Diskuze Diskusia o hlbších pravdách

FiftyFifty, společenský magazín.
Diskuze Diskusia o hlbších pravdách na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Diskuze Diskusia o hlbších pravdách

FiftyFifty
Share

Diskusia o hlbších pravdách


Vkládat příspěvky do diskuze mohou jen přihlášení uživatelé

image/svg+xml smilan :: 03.12.2018 18:12:51

Značně kritický pohled na zákulisí protestů "Za slušné Slovensko"

Jelikož demokracie umožňuje svobodné vyjádření názoru, chtěl bych prezentovat možná trochu konspirační pohled na dění pod značkou "Za slušné Slovensko". Tento pohled zastává nemalá část slovenské populace a mimo jiné také samotný bývalý slovenský premiér Robert Fico, který odstoupil kvůli těmto protestům a který je dává do souvislosti se jménem George Soros. Budu tedy prezentovat názor, velmi blízký jeho názoru.

Jsem si vědom toho, že v dnešní době bezohledné nemorálnosti je zvláštní apelovat čímsi takovým, jako je morální právo. Ale přece jen tak činím, protože věřím, že ještě existuje dostatečné množství lidí, pro které slovo morálka něco znamená. Jedině tito lidé jsou si totiž ještě schopni uvědomit do očí bijící nemorálnost každého nového protestu, organizovaného pod hlavičkou "Za slušné Slovensko". A my si nyní v plné nahotě ukažme, v čem konkrétně spočívá tato ztráta morálního práva.

Občanské protesty na Slovensku začaly bezprostředně po vraždě novináře Jana Kuciaka a jeho přítelkyně. Takříkajíc pár hodin po vraždě vyvstalo podezření, že v ní má jistým způsobem prsty vládní strana Směr. To vyvolalo velkou vlnu pobouření, na základě čeho vyšli slušní lidé do ulic, žádali demisi vlády a nové, předčasné volby.

Vzpomínám si, že v úplně prvních protestech před úřadem vlády zazněly také slova: "Vrazi! Vrahové odstupte! "

Pod tlakem stále se stupňujících protestů nakonec došlo k odstoupení premiéra slovenské republiky Roberta Fica a ministra vnitra Roberta Kaliňáka.

Mezi tím však pokračovalo vyšetřování vraždy a vyšetřovací tím, také ve spolupráci se zahraničím, odhalil úplně jiné pachatele, než byli ti, kvůli kterým původně začaly masové protivládní protesty se sloganem "Za slušné Slovensko".

Je nesmírně vážné obvinit někoho z vraždy, nebo se spojení s vraždou. A je velmi vážnou věcí vyprovokovat kvůli tomuto obvinění občanské nepokoje s cílem svrhnout legitimně zvolenou vládu. S cílem vypsání nových parlamentních voleb s nadějí, že masové protesty zkompromitují vládní strany natolik, že v nových parlamentních volbách přehrají a do vlády se dostane současná liberální opozice. Liberální opozice, mnohem více nakloněna směrem k Bruselu a jeho agendě, a také směrem k USA.

A je velmi závažnou věcí, pokud se prvotní obvinění, které toto všechno vyvolalo a způsobilo nakonec ukáže jako falešné.

Za takovéto situace základní slušnost říká, že když někoho z něčeho vážného obviním a moje obvinění se na základě vyšetřování ukáže jako křivé a falešné, tak pokud jsem opravdu slušným člověkem, za jakého se pasuji, je mou povinností omluvit se. Omluvit se dotyčnému, který byl mnou křivě obviněn a jehož pověst tím značně utrpěla. To by bylo slušné!

Ale nejslušnější lidé na Slovensku, to jest organizátoři protestů "Za slušné Slovensko" mají spolu s ukřičenými a neuvažujícími davy na náměstích své vlastní představy o slušnosti. Všichni tito slušní lidé si totiž vůbec neuvědomují, že zveřejněním výsledků vyšetřování vraždy Jana Kuciaka ztratili svou tvář a s ní také morální právo organizovat další protesty, protože tyto protesty byly již od samého počátku postaveny na lži a na falešném obvinění.

Je děsivé, že tento morální precedens, který mohl být alespoň částečně zmírněn omluvou za křivé obvinění část národa vůbec nevnímá, a navíc organizátoři protestů "Za Slušné Slovensko" se stali společensky obecně uznávanými osobnostmi, oceněnými dokonce prezidentem.

Morální právo a charakter tedy zjevně nejsou silnou stránkou slušných lidí a tento morální precedens, tato morální diskreditace značky "Za Slušné Slovensko" vůbec nevadí ani masám, které se ve svém zvláštním neslušném boji za slušnost shromažďují na náměstích.

A nutno zvlášť zdůraznit, že tyto protesty byly nemorální od samého začátku. A to ze dvou důvodů.

Za prvé proto, že není možné bezprostředně po vraždě, pouze na základě neurčitých indicií a domněnek okamžitě s jistotou tvrdit, kdo je objednatelem vraždy. Z této zarážející rychlosti a jistoty, která nebyla ničím podložena, vyvstává proto důvodné podezření, že vražda novináře se stala pouze výhodným spouštěcím momentem zahájení masových politických protestů s cílem dosáhnout pád vlády. S cílem dosáhnout vypsání předčasných voleb a zvolení nové vlády, která by mnohem více vyhovovala vkusu úzké skupiny organizátorů protestů a hlavně silám, stojícím za nimi. Jde o liberální síly, usilující o ještě mnohem větší zotročení a podmanění slovenského národa západu, čemuž současná vláda alespoň částečně brání.

Jinými slovy řečeno, viník vraždy, to jest současná slovenská vláda, nevyhovující záměrům domácích a světových liberálních kruhů, tento viník byl jasný už dávno před tím, než k nějaké vraždě vůbec došlo. A když k ní došlo, stala se vynikající záminkou a vhodným spouštěcím momentem k vyvolání masových protivládních protestů.

Toto však není nic jiného, než nejpodlejší hyenizmus, který se přiživil na nešťastné smrti novináře, se záměrem dosáhnout jejím prostřednictvím vlastní mocenské a politické cíle, vytyčené už dávno před tím. Takové jednání, pokud ho odkryjeme v celé jeho nahotě, nemá vůbec nic do činění ani s morálkou, ani se slušností. A přece s drzostí sobě vlastní si tento spolek, jako vyslovený výsměch vší morálky a slušnosti, zvolil vzletný název "Za slušné Slovensko". To za prvé.

A za druhé spočívá ztráta morálního práva v tom, že jakákoliv masová protestní shromáždění na náměstích, ať by byly desetitisícová, nebo byť stotisícová, nemají právo žádat pád vlády pouze na základě nepodložených obvinění. Tato vláda totiž vzešla z legitimních a demokratických voleb, reprezentujících vůli ne desetitisíců, nebo statisíců zfanatizovaných a zmanipulovaných křiklounů na náměstích. Tato vláda byla zvolena miliony slovenských občanů v řádných volbách.

Takovýmto přístupem totiž vzniká precedens, že pokud se najde dostatečný počet lidí, kteří zaplní náměstí, mohou být schopni shodit jakoukoli vládu. A to i přesto, že jejich protesty vzniknou na základě účelové nepravdy, nebo základě lži tak, jak se to stalo v případě spolku "Za slušné Slovensko".

Současná vláda má za ušima mnohé. To nikdo nepopírá. Ale jak se ukázalo na základě vyšetřování, vrazi nejsou. Slušnost vyžaduje omluvu. Tuto omluvu bychom však marně čekali.

Podobný postoj je ale důkazem toho, že pro "slušné" masy na náměstích a "slušné" organizátory protestů je slovo slušnost jen prázdným slovem. Je jen něčím, co drží před sebou jako štít kvůli tomu, aby mohli v jeho stínu dosáhnout své vlastní cíle.

Ale paradoxně, ani tyto vlastní cíle nejsou jejich vlastní. Jsou to totiž cíle těch, kteří stojí za nimi. Jsou to cíle liberálních světových a domácích mocenských sil, stojících v zákulisí a pohybujících organizátory protestů i masami na náměstích jako loutkami na provázcích.

A tyto loutky křičí, rozhořčují se, hrozí a protestují domnívajíce se, že to dělají oni sami. Nevnímají však, že na jejich rukou, nohou, hlavách, hlasivkách a zejména na jejich mozcích se nacházejí tenké, průhledné nitky, kterými pohybují zvrácené, šedé, liberální eminence v zákulisí, využívající tyto naivní loutky k tomu, aby prostřednictvím nich dosahovaly svých vlastních mocenských, politických, ekonomických a světovládných cílů.

A všichni si můžeme být stoprocentně jisti, včetně oněch ukřičených loutek, že to nejsou cíle, zohledňující prospěch slovenského národa, ale naopak cíle, které budou mít za následek demontáž jeho sociálních jistot, jeho zotročení, absolutně vydrancování a slepé podřízení světovým mocenským liberálním elitám, které neusilují o prospěch žádného národa, ale jen o prospěch sebe samých. Které usilují pouze o své vlastní zištné, bezohledné a mocensky i hospodářsky světovládné cíle. A to vše samozřejmě se slovy těch nejušlechtilejších ideálů na rtech. Přesně tak, jak se říká: V ústech med, ale v srdci jed.

Žel, velká část slovenského národa tyto věci nevnímá a ve své povrchnosti, naivitě a hlouposti se stává nemyslícími nástroji na dosahování záměrů choromyslných zvrhlíků, stojících v pozadí, kteří však mají dostatek prostředků na to, aby celému světu vnucovali své zvrácené záměry.

PS. Důvodem zahájení protestů takzvaných slušných lidí byla v první řadě vražda Jana Kuciaka, ale v druhé řadě také různé přehmaty současné vlády. Její podvody, úplatkářství, klientelismus, obohacování se a mafiánské praktiky. Také z tohoto důvodu chtěli a stále chtějí slušní lidé svrhnout současnou vládu.

Tyto důvody jsou však opět velkým pokrytectvím a manipulací s nemyslící veřejností, protože vzniká účelově vytvářený, ale klamný dojem, že odstraněním současné vlády bude zároveň odstraněn také podvod, obohacování se, úplatkářství, klientelismus a mafiánské praktiky.

Ale to je lež, protože tyto neduhy by tu zůstaly i za vlády současné opozice po předčasných volbách. A z největší pravděpodobností by se ještě znásobily, protože by bylo třeba krást i pro sebe a dopřát to také svým dobrým liberálním přátelům ze západu.

Výše zmíněné neduhy totiž nejsou fixovány na žádnou konkrétní vládu, a proto ani nezmizí, pokud nějakou vládu lidé sesadí. Tyto neduhy spočívají v samotném kapitalistickém systému jako takovém, s celou jeho bezohlednou chamtivostí po zisku.

Ale mám nepříjemnou obavu, že příčina zmíněných neduhů je skrytá ještě mnohem hlouběji. A to v lidech samotných!

Znamená to tedy, že žádná vláda a žádný nový společenský systém nepřinese v tomto směru pozitivní změnu, dokud se lidé samotní, čili jednotlivci morálně, mravně a hodnotově vnitřně neobrodí. Ale k něčemu takovému mají žel takzvaní slušní lidé na náměstích svou výše zmíněnou ztrátou morálního práva protestovat, kterou si ani neuvědomují, velmi daleko.

Dosáhnout skutečného obrození společnosti je tedy možné pouze prostřednictvím osobního, vnitřního, hodnotového a morálního obrození jednotlivců, nikdy však ne prostřednictvím pokřiků zmanipulovaných davů na ulicích.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 30.11.2018 18:17:49

Neplnohodnotné potraviny oslabují ducha!

Žijeme v realitě, v níž lidé svým přístupem a svým jednáním pokřivili tisíce věcí, což ostatně musí mít velmi negativní dopad na ně samotné. A tento negativní dopad se projevuje třeba také v nekvalitě potravin, které konzumujeme.

Vše, co existuje v našem univerzu má své vyzařování. Je to věc všeobecně známá a dokonce také vizuálně zachycena na principu Kirlianové fotografie. Své specifické vyzařování má každý kámen, každá rostlina, každé zvíře, každý člověk, ale také každá potravina.

Tato záření jsou buď normální a přirozená, nebo vykazují poruchy a odchylky od normálu. Každé onemocnění je třeba u člověka jasně čitelné na specifických změnách jeho normálního vyzařování. Na základě těchto změn je možné určit onemocnění konkrétního tělesného orgánu.

No a to samé platí i ve vztahu k jednotlivým potravinám a různým přírodním produktům. Vezměme si třeba nějaké ovoce, například jablka, která vědomě pěstujeme bez použití jakýchkoliv chemických přípravků. Pokud porovnáme jejich vyzařování s jablky pěstovanými standardním způsobem, jako například v Itálii při dálnicích, kde se v sadech za sezónu aplikuje 25 postřiků, vzájemný rozdíl ve vyzařováních je evidentní. V prvním případě jde o vyzařování zdravé a normální, a ve druhém případě o vyzařování posunuté, ochuzené a nezdravé.

Říká se, že ve zdravém těle zdravý duch. Pokud konzumujeme ovoce v poctivé biokvalitě, do naší soustavy tělesného vyzařování přijímáme vyzařování povzbuzující a zdravé, které podporuje zdraví našeho těla. Tím se našemu duchu, nacházejícímu se v těle dostává přesně takové zdravé tělesné podpory, jakou pro svůj vývoj na zemi potřebuje.

Pokud ale naopak konzumujeme ovoce prošpikováno chemií, jaké se prodává v supermarketech, do své soustavy tělesných vyzařování přijímáme vyzařování nedostatečná a chorobná, která posouvají naše osobní vyzařování mimo normál. Tím se však našemu duchu, nacházejícímu se v těle nedostává takové opory, jakou potřebuje ke svému zdravému pozemskému vývoji a stává se slabým.

A výše zmíněný příklad s jablky není samozřejmě ojedinělý, protože žel, podobným způsobem jsou v současnosti posunuta a zdegenerována vyzařování většiny všech prodávaných potravin.

Pro zajímavost zmiňme ještě jeden příklad. Třeba zátěž vepřového masa antibiotiky. Česká prasata vykazují hodnotu 79,2 mg antibiotik na kilogram živé hmotnosti. Polská 132,2. Belgická 161,1. Německá 204,8. Španělská 242. A maďarská až 245,5 mg antibiotik na kilogram živé hmotnosti.

To však znamená, že tato skutečnost se musí nutně negativním způsobem projevit také na charakteru vyzařování konkrétního vepřového masa, na rozdíl od normálního vyzařování masa prasat odchovaných doma, přirozeně a bez antibiotik.

V dnešní, takzvané moderní době, jsou tedy podobným způsobem posunuty vyzařování všech potravinových produktů, což se po jejich konzumaci nutně projeví i na našem vlastním tělesném vyzařování, které se tím posouvá mimo normál.

Ve zdravém těle zdravý duch! V současnosti ale žel žijeme v době, ve které jakoby se někdo intenzivně snažil o to, aby bylo přirozené a normální tělesné vyzařování lidí posunuté, a aby náš duch, který ho potřebuje, jeho ztrátou ztratil pevnou oporu pod nohama a stal se slabým. Aby se stal nezdravým duchem v nezdravém těle, a tak nemohl splnit své poslání v hmotném světě, kterým je duchovní vzestup.

Neboť náš duch má směřovat k výšinám Ducha! Má se v hmotném světě a ve fyzickém těle zdokonalovat v ctnostech a v rozvíjení dobra, aby po dosažení zralosti mohl opustit hmotnost, vstoupit do věčné říše Ducha a žít tam.

Překonáváním přirozeného odporu hmoty, překonáváním vášní a žádostí těla, formováním materiálního světa do souladu s hodnotami ducha, čili hodnotami spravedlnosti, cti, pomáhající lásky a ušlechtilosti, tím vším posiluje duch člověka sebe sama, ale zároveň tím pozdvihuje také materiální realitu, ve které žije. Tak duchovně roste a dozrává, čímž postupně spěje k nabytí plné zralosti. A ta mu nakonec otevře brány ráje. Brány království nebeského - království Ducha. No a za tímto účelem má mít duch člověka pevnou oporu ve zdravém a normálním vyzařování svého fyzického těla.

Ale pozor! Pokud by bylo vše jak má, pokud by tedy bylo vše úplně ideální, takový stav čistě sám o sobě duchovní vzestup nepodmíní, ani ho nepřivodí. Duchu člověka se tím poskytují pouze ty nejpříznivější podmínky k jeho působení na zemi. Jedině na vážném a zásadním osobním rozhodnutí ducha každého člověka záleží, jestli se jeho životní prioritou opravdu stane duchovní vzestup, nebo zda si za svůj cíl zvolí pouze čistě materialistický způsob existence, s jeho hodnotami, kterými jsou peníze, majetky, konzum a užívání si.

Na chtění a osobním rozhodnutí každého lidského ducha tedy záleží, zda si zvolí pravou cestu vzhůru, k výšinám Ducha, prostřednictvím rozvoje ctností a života v souladu s nimi, nebo si naopak dobrovolně zvolí falešnou cestu dolů, k pevným vazbám pouze na hmotné, prostřednictvím uznávání jedině materiálních hodnot a jedině materialistického způsobu existence.

Prvá cesta je cesta k naplnění skutečného smyslu našeho bytí, završeného vstupem duchovně dokonalé osobnosti do věčné a nehynoucí říše Ducha. Druhá cesta je naopak cestou ke ztrátě vědomého bytí, pevně fixovaného pouze na hmotný svět, který v přirozeném koloběhu směřuje od svého vzniku ke svému zániku.

Dobrou zprávou pro všechny je tedy skutečnost, že duch se svou schopností rozhodovat je v konečném důsledku silnější, než všechny nepříznivé faktory, které se mu snaží zabránit v jeho duchovním vzestupu, a tím v naplnění smyslu jeho bytí.

Vězte proto všichni, že nic nemůže zadržet ducha člověka, který se pevně rozhodl pro svůj osobní vzestup k výšinám! Ano, je sice možné, že mu budou házeny klacky pod nohy, je možné, že mu bude různými způsoby bráněno, ale svým nezlomným a pevným chtěním je schopen zdolat všechny překážky. I navzdory ním je schopen myslet, jednat a žít v souladu s hodnotami spravedlnosti, cti, dobra, pomáhající lásky a ušlechtilosti, čím bude duchovně růst, dozrávat a tím se přibližovat ke konečnému cíli své cesty a k vítěznému završení vlastního bytí - k zlatým branám věčného království nebeského.

Samozřejmě, že pokud by duchu člověka na zemi při jeho velkém snažení napomáhaly zdravá a plnohodnotná vyzařování jeho fyzického těla, bylo by to úplně ideální. Byla by to podpora, kterou duch člověka ve svém těle má normálně mít, a proto je opravdu potřené, abychom se mu to snažili poskytnout v maximální možné míře. A to svou snahou o zdravé stravování, zdravý tělesný pohyb, i zdravý a přirozený životní styl.

Ale zároveň je třeba vědět, že i kdybychom toto všechno měli, duchovní vzestup nám to samo o sobě nepřivodí. Třeba vědět, že duchovní vzestup směrem k výšinám zůstává vyhrazen pouze rozhodnutí ducha, který kdyby měl všechna příznivá tělesná záření, letěl by vzhůru rychle, jako vystřelený šíp.

Ale pokud nemá všechna záření příznivá, což v dnešní době skoro ani není možné, nezlomnost síly ducha dokáže prolomit i tyto překážky a zahájit pokrok směrem nahoru. Bude to cesta možná delší, než by byla při příznivých zářeních. Bude to cesta možná bolestná a trnitá, ale náš duch je na ní nakonec schopný dojít až k vítězství.

Pamatujme tedy, že ani ty nejlepší podmínky sami o sobě nepostačí, aby člověk zahájil vlastní duchovní vzestup, pokud se on sám tak nerozhodne. Pamatujme ale také, že ani ty nejtěžší podmínky nedokážou zabránit vzestupu ducha, který se s plnou vážností pro vlastní duchovní vzestup pevně rozhodl.

Kdo tedy chce duchovně pokročit, měl by se, znalý všech těchto skutečností, usilovat žít tak, a poskytnout vlastnímu tělu takovou potravu, aby se jeho vyzařování co nejvíce přibližovalo k normálu, a tím se stalo zdravou oporou ducha, směřujícího k výšinám.


kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 19.11.2018 17:18:18

Výsostně praktické důsledky dodržování mravnosti pro život

Podle názoru mnoha ateistů a materialistů je mravnost pouze nějakým abstraktním pojmem, bez reálného dopadu na praktický život. Je to podle nich jen prázdný pojem, který má význam pouze pro lidi, zabývajícími se takovými zbytečnostmi, jako je duchovno.

Vždyť přece podnikat se dá i bez mravnosti! Vydělávat hodně peněz se dá i bez mravnosti! A bez mravnosti se dá stát také všeobecně společensky uznávanou osobností. Na všechno toto a na mnohé jiné věci v současnosti mravnost vůbec netřeba. Právě naopak! Mravnost a morálka často pouze překážejí! Pouze zbytečně svazují ruce a v dnešní době ostrých loktů znemožňují být dostatečně flexibilním.

Ale pozor! Blahobyt, ekonomický růst a finanční prospěch je jedna věc, ovšem nejobyčejnější, ušlechtilá lidskost je druhá věc. Ve skutečnosti totiž platí, že čím více se přibližujeme k ideálu čistoty v podobě mravnosti, tím více jsme lidmi. A naopak, čím více se vzdalujeme od ideálu čistoty v podobě mravnosti, tím méně jsme lidmi. Čím více se snažíme o mravnost, tím více je společnost lidsky hodnotnější a čím více se vzdalujeme od mravnosti, tím více je společnost lidsky znehodnocena.

Mravnost a nemravnost mají například přímý vliv na kvalitu nové, přicházející mladé generace. Tuto kvalitu totiž přímo ovlivňuje vnitřní postoj lidí při početí. Neboť je obrovský rozdíl, pokud je nový lidský jedinec počat při snaze alespoň o určitou míru čistoty a ušlechtilosti nitra, nebo pokud jde o početí jen v nízké, smyslové vášni. Jde o dva různé vnitřní přístupy se dvěma různými reálnými výstupy. Neboť jak se říká, když dva dělají totéž, nemusí to být vždy totéž. Lidé jsou totiž schopni dávat svým rozdílným vnitřním přístupem stejným věcem úplně jinou kvalitu.

Vezměme si například dva lékaře. Oba léčí, ale každý z nich s jiným vnitřním postojem. Cílem jednoho je pomoc bližním v jejich utrpení a cílem druhého jsou hlavně peníze a osobní prospěch. No a tento rozdílný vnitřní přístup se pak musí nutně patřičným způsobem projevit také navenek ve vztahu k pacientům.

V evangeliích je psáno: "Dva budou spolu pracovat na poli. Jeden bude vzat a druhý zanechán. Dva budou ležet spolu v jedné posteli. Jeden bude vzat a druhý zanechán." Čili činnost stejná, ale něco, na základě čehož dojde k selekci, je tu přece jen rozdílné. Co? No přece vnitřní postoj! A tento úplně jiný vnitřní postoj pak nevyhnutelně dává navenek stejným věcem úplně jiný kvalitativní rozměr. A toto platí bezezbytku také při početí.

Jak již tedy bylo zmíněno, je diametrální rozdíl při početí ve snaze o určitou vnitřní a vnější mravnost, a při početí v nízkých pudech a v smyslnosti. Každé z nich formuje jinou kvalitu. Při snaze o mravnost kvalitu lidsky vysokou a při pudovosti kvalitu lidsky mnohem nižší. A tento prvotní, určující faktor už pak nelze změnit ani tou nejlepší výchovou.

Snaha o mravnost a ušlechtilost vnitřního života je ale důležitá nejen při plození, ale také během celého těhotenství. Neboť tělesné početí je jedna věc a vstup duše do nového, formujícího se těla je druhá věc. No a právě kvalitou svého vnitřního života během těhotenství budoucí matka vysloveně určuje, do jaké míry osobnostně a lidsky hodnotná duše dostane prostřednictvím ní možnost zrodit se na zemi.

Jak tedy vidět, mravnost má přímý vliv na pozvednutí celkové hodnoty národa, prostřednictvím mravně mnohem kvalitnější, nové mladé generace. Neboť mravnost může plodit a přinášet jen mravnost, zatímco nemravnost může plodit a přinášet pouze nemravnost. A tento jednoduchý princip platí ve vztahu ke zcela všem věcem kolem nás, kterým můžeme dát svým novým, mnohem mravnějším vnitřním postojem úplně jiný, daleko vyšší rozměr, než je tomu v současnosti.

Neboť žel dnes žijeme v realitě, která je jen zákonitou vnější manifestací našeho vlastního nemravného a málo ušlechtilého vnitřního života. A proto se v současnosti i navenek doslova potápíme v oceánu nejrozličnější nečistoty a nemravnosti, která na nás doléhá ze všech stran. Z filmů, z divadel, z časopisů, z literatury, z internetu, z výtvarných děl, z módy, nebo z reklamy. Je toho tolik, že pro většinu se šířící nemravnost stává normou a nekriticky se podvolují jejímu působení, což samozřejmě ještě více degraduje jejich vnitřní život a celou jejich osobnost.

Žádný člověk však není tomuto masivnímu vnějšímu a zákeřnému vnitřnímu působení nemravnosti vydán jen tak napospas. V srdci každého z nás, v nejskrytějších zákoutích naší osobnosti se totiž nachází neomylný barometr pro ostré rozlišení toho, co je dobré, od toho, co je špatné. Barometr pro rozlišení zla, které se za dobro pouze skrývá. Barometr pro odlišení toho, co je mravní a co už nemravné.

No a tím barometrem ve vztahu k mravnosti je náš stud. Náš stud, jako nedílná součást našeho svědomí. Náš stud, jako bariéra, která nás má chránit před upadnutím do neřesti.

Ale žel, toto zdravé cítění studu je v dnešní době všeobecné nemravnosti v lidech od malička programově ubíjeno. Stud je dnes vysmíván a zpochybňován. Je považován za cosi nemoderní a prožité.

Moderní člověk dneška má být přece člověkem bez jakékoliv pruderie a bigotnosti. Moderní člověk dneška má být přece otevřený všemu novému, co přichází. A tak se tedy tento moderní, ale žel hlubším způsobem neuvažující člověk oddává bez zábran téměř každé nemravnosti a slepě šlape po svém stude.

Nemravnost, která by ještě v nedávné minulosti způsobovala pobouření se dnes stává normou. Prostřednictvím různého pseudoumění a pseudokultury působí rozkladně na společnost a vyvolává její stále větší mravní rozvrat.

No a v tomto obrovském tlaku nemravnosti se mnozí mladí, ale také starší, ještě zdravě cítící lidé dostávají do rozporu sami se sebou.

Jde totiž o lidi, kteří ještě vyciťují hlas svého svědomí a tedy i hlas svého studu. A v jejich světle nahlížejí mnohé kolem sebe jako na nesprávné a nemravné. Ale okolní svět jich neustále a neúnavně přesvědčuje o opaku, až se nakonec stává, že tito lidé začnou o sobě pochybovat.

Začnou uvažovat asi tak, že pokud většina kolem nich vnímá věci jinak, než oni, musí se asi mýlit. No a mnozí nakonec rezignují a připojí se ke všeobecnému trendu přijímání a tolerance všudypřítomné, rozkladné nemravnosti.

Celý tento text může být proto vnímán jako určitá podpora všem takovým, ještě zdravě cítícím lidem, schopným vnímat hlas svého svědomí a svého studu. Měli by totiž vědět, že každý, kdo se řídí hlasem svého svědomí a hlasem svého studu stojí správně, i kdyby celý svět stál proti němu.

Vždyť si jen vzpomeňme na známé podobenství v evangeliích o úzké a široké cestě. Jen úzká cesta mravnosti, morálky a čistého, ušlechtilého vnitřního života, kterou žel dnes nacházejí pouze nemnozí, vede do života a lidské důstojnosti bytí. Cesta obecné nemravnosti a nečistoty vnitřního života, podobného hnojišti, je cestou postupné degenerace osobnosti a směřuje do zatracení duše.

Jedině člověk, který naslouchá hlasu svého svědomí a svého studu ve vnímání toho, co je mravní, je budujícím a zdravým článkem každé společnosti. Je stavebním kamenem, který drží společnost, ale i celý svět před absolutním zhroucením. Kdyby totiž nebylo na zemi takovýchto lidí, stala by se už jenom jedním velkým, odporným močálem nemravnosti. Stala by se jednou velkou Sodomou a Gomorou, která by pro svou absolutní zkaženost ztratila morální oprávnění pro další existenci. Neboť v tomto stvoření je podporován pouze takový život a takové bytí, které se trvale usiluje o mravnost. Vše ostatní, čemu mravnost chybí, je zákony univerza postupně směrováno k úpadku, a nakonec k absolutní ztrátě vlastního bytí, které ztrátou úsilí o mravnost ztratilo své opodstatnění.

Neboť Stvořitel našeho univerza je nejčistší Čistotou! A proto jedině to, co usiluje o čistou v podobě mravnosti má jeho trvalé požehnání. Vše ostatní může trvat jen dočasně a pak to přece jen nakonec padne. A tento pád bude veliký!

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 12.11.2018 18:06:51

Něco zásadního o Stvořiteli, určeno ateistům

Milí ateisté, materialisté a všichni ostatní, kteří se z jakéhokoliv důvodu stavíte proti existenci Stvořitele víte, proč nejste schopni ho vnímat? Víte, proč se domníváte že neexistuje, a své mylné domněnky se tak vehementně držíte? Tento text vám dá odpověď.

Pochopení se skrývá v poznání principu klasického rozhlasového vysílání. Existuje mnoho různých typů rádií, která vysílají v rozhlasovém éteru na různých vlnových délkách. Nebo jinak řečeno, na rozličných frekvencích. Kdo chce poslouchat rádio dle vlastního výběru, musí vlastnit rozhlasový přijímač a na něm si naladit příslušnou frekvenci. Pokud bude mít čistý příjem a rozhlasový signál mu nebude nic rušit, může pak nerušeně poslouchat vysílání zvolené rozhlasové stanice.

No a tento jistý princip funguje také ve vztahu ke Stvořiteli, jehož jsoucnost vyzařuje, nebo vzhledem k našemu příkladu o rozhlase vysílá na zcela konkrétní a specifické frekvenci. Každý, kdo chce zachytit jeho vyzařování, nebo vysílání, se prostě musí naladit na stejnou vlnovou délku. To však ale zároveň znamená, že každý jedinec, který není schopen, nebo ochoten naladit se na odpovídající frekvenci, nemůže v žádném případě jeho vysílání zachytit.

A přesně toto je případ materialistů a ateistů, jejichž osobnost je vnitřně naladěna na úplně jiné frekvence, než je frekvence vysílání Stvořitele. Proto zcela logicky jeho vysílání nezachytávají.

Avšak na základě toho, že jsou oni sami neschopní správně se naladit nelogicky tvrdí, že žádný Stvořitel neexistuje. Neboť oni prý nikdy žádného Stvořitele neviděli, ani neslyšeli. Nechtějí totiž pochopit, že hlavní příčina spočívá v nich samotných. V jejich osobní neschopnosti naladění se na odpovídající frekvenci přesně tak, jak je tomu při rozhlasovém vysílání. A proto jsou přesvědčenými ateisty a materialisty.

Taková je realita, ale abychom neskončili pouze při jejím konstatování ukažme si, jakým způsobem by se mohli tito materialističtí a ateističtí lidé dokázat naladit na odpovídající vlnovou délku a zachytit vyzařování jsoucnosti Stvořitele, na základě čeho by sami v sobě poznali, že skutečně existuje.

Absolutně prvním a zásadním krokem je vůbec připuštění reality existence Stvořitele. Neboť pokud například pro porovnání již v zásadě nevěříme, že existuje nějaký český rozhlas s velkým množstvím pracovníků, který vysílá čtyřiadvacet hodin denně, pak si ani nekoupíme rozhlasový přijímač. Pak se ani nenaladíme na frekvenci českého rozhlasu a proto si nikdy v životě žádné jeho vysílané nevyslechneme.

Absolutně první podmínkou je tedy připuštění možnosti, že Stvořitel existuje. A když už tedy tuto možnost v zásadě striktně neodmítáme, druhou podmínkou je pořízení rozhlasového přijímače.

S tím si však nemusíme dělat starosti, protože oním přijímačem je naše vlastní osobnost. Jsme jím my samotní, konkrétně naše vědomí. A protože tento druh rozhlasového přijímače vlastní automaticky každý z nás, zbývá už jenom jeho naladění na odpovídající vlnovou délku. Jeho naladění na odpovídající frekvenci.

Zde je však trochu rozdíl, protože ovladačem rozhlasového přijímače dokážeme naladit požadované vysílání okamžitě, zatímco naladění naší osobnosti na frekvenci vyzařování Stvořitele je proces poněkud dlouhodobější. Spočívá v pochopení, že Stvořitel představuje určitou kvalitu a tato kvalita tvoří také podstatu jeho vyzařování. Stvořitel zastřešuje nejvyšší kvalitu dobra, lásky, spravedlnosti, čisté ušlechtilosti a všech ostatních vysokých a vznešených ctností, jako je čestnost, nezištnost, skromnost, lidskost, a tak dále, a tak dále. Všechny tyto a jim podobné prvky tvoří podstatu vyzařování Nejvyššího a jsou od něj směrem ven neustále vysílány do celého stvoření.

No a každý, kdo se chce naladit na tuto frekvenci a zachytit toto vysílání, musí začít ladit svůj přijímač, čili svou osobnost a své vědomí do souladu s principy dobra, spravedlnosti, pomáhající lásky a čisté ušlechtilosti. A čím více se bude člověk vnitřně stávat právě takovým, tím jasněji a čistěji bude zachycovat "rozhlasový signál" vysílání Stvořitele do stvoření.

Na samém začátku, když naše osobnost stojí ještě mimo základních principů vyzařování Stvořitele, zmíněných výše, budeme nutně zachycovat pouze šum přesně stejně, jako když ladíme rozhlasový přijímač a nemůžeme na něm nic chytit. Pokud nás to ale neodradí a svou osobnost a své vědomí budeme dále postupně ladit do souladu se zásadami vyzařování Stvořitele, začneme v "rozhlasovém éteru" něco zachytávat. Bude to sice zpočátku jen slabé a nejasné, budou to jen nejasné záblesky a slabé tušení, ale pokud neustaneme ve svém úsilí o dosažení osobní ušlechtilosti, bude se náš rádiový signál stávat stále jasnějším a silnějším.

Znamená to tedy, že úměrně s růstem dobra, spravedlnosti, lásky a ušlechtilé čistoty v člověku roste také jeho schopnost zachycovat vysílání, nebo vyzařování všeobsáhlého principu Dobra, Spravedlnosti, Lásky a nejvznešenější ušlechtilosti Stvořitele. No a lidsky dokonalý jedinec, skutečně pevně stojící v těchto principech zachycuje již jen čistý a jasný signál. Jasně vnímá vyzařování a jsoucnost Nejvyššího, protože se dokázal ve strukturách své osobnosti a svého vědomí dokonale naladit na frekvenci jeho vysílání. Pro takového člověka jsou pak směšná, ale zároveň také smutná všechna tvrzení nevědomých, že Stvořitel neexistuje, protože on přece jasně vnímá jeho vyzařování. Asi tak, jako každý z nás jasně slyší vysílání českého rozhlasu, když na něj správně naladil svůj rozhlasový přijímač.

Lidé, žijící na zemi jsou jako rozhlasové přijímače, které jsou v současnosti naladěny na různé rozhlasové stanice. Charakter jejich osobnosti, charakter jejich vědomí, jejich myšlení a jejich hodnoty představují frekvenci, která určuje, o jaké konkrétní rozhlasové stanice jde. Nejvíce lidí dneška poslouchá rozhlasovou stanici "Peníze", protože právě na její frekvencí se pohybuje jejich myšlení, vědomí, vnímání světa a žebříček hodnot. Další nejposlouchanější rozhlasovou stanicí je rádio "Užívání si", na jehož vlnových délkách se také pohybuje obrovské množství lidí. A mezi další poslouchané rozhlasové stanice patří rádio "Smyslové požitky", rádio "Majetek", rádio "Kariéra", rádio "Materialismus", rádio "Osobní prospěch", rádio "Zisk", rádio "Konzumní způsob života" a mnohé jiné, podobné vysílače. Lidé je poslouchají, protože právě na jejich vlnové délce jsou oni sami hodnotově a osobnostně vnitřně naladěni.

A mnozí věrní posluchači všech výše zmíněných rádií jsou ateisty a materialisty, kteří tvrdí, že žádné rádio "Stvořitel" neexistuje.

Milí zbloudění přátelé, neexistuje, protože jste naladěni na úplně jiných frekvencích a na zcela jiných vlnových délkách. Kdybyste se však dokázali vnitřně hodnotově přeladit na frekvence rádia "Stvořitel", zcela určitě byste také vy zachytili jeho vysílání přesně tak, jak v současnosti zachycujete a posloucháte mnohá jiná, mnohem podřadnější rádia.

Vše je v rukou člověka. Pouze on sám svým hodnotovým zaměřením a charakterem svého myšlení určuje frekvenci, na základě které bude k němu proudit vždy určitý druh vysílání, nebo záření. Existují frekvence nízké a frekvence vysoké. A existuje také frekvence nejvyšší, kterou je Stvořitel.

Kdo však není schopen se na ni naladit, nebo se na ni naladit nechce, ten ať raději mlčí, protože svýma slovy o neexistenci Stvořitele dává jasné svědectví o vlastní hodnotové nedostatečnosti, která jedině jemu samému osobně znemožňuje navázat spojení s vyzařováním Nejvyššího, a tak se přesvědčit, že skutečně existuje.

PS. Tento text je zároveň také odpovědí na to, proč Stvořitele nelze nalézt čistě rozumem, ani vědeckým bádáním tak, že se staneme vzdělanými lidmi, nebo erudovanými vědci. Stvořitele lze hledat a najít pouze morálně a mravně tak, že se staneme morálními a mravními lidmi. Jedině toto nám může otevřít brány k poznání Boha.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 06.11.2018 16:59:51

Kolik máme pozemských životů? Hodně? Nebo jenom jediný?

Védy, hinduismus, nebo buddhismus jsou toho názoru, že člověk se rodí ve hmotné úrovni univerza nespočet krát a během každého svého pozemského života prožívá radost i utrpení. Během mnoha životů prožívá bídu, hlad, strach, bolest, smutek, úzkost, vnitřní nenaplnění a mnoho jiného. A to se opakuje při každém jeho zrození v různé míře, až nakonec člověk zatouží uniknout z tohoto, neustále se opakujícího koloběhu.

A tato jeho touha se stává prvním krokem na cestě duchovního vzestupu. Na cestě postupného odpoutávání se od hmoty, od svých hmotných tužeb a žádostí, i od svých různých chyb a nectností. Člověk začíná stále vědoměji usilovat o dobro, spravedlnost, čestnost, ušlechtilost i o čistotu. Tím se stává stále více duchovním. Až konečně ve svém maximálním zušlechtění dokáže opustit hmotný svět a vstoupit do říše ducha, kde vládne jenom štěstí, harmonie a mír, a kde není žádného utrpení, jako v hmotných životech na Zemi.
Všechna východní náboženství jsou svorně přesvědčena, že každý z nás má k dispozici nekonečné dlouhé časové období, ve kterém může procitnout a přehlédnout nedostatečnost pozemského života s jeho ustavičným střídáním radosti a utrpení. Že má nekonečné časové období na rozvázání všech svých hmotných vazeb a povznesení se do říše Ducha. A kdyby snad tento jeho osobní proces duchovního zrání přesáhl trvání životnosti naší planety, budou lidé pokračovat ve svém vývoji na dalších planetách ve vesmíru.

Běžný člověk se tedy podle východních učení neustále pohybuje ve hmotném světě. Převážnou většinu svého bytí tráví jako duše v jeho jemnější části a z této jemné hmotnosti se čas od času rodí do hmotnosti nejhrubší, čili do fyzického těla. Když zemře, odkládá své tělo a odchází jako duše do jemnohmotnosti, aby se z ní opět po nějakém čase zase zrodil na Zemi.

A takto to jde bez konce, přičemž člověk na základě zákona karmy, nebo jinak řečeno, na základě zákona zpětného působení trpí za zlo, které způsobuje a zakouší radost, jako ovoce dobra, které učinil.

Ať se již nachází v jemnohmotnosti, nebo v hrubohmotnosti, zákon zpětného působení na něj všude dopadá takovým způsobem, že zlo odměňuje zlem a dobro dobrem. Tím je člověk reálným prožíváním vlastního bytí naváděn na cestu dobra. Na cestu ušlechtilosti a rozvíjení ctností, čímž postupně, zcela samovolně zahajuje svůj duchovní vzestup do říše trvalého štěstí, radosti a míru - do království nebeského. Z hlediska východních náboženství je tedy čas, kdy člověk dospěje ve svém vývoji až sem absolutně neomezen.

V protikladu s tímto názorem je tu ale názor křesťanů a ti mluví jen o jednom jediném životě. Na základě toho, jakým způsobem ho člověk na Zemi prožije, půjde buď do ráje, nebo do pekla. Buď do království nebeského, nebo do věčného zatracení.

Pokud byl člověk dobrý, ale má přece jen ještě chyby, stráví sice nějaký čas v takzvaném očistci, ale v zásadě ho očekává království nebeské. Křesťanství tedy, na rozdíl od východních učení, sází vše na jeden jediný pozemský život, který je proto naprosto rozhodující.

Kde se ale nachází skutečná pravda? Máme neomezené množství pokusů, nebo máme jen jeden jediný pokus?

Přesně tak, jako v mnoha jiných věcech, je skutečná pravda pravdou zlaté střední cesty. Znamená to tedy, že pravdu nemá ani jedna, ani druhá strana. Nebo jinak řečeno, každá z obou stran má jenom část pravdy, přičemž skutečná pravda se nachází kdesi uprostřed.

Východní učení se mýlí v jedné důležité věci. Z hlediska časového omezení trvání hmotného světa, to jest jeho konečnosti a zániku není možné, abychom měli k dispozici nekonečný počet životů a nekonečný čas na to, abychom duchovně dozráli. Žádná transmigrace na jiné planety a do jiných částí stvoření není možná. Náš osud, jako lidských bytostí, je nerozlučně spojen jedině s naší částí univerza, nazývanou Efezus.

Zde máme růst a vyvíjet se. Zde má dozrávat náš duch prostřednictvím nabývání ctností, prostřednictvím konání dobra a prostřednictvím zbavování se chyb a nectností.

My lidé jsme cosi jako zrnka obilí. Jako zrnka ducha, zasazené do půdy hmotné světové části Efezus, v níž máme růst jako obilí a přinést úrodu. Úrodu plného rozvinutí naší osobnosti, úrodu dobra, ctností a ušlechtilosti, za což budeme moci být po sklizni posledního soudu povzneseni do Pánovy sýpky království nebeského.

Kdo tedy do žně, čili do posledního soudu, to jest do zániku hmotného světa stihne odpovídajícím způsobem dozrát, toho zralá duchovní osobnost vstoupí do království nebeského.

Kdo však do žně, čili do posledního soudu nestihne odpovídajícím způsobem dozrát, toho nezralá osobnost bude naopak ponechána hmotě a její nezvratnému osudu. A tím je zánik všeho, co je hmotné.

Přesně tak, jak je zrno neoddělitelně spojeno s půdou, do které je zaseto, v níž musí vyrůst, dozrát a přinést úrodu, přesně tak jsme také my lidé, jako drobná zrnka ducha neoddělitelně spojení s osudem hmotné části Efezus.

Zrnko, které z nějakých důvodů včas nedozraje, nemůže být přesazeno na jiné pole, aby tam pokračovalo ve svém dozrávání. A přesně tak není možná ani žádná transmigrace lidských duší ze světové části Efezus do jiných světových částí tohoto obrovského univerza, kde by pokračovali ve vlastním duchovním dozrávání.

Proto není náš duchovní vývoj v hmotnosti neomezen, ale naopak, časově omezen, jak se o tom tak často mluví v evangeliích. Jednou tedy v naší části hmotnosti nevyhnutelně dospějeme k časové hranici, na níž budou ostrým řezem oddělení ti, co jsou dobří a ušlechtilí do takové míry, že mohou ve svém vývoji pokračovat směrem k branám království nebeského od těch, co zůstali z vlastní viny duchovně nezralými . Před nimi se naopak brána ke království nebeskému pevně uzavře, protože kvůli požitkům hmoty zanedbali svůj duchovní vývoj. Tím promeškali drahocenný čas svého pobytu ve hmotném světě, do kterého přišli jedině proto, aby včas dozráli a povznesli se do říše Světla.

Buďme si proto dobře vědomými toho, že nikdo z nás nemá neomezený čas a nekonečné množství životů na to, aby duchovně dozrál a mohl být povznesený z hmotnosti do věčné říše ducha.

A teď se podívejme na to, v čem se zase mýlí křesťané. Ti jak víme tvrdí, že máme k dispozici jeden jediný život a v něm musíme završit celý svůj duchovní vývoj. Pokud to zvládneme, půjdeme do ráje a pokud to nezvládneme, půjdeme do zatracení.

Tento křesťanský názor je ale chybný, protože prostě není možné, aby každý člověk splnil vysoká kritéria pro vstup do království nebeského během jediného pozemského života. Tento omyl je důsledkem rozhodnutí křesťanských duchovních elit. Ty na pátém vatikánském koncilu v Konstantinopoli odhlasovali, že opětovná vtělení lidské duše z takzvaného druhého světa, nebo z jemnohmotné úrovně na Zemi již nebude oficiální křesťanská církev nadále akceptovat. Na a z tohoto důvodu pak zcela logicky vyplynulo, že celý duchovní vývoj člověka musí probíhat pouze v jediném pozemském životu.

To je ale absolutní nesmysl! My lidé, jak již bylo řečeno, prožíváme většinu svého bytí v jemnohmotném světě, odkud se z času na čas rodíme do hmotnosti. Účelem našeho bytí v jemnohmotnosti, ale také na Zemi je rozvíjení zralosti ducha prostřednictvím dobra, ušlechtilosti a ctností. Na Zemi, v pozemském životě máme žít tak, abychom vždy po naší fyzické smrti mohli postoupit do mnohem vyšší jemnohmotné úrovně, než byl ta, ze které jsme sem do hmotnosti přišli. Tímto způsobem můžeme stoupat do stále vyšších a vyšších jemnohmotných úrovní. Tak se budeme dostávat stále výše, do blízkosti království nebeského, až konečně ve svém maximálním lidském zušlechtění budeme schopni opustit jemnohmotnost a vstoupit do říše ducha, jako zralé osobnosti, schopné konat už jen dobro a zohledňovat už jen Vůli Nejvyššího. Potom opustíme hmotnost a přestaneme se rodit na Zemi, protože už budeme žít ve věčné radosti království nebeského.

Taková je pravda o člověku, o jeho životě ve stvoření, i o smyslu jeho bytí. Taková je pravda o druhém světě, o našich pozemských zrozeních, i o království nebeském.

Zbývá pouze na nás, zda ji budeme akceptovat a v souladu s ní si hodnotově uspořádáme celý svůj život. Zbývá pouze na nás, zda se vše toto rozhodneme nebrat v úvahu a žít v zaměření pouze na hmotné. Zbývá pouze na nás, zda se rozhodneme svázat svůj vlastní osud pouze s osudem hmoty naší světové části, která kdysi vznikla a která pomalu směřuje ke svému zániku. Její zánik však bude pak také našim zánikem, protože jsme se nedokázali včas odpoutat od hmoty a povznést ve svém maximálním duchovním zušlechtění do věčné říše království nebeského, nacházejícího se v bezpečí, vysoko nad všemi hmotnými světy.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 31.10.2018 17:56:44

Láska k Pánu povznáší! Láska ke hmotě ubíjí!

Malým je ten, kdo zná jenom malé cíle! Velikost našich cílů a ideálů nás dělá velkými a naopak, malost našich cílů a ideálů nás dělá malými. Člověk totiž formuje sebe sama, ale také své okolí do podoby toho, jaké vysoké, nebo naopak nízké jsou jeho ideály.

Pokud tedy člověk věří pouze hmotě a pouze ve hmotu, formuje sám sebe i své okolí do podoby života, jaký žijeme v současnosti. Do podoby života plného závisti, nenávisti, bezohlednosti, podvodu, chamtivosti, nečestnosti, zištnosti, nespravedlnosti, nemravnosti, zkaženosti, zvrhlosti, duševní plytkosti, a tak dále, a tak dále.

Pokud by ale člověk skutečně věřil ve Stvořitele jako v nejvyšší Ušlechtilost a uctíval by ho ušlechtilostí vlastního bytí, už dávno bychom žili život naplněný spravedlností, čestností, ohleduplností, lidskostí, nezištností, mravností a harmonií.

Žel, pro moderní lidi dneška víra ve Stvořitele mnoho neznamená. Přesněji řečeno, neznamená pro ně téměř nic. Vůbec netuší, jak by ho měli milovat a je jim to v podstatě ukradeno. Láska celé jejich osobnosti totiž patří něčemu jinému. A sice hmotě! Tu milují, tu uctívají a té se klanějí!

Do všeho současného materialistického bláznovství však znějí Kristova slova, hovořící o tom, co je ve skutečnosti pro každého člověka nejdůležitější: "Miluj Hospodina, celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou".

Dnešní člověk si však s těmito slovy neví rady. Neví co znamenají a neví, jak je zrealizovat.

Ale v konečném důsledku je přece jen určitým způsobem chápe a rozumí jim! A to právě prostřednictvím svého, materialismem pokřiveného odrazu, který tak důvěrně známe a ve svých životech naplňujeme. Pokřivený, materialistický odraz výše zmíněných Kristových slov totiž zní: „Miluj pouze hmotu a všechny její požitky! A to celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou duší a celou svou silou.“ Tomuto už všichni dokonale rozumějí! Právě podle tohoto totiž uvažují a jednají, a podle tohoto si zařídili celý svůj život.

Jen se podívejme na současného materialistu, který má rád život a má rád všechny nepřeberné možnosti, které mu nabízí. Jeho dny jsou naplněny prací, ale také mnoha požitky, které si penězi za svou práci dokáže zajistit. Toto absolutně pohlcuje a zaměstnává celý jeho vnitřní život, a samozřejmě i ten vnější. Všechno toto je však pouze hmota, kterou dotyčný člověk takovýmto způsobem bezvýhradně miluje.

Co je však více? Stvoření, nebo Ten, co ho stvořil? Zformované nebo Ten, co všechno zformoval?

Co je dominantnější? Co je podstatnější? Co je hodné větší pozornosti? Co je hodné větší úcty a lásky?

Náš zájem, naše pozornost a naše snažení mohou patřit i materii, ale mnohem větší zájem a mnohem větší pozornost by měla patřit Tomu, kdo stojí nad materií.

Můžeme mít rádi život ve hmotnosti se všemi jeho radostmi a možnostmi, ale mnohem více máme mít rádi samotného Tvůrce a udržovatele tohoto života.

Stvořitel a věci jím stvořené jsou totiž dva základní prvky bytí, avšak nesmírná tragédie a nesmírná malost lidí spočívá v tom, že tuto elementární dvojrozměrnost života zredukovali pouze na jeho materiální část.

Materiální realita byla vytržena z velkého, celkového kontextu bytí. Lidé se omezili pouze na hmotné a takovýmto způsobem se oni sami stali omezenými. Omezenými hodnotově i osobnostně! Omezenými lidsky i duchovně! A ve svém omezeném vnímání reality nutně vytvářejí věci tomu odpovídající. Věci, a dokonce i myšlenky pouze materialisticky omezené a zploštělé. No a tento, námi úzce omezený svět, se nám stal realitou, v níž žijeme.

Ale lidé jsou ve své nejvnitřnější podstatě jako ptáci, jejichž křídly je rozměr úcty a lásky vůči Stvořiteli. Jelikož jsme však svá křídla přestali používat, zakrněla nám a my jsme ztratili svou přirozenou schopnost létat. Pohybujeme se proto už jen po zemi a svět výšin, přístupný pouze volnému letu nám zůstává nepřístupný. Tak nepřístupný, že jsme už dokonce ztratili i víru, že něco takového vůbec existovalo a existuje.

Jedině láska a úcta ke Stvořiteli nám totiž může dát nadhled nad hmotou. Může povznést naši mysl, naše vědomí i naši duši k výšinám, odkud už hmotu nelze vnímat jako něco dominantní, ale jen jako něco podružné. Jako něco, co můžeme a máme plnými doušky využívat, ale naši mysl, naše vědomí a naši duši to nesmí nikdy plně ovládnout.

Pokud ale lidská bytost ztratí úctu a lásku ke Stvořiteli, ztrácí tím zároveň také patřičný nadhled nad hmotou. A to hmotné ji pak plně pohltí a zotročí. A to až do takové míry, že člověk nakonec uvěří, že nic jiného neexistuje. Že hmota a její požitky jsou vším a na ničem jiném nezáleží. Že duchovno a existence Stvořitele je jen fantazie a výmysl.

Náš svět učinil z nepatrnosti hmoty velikost a ze skutečné velikosti, stojící nad hmotou pohádku a nesmysl. A v tomto tragickém hodnotovém omylu prožije většina obyvatelstva celý svůj život. Tomu také plně odpovídá jejich lidská, osobnostní a duševní kvalita. Kvalita, kterou si můžeme ukázat na tomto konkrétním příkladu:

Začátkem letošních prázdnin jsem viděl při cestě skupinu asi dvanáctiletých dětí, které se evidentně nudily a čistě z nudy pokřikovaly na okolo procházející cyklisty.

Když se k ním nějaký cyklista blížil, šlo o pokřiky víceméně neutrální, až dobromyslné. Ale čím více se cyklista vzdaloval, tím byla rétorika tvrdší a z dálky za ním zněly ty nejvulgárnější nadávky. Takto se tedy přes prázdniny baví dnešní, zhruba dvanáctileté děti.

