Diskuze Diskusia o hlbších pravdách

FiftyFifty, společenský magazín.
Diskuze Diskusia o hlbších pravdách na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Diskuze Diskusia o hlbších pravdách

FiftyFifty
Share

Diskusia o hlbších pravdách


Vkládat příspěvky do diskuze mohou jen přihlášení uživatelé

image/svg+xml smilan :: 02.11.2020 19:24:11

Toto není katastrofická vize! Toto je holá skutečnost!

Každá stavba, která nestojí na pevném základě padne! Tuto jednoduchou pravdu znají všichni stavbaři. Ať již ti naši současní, ale znali ji také ti dávní, kteří stavěli třeba pyramidy. Tato jednoduchá pravda však platí i v duchovní oblasti. To znamená, že pokud se i zde staví něco na nesprávném základě, musí to dříve nebo později padnout. Vytrvat a obstát může jen to, co stojí na zdravém, pevném a pravém základě.

Tyto jednoduché skutečnosti však lidstvo ignorovalo, a proto mu nyní hrozí zhroucení. Hrozí mu zhroucení všeho toho, co vybudovalo na nesprávném a falešném základě.

A co je tím špatným základem? Kde jsme udělali zásadní chybu?

Chyba spočívala v tom, že lidé si na zemi začali myslet, že jsou pány. A jako páni země se začali také chovat. Všechno na ní mělo sloužit pouze jejich prospěchu a jejich uspokojení. Vše se mělo před nimi sklonit a poslouchat je. Člověk se začal považovat za neomezeného vládce tvorstva a jeho osobní chtění a jeho osobní vůle se staly určujícími. Lidská vůle a její prosazování bylo a stále je tím, co určuje chod naší civilizace. Tak tomu bylo v minulosti a naše moderní civilizace to dotáhla až ke svému vrcholu.

Ale po dosažení vrcholu tohoto nesprávného postoje ji čeká pád! Pád ve formě nejrůznějších katastrof a neštěstí, které jsme si tímto způsobem sami pro sebe připravili. Lidstvo totiž dosud žilo v jakési falešné realitě, avšak pád této jeho reality ho vrátí úplně na začátek. A pak, v trpkém poučení z pádu bude muset začít všechno budovat znovu, ale už na pevném a pravém základě.

A co je tím pravým a pevným základem, který vytrvá, a který tak zoufale chybí všemu tomu, co jsme dosud vybudovali?

Zásadní chyba spočívá v tom, že člověk na zemi ve skutečnosti není pánem. A proto se na ní ani nemůže chovat jako pán, kterému má všechno sloužit.

Naopak! On sám sám má sloužit a sklonit se před skutečným Pánem, Majitelem a Vládcem naší země. A proto ne vlastní vůle měla být pro nás určující, ale určující se měla pro nás už dávno stát Vůle skutečného Pána, Majitele a Vládce země. Tato Vůle nás měla zajímat a v souladu s ní jsme měli všechno budovat. Jedině ona představuje pevný základ, na kterém stojí a funguje celý vesmír, a na kterém by obstálo a trvale fungovalo také všechno to, co by na něm vybudovala lidská civilizace. Žádný pád, ani žádné zhroucení by nehrozilo, protože všechno by stálo na pevném a neotřesitelném základě vznešené Vůle Nejvyššího.

Aby lidé nebyli v tomto směru nevědomí, aby věděli co z jejich strany konkrétně znamená řídit se Vůlí Nejvyššího a respektovat ji, obdrželi nejdříve Desatero a potom učení Ježíše Krista.

Žel, upoutání na vlastní chtění a na vlastní vůli bylo u lidí již během Kristova příchodu na zem tak velké, že mnozí jeho učení vnímali jako rouhání Stvořiteli. Stvořiteli, od kterého přicházel a jehož Vůli lidem vysvětloval. A jako rouhače ho nakonec také zavraždili. Tím vydali jasné svědectví o tom, že vlastní chtění a vlastní vůle jsou tou jedinou cestou, po které chtějí a jsou rozhodnutí kráčet. Dokázali, že cesta Vůle Stvořitele je jim cizí a že toho, kdo jim bude o ní mluvit a na ni je upozorňovat jednoduše odstraní, aby je jeho slova zbytečně neznepokojovala.

Dokonce i ti, kteří Ježíše přijali nepochopili, že jeho slova: "Buď Vůle Tvá, jako v nebi tak i na zemi", nejsou jen slova modlitby, ale že je to jediný zdravý základ pravé výstavby. Jedině na něm má být lidmi vše budováno a vytvářeno. Jedině na tomto základě má být postavena hodnotová hierarchie celé civilizace i každého jednotlivce. Jedině v rámci něj se má odvíjet dokonce i náš vlastní vnitřní život. Naše myšlení a cítění. To se však žel nestalo a lidstvo šlo svou vlastní cestou.

A tak, budováním na nesprávném základě svého vlastního chtění a své vlastní vůle jsme dospěli až do vrcholného bodu, ve kterém vnitřní myšlenkový život současného průměrného moderního člověka již vůbec nepočítá s existencí Stvořitele, jako pravého Pána a Vládce univerza. A samozřejmě, tím pádem nepočítá ani z žádnými důsledky, z tohoto faktu pro lidi vyplývajícími. A proto se náš svět, postavený na nesprávných základech, v těchto základech otřese a nakonec zhroutí, protože právě tento chybný základ všeho uvažování se stal zárodkem katastrof. Vlastní domýšlivost a zbožštění vlastního chtění přivede lidstvo do neštěstí.

Vše, co totiž bylo lidmi vybudováno na tomto základě, je nesprávné! Je to zkřivené a falešné! Vznikly pouze smutno směšné karikatury toho, co vzniknout mohlo a mělo, kdyby lidé pochopili, kdo je tady skutečným Pánem a koho Vůlí se je třeba ve všem řídit. Neboť jedině tato Vůle je pravým Dobrem, které vede k dobru, míru, štěstí a spokojenosti.

