Diskuze Diskusia o hlbších pravdách

Matrix! Hodnotný film s hlubokým a silným poselstvím

Nedávno jsem opět viděl známý kultovní film Matrix. Jeho skryté poselství nám má všem určitě co říct, jenom ho třeba správně dešifrovat. A právě o toto dešifrování se nyní pokusme, abychom také my nemuseli celý svůj život prožít pouze jako ozubená, nevědomá kolečka v iluzorní realitě matrixu, předstírajícího skutečný život, zatímco skutečnou, nedůstojnou realitou je realita našeho zotročení.

Dříve ale, než začneme mluvit o filmu je potřebné zdůraznit, že každý spisovatel, nebo v našem případě scenárista se ve své tvůrčí inspiraci vždy vnitřně napojuje na určité jemnější úrovně univerza, odkud čerpá. A podle charakteru toho, o čem píše, ale také podle charakteru své vlastní osobnosti a povahy se lze napojit buď na úrovně vyšší, nebo na úrovně nižší. V případě scénáře toho filmu šlo o napojení vyšší, ale žel, konečná podoba byla výrazně zkreslená a příliš zmaterializovaná. Ale i přesto má film přece jen značnou hodnotu.

Jeho děj probíhá v post apokalyptickém světě. Nad lidmi zvítězili stroje a zotročili je. Uvedli je do stavu jakéhosi hybridního spánku, poskytují jim základní výživu a čerpají z nich pro sebe biologickou energii. A tyto živé lidské baterie prožívají během svého hybridního spánku určitý snový stav, který vnímají jako realitu. Je to však jen neskutečná, stroji uměle vytvořená realita matrixu. Je velmi podobná životu, jaký žijeme my dnes. Dokonale totiž simuluje iluzi skutečného života se všemi jeho starostmi, prací a užíváním si.

Vítězství strojů by bylo dokonalé, kdyby neexistovala skupina lidí, kterým se podařilo pochopit, jak se věci mají. Kterým se podařilo odpojit z hybridního spánku a kteří začali usilovat o likvidaci matrixu. Ze skutečné reality do něj pronikají pomocí počítačových programů a jejich vůdcem je Morpheus.

Morpheus se dozvěděl, že v matrixu žije vyvolený, který ho je schopný zničit a začal ho hledat. Tak našel Nea, hlavního hrdinu. Odpojil ho od matrixu, probudil do skutečné reality a začal ho připravovat na jeho rozhodující boj.

Časem ale došlo k tomu, že strážcům matrixu, takzvaným agentům, se podařilo zajmout Morphea a mučením z něj chtěli dostat přístupové kódy k ráji, aby mohli zničit těch pár lidí, žijících ve skutečné realitě a tím pádem dovršit absolutní nadvládu strojů nad lidstvem.

Neo, spolu se svou přítelkyní Trinity se rozhodnou Morphea osvobodit, což se jim také podaří. Morpheus a Trinity uniknou z matrixu do skutečné reality, ale Neo to už nestihne. Zůstává v něm uvězněn a musí bojovat s agenty. Ti ho nakonec zastřelí.

Neo umírá ve svém fiktivním těle v matrixu, ale zároveň umírá i ve skutečné realitě. A ve skutečné realitě stojí při něm Trinity, která se do něj zamilovala a líbá ho na rozloučenou. Avšak její polibkem z lásky se Neo probouzí k životu a zároveň se probouzí k životu také v matrixu. Agenti to zpozorují a začnou do něj střílet. Silou lásky však Neo vítězí nad strojovou realitou matrixu. Gestem ruky zastavuje letící kulky, zničí agenta Smitha a snová realita se začne rozsýpat ...

Tolik k ději filmu. Kdo ho viděl, musí vytušit určitou zvláštní souvislost s naší současností. Pokusme se tedy nyní ozřejmit tuto souvislost a ukázat si, jak to s námi samými opravdu je.

Hlavní poselství filmu je prosté a jednoduché: realita, ve které žijeme a která je pro nás absolutně vším je v podstatě jen jakási dočasná iluze. Není to skutečná, pravá, věčná a autentická realita. Je jen cosi jako materializovaná iluze, za kterou se skrývá realita skutečná.

"Kdo se dívá ven, vidí iluzi! Kdo se dívá dovnitř, vidí skutečnost", říká dávná indická moudrost. Skutečná realita, ta věčná, pravá, trvalá a nehynoucí je tedy realitou nitra! Realitou srdce! Realitou ducha a realitou citu! To je skutečnost, ve které žije naše nejvnitřnější "já"! Naše nejhlubší, duchovní, nejvnitřnější "já"! To jsme ve skutečnosti my samotní! Skutečná pravda bytí je tedy pravdou ducha, v níž žije a přebývá naše pravé "já".

A toto naše pravé já, podobně jako ve filmu Matrix, sní sen iluze hmoty. Sní sen iluze těla. Sen iluze materiálních tužeb, žádostí, potřeb, vášní a všech obrovských možností hmotného světa. To je pro nás realita, která se nám stala vším. Považujeme to za to jediné, co můžeme od života očekávat, ale ve skutečnosti jde jenom o materiální iluzi reality matrixu, ve které jsme se svým mylným a omezeným nahlížením na svět sami uvěznili.

Tak jsme se stali bytostmi, plně zotročenými hmotným světem. A toto naše zotročení se projevuje falešnou hodnotovou hierarchií, kterou jsme si vytvořili na základě své fatální záměny snové reality hmoty za pravou realitu ducha. Našimi nejvyššími hodnotami se totiž staly jedině hodnoty hmotné.

Mít, vlastnit a užívat si! Peníze, majetky a moc! Pozemská sláva a velikost!

Důsledkem těchto "hodnot" je však nárůst bezohlednosti, chamtivosti, podvodu, nečestnosti a všech ostatních negativních vlastnosti, které z naší zmatené hodnotové hierarchie nevyhnutelně pramení. Žijeme proto ve světě zla, který vznikl z naší záměny iluze za skutečnost.

A tato, námi samými vytvořena iluze výlučnosti materiální reality a falešných hodnot z ní plynoucích způsobuje lidem mnoho bolesti, nepříjemností, stresu, nepohody, konfliktů a utrpení. V tomto hodnotově zvráceném světě se často daří lidem bezcharakterním, bezohledným a nepoctivým, kteří vytvářejí ze země peklo. Tito lidé osobně profitují z matrixu a proto se ho snaží udržet. Proto podporují komerční plytkost a tupý materiální konzum. Proto podporují zvrácenost, drogy, násilí a hazard. Obyvatelstvo totiž musí být plně pohlceno tím, co jim matrix nabízí, aby z něj nikdy nenašlo cestu ven.

Jsou ale mnozí, kteří vnímají a tuší, že materiální realita nemůže být vším. Že musí existovat i něco jiného a hlubšího. Tito lidé začínají tušit iluzi a klam dočasné materiální reality matrixu a její pomýlených hodnot. Začínají tušit, že vše může být jinak, podobně jako Neo, hlavní hrdina filmu.

A přesně toto jsou lidé, kteří se svým vnitřním tušením stávají připravenými na odpojení od matrixu. Proto bývají kontaktováni ze strany skutečné reality. Ze strany skutečné pravdy! Pravdy ducha, srdce a citu! Jsou vnitřně oslovení a mají, podobně jako Neo možnost rozhodnout se, zda chtějí zůstat nadále v matrixu, nebo se chtějí konečně probudit do skutečné reality.

Pokud se rozhodnou pro skutečnou realitu, poznají pravdu. Pravdu o dočasné iluzi matrixu materiálního světa a s ním spojených, nízkých, materiálních hodnot. Pravdu o pravém světě bytí ducha, v němž vládnou pravé a vznešené hodnoty, jakými je spravedlnost, lidskost, čestnost a dobro. Jedině toto je totiž to věčné, pravé a skutečné! Vše ostatní je jenom omyl, který zotročuje člověka.

No a vrcholným momentem filmu, ale také celého našeho života jako takového je poznání všemocné síly lásky. Poznání, že zlomit iluzi matrixu je schopna jedině láska. Láska k pravdě, láska k člověku, láska k dobru, láska k spravedlnosti a láska k Bohu. Jedině silou lásky k pravým hodnotám bytí může každý z nás zvítězit nad matrixem! Nejdříve sám v sobě a sám za sebe, čímž se stane vyvoleným, podobně jako Neo.

Vyvoleným k tomu, aby také on bojoval s matrixem a porazil ho! Ale ne zbraněmi, jako ve filmu, ale silou rozvíjení dobra, spravedlnosti, čestnosti, ohleduplnosti a duchovnosti. Čím více člověk takovým bude, tím více bude otřásat iluzí matrixu jedinečnosti dočasné reality hmoty a také všemi, s touto iluzí spojenými, nízkými materialistickými hodnotami.

Až nakonec, při dostatečném množství ve skutečné realitě ducha ukotvených lidí, bojujících proti materiální zvrácenosti pseudo hodnot matrixu prostřednictvím rozvíjení skutečného dobra a ctností dojde k tomu, že iluze padne. Že padne iluze výlučnosti hmoty a lidé poznají realitu takovou, jaká ve skutečnosti je. Poznají realitu ducha, srdce a dobra, která je jedinou pravou realitou.

Současnou, falešnou, pomýlenou a pokřivenou realitu výlučnosti matrixu materialistické reality pak vystřídá pravá realita pravdy ducha, citu, lidskosti, spravedlnosti a ušlechtilosti. Ta nově a na svůj vlastní obraz zformuje i materiální svět tak, že se v něm všechno stane skutečné a pravdivé.

Je tedy na nás, dokdy zůstaneme věřit iluzi matrixu, dokdy ho budeme živit svým přesvědčením, že je to jediná realita a dokdy budeme uctívat pseudo hodnoty, které tento náš omyl nutně doprovázejí. Je na nás, dokdy necháme své pravé "já" v hybridním spánku a v otroctví nedůstojného, pouze čistě materiálního bytí.

Ze skutečné reality ducha však zaznívá tiché volání ke všem, kteří začínají tušit pravdu o podstatě bytí, aby se staly vyvolenými …

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

O plánování budoucnosti až za hranice smrti

Současný člověk je nucen plánovat do daleké budoucnosti. Týká se to třeba spoření na důchod, což pro mnohé mladé znamená budoucnost, vzdálenou celá desetiletí. Je jistě správné, že člověk uvažuje a koná takto zodpovědně. Žel, není však mnoho takových, kteří jsou schopni plánovat a myslet na vlastní budoucnost v ještě mnohem vzdálenějším horizontu. V horizontu toho, co se s nimi stane po smrti, čili po opuštění fyzického těla. Jen opravdu málokdo se snaží předvídavě zajistit také tam, na druhém světě podobně, jako se pravidelným spořením zajišťujeme na svůj důchod.

Ačkoliv tedy máme mnohé ve svém životě opravdu dlouhodobě naplánováno, pokud jsme se ve svém plánování nedostali až za hranici vlastní fyzické existence, musíme se považovat za lehkomyslných. Za tak lehkomyslných, že je to až člověka nedůstojné!

A je zvlášť smutné, že ani mnozí věřící ve svém vědomí nepřekročili tuto magickou hranici. Neboť formální příslušnost k nějaké církvi je jedna věc, ovšem hluboké, vlastní, vnitřní přesvědčení o plynulém pokračování našeho bytí po smrti, a tomuto přesvědčení odpovídající hierarchie životních hodnot je druhá věc.

Materialisté sice říkají otevřeně, že po smrti nic není, ale jejich přesvědčení se často zcela rozplývá postupným přibližováním se reality jejich vlastní smrti. Před majestátem smrti si totiž mnozí z nich začínají uvědomovat, že by nakonec přece jen všechno mohlo být úplně jinak.

Pokud budeme vycházet pouze z čistě materialistického předpokladu, že člověk je jenom hmota, která nevyhnutelně podléhá vzniku a zániku, kde se v nás bere ona silná touha po životě i za hranicí smrti? Tuto touhu, zvláště před tváří smrti, jasně cítíme. Je hluboko v nás a nemůže pocházet z hmoty, protože hmota přece zná jenom vznik a zánik, ale ne věčnost.

Naše touha po věčném životě pochází z nejhlubšího jádra naší bytosti - z ducha. Z duchovního jádra, které kdysi dávno, jako nevědomé projevilo v říši Ducha touhu po sebe uvědomění. Na základě jeho touhy mu bylo umožněno vstoupit do hmotného světa, jako do školy, ve které probíhá proces duchovního poznávání a zrání, vedoucí až k plnému sebeuvědomění. Plně si sebe vědoma, duchovní osobnost se pak může vrátit zpět domů - do říše Ducha, odkud pochází.

Každý z nás vnímá a vyciťuje své duchovní jádro. Vyciťuje ho, jako hořící a nepřekonatelnou touhu po životě. Duch v nás totiž jasně vnímá, že existuje možnost věčného života a touha po něm je v podstatě jeho podvědomou touhou po návratu domů.

Existují ale lidé, a není jich málo, kteří toto vše ignorují. Kteří si dali namluvit, že jsou pouze hmotné tělo a smířili se s tím, že jednoho dne o svou fyzickou existenci nevyhnutelně přijdou. Co však s nimi bude, když věřili pouze v hmotu a najednou se ocitnou někde, v čehož existenci nevěřili?

Uvažujme: pokud bychom nemysleli na budoucnost a nešetřili si na důchod, neměli bychom ve svém stáří absolutně nic. A podobně, pokud nepočítáme se životem po smrti a nepřipravujeme se na něj, nebudeme mít také nic.

Mnohokrát se soucitem, nebo s opovržením sledujeme lidi bez domova, kteří zůstali zcela bez prostředků a bez střechy nad hlavou. Ve své lidské ubohosti však všem, materialisticky smýšlejícím nastavují zrcadlo, ve kterém mohou vidět sami sebe v jiné úrovni bytí, po své smrti. Ubozí, ošumělí, strádající, bezradní a plní zoufalství se ocitnou v neznámé realitě, na kterou se vůbec nepřipravovali. V existenci které vůbec nevěřili a proto tuto eventualitu vůbec nezohlednili ve svých kalkulacích.

Neboť vedle erudovaných rad různých ekonomických poradců, prokazujících potřebu odpovědného spoření na důchod prohlédli výstrahu, která je upozorňovala: Nebuďte nezodpovědní! Shromažďujte své poklady také v nebi! Žijte tedy tak, abyste nejen na zemi, ale i po odchodu z ní mohli žít důstojně.

Už zde na zemi proto třeba vyvinout snahu o ukládání kapitálu v nebi a každý z nás ať dobře zváží, kolik tam má už uloženo a kolik si tam každý rok odkládá.

Všem je nám samozřejmě jasné, že to asi nebudou peníze. Že tam platí něco jiného. Co?

Je to dávání! Dávat je možné úsměv, pochopení, porozumění, soucit, radost, povzbuzení, ochotu, poctivost, svědomitost, úctu, péči, trpělivost, upřímnost, spravedlnost, přátelství, čistotu, nezištnost, nebo ochotu pomáhat.

Shromažďujme tedy kapitál nejenom na zemi, ale také na druhém světě, neboť nakonec i onen druhý svět je v podstatě jen úrovní přechodnou, v níž dál, stále výš a stále blíže k duchovní říši budou moci kráčet pouze ti, kteří se na svou cestu zajistili dostatečným množstvím výše zmíněného, duchovního kapitálu.

Ale pozor! Čas je omezený! Naše hrubá hmotnost, ale zároveň i hmotnost jemnějšího druhu, hmotnost druhého světa, v níž se ocitneme po pozemské smrti, obě podléhají procesu vzniku a zániku všeho, co je hmotné.

Hrubá a jemná hmotnost jsou totiž pouze dočasným a přechodným místem, ve kterém se má nevědomé duchovní jádro, pocházející z duchovní říše, rozvinout v plně vědomou, duchovní osobnost. Pouze pak, pokud hodnotově naplní nejvyšší míru pravé lidskosti, se může vrátit zpět domů, do říše Ducha.

Všichni, kteří toto kritérium z jakýchkoli důvodů nedokáží naplnit, zůstanou uvězněni v hmotnosti. Ať již v hrubé, nebo v jemné. Hmotnost však, jak již bylo řečeno, podléhá vzniku, vývoji a zániku. A proto, kdo se z ní včas nevymaní, bude stržen do rozkladu všeho hmotného. Celá hmotnost se rozpadne v prach, aby se po mnoha miliardách let začala znovu formovat k novému tvoření a k novému vývoji.

V obecném hmotném rozkladu bude tedy nutně zničena každá falešná, nesprávně hodnotově zformovaná a materialismem k hmotě připoutána lidská osobnost. Takové je velké vesmírné dění, jehož jsme součástí.

Mysleme proto na svou budoucnost! Budoucnost hmotnou, ale také budoucnost po naší smrti! Zabezpečme si dostatek prostředků pro plnohodnotný život na zemi, ale i na onom světě! Investujme do své budoucnosti! Do té pozemské, ale také do té duchovní! Poslechneme dobrou radu jednoho z nejlepších poradců, jakého vůbec naše planeta kdy měla, který nám doporučuje: Shromažďujte své poklady v nebi! Neboť kde je váš poklad, tam bude také vaše srdce.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Fragment číslo 1.: Jaká nás čeká budoucnost?

Jistý pán, který se jmenuje Karel Kříž, ve své knize "Tajemství a síla slova" hovoří o způsobu, jakým je možné dešifrovat skrytý a hluboký význam slov. Za pomoci využití jeho metody se nyní společně podívejme na nesmírně zásadní poselství, které se pro nás všechny skrývá ve slově "budoucnost".

Toto složené slovo se skládá ze dvou slov. Ze slova "budou" a ze slova "cnost", čili "ctnost". Můžeme to tedy významově chápat tak, že naší budoucností budou ctnosti. Že budoucnost lidstva spočívá v ctnostech. V návratu ke ctnostem a v znovu obnovení ctnostného života.

Ctností je dobro, skromnost, nezištnost, spravedlnost, lidskost, ohleduplnost, laskavost, a tak dále, a tak dále. Dosažení právě takovéto kvality mezilidských vztahů je tedy nezbytnou podmínkou toho, aby lidstvo vůbec nějakou budoucnost mělo! Je podmínkou, nebo požadavkem, který musí být námi splněn, protože jiné budoucnosti, než v povzneseni se ke ctnostem pro lidstvo není. To nám přece toto slovo jednoznačně říká! K tomu nás vybízí! To od nás požaduje!

Neboť pokud na zemi nebude ctností, nebude pro nás ani žádné budoucnosti. Pokud totiž bude lidstvo preferovat ne - ctnost tak, jak je tomu dnes, to "ne", čili vyjádření záporu postavené před slovo budoucnost bude značit ne - budoucnost. Bude značit, že tak, jak je to v současnosti to už dál ne - bude možné. Bude tedy značit naše další ne - bytí. Jinými slovy řečeno, popření jakékoliv budoucnosti v případě, bude-li v lidstvu přetrvávat ne - ctnost.

Slovo budoucnost má tedy nesmírně hluboký význam. Je totiž předurčením! Předurčením osudu lidstva, spočívajícím v ctnostném přístupu k životu. Pokud ale toto předurčení nebude lidstvem naplněno, nebude pro něj ani žádné budoucnosti, protože budoucnost, postavená na nectnostech není v žádném případě možná.

Proto ty, člověče, který chceš mít nějakou budoucnost, budoucnost sebe sama i svých dětí, zdokonaluj se ve ctnostech! Usiluj o ctnosti! Usiluj o ctnostný život, protože bez něj není pro tebe, ani pro tvé děti žádné budoucnosti. Bez nich totiž není pro tebe i pro celý tento zkažený svět ničeho jiného, než definitivní záhuby prostřednictvím vlastních nectností.

Neboť onen zápor "ne", který si ty, nešťastný člověče postavil před ctnosti, ten zápor "ne", prostřednictvím kterého si ctnosti proměnil na ně - ctnosti a tyto si ve svém životě preferoval, ten osudný a nešťastný zápor "ne", který charakterem svého života uctíváš, bude nakonec postaven před tvé vlastní bytí. A právě proto se ne - bytí stane konečnou cílovou stanicí pro všechny, kteří holdovali ne - ctnostem.

Člověče, pochop to, uvědom si to a zařiď se podle toho se vší vážností, která tomu přísluší. Vždyť tu přece v konečném důsledku jde o tvou vlastní budou - ctnost.

Fragment číslo 2.: Člověče, zastav se!

Člověče zpomal svůj krok! Zastav se a zkus alespoň jednou odvrátit svůj zrak od egocentrického pohledu pouze na sebe sama. Na své radosti, starosti, boje, touhy, snahy a lásky.

Zkus třeba vyjít v noci ven a zvednout svůj zrak ke hvězdné obloze. Pod nekonečností její tichého a velebného majestátu možná poznáš malichernost mnohého z toho, o co se tak velmi snažíš a co považuješ za důležité.

A možná také pochopíš, že skutečné velikosti všech tvých děl, ba dokonce, že skutečné velikosti tebe samotného jako lidské bytosti můžeš dosáhnout pouze tehdy, pokud se dokážeš otevřít vznešenosti, přicházející z Výšin. Vznešenosti Velkého a Jediného, který je Tvůrcem všeho!

Údělem každého, kdo toto nevnímá je totiž jenom úzkoprsé a nedůstojné vězení v hranicích hmotného světa. V radostech a strastech hmoty. Avšak člověk, upřen pouze na hmotu nikdy nepozná skutečnou velikost vlastního lidství. Skutečnou velikost svého lidství, skrývající se v pochopení vlastní malosti, která se důvěřivě otevírá hodnotám a síle, přicházející Shora. Síle a jsoucnosti všemohoucího Boha a jeho vznešeným hodnotám dobra, cti, lidskosti a spravedlnosti.

Člověče, odvrať svůj zrak od sebe sama! Od svých problémů, ale i radostí a shlédni vzhůru! Pozdvihni jej k nekonečné majestátnosti hvězdné oblohy a věz, že ty sám můžeš dosáhnout stejného majestátu vlastní lidskosti. Že také ty sám můžeš dosáhnout hlubokého míru podobně, jako hvězdná obloha nad tebou, když necháš svou duši, stejně jako ona, tiše rozprostřenou v úctě a bázni před skutečnou velikostí. Před velikostí Jediného a Všemohoucího a před jeho vznešenými hodnotami, kterými začneš naplňovat svůj život.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Česko Slovenský mravnostní konflikt

Zpráva z tisku: Město Piešťany sáhlo po cenzuře umění a způsobilo skandál mezinárodních rozměrů. Primátor města Miloš Tamajka a nová ředitelka galerie Fontána Marta Jurčová dali z hlavní síně sundat obrazy legendárního českého malíře Jiřího Načeradského a přesunuli je do bočního vestibulu. Vadilo jim zobrazení nahých lidských těl.

Majitel sbírky, respektovaný sběratel umění a publicista Ivan Melicherčík považuje tento přístup za barbarský vůči umění i vůči uznávanému českému výtvarníkovi. Něco takového prý ještě nezažil.

Nová ředitelka galerie Fontána Marta Jurčová je ale toho názoru, že takové obrazy nepatří do oddací síně. Galerie je totiž zároveň také sňatkovou místností.

Když jako nová ředitelka spatřila již nainstalované obrazy, nelíbilo se jí to. Šla proto za primátorem a ten dal příkaz stáhnout obrazy z oddací síně a dát je do foyer.

Odborníci na umění kroutí nad malostí Piešťan hlavou. Galerista Peter Mach, spravující dílo Jiřího Načeradského je cenzurou v Piešťanech šokován. Říká, že obrazy a kresby Jiřího Načeradského vystavovala významná muzea v New Yorku, ve Washingtonu, v Paříži, v Londýně, ve Vídni i v Berlíně, kde se všude setkala s uznáním a ne s cenzurou a se svěšením obrazů.

V slovech Martina Kellenbergera, známého slovenského výtvarníka je však již cítit trochu jiný pohled, když říká: "Je to výstava pro dospělé. Některé obrazy na ní jsou odvážné a některé mohou vyvolat úsměv, u někoho snad také pohoršení. Výstavu bych však určitě nesundal pouze proto, že jsou tam věci, na které je třeba ve vztahu k dětem dohlédnout".

Tolik tedy z denního tisku. My se však nyní zkusme podívat na celou problematiku trochu hlouběji a ukázat si, kde se asi nachází pravda v konfliktu dvou stran, s jejichž jedna argumentuje uměním, odborností a světovým renomé, zatímco druhá argumentuje morálkou a mravností.

Podstata problému spočívá v odpovědi na základní, filozoficko duchovní otázku, zda je přípustné, aby v lidské společnosti existovaly hodnoty a priority, které by bylo možné za určitých okolností postavit nad mravnost a morálku?

Je to zásadní otázka, se kterou se musí každý vypořádat především ve vztahu k sobě samému. Čili ve vztahu k tomu, jak se on sám bude dívat na svět a jak v něm bude jednat. Zda bude mravnost a morálku považovat za to nejvyšší a podřídí tomu všechno ostatní, nebo naopak, zda bude schopen kritérium mravnosti a morálky odsunout v určitých momentech bokem a nadřadit nad ně jiné hodnoty.

Pokud se podíváme na daný problém z duchovního hlediska, čili z hlediska existence Stvořitele, je odpověď jednoznačná a absolutně jasná. Vždy a v každé situaci, dokonce i tehdy, pokud by nás to mělo stát život, jsme jako lidské duchovní bytosti povinni zohledňovat na prvním místě především kritéria mravnosti a morálky. Kritéria mravnosti a morálky, které ve skutečnosti, ve své nejelementárnější podstatě dělají z člověka člověka. Jedině oni jsou totiž hlavním kritériem naší lidskosti. Bez nich bychom žili jako zvířata.

Kdybychom tedy vždy a v každé situaci jednali v souladu s nimi, naše Země a život na ní by se musel nutně změnit v rajskou zahradu. Byl by to život, naplněn spravedlností, dobrem, čestností a ušlechtilostí, které jsou zákonitým ovocem stromu mravnosti. Neboť dobrý strom musí nutně přinášet jenom dobré ovoce.

Podívejme se však na reálný, každodenní život kolem sebe a najdeme v něm naopak obrovské množství zkaženého ovoce zla, nečestnosti, nespravedlnosti, bezohlednosti, nelidskosti, a tak dále, a tak dále. To ale znamená, že strom, na kterém roste takové zkažené ovoce musí být špatný!

A tento špatný strom je stromem nemorálnosti a nemravnosti! Stromem iluze zhoubného přesvědčení, že je možné stavět určité hodnoty výše, než je mravnost a morálka. Třeba takzvané výtvarné umění, třeba divadlo, nebo film. Nebo třeba podnikání, státní, nebo politické zájmy, nebo cokoliv jiného.

Pokud totiž v kterékoli z těchto oblastí začneme odsouvat mravnost a morálku bokem a na první místo klást něco jiného, je to cesta do pekel. Je to cesta do záhuby, kterou se vydal náš svět tak, jak nám to naznačuje výše zmíněný, kulturně mravní konflikt v Piešťanech.

Ukazuje nám totiž, že odborná veřejnost, renomovaní kritici a publikum v New Yorku, ve Washingtonu, v Paříži, v Londýně, ve Vídni, nebo v Berlíně staví hodnoty takzvaného moderního umění mnohem výše, než hodnoty elementární mravnosti a morálky. Než hodnoty mravnosti a morálky, na zpochybňování kterých okamžitě reaguje svědomí každého soudního člověka.

Ale žel, náš svět už ztratil jakoukoliv soudnost! Mnozí vzdělaní, vlivní a mocní si už dávno zvykli stavět své vlastní hodnoty a své vlastní priority nad mravnost a morálku. A právě proto to dnes vypadá tak, jak to vypadá. Právě proto se náš svět stal doupětem bezohlednosti, nečestnosti, nespravedlnosti, zkaženosti, zvrhlosti a nelidskosti.

Mnozí mocní, vzdělaní a vlivní tohoto světa, ale také mnozí obyčejní lidé, kteří sdílejí jejich názory, nebo je jenom slepě přijímají, všichni tito se s ironií a posměchem dívají na naivní prosťáčky, kteří ve své zaostalosti ještě kladou mravnost a morálku na nejvyšší místo. Zásadní otázka ale zní, kdo je zde ve skutečnosti zaostalým?

Pokud totiž budeme tvrdě upřímnými a řekneme si pravdu, obrazy, které otřásají mravností v člověku a atakují ji, ne jenom že mají být svěšeny, ale neměly být nikdy ani namalovány!

Filmy, které otřásají mravností v člověku a atakují ji, ne jenom že nemají být promítány, ale neměly být nikdy ani natočeny!

Knihy, které otřásají mravností v člověku a atakují ji, nejenže nemají být čteny, ale neměly být nikdy ani napsány!

Ale pojďme dál!

Podnikatelské záměry, které odporují mravnosti a morálce, nemají být nikdy plánovány, ani prováděny! A tak je to také se všemi státnickými, nebo politickými rozhodnutími. Tak je to se všemi činy kohokoliv z lidí, které pokud odporují mravnosti a morálce, neměly být nikdy provedeny. Ba dokonce, tak je to také s našimi myšlenkami, protože těmi, které protiřečí mravnosti a morálce, jsme se nikdy ve svém nitru neměli a nemáme vůbec zabývat!

Pokud by totiž ve výtvarném umění, ve filmech, v literatuře, v divadle, v politických rozhodnutích, v podnikání, při každém jednotlivém činu každého z nás, ba dokonce při každé naší jednotlivé myšlence bylo jako rozhodující právě morální hledisko, náš svět by byl rozhodně mnohem krásnějším, lepším a ušlechtilejším místem.

V současnosti je ale žel takovým, jakým je právě proto, že je dokonalým obrazem a dokonalými odrazem nesprávného postoje většiny lidí k hodnotám mravnosti a morálky.

Pokud by ale lidé změnili svůj postoj, změnili by celý svět! Pokud by totiž začali stavět mravnost a morálku vždy na první místo, věci by se okamžitě začaly měnit k lepšímu! Jedině v tomto je skrytá lepší budoucnost! Jedině tímto způsobem se náš svět může stát opravdu lepším!

Jednejme tak, i když to v současnosti vzbudí posměch u všech těch, kteří nás budou považovat za zaostalé. Všichni tito moderní a pokrokoví totiž ve své slepotě netuší a nevnímají, že svým zpochybňováním bezvýhradné nadřazenosti morálky a mravnosti se stávají služebníky temnoty, směřujícími náš svět do záhuby. Do záhuby, způsobené uctíváním zhoubného principu přípustné nemorálnosti, která z něj, v dalším nezbytném řetězení udělá peklo.

My se však staňme služebníky světla, kteří náš svět budou naopak směřovat k lepší budoucnosti tím, že ve svém nitru, i ve svém reálném životě postaví právě mravnost a morálku vždy a v každé situaci na první místo.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Védy a křesťanství 4. Ježíš jako čistě literárně vytvořená postava!

Jedním z nejradikálnějších tvrzení stoupenců Véd je, že Ježíš Nazaretský nikdy fyzicky neexistoval. Jde prý jen o židy čistě literárně vytvořenou postavu, jejíž učení bylo převzato od gnostika Šimona Mága.

Jelikož jde opravdu o závažné tvrzení, podívejme se podrobněji na argumentaci příznivců Véd, ale zároveň také na protiargumenty, které jejich teorii vyvracejí.

Šimon Mág, nebo Simon Magnus, byl současníkem Ježíše Krista. Píše se o něm v Skutcích apoštolů (8,9): "V tom městě již odedávna žil jistý muž jménem Šimon. Byl čarodějem a zaváděl Samaritánských lid, tvrdíc o sobě, že je čímsi velkým. Všichni od malého až po velkého ho poslouchali a říkali: On je síla Boží, která se jmenuje velká. Poslouchali ho proto, že svými kouzly jich již delší dobu zaváděl, ale když uvěřili Filipovi, který jim hlásal poselství o království Božím a o jménu Ježíše Krista, dali se mu pokřtít. I sám Šimon uvěřil a dal se pokřtít. Přidržel se Filipa a když viděl znamení a velké divy, které se děly žasl. "O Šimonovi se píše ještě dál, až do konce kapitoly (8,24).

Příznivci Véd se se svým tvrzením a Šimonově autorství Ježíšova učení opírají o spis katolického otce Hippolyta, žijícího na přelomu 2. a 3. století. Do češtiny jej pod názvem: "Vymítání všeho kacířství" přeložil Jan Kozák.

V Naasejskem traktátu, který je jeho součástí popisuje Hipppolytus různé ranní křesťanské gnostické sekty a jejich kacířské odchylky od pravého učení církve. Píše se v něm také o Šimonovi Mágovi. Ten podle Hippolyta přebral nauku Ježíše Krista, ale vykládá ji jinak, než učí církev.

V Naasejskem traktátu uvádí Hippolytus celé statě z učení Šimona Mága se slovy "on říká". A toto slovní spojení, "on říká", se pravidelně opakuje v celém spisu, což je podle stoupenců Véd důkazem toho, že v podstatě celý Naasejský traktát je ve skutečnosti polemikou s učením jednoho jediného gnostika, a sice Šimona Mága.

Hippolytus nás tedy takovýmto způsobem seznamuje s jeho Šimona, přičemž jeho součástí jsou některé známé výroky Ježíše Krista z evangelií. Co je však nejdůležitější, tyto výroky vyznívají v Šimonově podání mnohem uceleněji a srozumitelněji, než je tomu v evangeliích.

No právě na základě porovnání hloubky výroků z učení Šimona Mága s učením Ježíše Krista v evangeliích dospívají příznivci Véd k názoru, že skutečným originálem je učení Šimonovo. Na podobných výrocích Krista v evangeliích totiž podle nich vidět, že jsou pouze převzaty a ještě k tomu zkomoleně a nedokonale.

Podle příznivců Véd to tedy znamená, že gnostické učení Šimona Mága je původní a mnohem dokonalejší, zatímco evangelia představují jen jeho méně dokonalé kopie. A ve svých úvahách pokračují dále tvrzením, že Ježíš ani nikdy neexistoval. Že to byla jen židy čistě literárně vytvořená postava.

Jak je to tedy ve skutečnosti? Kde je pravda?

Ježíš Kristus existoval! Sám ale nic nenapsal. Měl však učedníky, kteří po jeho smrti zaznamenali příběh jeho života i jeho učení. A jeho slova zaznamenali tak, jak je oni sami pochopili. A protože byli rozdílní, mnohé věci pochopili rozdílně. Synoptická evangelia Marka, Matouše a Lukáše jsou přibližně stejná, ale evangelium Janovo je rozdílné jeho pochopením Boží podstaty Ježíše.

Kromě toho však existují také apokryfní evangelia. Třeba evangelium Tomášovo, ve kterém je patrný gnostický, nebo jinak řečeno, védsky vliv.

Tomáš byl už totiž pravděpodobně před svým setkáním s Ježíšem ovlivněn gnostickým učením a přes jeho optiku chápal také mnohá slova svého Mistra. A přesně tohle byl také případ Šimona Mága, který přebral části Ježíšova učení, avšak vykládal je na základě svých vlastních, dřívějších znalostí Véd, transformovaných do gnostického učení.

Řecké slovo gnose znamená poznání. Jde o poznání cesty lidské bytosti do říše Světla, nacházející se nad hmotností. V říši Světla plane věčný oheň Ducha a chrlí jiskry. A tyto drobné jiskry ohně věčného Ducha jsme my lidé. Smyslem našeho bytí v hmotném světě je, abychom svou jiskru ohně ducha v sobě rozžhavili na maximum prostřednictvím čestného, ušlechtilého a dobrého života. Aby se z ní stal zářivý plamen ducha, který se bude moci nakonec znovu sjednotit s věčným ohněm velkého Ducha v říši Světla a obohatit ho svým maličkým dílem jedinečnosti. Úsilí o toto sjednocení je jediným skutečným smyslem bytí každého z nás.

Podle gnostického učení existuje věčný, kosmický princip Krista, jako ukazatele cesty ke Světlu. Jako ukazatele správného života ve hmotě, který vede ke znovu sjednocení jiskry lidského ducha s nikdy nehasnoucím plamenem velkého Ducha. A gnose, čili poznání, má být poznáním tohoto vesmírného principu, ukazujícího cestu ke Světlu.

Například Tomáš ve svém apokryfním evangeliu píše v duchu gnostického učení toto:

"Ježíš řekl: Když se vás budou ptát, odkud jste přišli?, odpovíte jim: Přišli jsme ze Světla. Přišli jsme z toho místa, kde Světlo povstalo samo ze sebe. Vzniklo a zjevilo se ve svém obraze. Když se vás budou ptát: Kdo jste?, tak odpovíte: Jsme jeho synové a jsme vyvolení živého Otce."

I Jan na začátku svého synoptického evangelia píše o Kristu v duchu gnostického poznání jako o "pravém Světle, přicházejícím na tento svět, které osvěcuje každého člověka".

"Ve světě bylo, svět ním povstal, ale svět ho nepřijal. Do svého vlastního přišlo, ale jeho vlastní ho nepřijali. Tím však, co ho přijali, dal schopnost stát se dětmi Božími (dětmi Světla)."

No a Šimon Mág také poznal učení Ježíše Krista, ale protože byl z největší pravděpodobností už před ním ovlivněn gnozí, čili transformovaným učením Véd, ve svém vlastním učení vykládal Ježíšovy výroky právě tímto způsobem. A je potom zcela pochopitelné, že současným příznivcům Véd vyznívá Šimonova interpretace některých výroků Ježíše v jeho védsko gnostickém výkladu mnohem uceleněji a smysluplněji, jako je tomu v synoptických evangeliích.

Ježíš však mluvil přímo z Pravdy, ze které byly kdysi dávno inspirovány také Védy. Ježíš totiž přišel na Zemi z této jediné, věčné a živé Pravdy. Byl její pozemským vtělením! Byl samotným Slovem Božím v lidském těle! Proto vždy říkal všeobsáhle, aniž by se nechal svázat terminologii nějakého tehdy existujícího, nebo dávného náboženství. Proto ho židovská duchovní elita považovala za rouhače a proto bylo možné nalézt v jeho slovech i odezvu dávného védského poznání.

Sám však nic osobně písemně nezaznamenal a proto vše, co nám po něm v písemné podobě zůstalo, bude vždy odrážet pouze míru osobního pochopení konkrétního autora. A to na základě jeho osobní duchovní zralosti, nebo na základě jeho předchozího duchovního poznání, kterým byl ovlivněn.

A proto také vykládal Šimon Mág ve svém učení některé výroky Ježíše Krista sobě vlastním způsobem, což bylo příznačné pro mnohé tehdejší gnostické skupiny. Tyto gnostické skupiny byly přirozenou součástí ranního křesťanství, ale později byla celá gnostická větev prvotního křesťanství zavržena, protože podle církevních otců obsahovala bludy, přinesené z jiných náboženství, jakož také různé vlivy, třeba indické, nebo perské.

Skutečná pravda byla ale taková, že gnose, jako princip individuálního duchovního poznávání cesty ke Světlu byla nepohodlná. Nepohodlná, protože mocensky stále více se upevňující oficiální církev začala nahrazovat princip svobodného a samostatného poznávání cesty ke Světlu principem víry. Víry v nařízení, teze a dogmata oficiální církve, která se z předchozího, svobodného a čistě duchovního společenství začínala transformovat do pozice světského mocenského činitele.

Vyzvedávání učení Šimona Mága lze tedy vnímat jako určitý druh nostalgie za ztraceným, zapomenutým a oficiální církví zavrženým proudem prvotního, gnosticko védského křesťanství, přičemž z hlediska skutečné pravdy šlo o poznání velmi hluboké a nesmírně duchovně inspirující. Poznání, které nám má co říci i dnes, protože v mnoha ohledech mnohem správněji objasňovalo smysl slov Ježíše Krista, než tomu bylo v oficiální církvi, pomalu se transformující ve světskou mocenskou organizaci.

Celkem logicky byly proto církví mezi synoptická evangelia vybrané pouze ty spisy, které neobsahovaly gnosticko védské vlivy. Vše ostatní začalo být popíráno a považováno za kacířství. Církev totiž chtěla vládnout a ovládat. Proto jí dokonale vyhovoval model papežské, centralizované církve, odkud vycházejí závazné pravdy víry pro všechny, o kterých se už dále neuvažuje a nepochybuje. Gnostický důraz na samostatný duchovní pokrok bez potřeby zprostředkovatele se proto stal absolutně nepřijatelný.

PS. K pokusům příznivců Véd o zdiskreditování faktu reálné existence Krista patří například také jejich tvrzení, že v životopisech Buddhy, žijícího pět století před Kristem, přeložených ze sanskrtu se mluví o tom, jak Buddha uzdravoval, jak chodil po vodě, nebo jak zázračně nasytil zástupy. I Ježíš uzdravoval, chodil po vodě a zázračně nasytil zástupy. Je to prý tedy jasný důkaz toho, jak se židovští plagiátoři inspirovali životopisem Buddhy a stejné prvky využili při svém literárním vytváření fiktivní postavy Ježíše Krista.

Pravda je ale jiná! Kdo totiž přichází přímo od Boha, jako Ježíš, nebo kdo přichází z říše ducha s konkrétním posláním jako Buddha, má ve své výbavě určité standardní vyšší schopnosti, což znamená, že o nějakém kopírování a přebírání nemůže být ani řeči. V obou případech jde totiž o úzké propojení směrem k Výšinám, jehož důsledkem jsou stejné vyšší schopnosti.

No a zcela na závěr ta nejdůležitější a nejsmutnější věc. Nepřekonatelné bloky, které si mnozí stoupenci Véd vytvořili vůči křesťanství jim totiž znemožňují poznat, že právě v linii křesťanství Světla a jako pokračování poslání Ježíše Krista byly světu Shora darovány nové Védy v podobě Poselství Grálu. Toto Poselství totiž čerpá přímo z Boží Pravdy tak, jako kdysi dávné Védy a proto v sobě nese přesně tutéž, původní védskou moudrost, jenomže v nové, dnešní době přizpůsobené formě.

Pradávnou védskou moudrost v její nové podobě však může rozpoznat pouze ten, koho duch je živý a flexibilní. Pouze ten, kdo není vnitřně svázán nepřekonatelnou předpojatostí vůči křesťanství a osobě Ježíše Krista.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Křesťanství versus Védy 3. O rozpoznání příčiny pádu všech náboženství

Příznivci Véd považují židokřesťanství za padlé náboženství. Velké rozšíření tohoto náboženství má podle nich na svědomí téměř všechno zlo na světě. A to nejen války a vraždění, které jsou v podstatě přinášením hromadných rituálních krvavých obětí, ale má na svědomí i rozkvět všech ostatních negativních a nízkých vlastností, ke kterým jsou věřící vybízeni přímo v Bibli.

Jako příklad uvádějí příznivci Véd třeba příběh Jakuba a Ezaua. Ezau byl starší a proto měl právo prvorozeného. Mladší Jakub, přestrojen za Ezaua, získal od slepého, umírajícího otce podvodným způsobem požehnání, určené prvorozenému. A spolu s ním i jeho práva. Tento příběh je tedy v podstatě přímým návodem k podvodu, lži a přetvářce, kterých je současný svět právě vinou židokresťansví plný.

No a podobným způsobem si příznivci Véd vybírají z Bible také různé jiné příběhy, které se jim hodí do jejich teze o padlém náboženství. A jejich celkový závěr je takový, že pokud má být na světě lépe, musí se lidé odvrátit od padlého náboženství, které je v Bibli vybízí k nízkosti a obrátit se k pravé duchovnosti Véd.

Jak však již bylo naznačeno v předchozím článku, Védy jsou ve své nejčistší podobě nádherným a vznešeným duchovním učením, vysoko se zachvívajícím v pravdě. Avšak pohled příznivců Véd na židokřesťanství je až téměř nenávistný, protože právě v něm vidí příčinu všeho zla na světě. Ale to je hluboký omyl, protože ta příčina spočívá v něčem úplně jiném! A my si nyní ukažme v čem.

Naše univerzum je prostorem, kde podle učení Véd mezi sebou neustále bojují dvě síly. Síla ducha a Světla, se silou hmoty a orientace pouze na materii. A proto žádný člověk nemůže sloužit dvěma pánům a sedět na dvou židlích. Musí si vnitřně vybrat pouze jedno jediné, co pro něj bude v jeho životě prioritní a rozhodující. Nebo hodnoty ducha, nebo hodnoty hmoty!

A právě v charakteru tohoto výběru spočívá všechno zlo našeho světa, protože lidé stále preferovali a stále preferují hlavně hodnoty hmoty. A přes svou nízkou, pouze čistě materiální orientaci se pak dívají dokonce také na náboženství. Strhávají je hluboko do materie tak, aby vyhovovaly jejich vlastní materialistické orientaci.

No a mnohé biblické příběhy, ale vlastně celá Bible jako taková je svědectvím tohoto neustálého boje mezi duchem a hmotou. Na jedné straně tedy mluví o lidech hodnot ducha. Jde o hodnoty citovosti, hodnoty vysokých a ušlechtilých ctností, hodnoty pravého lidství, hodnoty království nebeského a hodnoty lásky k Bohu.

Na druhé straně hovoří ale zároveň o lidech hodnot hmoty. Mezi ně patří v první řadě uctívání chladné, materialistické rozumové racionality. A právě její přičiněním vznikají všechny negativní lidské vlastnosti, jako je bezohlednost, egoismus, chamtivost, vypočítavost, nečestnost a mnohé jiné.

No a právě v Bibli nacházíme množství svědectví tohoto velkého, věčného zápasu, přičemž tak, jak to v životě bývá, jednou vítězí síly světla ducha a jednou zase síly hmoty a nízkosti. A to ať již v určitém náboženství, v určitém národě, nebo v určitém člověku.

Proto tedy nacházíme v Bibli také zmíněný příběh o Jakubovi a Ezauovi, nebo třeba příběh o krásné ženě setníka Uriáše, která se zalíbila králi Davidovi. Ten dal poslat Uriáše v boji záměrně do první linie, aby zahynul a on si ji mohl vzít.

Pokud budeme zlomyslní, můžeme říci, že je to opět pouze návod na bezuzdné oddávání se smyslným vášním a to za jakoukoliv cenu. V případě Jakuba a Ezaua je to návod na faleš a podvod, no a podobným způsobem bychom mohli pokračovat stále dál a nacházet v Bibli příklady všech ostatních nectností. A na základě toho bychom mohli tvrdit, že Bible nás k podobným nectnosti přímo vybízí.

Ale jak již bylo řečeno, Bible je obrazem velkého boje mezi duchem a hmotu, a proto je v ní možné najít mnoho příkladů, v nichž lidé podlehli prioritě hmoty a nízkostem, s ní spojenými. Ale zároveň v ní můžeme najít také množství příkladů velikosti člověka, který se je schopen svým čistým a ctnostným životem pozvednout až k výšinám ducha a pravé lidskosti.

Záleží tedy jenom na nás, co tam vidíme a co si vybereme. Zda tam vidíme jen ospravedlnění svých nízkosti, která vznikají z našeho podléhání hmotě, nebo zda tam vidíme hlavně to, co nás má pozvednout a posílit v konání dobra a v zušlechťování se v ctnostech.

A protože jsme na začátku uvedli příklady negativní, bude namístě ukázat také ty pozitivní. A začněme třeba příběhem o Sodomě a Gomoře. Šlo o dvě města, ve kterých se obrovským způsobem rozrostla neřest a lidská nízkost. Jediným, kdo zůstal v tomto bahně spravedlivým byl Lot. Pro do nebe volající neřest se Hospodin rozhodl města zničit. Lot byl varován, aby ujel a jakmile se ocitl v bezpečné vzdálenosti, obě města byla zničena.

Poselství tohoto příběhu je jednoznačné. Lidé, podléhající zvrácené smyslnosti a zvrhlosti budou zahubeni. Zachránit se mohou pouze ti, kteří jsou čistí, ušlechtilí a dobří. Pouze oni nacházejí zalíbení a milost v očích Pána.

Nezabiješ! Nesesmilníš! Nepokradeš! Nebudeš křivě svědčit! Nebudeš žádostivý majetku bližního svého, ani ničeho, co jeho je!

Jak může někdo tvrdit, že židokřesťanství je padlým náboženstvím, když v něm nacházíme tyto základní mravní postuláty? Vždyť přece jejich zachováváním každý člověk nutně duchovně roste a tím se postupně přibližuje k dosažení svého konečného cíle, kterým je království ducha. Království Světla! Království nebeské!

O světlé podstatě křesťanství přece jasně svědčí nádherná slova ze začátku Janova evangelia: "Světlo svítí ve tmě a tma ho nepřijala!" (Světlo ducha svítí ve tmě hmoty a tmou hmoty zaslepení lidé ho nepřijímají.)

Může být opravdu krvavým a padlým božstvím Bůh, který nám ústy svého Syna Ježíše hovoří o potřebě dodržování nejvyššího principu bytí, za který považuje lásku k bližnímu, jako k sobě samému?

Ne, příčinou všeho zla na světě není židovství, ani křesťanství! Příčina tkví v základní hodnotové orientaci lidí buď k silám hmoty, nebo k silám ducha. A podle této své základní hodnotové orientace přistupují nejen ke svému vlastnímu životu, ale dokonce také k náboženstvím. Také k židovství a křesťanství. Pokud totiž inklinují ke hmotě, mohou je vnímat jako klidné oddávání se všem svým žádostem a choutkám, vší své nízkosti a nemravnosti, aby poté, přinesením krvavé oběti v židovství, nebo zpovědí a přijetím těla a krve Krista, jako smírné oběti smyli všechny své hříchy a stali se čistými.

Když ale naopak inklinují k duchu, vidí v morálních zásadách židovství a křesťanství způsob, jak můžeme v sobě rozpálit jiskru ducha v zářivý plamen zralé duchovní osobnosti, která zdokonalená ve všech vysokých a ušlechtilých ctnostech nakonec vstoupí do říše Světla. Do království nebeského!

Žádné náboženství tedy není padlé samo o sobě! Hmotně padlým, nebo světlým jej vždy činí pouze lidé svým vlastním hodnotovým zaměřením. Vždyť přece cosi podobného se stalo také brahmanům, jako nejvyšší kastě ochránců védského poznání. Úplně stejný pád do vlivu hmoty se přece projevil také u nich.

Souvisí to totiž s védskou teorií o živém duchu, který se nechce dát natrvalo polapit do hmoty a jakmile ucítí takovouto snahu, okamžitě z ní uniká. Pokud tedy nějaký náboženský systém začne být příliš zaběhnutý, příliš institucionalizovaný, příliš dogmatický a příliš vše striktně vymezující, jiskra ducha se z něj ztratí. To, co zůstane jsou pak již jenom prázdné formy bez ducha. Živý, hmotou a hmotným nahlížením nepolapitelný duch se pak vždy objevuje tam, kde je ještě všechno volné, svobodné, spontánní, přirozené a srdečné. A protože toto svého času postihlo také brahmány, ochránce a nositele védského poznání, muselo se pravé poznání, obnoveno a v plné síle znovu zrodit v buddhismu.

Ale také buddhismus postihl stejný osud! Konkrétním důkazem jsou známé buddhistické modlitební válečky, které stačí pouze roztočit, když jdete vedle nich a modlitba, na nich napsaná, se rozletí do celého světa. Už to tedy nebylo ono původní, vnitřně hluboce procítěné slovo modlitby, které se šíří do světa jako požehnání. Už to byla jenom bezduchá materializace, spočívající v mechanickém otáčení modlitebních válečků. A proto duch védského poznání opustil buddhismus a ve své čisté podobě se znovu objevuje v gnostickém křesťanství.

A tak, jako v židovství a křesťanství, stejně i v bráhmanizmu, nebo v buddhismu existují vedle sebe dvě linie, představující odvěký vzájemný boj dvou základních sil. Síly Ducha a síly hmoty. Síly ducha, vedoucí všechno k dobru, ušlechtilosti, čistotě, spravedlnosti a ke Světlu. A síly hmoty, strhávající vše k egoismu, kariérismu a prospěchářství. K honbě za materiálními a smyslovými požitky, jejichž bezohledné naplňování dokáže rozum sám před sebou vhodně omlouvat.