Jde o názorný příklad, jasně dokumentující duševní a osobnostní kvality mládeže, narozené dnešním rodičům materialistických hodnot, pro které je jediným náboženstvím pouze hmota a hmotné požitky. A podobným, negativním způsobem se směrem zevnitř navenek projevuje kult zlatého telete materie nejen u dětí a dospívající mládeže, ale také u lidí absolutně všech věkových kategorií.

Nesmírná ubohost, nízkost a malost proto vane z dnešních lidí téměř na každém kroku. Vane ze všech jejich slov a rozhovorů. Je trvale přítomna ve všem jejich životním snažení a ve všech jejich činech. Bije do očí i při jejich zábavě a trávení volného času.

A nemohou na tom nic změnit ani nejmodernější mobily a tablety, ani značkové oblečení, ani nejnovější modely aut, ani atraktivní dovolené a plné peněženky. Neboť i přes vlastnictví všeho tohoto je až zarážející děsivá materialistická ubohost, jakmile lidé otevřou ústa a dají tak nestrannému pozorovateli nahlédnout do svých duší.

A k takové, až lidsky nedůstojné devalvaci a osobnostní degeneraci došlo proto, že celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou duší a celou svou silou milujeme pouze to hmotné a materiální. Místo toho, abychom se stali skutečně lidsky velkými a hodnotnými tím, že celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou budeme milovat jedině Pána a svého Boha.

A to konkrétně tak, že se budeme snažit žít podle jeho Vůle, podle jeho Zákonů a v duchu nejvyšších a nejušlechtilejších ctností. Jedině pro takovéto lidi byl stvořen hmotný svět a jedině takoví lidé budou smět v budoucnu využívat všech jeho darů, možností a radostí.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 09.10.2018 18:30:03

Hmota směřuje k zániku a blíží se poslední soud! Dva pohledy na tuto problematiku

Žijeme ve světě hmoty a vše hmotné jednou zanikne. Týká se to našeho fyzického těla, týká se to zvířat, rostlin, naší planety i celé sluneční soustavy. Tomuto ději není uniknutí! Ale pozor! Jen co se týče hmotné a materiální úrovně! V té duchovní je únik možný! A právě tento únik do bezpečí je nejdůležitějším životním posláním každého z nás! Je nejvyšším smyslem celého našeho bytí!

Poslednímu soudu, spojenému s nevyhnutelným rozkladem hmotného světa tedy neunikne absolutně nikdo z nás, přičemž poslední soud bude představovat nekompromisní hraniční čáru, probíhající napříč všemi lidmi.

Hraniční čáru, rozdělující lidi na dostatečně duchovně zralých, a tím pádem schopných povznést se z hmotného světa do věčného království ducha. A na duchovně nezralých, svázaných prostřednictvím svých chyb, nedostatků, vášní, sklonů, nemravnosti, nebo dogmat s osudem hmotného světa, směřujícího do rozkladu. Nezbytný osud rozkladu hmoty se pak stane osudem každého jednotlivce, takovýmto způsobem s hmotným světem pevně spojeného.

Toto je dění, kterému nemůže uniknout nikdo z nás. A i když mu není možné uniknout, je možné se na něj zodpovědně připravit a zvítězit v něm. Vyjít z něj, jako vítěz a ne jako poražený. Abychom se mohli stát vítězi nad smrtelností hmoty v blížícím se posledním soudu, bylo nám ukázáno, co máme dělat a hlavně, jakými se máme stát, aby se toto neodvratné dění nestalo záhubou naší osobnosti.

Jde o věci, které je třeba stále, byť tisíckrát připomínat, aby se lidé vzpamatovali, duchovně pozvedli a mohli včas povznést do království nebeského, zanechávajíc za sebou všechna nebezpečí hmotných světů, pomalu ale jistě směřujících do svého rozkladu.

Podívejme se proto nyní na dva obrazy posledního soudu, které nám mohou vnést více pochopení a porozumění do této vážné problematiky.

První obraz bude souviset se známým podobenstvím o moudrých a nemoudrých pannách. Je sice důvěrně známé, ale o jeho vztahu k poslednímu soudu se až tak moc nemluví.

Den se schyluje ke konci, pomalu se stmívá a panny čekají na ženicha. Ty moudré si prozíravě vzaly dostatek oleje do svých lamp. Avšak nemoudré panny po čase zjistily, že jim bude olej chybět. Prosí proto moudré panny, aby jim daly ze svého. Ty však říkají, že pokud jim dají olej, nebudou mít nakonec dost ani jedni, ani druzí. Ať raději jdou za prodavači a olej si koupí.

Nemoudré panny tedy odcházejí, ale mezi tím přichází ženich a moudré panny s hořícími lucernami vstupují na jeho svatbu. Dveře se definitivně zavírají a nemoudré panny zůstávají venku.

Toto podobenství nám jasně hovoří o výše zmíněné, dělící čáře v souvislosti s posledním soudem, která vzájemně od sebe oddělí připravených a duchovně zralých od nepřipravených a duchovně nezralých. Připraveni a zralí vstoupí do věčné radosti říše ducha a nepřipravení a nezralí zůstanou uvíznutí ve hmotě, za pevně zavřenou bránou, vedoucí do království nebeského.

Co však je oním plamenem, hořícím v lampách moudrých panen a co je olejem, který tento plamen živí?

Plamenem je duchovní jiskra v nás! Je jím drobné zrnko ducha, které jsme si jako největší poklad přinesli sem do hmotnosti. Aby ale plamen našeho ducha mohl jasně zářit, musí mít dostatek oleje. No a tímto olejem je naše snaha o dobro, spravedlnost a čestnost! Naše snaha o zachovávání čistoty a ušlechtilosti vnitřního života! Naše snaha o poznání Vůle Stvořitele a jeho Zákonů! Naše snaha o naplňování Vůle Nejvyššího v každodenním životě!

Kdo takto činí, bude mít dostatek oleje ve své lampě a plamen jeho ducha bude radostně hořet v očekávání příchodu Ženicha. A Ženich potom všem, ctnostmi zářícím lidským duchům, otevře bránu do svého království nebeského.

Kdo se ale neusiloval o dobro, spravedlnost a čestnost, kdo se nesnažil o zachovávání čistoty a ušlechtilosti vlastního vnitřního života, kdo se neusiloval o poznávání Vůle Nejvyššího a jeho Zákonů, kdo se nesnažil o naplňování Vůle Páně ve svém každodenním životě, ten nemá dostatek oleje ve své lampě a proto plamen jeho ducha pouze slabě bliká. Takový jedinec se nestal ctnostmi zářícím lidským duchem a proto mu nebude dovoleno vstoupit na Ženichovu svatbu. Bude muset zůstat za pevně zavřenýma dveřmi. Bude muset zůstat ve vnější tmě do rozkladu se řítící hmoty, která ho strhne se sebou.

A pojďme k obrazu druhému. Představme si vysokou horu, pokrytou velkým množstvím sněhu. V údolí pod horou žijí lidé a věnují svým námahám, starostem a radostem. Jen málokdo z nich zatouží po tom, aby se někdy dostal na vrchol hory. Přece se však najde pár jedinců, kteří se na tuto cestu vydali.

Po nějakém čase přijde k obyvatelům, žijícím v údolí pod horou, výstražná zpráva o prvním stupni lavinového nebezpečí. Mnohých se zmocní strach a začnou uvažovat, jak by se mohli zachránit, a co konkrétního by mohli udělat, aby se vyhnuli jisté záhubě v případě pádu laviny do údolí.

Ale život jde dál ve svém obvyklém spěchu, což způsobí, že se nakonec výstražná slova o prvním stupni lavinového nebezpečí pomalu s povědomí lidí vytratí.

Po nějaké době ale přichází výstraha druhá, upozorňující na druhý stupeň lavinového nebezpečí. Po tomto druhém varování však lidé paradoxně zůstávají mnohem lhostejněji, než při prvním. Vždyť nakonec k ničemu nedošlo, tak proč se znepokojovat?

No a opět, po delší době přichází k obyvatelům údolí výstraha třetího stupně lavinového nebezpečí. Ta však už zůstává téměř bez povšimnutí, protože jde o hrozbu, která se již vícekrát opakovala, aniž by k něčemu opravdu reálně došlo.

A život jde dál, až jednoho dne je najednou možné slyšet nejprve tichý, ale později strašlivý hukot padající laviny. V té chvíli je už však na všechno pozdě, protože obrovské masy sněhu tříští, ničí a hubí vše, co jim stojí v cestě, až se nakonec svalí do údolí a pohřbí ho pod sebou i se vším živým.

Zásadní otázka zní: mohl se někdo zachránit?

Odpověď: ano mohl! A to ten, kdo začal s časným výstupem na horu a dostal se na její vrchol, kde nikdy žádná lavina nepadá. Jedině tam, na vrcholu hory se totiž nachází bezpečné místo.

V našem případě, ve vztahu k poslednímu soudu to znamená, že jedině ten, kdo ve svém životě dosáhne vrcholu dobra, spravedlnosti, ušlechtilosti a všech ostatních vysokých ctností, jedině ten se nemusí ničeho obávat, když se všechny hmotné světy začnou lavinovitě hroutit samy v sobě.

Kdo se však naopak ve svém životě nesnaží o dosažení lidské dokonalosti, o dosažení lidsky dokonalého ideálu dobra, spravedlnosti, ušlechtilosti a všech ostatních vysokých ctností, nachází se v údolí standardního, každodenního materialistického života. Nachází se v bezprostředním dosahu lavinovitého zhroucení hmoty, která ho musí nutně strhnout se sebou.

Ať je ponecháno na posouzení každého, kde je v současnosti jeho místo. Zda si ještě klidně žije v údolí a nic jiného, než čistě pozemské starosti a radosti ho nezajímají. Nebo, zda již začal se svým výstupem na horu a ve své osobní snaze o dosažení vrcholu dobra, ušlechtilosti a spravedlnosti se nachází ve čtvrtině cesty, v půlce cesty, nebo ve třech čtvrtinách cesty.

Každý ať si ale dobře uvědomí, že absolutně bezpečný může být jen na samotném vrcholu hory, čili na samotném vrcholu lidské dokonalosti, protože kdekoliv pod vrcholem, na jakémkoli stupni jeho nedostatečné lidské dokonalosti a duchovní zralosti ho ještě může zachytit a strhnout lavina, do zániku se řítícího hmotného světa, která ho bude bolestivě vléci se sebou a nakonec ho rozdrtí, zničí a definitivně pohřbí.

O všech těchto věcech nebylo mluveno proto, aby byl v lidech vyvoláván strach, ale proto, aby byla konečná poznána hluboká vážnost bytí člověka v tomto hmotném stvoření. Aby byla každým jednotlivcem včas zahájena cesta k jeho odpoutání se od hmoty a k jeho povznesení se na křídlech ctností a ušlechtilosti do bezpečného přístavu věčné říše Ducha. Do království nebeského, ve kterém není žádné smrti a žádného zániku. Do království nebeského, které je věčné a jasně září vysoko nad hmotou, jako ten největší a nejvznešenější cíl všech lidských duchů.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 01.10.2018 17:10:21

O rozdílu v jednání na Zemi a v království nebeském

Vše, co se dělá na Zemi se dělá jen ke cti lidí, zatímco vše, co se dělá v království nebeském se dělá ke cti Nejvyššího. Vše, co se dělá na Zemi je jen oslavou velikosti člověka. Oslavou jeho důvtipu, rozumu, moci a šikovnosti, zatímco v království nebeském je naopak vše oslavou velikosti Stvořitele. Oslavou jeho spravedlnosti, dokonalosti, moudrosti, vznešenosti a moci.

A teď zkusme společně uvažovat. Člověk je malý a také jeho planeta je malá, protože je jen jednou z bilionů podobných planet v obrovském vesmíru. Lidstvo, s celou jeho planetou je tedy ve skutečnosti velmi nepatrné a nicotné, zatímco Stvořitel tohoto všeho je nesmírně velký.

Pokud se proto za základ a měřítko všeho myšlení a jednání rozhodneme vzít pouze to malé a nepatrné, nemůže být konečným výsledkem nic jiného, než malost. Pokud bychom se ale naopak za měřítko všech věcí rozhodli vzít v úvahu to, co je opravdu velké, výsledkem by nemohlo být nic jiného, než velikost.

A přesně takto je to s lidstvem, které uvěřilo ve vlastní, domnělou velikost, a proto uvízlo v malosti. V malosti vlastního duševního obzoru, vlastního vědomí a vlastního vnímání reality. A v tomto vnitřním stavu pak vytváří a formuje vše kolem sebe.

Zkusme se však zamyslet nad tím, jaké úžasné věci bychom byli schopni vytvářet tehdy, pokud bychom vytvářeli svá díla s vnitřním nasměrováním, podobným tomu v království nebeském. Čili s vnitřním cílem činit všechny věci především ke cti Nejvyššího.

Nebo jinak. Víme, že lidská bytost je nedokonalá. Stvořitel je však bytostí, nebo lépe řečeno, entitou mnohem dokonalejší. Vnitřní orientací lidstva na to, co je nedokonalé, musí zcela logicky vznikat pouze nedokonalost, zatímco vnitřní orientací na to, co je dokonalé, by musela nutně vznikat díla, blížící se k dokonalosti.

Naše vnitřní orientace tedy určuje kvalitu nejen toho, co děláme, ale také samotnou kvalitu naší osobnosti ve strukturách jejího vědomí, myšlení a pohledu na realitu.

Nebo ještě jinak. Člověk je schopen vytvářet a budovat velké věci jedině tehdy, pokud upírá svůj zrak k tomu, co ho vnitřně vysoko přesahuje. To znamená k nějakému ideálu. Pokud ale nemá nic, co by ho vysoce přesahovalo a upírá svůj zrak pouze na iluzi vlastní velikosti, volí si cestu malosti, ba až nízkosti. Cestu nízkosti tvora, jehož vnitřek je navzdory jeho vlastní iluzi velikosti, jejíž marnivě uvěřil, plný nejrůznějších nemravností, nečestností, nespravedlností, bezohledností, chamtivostí, podvodů, lží, agresivity, násilí, touhy po moci a mnohého jiného.

Protože v současném materialistickém světě nemají lidé vysoké a vznešené ideály, a neupírají svůj vnitřní zrak k ničemu vysokému a vznešenému, co by je přesahovalo, uvízli v malosti a nízkosti. Proto je takovým ubohým a hodnotově mimořádně nízkým život kolem nás, ačkoli se tato nesmírná vnitřní ubohost lidstva úspěšně maskuje leskem vědeckého a technického pokroku. Kdo však má oči otevřené, nemůže za všem tímto povrchním leskem nevidět děsivou hloubku současného hodnotového marasmu.

Znamená to tedy, že velikost, nebo malost naší vnitřní hodnotové orientace determinuje velikost, nebo malost naší osobnosti, ale také vnějších poměrů, v nichž na Zemi žijeme.

Mnozí lidé dneška říkají: Já jsem někdo! Já něco znamenám! Já jsem už něco dokázal a ještě dokážu! Člověk se stal vyznavačem modly vlastního "já". Stal se vyznavačem velikosti vlastního ega. A právě to je příčinou vší ubohosti a nízkosti našeho světa. To je příčinou vší bídy, všech válek, vraždění a utrpení. To je příčinou vší bezohlednosti, bezcharakternosti, nespravedlnosti, podvodu, chamtivosti, nečistoty a zvrhlosti. Takový je každodenní život, vytvořený vyznavači kultu vlastního "já".

Avšak nad malým a ubohým lidským "já", nad jeho směšnou iluzí, že "já jsem někdo, já něco znamenám a já něco dokážu", se vznáší ono velké, mocné a vznešené "Já Jsem"!

"Já Jsem, který Jsem! Jedině ze Mě samotného mohlo povstat vše, co existuje! Já Jsem dobro, spravedlnost a ušlechtilá vznešenost, vysoko se vznášející nad vší malostí uctívačů velikosti vlastního já."

Každý z lidí má možnost volby, koho vyznavačem se stane. Zda vyznavačem domnělé velikosti svého malého "já", nebo vyznavačem skutečné velikosti Božího "Já Jsem". A podle volného výběru tohoto našeho vnitřního nasměrování se pak zformuje celá naše osobnost, ale také venkovní poměry kolem nás. Zformují se buď do malosti pozemských poměrů vyznavačů vlastního "já", v jakých žijeme dnes, nebo do nádhery radostného a ušlechtilého tvoření vyznavačů velkého a vznešeného "Já Jsem", jaké vládnou v království nebeském.

Uctívání velkého a vznešeného Božího "Já Jsem" propůjčuje člověku velikost. Povznáší ho ke všem nádherným a ušlechtilým ideálům, které toto velké, vznešené "Já Jsem" zastřešuje.

Uctívání domnělé velikosti vlastního "já" naopak člověka sráží k nízkosti a je příčinou všeho zla, které lidé neváhají provést, jen aby v očích jiných a v očích našeho světa dosáhli těkavé iluze vlastní, pomyslné velikosti.

Co si zvolíme, to budeme mít, a tak se budeme mít! Buď si tedy jako jednotlivci, národy, nebo celé lidstvo zvolíme uctívání vlastního "já" a potom budeme nutně žít v tomu odpovídajících osobních, národních, nebo celosvětových poměrech.

Nebo si naopak, jako jednotlivci, národy, nebo celé lidstvo zvolíme uctívání velkého a vznešeného "Já Jsem", na základě čehož se pak nevyhnutelně začnou měnit naše osobní, národní i celosvětové poměry směrem ke spravedlnosti, lidskosti, vznešenosti a jiným, podobným vysokým ctnostem, které zcela přirozeně generuje uctívání velikosti a vznešenosti Božího "Já Jsem".

Vyberme si tedy a kvalita našich osobních poměrů, poměrů v našem národě i na celém světě se nám stane naší odměnou. Stane se nám odměnou v případě dobrého výběru a trestem v případě nesprávného výběru. Stane se nám totiž vždy jen dokonalým odrazem hodnoty a kvality naší životní orientace, kterou jsme si svobodně vybrali.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 24.09.2018 18:43:18

Nemravnost - zákeřný jed, který otravuje naši osobnost

Nemravnost je jako kapka jedu ve sklenici dobrého vína. A přestože může jít o víno vynikajícího ročníku, přestože může lahodně chutnat, nepatrná kapka jedu v něm nás otráví. A čím víc budeme pít takové víno pro jeho dobrou chuť, tím více si budeme otravovat svůj organismus, až nás to nakonec zabije.

Milí přátelé, ačkoli to vůbec netušíte, i váš vlastní vnitřní život už v dnešní den přijal svou kapku jedu rozkladné nemravnosti, třeba prostřednictvím internetu, prostřednictvím filmů, knih, časopisů, vtipů, řečí, písní, nebo dokonce módy, která dnes letí.

Jed nemravnosti, obsažený v tomto všem se pomalu shromažďuje ve vaší duši, otravuje ji, až ji nakonec úplně otráví. A právě o to jde temnotě, která za tím stojí. Jde jí o strhávání lidských duší do temna a jejich konečný zánik v temnotách.

Ale buďme konkrétní a podívejme se na dvě oblasti života, ve kterých se doslova kupčí s tím pudově nejnižším, co v člověku existuje.

Podívejme se třeba na reklamu. Součástí devadesáti procent veškeré reklamy v televizi, v tisících reklamních letácích v našich schránkách, nebo kdekoliv jinde je atraktivní a spoře oděná žena. Spojení atraktivní a spoře oděné ženy je už snad nedílnou součástí reklamní prezentace každého nového modelu auta, přicházejícího na trh. Jde zde o záměrné a zákeřné podprahové působení na spotřebitele, fungující asi takto:

Téměř obnažená žena evokuje v převážné části mužské populace cosi dráždivé. Cosi nízkým způsobem příjemné a žádoucí. No a prostřednictvím určitého podprahového působení se pak stává pro spotřebitele nevědomky stejně žádoucím také samotný výrobek, který je takovýmto způsobem prezentován. Touha po jednom, a sice po atraktivní, spoře oděné ženě, se spojuje s touhou po druhém, čili po výrobku. Dvě věci se tedy slijí do jedné, čímž se pro spotřebitele stává výrobek žádoucím, a on ani dobře neví proč.

Toto manipulativní zdvojené působení je velmi osvědčené a má pozitivní vliv na zvyšování prodejnosti výrobků. Právě proto je v reklamě masivním způsobem stále využíváno.

Na jedné straně jde tedy o cílenou manipulaci s nejnižšími pudy člověka a s nectností nemravnosti, což zvyšuje prodej, avšak na druhé straně jde o velmi negativní dopad na společnost, protože ji postupně stále více mravně rozkládá a ničí.

Druhou oblastí, kde se cíleně pracuje s nemravností je současná móda. Tvůrci ženské módy, ať už prostřednictvím ženských časopisů, nebo ženských televizních pořadů celkem otevřeně deklarují, že moderní žena dneška má být sexy. Že má být určitým žádoucím sexuálním objektem, který prostřednictvím módy rafinovaně odhaluje všechny vnady tak, aby žena svým vzhledem vyvolávala zájem a pozornost mužů. Aby se pro ně stala ještě více atraktivnější a přitažlivější. Takové jsou současné módní trendy a na takovémto ideovém a filozofickém základě vznikají v dílnách současných módních tvůrců nové módní kolekce.

V konečném důsledku však přece jen záleží na každé jednotlivé ženě, jak se postaví k vlastnímu odívání. Zda se k němu postaví povrchně a bezmyšlenkovitě, ve slepém a nekritickém přijímání současných, mravně zvrácených módních trendů. Nebo naopak, upřednostní oděv mnohem ušlechtilejší a lidsky důstojnější.

Žena totiž pronikavě působí už jen čistě svým vnějším zjevem. A právě tímto svým vnějším zjevem se může stát pro všechny, kteří s ní přicházejí denně do styku buď ukazatelem cesty k pozvednutí společnosti prostřednictvím mravního a ušlechtilého oděvu, nebo naopak, se pro ně může stát ukazatelem cesty k úpadku prostřednictvím oděvu, stávajícího se pro mnohé podnětem k nemravnosti.

Kristus kdysi řekl asi toto: „Jestliže tě ke hříchu nemravnosti svádí tvé oko, vyloupni ho a odhoď daleko od sebe, protože je pro tebe stokrát lepší, když vstoupíš bezoký do věčné radosti království nebeského, jako kdyby si měl s oběma očima upadnout do zatracení své duše.

Pokud tě ke hříchu nemravnosti svádí tvá ruka, utni ji a odhoď daleko od sebe, protože je pro tebe stokrát lepší, když vstoupíš bezruký do věčné radosti království nebeského, jako kdyby si měl s oběma rukama upadnout do zatracení své duše.“

Samozřejmě, že nechceme nikoho navádět k tomu, aby si vyloupl své oko a uťal svou ruku. Ale rozhodně třeba všech vyzvat k hlubokému zamyšlení nad těmito slovy, protože z jejich opravdu tvrdé formulace vyplývá obrovská vážnost dopadu zachovávání principu mravnosti na celé naše bytí. A to dopadu mimořádně pozitivního v případě mravnosti, nebo mimořádně negativního v případě nemravnosti.

Zavřeme proto nepropustně všechny brány naší duše a nevpouštějme do ní rozkladnou nemravnost, která se na nás nyní valí ze všech stran. Jejíž jsou plné filmy, divadla, knihy, časopisy, obrazy, reklama, móda, nebo internet.

Zavřeme nepropustně brány své duše před vším tímto jedem, abychom se tak stali osvěžujícími oázami v dnešní poušti nemravnosti.

Snažme se zachovávat své nitro čisté, protože jen tak můžeme být skutečně lidmi. Bez zachovávání čistoty nitra a proto vnitřně zaplaveni tisícerými podněty nemravnosti se totiž stáváme jen výsměchem člověka. Stáváme se jen lidskými kreaturami, prosáknutými nemravností a proto kráčejícími do náruče temna, které nás zákeřně otrávilo tímto zhoubným principem.

A dávejme si také dobrý pozor na to, abychom se i my samotní nestali pro jiné pokušením k nemravnosti. A to třeba způsobem svého odívání, způsobem své řeči, nebo věcmi, výtvory a díly, vycházejícími z našich rukou.

Neboť pro každého, kdo se pro jiné stává pokušením k nemravnosti znějí opět velmi výstražně tato Pánova slova: „Amen pravím vám, kdo by byl pohoršením k nemravnosti byť jen pro jednoho jediného z mých nejmenších, pro toho by bylo stokrát lepší, kdyby si zavěsil na krk mlýnský kámen a skočil do moře“.

A opět samozřejmě nechceme nikoho navádět k tomu, aby si věšel na krk mlýnský kámen a skákal do moře. Ale rozhodně je všech třeba důrazně vyzvat k tomu, aby si duchovně nevěšeli na krk balvan nemravnosti, který je lidsky a osobnostně bude stahovat do temných hlubin. Do hlubin, kde bude nakonec úplně udušená jejich vědoma osobnost a celé jejich vědomé bytí.

A proto z nejvyšších Výšin znějí naléhavě ke všem lidským bytostem, které si chtějí uhájit svou lidskost v dnešním moři nemravnosti na Zemi tato slova: "Udržuje krb svých myšlenek čistý! Dbejte o čistotu svého myšlení, svého cítění a svého chtění! Jedině takto budete schopni šířit mír a dobro na Zemi a jedině takto budete moci po odchodu ze Země kráčet do věčné říše království nebeského, a nikoliv do věčného zatracení vaší duše v říši temnoty.

V jednom z apokryfních evangelií je psáno: „Jestliže je světlo ve vás temnotou, jaká hrozná musí být temnota samotná?“

Světlem v nás je náš čistý a ušlechtilý vnitřní život. A toto světlo v podobě čistého a ušlechtilého vnitřního života má osvětlovat všechny naše kroky, všechny naše činy, všechny naše rozhodnutí, celou naši životní pouť, jakož také naši základní hodnotovou orientaci. No a z povahy věci samotné zcela logicky vyplývá, že takovýto člověk pak nemůže kráčet nikam jinam, než ke Světlu.

Pokud je ale světlo v nás v podobě našeho čistého a ušlechtilého vnitřního života zakalené rozkladným principem nemravnosti, stává se temnotou. A tato vnitřní temnota následně ovlivňuje všechny naše kroky, všechny naše činy, všechny naše rozhodnutí, celou naši životní pouť a ovlivňuje také naši základní hodnotovou orientaci.

No a opět z povahy věci samotné zcela logicky vyplývá, že takovýto člověk nemůže kráčet nikam jinam, než právě do náruče temna. Do vražedné náruče temnoty, kde bude udušené jeho bytí, protože jeho osobnost podlehla rozkladnému principu nemravnosti. Ten je totiž jedním z jedovatých šípů temnoty, vystřelovaných do duší a do vědomí lidí, aby jím byly vnitřně otrávení, aby je to strhlo dolů a aby mohli být nakonec zničeni.

Nejdůležitějším posláním člověka na Zemi není totiž jeho ekonomický přínos pro společnost, jak se dnes mylně domníváme. Není jím ani jeho schopnost vydělávat peníze, ani jeho možnosti využívání tisícerých požitků tohoto světa.

Nejvyšším posláním člověka je jeho schopnost kotvit Světlo na Zemi! Schopnost povznášet vše stávající směrem ke Světlu. Povznášet sebe sama, svůj národ i celou planetu.

Dbejme proto úzkostlivě, aby světlo v nás bylo opravdu světlem, a ne temnotou. Dbejme proto, aby náš vnitřní život byl jen čistý a ušlechtilý, protože jedině takto jsme schopni naplňovat své lidství. Jedině takto se můžeme stát světlem světa a povznášet směrem ke Světlu vše kolem nás.

Co dodat na závěr? Snad pouze tato slova:

Blahoslavení ať jsou všichni lidé čistého srdce, neboť oni jsou požehnáním Země a jejich je království nebeské!

Ať se ale třesou všichni lidé srdce nečistého, neboť oni jsou prokletím Země a jejich je království temnoty!

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 17.09.2018 17:03:57

Jak začít měnit společnost k lepšímu? Od sebe sama!


Mnoho lidí se ptá, co konkrétního by měli začít oni sami dělat, aby budoucnost, která nás očekává, opravdu stála za to. Odpověď je jednoduchá. Možná až příliš jednoduchá na to, aby byla snadno pochopitelná lidem dnešní komplikované doby.

Světlá budoucnost nás totiž může očekávat pouze tehdy, pokud přetransformujeme svůj vnitřní život, čili své myšlení a cítění do souladu s hodnotami Světla. Právě toto je první konkrétní krok, kterým může začít každý z nás tady a teď, v této chvíli formovat budoucnost tak, aby opravdu stála za to.

Neboť všechny věci kolem nás se dějí jenom zevnitř směrem ven. Povaha hodnot, jaké lidé přechovávají ve svém nitru se totiž vždy nutně projevuje v charakteru společenských poměrů, v jakých musí žít.

V současnosti sice žijeme v blahobytu a ekonomice se daří, ale společnost je prorostlá lží, podvodem, chamtivostí, bezohledností, vulgárností, zkažeností a mnoha jinými, podobnými negativy. To však je jen dokonalý odraz hodnot, jaké lidé nosí, skrývají a pěstují ve svém nitru. Je to závist, nenávist, nepřejícnost, nemorálnost, materialismus, plytkost, povrchnost myšlení a podobně.

Pokud tedy zaznívá otázka, co konkrétně dělat, aby byla budoucnost lepší, tak v první řadě změnit a zušlechtit vlastní vnitřní život, na základě čeho se pak začnou zlepšovat také vnější poměry. Neboť jak již bylo řečeno, skutečná změna k lepšímu se děje vždy pouze zevnitř směrem ven. Pokud se tedy změní to vnitřní, změní se nakonec podle toho i to vnější.

Náš svět, který nedokáže pochopit tuto jednoduchou zákonitost zažil právě z tohoto důvodu velké množství různých krvavých revolucí a nejrozličnějších násilných snah o změnu vnějších poměrů pouze čistě vnějším způsobem. A když bylo nakonec, nejednou v potocích krve svrženo to staré, to nové co přišlo, začalo brzy vykazovat stejné, nebo velmi podobné chyby a nedostatky.

Bylo tomu tak a vždy tomu tak bude proto, že se lidé vnitřně hodnotově neobrodili, ale zůstali stále stejní. Každá vnější změna poměrů byla pak jen symbolická a totéž zlo se ve společnosti začalo projevovat opět, pouze v nějakých jiných formách.

Znamená to tedy, že vnitřní hodnotová obroda jednotlivců je nezbytným a rozhodujícím prvním krokem, kterým se začínají měnit společenské poměry skutečně k lepšímu. Jakékoliv jiné zákonné, legislativní, politické, nebo revoluční změny musí být vždy bez vnitřního obrození lidí kontraproduktivní.

Jaká nás tedy čeká budoucnost? Každá budoucnost je vždy jen sklizní přítomnosti. Co tedy budeme svou vnitřní hodnotovou orientací zevnitř směrem navenek v současnosti sít, důsledky toho budeme muset v blízké, nebo vzdálenější budoucnosti sklízet.

Ve světle této železné zákonitosti blednou a rozplývají se všechny nereálné představy krásné budoucnosti, založené na něčem jiném, než na vnitřní hodnotové obrodě. Vždy totiž půjde jedině o tento důsledný a zákonitý děj, který nebude nikdy respektovat naše pocity a přání, ale vždy jen to, co vznešeností, nebo naopak nízkostí hodnot směrem zevnitř navenek v současnosti rozséváme. Jedině tomuto a ničemu jinému bude tedy odpovídat budoucnost lidstva, a to bez ohledu na jakékoli krásné představy a sebeklamy, které nám dnes tak mnozí rádi, ale falešně předkládají.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 09.09.2018 18:40:18

Křesťanství jako terč!

V současnosti se stalo velmi moderním útočit na křesťanství. A útočí se na něj z těch nejprotichůdnějších stran, a to skrytě, nebo otevřeně. Ze strany EU je křesťanství vnímáno jako nebezpečný potenciál pro formování silné morální integrity osobnosti, se kterou se už nedá tak snadno manipulovat. Proto je nepohodlné. Ze strany Slovanství jde o nepřekonatelnou nevraživost, až nenávist za křivdy, které se nastupující křesťanství dopustilo na dávných Slovanech a jejich kultuře. Ze strany stoupenců Véd jde zase o nenávist na základě paušálního odsouzení křesťanství, jako chtonického, materialistického a krvavého padlého kultu.

Existuje názor, že křesťanství, ale i židovství mohou za všechno zlo ve světě. Že židokřesťanství má na svědomí likvidaci mnoha kultur a mnoho milionů lidských životů. Jejich minulost je plná krve, násilí, vraždění, boje o moc, nadvládu a vliv. V současnosti usiluje židovsko sionistická, bankéřská lobby, reprezentovaná nejbohatšími rodinami světa, jako jsou Rothschildové, prostřednictvím různých finančně politických manipulací o světovládu a nastolení absolutního otroctví lidstva ve formě takzvaného nového světového řádu.

Védskí odpůrci židokřesťanství, jak již bylo naznačeno, vidí hlavní příčinu tohoto všeho právě v židovství a v křesťanství, jako v jádru zvrácených, chtonicko materialistických náboženských systémech, vyznačujících se kultem krvi. V židovství jde o krvavé oběti na oltáři a v křesťanství o krvavou oběť Krista.

Tvrdí, že dokud lidé neodmítnou tato zvrácená náboženství jako celek a budou jim svou vlastní vírou dávat určitou legitimitu, do té doby se bude dále šířit výše zmíněné mocenské zlo, až vše skutečně vyústí do realizace nového světového pořádku a absolutního zotročení obyvatelstva země.

Je to ale skutečně pravda? Spočívá opravdu vyřešení všech světových problémů právě v odmítnutí židovství a křesťanství?

Žel, jde o názor značně zjednodušený, protože nepochopitelná nevraživost mnoha odpůrců těchto náboženství jim zatemňuje zrak natolik, že v nich nedokáží vidět absolutně nic pozitivního a paušálně je odsuzují jako jeden celek.

My se však nyní zkusme podívat na židovství a křesťanství bez této nevraživosti a okamžitě uvidíme, že podobné odsuzování je úplným nesmyslem. Uvidíme totiž, že v židokřesťanství stáli vedle sebe odedávna a stojí až dodnes dva proti sobě jdoucí proudy. Proud pravého židovství, stojící proti židovství nepravému a proud pravého křesťanství, stojící proti křesťanství nepravému.

To mnohé zlo, které bylo v historii i současnosti způsobeno nejrůznějším národům a jednotlivcům má na svědomí právě proud falešného židovství a proud falešného křesťanství.

Taková je skutečná pravda v hrubých rysech, ale abychom ji snad ještě lépe pochopili, uveďme si tento příklad. Představme si nástroj, jakým je nůž. Můžeme ním krájet chléb, nebo jím můžeme někoho bodnout.

A přesně takto je to také se židovstvím a křesťanstvím. Každé z nich je možné chápat jako nástroj, kterým lze krájet duchovní chléb, jako potravu pro vlastní duši a duše jiných. Nebo naopak, můžeme tento nástroj použít k špatnému, k ovládání jiných, jako prostředek moci, teroru a zotročení. No a židovství a křesťanství bylo během dlouhé historie používáno jedním, i druhým způsobem! První, pozitivní způsob jejich využití přinášel světu požehnání, zatímco druhý, negativní způsob jejich zneužití přinášel světu mnoho neštěstí, bolesti a vraždění.

Tragédií však je, že onen první způsob, který v sobě skrývá potenciál vybudovat ráj na zemi byl vždy menšinový. Druhý způsob zneužívání vznešených principů židovství a křesťanství, jako vnějšího štítu, za kterým se ve skutečnosti skrývala jenom lež, podvod, úskok, vražda a snaha ovládnout a zotročit, byl žel vždy během celé historie proudem většinovým.

Pokud se totiž podíváme do nejhlubší historie židovského národa uvidíme, že v určitých časových intervalech se v něm rodili proroci. A tito proroci vždy velmi nekompromisně pranýřovali špatné celkové směřování židovského náboženství a jeho duchovních vůdců.

Avšak proroci, jako reprezentanti světlé linie židovství, stáli vždy v menšině a byli napadáni, kamenování a vražděni. Dělo se tak proto, že proroci nabádali k tomu, aby byly vysoké a vznešené pravdy židovství skutečně používány správně, čili k duchovnímu vzestupu národa. To znamená k dobru národa židovského, jakož také k dobru celého světa.

Žel, něco takové nebylo společensky žádoucí, protože v hierarchii židovské církvi se nacházeli lidé, kterým šlo hlavě o světské výhody a pozemský prospěch. Čili o vliv, moc a vlastní, pohodlný život bez práce. A vznešené pravdy židovského náboženství, dané tomuto národu skutečně ze Světla, byli jimi pouze obratně zneužívány k dosažení čistě pozemských výhod, požitků a cílů. A proto byli proroci nepohodlní, proto byli kamenování a vražděni.

A proto byl také samotný Kristus, Syn Boží, jako představitel této světlé linie židovství zavražděn tehdejší duchovní elitou.

Avšak v nově vznikajícím křesťanství vše dále pokračovalo přesně tak, jako předtím v židovství. Hlavní, mocenská linie křesťanství, sloužící hmotným zájmům a pozemské moci se snažila vždy tvrdě vypořádat s příslušníky světlé linie křesťanství, usilující o skutečný duchovní vzestup. Na jejich eliminaci a likvidaci používala dva způsoby. Prvním bylo morální znevážení prohlášením, že jejich učení je blud, který se neshoduje s naukou oficiální linie církve tak, jak se to stalo Origenovi, nebo celé gnostické větvi prvotního křesťanství.

No a druhým způsobem byla samozřejmě fyzická likvidace. Čili upalování a vraždění nejrozličnějších kacířů, heretiků a odpadlíků. Z našeho prostředí patří k těm nejznámějším Jan Hus.

Je vskutku paradoxní, že právě na samotné křesťanské církve se ukázaly jako nanejvýš pravdivé známa slova Ježíše, hovořící o dvou cestách. Čili v našem případě o dvou liniích křesťanství, z nichž ta široká a většinová vede do zatracení, zatímco ke spáse jednotlivců, národů a světa vede pouze úzká cesta menšinové linie pravého křesťanství světla. A tento hluboký rozkol mezi oficiální linií křesťanství, poznamenaného materialismem a moci chtivostí a mezi neoficiální linií křesťanství, snažící se o skutečný život podle Kristových zásad, tento zásadní rozkol přetrvává v křesťanství až dodnes.

A jak se to projevuje v naší nejaktuálnější současnosti?

Temná větev židovství i křesťanství vzájemně spolupracují v napomáhání snahám o absolutně zotročení lidstva v podobě nového světového pořádku. Židovství, reprezentované nejbohatšími rodinami světa má v rukou obrovskou finanční, ekonomickou, mediální a politickou moc, jejímž prostřednictvím uskutečňuje sérii postupných kroků, směřujících ke světovládě.

Mezi ně patří záměrně vyvolaný problém migrace. Mezi ně patří vojenské a ekonomické rozvracení a ovládání států. Mezi ně patří záměrný morální rozvrat jednotlivců a národů, které vnitřně v sobě rozvrácené budou snadněji ovladatelné. Mezi ně patří snaha o odstranění hotovosti a zavedení bezhotovostního styku, poskytujícího bankám možnost kontroly každého jednotlivce, jakož také jeho finanční likvidaci prostřednictvím zablokování účtu. Mezi ně patří provokování nového válečného konfliktu s Ruskem, jakož i mnoho dalších, podobných věcí.

A je zarážející, že ačkoli židovství a křesťanství stále zůstávají nesmiřitelnými náboženstvími, třeba v otázce migrace nacházejí společnou řeč. Světové mocenské sionistické elity a hlava křesťanství - papež, jsou v tom zajedno. Ačkoliv tedy ve věcech víry zůstávají nesmiřitelnými, to, co je spojuje jsou společné, mocensko ekonomické zájmy.

Oproti této temné, většinové cestě židovství a křesťanství však stojí názorová menšina. Já osobně znám několik křesťanů, kteří nesouhlasí s mnoha výroky a činy současného papeže, protože jasně vnímají, že to není ta správná cesta.

Žel, většina křesťanů jsou křesťané formální, kteří o svém křesťanství nikdy hlouběji neuvažovali a proto se vždy nechali slepě vést většinovým proudem církve, který však kolaboruje s temnotami.

Co dodat na závěr? Židokřesťanství, přesněji řečeno jeho temný proud má skutečně na svědomí velké množství zla a na svých rukou velké množství krve. Ale je naprosto nesprávné, pokud někdo kvůli tomu, ve své nepřekonatelné antipatii, až nenávisti, která mu kalí zrak, odsuzuje židovství a křesťanství jako jeden celek. Jako něco úplně a bezvýhradně špatné, přičemž odmítá vidět, že v těchto náboženstvích vždy v historii, a to až do současnosti existovala světla větev. Ta stála v tvrdé opozici proti většinovému, temnému proudu a její příslušníci museli nejednou zaplatit za své přesvědčení i vlastními životy.

A proto je přímo zločinem, pokud někdo odsuzuje také těchto lidí a jejich světlé snažení, a hází jich do jednoho pytle spolu s temným proudem židokřesťanství, proti kterému bojovali. A to vše s povrchním odůvodněním, že v židovství a křesťanství není vůbec nic dobrého.

A mimo jiné, temnota a její přisluhovači si dali velmi záležet na tom, aby právě takovýmto způsobem křesťanství pošpinili a zkompromitovali. Aby jednoduše povrchní a do hloubky nepříliš jedoucí lidé odsoudili křesťanství jako jeden celek. A tím pádem aby nakonec sami sebe duchovně odřízli od nejhodnotnějšího světlého impulsu, jakého se naší civilizaci vůbec dostalo.

A přesně o toto temnu šlo, přičemž k naplnění tohoto cíle zneužívá lidské povrchnosti, lidského sklonu vidět věci buď celé černé, nebo celé bílé a obecné nechuti hlouběji myslet a zkoumat. Odmítnutím křesťanství se však každý takovýto člověk sám připravuje o cestu, která by ho mohla povznést až ke Světlu.

Celkem na závěr proto třeba zdůraznit, že za všechno zlo, které má na svědomí židokřesťanství, mohou pouze bezcharakterní a vypočítaví jednotlivci. Ti pod pláštíkem vznešených ideálů židovství a křesťanství spřádali a prováděli své zištné, mocenské a čistě materialisticky bezohledné záměry. Jedině oni mohou za všechno zlo! Temnota se však postarala o to, aby byly jejich zlé činy připsány židovství a křesťanství jako celku.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 02.09.2018 18:28:43

Řiďte se svým instinktem!

Dejte na svůj instinkt! Tato a podobná slova lze občas slyšet v amerických filmech, v nichž se hlavní hrdina snaží v určitých vypjatých situacích správně rozhodnout. Onen takzvaný instinkt je něco spontánní, něco okamžité a bleskurychlé, co jde mimo rozum a běžně svažující myšlení. Jde tedy o velmi rychlý, okamžitý impuls, kterým když se lidé řídí, vždy jednají správně.

A protože jde o velmi zajímavý fenomén, zkusme se na něj podívat trochu podrobněji a ukažme si, o co tu vlastně ve skutečnosti jde.

Ačkoli je to v amerických filmech nazváno instinkt, ve skutečnosti to není žádný instinkt, protože ten mají pouze zvířata. U člověka to můžeme nazvat intuicí, tušením, nebo vyciťováním.

Zvíře postrádá rozumovou složku osobnosti a proto je celé jeho jednání pouze instinktivní. Instinkty jsou impulsy nejvnitřnější podstaty zvířete, které mu signalizují, jak v dané situaci jednat co nejsprávněji. A protože, jak již bylo řečeno, zvíře postrádá racionální složku osobnosti, koná vždy jenom na základě instinktů. A proto koná vždy správně! To jest tak, jak v dané situaci nejlépe umí. Z tohoto důvodu jsou zvířata vždy přirozená, spontánní a pokud žijí ve volné přírodě také zdravá. Vždy totiž jednají v souladu se sebou samými, čili se svou nejvnitřnější podstatou, kterou prostřednictvím instinktů bezvýhradně respektují.

Ze znalostí těchto skutečností se může člověk poučit a využít je ve svůj prospěch. Ve svůj prospěch v tom smyslu, že pokud bude také on vždy jednat v souladu se svou nejvnitřnější podstatou, bude také jednat vždy správně a bude správně zvládat i ty nejkomplikovanější a nejnebezpečnější životní situace stejně úspěšně, jak se to daří mnohým hrdinům amerických filmů.

První, co si je ale třeba uvědomit je skutečnost, že nejvnitřnější podstata zvířete a nejvnitřnější podstata člověka jsou rozdílné. To je na první pohled zřejmé. U zvířat jde o podstatu bytostní a u člověka podstatu duchovní.

Zvířata i lidé žijí sice ve hmotném světě a mají hmotná těla, ale jejich vnitřní podstata není ani u jednoho, ani u druhého z tohoto hmotného světa. Zvířata se svou bytostní vnitřní podstatou pocházejí z bytostné říše a lidé se svou duchovní podstatou z duchovní říše. A tato podstata zvířat a podstata lidí vstupuje do hmotného světa, aby se v něm vyvíjela, rostla a dozrávala prostřednictvím zdolávání těžkostí, překážek a výzev hmotného světa.

Pokud zvířata, ale také lidé zůstanou ve hmotném světě ve spojení se svou nejvnitřnější podstatou, jejich podstata, pocházející ze světa nadhmotného a proto schopná nadhledu nad hmotou, jim bude vždy neomylně ukazovat, kudy mají vést jejich cesty hmotností, aby se jim dařilo a aby na nich správným způsobem vnitřně rostly a zrály.

Zásadní problém u lidí však spočívá v tom, že na rozdíl od zvířat mají také rozum, který jim má usnadňovat jejich život ve hmotnosti. Avšak u všech pozitiv, které rozum lidem přinesl, se stal pro ně zároveň neštěstím v tom, že jim jeho nadměrné používání znemožnilo jejich čistý a bezprostřední kontakt s vlastní, nejvnitřnější duchovní podstatou. Lidský myšlenkový život se stal totiž až tak velmi intenzivním, že přehlušil všechno ostatní. Z lidí se stali jen lidé rozumu, bez spojení a kontaktu se svou nejvnitřnější duchovní podstatou. Namísto dvou darů, které měli aktivně využívat ke svému prospěchu, čili daru rozumu a daru ducha, využívají jenom jeden a ten druhý zapudili.

A proto dělají lidé všechny své zásadní životní rozhodnutí už jenom na základě svého rozumového zvažování, protože své spojení s vlastní nejvnitřnější podstatou prostřednictvím impulsů citu, prostřednictvím tušení, prostřednictvím intuice i prostřednictvím svědomí ztratili.

Jak už ale bylo naznačeno, rozum je nástrojem k usnadnění života člověka ve hmotnosti. Rozum dokonale rozumí hmotě a dokáže ji ovládat, protože on sám je hmotný. To je na jedné straně klad, ale na druhé straně zároveň zápor, protože rozum nemá potřebný nadhled nad hmotnými a materiálními věcmi, a proto na vše nahlíží pouze z krátkodobého a ohraničeného hlediska. Rozum je zároveň chladně racionální a nevnímá morální rozměr věcí a celého bytí jako takového. Chladná rozumová racionalita bez patřičných morálních mantinelů však vyprodukovala takové lidské vlastnosti, jako je bezohlednost, nenávist, nespravedlnost, závist, chamtivost, zvrhlost a mnohé jiné. No a život v souladu s těmito "hodnotami" přináší lidstvu neustále konflikty, násilí, války, drancování, vykořisťování, vraždění, bídu, nesnášenlivost, a tak dále, a tak dále.

Z uvedených negativních skutečností je tedy zřejmé, že člověk na rozdíl od zvířat nekráčí svým bytím správně, protože nevytváří svět harmonie, jako je tomu v přírodě.

A přece z času na čas, třeba v některém z amerických filmů vyvstane z hlubin zapomnění ta nejzásadnější pravda lidského bytí, spočívající v poznání, že člověk se má řídit svými instinkty. Že jedině takto je to správně a jedině toto může přinést zdar.

My už nyní víme, že u člověka to nejsou žádné instinkty, ale podněty ducha ve formě intuice, tušení, svědomí a impulsů citu. Jejich prostřednictvím je nám vždy ukázán správný směr, kterým máme ve svém životě kráčet.

A protože naše nejvnitřnější jádro je duchovní, bude nás vždy navádět na cesty ducha. Bude nás navádět, abychom každou situaci ve svém životě řešili v zohlednění vysokých a vznešených hodnot ducha.

Naše nejvnitřnější jádro nás bude tedy vždy svými impulzy nabádat k tomu, abychom jednali spravedlivě, čestně, ohleduplně, lidsky a ušlechtile. To je způsob, jakým máme přetvářet hmotný svět a formovat jej v souladu s hodnotami ducha, a tak vytvářet pozemský odlesk harmonie a štěstí, který vládne v říši našeho původu, v říši Ducha.

Zvíře má instinkty, na základě kterých jedná a člověk má tušení, cítění, intuici a svědomí, na základě kterých má také jednat. Souhrnně byly všechny tyto impulzy naší nejvnitřnější podstaty pojmenovány hlasem Božím v nás. Člověk má tedy kráčet ve svém bytí a zohledňovat ve svých rozhodnutích především to, co mu napovídá tento hlas. Potom bude kráčet cestami, které jsou Boží, a pak se stane schopným vybudovat království nebeské také na zemi.

Žel, člověk namísto království nebeského, království harmonie, království ducha, porozumění a míru vybudoval na zemi království rozumu. Království vypočítavosti, království bezohlednosti, království chamtivosti a království nemorálnosti. A to proto, že nekráčel a nekráčí cestami ducha a ve svém životě nezohledňuje a nebere na zřetel jeho impulzy.

Začněme proto skutečně řídit svýma "instinkty", jak nám to doporučují hrdinové amerických filmů. To znamená, začněme se řídit impulsy svého ducha, abychom jednali správně a abychom kráčeli tam, kam nám ukazuje a kam nás vede naše nejvnitřnější podstata.

A protože je to podstata duchovní, nemůže nás vést nikam jinam, než k výšinám Ducha! K výšinám lidskosti a pravého člověčenství! K výšinám naplňování těch nejušlechtilejších ctností! K výšinám naší osobní lidské zralosti, jakož i k výšinám celé naší lidské civilizace. Jedině to je cesta hodná člověka! Jedině k ní nás budou vždy směrovat všechny impulzy naší nejvnitřnější podstaty, na které bychom měli už konečně začít dbát.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 27.08.2018 18:19:37

Odstraňování duchovních nesmyslů

Jedním ze závažných omylů v duchovní oblasti je tvrzení, že mezi zákony univerza patří princip duality, na jehož základě není bez zla možné ani dobro a naopak. Přesně stejně, jako není bez tmy možné ani světlo, nebo bez výdechu nádech. Ani jeden z těchto duálních prvků není proto možné odstranit a je nesprávné se o to vůbec pokoušet. Správně je vzít to na vědomí a naučit se s tím patřičně zacházet.

Tento názor je neuvěřitelně duchovně škodlivým, protože pravda je úplně jiná! Je to výplod temnoty, která se snaží o dosažení legitimity zla a jeho akceptování jako čehosi potřebného a užitečného. Podívejme se proto, jak to celé ve skutečnosti je.

Princip duality, ono známé jin a jang, tvoří vždy dva protichůdné prvky, které ve vzájemném spolupůsobení vytvářejí harmonii. Například mužský a ženský princip, výdech a nádech, aktivita a pasivita, světlo a tma, a tak dále.

To tedy znamená, že stejný poměr mužského a ženského principu vytváří harmonii. Stejný poměr světla a tmy ve střídání dne a noci vytváří harmonii. Stejný poměr výdechu a nádechu vytváří harmonií. Stejný poměr aktivity a pasivity vytváří harmonii.

Pokud ale nedokážeme uhlídat tento vzájemný optimální poměr, vzniká disharmonie, čili cosi škodlivé. Pokud tedy začne třeba ve společnosti převládat jenom mužský princip, je to disharmonické a škodlivé. Pokud třeba začne převažovat aktivita v podobě nadměrného pracovního zatížení nad pasivitou, čili přiměřeným odpočinkem, je to opět disharmonické a škodlivé. Nemůžeme se více nadechovat, než vydechovat, protože by nás to zabilo. A tak dále ...

Zlo a dobro ale nepatří do tohoto duálního principu harmonie, vytvářeného dvěma protichůdnými prvky, protože stejný poměr dobra a stejný poměr zla nevytváří harmonii, ale naopak, ustavičné pnutí.

Pokud převyšuje zlo a stále roste, je to neštěstí, směřující ke tragédii a ke zkáze. Pokud ale převyšuje dobro a stále roste, je to požehnání, které se růstem dobra pouze stupňuje.

Tvrzení, že bez zla nemůže být ani dobro je absolutně mylné, protože v království nebeském, v takzvaném nebi vládne jen dobro a není tam žádného zla. A lidé mají usilovat o to, aby i na zemi bylo tak, jako v nebi. To je ideál, který je možné dosáhnout. A být užitečným k jeho dosažení se zavazuje každý, kdo se modlí Kristovu modlitbu Otčenáš: "Přijď království Tvé, buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi."

Znamená to tedy, že i na zemi může být zlo eliminováno na minimální možnou míru, nebo zcela odstraněno tak, jak je tomu v nebi, kde žádné zlo nemá místa. Jak tedy vidět tvrzení, že bez zla nemůže existovat ani dobro je hlubokým omylem.

Tak totiž, jako průpovídka, že čistému je vše čisté jsou jenom pěkně a ušlechtile znějící, rafinovaná slova, pod pláštíkem nichž má být ve světě šířena rozkladná nemravnost, nemorálnost a nečistota, tak je také v tvrzení, že bez zla nemůže být ani dobro pouze snaha obhájit a ospravedlnit existenci zla. Existence zla má být lidmi akceptována, přijata, ba dokonce absurdním způsobem vnímána jako něco pozitivního, bez čeho by dobro vůbec nemohlo existovat. Skutečná pravda je však taková, že zlo na zemi i v celém stvoření nemá vůbec co hledat.