Protože však k tomuto nikdy nedošlo, Shora bylo viděno, kam to dospěje. Kam lidí nakonec přivede jejich vlastní vůle, nerespektující Vůli Nejvyššího. A tak byla předpovězena Apokalypsa, jako nezbytný cíl nesprávné cesty člověka.

Vším svým dosavadním snažením, postaveným pouze na vlastním chtění a vlastní vůli, šli lidé dlouhodobě proti proudu velké Vůle Nejvyššího. Tímto způsobem však kousek po kousku jakoby napínali ocelovou pružinu. Ocelová pružina se v protitlaku vůle člověka vůči Vůli Stvořitele stále více roztahovala, čímž se ale stále více stupňoval tlak. Až nakonec tlak protichůdného působení bude tak silný, že se tato pomyslná, na maximální možnou míru roztažená ocelová pružina vymkne lidstvu z rukou, a s obrovskou silou se vrátí zpět k východisku, kde bylo ještě vše v souladu s Vůlí Nejvyššího.

Avšak na cestě svého zpětného návratu srazí k zemi a rozdrtí to, co lidé mezi tím vybudovali. Nedotčeno zůstane jen to málo, co se zachvívá ve Vůli Nejvyššího. Tím bude zem očištěna od všeho shnilého ovoce falešného lidského chtění.

A dojde k tomu proto, aby lidé na vlastní kůži a na vlastním prožívání zhroucení pochopili, jaké bylo mylné spoléhat pouze na vlastní chtění a vlastní vůli. Aby pochopili, že tímto způsobem se sice dá projít určitý úsek cesty, ale nakonec, protichůdným působením vůle člověka napnutá ocelová struna Vůle Nejvyššího se stejně vrátí v protitlaku zpět, a na cestě svého zpětného návratu srovná všechno falešné lidské dílo se zemí.

Slovo Apokalypsa znamená proměna! Po pádu na nesprávném základě postaveného lidského díla dojde k přeměně myšlení a k pochopení, že jedině budování na pevném základě respektování Vůle Nejvyššího může zaručit výstavbu, která se nezhroutí.

Toto je předpovězeno a toto se v současnosti s největší pravděpodobností začíná naplňovat. A právě koronavirus je prvním úderem našemu světu. Pod jeho tlakem, jakož také pod tlakem dalších podobných úderů, bude donucen poznat nedostatečnost vlastního chtění, vlastní vůle a vlastního rozumu, na které se tak velmi spoléhal.

Co je možné dělat v dané situaci?

Je možné zmírnit míru trosek! Je možné si uvědomit a pochopit všechny tyto skutečnosti, a začít stavět svůj osobní život, svou hodnotovou hierarchii i své myšlení na nový, zdravý základ. Na základ Desatera a Ježíšova učení.

A všem, v tomto směru otevřeným lidem, to bylo ještě usnadněno tím, že v jejich jazyce, v jazyce člověka moderní doby jim bylo do detailu vysvětleno, jak mají správně stát ve Vůli Nejvyššího tak, aby mohli úspěšně obstát a přejít nadcházejícími událostmi bez újmy. Toto vysvětlení lze nalézt v díle "Ve Světle Pravdy".

Proměna nastává! To dosavadní se začíná postupně hroutit a už nikdy nebude takové, jaké bylo. Pokud budeme svou vůlí, svým chtěním, svým myšlením a svou hodnotovou hierarchií vázaní na to dosavadní a nesprávné, padneme spolu s tím, a provždy zahyneme pod troskami na nesprávném základě vybudované lidské civilizace.

Pokud ale ještě ve zbývajícím čase dokážeme postavit své chtění, svou vůli, své myšlení a svou hodnotovou hierarchii na nový a zdravý základ, spočívající v respektování Vůle Stvořitele, pád současného světa se nás dotkne jen minimálně a jeho trosky nás nepohřbí pod sebou. Zůstaneme žít a začneme tvořit a budovat na novém, pevném, věčném a neotřesitelném základě zohlednění Vůle Nejvyššího.

Kdyby se náš svět k tomu dobrovolně odhodlal již dříve, kdyby dal na různé výstrahy a upozornění, nic z toho co přichází, by vůbec nemuselo přijít.

vaznost-doby.bloger.cz/ ve spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 26.10.2020 19:32:02

Koronavirus jako trest Boží se všemi důsledky!

Tento článek by nevznikl, kdybych náhodou nezachytil názor na současnou koronavirovou krizi, který se začíná stále více rozšiřovat mezi obyčejnými lidmi. A prostí lidé říkají, že je to trest Boží. Že nás to Bůh trestá.

A paradoxně, jejich konstatování je ve své jednoduchosti mnohem blíže k pravdě, jako všechna fundovaná hodnocení politiků, zdravotníků a ostatních kompetentních, vyjadřujících se k současné krizi. V tomto konstatování se totiž skrývá jádro celého problému!

Žel, pro moderní lidi je však obecně příznačné, že ve vztahu k jakémukoliv problému se budou raději zabývat tisíci podružnými věcmi, jen ne jeho podstatou. Jen ne tím, co je nejzásadnější, nejvíce rozhodující a prvořadé.

Takto je tomu samozřejmě také v případě koronavirové krize, jejíž stále intenzivnější dopad na náš každodenní život je skutečně trestem Božím. A my všichni bychom si měli v první řadě položit otázku, za co nás to vlastně Pán tak trestá?

Odpověď je jednoduchá: za to, že děláme něco špatně, protože pokud bychom jednali dobře a správně, nebylo by žádného důvodu trestat nás.

A co tedy děláme špatně? Co neděláme tak, jak Stvořitel chce? V čem se tak velmi příčíme Jeho Vůli, že na nás dopustil takové soužení, jehož konečné řešení a definitivně vyřešení je v nedohlednu? Toto jsou zásadní otázky! Tyto otázky si je třeba klást v souvislosti s koranvírovou krizí! Tímto směrem bychom měli uvažovat a hledat! Kdyby jsme tak udělali, odpovědi bychom určitě našli.