Příznivci Véd například považují za čistě chtonické, čili na božství země a na materii orientované náboženství Aztéků, protože Aztékové obětovali svému božstvu srdce nepřátel, které jim vyřízli z hrudi a ještě tlukoucí položili na obětní oltář. Tato skutečnost ale naopak potvrzuje teorii zhoubné materializace pravého poznání, které spočívalo ve vědění, že srdce člověka je nejdůležitější. Že člověk má obětovat Bohu své čisté, dobré, laskavé a spravedlivé srdce. Postupná, degenerativní materializace tohoto správného původního poznání však nakonec dospěla až k surovému obětování fyzického srdce, vytrženého člověku z hrudi.

Pokud budou tedy na zemi vítězit síly hmoty tím, že se bude směrem k materii a chladné rozumové racionalitě orientovat většina lidí, budeme žít nutně právě v takovém morálním a duchovním marasmu, v jakém se nacházíme v současnosti. Budeme žít ve světě bezohlednosti, chamtivosti, podvodu, lži, pokrytectví, nevraživosti, zvrhlosti, závisti, konfliktů, válek a vraždění. Budeme žít v době, v níž také náboženství slouží pouze čistě materiálním, nízkým a zištným účelům.

Pokud ale lidé nastoupí cestu jediného, pravého náboženství, a sice náboženství vzestupu ducha, náboženství zbavování se nectností a zušlechťování se v ctnostech, náboženství úsilí o dobro, spravedlnost, ušlechtilost a čistotu, budeme kráčet ke Světlu Ducha. A toto světlo v nás a kolem nás přinese pak světu dobro, o jakém můžeme zatím jenom snít. Přinese mír, porozumění, klid, harmonii a spolupráci mezi lidmi. Vnitřně bude stále více rozpalovat jiskru našeho ducha, aby tato, po dosažení maximální světlosti mohla vstoupit do Světlé říše Ducha, což je konečným cílem a jediným smyslem bytí každého z nás.

Věci tedy musí být poznány takové, jaké jsou! A to znamená, že také příčiny všeho zla na zemi musí být poznány správně, protože jinak se budeme stále jenom hádat, koho víra je dobrá a koho padlá, zatímco pravá příčina zla, spočívající v materiálním zotročení jiskry ducha, v nás přebývající, bude nadále hodnotově devastovat lidi, náboženství i celý svět, až nás nakonec dožene k sebezničení.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Védy a křesťanství 2. Hořká pravda o dvou liniích křesťanství: světlé a zkřivené!

V předchozím článku jsme dali prostor zdrcující kritice židokřesťanství z pohledu příznivců Véd, kteří tvrdí, že jde o nízký kult uctívání božství země a hmoty. Společným charakteristickým znakem všech takovýchto chtonických náboženství je přinášení krvavých obětí. Najdeme je v židovství i v křesťanství, v krvavé oběti Krista na kříži. Důkazem orientace na hmotu je také víra v tělesné zmrtvýchvstání Krista, čímž se křesťanství stává náboženským kultem uctívání hmotného těla, které vstalo z mrtvých.

No a víra naivních lidí v takovýto padlý kult sebou nevyhnutelně přináší spoustu negativ, jako například války, to jest hromadné přinášení krvavých rituálních obětí, dále pokrytectví, nemorální užívání si a mnohé další negativa, která byla podrobně rozvedena v předchozím článku.

Řekněme si však nyní, jak to s křesťanstvím opravdu je. A řekněme si to otevřeně a objektivně, bez snahy nějak upřednostňovat ať již křesťanství, nebo názory příznivců Véd na křesťanství.

A vycházejme při tom z védského učení, hovořícího o věčném konfliktu ducha a hmoty. Z tohoto důvodu existují i náboženství dvojího druhu. Náboženství světlé, směřující lidi k výšinám ducha a k jejich osvobození se od hmoty a náboženství chtonické, čili materialistické, směřující naopak k vázanosti na hmotu. Mezi světlé patří Védy a mezi padlé a nízké židokřesťanství.

Zásadní chyba příznivců Véd v tomto jejich hodnocení však spočívá v jejich paušálním nazírání. Vše je totiž ve skutečnosti vždy jen o lidech a o jejich osobním postoji k věčnému boji sil hmoty se silami ducha. Proto existují v zásadě dva základní typy lidí. Jedni jsou více hmotného zaměření, vnímající vše pouze přes hmotu. A to dokonce i Stvořitele a náboženství.

Druzí jsou jsou zase lidmi ducha, podvědomě vnímajícími, že existuje něco vyšší, co hmotu přesahuje.

No a na základě těchto dvou základních typů lidí vznikly v židovství a později i v křesťanství dvě vedle sebe jdoucí linie. Linie světla ducha a linie nevědomosti, spojené s vnitřní orientací na materii.

Linie orientace na hmotu byla poplatná názoru, že pokud člověk jakkoli zhřeší, může to odčinit přinesením oběti.

Linie světla byla naopak o přijetí osobní odpovědnosti za vlastní činy, které musí být dobré pokud chceme, aby se i nám samotným dobře dařilo, protože ve stvoření platí pravěčná spravedlnost.

Linie orientace na hmotu je linií pohodlné víry, která konzervuje chyby a nectnosti důvěrou v účinnost obětí.

Linie světla je linií pozvednutí ducha prostřednictvím snahy o konání dobra a rozvíjení ctností.

V linii světla přišel Mesiáš a přívrženci linie zmaterializovaného náboženství od samého počátku usilovali o jeho život. A nakonec ho také zavraždili.

Jedním ze zvlášť vypouklých příkladů, které usvědčují stoupence Véd z neobjektivní zaujatosti vůči židovstvu jako celku je třeba jejich tvrzení, že uctívali hada, který je typickým symbolem všech chtonických kultů a nosili jej v arše úmluvy.

Jde o tvrzení, které se zdá být až určitou zlomyslností, protože obecně se přece ví, že v arše úmluvy byly uloženy kamenné desky Desatera. Proto se tomu přece zcela logicky mluvilo archa úmluvy, čili archa smlouvy. Archa smlouvy se Stvořitelem. Nacházel se v ní tedy morální a mravní postulát židovství Světla, obsažený v Desateru. Jeho dodržování tvořilo podstatu smlouvy mezi židy a Bohem. V ní se zavazovali k úctě ke Stvořiteli všeho a k úctě vůči otcovství a mateřství. V ní se zavazovali k respektování přikázání nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, nebudeš křivě svědčit a nebudeš žádostivý majetku bližního svého.

Jde o tedy jednoznačně o světlé a nadčasové morální principy, se schopností duchovně povznést absolutně každého, kdo je bude dodržovat. To vyvrací jakékoliv tvrzení o padlé, chtonické podstatě židovského náboženství jako celku.

Ježíš, jako pokračovatel světlé linie židovství ve svých slovech: "milosrdenství chci a ne oběť", již definitivně zavrhuje institut krvavé oběti. Zároveň byla později zavržena i obřízka, jakož i rozlišování mezi konzumací čistého a nečistého masa, což znamená, že tyto věci byly pouze dočasně spojeny s nižší úrovní zralosti národa. Na základě jeho postupného duchovního kultivování a nárůstu zralosti byly potom zavrženy, jako již přežité.

Později se ale žel i samotné, nově vznikající křesťanství rozštěpilo na dvě linie. Na linii světla ducha a na linii materialisticky a mocensky orientovaného křesťanství, přičemž materií poznamenána linie křesťanství pokřivila smysl Kristova příchodu na svět.

Spasitel totiž ve skutečnosti přišel proto, aby lidem ukázal cestu ke Světlu. Aby jim svým učením ukázal, jak mají v sobě rozhojniti svou nepatrnou, původní jiskru ducha v hořící plamen zralé duchovní osobnosti. Kdo se tedy snažil žít podle jeho slov, kráčel směrem ke Světlu a stával se stále zralejší a zářivější duchovní osobností.

Pokřivení významu Kristova pozemského účinkování scestnou linií křesťanství spočívalo v tom, že začala jako prioritu považovat jeho smrt na kříži. Tato měla být v duchu starozákonního obětování, obětí za hříchy světa.

A tak spása přestala být viděna hlavně v životě podle Kristova slova, jehož žitím se máme zušlechťovat a tím kráčet ke Světlu, ale ve víře v smírnou oběť Krista na kříži.

No a tento pokřivený proud byl ještě navíc korunován vírou v tělesné zmrtvýchvstání Pána. Ten pak, ve své tělesné schránce vystoupil na nebesa. A tak se ještě i dnes křesťané modlí: "věřím ve vzkříšení těla", což ale absolutně odporuje všem přírodním zákonům a tím pádem i Vůli Nejvyššího, který tyto zákony do stvoření vložil.

Kristus vstal z mrtvých! Ne však tělesně, ale v takzvaném oslaveném těle, které bylo jiné, než fyzické. O tom, že bylo jiné svědčí nakonec i příhoda o cestě učedníků do Emauz, kdy učedníci Pána neznali. A neznali ho proto, že vypadal jinak, než před tím. A v tomto těle, ne hmotném, ale jemnohmotném, vystoupil po 40 dnech od svého vzkříšení na nebesa.

Odešel ke svému Otci, ke kterému nemůže přijít nikdo ve fyzickém těle, protože ono je jen z prachu země a na prach se opět obrátí.

A tak tu tedy máme linii křesťanství Světla a vzestupu ducha, postavenou na každodenním naplňování Ježíšova učení. Na druhé straně máme zase křesťanství, poznamenáno materií ve formě uctívání tělesně zmrtvýchvstalého Krista, ve formě víry ve vlastní tělesné zmrtvýchvstání a ve formě uctívání smírné oběti na kříži, vykonané za hříchy světa.

To první, pravé křesťanství je úsilím o rozdmýchání světlé jiskry v nás, prostřednictvím zbavování se nectností a zdokonalování se ve ctnostech. Prostřednictvím snahy osvobodit se od všeho, co by nás chtělo natrvalo připoutat ke hmotě. Je to křesťanství Františka z Asissi, Jana Husa a mnoha jiných, jim podobných, kteří žili skromně, snažili se osvobodit od hmotných vazeb a usilovali ke svobodě ducha.

To druhé je křesťanství, silně poznamenané materií. Křesťanství víry v krvavou smírnou oběť Krista na kříži, křesťanství uctívání materiálního zmrtvýchvstání Spasitele, křesťanství boje o světskou moc a peníze, křesťanství vatikánského přepychu a upalování kacířů, křesťanství prodávání odpustků a hromadění majetků, křesťanství vnějšího lesku a šplhání po církevní hierarchii.

Z tohoto důvodu máme také dvě podoby přijímání těla a krve Spasitele. Správnou a nesprávnou!

Nesprávná je vnímání tohoto úkonu jako připomínání nutné krvavé smírné oběti Spasitele, vykonané pro vykoupení hříšného světa.

Správná spočívá v poznání, že Kristus byl Božím Slovem v těle a krvi na zemi. Přijímání těla a krve Spasitele je tedy ve skutečnosti symbolikou přijímání Slova Božího, které přinesl Kristus pro spásu lidstva.

Jakékoliv paušální a komplexní odsuzování židovství a křesťanství jako celku je tedy nesprávné. S jeho zmaterializované linií je možné opravdu spojovat mnohá negativa, která jsme z hlediska příznivců Véd popisovali v předchozím článku.

Avšak jeho světlá linie je naopak cestou k pozvednutí ducha rozvíjením toho nejušlechtilejšího, co v nás lidech existuje. Je linií nejnádhernějších požehnaní, jakých tento svět není ani hoden.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Védy a křesťanství 1. Křesťanství jako příčina všeho zla ve světě!

Pokud se setkáte se stoupenci Véd, ať již původních indických, nebo od nich odvozených slovanských, jejich nápadným společným rysem je tvrdě odmítavý postoj vůči křesťanství. Právě v takzvaném židokřesťanství, jak to oni nazývají, vidí hlavní příčinu všeho dnešního duchovního úpadku a zároveň také příčinu nebývalého rozkvětu lidstvo devalvujícího konzumu a materialismu.

Co jsou to vlastně Védy a proč se jejich stoupenci dívají s takovým odporem na křesťanství?

Indické Védy jsou nádherné prastaré učení o podstatě světa a o smyslu lidského bytí. Učení, které má ve své čisté podobě opravdu mimořádně blízko k pravdě.

Podle Véd tvoří podstatu světa dvě základní, věčně soupeřící síly. Síla ducha, čili horní síla a síla hmoty, čili dolní síla. Horní síla je silou Světla, podobající se věčně zářícímu slunci ducha, z něhož tryskají malé jiskřičky světla. Ty se ve velké vzdálenosti od zářícího duchovního slunce postupně ochlazují, zhmotňují a stávají lidmi. Tím se dostávají pod vliv spodní síly hmoty, se všemi jejími možnostmi, žádostmi a užíváním si.

Úkolem člověka v hmotném světě však není podlehnout lákadlům hmoty, ale naopak, svým neulpíváním na hmotném a svým rozvíjením vysokých a ušlechtilých lidských vlastností má v sobě stále více živit jiskřičku světla, kterou si jako drahocenný dar přinesl do hmotnosti z říše ducha.

Tento drobný plamínek světla máme v sobě stále více rozdmýchávat, aby se z nás nakonec stala zářivá světla bytost, která se bude moci znovu plně sjednotit s úrovní věčně zářícího slunce ducha. Splynutím s ním dojde k osvobození se od hmoty, kde vládne čas, smrt, bolest a mnohé jiné strasti.

Vše dobré, čisté, spravedlivé a ušlechtilé, co člověk ve svém životě dělá ho vnitřně povznáší a zvedá směrem ke Světlu. Tímto způsobem stále více rozpaluje svou původní jiskřičku světla a jeho osobnost se stále více přibližuje k cíli svého bytí, kterým je znovu sjednocení z úrovní ducha.

Tato úroveň je také nazývána úrovní Světla poznání, protože poznání její existence, jakož i poznání cesty k ní je nejvyšším poznáním lidského bytí.

Pojmenování úrovně Světla jako úrovně poznání má také hluboký smysl právě v souvislosti s jejím protipólem, a sice s úrovní hmoty, která je naopak úrovní nevědomosti. Kdo totiž podlehne iluzi hmoty a myslí si, že hmota je tím jediným co existuje, kdo se ve svém životě soustředí pouze na to, co mu může nabídnout hmota, ten se stává bytostí, která uvízla v temnotě nevědomosti.

Se zrakem zastřeným nevědomostí se taková bytost pak naplno oddává hmotě a její požitkům. A z její nevědomosti se rodí egoismus, chamtivost, poživačnost, neušlechtilost, nespravedlnost a všechny ostatní negativní vlastnosti. Bytosti, žijící v nevědomosti, bez světla poznání pravé podstaty bytí vytvářejí svět zla, bolesti, utrpení, bezcharakterností, válek a mnohého jiného, co tak důvěrně známe.

Podle Véd se rodíme dvakrát. Poprvé z úrovně Světla poznání do úrovně nevědomosti, totožné z hmotným světem. Ve svém nitru si však neseme jako dar potenciál k plnému rozvinutí v zářivou bytost světla, kterou ve své nejvnitřnější podstatě jsme. Pokud to dokážeme, našim druhým zrozením se stává zmrtvýchvstání z hmoty, totožné s opětovným sjednocením se s úrovní Světla poznání. Rozvinutím všeho nejušlechtilejšího a nejlepšího v sobě jsme se totiž stali zářící bytostí světla, která povstává z mrtvé hmoty do věčného života království ducha. Bytostí, která dokázala rozlámat všechny pouta nevědomosti a plně splynout se Světlem poznání.

Toto je velmi zjednodušeným způsobem vyjádřená, čistá podstata Védského učení, kterou můžeme najít v určité pozměněné podobě třeba v buddhismu, nebo v prvotním, gnostickém křesťanství.

Jak tedy vidět, Védy jsou opravdu učení krásné, podnětné a duchovně velmi inspirující. Učení, jednoznačně v sobě nesoucí nezanedbatelnou pečeť pravdy. Pokud tedy příznivci Véd hovoří pouze čistě o Védách, je vše v pořádku. Je to vždy povzbuzující a budující.

Přímo rapidní zlom však nastává tehdy, když začnou mluvit o židovství a z něho odvozeném křesťanství, protože židokřesťanství považují za padlý kult. Existuje totiž základní dělení božstev na dva druhy. Na božstva nebe a božstva země a podsvětí - čili božstva chtonické. A tyto nízké, chtonické kulty mají jeden významný společný rys. Je jím přinášení krvavých obětí, jako tomu bylo například u Aztéků.

No a přívrženci Véd řadí ke chtonickému typu náboženství také židokřesťanství. Židovství s jeho přinášením krvavých obětí a křesťanství s jeho uctíváním krvavé oběti Krista na kříži.

Skutečná oběť totiž podle Véd nemá spočívat v přelévání krve, ale v odstraňování naší vlastní nízkosti, neušlechtilostí a ostatních negativních vlastností.

Křesťanství ale hlásá, že svět byl spasen krvavou obětí Krista na kříži. A proto každý naivní křesťan, který pije krev a jí tělo obětovaného beránka je v podstatě uctívačem temného, chtonického kultu dolní síly, kterému jsou přinášeny krvavé oběti. A kromě toho křesťané věří v hmotné, fyzické a tělesné zmrtvýchvstání Spasitele, co je opět svědectvím chtonického kultu, postaveného na velebení božské podstaty hmoty v podobě víry ve vzkříšené, fyzické tělo Krista.

Z hlediska příznivců Véd jde tedy evidentně o náboženství chtonické, což sebou nevyhnutelně přináší celou řadu různých negativ.

Prvním z negativ je stav permanentní války, protože mír je považován za slabost a za stav úpadku. Války totiž nevyhnutelně přinášejí vraždění a oběti tohoto vraždění jsou v podstatě rituálními oběťmi chtonickému božstvu krvi. To následně projevuje svou přízeň všem, co mu takto slouží. Příznivci Véd jsou toho názoru, že pokud budou lidé jíst tělo a pít krev obětovaného branka a tímto způsobem uctívat chtonické božství krve, do té doby mu bude svět podroben a permanentní války budou na denním pořádku.

Dalším negativním důsledkem padlého, chtonického kultu židokřesťanství je ve světě všeobecně převládající přetvářka. Prvořadé jsou totiž jedině zájmy hmotné. A každý, kdo je chce dosáhnout má právo přelstít všechny naivní idealisty svou navenek předstíranou dobrotou a humanismem, přičemž ve skutečnosti mu vždy půjde pouze o dosažení materiálních cílů.

Dalším znakem je, že všechny naše žádosti jsou legitimní, protože je máme od božství země a hmoty. A proto je máme právo plně uspokojovat, což v podstatě znamená život bez jakýchkoliv mravních a morálních zásad.

Dalším znakem je pohled na svět, který je vnímán jako špatný. Můžeme to vidět třeba v boji v přírodě, kde silnější požírá slabšího. Jednoduše, takový je princip života a proto i lidé musí být tvrdými. Tvrdými a bezohlednými vůči slabším a méně schopným. Svou tvrdostí a bezohledností se totiž stávají věrnými služebníky božství, které učinilo svět takovým, jaký je. Vyznáváním jeho principů se pak chtonické božství odmění všem svým věrným tak, že se jim bude dařit.

Dalším znakem je přesvědčení, že všechno je jen náhoda. Je tedy absolutně ignorováno východní učení o karmě, na jehož základě je naše současnost vždy jenom logickým důsledkem našich předchozích činů. Pro toho, kdo ale popírá tuto logickou zákonitost je pak úplně jedno, zda jedná morálně, nebo ne. O našem osobním bytí totiž rozhoduje chtonické božstvo absolutně libovolně. Proto je dobré permanentně si ho naklánět na svou stranu výše zmíněnými, krvavými oběťmi, ale člověk osobně si může v podstatě dělat co jen chce.

Souhrnně to tedy znamená, že pokud bude svět podroben chtonickému božstvu krve, pokud budou křesťané přijímat tělo a krev obětovaného beránka, bude naše planeta stále pod vlivem tohoto padlého kultu. A proto bude na světě stále zlo, bída, vraždění, války, přetvářka, bezohlednost, chamtivost a zvrácenost.

Takový je tedy z hlediska příznivců Véd pohled na padlé náboženství, jakým je podle nich židokřesťanství, přičemž z mnoha tvrzení cítit pravdu, ale zároveň z mnoha jiných zase naopak nepravdu. Je proto zvlášť důležité, abychom z této směsi pravd a nepravd dokázali jasně od sebe oddělit to pravdivé od nepravdivého.

Neboť ti, kteří v mnoha výše uvedených myšlenkách a názorech tuší pravdu, mohou spolu s ní současně absorbovat i věci nepravdivé. A na druhé straně zase ti, kteří uvedené myšlenky a názory příznivců Véd na křesťanství vnímají jako nepravdu, mohou spolu s touto nepravdou odmítnout i to, v čem se přece jen skrývají zrnka pravdy.

Důsledně od sebe oddělit pravdu od nepravdy a ukázat si, jak se věci mají a jak je to ve skutečnosti však již nechme vyhrazeno dalším článkům tohoto cyklu.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Člověče, víš jakým máš být ve skutečnosti?

Lidská bytost má být bytostí citu. Jedině to citové v nás z nás totiž dělá lidi. Proto se skutečný a pravý člověk, to jest člověk citu, vyznačuje srdečností a lidským teplem. Pravý člověk filtruje citem všechny věci kolem sebe, ale i v sobě samotném. A to včetně svého vlastního rozumu. Také jeho rozum musí být prodchnut, polidštěn a zkultivován citem.

Žel, hluboká tragédie lidstva spočívá v tom, že sestoupilo z piedestalu pravé lidskosti. A sestoupilo z něj tím, že to citové zatlačilo do pozadí a do popředí postavilo to rozumové. Do popředí postavilo rozum, který je vynikajícím sluhou pod vládou citu, ale velmi špatným pánem pokud má vládnout samostatně.

No a tento sluha, který se nezaslouženě dostal na místo svého pána si ihned uvědomil, že jde o místo, které mu nepatří. A proto, aby z něj nebyl rychle sesazen tam, kam skutečně patří, postaral se o to, aby byl zákonitý vládce maximálně eliminován, odsunut do pozadí, neustále potírán a zesměšňován.

A tak se tedy stalo, že lidstvu i každému jednotlivému člověku osobně panuje rozum, důsledkem čehož zavládla na celé zemi chladná rozumovost bez citu. A právě z uctívání této chladné rozumovosti povstalo všechno zlo.

Vždyť se jen například podívejme na nejhorší lidské vlastnosti, jakými jsou chamtivost, bezohlednost, nečestnost, nepoctivost, nespravedlnost, nenávist, závist a mnohé jiné. Pokud se nad nimi zamyslíme zjistíme, že všechny mají svůj kořen právě v chladné rozumové vypočítavosti. Zjistíme, že pokud by člověk zůstal bytostí citu, která svou citovostí kultivuje i vlastní rozum, mnohé, nebo téměř všechny ze zmíněných negativních vlastností by ani nikdy nemohly vzniknout.

Vždyť se jen třeba podívejme na největší hrůzy lidstva, a to například na fanatickou instituci inkvizice. Jde o něco, co by bylo naprosto nepřijatelné, kdyby byli lidé bytostmi citu. K podobným věcem, kterých se dopouštěla inkvizice mohlo dojít jedině proto, že lidé zatlačili svůj cit hluboko do pozadí, nebo jej v sobě dokonce zcela eliminovali, takže jim vládl už jen chladný rozum. Neboť jedině rozum, nekorigovaný citem se mohl dopustit takových a mnoha jiných hrůz, které bohatě doprovázejí celé dějiny naší civilizace.

V raném období našeho vývoje se tedy lidstvo ocitlo na jakémsi rozcestí, kde se mělo rozhodnout, kterou ze dvou možných cest se vydá. Zda to bude cesta citu, kterému bude podřízen rozum i všechno ostatní, nebo to bude naopak cesta rozumu, který bude rozhodovat absolutně o všem. Lidstvo se rozhodlo pro vládu rozumu a tím začala tragédie civilizace na planetě Zemi.

Pokud by někdo měl dojem, že tato slova o konfliktu citu a rozumu jsou pouze nějakým teoretizováním a od každodennosti odvrácenou filozofií, velmi se mýlí. Naopak, jde o věci výsostně praktické, se kterými jsme ustavičně konfrontováni. Každý den jsme totiž postaveni před malá i velká rozhodnutí, zda danou situaci vyřešíme tak, že se přikloníme ke svému citovému stanovisku, nebo tak, že dáme především na svůj rozum. No a podle toho, jak se rozhodneme, se pak dále vyvíjí náš osud.

Uveďme si konkrétní příklad ze života. Mladá dívka má ráda chlapce. Chce si ho vzít, ale časem zjistí, že má sklon k alkoholu. Ve svém nitru cítí slaboučké nabádání k tomu, aby si ho nebrala.

Ale protože ho má ráda, začne uvažovat asi v tom smyslu, že se to možná časem změní, že se bude snažit svého partnera pozitivně ovlivňovat, že přijdou děti a pak bude cítit větší odpovědnost za rodinu a podobně.

Nakonec si ho tedy přece jen vezme, ale žel, jeho náklonnost k alkoholu se lety nezlepší, ale naopak ještě více zhorší.

Uvedený příklad je klasickým příkladem toho, jak jsme vždy při důležitých životních rozhodnutích varování svým citem a jak potom všechno začneme zvažovat rozumem. A nakonec se na svou vlastní škodu podřídíme "rozumné" argumentaci svého rozumu.

Měli bychom však vědět, že cit v nás dokáže zvažovat bleskurychle a onen takzvaný první dojem bývá většinou vždy správný. A proto bychom při svém rozhodování měli dát právě na tento první dojem.

Rozum je totiž přece jen trošku pomalejší, takže rozumové zvažování trvá o malinkou chviličku déle. A i když to v našem nitru proběhne vše velmi rychle, měli bychom se to v našem vlastním zájmu naučit rozlišovat.

Proč je to právě takto a proč má pravdu náš cit?

Protože náš cit je projevem našeho ducha. A náš duch nepochází z hmotného světa, ale ze světa duchovního, nacházejícího se nad hmotností. A právě z tohoto důvodu má náš duch patřičný nadhled nad věcmi. Dokáže totiž všechno vnímat v mnohem širších souvislostech a svým způsobem vidí také do budoucna. Vidí do budoucnosti v tom smyslu, že dokáže rozpoznat, co je pro nás dobré z dlouhodobého hlediska.

Naopak, náš rozum je pouze produktem hmoty. Je produktem našeho hmotného mozku a proto nachází své vynikající uplatnění v hmotném prostředí. Jeho nedostatkem ale je, že je hranicí hmotnosti nepřekonatelně omezen. Není proto schopen dostat se nad ni jako náš duch a to znamená, že z dlouhodobého hlediska nedokáže věci správně vnímat. Vidí jejich výhodnost jenom z krátkodobého hlediska.

Pokud proto ponecháme rozhodování našemu rozumu, může se nám krátkodobě dařit, avšak z dalekosáhlého a dlouhodobého hlediska se to nakonec přece jen začne vše postupně hroutit, až se to nakonec docela rozsype.

Proto se nám například může z krátkodobého hlediska našeho rozumového omezení zdát jako výhodné lhát, krást, podvádět, být vypočítavý a podobně. Nicméně z dlouhodobého hlediska, z hlediska dlouhodobých dopadů, ať již hmotných nebo duchovních nám to bude muset vždy přinést velmi neblahé následky.

A právě proto bychom měli v každé situaci a v každém našem rozhodování, ať již je velké, nebo malé, upřednostňovat náš cit a naše svědomí, což je v podstatě totéž, přičemž obojí je hlasem našeho ducha.

Každý člověk by měl vědět o těchto mimořádně důležitých věcech a měl by o nich hlouběji uvažovat. A konečně, pokud opravdu chce sobě samému dobro, dobro nejen z hlediska krátkodobého, ale také z dlouhodobého, měl by svým životem začít kráčet cestou ducha. To jest, cestou svého citu a svého svědomí.

Neměl by se tedy víc nechat vodit za nos svým rozumem, který je hmotou omezen a proto není vůbec schopen kompetentně rozhodovat o tom, co je pro nás jako pro lidské bytosti - bytosti ducha opravdu dobré.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

O nízkém dobru humanoidních živočichů a o vysokém dobru pravých lidí

Nízké dobro je dobro egoistické současného typu, zaměřené hlavně na osobní prospěch jednotlivce, který uvažuje pouze v intencích pojmů "já" a "mně". Dobro vyšší, čili dobro skutečné a pravé je dobrem všeobecným, zájmy jednotlivce vysoce přesahujícím, při kterém člověk uvažuje v intencích pojmů "my" a "nám". Ne však úzkoprse, ale v tom nejširším možném slova smyslu!

Nízké dobro nevyhnutelně generuje nejnižší lidské vlastnosti, jakými je nečestnost, lež, podvod, chamtivost, bezohlednost a mnohé jiné. Preferováním nízkého dobra tyto negativní vlastnosti v lidech i ve společnosti stále rostou, až vše vrcholí v konfliktech, v agresi a ve válkách.

Preferování dobra vyššího, dobra obecného, osobní prospěch jednotlivce vysoko přesahujícího v lidech naopak aktivuje vysoké a ušlechtilé ctnosti, jako je smysl pro spravedlnost, čestnost, ohleduplnost, nezištnost a podobně. Ovocem tohoto druhu dobra je harmonie, porozumění a mír, protože jenom ono představuje konstruktivní princip bytí, zatímco nízké, egoistické dobro, v jeho maximálním vystupování nejrozličnější negativity s ním spojené je zosobněním destruktivního principu bytí.

Ale preferování vysokého, skutečného a pravého dobra má ještě také jiný efekt. A sice efekt duchovní! My lidé jsme totiž bytostmi Světla. Tam, vysoko nad hmotou, v úrovni Světla je náš skutečný domov, ze kterého jsme na začátku svého vývoje vytryskli do hmoty jako drobné světelné jiskřičky.

A naším cílem v hmotném světě je nechat v sobě rozhořet tuto nepatrnou, původní jiskřičku světla v silný plamen plně rozvinuté, duchovní osobnosti, která nakonec může opustit hmotu a vrátit se zpět do své domoviny. Neboť pak to už bude plnohodnotná bytost světla, dokonale ukotvena v morálce, v mravnosti, v spravedlnosti, v čestnosti a ve všech ostatních vysokých a ušlechtilých ctnostech, které se jí staly naprostou samozřejmostí asi tak, jako nám dýchání.

Bude to tedy osvobození člověka z hmoty a jeho zrození do Světlé říše Ducha. Do věčného království nebeského, čímž úspěšně završí svůj duchovní vývoj, co je pravým smyslem našeho bytí.

Jak však zní docela konkrétní návod na konání vyššího, skutečného a pravého dobra, jehož preferování má tak nesmírně pozitivní hmotné i duchovní důsledky?

Konkrétní návod sestává ze dvou bodů. Prvním, nejvíce rozhodujícím, nejtěžším a nejdůležitějším bodem je pochopení a hluboké uvědomění si všech, výše uvedených skutečností. Tento bod spočívá v zásadním vnitřním hodnotovém obratu jednotlivce od preferování nízkého, živočišně egoistického a úzce osobního dobra směrem k preferování dobra vyššího.

Tento moment je klidně možné nazvat osvícením. Jde totiž o osvícení, spočívající v pochopení, že jedině dobro obecné je tím nejvíce rozhodujícím, skutečným a budujícím principem bytí, na kterém se jako na základním kameni dá stále budovat bez rizika, že se vždy nakonec všechno zhroutí tak, jak se to děje při preferování nízkého, egoistického dobra současného typu. Viz pády mnoha národů a civilizací v dějinách, jakož i pokračující morální rozklad té naší, která se žel také postupně přibližuje k pádu.

Pochopení a vnitřní hodnotové přesměrování jednotlivce tímto novým směrem, na kterém od chvíle svého osvícení postaví celý svůj život je tedy tím nejdůležitějším prvním krokem a může jej učinit absolutně každý. Může jej udělat absolutně každý, bez rozdílu rasy, národnosti, vzdělání, náboženského vyznání, nebo společenského postavení.

A pokud byl učiněn první a nejvíce rozhodující krok, všechny ostatní kroky už budou snadnější, protože tento nový, vnitřním způsobem zásadně obrozený člověk může začít ve svém vlastním životě, na základě svých vlastních možností tvořivě uplatňovat princip vysokého, vznešeného a pravého dobra.

Tam tedy, kde předtím ze sobeckých důvodů jednal nespravedlivě, bude jednat mnohem spravedlivěji. Tam, kde předtím ze sobeckých důvodů konal nečestně, bude konat mnohem čestněji. Tam, kde před tím konal bezohledně, bude konat mnohem ohleduplněji. Tam, kde byl vždy jenom zištný se v něm zrodí nezištnost. Tam, kde byl před tím neušlechtilý, vulgární a surový se v něm zrodí ušlechtilost. A tak dále, a tak dále.

Ve skutečnosti tedy není nutný žádný konkrétní návod, protože síla vnitřního hodnotového obratu ukazuje člověku sama o sobě způsob, jak má zcela konkrétně začít ve svém vlastním životě naplňovat a hájit principy vysokého a pravého dobra.

Ale přece jen buďme konkrétní, i když neřekneme nic nového, protože vše zásadní již pozemskému lidstvu řečeno bylo.

Konkrétní návod na konání vyššího dobra můžeme totiž nalézt v učení Ježíše Krista a v Desateru přikázání, na které se lidé nikdy neměli dívat jako na něco církevní a náboženské. Měli to naopak vždy vnímat jen jako konkrétní návod, jak správně žít tak, abychom naplňovali principy vyššího dobra a tímto způsobem vše kolem sebe formovali v duchu konstruktivního, budujícího a světlého principu bytí, protože jenom ten jediný může přinést lidstvu harmonii, porozumění, mír, štěstí a blaho. Jenom ten jediný může dát naplno rozkvést všem našim ctnostem a krásným, vznešeným, ušlechtilým lidským vlastnostem. Jenom ten jediný dokáže rozpálit a zesvětlit naši duchovní jiskru až do takové míry, že se budeme moci vrátit jako zářivá bytost Světla do své domoviny. Do království nebeského!

Kráčejme tedy cestou vysokého a vznešeného dobra, které je dobrem obecným! Které je dobrem všech národů i všech lidí! Které je dobrem všech rostlin i zvířat! Které je dobrem vody, vzduchu i země! Které je dobrem celé naší planety! Které je dobrem všechno objímajícím a všechno prostupujícím, podobným nekonečné dobrotě našeho nebeského Otce.

Jeho dětmi, žijícími v jeho království se totiž mohou stát jenom ti, co jsou se schopni vnitřně i navenek pozvednout ke konání právě takovéhoto druhu dobra. Dobra, které se jedině v podobě ohledu na dobro všech a všeho bez rozdílu stává spásou každého člověka i celého lidstva.

Kráčejme proto touto cestou i přesto, že většina jde jinými cestami. Cestami osobního prospěchu a osobních výhod, dosahovaných za jakoukoliv cenu. Cestami masírování ega a vypočítavého převracení kabátů. Cestami konzumu a užívání si. Cestami přetvářky a pokrytectví. Cestami zištnosti a bezohlednosti. Cestami bezcitnosti a chladné racionality. Cestami hromadění peněz a majetků.

Ať jen tito temní lidé, kteří v sobě zasypali svou jiskřičku světla kráčejí svými temnými cestami. Nakonec se totiž vždy ukáže, že jsou to cesty bludné, slepé a vedoucí pouze do neštěstí. Vedoucí do neštěstí jednotlivce, národy i celou naši planetu. Vedoucí do neštěstí materiálního, ale i duchovního.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Kde se vzal duch člověka? Poznávejme sami sebe, svůj původ a svou cestu!

Duch člověka je jiskra nesmrtelnosti, která se skrývá v každém z nás. Ale pozor! Tato jiskra je pouze potenciálem nesmrtelnosti! Pouze možností jejího rozvinutí, což znamená, že pokud v sobě tento potenciál plně neaktivujeme a nerealizujeme, zahrabeme to nejcennější, co máme. Promrháme totiž svou šanci na dosažení nesmrtelnosti ducha tím, že svůj život promarníme honbou za věcmi druhořadými a podružnými. Za věcmi hmotnými.

Odkud se ale vzal v člověku tento poklad? Odkud pochází ona drahocenná perla duchovního potenciálu nesmrtelnosti, která se skrývá v každém z nás, i když ne každý z nás ji v sobě plně rozvine?

Lidský duch! Už tento pojem samotný nám napovídá, že jeho původ je v říši Ducha. Čili v duchovní říši, která je totožná s královstvím nebeským, nebo s rájem.

Podívejme se na celou věc nejdříve zdola, od pozemského člověka směrem nahoru. Pokud žijeme na zemi ve fyzickém těle, disponujeme v sobě třemi složkami. Tělem, duší a duchem.

V křesťanství je zažitý pojem takzvaného očistce, to jest určité úrovně bytí, ve které naše duše, smrtí zbavena fyzického těla tráví kratší, ale zpravidla delší dobu za účelem potřebného očištění a zdokonalení do takové míry, abychom byli nakonec schopni vstoupit do říše ducha. Očistec je tedy jakýmsi přechodným místem, nebo jakousi mezi úrovní mezi hmotností a říší ducha. Do očistce tedy vstupuje člověk ve své čistě duševní podobě po odložení fyzického těla. Je tomu tak proto, že po fyzické smrti je málokdo duchovně natolik rozvinutý, aby mohl jít přímo do říše ducha, čili do ráje.

Taková je cesta lidské bytosti směrem zdola nahoru. A nyní se podíváme na její cestu shora směrem dolů, abychom pochopili, odkud se vzal náš duch.

Duch každého z lidí žil ve věčné duchovní říši v jakémsi nevědomém stavu. Ve stavu nevědomého duchovního zárodku, nebo nevědomé duchovní jiskry, která projevila touhu po plném sebe uvědomění. Tímto prvotním popudem věčné jiskry našeho ducha, touto prvotní touhou po sebe uvědomělém bytí začíná duchovní pouť každého z nás.

Na základě toho tedy malá jiskřička světla, jiskřička ducha tryská z věčné říše Ducha směrem dolů do hmotnosti. Rodí se do hmotnosti, aby v ní rostla a sílila, prostřednictvím rozvoje vysokých a vznešených hodnot Ducha. Hodnot spravedlnosti, cti, dobra, nezištnosti, ohleduplnosti a mnoha jiných. Tím se z malé, světlé jiskřičky stává stále jasnější plamen dozrávající duchovní osobnosti, která se má rozvinout až do takové míry světlosti a duchovní zralosti, aby mohla nakonec vstoupit do ráje a žít tam, jako vědomá osobnost.

Toto je účelem zrození duchovního zárodku do hmotnosti. Toto je skutečným smyslem bytí každého z nás. Máme se, podobně jako bájný pták Fénix, vznést jako zářiví duchové z hmoty do království nebeského.

Ale vraťme se k sestupu duchovního zárodku z duchovní říše do hmotnosti. Při jeho sestupu to není hned hmotnost nejhrubší, ale nejdříve ta jemnější, kterou je proto možné nazvat jemnohmotností. Svým vstupem do jemnější hmotnosti si duchovní zárodek obleče jako šaty jemnohmotný obal. A tento obal se nazývá duše. No a potom, v dalším sledu se onen duchovno duševní člověk zrodí na zemi ve fyzickém těle.

Žel hmotnost, čili ta hrubá v její fyzické rovině, nebo ta jemná v její duševní rovině, se vším co nabízí, se stává lidským bytostem pastí, ve které zapomínají na to, kým jsou, odkud přišli a proč přišli. Zapomínají na to, že jsou duchovní jiskry a že jediným smyslem jejich bytí je plné rozvinutí vlastního světelného duchovního potenciálu.

Lidé se tedy stávají pouze lidmi duševno tělesnými, kteří berou ohled pouze na tyto dvě složky své osobnosti. Pouze ty rozvíjejí a jejich potřeby naplňují.

V tělesné oblasti to zahrnuje obrovské množství uspokojování hmotných potřeb a hmotných požitků. V duševní oblasti to zahrnuje uspokojování potřeb duševních, jako je třeba hudba, literatura, dramatické umění, výtvarné umění a podobně.

Skutečným smyslem celého našeho bytí je však jedině náš rozvoj duchovní. Ten musí být proto vždy na prvním místě!

Pokud si ale přestaneme být tohoto vědomi, pokud zapomeneme na svůj cíl, kterým je opětovný návrat do říše ducha, stáváme se lidmi mrtvými. Žijeme sice na úrovni těla i na úrovni duše, ale duchovně jsme mrtví, protože nás zajímají pouze věci hmotné. Věci hmotné z hlediska dobra našeho fyzického těla, nebo věci jemno hmotné z hlediska dobra naší duše.

Když ale člověk nehledí na zájmy svého ducha, když se nezdokonaluje ve ctnostech a nezbavuje nectností, když neustále nezhlíží ke Světlu a k jeho Zdroji, kterým je věčný Bůh, když se nesnaží poznávat Vůli tohoto Jediného a neusiluje se podle ní žít, když žije jen životem těla a duše, podle svých vlastních představ a podle své vlastní vůle, když žije pouze ve světě hmoty hrubé a hmoty jemnější a jedině v těchto hranicích se pohybuje všechno jeho myšlení, všechny jeho touhy a všechny jeho cíle, když iluzi života v hmotě považuje za skutečnou realitu a naopak, skutečnou realitu věčného bytí v říši ducha za iluzi, musí to mít pro něj katastrofální následky.

Hmota totiž, ať již ta hrubá, nebo i ta jemnější, jako vše co je hmotné, podléhá koloběhu vzniku a zániku. Tak je to s každým tělem, tak je to s naší planetou a tak je to i s celým naším okolním hmotným vesmírem. A to i z jeho jemnohmotnou částí.

A ty katastrofální následky spočívají v tom, že pokud včas nestihneme rozvázat všechny své vazby s hmotou, pokud včas nestihneme duchovně dozrát a vstoupit do říše ducha, budeme muset být podrobeni zániku všeho hmotného, se kterým zůstáváme svázáni. Tenhle nezbytný zánik osobnosti každého člověka, svázaného s hmotností je totožný s věčným zavržením.

Člověk je tedy určitou jiskřičkou světla a tato jiskřička v něm je tím největším pokladem, jaký má. Je ale jeho povinností rozzářit ji. Rozjasnit ji v zářivé světlo čistoty a ušlechtilosti ctnostné bytosti ducha, která se tak může vrátit zpět do říše Světla.

Člověče, buď jsi tedy tohoto stále vědom! Jednej podle toho v každé chvíli a budeš žít!

Pokud však zapomeneš, odkud jsi, zahyneš! Zahyneš v hrůzách rozkladu hmoty, kterou jsi považoval za to jediné a proto s ní zůstaneš až do samého konce pevně svázaný! Tuto pevnou vazbu, která tě bude táhnout k definitivní záhubě můžeš přetnout jedině tehdy, pokud poznáš odkud jsi a ze všech sil se vynasnažíš dostat tam, odkud jsi přišel. Dávej si však dobrý pozor člověče, aby si to nakonec stihl!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Demaskování pokrytectví charity, přijímání migrantů a ekologie

Žijeme v době maximálního rozkvětu pokrytectví a tento fakt nebude žádnou novinkou pro nikoho, kdo je jenom trochu vnímavý. A jedním z nich je například to, že lidé, kteří svým bezohledným jednáním způsobují jiným zlo se zároveň často staví do role humanistů a dobrodinců. Vždy ale řeší jenom důsledky a nikdy se nezaměří na samotnou podstatu problému. To by totiž znamenalo nutnou změnu chování jich samotných, což dosud nikdo z těchto takzvaných dobrodinců neučinil.

Ale abychom jen neteoretizovali, uveďme si pár konkrétních příkladů tohoto specifického druhu pokrytectví. Prvním z nich bude charita.

Charita je pomocí nejchudším. Ale kde se vzali tito nejchudší? Ne všichni si to totiž zavinili sami!

Nemají snad bídu těch nejchudších na svědomí právě ti nejbohatší? Ti kapitalisticky nejdravější a nejbezohlednější?

Není snad celý současný společenský systém uzpůsoben tak, aby se v něm bohatí stávali stále bohatšími a chudí stále chudšími? Aby bohatí a mocní byli v jejich bezohledném a bezcharakterním hromadění zisků zákony nepostižitelní?

Není snad už téměř nepsaným pravidlem, že čím více někdo má, tím větší je pravděpodobnost, že to nabyl nepoctivě? Že se za tím často skrývá podvod a mafiánské praktiky?

Takto se žel v dnešní době nabývá a zvelebuje bohatství na jedné straně, ale zároveň vytváří bída, nouze a chudoba na druhé straně.

Ale i takový bezohledný člověk má přece jen svědomí, které se v něm alespoň čas od času pohne. A aby ho uspokojil, vyčlení ze svého nečestně nabytého bohatství nepatrnou špetku a tuto, se vší možnou mediální pompou ušlechtile daruje těm nejpotřebnějším. Těm nejchudším, z nichž mnohých on sám vyprodukoval svým vlastním, bezohledně nečestným chováním, zatímco tisíce ostatních chudých a nuzných i tak zůstávají bez jakékoliv pomoci.

Toto jsou dobrodinci naší doby! Toto jsou humanisté a osobnosti plné lidskosti, pomáhající těm nejpotřebnějším, které můžeme vidět na televizních obrazovkách! Toto jsou lidské kreatury, které dokázali pošpinit ještě i takový ušlechtilý počin, jako je charita.

Nebo další příklad. Příklad nanejvýš aktuální. Je jím pomoc uprchlíkům. V současném pojetí je to opět jenom řešení důsledků, bez snahy řešit skutečné příčiny. To velké pokrytectví spočívá v tom, že Evropa se na jedné straně stylizuje do symbolu humanismu a přijímá tisíce uprchlíků.

Ale na druhé straně tato jistá Evropa spolu s USA, jménem vlastních mocenských a geopolitických zájmů neváhá destabilizovat, vojensky zasahovat, nebo jinými způsoby bezohledně rozvracet země, jako je Libye, Sýrie, Ukrajina a mnohé jiné.

A z těchto, nebo přes tyto západem rozvrácené země pak proudí do Evropy migranti, jejichž přijímání je považováno za projev humanismu.

Obrovské pokrytectví tohoto humanismu je tedy v tom, že pokud by Evropa a USA skutečně uplatňovaly humanistický a rovnoprávný vztah ke všem národům světa, pokud by je nechaly jít svou vlastní cestou a násilím se jim nesnažily vnutit absolutně cizí systém západní demokracie, pokud by ve vztahu k přírodnímu bohatství jiných zemí neprosazovaly své bezohledné geopolitické a mocenské záměry, k žádnému problému s uprchlíky by nikdy nedošlo.

Takový je tedy ve skutečnosti takzvaný humanismus západu. Jeho pravá tvář je tváří chamtivé, vypočítavé, agresivní a zištné, mocensko geopolitické bezohlednosti. A tuto svou pravou, ohyzdnou tvář se snaží pokrytecky maskovat takzvaným humanistickým přijímáním uprchlíků, čímž pouze částečně kompenzuje své špatné svědomí. Miliony, západní agresí zbídačených lidí nakonec i tak nakonec zůstávají doma a trápí se bez pomoci. A to jsou ti nejchudší! Ti nejvíce potřební pomoci!

Ale pojďme dál a demaskujme další pokrytectví. A sice pokrytectví ekologie!

Možná si řeknete: co je na ekologii špatné? Na ekologii jako takové nic, ale ve skutečnosti zde jde opět pouze o řešení těch nejvypuklejších důsledků a ne skutečných a hlubokých příčin.

V 60. letech 20. století využívalo lidstvo 75 procent všech přírodních a energetických zdrojů naší planety. V současnosti však využívá už 170 procent, což znamená, že těch 70 procent navíc jsou procenta, vyjadřující plenění naší planety nad její možnosti. Nad možnosti jejich obnovitelných zdrojů.

Odčerpání těchto zdrojů navíc tedy nedokáže příroda už nikdy sama obnovit, což musí mít dříve nebo později za následek environmentální zhroucení všech ekosystémů.

No a jak jinak, vedoucí postavení v tomto sebevražedném trendu drancování zajímají USA a západní Evropa. Jejich blahobyt totiž vytváří takový tlak na přírodní zdroje, jaký je z dlouhodobého hlediska enviromentálně neudržitelný. A ještě navíc, všichni ostatní se tento životní styl snaží napodobovat a co nejdříve dosáhnout.

Pokrytectví západního světa tedy spočívá v tom, že kvůli stále větším ziskům a zvyšování své životní úrovně neváhá drancovat přírodu až na samotný pokraj jejích možností, nebo až dokonce nad její možnosti, no a potom, na uklidnění svého špatného svědomí vyčlení nepatrný zlomek z těchto přírodě uloupených zdrojů na její ochranu. A za takovéto pokrytectví jsou západní země ještě mediálně oslavovány, jako vzor ekologického cítění.

Kdyby ale západ bezohledně nedrancoval všechny přírodní zdroje a dokázal by žít mnohem skromněji, na úrovni pro přírodu enviromentálně snesitelné, nebyly by v podstatě ani zapotřebí žádné velké ekologické aktivity.

Ale žel, hromadění zisků za jakoukoliv cenu a sobecké, blahobytné užívání si patří k samotné podstatě kapitalismu, který tímto způsobem žene svět přírody i celou naši planetu k ekologickému kolapsu, protože uskromnit se ve svých potřebách je pro bohatý západní svět cosi nepředstavitelné a nereálné. Uskromňovat se mají pouze jiní, ale v žádném případě ne oni!

Pokud se tedy podíváme souhrnně na problematiku charity, migrantů a ekologie, vše toto jsou ve skutečnosti pouze vnější, v zásadě vlastní podstatu neřešící náplasti, které maskují bezohlednou a neukojitelnou chamtivost.

Neboť charita je jen chabou náplastí na bezohledné, kapitalistické parazitování na jednotlivcích, nebo na celých národech. Parazitování, které programově produkuje lidí odkázaných na charitu.

Přijímání migrantů je jen náplastí na bezohledně agresivní rozpínavost západního světa, která kvůli svým geopolitickým a mocenským záměrům neváhá ničit a rozvracet jiné země.

No a ekologie je zase jen náplastí na bezohledné drancování přírodních zdrojů planety Země, příliš vysoko nastavenou životní úrovní zejména západního světa, které se však západ nehodlá v žádném případě zříci.

Pokud by tedy neexistovala všudypřítomná, bezbřehá a bezohledná touha po penězích, moci a užívání si, překračující všechny hranice únosnosti, nebylo by vůbec třeba téměř žádné charity, žádného přijímání migrantů, ani žádné ekologie.

Všechno toto však má své nejhlubší příčiny. A právě po nich třeba pátrat!

Co je tedy nejhlubší příčinou bezbřehé a bezohledné touhy po penězích, po moci a po užívání si, jedoucí za svým cílem i přes mrtvoly?

Tou příčinou je nevědomost! Lidé totiž zapomněli kým jsou a na co tady jsou! Že jsou ve skutečnosti bytostmi světla a ducha, a proto jim pravé štěstí a vnitřní naplnění může přinést pouze naplňování hodnot světla a ducha.

V hmotnosti světa jsme zapomněli na svou pravou, světlou podstatu. A ve své nevědomosti jsme se začali mylně domnívat, že štěstí a vnitřního naplnění můžeme dosáhnout pouze prostřednictvím hmoty. Pouze prostřednictvím naplňování svých hmotných tužeb, potřeb, žádostí a požitků.

A tak jsme v nevědomosti o skutečné podstatě našeho bytí začali roztáčet kolotoč hromadění věcí a kolotoč oddávání se nejrůznějším materiálním požitkům.