A proto s ním má každý člověk bojovat! Bojovat tak, že se nebude přednostně snažit zlo eliminovat, ale že se bude snažit především rozvíjet dobro. Rozvíjet dobro v sobě samém i kolem sebe.

Neboť dobro je světlo a zlo je temnota. A čím více svítí světlo dobra a čím je intenzivnější, tím více pohlcuje temnotu, která se postupně ztrácí a mizí, protože není schopna čelit světlu. Toto je ten správný boj!

Staňme se tedy bojovníky za dobro hlavně tím, že rozzáříme světlo dobra v nás a kolem nás! V nás v podobě ušlechtilého a čistého vnitřního života a vysoké vnitřní hodnotové orientace. A kolem nás této naší nabyté vnitřní kvalitě odpovídajícím slovním projevem a konkrétními činy.

PS. Samozřejmě, že člověk může bojovat i proti vnějším projevům zla, kterých je kolem nás nepočítaně. Ale nejdříve by rozhodně měl začít rozsvěcovat světlo především sám v sobě. Nejdříve by měl tedy vybrat ono pověstné břevno z vlastního oka, a až potom začít s vybíráním třísky z oka svých bližních.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 19.08.2018 17:42:28

Nemravnost naše každodenní

Léto je obdobím, které se snad nejvýraznějším způsobem dostává do rozporu s mravností. Člověk si proto musí dávat pozor a hlídat mravní integritu vlastní osobnosti. Jinak může mít na něj letní nápor nejrozličnějších druhů nemravnosti velmi destruktivní duchovní vliv. Může strhnout jeho vnitřek hluboko dolů a zdevastovat ho, protože ve skutečnosti jde o mnohem víc, než se na první pohled zdá.

O co tu tedy jde a proč bychom neměli tyto věci vůbec zlehčovat?

Základní principy bytí jsou jednoduché. Proto jsou pochopitelné každému. Stačí na ně logika desetiletého dítěte. Velkým paradoxem naší civilizace je však skutečnost, že tyto jednoduché souvislosti není schopna pochopit většina vzdělaných, inteligentních a moderních lidí dnešní doby.

Naše univerzum je místem ustavičného pnutí mezi dvěma protichůdnými principy. Mezi dobrem a zlem!

Dobro je princip konstruktivní, budující a harmonizující. Zlo je princip úpadkový, destruktivní a vše směřující ke zničení.

Mravnost je možné jednoznačně přiřadit ke konstruktivnímu principu bytí, čili k dobru. A naopak, nemravnost zase k destruktivnímu principu bytí, čili ke zlu.

No a právě zde dochází k nepochopitelnému rozporu naší civilizace s nejelementárnější logikou. Pokud se totiž chceme mít jako jednotlivci, i jako společnost dobře tak, jak to chtějí absolutně všichni lidé bez rozdílu, nezbytným předpokladem dosažení tohoto cíle je preferování konstruktivního principu bytí. To znamená principu dobra, ke kterému můžeme jednoznačně přiřadit také mravnost.

V rozporu s tím však naopak naše civilizace všemožně podporuje destruktivní princip bytí, čili zlo, a to právě v podobě nemravnosti. Nicméně podporováním nemravnosti, to jest zla, nelze nikdy dosáhnout toho, aby bylo na světě opravdu lépe.

Naopak, je to cesta k postupnému rozkladu a destrukci společnosti, přičemž zmiňovaného, rozkladného principu nemravnosti jsou dnes plné filmy, divadla, časopisy, knihy, výtvarná díla, nebo dokonce móda a reklama.

Kdybychom měli mluvit podrobně o všech těchto oblastech umění a života a ukázat si, jakým konkrétním způsobem jsou prorostlé rozkladnou nemravností, trvalo by to velmi dlouho. Podívejme se proto jenom na jednu jedinou oblast, a sice na herecké umění, které v podobě divadla a filmu velmi intenzivně zasahuje do společenského povědomí. Celkem konkrétně půjde o nedávný skandál na festivalu "Divadelní svět Brno 2018" kde vystoupil slovinský soubor s hrou "Vaše násilí, naše násilí".

V této hře ústřední postava křesťanství znásilňuje muslimku, co lze objektivně považovat za výplod nemocného mozku. A kromě toho se ve hře nacházely také různé jiné obscénnosti, na základě kterých padaly trestní oznámení. Pobouření slušných lidí dosáhlo až takové míry, že svým protestem přerušili představení, což musela přímo na místě řešit policie.

Ke hře se vyjádřil také kardinál a pražský arcibiskup Dominik Duka. Prohlásil, že lidé, kteří ji prezentují by měli být stíháni. Takové něco si totiž podle něj netroufl ani nacistický režim, ani komunistický režim, a to byly totalitní režimy.

Co dodat k této kratičké sondě do charakteru současného divadla, ale i filmu? Snad jen tolik, že člověk by si měl vědomě chránit mravní integritu vlastní osobnosti a jednoduše nejít na podobný, destruktivní druh divadla. Nebo, pokud se tam dostal nevědomky, má dát demonstrativním odchodem z představení najevo svůj osobní protest.

Lidé by prostě neměli chodit do divadel jako nějaké slepé stádo a nechat se tam krmit nemravností a mnoha jinými, takzvaně uměleckými výplody nemocných mozků jen proto, že režisér mě nějaké jméno, nebo proto, že jednotliví herci v herecké branži něco znamenají.

Neboť jako hnůj nepatří do obýváku, tak i nejrůznější nízkost, která se dnes šíří z jevišť mnoha divadel není vůbec hodna toho, abychom si jí špinili svůj vnitřní život a své vědomí. A ještě navíc zaplacením vstupního něco takového finančně podporovali.

No a toto se týká bezezbytku také filmů, výtvarného umění, literatury, populární hudby, internetu, módy i reklamy. Každý soudný člověk by se měl stát ve vztahu k těmto oblastem umění a života sám sobě jakousi mravnostní policií. Tak totiž, jak je úkolem policie chránit společnost před nejrůznějšími rozkladnými živly, přesně tak máme také my chránit své nitro před destruktivně rozkladným principem nemravnosti, která na nás dnes doléhá ze všech stran.

Abychom ale věděli, proč je pro lidi tak velmi důležité zachovávání mravnosti a proč nás naopak nemravnost tak velmi osobnostně ničí, podívejme se na daný problém v jeho nejhlubších duchovních souvislostech.

Trojjedinost Pána všech světů se promítá do stvoření v podobě tří základních principů. V principu lásky, v principu spravedlnosti a v principu čistoty.

Avšak čistota je v jistém smyslu principem dominantním, protože proniká také principy lásky a spravedlnosti a prostupuje je. Neboť láska bez čistoty musí být pouze nízká, padlá, nemravná, až zvrhlá. A spravedlnost bez čistoty musí být nutně jenom karikaturou a výsměchem skutečné spravedlnosti. Musí být nutně jen fraškou. Správnou a skutečnou je tedy jen čistá láska a čistá spravedlnost.

Princip čistoty je tedy jakýmsi vše pronikajícím, dominantním principem bytí, vyzařovaným do stvoření jako požadavek. Jako požadavek vůči všem tvorům, kteří smějí žít v Pánově stvoření.

A právě proto je také pro člověka, jako bytost žijící ve stvoření, tak velmi důležitá čistota v podobě zachovávání mravnosti. Neboť jedině čistota dává člověku lidský rozměr! Neboť jedině čistota mysli, čistota srdce, čistota cítění, čistota vztahů, čistota života, čistota lásky a čistota spravedlnosti dělá z člověka člověka!

My můžeme mít vědu, techniku, nebo blahobyt, ale pokud nemáme čistotu v podobě mravnosti, je vše odlidštěné, vyprázdněné a zvrácené. A to proto, že je to vzdálené od čistoty, jako nejvyššího principu všemohoucího Boha, vyzařovaného jako základní požadavek vůči všemu existujícímu ve stvoření.

Neboť co je člověku platné, kdyby třeba celý svět získal, pokud v něm samotném není čistoty? Ze všemi poklady světa, ale bez čistoty duše, bez čistoty srdce a bez čistoty mysli je každý takový člověk vyvrhelem, stojícím mimo hlavního principu bytí v tomto stvoření, kterým je čistota.

Proto se právě čistota v podobě mravnosti a morálky stává dominantním prvkem, jehož prostřednictvím lze správným způsobem zvelebovat společnost, národ, nebo celou naši civilizaci.

A je to také zároveň i cesta, která nás po odchodu ze Země bezpečně povede ke Stvořiteli, který je sám Čistotou. Znamená to tedy, že jedině za pomoci čistoty je možné vybudovat cosi podobného ráji na Zemi a zároveň, po našem fyzickém odchodu ze Země kráčet do království nebeského.

Cesta k výšinám našeho lidství, cesta k pozvednutí národa, cesta k pozvednutí společnosti, cesta k pozvednutí celé civilizace, cesta k ráji na Zemi a také cesta do království nebeského je cestou čistoty! Cestou čistoty v podobě zachovávání mravnosti!

Avšak protipólem království Světla a zářivé čistoty, ke kterému má směřovat naše bytí je království temnoty. A zájmem temnoty není to, aby lidé kráčeli po všech stránkách nahoru prostřednictvím čistoty a mravnosti. Zájmem temnoty není to, aby lidé prostřednictvím čistoty pozvedli vlastní společnost, vlastní národ i celou civilizaci.

Zájmem temnoty je, aby lidé klesali a klesli do náruče temna a aby i na celé Zemi vládlo pouze temno. A proto byl ušlechtilý ideál čistoty temnem záměrně a zákeřně otráven nemravností. Nemravností, kterou je dnes vidět všude, kde se jen podíváte. Nemravností, jejíž jsou plná divadla, filmy, knihy časopisy, obrazy, písně, internet, móda, reklama, nebo rozhovory. Jde o nástroj temna, jehož úkolem je ubíjet lidského ducha, aby nikdy nedospěl do velikosti vlastního lidství.

Nemravnost je nástroj temna! Ní jsou lidské duše záměrně odříznuty od Stvořitele, protože jeho nejvyšším principem je právě čistota.

A lidé, kteří o tomto velkém boji doslova na život a smrt nic netuší, naivně a prostřednictvím své povrchnosti podléhají nemravnosti. Prostřednictvím stovek nemravných podnětů, na nich každodenně odevšad doléhajících, si zatěžují svou duši nemravností a tím jsou strhávání do náruče temna. Do náruče temna, kde bude dokonaný absolutní rozklad jejich osobnosti, který byl zahájen jejich přijímáním rozkladného principu nemravnosti. Temnota nakonec pevně sevře takového člověka a absolutně ho zničí tak, že zcela vymaže jeho osobnost a jeho vědomé já. Toto je konečným cílem temnoty a zla! A žel, úspěšně se ho daří dosahovat právě prostřednictvím rozkladného jedu nemravnosti.

Snažme se proto ze všech sil udržovat své nitro čisté! Snažme se udržovat čistotu svého myšlení, čistou svého cítění a čistotu svého chtění. Toto je totiž jediný způsob, jakým se staneme schopnými šířit skutečné dobro a mír na Zemi, a zároveň také jediný způsob, který nám umožní po našem fyzickém odchodu ze Země bezpečně kráčet do věčné říše Světla království nebeského.

image/svg+xml smilan :: 13.08.2018 18:31:20

O příčině selhávání standardní politiky

Žijeme v demokracii a ta je založena na demokratických volbách. Ve volbách můžeme zvolit své osobní politické kandidáty, jakož také stranu, s jejíž programem se nejvíce ztotožňujeme. Při opravdu hlubokém pohledu však zjistíme, že všechny strany mají přece jen cosi společného. Že se v určité zásadní věci téměř vůbec od sebe neliší.

Tím společným jmenovatelem jsou totiž vždy jen sliby, směřující k pozvednutí hmotné, materiální a ekonomické úrovně. Všichni svorně vidí právě v tomto jediném lék na všechny naše problémy. Každé volby jsou proto jakýmsi prohlášením velkého, společného přesvědčení, že jediná cesta ke štěstí, prosperitě a pozvednutí společnosti je neoddělitelně spojena pouze s rostoucím ekonomickým potenciálem, s příznivými hospodářskými ukazateli, s větším objemem peněz, s příznivějším podnikatelským prostředím, s vyššími platy, lepšími službami, infrastrukturou a podobně. Prostě neustále pouze hmota, hmota a zase jen hmota.

Z těchto názorů však cítit určitý závan malosti z duší těch, kteří sami sebe považují za potencionální vůdce, kteří jsou schopní vést národ po volbách správným směrem. Cítit z nich osobní upnutí se na druhořadé a fatální nevědomost o duchovní podstatě univerza, postavené na existenci morálních a mravních hodnot. Žádná z politických stran a žádný z kandidátů totiž nezahrnuje do svého programu ani náznak snahy o duchovní, to jest morální a mravní pozvednutí obyvatelstva, čímž v podstatě celá politická sféra odhaluje velmi omezený, duševní obzor všech svých aktérů.

Neboť v chodu našeho univerza vždy bude a zůstane pravdou skutečnost, že pouze z duchovní obrody života, žitého v souladu se základními morálními a mravními zásadami, může vyvstat opravdu zdravý materiální a ekonomický růst, a pouze tato cesta představuje jedinou správnou a plnohodnotnou cestu vzhůru, k harmonii a spokojenosti všech vrstev společnosti.

Žel, náš svět se vydal jinou cestou! Cestou falešného přesvědčení, že pouze čistě materiální rozvoj samotný nám může zaručit spokojenost a pravé lidské štěstí. Jak se však ukazuje, je to naopak cesta k nezdravým vztahům ve společnosti, je to zdroj ustavičného pnutí mezi lidmi, je to brána k osobnímu i národnímu egoismu, a je to v podstatě hlavní příčina, která během celé historie přinášela lidstvu se železnou pravidelností ničivé střety uvnitř národů i mezi jednotlivými národy navzájem.

Pokud se ale v této souvislosti bude někdo snažit upozornit na vyspělé země západního světa, na spokojenost a blahobyt tam panující, měl by rozhodně vědět, že jejich blahobyt je budován většinou vždy na úkor druhých, ekonomicky slabších. A mimo jiné je právě takovýto typ konzumního životního stylu pro všechny obyvatele naší planety neudržitelným, a to z hlediska jejích omezených přírodních zdrojů. To znamená, že tak, jak žije západní svět, nemůže žít obyvatelstvo celé planety, protože naše Země nemá na to kapacity. Pokud to nebudeme respektovat, znamená to jistou cestu k sebe zničení!

Proto je třeba zdůraznit: prvořadým zájmem všech pravých vůdců národů musí být důraz na duchovní, morální a mravní vzestup obyvatelstva, založený na preferování a oceňování hodnot, jako je čestnost, spravedlnost, ohleduplnost, lidskost, dobro, vnitřní ušlechtilost, žitá duchovnost, skromnost, jednoduchost, poctivost a podobně. Jedině z toho základu se může začít odvíjet zdravý a udržitelný materiální rozvoj, který nebudou ohrožovat žádné krize, ani žádné z krizí plynoucí konflikty, ani z konfliktu plynoucí válečné střety.

Ale abychom nezůstali pouze při konstatování situace, ukažme si možnou cestu k uskutečnění tohoto velkého cíle. V současnosti se v různých oblastech společnosti využívá služeb mnoha poradců. Různé podniky a firmy mají své právní, nebo reklamní konzultanty, politici mají své asistenty a podobně. Aby se věci začaly ubírat správným směrem, vůdci, nacházející se na různých úrovních řízení státu, by měli mít ochotu naslouchat i poradnímu hlasu lidí, znalých duchovních zákonitostí a lidí pevných mravních zásad, jehož zohlednění by bylo po vzájemné konzultaci začleněno do výsledných, reálných záměrů a rozhodnutí.

Nebral by se tedy ohled tak, jak dnes jen na peníze a hmotný prospěch, ale braly by se v úvahu také mravní aspekty věcí. Následná realizace takovýchto projektů by pak musela nutně přinést dosud nepoznaný prospěch všem obyvatelům společnosti, a v nemalé míře i celému kolektivu lidí, kteří se o něj zasloužili. Pak by se na vůdce národa pouze stále nenadávalo tak, jak je tomu dnes, ale lidé by si jich vážili a cenili.

Pokud ale budeme vysoké duchovní, mravní a morální principy donekonečna oddělovat od běžného života, jak se to děje dosud, zůstanou tyto dvě věci od sebe navždy na míle vzdálenými. Pak budeme v reálném životě kráčet cestou tupého, bezcitného a chladného materialismu, ve kterém se duchovní hodnoty a jejich reálný dopad na náš každodenní život vůbec neprojevují.

Mravnost a morálka, nesmí být tedy něco, o čem se pouze mluví, ale musí být reálně uplatňovány v praxi, musí být zohledněny při všech rozhodnutích vedoucích pracovníků, ať již ve státním, nebo soukromém sektoru. Musí být zohledněny ve všech vážných záměrech a projektech, a živě přítomné při jejich realizaci od počátečního až do konečného stadia.

Mělo by se tak dít za pomoci konzultantů, znalých duchovních zákonitostí, přičemž tento stav by měl být jen dočasným přemostěním ke stavu ideálnímu, kdy bude každý člověk schopný rozhodovat správným způsobem samostatně, ačkoli to není vůbec tak složité jak se zdá, protože nás k tomu stále vybízí tichý hlas našeho vlastního svědomí. Kdo však dnes naslouchá hlasu svého svědomí? A kdo se jím řídí?

A na závěr něco na Slovanskou strunu. Víte v čem spočívá velká budoucnost Slovanstva, o níž hovořil již německý filozof Herder a ještě mnozí jiní po něm?

Právě ve schopnosti realizace výše zmíněných ideálů, protože Slované mají duchovní, mravní a morální potenciál pozvednout kapitalismus západního typu na mravně a lidsky vyšší stupeň. Mají předpoklady změnit současný, už skutečně morálně zahnívající kapitalismus bez lidské tváře na nový systém s lidskou tváří, který v sobě obsáhne všechno to nejlepší ze starého a obohatí jej o mravní a morální rozměr, který tomu starému chybí.

Slované mají všechny vnitřní předpoklady k tomu, aby ukázali světu jedinou možnou správnou cestu, vedoucí z omylu současné materialistické omezenosti, ke skutečnému a pravému rozmachu národů i celé lidské civilizace.

Pokud však Slované tuto schopnost nerozvíjí a nezrealizují, budou národy Země nadále kráčet svou širokou cestou fatální materiální omezenosti, kterou považují za samospasitelnou, avšak na jejímž konci nás ve skutečnosti nečeká nic jiného, než sebezničení. Nic jiného, jako vnější zkáza, která bude pouze logickou a nezbytnou materializaci naší zkázy vnitřní. Naší zkázy duchovní a mravní.

Obroďme se proto duchovně a mravně! Pak se totiž bude moci naše vnitřní obrození zmaterializovat do podoby obrody vnějších společenských poměrů. Do podoby obrozené společnosti se skutečně lidskou tváří, k realizaci které může přispět každý jednotlivec, chápající tyto jednoduché skutečnosti. A to svým vlastním, osobním, duchovním a morálním obrozením. Bez tohoto nezbytného základu a začátku se totiž věci nikdy nemohou pohnout správným směrem. Neboť každá cesta k velkým cílům může vždy začít pouze prvním krokem.

A proto ho učiňme! Každý sám za sebe!

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 06.08.2018 18:49:43

Sobecká hloupost, opakující se každé léto

Zkuste si poslechnout nějakou komerční rozhlasovou stanici, vysílající hlavně hudbu a každou hodinu krátké zprávy. Součástí zpráv je předpověď počasí, no a právě předpovědi počasí se to týká.

Prázdninové měsíce jsou totiž obdobím vrcholu léta, což se projevuje vedry a suchem. Tak tomu bylo také 17.7. 2018, kdy jsem si vyslechl inkriminované zprávy. Venku vše pomalu vysychalo, chřadlo a živořilo. Už déle vydatně nepršelo, bylo velmi teplo a sucho, s výrazným deficitem vláhy. Kukuřici se od sucha stáčely listy, vysychaly dýně, brambory i ostatní plodiny. Celá příroda až doslova prahla po vláze a čekala na ni jako na požehnání.

No a za tohoto stavu oznamoval v předpovědi počasí bodrý hlas moderátora, že žel počasí se zhorší, zamračí se a na většině území bude hrozit déšť.

Tyto jeho slova jsou svědectvím neuvěřitelného sobectví a fatálního odtržení od reality. Dotyčný pán a jemu podobní totiž vnímají déšť během léta jako hrozbu.

Ale hrozbu čeho? No přece jejich osobních volnočasových aktivit! Jako nebezpečnou hrozbu jejich pikniků, výletů, mejdanů, hudebních festivalů a jiných příjemných způsobů letního užívání si. Podle tohoto druhu konzumně zaměřených lidí by bylo nejlepší, kdyby stále svítilo slunce s teplotou kolem třiceti stupňů. To by bylo léto, jaké má být a jaké by jim dokonale vyhovovalo. Déšť je pro ně hrozba, protože jim znepříjemňuje jejich plány, nebo je dokonce někdy zcela znemožňuje.

Tito lidé totiž vůbec netuší, a ani je to nezajímá, že rostlinné produkty, které jsou pěstovány pro naši obživu potřebují optimální počet slunečných dní, ale také optimální množství srážek a vláhy. A to kvůli tomu, aby mohlo být všeho hojnost na našem stole.

K jednoduchosti takovéhoto pochopení však tito lidé nikdy nedošli, protože oni přece nakupují v obchodních řetězcích, a tam je vždy všeho dostatek. Souvislost deště s tímto dostatkem vůbec nechápou a ani nad tím nikdy neuvažovali.

Ale všechno je jinak! Avizovaná "hrozba" deště, která se pak opravdu na základě zmíněné předpovědi počasí naplnila, nebyla vůbec žádnou hrozbou, ale požehnáním. Velkým požehnáním pro přírodu a všechno rostlinstvo, které mohlo konečně doplnit alespoň část svého deficitu vláhy, a které si po ochlazení mohlo alespoň na chvíli odpočinout od veder.

Celá tato záležitost nám ale ukazuje mnohem více, než se na první pohled zdá. Ukazuje nám neuvěřitelnou hloubku sobectví mnoha současných lidí, kteří vnímají realitu života jedině prizmatem toho, co je pro ně osobně výhodné, přičemž nejsou schopni chápat širší souvislosti života.

Ne déšť je hrozbou milí přátelé! Vy sami, s vaším úzkoprsým smýšlením a sobectvím jste hrozbou pro tento svět! Neboť ve svém egoismu a absolutním odtržení od reality vidíte hrozbu tam, kde jde ve skutečnosti o požehnání. Vidíte tedy zlo tam, kde jde o dobro. A naopak, to co vy osobně považujete za dobro, je ve skutečnosti jen vašim sobectvím, a tedy zlem.

Je však katastrofou, že tento konkrétní příklad, který zde zmiňujeme, je obrazem a svědectvím celkového vztahu mnoha lidí k životu jako takovému. Podobně sobeckým způsobem totiž neuvažují pouze ve vztahu k počasí, ale ve vztahu ke všemu. Je tím poznamenána celá jejich struktura myšlení, jakož také jejich základní hodnotová orientace.

Po celý svůj život proto žijí v království křivých zrcadel, ve kterém jim jejich egoistické zaměření jenom na sebe sama křiví vnímání skutečné reality. A proto jménem svého sobeckého kultu takzvaného "dobra" pustoší přírodu a drancují planetu. Děje se tak pro jejich "dobro" a jejich blahobyt, které jsou ve skutečnosti jen sobeckou bezohledností, neschopnou vnímat, jak všemu kolem sebe ubližují.

Taková je pravda o našem světě a na naší civilizaci. Taková je pravda o egoisticky bezohledných lidech našeho světa, kteří chtějí žít naplno a užívat si. To je pro ně hlavním měřítkem věcí! To je rozhodující! Vše ostatní je vedlejší a nezajímavé.

Jak ale nazvat takovéto bytosti? Jak je označit a jak je pojmenovat? Jsou to opravdu lidé? Neboť pravá lidskost, skutečná lidskost začíná až tam, kde jsme schopni povznést se nad své vlastní, sobecké zájmy.

Pravá lidskost začíná až tam, kde jsme schopni vnímat vše živé kolem nás v širších souvislostech a ne pouze prizmatem vlastních sobeckých přání. V souvislostech toho, že ne moje osobní přání jsou středem vesmíru a měřítkem všech věcí, ale že každý z nás je drobnou součástí velkého celku univerza. A podstata lidskosti spočívá v chtění dobra tohoto velkého celku. V chtění dobra, které přináší požehnání všem bytostem a bere ohled na vše, co je existuje.

Hledět pouze na své vlastní dobro a své vlastní přání bez ohledu na cokoliv jiného je naopak neštěstím a hrozbou našeho světa. Je to něco ubohé a nízké, co nás lidsky devalvuje a znehodnocuje.

Buďme proto lidmi a ne sobci! Mysleme jako lidé, mluvme jako lidé, jednejme jako lidé a vnímejme svět jako lidé!

A zároveň nebuďme povrchními! Povrchně nepřijímejme nejrozličnější konzumní hlouposti, které se do nás snaží ze všech stran hustit a jejichž nekritickým přijímáním pozvolna degeneruje naše lidskost.

Buďme lidmi a nikdy nezapomínejme, že skutečná lidskost začíná až tam, kde je v mysli, ve vědomí a v jednání rozhodující dobro celku. Neboť když se bude dařit celku, bude se dařit i všem jeho částem, tedy také nám osobně.

Pokud však budeme poškozovat celek našimi osobními přáními, pokud je budeme uskutečňovat na jeho úkor, nepředstavitelná síla celku univerza se začne pozvolna stavět proti nám. Začne se proti nám bouřit, začne nás bít a nakonec, pokud se ani pod údery přírodních sil nevzpamatujeme a nezbavíme vlastního sobectví, budeme muset být v přirozené sebeobraně celku vymazáni z povrchu zemského, i celého tohoto stvoření, kterému svým egoistickým vnímáním dobra pouze škodíme.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 30.07.2018 18:23:32

Slovanství! Je opravdu možný návrat ke kořenům?

Příznivci Slovanství tvrdí, že už dávno před příchodem křesťanství na naše území jsme měli svou vlastní, vysoce rozvinutou duchovnost a kulturu, které dokonale vyhovovaly slovanské duši a velmi pozitivně rozvíjely osobnost jednotlivce i celé společenství.

Současní příznivci Slovanství proto vnímají křesťanství jako záměrnou indoktrinaci tehdejších Slovanů, s cílem odstavit je od vlastní, původní kultury a duchovnosti, a tím zabránit jejich rozvoji a rozkvětu.

Závěr je jednoduchý: Pokud má slovanský svět rozkvést a plně se rozvinout, musí se zbavit své indoktrinace křesťanstvím a vrátit se k vlastním, původním kořenům. Čili ke své původní duchovnosti a kultuře. A tento názor je pak logicky pramenem velké antipatie a ostrého odporu vůči všemu křesťanskému.

Je ale něco takového vůbec reálné? Vždyť slovanský svět je už po celá staletí, ba až dodnes neoddělitelně spojen s křesťanstvím. Je proto ještě vůbec možný nějaký návrat k našim dávným kořenům, které jsou historicky a časově velmi vzdálené? Které jsou zamlžené a často postavené pouze na domněnkách a přáních.

Máme tedy snad opravdu zavrhnout křesťanství a zaměřit se na své dávné duchovno? Nebo naopak, máme spíše zavrhnout dávné Slovanství a pevně se přimknout ke křesťanství? Jako téměř vždy, i v tomto případě je pravda pravdou zlaté střední cesty. Abychom ji pochopili, ukažme si to na následujícím příkladu:

Člověk nežije na zemi pouze jednou, ale vrací se sem vícekrát, aby zde mohl postupně dozrávat k duchovní dokonalosti. Náš současný život, čili naše současné sociální, rodinné, ekonomické, zdravotní, nebo jiné poměry jsou vždy dokonalým a spravedlivým souhrnem všech našich předchozích pozemských životů. Naše současnost je tedy vždy jakousi souhrnnou esencí všeho toho, čím jsme byli v minulosti, a co si na základě ní pro sebe zasloužíme.

Mnozí lidé chodí za různými jasnovidci, schopnými nahlížet do minulých životů, aby se dozvěděli, kým byli, co všechno udělali a jaký dopad to má na jejich současnost.

V přirozenosti bytí je však tato znalost záměrně ukryta a proto si nic nepamatujeme. Je to zbytečné, protože duchovní koncentrát všeho si neseme hluboko vepsán do své duše. Je nedílnou součástí naší osobnosti, ale také nedílnou součástí našich vnějších poměrů, v nichž jsme nuceni žít.

Člověku nepřísluší vrtat se takovýmto způsobem ve vlastní minulosti, protože vše, co potřebujeme pro svůj další osobnostní a duchovní rozvoj se skrývá jedině v současnosti. Ta je klíčová, protože je průsečíkem minulosti i budoucnosti. Neboť naše současnost odpovídá přesně tomu, jak jsme jednali, mysleli, mluvili a jaké hodnoty jsme uznávali v minulosti. A naše budoucnost bude odpovídat přesně tomu, jak v současnosti jednáme, myslíme, mluvíme a jaké máme hodnoty.

Současnost je klíčová! Minulost už totiž byla a její ovocem je současnost. Budoucnost teprve bude a o tom, jaká bude rozhoduje současnost. Výsledkem je poznání, že člověk má žít tím nejintenzivnějším způsobem právě tady a teď. V nejaktuálnější současnosti.

No a něco podobného platí i ve vztahu k Slovanství a křesťanství. Naše současnost, v níž žijeme je totiž souhrnem všeho, čím jsme v minulosti prošli. Je souhrnem naší dávné slovanské minulosti, ale také naší minulosti křesťanské. Oba tyto duchovní proudy formovaly a zformovaly náš osud do takového stavu, v jakém se právě dnes nacházíme.

Náš další všestranný rozvoj spočívá v pochopení toho, kde se dnes nacházíme a čím vším jsme prošli. A o to, čím jsme prošli se můžeme opřít a můžeme z toho čerpat. To nás může vnitřně posilovat, avšak vždy musíme stát pevně právě v současnosti a prostřednictvím zdolávání její výzev se máme dále duchovně, osobnostně a lidsky posouvat dopředu.

Z tohoto hlediska pak snadno pochopíme, že pokud nám někdo říká, abychom se vrátili k našim slovanským kořenům a zbavili se křesťanství, je to nesmysl, protože v minulosti jsme si prošli jedním i druhým, ať už to bylo dobré, nebo špatné. Esence všech těchto našich prožití napomáhala utvářet charakter naší osobnosti. A to dokonce bez ohledu na to, zda jsme dnes věřícími, nebo ateisty.

Jediným správným postojem je proto tvořivě integrovat oba výše zmiňované duchovní proudy a nechat se z nich inspirovat tím nejlepším, nejpodnětnější a nejušlechtilejším, co se v nich nachází.

Měli bychom proto mít v úctě všechny duchovní a kulturní podněty dávného slovanství a stále se jimi inspirovat. Měli bychom však mít v úctě i všechny duchovní a kulturní podněty křesťanství a čerpat z nich inspiraci pro své jednání. Ale měli bychom být zároveň vnitřně otevřenými také všemu novému a podnětnému, co nás může duchovně a osobnostně posunout nahoru.

Člověk musí být pouze bdělý, aby dokázal oddělit zrno od plev. Aby byl schopen vybrat ze všeho pouze to nejvyšší, nejvznešenější a nejinspirativnější. A já osobně jsem přesvědčen, že dokonce také islám v jeho čisté a nemilitantní podobě v sobě skrývá mnoho podnětného a inspirujícího.

Velké neštěstí však spočívá v tom, pokud se někdo začne úzkoprse orientovat pouze na jediné a všechno ostatní začne potírat. Typickým příkladem je právě islám. Ten se tímto způsobem změnil na nesnášenlivé náboženství jediné pravdy, která má proto právo potřít všechno ostatní. A to jakýmkoliv způsobem! Třeba i násilím.

Všimněme si však, že příznivci Slovanství dělají přesně totéž. Samozřejmě, ne v podobě tak nesnášenlivé. Ale v podstatě i oni prohlašují, že naše původní duchovno a naše původní kultura jsou pro Slovany jedinou správnou cestou a všechny ostatní cesty považují za falešné. A žel, takto uvažují i mnozí stoupenci křesťanství, podle kterých se celá a absolutní pravda nachází jedině u nich.

Zrnka pravdy jsou však více, nebo méně roztroušené ve všech duchovních snahách, duchovních proudech a náboženstvích na zemi. Někde je těchto zrnek více a jinde méně, přičemž každý člověk, vážně usilující o vlastní duchovní a osobnostní vzestup je může najít, duchovně využít a inspirovat se jimi. Problém je ale v tom, že zrnka pravdy jsou častokrát smíchány s různými omyly, názory, chybami, dogmaty, nebo úmyslným zaváděním.

Moudrý člověk je otevřen všemu inspirativnímu, co k němu přichází, ať už je to odkudkoliv. Nemoudrý člověk však, pokud najde něco hodnotného, upne se většinou pouze na to, přičemž nevědomky přijme také omyly, se kterými je to hodnotné vinou lidí smíšeno, a toto vše spolu začne považovat za jedinou pravdu. A na základě ní pak popírá vše ostatní, odsuzuje to a bojuje proti tomu.

Moudrý člověk je člověkem syntetického poznání. Moudrý člověk je schopen rozlišovat skutečně hodnotné od nehodnotného, ať to už pochází odkudkoliv. Nemoudrý člověk je však člověkem úzkoprse upnutým pouze na jediné. Nemoudrý člověk je neschopný oddělit to hodnotné od nehodnotného ve vlastním učení, a zároveň neschopný rozpoznat skutečné hodnoty také v něčem jiném.

Pro všechny ty, kteří se chtějí stát opravdu moudrými mohu doporučit knižní dílo "Ve Světle Pravdy". Jde v podstatě o dokonalou syntézu toho nejhodnotnějšího, co se nachází v nejznámějších duchovních směrech, počínaje křesťanstvím, duchovnem starých Řeků, Římanů, Germánů, Slovanů, Védskou moudrostí, a tak dále. A toto všechno spolu dohromady, očištěno od lidských omylů je obrazem velké, jediné Pravdy, jejíž částečky a útržky byly lidem zprostředkovány v různých dobách a v různých náboženstvích.

Na závěr ještě třeba zvlášť zdůraznit důležitou věc. Součástí našeho univerza je velký boj dobra se zlem. V něm stojí na jedné straně síly dobra a na druhé straně síly zla. Je však nesmírnou tragédií, pokud se síly dobra, stojící proti zlu, které chce zničit lidské duše i celou naši planetu, tříští vzájemně mezi sebou tím, že například přívrženci Slovanství vystupují nenávistně vůči křesťanství, že přívrženci Véd zatracují křesťanství, a zase křesťané na oplátku odsuzují slovanské duchovno i Védskou moudrost.

A to vše namísto toho, aby stoupenci toho nejlepšího, nejhodnotnějšími a nejvznešenějšího z moudrosti dávných Slovanů, z moudrosti Védského poznání, z křesťanství, z buddhismu, z islámu a jiných duchovních směrů vytvořili jednotnou frontu a železnou bariéru vůči šířícímu se zlu, které chce nás všech spolknout a zničit. A to duchovně i fyzicky.

A možná právě proto je samotným zlem záměrně vnesen rozkol mezi různými směry duchovně orientované lidí. A žel, ti do této pasti všeobecné nevraživosti skočili a užírají se navzájem.

Jak se říká, není možné vstoupit dvakrát do téže řeky. Jako národ i jako jednotlivci jsme již v současnosti úplně někde jinde, než jsme byli v dobách dávných Slovanů. Už prostě není možné vrátit se zpět k naší původní slovanské duchovnosti a zahodit vše ostatní, co přišlo potom a co do našich duší vtisklo nesmazatelnou pečeť. Každý současný Slovan má proto své kořeny nejen v dávné slovanské kultuře, ale také v křesťanství. A zbavovat se jednoho, nebo druhého je jakoby jsme stromu odsekávali jeho kořeny.

Není to jenom špatné, škodlivé, ale také nereálné. Vždyť jen například zkuste přesvědčit těch pět set tisíc slovenských křesťanů, kteří se, jak sem se dočetl, zúčastnili nedávné pouti v Levoči, aby se odvrátili od křesťanství a navrátili ke svým dávným slovanským kořenům.

Samozřejmě, že můžeme mít mnohé výhrady vůči křesťanské církve, jakož i vůči mnohému špatnému, co různí jednotlivci, nebo skupiny lidí, skrývající se za křesťanské ideály v celé historii lidstva napáchali. Faktem však zůstává, že současní křesťané přece jen představují určitý protipól vůči různým společenským, lidským a morálně destruktivním snahám, které dnes probíhají v Evropě a kterým je křesťanství s jeho tradičními hodnotami rodiny a morálky trnem v oku.

PS. Příčiny nenávisti ze strany příznivců Slovanství, ale i jiných názorových proudů mohou být velmi hlubokého charakteru. Mohou třeba pocházet z velmi negativní osobní zkušenosti v jednom z minulých pozemských životů, kdy dotyčná osoba, stojící na pozicích původní slovanské duchovnosti byla právě kvůli svému přesvědčení tehdejšími stoupenci křesťanství krutě mučena, nebo připravena o život, což se velmi hluboko zapsalo do její duše. No a v novém, současném životě na zemi se to pak z podvědomí aktivovalo do podoby odporu, až nenávisti vůči křesťanství.

Takový člověk se však nemá neustále utápět v nenávisti a šířit ji! Naopak, má postupně dospět k odpuštění v pochopení, že za křesťanství se vždy skrývali zkažení lidští jedinci, kteří jeho vznešené ideály pouze zneužívali pro své vlastní, sobecké a zištné záměry. A za těmito svými cíli neváhali jít doslova přes mrtvoly.

Ale křesťanství, to jsou přece i tisíce čestných, prostých lidí, kteří usilovali a usilují o reálný život v souladu s jeho vznešenými ideály. Jedině oni vždy byli a stále zůstávají pravými křesťany, přičemž jakákoliv nenávist, namířená i proti ním hraničí až s hloupostí a je hlubokým nepochopením více rozměrnosti života.


kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 16.07.2018 18:18:11

O tom, jak neposkvrněně počít, jak nezemřít a jak se nedat zotročit

Začněme neposkvrněným početím. Jde o nezbytnou podmínku pro zrození kvalitních jedinců a kvalitní mladé generace na náš svět. Neposkvrněné početí není totiž něco, k čemu došlo jen výjimečně a jedinkrát. Naopak, bylo to ukázání cesty a způsobu, jak můžeme pozvednout život na Zemi. Tento ideál může dosáhnout každá žena. Musí ale splnit dvě podmínky. První je početí z čisté lásky a druhou je její vědomí, zaměřeno směrem k Nejvyššímu. Přesně tímto způsobem totiž počala Marie Krista a přesně takto by měli přicházet na svět také všichni lidé.

První požadavek, čili čistá láska, může být splněna poměrně snadno mnohými, hluboce se milujícími páry. Horší je to však už s druhým požadavkem. A sice, s vroucím pohledem upřeným ke Stvořiteli, který většině žen, ale také mužů dneška chybí. A chybí jim nejenom při plození, ale prakticky při všem, co ve svém každodenním životě konají.

No a právě na tento druhý, tak těžko lidmi splnitelný požadavek se nyní zkusme trochu hlouběji zaměřit, protože jeho splnění je schopno propůjčit nejen plození, ale absolutně všem věcem kolem nás úplně jiný rozměr. Rozměr, schopný přinést světu mnohem vyšší osobnostní kvalitu mladé generace a zároveň propůjčit mnohem vyšší kvalitu všem věcem kolem nás.

Absolutní většina lidí naší planety je upřena především na věci hmotné a na výhody a požitky, které jim hmotné věci přinášejí. Jedině toto plně pohlcuje jejich vědomí a myšlení.

Aniž by to oni sami tušili, se však tímto způsobem stávají otroky materie. Otroky hmoty, protože jejich myšlení a vědomí je jí absolutně zotročeno. V jejich myšlení a vědomi už totiž nemá místa vůbec nic, co by materii a s ní spojené materialistické zájmy v něčem přesahovalo. O těchto hodnotách jasně svědčí absolutně všechny rozhovory mezi lidmi, které si kdekoliv náhodně vyslechnete.

V Listech apoštolů, v ostrém protipólu se standardním jednáním pozemských lidí se však nachází jedno velmi zvláštní doporučení v tomto smyslu: "Kupujte, jakoby jste nekupovali, prodávejte, jako byste neprodávali a pracujte, jako byste nepracovali."

Čili dělejte všechny věci tak, jako byste je nedělali. To znamená, buďte nad nimi! Mějte nad nimi nadhled, protože jinak vás pohltí! Jinak vás spoutají! Jinak vás zotročí! A tím vás poskvrní!

Být nad věcmi a konat je tak, jako bychom je nekonali, tělesně se spojovat tak, jako bychom se tělesně nespojovali a tím pádem bylo naše tělesné spojení bez poskvrny, je možné jedině tehdy, pokud je náš vnitřní zrak silně a mocně nasměrován ke Stvořiteli.

Neboť tak, jako Slunce, nacházející se vysoko nad našimi hlavami dává světu teplo, světlo a tím pádem život, tak i Stvořitel, nacházející se vysoko nad vším tvorstvem je původcem života, který vytvořil a který ustavičně udržuje. A proto má k němu směřovat elementární úcta a vděčnost od každého vědomého tvora, který žije v jeho stvoření. Tedy také od člověka! A tato nejpřirozenější věc, jaká vůbec existuje, by nám sama o sobě zcela přirozeně poskytla i potřebný nadhled nad materií.

Lidé však nemají ani vděčnosti, ani úcty ke Stvořiteli! Tím ale automaticky ztrácejí potřebný nadhled, co se projevuje tak, že materiální věci a požitky se jim stávají vším.

Absencí nezbytného nadhledu se stávají otroky věcí a poskvrňují se jimi! Poskvrňují se chamtivostí, bezohledností, podvodem, lží a nespravedlností při jejich nabývání. A ve svém stavu, bez úcty plného a vděčného pohledu, nasměrovaného ke Stvořiteli se také poskvrňují nízkými pudy a smyslností při tělesném spojení.

A proto také téměř nic, co v současnosti lidé dělají, nemá požehnání Shora. Jsou to pouze čistě lidská díla, bez požehnání Páně, která i kdyby byla jakkoli velká, nečeká nic jiného, než osud pyšné babylonské věže.

Neboť jak naši předkové moudře říkali: "Marné každé namáhání, kde není Boží požehnání."

Proto člověče lehej, vstávej, pracuj, raduj se, ale také snášej všechny své strasti s díkem a úctou ke Stvořiteli. Jen tak se staneš pánem nad materiálními věcmi a nestaneš se jejich otrokem. Jen tak neposkvrníš své bytí nízkostí, kterou se nevyhnutelně poskvrňují ti, co vidí vrchol všeho pouze ve hmotě a hmotných požitcích. A proto, kvůli jejich dosažení, nejednou nepohrdnou ani podvodem, ani lží, ani nespravedlností, ani nečestností, ani podlostí.

Ty však člověče, vzhlížej v úctě, v bázni a s díkem k Nejvyššímu, abys měl dostatečný nadhled nad věcmi a svou chtivostí po nich si neposkvrnil svou duši!

Člověče, kupuj proto, jakoby si nekupoval, prodávej, jakoby si neprodával a pracuj, jakoby si nepracoval.

Zkoušej to neustále, protože nakonec, když přijde tvůj čas, měl by si dokázat také zemřít, jakoby si neumíral. S pohledem upřeným k Pánu by ses měl dokázat v hodině vlastní smrti povznést nad své umírání a tím ho přesáhnout. Pokud to totiž dokážeš, stane se ti to realitou! Stane se ti realitou tvé další, pokračující bytí v blízkosti Páně, v jeho království nebeském.

Pokud však chceš člověče toto jednou dokázat, uč se upírat svůj vnitřní zrak v úctě a vděčnosti ke Stvořiteli, aby se ti to stalo naprostou samozřejmostí. Naprostou samozřejmostí také v exponované chvíli vlastní smrti, protože pak opravdu dokážeš zemřít, jakoby si neumíral. Tak se staneš vítězem nad smrtí a překonáš vlastní smrtelnost, protože pro toho, kdo se naučil upínat své vědomí k Nejvyššímu přece žádné smrti není. Neboť Pán je život! Život věčný, pulzující, burácející a překypující!

Smrt je proto jenom pro ty, kteří kupovali, jakoby kupování bylo vším!

Smrt je jenom pro ty, kteří prodávali, jakoby prodávání bylo vším!

Smrt je jenom pro ty, kteří pracovali, nebo nutili pracovat jiných, jakoby jedině práce byla vším!

A proto, když budou umírat, bude také umírání pro ně vším! Jejich duše a jejich vědomí bude do něj plně vtaženo tak, jak byly oni během celého svého života plně a bez nadhledu vtaženi pouze do materiální reality.

A proto se nakonec pro ně jejich smrt stane nejen smrtí fyzického těla, ale také smrtí duše a celé jejich vědomé osobnosti! Osobnosti, která se nenaučila vzhlížet s úctou a vděčností ke Zdroji všeho Života, čím sama sebe od tohoto Zdroje odřízla, protože hmotné věci a požitky byly pro ni mnohem důležitější, než Zdroj bytí samotného a nejvznešenější Původce všech věcí. Věcí, které jsou tu pro nás a jsou nám k dispozici, avšak v žádném případě nesmíme dopustit, aby nás zotročily tak, jak jsou jimi až pod lidskou důstojnost zotročení dnešní lidé.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 09.07.2018 19:17:28

Minulost a současnost ovládání mas elitou. Změnilo se jen málo!

Už v dávné minulosti lidstva se vyprofilovaly tři základní společenské vrstvy, přetrvávající až dodnes. První je na vrcholu stojící, úzká elita. Třetí jsou masy, které se elita snaží co nejefektivněji ovládat a držet v područí, ba až v otroctví, nejlépe s možností rozhodování o životě a smrti.

No a druhou, mezi nimi stojící vrstvou je společenská vrstva výkonné moci elity, reprezentující různé stupně řízení společnosti, která reálně uskutečňuje nejšpinavější práci směrem k ovládání a zotročování mas. Odměnou za to je vyšší příjem a vyšší společenské postavení.

V různých dobách se tato základní struktura uplatňovala různým způsobem a úspěšně se uplatňuje dodnes. To jediné, co se vždy měnilo byly jen vnější formy, ale podstata zůstává stále stejná.

Už ze starých egyptských maleb je známé zobrazení tří otroků, pracujících na poli, jejichž pohánějí do práce čtyři dozorci. Šlo o dobu otevřeného a bezohledného zotročení mas elitou, přičemž rozdíl mezi otrokem a obyčejným, chudým, manuálně pracujícím svobodným člověkem byl pouze minimální.

Elita vládla lidu tvrdou rukou a samozřejmě vždy se našlo dostatek dobře placených poskoků, kteří drželi masy v poslušnosti prostřednictvím hrubého fyzického násilí. Tyto bezohledné lidské kreatury, i když samy pocházely z mas, se kvůli svému vyššímu finančnímu příjmu a společenskému postavení neváhali stát krutým nástrojem v rukou elity a její bezohledné nadvlády nad obyčejným lidem.

Po nástupu feudálního systému vše dále pokračovalo, jen v trochu jiné, změněné podobě. Masy, zejména venkovského obyvatelstva, už sice nebyly otroky, měly však povinnost odpracovat zdarma určitý objem práce na majetcích tehdejších elit. Ale protože šlo o objem mimořádně vysoký, byly nutné donucovací složky, které bezohledně a pod hrozbou tvrdých fyzických trestů zajišťovaly plnění těchto povinností.

Zajímavé však je, že feudalismem vstupuje do hry kromě dosavadní, tvrdé formy nadvlády elit nad masami také prvek mentálního ovlivňování. Jeho účelem bylo již v zárodku, v myšlení lidí potlačit narůstající, přirozený odpor vůči nespravedlnosti.

Žel, k této roli se propůjčila církev, která namísto svého poslání hájit spravedlnost, lásku k bližním a práva slabých, působila v zájmech silných, za co získávala peníze, majetky a vysoké společenské postavení.

Feudalismem však do určité míry končí epocha tvrdé a otevřené nadvlády elit nad masami a začíná epocha nová. Epocha nadvlády měkké, v níž pozvolna začíná nabývat stále větší převahu mentální manipulace a mentální ovládání. Zdánlivě se tedy vše jakoby zhumanizovalo, avšak ve skutečnosti se změnila pouze vnější forma, přičemž cíl zůstal stále stejný.

Jakýmsi přechodem k novodobé epoše měkkého ovládání mas jsou dva společenské systémy dvacátého století, ve kterých to bylo ještě půl na půl. To znamená, že se vyznačovaly jednak tvrdým vynucováním absolutní poslušnosti mas prostřednictvím státního teroru a jednak intenzivním propagandistickým ovlivňováním obyvatelstva požadovaným ideologickým směrem. Šlo o komunismus a fašismus.

Po druhé světové válce, možná také trochu důsledkem hrůz, jaké musel svět prožít, se postupně začíná zejména na západě dostávat do popředí měkká forma ovládání mas, jejíž vrchol prožíváme v současnosti.

Cíl však zůstává stále neměnný. Je jím dosažení co nejefektivnější poslušnosti mas a jejich co nejefektivnějšího zotročení. Jediný rozdíl je v tom, že v minulosti byly nástrojem tohoto zotročení reálné fyzické okovy a řetězy, zatímco v současnosti jde o okovy a řetězy duší a myslí. Toto novodobé spoutávání vědomí obyvatelstva se totiž děje prostřednictvím médií, nebo jiných, především nevládních organizací, s možností vlivu na společenské povědomí.

Probíhá to tak, že zejména mediálně, ale i mnoha jinými způsoby jsou do povědomí společnosti cíleně vnášeny různé destruktivní prvky, jejichž implementace má za následek dezintegraci osobnosti, protože s osobností, vnitřně dezintegrovanou se dá mnohem snadněji manipulovat a dostat ji právě tam, kam elita potřebuje.

Jedním z takovýchto dezintegračních prvků, zaměřených už na děti útlého věku je prosazování gender ideologie. Ta tvrdí, že dosavadní základní členění pohlaví na chlapce a dívku podle očividné fyzické stavby je již zastaralé a moderní době nevyhovující. Takovýto názor dokonce spadá do kategorie škodlivých rodových stereotypů a musí být překonán možností svobodné volby jedince z padesáti dalších rodů, z nichž si lze volně vybírat a identifikovat se s nimi.

Konfrontace osobnostně ještě nevyzrálých dětí a mladistvých s těmito skutečnostmi má však za následek, ba přímo způsobuje jejich vnitřní dezintegraci. Dítě totiž začíná být na pochybách, kým vlastně je. Začíná tápat v základních věcech, které byly dosud jasné a o kterých se nepochybovalo.

Osobnost dítěte a jeho vnímání reality je otřeseno. Bez pevné opory v samém sobě se pak stává snadno manipulovatelným jedincem. A to je cíl! O dosažení populace právě takovéhoto typu jedinců elitám jde, přičemž toto je jenom jeden ze způsobů cíleného, destruktivního vlivu na současnou mládež.

Úspěšným výsledkem dlouhodobého, širokospektrálního sociálně inženýrského působení je stav dnešní mládeže, která v Čechách ve formě protestů proti prezidentovi Zemanovi, nebo na Slovensku ve formě protestů za slušné Slovensko, vytváří atmosféru společenského neklidu a snaží se prosadit zájmy nadnárodních elit, jdouce proti reálným zájmům vlastního národa .

Mezi další prvky, cíleně otřásající integritou osobnosti je odstraňování a potlačování národních kořenů prostřednictvím multikulturní rozmanitosti. Prosazování imigrace a snaha o rasové míchání bílých Evropanů s tmavým obyvatelstvem je opět pouze sociálně inženýrským pokusem elit o vytvoření nové, národně i rasově dezintegrované masy, která, vytržená z vlastních kořenů, bude mnohem snadněji ovladatelná a manipulovatelná.

V jisté moudré knize je totiž psáno: "Původ dává oporu pro celé bytí každého jednotlivce." A tak také náš národní původ a naše národní identita mají velký význam pro celé naše současné pozemské bytí. Cílem všech multikulturních snah není tedy žádný humanismus, ale je jím snaha o odstranění nejpřirozenější a nejelementárnější opory bytí člověka a dosažení jeho národní dezintegrace.

Dalším z takovýchto osobnostně a mentálně destruktivních prvků je takzvaná společenská korektnost. Médii a dalšími tvůrci veřejného mínění v rukou světových elit bylo cíleně vytvořeno společenské povědomí toho, co je správné, co se má a co se může. A zároveň povědomí toho, co je nesprávné, co se nemá a co nemůže. No a každý, kdo vybočí z tohoto elitami nastaveného rámce je okamžitě společensky znevažován označeními jako islamofob, homofob, xenofob, nacionalista, konspirátor a podobně.

Pokud tedy například v socialismu vládla přímá státní cenzura, tak v současnosti úplně stejně vládne elitami mentálně vynucená autocenzura, na jejímž základě si lidé dovolí mluvit a psát jenom to, co je společensky korektní. Pokud jsou totiž třeba nějak politicky, nebo společensky činní, nebo chtějí něco znamenat, nemohou přece riskovat, aby byli obviněni z politické nekorektnosti a tím pádem mohli být profesionálně, morálně, nebo jinak znemožnění.

I když tedy lidé vnímají mnohé věci jako nesprávné a nemohou se s nimi vnitřně ztotožnit, proti svému vlastnímu přesvědčení o nich hovoří jedině v souladu s politickou korektností. Jinak myslet a jinak mluvit však v dlouhodobějším horizontu vede opět pouze k určité míře dezintegrace osobnosti.

Dalším destruktivním prvkem, s cílem dezintegrace celého společenského povědomí je prosazování homosexuality, jako čehosi úplně normálního, s možností adopce dětí homosexuálními páry.