Ale žel, tímto směrem se myšlení lidí neubírá, protože naši současníci mají na to svůj vlastní názor. Mají svá vlastní řešení. Řešení, která sice mají z materiálního hlediska své opodstatnění, ale zůstanou vždy jen něčím dílčím a druhořadým, protože jim chybí ambice dopracovat se ke skutečné podstatě celého problému. A ta je duchovní! Nám však chybí ambice problém řešit a vyřešit komplexně, v jeho duchovně materiálním propojení.

V kostelích se začínají objevovat oznámení o slavení mší za odvrácení pandemie. Je to krok správným směrem, ale je třeba si upřímně říci, že mše a modlitby již nestačí. Vždyť přece i před koronavirovou krizí chodili lidé do kostela a modlili se, a přesto k ní došlo.

Modlit se je správné, ale už je třeba úplně jiného druhu modliteb! Už je třeba modliteb činu! Už je třeba, aby se to, co jsme se dosud modlili, v nás samotných uskutečnilo v činu. Už je třeba čin a jednání! Už je třeba viditelnou změnu života! Už je třeba změnu hodnotového systému!

Neboť žel to, co bylo dosud, byly víceméně jen prázdná slova! To však, co se nyní od nás očekává, je reálné jednání. Je reálné jednání v souladu s Vůlí Nejvyššího! A ta nám byla zprostředkována v Desateru přikázání a v Ježíšově učení o lásce ke Stvořiteli a k bližnímu.

To, že nás Pán trestá, je svědectvím nedostatečnosti našich modliteb, které zůstaly pouze v rovině slov a dosud se neproměnily v čin. Dosud se nestaly jednáním. Vůlí Páně dosud neodpovídá ani náš život, ani naše hierarchie hodnot, ani náš způsob myšlení.

Neboť jen čin se počítá! A protože činu není, dopadá na nás trest Boží! Stvořitel nás trestá, aby ukázal, jaký křehký je náš svět a jak rychle v něm může všechno zkolabovat, pokud se už konečně nepohneme správným směrem.

Nejvyšší nám ukazuje, že tady je, že zde vždy byl a vždy bude, ačkoli náš takzvaný moderní svět už v něj nevěří. A proto dává tomuto modernímu světu pocítit, jaký je maličký. Otřásá nim aby pochopil, že musí začít fungovat na novém základě.

Neboť čas dozrál a my se už konečně máme stát pravými lidmi! Lidmi spravedlivými, čistými, dobrými, čestnými a ušlechtilými. Lidmi, majícími v úctě bližních i Stvořitele všeho. Lidmi, pro které jsou hodnoty dobra a ducha na prvním místě a vše ostatní je až na druhém místě.

Pokud toto nepřivedeme v čin, bude konat Stvořitel a všemi našimi dosavadními jistotami otřese tak zásadním způsobem, že v nastávající nejistotě budou lidé donuceni hledat jedinou pravou jistotu, spočívající v respektování Vůle Stvořitele. Spočívající v poznání Jeho Vůle a v respektování Jeho Vůle! V respektování jeho Vůle nejen prostřednictvím slov modliteb, jak tomu bylo doposud, ale zejména prostřednictvím svého reálného života. Prostřednictvím způsobu svého myšlení a prostřednictvím svého hodnotového systému.

Toto je od nás očekáváno a toto je jediná pravá modlitba za odvrácení světové pandemie! Toto je podstata celého problému! Vše ostatní, co se dělá je sice nutné, ale vzhledem k tomu, co máme ve skutečnosti sami v sobě a se sebou z duchovního hlediska udělat, je jen podružné. Všemi vnějšími opatřeními bez duchovní změny v podstatě jen potlačujeme něco, čeho podstatu neznáme, nechceme ji pochopit a přijmout, a proto to, pouze zvenčí potlačeno, propukne časem s novou silou a možná trochu jiným způsobem. Pokud bychom to ale udělali naopak a řešili přednostně podstatu, její vyřešením by zmizely i všechny důsledky a koronavirová krize by ustoupila.

Na důkaz pravdivosti všech, výše uvedených tvrzení, se podívejme na jednu zcela konkrétní oblast. A sice, na oblast umělecké tvorby, která je současnou krizí mimořádně postižena. Umělecká sféra je na kolenou a umělci prosí stát o pomoc, aby mohli vůbec přežít, a aby spolu s nimi přežilo také jejich umění.

Umělci jsou totiž většinou lidé svobodných povolání a nemají stálé zaměstnání. Jsou proto zvyklí na nejistotu. Proto si vytvářejí finanční rezervy, aby dokázali překlenout nejisté období mezi koncem jedné práce a začátkem druhé. Proto i jistým způsobem dokázali překlenout první vlnu koronavirové krize, a po jejím ukončení a letním poklesu infikovaných optimisticky očekávali podzimní období, kdy se budou moci naplno pustit do práce.

Na podzim však přišla ještě silnější, druhá vlna pandemie. Všechny umělecké aktivity jsou omezeny na minimální míru nebo úplně, avšak všechny jejich úspory na horší časy se minuly během první vlny krize. Umělci žádají stát o pomoc a o holé přežití. A nakonec jim asi nezbude nic jiného, než jít na úřady práce.

Ano, umělecká oblast je zasažena mimořádně silným způsobem, avšak řešení této situace má dvě roviny. První rovina představuje řešení klasického typu, čili přes peníze. Přes různé podpory, přes rychlé, takzvané helikoptérové peníze a podobně.

Ale peníze nejsou všechno! Není to totiž tak jednoduché a jednostranné, jak si to představuje naše civilizace, postavená především na penězích. Tento problém má i druhou, mnohem hlubší rovinu. O to se ale absolutně nikdo nezajímá, protože jak již bylo zmíněno, nikoho ani jen nenapadne jít s nějakým problémem až k jeho jádru a podstatě.