To nám však nedokáže darovat skutečné, hluboké štěstí a vnitřní mír, protože se ve svém fatálním materialistickém omylu snažíme pouze čistě materiálním způsobem nasytit také základní potřeby svého ducha.

Ale žádnými požitky hmoty nelze nasytit hlad jiskřičky světla v nás. Tu totiž můžeme sytit jedině našim odříkáním se nectností a zušlechťováním se v ctnostech. Jedině tím roste světlo v nás a rozhořívá se ve stále větší plamen. V pochodeň světla, kterou to neodolatelně vnitřně přitahuje k říši Světla. Z ní jsme kdysi vyšli a do ní se můžeme navrátit jedině tehdy, pokud se staneme plnohodnotnými bytostmi světla, zdokonalenými ve všech ušlechtilých ctnostech. Jedině toto přináší člověku štěstí a dává plnost jeho bytí!

Honba lidi za stále větším bohatstvím a blahobytem není tedy ve skutečnosti ničím jiným, než svědectvím jejich hluboké nevědomosti o podstatě sebe samých. Je svědectvím jejich nesmírné vnitřní chudoby. Chudoby jejich ducha, který v nich trpí nedostatkem a hladoví, protože ho není možné nasytit ničím, co je hmotné. Protože ho lze nasytit jenom tím, co je duchovní. Co je duchovně hodnotným! Pouze hodnotami Ducha! A těmi je spravedlnost, čestnost, dobro, lidskost, ohleduplnost a skromnost, které v sobě rozvíjíme, kterými se ve svém životě řídíme a kterými jsou prodchnuty všechny naše slova, činy a myšlenky.

Pokud tedy dáváme tělu, co mu patří, dávejme také duchu, co mu patří! Jedině pak budeme šťastní! Jedině pak bude v našem bytí více světla a míru. Jedině pak budeme rozhojňovat jiskru světla v sobě a tím naplňovat smysl našeho bytí.

Pokud ale podlehneme iluzi, že hmota je vším, pokud budeme chtít naplňovat potřeby našeho ducha hmotnými náhradami, šťastní nikdy nebuďme! A kvůli tomuto svému omylu se nakonec staneme ničiteli. Egoisticky bezohlednými ničiteli lidí, národů i celé planety Země.

A nakonec, ve své neschopnosti dosáhnout skutečného štěstí a naplnění zanevřeme i na Stvořitele. Toho však už zničit moci nebudeme, protože Ten, za všechno naše bezohledné ničení nakonec zničí nás. Rozemele nás na prach, jako nepotřebné stavební kameny, které svými prázdnými životy samy dokázaly, že se nehodí do jeho mírumilovné výstavby.

Ze všech sil proto využijme zbývající drahocenný čas na to, abychom se užitečnými a potřebnými stavebními kameny stali. Nežijme už v materialistickém bludu, ze kterého se nakonec přece jen jednou probudíme, ale to už může být pozdě. Pozdě pro nás i pro tento svět.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Přírodu spravuje lidem neznámá, vědoma inteligence!

Absolutně nic v přírodě se neděje samo od sebe! Vše v ní je dokonale řízené! No a inteligence, která to řídí byla starověkými národy, ať již Slovany, Germány, Řeky, nebo Římany personifikována a zosobněná do podoby "bohů", jejichž uctívali. Každý z nich měl na starosti celkem konkrétní druh přírodního dění, přičemž dávné národy tuto inteligenci opravdu reálně vnímali a dokázali s ní také komunikovat.

Zmíněná inteligence stojí ve službách Světla a ve světě přírodního dění naplňuje Vůli Nejvyššího. Proto také podporuje každého, kdo se sám snaží sloužit Světlu.

Zkusme se nyní podívat z hlediska všech výše uvedených informací na jeden z příběhů z evangelií:

Jednou se učedníci plavili v noci po moři. A najednou, o třetí noční stráži zahlédli, jak se k ním někdo blíží, kráčejíc po mořské hladině. Velmi se zalekli, protože si mysleli, že je to nějaké strašidlo.

A Ježíš, vida jejich strach na ně z dálky zavolal: "Nebojte se! Já jsem to!"

A tehdy Petr řekl: "Pane, pokud si to ty, dovol mi přijít k tobě po moři".

A Pán odvětil: "Pojď!"

A Peter vstal, vystoupil z loďky a kráčel mu vstříc, jdouce po moři.

Ale najednou zadul vítr, on se lekl a zapochyboval. A v tom okamžiku začal tonout.

A Pán přišel k němu, chytil jej za ruku, vytáhl do loďky a řekl: "Pročpak jsi zapochyboval, ty malověrný?!"

V tomto příběhu je nám ukázáno, co všechno je člověk schopen dokázat, pokud má víru v Pána a pokud mu skrze tuto jeho pevnou víru pomáhá vědoma inteligence, spravující přírodní dění.

Zmíněný příběh však v sobě skrývá také určitý symbolický přesah až směrem k současnému, modernímu člověku. Symbolizuje totiž skutečnost, že pokud člověk projeví pochybnost, pokud nevěří, že jsou takové věci možné, okamžitě začne tonout v hlubinách. Okamžitě se začne propadat do šedivé reality racionality, v níž není možné konat žádné zázraky. Okamžitě se začne propadat do reality racionality, v níž jsou všechny zázraky, spojené s existencí Stvořitele, nebo s nějakou přírodní inteligenci pouze na smích.

Co však říci o člověku dnešní doby, který se ve své racionální, materialistické chamtivosti postavil nepřátelsky vůči světu přírody a kde jen může ji pouze ničí a drancuje. Ničí a znečišťuje vodu, ničí a chemickými hnojivy devalvuje půdu, emisemi znečišťuje vzduch, hubí rostlinstvo, lesy i zvířata.

A tento člověk - ničitel, je ještě na svůj chladně racionální postoj k životu dokonce hrdý, přičemž nevnímá, jak je tragicky odtržen od skutečné reality. Starověké národy, na které se on dnes dívá s určitou nadřazenou shovívavostí však ve skutečnosti stáli v realitě tohoto univerza mnohem správněji, protože měli to, co my již dnes nemáme. Měli skutečnou úctu k přírodě a prostřednictvím ní také určité spojení s vědomou inteligencí, která vše přírodní dění spravuje.

S velkou nevolí se však dívá tato vědomá inteligence na konání současného člověka, který drancuje a ničí přírodní svět způsobem, jaký nemá obdoby v celé historii naší planety. Člověk dneška se totiž uzavřel do své vlastní, racionálně materialistické, virtuální reality, namířené proti přírodnímu světu.

Kalich trpělivosti však jednoho dne nakonec přece jen přeteče a přírodní síly se obrátí proti škodlivému lidskému druhu a odstraní jej z povrchu zemského.

Shora, ze Světla byl takový pád lidstva předvídán, a to vzhledem k jeho způsobu myšlení a k jeho hodnotové hierarchii. Lidstvo bylo před touto eventualitou důrazně varováno ve spise s názvem Apokalypsa.

Pokud se ale nezměníme a vnitřně, v našem způsobu uvažování i v naší hodnotové hierarchii zásadním způsobem neobrodíme ve smyslu obratu ke vznešenějšímu, spravedlivějšímu a ušlechtilejšímu, bude žel muset dojít k tomu, co je napsáno v Apokalypse. A to mimo jiné také proto, že lidé ve své chamtivé racionální bezohlednosti nakonec zcela zničí a vydrancují nádhernou planetu Zemi.

A protože z této perly, která vzešla z rukou Stvořitele udělali chlév, mocné síly přírody, řízené vědomou inteligencí, stojící v službách Pána se se vší svou ničivou silou obrátí proti lidstvu, aby konečně poznalo, kdo je zde na Zemi i v celém ohromném stvoření skutečným Pánem.

Pokud si myslíte, že všechno toto je pouze nějaký fanatismus, tak se velmi mýlíte. Jde totiž o skutečnosti, které vnitřně zachycují mnozí vnímaví lidé. Ba dokonce je možné prohlédnout si také hodnotný film, který se věnuje této problematice. Jmenuje se "Avatár". Kdo jej již viděl, ten na základě všeho, co bylo řečeno může pochopit jeho děj hlubším způsobem.

A kdo jej neviděl, ať se na něj určitě podívá. Bude v něm vidět vítězný boj civilizace, uctívající přírodu a přírodní inteligenci, s bezohlednou, racionálně technickou civilizací našeho typu, která chce pouze drancovat a ničit.

A tyto události se neodehrají na žádné jiné planetě, jak je to ve scénáři filmu "Avatár, ale v určité pozměněné podobě na naší vlastní Zemi, ze které budou nakonec absolutně odstranění, racionalismem a materialismem vnitřně i navenek omezení lidé. Na Zemi budou ponecháni pouze ti, co jsou schopni ctít si přírodu, ctít si vědomou inteligenci, přírodu spravující a ctít a plnit Vůli Stvořitele, který nám daroval vědomé bytí a umožňuje nám jej prožívat ve svém nádherném stvoření.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Vánoce! Výzva k pravým hodnotám v bahně světa bez hodnot

Lidé se točí stále jenom dokola, protože se slepě upoutali pouze na hmotné. Jejich zásadní hodnotový omyl se všude kolem nich projevuje hromadícím se bahnem nemorálnosti bezcharakternosti a bezohlednosti. Ale oni jsou slepí a hluší! Nechtějí vidět hlubokou mravní a lidskou devastaci společnosti, ke které přispívají také oni sami svou vlastní honbou za falešnými hodnotami. Ti bohatí přispívají bohatě a ti chudší méně. Každý sám podle svých možností přikládá do stále rostoucího bahna vlastní díl nečistoty.

A do tohoto neuvěřitelně hlubokého marasmu úpadku mravnosti a té nejelementárnější lidskosti přichází světlo Vánoc, ukazující lidstvu i všem jednotlivcům úplně jinou cestu. Cestu opravdu hodnou toho, kdo sám sebe nazývá člověkem.

Vánoce jsou oslavou příchodu pozemského ztělesnění Světla Boží Lásky v osobě Ježíše Nazaretského. Oslavují se po celém světě již odedávna. A oslavují se také v současnosti, a to různými formami. Formami konzumními a komerčními, spojenými s nakupováním, formami kulturními a společenskými na různých vánočních akcích a formami duchovními v chrámech rozličných křesťanských denominací. Každý si tedy může vybrat podle své vlastní vůle, jak oslaví nejvýznamnější moment v dějinách lidské civilizace.

Žel, nic z toho, co bylo uvedeno není dostačující, protože ve skutečnosti existuje jenom jeden jediný správný způsob, jak oslavit zrození Světla Boží Lásky na Zemi. A to tak, že se my samotní vnitřně i navenek rozzáříme způsobem, jaký nám ve svém učení ukázal Ježíš.

Nemáme tedy rozsvěcovat jenom vánoční výzdoby, svíčky a stromky. To je přece jen metafora! To je pouze vnější forma, která nám má připomenout, že tím, co se má ve skutečnosti rozzářit a rozsvítit jsme jedině my samotní. Má nám připomenout, že tak, jak světla na vánočním stromku máme sami v sobě rozsvítit světla našich nejlepších, nejvznešenějších a nejušlechtilejších lidských vlastností a ctností, které se v nás skrývají.

Jak je to možné udělat a jak se to dá nám ukázal Kristus ve svém učení. Proto přišel! Proto se narodil na Zemi!

Přišel nám ukázat cestu ke spáse! Přišel nám darovat učení a zásady, jejichž respektováním se z nás stanou zářivé bytosti Světla. Neboť do království nebeského budeme moci vstoupit pouze jako takto rozzářené bytosti. Neboť nakonec i harmonického uspořádání života na Zemi můžeme dosáhnout jedině tehdy, pokud se staneme lidmi světla, respektujícími světlé hodnoty spravedlnosti, dobra, ušlechtilosti, čestnosti, ohleduplnosti, nezištnosti a lidskosti.

Světlo Boží Lásky nepřišlo na zem zemřít na kříži!

Přišlo, aby nám ukázalo cestu ke světlým výšinám nebeského Otce, ke kterým může dojít pouze ten, kdo po této cestě kráčí. Kdo po ní kráčí tím, že dodržuje pokyny Spasitele. Tím, že myslí, mluví a jedná tak, jak nám ukázal Kristus, přičemž touto cestou musí projít každý člověk sám!

Žádná jiná cesta ke spáse nevede! A nevede k ní ani pohodlná víra, že Ježíšovou smrtí na kříži jsme byli všichni spaseni. To je lidské pohodlnosti vyhovující výklad, který nás odvádí od toho, abychom jsme vlastní námahou a vlastním snažením kráčeli cestou ke spáse.

Ježíšova smrt na kříži nespasila svět! Naopak! Byla to snaha navždy umlčet Světlo jeho učení, ukazující lidem cestu ke spáse.

Mnozí říkají, že takovéto tvrzení je rouháním! Že člověk nemůže a není schopen dojít ke spáse pouze vlastní námahou. Že k tomu nezbytně potřebuje Boží milost.

Žije ale opravdu v omylu ten, kdo se snaží dojít ke spáse vlastní námahou? Kdo se snaží o maximální rozvinutí všeho nejlepšího a nejušlechtilejšího v sobě v duchu Kristova učení? Je nutná takováto námaha, nebo stačí pouze věřit v milost Nejvyššího?

Jak je to vlastně? Jaký je správný poměr mezi našim osobním úsilím a milostí Pána?

Abychom tento správný vzájemný poměr opravdu dokonale pochopili, uveďme si následující příklad:

V moři plavou tonoucí a volají o pomoc. Tím mořem je hmotnost a tonoucími jsou lidé.

Do jejich blízkosti pluje pomalu obrovská loď. Tou lodí je přibližující se království nebeské.

Z lodi je směrem ke každému jednotlivému tonoucímu vrženo záchranné kolo, pevně přivázané na laně. Tím záchranným kolem je Poselství Syna Božího a lanem je Boží milost. Kdo se tedy chytí a bude neustále pevně držet záchranného kola, bude lanem milosti Nejvyššího pomalu přitahován k lodi, čili ke království nebeskému.

Chytit se záchranného kola a stále se jej pevně držet však znamená, chytit se učení Krista a držet se jej pevně během celého svého života. A to tím, že budeme říkat, myslet a jednat tak, jak nám ukázal Pán.

Mluvit, myslet a jednat! To je rozhodující! To je to nejdůležitější! To je to nezbytné, o co se musíme postarat my! A o ostatní se pak postará milost Nejvyššího.

Každodenní uctívání Pána v chrámu nám tedy nemůže nijak pomoci, pokud nečiníme, nemyslíme a nejednáme v souladu s jeho slovy. Tím nemá být vůbec řečeno, že návštěva chrámu je špatná! Pokud nám pomáhá upevňovat se v přesvědčení každodenně myslet, mluvit a jednat v souladu s Ježíšovými slovy, pak je dobrá. Pak je vynikající!

Ale sama o sobě v žádném případě nestačí, pokud každodenně nemyslíme, nejednáme a nemluvíme v souladu se slovy Spasitele. Neboť jenom v tom je spása! Jenom v tom spočívá ono pevné držení se záchranného kola, které bude potom lanem milosti Nejvyššího pomalu, ale jistě přitahováno k lodi království nebeského.

Toto je dokonalý obraz mezi mírou naší vlastní námahy a mezi mírou milosti Nejvyššího.

Kdo se však ve svém životě slov Spasitele nedrží, nemůže být v žádném případě zachráněn pouze čistě milostí Nejvyššího, protože pak lano, které tato milost představuje, přitáhne k lodi pouze prázdné záchranné kolo, protože dotyčný člověk se jej nezachytil a proto ani nemohl být zachráněn.

Chyťme se proto pevně záchranného kola učení Pána a držme se jej! A držme se jej pevně, abychom si zasloužili Boží milost. Ona nás potom, jako mocné lano přitáhne do říše věčných Vánoc, v níž vládne Král Světla.

Ten král Světla, který svého času přinesl Světlo Poznání a Pravdy na naši Zemi, aby lidem ukázal cestu do své světlé říše. Aby jim ukázal, jakým způsobem mají v sobě i kolem sebe rozzářit plameny všech svých ctností, aby mohli vejít do Života. Aby mohli vejít do věčné říše Světla, do domova všech bytostí, zářících ctnostmi jako nádherně rozsvícené, vánoční stromky

Takoví musíme být, abychom jednou mohli vejít do nádhery věčných Vánoc, kde vznešená a posvátná atmosféra trvá nepřetržitě.

Nepřetržitě a ne pouze chvíli, jako na Zemi. Ale i když tu u nás dole trvá pouze chvíli, všichni cítíme, jaká je tato chvíle krásná, radostná a povznášející.

Pokud však necháme v sobě prostřednictvím slov Spasitele rozzářit všechny ušlechtilé lidské ctnosti, může trvat neustále! A dokonce také zde na Zemi, jako i potom, na věky věků v říši Světla.

V říši Světla, kde jsou Vánoce každý den tak, jak se o tom v krásném tušení, že je cosi takového opravdu možné zpívá ve známé slovenské písní:

Každý deň budú vraj Vianoce!
Ticho šepkajú ľudia po vonku.
Už sa nám pozlátko ligoce. Čo však ukrýva?
Iba kamienok, či sladkú salonku?

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Co bylo podstatou původní duchovnosti dávných Slovanů?

Jaká byla duchovnost našich slovanských předků před příchodem Cyrila a Metoděje? Je opravdu jen nějakými bájemi to, v co věřili, co uctívali a co považovali za realitu? Kdo byli ve skutečnosti jejich takzvaní "bohové"?

Všem nám je jasné, že lidé v minulosti žili v úplně jiném vztahu k přírodě, jako my dnes. Můžeme to vidět třeba na životě našich předků před sto lety. A to samozřejmě již ani nemluvě o lidech před více než tisíc lety, tedy v období Velké Moravy, o kterém budeme hovořit.

Pro tehdejší lidi byla příroda přirozeným partnerem. Byla jim soupeřem, se kterým bylo třeba počítat a jehož nebylo hodné podceňovat. Naši předkové měli vůči ní patřičnou úctu, cítili k ní bázeň, ba dokonce až určitou posvátnost.

No a právě prostřednictvím tohoto svého postoje začali časem nabývat schopnost reálně vnímat vědomou inteligenci, stojící za správou přírodního dění.

Pouze my dnes si totiž myslíme, že v přírodě se vše děje jaksi samo od sebe. Že po jaru samo od sebe přichází léto, pak podzim a zima. Že sám od sebe přichází déšť, vítr, atd.

To je ale omyl, protože nic se neděje jen tak samo od sebe. Za všem přírodním děním stojí vědoma inteligence, která jej spravuje, řídí a udržuje.

Jen si třeba zkusme vzpomenout na staré lidové pohádky. Najdeme v nich množství zmínek o různých vílách, rusalka, vodnících, skřítcích, nebo jiných bytostech, které jsou spojeny s určitým konkrétním přírodním děním.

Tyto bytosti však nejsou žádným výmyslem, jak se my dnes domníváme. Jsou ve skutečnosti personifikací a zosobněním vědomé inteligence, spravující přírodní dění, protože naši předkové ji mohli vnímat, komunikovat s ní a částečně s ní také spolupracovat.

Celkem prakticky to tedy znamená, že třeba vědomou inteligenci, kterou vnímali za správou vodstva nazvali vodníky. Vědomou inteligenci, stojící za spravováním rostlin a stromů nazvali elfy. Vědomou inteligenci, stojící za péčí o půdu nazvali gnómy. Vědomou inteligenci, schopnou hýbat pohořími nazvali obry, a tak dále, a tak dále.

Podstata duchovnosti našich slovanských předků tedy spočívala v uctívání vědomé inteligence, stojící za přírodním děním.

A pokud se podíváme na přírodu, na její nádheru, účelovost a pořádek, na to, že v podstatě umožňuje život člověka na Zemi, musí nám být jasné, že inteligence za ní stojící může být jen pozitivní. Že může stát jedině v službách Světla!

Když totiž čteme v evangeliích, že bez Vůle Stvořitele nespadne na zem ani lísteček ze stromu, tak je to právě tato vědomá inteligence, stojící za přírodním děním, která Vůli Stvořitele ve světě přírody reálně naplňuje. Představuje to tedy nespočet věrných služebníků Nejvyššího, naplňujících v přírodním světě jeho Vůli.

Zkusme se nyní podívat na některé konkrétní služebníky, a podívejme se na ně nejen z hlediska slovanské mytologie, ale také s průnikem do mytologie starogermánské, řecké, nebo římské, protože všechny tyto dávné národy měli své vlastní kontakty s onou vědomou inteligencí a samozřejmě, nazvali ji svými vlastními jmény. Při hlubším pozorování je ale zjevné, že zde vždy jde stále o totéž.

Nejvyšším slovanským vládcem živlů byl Perun, správce hromů, blesků a bouří. Jeho obdobou v starogermánské mytologii byl Thor. V řecké mytologii zase Zeus a v římské Jupiter.

Nejvyšší vládce světa přírody, nazvaný různými národy různými jmény měl své sídlo na určité hoře. Ve starověkém Řecku se jmenovala Olymp, zatímco staří Germáni ji nazvali Valhalla.

Ale vraťme se zpět k slovanským jménům vládců nejrozmanitějšího přírodního dění. Tak například Svarog byl vládcem Slunce a ohně, čili vědomou inteligencí, stojící za spravováním Slunce a ohně.

Morena byla vládkyní zimy a smrti.

Vesna vládkyní jara, mládí a života. Zaháněla Morenu, oživovala zmrzlou přírodu a přinášela svěží zeleň.

Devana byla Perunova dcera a vládla světlu nebeskému i světlu pozemskému.

Ve světě vědomé inteligence přírody však vládlo určité hierarchické uspořádání. Začínalo to od správy nejmenších rostlin, pak stromů, pohoří a pokračovalo to přes zprávu živlů, až po správu těch největších celků. A tak existuje například také vědomá inteligence, která má na starosti planetu Zemi a nazývá se Erda, nebo inteligence, spravující Měsíc, nazvaná Luna.

Starověké národy však prostřednictvím svého jemnějšího vidění dospěli ještě k vyššímu poznání. A sice, že určitý druh vědomé inteligence stojí i za správou všech vysokých a ušlechtilých ctností.

Tak například starověcí Řekové nazvali inteligenci, stojící za spravováním ctnosti moudrosti Pallas Athéna. Inteligenci, stojící za spravováním ctnosti cudnosti Artemis. Inteligenci, stojící za spravováním ctnosti věrnosti a mateřství Héra, a tak dále, a tak dále.

Dávné národy tedy neuctívali pouze vědomou inteligenci, stojící za správou přírodního dění, ale také inteligenci, stojící za spravováním vysokých a ušlechtilých ctností. A tyto skutečnosti, ať již přímo, nebo nepřímo kladli na stoupence tohoto typu duchovnosti požadavek zachovávat vysoké a ušlechtilé ctnosti ve svém každodenním životě. V podstatě zde tedy šlo o všestranný osobnostní růst jednotlivců prostřednictvím rozvíjení ušlechtilých ctností.

Máte dojem, že všechno toto jsou pouze nějaké výmysly, jejichž reálné potvrzení nelze nikde najít? Pokud ano, tak se mýlíte, protože o těchto skutečnostech existují dokonce historické písemné zmínky. V určitých klíčových momentech dějin totiž výše zmíněná inteligence zasahovala reálným a viditelným způsobem do vývoje věcí lidských. Uveďme si konkrétní příklady:

V evangeliích můžeme najít příběh o tom, jak se učedníci plavili s Ježíšem v loďce po moři a on usnul. Po čase se strhl vítr a začaly se vzdouvat velké vlny, až hrozilo, že se loďka potopí. Tehdy přišli učedníci za Pánem a řekli: "Pane, ty si tu spíš a nedbáš, že hyneme". A Pán vstal, pohrozil větru i moři, takže okamžitě nastalo velké ticho.

Tento příběh popisuje zázrak, ale my dnes můžeme znát charakter tohoto zázraku, který nebyl ničím jiným, než vědomou komunikací s inteligenci, stojící za spravováním živlu větru a moře. A tato inteligence, stojící ve službách Stvořitele musela okamžitě uposlechnout příkaz toho, který sám přímo od Stvořitele na Zemi přišel.

Nebo další příklad z Bible, a sice přechod Izraelitů přes Rudé moře, když prošli jeho středem suchou nohou a jak je psáno: "voda stála jako zeď po jejich levé i po jejich pravé straně".

Jde zde opět o krásnou ukázku toho, jak inteligence, nacházející se za přírodním děním ochraňovala národ, který byl povolán k přímé službě Stvořiteli.

Nebo ještě jiný příklad z naší nejaktuálnější současnosti. Je tomu pár let dozadu, kdy asijské země zasáhla vražedná vlna tsunami, která měla na svědomí tisíce lidských životů. Ba šlo to dokonce až do desítek tisíců.

Zajímavé ale je, že všechny volně žijící zvířata se dokázaly včas vzdálit do bezpečí, takže se jim nic nestalo. A tak paradoxně, ten nejmenší šneček se bezpečně plazil pár centimetrů od místa, kam až dosáhla vražedná přívalová vlna, která měla na svědomí tisíce lidských životů.

Proč se zvířata zachránily, ale lidé ne? Protože zvířata mají své spojení s inteligencí, stojící za správou přírodního dění a ta je včas varovala a dala jim přesně vědět, kolik stovek metrů od pobřeží se nachází bezpečná zóna.

A tato inteligence by samozřejmě varovala také lidi, kdyby byli otevřenější. Ale žel, lidé jsou přece realisté! Lidé přece nevěří v žádné pověsti, bajky a pohádky! A proto tito racionální lidé dnešní doby museli vlastními životy zaplatit na svou nevíru.

Nebo se podívejme třeba na léčivé rostliny, které každodenně používáme. Myslíte si, že jejich léčivé účinky byly objeveny pouze náhodně?

Vůbec ne? Toto poznání k nám přišlo prostřednictvím vnímavých jedinců, schopných komunikovat s inteligenci, stojící za správou přírodního světa, která jim prozradila, jaké konkrétní rostliny mají léčivé účinky na ten, nebo onen lidský neduh.

A dalších, podobných příkladů by se dalo samozřejmě uvést ještě mnohem více.

Co dodat na závěr? Snad jen to, co kdysi řekl Kristus: "Pokud byste měli víry byť jen jako hořčičné semínko a řekli byste této hoře: vstaň, zvedni se a vrhni se do moře, amen pravím vám, stane se tak!"

Pokud se ale takové a jim podobné věci dnes na zemi nedějí, neznamená to, že by se dít nemohly. Znamená to pouze, že lidem chybí podobná víra. Lidé totiž nemají ani jen za máček skutečné a pevné víry v Stvořitele, a již vůbec ne víru v nějakou vědomou inteligenci, stojící za správou přírody, která je však právě zde na zemi schopna ve světě přírodního dění reálně naplňovat Vůli Nejvyššího, v určitých zlomových momentech rovnající se zázrakům.

A proto realističtí lidé dneška mají pouze své vlastní zázraky. Zázraky svého rozumu, vědy a techniky, které jsou však žel pouze ubohou náhradou toho, co by byl člověk na Zemi schopen dokázat prostřednictvím své pravé a pevné víry v Páně a za podpory, pomoci a spolupráce vědomé inteligence, stojící za správou přírodního dění.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Člověče, bez přízně Nejvyššího nejsi ničím!

Hle, Světlo a Síla velkého, jediného a všemohoucího Boha proudí stvořením! A ty, nepatrný a malý človíček, který si jen zanedbatelným zrnkem prachu před velikostí majestátu Nejvyššího můžeš i přes veškerou svou nepatrnosti stát v záři jeho Světla a v proudu jeho Síly. Pokud jen trochu chceš, mohou tě podporovat, ochraňovat a pomáhat ti. Mohou propůjčit věčné trvání všemu co vytvoříš. Mohou ti přinést vítězství a zdar ve všem, co činíš.

Shlédni proto člověče k Pánu a snaž se být čistý! Snaž se o čistotu a ušlechtilost svého nitra! O čistotu a ušlechtilost svého chtění a svého myšlení, aby čisté Světlo Nejvyššího a Jeho čistá Síla mohli tebou proudit bez překážky.

Aby tak tvé nitro mohla naplnit čistá radost ze života. Aby poté, jsouce naplněn radostí a tichým, hlubokým štěstím, proudila tvá radost, kterou překypuje tvé nitro do všeho, co činíš. Do všeho, čeho se dotkneš. Do všech tvých činů, které budeš konat na chválu Páně, jako přirozený projev vděčnosti za své štěstí.

Tak budeš prostřednictvím svých radostných činů chválit a uctívat Nejvyššího. Tak proměníš celý svůj život v jedinou nepřetržitou modlitbu.

A tuto nepřetržitou bohoslužbu uctívání Páně budeš zcela přirozeně provádět každým svým pohybem, každým svým dechem a každým svým skutkem. Tím se staneš podobným andělům v nebi, kteří svým chvalozpěvem radostných činů bez přestávky oslavují nezměrnou dobrotu Nejvyššího.

Člověče, konání velkých věcí se stane tvým údělem, pokud se rozhodneš svým očištěným bytím postavit do čistoty proudění Světla a Síly Páně, které tě budou podporovat.

Neboť hle člověče, jakým ubohým a prázdným je svět lidí, kteří nestojí v požehnaní proudu Síly a Světla Vládce všech světů. Proto nejsou naplněni jeho štěstím a jeho radostí. Proto nekonají svá díla jemu ke cti.

Konají je jenom ke cti sebe samých! Konají je jenom na slávu sebe samých a ve prospěch sebe samých! A proto se vše, co vytvářejí podobá babylonské věži, s osudem již dopředu zpečetěným.

Pochop přece konečně člověče, že aneb budeš konat velké věci v podpoře vznešené Síly a zářivého Světla Páně, aneb zahyneš pod troskami toho, co si vytvořil pouze ty sám a považoval si to za velké.

Člověče, úplně přece postačí, když ráno vstaneš a uvědomíš si, že prostřednictvím svého čistého nitra a čistého bytí, o které se snažíš, stojíš ve Světle a v proudu Síly Jediného a Všemohoucího. Že stojíš jako voják na bitevním poli čelem proti všemu, co tě očekává. Ať již je to dobré, nebo nesprávně, zkřivené a zlovolné.

Ty se ale nemáš čeho obávat, protože za tvýma zády stojí celá mnoha milionová armáda tobě podobných zde na zemi i v celém obrovském stvoření. Armáda všech bytostí dobré vůle a čistého chtění, stojící v podpoře nepředstavitelné Síly. Síly Moci Nejvyššího!

A tobě člověče stačí pouze kráčet každým dnem ve vědomí této Síly. Před ní se rozestupuje moře! Před ní zachvacuje smrtelná úzkost všechno zlé! Již jen vítězství se stane tvým údělem.

Ty bláznivý člověče, proč nechceš vítězit? Proč nechceš, aby se ti vše dařilo? Proč nechceš, abys byl šťastný? Proč nechceš, abys prožíval opravdu plnohodnotný život?

Ty bláznivý člověče, proč se nechceš stát vnitřně i navenek hodným Světla svým úsilím o čistou a ušlechtilost, aby ses mohl postavil do proudění jeho čisté Síly? Do Síly nepředstavitelné Moci, která stojí za všemi bytostmi dobré vůle a čistého chtění?

Člověče, proč padáš, zraňuješ se, trpíš a žiješ uzavřen sám do sebe ve svém egoismu, bez podpory moci Světla Nejvyššího?

Člověče, proč takto živoříš? Proč chceš zůstat stále uvězněn v malosti vlastního já? Proč se nesnažíš stát velkým skrze velikost Já Nejvyššího? Skrze velikost onoho nezměrného Já Jsem?

Proč kolem sebe stále stavíš zdi vězení chladné racionality, egocentrismu a materialistické omezenosti? Zdi v nichž zůstáváš po celý svůj život uvězněn? Proč je nezbouráš a nenastoupíš cestu rozletu ducha k Světlým výšinám?

Proč ses nechal tak zotročit svými chybami, nedostatky, nectnostmi a náklonnostmi? Proč se neusiluješ stát svobodným, hrdým, čistým, spravedlivým a ušlechtilým, stojícím tak v záři Světla přízně Nejvyššího?

Jak vůbec můžeš člověče takto žít? Jak vůbec můžeš upřednostňovat neplnohodnotní bytí před jeho plnohodnotností? Jak si vůbec mohl vyměnit pravé hodnoty za život bez jakýchkoliv vyšších a vznešenějších hodnot? Jak vůbec můžeš tímto neuvěřitelně nízkým "hodnotám" obětovat všechno své životní snažení? Jak můžeš opovrhovat velikostí a upřednostňovat malost?

Člověče, vše máš ve svých rukou pouze ty sám! Na tobě záleží, co uděláš se svým životem a kam jej nasměruješ. Zda k výšinám ducha, nebo do nížin lidské malosti.

Člověče, Pan všech světů tě nepotřebuje a proto se ti nebude prosit. On byl, je, bude a zůstane Velkým i bez tvé přízně!

Člověče, Pan nepotřebuje tebe, ale ty potřebuješ Jeho, aby ses prostřednictvím Jeho velikosti mohl i ty stát skutečně lidsky velkým. Aby si nakonec nemusel bídně zahynout ve své směšné egocentrické malosti, která tě tak zoufale odděluje od skutečné Síly a pravého Světla. Od Síly a Světla nejvznešenějšího Boha, bez kterého nejsi absolutně ničím!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Nedejme sebou manipulovat a nebuďme ovcemi!

Abychom se mohli svobodně rozhodovat, musíme mít objektivní informace. Žel, realita je jiná! V reálném životě je vyvíjena snaha, abychom objektivní informace neměli. Snaha, abychom je měli zkreslené, jednostranné a neobjektivní, na základě čeho se budeme sice rozhodovat svobodně, ale silně ovlivněni záměrným informačním zkreslením reality.

Vládnoucí elita totiž vždy a v každé době potřebuje masy ovládat a manipulovat jimi podle svých vlastních potřeb. Skutečná moc má podle představ mocných vždy patřit pouze elitě, stojící na vrcholu společnosti.

A zatímco třeba v středověku držely vládnoucí elity obyvatelstvo v područí prostřednictvím absolutní nevědomosti a nevzdělanosti, dnes, v době informačních technologií se tak děje prostřednictvím manipulace s informacemi, které jsou záměrně neobjektivní a jednostranné.

Kdo si to ale neuvědomuje, ten se sice v rámci současné jakože demokracie rozhoduje relativně samostatně, ale na základě záměrně neobjektivních informací nesprávně. Nesprávně přesně v takovém smyslu, v jakém si přejí nejmocnější našeho světa.

Z většiny lidí se tím pádem stává pouze stádo ovcí, jejichž názory, myšlenky, postoje, pohled na život a hodnoty jsou ve skutečnosti výsledkem mediálně manipulujícího, sociálního inženýrství.

Skutečnost, že jde o existenci, člověka maximálně nedůstojnou, netřeba ani zdůrazňovat. Žel, velmi mnohým to však v jejich povrchnosti a plytkosti myšlení vyhovuje, protože tento princip manipulace počítá, ba je přímo postaven na lidstvu obecně vrozeném sklonu k povrchnosti, plytkosti a lenosti myšlení.

Pouze lidé, ochotni vynaložit určitou námahu, zaměřenou na to, aby se mohli stát osobnostmi, stojícími skutečně na výšce se mohou vysvobodit ze současného, mediální manipulací sociálně inženýrsky vytvářeného matrixu virtuální reality. Žel, jsou to jen jednotlivci, nebo malé skupiny. Většina je příliš přetížená prací a příliš líná samostatněji myslet, aby toho byla schopna.

Podívejme se nyní trochu blíže na charakter manipulace s informacemi:

Každá věc má dvě stránky. Stránku pozitivní, ale i negativní. Má své klady, ale i zápory. Má svůj líc, ale i rub. Z hlediska působení médií se o těchto skutečnostech ví a reálně by měly být zohledněny v takzvaném vyváženém zpravodajství. Ve vyváženém zprostředkování informací, které berou v úvahu jak jednu, tak i druhou stranu mince. Na základě takového druhu zpravodajství by pak lidé pochopitelně mohli bez jakéhokoliv ovlivňování formovat svůj vlastní, objektivní pohled na realitu, své vlastní názory i své vlastní postoje.

Cosi takového, jako objektivní zpravodajství však žel vůbec neexistuje, protože média na objednávku mocných, kteří je vlastní, šíří pouze typ informací čistě jednostranného druhu. A sice takové, jaké vyhovují záměrům a přáním těchto elit.

V konkrétní praxi to znamená, že jako dobro je prezentováno to, co představuje dobro pro elity. Jako správný názor je prezentován názor, plně poplatný přáním elity. Jako na nepřítele je poukazováno na každého, kdo se byť jen v nejmenším příčí záměrům elit, a tak dále, a tak dále.

Svobodné rozhodování lidí v jakýchkoliv zásadních věcech, nebo dokonce i v maličkostech je tedy již předem ovlivněno tímto typem informací, takže konečné rozhodnutí bude nakonec vždy víceméně takové, jaké si přeje elita. Výsledným produktem, jak již bylo zmíněno, je poslušná ovce, jejíž životní postoje, názory a filozofie jsou ji rafinovaně vnuceny elitou nejbohatších, aniž by to ona sama věděla.

Kdo však nechce být takto manipulován měl by brát v úvahu i jiný pohled, než mu nabízejí oficiální média. A ten může v současnosti získat prostřednictvím alternativních médií.

A až když porovná jedno i druhé, může si udělat určitý objektivní názor na věc. Může si vybudovat objektivní pohled na realitu. Jedině na základě takového přístupu se pak může stát samostatnou osobností, která vlastní určitý objektivní pohled na skutečnost. Osobností, která je pak schopna rozhodovat se samostatně a bez ovlivňování. Osobností, kterou nelze snadno manipulovat. Osobností, která se již nedá dotlačit tam, kam chtějí jiní.

A možná neuvěříte, ale výše zmíněný, manipulující trend není uplatňován pouze v oblasti běžných společenských, nebo politických informací, ale dokonce také v oblasti duchovního poznání. Příčina je totiž stále stejná a spočívá ve snaze ovládat lidi a manipulovat nimi. A opět samozřejmě tak, aby to vyhovovalo vládnoucím elitám v každé době a v každém století.

Celkem konkrétně se podívejme třeba na křesťanství, které se jako v minulosti, tak i v současnosti vždy pohybovalo v určité nesprávné, manipulující jednostrannosti.

Jak totiž víme, Bible se skládá ze Starého a Nového Zákona. Starý Zákon se nese v duchu přísné, až tvrdé spravedlnosti, zatímco Nový Zákon je poselstvím lásky. A tato spravedlnost a láska jsou dvěma stranami jedné a téže mince. Jsou rubem a lícem jediné velké, celistvé Pravdy, která je harmonickým souhrnem spravedlnosti a lásky.

Jinými slovy řečeno, to zdravé, správné, pravdivé, harmonické a ideální může vzniknout pouze za vzájemného spolu působení spravedlnosti a lásky. Spravedlnost bez lásky musí být totiž nezbytně krutou a tvrdou, avšak láska bez spravedlnosti musí být zase nutně slabošskou a změkčilou. A přesně tyto dva extrémy, z nichž každý je svým vlastním způsobem škodlivý jsou jasně čitelné v celé historii křesťanství. A to žel až do dnešní doby.

Ve středověku se totiž křesťanství v souladu záměry elit o ovládnutí mas a dosažení poslušnosti jednostranně orientovalo především na princip spravedlnosti. Třeba středověk a feudalismus téměř neznali lásku, ale pouze tvrdou přísnost a bič! To byla živná půda pro vznik inkvizice, pro vyvražďování pohanů, pro křižácké války a podobně. A tato jednostrannost orientace křesťanství pouze na spravedlnost, za účelem dosažení slepé poslušnosti mas má během dlouhé historie lidstva na svědomí velké množství utrpení i životů.

V současnosti, v kontrastu s minulostí se v křesťanství a tím pádem latentním způsobem také v celé společnosti hraje zase na jinou strunu. Protože otevřené násilí jako ve středověku již není možné, cíleně se využívá jednostrannost preferování principu lásky, kterému chybí spravedlnost. Lidem se stále mluví jen o lásce, nebo ve světském pojetí jen o humanismu, a proto se stávají povolnými, měkkými a slabošskými. A proto ve svém slabošství nakonec akceptují i věci, které by v nich museli za normálního stavu vzbudit oprávněný a spravedlivý hněv. No a netušená dalekosáhlost takového nezdravě jednostranného principu se projevuje v mnoha negativech současného společenského dění.

Třeba například v sluníčkářsky naivním přijímání uprchlíků, kteří se sem nepřicházejí přizpůsobit naší kultuře a již vůbec ne naší duchovnosti, ale naopak, přicházejí sem s úmyslem prosadit vlastní kulturu a vlastní duchovnost.

Dalším příkladem může být falešné, zdánlivě humanistické prosazování nejrozličnějších lidských úchylek jako společenské normy. Viz registrovaná partnerství, nebo zvrácená gender ideologie o možnosti volné zaměnitelnosti pohlaví.

Jako ve středověku, tak i v současnosti je tedy křesťanství zneužíváno na to, aby jednostrannou manipulací duchovních principů vytvořilo přáním elit povolnou masu, která bude pod pláštíkem lidskosti a humanismu akceptovat absolutně všechno. Jakoukoliv nemravnost, jakoukoliv zvrácenost, jakoukoliv agresi vůči jiným národům, jen ať je to líbivě skryté pláštíkem těch nejušlechtilejších, humanistických a demokratických ideálů.

Kdo se však chce stát skutečnou osobností, musí se vyvarovat každé jednostrannosti. Musí být ochoten zkoumat nejen líc, ale i rub každé věci a každého jevu, jakož i každé duchovní pravdy. Musí se prostě naučit být objektivním, aby mohl objektivně vnímat skutečnost a na základě toho se pak mohl objektivně rozhodovat.

Jedině pak mu jeho rozhodnutí přinesou užitek. Užitek osobnostní i duchovní!

Jedině takto může člověk růst po všech stránkách až k výšinám vlastního lidství. Toho člověčenství, jehož dosažení bylo na naší zemi vždy všemi možnými způsoby bráněno. Bráněno silami temna, elitami našeho světa a jejich velkým množstvím poskoků na všech úrovních řízení společnosti, kteří za jidášsky groš zrazují celé národy a dělají vše proto, aby se lidé nestali samostatnými a zralými osobnostmi, se kterými by již nebylo možné tak snadno a tak jednoduše manipulovat.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Nacházejí se rozpory ve výrocích Krista?

Ježíš říkal, že když nás někdo udeří na pravou tvář, máme mu nastavit i druhou. On sám se však podle této zásady nezachoval. Když byl totiž dotazován před veleknězem, jeden ze sluhů ho udeřil, ale on nenastavil druhou tvář, ale ohradil se: "Pokud jsem špatně mluvil, usvědč mě z toho! Pokud však správně, pak proč mě biješ?!" Jak vysvětlit tento rozpor? Proč Ježíš nerespektoval vlastní slova?

Protože jejich význam je zcela jiný, než doslovný! Vždyť přece Ježíš ne jednou mluvil v podobenstvích. A když mluvil třeba o rozsévači, který rozsévá zrno a jedno padne do kamenů, jedno do trní a jiné zase do úrodné země, není možné brát to doslovně. Je za tím nutné vždy hledat určitý skrytý, duchovní význam.

No a tento skrytý význam je třeba hledat také v jeho podobenství o nastavení druhé tváře! A je jím skutečnost, že vše, co nám osud přináší a co nejednou vnímáme jako facku, jako nějaký úder do obličeje je zpravidla důsledkem našeho vlastního, minulého negativního jednání. Spravedlnost Nejvyššího nám totiž dává prostřednictvím mechanismu fungování Zákona zpětného účinku právě takovýmto způsobem na vlastní kůži prožívat všechny důsledky našich minulých omylů a našich minulých negativních činů.

Každá podobná facka vždy zpravidla bolí. Někdy více a jindy méně. Avšak právě tímto vlastním prožitím bolesti, kterou jsme my kdysi způsobili jiným je učiněno zadost Spravedlnosti Nejvyššího. Špatný čin, který zranil někoho z našich bližních nakonec dospěl až ke svému východisku, čili k nám samotným a tam se odpovídajícím způsobem vybil, čímž byla naše vina vymazána.

Ale pozor! Vymazána může být jenom tehdy, pokud přijímáme údery Zákona zpětného účinku jako spravedlivý důsledek našeho vlastního, minulého negativního jednání! Jako spravedlivý důsledek naší vlastní negativní setby! Jedině takovéto nastavené tváře zralým způsobem může vymazat naši vinu, protože jsme to schopni vnímat jako projev dokonalé Spravedlnosti našeho Pána, v níž účincích musíme zaplatit za všechno námi způsobené zlo až do posledního haléře. A to prostřednictvím toho, že na vlastní kůži bolestivě prožijeme totéž zlo, které jsme my sami kdysi způsobili našim bližním, i když se na to již nepamatujeme.

Kdo se ale příčí úderům osudu, kdo mu obrazně nechce nastavit svou tvář, kdo tedy přicházející údery vnímá pouze jako nespravedlnost, nebo jako nezasloužený, špatný osud, toho minulá vina nemůže být tím pádem vymazána, ani odčiněna. Naopak, svým odporem, nepochopením, zlořečením a nepřijímání spravedlivých účinků vyšší Spravedlnosti na sebe pouze vrší vinu novou.

Neboť Spravedlnost Nejvyššího se projevuje v životě samotném a v ničem jiném! Čili ve všem tom, zcela konkrétním a nejednou i těžkém, co musíme ve svých životech prožívat. A buď to přijímáme správně, zrale a konstruktivně, buď pochopíme o co jde, buď se snažíme neopakovat stále tytéž chyby a negativa, abychom si tím nechystali údery, kterými budeme sami sebe bít po tváři, nebo naopak to nepřijímáme, příčíme se tomu a zlořečíme na osud. Zlořečíme na nespravedlnost, nejsme schopni hledat příčinu sami v sobě a naše vina tím stále pouze roste.

"Pokud tě někdo udeří po jedné tváři, nastav mu i druhou! Pokud ti chce někdo vzít košili, dej mu i plášť! Pokud tě někdo nutí jít jednu míli, jdi s ním dvě! "

Pokud chceme správným způsobem pochopit význam těchto slov, stačí nám ve skutečnosti pouze nahradit slovo "někdo" slovem "osud" a okamžitě se před námi odkryje správný význam. Čili: "Pokud tě někdo (osud) udeří po jedné tváři, nastav mu i druhou! Pokud ti chce někdo (osud) vzít košili, dej mu i plášť! Pokud tě někdo (osud) nutí jít jednu míli, jdi s ním dvě! "

Ale pozor! Nikdo z nás nemusí být osudem fackován! Nikdo z nás od něj nemusí přijímat žádné údery! Kristus totiž přišel na Zemi proto, aby tomu tak být nemuselo! Přišel proto, aby nám ukázal, jak je třeba správně žít. Jak je třeba správně uvažovat, správně mluvit a správně jednat, aby nám náš vlastní osud v jeho zpětných účincích mohl přinášet jen dobro.

Kdo se tedy reálně v každodenním životě řídí učením Krista, kdo se v souladu s ním snaží myslet a jednat, toho nebude osud fackovat, ale naopak, tomu bude přinášet jen štěstí a dobro.

Úderům a ranám osudu se tedy můžeme vyhnout jedině konáním dobra. Pokud ale nečiníme dobro, pokud neuvažujeme a nežijeme tak, jak nám ukázal Kristus, musíme nutně počítat s menšími, nebo většími údery osudu, které budou nevyhnutelným důsledkem našeho nedobrého a nesprávného jednání.

Pokud jsme tedy nečinili dobro buďme alespoň natolik čestní sami k sobě, že přijmeme údery osudu jako spravedlivou odezvu našeho vlastního, negativního jednání a čestně jim nastavme svou tvář. Neboť jedině takovýmto čestným a zralým přijetím úderu může být naše vina vymazána.

Pokud jsme ale nečinili dobro a nejsme ani ochotni čestně přijmout nezbytné důsledky vlastního jednání v podobě facek a úderů osudu, v naší neschopnosti přijetí tohoto dění, jehož prostřednictvím se ve stvoření samočinně naplňuje dokonalá Spravedlnost bude naše vina stále jenom růst, až se promění v obrovský balvan, který nás nakonec definitivně a s konečnou platností rozdrtí.

Člověče, konej pouze dobro a nemusíš se obávat ničeho!

Nebo, pokud konáš zlo, čestně přijmi jeho důsledky v úderech osudu, čímž vymažeš svou vinu. Pokud ale nechceš trpět údery osudu neustále, začni konečně konat dobro!

Pokud ale konáš zlo a zlořečíš důsledkům, které ti to nevyhnutelně přináší, činíš to nejhorší, co jen můžeš, protože tvá vina bude stále růst, až do tvého sebezničení!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

O hodnotném filmu, jakých není mnoho a o asociacích, s ním souvisejících

Jde o film, který osloví zejména muže. Ale v tom nejčistším a nejpozitivnější slova smyslu. Je to totiž film o hrdinství. O hrdinství, o cti, o lásce, o boji za dobro a o pevné víře v Stvořitele.

Je to totiž také film o křesťanství. Ale o jiném křesťanství, než na jaké jsme zvyklí. Hlavní hrdina reprezentuje křesťanství pravé a plnokrevné. Ne to změkčilé, slabošské a zženštilé, jaké je dnes.

Hlavní hrdina je tedy křesťan, ale i rytíř. Čili člověk, který hájí spravedlnost, čest a dobro s mečem v ruce. Člověk, který se s mečem v ruce staví proti nespravedlnosti, nečestnosti, podvodu a zpupné aroganci moci.

Nechci prozrazovat celý děj, ale chci zvlášť vyzdvihnout některé mimořádně silné momenty, které stojí za pozornost zejména proto, že i když je děj filmu z období středověku, je možné vypozorovat jeho aktuální přesah až do naší současnosti. Neboť lidé se v podstatě nemění! Mění se pouze čas a okolnosti, ale jinak na Zemi ustavičně bojuje Zlo proti Dobru.

Pokud se tedy rozhodnete sledovat tento film, co bych všem vřele doporučoval, chci vás v něm upozornit na dvě klíčové scény, které vzájemné souvisí a ve kterých se skrývá onen zmíněný, hlubší přesah.

První je scéna ze začátku filmu, kdy musel hlavní hrdina poprvé použít meč na ochranu cti. Jeho mírumilovného otce totiž záměrně zesměšnil nejlepší královský bojovník, což reálne znamenalo přímou výzvu na souboj muže proti muži. No a právě o toto vyzyvateli šlo, protože si byl jistý vlastním vítězstvím.

Avšak v rozhodující chvíli přijal výzvu k souboji Arn, hlavní hrdina. Ten žil do té doby v klášteře a pouze nedávno se vrátil domů. Vůbec nikdo ale netušil, že v klášteře se naučil také umění meče.

Arnovo přijetí výzvy k souboji proto ještě více vystupňovalo posměch ze strany vyzyvatele. Avšak Arn tasil meč, který směl tasit pouze na ochranu práva, cti a spravedlnosti, pokřižoval se a souboj začal. A smích všech přisluhovačů moci a vyznavačů hrubé síly zamrzl na rtech.

Druhá scéna, na kterou chci upozornit je scéna posledního boje. Boje proti nepřátelské armádě, přicházející s toutéž arogantní nadřazeností moci, opírající se o vědomí vlastní síly a vlastní převahy.

A tento nepřítel tak, jako vždy všichni nepřátelé, přicházel s jednoznačným cílem. S cílem podmanit, ovládnout a zotročit!