Není samozřejmě správné přechovávat nevraživost vůči homosexuálům, ale stejně není správné, aby úchylku, kterou homosexualita přece jen je, začala většinová společnost akceptovat jako normu. Ba dokonce, jak se to děje v současnosti, cosi víc, než normu. Kdo totiž například není v umělecké branži homosexuál, není téměř žádnou osobností, hodnou mediální pozornosti.

Společným cílem všech výše zmíněných, ale také mnoha jiných praktik, jako je třeba každodenní záměrné šíření myšlenkového a hodnotového balastu v médiích, který ohlupuje osobnost, jako je úpadková pop kultura, a tak dále, a tak dále, je vyprodukovat vnitřně absolutně a po všech stránkách dezintegrované masy, podobné třtině, která se bude vždy poslušně ohýbat v souladu s tím, kam vane vítr přání světových elit.

A to ještě není všechno, protože do budoucna jsou připraveny mnohé další kroky, zaměřené na dosažení absolutní kontroly nad masami a jejich slepé a bezvýhradné poslušnosti. Je to třeba elitami připravovaný bezhotovostní styk, který bude znamenat absolutní odstranění reálných papírových peněz a mincí. Jde o trend, podporovaný bankéři, politiky, ekonomy, médii a ostatními, dobře placenými poskoky elit, s cílem dosáhnout absolutní kontrolu nad lidmi prostřednictvím absolutní kontroly nad jejich finančními prostředky a nad každou jejich obchodní transakcí.

Pokud totiž někdo vlastní hotovost, je relativně finančně svobodný. Kdo ale hotovost nemá, je bankám vydán na milost, protože v případě potřeby může být zcela lidsky eliminován zablokováním účtu a tak dokonce zemřít hlady.

V souvislosti se současným povinným čipováním psů na Slovensku možná ještě zmínit, že po tomto zákeřném kroku, kterému jak se zdá, povrchní masy vůbec neodporují, bude logicky následovat další krok, který byl avizován již v Janově Apokalypse, kdy budou také lidé samotní na povel elit čipování jako psi. A jako se psy bude pak s nimi také zacházeno!

Jak se všem těmto věcem bránit?

V dobách tvrdé nadvlády elit nad masami se lidé často stavěli vůči jejich bezohlednosti a nespravedlnosti se zbraní v ruce a platili za to vlastními životy.

V současnosti, v období měkké nadvlády elit nad masami, se je proti tomu možné postavit poznáním. Poznáním toho, co se vlastně děje, jakým způsobem je cíleně rozkladná osobnost lidí a jaké se k tomu používají konkrétní prostředky. Hlavními sociálně inženýrskými nástroji v rukou elity jsou média, nevládní organizace, ale třeba také moderní, konzumní, úpadková pop kultura. Tito všichni společně se snaží o dosažení požadované úrovně osobnostní dezintegrace jednotlivců, kteří se mají změnit na tupé, poslušné a nemyslící konzumní stádo, sloužící jedině elitě a jejím zájmům.

Myslím, tedy jsem!

Kdo se v dnešní době měkkého ovládání mas elitami na principu mentálních manipulací nesnaží samostatně kriticky myslet, kdo pouze naivně přijímá to, co pro něj vymysleli jiní a nabízejí mu to v médiích, kdo se bez jakéhokoliv odporu zařazuje do povrchní a živočišné mělké masy konzumních spotřebitelů, ten v podstatě ani nežije! Ten není žádnou skutečnou a samostatnou osobností. Ten je jen bezduchým produktem promyšleného, sociálně inženýrského mechanismu, který bez vlastního vědomí slouží elitě, přičemž tato elita ho sérií postupných kroků žene do absolutního otroctví.

Pravda vás vysvobodí!

Částí velké, osvobozující Pravdy je také poznání podstaty a charakteru současné manipulace a ovládání mas elitami, které dává každému člověku možnost osvobodit se a vymanit se z těchto manipulací. Dává mu možnost nabýt vlastní lidskou důstojnost prostřednictvím plného rozvinutí schopnosti samostatného, kritického myšlení a zvažování.

A pokud člověk dá nejen na rozum a rozumové zvažování, ale zapojí do toho také vlastní cítění, nebo jinak řečeno tušení, které vyvěrá z největších hlubin jeho osobnosti, stane se opravdu schopným rozlišit skutečné dobro od dobra domnělého a skutečnou pravdu od pravdy domnělé.

Široká cesta sebevražedné plytkosti mas, nekriticky podléhajících mainstreamovým médiím je širokou cestou, vedoucí k úplnému zotročení každé takovéto nezralé osobnosti v područí elity.

Jenom úzká cesta je cestou ke svobodě! Je jí cesta vlastního zvažování a zohledňování impulsů svého citu. Toto je cesta, vedoucí k svobodnému bytí člověka na Zemi bez otrockých okovů, kterými spoutává v současnosti elita duše a vědomí většiny lidí.

A zcela na závěr otázka pro čtenáře. Kam podle vás směřuje dnešní elita masy a dění na naší planetě? Myslíte si, že k míru, k porozumění mezi národy, ke spolupráci a k harmonii, nebo naopak ke sporům, ke konfliktům, k napětí a k přípravě nového světového válečného požáru?

Odpovědí na tuto otázku dostáváme odpověď na to, co je vlastně současná elita zač. Jsou to služebníci Temnoty, kteří pod pláštíkem pěkně znějících slov směřují celý náš svět do temnoty a sebezničení. A právě proto se je třeba vymanit ze všech jejich manipulací a nejít cestami, které nám ukazují všichni současní mediální, političtí, umělečtí, intelektuální, duchovní a jiní služebníci elit jako jedině správné.

PS. V současnosti je na celém světě aktivně využívána rozličná míra tvrdého, nebo měkkého ovládání mas, v různých vzájemných kombinacích.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 02.07.2018 18:03:22

Slyšte hlas Matky přírody, vy nehodné děti lidské!

Lidé nechtějí vidět v přírodních katastrofách to, čím ve skutečnosti jsou! Nechtějí v nich vidět napomenutí a intenzivní impuls k nezbytnosti změny sebe samých! Lidé zůstávají slepí a hluší! A právě k těmto hluchým a slepým zaznívá naléhavé volání Matky přírody:

"Ze mě jste vyšli a proti mně jste se obrátili! Ničíte vodu, vzduch i půdu! Utlačuje a trápíte zvířata i rostliny! Ve skutečnosti je však vaší povinností brát na mě ohled a žít se mnou v souladu. Ve skutečnosti máme vzájemně spolupůsobit.

Vy jste se ale obrátili proti mně, protože se ženete za nesprávnýma hodnotami. Chcete pouze mít, vlastnit a užívat si. Vaše chtění je pouze nízkého druhu a vaše touhy jsou zaměřeny pouze na hmotné a na něco, z mého pohledu tak absurdního, jako peníze.

Člověk má však usilovat a toužit po něčem úplně jiném! Má usilovat o dobro, čistotu a spravedlnost! Má se usilovat být stále lepším člověkem a pak se mu dostane všeho, co potřebuje. To jsou pravé hodnoty, hodné vašeho snažení!

Tyto nádherné, velké a nehynoucí hodnoty vám neustále připomínám čistotou svých zurčících vod, svěžestí ranního vzduchu, majestátní nádherou hor, nevinností zvířat, křehkou krásou květů, hřejivým jasem Slunce a zdravým zimním chladem. Stále se vás tiše snažím nabádat k dobru a úctě ke všemu, co existuje kolem vás. A v nemalé míře také ke vděčnosti a úctě k tomu Jedinému, ze kterého rukou všechno pochází.

Vy však neposloucháte můj tichý hlas, hlas Matky přírody! Nemáte na to čas, protože se ženete za svýma pomýlenýma hodnotami a namísto toho, abyste brali ohled nejen na mě, ale i na lidi kolem sebe, místo toho mě pouze ničíte a způsobujete mi utrpení.

Dlouho, velmi dlouho jsem toto všechno mlčky snášela a trpělivě čekala, že jednou přece jen procitnete a vzpamatujete se. Nyní však, když pohár mé trpělivosti protéká, k vám budu muset začít přimlouvat jinak. Pozvednu svůj hlas tak, abyste ho už nedokázali přeslechnout! Aby se vás hluboko, i když také bolestně dotýkal.

Proto k vám nyní promluvím ve větrné smršti, v nekonečných požárech, v explozi vulkánů, v hukotu zemětřesení, v ničivé zkáze vodního živlu a v úmorných vedrech!

Já, Matka příroda budu a zůstanu vždy silnější, jako jste vy! Ze mě jste vyšli a musíte se mě naučit respektovat! Musíte se naučit úctě a lásce nejenom ke mně, ale i k sobě samým navzájem. Musíte změnit svůj falešný žebříček hodnot! A to buď dobrovolně sami od sebe, nebo násilím a pod tlakem.

Nechci vám ubližovat a způsobovat utrpení. Avšak v sebeobraně vám teď musím začít vracet přesně to, co mi vy samotní již dlouho způsobujete. Tím však jen nastavuji zrcadlo vašemu vlastnímu, špatnému jednání. Tomu, jací opravdu jste! Pochopte to! Uvědomte si to! A změňte se! Změňte se k lepšímu, aby na vás nemusely dopadat další bolestivé rány z mých rukou.

Změňte se k lepšímu, abych vás nakonec nemusela navždy odstranit z povrchu zemského, jako zaslepené a nepolepšitelné škůdce! Abych nemusela ponechat na Zemi jenom hrstku těch, kteří budou schopni života v harmonickém soužití se mnou."

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 25.06.2018 18:18:55

Duchovní poselství ruských matrjošek

Naši předkové vlastnili značnou moudrost, která nám už žel chybí. A tuto moudrost si předávali různými formami z generace na generaci. Třeba pohádkami, pověstmi, bájemi, ale také jinými, neverbálními způsoby, mezi které můžeme zařadit třeba ruské matrjošky.

Mělo to však přece jen jeden háček, protože tato moudrost byla vždy určitým způsobem zašifrována, přičemž na každém jednotlivém posluchači záleželo, zda si dá námahu dešifrovat ji a pochopit ji, nebo bude brát vše, co bylo řečeno jenom jako něco zajímavého na zkrácení dlouhé chvíle.

A tak je to i s ruskými matrjoškami. Můžeme je totiž vnímat čistě povrchně, jen jako nějakou hračku, nebo se naopak vynasnažíme pochopit hluboké poselství a velkou moudrost, která se v nich skrývá. No a právě o takovéto odhalení se nyní pokusíme.

Ruské matrjošky jsou jednoduché dřevěné figurky, uložené jedna ve druhé. Pokud si je koupíte, kupujete si v podstatě jenom jednu. Tu největší. Dá se však otevřít a v ní se skrývá menší. Také ona se dá otevřít a v ní se skrývá ještě menší. A tak to jde stále dál až k té nejmenší, která je již nedělitelná a tvoří nejvnitřnější jádro.

Neverbální poselství, zprostředkováno ruskými matrjoškami má dvě roviny. Nebo přesněji řečeno, jde až o dvě poselství a dvě velké moudrosti.

Odhalme si tedy první poselství a první velkou moudrost. Spočívá v pochopení, že skutečná pravda o věcech a dějích kolem nás se vždy skrývá za několika vnějšími obaly. Že člověk musí dokázat všechny tyto vnější obaly odstranit, aby se nakonec dostal až k jádru a k nejhlubší podstatě věci.

Kdo si však nedá námahu pronikat takto do hloubky, musí nutně zůstat pouze na povrchu. Musí pak vše vnímat jen povrchně a mělce. A pak se celý jeho život musí stát mělkým a povrchním.

Žel, takto povrchní je většina lidí. A tento neblahý sklon většiny obyvatelstva k povrchnosti dokáží takzvaní "šikovní", dokonale využít ve svůj vlastní prospěch. A to tak, že jsou schopni namluvit nemyslícím masám cokoliv. Cokoliv, co bude dobře znít a na první pohled vypadat třeba humanisticky a ušlechtile. Avšak jediným cílem této povrchové, líbivé kulisy je zamaskovat skutečné a pravé záměry, které již zpravidla nikdy nebývají takové humanistické a ušlechtilé.

Kdyby však lidé dnešní doby dali na moudrost matrjošek, kdyby se snažili hledat to, co je skryto hluboko pod povrchem, za všemi líbivými vnějšími obaly, potom by nevyhnutelně museli dojít k poznání, že věci jsou ve skutečnosti úplně jiné, než se prezentují navenek. Museli by zjistit, že za humanismem se nejednou skrývá nelidskost a za slovy o míru touha po válce. Že za slovy o rovnoprávnosti se skrývá arogantní nadřazenost, za pomocí snaha ovládat, za nezištností vypočítavá zištnost, za milým úsměvem podlá úskočnost, za tím, co je prezentováno jako pravda účelová lež, a tak dále, a tak dále.

Lidé jsou klamáni, protože jsou povrchní a nezkoumají věci do hloubky. Lidé jsou klamáni a manipulováni, protože to, co oni ve své povrchnosti prvoplánově naivně přijímají je mnohdy něco zcela jiného, než to, co se za tím skutečně skrývá. A tak stačí pouze hovořit o černém, jako o bílém, a většina lidí to ve své povrchnosti bude opravdu za bílé považovat. Proto také žije většina obyvatelstva život plný lži.

Existuje totiž Zlo, a to má s lidstvem své vlastní špatné a nečisté plány. Zlo, systematicky pracující pod maskou dobra, které všechny tyto naivní, povrchní a mělké lidi tlačí tam, kde potřebuje. Do absolutní poroby a otroctví!

Žel, toto je smutná realita našich dnů, ke které jsme se dopracovali svojí povrchností. Svým ignorováním velké moudrosti, spočívající v tom, že se nikdy nemáme dát zmást povrchem. Že máme vždy věci zkoumat až do hloubky, že se máme snažit odstranit všechny vnější obaly, které nám skutečnou podstatu věci pouze maskují a zamlžují. Pokud to neuděláme, prožijeme celý svůj život ve lži a manipulaci.

Přejděme nyní na druhé poselství a druhou velkou moudrost, zprostředkovanou ruskými matrjoškami. Je to moudrost o podstatě našeho bytí. Člověk totiž není pouze fyzickým tělem. Není ani duší, ale je duchem, skrývajícím se za obaly fyzického a duševního těla. Jedině duch je to naše nejhlubší, nejvnitřnější, skryté a nedělitelné pravé já.

Náš duch, naše nejhlubší jádro vzalo všechny tyto vnější obaly na sebe proto, aby mohlo žít v hmotném světě. Aby se v něm mohlo učit, růst a duchovně dozrávat. Aby po dosažení plné zralosti mohlo odložit obal fyzického těla, pak i obal duševního těla a nakonec, jako nedělitelná, zralá a plně rozvinutá duchovní osobnost mohlo vstoupit do říše Ducha, odkud kdysi dávno přišlo do hmotnosti za účelem svého sebe vývoje. Sebe vývoje od nezralého a nevědomého, směrem ke zralému a plně vědomému.

Podívejme se nyní pro zajímavost na celý tento proces vývoje ducha od jeho začátku, až po jeho konec.

Člověk pochází z říše Ducha. Naší podstatou, tím pravým a nedělitelným skutečným "já" je jiskra ducha. Jiskra ducha, toužící po sebeuvědomění. Toužící po nabytí duchovní zralosti, potřebné pro vědomý život v říši Ducha. Za účelem nabytí zralosti vstupuje proto do hmotnosti.

Hmotnost se dělí na jemnou a hrubou. Duchovní jiskra vstupuje nejprve do hmotnosti jemné. Tím si na sebe bere první obal matrjošky a skryje se do něj. Matrjošku jemnohmotného obalu nazýváme duší. Duše se přibližuje k nejhrubší hmotnosti a bere na sebe další obal fyzického těla.

Každý z nás lidí ve hmotném těle se tedy podobá matrjoške, za jejíž fyzickým, hrubohmotným - obalem a duševním - jemnohmotným obalem se skrývá naše skutečné jádro. A sice duchovní jiskra.

Člověk má proto v hmotnosti zohledňovat především zájmy této duchovní jiskry, kterou je on sám. Zohledňovat tím, že dbá hlavně o hodnoty ducha, které se pro něj mají stát prvořadé a nejdůležitější. Hodnotami ducha je spravedlnost, čestnost, dobro, ohleduplnost, a tak dále. Životem v souladu s těmito hodnotami jiskra ducha roste, stále více září, až se z ní stává pochodeň zralé duchovní osobnosti.

Pokud ale podlehneme omylu, že nejsvrchnější matrjoška fyzického a hmotného těla jsme my samotní, pokud se plně identifikujeme pouze s našim materialistickým, fyzickým tělem a materialistickým bytím, jako s tím jediným co existuje, pokud uznáváme pouze materiální hodnoty, kterými je mít, vlastnit a užívat si, naše pravé duchovní já trpí, protože se nemůže správně vyvíjet. Naše jiskra ducha pouze bliká, protože je utlačována hmotným omylem, kterému podlehla naše nezralá osobnost.

Takto nesprávně prožívaný život musí mít potom pro nás samozřejmě velmi neblahé důsledky, spočívající v trvalém vázaní na hmotné. Znamená to vězení pro ducha, ve kterém strádá a chřadne.

Potravou našeho ducha jsou totiž hodnoty ducha! Je jí naše snaha o spravedlnost, čestnost a ušlechtilost. Naše snaha o poznání Vůle Stvořitele a jeho Zákonů. Naše snaha o naplňování této Vůle v každodenním životě. Tímto vším živíme jako potravou svého ducha a ten sílí, roste a dozrává. Sílí mu jeho pomyslná křídla, aby se na nich mohl nakonec povznést střemhlavým letem do výšin království nebeského.

Pokud ale neživíme své nejniternější duchovní já hodnotami ducha, chřadne a jeho jiskra jen slabě bliká. Podobá se pak ptákovi se zlomenými křídly, který se pouze zoufale vleče po zemi. Namísto zraku, vždy upřeného k výšinám má svůj zrak upřený pouze do země. Pouze do hmoty, domnívajíce se, že v ní může najít své uspokojení.

Takovými ptáky s polámanými křídly je dnes většina lidí, hledajících své uspokojení a naplnění pouze v materiálních hodnotách, jako jsou peníze, majetky, moc, sláva a užívání si.

Ale jelikož předurčením ptáka, předurčením ducha je let k výšinám, nemohou být takto materialisticky orientovaní lidé skutečně šťastní, ať by vlastnili, nebo dosáhli cokoli.

Nebudou šťastní, protože všechno to hmotné je zoufale málo! Protože svou čistě materialistickou orientací se zpronevěřili vlastnímu předurčení, kterým je let k výšinám Ducha.

Pravda o podstatě bytí člověka se tedy nachází v našem nejhlubším nitru, ukrytém za všemi vnějšími obaly. Za obalem fyzického těla i za obalem duše. Tam se nachází naše pravé "já", naše duchovní jádro přesně tak, jak nám to naznačuje skryté poselství ruských matrjošek. A jedině tehdy, pokud se naučíme dbát na jeho zájmy, můžeme být skutečně šťastní.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 18.06.2018 18:11:10

Odkaz všem starým lidem: nejste zbyteční!

Stáří přináší mnoho problémů. Jak fyzických, tak psychických. No a jedním ze zásadních psychických problémů bývá to, že mnozí staří lidé se po ukončení svého aktivního života nedokážou dlouhodobě vypořádat se silným pocitem zbytečnosti. S pocitem, ještě navíc podporovaným charakterem současné doby, která vidí celý smysl lidského bytí jedině v schopnosti vytváření materiálních hodnot. Je pak samozřejmě snadno pochopitelné, že pokud někdo tuto schopnost ztratí, cítí se zbytečný. Cítí se na obtíž. Cítí se, jak se říká, už jenom do počtu. Toto trápí mnohé staré lidi a vnitřně jich to užírá.

Vše je však ve skutečnosti úplně jinak a dokonce také zcela nemocný člověk, odkázán na cizí péči, může být za určitých okolností pro náš svět a naši planetu mnohem užitečnější, než tisíce lidí v nejproduktivnějším věku.

Tyto skutečnosti jsem si velmi silně uvědomil při slovech jistého starého člověka, kterého opravdu hluboko trápilo, že je už jenom do počtu. Ale co když právě on patří do počtu spravedlivých, kteří světlou hodnotou své spravedlnosti stále udržují opodstatnění trvání lidské existence a bytí na naší planetě?

Naše planeta, ale v širším kontextu také celé naše univerzum je totiž velkým jevištěm boje dvou protichůdných sil. Síly Světla a síly temnoty. No a každý z nás, jednotlivců, se svými postoji, myšlením, hodnotami a jednáním vždy zařazuje do první, nebo do druhé kategorie.

Jinými slovy řečeno, vždy se stáváme buď služebníky Světla, nebo služebníky temnoty. Vždy se musíme nakonec rozhodnout, na kterou stranu se přidáme, protože na obou židlích se dlouhodobě sedět nedá. Vždy totiž musíme tak, jak se píše, pouze "jednoho z těchto dvou pánů milovat a druhého nenávidět". No a to, na kterou stranu se přidá většina lidí, většina národa a většina světové populace pak formuje konkrétní osud každého jednotlivce, každého národa, nebo celé naší planety.

Pokud se tedy většina z nás rozhodne pro Světlo a jeho hodnoty, budeme určitě kráčet ke světlé budoucnosti. Pokud se ale rozhodneme pro temnotu a její hodnoty, čeká nás nevyhnutelně temná budoucnost.

Světlem a jeho hodnotami je spravedlnost, ušlechtilost, dobro, nezištnost, lidskost, ohleduplnost, skromnost, úcta, čestnost, mravnost, vnitřní čistota a v reálném životě žitá duchovnost.

Temnotou a její hodnotami je nespravedlnost, zlo, bezohlednost, nečestnost, lež, podvod, chamtivost, kariérismus, nemravnost, vnitřní nečistota, formální duchovnost, ale také bezmyšlenkovitost, konzum, plytkost a nízký materialismus.

Většina lidí našeho světa se svou hodnotovou orientací dobrovolně rozhodla kráčet cestou temnoty a proto svůj osobní osud, osud vlastního národa i osud celé naší planety směřují do temnoty. Do temnoty zničení! Do temnoty a zkázy naší planety, ale i do absolutního konečného rozkladu vlastní osobnosti. Toto musí být jasné každému, kdo žije v současném světě a vnímá jeho základní hodnotové směřování.

No a za situace, kdy si většina obyvatelstva světa vybrala cestu temnoty, směřující ke zničení, je nesmírně cenný každý člověk, jednotlivec, který si naopak svou celkovou životní orientací zvolil cestu Světla. Cestu pozitivních, konstruktivních a budujících hodnot dobra, které drží náš svět a zabraňují jeho totálnímu zhroucení.

Bez těchto lidí by se už totiž muselo všechno dávno sesypat, protože oprávněnost existence života a bytí na každé planetě je podmíněna pouze zachováváním konstruktivních a budujících hodnot Světla. Bez nich ztrácí oprávnění své existence jakýkoli život a jakékoliv bytí. Bez nich musí proto vše nevyhnutelně samovolně směřovat do zkázy a sebe destrukce.

Pokud ho od ní nezadržuje odpovídající počet spravedlivých!

Neboť jedině tento, relativně malý počet spravedlivých drží při životě i naši planetu a zabraňuje zániku všeho, co se na ní nachází. Taková je žel realita, aniž by si její nesmírnou závažnost uvědomovala většina lidí, sloužících temnotě.

Pokud se ale máme vrátit zpět k našemu tématu o starých lidech, kteří se cítí být zbyteční a už jenom do počtu, měli by si hluboko uvědomit, že vůbec nejsou zbyteční a vůbec nejsou do počtu, pokud svou celkovou životní hodnotovou orientací patří právě do toho počtu spravedlivých, kteří drží naši Zemi a zabraňují jejímu zániku. A to je nesmírně cenné! To totiž přináší Světlo na Zemi! A toto Světlo rozhání temnotu, která by se jí chtěla zmocnit úplně.

Proto není zbytečný život žádného člověka, který je v tomto smyslu nositelem Světla. Ať by byl jakkoli starý a jakkoli nemocný. Nejvíce rozhodující kritériem kvality života a jeho skutečné hodnoty není totiž nic jiného, než právě míra Světla, kterou jsme schopni kotvit a zprostředkovávat svou existencí.

To je skutečná hodnota! To jsou skutečně hodnotní lidé! Jediný takový člověk, i kdyby byl jakkoli nemocný, nebo starý, je ve skutečnosti mnohem větším přínosem pro naši planetu, jako tisíce jiných lidí v produktivním věku, ponořených do průměrného, standardního sobectví své služby temným hodnotám.

Proto bylo také řečeno, že první budou poslední a poslední první. Neboť prvními ve světě temných hodnot se stávají především lidé, kteří sami tyto temné hodnoty preferují. Velká čest všem výjimkám!

Pravé hodnoty a tím pádem i opravdu hodnotní lidé jsou naopak našim světem odsouváni bokem, až na poslední místo, i když právě oni jsou ve skutečnosti těmi prvními. Prvními v linii Světla, dávající ještě opodstatnění životu na zemi. Jsou prvními, protože jsou skutečně lidmi! A lidskost, pravé lidství člověku propůjčuje pouze jeho úsilí o hodnoty Světla.

Tam totiž, kde tohoto úsilí není se postupně ztrácí také lidskost, až se nakonec ztratí úplně. Pak zůstane už jenom živočich temných hodnot, stále více stahující do temnoty sebe samého i celý svět. Jedině vznešené hodnoty Světla mohou dát vysokou hodnotu každému člověku, který se na ně orientuje bez ohledu na to, jakého je věku.

No a právě k této vysoké metě, k této hluboké životní moudrosti by měl dospět na sklonku svého života, ve svém stáří každý člověk. Neboť jedině ten žil správně, kdo dospěl až sem, i když třeba v mladším věku určitý čas holdoval falešným hodnotám.

Není ale nic smutnější, když starý člověk na sklonku svého života nedozrál k takovémuto druhu moudrosti. Když nakonec zůstal pouze malicherným, hádavým, trvale nespokojeným a plným negativity, kterou vrší na svém okolí. Takovýmto způsobem se pak žel v jistém smyslu stává mnoho starých lidí opravdu přítěží. Ne však svým věkem, ani svou nemohoucností, ale svým ustavičně negativním duševním naladěním, bez pravé moudrosti. Tím se totiž přidávají k obecnému směřování našeho světa do zkázy úplně stejně, jako většina ostatních lidí v produktivním věku, vědomě nebo nevědomě sloužících temnotě.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 11.06.2018 18:32:17

Změna vesmírného paradigmatu likviduje západní civilizaci!

Není žádná náhoda, že v Čechách i na Slovensku se společnost výrazně polarizuje. Že se vytvářejí dvě skupiny lidí, stojící proti sobě až v nepřátelství. Že jedni jsou za Zemana a druzí proti Zemanovi. Že jedni byli za protesty za slušné Slovensko a druzí zase proti nim. Že jedni jsou za Rusko a Putina, a druzí zase proti Rusku a Putinovi.

Ve všem tomto se skrývá něco zásadnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Jde tu totiž o vzájemné pnutí mezi dvěma typy myšlení a cítění, které úzce souvisí se současnou změnou charakteru vesmírného záření.

Toto záření totiž dosud podporovalo individualismus a racionálně analytické myšlení, příznačné pro západní svět. Odteď však začíná být vesmírem podporován východní typ myšlení a vnímání světa, postavený na intuitivnosti, spolupráci a kolektivním úsilí o dobro celku.

Celkem reálně se tyto tendence začínají stále viditelněji projevovat právě vzestupem Ruska a Číny, zatímco naopak na západě začíná celkem viditelně docházet k různým rozkladným, až sebe destruktivním procesům.

Takové je současné dění v hrubých rysech a my se nyní podívejme na celou věc trochu detailněji, protože jeho důsledky se bytostně dotýkají každého z nás.

Vývoj na naší planetě je univerzem řízen zcela konkrétním směrem, a tento směr je určován, nebo jinak vyjádřeno, doslova vynucován celkem konkrétním typem vyzařování vesmíru.

V minulosti žili třeba na naší planetě dinosauři a jiní ještěři. Existenci a rozvoj tohoto typu fauny, ale také flóry podmiňoval konkrétní charakter vyzařování univerza. Po čase se však toto vyzařování změnilo a vzalo vítr z plachet ještěrům, kteří byli do té doby vedoucím živočišným druhem. Jeho změna pro ně znamenala záhubu, avšak otevřela dveře možnosti plného rozvinutí nového vedoucího živočišného druhu, a sice savců. Tím došlo k zahájení dalšího velkého časového cyklu ve vývoji života a vědomí na naší planetě.

No a podobným způsobem to pokračovalo až do novověku, kdy opět nová změna vesmírného cyklu začala podporovat analyticko kritický a racionalisticko individualistický způsob myšlení. Všechny národy, které se dokázaly naladit na tento typ záření, byly s podporou univerza vynesené nahoru a staly se vedoucími. A byly to především národy západní. Jejich postupný, intelektuálně racionální vývoj začal středověkou učeností, prudce expandoval v renesanci, později v osvícenství, pak v technické revoluci, a nakonec vyvrcholil vědecko technickým rozvojem současného typu.

Západní racionalismus dal světu mnohé nové poznatky, objevy a vynálezy. Došlo k obrovskému rozvoji matematiky, fyziky, astronomie, mechaniky, filozofie a mnoha jiných odvětví. Šlo o období ve vývoji lidstva, které mělo svůj obrovský význam a posunulo nás výrazným způsobem dopředu v mnoha oblastech. Lidé se prostřednictvím svého analyticky racionálního myšlení stali doslova pány světa. A nejen doslova, ale zcela konkrétně se na absolutní vrchol vyšvihly právě národy racionalistické a technicky zdatné.

Tyto národy se však žel, na základě své převahy začaly vyvyšovat nad ostatní. Začaly se nad ně nadřazovat, začaly si je podmaňovat a zotročovat, protože zaostalejší obyvatelé jiných zemí jednoduše nedokázali svými luky a šípy čelit dělům a puškám dobyvatelů.

Ještě před nástupem velkého vesmírného cyklu, podporujícího západní racionalismus se dostalo celému světu důrazného upozornění, že vždy a za každé situace je třeba mít na zřeteli nejvyšší princip bytí, spočívající v úctě a lásce k bližnímu, jako k sobě samému. Poznání a uplatňování toho principu se totiž mělo stát jakousi záchrannou brzdou. Ta měla zabránit tomu, aby vedoucí národy světa nezneužívaly všeho toho, čeho mohly dosáhnout za podpory univerza. Aby toho nezneužívaly ve formě jakékoli nadvlády člověka nad člověkem, nebo národa nad národem. Neboť racionalismus, ničím nekorigován, má tendenci zvrhnout se právě k takovémuto zneužívání.

Žel národy, které byly univerzem vyneseny na vrchol nedbaly principu lásky k bližnímu, a proto svou nabytou moc zneužily ve formě kolonialismu, bezcharakterního uctívání peněz a kapitálu, rozpoutáváním válek, ekonomickým zotročováním národů, nebo jejich okrádáním o přírodní zdroje. Vedoucí národy upadly do dychtivosti po moci a vlivu, do bezuzdného užívání, do nemravných zvráceností a do mnoha jiných negativních věcí.

No a v současnosti dosahuje zvrácenost tohoto způsobu myšlení svého vrcholu. Pěkná slova o humanismu, demokracii, lidských právech a jiných ušlechtilých věcech se stala jen zástěrkou bezohlednosti, chamtivosti a geopolitických, nebo čistě ekonomických zájmů. Zástěrkou neovladatelné touhy po absolutní moci nad lidmi a národy, prostřednictvím jejich totálního zotročení, jako konečného cíle.

Avšak na vrcholu bodu již v současnosti absolutně zvráceného principu racionalisticky individualistického myšlení západního typu dochází k pravidelné cyklické změně vesmírného záření, která má posunout naši civilizaci opět o další krok vpřed v jejím vývoji.

Svět začíná být univerzem tlačen do nové kvality! Pokud totiž kdysi mluvil Kristus o lásce k bližnímu jako o možnosti, nový typ vyzařování vesmíru to nyní přináší jako požadavek! Jako nezbytný požadavek uskutečnění nového evolučního kroku ve vývoji lidské civilizace. Kdo tuto změnu charakteru vyzařování vesmíru zachytí a bude s ní kráčet v souladu, toho síly univerza vynesou na vrchol a budou ho podporovat.

Vesmírné záření začíná tedy podporovat snahu o kolektivní dobro a snahu o dobro celku, namísto předchozí individualizace. Začíná podporovat intuici a lidskost, namísto dosavadní racionality. Začíná podporovat spolupráci a rovnost, namísto dosavadního hierarchického nadřazování bohatých a mocných nad chudších a slabších.

Reálnou ukázkou těch dvou pólů, to jest starého a již zdegenerovaného způsobu myšlení západního typu a nového, konstruktivního, a na spolupráci založeného myšlení východního typu získáme porovnáním zahraniční politiky západu a Ruska. Ze strany západu jde stále jen o zastrašování, výhrůžky, agresivitu a neustále vyvolávání konfliktů, s křečovitou snahou za každou cenu udržet svou převahu a profitovat z ní. Na rozdíl od toho ministr zahraničí Ruska Sergej Lavrov mluví všude, kde jen přijde o spolupráci. Je přímo do očí bijící a jasně viditelné, jak západ sází pouze na provokaci a konfrontaci, zatímco východ usiluje o spolupráci.

Abychom ale dobře rozuměli, také princip rozvoje rozumové racionality byl ve vývoji lidstva potřebný a přinesl mu nesmírně mnoho užitku. Byl to nezbytný krok, ale protože žel nebyl předními národy světa, které zachytily toto vesmírné záření a dlouho kráčely v jeho podpoře, dostatečně razantně korigován principem lásky k bližnímu, dospěl nevyhnutelně až do zdegenerované podoby, v jaké ho známe dnes, třeba s jeho prosazováním gender ideologie, která kromě rodu mužského a ženského zná ještě dalších padesát rodů.

A podobných, vysloveně zvrácených prvků je v současnosti na západě velmi mnoho. Je očividný doslova až kolaps logického myšlení, když například příslušníci komunity LGBTI vítají imigranty, přičemž v zemi, odkud migranti přicházejí hrozí za homosexualitu trest smrti. A pokud by imigranti zavedli právo šaríja na území Evropy, hrozil by trest smrti homosexuálům také zde.

Nebo třeba skutečnosti, jdoucí přímo proti základnímu pudu sebezáchovy a sebeúcty, kdy se ozbrojení němečtí policisté dají zmlátit migranty jen proto, aby v případě adekvátní odpovědi na jejich násilnosti nebyli označení za politicky nekorektní, nebo za islamofoby.

Pokud jsme tedy na začátku mluvili o polarizovaní naší společnosti, velmi úzce to souvisí se všemi, výše uvedenými skutečnostmi. Jde totiž o střet mezi lidmi, ještě západního typu racionalistického myšlení, který má stále reálnou moc a opodstatnění svého dalšího trvání vyvozuje z toho, co dosud vytvořil, i když už v podstatě ztrácí vítr z plachet.

Na druhé straně barikády stojí lidé nového, intuitivního, na spolupráci a rovnosti založeného, východního typu myšlení, cítění a vnímání světa, jejichž začínají protlačovat do popředí síly vesmíru. A tyto síly budou tlačit do popředí každého jednotlivce, každého člověka, ale také každý národ, který se na ně naladí a začne jednat v jejich duchu. Je tedy jen čistě na nás, zda zachytíme tyto nové impulzy univerza a přizpůsobíme se jim, nebo se budeme stále křečovitě orientovat na to staré, které má zatím ještě velkou sílu a moc. A proto také mnoho přívrženců.

Ale tato moc se už hroutí! Už kolísá, protože ztrácí dosavadní podporu univerza, ačkoli se ještě z posledních sil snaží udržet dosavadní status quo. Rozpadající se moc západu se dostává do agónie, čímž se ale stává mimořádně nebezpečnou, protože nejvíce kope kůň, který se právě ve smrtelní agonii nachází.

Je to tedy celé jako z pohádky o dvanácti měsíčkách, kdy žezlo vlády drží v rukách určitou dobu vždy jeden z nich, a pak předá svou vládu druhému. A tak nyní také my žijeme v době, kdy musí racionalistický způsob západního typu myšlení, který přinesl světu mnoho dobrého, chtě nechtě nezbytně předat žezlo vlády do rukou intuitivního, o dobro celku a o spolupráci usilujícího způsobu myšlení východního typu.

Neboť to, co vytvořil západ dosud, představovalo určitý nezbytný stupeň vývoje lidské civilizace. Představovalo to určitý schod, na kterém naše civilizace stála dlouhá období oběma svýma nohama. Avšak nastává čas vyložit v přirozeném vývoji nohy na další schod, přičemž to staré a předešlé se nikde neztrácí. Odnášíme si to totiž sebou, jako nezbytnou a potřebnou součást našeho předchozího vývoje.

PS. Ono je v podstatě bezpředmětné rozlišovat mezi způsobem myšlení západního a východního typu. Ve skutečnosti totiž existuje jen myšlení konstruktivní, nebo nekonstruktivní. Jen myšlení, z hlediska dalšího evolučního vývoje naší civilizace perspektivní, nebo neperspektivní. Nerozhodují tedy žádné hranice, ani žádná národní omezení, protože představitele obou těchto typů myšlení můžeme najít v každém národě.

Zároveň však ale platí, že toho perspektivního a konstruktivního typu myšlení a vnímání světa se, vyjádřeno v procentech, nachází mnohem více na takzvaném východě a naopak, toho nekonstruktivního a neperspektivního mnohem více na západě.

No a zcela na závěr se ještě podívejte na tento krátký, desetiminutový dokument o vzhledu současné moderní Moskvy, který pravděpodobně nikdy neodvysílá žádná z našich nenávistně a protirusky zaměřených televizí.

https://www.youtube.com/embed/hZaN4jaQT_4

image/svg+xml smilan :: 04.06.2018 16:22:47

O dosažení nepochopitelného ideálu radostného přijímání utrpení

Znáte ten vtip, jak sedí chlapík v obývacím pokoji, dívá se na televizi, a najednou mu někdo tichounce zaklepe na dveře? Chlapík vstane a otevře. Před dveřmi stojí malá kostřička a říká: "Svíce života vašeho křečka dohořela. Přišla jsem si po jeho duši".

Chlapík se nevěřícně dívá a pak s hněvem kopne do kostřičky, která se skutálí dolů schodištěm. Vrátí se do obýváku, sedne si a znovu se dívá na televizi. O chvíli se ale ozvou strašné rány na dveře. Chlapík vstane, otevře, a před dveřmi stojí obrovská smrtka s kosou. A vedle ní ta malá kostřička, která říká: "Mámo, tento to byl".

Někdy je možné nalézt skutečně hluboké poselství také ve vtipech. A poselství tohoto je jednoznačně: Člověče, pokud nebudeš schopen přijmout s pokorou a odevzdaností utrpení malé, dříve nebo později tě postihne utrpení velké!

Náš hmotný svět je místem mnohého utrpení. Místem únavy, chladu, bolesti, křivd, nepochopení, nepohody, zoufalství, sporů, disharmonie a tragédií. Každý z lidí byl, je, nebo zcela určitě bude něčemu z toho vystaven. Zásadní otázkou ale zůstává, jakým způsobem se k tomu postaví. Zda zrale, nebo nezrale.

Nezralý způsob je nadávání, lamentování a stěžování si, které z každodenního života tak dobře známe. Je to v podstatě nepřijímání utrpení a stavění se mu na odpor jako něčemu, co si nezasloužíme. Jako něčemu, s čím nechceme nic mít a co nám nepatří.

Takový postoj však není ničím jiným, než oním pomyslným odkopnutím kostřičky před našima dveřmi, což bude mít nevyhnutelně za následek, že naše utrpení se v blízké, nebo vzdálenější budoucnosti stane ještě mnohem větším. Je to přístup, kterým se bude naše utrpení postupně nabalovat, jako nový sníh při řítící se lavině, aby nás tato lavina nakonec rozdrtila a navěky pohřbila pod sebou.

Zralý přístup k vlastnímu utrpení má být úplně jiný. Má být spojen s respektováním duchovního rozměru univerza a jeho zákonů, v nichž účincích k nám utrpení přichází. A přichází k nám, protože je s naší osobou nějakým způsobem nevyhnutelně spojeno.

S devadesáti procent je to proto, že jde o nevyhnutelný důsledek našeho vlastního, minulého jednání. Našeho nesprávného dávného, nebo nedávného jednání, které si pamatujeme, nebo nepamatujeme. A tato naše vlastní minulá špatná setba k nám pak nevyhnutelně přichází ve špatné sklizni našeho současného utrpení.

Navzdory všemu nepříjemnému, co se sebou přináší je to ale přece jen dar, protože jeho prožitím a přijetím v pochopení, že jsme si to v podstatě sami způsobili a že si to proto zasloužíme, dostáváme příležitost vymazat svou minulou vinu. Dostáváme příležitost očistit se od zla, které jsme kdysi způsobili.

Tím vyrovnáme svůj účet a stáváme se čistými. Vlastním utrpením jsme totiž zaplatili za zlo a utrpení, které jsme v minulosti my sami způsobili jiným. Zaplatili jsme tak, jak to vyžaduje vyšší Spravedlnost Boží a ve svém dalším bytí už pak můžeme kráčet bez utrpení, pokud si dáme pozor, abychom ho sami nezpůsobovali jiným ani slovy, ani myšlenkami, ani skutky.

Slova, s nimiž si lidé dosud nevěděli dát rady, hovořící o tom, že "pokud nás někdo udeří po pravé tváři, máme mu nastavit i levou", neznamenají ve skutečnosti nic jiného, než doporučení pokorně přijímat příchozí utrpení, vida v něm možnost očistit se od svých provinění a vyrovnat všechny své nevyrovnané účty.

Právě tímto způsobem máme tedy vnímat devadesát procent strastí, které k nám přicházejí, abychom je správně zvládli a stali se nám cestou ke svobodě.

Abychom naopak svým nadáváním, stěžováním, nepřijímáním, odmítáním a nepochopením utrpení nepřišli o příležitost zbavit se svých vín. A abychom pak, na základě takového nezralého přístupu nebyli v budoucnu nevyhnutelně vystaveni utrpení ještě mnohem většímu.

Zbývajících pět procent bolesti a strastí, které k lidem přicházejí, k nim přicházejí proto, aby tím osobnostně rostli a zráli. Aby se jejich překonáváním stávali stále zralejšími a silnějšími. Aby se jednou, jako plně zralé, silné a ode všech vín očištěné duchovní osobnosti mohli povznést do nádhery věčného života království nebeského, kam má ve skutečnosti směřovat pouť každého z lidí na naší zemi.

Proto radostně vpřed vstříc všemu, co nám život přináší! Ať je to dobré, nebo špatné! Za to dobré buďme vděční Pánu, protože právě On nám daroval naše bytí a spolu s ním všechny radosti a všechno štěstí, které nám to přináší.

Ale buďme vděční také za strasti, bolesti a problémy, které k nám přicházejí! Neboť k nám přicházejí proto, že je to spravedlivá odezva našich vlastních, minulých nesprávných činů. Platíme za ně svým utrpením, čímž se však osvobozujeme od svých vín, protože za všechny své viny musí každý z nás zaplatit! A to až do posledního haléře, jak to požaduje nekompromisní spravedlnost Nejvyššího.

Nebo potom k nám přicházejí strasti, bolesti a problémy proto, abychom se právě jejich prostřednictvím, prostřednictvím jejich zdolávání a překonávání stávali stále zralejšími a silnějšími osobnostmi.

I v jednom i ve druhém případě je nám to tedy k užitku. V obou případech, jestliže k ním zaujmeme správný postoj, nás to totiž posouvá stále blíže k jedinému a skutečnému cíli naší cesty, kterým je království nebeské. Kterým je říše Světla a v ní život v blízkosti Páně. Věčný život, plný štěstí, radosti a nadšených, tvůrčích činů, představujících to jediné, pravé a skutečné uctívání Stvořitele.

Člověče, zaujmi proto konečně správný postoj k vlastnímu utrpení, protože pak tě každé takové tvé prožití může posunout směrem dopředu a směrem nahoru. Neboť všechno utrpení, které tě potkává, je s tebou samotným nějakým způsobem spojeno. Je něčím, co se ve všemoudrosti Nejvyššího ocitlo na tvé životní cestě, aby si to ty zrale a správně překonal, a tímto způsobem se duchovně posunul o další krok vpřed na cestě do velikého cíle tvého bytí.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 28.05.2018 18:13:44

Supermarkety a konzum mění venkov k horšímu. Hlubší pohled na venkovskou realitu

Charakter našich obcí se očividně mění. Nejsou to už totiž obce jako v minulosti, jejichž obyvatelé využívali své pozemky především na pěstování různých produktů pro vlastní spotřebu. To znamená, že většinu celkové rozlohy pozemku tvořila zahrada užitková a pouze nepatrná část byla vyhrazena zahradě okrasné.

V současnosti, i z důvodu příchodu mnoha lidí z měst na venkov, se však tento poměr obrátil. Dnes tvoří většinu pozemku zahrada okrasná, s velkými zatravněnými plochami. Jen menší, zanedbatelnou část tvoří zahrada užitná, která někdy často zcela chybí.

Co je však na tomto trendu tak negativní? Vždyť přece na svém vlastním pozemku si může dělat každý co chce.

Negativem je to, že lidé žijící na venkově se tímto stylem života začínají vzdalovat typickému a pro venkov po staletí příznačným, důvěrnému spojení s půdou. A tím pádem také s přírodou jako takovou. Stávají se jen jakýmisi městskými lidmi, žijícími na venkově, kteří však už postrádají opravdový vztah a hlavně úctu k půdě, na níž by si mohli sami pro sebe vypěstovat vlastní, zdravé ovoce a zeleninu.

Samozřejmě jsou tací, co na to vedle svých pracovních povinností čas nemají. Ale je třeba zdůraznit, že i v takovém případě existují mnohé rostliny, nebo ovocné stromy, které potřebují pouze minimální, nebo vůbec žádnou péči. Například rybíz, angrešt, třešně, višně, hrušky, meruňky, maliny, nebo ořechy. Stačí je jen zasadit a o nic víc se už prakticky netřeba starat. Třeba pouze posbírat úrodu a možná na podzim shrabat listy. Ale ani to není nutné.

Je ale přímo nepochopitelné, proč mnozí majitelé pozemků na nich pěstují jenom trávu a nevyužívají ji k tomu, aby jim prakticky bez práce přinášela vlastní a zdravé ovoce.

Lidé z měst zpravidla nemají vlastní půdu a proto si musí všechno kupovat. No a z výše uvedených důvodů začíná i na venkově přibývat stále více takových, kteří jsou na to odkázáni. Kteří se stávají dobrovolně ve všem závislými, ačkoli by naopak mohli být do značné míry soběstačnými.

Ve všem, o čem jsme mluvili se však ve skutečnosti skrývá mnohem více, než by se mohlo na první pohled zdát. V tomto trendu je totiž evidentně patrná zhoubná filozofie konzumní pohodlnosti, přicházející k nám ze západu. Na co se má člověk namáhat, vždyť přece v obchodech dostane všechno? A častokrát tak levně, že by se mu to samému ani pěstovat nevyplatilo.

Co na tom, že potraviny v obchodních řetězcích jsou plné chemie! Co na tom, že u nás, v střední Evropě jde z hlediska potravinové politiky západu o produkty druhořadého charakteru, ačkoli jsou ve stejném obalu, jako na západě!

Odevzdaně a bez špetky hrdosti jsme se smířili s pozicí lidí druhé kategorie a svou mládež posíláme na západ za druhořadou prací, o kterou už domácí nemají zájem. A právě pro tuto ztrátu naší vlastní, nejelementárnější sebe úcty si pravděpodobně ani nic jiného nezasloužíme.

Ano, už jen tím, že se člověk snaží, má-li tu možnost, být alespoň částečně soběstačným, už jen tím se staví na odpor bezohledné taktice bohatých západních zemí, které z nás chtějí mít jenom své odbytiště. Které chtějí, abychom na nich byli absolutně ve všem závislí a oni si pak budou moci s námi dělat cokoliv. A k dosažení toho využívají naši lenost, pohodlnost a sklon ke konzumu.

Kdo se však podvolí tomuto trendu, kdo se stane prázdnou konzumní loutkou, ve všem se spoléhající pouze na obchody, ten možná po celý svůj život ani nepozná, jak chutná skutečné jablko, jahoda, paprika, nebo rajče, protože ty ze západních obchodních řetězců jsou více chemickými, než zemědělskými produkty. Hold, za všechno se platí! A toto je daň za naši lenost, pohodlnost a konzum.

A je tu ještě druhá, důležitá věc, o kterou přichází každý, kdo nechává svou půdu ladem a pravidelně na ní seče pouze trávník. Jde o vztah k půdě, vztah k zemi, vztah k přírodě a k jejím přírodním cyklem. Jde o úctu k tomu, co přichází na náš stůl jako dar země, dar nebe a dar práce lidských rukou.

Jsou to ty nejzákladnější věci, se kterými bylo lidstvo důvěrně spojeno po celá staletí. Je to cosi nesmírně důležité a cenné. Cosi skutečné, pravé a ryzí, co nelze nikdy získat tím, že jdeme do obchodního řetězce a koupíme si, co potřebujeme.

V obchodních řetězcích je totiž všechno zredukováno pouze na zboží. Zboží, jako kterýkoliv jiné. A proto stáli návštěvníci těchto řetězců nikdy nepochopí, že to, co každý den jíme a z čeho jsme živí je přece jen něco víc! Že je to Boží dar! Že je to dar naší matky přírody svým dětem.

Vztah lidí k přírodě je tedy žel už jen oddechový, rekreační a komerční. Už to není vztah hluboký, autentický a osobně zainteresován prostřednictvím práce vlastních rukou, které jsou zamazané od země, za co člověk, jako za odměnu dostává zdravé dary přírody pro svou vlastní spotřebu.

Našim postupným a stále větším vzdalováním se od chápání těchto skutečností však ztrácíme spojení s naší vlastní prapodstatou, od které se tak bláznivě oddělujeme a odtrháváme. Mechanismus současného konzumního systému totiž vytváří z lidí jedince bez úcty k čemukoliv hodnotnému. Jedince, kteří si váží pouze peníze, zisk a to, co se vyplatí a co je výhodné. Formuje z nich pohodlné, konzumní živočichy, kteří ztratili své elementární vazby k zemi a k přírodě. Kteří k nim ztratili základní úctu a základní vztah.

Toto takzvané vyspělé lidstvo, rezignující na svůj nejpřirozenější, bytostný a úcty plný vztah k přírodě si totiž jako určitou náhradu vytvořilo svou vlastní realitu. Realitu peněz, zisku a konzumu! Realitu extenzivního, průmyslového obhospodařování půdy, jehož výsledkem jsou potraviny, plné chemických jedů a podzemní zdroje vody plné pesticidů! Vytvořilo si virtuální elektronickou realitu, v níž prostředí, odtrženém od skutečné reality zůstává natrvalo uvězněno vědomí naší mládeže, ale také dospělých.

Oproti tomuto lidskému bláznovství, projevujícímu se uctíváním pseudohodnot a opovržením skutečnými hodnotami však stojí jednoduchost, pokora, ryzost, prostota a klidná, míruplná nezlomnost matky Země a matky přírody. A nakonec tato tichá nezlomnost zlomí všechno lidské bláznovství přesně tak, jak tomu bylo vždy dosud v historii, když si už lidé mysleli, že jsou na vrcholu civilizace a nevěděli proto vejít do kůže.

A pokud mluvíme o venkově a o jeho nové, změněné tváři, nelze se nezmínit ještě o dalším zvráceném moderním trendu. Přinášejí ho hlavně přistěhovalci z měst a přizpůsobují se mu také mnohé mladé rodiny. Jde o ohrazení svého pozemku vysokými betonovými zdmi. Tam, kde tedy dosud vždy stačilo pletivo, umožňující volný pohled do širokého okolí, tam se v současnosti všude objevují betonové zdi.

Betonové zdi, jako vnější projev egoisticky vlastnické filozofie, kterými jejich majitelé demonstrují své vnitřní zaměření na pojmy "já", "mně" a "moje", čímž se venkov pomalu mění na betonové vězení, ve kterém si každý žije svůj vlastní život, nedobytně oddělen od ostatních.

Všichni tito lidé si však jaksi neuvědomují, že nakonec oni sami budou muset strávit celý svůj život mezi zdmi dvoumetrové betonové ohrady, kde budou mít výhled podobný výhledu vězňů na jejich každodenní procházce po vězeňském dvoře.

Jde tu doslova o dokonalou ukázku toho, jak člověk vnitřně, duševně omezen filozofií moderního egoismu, projevující se křečovitým důrazem na pojmy "já", "mně" a "moje" nakonec tento svůj vnitřní postoj zhmotňuje i do vnější podoby betonové zdi, kterou to "své", jakož i sebe sama odděluje od ostatních i od celého světa.

No a žel, tato filozofie se neprojevuje pouze tímto jediným způsobem, ale projevuje se celkovým přístupem k životu. A proto je v současnosti svět plný sobectví, chamtivosti a bezohlednosti v honbě za hromaděním majetků a peněz. Proto jsou lidé ve svém způsobu myšlení materiálně omezenými a křečovitě upřeni pouze na to své.

Proto jim chybí svoboda, volnost a rozlet lidského ducha, který, žijíc v hmotném světě sice využívá věci hmotné, ale nenechává se jimi svázat, spoutat, zotročit a uvěznit v domnění, že už nic jiného neexistuje. Že vším je jen hmotné dobro, kterého se co nejvíce snaží urvat pro sebe.