A co je onou podstatou v tomto konkrétním případě? K poznání podstaty se dopracujeme prostřednictvím otázky, proč byla takto mimořádně postižena právě umělecká sféra? Proč to právě ji takto extrémně, až existenčně zasáhlo?

Protože umění z vyššího hlediska, které nikoho nezajímá, je tu na to, aby bylo vlajkovou lodí pozdvihování civilizace, národů i jednotlivců k vyšším a ušlechtilejším ideálům. Umění je tu na to, aby dělalo lidi lepšími, ušlechtilejšími a mravnějšími. Aby je vedlo k vysokým a vznešeným duchovním hodnotám.

O těchto věcech minulé generace věděly a například koncem 19. století, kdy se pomalu začala formovat myšlenka naší národní samostatnosti, bylo hlavním cílem většiny literátů především pozdvihování vlastního národa. A to po všech stránkách. Po stránce materiální, po stránce gramotnosti a vzdělání, i po stránce mravní a duchovní.

Nebo můžeme uvést jiný příklad. Třeba barokní hudbu. Jejím cílem bylo pozvedat duše posluchačů k Stvořiteli. "Ke slávě a cti Boží!" Toto psal Johann Sebastian Bach pod své notové partitury.

A co dnes? Dnes umění fatálním způsobem rezignovalo na své poslání posouvat civilizaci, národy a jednotlivce k něčemu lepšímu, vyššímu a ušlechtilejšímu. Současné umění rezignovalo na své pravé poslání. Vysmálo se z něj, přestalo být vlajkovou lodí vzestupu a vykročilo svou vlastní cestou. Cestou dekadence, úpadku, nemravnosti, vulgárnosti a obscénnosti. Umění už neukazuje cestu nahoru, ale dolů do pekel. A současní moderní materialističtí a ateističtí umělci si mysleli, že to tak snad půjde donekonečna. Samozřejmě, velká čest všem výjimkám.

Nicméně Ten, v jehož existenci tito "umělci" již nevěří, jim dal tvrdě pocítit, že zde je a že již má dost toho hnoje, který produkují pod rouškou umění. A proto toto "umění" a jeho tvůrce srazil na kolena. Zahnal je do existenčních problémů, znemožnil jim produkovat další špínu a dopřál jim čas k zamyšlení. K zamyšlení nad tím, co vlastně dělají a komu tím slouží. Daroval jim prostor, aby si to uvědomili, protože při jejich dosavadní tvůrčí vytíženosti jim chyběl čas na zásadní hodnotovou sebereflexi.

Nyní proto čas mají a měli by ho správně využít. Využít tak, že zásadním způsobem přehodnotí své další umělecké směřování a konečně pochopí, co je pravým účelem umění.

Tyto skutečnosti a tento pohled však žel absentuje ve všech debatách, věnujících se záchraně umění. Říká se v nich vždy jen o penězích a o státní podpoře, jejímž prostřednictvím by umělci překlenuli nejtěžší období, aby pak mohli znovu začít s produkcí stejné mravní, morální, lidské a duchovní ubohosti, jako předtím.

To, o čem jsme mluvili v první části textu, se tedy takovýmto zcela konkrétním způsobem promítá do oblasti umění. A podobným způsobem se to promítá do každé oblasti naší společnosti, ba dokonce také do našeho osobního života. Všude tam na nás v současnosti dopadá trest Boží!

Tento názor prostých lidí je pravdivý, ale nesmí zůstat pouze u konstatování. Musí z něj být vyvozeny konkrétní a zásadní důsledky pro náš každodenní život. Musíme se všichni společně i každý sám za sebe ptát, proč na nás tento trest přichází? Musíme se ptát, co děláme tak špatně, že na nás Nejvyšší něco takového dopouští? Musíme pochopit, v čem se příčíme Vůli Páně, o níž správné pochopení jsme se dosud vůbec nezajímali, a proto jsme ji ani nemohli správně naplňovat. Musíme znát Vůli Nejvyššího, musíme znát co je jí od nás vyžadováno a musíme to začít naplňovat. Musíme se hodnotově obrodit, protože náš dosavadní hodnotový systém byl nesprávný. Musíme se stát novými, jinými a lepšími lidmi. Lidmi skutečnými a pravými! Takovými, jakými nás chce mít náš Pán. Lidmi čestnými, spravedlivými, dobrými, skromnými, čistými, ušlechtilými, laskavými, duchovními a milujícími Stvořitele.

Boží trest na nás dopadá, protože jsme od tohoto všeho na míle vzdálení. Pokud to nepochopíme, pokud si to nepřiznáme a pokud to budeme ignorovat, přijdou na nás další tresty, které nás budou ohýbat a tlačit správným směrem. A my se buď v tomto směru ohneme a podvolíme, nebo nás Vyšší Moc definitivně zlomí. Žádné jiné střední cesty není.

vaznost-doby.bloger.cz/ ve spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 19.10.2020 18:57:05

Vítr! Stojí za ním neznámá inteligence, zabezpečující fungování světa!


Žijeme ve světě, který je mnohem záhadnější, než se domníváme. Za jeho normálním, prostým a nenápadným chodem se pro nás dosud skrývají neuvěřitelná a nepoznaná tajemství. Skrývají se za tím, co nazýváme přírodou a přirozeností. Ale protože lidé stále více ztrácejí spojení s přírodou a přirozeností, a orientují se pouze na techniku a elektroniku, rychle ztrácejí i tu schopnost porozumění této oblasti, kterou nabyli a vlastnili naši předkové. Dnes se nám proto zdá jejich minulé poznání něčím bájným, vymyšleným a pohádkovým.

Je paradoxní, že člověk chce odhalovat tajemství vesmíru a jiných planet, zatímco prochází absolutně bez pochopení kolem tajemství, které ho obklopují v jeho bezprostřední blízkosti, a které každodenně utvářejí a formují přírodní dění kolem něj. A takto je tomu také s inteligenci větru, o které budeme blíže mluvit.