Proti němu stála mnohem méně početná armáda, která se snažila uhájit svobodu a nezávislost vlastního národa. A přestože tuto armádu vycvičil a na boj strategicky připravil Arn, tváří v tvář převaze nepřítele muži zakolísali a zmocnil se jich strach. A tehdy Arn promluvil k bojovníkům, aby jim vlil odvahu: "Nemějte pochyb! Věřte! Věřte v naše vítězství! Neboť Pán stojí u těch, kteří jsou silní ve víře! Proto zvítězíme a zavládne mír!"

Všechno toto bylo ze strany nepřítele sledováno s povýšeným posměchem vědomí si vlastní převahy. Nicméně druhá strana, byť méně početná, měla převahu jiného druhu. Převahu morální! Převahu hodnoty boje za správnou věc! Převahu těch, za kterými v jejich spravedlivém boji za dobro a mír stojí síla Nejvyššího!

A boj začal! A dosavadní posměch na tváři uchvatitele vystřídal strach!

Na závěr bych chtěl upozornit ještě na něco. A sice na to, že vítězství v posledním boji bylo dosaženo již předem, a to vítězstvím vnitřním ve chvíli, kdy bojovníci Arnovy armády uvěřili, že v jejich boji za správnou věc nejsou sami, ale že za nimi stojí nejvyšší síla, jaká vůbec existuje. A sice, síla Boží!

A právě toto vědomí, toto odhodlání bojovat za dobro v podpoře síly Nejvyššího se stalo vnitřním aktem vítězství. Jím Arnova armáda zvítězila na vnitřní úrovni dříve, než nadešel boj. Následující, reálný boj byl pak již jen nezbytným a zákonitým završením tohoto, předem vybojovaného, vnitřního vítězství.

Neboť podstatou síly nepřítele byla jen početná převaha, zatímco síla obránců spočívala v morální převaze těch, za nimiž v jejich spravedlivém boji za mír stojí síla Nejvyššího. Vítězná síla Nejvyššího, se kterou arogance pozemské moci nezvykne nikdy počítat.

No a jak již bylo avizováno, vše toto má přesah až do naší současnosti. Také my tu dnes na naší planetě i v našem vlastním národě stojíme vůči aroganci moci. Ve světovém měřítku stojíme vůči aroganci nejbohatších. Vůči světové elitě a její gigantickým nadnárodním korporacím. Vůči elitě, která i prezidenty USA manipuluje jako loutkami.

V národním měřítku stojíme vůči aroganci politické moci, která národu neslouží, ale jej pouze ždímá a nabaluje se na něm. Toto je totiž základní princip takzvané standardní politiky, a proto je téměř úplně jedno, kdo nám vládne. Zda současná koalice, nebo současná opozice. Zda levice, nebo pravice. V okrádáni národa a v hledání pouze svého vlastního prospěchu jsou totiž vzácné zajedno. V tomto směru vždy vládla a vládne absolutní politická shoda, což žel znamená, že celý politický boj je ve skutečnosti jen soubojem o to, kdo se po volbách opět dostane ke korytu.

A tato arogance státní moci, která si přizpůsobuje právo, nebo dokonce výklad ústavy tak, jak se jí hodí, hledí svrchu a s posměšným nadhledem na obyčejný lid.

A obyčejný lid, zotročen prací na zahraniční žraloky a degradován mediální manipulací apaticky přežívá z jednoho dne na druhý, přijímaje to jako svůj úděl. Obyčejní lidé nevěří, že existuje síla, která by to byla schopna změnit. Že existuje síla, která by se mohla efektivně postavit proti aroganci politické a mafiánské moci zbohatlíků, povýšeně si vědomých své převahy.

Ale lid přehrává svůj boj s bohatými a mocnými již vnitřně, ve svém vědomí, protože nevěří, že je možné něco na tomto systému změnit.

Jakákoliv změna a každé potenciální vítězství totiž začíná vždy v našem nitru! Lidé musí pochopit, že ať by byla vnější převaha jakákoliv, morální právo na vítězství má vždy jenom ten, kdo bojuje za správnou věc. Pouze ten, kdo bojuje za spravedlnost, čest, dobro a právo na plnohodnotný život.

Pouze ten, kdo se sám ve svém životě snaží o naplňování principu spravedlnosti, cti, dobra a lidskosti. Za takto správně stojícím člověkem, bojujícím za správné hodnoty může potom stát nejvyšší vítězná síla, jaká vůbec existuje! Síla Boží!

Kdo se podle tohoto v svém životě řídí a takto uvažuje, ten již vnitřně zvítězil! Jeho vnější vítězství nad všemi otrokáři a utlačovateli bude pak již jenom nevyhnutelným a logickým důsledkem jeho vítězství vnitřního. Jeho vítězství morálního!

Znamená to tedy, že lidé, kteří se sami snaží o dobro a kteří bojují proti vnějšímu zlu musí dříve, nebo později nutně zvítězit. A to nad jakoukoli převahou Zla! Nad jakoukoli převahou arogance moci, peněz, kapitálu, vojenské převahy, politické svévole, nebo čehokoliv jiného. Takoví lidé musí zvítězit, i kdyby se měl stát zázrak!

Pokud ale nad zlem nevítězíme, může to mít jen dva důvody. Buď sami ve svých životech pevně nestojíme na principech dobra, spravedlnosti a cti, nebo nemáme pevnou víru v nevyhnutelné vítězství dobra.

A proto se snažme o dobro, čest, spravedlnost a lidskost! A proto věřme! Neboť veliký, všemohoucí Bůh stojí na straně těch, kteří jsou pevní ve víře! Kteří jsou pevní ve víře ve vítězství dobra, spravedlnosti a cti na této zemi a kteří se sami usilují být dobrými, spravedlivými a čestnými!

Film s názvem "Arn, templářský rytíř" si můžete prohlédnout na níže uvedeném linku. Přeji vám hluboký duchovní zážitek.

https://www.youtube.com/watch?v=3S2PgkoJ_JU&feature=share

Nebo si zadejte název filmu na youtube.

PS. Když uvidíte v závěru roj šípů, letících na nepřítele, zkuste si uvědomit, že každý člověk, usilující o dobro je jedním z takových šípů, který prostřednictvím jeho vážného úsilí o dobro eliminuje a ničí Zlo na Zemi. Kéž by těchto šípů bylo víc!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Požehnání, nebo kletba? Je to na tobě, člověče!

Život, nebo smrt! Dobro, nebo zlo! Mír, nebo neklid! Moudrost, nebo hloupost! To první je neoddělitelně spojeno s respektováním Vůle Nejvyššího a jeho Zákonů. To druhé je naopak spojeno s ignorováním jeho Vůle a jeho Zákonů. To první je spojeno s bohatým požehnáním všeho dobrého a to druhé s cestou zla a neštěstí.

Svého času řekl Mojžíš lidu: „Hle, předkládám před vás dnes požehnání i kletbu. Požehnání, pokud budete poslušní příkazům Hospodina našeho Pána, ale zároveň kletbu, když nebudete poslušní jeho příkazům a zanecháte cestu, kterou vám ukázal.

Uložte si proto jeho Zákony do svého srdce a do své duše. Učte o nich své děti a myslete na ně, ať již budete sedět ve svém domě, nebo budete na cestách, nebo budete ležet, nebo stát. Neboť jedině Hospodin je váš Pán!

Neokrádej a neobelhávej druhého! U soudu nezpůsobuj křivdu! Nenadržuj ani chudému, ani zámožnému! Neroznášej osočování! Nenos nenávist ve svém srdci! Nehleď pouze na sebe, ale miluj svého bližního, jako sebe sama! Necizolož a nesmilni! Nezáviď! Neboť jedině Hospodin je tvůj Pán!

Buď tedy poslušný jeho příkazům a nauč se milovat Hospodina, svého Boha a jemu sloužit celým srdcem a celou duší. Potom na tobě spočine jeho požehnání.

Pokud jej však nebudeš milovat, odvrátíš se od něj a nepůjdeš jeho cestami, spočine na tobě jeho kletba a udeří na tebe jeho pomsta. Dávej si proto velký pozor, aby si ve svém srdci nebloudil a neodvrátil se od Hospodina a jeho Zákonů. Neboť potom by vzplál proti tobě jeho hněv."

A proto neokrádej a neobelhávej druhého! U soudu nezpůsobuj křivdu! Nenadržuj ani chudému, ani zámožnému! Neroznášej osočování! Nenos nenávist ve svém srdci! Nehleď pouze na sebe, ale miluj svého bližního, jako sebe sama! Necizolož a nesmilni! Nezáviď! Neboť jedině Hospodin je tvůj Pán!“

Toto jsou cesty, kterými máš jít, člověče! Pamatuj však, že skutečného dobra se ti může dostat jedině z Božích rukou. Z rukou toho, jehož miluješ a jehož příkazy plníš.

Pokud je ti ale Hospodin lhostejný a o jeho Vůli a jeho Zákony se nestaráš, vydal ses na cesty zla! A pokud by si snad dokázal, že se ti bude určitý čas dařit a budeš se mít dobře věz, že bez respektování Vůle Nejvyššího to může trvat vždy jenom dočasně. A kdyby to snad trvalo dlouho, nakonec tě stejně dostihne jeho hněv a ty zahyneš.

Neboť veliký je Pán! Jedině jemu patří vše, co existuje! A všechno, co existuje se proto musí naučit respektovat jeho Vůlí.

Pokud ne, bude to muset být z jeho stvoření vyhlazeno. Vyhlazeno proto, aby v něm konečně zavládlo štěstí a mír, kterých je možné dosáhnout jedině tím, že se respektují dokonalé Zákony Nejvyššího, vložené do chodu univerza již při samotném jeho stvoření.

Kdo se je tedy naučí respektovat, podrží si tím právo žít nadále v Božím stvoření. Kdo je však odmítá, nechce je poznávat a podle nich nejedná, ten sám sebe zbavuje práva žít dál ve stvoření.

A proto neokrádej a neobelhávej druhého! U soudu nezpůsobuj křivdu! Nenadržuj ani chudému, ani zámožnému! Neroznášej osočování! Nenos nenávist ve svém srdci! Nehleď pouze na sebe, ale miluj svého bližního, jako sebe sama! Necizolož a nesmilni! Nezáviď! Neboť jedině Hospodin je tvůj Pán!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Holá pravda o válečných štváčích! Netušíte, kdo všechno mezi ně patří


V dnešní době pravděpodobně málokdo sleduje ruské filmy o boji proti německému fašismu během druhé světové války. Filmy na toto téma vznikají v Rusku také v současnosti, a navzdory určitým věcem, které by se jim daly vytknout, protože nakonec každému filmu se dá něco vytknout, jsou obecně nositeli jednoho velmi hlubokého poselství.

Ukazují, jak obyčejní lidé, kteří doposud žili především ve smyslu nižšího dobra, zaměřeného na svůj vlastní prospěch, dokázali překonat sami sebe. V hraniční situaci se totiž stali schopni položit své vlastní životy, všechny své naděje a všechno své vlastní současné a budoucí potencionální dobro za dobro vyšší. Za dobro národa, který byl napaden dobyvateli. Za spravedlnost, lidskost a mír!

Neboť pokud odhlédneme od vysoké politiky a všech ostatních, zákulisních politických machinací, válka milionů obyčejných ruských vojáků proti rozpínavosti německého fašismu, který náhle vpadl do jejich vlasti byla válkou spravedlivou, protože byla válkou obrannou.

Ale také němečtí vojáci obětovali svůj život! Nicméně, ve válce dobyvačné a tedy nespravedlivé. Ve válce, způsobené nadměrně vystupňovaným, nacionálním egoismem, který si právem nadřazené rasy dělal nárok na nový životní prostor na úkor jiných, rasově méněcenných.

Vojenský konflikt mezi fašistickým Německem a tehdejším Sovětským svazem má tedy hlubší a dosud nerozpoznanou dimenzi. Ukazuje nám totiž, kam to až může dospět, pokud se zaměříme pouze na dobro vlastní, egoistické a tedy nízké. Pouze na dobro hmotní a materiální, a to třeba i na úkor jiných.

Ukazuje nám, že preferencí tohoto druhu "dobra" pouze roste lidská bezohlednost, lidská chamtivost a lidská nemorálnost. Ukazuje nám, že to všechno musí nakonec vést ke konfliktům a válkám.

Ukazuje nám tedy, že maximální vystupňování principu nízko stojícího dobra vždy zákonitě rozbíhá vojenskou mašinérii, která může být zastavena jedině tehdy, pokud se lidé stanou opět schopnými vyšvihnout se k dobru vyššímu. Když jsou lidé schopni obětovat své vlastní dobro a svůj život za dobro vyšší. Za dobro obecné! Když jsou lidé schopni umírat ve jménu spravedlnosti, cti, lidskosti a míru.

Neboť jedině ve vyzvednutí dobra celku, dobra obecného, dobra vysokých a ušlechtilých ctností, kterými je spravedlnost, čestnost, lidskost a morálka spočívá konstruktivní princip bytí. Princip, který dokáže zvítězit nad zlem a eliminovat jej! Princip dobra ducha, který kdyby byl lidmi trvale preferován v každodenním životě, naše civilizace by neznala konflikty a války, a žila by v harmonii.

Pokud ale lidé ve své nepochopitelné neschopnosti poučit se ustavičně preferují pouze ono nízko stojící dobro osobního, hmotného prospěchu, ve snaze o jeho nabývání začínají vždy stále více stupňovat svůj egoismus. A spolu s ním se stupňují ty nejhorší lidské vlastnosti, až to nakonec vše vyvrcholí v neštěstí válečného konfliktu, ve kterém se jedni snaží násilím dosáhnout "dobra" a prospěchu na úkor jiných.

No a pak, pokud nemá být celý svět absolutně podmaněn, zotročen a zpustošen tímto typem "dobra" a jeho přisluhovači, musí se lidé ve svém odporu vůči němu vždy opětovně hrdinsky vyšvihnout k dobru vyššímu. V mezní situaci agresivního vystupňování zvráceného principu nízko stojícího dobra musí být nejednou ochotni obětovat své vlastní životy za vysoké a vznešené principy, jakými je spravedlnost, čestnost, lidskost, morálka, nebo právo přežít lidsky důstojný život na zemi bez otrocké smyčky na krku. Pokud by ale lidé dokázali žít v takovémto vysokém mravním a morálním naladění natrvalo a vždy opět nově neklesali k uctívání nízkého, osobního dobra jako středobodu všeho, žádné války by nikdy být nemusely.

Když se ale i v naší současnosti zcela vážně hovoří o válce mocností a když se na ni intenzivně připravuje, je to jen a jen svědectvím toho, že v lidech naší moderní doby se opět začínají na maximální míru stupňovat všechny negativní vlastnosti, spojené s uctíváním a vyzdvihováním zmíněného, nízkého stupňe "dobra".

A aby nebyl svět opět uvržen do zkázy válečného šílenství, musí lidé dneška v sobě dokázat mobilizovat princip vyššího dobra a všechny, s ním spojené vyšší a ušlechtilejší hodnoty. Neboť pokud to nedokážou teď, na úsvitu nové války, budou k tomu donuceni ve válečných hrůzách, které se na naší Zemi pravidelně opakují vždy z týchž důvodů.

Záleží na každém jednotlivci, zda se rozhodne dát svému životu vyšší rozměr. Rozměr ducha, rozměr dobra obecného, které je jediným skutečným dobrem, nebo mu dá jen nízký rozměr dobra čistě egoistického a materiálního. "Dobra", které se nakonec vždy ukáže, jako to nejzhoubnější zlo!

Uvědomme si tedy, že není dobro, jako dobro! Uvědomme si, že existuje dobro vyšší, nás a naše vlastní, osobní zájmy přesahující a dobro nižší, zohledňující jedině naše vlastní, hmotné a materiální zájmy.

No a v závislosti na tom, k jakému druhu dobra se přikláníme, je nás samotných možné zařadit mezi lidi vysoko, nebo nízko stojících. A podle toho, kterých z nich je většina se utvářejí dějiny této civilizace.

Žel, dějiny naší civilizace jsou dějinami válek, vražd a neslýchaného utrpení, způsobeného jedněmi lidmi druhým. Toto je jasným svědectvím ubohé nízkosti takzvaného "dobra", které preferujeme a které je pouze dobrem čistě materiálně egoistickým, bez vyššího, duchovně morálního rozměru. Bez ohledu na dobro obecné. Na dobro pro všechny bez rozdílu.

A proto každý, kdo takto nízko myslí a jedná je podporovatelem a strůjcem války, protože jím podporované, nízké a egoistické materiální "dobro" ve svém nezbytném stupňování vždy dosud zákonitě vyústilo do konfliktních situací, do agresivity a válek.

Strůjcem míru a harmonického, udržitelného způsobu života na Zemi je jedině ten, kdo ve všem, co myslí a činí bere vždy v úvahu dobro vyšší. Dobro obecné! Dobro ducha, stojící na preferování vysokých a ušlechtilých ctností. Jen takovýto člověk je opravdu člověkem, který chce mír a proto si také mír zaslouží.

Kdo však uctívá zlo svým nízkým a egoistickým pojetím dobra, toto ním živené zlo bude nakonec muset tvrdě dopadnout na jeho vlastní hlavu, aby se v hrůzách a bolesti přece jen vyšvihl ke skutečnému, vyššímu dobru, které jej přesahuje a které je jediným pravým dobrem.

Nebo, když to nedokáže, bude muset v těchto hrůzách a bolestech zahynout. Zahynout nejen smrtí těla, ale také smrtí nenapravitelně hodnotově zvrhlé duše.

Konečný závěr: Člověče, žij čestně, spravedlivě, skromně a lidsky! Neboť pokud takovým nebudeš, tvá nečestnost, nespravedlnost, neskromnost a nelidskost tě nakonec dotlačí k tomu, že budeš muset s nasazením vlastního života bojovat za čest, spravedlnost a nejelementárnější lidskost na Zemi.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Teorie enviromentální neudržitelnosti německých platů

Miliony lidí celého světa obdivují výšku životní úrovně západní Evropy a USA. Miliony lidí by chtěli žít ve stejném blahobytu a mít stejně vysoké mzdy. Co si však neuvědomují je skutečnost, že tento blahobytný způsob života není trvale environmentálně udržitelný.

O vysloveném drancování naší planety výškou životní úrovně především západního světa svědčí smutná skutečnost, že v roce 2017 byly již druhého srpna vyčerpány všechny obnovitelné přírodní zdroje, což znamená, že od tohoto data až do konce roku budeme žít na takzvaný enviromentální dluh. Z přírodních zdrojů budeme tedy odčerpávat mnohem více, než jsou nám schopny reálné dát.

Tvrdí to institut Global Footprint Network (Platforma globální ekologické stopy), monitorující poptávku a nabídku přírodních zdrojů a ekologických služeb pro lidstvo. A jeho statistiky ukazují, že k výše zmíněnému okamžiku přelomu nastává každým rokem o několik dní dříve. Například v roce 1993 připadl až na 21. září, což vzhledem k současnému 2. srpnu znamená, že naše ohleduplnost k planetě každým rokem klesá a naše "potřeby" se stále zvyšují.

Global Footprint Network využívá ke svému průzkumu údaje OSN z tisíců oblastí lidské činnosti včetně rybaření, lesnictví, dopravy a energetiky. Podle institutu využívalo lidstvo na počátku 60. let jen tři čtvrtiny kapacity zdrojů Země a od 70. let v důsledku ekonomického a populačního růstu začala "poptávka překračovat nabídku." Technologický a průmyslový růst tak přinesl svou daň.

"V současnosti potřebujeme pro naplnění našich potřeb v přepočtu 1,7 planety," prohlásil Global Footprint Network. No a největší odpovědnost za přetěžování globálního ekosystému mají hlavně západní země s jejich obrovským materiálním nadstandardem, což tedy reálně znamená, že výše jejich průměrných mezd a následně všechno to, co si za ně mohou dovolit je natrvalo pro naši planetu neudržitelná. Neboť i když ekologické systémy jsou svým způsobem velmi odolné, takovou nadměrnou zátěž nemohou dlouhodobě vydržet a musí se jednoho dne zhroutit. A nikdo neví, kdy ten den nastane! Nikdo neví, jak je již blízko!

No a příroda se prostřednictvím nejrůznějších negativních klimatických anomálií, jakou bylo třeba toto extrémně horké léto, nebo nedávné hurikány na americkém kontinentu snaží lidstvo konfrontovat se svým vlastním, zásadně odlišným požadavkem. S požadavkem skromnosti! S požadavkem životně nevyhnutelné redukce vysoce přehnaných lidských potřeb, protože uskrovnění se je jedinou možností zachování udržitelnosti života na naší planetě.

Skromnost, o kterou nás žádá příroda se však konzumním lidem dneška jeví jako něco bláznivé! Jako něco, co "normální" člověk dnešní doby nemůže akceptovat! Normální člověk si přece potřebuje života naplno užít! A proto chce dosáhnout co nejvyšší životní úrovně se všemi jejími možnostmi a se vším její blahobytem! Toto je prioritou doby! Toto je většinový názor, který je všude prosazován! A málokoho zajímá něco jiného.

Bezbřehý a slepý je obludný egoismus obyvatelstva západního světa, které si klidně žije na enviromentální dluh, jakoby se nic nedělo.

Bezbřehá a slepá je však také závistivá dychtivost obyvatelstva ostatního světa po dosažení stejné výšky životní úrovně, jaká je na západě, bez ohledu na nějaké ekologické limity ubohé planety Země.

Pokud si totiž na západě kupují lidé nová auta tak často, jak my nové boty, proč bychom také my neměli mít stejné možnosti? Pokud na západě lidé cestují po celé Evropě a po celém světě tak přirozeně, jako cestujeme my do nejbližšího okresního města, proč bychom si to také my nemohli dovolit?

Ve svém egoismu a ve svém zvráceném obdivu sebevražedného blahobytu západního světa si však neuvědomujeme, že ve skutečnosti každý, kdo se výškou svého platu přibližuje západní úrovni, ale chybí mu skromnost v jeho potřebách a ohled na možnosti přírody, že každý takový člověk je v podstatě zločincem. Je zločinným škůdcem světa přírody, zločinným škůdcem naší planety a zločinným škůdcem samotné existence života na Zemi.

V rozhlase je často možné slyšet a v televizi vidět různé takzvané osobnosti, které hovoří o svých profesionálních úspěších, ale i o sobě a o svém způsobu života. A tato druhá část jejich prezentace bývá téměř vždy chválením se tím, kde všude byli a co všechno viděli. Čili v podstatě tím, co všechno si mohou dovolit. Tito materialismem omezené lidičky, ať by byli jakkoli významnými v očích společnosti, ať by byli jakkoli velkými odborníky v určité oblasti, jsou ve skutečnosti pouze omezenci, kteří si ve své egocentrické zaslepenosti neuvědomují, že se sami před očima veřejnosti zařazují do kategorie zločinných škůdců a ničitelů planety Země.

A to proto, že se tak věhlasně připojují k elitě, která si toho může přece tak mnohé dovolit. Která nehledě ani nalevo, ani napravo a už vůbec ne na nějakou přírodu žije sobecky způsobem - tady a teď! A po nás potopa!

No a velkým idolem tohoto typu lidí bývají především USA. USA, které kvůli zachování své, pro planetu vysoce nadstandardní životní úrovně, neváhají vyvolávat pod nejrůznějšími záminkami, nejčastěji samozřejmě těmi nejhumánnějšími, různé konflikty a války. Jen aby dosáhly svých vlastních, zištných zájmů.

A tak tu máme nejen nelidskost vůči přírodě, ale i nelidskost vůči ostatním lidem a národům. A to jenom kvůli sobecké snaze mít se dobře a žít v blahobytu! Žít v blahobytu a užívat si, byť přes mrtvoly! A to ne obrazně, ale doslovně! Viz agresivní politika USA! Užívat si byť za cenu ekologického zhroucení planety Země!

Je to děsivý kult hédonismu, kterému je jako nějaké pohanské modle obětováno absolutně všechno. I životy lidí! I existence národů! I možnost zachování života na naší planetě!

Tato modla hédonismu však nakonec nevyhnutelně zničí všechny ty, kteří ji uctívali! Spolkne celou planetu, spolu se všemi bohatými, i spolu se všemi, kteří se bohatými stát chtějí, protože i jedni i druzí krátkozrace odřízli větev sami pod sebou.

A v tomto bláznivém šílenství užívání si elity, a v této závistivé snaze milionů lidí po co nejrychlejším dosažení stejných možností užívání si zaznívá hlas pleněné a ničené přírody, vyzývající nás všechny bez rozdílu ke skromnosti.

Týraná matka příroda říká:

„Kdo si člověče, že nemáš stále dost? Kdo si člověče, že je ti stále všeho málo a že nevíš, kde jsou hranice únosnosti?

Ty užíváním zdivočelý člověče, nevidíš snad, že samotný Syn Boží, který žil na zemi ti svým životem ukazoval příklad skromnosti a nikoliv příklad bezbřehého užívání si! Ukazoval ti, jak přežít život v jednoduchosti, přirozenosti a v orientovaní se na skutečné hodnoty.

A pokud Syn Boží nehledal na této zemi žádné pozemské pocty, žádný blahobyt, žádnou moc a žádné peníze, kdo jsi ty, že se za nimi tak ženeš? Copak si myslíš, že si někým víc? Copak si myslíš, že máš právo prožít svůj život v stokrát větším materiálním blahobytu, jako on?

Bez Boha, bez potřeby Boha, bez nabývání vysokých a ušlechtilých ctností, které jsou jediným skutečným a pravým pokladem si však jen chudák a ubožák! Chudák a ubožák, snažící se svou vnitřní ubohost, kterou jasně cítí, kompenzovat věcmi materiálními a užíváním si. Pseudo hodnotami chceš totiž naivně nahradit absenci skutečných hodnot ducha, které ti chybí.

O tyto hodnoty člověče usiluj! Buď čestný, spravedlivý, jednoduchý, nenáročný, skromný a lidský! Lidský k lidem, lidský k přírodě a lidský k Matce Zemi.

Člověče, buď člověkem vysokých a ušlechtilých hodnot a klid a mír zaplaví tvou duši!

Člověče, nebuď hodnotově vyprázdněna kreatura, která si chce prostřednictvím materiálních náhrad, vystupňovaných až k hranici kolapsu přírodních ekosystémů dokazovat, že je čímsi velkým, čímž ale bez hodnot ducha nikdy nebude.

Člověče, skloň se vnitřně i navenek před vznešenými hodnotami ducha, které tě povznesou, protože pokud se budeš sklánět před bezbožnou, pohanskou modlou hédonismu, tato tě nejdříve prostřednictvím tvých vlastních materiálních potřeb pod lidskou důstojnost zotročí a nakonec zničí!“

Tisíce lidí u nás vychvaluje západ. Říkají, jak je v Německu, nebo v Rakousku čistě, jaký je tam pořádek, jak tam všechno funguje a samozřejmě, jaké tam mají platy.

Nicméně ve skutečnosti, z hlediska zmíněných enviromentálních faktorů je všechno úplně jinak! Tyto země nesmějí sloužit lidem jako vzor, který by měli dosáhnout a napodobovat, protože výškou své životní úrovně představují vlajkovou loď bezohledného drancování Země a nenávratného ničení přírody. Vlajkovou loď, která strhává svět i celé lidstvo k sebezničení!

Neboť čím více jednotlivců a národů podlehne klamavé iluzi velikosti a takzvané vyspělosti západního světa, čím více jednotlivců bude chtít tento ideál reálně dosáhnout, tím rychleji se budeme všichni spolu, i s naší krvácející planetou řítit k děsivé hranici "bodu zlomu" enviromentální udržitelnosti ekosystémů, za níž už není návratu. Z tohoto pohledu jsou proto výše zmíněné země blahobytné životní úrovně ekologickými zločinci, jejichž bezohledně destruktivní příklad nesmí být ostatními následován, ale naopak, co nejostřeji odsouzen!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Cesta k moudrosti a vznešenosti ducha

Jako na nebesích, tak i na zemi! Tak, jak se v noci na nehybné hladině jezera zrcadlí majestát hvězdné oblohy, přesně tak se může v našem nitru a mysli zrcadlit vznešená moudrost ducha, přicházející z výšin.

Ano, v tichu a v klidu svého nitra můžeme jako v otevřené knize vnímat poselství, které právě pro nás píše ruka ducha. Zde najdeme odpovědi na téměř všechny otázky, které nás trápí. Zde najdeme vnitřní přežití a hluboké porozumění nejrůznějších souvislostí. Můžeme zde najít vyřešení našich problémů, jako i poznání směru naší osobní cesty, kterou máme dále ve svém životě kráčet.

Neboť tak, jak se v přírodě střídá období vanutí větrů s obdobím dní bezvětrných, přesně tak se mají v našem životě střídat období nejrozmanitějších problémů, starosti a nevyřešených otázek, které víří hladinu našeho nitra s obdobími, kdy si dopřejeme ztišení, abychom se stali schopni vnímat z klidu vlastní duše, jako z čisté hladiny jezera to, co se tam pro nás zrcadlí jako odpověď ducha. Odpověď ducha ve vztahu ke všemu, co s námi vnitřně hýbe.

Pokud se tedy naučíme dávat pravidelně prostor tichu v sobě, pokud se z klidné jezerní hladiny našeho nitra naučíme vnímat odrazy moudrosti ducha, můžeme být právě takovýmto způsobem duchovně vedení. Můžeme získat náhled, vycházející z našeho nitra, od něhož může vzniknout naše vlastní, osobní, vnitřní přesvědčení.

Pokud ale nedokážeme ve spěchu života nikdy ztišit své rozbouřené nitro do takové míry, aby bylo schopno zrcadlit odezvy ducha, zůstaneme navždy ve vleku cizích názorů a cizího poznání. A přestože by snad i bylo toto poznání velmi hodnotné, naše nejvnitřnější bytost nebude mít z něj téměř žádného užitku, protože jsme jej prostě nebyli schopni v tichu v sobě přetavit v cosi výsostně vlastní a osobní. Protože jenom to vlastní, osobní, námi samými vnitřně uchopené a pochopená má pro nás skutečnou hodnotu. Pouze to je věcí trvalé hodnoty. Pouze to je vnitřní poklad, o který nemůžeme nikdy přijít a který zůstane naším trvalým majetkem. A to dokonce až za hrob!

A přestože existuje obrovské množství odpovědí, které bychom byli schopni získat pouze tím, že se v ztišení naučíme vnímat odezvy ducha, existuje zároveň tisíc věcí, které se snaží rozbít moudrost odrazu této pomyslné hvězdné oblohy v nás. Existuje tisíc věcí, které se snaží rozvířit klidnou hladinu našeho nitra, aby nemohla zrcadlit moudrost ducha a my jsme se tím pádem nikdy nemohli stát duchovně zralými a samostatnými.

A nejrozmanitější vnější a vnitřní vlivy se o to snaží mnohdy až tak úspěšně, že mnozí nakonec na to duchovní docela zapomenou, protože starosti, radosti, požitky, úzkosti a strachy tohoto světa je ovlivňují natolik, že se vnitřně téměř nikdy nedokáží zcela ztišit. Proto hladina jejich nitra zůstává vždy více, nebo méně rozčeřená a oni z ní nemohou absolutně nic vyčíst, čímž se nevyhnutelně stávají bytostmi, odříznutými od pravé moudrosti.

Takový člověk, aniž by si to uvědomil, v podstatě ani nežije. Nežije svým vlastním, osobním bytím, postaveným na vlastním, vnitřním přesvědčení, ale je pouze třtinou, ohýbající se ve větru cizích názorů, myšlenek, postojů, znalostí a poznání.

Nedopusť proto člověče, aby se také tobě stalo cosi podobné.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Příznivci Slovanů neodsuzujte křesťanství! Slovanským národům tím jenom škodíte!

Existují lidé, kteří jsou velkými příznivci Slovanů a slovanství v jeho nejautentičtější podobě, se kterou je neoddělitelně spojeno naše původní, dávné duchovno. Žel, mnoho z nich má však jednu neblahou vlastnost. Je ní nepřekonatelná antipatie vůči křesťanství. Samozřejmě, že k tomu mají spoustu oprávněných důvodů, ale je třeba si uvědomit fakt, že právě takovýmto postojem věci slovanství velice škodí. A my si teď ukážeme, v čem konkrétně spočívá tato škoda.

Je dobře známo, že dávní Slované měli svůj specifický typ kultury a spirituality, dokonale přizpůsobené jejich mentalitě a povaze. Jejich původní abeceda, takzvaná staroslověnská bukvice, obsahovala například určité bukvice, čili písmena, jejichž používáním se v člověku aktivovali vyšší schopnosti. Původní slovanské texty lze tedy číst dvěma způsoby. Jednak tím nejjednodušším, jak jsme také my zvyklí, ale kromě toho také způsobem obrazným, který aktivoval úplně jinou část mozku, než se děje při běžném čtení. A právě tento, téměř zapomenutý, obrazný způsob čtení písma přirozeným způsobem stimuloval jejich vyšší schopnosti, spojené s intuicí.

Příznivci slovanství jsou proto přesvědčeni, že Slované se mohou dále správně vyvíjet jedině tehdy, pokud se znovu navrátí ke svým původním kořenům, se kterými jsou bytostně, ba až, jak se domnívají, doslova geneticky spojení. No a proto se musí také duchovně navrátit ke své původní, Slovanské védské moudrosti, velmi podobné védské moudrosti indické.

Příchod křesťanství na naše území byl však katastrofou pro původní kulturu a spiritualitu. Všechno toto totiž začalo být potlačováno a pronásledováno jako pohanství. To jest, jako něco, co musí být definitivně ze světa vymazáno. Proto křesťané během dlouhých staletí systematicky likvidovali všechno původní slovanské písemnictví a byli v tom tak úspěšní, že my dnes věříme a na školách se učíme, že písmo, a tím pádem kulturu přinesli na Velkou Moravu až Cyril a Metoděj.

Cyril Metoděj si však ve skutečnosti vzali za základ své abecedy staroslověnskou bukvici a upravili ji tak, že z ní odstranili právě těch pět bukvic, jejichž vyslovování ve verbálním projevu a obraznost v písemné podobě mělo schopnost aktivovat vyšší, intuitivní schopnosti.

Cyril a Metoděj tedy v jistém smyslu připravili slovanský slovní a písemný projev o jeho vyšší rozměr. No a v tomto "nově vytvořeném jazyku" začali Slovanům hlásat evangelium. Přišel tedy čas prosazování křesťanství a žel, nejednou se tak dělo také formu násilí, nebo jinými, ne příliš humánními způsoby. A tento neustálý tlak měl logický za následek, že Slované nakonec zapomněli na svou vlastní, původní spiritualitu a stali se křesťany.

Slovanská duše se tedy stala křesťanskou a po mnoha další dlouhá staletí byla spojena s křesťanstvím. Konkrétně na východ od nás to bylo křesťanství pravoslavné, nebo řeckokatolické a u nás většinou katolické a evangelické.

A paradoxně, dnes patří mnoho slovanských národů k těm národům, které ještě stále drží živou pochodeň křesťanství na Zemi. Pochodeň toho křesťanství, které nám bylo přineseno z nejvyšších výšin samotným Synem Božím, a to i za cenu obětování jeho pozemského života, protože vznešené Slovo ním přinášeno již tehdy naráželo na lidskou zlovolnost a nepřátelství. A ačkoli toto učení hovořilo především o lásce k bližním, bylo právě těmito zlovolnými lidmi po zavraždění Syna Božího zneužito k teroru vůči bližním. K teroru vůči mnoha lidem a vůči mnoha národům.

Ano, křesťanství bylo mnohokrát zneužíváno, ale kvůli jeho zneužívání různými zlovolnými kreaturami přece nemůže být v žádném případě odsouzeno jako celek. Vždyť drahocenná perla nemůže v žádném případě ztratit svou cenu tím, že padne do bláta! Vždyť přece v rukou každého, kdo ji najde, umyje a očistí okamžitě zazáří ve své plné kráse a duchovní drahocennosti.

A přesně tak je to také s křesťanstvím! Křesťanství je drahocennou perlou, ponořenou v bahně nízkosti naší Země, avšak v rukou každého, kdo má dobrou vůli a je schopen od sebe oddělit zlovolné lidské zneužití jeho ideálů od jeho původního, zdravého jádra, přineseného na zem Synem Nejvyššího, v rukou každého, takovýmto hlubším způsobem myslícího člověka musí tato drahocenná perla zazářit svým nádherným, duchovním jasem.

Výše zmínění, novodobí příznivci slovanství však žel tyto věci nerozlišují a odsuzují křesťanství jako celek tvrdíc, že Slované mohou dále růst jenom tehdy, pokud se vrátí zpět ke svému původnímu duchovnu. Podobné názory jsou však naprosto nekonstruktivní, protože vrhají slovanský svět do zmatku. Do škodlivých a destruktivních zmatků tím, že současné Slovany, spojené s křesťanstvím se snaží navrátit k dávným kořenům jejich původní duchovnosti. Tvrdí například, že křesťanství je již ve své podstatě geneticky orientováno západně - židovsko - sionistickým směrem, zatímco jedině naše dávná kultura a spiritualita je plně geneticky kompatibilní ze Slovanstvím.

Tyto myšlenky jsou ale chybné a destruktivní, protože Kristův princip lásky k bližnímu, ale i celé jeho učení je určeno všem národům Země bez rozdílu. Bez rozdílu rasy, genetiky, nebo čehokoliv jiného.

Opravdu striktní, opětovný návrat k původnímu slovanskému duchovnu a negace křesťanství je tedy čímsi, co je naprosto nesprávné, protože je to jenom nevědomé pokračování dávného konfliktního přístupu. Současná doba a především skutečné dobro Slovanského světa však vyžadují namísto konfrontace princip zralé syntézy. Princip moudré syntézy křesťanství, se kterým je slovanský svět spojený s jeho dávnými kořeny původní duchovnosti.

Slované se tedy nesmí a nemají začít duchovně tříštit a řadit k jedné, nebo druhé straně, což by nutně znamenalo jen další rozkoly. Slované mají zůstat křesťany, ale mohou být také hrdí na svou původní duchovnost, protože šlo o duchovnost vysokou a čistou. Duchovnost, která dělala naše předky lidmi dobrými, čistými a spravedlivými.

V úctě totiž musíme mít všechno dobré a vznešené, co lidi povznáší. A to znamená, že v úctě musíme mít i křesťanství, to jest, jeho původní a zdravé jádro, očištěné od vypočítavé lidské zvůle, která jej pouze zneužívala. A v úctě bychom měli mít i naši původní slovanskou duchovnost, ovšem i v tomto případě především její zdravé a pravé jádro, očištěné ode všech omylů a pokřivení, kterých se v současných interpretacích slovanských Véd nachází velké množství.

To je správný a konstruktivní postoj! Toto je jediný možný přístup, který nevnáší zmatek do světa Slovanů a nevyvolává zbytečné nepřátelství mezi přívrženci původní slovanské duchovnosti a křesťanstvím. Každý, kdo není schopen uvažovat takto synteticky a prosazuje jako správný názor jedné, nebo druhé strany je ve skutečnosti škůdcem věci Slovanstva. Škůdcem jeho sjednocení, protože mezi Slovany vnáší zcela zbytečnou vzájemnou konfrontaci, která není vůbec nutná, pokud dokážeme akceptovat pozitivní přínos naší původní duchovnosti i pozitivní přínos křesťanství v jejich historické, ale především duchovní komplexnosti. V komplexnosti, v níž z hlediska přirozeného duchovního vývoje mají pro lidstvo svůj hluboký a nenahraditelný význam oba tyto proudy. A snažit se poznat a pochopit tento význam je tím, co je konstruktivní! Co není konfrontační a co může Slovany po všech stránkách pouze obohacovat a pozvedat.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š


Holá pravda o válečných štváčích! Netušíte, kdo všechno mezi ně patří


V dnešní době pravděpodobně málokdo sleduje ruské filmy o boji proti německému fašismu během druhé světové války. Filmy na toto téma vznikají v Rusku také v současnosti, a navzdory určitým věcem, které by se jim daly vytknout, protože nakonec každému filmu se dá něco vytknout, jsou obecně nositeli jednoho velmi hlubokého poselství.

Ukazují, jak obyčejní lidé, kteří doposud žili především ve smyslu nižšího dobra, zaměřeného na svůj vlastní prospěch, dokázali překonat sami sebe. V hraniční situaci se totiž stali schopni položit své vlastní životy, všechny své naděje a všechno své vlastní současné a budoucí potencionální dobro za dobro vyšší. Za dobro národa, který byl napaden dobyvateli. Za spravedlnost, lidskost a mír!

Neboť pokud odhlédneme od vysoké politiky a všech ostatních, zákulisních politických machinací, válka milionů obyčejných ruských vojáků proti rozpínavosti německého fašismu, který náhle vpadl do jejich vlasti byla válkou spravedlivou, protože byla válkou obrannou.

Ale také němečtí vojáci obětovali svůj život! Nicméně, ve válce dobyvačné a tedy nespravedlivé. Ve válce, způsobené nadměrně vystupňovaným, nacionálním egoismem, který si právem nadřazené rasy dělal nárok na nový životní prostor na úkor jiných, rasově méněcenných.

Vojenský konflikt mezi fašistickým Německem a tehdejším Sovětským svazem má tedy hlubší a dosud nerozpoznanou dimenzi. Ukazuje nám totiž, kam to až může dospět, pokud se zaměříme pouze na dobro vlastní, egoistické a tedy nízké. Pouze na dobro hmotní a materiální, a to třeba i na úkor jiných.

Ukazuje nám, že preferencí tohoto druhu "dobra" pouze roste lidská bezohlednost, lidská chamtivost a lidská nemorálnost. Ukazuje nám, že to všechno musí nakonec vést ke konfliktům a válkám.

Ukazuje nám tedy, že maximální vystupňování principu nízko stojícího dobra vždy zákonitě rozbíhá vojenskou mašinérii, která může být zastavena jedině tehdy, pokud se lidé stanou opět schopnými vyšvihnout se k dobru vyššímu. Když jsou lidé schopni obětovat své vlastní dobro a svůj život za dobro vyšší. Za dobro obecné! Když jsou lidé schopni umírat ve jménu spravedlnosti, cti, lidskosti a míru.

Neboť jedině ve vyzvednutí dobra celku, dobra obecného, dobra vysokých a ušlechtilých ctností, kterými je spravedlnost, čestnost, lidskost a morálka spočívá konstruktivní princip bytí. Princip, který dokáže zvítězit nad zlem a eliminovat jej! Princip dobra ducha, který kdyby byl lidmi trvale preferován v každodenním životě, naše civilizace by neznala konflikty a války, a žila by v harmonii.

Pokud ale lidé ve své nepochopitelné neschopnosti poučit se ustavičně preferují pouze ono nízko stojící dobro osobního, hmotného prospěchu, ve snaze o jeho nabývání začínají vždy stále více stupňovat svůj egoismus. A spolu s ním se stupňují ty nejhorší lidské vlastnosti, až to nakonec vše vyvrcholí v neštěstí válečného konfliktu, ve kterém se jedni snaží násilím dosáhnout "dobra" a prospěchu na úkor jiných.

No a pak, pokud nemá být celý svět absolutně podmaněn, zotročen a zpustošen tímto typem "dobra" a jeho přisluhovači, musí se lidé ve svém odporu vůči němu vždy opětovně hrdinsky vyšvihnout k dobru vyššímu. V mezní situaci agresivního vystupňování zvráceného principu nízko stojícího dobra musí být nejednou ochotni obětovat své vlastní životy za vysoké a vznešené principy, jakými je spravedlnost, čestnost, lidskost, morálka, nebo právo přežít lidsky důstojný život na zemi bez otrocké smyčky na krku. Pokud by ale lidé dokázali žít v takovémto vysokém mravním a morálním naladění natrvalo a vždy opět nově neklesali k uctívání nízkého, osobního dobra jako středobodu všeho, žádné války by nikdy být nemusely.

Když se ale i v naší současnosti zcela vážně hovoří o válce mocností a když se na ni intenzivně připravuje, je to jen a jen svědectvím toho, že v lidech naší moderní doby se opět začínají na maximální míru stupňovat všechny negativní vlastnosti, spojené s uctíváním a vyzdvihováním zmíněného, nízkého stupňe "dobra".

A aby nebyl svět opět uvržen do zkázy válečného šílenství, musí lidé dneška v sobě dokázat mobilizovat princip vyššího dobra a všechny, s ním spojené vyšší a ušlechtilejší hodnoty. Neboť pokud to nedokážou teď, na úsvitu nové války, budou k tomu donuceni ve válečných hrůzách, které se na naší Zemi pravidelně opakují vždy z týchž důvodů.

Záleží na každém jednotlivci, zda se rozhodne dát svému životu vyšší rozměr. Rozměr ducha, rozměr dobra obecného, které je jediným skutečným dobrem, nebo mu dá jen nízký rozměr dobra čistě egoistického a materiálního. "Dobra", které se nakonec vždy ukáže, jako to nejzhoubnější zlo!

Uvědomme si tedy, že není dobro, jako dobro! Uvědomme si, že existuje dobro vyšší, nás a naše vlastní, osobní zájmy přesahující a dobro nižší, zohledňující jedině naše vlastní, hmotné a materiální zájmy.

No a v závislosti na tom, k jakému druhu dobra se přikláníme, je nás samotných možné zařadit mezi lidi vysoko, nebo nízko stojících. A podle toho, kterých z nich je většina se utvářejí dějiny této civilizace.

Žel, dějiny naší civilizace jsou dějinami válek, vražd a neslýchaného utrpení, způsobeného jedněmi lidmi druhým. Toto je jasným svědectvím ubohé nízkosti takzvaného "dobra", které preferujeme a které je pouze dobrem čistě materiálně egoistickým, bez vyššího, duchovně morálního rozměru. Bez ohledu na dobro obecné. Na dobro pro všechny bez rozdílu.

A proto každý, kdo takto nízko myslí a jedná je podporovatelem a strůjcem války, protože jím podporované, nízké a egoistické materiální "dobro" ve svém nezbytném stupňování vždy dosud zákonitě vyústilo do konfliktních situací, do agresivity a válek.

Strůjcem míru a harmonického, udržitelného způsobu života na Zemi je jedině ten, kdo ve všem, co myslí a činí bere vždy v úvahu dobro vyšší. Dobro obecné! Dobro ducha, stojící na preferování vysokých a ušlechtilých ctností. Jen takovýto člověk je opravdu člověkem, který chce mír a proto si také mír zaslouží.

Kdo však uctívá zlo svým nízkým a egoistickým pojetím dobra, toto ním živené zlo bude nakonec muset tvrdě dopadnout na jeho vlastní hlavu, aby se v hrůzách a bolesti přece jen vyšvihl ke skutečnému, vyššímu dobru, které jej přesahuje a které je jediným pravým dobrem.

Nebo, když to nedokáže, bude muset v těchto hrůzách a bolestech zahynout. Zahynout nejen smrtí těla, ale také smrtí nenapravitelně hodnotově zvrhlé duše.

Konečný závěr: Člověče, žij čestně, spravedlivě, skromně a lidsky! Neboť pokud takovým nebudeš, tvá nečestnost, nespravedlnost, neskromnost a nelidskost tě nakonec dotlačí k tomu, že budeš muset s nasazením vlastního života bojovat za čest, spravedlnost a nejelementárnější lidskost na Zemi.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Člověče nešťastný, neodsuzuj křesťanství!

Je žel objektivním faktem, že křesťanství během dlouhé historie způsobilo mnohé zlo. Že má na svědomí spoustu bolesti, neštěstí a dokonce lidských životů. Můžeme vzpomenout třeba křižácké války, inkvizici a tak dále. No a právě kvůli této negativitě, historicky objektivně prokazatelné dnes mnozí lidé křesťanství odvrhují. Odvrhují jej jako celek, přičemž si ale neuvědomují, že tím zároveň odvrhují i vysoké duchovní učení, které by jim mohlo výrazně pomoci v jejich osobním, čistě lidském vývoji, ale především v jejich vývoji duchovním.

Položme si totiž zásadní otázku: je možné odsuzovat křesťanství, to jest učení Ježíše Krista, přicházející na Zemi z nejvyšších výšin, přímo od Stvořitele a ke Stvořiteli směřující za to, že jeden z nejbližších Ježíšových spolupracovníků byl zrádce? Vrhá snad Jidášova zrada nejmenší stín zakalení na čistotu Ježíšova učení?

Odpověď je více než jednoznačná: nevrhá!

A přesně toto platí také v celém historickém kontextu. Na jedné straně máme totiž vysoké, ušlechtilé, čisté a nezničitelné ideály původního křesťanství. Na druhé straně však máme stovky bezcharakterních lidských jedinců, pokolení Jidášů v řadách křesťanství, kteří tyto ideály vždy jenom zneužívali ve svůj vlastní prospěch. Ve svůj prospěch osobní, finanční, mocenský, politický nebo, jakýkoliv jiný.

Těmto jedincům byli v podstatě ideály pravého křesťanství vždy ukradeny. Ve skutečnosti jim byli dobré pouze proto, aby mohli jejich prostřednictvím účinně jiných ovládat, manipulovat s nimi a profitovat z nich.

Tato dvě fakta se musí lidé naučit rozlišovat při posuzování křesťanství. Na jedné straně totiž křesťanství vždy bylo a vždy bude nositelem těch nejvyšších a nejušlechtilejších ideálů, avšak na druhé straně se v jeho řadách nacházelo, a žel i nachází mnoho bezcharakterních jedinců, kteří tyto ideály pouze zneužívají pro své vlastní, zištné záměry.

Žel, dnešní lidé jsou převážně povrchní. A protože nejsou ochotni hlouběji nad věcmi uvažovat, ve své povrchnosti všechno toto spojují dohromady a tím pádem odsuzují křesťanství paušálně, jako jeden celek. Ale tím vylévají společně s vodou také dítě. Tím totiž odvrhují spolu s jeho objektivně historicky prokazatelnými negativy i vysoké duchovní učení, kterým původní a zdravé jádro křesťanství stále je a stále zůstane.

Řekněme si proto nyní něco o dvou základních pilířích křesťanství, které i navzdory všem jeho chybám přece jen představují cestu, která musí vést každého člověka duchovně pouze nahoru. Cestu, která jej musí vést ke Světlu a k Stvořiteli, pokud bude v tomto smyslu mluvit, jednat, myslet a žít.

Dva základní principy, nebo pilíře křesťanství jsou ve skutečnosti velmi jednoduché. Jejich pochopení a život v souladu s nimi nevyžaduje náročné teologické studium. Jsou prosté, protože jsou v souladu s jednoduchostí, kterou Ježíš zdůraznil slovy: být jako děti. Proto je nejhlubší podstata křesťanství přímo dětsky jednoduchá a spočívá v lásce k Bohu a v lásce k bližnímu.

Ježíš geniálně shrnul toto jádro do jediné věty: Miluj svého Boha celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou silou a miluj bližního svého, jako sebe sama.

To je podstatou všeho! V tom je celý zákon a proroci! V této jedné větě je skrytá podstata celé hrubé Bible, to jest Starého a Nového zákona.

Řekněme si však něco blíže o těchto dvou pilířích křesťanství, abychom pochopili, jak je třeba správně vnímat a správně ve svém životě uplatňovat.

Především pár slov o lásce k Stvořiteli. Ta spočívá v úsilí o poznání a plnění jeho Vůle. Ve vážné osobní snaze o znovu nalezení zdravého jádra pravého křesťanství, očištěného ode všech zlovolných pokřivení a dogmat, které do něj účelově vnesli nejrůznější Jidáši a zrádci, aby mohli tímto způsobem snadněji a efektivněji ovládat jiných a manipulovat nimi. Proto je skutečně nutné vyvinout vážné úsilí, abychom poznali autentické křesťanství v jeho čisté podobě, jak jej kdysi skutečně hlásal Kristus. V současnosti třeba opravdu vyvinout maximální snahu o poznání pravé Vůle Nejvyššího, definované Ježíšem, protože během staletí byla v řadách křesťanství naopak vyvíjena maximální snaha, aby byla tato Vůle pokřivená. Aby nevedla lidi ke Světlu, ale pouze do područí církví, které se staly pouze světskými mocenskými organizacemi.