Jen lidé vnitřně, duchovně svobodní a nezotročení hmotou nemají potřebu zotročovat krajinu a dělat z ní vězení. Avšak otroci hmoty a vlastního "já" se potřebují viditelně vymezovat a oddělovat přesně tak, jak to můžeme pozorovat na současných, smutných proměnách venkova.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 21.05.2018 16:46:47

O tajemství podstaty člověka, ale také podstaty Stvořitele

Člověk musí mít jasno v těchto dvou zásadních věcech proto, aby mohl správně kráčet životem. Jejich neznalost a nejasnost má totiž nutně za následek nesprávné nasměrování celého našeho bytí. Má za následek jeho nenaplnění a nakonec také jeho celkovou ztrátu. Abychom tedy jednou své bytí úplně neztratili, poznávejme kým ve skutečnosti jsme, jaká je naše pravá podstata a jakou má souvislost s podstatou samotného Stvořitele?

Kdo je Bůh? Lidé se domnívají, že je to Duch. Duch neviditelný, nepostřehnutelný a neuchopitelný. Duch, který se nachází ve všem stávajícím kolem nás. Ve vodě, v kameni, v padajícím listu ze stromu, v člověku, prostě absolutně všude.

Ale to je omyl! Bůh není vůbec Duch! Bůh není totiž duchovní, ale božský!

Ale kdo, nebo co je potom Duch?

Od počátku věků existoval jedině Stvořitel samojediný. Neexistovalo vůbec nic jiného, jen On a jeho božská říše. A kolem pouze chladná nicota. Stvořitel se však rozhodl oplodnit tuto nicotu životem. Rozhodl se ji učinit životním prostorem bilionů vědomých bytostí. A tento čin vykonal aktem své Vůle. Oním pověstným: Buď Světlo!

Tak vytrysklo jeho Světlo do vnější tmy. A právě Vůle Nejvyššího, která zformovala celé nekonečné světy je Duch. Tvůrčí Duch Boží, o kterém se v Bibli píše, že se při stvoření světa vznášel nad vodami. Stvoření, které z něj vzniklo je proto duchovní. Není tedy božské. Je duchovní, protože povstalo z Ducha. A z tohoto důvodu je také člověk, jako tvor žijící ve stvoření duchovní. Ne božský!

Existuje tedy Stvořitel, stojící sám o sobě vysoko nade vším. Jeho akt Vůle se záměrem stvořit světy se však okamžitě zformoval do samostatné osobnosti. Do tvůrčího Svatého Ducha Božího, který v souladu s Vůlí Nejvyššího zformoval duchovní stvoření.

Také my lidé, jako nakonec všechno ve stvoření, jsme vznikli z tohoto tvůrčího Ducha. A proto nejvnitřnější jádro každého z nás tvoří maličká jiskřička ducha. Maličká jiskřička Pánovy Vůle. Tuto Vůli máme v sobě pevně vtlačenou. Tvoří naši nejvnitřnější podstatu. A tato naše nejvnitřnější podstata nás jednoznačně předurčuje k životu v souladu s Vůlí Páně.

Toto tajemství nejhlubší vnitřní podstaty člověka reálně znamená, že cesta k harmonii, štěstí a plnosti bytí se pro každého z lidí skrývá jedině v respektování Vůle Nejvyššího. Čili v respektování původního předurčení naší vlastní, nejvnitřnější duchovní podstaty.

Každý člověk by měl proto poznávat Vůli Nejvyššího a učit se žít s ní v souladu, neboť jedině tímto způsobem může naplnit své předurčení. Proto by se pro nás právě Vůle Pána měla stát tím nejdůležitějším, co bychom měli ve svém životě respektovat. Takovýmto respektováním se totiž osobnost každého člověka stává stále zralejší, a nakonec se stává schopnou žít navěky v království nebeském, v blízkosti svého Páně.

Smyslem bytí každého z lidí v tomto stvoření je tedy duchovní procitnutí a sjednocení se se svou nejvnitřnější podstatou. Se svým duchem, který je drobnou součástí Vůle Nejvyššího. Tím dosáhneme harmonie, štěstí, míru, vnitřního naplnění a po své fyzické smrti života v království nebeském.

Žel, pozemští lidé se zpronevěřují svému předurčení. Žijíc v hmotné části stvoření se totiž mylně identifikovali se svým fyzickým tělem a jeho korunou - rozumem. Tak zapomněli, že nejsou ani tělo, ani rozum, ale drobné jiskřičky Vůle Pána. Drobné jiskřičky ducha, pocházející z jeho Ducha.

Mylné ztotožnění se lidí s vlastním tělem, s vlastním rozumem a z toho vyplývající vlastní vůlí, samozřejmě vzdálenou a odtrženou od Vůle Nejvyššího, pro ně znamená cestu bolesti, strastí, utrpení, disharmonie a nenaplnění, protože se zpronevěřují sobě samým. Jejich bytí ztrácí smysl a míjí se svému účelu. Stává se pouze čistě živočišně materialistickou existencí, naplněnou honbou za materialistickými hodnotami a požitky. V jejich dosahování vidí všechno své štěstí. Nicméně to, čeho se lidem takto dostává je jenom nasycení těla a rozkoší požitků, bez skutečného, pravého vnitřního míru, naplnění a štěstí.

Ve svém materialistickém omylu a nepochopení vlastní podstaty, a z této podstaty vyplývajícího životního předurčení, se lidé v zoufalé snaze dosáhnout pravého štěstí dostávají do bludného kolotoče honby za penězi, majetky, mocí, slávou a užíváním si doufajíc, že čím více v tomto směru získají, tím větší je pravděpodobnost dosažení skutečné plnosti bytí.

Falešnými cestami se však nikdy není možné dostat k pravým cílům! K pravým cílům, čili k pravému štěstí, harmonii a naplnění lze dojít jedině cestou respektování svého vlastního předurčení. A Vůle Nejvyššího, z níž jsme kdysi vznikli, nás jednoznačně předurčuje k poznávání a naplňování této Vůle. Předurčuje nás k životu podle Vůle Páně, a tím k plnému sjednocení se svou nejvnitřnější duchovní podstatou. Toto je jediná cesta ke štěstí, radosti a míru.

Máme tedy dvě možnosti. Buď se budeme prostřednictvím poznávání a naplňování Vůle Nejvyššího k Pánu přibližovat, a tím spět ke štěstí a naplnění smyslu našeho bytí, nebo budeme jakékoliv poznávání a naplňování Vůle Nejvyššího ignorovat. Tím se však budeme od Pána vzdalovat a spět k neštěstí. Tím se budeme zpronevěřovat sami sobě, tím budeme promrhávat vlastní bytí, abychom ho nakonec úplně ztratili, dobrovolně vzdáleni od Pána a ponoření do bezvýchodné temnoty pekla vlastní vůle.

Podstatou svého myšlení, jednání, snažení, hodnot a celkové životně orientace se tedy každý z nás, ať už vědomě nebo nevědomě, zařazuje do jednoho z těchto dvou směrů. Tím sám pro sebe volí cestu štěstí, nebo neštěstí. Cestu radosti života na zemi a věčného bytí v blízkostí Páně v království nebeském, nebo cestu utrpení a konečného zániku všeho, co uvízlo ve hmotě a její požitcích, a je proto od Pána vzdáleno. Co se tedy není schopno osvobodit od hmotných a materialistických vazeb, musí proto nakonec zaniknout spolu se zánikem celého hmotného světa.

Na každém z nás záleží, jakou s těchto dvou cest půjdeme a jak se tedy ve své svobodné vůli rozhodneme naložit s vlastním bytím.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 14.05.2018 16:24:29

Velké světové dění končí posledním soudem!

Každému, kdo jen trochu uvažuje musí být jasné, že vše, co je hmotné jednou vzniklo a jednou musí zaniknout. Jinými slovy řečeno, že všechno hmotné podléhá nevyhnutelnému koloběhu vzniku a zániku. Týká se to každé rostliny, každého zvířete, každého člověka, ale v širším měřítku také naší planety, naší sluneční soustavy i celého našeho okolního hmotného vesmíru.

Ale týká se to dokonce také jeho jemnohmotné části, kam odcházíme jako duše po naší fyzické smrti. I tato úroveň je totiž hmotná a proto také ona podléhá koloběhu vzniku a zániku. Toto je realita, které musíme čelit jako lidské bytosti, nacházející se ve hmotné úrovni univerza.

Vzhledem k dané situaci má každý z nás dvě možnosti. První je, že zůstane svázán s hmotností prostřednictvím svých chyb, nedostatků, nectností, vášní a žádostí. Prostřednictvím své honby za penězi, majetky, slávou, mocí a užíváním. A když nadejde čas rozkladu hmoty, bude muset v důsledku všech těchto svých vazeb směřovat spolu s ní do rozkladu. Do věčného zatracení, kterým bude vymazání jeho dosud nabyté, vědomé osobnosti a jeho jména se zlaté knihy života.

Máme ale také druhou možnost, a sice plné rozvinutí všeho nejlepšího a nejušlechtilejšího, co se v nás skrývá. Svým maximálním rozvinutím dobra a pozitivních vlastností se totiž můžeme potom povznést z hmoty, jako bájný fénix, do říše Světla království nebeského. Do království Ducha, nacházejícího se nad hmotnou částí stvoření. Do království věčného, nepodléhajícího žádnému koloběhu vzniku a zániku tak, jak hmotné světy.

Zkusme si nyní trošku podrobněji zobrazit celkové dění slovy z evangelií, přizpůsobenými našemu tématu o posledním soudu.

Mnohým je jistě známo podobenství o rozsévači, který vyšel na pole, aby rozséval zrno. A jak ho tak rozséval po poli, některá zrnka padla mezi kameny a vůbec nevzešla. Jiná padla do trní, kde sice vzešla, ale trní je udusilo. Další padla do mělké země, rychle vzešla, ale na slunci vyschla. No a další padla do úrodné země a přinesla úrodu třicet, šedesát a sto násobnou.

Všichni ale víme, že když obilí na poli dozraje, nastává čas sklizně. Tehdy přicházejí ženci se železnými srpy, aby ho sklidili. Aby zrno ze zralých a plných klasů shromáždili v sýpkách, zatímco nezralé a prázdné klasy, plevel a plevy spálili v ohni.

Kdo je oním rozsévačem, vzhledem k našemu tématu o posledním soudu?

Tím rozsévačem je velký Duch, který svou pomyslnou rukou rozsévá drobné zrnka ducha do hmotné části stvoření. Těmi drobnými zrnky ducha, drobnými zrnky vědomí jsme my lidé. Podobní zrnkům obilí padáme z rukou rozsévače do pole hmotnosti, abychom tam zakořenili, vyrostli a nakonec přinesli bohatou úrodu.

Ale tou úrodou nejsou naše tučná konta v bankách. Nejsou jí ani naše nejvýkonnější a nejmodernější auta. Ani hromadění majetků a peněz, ani různé formy užívání si.

Tou úrodou je rozvinutí toho lidsky nejlepšího a nejušlechtilejšího, co v sobě máme. Plné rozvinutí dobra, cti, spravedlnosti a všech ostatních ctností. Jedině tímto způsobem se stáváme zralými a plnými klasy, jejichž zrno může být po sklizni shromážděno v Pánových sýpkách království nebeského.

Pokud jsme ale ignorovali vlastní duchovní vzestup, pokud byly materiální věci, hodnoty a požitky pro nás vším, pokud jsme na maximum nerozvinuli své ctnosti a pozitivní vlastnosti, jsme jen klasy hluchými a nezralými! Jsme jen plevelem, který bude muset po sklizni shořet v ohni rozkladu všeho hmotného.

Toto je velmi jednoduchý a výstižný obraz celkového dění ve stvoření, kterému zůstává každý z nás bezpodmínečně podroben. Ať již o tom vědět chce, nebo nechce. Ať již si to připouští, nebo nepřipouští.

Kdo tedy dokáže z drobného zrnka ducha, které nese ukryté ve svém srdci, kdo dokáže z této malé původní jiskřičky světla rozdmýchat hořící pochodeň ducha prostřednictvím maximálního rozvinutí dobra a ušlechtilých ctností, ten, a jedině ten dokáže včas uniknout z hrůz rozkladu všeho, co je hmotné a bezpečně zakotvit loď svého bytí v království nebeském.

Kdo ale zapomněl na své vlastní zrnko světla, kdo nerozvíjel svou jiskřičku ducha a proto v něm nehoří jasným plamenem, kdo podlehl iluzi hmoty a její požitkům a toto se stalo pro něj vším, ten se nebude schopen vymanit z hmoty včas. A proto jeho duchovně nezralá osobnost bude muset být stržena do rozkladu všeho hmotného.

A až bude tato osobnost ve velkých mukách rozkladu totálně vymazána, až osobní sebeuvědomění člověka přestane existovat, vznese se drobné zrnko ducha zpět do říše Světla, protože ono nemůže zahynout. Ono je věčné.

Až se hmota načisto rozloží a v novém cyklu znovu obnoví, může být potom opět z rukou rozsévače, z rukou velkého Ducha zaseto do pole hmotnosti, aby rostlo a bylo snad tentokrát úspěšnější. Aby konečně přineslo bohatou úrodu dobra a ctností.

Zpět do říše Ducha, odkud jsme kdysi byli rukou rozsévače zasazení do pole hmotnosti se tedy můžeme vrátit zpět dvojím způsobem. Jako vítězové, nebo jako poražení.

Jako vítězové v případě, že jsme prostřednictvím dobra a ctností dokázali rozvinout svou malou, původní jiskřičku ducha v zralou osobnost, oplývající vznešenými a vysokými hodnotami, která se proto stala schopnou žít v říši Světla, v říši Ducha jako plně sebe duchovně vědoma osobnost.

Jako poražení se však musíme navrátit nutně tehdy, pokud jsme nedbali na naši malou jiskřičku ducha a svou snahou o duchovní hodnoty jsme ji nerozvíjeli. Pokud jsme věřili pouze materiálním hodnotám a jedině oni se stali pro nás vším. Naše duchovně nezralá osobnost, beznadějně navázaná na hmotu bude proto muset být rozložená spolu s nezbytným rozkladem všeho hmotného.

Ale její jádro, věčná a nezničitelná jiskřička ducha se pak vznese zpět do říše Ducha, protože je věčná. Ale to už nebudeme my osobně, protože naše osobnost, která nedokázala tuto jiskřičku plně duchovně rozvinout, bude definitivně vymazána a zničena.

Lidé, je snad toto opravdu tím, po čem toužíte? Pokud ne, začněte urychleně se svým duchovním vzestupem. Neboť nikdo z nás nemůže vědět, zda již zítra nebude pozdě.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 07.05.2018 18:27:28

Slušní lidé nepotřebují dělat žádné revoluce! Vyjádření k situaci na Slovensku

Tento článek je hloubkovou analýzou toho, proč jsou také z duchovního hlediska všechny pouliční protesty kontraproduktivní a nikdy nemohou přinést žádné zlepšení situace. Je už totiž nejvyšší čas, aby konečně padl mýtus o tom, že hlavní odpovědnost za všechno zlé, co prožíváme u nás doma, nebo i ve světě mohou politici, pak velké nadnárodní korporace a nakonec světová elita nejmocnějších a nejbohatších.

Vše je však úplně jinak a my si ukažme, jak ve skutečnosti vzniká výše zmiňovaná, mocenská hierarchie bezohlednosti, která opravdu utlačuje obyčejné lidi a oni mají dojem, že jsou pouze bezbrannými oběťmi. Oběťmi bezcharakterních politiků, oběťmi dravého nadnárodního kapitálu, nebo oběťmi úzké světové elity, která má s lidstvem své vlastní temné plány.

Otevřeně a bez obalu je třeba zdůraznit, že obyčejní lidé nejsou žádnými nevinnými oběťmi systému a poměrů, které musí snášet. Obyčejní lidé totiž zplodili tento systém, podporují ho a stále ho udržují při životě!

Jak to celé funguje?

Představte si spoře a provokativně oděnou ženu, kráčející po ulici, která na sebe doslova přitahuje chlípné pohledy mužů. Ba nejednou provokuje i vulgární poznámky. Jde samozřejmě o opravdu nízké mužské jednání, které nelze ospravedlnit, ale třeba si uvědomit, že největší podíl na tom nese především ten, kdo tomu dává prvotní podnět. Ten, z koho pohoršení pochází!

Proč o tom mluvíme? Protože na základě zcela stejného mechanismu vznikají i vnější poměry, ve kterých musí lidé žít!

Lidé jsou totiž žel obecně většinou povrchní, mělcí a materialističtí. Upoutali se pouze na sebe a svůj vlastní prospěch, za kterým jdou slepě, jako jakési obrovské stádo ovcí. A tyto ovce, tato masa ve své povrchnosti a plytkosti života, zaměřeného úzkoprse jenom na sebe doslova provokuje jinou kategorii lidí, takzvaných "chytrých" k tomu, aby těžili z jejich obecné plytkosti a malosti. Aby tuto negativní povahu mas obratně vyžili na jejich ovládání a zotročení, prostřednictvím jejich vlastních chyb a nedostatků.

Protože masy přitahuje živočišná tělesnost, dopřejme jim ji štědře ve filmech, v knihách, v časopisech, nebo na internetu, ať se do ní ponoří tak intenzivně, že už nebudou mít zájem o nic jiného.

Protože masy přitahuje mělká, až primitivní zábava nejrůznějšího druhu, dopřejme jim ji. Ať už v televizi, v rozhlase, nebo v bulvárním tisku. Ať jim vyplňuje celý jejich volný čas a celý jejich duševní obzor, abychom my, ti šikovnější, mohli potom poza jejich záda dělat, co se nám jen zlíbí.

Masy chtějí žít v iluzi, že se někdo snaží o jejich dobro a proto jim bohatě, ale pouze slovně dopřejme tuto iluzi a neustále je bombardujme pojmy jako lidská práva, demokracie, mír, multikulturalismus, boj proti terorismu, nebo jiným světovým hrozbám a nepřítelům. Živme v nich takovou iluzi dobra, přičemž pod její pláštíkem si dělejme, co jen chceme. Vždyť oni jsou tak naivní a nemyslící, že nikdy nepoznají naše skutečné úmysly. A pokud se někdo myslící mezi nimi najde, většina i tak neuvěří jeho takzvaným konspiračním bludům

Současný systém se podobá stupňovité pyramidě. Její základ, její první stupeň tvoří obyčejní lidé se všemi, výše zmíněnýma chybami a nectnostmi. No a každý další stupeň pyramidy představuje o trochu vyšší, hierarchický stupeň moci, profitující z negativních vlastností mas.

A tak to jde od jednoho stupně pyramidy k druhému, stále výš a výš. Až se nakonec v tomto stupňování moci dostaneme k našim domácím politickým špičkám a pak k politickým lídrům světového formátu, stojícím nad nimi. Ti jsou zase ovládání mocnými nadnárodními korporacemi, a tyto jsou ovládány takzvanou elitou, čili nejbohatšími lidmi světa, stojícími na samém vrcholu pyramidy a soustřeďujícími ve svých rukou obrovskou moc.

Avšak stabilita každé pyramidy, ba každé stavby je možná jedině tehdy, pokud stojí na pevném základě. No a tím pevným základem, na kterém stojí současný pyramidální systém moci je plytkost, povrchnost, konzum, materialismus, nízké vášně a ubohý duševní a duchovní obzor obyčejných lidí, kteří jdou jako slepé stádo jedině za svým vlastním prospěchem.

Toto je základ, na němž celá stavba vznikla a který celou stavbu drží. A pokud se i střídají různí vládci, různé společenské systémy, nebo různá politická garnitura, charakter ovládání mas zůstává stále stejný. Stále stejný, protože to nejpodstatnější, to nejzákladnější, čili lidé ze svýma chybami, nedostatky a nízkostmi zůstávají stále stejní.

Je to tedy celé tak, že ti nahoře se všemi jejich negativními vlastnostmi ve skutečnosti lidem nevládnou, ale obyčejní lidé samotní svýma chybami a nízkostí své duše umožňují, aby jim vládli právě lidé takovéhoto druhu. Lidé plní bezohlednosti, chamtivosti, egoismu, pokrytectví, kariérismu a touhy po neomezené moci.

Z poznání všech těchto zásadních skutečností ale zároveň vyplývá, že k obratu k lepšímu může dojít pouze zdola. Pokud se totiž hodnotově změní základ, neboli obyčejní lidé, změní se tím absolutně všechno. Pokud se tedy změní směrem k vyšším a ušlechtilejším hodnotám první stupeň pyramidy, musí být také nezbytně nahrazena celá stará hierarchie moci lidmi nové hodnotové linie.

Netřeba proto vůbec žádných revolucí v dosavadním slova smyslu! To, co je třeba, aby se celkový život lidí změnil k lepšímu je jedině velká, revoluční změna hodnot! Revoluční změna hodnotového zaměření mas, která je schopna změnit tvář celého nynějšího světa, protože pokud se změní základ, musí se nutně změnit také všechno to, co bude stát na tomto základě. A to od základu až po samotný vrchol pyramidy.

Pochopme už přece konečně jednoduchou pravdu a dětsky jednoduchou zákonitost, že spravedlnosti se může přece dostat jedině tomu, kdo je sám spravedlivý! Že dobra se může dostat jedině tomu, kdo je sám dobrý! Že lidskosti a ohleduplnosti se může dostat pouze tomu, kdo je sám lidský a ohleduplný! Že čestně může být přistupováno pouze k tomu, kdo je sám čestný! A tak dále, a tak dále.

Avšak všeobecný sklon lidí k nečestnosti, zlu, nespravedlnosti, bezohlednosti a jiným nízkým negativním vlastnostem musel nutně zplodit právě takovýto negativní a zvrácený systém moci, jaký nám vládne v současnosti.

Lidé! Obyčejní, prostí lidé změňte se! Změňte se k lepšímu a tím změníte všechno! Tím přivodíte tu nejzásadnější změnu v dějinách, protože pohnete základem, na kterém všechno stojí! Neboť jedině ve změně jednotlivců, těch nejobyčejnějších lidí, v jejich hodnotovému obratu k vyššímu, lepšímu a ušlechtilejšímu se skrývá klíč k zásadní změně charakteru lidské civilizace na planetě Zemi.

O tom, v koho rukách se skrývá skutečná moc se však zarytě mlčí! Je naopak intenzivně živeno přesvědčení, že jednotlivec a takzvaný obyčejný člověk nic nezmůže. A dělá se ještě mnoho jiných věcí proto, aby lidé nikdy neprocitli a zůstali žít navždy v bludu, že jim skutečně vládnou ti, kteří stojí na nejvyšších příčkách pyramidy moci.

Mocní našeho světa srážejí nejrůznějšími způsoby obyčejné lidi dolů a všemožně jich duševně a osobnostně devalvují, jen aby neprocitli k poznání moci, která se skrývá v jejich rukou. V neuvěřitelné moci změnit svět prostřednictvím změny sebe samých!

Ano, skutečná moc nespočívá v rukou těch, kteří nám vládnou, ale v rukou těch, kteří je nechávají vládnout! A proto budou takzvaní mocní tohoto světa donekonečna, ať už mediálně, nebo mnoha jinými způsoby podvádět masy a duševně je degradovat, jen aby to nepochopili. Aby nikdy nepochopili, že jedině oni sami mají v rukou skutečnou moc! Moc měnit a změnit věci kolem sebe! Moc změnit celou společnost i celý svět!

Takovéhoto procitnutí jednotlivců se doslova hrozí současná hierarchie moci, profitující z toho nejnižšího, co v lidech existuje a všemožně to podporující, protože příklonem obyčejných lidí k lepšímu, morálnějšímu, vyššímu, spravedlivějšímu, čestnějšímu a ušlechtilejšímu by nevyhnutelně povážlivě zakolísala pyramida současného systému moci, aby se následně zcela zhroutila a navždy pohřbila celý tento zvrácený systém pod sebou.

Aby konečně na nových, obrozených základech dobra, spravedlnosti, ušlechtilosti a podobných vysokých lidských a duchovních hodnot mohla vyrůst nová pyramida úplně jiného druhu. Pyramida, která vynese na vrchol mistrů všech těchto ctností, zatímco žel dnes stojí na jejím vrcholu pouze mistři všech našich vlastních chyb, nízkosti a nectností. Neboť v konečném důsledku má a bude mít naše civilizace i každý národ na svém vrcholu vždy jenom takové lidi, takové vlády a takové společenské elity, jaké si zaslouží a jaké dokonale odrážejí základní hodnotovou orientaci nejširších mas obyvatelstva.

PS. Takzvaní slušní lidé a další, s nimi spřízněné iniciativy bojují v současnosti na Slovensku za výměnu morálně nevyhovujících politiků za morálně více vyhovujících. Neuvědomují si však zákonitost, že tito politici jsou pouze dokonalým odrazem celkového morálního a hodnotového klimatu ve společnosti. A pokud se v tomto směru nic nezemní a vše zůstane při starém, noví politici, kteří nahradí staré budou stejní.

Pokud by ale opravdu všem těmto iniciativám takzvaných slušných lidí šlo o dobro společnosti, nesoustředily by se s takovou vehemencí pouze na výměnu jednotlivých osob ve vládě, která prakticky nic nezmění, i kdyby se tam dostala opozice, ale bojovaly by za systémovou změnu celkové hodnotového a morálního klimatu ve společnosti, zakotveného jednak do podoby konkrétních zákonů a jednak do změny hodnotových společenských priorit. Jedině takovéto pozitivní změny by pak postupně samy o sobě začaly generovat mnohem slušnější politickou garnituru.

Z hlediska všech těchto zákonitostí se revoluční dění slušných lidí, bojujících za slušné Slovensko jeví jako pokrytectví, které sice požaduje změnu nevyhovujících lidí, ale ne změnu morálně a hodnotově nevyhovujícího systému, který musí vždy nutně produkovat pouze tomu odpovídající, morální a hodnotovou lidskou nekvalitu.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 30.04.2018 18:24:44

Paradoxy bytí! Co je dobré materiálně, může duchovně neuvěřitelně škodit!

Ne vše, co se nám z našeho subjektivního hlediska jeví jako dobré, je pro nás dobré také z hlediska duchovního. Z hlediska zájmů naší duše. Měli bychom proto už konečně pochopit, že univerzum podléhá duchovním zákonitostem a že pro lidi, jejichž podstata je duchovní, mají být právě tyto zákonitosti rozhodující.

Znamená to tedy, že jedině na jejich respektování má být postaveno naše jednání v hmotném světě, čímž by se reálně to duchovní dostalo do souladu s hmotným, a bylo by s ním v jednotě.

Žel, my lidé jsme většinou materialisté a nebereme něco takového na zřetel. Tvrdošíjně odmítáme zohlednit celistvost bytí, která v sobě zahrnuje jak materiální, tak také duchovní rozměr. Naučili jsme se proto zohledňovat pouze naše hmotné zájmy a ignorovat vše ostatní. Avšak z takovéhoto omezeného a okleštěného pohledu na realitu nemůže povstat nic jiného, než naivní omezenost, jejímž prostřednictvím můžeme sice na jedné straně hmotně prospívat, ale na druhé straně si neuvěřitelně duchovně škodíme.

Abychom pochopili, jak velké je odtržení lidstva od duchovních zákonitostí, uveďme si jeden, možná trochu extrémní příklad. Vezměme si člověka dnešní moderní doby, který ve svém nitru, ve svém vnitřním životě pěstuje různé negativní pocity a myšlenky.

Místo toho, aby se tedy v souladu s duchovními zákonitostmi našeho univerza, které ale žel nezná, snažil udržet svůj vnitřní život čistým, se naopak klidně vnitřně zabývá věcmi negativními. A pokud to trvá delší časové období, negativita, kterou člověk pěstuje ve svém nitru se nakonec zmaterializuje a zhmotní do fyzické podoby, což se projeví nemocí nějakého tělesného orgánu. Člověk onemocní, protože z hlediska požadavku a nezbytnosti udržovat vlastní vnitřní život čistým byl v podstatě, svým dlouhodobým pěstováním vnitřní nečistoty, vnitřně nemocným už dávno před tím. A tato jeho vnitřní nemoc, nemoc jeho duše, se pak nakonec po nějakém čase, projevila nevyhnutelně také navenek. No a často se pak stává, že člověk onemocní až tak moc, že kdyby nežil v naší době se všemi vymoženostmi moderní medicíny, musel by nevyhnutelně zemřít.

Současná medicína mu však dokáže život zachránit a prodloužit, co se v našem materialistickém světě považuje za velký úspěch.

Vždyť přece člověk, který by jinak musel nutně zemřít, žije o pět, deset, nebo dokonce i patnáct let déle. Z hlediska lidského pohledu jde tedy o úspěch a obrovský pokrok.

Ale je věc opravdu takovou pozitivní také z hlediska vyšších duchovních zákonitostí, o kterých člověk netuší a které vůbec neuznává?

Zkusme se nyní podívat na celou věc úplně jinak, a sice právě z hlediska duchovních zákonitostí. Čili z hlediska prospěchu naší duše.

Pokud by tedy výše zmíněný člověk žil teoreticky v jiné době, jako je ta naše s rozvinutým zdravotnictvím, musel by nevyhnutelně zemřít. No a po jeho smrti by jeho duše klesla na takzvaném druhém světě do určité úrovně, svou stejnorodostí přesně odpovídající negativnímu vnitřnímu stavu dotyčného. Do úrovně, kterou si vzhledem k negativitě svého skrytého, vnitřního života spravedlivě zaslouží.

Ale my dnes žijeme v době, kdy lidé i přes svou vnitřně dlouhodobě pěstovanou negativitu nemusí zemřít, protože moderní lékařská věda jim dokáže život zachránit.

Co se však děje v těch pěti, deseti, nebo patnácti letech nastaveného života, které moderní doba dotyčnému darovala? Neděje se nic jiného, jako to, že nevědomému člověku, který absolutně nic netuší o duchovních zákonitostech bylo umožněno pěstovat negativitu ve svém nitru o pět, deset, nebo patnáct let déle.

Jinými slovy řečeno, dotyčný člověk se prodloužením vlastního života duševně zatěžuje mnohem více, než by se byl zatížil tehdy, kdyby zemřel dříve. A to bude pro něj znamenat, že po smrti klesne jeho duše mnohem hlouběji, než by klesla tehdy, kdyby zemřel dříve a nebyl by tak zatížen pěstováním vnitřní negativity. Jeho mnohem hlubší pád na takzvaném druhém světě bude mít pro něj za následek mnohem horší výchozí pozici, ze které bude muset znovu začít se svým duchovním vzestupem. Bude tedy vystaven mnohem těžším životním podmínkám nejen na druhém světě, ale i poté, při jeho dalším případném fyzickém zrození na zemi. Kdyby se ale jeho duše dřívější smrtí zlem méně zatížila, neklesl by na druhém světě tak hluboko a také jeho další zrození na zemi by bylo mnohem příznivější.

Duchovně neznalý člověk tedy prodloužením vlastního života získává pouze prodloužený čas na hromadění vín, čím ve skutečnosti více ztrácí, než získává, protože tuto zvýšenou hromadu vín a negativity bude muset na druhém světě mnohem bolestněji odpykávat.

Jak tedy vidět, ne vše, co se zdá být dobré z hlediska fyzického je dobré i z hlediska duchovního. Tyto dvě stanoviska se totiž mohou někdy až diametrálně vzájemně odlišovat.

Materialista, ateista, nebo člověk zaujatý však pravděpodobně ze všeho, co bylo dosud řečeno mylně vyvodí, že pokud chceme být duchovní, nemáme chodit k lékaři, máme odmítnout jeho pomoc a raději zemřít, protože tak to bude pro nás z duchovního hlediska lepší.

Ne! Je to úplně jinak! Od duchovního člověka se nežádá, aby se vyhýbal lékařské péči. Poznání duchovních souvislostí, o kterých jsme mluvili nám však dává možnost a příležitost využít moderní medicínou nastavený čas k pochopení vnitřní příčiny naší nemoci, k jejímu odstranění, nebo jednoduše řečeno, k vlastnímu polepšení se.

Znamená to tedy, že duchovně znalý člověk využije svůj nastavený čas k duchovnímu pozvednutí své osobnosti, zatímco člověk neznalý naopak zpravidla zneužívá nastavený čas pouze k dalšímu hromadění chyb a vín, které zatěžují jeho duši.

O všech těchto věcech by lidé rozhodně měli vědět, protože popsaný rozpor mezi tím, co je pro nás dobré z fyzického hlediska a tím, co je pro nás dobré z duchovního hlediska se promítá do nejrůznějších oblastí našeho každodenního života. No a právě v našem každodenním životě bychom se měli dokázat naučit zohledňovat nejenom to, co se nám osobně jeví z materiálního hlediska jako dobré, ale především to, co je pro nás skutečně dobré. Čili dobré z duchovního hlediska!

Ale protože žel lidé o tom nic nevědí, ve své jednostranné materialistické orientaci a v zohledňování jedině vlastních hmotných zájmů enormním způsobem škodí své duši a zatěžují ji. A tato zátěž strhne potom, po fyzické smrti jejich duši nevyhnutelně do nízkých a temných oblastí druhého světa, v nichž bude nesmírně trpět a které budou pro ni představovat velmi nevýhodnou výchozí pozici z hlediska její další existence. Ať již na druhém světě, nebo z hlediska jejího případného opětovného zrození na zemi.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 23.04.2018 16:03:40

Odhalení činnosti nevládních organizací, jako profesionálních provokatérů protestů


Ten, kdo nepřipouští manipulaci ve světě manipulací je sebevražedně naivní, a proto se stává snadnou a vyhledávanou obětí manipulací. Poučme se proto a poznávejme onen zákeřný mechanismus manipulace, protože pokud to nedokážeme, budeme i nadále manipulováni podle potřeb mocných. Budeme jim sloužit svou naivitou a prvoplánovým bojem za ušlechtilé ideály. Budeme bojovat na náměstích, ale ne za naše, ale za jejich cíle.

Ukažme si tedy, jak to celé funguje a přenesme se do USA, nebo v širším kontextu na západ, usilující o světovou hegemonii. Za účelem dosažení tohoto cíle bylo vytvořeno několik mechanismů, přičemž jeden z mimořádně efektivních je celosvětový systém nevládních organizací. Jde o organizace, nacházející se téměř ve všech státech demokracie současného typu, které jsou z převážné části financovány právě ze západu, především z USA.

Nevládní organizace mají dva účely. První je vnější a viditelný, zatímco ten druhý, skutečný, je utajován a skrýván.

Vnější činností nevládních organizací je nejrůznější pomoc tomu kterému státu. Jejich pomoc se týká různých oblastí života a zcela objektivně přináší společnosti mnoho dobrého. To je jeden z hlavních důvodů, proč jednotlivé země otevírají své brány nevládním organizacím. Jelikož jsou totiž z větší části financovány ze zahraničí a dělají mnoho pozitivních věcí, není důvod je společensky neakceptovat a jejich aktivity nepřijímat. Vždyť přece pokud někdo prakticky zdarma pomáhá společnosti, mladým lidem a mnoha jiným skupinám obyvatelstva, je to jen dobré a vítané.

Takto lákavě a lidumilně to vypadá na první pohled. Podívejme se však na celou věc z jiného úhlu pohledu. A sice ne očima obdarovaného, ale očima dárce. Čili z hlediska západu, který nevládní organizace financuje a cíleně je využívá na dosahování svých vlastních, nekalých záměrů. Pro západ totiž jde vždy jenom o dobrou investici, při níž se zcela samozřejmě počítá s vysokou návratností. Západ totiž není a nikdy nebyl nezištný, ale vždy chtěl ze svého jednoho investovaného dolaru dostat sto, nebo tisíc. A přesně tak je to také v tomto případě.

Zkuste si tedy představit, že máte peníze. Množství peněz, které je třeba výhodně investovat a dále násobit. Nejste totiž žádný lidumil, ale tvrdý obchodník. Obchodník, který se však rozhodl při svém obchodování kalkulovat právě s lidumilností.

Vymyslíte proto systém nevládních organizací a ty se, kvůli své pozitivní činnosti v různých oblastech života, stanou velkým přínosem pro každou společnost.

Pozitivní činností nevládních organizací se cíleně buduje pozitivní kredit. Dosažením takovéhoto společenského renomé však dostáváte do rukou možnost ovlivňování povědomí společnosti a manipulování s ním. To představuje první váš trumf.

Druhým vašim trumfem jsou mainstreamová média, o které jste se již také postarali tím, že jste je získali do svého vlastnictví. Znamená to, že můžete mediálně působit na společnost přesně takovým způsobem, který vyhovuje vašim záměrům. Čili vaší touze po penězích, moci, geopolitické nadvládě a úplném zotročení a podmanění daného národa.

No a s těmito dvěma trumfy v rukávu, čili společností přijímanými nevládními organizacemi a médii ve vašich rukou můžete začít rozehrávat svou velkou šachovou partii. Šachovou partii za účelem bohaté návratnosti vámi takto investovaných peněz.

Vláda daného státu může být totiž dvojí. Vám a vašim, čili západním zájmům nakloněná, nebo naopak, západu a západním zájmům nepřátelská, nebo jim alespoň nedostatečným způsobem vycházející vstříc.

Pokud je vám vláda nakloněná znamená to, že jde proti zájmům vlastního národa, protože vychází vstříc především západním zájmům po hospodářském ovládnutí, podmanění, okradení a zotročení daného národa. A přestože vláda takto zrazuje a ožebračuje vlastní národ, všechna média v rukou západu, jakož také všechny nevládní organizace, které mezi tím získali mimořádně pozitivní společenský kredit, budou společně vládu chválit a vytvářet jí pozitivní image. "Vždyť přece pokud nevládní organizace konají tolik dobra, musí vždy podporovat jenom to, co je dobré a správné", přibližně takto uvažuje většina lidí.

Avšak západ právě tímto způsobem, prostřednictvím zkoordinované činnosti nevládních organizací a médií dokáže dosáhnout toho, že zrada národa a zrada na národě je samotným národem vnímána pozitivně a progresivně. Je fascinující, že vhodným a cíleným ovlivňováním veřejného mínění je opravdu možné dosáhnout, aby lidé vnímali černé jako bílé.

Vše se ale radikálně mění, pokud se po volbách náhodou dostane k moci vláda západním zájmům nepřátelská, nebo jim alespoň nedostatečně jdoucí po vůli. To znamená, že jde o vládu, která nechce ožebračit vlastní národ a proto začne klást překážky tomu, aby západní mocnosti mohly dělat v rámci teritoria dané země co jen chtějí. Takové něco je pro západ, který se naučil žít z práce a přírodních zdrojů jiných nepřijatelné! A proto všechny předem připravené mechanismy, které má v rámci daného státu k dispozici, okamžitě využije k tomu, aby se situace změnila. Aby prostě byla západu nepohodlná vláda odstraněna.

Každá vláda, a to jakákoliv, má své chyby a nedostatky. A tyto chyby jsou médii neustále vyzdvihovány. Neustále se cíleně pracuje na budování nespokojenosti obyvatelstva, ustavičně se mluví pouze o negativech, zatímco o pozitivech se samozřejmě mlčí. Médii, hlasem nevládních organizací a opozičními politickými zrádci vlastního národa je tedy obyvatelstvo dlouhodobě masírováno k nespokojenosti s vládou, až tomuto navršenému množství zloby stačí nějaká vhodná jiskra, jakou byla třeba nedávno na Slovensku vražda novináře. A důsledně připravovaná výbušná směs exploduje do nenávistných protestů proti vládě, která musí být pro dobro národa sesazena. Takto se obrazně z bílého, protože nikdo není bez chyb, stává černé a masy, davy lidí jsou v celém tomto dění jenom naivními, nevědomými, směšnými statisty, bojujícími za cizí zájmy v předem připraveném, velkém divadelním představení na náměstích. Tito oklamáni, obyčejní slušní lidé totiž naivně věří, že opravdu bojují za dobro a lepší společnost.

Avšak to, co tímto způsobem vybojují, pokud se jim to podaří, je pak vždy ve skutečnosti namířeno proti ním samotným, prostřednictvím dalšího okrádání, zotročování a ožebračování jejich vlastního národa. Tak si masy ve své naivní představě, že se svržením staré vlády a nastolením nové budou mít lépe, vybojovaly majdanem na Ukrajině rozvrat vlastního státu a katastrofální propad životní úrovně. Neboť západním silám, stojícím za organizováním majdanu nešlo nikdy o dobro ukrajinského národa, ale pouze o jejich vlastní prospěch.

Tak si také agresivní masy v Libyi, v boji proti takzvanému diktátorovi Kaddáfímu vybojovaly pouze rozvrat vlastního státu, anarchii a katastrofální propad životní úrovně. Neboť silám, stojícím za snahami o odstranění Kaddáfího nikdy nešlo o dobro libyjského lidu, ale pouze o své vlastní zištné a geopolitické zájmy. A naivní lidičky, masy, se staly užitečným nástrojem v rukou západních sil.

Vždyť si nakonec stačí položit jedinou prostou otázku: Kdo měl prospěch z majdanu na Ukrajině? Ukrajinský lid určitě ne! Kdo měl prospěch ze svržení Kaddáfího? Libyjský lid určitě ne!

A přesně k takovémuto jistému pokusu došlo v současnosti i na Slovensku, prostřednictvím protestů za slušné Slovensko. Tyto protesty ukázaly efektivní funkčnost vzájemného spojení médií, nevládních organizací a zrádcovské opozice, jehož prostřednictvím je možné podle potřeby kdykoliv svrhnout jakoukoliv nepohodlnou vládu. Tyto protesty také ukázaly obrovskou naivitu zejména mladých lidí, kteří jsou právě pro svou nezralost zneužívání na podobné revoluční aktivity na celém světě.

Závěrečné poučení je proto následující: Nic na tomto světě není zadarmo! A už vůbec ne to, co k nám přichází ze západu a tváří se nezištně. Ani nevládní organizace nejsou žádným nezištným nástrojem na konání dobra v jiných zemích. Naopak, jsou čistě obchodnickou investicí, která počítá s výraznou návratností.

Pomáhají sice a konají dobro, avšak v rozhodujících momentech nejednou uměle, a také za jejich vlastního přispění vyvolaného společenského pnutí, využívají veškerý svůj potenciál a společenský kredit k tomu, aby v daném národě napomáhaly prosazovat zištné zájmy svých štědrých západních donorů. Dárců a "lidumilů", pro které jsou i pojmy jako lidskost a pomoc pouze obchodem.

Nevládní organizace jsou tedy západním hadem na prsou každé společnosti, který se hřeje, koná dobro a ustavičně číhá. A v rozhodující chvíli uštkne! Uštkne toho, komu se hřál na prsou a dělal mu dobro! Uštkne ho a svým jedem otráví společenské povědomí tak, aby bylo to černé a špatné, co se svýma chamtivýma rukama chce zmocnit daného národa, vnímáno jako bílé a dobré. Aby tak bylo pod pláštíkem dobra, demokracie a humanismu dosaženo vítězství temných sil, stojících za financováním nevládních organizací. Aby se tyto temné západní síly a jejich opoziční přisluhovači mohly dostat k moci, a aby prostřednictvím jejich poslušného vazalství dosáhl západ bohaté návratnosti všech svých filantropických investic.

A také není nevinné ani sledování různých televizí, čtení novin a poslech rozhlasu. Tyto západem vlastněná média se totiž takto stávají lidem dobrým společníkem při relaxaci a trávení volného času, ovšem vše, co je jen možné, je v nich nastaveno tak, aby ovlivňovalo veřejné mínění a světonázor obyvatelstva způsobem, jaký vyhovuje vlastníkům těchto médií. To jest jejich touze po moci, vlivu a absolutním hospodářském ovládnutí.

V rozhodující chvíli je tedy také tento mediální potenciál vždy využit tak, aby nasměroval veřejnost ke svržení vlády, která chce národu dobře, i když má samozřejmě množství chyb, a k nastolení nové vlády, která bude poslušně plnit příkazy západu, a tím zajišťovat návratnost všech jeho humanistických investic.

A je smutné, že tisíce Slováků, protestujících za slušné Slovensko podlehlo této manipulaci a stali se užitečnými nástroji v cizích, zlovolných rukou.

Je smutné, že tisíce Slováků se všem těmto věcem vysmívá jako nerealistickým konspiracím, což je však žel opět pouze důsledkem jejich dlouhodobé, jednostranné mediální manipulace.

Je smutné, že mnozí obyvatelé různých krajin světa nejsou ještě vnitřně plně vyvinuty k tomu, aby prohlédli tenhle efektivní princip manipulace, co žel reálně znamená, že kdykoliv bude západ chtít, zneužije jejich lidské naivity k odstranění jakékoliv nepohodlné vlády, která jim nepůjde ve všem po ruce. A tisíce zmanipulovaných, především mladých lidí jim v tom bude pomáhat na náměstích s velkým revolučním nadšením.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 16.04.2018 19:14:23

Poznávejme nebezpečí druhého světa 3

Dávné civilizace si uvědomovaly velké nebezpečí nekonečného bloudění lidských duší v záhrobí. Z tohoto důvodu vznikaly knihy mrtvých, jejichž účelem měla být jakási základní orientace na druhém světě.

V přecházejícím článku jsme hovořili o tom, že světlem majáku, ukazujícím vždy správný směr, ať bychom se v jemnohmotném světě nacházeli kdekoliv je Stvořitel. Jeho Světlo však můžeme jasně vnímat jedině tehdy, když máme v sobě silnou lásku k Němu. Jedině tehdy, když jsme takovou lásku vědomě pěstovali a budovali už během svého pozemského života. Jedině tehdy, pokud jsme v souladu s prvním přikázáním, nestavěli nad Nejvyššího nic jiného. Žádné jiné hodnoty, kterým jsme se klaněli a které nám proto budou nevyhnutelně na druhém světě zastírat Světlo Páně. Tím se pak nutně snižuje naše schopnost správného směrování ke království nebeskému, jako konečnému cíli našeho putování stvořením.

Na druhém světě však číhá jedno velké nebezpečí také na ty, kteří v sobě mají lásku ke Stvořiteli. V čem spočívá?

Stvořitel je původem a východiskem všech nejvznešenějších a nejušlechtilejších ctností. Ctností jako spravedlnost, čestnost, ušlechtilost, a tak dále, a tak dále. Kdo tedy chce kráčet vzhůru k Hospodinu, do jeho říše, ten musí jít nutně cestou nabývání a rozvíjení ctností.

Ale pozor! Stvořitel je zároveň také věčnou, jedinou a živou Pravdou! A tato věčná Pravda, přebývající vysoko nad stvořením, byla do podstaty stvoření transformována ve formě zákonů. Zákonů, odrážejících dokonalost jediné Pravdy Boží.

Ke Stvořiteli, který je Pravdou se tedy lze přibližovat pouze tak, že se člověk usiluje o Pravdu. Že se prostě snaží poznávat věci takové, jaké jsou, protože právě jejich jsoucnost je odrazem jediné, velké a živé Pravdy Boží.

Tragédie mnohých věřících však spočívá v tom, že prostřednictvím věrouky vlastních náboženství přijali nejednou různé omyly, nekorespondující s Pravdou. Omyly, které jsou zkreslením Pravdy.

A tyto omyly si žel mnozí, upřímně věřící v Páně, odnášejí po své fyzické smrti na druhý svět pevně zakořeněné ve své duši. I když tedy jde o lidi dobré, kteří by mohli v jemnohmotné úrovni rychle postupovat ke království nebeskému, bude to mít pro ně nutně za následek, že v určitém bodě svého vzestupu musí zastat, protože narazí na nepřekonatelnou zeď. Na železnou mříž, a ta je nepustí dál! Budou sice jasně vnímat Světlo Lásky Nejvyššího, ale oni nebudou moci na cestě k němu učinit ani krok.

Tito lidé musí totiž pochopit, že onou mříží, onou nepřekonatelnou zdí je jejich vlastní, v duši pevně zakořeněn, nesprávný názor, nekorespondující s Pravdou. Nesprávný názor, hluboko vrytý do jejich duše, protože tak je to přece učili jejich duchovní učitelé, kazatelé, kněží a mistři.

Pokud však tento nesprávný názor, nekorespondující s Pravdou v sobě nepřekonají, pokud nenajdou odvahu zásadním způsobem přehodnotit to, čemu je na zemi učili různé duchovní autority, do té doby budou muset zůstat stát před vysokou zdí a železnou mříží vlastních nesprávných názorů, i kdyby to mělo trvat celá tisíciletí. I kdyby jich měl na tomto místě zastihnout rozklad hmotného světa, zahrnující hrubohmotnost, ale také jemnohmotnost.

Ale abychom stále nemluvili jen v obecné rovině, uveďme si konkrétní příklad. Vezměme si třeba taková opětovná vtělení lidské duše do pozemského, fyzického těla.

Tato skutečnost je obrovskou milostí, spočívající v tom, že lidské duši je dáno, aby se ze striktně stejnorodého prostředí jemnohmotnosti, kde tráví převážný čas svého bytí, mohla z času na čas zrodit do různorodého prostředí na zemi. Na druhém světě, čili v jemnohmotnosti, se totiž každá duše nachází v sobě a svým chybám přesně stejnorodé úrovni, kde neexistují žádné vzory, hodné následování. Kde existují jenom duše se stejnými chybami, jaké má ona sama. Jde tedy o úrovně, kde se sobě stejnorodí lidé zraňují navzájem prostřednictvím vlastních chyb tak dlouho, až jsou z toho zoufalí a nezatouží se vymanit z tohoto prostředí tím, že začnou intenzivně pracovat na vlastním polepšení. K takovému pochopení však může člověk v jemnohmotnosti, mezi stejnorodými, dospět až po staletích, nebo tisíciletích.

Je proto opravdu obrovskou milostí, jestliže se duše z jemnohmotného světa občas zrodí na zemi, kde naopak vládne různorodost, a kde proto nachází mnohé lidi od sebe lepší. Kde tedy tímto způsobem nachází vzory hodné následování, co pro člověka, pokud tuto příležitost využije, může znamenat obrovský duchovní posun, který by jinak, v přísně stejnorodém prostředí jemnohmotného světa musel trvat celá tisíciletí.

Lidské bytí totiž probíhá v převážné míře právě v jemnohmotnosti. Jemnohmotnost můžeme připodobnit k moři a lidskou duši k rybě, která v něm plave. Ryba občas vyskočí nad hladinu a pak opět spadne zpět do moře.

No a právě ono krátké objevení se ryby nad hladinou je občasným zrozením lidské duše z jemnohmotnosti do fyzického světa, aby zde, v inspirativně různorodém prostředí, následováním dobrých příkladů, pozitivních vzorů a podnětných duchovních nauk mohla učinit zásadní posun ve svém duchovním vývoji. Opětovná zrození na zem jsou tedy pro každou lidskou duši obrovskou milostí.

Křesťané však považují tyto skutečnosti za blud a své přesvědčení si po smrti odnášejí ve své duši do jemnohmotného světa.

Tento jejich omyl, nekorespondující s Pravdou našeho univerza jich však musí v jemnohmotném světě nevyhnutelně zadržet. V určitém bodě jejich duchovního vzestupu zůstanou proto stát na jednom místě, dokud ho vnitřně nepřekonají.

Zkusme se však zamyslet nad tím, že pokud bychom nyní šli do prostředí různých křesťanských církví a řekli jim o zákonitosti opětovného vtělení lidské duše do fyzického těla, z největší pravděpodobností by nás ani neposlouchali, protože jejich názor je jiný. A tohoto svého nesprávného názoru se budou pevně držet i přesto, že na zemi mají možnost jeho konfrontace s názorem správnějším.

Zvažme ale, co tito lidé udělají potom, v jemnohmotnosti, když se ocitnou před železnou mříží a nepřekonatelnou zdí mezi stejnorodými, kde budou všichni věřit přesně témuž a kde nebude ničeho, jako na zemi, co by jim dalo podnět ke změně jejich nesprávného názoru.

Kdy pak, a hlavně za jak dlouho poznají svůj omyl? Kolik jim asi bude trvat, dokud ho sami v sobě překonají bez vnějších podnětů?

Bude to trvat možná staletí a možná tisíciletí! A je možné, že tento omyl, v duši hluboce zakořeněn, nebudou schopni překonat vůbec, čímž však žel přicházejí o možnost povznést se včas z jemnohmotnosti do království nebeského. A proto budou muset být strhnutí do rozkladu hmotného světa, protože v něm natrvalo uvízli prostřednictvím svých nesprávných názorů.

Pro každého, kdo věří v Boha je proto životně důležité s největší vážností zkoumat všechny zásadní pravdy vlastního náboženství, které jsou mu předkládány. Nesmí tedy vše pouze slepě přijímat jen proto, že to tak říkají a učí různé duchovní autority. Musí být kritický a musí zvažovat. A to především svým citem! Právě ve svém citu má totiž pevnou oporu, která mu dá vytušit, co koresponduje a co nekoresponduje s Pravdou.

Za každé lehkomyslné, nebo slepě důvěřivé zkreslení zásadních duchovních tezí, které si odneseme vryté ve své duši na druhý svět totiž poneseme důsledky jenom my samotní. Neboť pokud je to vzdálené od Pravdy, bude to jenom nás samotných zadržovat v jemnohmotnosti, dokud to nepřekonáme a k Pravdě nedospějeme. Ale v jemnohmotnosti, bez jiných impulsů to může trvat i celá staletí.

Proto využijme drahocenný čas na zemi a staňme se lidmi hledajícími Pravdu. Neboť jedině v Pravdě spočívá svoboda duchovního vzestupu! Jedině poznání Pravdy nás vysvobodí! Jedině ono nás může osvobodit od všech hmotných vazeb nesprávných a falešných názorů, a umožní nám nakonec povznést se do říše Světla skutečné, věčné, jediné a pravé Pravdy Boží.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 02.04.2018 18:02:20

Poznávejme nebezpečí druhého světa 1

Lidé by už během svého života na zemi měli začít nabývat určitou znalost o druhém světě, kam jednou odejdou po své fyzické smrti, aby nemuseli v jeho nejrozličnějších úrovních zbytečně strávit celá staletí. A nakonec, aby tam, jako ryby chycené do sítě, nemuseli přijít v nezbytném rozkladu hrubé i jemné hmoty o celé své bytí.

Kdo jsme? Odkud pocházíme? Kam směřujeme? To nejsou jen nějaké teoreticko filozofické otázky. To jsou pro každého z nás základní otázky života a smrti! Otázky bytí, nebo nebytí!