Abychom ale vůbec pochopili, o čem je vlastně řeč, s vysvětlováním bude třeba začít úplně od začátku.

Existuje Stvořitel, který je nejvyšší Inteligencí. Je Inteligencí stvořitelskou. No a tato, nám nepochopitelná Inteligence, existující od věčnosti do věčnosti, se rozhodla tvořit a vytvořit stvoření. Stvoření, čili obrovský prostor pro život bilionů nejrozličnějších vědomých bytostí.

Nejvyšší Inteligence Boží však nestvořila a nezformovala stvoření sama a bezprostředně, ale stvořila nejdříve nižší druh inteligence. Stvořila inteligenci výkonnou, aby tato, na Boží příkaz a podle jeho Vůle, začala sama vytvářet, formovat a budovat stvoření. No a právě tvůrčí práce výkonné inteligence stojí za vším, co ve stvoření vzniklo a existuje.

Výkonná inteligence zformovala různé úrovně stvoření. I naši hmotnou a materiální úroveň, a to od jejího prvopočátku až do současnosti. Hmotnost univerza formovala z drobných prachových částic, které postupně koncentrovala do větších celků, a z nich vytvářela planety prostřednictvím gravitace.

Výkonná inteligence pak formovala povrch planet, a mezi nimi také naši planetu. Postupně na ní připravovala podmínky pro život tak, jako připravuje rolník půdu pro výsadbu. A když bylo vše připraveno, zasadila přírodní výkonná inteligence do této půdy semena života, o které se starala a směřovala je ve vývoji od nejjednodušších forem života až k těm nejsložitějším. Až nakonec byl přírodní život na naší planetě připraven přijmout semena lidského ducha. A výkonná přírodní inteligence napomáhala i jejich růstu tak, jako se dobrý zahradník stará o rostliny ve své zahradě.

No a lidský rod na úsvitu věků, ve své jednoduchosti a přirozenosti, byl schopen vnímat výkonnou inteligenci, stojící za přírodním děním. Dávní lidé vnímali inteligenci, stojící za správou vod. Vnímali přírodní výkonnou inteligenci, stojící za správou rostlin a stromů. Vnímali přírodní výkonnou inteligenci, stojící za správou živlu ohně, země, větru a tak dále. A této přírodní výkonné inteligenci, stojící za správou různých druhů přírodního dění, dali konkrétní jména a nazvali ji "bohy", i když mnohé dávné civilizace už tušili, že je to jen výkonná síla, stojící ve službách nejvyšší Boží Inteligence.

Mnohým se to bude zdát neuvěřitelné, ale dokonce také v evangeliích se nachází zmínka o tom, že všechno v našem stvoření funguje právě tímto způsobem. Mluví se o tom v příběhu o Ježíši, který se plavil s učedníky v loďce po moři a usnul. Najednou zadul silný vítr a začaly se vzdouvat velké vlny až hrozilo, že se loďka převrátí. Tehdy učedníci přišli za Ježíšem a řekli mu: "Pane, ty si tu spíš a nedbáš, že hyneme". A on vstal, pohrozil větru a moři, a okamžitě zavládlo velké ticho.

Co se stalo? K čemu došlo? Boží Inteligence, jejíž vtělením byl Kristus, dala příkaz výkonné přírodní inteligenci, stojící za správou vodního živlu a větru, a tento příkaz byl okamžitě splněn. Vítr ztichl a moře se uklidnilo. A mimochodem, také Ježíšovo chození po moři bylo podobného druhu.

No a teď, po tomto nezbytném úvodu, se už dostáváme přímo k větru a k jeho, lidským očím neviditelnému a skrytému poslání, které poslušně naplňuje, a tím zajišťuje existenci pozemského lidstva na naší planetě.

Jak tedy již víme, vítr nefouká jen tak, ale jeho činnost je řízena přírodní výkonnou inteligenci. Základní funkcí větru je osvěžovat ovzduší prostřednictvím nevyhnutelné cirkulace vzduchu. Vítr zajišťuje proudění vzduchu a je zároveň nositelem změny počasí. Přináší tichý déšť nebo bouři, přináší ochlazení nebo oteplení a podobně.

My se však podívejme na avizovanou, skrytou funkci větru. Projevuje se zvláště při silných bouřích, hurikánech a orkánech, kterým téměř vždy předchází těžké a dusivé ticho. Atmosféra je nabitá a doslova houstne. A pak začne foukat vítr, přinášející bouři, a spolu s ní hromy a blesky. Často to způsobí hotovou spoušť, a když vše pomine, nastává opět ticho. Ale už ne to těžké a dusivé jako předtím, ale svěží a radostné. Člověk má dojem, jako kdyby se vše osvěžilo a očistilo. Mnohem lépe se nám dýchá a dokonce také viditelnost je lepší.

Toto vše se však děje nejen na fyzické a hmotné úrovni, ale také na úrovni subtilnější. Na úrovni hmotnosti jemnější, kterou sice my našim fyzickým zrakem nevnímáme, ale vnitřně, duševně ji cítíme. Jde o jemnější úroveň, v níž se kolem naší planety zhmotňuje myšlenková energie lidí. Jak totiž víme, žádná energie se neztrácí, a naše myšlení je také energií. Našim myšlením tedy produkujeme určitou energii a ona vytváří kolem naší planety energetické shluky.

Shluky lidské myšlenkové energie můžeme rozdělit na dva základní druhy. Na pozitivní a negativní.

Podívejme se nejprve na shluky negativní lidské myšlenkové energie. Ty se zdržují a hromadí v určitých oblastech kolem naší planety. Vytvářejí těžkou, dusivou, myšlenkově energetickou atmosféru, a negativním způsobem působí zpětně na svět lidský. Negativně působí na lidskou psychiku a myšlenky, které podněcují k opětovnému vytváření negativity.