A co druhý pilíř křesťanství, kterým je láska k bližnímu? Všichni přece dobře víme, jak máme rádi sami sebe. A právě takovou míru lásky, jakou máme vůči sobě se musíme naučit prokazovat také vůči našim bližním V praxi to znamená, že nikdy nemáme dělat jiným to, co nechceme, aby jiní dělali nám.

Tyto dva principy, tedy láska k Bohu a láska k bližnímu jsou tedy ve skutečnosti nejhlubší podstatou učení křesťanství. Každý, kdo v souladu s nimi žije a myslí, kráčí ke Světlu. A ať již chodí do kostela, nebo ne!

Chodit do kostela není totiž nutnou podmínkou cesty ke Světlu, ale samozřejmě, není to ani na překážku. Jediné, na čem skutečně záleží, je poctivé úsilí naplňovat lásku k Stvořiteli a lásku k bližnímu v každodenním životě. Křesťanem je tedy každý, kdo se tak chová, nebo alespoň se o to snaží, protože pravé křesťanství se projevuje skutky.

Kdo se ale tak nechová, ani se o to nesnaží, může být evidován třeba v deseti církvích současně, nikdy nebude pravým křesťanem.

Může snad drahocenná perla ztratit svou cenu, pokud padne do bláta? Je sice špinavá, ale její cena zůstává nezměněna! A právě takhle to je také s drahocennou perlou dvou základních a nadčasových pilířů pravého křesťanství, které nemohou v žádném případě ztratit svou velkou hodnotu. Ani když jsou ponořeny do bahna této Země.

Proto každý rozumný člověk, který si je vědom této skutečnosti, dokáže vyjmout klenot z bahna a očistit jej tak, aby čistý a jasný mohl zazářit v jeho dlani, v jeho srdci a v jeho duši. Aby člověku jasem svého ušlechtilého lesku neustále ukazoval správnou cestu ke Světlu.

Nerozumný je však každý člověk, který znechucený bahnem, vytvořeným lidmi samotnými, ponechá tuto drahocennou perlu bez povšimnutí, nebo ji ještě dokonce svou antipatii zadupe hlouběji do bláta. Nerozumný je ten, kdo ji nezvedne a nemá snahu ji očistit. A proto nikdy nezazáří v jeho dlani, ani v jeho srdci, ani v jeho duši. Proto mu neukáže cestu ke Světlu a on bude muset bloudit v temnotě této země, aby v ní nakonec zahynul. Zahynul nejenom smrtí těla, ale i smrtí navěky zatracené duše!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Člověče otevři oči! Příroda k tobě promlouvá!

Existují lidé kteří tvrdí, že mechanismus fungování přírody je řízen určitým druhem vědomé inteligence. Že prostě vše, co se v přírodě děje se neděje jen tak samo od sebe. Stojí za tím inteligence a ta to spravuje. No a někteří jedinci, schopní vnímat i věci běžným okem neviditelné ji mohou i reálně vidět a komunikovat s ní.

My ostatní však nejsme absolutně v ničem ochuzeni. Pokud totiž dokážeme být vůči přírodě jen trochu otevření, můžeme v jejím působení zachytit určité poselství.

Je to velmi podobné, jako v případě hudby Mozarta, nebo Beethovena. Ani je osobně nikdo z nás neviděl. Pokud ale jsme trochu otevření, můžeme z jejich hudby vnímat jejich osobnost. A také poselství, do ní záměrně pro nás vložené.

A tak je to také s přírodou. Většina z nás nebude asi nikdy na vlastní oči vidět inteligenci, stojící za ní, ale absolutně všichni můžeme ze samotné přírody, to jest z očividného, vnějšího díla této inteligence vnímat její charakter, jako i poselství, nám lidem jasně tlumočeno.

O jaké poselství jde? Je jich víc a může je vnímat opravdu každý, kdo je vnímat chce.

V první řadě je to poselství čistoty. Pokud se totiž vybereme někde do hory, můžeme tam dýchat čistý vzduch a v horském potoce vidět čistou vodu. Nebo třeba taková zasněžená zimní krajina v jejím sněhobílém lesku je přímo synonymem čistoty.

Vše nečisté, co se nachází v přírodě je pouze dílem člověka. Znečištěná voda, emisemi znečištěný vzduch, nebo aplikováním chemie znečištěná půda.

A tuto nečistotou v přírodě, jako i všude jinde kolem sebe šíří člověk, protože on sám je vnitřně nečistý. Neboť vůbec nedbá o čistou a ušlechtilost svého nitra! Svých myšlenek a citů! A proto šíří nečistotu směrem zevnitř navenek všude, kde jen přijde a poskvrňuje ní všechno, čeho se jen dotkne.

A přece jsou všichni tito vnitřně nečistí lidé každodenně nabádáni přírodu k čistotě! Třeba jenom pouhou sklenicí čisté vody, kterou každodenně hasí svou žízeň.

Druhým vzkazem přírody, zjevným absolutně každému je poselství krásy. Krása květů! Krása ročních období! Krása hor a lesů! Jde o krásu oblažující, osvěžující a povznášející.

Položili jste si ale někdy otázku, proč krása přírody působí na lidi tak blahodárně?

Odpověď je jednoduchá! Protože je neoddělitelně spojena právě s čistotou!

Lidé však krásu ve svém vlastním pojetí strhli hluboko dolů. A to tím, že ji oddělili od čistoty. Proto je mnohé z toho, co dnes považujeme za krásné ve skutečnosti zkažené a zlé. Třeba móda, divadlo, film, výtvarné umění, či cokoliv jiného, co vytvořila lidská ruka ve své zvrácené představě krásy.

A proto lidmi vytvořená krása mnohokrát neoblažuje, neosvěžuje a nepovznáší, ale naopak poskvrňuje, špiní a sráží dolů. A proto se nám krása naší vlastní vinou nestala požehnáním, ale naopak prokletím!

Třetím, opět velmi zjevným poselstvím přírody je poselství přirozenosti, jednoduchosti a prostoty. Výstižně o tom zpívá Miroslav Žbirka ve své Baladě o polních ptácích, kteří "nežebrají, že chtějí mít víc, než dává klas". To znamená, že se dokážou spokojit s tím, co potřebují a kolik toho potřebují.

Avšak celá bída lidského rodu ve vztahu k jednoduchosti, přirozenosti a prostotě bytí je dokonale vystižena v zdánlivě nelogické větě: Jeden pohár stačí, ale dva již budou málo!

Každý člověk má určité přirozené potřeby, které by měl mít zajištěny, aby mohl přežít důstojný život na zemi. To je ten jeden pohár, který stačí.

Pokud se ale nechceme spokojit s tím, kolik toho opravdu potřebujeme a máme tendenci sahat po nadbytku, dostaneme se do začarovaného kolotoče nikdy nekončících a stále rostoucích potřeb. Tím ale saháme po stále dalších, pomyslných pohárech, které nám již budou vždy jen málo. Vždyť přece stále se dá mít více a více! Stále se dá být bohatší a bohatší!

A tak to v současnosti na naší planetě dospělo až tak daleko, že tu máme určitou elitu nejbohatších, kteří vlastní nepředstavitelné materiální prostředky, ale je jim to stále málo! Sahají ještě po dalším poháru. Po poháru světovlády a absolutní moci nad všemi.

Příroda nám však ve své jednoduchosti a prostotě říká:

Člověče, proč se ženeš jako blázen za něčím, co ve skutečnosti ani nepotřebuješ! Vždyť štěstí nespočívá v tom, že budeš stále bohatší, ale v tom, že se dokážeš spokojit s tím, kolik toho opravdu potřebuješ. A ve skutečnosti toho nepotřebuješ až tak mnoho!

Pochop přece člověče, že štěstí nespočívá v hromadění hmotných statků, ale v hromadění hodnot ducha. V nabývání vysokých a ušlechtilých ctností!

Neboť pokud je v sobě nemáš, cítíš se prázdným a nenaplněným. A svou vnitřní prázdnotu se pak snažíš překrýt leskem věcí hmotných, aby si sám sobě a jiným dokázal, že si šťastný a že něco znamenáš.

Ale ve skutečnosti šťastný nejsi a ani nic neznamenáš, protože v sobě nemáš pravých hodnot ducha, ani žádných ušlechtilých ctností.

Člověče, nevidíš snad, že tato planeta není stavěná na tvé, neuvěřitelným způsobem nadhodnocené potřeby, jejichž uspokojováním drancuješ a ničíš vše kolem sebe?

Věz však ty nešťastný člověče, že mocná matka příroda nebude donekonečna tolerovat tvé řádění a jednoho dne tě vymaže z povrchu zemského i se všemi tvými potřebami. Ponechá na ní pouze ty, kteří budou schopni žít v harmonii s přírodou a uspokojí se tím, kolik toho opravdu potřebují.

Dalším očividným poselstvím přírody je poselství klidu a míru. Zkusme si někdy všimnout přírodu v bezvětrný čas, kdy se ani lísteček na stromě nepohne. Uvidíme, jak je hluboko ponořená do ticha. A skrze ticho do své vlastní, nejhlubší podstaty, v níž nachází spojení s Prapodstatou.

Tak totiž, jak se v noci, v tiché hladině jezera odráží veškerý majestát hvězdné oblohy, přesně tak se v tichu naší duše a mysli mohou odrážet vznešené pravdy Ducha. V tichu naší duše a mysli můžeme nacházet odpovědi na všechny zásadní otázky svého bytí. Jedině v klidu a tichu může také dozrávat naše osobnost. Mohou se formovat naše vlastní názory, vlastní postoje a vlastní přesvědčení.

Žel, člověk dneška je člověkem hluku! Člověkem se sluchátky na uších a s neustále puštěnou televizí. Člověkem, podléhajícím nejrůznějším informačním šumům, které na něj doléhají z internetu, z rádia, z filmů, z reklam, nebo z časopisů.

Člověk dneška je bytostí s neustále rozbouřenou duší a myslí, které proto nemohou zrcadlit vysoké pravdy Ducha. Proto ve svém nitru nenacházíme odpovědi na zásadní otázky vlastního bytí, ani nemůžeme osobnostně dozrávat ve formování vlastních myšlenek, vlastních postojů a vlastního přesvědčení. Tak se pak se stáváme snadno manipulovatelnými bytostmi, podléhajícími cizím názorům a cizímu přesvědčení. A to vše jen proto, že nejsme schopni dopřát si chvil ticha tak, jak nás k tomu tiše vybízí příroda.

No a úplně poslední poselství, které je opět zřejmé každému, kdo jej vnímat chce je poselství velkého a všeobsáhlého dobra. Pokud se totiž rozhlédneme kolem sebe uvidíme, že příroda je pro nás dobrem. Její vzduch dýcháme a její vodu pijeme. Půda, rostliny a zvířata nás živí. Svět přírody nám poskytuje životní prostor pro naplňování všech našich tužeb a přání. A příroda nehledí ve svém všeobsáhlém dobru pouze na lidi, ale i na tisíce nejrozmanitějších forem života říše živočišné, jakož i říše rostlinné.

Žel, člověk jako již tradičně jedná úplně jinak, protože ještě i dobro byl schopen strhnout hluboko dolů. A to tím, že jeho všeobsáhlost zaměnil za chtění dobra v první řadě pro sebe sama. Případně ještě pro své nejbližší. A v takovém sobeckém pojetí dobra na úkor jiných se postavil nepřátelský vůči dobru obecnému, ničíc půdu, vodu, vzduch, rostliny, zvířata, ale i lidi, aby nakonec zničil také sebe sama.

Pokud tedy půjdete někdy do přírody a zaposloucháte se do jejího tichého hlasu, zcela určitě zachytíte její poselství čistoty, krásy, přirozenosti, klidu a velkého, všeobjímajícího dobra.

Její hlas vám bude říkat: Člověče, pokud snad ve světě lidském nenacházíš živé vzory vysokých a ušlechtilých ctností, hodné tvého následování, podívej se přece na mě, na přírodu kolem sebe a buď takovým, jako jsem já! Buď čistým! Uctívej pravou krásu! Buď přirozeným a jednoduchým! Buď míruplným! A ve svém myšlení a jednání se snaž uplatňovat princip velkého, všeobsáhlého dobra. Princip dobra pro všechny bez rozdílu, protože právě toto je nejvyšším principem všemohoucího, dobrotivého Boha, který je jediným skutečným Vládcem, Správcem, Majitelem, Udržovatelem a Soudcem všech světů.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Teprve po hlavním má následovat po - hlavní!

Skutečná pravda o věcech se nejednou skrývá v samotných slovech, které tyto věci označují. A přesně tak je to i s pojmem pohlavní a se vším, co se za ním skrývá. Toto slovo samotné nám totiž naznačuje, že to po - hlavní má následovat až po čemsi hlavním. Že pohlavní nemá v člověku stát nikdy výše, než to hlavní.

V samotném slově po - hlavní je zároveň skryta i výstraha! Výstraha před tím, že pohlavní je opravdu tak mocné, že se nám může stát na nějaký čas, nebo třeba na celý život hlavním. Avšak naše osobnost musí být tak silná, aby se tím nedala unést. Abychom to v hodnotové hierarchii vždy radili pouze za to hlavní.

Žel, existují miliony lidí, kteří zcela propadli tomu, co má následovat až po hlavním. Kteří zcela propadli pohlavnímu. Ba dokonce na základě všeho toho, co můžeme kolem sebe sledovat se zdá, že jeho vyzvedávání na post, jaký mu vůbec nepřísluší propadla celá naše civilizace.

Ano, svět kolem nás jakoby propadl kultu nahoty, obnažování a vyzdvihování tělesnosti, v pozadí čehož stojí samozřejmě to pohlavní. Zdá se totiž, jakoby se náš svět kroutil pouze kolem tohoto jediného, protože pudově tělesné dráždění na nás doléhá téměř z každé reklamy. Je přítomno ve filmech, v knihách, v časopisech, v umění a samozřejmě na internetu. Vědomě a cíleně se s ním pracuje v ženské módě, a tak dále, a tak dále. Vše kolem nás je tím tak hluboce zasaženo, že se nám to stává zcela samozřejmým, přičemž si vůbec neuvědomujeme, že tím ve skutečnosti stavíme to po - hlavní vysoko nad to hlavní. Že to druhořadé stavíme nad to prvořadé!

A už vůbec si neuvědomujeme, že se tím pádem sami stáváme lidmi druhořadými! Že se stáváme druhořadými bytostmi, vzdálenými od hodnot prvořadého významu! Bytostmi, které právě proto prožívají svůj život podřadným způsobem, vyvolaným naším zmatkem v hierarchii hodnot.

Člověk je totiž skutečně člověkem jedině tehdy, pokud to pohlavní, které samozřejmě patří k životu, nestojí nad tím hlavním. Nikdo nemusí žít v celibátu, avšak každý, kdo se chce nazývat člověkem musí žít v správným způsobem uspořádané hierarchii hodnot.

Co však tedy je to hlavní? Kde jej hledat? Někde tady na zemi? Nebo snad mimo ni? Někde výše? Snad nejvýš, jak je jen možné?

Ano, jedině tam, v nejvyšších výšinách máme hledat to, co má být v životě každého člověka to hlavní. A tím hlavním musí být jednoznačně Bůh! Přesně tak, jak jsme na to byli důrazně upozorněni v prvním přikázání, abychom ve svém životě neměli absolutně nic, co bychom hodnotově postavili nad Nejvyššího. A mimochodem, slovo "Nejvyšší" také samo o sobě napovídá, co má stát v našem životě na nejvyšším místě.

Totéž říkal i Kristus. A sice, že jedině Pán všeho jsoucího je hodný nejvyšší míry naší lásky a naší pozornosti. Že jedině jeho máme milovat celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou.

Pokud bychom to tedy měli vše stručně shrnout, tak tím hlavním v našem životě by měla být úcta k Pánu a budování osobního vztahu k němu. Avšak má to být budování správným způsobem! To jest tak, jak tomu na zemi dosud ještě nikdy nebylo, protože nabývání vztahu k Nejvyššímu neznamená jen chození do kostela, modlení, či jiné, pro moderního současníka zdánlivě nudné věci.

Má to být ve skutečnosti něco mnohem více, čímž samozřejmě nikdo nechce ani jen v nejmenším zpochybnit návštěvu chrámů, modlení a ostatní, podobné věci. Cesta k nabývání a budování vztahu k Pánu se však má stát životem samotným! Má se stát radostí ze života, kterou přece každý z nás pociťuje. A pokud ne stále, tak alespoň občas. Má to ale být především vděčnost za radost, kterou můžeme prožívat.

Neboť Pán nám daroval život proto, abychom jej přežili v radosti. A naše radost ze života má celkem přirozeně vyústit v upřímnou, spontánní vděčnost Pánu. To jest v modlitbu díků, přirozenou jako život sám. A tímto vnitřním prokazováním vděčnosti Pánu za všechny jeho dary, touto nejpřirozenější modlitbou díků se zároveň zcela přirozeně a nenásilně buduje a upevňuje náš vztah k Nejvyššímu.

Na světě existuje opravdu jen málokdo, kdo by neměl život rád. Koho vůbec nic netěší a v životě nenachází žádné radosti. Právě naopak! Lidé lpí na životě a nacházejí v něm velmi mnoho nejrozmanitějších radostí. Ale žel, ve všech jejich radostech chybí vděčnost! Chybí co i jen nejnepatrnější projev díků, směřující vzhůru! Vzhůru k tomu, kdo prožívání všech radostí lidem umožňuje.

V tomto směru vládne ve světě nevděčnost! Nevděčnost v ostrém protikladu ke vděčnosti! Nevděčnost, jako arogantní přijímání všech radostí života, které jsou brány jako samozřejmost. Samozřejmost bez nejmenší potřeby být za to někomu vděčný.

A tato bezbřehá nevděčnost v přijímání všech životních radostí, považovaných za samozřejmost nakonec promíchala celou hodnotovou hierarchii lidí. A kromě jiných, hierarchicky fatálním způsobem nesprávně nastavených hodnot posunula také to po - hlavní nad to hlavní, ačkoli samotné toto slovo před tím lidi varuje.

Hlavním v našem životě má být jedině Pán! Jedině on musí stát vysoko nad vším, protože jedině tímto způsobem nám mohou všechny věci správně sloužit. Jinak totiž hrozí to, že naopak my budeme sloužit věcem a staneme se jejich otroky. Otroky vlastní sexuality, otroky peněz, otroky majetků, otroky moci, nebo slávy. Nebo otroky svých dětí, rodiny, kariéry, aneb čehokoliv jiného.

Proto na nejvyšším místě hodnotové hierarchie každého člověka musí stát pouze Stvořitel samotný. Modlit se k němu, vzývat jej a budovat si k němu vztah máme především prostřednictvím své radosti ze života, v níž se zachvívá vděčnost. Upřímná vděčnost za radost, kterou můžeme prožívat. Vděčnost za život a za všechno to krásné, co nám nabízí.

Tímto způsobem proměníme naše radosti v modlitbu. Ní si budeme ctít Pána a v Pánu zase tři nejvyšší ctnosti, jaké vůbec existují v tomto stvoření a jsou neoddělitelně spojeny s Jeho existencí. A sice ctnost lásky, ctnost spravedlnosti a ctnost čistoty, které se budeme snažit zohledňovat ve svém každodenním myšlení a jednání, protože ten, kdo si skutečně ctí Pána ani nemůže jinak.

Jedině takovýto postoj nás může uchránit od arogantního a egoistického přijímání radostí bez jakékoliv vděčnosti. Radostí, kterým nakonec podlehneme až do té míry, že je postavíme ve falešné důležitosti nad Toho, kdo nám je všechny dovoluje prožívat. A tak se nám nakonec stanou naše radosti cestou do temnoty a nikoliv cestu k výšinám. Stanou se nám prokletím místo požehnání, protože v nich není ani jen nejmenší vděčnost.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Katastrofální letní vedra jako varování lidstvu!

Absolutně nikdo nemohl přehlédnout mimořádné, téměř doslova africká vedra tohoto léta. Byla největší po celou dobu hydrometeorologických měření na našem území. Sucho, které je doprovází, negativně poznamenalo množství i kvalitu obilovin v letošní sklizni a s největší pravděpodobností negativně poznamená i úrodu podzimních plodin.

A právě během jedné z vln těchto obrovských veder se v médiích objevila zpráva, že 2. srpna jsme vyčerpali ekologický limit naší planety na rok 2017 a od tohoto dne začínáme žít na takzvaný enviromentální dluh. To znamená, že spotřebováváme více přírodních zdrojů, než biosféra může nahradit jeden rok.

Tento průlom nastává každým rokem o několik dnů dřív, co naznačuje, že naše "potřeby" se neustále zvyšují. A i když ekosystémy jsou v podstatě velmi odolné, pokud se dostanou za určitý "bod zlomu", mohou se zhroutit a přestat fungovat. A my se k tomuto bodu naším bezohledným jednáním každým rokem více a více přibližujeme.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti je však velmi důležité pochopit jejich vzájemné, hluboké propojení. Propojení mezi extrémními vedry na jedné straně a stále se zvyšujícím, enviromentálním dluhem na druhé straně, protože právě prostřednictvím veder, sucha a jiných přírodních anomálií začínáme být stále intenzivněji konfrontováni s nezvratnými splátkami našeho dluhu vůči ekologickým zdrojům planety Zem. Je to prostě nezbytná daň za její bezohledné drancování. A pokud se nevzpamatujeme a nezastavíme, ani příroda se nezastaví ve svém hromadění stále větších, extrémních klimatických jevů.

Nejdůležitější otázkou tedy je, zda jsme schopni v této souvislosti vyvodit sami vůči sobě nějaké konkrétní důsledky? Zda jsme ve svém životě ochotni něco změnit? Zda jsme ochotni přehodnotit hierarchii svých hodnot a svůj způsob života tak, abychom našim vlastním dílem přispěli ke zlepšení celkové situace? Zda jsme ochotni omezit naše potřeby natolik, že se stanou environmentálně přijatelnými?

Lidé však žel nemění absolutně nic ve svém myšlení, ve svých hodnotách, ve svých potřebách, ani ve svém přístupu k přírodě a k jejím zdrojům, protože podle jejich názoru mohou něco změnit pouze ti, kteří mají skutečnou moc, skutečné bohatství a tím pádem i největší podíl na drancování planety.

Je sice pravdou, že ti nejbohatší, nejmocnější, nejchamtivější a nejbezohlednější mají největší vinu na tomto drancování, avšak právě k jejich životnímu stylu, právě k jejich "hodnotám", k jejich blahobytu, k jejich konzumu, k jejich plýtvání a k jejich rozhazování vzhlížejí obyčejní lidé jako k ideálu. Jako k něčemu velkému. Jako k něčemu, co by taky rádi dosáhli, kdyby měli to štěstí.

Pro většinu obyčejných lidí je tedy tento životní styl ideálem. Považují jej doslova za nejdůležitější hodnotu života! Za hlavní hodnotu bytí!

A žel, právě tímto způsobem se prázdné, ubohé, materialistické a sebevražedné hodnoty nejbohatších, nejmocnějších, nejbezohlednějších a nejchamtivějších stávají hodnotami celého lidstva. Hodnotami celé civilizace! Hodnotami téměř každého jednotlivce, s výjimkou několika jinak uvažujících.

Ne každý samozřejmě tohoto cíle dosáhne, ale téměř každý tyto hodnoty vnitřně uznává a usiluje se o ně, což se navenek projevuje vzrůstající chamtivostí, bezohledností, materialismem a konzumem. Projevuje se to touhou po penězích, majetku, moci, kariéře a touze mít více a více.

Toto jsou "ideály" našeho světa, představující zásadní hodnotovou platformu většiny lidí, což má za následek ničení a drancování naší planety, protože každý jedinec se snaží uplatňovat tyto "ideály" na té pozici, na jaké se právě nachází, se snahou vyšvihnout se co nejrychleji k elitě.

A všichni tito obyčejní lidé, spolu s elitou nejbohatších jsou škůdci planety Země. Jsou vinni za zhoršování klimatických poměrů na Zemi, protože k tomu přispívají svým vlastním dílem a podle svých vlastních možností. Neboť ve svých životech, ve svých názorech, ve svém myšlení a ve svém jednání usilují přesně o ty samé "hodnoty", jako bohatí. Nicméně vedry, které jsme měli možnost zažít během tohoto léta nám příroda jasně ukazuje sebevražednou zvrácenost "hodnot", které náš svět uznává.

Pokud nechceme svou planetu zničit a tím pádem zničit také sami sebe, čili již jenom čistě kvůli vlastnímu přežití bychom se měli zříci zvrácených hodnot materialismu, kariérismu, užívání si a nenasytné touhy mít stále více a obrátit se ke skutečným hodnotám. K hodnotám ducha! K hodnotám ducha, jejichž hromaděním a nabýváním nebudeme kolem sebe nic drancovat a ničit, ale naopak, vše povznášet.

Ne tedy mít, ale být! Snažit se v každé situaci o dobro, spravedlivost, ohleduplnost a skromnost. Usilovat o to být člověkem vysokých a ušlechtilých hodnot, v jehož hodnotové hierarchii stojí tyto hodnoty mnohem výše, než hodnoty materialismu a proto nemůže sklouznout do materialistického otroctví, plného zla, nespravedlnosti a bezcharakterností vůči ostatním kvůli dosahování hmotných výhod.

Záchrana života na planetě Zemi tedy spočívá ve změně hodnotové orientace! Hodnoty čistě hmotné, konzumní a materiální, které jsou hodnotami destruktivními, když stojí na prvním místě musí být proto na vrcholu hodnotové hierarchie každého člověka nahrazeny hodnotami ducha a vysokých, ušlechtilých ctností. Hodnotami dobra, spravedlnosti, lidskosti, skromnosti, jednoduchosti a nenáročnosti v potřebách!

A toto je přesně tím, co může, ba musí udělat každý člověk sám za sebe pokud chce, aby nás přírodní dění, které se již začíná bouřit vůči naší arogantní bezohlednosti nakonec všech nesmazalo z povrchu zemského.

Nikdo není tak malý a nevýznamný, aby tohle nemohl udělat sám za sebe. Aby nemohl přispět ke zlepšení celkové situace tím, že změní svou vlastní hodnotovou orientaci. Aby se nemohl uskromnit ve svých potřebách. Aby nemohl brát více ohled na přírodu a její možnosti.

Neboť jak již bylo řečeno, jedině pokud svou životní energii vlijeme do hromadění pokladů ducha, čím více je budeme nabývat, tím bude na zemi líp.

Pokud však nasměrujeme veškerou energii ke hromadění hmotných hodnot, nikdy nebudeme mít dost a vždy budeme chtít ještě víc. A prostřednictvím těchto svých, stále rostoucích sobeckých nároků budeme ničit a drancovat všechno kolem sebe, dokud nakonec svou rodnou planetu a tím pádem i sami sebe zcela nezničíme.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Nadbytek informací zabíjí! I těch duchovních!

Nadbytek informací z duchovní oblasti může mít za následek až dokonce cosi takového, jako je duchovní smrt. Ale přesně stejně je to také s jejich fatálním nedostatkem. Kvůli lepšímu pochopení můžeme použít příkladu výživy našeho fyzického těla. Pokud dlouho trpíme hladem, můžeme zemřít. Ale stejně můžeme zemřít i tehdy, jestliže se dlouhodobě přejídáme. Každý extrém je totiž škodlivý.

Nedostatek a přemíra tedy škodí velmi podobným způsobem a toto pravidlo platí bezvýhradně také v duchovní oblasti. V současnosti, tedy v době internetu a knihkupectví zavalených knihami, v době množství novin, časopisů a mnoha jiných informačních zdrojů nemusí, ba ani nemůže nikdo v našem středoevropském prostoru trpět nedostatkem duchovních informací. Právě naopak! Lidé jsou jimi přesyceni!

A tak se v současnosti nakonec velmi paradoxně stírá rozdíl mezi středověkou dobou duchovní nevědomosti, kdy byli lidé udržování duchovně nevědomými záměrně (viz třeba latinské mše, kterým nikdo nerozuměl) a moderní dobou, kdy jsou zaplaveni nadbytkem duchovních informací, představujícím směs balastu a zanedbatelných střípků skutečného poznání. Konečným důsledkem jednoho i druhého extrému však může být již zmíněná, duchovní smrt. Duchovní smrt, spočívající v neschopnosti dosáhnout, poznat a zrealizovat to nejdůležitější. To, co člověku umožní projít nadcházející velkou očistou naší Země do nové doby rozkvětu ducha.

Abychom tuto nesmírně vážnou skutečnost jasněji pochopili, představme si na zemi vyznačený kruh o průměru dva metry. No a přibližně sedm metrů od něj člověka, který se do prostoru vyznačeného průměru kruhu snaží trefit kameny. Některé z kamenů dopadnou před kruh a jiné zase daleko za něj. Některé tedy představují nedostatek a jiné zase nadbytek. Ale ať dopadly před kruh, nebo za kruh, výsledek je stále stejný. Minuli se cíle!

Prostor vyznačený průměrem kruhu je obrazem duchovního poznání, jaké musíme dosáhnout a ve svých životech zrealizovat, pokud chceme úspěšně projít velkou očistou naší planety. Tento kruh, nebo okruh požadovaného duchovního poznání je pro každého z lidí bránou do budoucnosti. Do nové, hezčí a lepší budoucnosti, naplněné skutečnými lidskými a duchovními hodnotami.

Naší povinností je však do tohoto kruhu trefit. To znamená najít, zrealizovat a ve svém životě uskutečnit to nejzásadnější duchovní poznání, jaké je v této přelomové době od lidí požadováno. Požadováno ne nějakým člověkem, ale Světlem! Stvořitelem!

A pokud jedním z úkladů Světlu nepřátelských temnot bylo v minulých dobách držet lidi v duchovní nevědomosti, tak stejné úklady temnoty v dnešní době spočívají v pravém opaku. Spočívají v jejich konfrontaci s přebytkem. A právě v tomto, úmyslně vyprodukovaném nadbytku se má jako jehla v kupce sena ztratit to nejdůležitější. A sice právě to duchovní poznání, jehož obsažení a realizace v každodenním životě představuje Stvořitelem požadovaný výsek kruhu. Pouze ním může člověk projít jako hvězdnou bránou do bezpečí a vyhnout se tak všem nástrahám velké očisty.

Pokud si například vezmeme internet, desítky, ba stovky duchovních stránek jsou v tomto směru v podstatě kontraproduktivní a více škodí, než pomáhají. A podobně je tomu také v knihkupectvích s esoterických literaturou. Všude se jenom dává a dává. A úmyslně se dává mnoho, aby se tím hledajícím na maximální možnou míru ztížilo nalezení toho jediného a podstatného. Nalezení klíčového duchovního poznání, v němž je v určitém smyslu doslova skryté další bytí a nebytí každého jednotlivce!

Jedině tento druh poznání třeba hledat a najít!

V dnešní době bychom se měli proto při všem, s čím se setkáme vždy zeptat: jak mi tato informace pomůže v mém skutečném duchovním vzestupu? Jak podpoří můj duchovní, osobnostní a morální růst?

Pokud budeme takovýmto způsobem důsledně selektovat vše, co k nám přichází, může nám to výrazně napomoci oddělit podstatné od nepodstatného a zásadní od braku. A jako pomůcku v dnešním smrtonosném labyrintu esoteriky a zaručených duchovních pravd si dovoluji uvést pár příkladů, které v sobě nesou poznání pravých a skutečných duchovních hodnot, pro člověka naší doby opravdu užitečných. Jsou to: Mojžíšovo Desatero, evangelium podle Matouše, Lukáše, Marka a Jana. A dílo Ve Světle Pravdy.

Nepromarněme tedy svůj drahocenný čas, který nám ještě zbývá a nedejme se naivně spoutat duchovním balastem, žijíc v klamavé iluzi, že tím duchovně rosteme. Je totiž velmi smutné vidět lidi dnešní doby, jak dychtí stále po novém a novém duchovním poznání, aniž by měli zvládnuté základy. Avšak jakékoli velké poznání bez zvládnutí skutečných základů není ničím! Je jenom stavbou, vybudovanou na chabých základech. Stavbou, která se proto musí zákonitě zhroutit ve chvíli, kdy se nad naší Zemí rozpoutá bouřlivý orkán očisty.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Otevřená konfrontace s negativním názorem čtenáře

"Pane blogere, já osobně patřím k lidem s duchovním zaměřením, ale mnohé Vaše příspěvky vnímám jen jako samu negaci. Proto Vaše jednostranné názory ("co je špatné") většinou už ani nečtu. Nicméně nedávno jsem to opět zkusil ... a ta energie, která z toho vychází je jen negativní reakce na to, co právě je ... co asi těžko někomu pomůže. Vaše pohledy postrádají zaměření pozornosti na to, co pomáhá a co by se mohlo udělat pro zlepšení situace."

Odpověď: Žel, Vaše slova vnímám jako křivé obvinění. Zdá se mi totiž, jako byste mé texty vůbec nečetl a pokud je i čtete, jste v nich schopen vidět pouze věci negativní.

Já osobně však všechny své články píšu stále podle téhož scénáře. Na začátku uvedu vždy určitý negativní společenský, duchovní, osobnostní, nebo jiný jev. Nebo jen třeba nějaký omyl, nebo nesprávný výklad, přičemž v závěru se vždy snažím ukázat, jaké je řešení daného problému a kudy vede správná cesta v souladu se zákonitostmi našeho univerza a tedy v souladu s Vůli Nejvyššího.

Negativita v mých textech není tedy nikdy samoúčelná. Je to vždy popis reálné situace, v jaké se lidé kolem nás nacházejí, spojený s hledáním konkrétních cest k nápravě.

Samozřejmě že vím o názoru mnohých duchovních lidí, kteří tvrdí, že negativitu kolem nás si nemáme vůbec všímat, abychom ji tím neposilovali. Máme ji proto jednoduše ignorovat a zaměřit se především na náš osobní duchovní růst a na dobro a pozitivitu.

Na tomto názoru bude cosi pravdy, ale určitě to nepředstavuje pravdu celou. Mně osobně to totiž připadá jako reakce pštrosa, doufajícího, že pokud strčí hlavu před zlem do písku, přestane existovat.

V současnosti však existuje obrovské množství zla, maskovaného jako dobro, kterému lidé naivně podléhají a žijí v omylu, že kráčejí cestami dobra. I zlo se přece vyvíjí a dnes již častokrát není vůbec takové prvoplánové, jako kdysi. Dnes se rafinovaně skrývá pod maskou dobra, ušlechtilosti, vznešených ideálů a duchovnosti.

Vlci k nám nepřicházejí jako vlci, ale všichni jsou dokonale maskovaní v rouše beránčím. A miliony lidí ve své naivitě podléhají, jsou manipulováni a dokonce nevědomě slouží zlu, skrývajícímu se pod maskou dobra. Miliony lidí podléhají temnotě, skrývající se pod masku ušlechtilé duchovnosti. Milony lidí podléhají promyšleným manipulacím vlků, skrývajících se v rouše beránčím.

Nevšímat si zlo, ignorovat jej a zaměřit se pouze na dobro však reálně znamená ponechat v rukou temnoty bez pomoci tisíce dobrosrdečných, ale naivních lidí, kteří tak budou strhávání k duchovnímu zatracení. Mně osobně se zdá být proto nanejvýš nepochopitelné, že je možné někoho obviňovat z negativity, když se snaží těmto podvedeným lidem otevřít oči, aby poznali, v jaké situaci se nacházejí a aby z ní našli východisko. Nedělat to by bylo podle mě zločinem!

Vždyť si například jen uvědomme, že pokud někdo vážně onemocní, musí často podstoupit velmi bolestivý zákrok, aby se mu mohlo pomoci. Musí být nejednou konfrontován se stresujícím a negativním zážitkem, spojeným s bolestí, protože v dané chvíli pro něj není jiné cesty k uzdravení.

Nebo jiný příklad, a sice pohádky našich předků. V nich se přece také nachází množství negativity. Jde v nich téměř vždy o boj dobra se zlem, kdy na začátku vítězí zlo a nakonec zvítězí dobro.

Nebo jiný příklad z oblasti duchovna. Prostřednictvím něj pochopíme, proč mají mnozí duchovní lidé tendenci ignorovat negativitu kolem nás a nezabývat se jí, jako něčím pro ně nepřijatelným.

Tento pohled vznikl z jednostranného vnímání Stvořitele jako Lásky. Ale on není pouze Láska! Je zároveň i Spravedlnost! Spravedlnost přísná, neoblomná a neústupná!

Mnoho lidí však chce vnímat Stvořitele pouze jako Lásku. Pokud se ale poukazuje na jeho Spravedlnost a na mnohé, nejednou tvrdé projevy této Spravedlnosti v konkrétních případech každodenního života, vnímají to jako cosi cizorodé. Jako cosi nepatřičné, co se neshoduje s jejich pozitivní představu Stvořitele.

Nakonec i Ježíše samotného chtějí tito lidé vnímat jen jako posla Lásky. Jejich jednostranné vnímání se však absolutně neshoduje s obrazem Krista, který na chrámovém nádvoří v hněvu převrací stoly penězoměnců a s bičem v ruce jich odtud vyhání pryč. A tento jiný Kristus neváhá použít ani tvrdé výrazy na adresu lidí, neochotných přijímat jeho Slovo, přirovnávajíc je ke sviním, kterým nemají být házeny perly jeho učení, protože si pohodlně žijí v mravním bahně a dokonale jim to vyhovuje.

Je to tedy opět cosi, co se může na první pohled jevit jako věc značně negativní, ale jen proto, že se lidé stali svojí orientaci pouze na Lásku Nejvyššího příliš měkcí a ze své duchovnosti vyloučili přísný princip Spravedlnosti. Princip Spravedlnosti, který se nám v mnoha jeho projevech může na první pohled jevit jako negativita.

Měl tedy Kristus nechat v souladu s názorem stoupenců nekonfliktní duchovnosti lichváře znesvěcovat chrám svého Otce? Měl si je nevšímat a ignorovat tuto zjevnou negativitu? Měl se raději zabývat především věcmi pozitivními? Tak by si to mnozí opravdu rádi představovali, ale Kristus tak neučinil, protože byl Synem Božím a v Bohu vládne nedílná jednota Lásky a Spravedlnosti. A právě proto se v spravedlivém hněvu chopil biče rozdával ním spravedlivé údery.

V určitém slova smyslu je tedy možné vnímat i mé texty, jako nějaké pomyslné údery biče, namířené proti Zlu. Zaměřené k jeho eliminaci za účelem nastolení principu Dobra. Za účelem demaskování Zla a vysvobození našich bližních z jeho obratných manipulací.

A právě Dobro, které musí nakonec zvítězit nad každým Zlem, právě vítězství Dobra, skutečného a opravdového vždy bude ústředním motivem a základní ideou každého mého článku. Každý můj článek bude jako pohádkový příběh, kde Dobro bojuje se Zlem, aby nad ním nakonec zvítězilo.

I když se tedy v mých textech vyskytuje mnoho negativity, protože žel taková je reálná situace kolem nás, vždy budou v konečném důsledku upevňovat víru v Dobro. Vždy budou povzbuzovat k cestám Dobra. Vždy budou upozorňovat na životní potřebu myšlení a jednání v souladu s principem Dobra. Vždy se budou v lidech snažit posilovat přesvědčení v konečné a neodvolatelné vítězství Dobra nad každým Zlem. A tedy také nad tím, které se rafinovaně tváří jako Dobro.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Neuvěřitelná spravedlnost Stvořitele

Jeho spravedlnost spočívá v tom, že dosažení toho nejvyššího a nejvznešenějšího, co v lidském životě vůbec existuje je přístupné každému z nás absolutně stejně. Každý z nás může totiž dosáhnout spojení se Světlem svého Pána a Vládce. Každý z nás má k tomu všechny předpoklady. Každý z nás je schopen získat prostřednictvím vlastního přežití neotřesitelné přesvědčení o jeho jsoucnosti.

Nezáleží na rase, na náboženství, na sociálním postavení, na výši vzdělanosti, ani na rozsahu rozumově intelektuálních schopností. Velká Spravedlnost Nejvyššího vše dokonale zařídila tak, že v tomto směru nejsou lidé limitováni ničím. Že v tomto směru jsou absolutně rovnoprávní a není nic, co by někoho zvýhodňovalo a jiného zase znevýhodňovalo.

Vezměme si třeba fakt, že každý z nás má jiné rozumově intelektuální schopnosti. Náš intelekt je měřitelný prostřednictvím testů IQ. Na základě rozdílné úrovně rozumové inteligence, od nadprůměrné až po podprůměrnou by se mohlo na první pohled zcela oprávněně předpokládat, že intelektuálně zdatnější budou mít mnohem lepší předpoklady k navázání spojení se Světlem Stvořitele, jako intelektuálně méně zdatní. Že ti první jsou na tom mnohem lépe, než ti druzí. Ale bylo by to spravedlivé?

Spravedlivá všemoudrost Nejvyššího však všechno zařídila tak, abychom si, jak již bylo řečeno, v tom nejdůležitějším, co v našem životě na zemi existuje byli všichni absolutně rovni.

V čem ale spočívá ona báze rovnosti? Kde ji hledat? Co mají společného lidé každé rasy, každého náboženství, každého sociálního postavení, každé úrovně vzdělanosti a každého rozsahu rozumově intelektuálních schopností?

No přece cit! No přece své citové prožívání! Toto je u všech lidí navlas stejné, bez ohledu na cokoliv. Ba dokonce je možné říci, že síla citového prožívání zůstává konstantní a nezměněnou i u lidí s mentálním postižením.

No a právě cit, právě schopnost lidského citového prožívání je onou základní a absolutně spravedlivou platformou, ze které je nalezení spojení se Světlem Stvořitele dostupné každému člověku úplně stejně.

Reálný důkaz toho, že je to právě takto a ne jinak najdeme například v Kristově výběru svých učedníků. Nevybíral si je totiž ze zákoníků a farizeů, čili lidí učených a intelektuálně zdatných, ale z obyčejných a prostých lidí. Ti sice neměli tak vytříbené intelektuální schopnosti, ale měli v sobě stále živou schopnost cítění. Měli tedy v sobě živé to nejdůležitější, co je potřebné pro hledání a nalezení spojení se Stvořitelem.

Kristův výběr učedníků, jakož i neustále a trvalé nepřátelství farizeů a zákoníků vůči jeho osobě však zároveň poukazují na jinou, velmi důležitou skutečnost. A sice na to, že pokud člověk přecení své vlastní, intelektuální rozumové schopnosti a tyto v sobě, čili ve svém nitru postaví na mnohem vyšší místo, jako svou schopnost citového prožívání, může se mu stát, že nedokáže správně vnímat realitu. Že se v nadhodnocení vlastního rozumu, který mu zastře jeho schopnost cítění nakonec stane odpůrcem a nepřítelem Stvořitele. A to vše jenom proto, že se rozhodl vnitřně spoléhat více na svůj rozum, než na svůj cit.

Nesmírně velkou je tedy Spravedlnost Nejvyššího, která nabízí každému z lidí prostřednictvím citového prožívání stejnou šanci, aby k němu našel cestu. A pokud začneme domýšlet tuto zásadní skutečnost do hloubky, odkryje se nám množství dosud nepoznaných souvislostí.

Jako první si uvědomíme, že naše cítění, naše citové prožívání se musí stát nejvyšší autoritou naší osobnosti, jejíž podnětům bychom měli podřídit celý svůj život. Pochopíme, že lidská bytost má být podle určení Stvořitele bytostí citu. Že to citové v nás má stát na nejvyšším místě a podle něj se máme rozhodovat.

Musíme se podle něj rozhodovat pokud chceme, abychom se rozhodovali správně. To rozumově intelektuální v sobě máme proto postavit až na druhé místo, což znamená, že svůj rozum musíme podřídit citu, protože pouze tímto způsobem můžeme kráčet vlastním životem správně. Pouze tímto způsobem jsme totiž schopni dát životu morální rozměr.

Pokud ale dopustíme, aby se to rozumově intelektuální v nás dostalo na první místo a stalo se určujícím v našem rozhodování, vzdálíme se od Stvořitele a od jeho Vůle, a staneme se dokonce jeho odpůrci a nepřáteli podobně, jak se to kdysi přihodilo zákoníkům a farizeům.

Každý člověk a každá společnost, která postaví to rozumově intelektuální na první místo se musí postupně vzdalovat od Stvořitele a směřovat do neštěstí. Neboť odvrácení se od citu a postavení rozumu na první místo je již samo o sobě neštěstím, které na sebe nutně začne nabalovat stále větší chyby a omyly, směřující od jednoho neštěstí ke druhému.

Nešťastným, nenaplněným, nespokojeným a vnitřně rozervaným se pak stává každý člověk i každá společnost, která odsunula cit z jeho vedoucího postavení a nahradila jej vyzdvihováním pragmatického rozumu a intelektualismu.

V tomto tkví neštěstí a tragédie každého člověka a právě v tomto se také skrývá neštěstí a tragédie současného společenského, politického a ekonomického dění. Obyvatelstvo naší planety se řídí rozumem a racionalitou, kladouc je nad cit a tím pádem nad mravnost a morálku, což nevyhnutelně způsobuje mnohé osobní neštěstí a zároveň vede do neštěstí celý svět.

Cesta k nápravě věcí lidských je cestou obnovení ztracené důvěry ve vlastní cítění. Důvěry ve vlastní cítění, které podle Vůle Stvořitele má stát v člověku na prvním místě a jím se má ve všem řídit. Neboť jedině v cítění a jedině citem jsme schopni dosáhnout blízkosti Boží. Neboť jedině v našem cítění máme také schopnost rozpoznat, co je opravdu dobré a správné a co naopak špatné. Neboť jedině prostřednictvím svého citu může najít jednotlivec, jakož i celé lidstvo cestu ke skutečnému míru, štěstí a harmonii.

Kdo je schopen pochopit tuto převratnou zákonitost, ať začne mnohem více dbát na to, co mu říká jeho cit. Pokud na něj dá a bude se snažit kráčet jeho cestami, tato jediná věc mu okamžitě velmi pozitivním způsobem ovlivní a změní celý jeho život.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Jsou Slované méněcenná rasa? Z hlediska západu žel ano!

Existují věci, které podvědomě tušíte až do chvíle, kdy se setkáte s jejich jasnou verbální formulací. Přesně takto jsem se nedávno setkal s názorem jistého mladého člověka, který pracoval ve třech západních zemích a tvrdil, že všude cítil určitou nadřazenost vůči nám. Vůči Slovanům z východní Evropy.

Dá se samozřejmě namítnout, že jde pouze o názor čistě subjektivní, avšak jako pádný protiargument vůči všem potencionálním obhájcům západu bych rád předložil volně tlumočeno, mimořádně silné poselství slovenského historika Viktora Timuru:

"Pro západ jsou Slované stále cosi méněcenné, co mu má sloužit. Západ totiž vždy byl a stále je vůči Slovanům nepřející a nevraživý. Měli bychom si proto konečně uvědomit, že náš charakter a naše zájmy nejsou totožné se západními.

Základní bytostný princip západu totiž spočívá v expanzi, výbojnosti a v parazitování na bohatství poražených a podmaněných, z čehož až dosud profitoval. Hesla o svobodě, suverenitě, humanitě a lidských právech jsou pouze zastírací manévry, za kterými se skrývá agrese a expanze. A to hlavně pod vedením s USA. V současnosti se tento bytostný princip západu dostává do potíží, problémů a krizí. Proto narůstá agresivita a úsilí znovu expandovat. A to zase především na východ.

Slovanům byli vždy cizí západní principy života a bytí. Slovanský princip života a bytí totiž není založen na expanzi, výbojích a parazitování na materiálních zdrojích a přírodním bohatství podmaněných, ale na vlastní práci.

Čím více se však společenský systém na západě rozkládá, tím více investuje do expanzivních a represivních složek. Profesionální, to jest žoldnéřské armády mohou sice vyhrávat marginální bitvy, ale ne války, protože zániku rozkládající se společnosti nedokážou zabránit ani mnohočetné kordony těžkooděnců. "

Pan Timura, jako historik, zabývající se dávnou historii Slovanů dále říká, že naše historie tak, jak se o ní učí děti ve školách je pouze účelově zmanipulovaným, pangermánským obrazem skutečných dějin. Je totiž vytvořena na objednávku, aby dokonale vyhovovala mocensky politickým cílům a zájmům západu.

A já uvádím konkrétní příklad potvrzení slov pana Timuru. Je jím takzvaný franský kupec Samo, který prý sjednotil Slovany a položil základy Velkomoravské říše. Tím se však nám Slovanům nepřímo naznačuje, že jsme si nikdy nebyli schopni sami vládnout. Že ten, kdo nás dokázal sjednotit a vládnout nám musel přijít vždy jen ze západu.

V naší historii, ale i v naší nejaktuálnější současnosti tedy vládne cílená snaha potlačovat, relativizovat, ba až zesměšňovat absolutně vše, co není v souladu se západní gloriolou nadřazenosti a výlučnosti, nebo s politickými zájmy západu.

Média, jako rozhodující činitel ve formování názorů společnosti jsou v rukou západních majitelů a proto poslušně šíří jejich propagandu. A plně poplatné mocenským snahám západu jsou i média veřejnoprávní, dávající prostor lidem, kteří znevažují a relativizují to naše vlastní a národní a vyzdvihují zejména to evropské a tedy západní.

Média jsou tedy postaveny na masivní glorifikaci všeho, co se nachází od nás směrem na západ a naopak, na masivní dehonestaci všeho, co se nachází od nás směrem na východ. Na východě se totiž nachází velká, slovanská říše zla! Její největší zlo však ve skutečnosti spočívá v tom, že se odmítá sklonit před nadřazeností západu a že si nenechá poslušně vyrabovat a vydrancovat krajinu tak, jako středoevropští slovanští vazalové.

Vůči Rusku a Rusům je možné mnoho namítat. Třeba ruskou mafii, nebo ruskou vodku, kterou se opíjejí. Ano, rozhodně nejsou dokonalí a mají množství chyb. Navzdory všemu však mají přece jen cosi mimořádně cenné, co ostatní slovanské národy již téměř ztratili.

Mají hrdost! Hrdost na to, že jsou Rusové a že jsou Slované! Mají hrdost, to jest vlastnost, která se ostře příčí mentalitě otroků bez hrdosti, které z nás zformovala a stále usilovně formuje západní propaganda.

Žel, takovými politováníhodnými otroky a sluhy bez špetky vlastní hrdosti je dnes převážná většina naší mládeže, fascinované západem se všemi jeho příležitostmi, které se jim nabízejí. Skutečnou a nejhlubší podstatu této lži však již před staletími odhalil Ezop v jedné ze svých bajek:

Setkal se jednou tlustý pes s vyhublým vlkem. Pes se chlubil tím, jaké mu dává jeho pán dobroty. Chvály nebrali konce, avšak vlk si mezi tím všiml odřenou srst na krku psa. Zeptal se ho, od čeho to má?

"Přece od obojku," řekl pes.

"Ty býváš uvázán?" Zeptal se vlk

"Ano, ale občas se mi podaří ujít. Tak jako dnes ".

"No, děkuji pěkně za takovou sytost," řekl vlk a odběhl do lesa.

A přesně takto je to také s naší mládeží, ale i se všemi ostatními, kteří odcházejí na západ. Ať již kvůli lepším pracovním příležitostem, kvůli slušným penězům, které si tam mohou vydělat, nebo kvůli vyšší životní úrovni. A přestože se jim toto všechno skutečně splní, vždy v podstatě zůstanou jenom tučnými psy, jejichž pán nesvobodně uvazuje na svém dvoře.