Jejich neznalost má totiž za následek, že musíme ve stvoření nezbytně bloudit po falešných cestách, na kterých budeme fatálním způsobem ztrácet čas, určený na zdokonalení našeho ducha natolik, abychom se mohli povznést do království nebeského, nacházejícího se nad hmotnou částí stvoření, a tím se vyhnout její rozkladu.

Pokud totiž nebudeme schopni správně využít svůj čas a osvobodit se z dosahu hmoty, zůstaneme s ní svázáni a budeme muset být také spolu s ní, ať už s její hrubohmotnou částí, nebo s její jemnohmotnou částí, strhnutí do rozkladu. Neboť jak víme, všechno hmotné podléhá nevyhnutelnému koloběhu vzniku a zániku.

Kdo tedy jsme? Odkud pocházíme? A kam máme směřovat?

Jsme jiskry ducha a pocházíme z říše Světla - z říše Ducha. Odtud jsme kdysi dávno, na počátku svého vlastního vývoje vstoupili do hmotnosti, abychom prostřednictvím rozvoje dobra a vysokých ctností rozdmýchali v sobě svou původní, nevědomou jiskřičku ducha v zářivou pochodeň zralé duchovní osobnosti, která se může ve své plné zralosti opětovně navrátit do říše Světla a žít tam věčně.

Pokud ale toto nevíme, musíme nutně bloudit. Svou pomýlenou honbou za hmotnými prioritami musíme pak v sobě beznadějně zahrabat to nejcennější, co vůbec máme. Potenciál vlastní jiskřičky ducha k věčnému životu v říši Světla.

Podívejme se proto nyní trochu podrobněji, kudy má vést naše cesta do království nebeského a jaké na nás při tom číhající nebezpečí.

V současnosti žijeme ve hmotném světě, nám všem důvěrně známém. Našim jediným, skutečným a pravým cílem je ale dosažení království nebeského. Království Světla a království Ducha.

Po fyzické smrti však bývá jen málokdo natolik dokonalý, že může vejít ihned do království nebeského. A to tedy znamená, že mezi královstvím Ducha a hmotným světem, ve kterém žijeme teď, musí existovat určitý mezistupeň. Mezistupeň, kam odcházíme po smrti fyzického těla jako duše.

Křesťané tuto úroveň velmi výstižně nazývají očistec. Je to onen takzvaný druhý svět, nebo jinak řečeno, jemnohmotnost.

V očistci, na druhém světě, nebo v jemnohmotnosti musíme tedy strávit kratší, ale zpravidla delší čas, ve kterém probíhá naše další duchovní zdokonalování ve ctnostech a naše očišťování od chyb a nectností, abychom nakonec úplně čistí a lidsky dokonalí mohli vstoupit do království nebeského.

Toto je normální cesta. Čili cesta lidí, kteří kráčejí vědomě vzhůru tím, že usilují o dobro, spravedlnost, ušlechtilost a o ostatní vysoké ctnosti.

Žel, tato normální cesta není ale normální pro lidi dnešní doby. Ti totiž dávno zapomněli na to, kým jsou, odkud přišli a kam mají směřovat. Zapomněli, že jsou duchovní jiskry, že přišli z říše Ducha do hmotnosti jako nezralí, a že do říše Ducha se ve svém plném rozvinutí ctnostného a ušlechtilého života mají vrátit zpět jako zralé duchovní osobnosti, schopné věčného, vědomého života v království nebeském.

Realita je proto žel taková, že lidé odcházejí po fyzické smrti do jemnohmotnosti obtěžkáni nejrůznějšími chybami, nectnostmi a vášněmi. V jemnohmotném světě se pak, na základě zákona stejnorodosti, dostanou přesně do takové úrovně, která je jejich chybám stejnorodá.

Konkrétně to tedy znamená, že smilníci se dostanou ke smilníkům, násilníci k násilníkům, lháři ke lhářům, závistivci ke závistivcům, a tak dále. Dostanou se tedy do prostředí, které si kvalitou své duše plně zaslouží.

Je třeba si totiž uvědomit zásadní rozdíl mezi jemnohmotností druhého světa a hrubohmotností fyzické úrovně, který spočívá v tom, že v jemnohmotnosti vládne striktní vzájemné oddělení lidí na základě zákona stejnorodosti.

Hrubohmotnost pozemské úrovně je odlišná v tom, že zde vládne naopak různorodost. To znamená, že na zemi jsou pospolu zlí, ale také lepší, nepoctiví, ale také poctivější, nemravní, ale také mravnější, a podobně. Zem je tedy místem, kde může každý z nás najít člověka v něčem lepšího od sebe. Může tedy najít vzor, jehož následováním se můžeme velmi výrazným způsobem posunout duchovně vzhůru, a tak si ušetřit celá tisíciletí pobytu v různých úrovních jemnohmotnosti, kde vládne pouze přísná stejnorodost.

V nízkých jemnohmotných úrovních dochází k tomu, že tam rozličným zlem zatíženy lidské duše zraňují svými chybami a vášněmi ostatní, a ti jim to oplácejí přesně stejnou měrou. Peklo tedy opravdu existuje! Jsou jím právě tyto nízké jemnohmotné úrovně, kde se sobě stejnorodí lidé navzájem zraňují prostřednictvím vlastních nectností po celá staletí.

Zde není pozitivních vzorů, jejichž dobrý příklad by bylo možné následovat tak, jako na zemi. Zde prostě musí člověk procitnout sám v sobě. Zde se musí doslova zhnusit sám sobě ve svém konání zla, které mu ostatní oplácejí zpět stejnou měrou. A ve svém zhnusení nad sebou i nad prostředím, ve kterém se nachází musí zatoužit vymanit se z něj. Vymanit se z něj tak, že se začne usilovat být lepším. Že začne intenzivně pracovat na svém vlastním polepšení. Pokud ale lidská duše dospěje ve vlastním pochopení až sem, mohou projít doslova celá tisíciletí.

Z tohoto hlediska je tedy pozemské zrození sice krátkým, ale nesmírně důležitým okamžikem našeho celkového bytí. Dostáváme v něm na zemi, mezi různorodými, obrovskou příležitost posunout se duchovně směrem nahoru, což v jemnohmotnosti není z výše uvedených důvodů možné.

Je však nesmírně trestuhodné, pokud lidé zde na zemi, ve svém oslepeni hmotou promeškají tuto výjimečnou příležitost svého osobního duchovního vzestupu, prostřednictvím následování pozitivních vzorů, nebo inspirativních duchovních učení. Nebo co je ještě horší, následují negativní vzory, kterých není v pozemské úrovni vůbec málo, na základě čehož klesnou duchovně, čili morálně a mravně ještě mnohem hlouběji, než byli před tím, když na zem z jemnohmotnosti přišli.

Zkusme si totiž uvědomit, že pokud se mnozí lidé zde na zemi vědomě nestávají lepšími, přestože mají před očima pozitivní vzory, jakož i přístup k různým hodnotným duchovním naukám, jak a hlavně za jak dlouhou dobu mohou potom procitnout a posunout se alespoň o kousek nahoru v jemnohmotnosti, kde jim v přísně stejnorodém prostředí budou chybět takové příležitosti a podněty?

Fatální ztrácení času a velmi pomalé duchovní zrání v jemnohmotných úrovních může mít potom za následek, že je právě na tomto místě, jako duchovně nezralých, zastihne nezbytný rozklad hmoty, kterému podléhá jako hrubohmotnost, tak i jemnohmotnost. A proto osobnost těchto s hmotou svázaných lidí bude muset být stržena do rozkladu všeho, co je hmotné a co je s hmotou pevně svázané.

Žel, o těchto vážných věcech se v současnosti na zemi velmi málo ví a lidské oslepení materiálním světem a jeho požitky má za následek vzdalování se od skutečných hodnot. Od hodnot ducha! Od spravedlnosti, čestnosti, ušlechtilosti i od všech ostatních vyšších ctností. Proto se žel v současnosti čestnost a spravedlnost na zemi nenosí. Proto je dobro považováno za naivitu, cudnost za zaostalost, bezohlednost za šikovnost, agresivita za průbojnost a poctivost je na smích.

Lidé zapomněli odkud jsou, odkud přišli, kam mají směřovat a obrátili se pouze na hmotu, přičemž ve své materialistické omezenosti zprofanovali všechny vyšší ctnosti.

Ale i když je na zemi situace taková, jaká je, každý člověk, který byť jen trochu chce, má tu stále možnost najít světlé vzory, hodné následování, jakož i různé inspirativní duchovní učení, jejichž principy ho mohou výrazným způsobem duchovně posunout nahoru.

Vždy bude proto záležet především na osobních prioritách každého jedince, co si vybere. Zda cestu do pekel nízkých jemnohmotných úrovní a věčné zatracení své osobnosti, která se nestihne včas odpoutat od hmoty, směřující do rozkladu.

Nebo si naopak vybere cestu vzestupu ducha, který se na křídlech dobra, spravedlnosti, ušlechtilosti a všech ostatních vysokých ctností dokáže včas povznést z hmotného světa do nádhery a bezpečí království nebeského.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 26.03.2018 17:26:22

Matrix! Hodnotný film s hlubokým a silným poselstvím

Nedávno jsem opět viděl známý kultovní film Matrix. Jeho skryté poselství nám má všem určitě co říct, jenom ho třeba správně dešifrovat. A právě o toto dešifrování se nyní pokusme, abychom také my nemuseli celý svůj život prožít pouze jako ozubená, nevědomá kolečka v iluzorní realitě matrixu, předstírajícího skutečný život, zatímco skutečnou, nedůstojnou realitou je realita našeho zotročení.

Dříve ale, než začneme mluvit o filmu je potřebné zdůraznit, že každý spisovatel, nebo v našem případě scenárista se ve své tvůrčí inspiraci vždy vnitřně napojuje na určité jemnější úrovně univerza, odkud čerpá. A podle charakteru toho, o čem píše, ale také podle charakteru své vlastní osobnosti a povahy se lze napojit buď na úrovně vyšší, nebo na úrovně nižší. V případě scénáře toho filmu šlo o napojení vyšší, ale žel, konečná podoba byla výrazně zkreslená a příliš zmaterializovaná. Ale i přesto má film přece jen značnou hodnotu.

Jeho děj probíhá v post apokalyptickém světě. Nad lidmi zvítězili stroje a zotročili je. Uvedli je do stavu jakéhosi hybridního spánku, poskytují jim základní výživu a čerpají z nich pro sebe biologickou energii. A tyto živé lidské baterie prožívají během svého hybridního spánku určitý snový stav, který vnímají jako realitu. Je to však jen neskutečná, stroji uměle vytvořená realita matrixu. Je velmi podobná životu, jaký žijeme my dnes. Dokonale totiž simuluje iluzi skutečného života se všemi jeho starostmi, prací a užíváním si.

Vítězství strojů by bylo dokonalé, kdyby neexistovala skupina lidí, kterým se podařilo pochopit, jak se věci mají. Kterým se podařilo odpojit z hybridního spánku a kteří začali usilovat o likvidaci matrixu. Ze skutečné reality do něj pronikají pomocí počítačových programů a jejich vůdcem je Morpheus.

Morpheus se dozvěděl, že v matrixu žije vyvolený, který ho je schopný zničit a začal ho hledat. Tak našel Nea, hlavního hrdinu. Odpojil ho od matrixu, probudil do skutečné reality a začal ho připravovat na jeho rozhodující boj.

Časem ale došlo k tomu, že strážcům matrixu, takzvaným agentům, se podařilo zajmout Morphea a mučením z něj chtěli dostat přístupové kódy k ráji, aby mohli zničit těch pár lidí, žijících ve skutečné realitě a tím pádem dovršit absolutní nadvládu strojů nad lidstvem.

Neo, spolu se svou přítelkyní Trinity se rozhodnou Morphea osvobodit, což se jim také podaří. Morpheus a Trinity uniknou z matrixu do skutečné reality, ale Neo to už nestihne. Zůstává v něm uvězněn a musí bojovat s agenty. Ti ho nakonec zastřelí.

Neo umírá ve svém fiktivním těle v matrixu, ale zároveň umírá i ve skutečné realitě. A ve skutečné realitě stojí při něm Trinity, která se do něj zamilovala a líbá ho na rozloučenou. Avšak její polibkem z lásky se Neo probouzí k životu a zároveň se probouzí k životu také v matrixu. Agenti to zpozorují a začnou do něj střílet. Silou lásky však Neo vítězí nad strojovou realitou matrixu. Gestem ruky zastavuje letící kulky, zničí agenta Smitha a snová realita se začne rozsýpat ...

Tolik k ději filmu. Kdo ho viděl, musí vytušit určitou zvláštní souvislost s naší současností. Pokusme se tedy nyní ozřejmit tuto souvislost a ukázat si, jak to s námi samými opravdu je.

Hlavní poselství filmu je prosté a jednoduché: realita, ve které žijeme a která je pro nás absolutně vším je v podstatě jen jakási dočasná iluze. Není to skutečná, pravá, věčná a autentická realita. Je jen cosi jako materializovaná iluze, za kterou se skrývá realita skutečná.

"Kdo se dívá ven, vidí iluzi! Kdo se dívá dovnitř, vidí skutečnost", říká dávná indická moudrost. Skutečná realita, ta věčná, pravá, trvalá a nehynoucí je tedy realitou nitra! Realitou srdce! Realitou ducha a realitou citu! To je skutečnost, ve které žije naše nejvnitřnější "já"! Naše nejhlubší, duchovní, nejvnitřnější "já"! To jsme ve skutečnosti my samotní! Skutečná pravda bytí je tedy pravdou ducha, v níž žije a přebývá naše pravé "já".

A toto naše pravé já, podobně jako ve filmu Matrix, sní sen iluze hmoty. Sní sen iluze těla. Sen iluze materiálních tužeb, žádostí, potřeb, vášní a všech obrovských možností hmotného světa. To je pro nás realita, která se nám stala vším. Považujeme to za to jediné, co můžeme od života očekávat, ale ve skutečnosti jde jenom o materiální iluzi reality matrixu, ve které jsme se svým mylným a omezeným nahlížením na svět sami uvěznili.

Tak jsme se stali bytostmi, plně zotročenými hmotným světem. A toto naše zotročení se projevuje falešnou hodnotovou hierarchií, kterou jsme si vytvořili na základě své fatální záměny snové reality hmoty za pravou realitu ducha. Našimi nejvyššími hodnotami se totiž staly jedině hodnoty hmotné.

Mít, vlastnit a užívat si! Peníze, majetky a moc! Pozemská sláva a velikost!

Důsledkem těchto "hodnot" je však nárůst bezohlednosti, chamtivosti, podvodu, nečestnosti a všech ostatních negativních vlastnosti, které z naší zmatené hodnotové hierarchie nevyhnutelně pramení. Žijeme proto ve světě zla, který vznikl z naší záměny iluze za skutečnost.

A tato, námi samými vytvořena iluze výlučnosti materiální reality a falešných hodnot z ní plynoucích způsobuje lidem mnoho bolesti, nepříjemností, stresu, nepohody, konfliktů a utrpení. V tomto hodnotově zvráceném světě se často daří lidem bezcharakterním, bezohledným a nepoctivým, kteří vytvářejí ze země peklo. Tito lidé osobně profitují z matrixu a proto se ho snaží udržet. Proto podporují komerční plytkost a tupý materiální konzum. Proto podporují zvrácenost, drogy, násilí a hazard. Obyvatelstvo totiž musí být plně pohlceno tím, co jim matrix nabízí, aby z něj nikdy nenašlo cestu ven.

Jsou ale mnozí, kteří vnímají a tuší, že materiální realita nemůže být vším. Že musí existovat i něco jiného a hlubšího. Tito lidé začínají tušit iluzi a klam dočasné materiální reality matrixu a její pomýlených hodnot. Začínají tušit, že vše může být jinak, podobně jako Neo, hlavní hrdina filmu.

A přesně toto jsou lidé, kteří se svým vnitřním tušením stávají připravenými na odpojení od matrixu. Proto bývají kontaktováni ze strany skutečné reality. Ze strany skutečné pravdy! Pravdy ducha, srdce a citu! Jsou vnitřně oslovení a mají, podobně jako Neo možnost rozhodnout se, zda chtějí zůstat nadále v matrixu, nebo se chtějí konečně probudit do skutečné reality.

Pokud se rozhodnou pro skutečnou realitu, poznají pravdu. Pravdu o dočasné iluzi matrixu materiálního světa a s ním spojených, nízkých, materiálních hodnot. Pravdu o pravém světě bytí ducha, v němž vládnou pravé a vznešené hodnoty, jakými je spravedlnost, lidskost, čestnost a dobro. Jedině toto je totiž to věčné, pravé a skutečné! Vše ostatní je jenom omyl, který zotročuje člověka.

No a vrcholným momentem filmu, ale také celého našeho života jako takového je poznání všemocné síly lásky. Poznání, že zlomit iluzi matrixu je schopna jedině láska. Láska k pravdě, láska k člověku, láska k dobru, láska k spravedlnosti a láska k Bohu. Jedině silou lásky k pravým hodnotám bytí může každý z nás zvítězit nad matrixem! Nejdříve sám v sobě a sám za sebe, čímž se stane vyvoleným, podobně jako Neo.

Vyvoleným k tomu, aby také on bojoval s matrixem a porazil ho! Ale ne zbraněmi, jako ve filmu, ale silou rozvíjení dobra, spravedlnosti, čestnosti, ohleduplnosti a duchovnosti. Čím více člověk takovým bude, tím více bude otřásat iluzí matrixu jedinečnosti dočasné reality hmoty a také všemi, s touto iluzí spojenými, nízkými materialistickými hodnotami.

Až nakonec, při dostatečném množství ve skutečné realitě ducha ukotvených lidí, bojujících proti materiální zvrácenosti pseudo hodnot matrixu prostřednictvím rozvíjení skutečného dobra a ctností dojde k tomu, že iluze padne. Že padne iluze výlučnosti hmoty a lidé poznají realitu takovou, jaká ve skutečnosti je. Poznají realitu ducha, srdce a dobra, která je jedinou pravou realitou.

Současnou, falešnou, pomýlenou a pokřivenou realitu výlučnosti matrixu materialistické reality pak vystřídá pravá realita pravdy ducha, citu, lidskosti, spravedlnosti a ušlechtilosti. Ta nově a na svůj vlastní obraz zformuje i materiální svět tak, že se v něm všechno stane skutečné a pravdivé.

Je tedy na nás, dokdy zůstaneme věřit iluzi matrixu, dokdy ho budeme živit svým přesvědčením, že je to jediná realita a dokdy budeme uctívat pseudo hodnoty, které tento náš omyl nutně doprovázejí. Je na nás, dokdy necháme své pravé "já" v hybridním spánku a v otroctví nedůstojného, pouze čistě materiálního bytí.

Ze skutečné reality ducha však zaznívá tiché volání ke všem, kteří začínají tušit pravdu o podstatě bytí, aby se staly vyvolenými …

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 12.03.2018 16:40:49

O plánování budoucnosti až za hranice smrti

Současný člověk je nucen plánovat do daleké budoucnosti. Týká se to třeba spoření na důchod, což pro mnohé mladé znamená budoucnost, vzdálenou celá desetiletí. Je jistě správné, že člověk uvažuje a koná takto zodpovědně. Žel, není však mnoho takových, kteří jsou schopni plánovat a myslet na vlastní budoucnost v ještě mnohem vzdálenějším horizontu. V horizontu toho, co se s nimi stane po smrti, čili po opuštění fyzického těla. Jen opravdu málokdo se snaží předvídavě zajistit také tam, na druhém světě podobně, jako se pravidelným spořením zajišťujeme na svůj důchod.

Ačkoliv tedy máme mnohé ve svém životě opravdu dlouhodobě naplánováno, pokud jsme se ve svém plánování nedostali až za hranici vlastní fyzické existence, musíme se považovat za lehkomyslných. Za tak lehkomyslných, že je to až člověka nedůstojné!

A je zvlášť smutné, že ani mnozí věřící ve svém vědomí nepřekročili tuto magickou hranici. Neboť formální příslušnost k nějaké církvi je jedna věc, ovšem hluboké, vlastní, vnitřní přesvědčení o plynulém pokračování našeho bytí po smrti, a tomuto přesvědčení odpovídající hierarchie životních hodnot je druhá věc.

Materialisté sice říkají otevřeně, že po smrti nic není, ale jejich přesvědčení se často zcela rozplývá postupným přibližováním se reality jejich vlastní smrti. Před majestátem smrti si totiž mnozí z nich začínají uvědomovat, že by nakonec přece jen všechno mohlo být úplně jinak.

Pokud budeme vycházet pouze z čistě materialistického předpokladu, že člověk je jenom hmota, která nevyhnutelně podléhá vzniku a zániku, kde se v nás bere ona silná touha po životě i za hranicí smrti? Tuto touhu, zvláště před tváří smrti, jasně cítíme. Je hluboko v nás a nemůže pocházet z hmoty, protože hmota přece zná jenom vznik a zánik, ale ne věčnost.

Naše touha po věčném životě pochází z nejhlubšího jádra naší bytosti - z ducha. Z duchovního jádra, které kdysi dávno, jako nevědomé projevilo v říši Ducha touhu po sebe uvědomění. Na základě jeho touhy mu bylo umožněno vstoupit do hmotného světa, jako do školy, ve které probíhá proces duchovního poznávání a zrání, vedoucí až k plnému sebeuvědomění. Plně si sebe vědoma, duchovní osobnost se pak může vrátit zpět domů - do říše Ducha, odkud pochází.

Každý z nás vnímá a vyciťuje své duchovní jádro. Vyciťuje ho, jako hořící a nepřekonatelnou touhu po životě. Duch v nás totiž jasně vnímá, že existuje možnost věčného života a touha po něm je v podstatě jeho podvědomou touhou po návratu domů.

Existují ale lidé, a není jich málo, kteří toto vše ignorují. Kteří si dali namluvit, že jsou pouze hmotné tělo a smířili se s tím, že jednoho dne o svou fyzickou existenci nevyhnutelně přijdou. Co však s nimi bude, když věřili pouze v hmotu a najednou se ocitnou někde, v čehož existenci nevěřili?

Uvažujme: pokud bychom nemysleli na budoucnost a nešetřili si na důchod, neměli bychom ve svém stáří absolutně nic. A podobně, pokud nepočítáme se životem po smrti a nepřipravujeme se na něj, nebudeme mít také nic.

Mnohokrát se soucitem, nebo s opovržením sledujeme lidi bez domova, kteří zůstali zcela bez prostředků a bez střechy nad hlavou. Ve své lidské ubohosti však všem, materialisticky smýšlejícím nastavují zrcadlo, ve kterém mohou vidět sami sebe v jiné úrovni bytí, po své smrti. Ubozí, ošumělí, strádající, bezradní a plní zoufalství se ocitnou v neznámé realitě, na kterou se vůbec nepřipravovali. V existenci které vůbec nevěřili a proto tuto eventualitu vůbec nezohlednili ve svých kalkulacích.

Neboť vedle erudovaných rad různých ekonomických poradců, prokazujících potřebu odpovědného spoření na důchod prohlédli výstrahu, která je upozorňovala: Nebuďte nezodpovědní! Shromažďujte své poklady také v nebi! Žijte tedy tak, abyste nejen na zemi, ale i po odchodu z ní mohli žít důstojně.

Už zde na zemi proto třeba vyvinout snahu o ukládání kapitálu v nebi a každý z nás ať dobře zváží, kolik tam má už uloženo a kolik si tam každý rok odkládá.

Všem je nám samozřejmě jasné, že to asi nebudou peníze. Že tam platí něco jiného. Co?

Je to dávání! Dávat je možné úsměv, pochopení, porozumění, soucit, radost, povzbuzení, ochotu, poctivost, svědomitost, úctu, péči, trpělivost, upřímnost, spravedlnost, přátelství, čistotu, nezištnost, nebo ochotu pomáhat.

Shromažďujme tedy kapitál nejenom na zemi, ale také na druhém světě, neboť nakonec i onen druhý svět je v podstatě jen úrovní přechodnou, v níž dál, stále výš a stále blíže k duchovní říši budou moci kráčet pouze ti, kteří se na svou cestu zajistili dostatečným množstvím výše zmíněného, duchovního kapitálu.

Ale pozor! Čas je omezený! Naše hrubá hmotnost, ale zároveň i hmotnost jemnějšího druhu, hmotnost druhého světa, v níž se ocitneme po pozemské smrti, obě podléhají procesu vzniku a zániku všeho, co je hmotné.

Hrubá a jemná hmotnost jsou totiž pouze dočasným a přechodným místem, ve kterém se má nevědomé duchovní jádro, pocházející z duchovní říše, rozvinout v plně vědomou, duchovní osobnost. Pouze pak, pokud hodnotově naplní nejvyšší míru pravé lidskosti, se může vrátit zpět domů, do říše Ducha.

Všichni, kteří toto kritérium z jakýchkoli důvodů nedokáží naplnit, zůstanou uvězněni v hmotnosti. Ať již v hrubé, nebo v jemné. Hmotnost však, jak již bylo řečeno, podléhá vzniku, vývoji a zániku. A proto, kdo se z ní včas nevymaní, bude stržen do rozkladu všeho hmotného. Celá hmotnost se rozpadne v prach, aby se po mnoha miliardách let začala znovu formovat k novému tvoření a k novému vývoji.

V obecném hmotném rozkladu bude tedy nutně zničena každá falešná, nesprávně hodnotově zformovaná a materialismem k hmotě připoutána lidská osobnost. Takové je velké vesmírné dění, jehož jsme součástí.

Mysleme proto na svou budoucnost! Budoucnost hmotnou, ale také budoucnost po naší smrti! Zabezpečme si dostatek prostředků pro plnohodnotný život na zemi, ale i na onom světě! Investujme do své budoucnosti! Do té pozemské, ale také do té duchovní! Poslechneme dobrou radu jednoho z nejlepších poradců, jakého vůbec naše planeta kdy měla, který nám doporučuje: Shromažďujte své poklady v nebi! Neboť kde je váš poklad, tam bude také vaše srdce.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 05.03.2018 18:22:16

Fragment číslo 1.: Jaká nás čeká budoucnost?

Jistý pán, který se jmenuje Karel Kříž, ve své knize "Tajemství a síla slova" hovoří o způsobu, jakým je možné dešifrovat skrytý a hluboký význam slov. Za pomoci využití jeho metody se nyní společně podívejme na nesmírně zásadní poselství, které se pro nás všechny skrývá ve slově "budoucnost".

Toto složené slovo se skládá ze dvou slov. Ze slova "budou" a ze slova "cnost", čili "ctnost". Můžeme to tedy významově chápat tak, že naší budoucností budou ctnosti. Že budoucnost lidstva spočívá v ctnostech. V návratu ke ctnostem a v znovu obnovení ctnostného života.

Ctností je dobro, skromnost, nezištnost, spravedlnost, lidskost, ohleduplnost, laskavost, a tak dále, a tak dále. Dosažení právě takovéto kvality mezilidských vztahů je tedy nezbytnou podmínkou toho, aby lidstvo vůbec nějakou budoucnost mělo! Je podmínkou, nebo požadavkem, který musí být námi splněn, protože jiné budoucnosti, než v povzneseni se ke ctnostem pro lidstvo není. To nám přece toto slovo jednoznačně říká! K tomu nás vybízí! To od nás požaduje!

Neboť pokud na zemi nebude ctností, nebude pro nás ani žádné budoucnosti. Pokud totiž bude lidstvo preferovat ne - ctnost tak, jak je tomu dnes, to "ne", čili vyjádření záporu postavené před slovo budoucnost bude značit ne - budoucnost. Bude značit, že tak, jak je to v současnosti to už dál ne - bude možné. Bude tedy značit naše další ne - bytí. Jinými slovy řečeno, popření jakékoliv budoucnosti v případě, bude-li v lidstvu přetrvávat ne - ctnost.

Slovo budoucnost má tedy nesmírně hluboký význam. Je totiž předurčením! Předurčením osudu lidstva, spočívajícím v ctnostném přístupu k životu. Pokud ale toto předurčení nebude lidstvem naplněno, nebude pro něj ani žádné budoucnosti, protože budoucnost, postavená na nectnostech není v žádném případě možná.

Proto ty, člověče, který chceš mít nějakou budoucnost, budoucnost sebe sama i svých dětí, zdokonaluj se ve ctnostech! Usiluj o ctnosti! Usiluj o ctnostný život, protože bez něj není pro tebe, ani pro tvé děti žádné budoucnosti. Bez nich totiž není pro tebe i pro celý tento zkažený svět ničeho jiného, než definitivní záhuby prostřednictvím vlastních nectností.

Neboť onen zápor "ne", který si ty, nešťastný člověče postavil před ctnosti, ten zápor "ne", prostřednictvím kterého si ctnosti proměnil na ně - ctnosti a tyto si ve svém životě preferoval, ten osudný a nešťastný zápor "ne", který charakterem svého života uctíváš, bude nakonec postaven před tvé vlastní bytí. A právě proto se ne - bytí stane konečnou cílovou stanicí pro všechny, kteří holdovali ne - ctnostem.

Člověče, pochop to, uvědom si to a zařiď se podle toho se vší vážností, která tomu přísluší. Vždyť tu přece v konečném důsledku jde o tvou vlastní budou - ctnost.

Fragment číslo 2.: Člověče, zastav se!

Člověče zpomal svůj krok! Zastav se a zkus alespoň jednou odvrátit svůj zrak od egocentrického pohledu pouze na sebe sama. Na své radosti, starosti, boje, touhy, snahy a lásky.

Zkus třeba vyjít v noci ven a zvednout svůj zrak ke hvězdné obloze. Pod nekonečností její tichého a velebného majestátu možná poznáš malichernost mnohého z toho, o co se tak velmi snažíš a co považuješ za důležité.

A možná také pochopíš, že skutečné velikosti všech tvých děl, ba dokonce, že skutečné velikosti tebe samotného jako lidské bytosti můžeš dosáhnout pouze tehdy, pokud se dokážeš otevřít vznešenosti, přicházející z Výšin. Vznešenosti Velkého a Jediného, který je Tvůrcem všeho!

Údělem každého, kdo toto nevnímá je totiž jenom úzkoprsé a nedůstojné vězení v hranicích hmotného světa. V radostech a strastech hmoty. Avšak člověk, upřen pouze na hmotu nikdy nepozná skutečnou velikost vlastního lidství. Skutečnou velikost svého lidství, skrývající se v pochopení vlastní malosti, která se důvěřivě otevírá hodnotám a síle, přicházející Shora. Síle a jsoucnosti všemohoucího Boha a jeho vznešeným hodnotám dobra, cti, lidskosti a spravedlnosti.

Člověče, odvrať svůj zrak od sebe sama! Od svých problémů, ale i radostí a shlédni vzhůru! Pozdvihni jej k nekonečné majestátnosti hvězdné oblohy a věz, že ty sám můžeš dosáhnout stejného majestátu vlastní lidskosti. Že také ty sám můžeš dosáhnout hlubokého míru podobně, jako hvězdná obloha nad tebou, když necháš svou duši, stejně jako ona, tiše rozprostřenou v úctě a bázni před skutečnou velikostí. Před velikostí Jediného a Všemohoucího a před jeho vznešenými hodnotami, kterými začneš naplňovat svůj život.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 26.02.2018 16:41:01

Česko Slovenský mravnostní konflikt

Zpráva z tisku: Město Piešťany sáhlo po cenzuře umění a způsobilo skandál mezinárodních rozměrů. Primátor města Miloš Tamajka a nová ředitelka galerie Fontána Marta Jurčová dali z hlavní síně sundat obrazy legendárního českého malíře Jiřího Načeradského a přesunuli je do bočního vestibulu. Vadilo jim zobrazení nahých lidských těl.

Majitel sbírky, respektovaný sběratel umění a publicista Ivan Melicherčík považuje tento přístup za barbarský vůči umění i vůči uznávanému českému výtvarníkovi. Něco takového prý ještě nezažil.

Nová ředitelka galerie Fontána Marta Jurčová je ale toho názoru, že takové obrazy nepatří do oddací síně. Galerie je totiž zároveň také sňatkovou místností.

Když jako nová ředitelka spatřila již nainstalované obrazy, nelíbilo se jí to. Šla proto za primátorem a ten dal příkaz stáhnout obrazy z oddací síně a dát je do foyer.

Odborníci na umění kroutí nad malostí Piešťan hlavou. Galerista Peter Mach, spravující dílo Jiřího Načeradského je cenzurou v Piešťanech šokován. Říká, že obrazy a kresby Jiřího Načeradského vystavovala významná muzea v New Yorku, ve Washingtonu, v Paříži, v Londýně, ve Vídni i v Berlíně, kde se všude setkala s uznáním a ne s cenzurou a se svěšením obrazů.

V slovech Martina Kellenbergera, známého slovenského výtvarníka je však již cítit trochu jiný pohled, když říká: "Je to výstava pro dospělé. Některé obrazy na ní jsou odvážné a některé mohou vyvolat úsměv, u někoho snad také pohoršení. Výstavu bych však určitě nesundal pouze proto, že jsou tam věci, na které je třeba ve vztahu k dětem dohlédnout".

Tolik tedy z denního tisku. My se však nyní zkusme podívat na celou problematiku trochu hlouběji a ukázat si, kde se asi nachází pravda v konfliktu dvou stran, s jejichž jedna argumentuje uměním, odborností a světovým renomé, zatímco druhá argumentuje morálkou a mravností.

Podstata problému spočívá v odpovědi na základní, filozoficko duchovní otázku, zda je přípustné, aby v lidské společnosti existovaly hodnoty a priority, které by bylo možné za určitých okolností postavit nad mravnost a morálku?

Je to zásadní otázka, se kterou se musí každý vypořádat především ve vztahu k sobě samému. Čili ve vztahu k tomu, jak se on sám bude dívat na svět a jak v něm bude jednat. Zda bude mravnost a morálku považovat za to nejvyšší a podřídí tomu všechno ostatní, nebo naopak, zda bude schopen kritérium mravnosti a morálky odsunout v určitých momentech bokem a nadřadit nad ně jiné hodnoty.

Pokud se podíváme na daný problém z duchovního hlediska, čili z hlediska existence Stvořitele, je odpověď jednoznačná a absolutně jasná. Vždy a v každé situaci, dokonce i tehdy, pokud by nás to mělo stát život, jsme jako lidské duchovní bytosti povinni zohledňovat na prvním místě především kritéria mravnosti a morálky. Kritéria mravnosti a morálky, které ve skutečnosti, ve své nejelementárnější podstatě dělají z člověka člověka. Jedině oni jsou totiž hlavním kritériem naší lidskosti. Bez nich bychom žili jako zvířata.

Kdybychom tedy vždy a v každé situaci jednali v souladu s nimi, naše Země a život na ní by se musel nutně změnit v rajskou zahradu. Byl by to život, naplněn spravedlností, dobrem, čestností a ušlechtilostí, které jsou zákonitým ovocem stromu mravnosti. Neboť dobrý strom musí nutně přinášet jenom dobré ovoce.

Podívejme se však na reálný, každodenní život kolem sebe a najdeme v něm naopak obrovské množství zkaženého ovoce zla, nečestnosti, nespravedlnosti, bezohlednosti, nelidskosti, a tak dále, a tak dále. To ale znamená, že strom, na kterém roste takové zkažené ovoce musí být špatný!

A tento špatný strom je stromem nemorálnosti a nemravnosti! Stromem iluze zhoubného přesvědčení, že je možné stavět určité hodnoty výše, než je mravnost a morálka. Třeba takzvané výtvarné umění, třeba divadlo, nebo film. Nebo třeba podnikání, státní, nebo politické zájmy, nebo cokoliv jiného.

Pokud totiž v kterékoli z těchto oblastí začneme odsouvat mravnost a morálku bokem a na první místo klást něco jiného, je to cesta do pekel. Je to cesta do záhuby, kterou se vydal náš svět tak, jak nám to naznačuje výše zmíněný, kulturně mravní konflikt v Piešťanech.

Ukazuje nám totiž, že odborná veřejnost, renomovaní kritici a publikum v New Yorku, ve Washingtonu, v Paříži, v Londýně, ve Vídni, nebo v Berlíně staví hodnoty takzvaného moderního umění mnohem výše, než hodnoty elementární mravnosti a morálky. Než hodnoty mravnosti a morálky, na zpochybňování kterých okamžitě reaguje svědomí každého soudního člověka.

Ale žel, náš svět už ztratil jakoukoliv soudnost! Mnozí vzdělaní, vlivní a mocní si už dávno zvykli stavět své vlastní hodnoty a své vlastní priority nad mravnost a morálku. A právě proto to dnes vypadá tak, jak to vypadá. Právě proto se náš svět stal doupětem bezohlednosti, nečestnosti, nespravedlnosti, zkaženosti, zvrhlosti a nelidskosti.

Mnozí mocní, vzdělaní a vlivní tohoto světa, ale také mnozí obyčejní lidé, kteří sdílejí jejich názory, nebo je jenom slepě přijímají, všichni tito se s ironií a posměchem dívají na naivní prosťáčky, kteří ve své zaostalosti ještě kladou mravnost a morálku na nejvyšší místo. Zásadní otázka ale zní, kdo je zde ve skutečnosti zaostalým?

Pokud totiž budeme tvrdě upřímnými a řekneme si pravdu, obrazy, které otřásají mravností v člověku a atakují ji, ne jenom že mají být svěšeny, ale neměly být nikdy ani namalovány!

Filmy, které otřásají mravností v člověku a atakují ji, ne jenom že nemají být promítány, ale neměly být nikdy ani natočeny!

Knihy, které otřásají mravností v člověku a atakují ji, nejenže nemají být čteny, ale neměly být nikdy ani napsány!

Ale pojďme dál!

Podnikatelské záměry, které odporují mravnosti a morálce, nemají být nikdy plánovány, ani prováděny! A tak je to také se všemi státnickými, nebo politickými rozhodnutími. Tak je to se všemi činy kohokoliv z lidí, které pokud odporují mravnosti a morálce, neměly být nikdy provedeny. Ba dokonce, tak je to také s našimi myšlenkami, protože těmi, které protiřečí mravnosti a morálce, jsme se nikdy ve svém nitru neměli a nemáme vůbec zabývat!

Pokud by totiž ve výtvarném umění, ve filmech, v literatuře, v divadle, v politických rozhodnutích, v podnikání, při každém jednotlivém činu každého z nás, ba dokonce při každé naší jednotlivé myšlence bylo jako rozhodující právě morální hledisko, náš svět by byl rozhodně mnohem krásnějším, lepším a ušlechtilejším místem.

V současnosti je ale žel takovým, jakým je právě proto, že je dokonalým obrazem a dokonalými odrazem nesprávného postoje většiny lidí k hodnotám mravnosti a morálky.

Pokud by ale lidé změnili svůj postoj, změnili by celý svět! Pokud by totiž začali stavět mravnost a morálku vždy na první místo, věci by se okamžitě začaly měnit k lepšímu! Jedině v tomto je skrytá lepší budoucnost! Jedině tímto způsobem se náš svět může stát opravdu lepším!

Jednejme tak, i když to v současnosti vzbudí posměch u všech těch, kteří nás budou považovat za zaostalé. Všichni tito moderní a pokrokoví totiž ve své slepotě netuší a nevnímají, že svým zpochybňováním bezvýhradné nadřazenosti morálky a mravnosti se stávají služebníky temnoty, směřujícími náš svět do záhuby. Do záhuby, způsobené uctíváním zhoubného principu přípustné nemorálnosti, která z něj, v dalším nezbytném řetězení udělá peklo.

My se však staňme služebníky světla, kteří náš svět budou naopak směřovat k lepší budoucnosti tím, že ve svém nitru, i ve svém reálném životě postaví právě mravnost a morálku vždy a v každé situaci na první místo.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 19.02.2018 18:22:02

Védy a křesťanství 4. Ježíš jako čistě literárně vytvořená postava!

Jedním z nejradikálnějších tvrzení stoupenců Véd je, že Ježíš Nazaretský nikdy fyzicky neexistoval. Jde prý jen o židy čistě literárně vytvořenou postavu, jejíž učení bylo převzato od gnostika Šimona Mága.

Jelikož jde opravdu o závažné tvrzení, podívejme se podrobněji na argumentaci příznivců Véd, ale zároveň také na protiargumenty, které jejich teorii vyvracejí.

Šimon Mág, nebo Simon Magnus, byl současníkem Ježíše Krista. Píše se o něm v Skutcích apoštolů (8,9): "V tom městě již odedávna žil jistý muž jménem Šimon. Byl čarodějem a zaváděl Samaritánských lid, tvrdíc o sobě, že je čímsi velkým. Všichni od malého až po velkého ho poslouchali a říkali: On je síla Boží, která se jmenuje velká. Poslouchali ho proto, že svými kouzly jich již delší dobu zaváděl, ale když uvěřili Filipovi, který jim hlásal poselství o království Božím a o jménu Ježíše Krista, dali se mu pokřtít. I sám Šimon uvěřil a dal se pokřtít. Přidržel se Filipa a když viděl znamení a velké divy, které se děly žasl. "O Šimonovi se píše ještě dál, až do konce kapitoly (8,24).

Příznivci Véd se se svým tvrzením a Šimonově autorství Ježíšova učení opírají o spis katolického otce Hippolyta, žijícího na přelomu 2. a 3. století. Do češtiny jej pod názvem: "Vymítání všeho kacířství" přeložil Jan Kozák.

V Naasejskem traktátu, který je jeho součástí popisuje Hipppolytus různé ranní křesťanské gnostické sekty a jejich kacířské odchylky od pravého učení církve. Píše se v něm také o Šimonovi Mágovi. Ten podle Hippolyta přebral nauku Ježíše Krista, ale vykládá ji jinak, než učí církev.

V Naasejskem traktátu uvádí Hippolytus celé statě z učení Šimona Mága se slovy "on říká". A toto slovní spojení, "on říká", se pravidelně opakuje v celém spisu, což je podle stoupenců Véd důkazem toho, že v podstatě celý Naasejský traktát je ve skutečnosti polemikou s učením jednoho jediného gnostika, a sice Šimona Mága.

Hippolytus nás tedy takovýmto způsobem seznamuje s jeho Šimona, přičemž jeho součástí jsou některé známé výroky Ježíše Krista z evangelií. Co je však nejdůležitější, tyto výroky vyznívají v Šimonově podání mnohem uceleněji a srozumitelněji, než je tomu v evangeliích.

No právě na základě porovnání hloubky výroků z učení Šimona Mága s učením Ježíše Krista v evangeliích dospívají příznivci Véd k názoru, že skutečným originálem je učení Šimonovo. Na podobných výrocích Krista v evangeliích totiž podle nich vidět, že jsou pouze převzaty a ještě k tomu zkomoleně a nedokonale.

Podle příznivců Véd to tedy znamená, že gnostické učení Šimona Mága je původní a mnohem dokonalejší, zatímco evangelia představují jen jeho méně dokonalé kopie. A ve svých úvahách pokračují dále tvrzením, že Ježíš ani nikdy neexistoval. Že to byla jen židy čistě literárně vytvořená postava.

Jak je to tedy ve skutečnosti? Kde je pravda?

Ježíš Kristus existoval! Sám ale nic nenapsal. Měl však učedníky, kteří po jeho smrti zaznamenali příběh jeho života i jeho učení. A jeho slova zaznamenali tak, jak je oni sami pochopili. A protože byli rozdílní, mnohé věci pochopili rozdílně. Synoptická evangelia Marka, Matouše a Lukáše jsou přibližně stejná, ale evangelium Janovo je rozdílné jeho pochopením Boží podstaty Ježíše.

Kromě toho však existují také apokryfní evangelia. Třeba evangelium Tomášovo, ve kterém je patrný gnostický, nebo jinak řečeno, védsky vliv.

Tomáš byl už totiž pravděpodobně před svým setkáním s Ježíšem ovlivněn gnostickým učením a přes jeho optiku chápal také mnohá slova svého Mistra. A přesně tohle byl také případ Šimona Mága, který přebral části Ježíšova učení, avšak vykládal je na základě svých vlastních, dřívějších znalostí Véd, transformovaných do gnostického učení.

Řecké slovo gnose znamená poznání. Jde o poznání cesty lidské bytosti do říše Světla, nacházející se nad hmotností. V říši Světla plane věčný oheň Ducha a chrlí jiskry. A tyto drobné jiskry ohně věčného Ducha jsme my lidé. Smyslem našeho bytí v hmotném světě je, abychom svou jiskru ohně ducha v sobě rozžhavili na maximum prostřednictvím čestného, ušlechtilého a dobrého života. Aby se z ní stal zářivý plamen ducha, který se bude moci nakonec znovu sjednotit s věčným ohněm velkého Ducha v říši Světla a obohatit ho svým maličkým dílem jedinečnosti. Úsilí o toto sjednocení je jediným skutečným smyslem bytí každého z nás.

Podle gnostického učení existuje věčný, kosmický princip Krista, jako ukazatele cesty ke Světlu. Jako ukazatele správného života ve hmotě, který vede ke znovu sjednocení jiskry lidského ducha s nikdy nehasnoucím plamenem velkého Ducha. A gnose, čili poznání, má být poznáním tohoto vesmírného principu, ukazujícího cestu ke Světlu.

Například Tomáš ve svém apokryfním evangeliu píše v duchu gnostického učení toto:

"Ježíš řekl: Když se vás budou ptát, odkud jste přišli?, odpovíte jim: Přišli jsme ze Světla. Přišli jsme z toho místa, kde Světlo povstalo samo ze sebe. Vzniklo a zjevilo se ve svém obraze. Když se vás budou ptát: Kdo jste?, tak odpovíte: Jsme jeho synové a jsme vyvolení živého Otce."

I Jan na začátku svého synoptického evangelia píše o Kristu v duchu gnostického poznání jako o "pravém Světle, přicházejícím na tento svět, které osvěcuje každého člověka".

"Ve světě bylo, svět ním povstal, ale svět ho nepřijal. Do svého vlastního přišlo, ale jeho vlastní ho nepřijali. Tím však, co ho přijali, dal schopnost stát se dětmi Božími (dětmi Světla)."

No a Šimon Mág také poznal učení Ježíše Krista, ale protože byl z největší pravděpodobností už před ním ovlivněn gnozí, čili transformovaným učením Véd, ve svém vlastním učení vykládal Ježíšovy výroky právě tímto způsobem. A je potom zcela pochopitelné, že současným příznivcům Véd vyznívá Šimonova interpretace některých výroků Ježíše v jeho védsko gnostickém výkladu mnohem uceleněji a smysluplněji, jako je tomu v synoptických evangeliích.

Ježíš však mluvil přímo z Pravdy, ze které byly kdysi dávno inspirovány také Védy. Ježíš totiž přišel na Zemi z této jediné, věčné a živé Pravdy. Byl její pozemským vtělením! Byl samotným Slovem Božím v lidském těle! Proto vždy říkal všeobsáhle, aniž by se nechal svázat terminologii nějakého tehdy existujícího, nebo dávného náboženství. Proto ho židovská duchovní elita považovala za rouhače a proto bylo možné nalézt v jeho slovech i odezvu dávného védského poznání.

Sám však nic osobně písemně nezaznamenal a proto vše, co nám po něm v písemné podobě zůstalo, bude vždy odrážet pouze míru osobního pochopení konkrétního autora. A to na základě jeho osobní duchovní zralosti, nebo na základě jeho předchozího duchovního poznání, kterým byl ovlivněn.

A proto také vykládal Šimon Mág ve svém učení některé výroky Ježíše Krista sobě vlastním způsobem, což bylo příznačné pro mnohé tehdejší gnostické skupiny. Tyto gnostické skupiny byly přirozenou součástí ranního křesťanství, ale později byla celá gnostická větev prvotního křesťanství zavržena, protože podle církevních otců obsahovala bludy, přinesené z jiných náboženství, jakož také různé vlivy, třeba indické, nebo perské.

Skutečná pravda byla ale taková, že gnose, jako princip individuálního duchovního poznávání cesty ke Světlu byla nepohodlná. Nepohodlná, protože mocensky stále více se upevňující oficiální církev začala nahrazovat princip svobodného a samostatného poznávání cesty ke Světlu principem víry. Víry v nařízení, teze a dogmata oficiální církve, která se z předchozího, svobodného a čistě duchovního společenství začínala transformovat do pozice světského mocenského činitele.

Vyzvedávání učení Šimona Mága lze tedy vnímat jako určitý druh nostalgie za ztraceným, zapomenutým a oficiální církví zavrženým proudem prvotního, gnosticko védského křesťanství, přičemž z hlediska skutečné pravdy šlo o poznání velmi hluboké a nesmírně duchovně inspirující. Poznání, které nám má co říci i dnes, protože v mnoha ohledech mnohem správněji objasňovalo smysl slov Ježíše Krista, než tomu bylo v oficiální církvi, pomalu se transformující ve světskou mocenskou organizaci.

Celkem logicky byly proto církví mezi synoptická evangelia vybrané pouze ty spisy, které neobsahovaly gnosticko védské vlivy. Vše ostatní začalo být popíráno a považováno za kacířství. Církev totiž chtěla vládnout a ovládat. Proto jí dokonale vyhovoval model papežské, centralizované církve, odkud vycházejí závazné pravdy víry pro všechny, o kterých se už dále neuvažuje a nepochybuje. Gnostický důraz na samostatný duchovní pokrok bez potřeby zprostředkovatele se proto stal absolutně nepřijatelný.

PS. K pokusům příznivců Véd o zdiskreditování faktu reálné existence Krista patří například také jejich tvrzení, že v životopisech Buddhy, žijícího pět století před Kristem, přeložených ze sanskrtu se mluví o tom, jak Buddha uzdravoval, jak chodil po vodě, nebo jak zázračně nasytil zástupy. I Ježíš uzdravoval, chodil po vodě a zázračně nasytil zástupy. Je to prý tedy jasný důkaz toho, jak se židovští plagiátoři inspirovali životopisem Buddhy a stejné prvky využili při svém literárním vytváření fiktivní postavy Ježíše Krista.

Pravda je ale jiná! Kdo totiž přichází přímo od Boha, jako Ježíš, nebo kdo přichází z říše ducha s konkrétním posláním jako Buddha, má ve své výbavě určité standardní vyšší schopnosti, což znamená, že o nějakém kopírování a přebírání nemůže být ani řeči. V obou případech jde totiž o úzké propojení směrem k Výšinám, jehož důsledkem jsou stejné vyšší schopnosti.

No a zcela na závěr ta nejdůležitější a nejsmutnější věc. Nepřekonatelné bloky, které si mnozí stoupenci Véd vytvořili vůči křesťanství jim totiž znemožňují poznat, že právě v linii křesťanství Světla a jako pokračování poslání Ježíše Krista byly světu Shora darovány nové Védy v podobě Poselství Grálu. Toto Poselství totiž čerpá přímo z Boží Pravdy tak, jako kdysi dávné Védy a proto v sobě nese přesně tutéž, původní védskou moudrost, jenomže v nové, dnešní době přizpůsobené formě.

Pradávnou védskou moudrost v její nové podobě však může rozpoznat pouze ten, koho duch je živý a flexibilní. Pouze ten, kdo není vnitřně svázán nepřekonatelnou předpojatostí vůči křesťanství a osobě Ježíše Krista.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 12.02.2018 18:13:08

Křesťanství versus Védy 3. O rozpoznání příčiny pádu všech náboženství

Příznivci Véd považují židokřesťanství za padlé náboženství. Velké rozšíření tohoto náboženství má podle nich na svědomí téměř všechno zlo na světě. A to nejen války a vraždění, které jsou v podstatě přinášením hromadných rituálních krvavých obětí, ale má na svědomí i rozkvět všech ostatních negativních a nízkých vlastností, ke kterým jsou věřící vybízeni přímo v Bibli.

Jako příklad uvádějí příznivci Véd třeba příběh Jakuba a Ezaua. Ezau byl starší a proto měl právo prvorozeného. Mladší Jakub, přestrojen za Ezaua, získal od slepého, umírajícího otce podvodným způsobem požehnání, určené prvorozenému. A spolu s ním i jeho práva. Tento příběh je tedy v podstatě přímým návodem k podvodu, lži a přetvářce, kterých je současný svět právě vinou židokresťansví plný.

No a podobným způsobem si příznivci Véd vybírají z Bible také různé jiné příběhy, které se jim hodí do jejich teze o padlém náboženství. A jejich celkový závěr je takový, že pokud má být na světě lépe, musí se lidé odvrátit od padlého náboženství, které je v Bibli vybízí k nízkosti a obrátit se k pravé duchovnosti Véd.

Jak však již bylo naznačeno v předchozím článku, Védy jsou ve své nejčistší podobě nádherným a vznešeným duchovním učením, vysoko se zachvívajícím v pravdě. Avšak pohled příznivců Véd na židokřesťanství je až téměř nenávistný, protože právě v něm vidí příčinu všeho zla na světě. Ale to je hluboký omyl, protože ta příčina spočívá v něčem úplně jiném! A my si nyní ukažme v čem.

Naše univerzum je prostorem, kde podle učení Véd mezi sebou neustále bojují dvě síly. Síla ducha a Světla, se silou hmoty a orientace pouze na materii. A proto žádný člověk nemůže sloužit dvěma pánům a sedět na dvou židlích. Musí si vnitřně vybrat pouze jedno jediné, co pro něj bude v jeho životě prioritní a rozhodující. Nebo hodnoty ducha, nebo hodnoty hmoty!

A právě v charakteru tohoto výběru spočívá všechno zlo našeho světa, protože lidé stále preferovali a stále preferují hlavně hodnoty hmoty. A přes svou nízkou, pouze čistě materiální orientaci se pak dívají dokonce také na náboženství. Strhávají je hluboko do materie tak, aby vyhovovaly jejich vlastní materialistické orientaci.

No a mnohé biblické příběhy, ale vlastně celá Bible jako taková je svědectvím tohoto neustálého boje mezi duchem a hmotou. Na jedné straně tedy mluví o lidech hodnot ducha. Jde o hodnoty citovosti, hodnoty vysokých a ušlechtilých ctností, hodnoty pravého lidství, hodnoty království nebeského a hodnoty lásky k Bohu.