V případě shluků pozitivní myšlenkové energie je to podobné, avšak její energetické shluky nezatěžují a nepodněcují k špatnému, ale naopak, oblast, kde se soustřeďují povznášejí, prosvětlují a oblažují. Vytvářejí radostnou atmosféru a pozitivním způsobem zpětně ovlivňují k tvorbě pozitivních myšlenek.

No a teď se dostáváme ke kořenu celého problému, protože žel lidé o těchto skutečnostech nevědí, a proto nebdí nad čistotou a ušlechtilostí svého myšlení a svého vnitřního života. Proto vytvářejí obrovské množství negativní myšlenkové energie, která dusí, těží a disharmonizuje jemnohmotné prostředí kolem naší planety. Pokud by se s tím nic nedělo, neustále lidmi plozená myšlenková negativita by nás brzy všech duševně a psychicky udusila. Lidé by se utopili a zadusili v sebou samým vytvořeném oceánu zkažené myšlenkové energie. Lidé by zahynuli v oceánu zla, vytvářeném jejich myšlenkami závisti, chamtivosti, nenávisti, bezohlednosti, egoismu, lži, podvodu, vypočítavosti, neřesti, zvrácenosti a ještě mnohého jiného.

No a právě funkcí větru na jemnější úrovni je rozmetat na kusy tento lidský, myšlenkově energetický hnůj, a alespoň dočasně od něj osvobodit naši planetu, dokud ho lidé opět nevytvoří a nepřivolají zpět. Měli bychom být proto vděčni vědomé inteligenci, ovládající vítr, bouřky, hromy a blesky, protože všude tam kde přicházejí, ničí zároveň lidmi na myšlenkové úrovni vytvořené zlo, a tím zajišťují, aby byla naše planeta ještě vůbec obyvatelnou.

Žel, takto to dnes s námi vypadá, protože nevíme, že naší základní lidskou povinností je udržovat krb svých myšlenek čistý, a tím formovat pouze shluky ušlechtilé a pozitivní myšlenkové energie, které budou náš svět pouze povznášet a povzbuzovat ho k další myšlenkové a vnitřní pozitivitě. K myšlenkové čistotě a ušlechtilosti, abychom v jejich energetickém vlivu konečně vybudovali pozemský ráj. Abychom konečně vybudovali pozemský odlesk království nebeského na zemi.

Místo toho však, v nečistotě vlastního vnitřního života, vytváříme pozemské království amorálnosti, lidské nízkosti, plytkosti a tisícerého zla, nad kterým se převalují jedovaté mračna negativní myšlenkové energie.

A proto, z času na čas, jako milost Páně, přicházejí vítr, bouře, hromy a blesky, aby rozbily a rozehnaly tato jedovaté mračna a dobro, ještě žijící na našem světě, se mohlo alespoň na určitou chvíli zčerstva nadechnout a nemuselo být definitivně zadušeno. Toto je nepoznaná funkce větru, bouře, hromů a blesků. Jejich údery by ale vůbec nemusely být takové prudké a tak často přinášející i fyzické ničení, kdyby lidé více dbali na ušlechtilost vlastního vnitřního života.

Přichází ale doba, v níž Bůh neučiní tak, jako v příběhu z evangelií a neutiší rozbouřené živly. Právě naopak, nejvyšší Inteligence povstane ve vší své moci a přikáže živlům země, aby definitivně a nenávratně rozsápaly shluky negativní myšlenkové energie. A aby tentokrát neušetřily ani těch, kteří tyto shluky vytvářejí a neustále nově přivolávají.

A pak zavládne míru plné ticho a země bude obnovena a panenská, jako nikdy předtím. A tvořit na ní, i v myšlenkách, bude možné už jen dobro. A každý, kdo by chtěl tvořit jinak, opět po starém, bude ihned rozpoznán a vytržen ze země jako plevel ze zahrady, aby se na ní zlo opět nerozmohlo.

vaznost-doby.bloger.cz/ ve spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 12.10.2020 16:19:55

Nejdůležitější věc při koronavirových opatřeních chybí!

Když v minulých dobách čelili naši předkové pandemiím velkého rozsahu, přistupovali k ním úplně jiným způsobem, než my dnes. Viděli v nich totiž v první řadě podnět k pokání. Viděli v nich výstražně zvednutý prst Boží, upozorňující je na to, že dělají něco špatně. Že žijí nesprávně a že to je třeba změnit.

Každé pokání však začíná sebereflexí. Sebereflexí ve vztahu k tomu, co děláme špatně z hlediska mravnosti, morálky a duchovních zákonitostí. Naši předkové se snažili v první řadě znát právě tohle! Právě v tomto se snažili zjednat nápravu! To bylo jejich "proti krizové" opatření číslo jedna!

My se sice také ptáme, co jsme udělali špatně, ale ne z hlediska mravních a duchovních souvislostí, ale jen tak, jako vždy z hlediska materiálního. Mluví se například o čínských mokrých trzích a o katastrofální hygieně, která tam vládne, jako o možné příčině vzniku koronavíru Covid-19. Existují různé konspirační úvahy, které říkají že jde o uměle vyrobený virus, a samozřejmě, existují ještě mnohé další teorie.

Nicméně základní otázka, co děláme špatně z hlediska mravnosti, morálky a respektování duchovních zákonitostí, když jsme nuceni něco podobného prožívat, taková otázka nikde nezaznívá. Takovou otázku si lidé dneška vůbec nekladou. Taková otázka je pro ně bezpředmětná a nemá žádný význam. Z hlediska moderního člověka 21. století by bylo vysloveně směšné, kdyby něco podobného zaznělo na setkáních krizového štábu.

Ale právě tato otázka a odpověď na ni je tím nejdůležitějším, co bychom měli vědět, a co by mělo všude zaznívat. Právě naše sebereflexe ve vztahu k tomu, co děláme špatně z hlediska mravnosti, morálky a respektování duchovních zákonitosti ve vztahu k příčinám vzniku koronavirové krize je ta nejzásadnější. Právě její pochopení a náprava těchto věcí je tím, k čemu jsme ve skutečnosti krizí tlačeni.