Vždy budou totiž jen něčím méněcenným, čemuž se milostivě házejí zbytky ze stolu hojnosti. Té hojnosti, která je ovocem parazitování na jejich vlastní práci, jakož i na práci jejich otců a matek u nich doma, kteří pracují za mizerný plat v otrockých boudách, patřících západním majitelům. A pracují tam v mnohem vyšším pracovním nasazení a za mnohem nižší mzdu, jako pracovníci v týchž firmách a na stejných postech na západě.

Kde je naše hrdost Slované? Neprodali jsme ji snad za plná břicha a za drobky ze stolu hojnosti, které nám házejí naši otrokáři? Neprodáváme ji snad za jidášských třicet stříbrných, čímž v očích otrokářů pouze potvrzujeme jejich teorii o naší méněcennosti?

Je snad opravdu méněcenný ten, kdo má schopnost poctivě pracovat? Kdo není výbojný? Kdo ze své vnitřní bytostné podstaty nikdy neusiluje žít v nadstandardu? V nadstandardu nad možnosti vlastní práce tím, že bude parazitovat na jiných?

Takový člověk není přece vůbec méněcenný! Naopak, je mnohem cennější! Neboť v konečném důsledku vůbec nezáleží na tom, jestli je někdo ze západu, nebo z východu! V konečném důsledku záleží pouze na tom, jaký je kdo člověk! Jako hodnotný je člověk! Jak vysoké hodnoty uznává! Zda je to člověk, spoléhající se na plody vlastní práce, projevující až naivní důvěřivost k jiným, nebo je to naopak člověk, žijící si v blahobytu, který on, jeho otcové a dědové nezískali jen vlastní prací. Nicméně on se z výšky tohoto nakradeného blahobytu dívá na jiných jako na méněcenných.

Je opravdu bezpředmětné a směšné rozdělovat lidi na lidi ze západu a z východu. Lidí totiž lze ve skutečnosti rozdělit jedině na dobrých a méně dobrých. Na hodnotných a méně hodnotných. To jest na ty, kteří uvažují a jednají ve smyslu lidsky konstruktivních hodnot a tímto způsobem také žijí a na ty, kteří uvažují a jednají jinak. A sice destruktivně a paraziticky vůči jiným.

Avšak každá destrukce se musí nakonec obrátit proti tomu, kdo na ni sází. A přesně tak se morálně a mravně destruktivní způsob myšlení západního světa začíná pomalu měnit v destrukci reálnou. V reálný rozklad společnosti, která nespoléhala na lidsky a duchovně dostatečně konstruktivní hodnoty.

Kdo totiž mečem bojuje, musí i mečem zahynout! A musí zahynout proto, aby uvolnil cestu tomu, co je duchovně a hodnotově konstruktivnější. Co je lepší! Co je vnitřně zdravější! Co stojí hodnotově výše!

Současnému rozkladu západního světa, kterému předcházel jeho vnitřní, mravní, hodnotový a duchovní rozklad nedokáží opravdu zabránit žádné žoldnéřské armády, ani žádní těžkooděnci. Neboť jednoduše to, co z hlediska nastavení výšky hodnot elementární lidskosti dlouhodobě nekráčí správně, musí časem zdegenerovat a padnout tak, jak nezbytně padá shnilé jablko ze stromu. Strom tohoto univerza totiž ponese pouze vnitřně a hodnotově zdravé jablka, která pokud dozrají, přinesou bohatou úrodu.

Proto se tedy mohutná říše západu, stojící na hliněných nohách nekonstruktivních hodnot pomalu, ale jistě hroutí, aby se tím uvolnil prostor pro dosud utlačované Slovany, kteří jsou nositeli mnohem zdravějších a konstruktivnějších hodnot z hlediska skutečné lidskosti.

Ale namísto snahy o pochopení příčin současného stavu a následnému hodnotovému obratu západu směrem k lepšímu se pouze stupňuje jeho agresivita a restrikce. Neboť navyklý model jednání není tak snadné změnit. Jak se totiž říká, kůň, který se chystá zdechnout nejvíce kope. A tento kůň, nacházející se v agonii chce ještě nakonec dokopat svět do nové, velké války s Ruskem.

Slované, zvedněme již přece své hlavy! Mějme hrdost sami k sobě, protože pokud ji my mít nebudeme, nebudou ji k nám mít ani cizí!

Slované, postavme se třeba v tichém odporu vůči aroganci západu, který nás i přes naše protesty nadále krmí podřadnými potravinami. Potravinami, které mají sice stejný obal, ale diametrálně rozdílnou kvalitu na západě a na východě.

Mějme přece hrdost a nekupujeme to! Kupujme raději naše vlastní výrobky! Kdo si totiž nedokáže vážit své vlastní, mnohem kvalitnější, ten si pak opravdu zasluhuje, aby ho cizí krmili odpadem.

Kdykoli zapneme televizi a otevřeme noviny, buďme si dobře vědomi toho, že jde o nástroje západní propagandy, protože jejich vlastníky jsou západní majitelé. Přestaňme již konečně věřit tomu, co nám říkají! Přestaňme se klanět výlučnosti západu, pod ochrannými křídly jehož prý musíme zůstat navždy, protože bychom nikdy nedokázali být zcela samostatnými!

A tisíckrát opakovaná propagandistická lež o naší méněcennosti se pro mnohé naše bratry stala pravdou! Manipulujícím způsobem vnucenou pravdou, aby je nikdy ani ve snu nenapadlo zvednout hlavy a osvobodit se z nedůstojného vazalství západu. Proto jsou také uměle vnášené rozkoly do řad Slovanů a proto jsou štváni proti Rusku.

Prohlédněme konečně všechny tyto manipulující lži bratři a vzpamatujme se!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Islámský terorismus! Západ není nevinný!

Islámský terorismus je důsledkem vzájemného konfliktu dvou světů. Světa západu a světa islámu. Když ale mluvíme o konfliktu dvou světů, dvou kultur a dvou pohledů na život, měli bychom se rozpomenout na úsloví, které nás výstražně upozorňuje na to, že kde se dva hádají, nemá většinou pravdu ani jeden.

Ve vzájemném konfliktu západu a islámu, projevujícího se sebevražednými, či jinými teroristickými útoky platí totiž toto úsloví do puntíku. Západ není vůbec nevinný tak, jak se svým vlastním občanům snaží namluvit. Právě naopak, ve vztahu k šířícímu se islámskému terorismu nese úplně stejný díl viny. Ba dokonce možná i větší!

Takové tvrzení se nám může zdát až kacířské a to zejména proto, že západ prostřednictvím vlastní propagandy vykresluje sebe sama jako ubohou a nevinnou oběť teroristů. Ale tak tomu vůbec není, protože kdo se zahrává s ohněm, musí se jednoho dne popálit a kdo seje vítr, musí jednoho dne sklidit bouři. Toto univerzum je totiž podřízeno velkému a nekompromisnímu Zákonu, jehož prostřednictvím musí jednou každý sklidit přesně to, co zaséval. Jde o účinky i ve fyzice platného zákona, že každá akce nevyhnutelně přináší odpovídající reakci. Nacházíme se tedy ve světě, ve kterém má všechno své předchozí příčiny. A to i islámský terorismus!

Ale buďme konkrétní a podívejme se z tohoto úhlu pohledu třeba na dřívější útok na pařížskou redakci humoristického časopisu. Na jedné straně byli útočníci, kteří přišli do redakce a začali bezhlavě střílet. Jde samozřejmě o čin maximálně odsouzeníhodný. O tom není ani těch nejmenších pochyb.

Avšak na druhé straně je třeba si uvědomit, že teroristickému útoku předcházelo dlouhodobé znesvěcování věcí, pro islám posvátných. Redakce časopisu byla vícekrát důrazně upozorňována, aby s tím přestali. Upozornění však byly ignorovány a právě tato ignorance se stala prvotní příčinou všeho, co následovalo.

Nikdo nechce obhajovat teroristy, ale třeba pochopit, že věci nejsou černobílé a že neexistují pouze vinni a nevinní, ale že svůj díl viny nesou někdy i oběti samotné.

A tento princip platí ve vztahu k islámskému terorismu jako celku. Jde totiž o něco, co jako Aladina z láhve vypustil západ samotný. A to tím, že se podílel a stále podílí na cíleném rozvratu mnoha arabských států. Ať již kvůli ropě, nebo kvůli jiným mocenským a geopolitickým zájmům, které jsou samozřejmě obratně skrývané za ušlechtilé ideály boje za svobodu, demokracii a lidská práva, aby to nebylo tak okaté.

Celkem nedávno jsme byly například svědky absolutního rozvratu Libye, kde v současnosti vládne chaos a katastrofální propad životní úrovně. A čisté ruce nemá západ ani ve vztahu k Sýrii. Kromě toho je třeba zmínit i Irák a Afghánistán. Jde o státy, kterým se západ snažil vojenskou silou vnutit vlastní představu o ideálním uspořádání společnosti. Takové jednání však nutně vzbuzuje nenávist, touhu po odplatě a po pomstě.

Působí pak opravdu paradoxně a pokrytecky, když se západní státy na jedné straně snaží potírat projevy terorismu a všemožně proti němu bojovat, avšak na druhé straně sami svým jednáním a svým bezohledným přístupem k jiným národům vytvářejí jeho podhoubí. Neboť tento terorismus se rodí z nenávisti islámského světa vůči těm, kteří buď prostřednictvím přímé vojenské intervence, nebo vyvoláváním, podporou a financováním občanských nepokojů, konfliktů a válek záměrně rozvracejí arabské země.

Jaká je však akce, taková je i reakce, říká neúprosný fyzikální zákon. Co kdo rozsévá, to také sklidí! Vinni tedy nejsou jen teroristé, ale i západní mocnosti i s jejich obyvateli, kteří se ve svém konzumním způsobu života vůbec nezajímají o to a neprotestují proti tomu, že jejich vlády kdesi daleko ve světě vraždí, zabíjejí a ničí. A protože západní mocnosti zahubili množství nevinných lidí v zemích islámského světa, v nenávistné touze po odplatě vraždí islámští teroristé nevinné lidi v západních zemích.

Jak se však dostat z tohoto začarovaného kruhu vraždění, destrukce, teroru a násilí? Prvním, kdo by měl přehodnotit své postoje je právě západ. Oni totiž začali první se zlem, terorem a destrukci v jiných zemích. Oni si proto první musí uvědomit a zařídit se podle toho, že nikdo prostě nemůže dlouhodobě a beztrestně dělat jiným to, co nechce, aby jiní v žádném případě nedělali jemu. V těchto prostých slovech, známých již 2000 let je totiž ukryt geniálně jednoduchý princip správného přístupu k lidí k lidem a národů k národům.

Pokud se ale Evropa nenaučí tomuto jednoduchému zákonu lásky, pokud se nebude chovat k jiným národům tak, jak chce, aby se jiné národy a chovali k ní, pak bude muset na vlastní kůži prožívat důsledky železného Zákona zpětného účinku, působícího přesně v duchu starozákonních slov : oko za oko, zub za zub. Co v našem případě znamená: teror za teror, násilí za násilí, vraždění za vraždění a destrukce za destrukci.

Máme tedy před sebou dvě cesty, kterými se můžeme vydat. Buď cestu cti, ohleduplnosti a respektování lidské důstojnosti každého jednotlivce a každého národa, nebo naopak můžeme i nadále kráčet cestou neúcty, bezohlednosti, nadřazenosti, arogance a násilného vnucování své vlastní představy o životě jiným, za což se nám pak v spravedlivém Zákoně zpětného účinku musí nutně dostat úplně stejné neúcty, bezohlednosti, násilí a neštěstí, jaké jsme my sami způsobovaly druhým.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

O hlubokých duchovních příčinách současného světového dění

Tento text je pokusem o postižení prvotní příčiny a posledního důsledku velkého světového dění, kterým má být zotročení národů a zredukování lidstva samozvanou elitou na takzvanou zlatou miliardu.

Ano, za fatální nevědomosti výše zmíněných skutečností jsou jednotlivci i celé národy jako ovce nenápadně, ale jistě tlačeni k nastolení nového světového řádu nadvlády elit nad absolutně zotročenými masami.

Nic se však neděje náhodou a vše má svůj hluboký smysl. Pokusme se proto, jak již bylo zmíněno na začátku, najít prvotní příčinu toho, proč vůbec k podobné situaci došlo a zároveň se také pokusme pochopit, jaký hluboký duchovní význam a smysl bude mít konečné, absolutní zotročení lidstva, ke kterému to směřuje.

V první řadě si musíme uvědomit, že vše, co se děje má duchovní podtext, protože my lidé žijeme v rámci univerza, které má duchovní rozměr. A proto skutečné a prvotní příčiny toho, co v současnosti probíhá nemohou být jiné, jako duchovní.

Člověk je totiž bytostí duchovní a jeho nejhlubší duchovní jádro má své potřeby. Třeba potřebu po prožívání takového ušlechtilého citu, jako je láska. Potřebu po prožívání harmonie, dobra a štěstí. Potřebu po spravedlnosti a lidskosti. Potřebu po poznání hlubších souvislostí bytí a potřebu po Bohu.

Člověk dneška je však žel materialista a potřeby jeho vlastního ducha jsou mu víceméně ukradené. To, co jej zajímá především je hlavně naplňování a uspokojování svých hmotných potřeb. Jedině toto se mu stalo vším a o nic jiného se již nesnaží. Dokonce na nic jiného již ani nemyslí. Tímto způsobem však odsunul svého ducha i se všemi jeho potřebami kamsi stranou. Zavřel jej do žaláře a doslova jej zotročil svými, nikdy nekončícími, hmotnými potřebami.

Nicméně lidé této země nepoznali a nepoznávají, že všechno, co v sobě dlouhodobě vnitřně přechovávají a živí má nakonec tendenci projevit se zcela otevřeně a viditelně i navenek. A proto přesně tak, jak to funguje při nemoci, kdy je téměř každá jednotlivá nemoc pouze vnějším zhmotněním námi vnitřně přechovávané negativity a disharmonie, přesně stejně se naše vlastní, dlouhodobé zotročování svého ducha nakonec zhmotňuje do vnějších poměrů, v nichž se nás samotných snaží někdo reálné a fyzicky zotročit. Zotročováním vlastního ducha a ignorováním jeho potřeb si tak lidé sami sobě ukovali otrocké okovy nadvlády peněz, kapitálu, nadnárodních korporací a globalistických elit, usilujících o absolutní světovládu.

A protože lidstvo nechce nic vědět o těchto hlubokých, skrytých souvislostech a ve své slepotě nadále pokračuje v zotročováni vlastního ducha, stupňuje tím nutně i svůj vnější útlak, jehož prostřednictvím jsou lidé postupně připravováni o všechny své svobody. Smyčka na jejich krku se stále více zatahuje, třeba jen takovou snahou o odstranění hotovosti a preferováním bezhotovostního styku, čehož konečným důsledkem mají být podkožní implantáty. A to je opravdu jen jeden z příkladů připravovaného, ​​budoucího zotročení obyvatel.

Lidé jsou však maximálně povrchní a proto nic nevnímají. Dokonce se vysmívají a mají za blázny ty, kteří je na toto nebezpečí upozorňují.

Když se ale nakonec důmyslná smyčka na jejich hrdle zatáhne natolik, že zalapají po dechu, když globalistická elita plně odhalí svou antihumánní tvář skrytou za současnou humanistickou maskou, když začne podle svých zvrácených plánů regulovat počet otroků na zlatou miliardu, když se tedy současné, dobrovolné otroctví ducha obyvatelstva naší planety přetransformuje do vnější podoby obludného, ​​novodobého otroctví, spojeného s utrpením, stupňujícím se až do neúnosnosti, tehdy, i přes všudypřítomnou bolest a hrůzu bude mít toto dění svůj hluboký duchovní význam.

Když totiž lidé poznají, že jim v jejich situaci, kterou si sami zavinili, již nemůže pomoci nikdo a nic, pomalu, a jakoby v probouzení se z hlubokého spánku si začnou uvědomovat, že existuje pouze jeden jediný, na koho pomoc se ještě budou moci obrátit a spoléhat. A sice Bůh!

Bůh, od kterého Ducha se odvrátili tím, že vytrvale ignorovali existenci a potřeby vlastního ducha, tvořícího jejich nejhlubší vnitřní podstatu. Takovým drsným způsobem tedy nakonec dostanou příležitost probudit v sobě k životu duchovní jiskru, která v nich vždy tiše toužila po Bohu, po Světle a po všech vysokých, vznešených a ušlechtilých hodnotách a ctnostech.

Chápete tedy o čem je ve skutečnosti současné velké světové dění, které se odvíjí před našima očima?

Je o našem vlastním, dobrovolném zotročení ducha, které se zhmotňuje do reálné a fyzické podoby vnějšího zotročení, přinášejícího obrovské utrpení, ve kterém mají lidé ve ztrátě všech svobod, jistot a důstojnosti znovu probudit k životu svého ducha a osvobodit jej.

Neboť jedině lidé svobodní duchem si zaslouží žít ve svobodných poměrech a ve svobodné společnosti, protože oni sami si takovýmto způsobem pro sebe zevnitř navenek tyto poměry zformovali.

Neboť jedině lidé, kteří začnou uspokojovat potřeby svého ducha po osobním životě v souladu s dobrém, spravedlností, ctí a duchovností si zaslouží žít v prostředí a ve společnosti plné dobra, spravedlnosti, čestnosti a všech ostatních vysokých a ušlechtilých hodnot.

Neboť my lidé můžeme v železném a neoblomném Zákoně zpětného účinku, činném v tomto stvoření sklízet vždy jen to, co jsme zasévali. A to ve vztahu k našemu konkrétnímu tématu znamená, že za vlastní, vnitřní zotročení ducha musíme nutně sklidit zotročení vnější.

Pokud tedy chceme přežít svobodný a lidsky důstojný život ve svobodné společnosti, musí tomu nutně předcházet setba svobody vlastního ducha a naplňování všech jeho ušlechtilých potřeb.

No a o všech těchto nesmírně vážných skutečnostech je v současnosti třeba otevřeně mluvit proto, aby lidé dobrovolně nastoupily cestu ke svobodě ducha. Neboť pokud tak dnes neučiní dobrovolně, bude muset nakonec probouzet jejich ducha utrpení, o jakém se jim dosud ani nesnilo.

Pokud tedy nechceme prožít to, před čím jsme byli varováni ve Zjevení Janově, v takzvané Apokalypse, která podrobně popisuje co všechno se přihodí duchovně zotročenému lidstvu, vykročme dobrovolně na cestu k duchovní svobodě. Otevřeme se svému duchu, který k nám tiše promlouvá prostřednictvím našeho svědomí a začněme vědomě naplňovat jeho potřeby, které nás po naší smrti přivedou do výšin Ducha a během našeho života na této zemi ke štěstí, míru, spokojenosti a svobodě.

A mimochodem, víte co ve skutečnosti znamená slovo Apokalypsa? Znamená to proměna. Znamená přeměnu duchovně zotročeného lidstva v lidstvo duchovně svobodné. Žel ale, za cenu utrpení. Utrpení, které by nebylo vůbec nutné, kdyby lidstvo nastoupilo cestu ke svobodě vlastního ducha dobrovolně.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Tajemství nepřetržité modlitby

Hodnota člověka se odvíjí od míry jeho spojení se Světlem. Bez tohoto spojení jsme totiž pouze živočichy. Živočichy, vzdálenými od Světla a jeho hodnot. Až tímto spojením, nebo přinejmenším úsilím o něj se stáváme lidmi a přibližujeme se k velikosti vlastního lidství.

No a právě modlitba je jednou z cest, jak spojení navázat, udržovat a rozvíjet.

Na hodinách náboženství jsme se svého času učili, že andělé v nebi neustále chválí Stvořitele. Že mu dnem i nocí zpívají jásavou píseň chvály.

Přiznám se, že tehdy se mi to zdálo jako cosi nudné. Dnes však už vím, nebo alespoň tuším, že je to ta nejnádhernější věc, kterou může jakákoliv bytost ve stvoření provádět a že dokonce i člověk tady na zemi je schopen dosáhnout toho, co andělé v nebi. Že je schopen chválit, velebit a uctívat Pána takříkajíc dnem i nocí.

Jak je to možné a co vlastně bylo myšleno oněmi andělskými chorály, znějícími nepřetržitě ke cti Pána?

Tou písní a tím chorálem není nic jiného, ​​jako radostný čin! Tvůrčí budování naplněné radostí, která nasměrována ke Stvořiteli zcela spontánně přerůstá v jakousi píseň chvály.

Andělé v nebi tedy chválí, vzývají a uctívají Stvořitele svou tvořivou aktivitou! Svými radostí naplněnými činy! Svou radostnou tvořivou prací, podporující celé stvoření! A této nádherné mety může dosáhnout i člověk.

Jakým způsobem?

Klíčem je radost! Naše radost z nějaké činnosti. Z činnosti, kterou rádi děláme.

Každý z nás určitě prožívá během dne mnoho radostí. Vůbec nemusí jít o radosti nějak extrémní a výjimečné. K našemu účelu docela dobře postačí i ty drobné, jednoduché a obyčejné. Může to být třeba radost z toho, že se probudíme do krásného slunečného dne. Radost z procházky v přírodě, radost ze setkání s přítelem, radost z možnosti dobře si odpočinout po celodenní námaze, a tak dále, a tak dále.

No a ve chvíli, kdy budeme prožívat takovou radost, pokusme se ji nasměrovat k výšinám. Pokusme se ji přetavit do vděčnosti. Pokusme se ji přetvořit v spontánní vzývání, uctívání a velebení Tvůrce.

Mnozí věřící se například zvyknou modlit před jídlem. Modlit se buď slovy, nebo ve svém nitru. Můžeme však vyzkoušet i jiný, výše popsaný způsob modlitby. Můžeme se pokusit povýšit na modlitbu samotný proces jedení. Můžeme totiž přetvořit v modlitbu chvály a díků náš požitek, který pociťujeme při dobrém jídle. Pokud to dokážeme, můžeme se pak takovým způsobem modlit již tím, že jíme, protože jsme byli schopni přetavit v živou modlitbu ten nejpřirozenější úkon, který nám způsobuje požitek a radost.

Nebo jiný příklad: kdysi bylo u našich předků dobrým zvykem pomodlit se před zahájením nějaké činnosti. Sedláci se modlili před tím, než začali sekat louku, nebo před sklizní. My však, na základě zmíněného příkladu s jídlem zkusme vytvořit modlitbu chvály a uctívání Pána z práce samotné. A zkusme to s takovou prací, která je pro nás požitkem a dělá nám radost.

Kristus kdysi řekl: Dva budou ležet na jedné posteli. Jeden však bude vzat a druhý se ponechá. Dva budou pracovat vedle sebe na poli. Jeden však bude vzat a druhý se ponechá.

Navenek se tedy může zdát, že dva lidé vykonávají zcela stejnou činnost. Z duchovního hlediska ale záleží na tom, kam až a do jaké výšky jsou schopni posunout ve vlastním vědomí svůj vztah ke všemu, co činí. Neboť právě tento vnitřní posun ve vědomí je činitelem, který dává zdánlivě navenek stejně vykonávané činnosti vnitřně zcela jiný rozměr. V našem případě rozměr modlitby. Toto je ta nejvyšší hodnota, kterou je člověk vůbec schopen propůjčit svému jednání.

Jde tedy opravdu relativně o jednoduchý způsob, jakým můžeme téměř ze všeho, co děláme zformovat modlitbu a takto vytvořit z celého svého bytí jedinou velkou a nepřetržitou bohoslužbu. Neboť žel pro lidi všech vyznání a náboženství se zpravidla časem pomalu, ale jistě stává všedností to, co nazývají bohoslužbou, zatímco všichni duchovně usilující bez výjimky jsou ve skutečnosti povoláni k tomu, aby naopak právě ze všednosti vytvořili bohoslužbu. Aby ze všeho, i z toho nejjednoduššího a nejvšednějšího co činí vytvořili přirozenou modlitbu, stoupající jako chvála ke Stvořiteli. Aby každým svým pohybem, každým svým nadechnutím a celým svým bytím uctívali Pána. Aby se prostě opravdu staly takovými, jako andělé v nebi. Aby dnem i nocí chválili Boha celým svým bytím a všemi svými radostí naplněnými činy. Neboť ve skutečnosti modlitba nemá být jen nějakým úkonem, pro který si během dne vyhradíme čas. Ve skutečnosti je modlitba životem a bytím samotným!

A klíčem k takovémuto druhu modlitby je radost! Pro materialistu je samotná radost nejvyšším ideálem. Hledá v ní pouze své vlastní uspokojení. Je to tedy něco samoúčelné a v konečném důsledku egoistické.

Pro duchovně založeného člověka se však radost nemá stát cílem, ale prostředkem. Prostředkem, nebo impulsem k symfonii chvály, oslavující Stvořitele. Má se mu stát podnětem k velebení, vzývání a uctívání Nejvyššího.

Z tohoto důvodu zůstávají materialisté, i ostatní nevědomí lidé ve všech svých radostech nesmírně chudí, zatímco radost, vědomě přetvořena v modlitbu chvály a díků Nejvyššímu může učinit člověka v jistém smyslu rovného andělům v nebi. Andělům na nebesích, které právě pro jejich život v ustavičné modlitbě směrované k Pánu všech světů zaplavuje v nezbytném zpětném proudění blažené štěstí vědomí blízkosti Božího majestátu. Svým posvěceným bytím, přetvořeným v modlitbu jsou požehnáním pro celé stvoření a proto se nad nimi neustále vznáší požehnání jejich Pána a Boha. A tuto vznešenou metu mohou a mají dosáhnout i lidé na zemi, aby konečně i na ní bylo tak, jako v nebi.

A ještě jedna důležitá věc na závěr pro všechny ty, kteří se pokusí přetvořit vlastní bytí v trvalou modlitbu. Tak, jak není správně a nevedlo by k ničemu dobrému vynucovat si čistotu svého vnitřního života rozumovým úsilím, stejne tak by nebylo dobré usilovat o trvalou modlitbu čistě rozumovou sebekontrolou. Není tedy na to třeba vůbec ustavičně vědomě myslet při každé naší činnosti a při pociťování každé radosti. To by bylo čistě rozumové a tedy spoutávající.

Opravdu postačí jedno vážné a silné vnitřní rozhodnutí! Rozhodnutí ducha, jehož prostřednictvím se od této chvíle změní každý náš radostný čin v modlitbu chvály a uctívání Nejvyššího. Tímto způsobem se pak bude náš duch modlit i bez toho, že bychom si toho museli být neustále vědomi.

Celkem tedy postačí, když si pouze z času na čas, pokud k tomu pocítíme vnitřní popud řekneme: Ať každá radost, kterou dnes prožiju, každý radostný čin, který dnes vykonám, ať se každé mé dnešní nadechnutí a každý můj pohyb stanou živou modlitbou díků a chvály Nejvyššímu. Modlitbou velebení, uctívání a vzývání Pána, který mi toto všechno dovoluje prožívat prostřednictvím daru vědomého bytí v jeho nádherném stvoření.

A pak se nám bude stále častěji stávat, že si čistě spontánně, nechtěně a sami od sebe uvědomíme, že se modlíme. Že se modlíme, ovšem jinak, než doposud! Uvědomíme si totiž, že se modlíme samotnou činností, kterou provádíme.

A pak přijdou chvíle, náhlé a neočekávané, kdy pocítíme blažené štěstí. Kdy nás zdánlivě bezdůvodně zaplaví radost a hluboký mír. A právě tato radost, tyto chvilky neočekávaného, ​​tichého štěstí jsou pozemským odleskem té radosti a toho štěstí, které pociťují andělé v nebi, nad jejichž hlavami se vznáší požehnání velkého Boha. A toto požehnání dobrotivého a všemohoucího Boha se může vznášet i nad námi! I nad celým lidstvem! I na celou Zemí! Ať je požehnán ten čas!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Zvrácenost nedělního prodeje! A ještě mnohého jiného

Představme si, že by se prostřednictvím otevřené brány v čase náhle v neděli objevil starozákonní prorok před branami Tesca, nebo jiného z podobných supermarketů. Co by asi tak řekl na adresu těch stovek lidí, kteří ve svém konzumním způsobu života a honbě za materiálními věcmi rouhavě znesvěcují den sváteční? Co by asi řekl nám lidem moderní doby, kteří se svým chováním přímo vysmívají všem přikázáním Stvořitele?

Možná by řekl právě toto:

"Za našich časů byl každý přečin vůči svěcení dne svátečního tvrdě a nekompromisně trestán. A i když v současnosti v tomto směru nikomu žádný trest nehrozí, požadavek svěcení dne svátečního stále zůstává pevně zakotven Vůlí Stvořitele do našeho stvoření. Jde o jednu z dominantních požadavek Tvůrce vůči jeho tvorům, kterým milostivě dovolil přebývat ve svém stvoření.

Takto se je třeba na to dívat! Ne z pohledu lidí, ale z pohledu shora! Neboť Hospodin je Pán! Jeho Vůle je ve stvoření určující a je povinností celého tvorstva ji respektovat.

Bídný a ubohý člověče, jak chceš obstát před Nejvyšším, když odejdeš z této země? Čím chceš zdůvodnit a jak chceš obhájit své přestupování Jeho přikázání?

Všechny tvé důvody, na které v této chvíli myslíš, kterými se chceš obhájit a které momentálně považuješ za rozumné, logické, praktické a přijatelné se stanou směšnými a ubohými před oslepujícím jasem majestátu Nejvyššího. Všechny tvé argumenty zblednou jako světélko plamínku zápalky v letním jasu poledního slunce. S úděsem a hrůzou pak pochopíš, že jedině Vůle Nejvyššího je a vždy byla určující. Pochopíš, že bylo od tebe šílenou pošetilostí a slepou, sebevražednou opovážlivostí stavět se proti Vůli, Zákonům a přikázáním Nejvyššího.

Bídný a ubohý člověče, ve své lehkomyslnosti si mnohdy prostupoval přikázání Páně, protože sis myslel, že je Láskou, která ti vždycky všechno nakonec odpustí. Zapomněl si ale, že Pán je zároveň i Spravedlností! Spravedlností nekompromisní a neúplatnou!

A právě proto, že si odmítal Pána, jeho Vůli jeho Zákony a přikázání, odmítne nakonec i on tebe! Protože si neměl v úctě Hospodina, jeho Vůli, jeho Zákony a přikázání, nebude mít v úctě ani on tebe. A protože si zatracoval Pána, jeho Vůli, jeho Zákony a přikázání, zatratí i on tebe. Neboť tak, jak ses ty zachovával k Němu, k jeho Vůli, k jeho Zákonům a přikázáním, zachová se při svém konečném zúčtování i on k tobě.

Není na zemi člověka, ať již věřícího nebo nevěřícího, materialisty nebo ateisty, který by nevěděl o přikázání Stvořitele světit den sváteční. Proto každý, kdo jej prostupuje, prostupuje jej vědomě! Vědomě se staví proti Vůli všemohoucího Hospodina!

Co však za to může takový člověk očekávat? Co může očekávat, když odloží své tělo a ocitne se před spravedlností Nejvyššího? Jeho vlastní poznání viny vědomého porušování Vůle Pána všech světů na něj dopadne jako balvan. Poznání vlastních vín zdrtí jeho duši, která se bude jen těžko vzpamatovávat, pokud se vůbec ještě vzpamatuje.

Lidé, chraňte se překračování přikázání vašeho Pána! V jejich dodržování se totiž skrývá požehnání pro všechny, kteří se tak činí, ale zároveň záhuba pro všechny, kteří to ignorují.

Lidé, přestaňte už konečně lehkomyslně přistupovat k těmto věcem, protože ani se nenadějete a přijde chvíle, kdy budete sami sebe proklínat za svou lehkomyslnost, která se vám trpce vymstí.

Neboť Stvořitel je Pán! Jedině jeho Vůle je směrodatná a určující. Vše, co existuje se musí tomuto nezvratnému faktu podrobit a začít jej respektovat. Kdo tak učiní, bude žít! Kdo tak neučiní, zahyne! Zahyne nejen smrtí těla, ale i smrtí duše! Musí zahynout navždy, protože se nenaučil ctít Vůli toho, který mu život daroval.

Copak tohle je opravdu tím, co chcete a co si sami pro sebe přejete? Copak opravdu jste blázny až do takovéto míry? "

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Známe sami sebe? Tajemství lidské psychiky 2

V předchozím článku jsme hovořili o potřebě nezbytnosti poznání hierarchické struktury vlastního vnitřního života, abychom byli schopni řídit se její nejvyšší složkou a abychom naopak nedůstojně nepodléhali její nižším složkám. V prvním případě budeme totiž nutně kráčet cestou do výšin, zatímco v druhém případě se zase nutně začneme přepadávat do nízkosti.

Řekli jsme si také, že v tom nejzákladnějším členění od nejnižšího k nejvyššímu se naše osobnost skládá se čtyř základních složek. Nejnižší je pud, pak následuje rozum, za součinnosti pudu a rozumu vzniká pocit, a na nejvyšší příčce stojí cit.

Velkým problémem čistého a chladného rozumu, kterému podléhá většina lidí a který žel nepatří mezi to nejvyšší, čím bychom se měli řídit je to, že má problémy s morálním, nebo etickým rozměrem. Rozum je totiž cosi důsledně účelového, co hledá především vlastní prospěch.

Lidé, řídící se pouze rozumem samozřejmě vědí, že společnost musí mít určitá pravidla a zákony, aby mohla dobře fungovat. Avšak na základě chladné rozumové účelovosti, hledící především na vlastní prospěch jsou často tato pravidla a zákony porušována. A to dokonce paradoxně i těmi, kteří je sami tvoří. Viz nečestnost a bezcharakternost na politické scéně.

Z tohoto důvodu to s účelově rozumovou společností, bez pevné opory v mravnosti jde od desíti k pěti. Lidí, ovládaných účelovostí rozumu totiž zajímá především vlastní obohacení. A to třeba i na úkor jiných lidí, jiných národů, či celé naší planety, což má za následek, že ve stále větším úpadku mravnosti a morálky, ve stále více se rozrůstající chamtivosti a egoismu spějeme rychle k velkému kolapsu.

Ano, všechno zlé, falešné a pokřivené pochází buď z čistého rozumu, nebo ze vzájemného spojení rozumu a pudu. Všechno zlo tedy vzniká orientací na nízké hierarchické stupně struktury naší osobnosti, které nejsou korigovány a usměrňovány nejvyšším stupněm hierarchie, čili citem.

Samozřejmě, že rozum nám přinesl také množství dobrého a pozitivního. Bez jeho korekce citem však zůstává chladný a až bezohledně účelový. Vedle mnoha dobrých věcí proto sebou zároveň přináší obrovské množství zla a neštěstí.

Skutečné a pravé dobro může vzniknout jedině tehdy, pokud člověk vnímá svůj cit a řídí se jeho podněty. Pokud se tedy vnitřně orientuje na nejvyšší stupeň hierarchické struktury vlastní osobnosti. Jedině v tomto se skrývá samotná podstata lidskosti a možnost konání skutečného dobra.

Rozhodující a nejpodstatnější otázkou tedy zůstává, jakým způsobem se dopracovat k jasnému vnímání vlastního citu, který je největším pokladem našeho nitra a který nás vždy nabádá pouze k dobrému?

Jak jsme již mluvili v předchozím článku, existují lidé, kteří mají dojem, že se řídí svým citem, ovšem žel, ve své nevědomosti o základní stavbě vlastního vnitřního života se řídí svými pocity místo citu. Čili tím druhořadým, co následuje až po citu. Tedy jak nám samotný pojem napovídá - pocitem.

Na základě své nevědomé záměny citu za pocit musí pak dříve nebo později narazit a upadnout do problémů, či dokonce do neštěstí. A pokud se pár krát takto popálí, zatrpknou ve vztahu ke svému vnitřnímu hlasu a řeknou si, že se již raději budou řídit pouze rozumem. Netuší ale, že v pocitu, který je zklamal a který si omylem zaměnili za cit má prsty rozum. A právě jemu hodlají od té chvíle plně důvěřovat.

Jak však může člověk odlišit pocit od citu, aby se mohl řídit již jenom citem a vydat se tak na cestu skutečného dobra a pravého lidství?

Prvním poznávacím znakem citu je rychlost. Cit totiž zvažuje bleskurychle. Proto se také zvykne říkat, že první dojem je správný. Pocit je o trochu pomalejší, protože se na něm podílí rozumové zvažování.

Druhým rozlišovacím znakem toho, co pochází od citu a co naopak od pocitu je princip obecného dobra a ušlechtilosti. Vše, co tento princip dobra a ušlechtilosti obsahuje, pochází určitě z citu. Jednoduchým poznávacím znakem všech podnětů citu je tedy princip spravedlnosti, ohleduplnosti, lidskosti, mravnosti a ušlechtilosti. Naopak vše, co není pevně ukotvené v těchto a podobných vysokých principech a tedy nese v sobě určitou větší, nebo menší míru nečistoty, neušlechtilosti a egoismu pochází určitě z pocitu.

Kdo chce, může si v tomto ohledu udělat malý pokus. Zkusme si říct: mám takový negativní pocit. A následně: mám takový negativní cit.

Pokud budeme vnitřně zkoumat tyto dvě věty vycítíme, že v druhé větě něco nesedí. Že se prostě těžko vyslovuje.

Proč? Neboť cit může být jenom dobrý a pozitivní! Cit nebývá nikdy ničím zakalený. Zakalený může být jenom pocit.

A mimochodem, pokud tyto dvě výše zmíněné věty v sobě právě takovýmto způsobem vyciťujete, jde jednoznačně o hlas vašeho citu. Ten vám napovídá, co je správné. Musíme tedy pouze přiložit ruku k dílu stát se schopnými tento hlas v sobě vnímat neustále.

A vždy dokonale a neustále se jej můžeme naučit vnímat pouze cestou dobrého chtění. Cestou zásadního životního rozhodnutí konat již jenom dobro. Dobro ve smyslu všeobecného dobra pro všechny.

Našim vážným úsilím o dobro se bude stále více ztenčovat zeď našich pocitů, které nás dosud oddělovaly od vnímání čistého citu. A pokud ve svém konání dobra neustaneme, časem zcela zmizí stěna nízkých pocitů, zahalujících naše čisté cítění a my najdeme ztracené spojení se svým citem.

Vzplane v nás jako jasné světlo a my se staneme bytostí citu! Bytostí, jejíž všechny níže stojící hierarchické stupně osobnosti jsou plně podřízené a usměrňované nejvyšším hierarchickým stupněm, čili citem.

Pak pochopíme, že až v této chvíli a v tomto okamžiku se před námi otevřela brána ke skutečnému životu a k pravému člověčenství, protože jsme se konečně dokázali vymanit z otroctví nižších hierarchických stupňů své osobnosti, kterým jsme až dosud nedůstojně podléhaly.

Otevřou se nám oči a uvědomíme si pravé a skutečné hodnoty. Znovuzrodíme se v realitě ducha a staneme se plnohodnotnými osobnostmi, kterými jsme do té doby nebyli. A to je něco, co rozhodně stojí za to! To je totiž rozdíl jako den a noc. Rozdíl, velmi podobný propastnému rozdílu mezi člověkem a zvířetem. Nebo přesněji řečeno polovičním zvířetem, kterým jsme byli tak dlouho, dokud jsme podléhaly tomu nízkému v sobě.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Známe sami sebe? Tajemství lidské psychiky 1


Na lidech moderní doby je mimořádně zarážející to, že navzdory velkým znalostem v matematice, fyzice, technice, přírodních vědách a v mnoha jiných disciplínách fatálně zaostávají v poznání sebe samých. V poznání struktury a fungování vlastního vnitřního života, což jim nevyhnutelně způsobuje škodu, která se projevuje špatným, pomýleným, ba až sebe destruktivním zneužíváním poznatků, kterými disponují.

Struktura našeho vnitřního života má totiž svou pevnou hierarchii, na jejímž základě je možné jasně rozlišovat prvky vyššího a nižšího charakteru. No a podstata celého problému spočívá v tom, že člověk, který není schopen tyto hierarchické stupně rozlišovat podléhá ve své nevědomosti tím nízkým místo toho, aby preferoval pouze to nejvyšší.

Takovým způsobem pak dochází nutně k tomu, že všechno co víme, ba celý náš pohled na svět ovlivňují a určují nižší složky naší osobnosti. V této skutečnosti je třeba hledat příčinu, proč naše civilizace navzdory všem svým poznatkům tlačí vlastní planetu k ekologickému kolapsu a proč sází na současný, trvale neudržitelný způsob života, založený na pokřivených hodnotách.

Buďme ale zcela konkrétní a v tom nejzákladnějším členění si definujme tři nejdůležitější složky naší osobnosti, kterými jsou pud, rozum a cit.

Pud představuje nejnižší hierarchickou strukturu osobnosti člověka, jasně spojenou s tělesností. Pokud bychom měli pouze pudy a řídili bychom se pouze jimi, bez možnosti jejich korigování vyššími hierarchickými strukturami své osobnosti, žili bychom jako zvířata.

Řádově vyšší složkou naší osobnosti je rozum a z něj vyplývající racionalita. Prostřednictvím rozumu se stal člověk vládcem světa a je jím schopen do určité míry korigovat a kultivovat také vlastní tělesnost.

Rozum je hmotného charakteru a proto je předmětem jeho působnosti všechno to, co je hmotného druhu. Obrovský přínos rozumu spočívá tedy v jeho schopnosti ovládání hmotného světa. Zároveň se v tom však skrývá také jeho omezení. Omezení hmotou a hmotnými kategoriemi prostoru a času, přes hranice kterých se rozum nikdy nedostane. Nikdy proto nebude moci vnímat ani pochopit nic, co přesahuje tyto hranice.

Třetí a nejvyšší složkou lidské osobnosti je cit. Pokud jsme před tím mluvili o rozumu, jehož doménou je hmota, protože on sám je hmotný, při citu je to úplně jinak. Prostřednictvím citu jsme schopni vyciťovat a vnímat úplně jiné dimenze.

Náš cit je totiž projevem vyšší reality Ducha, nacházející se nad hmotou. Prostřednictvím svého citu jsme schopni vnímat a vytušit duchovní rozměr bytí, jehož základní charakteristikou je princip obecného dobra. Princip všeobsáhlého dobra, které v sobě nese všechny vysoké a ušlechtilé ctnosti pravého lidství, jako je například smysl pro spravedlnost, čest, ušlechtilost a jiné, podobné vlastnosti. Cit člověka je tedy velmi úzce propojen s naší nejvyšší podstatou, představující základní element samotné lidskosti - s duchem.

Lidský duch, pocházející z úrovní nadhmotných, z úrovní všeobsáhlého dobra a projevující se citem nás nemůže na základě povahy svého vlastního původu nikdy nabádat k ničemu jinému, než dobru, spravedlnosti, ušlechtilosti, atd. Cit v člověk zůstává tedy vždy a v každé situaci čistý. A to i u toho nejhoršího jedince.

Je to poklad, který nemůžeme nikdy znehodnotit a který bude každého z nás vždy nabádat pouze k dobru a ušlechtilosti. Kdo je proto schopen naslouchat podnětům svého citu a řídit se jimi, kráčí svým životem správně tak, jako lidská bytost jít má. Jedině za takové situace je pak také schopen využívat všech svých nabytých rozumových poznatků správným způsobem, ku prospěchu sebe, jiných, i celé naší planety.

Někdo by však mohl položit otázku: jak je pak ale možné, že člověk cítí někdy závist, nebo nenávist? Neprotiřečí to snad tvrzení, že vše, co pochází z citu je pouze dobré?

Chyba porozumění se skrývá v neznalosti. Žádný člověk totiž nemůže cítit nikdy nic jiného, ​než to, co koresponduje s dobrem. Pokud ale mluvíme o závisti, nenávisti, či jiných negativech, tak tyto člověk pociťuje! Člověk pociťuje nenávist, pociťuje závist, atd. To znamená, že nejde o cit, ale o pocit! A pocity v nás vznikají prostřednictvím součinnosti pudu a rozumu.

Směs pudu a rozumu tedy vytváří pocit. Velmi snadno je to pochopitelné například při tělesné náruživosti, kdy jsou pudy částečně usměrňované rozumem. No a za součinnosti pudu a rozumu vznikají i všechny ostatní pocity. Ať už ty negativní, jako je závist, nenávist, atd., Nebo také ty pozitivní.

Pocity tedy stojí hierarchicky výše než pudy a rozum, avšak níže než cit. A právě pro velké množství negativních a nízkých pocitů, které v sobě chováme nám náš pocitový život znemožňuje vnímání čistého citu. V nevědomosti se řídíme svými pocity, považujíc je mylně za to nejvyšší. Za jakýsi vlastní vnitřní hlas.

Když se pak dříve nebo později popálíme, co je nezbytné, protože jsme se řídili nižšími složkami naší osobnosti, často zanevřeme na svůj vnitřní hlas a přijmeme rozhodnutí, že se podle něj již více řídit nebudeme. Že se raději budeme řídit pouze rozumem.

Netušíme však, že právě rozum byl spolupůsobícím činitelem při pocitu, který nás zklamal a že svým příklonem k čistému rozumu se v podstatě stále přikláníme k nižším strukturám vlastní osobnosti, které nemají nadhled nad hmotou. Jejich možnosti rozhledu jsou proto omezené a musí nás nutně dříve, nebo později přivést ke zklamáním a neštěstím. Neboť žel rozum, navzdory svým vynikajícím schopnostem v hranicích hmoty nemá potřebný nadhled a proto je schopen vidět pouze krátkodobý prospěch.

Naším skutečným vnitřním hlasem je pouze cit a jeho podněty. Pokud tedy nechceme trvale upadat do problémů a neštěstí, měli bychom se naučit jej vnímat a řídit se jím. A o tom, jak se to dá, si povíme v dalším článku.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Kolaps objektivity médií v přímém přenosu při volbách prezidenta USA

Všechny renomované světové média, včetně našich se prezidentskými volbami v USA dostaly do krize. Do krize důvěryhodnosti! Každému, kdo má oči bylo totiž v plné nahotě ukázáno jejich neobjektivní jednání. Jejich absolutní odklon od reálné skutečnosti, kterou by měli objektivně zrcadlit.

Jak se ale ukázalo, média zrcadlí něco úplně jiného. Zrcadlí a vnucují veřejnosti názory těch, kteří je vlastní. A tomuto, v současnosti obecně preferovanému názorovému trendu intenzivně podléhají i naše oficiální média, včetně veřejnoprávních.

Absolutním vrcholem odtržení od reality a dokonalou ukázkou toho, jak je možné nakonec uvěřit vlastní lži je případ společnosti Topix Media, licenčně vydávající časopis Newsweek, která vytiskla s předstihem vydání, oslavující vítězství Hillary Clintonové. Pokud se jim jej nakonec podařilo stáhnout z distribučních sítí, stačilo se prodat 17 kusů, které se okamžitě staly sběratelskou raritou.

Americké prezidentské volby jasně ukázaly, že oficiální média nejen v USA, v EU, ale i u nás již dávno neznají něco takového, jako vyvážené zpravodajství. Že jsou ve skutečnosti pouze hlásnou troubou zájmů mocensky agresivní, globalistické oligarchie USA, úzce propojené se zbrojařskými firmami, kterých prezidentskou loutkou se měla stát Hillary Clintonová přesně tak, jak jí byl dosud Barack Obama. Tato globalistická elita, usilující o nadvládu nad světem tvrdou rukou má vinu na rozvrácení arabského světa, má prsty v rozbití Jugoslávie i v občanské válce na Ukrajině. A je to také právě tato globalistická elita, která se intenzivně snaží vyprovokovat válku z Ruskem.

Aby ale mohla klidně vykonávat své nemorálnosti, finančně a následně názorově ovládla téměř všechny oficiální média, které jí při jejích zvrhlých aktivitách cíleně vytvářejí pozitivní image.

Prostřednictvím médií, různých nadací a nevládních organizací, kterým také tečou peníze z téhož zdroje je ve světě vytvářena jakási jednotná, obecná názorová platforma toho, co je společensky, morálně i politicky žádoucí. Tento názor je médii prezentován jako jediný správný názor skutečného demokrata, občana a člověka.

K současným správným názorům, vytvořeným na objednávku mocných patří například odpor vůči Asadovi a podpora umírněné opozice, jednoznačný odpor vůči Rusku a Putinovi, podpora současné Ukrajinské vlády, podpora procesu imigrace v Evropě, podpora komunity LGBTI, podpora filozofie rovnosti pohlaví, podpora Hillary Clintonové, a tak dále, a tak dále.

Jedině tyto a jim podobné názory jsou těmi správnými a mezi pracovníky médií vládne v tomto směru určitý druh autocenzury. Píší a říkají jen to, co je žádoucí, protože v konečném důsledku si je možné jedině takovýmto způsobem zajistit přiměřený kariérní vzestup a s ním slušné finanční ohodnocení.

V současné mediální praxi tedy alespoň průměrně inteligentní člověk velmi dobře ví, co má psát a co říkat, přičemž cosi takového, jako vlastní názor, objektivita, vyváženost, nebo snad obyčejná lidská čestnost přístupu je něčím, co dnes v médiích nemá místo a co by každého méně inteligentního odvážlivce rychle o místo připravilo.

Velmi to připomíná známou Andersenovou pohádku o císařových nových šatech, kdy všichni jasně viděli, že císař je nahý, ale všichni jej svorně ujišťovali o tom, jaké má nádherné šaty.

V našem konkrétním případě současných médií téměř všichni vědí, nebo si přinejmenším mají možnost zjistit, jaké nemorálnosti se ve skutečnosti dějí, ale oni budou donekonečna stále omílat slova o demokracii, lidských právech, právech menšin, právech imigrantů, nebo o diktátorovi Putinovi. Pokud bychom tedy měli parafrázovat Andersenovou pohádku na dnešní poměry, všichni vidí, nebo alespoň tuší, že císař je vrah, zloděj a zvrhlík, ale všichni svorně křičí, jaký je demokrat a bojovník za lidská práva. A křičí to proto, aby se mu zalíbili a aby měli jeho prostřednictvím lehký a dobře zabezpečený život.

Vždy je třeba přece stát na správné straně, odkud proudí peníze, kariérní vzestup, společenské ocenění i hotové názory. Jednoduše řečeno, média jsou v současnosti propagandistickým nástrojem mocné globalistické elity, která prostřednictvím nich formuje a vtiskuje společenské vědomí do přesně ohraničeného rozmezí, stanoveného elitou. Vždyť nakonec již Hitler a Goebels věděli své o síle propagandy a své o ní věděli i komunisté. Dnes ji tu máme znovu v trochu modernějším hávu, ale stále efektivně si plnící svůj účel. A tím účelem je prezentování lži jako pravdy, zla jako dobra, nespravedlnosti jako spravedlnost, nemorálnosti jako morálky, nebo vraždění jako demokratizačního procesu.

Poučení je tedy velmi jednoduché: vše to podstatné a zásadní, co se v současnosti v médiích nachází je vždy jen tím, co si přeje globalistická elita, přičemž v bezvýznamných věcech lze psát i mluvit pravdu.

No a v prezidentských volbách v USA si tato elita přála vítězství své loutky Hillary Clintonové. Proto její kandidaturu preferovali americké sdělovací prostředky i hollywoodská smetánka. Proto byla také preferována všemi médii v Evropské unii. A proto bezprostředně po zvolení Trumpa zavládl obecný šok. Mediální služebníci mocných, z nichž mnozí sami uvěřili tomu, co říkali a psali nemohli pochopit, jak je možné, že taková rozsáhlá propaganda vyšla vniveč a spolu s ní i těžké miliony vložené do kampaně Hillary Clintonové.

Byly totiž naprosto slepí k tomu, že řadoví američtí občané již mají plné zuby arogance agresivní elity, která má ruce od krve a která věrná své tradici žene svět do další světové války. A i když Trump není pravděpodobně žádný anděl, každá jiná alternativa, než militantně globalistická se obyčejným Američanům jevila jako alternativou mnohem lepší. Proto se nedaly zmanipulovat médii, analytiky, ani utvářením společenského ovzduší v tom duchu, že člověk skutečně osobnostně a intelektuálně na výši může volit jedině Clintonovou.