Na druhé straně hovoří ale zároveň o lidech hodnot hmoty. Mezi ně patří v první řadě uctívání chladné, materialistické rozumové racionality. A právě její přičiněním vznikají všechny negativní lidské vlastnosti, jako je bezohlednost, egoismus, chamtivost, vypočítavost, nečestnost a mnohé jiné.

No a právě v Bibli nacházíme množství svědectví tohoto velkého, věčného zápasu, přičemž tak, jak to v životě bývá, jednou vítězí síly světla ducha a jednou zase síly hmoty a nízkosti. A to ať již v určitém náboženství, v určitém národě, nebo v určitém člověku.

Proto tedy nacházíme v Bibli také zmíněný příběh o Jakubovi a Ezauovi, nebo třeba příběh o krásné ženě setníka Uriáše, která se zalíbila králi Davidovi. Ten dal poslat Uriáše v boji záměrně do první linie, aby zahynul a on si ji mohl vzít.

Pokud budeme zlomyslní, můžeme říci, že je to opět pouze návod na bezuzdné oddávání se smyslným vášním a to za jakoukoliv cenu. V případě Jakuba a Ezaua je to návod na faleš a podvod, no a podobným způsobem bychom mohli pokračovat stále dál a nacházet v Bibli příklady všech ostatních nectností. A na základě toho bychom mohli tvrdit, že Bible nás k podobným nectnosti přímo vybízí.

Ale jak již bylo řečeno, Bible je obrazem velkého boje mezi duchem a hmotu, a proto je v ní možné najít mnoho příkladů, v nichž lidé podlehli prioritě hmoty a nízkostem, s ní spojenými. Ale zároveň v ní můžeme najít také množství příkladů velikosti člověka, který se je schopen svým čistým a ctnostným životem pozvednout až k výšinám ducha a pravé lidskosti.

Záleží tedy jenom na nás, co tam vidíme a co si vybereme. Zda tam vidíme jen ospravedlnění svých nízkosti, která vznikají z našeho podléhání hmotě, nebo zda tam vidíme hlavně to, co nás má pozvednout a posílit v konání dobra a v zušlechťování se v ctnostech.

A protože jsme na začátku uvedli příklady negativní, bude namístě ukázat také ty pozitivní. A začněme třeba příběhem o Sodomě a Gomoře. Šlo o dvě města, ve kterých se obrovským způsobem rozrostla neřest a lidská nízkost. Jediným, kdo zůstal v tomto bahně spravedlivým byl Lot. Pro do nebe volající neřest se Hospodin rozhodl města zničit. Lot byl varován, aby ujel a jakmile se ocitl v bezpečné vzdálenosti, obě města byla zničena.

Poselství tohoto příběhu je jednoznačné. Lidé, podléhající zvrácené smyslnosti a zvrhlosti budou zahubeni. Zachránit se mohou pouze ti, kteří jsou čistí, ušlechtilí a dobří. Pouze oni nacházejí zalíbení a milost v očích Pána.

Nezabiješ! Nesesmilníš! Nepokradeš! Nebudeš křivě svědčit! Nebudeš žádostivý majetku bližního svého, ani ničeho, co jeho je!

Jak může někdo tvrdit, že židokřesťanství je padlým náboženstvím, když v něm nacházíme tyto základní mravní postuláty? Vždyť přece jejich zachováváním každý člověk nutně duchovně roste a tím se postupně přibližuje k dosažení svého konečného cíle, kterým je království ducha. Království Světla! Království nebeské!

O světlé podstatě křesťanství přece jasně svědčí nádherná slova ze začátku Janova evangelia: "Světlo svítí ve tmě a tma ho nepřijala!" (Světlo ducha svítí ve tmě hmoty a tmou hmoty zaslepení lidé ho nepřijímají.)

Může být opravdu krvavým a padlým božstvím Bůh, který nám ústy svého Syna Ježíše hovoří o potřebě dodržování nejvyššího principu bytí, za který považuje lásku k bližnímu, jako k sobě samému?

Ne, příčinou všeho zla na světě není židovství, ani křesťanství! Příčina tkví v základní hodnotové orientaci lidí buď k silám hmoty, nebo k silám ducha. A podle této své základní hodnotové orientace přistupují nejen ke svému vlastnímu životu, ale dokonce také k náboženstvím. Také k židovství a křesťanství. Pokud totiž inklinují ke hmotě, mohou je vnímat jako klidné oddávání se všem svým žádostem a choutkám, vší své nízkosti a nemravnosti, aby poté, přinesením krvavé oběti v židovství, nebo zpovědí a přijetím těla a krve Krista, jako smírné oběti smyli všechny své hříchy a stali se čistými.

Když ale naopak inklinují k duchu, vidí v morálních zásadách židovství a křesťanství způsob, jak můžeme v sobě rozpálit jiskru ducha v zářivý plamen zralé duchovní osobnosti, která zdokonalená ve všech vysokých a ušlechtilých ctnostech nakonec vstoupí do říše Světla. Do království nebeského!

Žádné náboženství tedy není padlé samo o sobě! Hmotně padlým, nebo světlým jej vždy činí pouze lidé svým vlastním hodnotovým zaměřením. Vždyť přece cosi podobného se stalo také brahmanům, jako nejvyšší kastě ochránců védského poznání. Úplně stejný pád do vlivu hmoty se přece projevil také u nich.

Souvisí to totiž s védskou teorií o živém duchu, který se nechce dát natrvalo polapit do hmoty a jakmile ucítí takovouto snahu, okamžitě z ní uniká. Pokud tedy nějaký náboženský systém začne být příliš zaběhnutý, příliš institucionalizovaný, příliš dogmatický a příliš vše striktně vymezující, jiskra ducha se z něj ztratí. To, co zůstane jsou pak již jenom prázdné formy bez ducha. Živý, hmotou a hmotným nahlížením nepolapitelný duch se pak vždy objevuje tam, kde je ještě všechno volné, svobodné, spontánní, přirozené a srdečné. A protože toto svého času postihlo také brahmány, ochránce a nositele védského poznání, muselo se pravé poznání, obnoveno a v plné síle znovu zrodit v buddhismu.

Ale také buddhismus postihl stejný osud! Konkrétním důkazem jsou známé buddhistické modlitební válečky, které stačí pouze roztočit, když jdete vedle nich a modlitba, na nich napsaná, se rozletí do celého světa. Už to tedy nebylo ono původní, vnitřně hluboce procítěné slovo modlitby, které se šíří do světa jako požehnání. Už to byla jenom bezduchá materializace, spočívající v mechanickém otáčení modlitebních válečků. A proto duch védského poznání opustil buddhismus a ve své čisté podobě se znovu objevuje v gnostickém křesťanství.

A tak, jako v židovství a křesťanství, stejně i v bráhmanizmu, nebo v buddhismu existují vedle sebe dvě linie, představující odvěký vzájemný boj dvou základních sil. Síly Ducha a síly hmoty. Síly ducha, vedoucí všechno k dobru, ušlechtilosti, čistotě, spravedlnosti a ke Světlu. A síly hmoty, strhávající vše k egoismu, kariérismu a prospěchářství. K honbě za materiálními a smyslovými požitky, jejichž bezohledné naplňování dokáže rozum sám před sebou vhodně omlouvat.

Příznivci Véd například považují za čistě chtonické, čili na božství země a na materii orientované náboženství Aztéků, protože Aztékové obětovali svému božstvu srdce nepřátel, které jim vyřízli z hrudi a ještě tlukoucí položili na obětní oltář. Tato skutečnost ale naopak potvrzuje teorii zhoubné materializace pravého poznání, které spočívalo ve vědění, že srdce člověka je nejdůležitější. Že člověk má obětovat Bohu své čisté, dobré, laskavé a spravedlivé srdce. Postupná, degenerativní materializace tohoto správného původního poznání však nakonec dospěla až k surovému obětování fyzického srdce, vytrženého člověku z hrudi.

Pokud budou tedy na zemi vítězit síly hmoty tím, že se bude směrem k materii a chladné rozumové racionalitě orientovat většina lidí, budeme žít nutně právě v takovém morálním a duchovním marasmu, v jakém se nacházíme v současnosti. Budeme žít ve světě bezohlednosti, chamtivosti, podvodu, lži, pokrytectví, nevraživosti, zvrhlosti, závisti, konfliktů, válek a vraždění. Budeme žít v době, v níž také náboženství slouží pouze čistě materiálním, nízkým a zištným účelům.

Pokud ale lidé nastoupí cestu jediného, pravého náboženství, a sice náboženství vzestupu ducha, náboženství zbavování se nectností a zušlechťování se v ctnostech, náboženství úsilí o dobro, spravedlnost, ušlechtilost a čistotu, budeme kráčet ke Světlu Ducha. A toto světlo v nás a kolem nás přinese pak světu dobro, o jakém můžeme zatím jenom snít. Přinese mír, porozumění, klid, harmonii a spolupráci mezi lidmi. Vnitřně bude stále více rozpalovat jiskru našeho ducha, aby tato, po dosažení maximální světlosti mohla vstoupit do Světlé říše Ducha, což je konečným cílem a jediným smyslem bytí každého z nás.

Věci tedy musí být poznány takové, jaké jsou! A to znamená, že také příčiny všeho zla na zemi musí být poznány správně, protože jinak se budeme stále jenom hádat, koho víra je dobrá a koho padlá, zatímco pravá příčina zla, spočívající v materiálním zotročení jiskry ducha, v nás přebývající, bude nadále hodnotově devastovat lidi, náboženství i celý svět, až nás nakonec dožene k sebezničení.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 05.02.2018 18:17:35

Védy a křesťanství 2. Hořká pravda o dvou liniích křesťanství: světlé a zkřivené!

V předchozím článku jsme dali prostor zdrcující kritice židokřesťanství z pohledu příznivců Véd, kteří tvrdí, že jde o nízký kult uctívání božství země a hmoty. Společným charakteristickým znakem všech takovýchto chtonických náboženství je přinášení krvavých obětí. Najdeme je v židovství i v křesťanství, v krvavé oběti Krista na kříži. Důkazem orientace na hmotu je také víra v tělesné zmrtvýchvstání Krista, čímž se křesťanství stává náboženským kultem uctívání hmotného těla, které vstalo z mrtvých.

No a víra naivních lidí v takovýto padlý kult sebou nevyhnutelně přináší spoustu negativ, jako například války, to jest hromadné přinášení krvavých rituálních obětí, dále pokrytectví, nemorální užívání si a mnohé další negativa, která byla podrobně rozvedena v předchozím článku.

Řekněme si však nyní, jak to s křesťanstvím opravdu je. A řekněme si to otevřeně a objektivně, bez snahy nějak upřednostňovat ať již křesťanství, nebo názory příznivců Véd na křesťanství.

A vycházejme při tom z védského učení, hovořícího o věčném konfliktu ducha a hmoty. Z tohoto důvodu existují i náboženství dvojího druhu. Náboženství světlé, směřující lidi k výšinám ducha a k jejich osvobození se od hmoty a náboženství chtonické, čili materialistické, směřující naopak k vázanosti na hmotu. Mezi světlé patří Védy a mezi padlé a nízké židokřesťanství.

Zásadní chyba příznivců Véd v tomto jejich hodnocení však spočívá v jejich paušálním nazírání. Vše je totiž ve skutečnosti vždy jen o lidech a o jejich osobním postoji k věčnému boji sil hmoty se silami ducha. Proto existují v zásadě dva základní typy lidí. Jedni jsou více hmotného zaměření, vnímající vše pouze přes hmotu. A to dokonce i Stvořitele a náboženství.

Druzí jsou jsou zase lidmi ducha, podvědomě vnímajícími, že existuje něco vyšší, co hmotu přesahuje.

No a na základě těchto dvou základních typů lidí vznikly v židovství a později i v křesťanství dvě vedle sebe jdoucí linie. Linie světla ducha a linie nevědomosti, spojené s vnitřní orientací na materii.

Linie orientace na hmotu byla poplatná názoru, že pokud člověk jakkoli zhřeší, může to odčinit přinesením oběti.

Linie světla byla naopak o přijetí osobní odpovědnosti za vlastní činy, které musí být dobré pokud chceme, aby se i nám samotným dobře dařilo, protože ve stvoření platí pravěčná spravedlnost.

Linie orientace na hmotu je linií pohodlné víry, která konzervuje chyby a nectnosti důvěrou v účinnost obětí.

Linie světla je linií pozvednutí ducha prostřednictvím snahy o konání dobra a rozvíjení ctností.

V linii světla přišel Mesiáš a přívrženci linie zmaterializovaného náboženství od samého počátku usilovali o jeho život. A nakonec ho také zavraždili.

Jedním ze zvlášť vypouklých příkladů, které usvědčují stoupence Véd z neobjektivní zaujatosti vůči židovstvu jako celku je třeba jejich tvrzení, že uctívali hada, který je typickým symbolem všech chtonických kultů a nosili jej v arše úmluvy.

Jde o tvrzení, které se zdá být až určitou zlomyslností, protože obecně se přece ví, že v arše úmluvy byly uloženy kamenné desky Desatera. Proto se tomu přece zcela logicky mluvilo archa úmluvy, čili archa smlouvy. Archa smlouvy se Stvořitelem. Nacházel se v ní tedy morální a mravní postulát židovství Světla, obsažený v Desateru. Jeho dodržování tvořilo podstatu smlouvy mezi židy a Bohem. V ní se zavazovali k úctě ke Stvořiteli všeho a k úctě vůči otcovství a mateřství. V ní se zavazovali k respektování přikázání nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, nebudeš křivě svědčit a nebudeš žádostivý majetku bližního svého.

Jde o tedy jednoznačně o světlé a nadčasové morální principy, se schopností duchovně povznést absolutně každého, kdo je bude dodržovat. To vyvrací jakékoliv tvrzení o padlé, chtonické podstatě židovského náboženství jako celku.

Ježíš, jako pokračovatel světlé linie židovství ve svých slovech: "milosrdenství chci a ne oběť", již definitivně zavrhuje institut krvavé oběti. Zároveň byla později zavržena i obřízka, jakož i rozlišování mezi konzumací čistého a nečistého masa, což znamená, že tyto věci byly pouze dočasně spojeny s nižší úrovní zralosti národa. Na základě jeho postupného duchovního kultivování a nárůstu zralosti byly potom zavrženy, jako již přežité.

Později se ale žel i samotné, nově vznikající křesťanství rozštěpilo na dvě linie. Na linii světla ducha a na linii materialisticky a mocensky orientovaného křesťanství, přičemž materií poznamenána linie křesťanství pokřivila smysl Kristova příchodu na svět.

Spasitel totiž ve skutečnosti přišel proto, aby lidem ukázal cestu ke Světlu. Aby jim svým učením ukázal, jak mají v sobě rozhojniti svou nepatrnou, původní jiskru ducha v hořící plamen zralé duchovní osobnosti. Kdo se tedy snažil žít podle jeho slov, kráčel směrem ke Světlu a stával se stále zralejší a zářivější duchovní osobností.

Pokřivení významu Kristova pozemského účinkování scestnou linií křesťanství spočívalo v tom, že začala jako prioritu považovat jeho smrt na kříži. Tato měla být v duchu starozákonního obětování, obětí za hříchy světa.

A tak spása přestala být viděna hlavně v životě podle Kristova slova, jehož žitím se máme zušlechťovat a tím kráčet ke Světlu, ale ve víře v smírnou oběť Krista na kříži.

No a tento pokřivený proud byl ještě navíc korunován vírou v tělesné zmrtvýchvstání Pána. Ten pak, ve své tělesné schránce vystoupil na nebesa. A tak se ještě i dnes křesťané modlí: "věřím ve vzkříšení těla", což ale absolutně odporuje všem přírodním zákonům a tím pádem i Vůli Nejvyššího, který tyto zákony do stvoření vložil.

Kristus vstal z mrtvých! Ne však tělesně, ale v takzvaném oslaveném těle, které bylo jiné, než fyzické. O tom, že bylo jiné svědčí nakonec i příhoda o cestě učedníků do Emauz, kdy učedníci Pána neznali. A neznali ho proto, že vypadal jinak, než před tím. A v tomto těle, ne hmotném, ale jemnohmotném, vystoupil po 40 dnech od svého vzkříšení na nebesa.

Odešel ke svému Otci, ke kterému nemůže přijít nikdo ve fyzickém těle, protože ono je jen z prachu země a na prach se opět obrátí.

A tak tu tedy máme linii křesťanství Světla a vzestupu ducha, postavenou na každodenním naplňování Ježíšova učení. Na druhé straně máme zase křesťanství, poznamenáno materií ve formě uctívání tělesně zmrtvýchvstalého Krista, ve formě víry ve vlastní tělesné zmrtvýchvstání a ve formě uctívání smírné oběti na kříži, vykonané za hříchy světa.

To první, pravé křesťanství je úsilím o rozdmýchání světlé jiskry v nás, prostřednictvím zbavování se nectností a zdokonalování se ve ctnostech. Prostřednictvím snahy osvobodit se od všeho, co by nás chtělo natrvalo připoutat ke hmotě. Je to křesťanství Františka z Asissi, Jana Husa a mnoha jiných, jim podobných, kteří žili skromně, snažili se osvobodit od hmotných vazeb a usilovali ke svobodě ducha.

To druhé je křesťanství, silně poznamenané materií. Křesťanství víry v krvavou smírnou oběť Krista na kříži, křesťanství uctívání materiálního zmrtvýchvstání Spasitele, křesťanství boje o světskou moc a peníze, křesťanství vatikánského přepychu a upalování kacířů, křesťanství prodávání odpustků a hromadění majetků, křesťanství vnějšího lesku a šplhání po církevní hierarchii.

Z tohoto důvodu máme také dvě podoby přijímání těla a krve Spasitele. Správnou a nesprávnou!

Nesprávná je vnímání tohoto úkonu jako připomínání nutné krvavé smírné oběti Spasitele, vykonané pro vykoupení hříšného světa.

Správná spočívá v poznání, že Kristus byl Božím Slovem v těle a krvi na zemi. Přijímání těla a krve Spasitele je tedy ve skutečnosti symbolikou přijímání Slova Božího, které přinesl Kristus pro spásu lidstva.

Jakékoliv paušální a komplexní odsuzování židovství a křesťanství jako celku je tedy nesprávné. S jeho zmaterializované linií je možné opravdu spojovat mnohá negativa, která jsme z hlediska příznivců Véd popisovali v předchozím článku.

Avšak jeho světlá linie je naopak cestou k pozvednutí ducha rozvíjením toho nejušlechtilejšího, co v nás lidech existuje. Je linií nejnádhernějších požehnaní, jakých tento svět není ani hoden.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 29.01.2018 17:11:13

Védy a křesťanství 1. Křesťanství jako příčina všeho zla ve světě!

Pokud se setkáte se stoupenci Véd, ať již původních indických, nebo od nich odvozených slovanských, jejich nápadným společným rysem je tvrdě odmítavý postoj vůči křesťanství. Právě v takzvaném židokřesťanství, jak to oni nazývají, vidí hlavní příčinu všeho dnešního duchovního úpadku a zároveň také příčinu nebývalého rozkvětu lidstvo devalvujícího konzumu a materialismu.

Co jsou to vlastně Védy a proč se jejich stoupenci dívají s takovým odporem na křesťanství?

Indické Védy jsou nádherné prastaré učení o podstatě světa a o smyslu lidského bytí. Učení, které má ve své čisté podobě opravdu mimořádně blízko k pravdě.

Podle Véd tvoří podstatu světa dvě základní, věčně soupeřící síly. Síla ducha, čili horní síla a síla hmoty, čili dolní síla. Horní síla je silou Světla, podobající se věčně zářícímu slunci ducha, z něhož tryskají malé jiskřičky světla. Ty se ve velké vzdálenosti od zářícího duchovního slunce postupně ochlazují, zhmotňují a stávají lidmi. Tím se dostávají pod vliv spodní síly hmoty, se všemi jejími možnostmi, žádostmi a užíváním si.

Úkolem člověka v hmotném světě však není podlehnout lákadlům hmoty, ale naopak, svým neulpíváním na hmotném a svým rozvíjením vysokých a ušlechtilých lidských vlastností má v sobě stále více živit jiskřičku světla, kterou si jako drahocenný dar přinesl do hmotnosti z říše ducha.

Tento drobný plamínek světla máme v sobě stále více rozdmýchávat, aby se z nás nakonec stala zářivá světla bytost, která se bude moci znovu plně sjednotit s úrovní věčně zářícího slunce ducha. Splynutím s ním dojde k osvobození se od hmoty, kde vládne čas, smrt, bolest a mnohé jiné strasti.

Vše dobré, čisté, spravedlivé a ušlechtilé, co člověk ve svém životě dělá ho vnitřně povznáší a zvedá směrem ke Světlu. Tímto způsobem stále více rozpaluje svou původní jiskřičku světla a jeho osobnost se stále více přibližuje k cíli svého bytí, kterým je znovu sjednocení z úrovní ducha.

Tato úroveň je také nazývána úrovní Světla poznání, protože poznání její existence, jakož i poznání cesty k ní je nejvyšším poznáním lidského bytí.

Pojmenování úrovně Světla jako úrovně poznání má také hluboký smysl právě v souvislosti s jejím protipólem, a sice s úrovní hmoty, která je naopak úrovní nevědomosti. Kdo totiž podlehne iluzi hmoty a myslí si, že hmota je tím jediným co existuje, kdo se ve svém životě soustředí pouze na to, co mu může nabídnout hmota, ten se stává bytostí, která uvízla v temnotě nevědomosti.

Se zrakem zastřeným nevědomostí se taková bytost pak naplno oddává hmotě a její požitkům. A z její nevědomosti se rodí egoismus, chamtivost, poživačnost, neušlechtilost, nespravedlnost a všechny ostatní negativní vlastnosti. Bytosti, žijící v nevědomosti, bez světla poznání pravé podstaty bytí vytvářejí svět zla, bolesti, utrpení, bezcharakterností, válek a mnohého jiného, co tak důvěrně známe.

Podle Véd se rodíme dvakrát. Poprvé z úrovně Světla poznání do úrovně nevědomosti, totožné z hmotným světem. Ve svém nitru si však neseme jako dar potenciál k plnému rozvinutí v zářivou bytost světla, kterou ve své nejvnitřnější podstatě jsme. Pokud to dokážeme, našim druhým zrozením se stává zmrtvýchvstání z hmoty, totožné s opětovným sjednocením se s úrovní Světla poznání. Rozvinutím všeho nejušlechtilejšího a nejlepšího v sobě jsme se totiž stali zářící bytostí světla, která povstává z mrtvé hmoty do věčného života království ducha. Bytostí, která dokázala rozlámat všechny pouta nevědomosti a plně splynout se Světlem poznání.

Toto je velmi zjednodušeným způsobem vyjádřená, čistá podstata Védského učení, kterou můžeme najít v určité pozměněné podobě třeba v buddhismu, nebo v prvotním, gnostickém křesťanství.

Jak tedy vidět, Védy jsou opravdu učení krásné, podnětné a duchovně velmi inspirující. Učení, jednoznačně v sobě nesoucí nezanedbatelnou pečeť pravdy. Pokud tedy příznivci Véd hovoří pouze čistě o Védách, je vše v pořádku. Je to vždy povzbuzující a budující.

Přímo rapidní zlom však nastává tehdy, když začnou mluvit o židovství a z něho odvozeném křesťanství, protože židokřesťanství považují za padlý kult. Existuje totiž základní dělení božstev na dva druhy. Na božstva nebe a božstva země a podsvětí - čili božstva chtonické. A tyto nízké, chtonické kulty mají jeden významný společný rys. Je jím přinášení krvavých obětí, jako tomu bylo například u Aztéků.

No a přívrženci Véd řadí ke chtonickému typu náboženství také židokřesťanství. Židovství s jeho přinášením krvavých obětí a křesťanství s jeho uctíváním krvavé oběti Krista na kříži.

Skutečná oběť totiž podle Véd nemá spočívat v přelévání krve, ale v odstraňování naší vlastní nízkosti, neušlechtilostí a ostatních negativních vlastností.

Křesťanství ale hlásá, že svět byl spasen krvavou obětí Krista na kříži. A proto každý naivní křesťan, který pije krev a jí tělo obětovaného beránka je v podstatě uctívačem temného, chtonického kultu dolní síly, kterému jsou přinášeny krvavé oběti. A kromě toho křesťané věří v hmotné, fyzické a tělesné zmrtvýchvstání Spasitele, co je opět svědectvím chtonického kultu, postaveného na velebení božské podstaty hmoty v podobě víry ve vzkříšené, fyzické tělo Krista.

Z hlediska příznivců Véd jde tedy evidentně o náboženství chtonické, což sebou nevyhnutelně přináší celou řadu různých negativ.

Prvním z negativ je stav permanentní války, protože mír je považován za slabost a za stav úpadku. Války totiž nevyhnutelně přinášejí vraždění a oběti tohoto vraždění jsou v podstatě rituálními oběťmi chtonickému božstvu krvi. To následně projevuje svou přízeň všem, co mu takto slouží. Příznivci Véd jsou toho názoru, že pokud budou lidé jíst tělo a pít krev obětovaného branka a tímto způsobem uctívat chtonické božství krve, do té doby mu bude svět podroben a permanentní války budou na denním pořádku.

Dalším negativním důsledkem padlého, chtonického kultu židokřesťanství je ve světě všeobecně převládající přetvářka. Prvořadé jsou totiž jedině zájmy hmotné. A každý, kdo je chce dosáhnout má právo přelstít všechny naivní idealisty svou navenek předstíranou dobrotou a humanismem, přičemž ve skutečnosti mu vždy půjde pouze o dosažení materiálních cílů.

Dalším znakem je, že všechny naše žádosti jsou legitimní, protože je máme od božství země a hmoty. A proto je máme právo plně uspokojovat, což v podstatě znamená život bez jakýchkoliv mravních a morálních zásad.

Dalším znakem je pohled na svět, který je vnímán jako špatný. Můžeme to vidět třeba v boji v přírodě, kde silnější požírá slabšího. Jednoduše, takový je princip života a proto i lidé musí být tvrdými. Tvrdými a bezohlednými vůči slabším a méně schopným. Svou tvrdostí a bezohledností se totiž stávají věrnými služebníky božství, které učinilo svět takovým, jaký je. Vyznáváním jeho principů se pak chtonické božství odmění všem svým věrným tak, že se jim bude dařit.

Dalším znakem je přesvědčení, že všechno je jen náhoda. Je tedy absolutně ignorováno východní učení o karmě, na jehož základě je naše současnost vždy jenom logickým důsledkem našich předchozích činů. Pro toho, kdo ale popírá tuto logickou zákonitost je pak úplně jedno, zda jedná morálně, nebo ne. O našem osobním bytí totiž rozhoduje chtonické božstvo absolutně libovolně. Proto je dobré permanentně si ho naklánět na svou stranu výše zmíněnými, krvavými oběťmi, ale člověk osobně si může v podstatě dělat co jen chce.

Souhrnně to tedy znamená, že pokud bude svět podroben chtonickému božstvu krve, pokud budou křesťané přijímat tělo a krev obětovaného beránka, bude naše planeta stále pod vlivem tohoto padlého kultu. A proto bude na světě stále zlo, bída, vraždění, války, přetvářka, bezohlednost, chamtivost a zvrácenost.

Takový je tedy z hlediska příznivců Véd pohled na padlé náboženství, jakým je podle nich židokřesťanství, přičemž z mnoha tvrzení cítit pravdu, ale zároveň z mnoha jiných zase naopak nepravdu. Je proto zvlášť důležité, abychom z této směsi pravd a nepravd dokázali jasně od sebe oddělit to pravdivé od nepravdivého.

Neboť ti, kteří v mnoha výše uvedených myšlenkách a názorech tuší pravdu, mohou spolu s ní současně absorbovat i věci nepravdivé. A na druhé straně zase ti, kteří uvedené myšlenky a názory příznivců Véd na křesťanství vnímají jako nepravdu, mohou spolu s touto nepravdou odmítnout i to, v čem se přece jen skrývají zrnka pravdy.

Důsledně od sebe oddělit pravdu od nepravdy a ukázat si, jak se věci mají a jak je to ve skutečnosti však již nechme vyhrazeno dalším článkům tohoto cyklu.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 22.01.2018 17:28:46

Člověče, víš jakým máš být ve skutečnosti?

Lidská bytost má být bytostí citu. Jedině to citové v nás z nás totiž dělá lidi. Proto se skutečný a pravý člověk, to jest člověk citu, vyznačuje srdečností a lidským teplem. Pravý člověk filtruje citem všechny věci kolem sebe, ale i v sobě samotném. A to včetně svého vlastního rozumu. Také jeho rozum musí být prodchnut, polidštěn a zkultivován citem.

Žel, hluboká tragédie lidstva spočívá v tom, že sestoupilo z piedestalu pravé lidskosti. A sestoupilo z něj tím, že to citové zatlačilo do pozadí a do popředí postavilo to rozumové. Do popředí postavilo rozum, který je vynikajícím sluhou pod vládou citu, ale velmi špatným pánem pokud má vládnout samostatně.

No a tento sluha, který se nezaslouženě dostal na místo svého pána si ihned uvědomil, že jde o místo, které mu nepatří. A proto, aby z něj nebyl rychle sesazen tam, kam skutečně patří, postaral se o to, aby byl zákonitý vládce maximálně eliminován, odsunut do pozadí, neustále potírán a zesměšňován.

A tak se tedy stalo, že lidstvu i každému jednotlivému člověku osobně panuje rozum, důsledkem čehož zavládla na celé zemi chladná rozumovost bez citu. A právě z uctívání této chladné rozumovosti povstalo všechno zlo.

Vždyť se jen například podívejme na nejhorší lidské vlastnosti, jakými jsou chamtivost, bezohlednost, nečestnost, nepoctivost, nespravedlnost, nenávist, závist a mnohé jiné. Pokud se nad nimi zamyslíme zjistíme, že všechny mají svůj kořen právě v chladné rozumové vypočítavosti. Zjistíme, že pokud by člověk zůstal bytostí citu, která svou citovostí kultivuje i vlastní rozum, mnohé, nebo téměř všechny ze zmíněných negativních vlastností by ani nikdy nemohly vzniknout.

Vždyť se jen třeba podívejme na největší hrůzy lidstva, a to například na fanatickou instituci inkvizice. Jde o něco, co by bylo naprosto nepřijatelné, kdyby byli lidé bytostmi citu. K podobným věcem, kterých se dopouštěla inkvizice mohlo dojít jedině proto, že lidé zatlačili svůj cit hluboko do pozadí, nebo jej v sobě dokonce zcela eliminovali, takže jim vládl už jen chladný rozum. Neboť jedině rozum, nekorigovaný citem se mohl dopustit takových a mnoha jiných hrůz, které bohatě doprovázejí celé dějiny naší civilizace.

V raném období našeho vývoje se tedy lidstvo ocitlo na jakémsi rozcestí, kde se mělo rozhodnout, kterou ze dvou možných cest se vydá. Zda to bude cesta citu, kterému bude podřízen rozum i všechno ostatní, nebo to bude naopak cesta rozumu, který bude rozhodovat absolutně o všem. Lidstvo se rozhodlo pro vládu rozumu a tím začala tragédie civilizace na planetě Zemi.

Pokud by někdo měl dojem, že tato slova o konfliktu citu a rozumu jsou pouze nějakým teoretizováním a od každodennosti odvrácenou filozofií, velmi se mýlí. Naopak, jde o věci výsostně praktické, se kterými jsme ustavičně konfrontováni. Každý den jsme totiž postaveni před malá i velká rozhodnutí, zda danou situaci vyřešíme tak, že se přikloníme ke svému citovému stanovisku, nebo tak, že dáme především na svůj rozum. No a podle toho, jak se rozhodneme, se pak dále vyvíjí náš osud.

Uveďme si konkrétní příklad ze života. Mladá dívka má ráda chlapce. Chce si ho vzít, ale časem zjistí, že má sklon k alkoholu. Ve svém nitru cítí slaboučké nabádání k tomu, aby si ho nebrala.

Ale protože ho má ráda, začne uvažovat asi v tom smyslu, že se to možná časem změní, že se bude snažit svého partnera pozitivně ovlivňovat, že přijdou děti a pak bude cítit větší odpovědnost za rodinu a podobně.

Nakonec si ho tedy přece jen vezme, ale žel, jeho náklonnost k alkoholu se lety nezlepší, ale naopak ještě více zhorší.

Uvedený příklad je klasickým příkladem toho, jak jsme vždy při důležitých životních rozhodnutích varování svým citem a jak potom všechno začneme zvažovat rozumem. A nakonec se na svou vlastní škodu podřídíme "rozumné" argumentaci svého rozumu.

Měli bychom však vědět, že cit v nás dokáže zvažovat bleskurychle a onen takzvaný první dojem bývá většinou vždy správný. A proto bychom při svém rozhodování měli dát právě na tento první dojem.

Rozum je totiž přece jen trošku pomalejší, takže rozumové zvažování trvá o malinkou chviličku déle. A i když to v našem nitru proběhne vše velmi rychle, měli bychom se to v našem vlastním zájmu naučit rozlišovat.

Proč je to právě takto a proč má pravdu náš cit?

Protože náš cit je projevem našeho ducha. A náš duch nepochází z hmotného světa, ale ze světa duchovního, nacházejícího se nad hmotností. A právě z tohoto důvodu má náš duch patřičný nadhled nad věcmi. Dokáže totiž všechno vnímat v mnohem širších souvislostech a svým způsobem vidí také do budoucna. Vidí do budoucnosti v tom smyslu, že dokáže rozpoznat, co je pro nás dobré z dlouhodobého hlediska.

Naopak, náš rozum je pouze produktem hmoty. Je produktem našeho hmotného mozku a proto nachází své vynikající uplatnění v hmotném prostředí. Jeho nedostatkem ale je, že je hranicí hmotnosti nepřekonatelně omezen. Není proto schopen dostat se nad ni jako náš duch a to znamená, že z dlouhodobého hlediska nedokáže věci správně vnímat. Vidí jejich výhodnost jenom z krátkodobého hlediska.

Pokud proto ponecháme rozhodování našemu rozumu, může se nám krátkodobě dařit, avšak z dalekosáhlého a dlouhodobého hlediska se to nakonec přece jen začne vše postupně hroutit, až se to nakonec docela rozsype.

Proto se nám například může z krátkodobého hlediska našeho rozumového omezení zdát jako výhodné lhát, krást, podvádět, být vypočítavý a podobně. Nicméně z dlouhodobého hlediska, z hlediska dlouhodobých dopadů, ať již hmotných nebo duchovních nám to bude muset vždy přinést velmi neblahé následky.

A právě proto bychom měli v každé situaci a v každém našem rozhodování, ať již je velké, nebo malé, upřednostňovat náš cit a naše svědomí, což je v podstatě totéž, přičemž obojí je hlasem našeho ducha.

Každý člověk by měl vědět o těchto mimořádně důležitých věcech a měl by o nich hlouběji uvažovat. A konečně, pokud opravdu chce sobě samému dobro, dobro nejen z hlediska krátkodobého, ale také z dlouhodobého, měl by svým životem začít kráčet cestou ducha. To jest, cestou svého citu a svého svědomí.

Neměl by se tedy víc nechat vodit za nos svým rozumem, který je hmotou omezen a proto není vůbec schopen kompetentně rozhodovat o tom, co je pro nás jako pro lidské bytosti - bytosti ducha opravdu dobré.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 15.01.2018 18:14:11

O nízkém dobru humanoidních živočichů a o vysokém dobru pravých lidí

Nízké dobro je dobro egoistické současného typu, zaměřené hlavně na osobní prospěch jednotlivce, který uvažuje pouze v intencích pojmů "já" a "mně". Dobro vyšší, čili dobro skutečné a pravé je dobrem všeobecným, zájmy jednotlivce vysoce přesahujícím, při kterém člověk uvažuje v intencích pojmů "my" a "nám". Ne však úzkoprse, ale v tom nejširším možném slova smyslu!

Nízké dobro nevyhnutelně generuje nejnižší lidské vlastnosti, jakými je nečestnost, lež, podvod, chamtivost, bezohlednost a mnohé jiné. Preferováním nízkého dobra tyto negativní vlastnosti v lidech i ve společnosti stále rostou, až vše vrcholí v konfliktech, v agresi a ve válkách.

Preferování dobra vyššího, dobra obecného, osobní prospěch jednotlivce vysoko přesahujícího v lidech naopak aktivuje vysoké a ušlechtilé ctnosti, jako je smysl pro spravedlnost, čestnost, ohleduplnost, nezištnost a podobně. Ovocem tohoto druhu dobra je harmonie, porozumění a mír, protože jenom ono představuje konstruktivní princip bytí, zatímco nízké, egoistické dobro, v jeho maximálním vystupování nejrozličnější negativity s ním spojené je zosobněním destruktivního principu bytí.

Ale preferování vysokého, skutečného a pravého dobra má ještě také jiný efekt. A sice efekt duchovní! My lidé jsme totiž bytostmi Světla. Tam, vysoko nad hmotou, v úrovni Světla je náš skutečný domov, ze kterého jsme na začátku svého vývoje vytryskli do hmoty jako drobné světelné jiskřičky.

A naším cílem v hmotném světě je nechat v sobě rozhořet tuto nepatrnou, původní jiskřičku světla v silný plamen plně rozvinuté, duchovní osobnosti, která nakonec může opustit hmotu a vrátit se zpět do své domoviny. Neboť pak to už bude plnohodnotná bytost světla, dokonale ukotvena v morálce, v mravnosti, v spravedlnosti, v čestnosti a ve všech ostatních vysokých a ušlechtilých ctnostech, které se jí staly naprostou samozřejmostí asi tak, jako nám dýchání.

Bude to tedy osvobození člověka z hmoty a jeho zrození do Světlé říše Ducha. Do věčného království nebeského, čímž úspěšně završí svůj duchovní vývoj, co je pravým smyslem našeho bytí.

Jak však zní docela konkrétní návod na konání vyššího, skutečného a pravého dobra, jehož preferování má tak nesmírně pozitivní hmotné i duchovní důsledky?

Konkrétní návod sestává ze dvou bodů. Prvním, nejvíce rozhodujícím, nejtěžším a nejdůležitějším bodem je pochopení a hluboké uvědomění si všech, výše uvedených skutečností. Tento bod spočívá v zásadním vnitřním hodnotovém obratu jednotlivce od preferování nízkého, živočišně egoistického a úzce osobního dobra směrem k preferování dobra vyššího.

Tento moment je klidně možné nazvat osvícením. Jde totiž o osvícení, spočívající v pochopení, že jedině dobro obecné je tím nejvíce rozhodujícím, skutečným a budujícím principem bytí, na kterém se jako na základním kameni dá stále budovat bez rizika, že se vždy nakonec všechno zhroutí tak, jak se to děje při preferování nízkého, egoistického dobra současného typu. Viz pády mnoha národů a civilizací v dějinách, jakož i pokračující morální rozklad té naší, která se žel také postupně přibližuje k pádu.

Pochopení a vnitřní hodnotové přesměrování jednotlivce tímto novým směrem, na kterém od chvíle svého osvícení postaví celý svůj život je tedy tím nejdůležitějším prvním krokem a může jej učinit absolutně každý. Může jej udělat absolutně každý, bez rozdílu rasy, národnosti, vzdělání, náboženského vyznání, nebo společenského postavení.

A pokud byl učiněn první a nejvíce rozhodující krok, všechny ostatní kroky už budou snadnější, protože tento nový, vnitřním způsobem zásadně obrozený člověk může začít ve svém vlastním životě, na základě svých vlastních možností tvořivě uplatňovat princip vysokého, vznešeného a pravého dobra.

Tam tedy, kde předtím ze sobeckých důvodů jednal nespravedlivě, bude jednat mnohem spravedlivěji. Tam, kde předtím ze sobeckých důvodů konal nečestně, bude konat mnohem čestněji. Tam, kde před tím konal bezohledně, bude konat mnohem ohleduplněji. Tam, kde byl vždy jenom zištný se v něm zrodí nezištnost. Tam, kde byl před tím neušlechtilý, vulgární a surový se v něm zrodí ušlechtilost. A tak dále, a tak dále.

Ve skutečnosti tedy není nutný žádný konkrétní návod, protože síla vnitřního hodnotového obratu ukazuje člověku sama o sobě způsob, jak má zcela konkrétně začít ve svém vlastním životě naplňovat a hájit principy vysokého a pravého dobra.

Ale přece jen buďme konkrétní, i když neřekneme nic nového, protože vše zásadní již pozemskému lidstvu řečeno bylo.

Konkrétní návod na konání vyššího dobra můžeme totiž nalézt v učení Ježíše Krista a v Desateru přikázání, na které se lidé nikdy neměli dívat jako na něco církevní a náboženské. Měli to naopak vždy vnímat jen jako konkrétní návod, jak správně žít tak, abychom naplňovali principy vyššího dobra a tímto způsobem vše kolem sebe formovali v duchu konstruktivního, budujícího a světlého principu bytí, protože jenom ten jediný může přinést lidstvu harmonii, porozumění, mír, štěstí a blaho. Jenom ten jediný může dát naplno rozkvést všem našim ctnostem a krásným, vznešeným, ušlechtilým lidským vlastnostem. Jenom ten jediný dokáže rozpálit a zesvětlit naši duchovní jiskru až do takové míry, že se budeme moci vrátit jako zářivá bytost Světla do své domoviny. Do království nebeského!

Kráčejme tedy cestou vysokého a vznešeného dobra, které je dobrem obecným! Které je dobrem všech národů i všech lidí! Které je dobrem všech rostlin i zvířat! Které je dobrem vody, vzduchu i země! Které je dobrem celé naší planety! Které je dobrem všechno objímajícím a všechno prostupujícím, podobným nekonečné dobrotě našeho nebeského Otce.

Jeho dětmi, žijícími v jeho království se totiž mohou stát jenom ti, co jsou se schopni vnitřně i navenek pozvednout ke konání právě takovéhoto druhu dobra. Dobra, které se jedině v podobě ohledu na dobro všech a všeho bez rozdílu stává spásou každého člověka i celého lidstva.

Kráčejme proto touto cestou i přesto, že většina jde jinými cestami. Cestami osobního prospěchu a osobních výhod, dosahovaných za jakoukoliv cenu. Cestami masírování ega a vypočítavého převracení kabátů. Cestami konzumu a užívání si. Cestami přetvářky a pokrytectví. Cestami zištnosti a bezohlednosti. Cestami bezcitnosti a chladné racionality. Cestami hromadění peněz a majetků.

Ať jen tito temní lidé, kteří v sobě zasypali svou jiskřičku světla kráčejí svými temnými cestami. Nakonec se totiž vždy ukáže, že jsou to cesty bludné, slepé a vedoucí pouze do neštěstí. Vedoucí do neštěstí jednotlivce, národy i celou naši planetu. Vedoucí do neštěstí materiálního, ale i duchovního.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 08.01.2018 18:18:07

Kde se vzal duch člověka? Poznávejme sami sebe, svůj původ a svou cestu!

Duch člověka je jiskra nesmrtelnosti, která se skrývá v každém z nás. Ale pozor! Tato jiskra je pouze potenciálem nesmrtelnosti! Pouze možností jejího rozvinutí, což znamená, že pokud v sobě tento potenciál plně neaktivujeme a nerealizujeme, zahrabeme to nejcennější, co máme. Promrháme totiž svou šanci na dosažení nesmrtelnosti ducha tím, že svůj život promarníme honbou za věcmi druhořadými a podružnými. Za věcmi hmotnými.

Odkud se ale vzal v člověku tento poklad? Odkud pochází ona drahocenná perla duchovního potenciálu nesmrtelnosti, která se skrývá v každém z nás, i když ne každý z nás ji v sobě plně rozvine?

Lidský duch! Už tento pojem samotný nám napovídá, že jeho původ je v říši Ducha. Čili v duchovní říši, která je totožná s královstvím nebeským, nebo s rájem.

Podívejme se na celou věc nejdříve zdola, od pozemského člověka směrem nahoru. Pokud žijeme na zemi ve fyzickém těle, disponujeme v sobě třemi složkami. Tělem, duší a duchem.

V křesťanství je zažitý pojem takzvaného očistce, to jest určité úrovně bytí, ve které naše duše, smrtí zbavena fyzického těla tráví kratší, ale zpravidla delší dobu za účelem potřebného očištění a zdokonalení do takové míry, abychom byli nakonec schopni vstoupit do říše ducha. Očistec je tedy jakýmsi přechodným místem, nebo jakousi mezi úrovní mezi hmotností a říší ducha. Do očistce tedy vstupuje člověk ve své čistě duševní podobě po odložení fyzického těla. Je tomu tak proto, že po fyzické smrti je málokdo duchovně natolik rozvinutý, aby mohl jít přímo do říše ducha, čili do ráje.

Taková je cesta lidské bytosti směrem zdola nahoru. A nyní se podíváme na její cestu shora směrem dolů, abychom pochopili, odkud se vzal náš duch.

Duch každého z lidí žil ve věčné duchovní říši v jakémsi nevědomém stavu. Ve stavu nevědomého duchovního zárodku, nebo nevědomé duchovní jiskry, která projevila touhu po plném sebe uvědomění. Tímto prvotním popudem věčné jiskry našeho ducha, touto prvotní touhou po sebe uvědomělém bytí začíná duchovní pouť každého z nás.

Na základě toho tedy malá jiskřička světla, jiskřička ducha tryská z věčné říše Ducha směrem dolů do hmotnosti. Rodí se do hmotnosti, aby v ní rostla a sílila, prostřednictvím rozvoje vysokých a vznešených hodnot Ducha. Hodnot spravedlnosti, cti, dobra, nezištnosti, ohleduplnosti a mnoha jiných. Tím se z malé, světlé jiskřičky stává stále jasnější plamen dozrávající duchovní osobnosti, která se má rozvinout až do takové míry světlosti a duchovní zralosti, aby mohla nakonec vstoupit do ráje a žít tam, jako vědomá osobnost.

Toto je účelem zrození duchovního zárodku do hmotnosti. Toto je skutečným smyslem bytí každého z nás. Máme se, podobně jako bájný pták Fénix, vznést jako zářiví duchové z hmoty do království nebeského.

Ale vraťme se k sestupu duchovního zárodku z duchovní říše do hmotnosti. Při jeho sestupu to není hned hmotnost nejhrubší, ale nejdříve ta jemnější, kterou je proto možné nazvat jemnohmotností. Svým vstupem do jemnější hmotnosti si duchovní zárodek obleče jako šaty jemnohmotný obal. A tento obal se nazývá duše. No a potom, v dalším sledu se onen duchovno duševní člověk zrodí na zemi ve fyzickém těle.

Žel hmotnost, čili ta hrubá v její fyzické rovině, nebo ta jemná v její duševní rovině, se vším co nabízí, se stává lidským bytostem pastí, ve které zapomínají na to, kým jsou, odkud přišli a proč přišli. Zapomínají na to, že jsou duchovní jiskry a že jediným smyslem jejich bytí je plné rozvinutí vlastního světelného duchovního potenciálu.

Lidé se tedy stávají pouze lidmi duševno tělesnými, kteří berou ohled pouze na tyto dvě složky své osobnosti. Pouze ty rozvíjejí a jejich potřeby naplňují.

V tělesné oblasti to zahrnuje obrovské množství uspokojování hmotných potřeb a hmotných požitků. V duševní oblasti to zahrnuje uspokojování potřeb duševních, jako je třeba hudba, literatura, dramatické umění, výtvarné umění a podobně.

Skutečným smyslem celého našeho bytí je však jedině náš rozvoj duchovní. Ten musí být proto vždy na prvním místě!

Pokud si ale přestaneme být tohoto vědomi, pokud zapomeneme na svůj cíl, kterým je opětovný návrat do říše ducha, stáváme se lidmi mrtvými. Žijeme sice na úrovni těla i na úrovni duše, ale duchovně jsme mrtví, protože nás zajímají pouze věci hmotné. Věci hmotné z hlediska dobra našeho fyzického těla, nebo věci jemno hmotné z hlediska dobra naší duše.

Když ale člověk nehledí na zájmy svého ducha, když se nezdokonaluje ve ctnostech a nezbavuje nectností, když neustále nezhlíží ke Světlu a k jeho Zdroji, kterým je věčný Bůh, když se nesnaží poznávat Vůli tohoto Jediného a neusiluje se podle ní žít, když žije jen životem těla a duše, podle svých vlastních představ a podle své vlastní vůle, když žije pouze ve světě hmoty hrubé a hmoty jemnější a jedině v těchto hranicích se pohybuje všechno jeho myšlení, všechny jeho touhy a všechny jeho cíle, když iluzi života v hmotě považuje za skutečnou realitu a naopak, skutečnou realitu věčného bytí v říši ducha za iluzi, musí to mít pro něj katastrofální následky.

Hmota totiž, ať již ta hrubá, nebo i ta jemnější, jako vše co je hmotné, podléhá koloběhu vzniku a zániku. Tak je to s každým tělem, tak je to s naší planetou a tak je to i s celým naším okolním hmotným vesmírem. A to i z jeho jemnohmotnou částí.

A ty katastrofální následky spočívají v tom, že pokud včas nestihneme rozvázat všechny své vazby s hmotou, pokud včas nestihneme duchovně dozrát a vstoupit do říše ducha, budeme muset být podrobeni zániku všeho hmotného, se kterým zůstáváme svázáni. Tenhle nezbytný zánik osobnosti každého člověka, svázaného s hmotností je totožný s věčným zavržením.

Člověk je tedy určitou jiskřičkou světla a tato jiskřička v něm je tím největším pokladem, jaký má. Je ale jeho povinností rozzářit ji. Rozjasnit ji v zářivé světlo čistoty a ušlechtilosti ctnostné bytosti ducha, která se tak může vrátit zpět do říše Světla.

Člověče, buď jsi tedy tohoto stále vědom! Jednej podle toho v každé chvíli a budeš žít!

Pokud však zapomeneš, odkud jsi, zahyneš! Zahyneš v hrůzách rozkladu hmoty, kterou jsi považoval za to jediné a proto s ní zůstaneš až do samého konce pevně svázaný! Tuto pevnou vazbu, která tě bude táhnout k definitivní záhubě můžeš přetnout jedině tehdy, pokud poznáš odkud jsi a ze všech sil se vynasnažíš dostat tam, odkud jsi přišel. Dávej si však dobrý pozor člověče, aby si to nakonec stihl!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 02.01.2018 18:27:44

Demaskování pokrytectví charity, přijímání migrantů a ekologie

Žijeme v době maximálního rozkvětu pokrytectví a tento fakt nebude žádnou novinkou pro nikoho, kdo je jenom trochu vnímavý. A jedním z nich je například to, že lidé, kteří svým bezohledným jednáním způsobují jiným zlo se zároveň často staví do role humanistů a dobrodinců. Vždy ale řeší jenom důsledky a nikdy se nezaměří na samotnou podstatu problému. To by totiž znamenalo nutnou změnu chování jich samotných, což dosud nikdo z těchto takzvaných dobrodinců neučinil.

Ale abychom jen neteoretizovali, uveďme si pár konkrétních příkladů tohoto specifického druhu pokrytectví. Prvním z nich bude charita.

Charita je pomocí nejchudším. Ale kde se vzali tito nejchudší? Ne všichni si to totiž zavinili sami!

Nemají snad bídu těch nejchudších na svědomí právě ti nejbohatší? Ti kapitalisticky nejdravější a nejbezohlednější?

Není snad celý současný společenský systém uzpůsoben tak, aby se v něm bohatí stávali stále bohatšími a chudí stále chudšími? Aby bohatí a mocní byli v jejich bezohledném a bezcharakterním hromadění zisků zákony nepostižitelní?

Není snad už téměř nepsaným pravidlem, že čím více někdo má, tím větší je pravděpodobnost, že to nabyl nepoctivě? Že se za tím často skrývá podvod a mafiánské praktiky?

Takto se žel v dnešní době nabývá a zvelebuje bohatství na jedné straně, ale zároveň vytváří bída, nouze a chudoba na druhé straně.

Ale i takový bezohledný člověk má přece jen svědomí, které se v něm alespoň čas od času pohne. A aby ho uspokojil, vyčlení ze svého nečestně nabytého bohatství nepatrnou špetku a tuto, se vší možnou mediální pompou ušlechtile daruje těm nejpotřebnějším. Těm nejchudším, z nichž mnohých on sám vyprodukoval svým vlastním, bezohledně nečestným chováním, zatímco tisíce ostatních chudých a nuzných i tak zůstávají bez jakékoliv pomoci.

Toto jsou dobrodinci naší doby! Toto jsou humanisté a osobnosti plné lidskosti, pomáhající těm nejpotřebnějším, které můžeme vidět na televizních obrazovkách! Toto jsou lidské kreatury, které dokázali pošpinit ještě i takový ušlechtilý počin, jako je charita.

Nebo další příklad. Příklad nanejvýš aktuální. Je jím pomoc uprchlíkům. V současném pojetí je to opět jenom řešení důsledků, bez snahy řešit skutečné příčiny. To velké pokrytectví spočívá v tom, že Evropa se na jedné straně stylizuje do symbolu humanismu a přijímá tisíce uprchlíků.

Ale na druhé straně tato jistá Evropa spolu s USA, jménem vlastních mocenských a geopolitických zájmů neváhá destabilizovat, vojensky zasahovat, nebo jinými způsoby bezohledně rozvracet země, jako je Libye, Sýrie, Ukrajina a mnohé jiné.

A z těchto, nebo přes tyto západem rozvrácené země pak proudí do Evropy migranti, jejichž přijímání je považováno za projev humanismu.

Obrovské pokrytectví tohoto humanismu je tedy v tom, že pokud by Evropa a USA skutečně uplatňovaly humanistický a rovnoprávný vztah ke všem národům světa, pokud by je nechaly jít svou vlastní cestou a násilím se jim nesnažily vnutit absolutně cizí systém západní demokracie, pokud by ve vztahu k přírodnímu bohatství jiných zemí neprosazovaly své bezohledné geopolitické a mocenské záměry, k žádnému problému s uprchlíky by nikdy nedošlo.