Neboť ve skutečnosti se za všemi možnými a potenciálními materiálními příčinami skrývá prvotní příčina, kterou je překračování mravních a duchovních zákonů Toho, bez něhož Vůle v našem univerzu ani jediný lísteček ze stromu nespadne.

No a my se nyní pokusme ze symboliky vnějšího dění, souvisejícího s koronavirovou krizí vydedukovat a poznat, k čemu konkrétnímu nás jejím prostřednictvím tlačí a usměrňuje Vůle Vyšší Moci.

Dříve ale, než začneme, bychom si měli uvědomit, že to, co se kolem nás děje, není vůbec náhodné. Je to vždy zákonité, podléhající zákonu příčiny a důsledku. A vždy to v sobě nese určitou symboliku.

No a právě řeč symboliky představuje hlubší rozměr, který zvenčí, na základě vnějších dějů a situací, proniká do nitra a poukazuje na vnitřní děje. Jeho cílem je upozornit na skryté, vnitřní a skutečné souvislosti vnějších dějů.

Neboť vše kolem nás má rozměr vnější a viditelný, jakož také rozměr vnitřní, neviditelný, ale zásadní. A právě skrytý vnitřní rozměr je tím klíčovým, co určuje charakter vnějších dějů a událostí. Jaký je tedy charakter a podstata toho vnitřního, takový je na základě něj charakter i podstata toho vnějšího.

Jak se to projevuje a co to znamená v souvislosti s koronavirem?

Koronavirus klade na nás všech z vnějšího hlediska zvýšené nároky na hygienu a čistou. A to ve formě zvýšené hygieny rukou, jakož také ve formě ochrany před zvenčí přicházejícím rizikem infekce prostřednictvím nošení ochranné roušky.

Čistota a ochrana! Pokud symbolicky zvnitřňíme tyto dva podněty, které na nás zvenčí klade koronavirus, dostaneme požadavek čistoty a ochrany našeho nitra. To vnější je totiž, jak jsme si řekli, odkazem na to vnitřní a je jeho symbolikou. Je odkazem a symbolikou toho vnitřního, o které jde především!

A právě to vnitřní máme držet v mnohem větší čistotě a ochraňovat to před všemi negativními vlivy. Právě k tomu nás ve skutečnosti zvenku směrem dovnitř tlačí koronavirus! To se nám snaží říct! To je záměrem a cílem Vyšší Moci, stojící za ním!

Lidská bytost se má konečně začít mnohem intenzivněji snažit o čistotu vlastního nitra a o jeho ochranu před všemi zlými, nečistými a negativními vnějšími vlivy. Máme se už konečně začít více snažit o čistotu své mysli, o čistou svých emocí, svých pohnutek, svého chtění, své vůle a svého srdce.

Tlak koronavirové krize nás směřuje k hygieně našeho vnitřního života a k ochraně této hygieny, protože za všemi jejími možnými potenciálními materiálními příčinami stojí jediná prvotní příčina, spočívající ve Vůli Vyšší Moci, která tlačí na lidstvo, aby se stalo mravnější, morálnější a duchovnější.

Vnější symbolika koronavirové krize nás směřuje k vnitřní práci na sobě! K životní nezbytnosti vnitřní práce na sobě, spočívající v zachovávání čistoty našeho nitra a v trvalé ochraně této čistoty! To se v současnosti stává základní podmínkou přežití ve stvoření!

Jedině ten, kdo toto pochopí a začne to v sobě také vnitřně realizovat, jedině ten bude v bezpečí během současné krize i během dalších událostí, které budou přicházet. Jen toto může lidem poskytnout záruku bezpečí! Jen tehdy, když se budeme snažit o čistou našeho nitra a o jeho ochranu před všemi nečistými a negativními vlivy, jen tehdy uděláme pro sebe maximum! K tomuto nás tlačí současné dění, o jehož nejvnitřnějším duchovním rozměru lidé nic nevědí a nechtějí nic vědět.

Protože všechna slova, vybízející lidi k duchovnímu obrození, čili k tomu, aby se stali lepšími, čistšími, spravedlivějšími a duchovnějšími se ukázala být jako kontraproduktivní, nadešel čas činů. Už ne slova, ale reálné dění nás bude bolestivě přesvědčovat a tlačit k tomu, abychom se stali v první řadě vnitřně, a potom i navenek lepšími, spravedlivějšími a duchovnějšími. A tento tlak událostí a vnějšího dění se bude stupňovat do takové míry, že lidé budou donuceni vstoupit do svého nitra a udělat si v něm konečně pořádek. Udělat si v něm pořádek, očistit ho a už potom trvale dbát o jeho čistotu a trvale ji ochraňovat.

Jedině takový lidé budou chráněni! Ostatní budou nechránění a vydání všemu zlému napospas, i kdyby měli roušku čtyřiadvacet hodin denně a úzkostlivě dodržovali všechny hygienické požadavky. Budou nechránění, protože nechtěli pochopit, že v konečném důsledku a v první řadě jde především o hygienu a čistotu jejich nitra a o její ochranu. Jde o čistou jejich mysli, čistotu jejich chtění, jejich vůle, jejich pohnutek, jejich přání, jejich emocí a jejich cítění. Pokud toto nemají jsou nečistí tak, jako kdyby si vůbec nikdy neumývali ruky a nenosili žádnou ochrannou roušku. A proto si je to nečisté nakonec najde a zničí je.

Jen ten, kdo usiluje o čistotu a ušlechtilost vlastního nitra a snaží se ji trvale chránit, jen ten může ochránit své bytí před zkázou. Kdo ale takové úsilí nevyvine, ten ve velkém začínajícím očistném procesu našeho stvoření své bytí nezachrání, protože jeho vnitřní nečistota ho nakonec dožene do neštěstí.