Souhrnné poučení pro našeho běžného občana v souvislosti s mediální fraškou, která se udála během amerických prezidentských voleb je tedy následující:

Obyčejný člověk by si měl dávat velký pozor na to, co se v oficiálních médiích v zásadních věcech píše a říká, protože je to namířeno vždy proti němu a zaměřené vždy ve prospěch mocných. A přestože problémy běžných lidí jsou elitám zcela ukradené, všemožně a neustále je budou přesvědčovat o tom, jak se vše děje jen kvůli jejich vlastnímu dobru a vlastním zájmům.

Pokud vám tedy budou média říkat, že někdo je váš nepřítel nevěřte jim, protože to není váš nepřítel, ale nepřítel globalistických záměrů světové elity.

Pokud vám budou mluvit o potřebě ochrany vašeho území před cizí agresi tím, že ve vaší zemi rozmístí svá vojska a vybudují své základny nevěřte jim, protože právě tito vojáci a tyto základny se stanou cílem prvního odvetného úderu, jelikož rafinovaně bezohledným záměrem elity je, aby se tyto údery vybily především na evropském území.

Pokud vám budou říkat, že imigranti jsou přínosem pro Evropu nevěřte jim, protože jejich skutečným záměrem je rozvrátit evropské národy, dostat je do vnitřních konfliktů a takovým způsobem rozvrácené pohodlněji a efektivněji plně ovládnout.

Pokud budou neustále stavět do popředí agendu LGBTI, nebo gender ideologie buďte si jisti, že jejich záměry nejsou vůbec humánní tak, jak navenek prezentují. Právě naopak, jejich skutečným záměrem je silný destruktivní dopad na společnost, protože morálně a mravně zdegenerovaný člověk je prostřednictvím svých slabostí mnohem snadněji ovladatelný a manipulovatelný.

Nevěřte ani takzvaným osobnostem, které jsou dnes médii stavěny do popředí, nevěřte analytikům, nevěřte představitelům různých nadací a nevládních organizací, protože v současnosti se významného prostoru v médiích může dostat pouze lidem poplatným zájmům globalistické elity.

A paradoxně, dávejte si pozor i na skutečné dobro, které budou pro společnost opravdu reálně provádět různé, médii vyzdvihovány osobnosti, nebo nevládní organizace, protože v rozhodujících společenských momentech bude celý tento pozitivní společenský kredit zneužit k tomu, aby podpořil "správnou stranu", čili aby převážil misky vah směrem k podpoře zájmů globalistů. Tímto způsobem bylo již totiž několikrát dobro zneužito k podpoře zla, až to budí dojem, že všechno dobro, které vykonávají pro společnost různé nadace, občanská sdružení a nevládní organizace, podporované granty se západu je děláno pouze za tímto jediným účelem.

Ano, každý den jsme vystaveni palbě nejrůznějších médií, ustavičně poslušně opakujících názory globalistické elity, které má takovýmto způsobem intenzivně manipulovaný člověk nakonec přijmout za své vlastní a stát se tak poslušnou ovcí, mající přesně takový názor, jaký má mít a jaký je žádoucí.

Pokud totiž kdysi měli otrokáři své otroky a ti jich bezvýhradně poslouchaly, v současnosti se tato dávno minulá hrubá vnější forma změnila na formu zotročení názorově duševního právě prostřednictvím médií, cíleně z lidí formujících unifikovanou masu, názorově a duševně poplatnou přáním elit.

Není to v podstatě nic jiného, ​​jako ona známá, široká cesta do záhuby. Cesta ubohé konzumní životní filozofie a přesně určené politické orientace, striktně vymezené širokým masám. Cesta do záhuby, kterou všechny oficiální média každodenně usilovně prošlapávají přesně v souladu se zájmy elity, která má s lidstvem své vlastní nekalé a otrokářské záměry. Na významných postech řízení společnosti i v médiích slouží elitě za dobré finanční ohodnocení tisíce jidášů a zrádců národa. Ba dokonce zcela zdarma jí slouží i mnoho naivních hlupáčků.

Správnou cestou je však jedině cesta úzká! Cesta pozorného a zejména svého vlastního zvažování všeho toho, co k nám prostřednictvím médií přichází. Cesta vlastního uvažování, vlastního myšlení a vlastních názorů, protože z výsady myslet každému člověku automaticky vyplývá povinnost zkoumat. Lidé už prostě nesmí bez uvažování a slepě přijímat hotové názory jiných jen proto, že se to tak říká v televizi, píše v novinách, nebo to tvrdí nějaká mediální známá osobnost.

Musíme se tedy naučit uvažovat sami a stále musíme mít na paměti fakt, že za současnými médii stojí lež. Neboť ačkoli momentálně v prezidentských volbách v USA dokázali obyčejní lidé obrovskou moc této lži zlomit, boj dobra se zlem bude nadále pokračovat, protože globalistická elita se rozhodne nehodlá vzdát svých záměrů a bude se je snažit ať již skrytě a nenápadně, nebo i zcela přímo neustále prosazovat.

Buďme proto bdělí! Mysleme! Zkoumejme! Zvažujme! Snažme se s odhodláním čelit lži zla tím, že se my sami upneme k dobru, aby naše dobro, o které se budeme všemožně snažit, aby naše čestnost, spravedlnost a lidskost, o které budeme ve svém životě usilovat mohli nakonec najít spojení s ušlechtilými a vznešenými silami Dobra. Neboť jedině ve spojení se silami Dobra dokážeme odolávat zlu. Jedině ve spojení se Světlem a Dobrem dokážeme nakonec porazit zlo, jehož absolutní vládu na zemi se snaží prosadit síly Zla. A právě těmto silám Zla slouží ve skutečnosti globální elita i současné média, elitě poplatné.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Výstraha určena obyvatelům Evropské unie

Abychom se dostali do obrazu současného dění, stručně si popišme metodiku rozvracení a ovládání států, která již byla několikrát velmi úspěšně zrealizovaná. Představme si tedy zemi, na níž rozvratu máme zájem, protože v ní momentálně legitimně vládne někdo, kdo odmítá naše peníze, či jiné hmotné výhody, aby se stal našim vazalem a tímto způsobem vydal vlastní národ do našich rukou.

Prvním krokem je zahájení obviňování a očerňování dotyčného v očích mezinárodní veřejnosti prostřednictvím klíčových světových médií, které jsou téměř všechny v našich rukou. Je třeba začít s jeho systematickým obviňováním z nejrůznějších věcí, například z toho že je diktátor, že jeho vláda je nedemokratická, že utlačuje menšiny, nebo vlastní obyvatelstvo, a tak dále, a tak dále.

Druhým krokem je aktivní spolupráce s opozicí a její finanční, materiální a později i vojenská podpora. V každém státě, i v tom nejdemokratičtější totiž stojí proti sobě zpravidla dva tábory. Tábor koalice, která je momentálně u moci a tábor opozice, která o moc usiluje.

A právě úsilí o moc nejrozmanitějších opozičních skupin je třeba efektivně využít za účelem rozvrácení daného státu. Za naší štědré finanční pomoci začne být tedy opozice mimořádně aktivní. Začne mnohem intenzivněji bojovat za práva utlačovaných občanů, za svržení zkorumpované, diktátorské, či jiným způsobem národ poškozující vlády.

Začínají se konat protestní shromáždění, postupně prorůstají do občanských nepokojů a do násilných střetů mezi příznivci opozice a vládními represivními složkami. Situace se záměrně stále více radikalizuje, až nakonec námi vyzbrojená opozice začne prosazovat své zájmy se zbraní v ruce.

Naivní opozice, samozřejmě kromě našich přímých přisluhovačů zpravidla věří, že i nám leží na srdci blaho jejího národa, je však námi pouze obratně využita k tomu, aby v podstatě v našem jménu svrhla nám nevyhovující vládu. Jakou cenu za to národ zaplatí a do jaké míry si občanskou válkou rozvrátí svou zemi nás vůbec netrápí. Pro nás je nejdůležitější pouze to, aby se do nové vlády dostali lidé nám nakloněni a za naši pomoc nám zavázáni, kteří se stanou ochotným nástrojem v našich rukou. Jejich prostřednictvím budou schváleny zákony, jaké potřebujeme, abychom mohli efektivně prosazovat své hospodářské a finanční zájmy a tak ovládnout celou zemi, na níž obyčejných lidech nám nikdy nezáleželo. Nebo vlastně záleželo, ale pouze do té míry, pokud nám to přinášelo zisk.

A tohle všechno se děje za ustavičné mediální podpory našich kroků jak v zahraničních médiích, tak v médiích domácích, které nám cíleně vytvářejí image bojovníků za demokracii a materiální blaho daného národa.

Tento jednoduchý scénář byl proveden v Libyi, na Ukrajině a momentálně probíhá v Sýrii. A světová veřejnost je tak efektivně mediálně zpracována, že téměř nikoho nenapadne zásadní otázka, zda je v těchto zemích po takzvaném demokratizačním procesu lépe?

Pouze málo lidí totiž zajímá skutečnost, že se tamní obyvatelé mají stokrát hůře a že zvenčí importovaný boj za demokracii jich uvrhl z hlediska životní úrovně o mnoho desítek let dozadu. V Libyi a na Ukrajině je to již realitou a v Sýrii, ať už zvítězí jakákoli strana, potrvá ještě dlouhá léta, dokud se životní úroveň dostane alespoň tam, kde byla před zahájením ozbrojené konfrontace mezi západem podporovanou, takzvanou umírněnou opozici a takzvaným režimem Bašára Asada.

Rozbití Jugoslávie na samostatné státy a vznik Kosova se udál podle téhož scénáře. V případě Kosova byla zneužita islámská nespokojenost a neoprávněné územní nároky, v případě Chorvatska fašisticko-ustašovská, protisrbská nenávist. I zde stál na jedné straně takzvaný diktátor Milošević, jehož bylo třeba svrhnout a na druhé straně různé opoziční strany, všemožně podporované Západem, přičemž v tomto konfliktu NATO neváhalo bombardovat ani srbské civilní obyvatelstvo.

Irák se z tohoto scénáře vymyká pouze tím, že na základě vymyšlené a nikdy nepotvrzené hrozby výroby chemických zbraní došlo k přímé vojenské intervenci s obvyklými ničivým dopadem pro civilní obyvatelstvo, jeho životní úroveň a hospodářství země. V současnosti tam paradoxně vládne ortodoxní islám, kvůli jehož represím byli donuceni zemi opustit statisíce intelektuálů a představitelů křesťanské menšiny.

Podněcování k nenávisti, konflikty, násilí, vraždění, loupež, rozvrat a mocenské ovládnutí zemí, toto je holá, skutečná a nepřehlédnutelná pravda ve všech výše zmíněných případech, přičemž je fascinující, že evropská média dokázali veřejnost přesvědčit o pravém opaku. Že je i za cenu násilí a lidských obětí dokázali přesvědčit o nezbytnosti potřeby nastolení principů humanismu, lidských práv a demokracie, což celkem pochopitelně nemůže mít jiný, než jenom ten nejblahodárnější dopad na lidi, žijící v tamních, již v této chvíli šťastných zemích, osvobozených od diktátorů a nedemokratických vlád.

Je fascinující, že dobře organizovaná mediální propaganda dokáže skutečnou pravdu převrátit tak, že z černého udělá bílé a stejně fascinující je také i to, že inteligentní a vzdělaní lidé západního světa sebou klidně nechávají takto manipulovat.

Nicméně skutečnost, že se západní veřejnost stává tak snadnou obětí mediální manipulace o něčem svědčí. A sice o tom, že tito lidé nejsou až takoví inteligentní, nebo lépe řečeno, tak citlivě vnímavými, aby poznali, že jim někdo lže a je zavádí. Že jimi manipuluje tak, aby prostřednictvím pěkných slov o demokracii a lidských právech okázale prezentovanými navenek souhlasili s bezohledností, loupeží, vraždou a získáváním mocenského prospěchu, který se ve skutečnosti za vším skrývá.

Tímto způsobem se však evropské obyvatelstvo, neschopné a neochotné odhalovat za mediálními lžemi pravdu stává spoluvinné za zlo, které se kolem nich děje pod pláštíkem dobra. V tomto spočívá obrovská vina obyčejných lidí, protože kdyby svým lhostejným a pohodlným mlčením nepodporovaly vrahy a zloděje, nemohli by tito tak klidně a bezohledně loupit, vraždit a drancovat s vědomím, že mediálně zmanipulované obyvatelstvo Evropy stojí na jejich straně a považuje je za nositele světlejší a lepší budoucnosti lidstva.

Lidé, ve své povrchnosti života a z ní pramenící plytkosti myšlení jste se stali spoluviníky loupežníků a vrahů, jejichž krásná slova jste nikdy vážně nezkoumali. Pouze jste jim naivně věřili a stále věříte, a tímto způsobem jim dáváte mandát k dalšímu vraždění, loupeži a rozvratu.

Jste jako slepci, jejichž duševní obzor je záměrně vtěsnaný do virtuální reality, vytvořené médii na objednávku mocných. Probuďte se již konečně a vnímejte svět takovým, jaký opravdu je. Plným lži, loupeže, vraždy, bezohlednosti a pokrytectví, které se skrývají za řečmi o svobodě, demokracii, lidských právech a podobných vznešených ideálech. Tímto pokrytectvím, které necháváte na sebe lhostejně působit je z vás formována slepá masa, která se vším souhlasí a vše schválí, protože podle vaší naivní představy přece ten, kdo má v renomovaných médiích každý den plná ústa krásných řečí nemůže dělat nic špatného.

Pamatujte však vy všichni povrchní a mělcí, že ten, kdo podporuje zlo se proviňuje! Proviňuje se tím, že bez odporu, lhostejně, či dokonce se schvalováním nechává zlo volně působit.

Vězte však, že odplata za vaši slepotu a lhostejnost už nenechává na sebe dlouho čekat, protože za vaše schvalování válečného ničení a rozvracení jiných národů jménem vznešených ideálů se cosi podobného přibližuje také k vám.

Nepozorujete snad tu ustavičně přítomnou, žlučovitou démonizaci Ruska, kterou jste připravováni na další velké vojenské dobrodružství mocných? Protože s jídlem roste přece chuť! Protože po malých rybách přichází nyní na řadu ryba velká. Ryba až tak velká, že se nakonec může stát zkázou vás samotných a rovněž těch, kteří se i s vaším tichým souhlasem do tohoto dobrodružství pouštějí. A jakpak jinak, i nyní pouze jménem těch nejušlechtilejších ideálů. Jménem obhajování svobody, demokracie, lidských práv a celého civilizovaného světa před agresivním Ruskem a diktátorem Putinem.

Jste všichni ubohými slepci, kteří nevidí, že se spolu se svými vůdci, zaslepenými chamtivostí, bezohledností a touhou po moci řítí do propasti. Neboť pokud slepý vede slepého je opravdu jen otázkou času, kdy se všichni spolu zřítí do hlubiny.

Žijeme ve vážné době, v níž visí nad hlavou konzumního evropského živočicha reálná hrozba dalšího velkého vojenského dobrodružství mocných. Ale on nic nevnímá, protože slepě věří propagandě. Probuzení z toho snu však může být děsivé.

Probuď se proto člověče raději již dnes! To, co ti říkají média není totiž pravda, ale pouze propaganda. Pravdu můžeš uchopit pouze prostřednictvím vnímavosti svého srdce, které ti však žel obrostlo sádlem blahobytného konzumu a lhostejnosti. Svým srdcem a svým svědomím by si totiž musel vždy jasně vycítit, kde se děje bezpráví a kde lidé trpí, i kdyby se ti někdo snažil stokrát namluvit, že je to tak správně a že se tak děje jen kvůli jejich dobru. Nikdy ses snad hlouběji nezamyslel nad utrpením obyčejných lidí v Iráku, Libyi, bývalé Jugoslávii, Ukrajině, Sýrii, jakož i v mnoha jiných zemích, způsobené a vyvolané zvrácenými geopolitickými zájmy bohatých a mocných?

Dávej si však dobrý pozor, aby toto utrpení, ke kterému si byl víceméně lhostejný, protože to bylo daleko, aby toto utrpení nepřišlo nakonec až k tobě samotnému a nechytlo tě pod krk. Aby v tobě, v tom lhostejném konzumním živočichovi nakonec takovýmto drastickým způsobem nezačalo probouzet právě to svědomí, které si nikdy neměl když trpěli jiní.

Probuď se proto člověče a naslouchej hlasu svého srdce a svého svědomí! Nedej se již obelhávat tím, že ti někdo bude malovat zlo jako dobro. Nebuď lhostejným k utrpení jiných! Neboť pokud se nevzpamatuješ a nestaneš konečně člověkem, místo toho lhostejně konzumního a materialistického živočicha kterým si dnes, vše se obrátí proti tobě, abys nakonec i ty velmi trpce platil za svůj vlastní díl spoluviny na všem tom hrozném, co dělo, co si byť nepřímo schvaloval a vůči čemu ses nikdy nepostavil. Třeba jen svým vlastním, čestnějším, spravedlivějším, ušlechtilejším a hodnotově opravdovějším životem.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Proč nám chce Tvůrce vzít svobodnou vůli?


Stvořitel nám daroval svobodnou vůli. Můžeme ji užívat po svém, čili žít v hříchu, nebo žít podle jeho přikázání. Jenže přikázání jsou vlastně konkrétní pravidla. Zákony jak správně žít. Musíme je dodržovat, pokud chceme být spaseni, tedy zcela se jim podřídit. Přestat žít podle své vůle a začít žít podle Vůle Boží. Dobrovolně se vzdát vlastní vůle a zcela se podřídit něčemu vyššímu. Vzdát se svého práva rozhodovat o vlastním životě a přijmout fakt, že jsme bezmocně vydáni napospas někomu jinému.

Není to definice otroctví? I když zřejmě myšlena v dobrém? Stvořitel nám tedy na jedné straně svobodnou vůli daroval, ale ve skutečnosti chce, abychom se jí zřekli a zcela se mu podřídili. Jak je to tedy?

Pokud chceme pochopit princip svobodné vůle ve vztahu ke Stvořiteli musíme se pokusit podívat na tento problém ne z našeho malého, lidsky pozemského pohledu, ale z pohledu Stvořitele. To jest shora směrem dolů k člověku. Jedině tímto způsobem se nám to může velmi jednoduchým způsobem vyjasnit.

Svět, stvoření a tedy také člověk vznikly z Vůle Nejvyššího. Každý z lidí je proto nepatrnou částečkou Jeho Vůle. Tato částečka Vůle Stvořitele představuje nejhlubší a nejzákladnější část naší vnitřní podstaty. No a naše skutečná a pravá svobodná vůle není spojena s ničím jiným, než právě s naší nejvnitřnější podstatou.

To tedy prakticky znamená, že pokud bychom byli schopni naslouchat své nejvnitřnější podstatě a jít cestami, které nám ukazuje, museli bychom nutně kráčet cestami plně totožnými s Vůli Stvořitele. K ní nás totiž právě z naší skutečné svobodné vůle táhne naše nejvnitřnější podstata, jelikož ona sama je nepatrnou částečkou Vůle Nejvyššího, ze které povstala.

Jak jsme tedy již na začátku řekli, celé stvoření, včetně člověka vzniklo z Vůle Boží. V úvodních částech Bible se v kapitole o stvoření světa píše: "Duch Boží se vznášel nad vodami."

Stvořitel tedy tvořil a stvořil svět ze své Vůle. A tuto tvůrčí Vůli Boží nazývá Bible Božím Duchem. Duchem Božím, který se vznášel nad vodami a formoval svět. Byl to tedy Duch Boží, neboli Duch svatý. Vůle Stvořitele a Duch svatý, Duch Boží je tedy jedno a totéž. A jak jsme si na začátku řekli, z této Vůle, čili z tohoto Ducha vznikl člověk. Z tvůrčího a prvotního Ducha Božího, který tvořil světy vznikl lidský duch jako malá a nepatrná část Ducha.

A opět a znovu, pokud mluvíme o pravé svobodné vůli člověka, tak tato je spojena právě z našim duchem. S naší nejvnitřnější duchovní podstatou. Je spojena se svobodnou vůlí našeho ducha, který v nás sám ze své svobodné vůle touží po Světle a po Bohu. A právě tato naše touha po Bohu, po Jeho Světle a po životě v souladu s Jeho Vůlí je skutečným projevem naší pravé svobodné vůle.

To tedy znamená, že kdybychom se pokusili dát svobodu našemu vlastnímu duchu, tento nás ze své vlastní svobodné vůle nemůže vést nikam jinam, než k výšinám a ke vznešeným hodnotám Ducha.

Svobodná vůle není tedy ve skutečnosti vůbec nic z toho, co dnes za svobodnou vůli lidé považují. To vše je jenom obyčejná svévole a holdování vlastním slabostech, či úchylkám. To, co tedy dnes lidé považují za svobodnou vůli jsou pouze nejrozličnější nánosy a nečisté strusky, které jim znemožňují najít spojení se svou skutečnou svobodnou vůlí, která je totožná jedině se svobodou jejich ducha. Ze svobodou jejich nejvnitřnější duchovní podstaty, která povstala z Ducha Božího, z Ducha svatého, z Vůle Stvořitele a je proto automaticky k této Vůli a k ​​tomuto Duchu přitahována.

My lidé jsme sestoupili do hmotného světa za účelem našeho duchovního vývoje a hluboko ve svém podvědomí máme zapsány všechny výše uvedené skutečnosti. Smyslem našeho duchovního vývoje zde na Zemi je probudit je k plnému vědomí. Plně vědomě se ztotožnit s tím, co neseme podvědomě ukryté v hloubce sebe samého. Pokud to dosáhneme, staneme se duchovně zralými, duchovně svobodnými a plně sjednocenými se svou skutečnou svobodnou vůlí.

No a účelem Mojžíšových přikázání, Kristovy nauky, či jiných hodnotných duchovních učení je, abychom se rozpomenuli. Abychom si na základě nauky, přicházející z Ducha vzpomněli na svou nejniternější podstatu. Na to, že jsme duchovními bytostmi, které vznikly z Vůle Boží a proto chtějí ze své nejvnitřnější přirozenosti k této Vůli směřovat.

Náš každodenní život v souladu s naukami, přicházejícími z Ducha má v nás tedy probudit k životu a k plnému uvědomění to hluboko skryté, podvědomé v nás. Máme se prostě tady na Zemi rozpomenout na nádherný, pohádkový sen, ze kterého jsme sem dolů do hmotnosti přišli. Na nádherný a pohádkový sen, jehož je naše nejvnitřnější duchovní podstata nedílnou součástí. Máme konečně pochopit, kým opravdu jsme. Máme odložit naše nejrozmanitější názory, náhledy, touhy a přání, fixované pouze na tento hmotný svět, jejichž pěstování považujeme za legitimní projev své svobodné vůle. Máme konečně najít naši skutečnou svobodnou vůli, která je spojena se svobodou našeho ducha a tím s velkou Vůlí Stvořitele.

Pokud jste se někdy s plnou vážností ponořili například do Kristových slov, museli jste přece tu a tam hluboce vnitřně vycítit, že ve vás něco probouzejí. Že vyvolávají jakousi tajemnou odezvu. Že ve vás něco rozechvívají. Že je to cosi jako jako sen, který se vám kdysi snil a na který se pod vlivem těchto slov začínáte nejasně rozpomínat.

Je to proto, že Kristova slova, nebo slova proroků jsou voláním. Voláním Ducha k duchu člověka! Voláním určeným k procitnutí. Voláním určeným k probuzení. K pozemskému znovuzrození do reality Ducha, ze které jsme přišli, ze které pocházíme a se kterou se máme zde na Zemi opět plně ztotožnit. To je náš cíl a to je smysl našeho života!

Stvořitel nás tedy v žádném případě nezotročuje svými přikázáními, ale naopak, ukazuje nám nimi cestu ke skutečné svobodě.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Bezhotovostní platba jako cesta k totálnímu zotročení

Už jenom ti starší zažili a pamatují časy, kdy dostávali mzdu přímo na ruku, čili v hotovosti. Pak přišla doba, kdy se bylo možné rozhodnout, zda budeme dostávat peníze v hotovosti, nebo na účet. Svoboda výběru nakonec skončila celoplošnou povinností zřízení účtů v bankách.

Tento krok byl samozřejmě zdůvodňován výhodami, jaké to přinese. Argumentovalo se zejména bezpečností, spočívající v odstranění rizika nošení vysokých částek v hotovosti. Peníze bude mít totiž každý bezpečně uloženy v bance, odkud si je může kdykoliv vybírat prostřednictvím bankomatu.

Vždy, když se dělá nějaká změna podobného druhu, probíhá zpravidla podle výše uvedeného scénáře. Na jedné straně se cílená propaganda rozplývá nad pozitivy a výhodami pro běžného občana, ale na druhé straně se pokrytecky mlčí o ziscích, které banky z toho mají. Avšak nehledě od těchto zisků, šlo o jeden z prvních, ale zásadních kroků k úplnému zotročení obyvatel.

Druhým připravovaným krokem má být absolutně odstranění hotovosti, čili reálných, papírových peněz a mincí. Všechny platby by měly probíhat už jenom bezhotovostně, prostřednictvím platebních karet.

V současnosti žijeme v době, kdy je ještě možné platit i hotově, i platební kartou. Vše ale směřuje k absolutnímu odstranění hotovosti.

A opět, jako ve zmíněném prvním případě se bude propagandisticky hovořit pouze o výhodách pro lidi. A opět, jako v prvním případě to bude jenom lesklé vnější pozlátko, skrývající jiné záměry. Pozlátko, zastírající zásadní krok ve smyslu absolutního zotročení obyvatelstva, které se tímto pádem stane vydáno bankám na milost a nemilost.

Bankám? Prvoplánově ano, ale ve skutečnosti lidem, kteří jsou jejich majiteli. Jde o pár nejbohatších rodin světa, které dělají všechny výše zmíněné kroky vysloveně záměrně, za účelem absolutního ovládání všech a všeho. Za účelem absolutního a bezvýhradného ovládání lidí, jejichž finance se dostanou pod kuratelu elity. A elita, v skrytu usilující o světovládu může pak kdykoli finančně zničit každého nepohodlného jednotlivce, či celé skupiny lidí, které by se chtěly jejich záměrům postavit na odpor jednoduše tím, že jim zablokují účty. Takovým způsobem bude možné lidmi manipulovat a prostřednictvím financí je donutit podřídit se životu, nebo přesněji řečeno otroctví v souladu přáními, záměry a představami elity.

No a jelikož obyvatelstvo bude nosit platební kartu neustále u sebe, bude možné jejím prostřednictvím přesně určit pohyb každého jednotlivce, místo jeho pobytu, jakož i to, co konkrétně prodává a kupuje.

Ale protože bude docházet k případům, že někdo kartu nebo ztratí, nebo zapomene, nebo záměrně nebude chtít nosit sebou, přistoupí se k třetímu a závěrečnému kroku. Nejdříve, jak je již zvykem, pouze k dobrovolné nabídce. Později však k povinnosti dát si implantovat podkožní čip.

A propaganda bude opět hovořit pouze o výhodách. Pravý účel však bude úplně jiný. A to završení zotročení lidí, kterými bude možné prostřednictvím implantovaných čipů libovolně manipulovat. Čipy budou mít totiž mnohem významnější funkce, jako je pouze bezhotovostní platba a možnost určení přesného místa pobytu. Existují indicie, že prostřednictvím implantovaných čipů je možné lidi emocionálně a myšlenkově ovlivňovat.

Jako třeba například vy dnes ovládáte svůj televizní přijímač dálkovým ovládáním a pouhým stlačením knoflíku volíte programy, ať už zábavu, sport, film, píseň, nebo cokoliv jiného, ​​na co se budete dívat a co na vás bude vnitřně působit, přesně stejně může někdo z neznámého centra mačkat ovladač a prostřednictvím implantátu ve vás aktivovat různé psychické stavy, jako je třeba zoufalství, strach, úzkost, touhu zabíjet a tak dále a tak dále. Lidé se tímto způsobem stanou doslova roboty v něčích rukou, kterými se dá podle libosti manipulovat. A pokud elita uzná za vhodné, prostě ve vás vyvolá sebevražedné sklony a odstraní vás z tohoto světa vašima vlastníma rukama.

Jinak za účelem absolutního ovládnutí lidské psychiky byly a jsou kromě podkožních implantátů vyvíjeny taky mnohé jiné technologie, jejichž vzájemným spolupůsobením lze doslova modelovat lidskou psychiku a podle potřeby manipulovat lidským vnitřním životem.

Proč by měl každý alespoň co to vědět o těchto skutečnostech?

Proto, abychom se mohli proti ním postavit. Abychom se nenechali jako ovce manipulovat médii, ovládanými elitou, které nás budou lživě přesvědčovat, že vše co se chystá je pouze pro naše dobro a pro náš prospěch. Jen si například vzpomeňme na známou lidovou moudrost: když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.

Buďme si proto dobře vědomými toho, že téměř všechny oficiální média jsou v rukou elity a tato elita nemá s plebsem žádné dobré, ani humanistické záměry. Nejsme pro ně ničím! Jsme pouze masou, která má být zotročena, aby slepě sloužila elitě.

A všechno toto, co se mnohým zdá být nanejvýš absurdní se může dít jenom proto, že lidé ztratili schopnost posuzovat věci srdcem. Protože lidé se stali pouze lidmi čistého rozumu, které lze kdykoli podle potřeby oklamat rafinovanou rozumovou lží. Kdyby však více dbali na hlas svého srdce, byli by schopni vždy rozpoznat za zdánlivě navenek proklamovaným dobrem zákeřně číhající zlo, které dobro vědomě zneužívá jenom jako zástěrku. Jako zástěrku skutečných, černých a zrůdných záměrů.

Dávejte si velký pozor na všechny ty, kteří k vám budou přicházet jako beránci, zatím co ve skutečnosti jsou to draví vlci! Tyto maximálně výstižné slova nebyly nikdy tak aktuální, jako právě dnes.

Rozpoznávat vlky v rouše beránčím však dokáže jenom člověk čistého a dobrého srdce. Člověk, který vnímá hlas svého srdce, čili hlas svého svědomí a řídí se jím. Jedině takový člověk, který je spravedlivým, protože jej jeho srdce a jeho svědomí vybízí ke spravedlnosti, který je čestným, protože jej jeho srdce vybízí k čestnosti, který je ohleduplný, protože jej jeho srdce vybízí k ohleduplnosti, který je dobrým, protože jej jeho svědomí vybízí k dobru, jedině takový člověk je schopen rozpoznávat dobro od zla a zlo, které se za dobro pouze maskuje.

To, zda tedy bude a zůstane jednotlivec svobodným je přímo závislé od svobody jeho ducha. Od toho, jakou míru svobody projevu dá v sobě svému duchu, svému srdci, svému svědomí a svému citu, co ve skutečnosti jedno jest. A jeho duch, jeho srdce, jeho svědomí, nebo jeho cit jej nemohou vést k ničemu jinému, než k dobru, cti a spravedlnosti.

S takovým člověkem pak už však není možné manipulovat, protože se stává schopným ostrého rozlišování mezi dobrem a zlem. Stává se schopným rozpoznávat vlky v rouše beránčím a zlo, které se za dobro pouze vychytrale maskuje.

Jelikož ale lidé obecně nepříliš dbají hlasu svého srdce, hlasu svého citu a svědomí, které je vždy vybízí pouze k dobru, čestnosti, spravedlnosti a ušlechtilosti, protože lidé obecně mnohem více věří kalkulatívně účelovému rozumu, ztratili schopnost rozpoznávat dobro od zla a proto hromadně propadají za oběť zlu, které se zákeřně maskuje za dobro.

A toto zlo, obratně využívající fráze o svobodě, demokracii, lidských právech, multikulturalismu, pokroku, výhodách absolutního odstranění hotovosti a mnoha jiných věcech žene lidstvo jako ovce do pasti totálního zotročení. Do otroctví služby světové elitě, která sama slouží silám Temna.

Neboť žel v tomto stvoření platí neúprosný zákon že ten, kdo není svobodný v duchu, musí nakonec ztratit taky svobodu vnější.

Staňme se proto svobodnými v duchu! Dejme svobodu vlastnímu svědomí, vlastnímu citu a vlastnímu srdci. Naslouchejme jejich hlasu, který nás vede ke spravedlnosti, čestnosti, dobru a ušlechtilosti. Jedině tak se staneme lidmi, podporovanými silami Dobra a tím pádem schopnými čelit nástrahám sil Temnoty a Zla, jejichž službě se propůjčila elita našeho světa.

***

"A všichni, malí i velcí, bohatí i chudí, svobodní i otroci přijímají na pravou ruku a na čelo znak a nikdo nemůže kupovat nebo prodávat, pouze ten, kdo má znak."

"Třetí anděl zvolal mocným hlasem: Pokud se někdo bude klaněti šelmě a jejímu obrazu a přijme znak na své čelo a svou ruku, bude pít víno Božího hněvu, které nalévá neředěné do číše svého hněvu a bude mučen ohněm a sírou ..."

"A dým jejich muk bude stoupat na věky věků a nebudou mít odpočinku ve dne v noci ti, co se klanějí šelmě a jejímu obrazu, ani ten, kdo přijal znak jejího jména."

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Jako obyčejní lidé přivolávají třetí světovou válku?

Pokud naše civilizace bude mít ještě cosi takového, jako historii, současné období se do ní určitě zapíše. Čím? No přece krizí velmi podobnou té karibské v padesáti letech minulého století, kdy stál svět pouze na krůček od jaderné války. Dnes to však není Kuba, ale Sýrie, kde se USA a Rusko dostaly do konfliktu, který má nebezpečný potenciál přerůst až do jaderné konfrontace.

O tom, že je věc opravdu vážná svědčí fakt, že Rusové v době největší eskalace krize začali stahovat domů ze zahraničí rodiny diplomatů a že uskutečnily pro nás neslýchané cvičení civilní obrany, v němž 40 milionů lidí nacvičovalo fungování života po jaderném úderu.

Z úst amerických i ruských generálů zněly tvrdá slova na adresu protivníka, přičemž hrozné je, že od těchto mocných mužů vyššího věku bychom přece jen očekávali určitou zralost a nadhled, zatímco jejich verbální projev měl naopak charakter post pubertálních výhrůžek.

A přestože naše civilizace momentálně více méně balancuje na samotném okraji hranice, dělící nás od světové válečné katastrofy, obyčejní lidé žijí klidně svůj život a většina z nich vůbec o ničem netuší.

Nicméně člověk, který o této kritické situaci ví a pozoruje lidi kolem sebe, ponořených do svých problémů, nebo těšících se ze svých radostí, musí si po určitém hlubším uvažování uvědomit, že v jejich hlavách, myslích a hodnotách musí být pravděpodobně něco špatné. Něco zkažené, ba až zvrácené, pokud to znovu dotáhli až na pokraj vražedné války.

V našich hodnotách, v našem způsobu myšlení a v celkovém charakteru našeho životního snažení musí být něco opravdu vrcholně zvráceného, pokud navzdory první světové válce s její oběťmi a materiální devastací, navzdory druhé světové válce s ještě větším počtem obětí a ničením jsme v současné, takzvané moderní době došli až na pokraj války třetí. Války, která může být válkou poslední. A to ne proto, že bychom snad po ní natolik zmoudřeli, ale proto, že nás již nebude a že spolu s námi zmizí také zvrácené hodnoty, kterým jsme věřili. Vražedné pseudo hodnoty, které nás vedly od jedné hrozné války k druhé, až k vlastnímu sebezničení.

Nedávno jsem poslouchal rozhlasový pořad o příčinách vzniku druhé světové války. Říkalo se v ní o Versailleské smlouvě, která byla po první světové válce uzavřena takovým způsobem, že to nutně muselo vést k válce další. V relaci se také mluvilo o tom, že Anglie v tichosti tolerovala Versailleskou smlouvou zakázáno zbrojení Německa tajně doufajíc, že ​​se jeho agrese obrátí na východ směrem ke tehdejšímu Sovětskému svazu. Že ve válečném konfliktu se navzájem položí na kolena problémové Německo a komunistické Rusko, čímž získá Anglie nadvládu nad Evropu.

Hovořilo se tam také o dohodě o rozdělení Polska mezi Ruskem a Německem, k čemuž také došlo, protože několik dní po Hitlerově napadení Polska jej z východu napadla sovětská armáda a obsadila území s Německem předem smluvně dohodnuté. A mluvilo se tam ještě o mnoha jiných podrazech, tajných zákulisních jednáních, nesplněných smlouvách a všechny tyto známé i méně známé historické fakta byly prezentovány jako události, vedoucí ke vzniku druhé světové války.

Ve skutečnosti to však bylo úplně jinak! Ve skutečnosti byly totiž všechny tyto události pouze důsledky, které ve svém dalším řetězení vedly k zahájení války, zatímco jejich pravou a prvotní příčinou byla lidská věrolomnost, lidská zákeřnost, bezohlednost, nenávist, chamtivost, egoismus a ještě mnoho jiných, podobných negativních vlastností, přítomných v hlavách a myslích politiků při všech jednáních a uzavírání smluv.

Ano, právě tyto nejrozmanitější negativní lidské vlastnosti se staly skutečnou příčinou druhé světové války! Tehdejší politická a mocenská elita je totiž nesla v sobě a za jejich vydatného spolupůsobení formovala charakter všech politických jednání, plánů, záměrů, spekulací, úkladů a úskoků, které ve svém souhrnu nakonec vedly až k tragickým událostem druhé světové války.

Nicméně všechny zmíněné negativní vlastnosti politické a mocenské elity v konečném důsledku pouze věrně odrážely všechny chyby a nedostatky toho kterého národa, ze kterého tato elita jako ze základní platformy vzešla.

A přesně stejně je tomu také dnes! Ne mocní našeho světa, ne generálové, ani politici určují charakter a průběh světových událostí. Nebo přesněji řečeno, neurčují je vůbec tak přímo, jak se na první pohled zdá, ale pouze nepřímo.

Nejpodstatnějším činitelem jsou totiž ti nejobyčejnější lidé, kteří charakterem svého myšlení, svých hodnot a své životní orientace určují charakter politické a mocenské elity, která z těchto poměrů nezbytně povstává. A tato elita pak svými rozhodnutími utváří charakter a průběh světových událostí, což však znamená, že prvotní příčinou všeho, co se ve světě děje jsou ti nejobyčejnější lidé. Jejich myšlení, hodnoty, mravnost, morálka a životní orientace. Toto základní a elementární společenské podhoubí se pak zákonitě promítá do způsobu myšlení, jednání, hodnot, mravnosti, morálky, názorů a životní orientace mocenské elity toho kterého národa. A tato elita, na základě svého výše uvedeného, ​​celkového hodnotového naladění pak určuje směřování národů, jakož také charakter světových událostí.

Pokud tedy jsme dnes vystaveni hrozbě třetí světové války, nutně to musí znamenat, že téměř všechny hodnoty a celkové vnitřní naladění obyčejných lidí musí být tak negativního druhu, který ve své gradaci vede dříve nebo později nevyhnutelně k vražedným světovým konfliktům. Ke konfliktům, jejichž hlavními viníky jsou obyčejní lidé, protože negativní charakter všeho toho, co uznávají a čemu věří nevyhnutelně spěje ve svém postupném navyšování až k válečným katastrofám.

Toto je velmi jednoduchý, prostý a zákonitý děj, který byl aktivní již při vzniku první světové války, druhé světové války a je aktivním také dnes. Ale protože národy tento skrytý mechanismus dosud neznají a neustále vnitřně setrvávají ve zvrácených hodnotách, musí opětovně prožívat vlastní minulost, ledaže v novém hávu a v rozdílných formách. Z tohoto jednoduchého a prostého důvodu proto dospělo lidstvo nejdříve k první světové válce, pak k druhé a nyní spěje k třetí.

Jak již tedy bylo řečeno na začátku, cosi velmi podstatné musí být uvnitř lidí špatné. Ale co?

Podívejme se na život kolem sebe a hledejme to tam. Pokud budeme schopni nahlédnout trošku hlouběji pod zdánlivě docela dobře fungující povrch, musíme to tam najít!

Pod vnějším pozlátkem iluze současného, navenek spokojeného a bezproblémového života nemůžeme přece nepostřehnout bezohlednost, chamtivost, podvod a lež, které se pod ním skrývají. Nemůžeme nepostřehnout nečestnost, nespravedlnost a bezbřehý egoismus, jehož je svět plný. Nemůžeme nepostřehnout neušlechtilost, nečistotu, zkaženost, nemorálnost, nemravnost a zvrhlost, v nichž se lidé utápějí. Nemůžeme nepostřehnout surovost a vulgárnost, která se kolem nás šíří až do takové míry, že je to mnohými považováno již za něco zcela normální. Nemůžeme nevnímat bezduše konzumní způsob života, prázdnou poživačnost a nízkou snahu mít pouze plné břicha a plné peněženky. Nemůžeme nevidět ještě mnoho jiných, negativních a zvrácených vlastností, kterým se lidé ve velké míře oddávají.

Něčím jako Sodoma a Gomora je ve skutečnosti tento svět a tak, jak byla zničena Sodoma a Gomora, tak v podobě vraždění a apokalyptických hrůz permanentně dopadá shnilé ovoce pokřivených hodnot zpět na své původce, kteří jsou to pak nuceni prožívat na vlastní kůži v podobě válečných hrůz. Stále zas a znovu, avšak žel, aniž by se poučili. A proto se historie stále opakuje.

Na jakých jen inteligentních a vzdělaných se hrají lidé našeho světa a přitom jsou ve skutečnosti obyčejnými, nepoučitelnými hlupáky, kteří stále dokola opakují tytéž chyby a proto jich neustále a vždy v různých obměnách dobíhá vlastní minulost.

Jak je vůbec možné, že tito vzdělaní a inteligentní lidé, a zvláště našeho moderního věku dosud nepochopili, že jedině dobrem, že jedině rozvíjením a pěstováním dobra se lze vyhnout všemu zlu, a to i tomu největšímu v podobě vraždění a války, protože jedině dobro představuje cestu rozvoje a vzestupu jednotlivců, národů i celého světa.

Zlo, byť jen to nejnepatrnější vede svým nezbytným stupňováním nakonec k sebe zničujícím tragédiím a ke zničení všeho toho, co se ve vzájemném provázání se zlem vybudovalo. Jedině dobro ve svém stupňování může přinášet stále větší dobro a rozkvět. Jedině dobro je život, zatímco zlo je smrt!

No a tím dobrém není nic jiného, ​​než snaha lidí být čestnými, spravedlivými, ohleduplnými, lidskými a ušlechtilými. Lidmi, kteří nehledí pouze na zájmy svého břicha, ale také na zájmy svého ducha. Lidmi, kteří jsou si vědomými toho, že skutečný smysl bytí člověka spočívá přece jen v něčem mnohem vznešenějším, než jenom jíst, pít, mít a užívat si, čili v "hodnotách", které v současnosti vyplňují celý duševní obzor téměř až živočišného druhu existence většiny lidí.

Boj za mír a za mnohem plnohodnotnější život v míru tedy spočívá v obratu ke všem vysokým, vznešeným a ušlechtilým hodnotám. Boj za mír a za právo prožít svůj život v míru je tedy bojem za dobro v sobě a kolem sebe. Je vědomou snahou o čistý a ušlechtilý vnitřní myšlenkový život. Je snahou o dosahování vysokých a vznešených ideálů a ctností. Neboť každá jiná cesta než tato lidí postupně obírá o mír vnitřní, aby je nakonec obrala také o mír vnější a uvrhla do víru ničení a zkázy.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Sýrie, USA, Rusko! Světová válka na spadnutí?

Ve všednosti dnů si mnozí lidé ani nevšimli, že jsme se ocitli na pokraji vojenské konfrontace mocností. Američtí generálové chrlí výhrůžky o ruských vojácích, kteří začnou hromadně přicházet domů ze Sýrie v igelitových pytlích. A také o tom, že již není otázkou, zda-li vypukne válka s Ruskem, ale kdy vypukne.

Co se vlastně stalo? Americké letouny zaútočily na pozice syrské armády, zabili asi šedesát vojáků a mnoho jich zranili. Okamžitě poté následoval pozemní útok takzvané umírněné opozice, bojující spolu s radikály s Islámského státu, co vypadalo jako koordinovaná akce.

Americká strana tvrdila, že šlo o chybné určení souřadnic. Ruská strana to vyloučila jako málo pravděpodobné, protože už déle vládne podezření, že USA podporují každého, kdo bojuje proti Asadovi, a to i včetně teroristů z Islámského státu.

Rusové proto prohlásili, že sestřelí každé letadlo, které zaútočí na vojáky syrské armády. Tím pádem se Rusko dostalo v Sýrii do přímého vojenského konfliktu s USA. A hrozí velké nebezpečí, že jejich spor může přerůst do vzájemného konvenčního konfliktu na území Sýrie a nakonec gradovat až do jaderné konfrontace, jak o tom již zcela otevřeně říká americká generalita.

Proč ale Rusko podporuje Asada? Je Asad opravdu krvežíznivým diktátorem? Na čí straně stojí v syrském konfliktu větší morální právo?

Sýrie byla nábožensky tolerantní, sociálně a ekonomicky stabilní země, orientující se na Rusko. V době, kdy se začaly komplikovat vztahy Ruska s Ukrajinou, začalo Rusko uvažovat o jižní větvi plynovodu, vedoucí do Evropy mimo území Ukrajiny přes Sýrii a Asad s tím souhlasil.

Záměrem USA však bylo něco jiného. Chtěli odstavit Rusko od možnosti prodávat plyn Evropě jižní větví. Z tohoto důvodu se do té doby mírumilovný Asad stal náhle diktátorem, proti kterému začala na způsob importovaných oranžových revolucí vystupovat takzvaná umírněná opozice. Jejím záměrem bylo svržení Asada a nastolení loutkové vlády poplatné zájmům USA, která by následně umožnila vybudování plynovodu z Kataru, čímž by Rusku znemožnila prodej jeho plynu.

Jedno je však třeba zvlášť zdůraznit. Rusko vojensky podporuje Sýrii na žádost legitimně zvoleného prezidenta Asada, zatímco USA vojensky podporují islamisty, kteří místo toho, aby usilovali o politickou změnu přirozenou cestou prostřednictvím parlamentních voleb, usilují o ni se zbraní v ruce, bez ohledu na materiální škody a lidské životy. Ve skutečnosti jde totiž pouze o žoldáky a vrahy, kteří bojují za mocenské a geopolitické zájmy USA tak, jak se to již nesčíslněkrát událo v mnoha jiných částech světa. Kvůli těmto zájmům byla zničena prosperující Libye, což mělo za následek záplavu imigrantů proudících z Afriky do Evropy a kvůli těmto zájmům byl destabilizován Irák.

Avšak tím nejžádanějším soustem americké globalistické elity je Rusko samotné se svými obrovskými přírodními zdroji a to zejména na Sibiři. Za časů Jelcina ho už měli téměř na kolenou a jeho vojenský potenciál byl masivně demontován. Pak ale přišel Putin a Rusko se začalo opět ekonomicky a vojensky stabilizovat. Jak však můžeme v současnosti z úst amerických generálů slyšet, své provokace dotáhli úspěšně až tak daleko, že hlavní otázkou pro ně zůstává, kdy si svou vojenskou silou přivlastní všechny bohatství Ruska? Kdy nastane ten nejvhodnější čas?

Neboť i když v současnosti má Rusko mnohé vojenské systémy lepší a modernější, jako jsou americké, demontáž za časů Jelcina se přece jen podepsala na nedostatečném počtu výzbroje. Pokud tedy již má být válka, podle amerických generálů čím dříve, dokud není Rusko zcela dozbrojené. Stejného názoru je i americká zbrojařská lobby, s níž je ve spojení Hillary Clintonová. Strategickým záměrem USA je vyprovokovat vojenský konflikt Ruska se západní Evropu, aby se síla všech úderů vybila především v evropském prostoru a území USA zůstalo více méně bez újmy, nebo vyvázlo s co nejmenšími škodami.

Přibližně taková je tedy současná situace bez jakéhokoli obalu a mlžení, přičemž však všechny evropské média, poplatné zájmům USA vymývají mozky veřejnosti démonizací Ruska jako agresora a tímto způsobem připravují obyvatelstvo na eventuální válečný konflikt, ve kterém budou samozřejmě NATO a USA bojovat za ty nejušlechtilejší ideály. O tom, kdo je skutečným, zákeřným agresorem však svědčí fakt, že ne Rusko se pomalu přibližuje až k hranicím USA, ale právě naopak. Že právě západ porušil všechny své sliby o nešíření paktu NATO směrem na východ, takže dnes tato agresivní aliance, s rukama od krve tisíců nevinných stojí téměř na ruských hranicích. Velmi jednoduše a stručně řečeno, válku chtějí USA a ne Rusko!

Jak je však něco takové ještě možné v 21. století? Jak je možné, že globalistická elita tak, jak tomu bylo v minulosti, žene svět opět do strašlivé války? Proč jsou národy tohoto světa vydány do rukou bezohledné elity, která si s nimi dělá co chce? Proč toto globalistické Zlo ve své zrůdnosti plánuje zničit civilizovaný svět, ne-li celou planetu? A proč vůbec mohou vládnout na naší planetě takovéto síly Zla? Jak je vůbec možné, že se na vrchol pozemské moci dostávají lidé právě takovéhoto druhu?

To vše je možné pouze proto, že Zlo má obrovskou podporu. Neboť toto Zlo živí, udržují a ustavičně podporují ti nejobyčejnější lidé prostřednictvím všech svých špatných a negativních vlastností, které v sobě mají. A z těchto malých pramínků zla, proudících od všech lidí vzniká řeka, která se vlévá do moře. Do moře Zla, které v současnosti opět v celé své zrůdnosti zvedá hlavu.

A právě globalistická elita, stojící na nejvyšších příčkách hierarchie Zla chce znovu rozpoutat vražednou válku, ve které se Zlo chystá zničit miliony svých vlastních živitelů. Neboť Ďábel, jehož obyčejní lidé naší planety zplodili a vyvolaly k životu svými zdánlivě malými, špatnými a negativními vlastnostmi, tento Ďábel se jim nemůže odměnit ničím jiným, než peklem, které na zemi rozpoutá.

Za všechno toto, co se k nyní nám blíží však mohou ti nejobyčejnější lidé, z nichž každý svým vlastním, jednotlivým zlem, nečistotu a neušlechtilostí umožnil povstat hlavě Draka, která se nás chystá roztrhat na kusy.

Naším největším a nejzarytějším nepřítelem není tedy ten, kdo nám je jako nepřítel v současnosti mediálně předkládán. Naším největším nepřítelem je a zůstává především zlo a negativita, které neseme v sobě a které jsou skutečnou příčinou všeho.

Ano, obyčejní lidé dali svou nízkostí povstat Zlu, které chce zničit svět. Může za to naše vlastní plytkost v myšlení, naše vlastní povrchnost, naše poživačnost, naše chamtivost, bezohlednost, egoismus, materialismus, konzumnost, neušlechtilost, nečistota, nenávist, lež, nedostatek duchovnosti a zájmu o poznání smyslu života a tak dále a tak dále.

Nicméně postavit se proti proti Zlu a bojovat proti němu skutečně efektivně a pravým způsobem je možné jedině dobrem. Jedině rozvíjením a posilováním dobra v sobě, abychom již více nepodporovali Zlo a abychom jej tímto způsobem oslabily.

Bojovat proti Zlu je tedy možné pouze rozvíjením lidských ctností, jako je smysl pro spravedlnost a čest. Rozvíjením dobrosrdečnosti, ohleduplnosti, laskavosti a ušlechtilosti. Rozvíjením touhy po věcech vyšších a vznešenějších, jako jsou pouze ty hmotné. Rozvíjením duchovnosti a hledáním odpovědí na otázky o smyslu vlastního života. Tím vším můžeme v sobě rozvinout dobro a postavit se na odpor proti silám Zla, které v současnosti vládnou světu a chtějí ho zničit, protože se jim k tomu dostalo sil také od nás samotných.