Takový je tedy ve skutečnosti takzvaný humanismus západu. Jeho pravá tvář je tváří chamtivé, vypočítavé, agresivní a zištné, mocensko geopolitické bezohlednosti. A tuto svou pravou, ohyzdnou tvář se snaží pokrytecky maskovat takzvaným humanistickým přijímáním uprchlíků, čímž pouze částečně kompenzuje své špatné svědomí. Miliony, západní agresí zbídačených lidí nakonec i tak nakonec zůstávají doma a trápí se bez pomoci. A to jsou ti nejchudší! Ti nejvíce potřební pomoci!

Ale pojďme dál a demaskujme další pokrytectví. A sice pokrytectví ekologie!

Možná si řeknete: co je na ekologii špatné? Na ekologii jako takové nic, ale ve skutečnosti zde jde opět pouze o řešení těch nejvypuklejších důsledků a ne skutečných a hlubokých příčin.

V 60. letech 20. století využívalo lidstvo 75 procent všech přírodních a energetických zdrojů naší planety. V současnosti však využívá už 170 procent, což znamená, že těch 70 procent navíc jsou procenta, vyjadřující plenění naší planety nad její možnosti. Nad možnosti jejich obnovitelných zdrojů.

Odčerpání těchto zdrojů navíc tedy nedokáže příroda už nikdy sama obnovit, což musí mít dříve nebo později za následek environmentální zhroucení všech ekosystémů.

No a jak jinak, vedoucí postavení v tomto sebevražedném trendu drancování zajímají USA a západní Evropa. Jejich blahobyt totiž vytváří takový tlak na přírodní zdroje, jaký je z dlouhodobého hlediska enviromentálně neudržitelný. A ještě navíc, všichni ostatní se tento životní styl snaží napodobovat a co nejdříve dosáhnout.

Pokrytectví západního světa tedy spočívá v tom, že kvůli stále větším ziskům a zvyšování své životní úrovně neváhá drancovat přírodu až na samotný pokraj jejích možností, nebo až dokonce nad její možnosti, no a potom, na uklidnění svého špatného svědomí vyčlení nepatrný zlomek z těchto přírodě uloupených zdrojů na její ochranu. A za takovéto pokrytectví jsou západní země ještě mediálně oslavovány, jako vzor ekologického cítění.

Kdyby ale západ bezohledně nedrancoval všechny přírodní zdroje a dokázal by žít mnohem skromněji, na úrovni pro přírodu enviromentálně snesitelné, nebyly by v podstatě ani zapotřebí žádné velké ekologické aktivity.

Ale žel, hromadění zisků za jakoukoliv cenu a sobecké, blahobytné užívání si patří k samotné podstatě kapitalismu, který tímto způsobem žene svět přírody i celou naši planetu k ekologickému kolapsu, protože uskromnit se ve svých potřebách je pro bohatý západní svět cosi nepředstavitelné a nereálné. Uskromňovat se mají pouze jiní, ale v žádném případě ne oni!

Pokud se tedy podíváme souhrnně na problematiku charity, migrantů a ekologie, vše toto jsou ve skutečnosti pouze vnější, v zásadě vlastní podstatu neřešící náplasti, které maskují bezohlednou a neukojitelnou chamtivost.

Neboť charita je jen chabou náplastí na bezohledné, kapitalistické parazitování na jednotlivcích, nebo na celých národech. Parazitování, které programově produkuje lidí odkázaných na charitu.

Přijímání migrantů je jen náplastí na bezohledně agresivní rozpínavost západního světa, která kvůli svým geopolitickým a mocenským záměrům neváhá ničit a rozvracet jiné země.

No a ekologie je zase jen náplastí na bezohledné drancování přírodních zdrojů planety Země, příliš vysoko nastavenou životní úrovní zejména západního světa, které se však západ nehodlá v žádném případě zříci.

Pokud by tedy neexistovala všudypřítomná, bezbřehá a bezohledná touha po penězích, moci a užívání si, překračující všechny hranice únosnosti, nebylo by vůbec třeba téměř žádné charity, žádného přijímání migrantů, ani žádné ekologie.

Všechno toto však má své nejhlubší příčiny. A právě po nich třeba pátrat!

Co je tedy nejhlubší příčinou bezbřehé a bezohledné touhy po penězích, po moci a po užívání si, jedoucí za svým cílem i přes mrtvoly?

Tou příčinou je nevědomost! Lidé totiž zapomněli kým jsou a na co tady jsou! Že jsou ve skutečnosti bytostmi světla a ducha, a proto jim pravé štěstí a vnitřní naplnění může přinést pouze naplňování hodnot světla a ducha.

V hmotnosti světa jsme zapomněli na svou pravou, světlou podstatu. A ve své nevědomosti jsme se začali mylně domnívat, že štěstí a vnitřního naplnění můžeme dosáhnout pouze prostřednictvím hmoty. Pouze prostřednictvím naplňování svých hmotných tužeb, potřeb, žádostí a požitků.

A tak jsme v nevědomosti o skutečné podstatě našeho bytí začali roztáčet kolotoč hromadění věcí a kolotoč oddávání se nejrůznějším materiálním požitkům.

To nám však nedokáže darovat skutečné, hluboké štěstí a vnitřní mír, protože se ve svém fatálním materialistickém omylu snažíme pouze čistě materiálním způsobem nasytit také základní potřeby svého ducha.

Ale žádnými požitky hmoty nelze nasytit hlad jiskřičky světla v nás. Tu totiž můžeme sytit jedině našim odříkáním se nectností a zušlechťováním se v ctnostech. Jedině tím roste světlo v nás a rozhořívá se ve stále větší plamen. V pochodeň světla, kterou to neodolatelně vnitřně přitahuje k říši Světla. Z ní jsme kdysi vyšli a do ní se můžeme navrátit jedině tehdy, pokud se staneme plnohodnotnými bytostmi světla, zdokonalenými ve všech ušlechtilých ctnostech. Jedině toto přináší člověku štěstí a dává plnost jeho bytí!

Honba lidi za stále větším bohatstvím a blahobytem není tedy ve skutečnosti ničím jiným, než svědectvím jejich hluboké nevědomosti o podstatě sebe samých. Je svědectvím jejich nesmírné vnitřní chudoby. Chudoby jejich ducha, který v nich trpí nedostatkem a hladoví, protože ho není možné nasytit ničím, co je hmotné. Protože ho lze nasytit jenom tím, co je duchovní. Co je duchovně hodnotným! Pouze hodnotami Ducha! A těmi je spravedlnost, čestnost, dobro, lidskost, ohleduplnost a skromnost, které v sobě rozvíjíme, kterými se ve svém životě řídíme a kterými jsou prodchnuty všechny naše slova, činy a myšlenky.

Pokud tedy dáváme tělu, co mu patří, dávejme také duchu, co mu patří! Jedině pak budeme šťastní! Jedině pak bude v našem bytí více světla a míru. Jedině pak budeme rozhojňovat jiskru světla v sobě a tím naplňovat smysl našeho bytí.

Pokud ale podlehneme iluzi, že hmota je vším, pokud budeme chtít naplňovat potřeby našeho ducha hmotnými náhradami, šťastní nikdy nebuďme! A kvůli tomuto svému omylu se nakonec staneme ničiteli. Egoisticky bezohlednými ničiteli lidí, národů i celé planety Země.

A nakonec, ve své neschopnosti dosáhnout skutečného štěstí a naplnění zanevřeme i na Stvořitele. Toho však už zničit moci nebudeme, protože Ten, za všechno naše bezohledné ničení nakonec zničí nás. Rozemele nás na prach, jako nepotřebné stavební kameny, které svými prázdnými životy samy dokázaly, že se nehodí do jeho mírumilovné výstavby.

Ze všech sil proto využijme zbývající drahocenný čas na to, abychom se užitečnými a potřebnými stavebními kameny stali. Nežijme už v materialistickém bludu, ze kterého se nakonec přece jen jednou probudíme, ale to už může být pozdě. Pozdě pro nás i pro tento svět.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 25.12.2017 17:51:23

Přírodu spravuje lidem neznámá, vědoma inteligence!

Absolutně nic v přírodě se neděje samo od sebe! Vše v ní je dokonale řízené! No a inteligence, která to řídí byla starověkými národy, ať již Slovany, Germány, Řeky, nebo Římany personifikována a zosobněná do podoby "bohů", jejichž uctívali. Každý z nich měl na starosti celkem konkrétní druh přírodního dění, přičemž dávné národy tuto inteligenci opravdu reálně vnímali a dokázali s ní také komunikovat.

Zmíněná inteligence stojí ve službách Světla a ve světě přírodního dění naplňuje Vůli Nejvyššího. Proto také podporuje každého, kdo se sám snaží sloužit Světlu.

Zkusme se nyní podívat z hlediska všech výše uvedených informací na jeden z příběhů z evangelií:

Jednou se učedníci plavili v noci po moři. A najednou, o třetí noční stráži zahlédli, jak se k ním někdo blíží, kráčejíc po mořské hladině. Velmi se zalekli, protože si mysleli, že je to nějaké strašidlo.

A Ježíš, vida jejich strach na ně z dálky zavolal: "Nebojte se! Já jsem to!"

A tehdy Petr řekl: "Pane, pokud si to ty, dovol mi přijít k tobě po moři".

A Pán odvětil: "Pojď!"

A Peter vstal, vystoupil z loďky a kráčel mu vstříc, jdouce po moři.

Ale najednou zadul vítr, on se lekl a zapochyboval. A v tom okamžiku začal tonout.

A Pán přišel k němu, chytil jej za ruku, vytáhl do loďky a řekl: "Pročpak jsi zapochyboval, ty malověrný?!"

V tomto příběhu je nám ukázáno, co všechno je člověk schopen dokázat, pokud má víru v Pána a pokud mu skrze tuto jeho pevnou víru pomáhá vědoma inteligence, spravující přírodní dění.

Zmíněný příběh však v sobě skrývá také určitý symbolický přesah až směrem k současnému, modernímu člověku. Symbolizuje totiž skutečnost, že pokud člověk projeví pochybnost, pokud nevěří, že jsou takové věci možné, okamžitě začne tonout v hlubinách. Okamžitě se začne propadat do šedivé reality racionality, v níž není možné konat žádné zázraky. Okamžitě se začne propadat do reality racionality, v níž jsou všechny zázraky, spojené s existencí Stvořitele, nebo s nějakou přírodní inteligenci pouze na smích.

Co však říci o člověku dnešní doby, který se ve své racionální, materialistické chamtivosti postavil nepřátelsky vůči světu přírody a kde jen může ji pouze ničí a drancuje. Ničí a znečišťuje vodu, ničí a chemickými hnojivy devalvuje půdu, emisemi znečišťuje vzduch, hubí rostlinstvo, lesy i zvířata.

A tento člověk - ničitel, je ještě na svůj chladně racionální postoj k životu dokonce hrdý, přičemž nevnímá, jak je tragicky odtržen od skutečné reality. Starověké národy, na které se on dnes dívá s určitou nadřazenou shovívavostí však ve skutečnosti stáli v realitě tohoto univerza mnohem správněji, protože měli to, co my již dnes nemáme. Měli skutečnou úctu k přírodě a prostřednictvím ní také určité spojení s vědomou inteligencí, která vše přírodní dění spravuje.

S velkou nevolí se však dívá tato vědomá inteligence na konání současného člověka, který drancuje a ničí přírodní svět způsobem, jaký nemá obdoby v celé historii naší planety. Člověk dneška se totiž uzavřel do své vlastní, racionálně materialistické, virtuální reality, namířené proti přírodnímu světu.

Kalich trpělivosti však jednoho dne nakonec přece jen přeteče a přírodní síly se obrátí proti škodlivému lidskému druhu a odstraní jej z povrchu zemského.

Shora, ze Světla byl takový pád lidstva předvídán, a to vzhledem k jeho způsobu myšlení a k jeho hodnotové hierarchii. Lidstvo bylo před touto eventualitou důrazně varováno ve spise s názvem Apokalypsa.

Pokud se ale nezměníme a vnitřně, v našem způsobu uvažování i v naší hodnotové hierarchii zásadním způsobem neobrodíme ve smyslu obratu ke vznešenějšímu, spravedlivějšímu a ušlechtilejšímu, bude žel muset dojít k tomu, co je napsáno v Apokalypse. A to mimo jiné také proto, že lidé ve své chamtivé racionální bezohlednosti nakonec zcela zničí a vydrancují nádhernou planetu Zemi.

A protože z této perly, která vzešla z rukou Stvořitele udělali chlév, mocné síly přírody, řízené vědomou inteligencí, stojící v službách Pána se se vší svou ničivou silou obrátí proti lidstvu, aby konečně poznalo, kdo je zde na Zemi i v celém ohromném stvoření skutečným Pánem.

Pokud si myslíte, že všechno toto je pouze nějaký fanatismus, tak se velmi mýlíte. Jde totiž o skutečnosti, které vnitřně zachycují mnozí vnímaví lidé. Ba dokonce je možné prohlédnout si také hodnotný film, který se věnuje této problematice. Jmenuje se "Avatár". Kdo jej již viděl, ten na základě všeho, co bylo řečeno může pochopit jeho děj hlubším způsobem.

A kdo jej neviděl, ať se na něj určitě podívá. Bude v něm vidět vítězný boj civilizace, uctívající přírodu a přírodní inteligenci, s bezohlednou, racionálně technickou civilizací našeho typu, která chce pouze drancovat a ničit.

A tyto události se neodehrají na žádné jiné planetě, jak je to ve scénáři filmu "Avatár, ale v určité pozměněné podobě na naší vlastní Zemi, ze které budou nakonec absolutně odstranění, racionalismem a materialismem vnitřně i navenek omezení lidé. Na Zemi budou ponecháni pouze ti, co jsou schopni ctít si přírodu, ctít si vědomou inteligenci, přírodu spravující a ctít a plnit Vůli Stvořitele, který nám daroval vědomé bytí a umožňuje nám jej prožívat ve svém nádherném stvoření.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 18.12.2017 17:04:58

Vánoce! Výzva k pravým hodnotám v bahně světa bez hodnot

Lidé se točí stále jenom dokola, protože se slepě upoutali pouze na hmotné. Jejich zásadní hodnotový omyl se všude kolem nich projevuje hromadícím se bahnem nemorálnosti bezcharakternosti a bezohlednosti. Ale oni jsou slepí a hluší! Nechtějí vidět hlubokou mravní a lidskou devastaci společnosti, ke které přispívají také oni sami svou vlastní honbou za falešnými hodnotami. Ti bohatí přispívají bohatě a ti chudší méně. Každý sám podle svých možností přikládá do stále rostoucího bahna vlastní díl nečistoty.

A do tohoto neuvěřitelně hlubokého marasmu úpadku mravnosti a té nejelementárnější lidskosti přichází světlo Vánoc, ukazující lidstvu i všem jednotlivcům úplně jinou cestu. Cestu opravdu hodnou toho, kdo sám sebe nazývá člověkem.

Vánoce jsou oslavou příchodu pozemského ztělesnění Světla Boží Lásky v osobě Ježíše Nazaretského. Oslavují se po celém světě již odedávna. A oslavují se také v současnosti, a to různými formami. Formami konzumními a komerčními, spojenými s nakupováním, formami kulturními a společenskými na různých vánočních akcích a formami duchovními v chrámech rozličných křesťanských denominací. Každý si tedy může vybrat podle své vlastní vůle, jak oslaví nejvýznamnější moment v dějinách lidské civilizace.

Žel, nic z toho, co bylo uvedeno není dostačující, protože ve skutečnosti existuje jenom jeden jediný správný způsob, jak oslavit zrození Světla Boží Lásky na Zemi. A to tak, že se my samotní vnitřně i navenek rozzáříme způsobem, jaký nám ve svém učení ukázal Ježíš.

Nemáme tedy rozsvěcovat jenom vánoční výzdoby, svíčky a stromky. To je přece jen metafora! To je pouze vnější forma, která nám má připomenout, že tím, co se má ve skutečnosti rozzářit a rozsvítit jsme jedině my samotní. Má nám připomenout, že tak, jak světla na vánočním stromku máme sami v sobě rozsvítit světla našich nejlepších, nejvznešenějších a nejušlechtilejších lidských vlastností a ctností, které se v nás skrývají.

Jak je to možné udělat a jak se to dá nám ukázal Kristus ve svém učení. Proto přišel! Proto se narodil na Zemi!

Přišel nám ukázat cestu ke spáse! Přišel nám darovat učení a zásady, jejichž respektováním se z nás stanou zářivé bytosti Světla. Neboť do království nebeského budeme moci vstoupit pouze jako takto rozzářené bytosti. Neboť nakonec i harmonického uspořádání života na Zemi můžeme dosáhnout jedině tehdy, pokud se staneme lidmi světla, respektujícími světlé hodnoty spravedlnosti, dobra, ušlechtilosti, čestnosti, ohleduplnosti, nezištnosti a lidskosti.

Světlo Boží Lásky nepřišlo na zem zemřít na kříži!

Přišlo, aby nám ukázalo cestu ke světlým výšinám nebeského Otce, ke kterým může dojít pouze ten, kdo po této cestě kráčí. Kdo po ní kráčí tím, že dodržuje pokyny Spasitele. Tím, že myslí, mluví a jedná tak, jak nám ukázal Kristus, přičemž touto cestou musí projít každý člověk sám!

Žádná jiná cesta ke spáse nevede! A nevede k ní ani pohodlná víra, že Ježíšovou smrtí na kříži jsme byli všichni spaseni. To je lidské pohodlnosti vyhovující výklad, který nás odvádí od toho, abychom jsme vlastní námahou a vlastním snažením kráčeli cestou ke spáse.

Ježíšova smrt na kříži nespasila svět! Naopak! Byla to snaha navždy umlčet Světlo jeho učení, ukazující lidem cestu ke spáse.

Mnozí říkají, že takovéto tvrzení je rouháním! Že člověk nemůže a není schopen dojít ke spáse pouze vlastní námahou. Že k tomu nezbytně potřebuje Boží milost.

Žije ale opravdu v omylu ten, kdo se snaží dojít ke spáse vlastní námahou? Kdo se snaží o maximální rozvinutí všeho nejlepšího a nejušlechtilejšího v sobě v duchu Kristova učení? Je nutná takováto námaha, nebo stačí pouze věřit v milost Nejvyššího?

Jak je to vlastně? Jaký je správný poměr mezi našim osobním úsilím a milostí Pána?

Abychom tento správný vzájemný poměr opravdu dokonale pochopili, uveďme si následující příklad:

V moři plavou tonoucí a volají o pomoc. Tím mořem je hmotnost a tonoucími jsou lidé.

Do jejich blízkosti pluje pomalu obrovská loď. Tou lodí je přibližující se království nebeské.

Z lodi je směrem ke každému jednotlivému tonoucímu vrženo záchranné kolo, pevně přivázané na laně. Tím záchranným kolem je Poselství Syna Božího a lanem je Boží milost. Kdo se tedy chytí a bude neustále pevně držet záchranného kola, bude lanem milosti Nejvyššího pomalu přitahován k lodi, čili ke království nebeskému.

Chytit se záchranného kola a stále se jej pevně držet však znamená, chytit se učení Krista a držet se jej pevně během celého svého života. A to tím, že budeme říkat, myslet a jednat tak, jak nám ukázal Pán.

Mluvit, myslet a jednat! To je rozhodující! To je to nejdůležitější! To je to nezbytné, o co se musíme postarat my! A o ostatní se pak postará milost Nejvyššího.

Každodenní uctívání Pána v chrámu nám tedy nemůže nijak pomoci, pokud nečiníme, nemyslíme a nejednáme v souladu s jeho slovy. Tím nemá být vůbec řečeno, že návštěva chrámu je špatná! Pokud nám pomáhá upevňovat se v přesvědčení každodenně myslet, mluvit a jednat v souladu s Ježíšovými slovy, pak je dobrá. Pak je vynikající!

Ale sama o sobě v žádném případě nestačí, pokud každodenně nemyslíme, nejednáme a nemluvíme v souladu se slovy Spasitele. Neboť jenom v tom je spása! Jenom v tom spočívá ono pevné držení se záchranného kola, které bude potom lanem milosti Nejvyššího pomalu, ale jistě přitahováno k lodi království nebeského.

Toto je dokonalý obraz mezi mírou naší vlastní námahy a mezi mírou milosti Nejvyššího.

Kdo se však ve svém životě slov Spasitele nedrží, nemůže být v žádném případě zachráněn pouze čistě milostí Nejvyššího, protože pak lano, které tato milost představuje, přitáhne k lodi pouze prázdné záchranné kolo, protože dotyčný člověk se jej nezachytil a proto ani nemohl být zachráněn.

Chyťme se proto pevně záchranného kola učení Pána a držme se jej! A držme se jej pevně, abychom si zasloužili Boží milost. Ona nás potom, jako mocné lano přitáhne do říše věčných Vánoc, v níž vládne Král Světla.

Ten král Světla, který svého času přinesl Světlo Poznání a Pravdy na naši Zemi, aby lidem ukázal cestu do své světlé říše. Aby jim ukázal, jakým způsobem mají v sobě i kolem sebe rozzářit plameny všech svých ctností, aby mohli vejít do Života. Aby mohli vejít do věčné říše Světla, do domova všech bytostí, zářících ctnostmi jako nádherně rozsvícené, vánoční stromky

Takoví musíme být, abychom jednou mohli vejít do nádhery věčných Vánoc, kde vznešená a posvátná atmosféra trvá nepřetržitě.

Nepřetržitě a ne pouze chvíli, jako na Zemi. Ale i když tu u nás dole trvá pouze chvíli, všichni cítíme, jaká je tato chvíle krásná, radostná a povznášející.

Pokud však necháme v sobě prostřednictvím slov Spasitele rozzářit všechny ušlechtilé lidské ctnosti, může trvat neustále! A dokonce také zde na Zemi, jako i potom, na věky věků v říši Světla.

V říši Světla, kde jsou Vánoce každý den tak, jak se o tom v krásném tušení, že je cosi takového opravdu možné zpívá ve známé slovenské písní:

Každý deň budú vraj Vianoce!
Ticho šepkajú ľudia po vonku.
Už sa nám pozlátko ligoce. Čo však ukrýva?
Iba kamienok, či sladkú salonku?

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 11.12.2017 17:32:47

Co bylo podstatou původní duchovnosti dávných Slovanů?

Jaká byla duchovnost našich slovanských předků před příchodem Cyrila a Metoděje? Je opravdu jen nějakými bájemi to, v co věřili, co uctívali a co považovali za realitu? Kdo byli ve skutečnosti jejich takzvaní "bohové"?

Všem nám je jasné, že lidé v minulosti žili v úplně jiném vztahu k přírodě, jako my dnes. Můžeme to vidět třeba na životě našich předků před sto lety. A to samozřejmě již ani nemluvě o lidech před více než tisíc lety, tedy v období Velké Moravy, o kterém budeme hovořit.

Pro tehdejší lidi byla příroda přirozeným partnerem. Byla jim soupeřem, se kterým bylo třeba počítat a jehož nebylo hodné podceňovat. Naši předkové měli vůči ní patřičnou úctu, cítili k ní bázeň, ba dokonce až určitou posvátnost.

No a právě prostřednictvím tohoto svého postoje začali časem nabývat schopnost reálně vnímat vědomou inteligenci, stojící za správou přírodního dění.

Pouze my dnes si totiž myslíme, že v přírodě se vše děje jaksi samo od sebe. Že po jaru samo od sebe přichází léto, pak podzim a zima. Že sám od sebe přichází déšť, vítr, atd.

To je ale omyl, protože nic se neděje jen tak samo od sebe. Za všem přírodním děním stojí vědoma inteligence, která jej spravuje, řídí a udržuje.

Jen si třeba zkusme vzpomenout na staré lidové pohádky. Najdeme v nich množství zmínek o různých vílách, rusalka, vodnících, skřítcích, nebo jiných bytostech, které jsou spojeny s určitým konkrétním přírodním děním.

Tyto bytosti však nejsou žádným výmyslem, jak se my dnes domníváme. Jsou ve skutečnosti personifikací a zosobněním vědomé inteligence, spravující přírodní dění, protože naši předkové ji mohli vnímat, komunikovat s ní a částečně s ní také spolupracovat.

Celkem prakticky to tedy znamená, že třeba vědomou inteligenci, kterou vnímali za správou vodstva nazvali vodníky. Vědomou inteligenci, stojící za spravováním rostlin a stromů nazvali elfy. Vědomou inteligenci, stojící za péčí o půdu nazvali gnómy. Vědomou inteligenci, schopnou hýbat pohořími nazvali obry, a tak dále, a tak dále.

Podstata duchovnosti našich slovanských předků tedy spočívala v uctívání vědomé inteligence, stojící za přírodním děním.

A pokud se podíváme na přírodu, na její nádheru, účelovost a pořádek, na to, že v podstatě umožňuje život člověka na Zemi, musí nám být jasné, že inteligence za ní stojící může být jen pozitivní. Že může stát jedině v službách Světla!

Když totiž čteme v evangeliích, že bez Vůle Stvořitele nespadne na zem ani lísteček ze stromu, tak je to právě tato vědomá inteligence, stojící za přírodním děním, která Vůli Stvořitele ve světě přírody reálně naplňuje. Představuje to tedy nespočet věrných služebníků Nejvyššího, naplňujících v přírodním světě jeho Vůli.

Zkusme se nyní podívat na některé konkrétní služebníky, a podívejme se na ně nejen z hlediska slovanské mytologie, ale také s průnikem do mytologie starogermánské, řecké, nebo římské, protože všechny tyto dávné národy měli své vlastní kontakty s onou vědomou inteligencí a samozřejmě, nazvali ji svými vlastními jmény. Při hlubším pozorování je ale zjevné, že zde vždy jde stále o totéž.

Nejvyšším slovanským vládcem živlů byl Perun, správce hromů, blesků a bouří. Jeho obdobou v starogermánské mytologii byl Thor. V řecké mytologii zase Zeus a v římské Jupiter.

Nejvyšší vládce světa přírody, nazvaný různými národy různými jmény měl své sídlo na určité hoře. Ve starověkém Řecku se jmenovala Olymp, zatímco staří Germáni ji nazvali Valhalla.

Ale vraťme se zpět k slovanským jménům vládců nejrozmanitějšího přírodního dění. Tak například Svarog byl vládcem Slunce a ohně, čili vědomou inteligencí, stojící za spravováním Slunce a ohně.

Morena byla vládkyní zimy a smrti.

Vesna vládkyní jara, mládí a života. Zaháněla Morenu, oživovala zmrzlou přírodu a přinášela svěží zeleň.

Devana byla Perunova dcera a vládla světlu nebeskému i světlu pozemskému.

Ve světě vědomé inteligence přírody však vládlo určité hierarchické uspořádání. Začínalo to od správy nejmenších rostlin, pak stromů, pohoří a pokračovalo to přes zprávu živlů, až po správu těch největších celků. A tak existuje například také vědomá inteligence, která má na starosti planetu Zemi a nazývá se Erda, nebo inteligence, spravující Měsíc, nazvaná Luna.

Starověké národy však prostřednictvím svého jemnějšího vidění dospěli ještě k vyššímu poznání. A sice, že určitý druh vědomé inteligence stojí i za správou všech vysokých a ušlechtilých ctností.

Tak například starověcí Řekové nazvali inteligenci, stojící za spravováním ctnosti moudrosti Pallas Athéna. Inteligenci, stojící za spravováním ctnosti cudnosti Artemis. Inteligenci, stojící za spravováním ctnosti věrnosti a mateřství Héra, a tak dále, a tak dále.

Dávné národy tedy neuctívali pouze vědomou inteligenci, stojící za správou přírodního dění, ale také inteligenci, stojící za spravováním vysokých a ušlechtilých ctností. A tyto skutečnosti, ať již přímo, nebo nepřímo kladli na stoupence tohoto typu duchovnosti požadavek zachovávat vysoké a ušlechtilé ctnosti ve svém každodenním životě. V podstatě zde tedy šlo o všestranný osobnostní růst jednotlivců prostřednictvím rozvíjení ušlechtilých ctností.

Máte dojem, že všechno toto jsou pouze nějaké výmysly, jejichž reálné potvrzení nelze nikde najít? Pokud ano, tak se mýlíte, protože o těchto skutečnostech existují dokonce historické písemné zmínky. V určitých klíčových momentech dějin totiž výše zmíněná inteligence zasahovala reálným a viditelným způsobem do vývoje věcí lidských. Uveďme si konkrétní příklady:

V evangeliích můžeme najít příběh o tom, jak se učedníci plavili s Ježíšem v loďce po moři a on usnul. Po čase se strhl vítr a začaly se vzdouvat velké vlny, až hrozilo, že se loďka potopí. Tehdy přišli učedníci za Pánem a řekli: "Pane, ty si tu spíš a nedbáš, že hyneme". A Pán vstal, pohrozil větru i moři, takže okamžitě nastalo velké ticho.

Tento příběh popisuje zázrak, ale my dnes můžeme znát charakter tohoto zázraku, který nebyl ničím jiným, než vědomou komunikací s inteligenci, stojící za spravováním živlu větru a moře. A tato inteligence, stojící ve službách Stvořitele musela okamžitě uposlechnout příkaz toho, který sám přímo od Stvořitele na Zemi přišel.

Nebo další příklad z Bible, a sice přechod Izraelitů přes Rudé moře, když prošli jeho středem suchou nohou a jak je psáno: "voda stála jako zeď po jejich levé i po jejich pravé straně".

Jde zde opět o krásnou ukázku toho, jak inteligence, nacházející se za přírodním děním ochraňovala národ, který byl povolán k přímé službě Stvořiteli.

Nebo ještě jiný příklad z naší nejaktuálnější současnosti. Je tomu pár let dozadu, kdy asijské země zasáhla vražedná vlna tsunami, která měla na svědomí tisíce lidských životů. Ba šlo to dokonce až do desítek tisíců.

Zajímavé ale je, že všechny volně žijící zvířata se dokázaly včas vzdálit do bezpečí, takže se jim nic nestalo. A tak paradoxně, ten nejmenší šneček se bezpečně plazil pár centimetrů od místa, kam až dosáhla vražedná přívalová vlna, která měla na svědomí tisíce lidských životů.

Proč se zvířata zachránily, ale lidé ne? Protože zvířata mají své spojení s inteligencí, stojící za správou přírodního dění a ta je včas varovala a dala jim přesně vědět, kolik stovek metrů od pobřeží se nachází bezpečná zóna.

A tato inteligence by samozřejmě varovala také lidi, kdyby byli otevřenější. Ale žel, lidé jsou přece realisté! Lidé přece nevěří v žádné pověsti, bajky a pohádky! A proto tito racionální lidé dnešní doby museli vlastními životy zaplatit na svou nevíru.

Nebo se podívejme třeba na léčivé rostliny, které každodenně používáme. Myslíte si, že jejich léčivé účinky byly objeveny pouze náhodně?

Vůbec ne? Toto poznání k nám přišlo prostřednictvím vnímavých jedinců, schopných komunikovat s inteligenci, stojící za správou přírodního světa, která jim prozradila, jaké konkrétní rostliny mají léčivé účinky na ten, nebo onen lidský neduh.

A dalších, podobných příkladů by se dalo samozřejmě uvést ještě mnohem více.

Co dodat na závěr? Snad jen to, co kdysi řekl Kristus: "Pokud byste měli víry byť jen jako hořčičné semínko a řekli byste této hoře: vstaň, zvedni se a vrhni se do moře, amen pravím vám, stane se tak!"

Pokud se ale takové a jim podobné věci dnes na zemi nedějí, neznamená to, že by se dít nemohly. Znamená to pouze, že lidem chybí podobná víra. Lidé totiž nemají ani jen za máček skutečné a pevné víry v Stvořitele, a již vůbec ne víru v nějakou vědomou inteligenci, stojící za správou přírody, která je však právě zde na zemi schopna ve světě přírodního dění reálně naplňovat Vůli Nejvyššího, v určitých zlomových momentech rovnající se zázrakům.

A proto realističtí lidé dneška mají pouze své vlastní zázraky. Zázraky svého rozumu, vědy a techniky, které jsou však žel pouze ubohou náhradou toho, co by byl člověk na Zemi schopen dokázat prostřednictvím své pravé a pevné víry v Páně a za podpory, pomoci a spolupráce vědomé inteligence, stojící za správou přírodního dění.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 04.12.2017 18:14:48

Člověče, bez přízně Nejvyššího nejsi ničím!

Hle, Světlo a Síla velkého, jediného a všemohoucího Boha proudí stvořením! A ty, nepatrný a malý človíček, který si jen zanedbatelným zrnkem prachu před velikostí majestátu Nejvyššího můžeš i přes veškerou svou nepatrnosti stát v záři jeho Světla a v proudu jeho Síly. Pokud jen trochu chceš, mohou tě podporovat, ochraňovat a pomáhat ti. Mohou propůjčit věčné trvání všemu co vytvoříš. Mohou ti přinést vítězství a zdar ve všem, co činíš.

Shlédni proto člověče k Pánu a snaž se být čistý! Snaž se o čistotu a ušlechtilost svého nitra! O čistotu a ušlechtilost svého chtění a svého myšlení, aby čisté Světlo Nejvyššího a Jeho čistá Síla mohli tebou proudit bez překážky.

Aby tak tvé nitro mohla naplnit čistá radost ze života. Aby poté, jsouce naplněn radostí a tichým, hlubokým štěstím, proudila tvá radost, kterou překypuje tvé nitro do všeho, co činíš. Do všeho, čeho se dotkneš. Do všech tvých činů, které budeš konat na chválu Páně, jako přirozený projev vděčnosti za své štěstí.

Tak budeš prostřednictvím svých radostných činů chválit a uctívat Nejvyššího. Tak proměníš celý svůj život v jedinou nepřetržitou modlitbu.

A tuto nepřetržitou bohoslužbu uctívání Páně budeš zcela přirozeně provádět každým svým pohybem, každým svým dechem a každým svým skutkem. Tím se staneš podobným andělům v nebi, kteří svým chvalozpěvem radostných činů bez přestávky oslavují nezměrnou dobrotu Nejvyššího.

Člověče, konání velkých věcí se stane tvým údělem, pokud se rozhodneš svým očištěným bytím postavit do čistoty proudění Světla a Síly Páně, které tě budou podporovat.

Neboť hle člověče, jakým ubohým a prázdným je svět lidí, kteří nestojí v požehnaní proudu Síly a Světla Vládce všech světů. Proto nejsou naplněni jeho štěstím a jeho radostí. Proto nekonají svá díla jemu ke cti.

Konají je jenom ke cti sebe samých! Konají je jenom na slávu sebe samých a ve prospěch sebe samých! A proto se vše, co vytvářejí podobá babylonské věži, s osudem již dopředu zpečetěným.

Pochop přece konečně člověče, že aneb budeš konat velké věci v podpoře vznešené Síly a zářivého Světla Páně, aneb zahyneš pod troskami toho, co si vytvořil pouze ty sám a považoval si to za velké.

Člověče, úplně přece postačí, když ráno vstaneš a uvědomíš si, že prostřednictvím svého čistého nitra a čistého bytí, o které se snažíš, stojíš ve Světle a v proudu Síly Jediného a Všemohoucího. Že stojíš jako voják na bitevním poli čelem proti všemu, co tě očekává. Ať již je to dobré, nebo nesprávně, zkřivené a zlovolné.

Ty se ale nemáš čeho obávat, protože za tvýma zády stojí celá mnoha milionová armáda tobě podobných zde na zemi i v celém obrovském stvoření. Armáda všech bytostí dobré vůle a čistého chtění, stojící v podpoře nepředstavitelné Síly. Síly Moci Nejvyššího!

A tobě člověče stačí pouze kráčet každým dnem ve vědomí této Síly. Před ní se rozestupuje moře! Před ní zachvacuje smrtelná úzkost všechno zlé! Již jen vítězství se stane tvým údělem.

Ty bláznivý člověče, proč nechceš vítězit? Proč nechceš, aby se ti vše dařilo? Proč nechceš, abys byl šťastný? Proč nechceš, abys prožíval opravdu plnohodnotný život?

Ty bláznivý člověče, proč se nechceš stát vnitřně i navenek hodným Světla svým úsilím o čistou a ušlechtilost, aby ses mohl postavil do proudění jeho čisté Síly? Do Síly nepředstavitelné Moci, která stojí za všemi bytostmi dobré vůle a čistého chtění?

Člověče, proč padáš, zraňuješ se, trpíš a žiješ uzavřen sám do sebe ve svém egoismu, bez podpory moci Světla Nejvyššího?

Člověče, proč takto živoříš? Proč chceš zůstat stále uvězněn v malosti vlastního já? Proč se nesnažíš stát velkým skrze velikost Já Nejvyššího? Skrze velikost onoho nezměrného Já Jsem?

Proč kolem sebe stále stavíš zdi vězení chladné racionality, egocentrismu a materialistické omezenosti? Zdi v nichž zůstáváš po celý svůj život uvězněn? Proč je nezbouráš a nenastoupíš cestu rozletu ducha k Světlým výšinám?

Proč ses nechal tak zotročit svými chybami, nedostatky, nectnostmi a náklonnostmi? Proč se neusiluješ stát svobodným, hrdým, čistým, spravedlivým a ušlechtilým, stojícím tak v záři Světla přízně Nejvyššího?

Jak vůbec můžeš člověče takto žít? Jak vůbec můžeš upřednostňovat neplnohodnotní bytí před jeho plnohodnotností? Jak si vůbec mohl vyměnit pravé hodnoty za život bez jakýchkoliv vyšších a vznešenějších hodnot? Jak vůbec můžeš tímto neuvěřitelně nízkým "hodnotám" obětovat všechno své životní snažení? Jak můžeš opovrhovat velikostí a upřednostňovat malost?

Člověče, vše máš ve svých rukou pouze ty sám! Na tobě záleží, co uděláš se svým životem a kam jej nasměruješ. Zda k výšinám ducha, nebo do nížin lidské malosti.

Člověče, Pan všech světů tě nepotřebuje a proto se ti nebude prosit. On byl, je, bude a zůstane Velkým i bez tvé přízně!

Člověče, Pan nepotřebuje tebe, ale ty potřebuješ Jeho, aby ses prostřednictvím Jeho velikosti mohl i ty stát skutečně lidsky velkým. Aby si nakonec nemusel bídně zahynout ve své směšné egocentrické malosti, která tě tak zoufale odděluje od skutečné Síly a pravého Světla. Od Síly a Světla nejvznešenějšího Boha, bez kterého nejsi absolutně ničím!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 27.11.2017 18:37:29

Nedejme sebou manipulovat a nebuďme ovcemi!

Abychom se mohli svobodně rozhodovat, musíme mít objektivní informace. Žel, realita je jiná! V reálném životě je vyvíjena snaha, abychom objektivní informace neměli. Snaha, abychom je měli zkreslené, jednostranné a neobjektivní, na základě čeho se budeme sice rozhodovat svobodně, ale silně ovlivněni záměrným informačním zkreslením reality.

Vládnoucí elita totiž vždy a v každé době potřebuje masy ovládat a manipulovat jimi podle svých vlastních potřeb. Skutečná moc má podle představ mocných vždy patřit pouze elitě, stojící na vrcholu společnosti.

A zatímco třeba v středověku držely vládnoucí elity obyvatelstvo v područí prostřednictvím absolutní nevědomosti a nevzdělanosti, dnes, v době informačních technologií se tak děje prostřednictvím manipulace s informacemi, které jsou záměrně neobjektivní a jednostranné.

Kdo si to ale neuvědomuje, ten se sice v rámci současné jakože demokracie rozhoduje relativně samostatně, ale na základě záměrně neobjektivních informací nesprávně. Nesprávně přesně v takovém smyslu, v jakém si přejí nejmocnější našeho světa.

Z většiny lidí se tím pádem stává pouze stádo ovcí, jejichž názory, myšlenky, postoje, pohled na život a hodnoty jsou ve skutečnosti výsledkem mediálně manipulujícího, sociálního inženýrství.

Skutečnost, že jde o existenci, člověka maximálně nedůstojnou, netřeba ani zdůrazňovat. Žel, velmi mnohým to však v jejich povrchnosti a plytkosti myšlení vyhovuje, protože tento princip manipulace počítá, ba je přímo postaven na lidstvu obecně vrozeném sklonu k povrchnosti, plytkosti a lenosti myšlení.

Pouze lidé, ochotni vynaložit určitou námahu, zaměřenou na to, aby se mohli stát osobnostmi, stojícími skutečně na výšce se mohou vysvobodit ze současného, mediální manipulací sociálně inženýrsky vytvářeného matrixu virtuální reality. Žel, jsou to jen jednotlivci, nebo malé skupiny. Většina je příliš přetížená prací a příliš líná samostatněji myslet, aby toho byla schopna.

Podívejme se nyní trochu blíže na charakter manipulace s informacemi:

Každá věc má dvě stránky. Stránku pozitivní, ale i negativní. Má své klady, ale i zápory. Má svůj líc, ale i rub. Z hlediska působení médií se o těchto skutečnostech ví a reálně by měly být zohledněny v takzvaném vyváženém zpravodajství. Ve vyváženém zprostředkování informací, které berou v úvahu jak jednu, tak i druhou stranu mince. Na základě takového druhu zpravodajství by pak lidé pochopitelně mohli bez jakéhokoliv ovlivňování formovat svůj vlastní, objektivní pohled na realitu, své vlastní názory i své vlastní postoje.

Cosi takového, jako objektivní zpravodajství však žel vůbec neexistuje, protože média na objednávku mocných, kteří je vlastní, šíří pouze typ informací čistě jednostranného druhu. A sice takové, jaké vyhovují záměrům a přáním těchto elit.

V konkrétní praxi to znamená, že jako dobro je prezentováno to, co představuje dobro pro elity. Jako správný názor je prezentován názor, plně poplatný přáním elity. Jako na nepřítele je poukazováno na každého, kdo se byť jen v nejmenším příčí záměrům elit, a tak dále, a tak dále.

Svobodné rozhodování lidí v jakýchkoliv zásadních věcech, nebo dokonce i v maličkostech je tedy již předem ovlivněno tímto typem informací, takže konečné rozhodnutí bude nakonec vždy víceméně takové, jaké si přeje elita. Výsledným produktem, jak již bylo zmíněno, je poslušná ovce, jejíž životní postoje, názory a filozofie jsou ji rafinovaně vnuceny elitou nejbohatších, aniž by to ona sama věděla.

Kdo však nechce být takto manipulován měl by brát v úvahu i jiný pohled, než mu nabízejí oficiální média. A ten může v současnosti získat prostřednictvím alternativních médií.

A až když porovná jedno i druhé, může si udělat určitý objektivní názor na věc. Může si vybudovat objektivní pohled na realitu. Jedině na základě takového přístupu se pak může stát samostatnou osobností, která vlastní určitý objektivní pohled na skutečnost. Osobností, která je pak schopna rozhodovat se samostatně a bez ovlivňování. Osobností, kterou nelze snadno manipulovat. Osobností, která se již nedá dotlačit tam, kam chtějí jiní.

A možná neuvěříte, ale výše zmíněný, manipulující trend není uplatňován pouze v oblasti běžných společenských, nebo politických informací, ale dokonce také v oblasti duchovního poznání. Příčina je totiž stále stejná a spočívá ve snaze ovládat lidi a manipulovat nimi. A opět samozřejmě tak, aby to vyhovovalo vládnoucím elitám v každé době a v každém století.

Celkem konkrétně se podívejme třeba na křesťanství, které se jako v minulosti, tak i v současnosti vždy pohybovalo v určité nesprávné, manipulující jednostrannosti.

Jak totiž víme, Bible se skládá ze Starého a Nového Zákona. Starý Zákon se nese v duchu přísné, až tvrdé spravedlnosti, zatímco Nový Zákon je poselstvím lásky. A tato spravedlnost a láska jsou dvěma stranami jedné a téže mince. Jsou rubem a lícem jediné velké, celistvé Pravdy, která je harmonickým souhrnem spravedlnosti a lásky.

Jinými slovy řečeno, to zdravé, správné, pravdivé, harmonické a ideální může vzniknout pouze za vzájemného spolu působení spravedlnosti a lásky. Spravedlnost bez lásky musí být totiž nezbytně krutou a tvrdou, avšak láska bez spravedlnosti musí být zase nutně slabošskou a změkčilou. A přesně tyto dva extrémy, z nichž každý je svým vlastním způsobem škodlivý jsou jasně čitelné v celé historii křesťanství. A to žel až do dnešní doby.

Ve středověku se totiž křesťanství v souladu záměry elit o ovládnutí mas a dosažení poslušnosti jednostranně orientovalo především na princip spravedlnosti. Třeba středověk a feudalismus téměř neznali lásku, ale pouze tvrdou přísnost a bič! To byla živná půda pro vznik inkvizice, pro vyvražďování pohanů, pro křižácké války a podobně. A tato jednostrannost orientace křesťanství pouze na spravedlnost, za účelem dosažení slepé poslušnosti mas má během dlouhé historie lidstva na svědomí velké množství utrpení i životů.

V současnosti, v kontrastu s minulostí se v křesťanství a tím pádem latentním způsobem také v celé společnosti hraje zase na jinou strunu. Protože otevřené násilí jako ve středověku již není možné, cíleně se využívá jednostrannost preferování principu lásky, kterému chybí spravedlnost. Lidem se stále mluví jen o lásce, nebo ve světském pojetí jen o humanismu, a proto se stávají povolnými, měkkými a slabošskými. A proto ve svém slabošství nakonec akceptují i věci, které by v nich museli za normálního stavu vzbudit oprávněný a spravedlivý hněv. No a netušená dalekosáhlost takového nezdravě jednostranného principu se projevuje v mnoha negativech současného společenského dění.

Třeba například v sluníčkářsky naivním přijímání uprchlíků, kteří se sem nepřicházejí přizpůsobit naší kultuře a již vůbec ne naší duchovnosti, ale naopak, přicházejí sem s úmyslem prosadit vlastní kulturu a vlastní duchovnost.

Dalším příkladem může být falešné, zdánlivě humanistické prosazování nejrozličnějších lidských úchylek jako společenské normy. Viz registrovaná partnerství, nebo zvrácená gender ideologie o možnosti volné zaměnitelnosti pohlaví.

Jako ve středověku, tak i v současnosti je tedy křesťanství zneužíváno na to, aby jednostrannou manipulací duchovních principů vytvořilo přáním elit povolnou masu, která bude pod pláštíkem lidskosti a humanismu akceptovat absolutně všechno. Jakoukoliv nemravnost, jakoukoliv zvrácenost, jakoukoliv agresi vůči jiným národům, jen ať je to líbivě skryté pláštíkem těch nejušlechtilejších, humanistických a demokratických ideálů.

Kdo se však chce stát skutečnou osobností, musí se vyvarovat každé jednostrannosti. Musí být ochoten zkoumat nejen líc, ale i rub každé věci a každého jevu, jakož i každé duchovní pravdy. Musí se prostě naučit být objektivním, aby mohl objektivně vnímat skutečnost a na základě toho se pak mohl objektivně rozhodovat.

Jedině pak mu jeho rozhodnutí přinesou užitek. Užitek osobnostní i duchovní!

Jedině takto může člověk růst po všech stránkách až k výšinám vlastního lidství. Toho člověčenství, jehož dosažení bylo na naší zemi vždy všemi možnými způsoby bráněno. Bráněno silami temna, elitami našeho světa a jejich velkým množstvím poskoků na všech úrovních řízení společnosti, kteří za jidášsky groš zrazují celé národy a dělají vše proto, aby se lidé nestali samostatnými a zralými osobnostmi, se kterými by již nebylo možné tak snadno a tak jednoduše manipulovat.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 21.11.2017 16:39:53

Nacházejí se rozpory ve výrocích Krista?

Ježíš říkal, že když nás někdo udeří na pravou tvář, máme mu nastavit i druhou. On sám se však podle této zásady nezachoval. Když byl totiž dotazován před veleknězem, jeden ze sluhů ho udeřil, ale on nenastavil druhou tvář, ale ohradil se: "Pokud jsem špatně mluvil, usvědč mě z toho! Pokud však správně, pak proč mě biješ?!" Jak vysvětlit tento rozpor? Proč Ježíš nerespektoval vlastní slova?

Protože jejich význam je zcela jiný, než doslovný! Vždyť přece Ježíš ne jednou mluvil v podobenstvích. A když mluvil třeba o rozsévači, který rozsévá zrno a jedno padne do kamenů, jedno do trní a jiné zase do úrodné země, není možné brát to doslovně. Je za tím nutné vždy hledat určitý skrytý, duchovní význam.

No a tento skrytý význam je třeba hledat také v jeho podobenství o nastavení druhé tváře! A je jím skutečnost, že vše, co nám osud přináší a co nejednou vnímáme jako facku, jako nějaký úder do obličeje je zpravidla důsledkem našeho vlastního, minulého negativního jednání. Spravedlnost Nejvyššího nám totiž dává prostřednictvím mechanismu fungování Zákona zpětného účinku právě takovýmto způsobem na vlastní kůži prožívat všechny důsledky našich minulých omylů a našich minulých negativních činů.

Každá podobná facka vždy zpravidla bolí. Někdy více a jindy méně. Avšak právě tímto vlastním prožitím bolesti, kterou jsme my kdysi způsobili jiným je učiněno zadost Spravedlnosti Nejvyššího. Špatný čin, který zranil někoho z našich bližních nakonec dospěl až ke svému východisku, čili k nám samotným a tam se odpovídajícím způsobem vybil, čímž byla naše vina vymazána.

Ale pozor! Vymazána může být jenom tehdy, pokud přijímáme údery Zákona zpětného účinku jako spravedlivý důsledek našeho vlastního, minulého negativního jednání! Jako spravedlivý důsledek naší vlastní negativní setby! Jedině takovéto nastavené tváře zralým způsobem může vymazat naši vinu, protože jsme to schopni vnímat jako projev dokonalé Spravedlnosti našeho Pána, v níž účincích musíme zaplatit za všechno námi způsobené zlo až do posledního haléře. A to prostřednictvím toho, že na vlastní kůži bolestivě prožijeme totéž zlo, které jsme my sami kdysi způsobili našim bližním, i když se na to již nepamatujeme.

Kdo se ale příčí úderům osudu, kdo mu obrazně nechce nastavit svou tvář, kdo tedy přicházející údery vnímá pouze jako nespravedlnost, nebo jako nezasloužený, špatný osud, toho minulá vina nemůže být tím pádem vymazána, ani odčiněna. Naopak, svým odporem, nepochopením, zlořečením a nepřijímání spravedlivých účinků vyšší Spravedlnosti na sebe pouze vrší vinu novou.

Neboť Spravedlnost Nejvyššího se projevuje v životě samotném a v ničem jiném! Čili ve všem tom, zcela konkrétním a nejednou i těžkém, co musíme ve svých životech prožívat. A buď to přijímáme správně, zrale a konstruktivně, buď pochopíme o co jde, buď se snažíme neopakovat stále tytéž chyby a negativa, abychom si tím nechystali údery, kterými budeme sami sebe bít po tváři, nebo naopak to nepřijímáme, příčíme se tomu a zlořečíme na osud. Zlořečíme na nespravedlnost, nejsme schopni hledat příčinu sami v sobě a naše vina tím stále pouze roste.

"Pokud tě někdo udeří po jedné tváři, nastav mu i druhou! Pokud ti chce někdo vzít košili, dej mu i plášť! Pokud tě někdo nutí jít jednu míli, jdi s ním dvě! "

Pokud chceme správným způsobem pochopit význam těchto slov, stačí nám ve skutečnosti pouze nahradit slovo "někdo" slovem "osud" a okamžitě se před námi odkryje správný význam. Čili: "Pokud tě někdo (osud) udeří po jedné tváři, nastav mu i druhou! Pokud ti chce někdo (osud) vzít košili, dej mu i plášť! Pokud tě někdo (osud) nutí jít jednu míli, jdi s ním dvě! "

Ale pozor! Nikdo z nás nemusí být osudem fackován! Nikdo z nás od něj nemusí přijímat žádné údery! Kristus totiž přišel na Zemi proto, aby tomu tak být nemuselo! Přišel proto, aby nám ukázal, jak je třeba správně žít. Jak je třeba správně uvažovat, správně mluvit a správně jednat, aby nám náš vlastní osud v jeho zpětných účincích mohl přinášet jen dobro.

Kdo se tedy reálně v každodenním životě řídí učením Krista, kdo se v souladu s ním snaží myslet a jednat, toho nebude osud fackovat, ale naopak, tomu bude přinášet jen štěstí a dobro.

Úderům a ranám osudu se tedy můžeme vyhnout jedině konáním dobra. Pokud ale nečiníme dobro, pokud neuvažujeme a nežijeme tak, jak nám ukázal Kristus, musíme nutně počítat s menšími, nebo většími údery osudu, které budou nevyhnutelným důsledkem našeho nedobrého a nesprávného jednání.

Pokud jsme tedy nečinili dobro buďme alespoň natolik čestní sami k sobě, že přijmeme údery osudu jako spravedlivou odezvu našeho vlastního, negativního jednání a čestně jim nastavme svou tvář. Neboť jedině takovýmto čestným a zralým přijetím úderu může být naše vina vymazána.

Pokud jsme ale nečinili dobro a nejsme ani ochotni čestně přijmout nezbytné důsledky vlastního jednání v podobě facek a úderů osudu, v naší neschopnosti přijetí tohoto dění, jehož prostřednictvím se ve stvoření samočinně naplňuje dokonalá Spravedlnost bude naše vina stále jenom růst, až se promění v obrovský balvan, který nás nakonec definitivně a s konečnou platností rozdrtí.

Člověče, konej pouze dobro a nemusíš se obávat ničeho!

Nebo, pokud konáš zlo, čestně přijmi jeho důsledky v úderech osudu, čímž vymažeš svou vinu. Pokud ale nechceš trpět údery osudu neustále, začni konečně konat dobro!

Pokud ale konáš zlo a zlořečíš důsledkům, které ti to nevyhnutelně přináší, činíš to nejhorší, co jen můžeš, protože tvá vina bude stále růst, až do tvého sebezničení!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š


10 9 8 7 6 5 4 3 2 1


© 2005 – 2018 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.