, že právě tito samí lidé nikdy s vážným nasazením a nanejvýš důsledně neusilovali o konání dobra. Neboť pokud by se sami stávali světlým a šířily by světlo kolem sebe, temnota a zlo by přece neměli žádnou šanci se přiblížit. Odpudilo by je to tak, jak světlo odpuzuje tmu.

Při zběžném surfování na internetu může člověk spatřit a poznat ty nejfantastičtější formy zla, které proniká tímto světem. Může vidět mrtvoly civilistů, roztrhaných střepinami v ulicích měst na východě Ukrajiny. Může spatřit popravu dvanáctiletých dětí v Sýrii, nebo trest za čtení Bible v Saúdské Arábii - ruku rozsekanou tak, že se po takovém zákroku stává nepoužitelnou. Může se dozvědět o lékařce v Číně, která vylákala dítě na opuštěné místo, vyloupla mu obě oči a vyňala z nich rohovky na prodej. Může s dozvědět o povinném drogovaní amerických vojáků nasazených v bojových operacích, z nichž většina se po skončení aktivní služby stává psychiatrickými pacienty. Může se dozvědět o tisícerých jiných zvrácenostech, o kterých neměl ani ponětí, že vůbec existují.

Ano, propastné jsou hlubiny zla, které proniká tímto světem. Člověk na to hledí a je z toho zděšen. Ale to je tak všechno! Všechno skončí pouze u konstatování zla a při zděšení se nad jeho projevy. Dále jako potud se už průměrný člověk nikdy nedostane! Už se nedostane k tomu, aby se nad tím hlouběji zamyslel a vyvodil z toho ve vztahu k sobě samému nějaké důsledky. Důsledky v tom smyslu, že by si položil otázku: co mohu já osobně udělat proto, aby bylo na světě lépe?

Ano, většina lidí se omezuje pouze na konstatování zla a své rozhořčení nad ním, avšak bez toho, že by začaly hledat cesty, jak by oni sami mohli přispět k tomu, aby se věci zlepšily. Aby to všechno bylo jiné. Lidé ve své pohodlnosti totiž velmi rychle najdou sebaospravedlňujúci argument spočívající v tom, že přece oni sami jsou příliš nepatrnými na to, aby mohly něco změnit. Že jsou příliš malí a bezvýznamní a zlo příliš rozbujelé a velké na to, aby oni osobně mohli nějak přispět ke změně světa k lepšímu.

V takovém postoji se však skrývá vina! Vina za zlo, které se bez odporu rozmáhá po zemi. Vina proto, že zlu se nechává volné pole působnosti. Neboť člověk, vnímající zlo a jeho projevy, které ho obklopují zůstává vlažným, apatickým a pouze nečinně přihlížejícím. A právě takový postoj umožňuje bujení zla!

Člověk by však měl reagovat úplně jinak! Měl aktivně odpovědět vlastní, stále silnější touhou po dobře a po tom, aby on sám byl lepší. Na neúnavnost zla, jehož projevy vidí bujet kolem sebe by měl reagovat vlastní neúnavností a odhodlaností v konání dobra. Na houstnoucí tmu přece reaguje každý normální člověk tak, že zapálí světlo. Zapálí a svým příklonem k dobru neustále rozšiřuje světlo v sobě a kolem sebe.

Zlo, které vnímáme má být tedy pro nás zvýšeným impulsem k tomu, abychom konali dobro! Abychom se ještě silněji sami upnuli k dobru a rozvíjeli jej! Jedině tím přispějeme k tomu, aby bylo na zemi více světla. A čím bude více světla, tím bude méně temnoty, čili zla.

Pokud tedy člověk vidí zlo, jak ustavičně bují má se mu to stát popudem k ještě většímu zvíšení vlastního úsilí o dobro. Bujení zla se pro nás musí stát popudem k zesílení dobra. Pokud totiž budeme takto konat, dobro nakonec zvítězí!

Pokud ale zatím vítězí zlo znamená to, že naše úsilí o dobro není dostatečné! Že jsme v něm vlažnými a svou lhostejností mu přenecháváme prostor. V tom spočívá naše vina! V tom spočívá naše míra odpovědnosti za katastrofální stav výšky morální úrovně naší civilizace.

Vladimír Visockij kdysi řekl: Pravda jednou určitě zvítězí, ovšem jen tehdy, když dokáže totéž co lež.

Vzhledem k našemu tématu můžeme jeho slova parafrázovat takto: Dobro jednou určitě zvítězí, ovšem jedině tehdy, když dokáže totéž co zlo. Když neúnavnost, s jakou se dnes na zemi rozmáhá zlo bude nahrazena stejnou neúnavností a neutuchající odhodlaností v konání dobra.