Ubozí nevědomí lidé! Myslíte si, že ke všemu tomu, k čemu na zemi dochází, včetně současné hrozby atomové katastrofy, že k tomu dochází jenom tak náhodou? Musí to mít přece nějakou příčinu! A ta příčina tkví ve vás! V každém jednotlivém druhu zla, které v sobě máte a pěstujete! A to vaše malé a zdánlivě nepatrné zlo, spolu se zlem milionů ostatních lidí dalo sílu velkému Zlu, které nás plánuje bezohledně zničit.

Ubozí lidé, kteří jste vždy ignorovali a stále ignorujete všechny nabádání k dobru, cti, spravedlnosti a ušlechtilosti jako cosi v současnosti již nemoderní, zastaralé a překonané. Pro vaši ignoranci se vám však nyní zlo, kterému jste se tak naivně oddávali jde zhroutit na hlavu, aby vás pohřbilo pod sebou.

Vašim úhlavním nepřítelem nejsou USA, ani globalisté, ani americké zbrojařské firmy, které si přejí válku! Neboť kdybychom snad čistě teoreticky připustili, že by se Rusku podařilo zničit centrum Zla bezohledných, globalistických a světovládný záměrů, povstane toto Zlo po nějakém čase opět, protože jej v podobě zdánlivě malého zla a nectností budou lidé nadále nést v sobě a tím pádem mu dříve nebo později umožní opět pozvednout hlavu.

Výše uvedeným, čistě teoretickým příkladem o vítězství Ruska nemá být samozřejmě řečeno, že jde o nějakou ideální krajinu bez chyb. To rozhodně ne! Nicméně každopádně přece jen současné Rusko představuje určitý zdravější protipól vůči agresivnímu americkému globalismu. Již třeba jenom tím, že si nepřeje válku, ale je k ní záměrně směrované právě americkými globalisty.

Pochopme tedy konečně, že jedině dobro, ono prosté a jednoduché dobro může zachránit svět! Jedině rozvíjením dobra můžeme vzít živnou půdu Zlu a oslabit jej tak, že nakonec padne úplně. Neboť pamatujme, že aneb my zničíme Zlo, aneb Zlo zničí nás! Každý osobně, svým vlastním příklonem k dobru se proto vynasnažme, aby tomuto světu již nikdy nevládli síly Zla, jako je tomu ještě dnes, ale pouze síly Dobra.

Vězme proto všichni, že jedině dobro, totožné se ctí, spravedlností, lidskostí, ohleduplností, ušlechtilostí, laskavostí, skromností a duchovností je záchranou tohoto světa, jako i jeho lepší a krásnější budoucností. Nic jiného nás nezachrání a v ničem jiném není pro nás žádné lepší budoucnosti.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

O destrukci lidstva jako cíli světové elity

Tento článek je pokusem o demaskování nejrozličnějších způsobů destrukce osobnosti lidí, uplatňovaných v současnosti a zároveň také pokusem o poodhalení příčin, proč se tak děje a koho je to záměrem.

Každý, kdo se vnímavější způsobem rozhlíží kolem sebe nemůže nevidět, ba musí mu to být až nápadné, jak se intenzivně a v masovém měřítku cíleně pracuje na destrukci osobnosti člověka, jakož i vzájemných mezilidských vztahů.

V první řadě jsou to média, která programově šíří povrchnost, plytkost, prázdné senzace a nenáročnou, až primitivní zábavu. Skrytým účelem je vyplňování volného času lidí bezobsažností a povrchností, která z nich formuje povrchní a mělké bytosti, téměř neschopné samostatnějšího myšlení. Tuto úlohu plní televize, především komerční, komerční rádia, bulvární tištěná média a samozřejmě internet.

Dalším destruktivním činitelem je propagování materialisticky konzumního způsobu života. Přijetí tohoto modelu za svůj degraduje myšlení a uvažování lidí pouze na hmotu a věci s ní související. Takže nakonec, pokud i trochu myslí, všechno jejich myšlení je úzce omezené hranicemi hmotného a materiálního světa. Nic vyššího, hodnotnějšího a vznešenějšího pro ně neexistuje. Duchovní rozměr bytí se stává iluzí, něčím absolutně nerealistickým a tedy v konečném důsledku zbytečným.

S filozofií konzumu úzce souvisí honba za penězi a ziskem. To sebou nutně přináší určitý druh bezohlednosti, která deformuje a ničí vztahy. Na mnoha pracovištích proto vládne šikana, podlézavost, nebo udavačství, jejichž prostřednictvím se jedni dostávají k lepším pozicím a lepším penězům jako druzí. Jsme maximálně pracovně vytíženi, žijeme ve stresu a pokud i máme více peněz a větší blahobyt než v minulosti, pocit životní pohody se vytrácí. Nemáme na sebe čas a zanedbáváme své děti, které se stávají oběťmi virtuální reality internetu, oběťmi počítačových her, alkoholu, drog, či mnoha jiných nástrah.

Dalším významným cílem destrukce je útok na morální integritu osobnosti. Lidskost v člověku jako taková je totiž neoddělitelně spojena s principy mravnosti a morálky. Pokud se tyto kvality devalvují, nevyhnutelně dochází k demontáži lidskosti, protože evoluční vývoj naší civilizace je neoddělitelně propojen s rostoucí kultivací mravnosti a morálky. Jejich narušováním sestupujeme na nižší příčky svého evolučního vývoje a stále více podléháme tomu živočišnému v sobě.

Jedním z mnoha nástrojů destrukce mravních principů je třeba trend obnažování lidského těla a z něj vyplývající atak na nejnižší pudy. Není snad reklamy, filmu, nebo bulvárního časopisu, kde by tím lidé nebyli konfrontováni. A již ani nemluvě o internetu. Velmi úzce s tím souvisí i preferování homosexuality jako normy, gender ideologie libovolné zaměnitelnosti pohlaví, nebo snahy o předčasnou sexualizaci nezletilých a podobně.

Dalším z rozkladných činitelů je preferování multikulturalismu a úsilí o narušení, ba až kompletní odstranění národní identity. V Německu je již například hanbou být Němcem. Razí se cesta evropanství, to jest lidí bez národní kultury, národních tradic a národní historie. Čili lidí bez minulosti a tímto pádem i bez budoucnosti.

Cílem jsou občané, nebo lépe řečeno ovce, absolutně vykořeněné ze všeho národního a bez této nejpřirozenější opory snadno a čímkoliv manipulovatelné, přičemž každý zdravý projev národní hrdosti je považován za nacionalismus.

Problém imigrace, který prožíváme je součástí celého procesu. Cílená imigrace není totiž vůbec projevem humanismu, jak se okázale proklamuje. Jde o sociálně inženýrský pokus o destrukci evropského obyvatelstva, jehož intelektuální a duchovní potenciál má být rozvrácený mícháním s lidmi duchovně nižšího vývojového stupně.

Záměrem je tedy jen a jen destrukce. A ti, kteří jsou placeni za to, aby hladce probíhala, ale i ti naivní a hloupí, kteří jsou přesvědčeni, že se tak děje z humanismu, všichni tito okamžitě obviní z rasismu, xenofobie a nesnášenlivosti každého, kdo se ve svém zdravém cítění odvažuje stavět na odpor.

Kdo ale za vším stojí? Do koho rukou se sbíhají všechny nitky? Jak je třeba možné, že německá kancléřka zve do své země statisíce přistěhovalců i přesto, že racionálním Němcům musí být jasné, že je to stojí miliony Eur, že se tito lidé nikdy kulturně nepřizpůsobí a že ani z hlediska pracovního trhu nebudou vůbec přínosem, jak se očekávalo? Jak je možné, že špičkoví němečtí politici jdou proti zájmům vlastního národa, jakož také proti zájmům celé Evropské unie?

Možné je to proto, že zohledňují zájmy úplně jiné a zcela někoho jiného. Zájmy elity, kterým přední světoví lídři slouží. Slouží jim také téměř všechny oficiální média, které jsou ekonomicky v jejich rukou. V duchu destrukce všeho národního a morálního působí i mnohé nevládní organizace, jimi financované. Jde o úzkou světovou elitu, která je vlastníkem velkých nadnárodních korporací a bank, jejichž prostřednictvím ovládá ekonomiku mnoha států světa. Všechny nitky se tedy sbíhají k pár neuvěřitelně bohatým a mocným, stojícím v pozadí.

Jaké jsou jejich záměry? Pravda je bizarní až do takové míry, že jí mnozí lidé nebudou ochotni uvěřit. Přítomnost a minulost elity, to jest nejmocnějších rodin světa je totiž spojena s temnými okultními praktikami. A prostřednictvím nich, jakož i pomocí ekonomických pák usilují o absolutní světovládu. Viz analogii temného okultního pozadí Adolfa Hitlera a jeho světovládných záměrů.

Tito lidé soustředili do svých rukou téměř veškerou pozemskou moc a cestou obecné destrukce bezohledně kráčejí za svým cílem. Kromě mnoha již zmíněných destrukčních činitelů vzniklo například z jejich vydatným přičiněním také množství ozbrojených konfliktů, na kterých se pak neváhali obohacovat finanční a materiální podporou obou proti sobě bojujících stran.

Války jim totiž vždy přinášeli a stále přinášejí hned několik profitů. Materiální destrukci, množství osobních a rodinných tragédií, fyzickou likvidaci podle jejich názoru nadměrného počtu obyvatel a astronomické příjmy. Něco podobným způsobem zvráceného nemůže vskutku cíleně praktikovat nikdo jiný, než ten, kdo se plně propůjčil Zlu a jeho službám.

No a pravým účelem všech zmíněných a ještě mnoha jiných destruktivních činitelů je zastavit a trvale brzdit lidstvo v jeho duchovním vývoji. Trvalo jej držet v nízkých duchovních vibracích a ustavičně je snižovat. Právě z tohoto důvodu je všude po světě záměrně šířený teror, války, strach, nejistota, konflikty a krize. Proto je lidstvo sráženo na kolena pornografií, drogami, mediálními lžemi a mnoha jinými způsoby, které nás mají duchovně držet područí.

Ano, ve světě, všude kolem nás probíhá velký boj temnoty ze světlem. Na straně temnoty je téměř veškerá světská, politická, ekonomická, hospodářská, finanční a mediální moc, která sleduje jediný cíl - duchovní degeneraci lidstva a jeho následné absolutně zotročení. Obyvatelé země s implantovanými čipy se nakonec stanou pouze čísly bez vlastní vůle a populačně budou postupně redukováni na počet vyhovující elitě.

Na straně světla je jednak pochopení pravdy o tom, co se vlastně v děje a čeho jsme v současnosti účastní. Především však jsou to vysoké a vznešené hodnoty, o které se můžeme opřít a prostřednictvím kterých se můžeme vzepřít silám temna, usilujícím o naši duchovní destrukci a následné fyzické zotročení.

Proti ubohé plytkosti a povrchnosti, kterou jsme dennodenně záměrně zahlcovaní můžeme postavit čistotu a ušlechtilost. Čistou a ušlechtilou hudbu, literaturu, výtvarné umění, dramatické umění a v neposlední řadě čistotu a ušlechtilost svého vlastního nitra.

Proti záměrnému šíření a podpoře nemravnosti můžeme postavit pevnou mravnost a morálku, na které budeme dbát již ve svém svém myšlení a cítění.

Proti rozkladným úchylkám v podobě normalizace homosexuality a gender ideologie můžeme postavit zdravý selský rozum, nebo lépe řečeno cítění, jehož prostřednictvím je možné bezpečně vnímat to, co je přirozené a tedy správně.

Proti bezduchému konzumu a materialismu můžeme postavit vysoké hodnoty ducha. Hodnoty cti, dobra a spravedlnosti. Hodnoty nejpřirozenější lidské duchovnosti, která vyciťuje také existenci něčeho mnohem vyššího a vznešenějšího, jak jenom to hmotné.

Proti záměrně vyvolávané a podporované bezohlednosti, opírající se o honbu za ziskem můžeme postavit hřejivou lidskost, sounáležitost, ohleduplnost a úctu člověka k člověku.

Proti multikulturní lži, jejímž účelem je duchovní i duševní degenerace evropských národů, jakož i vytváření permanentních ohnisek konfliktů, pramenících ze vzájemné nesourodosti kultur můžeme postavit své vlastní národní, kulturní a duchovní tradice, které vykazují mnohem vyšší hodnoty, než jsme vůbec ochotni připustit.

Máme tedy dvě možnosti. Buď se přidáme na stranu temna se vší jeho současnou materiální, finanční, politickou a mediální mocí. Odměnou za naše jidášske služby nám bude příjemný a blahobytný život. Všichni podobní pragmatici a jidáši by ale měli vědět, že temnota ve své absolutní bezcharakterností nakonec odkopne i většinu těch, kteří jí věrně sloužili poté, když již splnili svůj úkol.

Nebo se naopak přidáme na stranu světla svým osobním preferováním vysokých, vznešených a ušlechtilých lidských i duchovních hodnot, jejichž prostřednictvím se postavíme proti destruktivním silám temna.

Neboť tak, jak se je schopné zlo a temnota na naší zemi spojovat se zrůdnými silami Zla, směřujícími vše do totálního područí Temna, přesně stejně se je schopné to dobré a světlé na zemi spojovat se silami Světla a Dobra, jejichž záměrem je naopak všestranné povznesení lidstva.

A právě spojení lidí s vítěznými silami Světla a Dobra se panicky hrozí Temnota i světová elita ji sloužící. Ve snaze zabránit tomuto spojení, rovnajícímu se jejich zániku se ze všech sil a všemi možnými prostředky snaží lidi duchovně degradovat. Snaží se je neustále duchovně, emocionálně, mentálně, psychicky i fyzicky srážet, aby nemohly nikdy plně rozvinout své ctnosti a tím pádem nikdy uniknout ze svého otroctví a stát se svobodnými.

Zvedněte proto hlavy lidé a svým zaměřením se ke Světlu, Dobru a jeho hodnotám setřeste ze sebe otrocké okovy, které vám lživě řka o demokracii, lidských právech, nebo multikulturalismu zákeřně zakládá Temno, prostřednictvím utajovaných světovládných snah bezcharakterní světové elity.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Dnešní člověk nedoceňuje drtivou moc Stvořitele


Když čteme o velkých činech Hospodina, spojujeme si je zpravidla pouze s minulostí. A to je chyba, protože naše přítomnost na tom zhola nic nezměnila. Jediné, co se změnilo je lidská slepota vůči těmto skutečnostem, které kdyby jsme pochopili, mohli by jsme je reálně aplikovat také v současnosti.

V Bibli se nachází velké množství příkladů toho, jak je možné zvítězit i proti obrovské přesile. Jak lze v přeneseném slova smyslu úspěšně zdolávat věci, na první pohled nemyslitelné a z hlediska běžné materialistické logiky naprosto nemožné.

Možné je ale téměř vše, pokud je na naší straně Moc nejvyšší, protože zdar a vítězství se stávají osudem každého, komu razí cestu ruka Páně. A možná právě toto poznání patří mezi to nejpodstatnější, co nám má zprostředkovat Starý Zákon a co můžeme použít a aplikovat také v dnešní době.

Žel, jisté vítězství za podpory vyšší Moci je eventualitou, se kterou racionalističtí lidé dneška již vůbec nepočítají. Jde o poznání, které naše materialistická civilizace již dávno ztratila.

Zkusme si však toto zapomenuté poznání trochu přiblížit a pak jej využít v našem vlastním, osobním životě. Snad ani netušíme, jak moc jej můžeme již v brzké době potřebovat.

Izraelský národ se v dávných dobách starozákonních mnohokrát ocital v situaci, kdy musel bojovat s nepřáteli. V situaci, kdy byla v sázce celá jeho existence. Jeho bytí, nebo nebytí.

Za takových dramatických okolností, balancujících na hranici katastrofy však izraelští králové zpravidla učinili jednu mimořádně důležitou věc. Obrátili se s prosbou na Hospodina a úpěnlivě se k němu modlili za svou záchranu.

Jako odpověď od Nejvyššího následně obdrželi ústy nějakého z proroků slova přibližně takovéhoto významu: Nebojte se! Já Hospodin a Vládce zástupů budu bojovat za vás! Buďte odvážní! Nelekejte se svých nepřátel, protože je vydám do vašich do rukou.

Slova přízně Hospodina byly následně oznámeny vojsku, které se s vědomím jeho podpory odvážné vrhlo na nepřítele a porazilo jej i přes mnohonásobnou přesilu.

Tím se vždy jenom opět potvrzovaly slova Nejvyššího, který povolanému národu kdysi zaslíbil: Když mi zůstanete věrni, když si mě budete ctít a budete zachovávat má přikázání způsobím, že pokud budete muset bojovat proti nepříteli, jeden z vás jich požene sto a sto z vás jich požene deset tisíc.

Nicméně tato slova Nejvyššího platí nejenom v boji, ale také v míru. Platí také v každodenním, běžném životě, ve kterém se bude člověku dobře dařit jedině tehdy, když bude ctít Pána tím, že bude zachovávat jeho přikázání.

Ctít si Pána a plnit jeho přikázání! Uvažovat o jeho Vůli a snažit se ji naplňovat v našem každodenním životě. Zpívat mu chvalozpěv prostřednictvím svých čistých myšlenek a dobrých, ušlechtilých činů. Kdo takto jedná, na toho se snese přízeň Páně. Zdar a vítězství, jako i štěstí a radost pak natrvalo zavítají do jeho domu.

Žel Izraelci navzdory mnohým zázračným pomocem na Pána často zapomínali, přestávali si jej ctít a neplnili jeho přikázání. Poté však, místo slíbeného požehnání a pomoci okusili jeho hněv a trestající ruku.

Jistého času se tak jednou opět ocitl Izrael v nebezpečí ohrožení mnohem početnějším nepřítelem. V obavě o svůj národ uzavřel izraelský král smlouvu o spojenectví s jinými králi nežidovského původu. Společně vytvořili alianci, počtem značně převyšující vojenské síly nepřítele.

A tehdy Hospodin vyslal k izraelskému králi svého proroka, aby mu jeho ústy řekl: Protože jsi nehledal pomoc u mě, ale u lidí této země, vydám tě do rukou tvých nepřátel. Nic vám nebude platná vaše aliance! Na tebe a tvůj národ dopustím neštěstí proto, abyste ve své bolesti a bídě konečně pochopili, že s důvěrou se máte obracet pouze na mě jediného.

Na koho a na co se však spoléhají lidé dneška? Především na peníze, na vědu, na techniku, na ekonomiku, na své znalosti a na ještě mnoho jiných, pouze materiálních věcí. Jenom ne na Hospodina!

Lidé žijí v domnění, že si již ve všem vystačí zcela sami a Boha vůbec nepotřebují. Již se totiž staly podle jejich názoru schopnými spoléhat sami na sebe a na to, co vymysleli a vyrobili. Něco Vyšší ji​ž není proto vůbec nutné. Lidé si již mohou volně a svobodně žít tak, jak oni považují za dobré. Klidně proto šlapou po všech zákonech a přikázáních Nejvyššího.

Z hněvem však shlíží Hospodin na lidskou pýchu a domýšlivost. Na lidské namáhání, egoismus a nemorálnost. Směšnými a nicotnými se mu jeví cesty lidské, tak nesmírně vzdálené od respektování jeho zákonů a přikázání.

A pro tohle všechno se v moderní obměně s největší pravděpodobností zopakuje totéž, co kdysi, když se výše zmíněný izraelský král více spoléhal na obrannou alianci vytvořenou s lidmi, jako na Hospodina.

Protože se tedy lidé dneška ve svém životě spoléhají na množství nejrůznějších věcí, jenom ne na Hospodina, protože hledají jen svou vlastní vůli a ne Vůli Nejvyššího, protože šlapou po jeho zákonech a přikázáních, protože si vytvořili své vlastní zákony a své vlastní přikázání, pro tohle všechno budou vydání zkáze!

Jejich díla budou rozbité tak, jak se v hněvu rozbíjí hliněný hrnec! Nemilosrdně a na prach! Neboť ve všem, co vytvářeli nebylo úcty k Nejvyššímu, k jeho zákonům, k jeho přikázáním a k jeho Vůli. Nicméně to, čemu chybí takovýto druh úcty je ve stvoření nepotřebné a jako nepotřebné bude zničeno. Stane se tak proto, aby lidé konečně poznali, že bez přízně Hospodina nezmůžou nic. Že nic nezmůže a absolutně nicotné je všechno jejich vzdělání, všechny jejich peníze, věda, technika, nebo cokoli jiného. To vše je totiž absolutně bezcenné, pokud se v tom nezrcadlí úcta k Nejvyššímu, k jeho Vůli, k jeho zákonům a k jeho přikázáním.

Pak lidstvo pozná, kdo je Pán, vládce nebe i země, před jehož hněvem nemůžete nic obstát. Pak pozná Pána, který silou svého ramene podvrátí pyšné a prázdné lidské dílo. Nebo Hospodin bije a sráží ve svém hněvu vše, co se mu protiví, ale naopak žehná, ochraňuje a pomáhá všemu, co dbá jeho Vůle a jeho přikázání.

Tisíceré požehnání, nebo tisíceré muka! Ty sám jsi člověče způsobem vlastního života, postojem k Hospodinu a k jeho zákonům vybíráš, co chceš. A toho se ti pak z rukou Nejvyššího v spravedlivé odplatě dříve, nebo později zaručeně dostane.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

To nejdůležitější v našem životě

Co je tím nejdůležitějším v našem životě, na co bychom měli dbát především? Dbát jako na prvořadé a bdít nad tím se vší svou silou? Co způsobuje to, jací jako lidé jsme a co nás může udělat lepšími? Co nás jako lidské osobnosti může posunout a posouvat stále dál?

Víte co je to? Žel nikde se o tom nemluví a ve školách se o tom neučí. A nemluví se o tom ani v církvích, kde se shromažďují lidé, kteří se chtějí stát lepšími. Ani tam se totiž hledajícím konkrétně neříká, jako a jakým jednoduchým způsobem je to možné zrealizovat.

Říká se jim sice o ideálu dobra, který má být naším cílem, ale už ne o metodě a způsobu, jak se k němu dopracovat. Říká se jim o důležitosti dodržování přikázání, ale neříká se jim o tom, jakým způsobem je možné dosáhnout, aby člověk přikázání neustále neporušoval.

A při tom je to tak jednoduché! Až tak jednoduché, že právě pro tuto zarážející jednoduchost to lidé dosud přehlížejí.

Tím nejdůležitějším, na co bychom měli především a v první řadě dbát je náš skrytý, osobní vnitřní život! Jsou naše city, pocity a myšlenky! To je totiž "kuchyně", ve které se vše vaří. Není přece ničeho, ani toho nejnepatrnějšího pohybu, kterému by nepředcházel citový, pocitový, nebo myšlenkový impuls. Není žádného slova, ani činu, kterému by nepředcházelo naše myšlenkové, pocitové, nebo citové hnutí.

No a to, jakého druhu bude vše, co z nás v podobě slov a činů vychází určuje právě kvalita našeho vnitřního života.

V poznání těchto prostých skutečností spočívá zároveň metodika toho, jako a jakým způsobem pracovat na sobě tak, abychom se stávali neustále lepšími a lepšími. Klíč k ideálu pravého lidství spočívá v našem skrytém, vnitřním životě. V bdělosti nad kvalitou našeho vnitřního života! V bdělosti nad našimi myšlenkami a pocity, které by měly být vždy pouze čisté a ušlechtilé. Pokud totiž bude náš vnitřní život pouze čistým a ušlechtilým, přesně takovým musí být pak zcela automaticky i všechno to, co z nás v podobě našich slov a činů vychází.

Bdělost nad čistotou a ušlechtilostí našeho vnitřního života je tedy tím jediným a zázračným způsobem, jako se každodenně stávat stále lepším člověkem a nakonec se dopracovat až k ideálu pravého lidství.

Ve snaze o bdělost nad svými pocity a myšlenkami je tedy skryté absolutně všechno! V tom spočívá podstata! Kvalita našeho vnitřního života totiž určuje, jací jsme lidé, co jsme za lidé a jestli jsme vůbec lidé. Z řečí, skutků a celkového chování lze totiž snadno vydedukovat charakter a kvalitu vnitřního života každého z nás.

To, jakým člověk tedy opravdu je určuje právě jeho vnitřní život. Pokud se chce měnit a chce změnit k lepšímu, musí se zaměřit na svůj vnitřní život. Musí prostě neustále bdít nad tím, aby jeho myšlenky, pocity a pohnutky byly vždy jenom čisté a ušlechtilé. Aby se sám v sobě vnitřně zabýval pouze takovýmto druhem pocitů a myšlenek.

Člověk musí být stále na stráži a odmítat všechny pocity a myšlenky, které nejsou dobré a ušlechtilé. Neměl by se jimi vůbec zabývat a živit je. Takové něco by nemělo mít místo v jeho nitru.

Nevědomost o těchto věcech a nedbalá lehkomyslnost z ní vyplývající deformuje a křiví vnitřek lidí. Poškozuje jej, protože lidé se v skrytu celkem klidně zabývají nečistými a neušlechtilými pocity a myšlenkami. Tím se však jejich osobnost stává více nebo méně zkaženou, protože jejich vnitřní život není čistý. A z nečistého vnitra pak vyvstávají nečisté slova a činy. Člověk se stává nedobrým a kloní se na stranu zla.

Kvalitou svého vnitřního života si každý z nás buduje ve svém nitru vlastní svět a vlastní říši. Buď říši dobra a ušlechtilosti, nebo říši nepříliš velké čistoty, ani ne příliš velkého dobra.

A teď si zkusme představit, že zemřeme. Že odložíme své fyzické tělo. A najednou to, co jsme dosud nazývali vnitřním, duševním životem se stane skutečností. Říše, kterou jsme vybudovali kvalitou svého vnitřního života se po odložení našeho fyzického těla stane světem, úrovní a realitou našeho dalšího bytí.

Ten, kdo bděl nad čistotou a ušlechtilostí svého nitra se pak ocitne v zemi čisté a ušlechtilé. Nicméně ten, kdo nad čistotou a ušlechtilostí svého nitra nebděl se ocitne v zemi nečistoty a neušlechtilosti. Každému z nás se tedy dostane přesně toho, co si on sám svým vnitřním životem pro sebe zformoval.

Když se totiž říká, že po smrti bude stát každá lidská duše před Pánem zcela obnažena, znamená to přesně to, o čem jsme mluvili. Znamená to, že že náš vnitřní život, ukrytý během naší existence zde na zemi za hradbou fyzického těla se pak, po jeho odložení stane zcela odkrytým a odhaleným. To, co tedy bylo do té doby skryté se odhalí. To, jakým člověk opravdu vnitřně byl se naplno ukáže. Vše bude odkryté v úplné nahotě. A to buď k naší hanbě a pádu, nebo k našemu požehnání a povznesení. To vše máme pouze ve svých vlastních rukou.

Kvalita našeho vnitřního života je tedy tím nejdůležitějším, o co by měl každý z nás usilovat. V bdělosti nad ním, čili ve snaze o udržování svých pocitů a myšlenek v čistotě a ušlechtilosti je totiž skryté všechno. Absolutně všechno! Nejen naše budoucnost po fyzické smrti, ale i kvalita našeho života už tady na zemi.

Neboť ten, koho vnitřní život je ušlechtilý, spravedlivý a dobrý, ten nemůže kolem sebe šířit nic jiného, ​​než ušlechtilost, spravedlnost a dobro. A kdo dobro seje, musí nutně i dobro sklidit. Jako zde na zemi, tak i po odchodu z ní.

Koho vnitřní život však není ušlechtilý, spravedlivý a dobrý, ten kolem sebe šíří nízkost, nespravedlnost a zlo. A kdo zlo rozsévá, musí nutně zlo i sklidit. Dříve nebo později! Ať už tady na zemi, a pokud ne, tak zcela určitě po odchodu z ní.

Toto je nejdůležitějším poznáním v životě člověka. O tomto by se mělo všude mluvit, o tomto by se mělo psát, učit na školách a toto by se mělo otevřeně hlásat z kazatelen. Aby každý věděl a byl si jasně vědom toho, že kvalita jeho skrytého vnitřního života je tím nejvíce rozhodujícím činitelem, který ať už pozitivním, nebo negativním způsobem poznamená jeho nynější, jakož i budoucí osud.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Jak funguje to, co nazýváme osudem, nebo karmou?

Náš osud funguje na tomto principu: Pokud někdo seje svými pocity, myšlenkami, slovy a činy dobro, sklidí dobro. Pokud ale někdo seje zlo, sklidí bezpodmínečně zlo! A to buď v tomto životě, buď po své fyzické smrti na takzvaném druhém světě, nebo při opětovném pozemském zrození, protože ve stvoření platí zákonitost reinkarnace.

Bylo by však možné blíže objasnit tuto konkrétní situaci:

Pan Němeček byl ve svém minulém životě špatný člověk. Vtělil se na zem znovu a nyní je naopak velmi slušný. Sklízí však zlo ze svého minulého života, takže i když se chová znamenitě, hulvát pan Vyskočil mu to dává všechno pěkně na talíři a pan Němeček dodatečně slízne to, co v minulém životě dával slíznout jiným.

Ale co pan Vyskočil v příštím životě?

Pokud se totiž nyní zachoval jako hulvát a slušnému člověku panu Němečkovi ublížil, mělo by se to v příštím životě pro změnu vrátit zase jemu?

Pokud však pan Němeček musel v tomto životě sklidit ovoce svých předchozích nepravostí, tak pan Vyskočil pouze konal svou povinnost a vrátil mu všechno zlo z jeho předchozího života.

Je tedy pan Vyskočil vinen hulvátstvím vůči panu Němečkovi a má být za to ve svém budoucím životě potrestán, nebo pouze konal svou povinnost? A přestože se i choval jako hulvát, nemůže mu to nikdo vyčítat, protože panu Němečkovi to přece musel někdo vrátit, a tedy pan Vyskočil byl pouze vykonavatelem.

Neměl by tedy dostat spíše odměnu za dobře vykonanou práci? Vždyť pokud panu Němečkovi muselo být během tohoto života ublíženo, tak proč za to trestat toho, kdo mu ublížil? Bylo to přece tak stanoveno.

Odpověď: První zásadní věcí, kterou si musíme uvědomit je, že jakékoliv konání zla, ať už z takového, nebo onakého důvodu zůstává vždy zlem, prostřednictvím kterého si člověk ve vztahu k sobě samému nutně navazuje negativní karmické vlákna. Ideálním stavem na zemi, jako i v celém stvoření je totiž jen a jen dobro. Konáním dobra sice člověku také vzniká karma, ale samozřejmě pozitivní, přinášející pouze štěstí a harmonii.

No a my si teď, právě kvůli objasnění výše zmíněné, spletité situace zkusme teoreticky představit ideální stav na zemi, kdy všichni lidé jednají pouze dobro. Špatný je jen jeden jediný člověk, kterému tím vzniká negativní karma, avšak na zemi už neexistuje nikdo takový, prostřednictvím koho by se mu jeho karma vrátila.

V takovém případě se mu musí vrátit jinak, než od lidí. A sice, třeba prostřednictvím nějaké vážné nemoci, či nehody. Nebo prostřednictvím přírodního dění, jako je úder blesku, pád stromu, zřícení střechy při zemětřesení a podobně.

Úplně jinak to však samozřejmě probíhá v současnosti, kdy se na zemi nachází velké množství lidí, jednajících nejrozmanitější zlo. V takovém případě člověk, vnitřně podléhající nějakému špatnému sklonu, jako je třeba zmíněné hulvátství, závist, nenávist a podobně, bude na základě zákona přitažlivosti stejnorodého automaticky přitahován k lidem, holdujícím stejným neřestem. V jejich přítomnosti a prostřednictvím nich pak na vlastní kůži přežije všechny důsledky negativity, které tyto neřesti sebou přinášejí a které i on sám v sobě přechovává, nebo v minulosti přechovával.

Účelem tohoto prožívání je, aby si dotyčný na vlastní kůži uvědomil podstatu a všechny důsledky svých negativních vlastností a poznajíc je jako zlo se jich rozhodl zbavit. Toto prožívání, které se člověka někdy opravdu velmi bolestně dotýká je tedy výchovného charakteru.

Můžeme v tom ale zároveň vypozorovat i fungování velké, univerzální Spravedlnosti, na základě které musí každý z nás jednoho dne sklidit přesně to, co on sám zaséval. Kdo tedy rozséval nenávist, na vlastní kůži musí zažít plody nenávisti. Kdo rozséval závist, na vlastní kůži zažije plody závisti. Kdo rozséval nemravnost, na vlastní kůži zažije plody nemravnosti a nečistoty. Kdo byl hrubý, na vlastní kůži zažije hrubost. A tak je to se všemi ostatními negativními vlastnostmi.

Ale pozor! Lidé, jejichž prostřednictvím se nám v spravedlivé odplatě na základě naší negativní karmy dostává zla tímto způsobem sami páchají zlo, a tedy sami pro sebe navazují negativní karmu. Negativní karmu, která se bude i pro ně rozuzlovat výše zmíněným, negativním způsobem.

Neboť jak již bylo řečeno, ideálním stavem na zemi a v celém stvoření je pouze dobro, zatímco jednáním jakéhokoliv zla každému nevyhnutelně vzniká negativní karma, z účinky které bude muset být dříve nebo později osobně konfrontován.

A tento obludný kolotoč zla, ve kterém člověk páchá zlo a toto zlo se mu vrací prostřednictvím zla, páchaného jinými lidmi vůči němu samému, tento nikdy nekončící kolotoč zla bude pokračovat na zemi do té doby, dokud to každý jednotlivý člověk nepřehlédne a z tohoto kolotoče nevystoupí. Nicméně vystoupit z něj může jedině tím, že se vnitřně diametrálně změní. To jest, že se polepší!

Pokud tedy dokáže tyto skutečnosti pochopit a na základě toho začne vědomě, ve svých pocitech a myšlení, jako i ve svých slovech a činech pěstovat pouze dobro a ušlechtilost, v takovém případě by si měl ještě zvlášť uvědomit, že jeho čerstvě nastoupená cesta dobra mu dobro nepřinese okamžitě a na druhý den. Pokud totiž začal vědomě sít dobro, jeho žeň nastane určitě, ale ne ihned. Ne hned, protože pokud vložíme semínko nějaké rostlinky do země, musíme také nějakou dobu počkat, dokud vyroste a přinese své plody.

Toto zahájení konání dobra je proto obdobím velmi kritickým, protože ovoce dobra, které jsme se rozhodli konat můžeme očekávat až v blízké, nebo vzdálenější budoucnosti, zatímco z naší minulosti, ve které jsme ještě konali zlo k nám, jako poslední doznívání naší negativní karmy proudí zlo, v spravedlivé odplatě za naše předchozí špatné jednání.

V tomto kritickém období tedy dochází k tomu, že člověk, který se rozhodl konat dobro bývá atakován zlem, na základě čehož si mnozí často kladou otázku, proč tak mnoho dobrých lidí trpí?

My však již víme, že toto utrpení je ovocem předchozí negativní karmy, která se musí rozuzlit, protože každý z nás musí za vše provedené zlo osobně zaplatit až do posledního haléře. Takhle to totiž vyžaduje velká a univerzální Spravedlnost.

Pokud ale člověk pochopí, že zlo, které musí momentálně prožívat je nezbytným karmickým důsledkem předchozího zla, které v minulosti napáchal, a pokud i přesto vytrvá ve svém konání dobra, může si být stoprocentně jistý, že je pouze otázkou času, kdy se jeho karma zcela vyčerpá a kdy naopak nadejde čas žně dobra, které se rozhodl sít.

A ten moment jednoho dne nastane! Za jeho přežití stojí opravdu každá námaha! Špatná karma konečně ustala a ta dobrá konečně nadešla! Tato chvíle se rovná pocitu znovuzrození, i když skutečným znovuzrozením bylo již samotné vědomé zahájení konání dobra. Duše zazáří světlem a život se změní v čistou radost. Člověk, konající dobro sklízí dobro, štěstí a harmonii. A na jejich křídlech letí k výšinám! K výšinám Světla, radosti, štěstí a dobra! Letí nahoru proto, že se konečně zbavil zátěže negativní karmy, která ho do té doby neustále tahala dolů.

Zlo nemá žádné opodstatnění v tomto stvoření! Je neštěstím pro svět i pro každého jednotlivého člověka, který mu holduje. Každým zlým jednáním, ať už prostřednictvím našich myšlenek, našich pocitů, našich slov, nebo činů se dostáváme do soukolí negativní karmy, jejíž účinky nás budou bít, zraňovat a způsobovat nám nepříjemnosti tak dlouho, dokud z tohoto obludného kolotoče zla sami nevystoupíme. Dokud nezačneme konat dobro, totožné se spravedlností, lidskostí, ušlechtilostí a čestností.

Tak dlouho, dokud toto nepochopíme a ve svých životech nerealizujeme, do té doby nás bude tísnit naše negativní karma. A pokud budeme stále setrvávat na pozicích zla a nikdy se neodhodláme plně a absolutně přiklonit k dobru, může se nakonec stát, že se do soukolí naší špatné karmy zamotáme tak, že se z něj už vůbec nebudeme schopni vyprostit. A zákonitý, železný pohyb tohoto soukolí nás nakonec rozdrtí na prach! Na prach, jako něco, co je ve stvoření nežádoucí, protože se to nikdy nedokázalo plně přiklonit k dobru, spravedlnosti a ušlechtilosti.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Zoufalý boj proti všemu

V minulosti jsme byli konfrontováni s třídním bojem, dnes tu máme boj konkurenční. Kromě toho ještě boj o nejlukrativnější zakázky, boj o co nejvyšší zisky, boj o trhy, boj o politickou moc a vedle toho všeho boj tisíců lidí o své holé, každodenní přežití.

A tento každodenní a všudypřítomný boj je svědectvím toho, že lidstvo ve svém vnitřním vývoji příliš nepokročilo. Že ačkoli se vnější podmínky radikálně změnily, neustále preferujeme právo silnějšího, na základě kterého po předchozím vzájemném boji nakonec zvítězí ten silnější.

Pokud ale zvítězí silnější, vůbec to nemusí znamenat, že i lepší, chytřejší a morálnější. Spíše opak je pravdou! V boji je přece třeba v prvé řadě zvítězit. A to jakýmkoliv způsobem! Pokud na to přijde, není třeba se zdráhat ani neférovosti, lži, zákeřnosti, či nečestnosti. Ono to v podstatě vůbec nevadí, jen když nám to přinese vítězství a úspěch. Vždyť nakonec právo a pravda budou na straně vítěze. Vždyť dokonce i dějiny píší pouze vítězové.

Takovým způsobem bojují lidé mezi sebou již po celá staletí. Ve všem, proti všem a se všemi. Tento boj je však pouze vyčerpává aniž by naši civilizaci posouval skutečně vzhůru. Proto kráčíme vpřed jenom technicky, avšak vnitřně, čili mravně a morálně zůstáváme téměř na stejné úrovni, jako před staletími. Stále totiž setrváváme na pozicích akceptování nezbytného vzájemného boje všech proti všem, ve kterém vítězí ten nejsilnější, což není ve skutečnosti nic jiného, ​​než starý známý zákon džungle.

Nicméně morální stagnace lidstva na jedné straně, v kontrastu s čistě technickým pokrokem na straně druhé dala lidem do rukou daleko efektivnější možnosti vzájemného boje mezi sebou, což přivedlo naši civilizaci až na pokraj zničení. Na pokraj jaderné konfrontace světových mocností v 60. letech minulého století a žel, ani dnes nejsme od velkého a tragického celosvětového konfliktu příliš daleko.

Je zvláštní, že lidstvo, které se dostalo až k tomuto bodu, to znamená na pouhý krok od vlastního sebezničení si nedokáže uvědomit, že zhoubný princip neustálého vzájemného boje, přetrvávající po celá staletí představuje při současných technických možnostech nebezpečí likvidace celé planety.

Dozrál proto čas, kdy bychom měli už konečně pochopit, že zkázonosný princip neustálé potřeby boje proti všemu, který vnímá jiné hlavně jako konkurenty, by měl být nahrazen principem jiným. Principem hodným skutečné lidské civilizace! Principem hodným člověka!

A sice principem vzájemné pomoci, při kterém silnější nebojuje proti slabšímu, nevítězí nad ním a neprofituje z něj, ale naopak slabšího podporuje a pomáhá mu. Právě v tomto principu je totiž skrytý rozkvět, rozlet a další, netušený rozvoj civilizace na naší planetě.

Neboť až uznáním tohoto principu a přizpůsobením se mu se z neustále bojujícího a všemu nepřátelského polovičního zvířete, kterým je člověk současného typu stane člověk skutečný. To jest, člověk pomáhající, podporující a ochraňující. Čili člověk v pravém smyslu tohoto pojmu.

A tento myšlenkový posun, pokud ho dokážeme udělat, nám následně odkryje a ukáže nové cesty a nové nedozírné možnosti, o kterých lidstvo ve své nynější, nízké podobě nemá ani tušení.

Pomáhej bližnímu! Pomáhej bližnímu a podporuj jej! Jak a kde jen můžeš! To je zákon nové doby! To je zákon nového a lepšího lidstva! To je brána k velké budoucnosti naší civilizace!

Buď lidstvo vykročí tímto směrem a civilizace na naší planetě tím dosáhne netušených met, nebo bude stále pouze bojovat proti přírodě, proti konkurentům a proti takovým, či onakým nepřátelům, až se nakonec zničí.

Nahoru, nebo dolů! Rozkvět, nebo úpadek a zničení! Máme na výběr!

Dodnes v tom žel ještě stojíme nesprávně. Světová ekonomika funguje tak, že ekonomicky a hospodářsky silnější profitují ze slabších. Bohaté a mocné státy využívají populaci chudších států jako levnou pracovní sílu. To ale není princip pomoci a podpory! To je zákon džungle, podle kterého silnější zotročuje slabšího! To je však jistá cesta do záhuby, protože takto to donekonečna jít nemůže! A ani nepůjde!

Je nejvyšší čas na obrat novým směrem! Na investování energie lidstva ne do vzájemného boje, ale do vzájemné pomoci. Do pomoci a podpory slabšímu!

Těžko ale očekávat, že by takto začali jednat mocné světové korporace, téměř až zdivočelé bezmeznou chamtivostí. Jejich nejvýznamnější představitelé totiž v mnoha případech už ani nejsou lidé. Neboť cosi jako lidskost je pro ně neznámý pojem, protože oni uznávají jenom peníze a zisk, a to za jakoukoliv cenu.

Někdo ale začít musí! S tím novým a po novém!

Ale kdo? Přece ty, já a on! Prostí a obyčejní lidé, kteří začnou vnášet principu podpory a pomoci slabšímu do svého vlastního jednání a do svého vlastního myšlení. Vždyť přece právě o tomto mluvil již Kristus. Kristus, jehož miliony lidí formálně uctívají, ale jehož zásadní tezi o lásce k bližnímu jako k sobě samému přetavil do svého vlastního života jen málokdo.

Pomáhej bližnímu! Pomáhej a podporuj jej jako jen a kde jen můžeš! Neboť ten, kdo sám nechce pomáhat, tomu se již v budoucnu žádné pomoci nedostane! Ten bude muset být nakonec odříznut a odstřižen od všech podpor, kterých se mu dosud shora, čili ze Světla dostává.

Vždyť kdo z lidí je tak silný, aby ve svém životě už žádnou pomoc nepotřeboval? Každý, i ten nejmocnější a nejbohatší je ve skutečnosti křehký, ubohý a zranitelný. Absolutně každý je odkázán na pomoc a podporu shora, bez které není ničím. Bez níž bude muset chřadnout a nakonec bídně zahynout. Tak se stane brzy všem, kteří nechtějí pomáhat jiným!

Pomáhej bližnímu! To je zákon! To jsou slova, vytesané do skály, která se má stát milníkem naší cesty do nové a lepší budoucnosti. A tato skála brzy rozdrtí každého, kdo se ji bude snažit obejít!

Pomáhej bližnímu! Pomáhej mu však skutečně, to jest v přísném zohlednění spravedlnosti a lásky! Neboť spravedlnost bez lásky je tvrdá, avšak láska bez spravedlnosti je změkčilá. Pomáhej proto jiným tak, že při tom budeš neustále myslet na spravedlnost, aby tvá podpora nebyla vnímána jako slabost. Pomáhej tak, že opravdu pomůžeš, aniž bys při tom zničil sebe sama a byl nakonec na posměch těm, kterým si pomáhal.

Pomáhej bližnímu! Tak zní volání ke všem, kteří chtějí ve svém vývoji a ve své zralosti konečně vystoupit na stupeň hodný pojmu člověk. Tak zní volání ke všem, kterým se z hloubky duše oškliví polozvířecí a lidské důstojnosti nehodný princip vzájemného boje, nepřátelství, bezohledné konkurence a zneužívání druhých.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Burknini! Lekce mravnosti nemravné Evropě!

Burkini jsou celotělové plavky muslimek, které se zejména na francouzských plážích staly jednou z nejžhavějších témat tohoto léta. Reportérka Mathilde Cousinová byla například svědkem ponižujícího pokutování ženy za to, že neměla oblečení "respektující dobré mravy a sekularismus". Vypadalo to dost násilně, když tři policisté obklíčili dotyčnou ženu, přičemž jeden z nich držel prst na spoušti slzného plynu.

A jelikož jde opravdu o dost radikální postoj, jakým se současná moderní Evropa rozhodla chránit "dobré mravy", podívejme se blíže na celý problém právě z hlediska mravnosti a morálky. Z hlediska toho, co je opravdu mravné a co nemravné, bez ohledu na to, zda jde o islám, nebo evropské hodnoty.

Záměrně nepoužívám pojem křesťanství, protože současná Evropa už žel nemá se skutečnými křesťanskými hodnotami téměř nic společného. A je nanejvýš paradoxní, že z hlediska problému burkin se islámský pohled na věc a skutečné křesťanské hodnoty absolutně shodují.

Pojďme však přímo k věci. Žena v islámu chodí zahalená proto, aby muže neprovokovala k smyslné nečistotě. Aby muži ženu prvoplánově nevnímali jenom jako objekt svých smyslných choutek, ale aby v ní na základě absence vnější smyslnosti byli nuceni hledat hodnoty vyšší. Hodnoty duše a ducha. Žena v islámském světě chodí tedy zahalena proto, aby chránila muže od zla a nízkosti, ale zároveň aby ​​chránila od nízkosti smyslných pohledů také samu sebe.

S velkým překvapením však zjistíme, že nejvyšší autorita křesťanství, samotný Ježíš Kristus má na věc stejný názor. V tomto ohledu totiž řekl: "Kdo chtivě vzhlédne na ženu, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Pokud tě tedy svádí tvé oko na hřích, vyloupni jej a zahoď od sebe, protože lepší je ti vejít s jedním okem do života, jako skončit s oběma očima v zatracení".

Pokud by se tedy Evropa dosud držela křesťanských hodnot tak, jak tomu bylo v minulosti, evropské ženy a dívky by se nemohly promenádovat po plážích a koupalištích tak, jak se po nich promenádují dnes, provokujíc muže k smyslné nečistotě.

Ale dnešní realita je jiná a tento druh obecně akceptované nemravnosti, vzdálené od původních křesťanských hodnot je v současnosti naopak považován za tradiční evropské hodnoty a za "dobré mravy", které je třeba chránit. Třeba i násilím, pokutami a hrozbou použití slzného plynu.

A tak dochází na francouzských plážích k zvláštnímu precedentu, když se právě muslimky ve svém plážovém oděvu snaží hájit skutečnou mravnost, jakož i skutečné křesťanské hodnoty. Tím ale zároveň nepříjemným způsobem nastavují zrcadlo nemravnosti dnešní Evropy a její odklonu od vlastních, tradičních křesťanských hodnot. A naše takzvaná moderní Evropa reaguje tak, že represivním způsobem útočí na projevy skutečné mravnosti a násilím se snaží prosazovat takzvané "dobré mravy a sekularismus", které jsou však ve skutečnosti nemravností a otevřeným výsměchem pravé mravnosti.

Uvědomujeme si vůbec, v jaké době to dnes vlastně žijeme? Žijeme totiž v době tak neuvěřitelně pokřivené a pomýlené, ve které je černé považováno za bílé a bílé za černé. V době, ve které je trestána snaha o mravnost a naopak, nemravnost evropských žen na plážích, ale i mimo ně v podobě mini módy je považována za "projev dobrých mravů".

Je očividně evidentní, že Evropa se vzdálila a stále více vzdaluje od té nejelementárnější mravnosti a morálky. Nicméně morálka a mravnost patří mezi základní duchovní hodnoty což znamená, že vzdalováním od nich se zároveň vzdalujeme od hodnot ducha, čímž nevyhnutelně duchovně upadáme. Duchovně se propadáme do hlubin, ve kterých už ani nejsme schopni rozpoznávat černé od bílého, dobré od zlého a mravní od nemravného.

V otázce mravnosti stojí tedy současná Evropa proti hodnotám ducha. Nicméně naše univerzum, ve kterém žijeme povstalo z Ducha! A proto má v něm budoucnost pouze to, co se o hodnoty Ducha opírá a co je respektuje. Naopak vše, co tyto hodnoty ignoruje se dobrovolně vydává na cestu úpadku.

Úpadek ducha, morálky, mravnosti a spolu s nimi také například smyslu pro čest, spravedlnost, ušlechtilost a jiné vyšší hodnoty, takovýto druh všeobecného úpadku však sebou zákonitě a nevyhnutelně přináší úpadek materiální. Úpadek ducha, totožný s vnitřním rozvratem osobnosti sebou automaticky přináší rozvrat vnější.

Dnešní vnitřní hodnotový rozvrat současné Evropy tedy zcela zákonitě spouští nejrozličnější rozvratné procesy a přímo k sobě přitahuje nejrozmanitější rozvratné živly, které se mají stát vnějším, fyzickým a tedy reálným vykonavatelem tohoto rozvratu. Jedním z takových činitelů může být třeba i současný příliv imigrantů a spolu s nimi příliv islámu v jeho agresivní, netolerantní a středověkým způsobem kruté podobě.

Zastavit rozvrat je možné jedině návratem ke skutečným hodnotám! K hodnotám ducha! K hodnotám skutečné a pravé mravnosti, morálky, cti a spravedlnosti. Pokud toto Evropa nepochopí a nedokáže, je ztracena. Bude muset být ve své současné podobě absolutně rozvrácena, protože její vnější rozvrat se stane nevyhnutelným a zákonitým důsledkem její rozvratu vnitřního a hodnotového. Neboť natrvalo prostě není možné žít bláznivém bludu, že černé je bílé a bílé černé. Že dobré je špatné a špatné je dobré. A že právě evropská nemravnost je těmi "dobrými mravy a tradičními hodnotami", které je třeba chránit. Neboť jak řekl Kristus, jedině mravnost je cestou do života, zatímco nemravnost cestou do záhuby.

PS. V čtenářích může vzniknout oprávněná otázka, na jakých pozicích to vlastně stojím, pokud na jedné straně vyzdvihuji přístup islámu k plážové módě, avšak na druhé straně mluvím o islámu jako o agresivním a středověkým způsobem krutém náboženství.

Osobně se vždy snažím stát na pozicích skutečné mravnosti a skutečných duchovních hodnot bez ohledu na jakékoliv náboženství. Pravdou totiž je, že pravá mravnost a skutečné duchovní hodnoty tvoří zdravý základ všech náboženských systémů, zatímco to scestné, pomýlené, agresivní a netolerantní do nich z nejrůznějších důvodů vnesli pouze lidé samotní. Tak byly lidskou rukou zkřiveny a dehonestovány všechna náboženství. Avšak pravá mravnost a skutečné hodnoty ducha jsou nezničitelné a nelze je nikdy zprofanovat.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š