Takovýmto způsobem je tedy třeba dívat na zlo, se kterým se setkáváme. Třeba se na něj dívat jako na impuls k našemu zvýšenému úsilí o dobro.

Konstatování zla a nadávání něj je totiž tolik jako nic! U piva, v autobuse, ve vlaku a ještě na mnoha jiných místech může člověk často slyšet, jak lidé nadávají na zlo, které se jich dotýká. A tím to pro ně i končí. Uleví si a to jim stačí. Nechápou, že pokud se oni sami nevydají na cestu k dobru, svou lhostejností pouze podporují rozpínání zla, které jim ničí a znepříjemňuje život.

To, jaký bude život na zemi má tedy každý z nás ve vlastních rukách. Každý z nás se totiž mírou svého vlastního příklonu k dobru může stát světlem, které potlačí sílící temnotu. Pokud to však neuděláme, temnota nás nakonec spolkne! Zhltne nás samotných i celý svět a udusí všechno světlo na této zemi.

Člověče, zaměř se proto k dobru se vší silou své bytosti. Ať jsou jedině dobru, ušlechtilosti a spravedlnosti podřízeny všechny tvé myšlenky a slova. Člověče, staň se služebníkem světla! Staň se bojovníkem světla, které nakonec porazí temnotu a zlo na této zemi.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Nejdříve hodnoty, pak chléb!

Jsou lidé které popuzuje, když se jim říká o vyšších hodnotách. Když se jim říká o tom, že úsilí každého člověka by mělo být trvale zaměřené k dosahování a realizování těch nejvyšších duchovních a morálních hodnot. Popuzuje je to ne proto, že by snad byli docela špatní, ale proto, že je život příliš bije. Neboť jsou nuceni každodenně bojovat téměř o holé přežití a ve svých starostech, ve svém pracovním nasazení a existenčním strachu nemají čas ani chuť zabývat se podobnými "hloupostmi".

Takových, životem těžce zkoušených lidí je dnes hodně. Je velmi mnoho lidí, kteří mají podle jejich vlastního názoru příliš těžký život na to, aby se mohli nějak vážněji zaměřit na realizování vyšších hodnot ve svém životě.

Ale pozor! Tito lidé, a vůbec všichni lidé by měli vědět, že život kolem nás, že vnější poměry ve kterých se nacházíme jsou jen zákonitým odrazem hodnot, kterým žijeme a které uznáváme! Nefunguje to tedy tak, že se nejprve musíme snažit, abychom se měli lépe a až potom, když se už lépe mít budeme si najdeme čas a chuť na něco takového, jako jsou vyšší hodnoty.

Je to ale úplně naopak! Jedině příklon lidí k vyšším hodnotám, jedině jejich snažení o ty nejvyšší duchovní a morální principy může přivodit zlepšení jejich života! A všude tam, kde takového úsilí není, všude tam, kde bylo blahobytu a prospěchu dosaženo nějakým jiným způsobem, třeba lží, podvodem, nečestností, nemorálností, bezohledností, či zneužíváním jiných, všude tam nebude mít takový blahobyt dlouhého trvání a dříve nebo později to začne jít od desíti k pěti. Vždyť přesně takto je tomu i v případě současného společenského systému, kterému chybí úsilí o ty nejvyšší duchovní a morální ideály, čehož důsledkem je velký všeobecný úpadek nazvaný slovem krize.

Už Kristus jasně pojmenoval tento problém a poukázal na tuto zákonitost slovy: Netrapte se tím, co budete jíst, co budete pít a čím se budete oblékat. Hledejte především hodnoty království nebeského a vše ostatní se vám přidá!

Pokud si přeložíme tato slova do jazyka dnešní doby znamenají asi tolik, že výška hodnotového systému člověka souvisí přímo úměrně s jeho příznivými nebo nepříznivými životními poměry. Znamená to, že pokud se člověk začne snažit o naplňování těch nejvyšších morálních a duchovních principů, dostane se mu všeho, co ke svému důstojnému životu potřebuje.

Ale také to zároveň znamená, že pokud by dokázal dosáhnout čehokoliv, ovšem za cenu popření vysokých morálních a duchovních principů, takový člověk nebude nikdy v pravém slova smyslu šťastný a časem se mu i jeho životní jistoty začnou ztrácet. A nakonec o ně v mnoha případech i přijde.

Uvědomme si už jednou konečně, že život, který jsme nuceni prožívat je odrazem výšky hodnot, které žijeme! Uvědomme si, že výše našich morálních a duchovních ideálů určuje a přímo formuje vnější poměry, ve kterých jsme nuceni žít.

Mnozí přece tvrdí, že i současná krize je krizí hodnot. To není jen nějaké klišé, či řečnický zvrat. To je doslovná pravda! Neboť úpadek vysokých duchovních, morálních a lidských hodnot s sebou zcela zákonitě přináší i úpadek hmotný. A to se nyní děje!

Zastavení velké celosvětové krize spočívá v pochopení a zrealizování této zákonitosti. Spočívá v pochopení, že prohlubující se úpadek není již možné zastavit žádnými politicko ekonomickými opatřeními, ale jen přiměřenou snahou lidí i celé společnosti o velké morální, duchovní a lidské pozvednutí.

Úsilí o hodnoty "království nebeského", o ideály vysokého morálního, lidského a duchovního druhu, takové úsilí však žel dnes absolutně chybí. Proto přichází úpadek! A spolu s ním ještě více nečestnosti, chamtivosti, sobectví, bezcitnosti a nelidskosti, protože každý se snaží urvat si se zmenšujícím se koláče co nejvíce sám pro sebe. A tím se úpadek ještě více a ještě rychleji prohlubuje.

Do tohoto velkého všeobecného marasmu však znějí zásadní Kristova slova, na které málokdo z lidí bere zřetel: Proč se tak staráte o to, co budete jíst, co budete pít a čím se budete oblékat? Proč vám honba za hmotným prospěchem stravuje všechny vaše životní síly? Hledejte přece hodnoty království nebeského a vše ostatní se vám přidá! Hledejte a naplňujte ty nejvyšší lidské, morální a duchovní ideály a všechno ostatní dostanete navíc!

Mezi ty nejvyšší duchovní, morální a lidské hodnoty, o které je třeba usilovat patří čestnost, spravedlnost, dobrota, lidskost, soucit, ušlechtilost a čistota myšlení. A patří sem i touha po poznání a naplňování smyslu vlastního bytí.

Kdo tedy postaví snahu o tyto principy na první místo ve svém hodnotovém žebříčku, kdo na ně bude myslet víc a zabývat se nimi alespoň v té míře, v jaké se zabývá starostmi o své hmotné zabezpečení, tomu se všechno ostatní přidá. Tomu se dostane přesně tolik, kolik potřebuje ke svému důstojnému životu na zemi. Neboť vysoké hodnoty, ke kterým se upnul mu pozitivním způsobem urovnají jeho životní cestu. V poznání této zákonitosti je skrytý prospěch každého jednotlivce i každé společnosti, která to pochopí a začne se podle toho řídit.

Avšak v neznalosti této zákonitosti a v její odmítání je skrytý úpadek! Úpadek každého jednotlivce, který o to nedbá i každé společnosti, která to ignoruje.

No a na závěr ještě odpověď na důležitou otázku, jak je tedy možné, že se nejednou výborně daří takovým lidem, kteří žádné vysoké hodnoty neuznávají?

Hledejte hodnoty království nebeského a všechno statné se vám přidá - říká Kristus. O to, co nám mělo být přidáno až na základě našeho života podle vysokých hodnot, o to lze samozřejmě usilovat i jiným způsobem. To si lze vydobýt i jinak! I nespravedlností, nečestností a lží! I bezduše hmotným životním snažením!

Nicméně mezi to ostatní, co bychom při našem správném postoji dostali přidáno nepatří pouze věci hmotné, ale i duševní harmonie, vyrovnanost, klid, štěstí a vnitřní naplnění. Toto už ale nelze získat jinak! Ani nespravedlností ani nečestností ani lží! Ani bezduše hmotárskym životním snažením!

Proto rozervanou, neklidnou, nenaplněnou a nešťastnou musí navždy zůstat duše každého člověka, který neusiluje o vysoké morální, lidské a duchovní principy. Takový člověk si totiž může vydobýt jen to hmotné, ovšem pravému, velkému a skutečnému štěstí zůstane navždy vzdálený. Jeho duše zůstane navždy žíznivou, hladovou a nenaplněnou. A takový člověk se ve své zmatenosti většinou ještě více upne na získávání hmotného prospěchu v naději, že právě jím utiší štvavých neklid vlastní duše.

Nenechme se proto mýlit demonstrací vnějšího blahobytu, úspěchu a dostatku, o jakou dnes není nouze. Je to všechno jen prázdná vnější fasáda, pokud za tím není úsilí o naplňování vysokých morálních a duchovních hodnot. Je to pouze vnější póza, za kterou se skrývá prázdná, nenaplněná a rozervaná lidská duše.

Neboť jediná cesta k pravé plnosti lidského štěstí spočívá v již zmíněných Kristových slovech: Pokud budete hledat hodnoty království nebeského, pak se vám všechno ostatní v hojné míře přidá.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.