Aby k tomu nemuselo dojít, třeba mít nestále na paměti toto zásadní ponaučení: Udržujte krb svých myšlenek čistý, protože jedině to je cesta k míru a ke štěstí.

To ale znamená, že pokud krb svých myšlenek z jakýchkoliv důvodů čistý mít nebudeme, půjdeme cestou katastrof a neštěstí.

Pokud tedy koronavirovou krizi i její tlak směrem zvenku dovnitř správně pochopíme, a vnitřně zrealizujeme, může se nám stát cestou k míru a štěstí. Pokud však její tlak vnitřně správně nepochopíme a nezrealizujeme, stane se nám cestou k neštěstí a zkáze.

Závěr: Vedle všech hygienických opatření myslete také na čistotu vlastního nitra.

vaznost-doby.bloger.cz/ ve spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 28.09.2020 19:44:06

Moderní lidstvo spí a sní svůj sen o materialismu! Probuďme se!

Dávné indické náboženské systémy mluví o světě materiálním, o světě hmoty, jako o světě iluze. Vyjadřují ho pojmem "májá", čili iluze. Staří Toltékové o něm zase mluví jako o hustém dýmu, který nám brání poznat skutečnou realitu.

Pokud se moderní člověk setká s takovouto kategorizací přirozeně nesouhlasí, protože pro něj, ani pro lidi kolem něj, není svět žádnou iluzí, ani žádným dýmem. Naopak, je absolutně reálným, ba dokonce až bolestně hmatatelným. Vždyť pokud přece narazíte do hrany stolu, nebo do nějaké jiné věci, bolestně vás to zraní a vy si na vlastní kůži uvědomíte, že hmota není žádná iluze, ani žádný dým, ale až příliš hmatatelná realita, která nás každodenně přesvědčuje o své reálnosti.

Z tohoto důvodu se dívají materialisté s odmítáním na všechna podobná náboženská tvrzení a považují je za nereálné blouznění. Podle nich jsou právě ony iluzí a dýmem, jehož prostřednictvím duchovně vyšinutí lidé zpochybňují reálnost toho, co je jako jediné reálné a skutečné. A to je hmota!

A tím pádem jsou materialisté s náboženstvími velmi rychle hotovi. Je to pro ně jen blud, kterým se nemá smysl vůbec zabývat.

Jak je to však ve skutečnosti? Kdo má pravdu? Zkusme se trochu hlouběji podívat na tyto zajímavé a zásadní otázky.

Materiální svět není opravdu žádnou iluzí. Je zcela reálný. Ale pozor! Není to jediná realita tak, jak se domnívají materialisté. Kromě něj totiž existuje i něco jiného. Kromě reality materiální existuje i realita nemateriální, nebo jinak řečeno, realita Ducha.

Poznání komplexní pravdy bytí a poznání skutečné reality, která nás obklopuje, spočívá v uvědomění si existence dvou světů. V uvědomění si světa hmoty a světa Ducha.

No a právě člověk, žijící na zemi, v sobě spojuje tyto dvě reality. Jeho tělo, jeho mysl, jeho emoce, jeho duše a jeho duševná hnutí, to vše je hmotného charakteru. Ať už jde o hmotu nejhrubší v případě jeho těla, nebo celého fyzického světa, nebo o hmotu jemnější v případě jeho mysli, jeho emocí a jeho duševních hnutí.

Kromě toho však člověk v sobě nese i nejhlubší podstatu bytí, která je duchovní. A ta se v nás projevuje čistými city.

Citové prožívání má v sobě každý člověk, a právě ono je realitou Ducha! A právě proto můžeme realitu Ducha vnímat jedině prostřednictvím čistých citových hnutí. Jedině tak se k ní můžeme přiblížit, chápat ji a vnímat ji.

Pro porozumění toho, co bylo řečeno, se zkusme hlouběji zamyslet na tvrzením, že Bůh je Láska. Co je však láska? Láska je přece cit! Je to hluboké citové prožívání, což znamená, že k Lásce Boží, a s ním ztotožněné Pravdě Ducha, se lze přibližovat jedině prostřednictvím citu. Jedině prostřednictvím hlubokého citového prožívání, které k nám k ní může otevřít bránu.

Také lidská láska je podobného druhu. Nikdo ji nikdy neviděl, nezvážil a neohmatal. Každý ji však může cítit. A pokud ji cítí, prožívá štěstí. Pokud ji ale necítí a nikdy necítil, je vnitřně vyprahlý, citově prázdný, a tím pádem nešťastný a nenaplněný. Láska, ať už ke komukoliv je tím, co naplňuje náš život a dává mu pravou, nejhlubší hodnotu. Láska je však cit a to znamená, že v její čisté podobě je vždy projevem ducha.

Zásadní chybou však je, že lidé uvízli jen v materiální realitě. Že uvízli jen v realitě vlastního těla, vlastní mysli, vlastních emocí a vlastních duševních hnutí, považujíce tuto hrubou nebo jemnější hmotnost za to jediné, co reálně existuje. Tím ale zúžili komplexnost materiálně duchovního bytí jedině na jeho materiální rozměr. Celé bytí zúžili pouze na materii. Ji považují za to jediné, co existuje.

A samojedinost materie povýšili na božstvo a na jakousi modlu, které se klanějí. Materie, spojená s jejich fyzickou existencí a hmotným světem kolem nich, se pro ně stala vším. Na základě tohoto přesvědčení žijí a myslí. Toto přesvědčení určuje jejich hodnoty, jejich cíle i to, co považují za smysl života. A smysl života vidí jen v rámci své fyzické existence, čili v tom, jak jsou si schopni kvalitně a intenzivně fyzicky užít života.

Na základě přesvědčení o absolutní samojedinosti hmoty vzniklo téměř vše, co vytvořil současný moderní svět. Toto je základní platforma způsobu jeho myšlení. Přibližně devadesát procent všeho duševního bohatství lidstva stojí na tomto základě. Všechna odvětví naší činnosti jsou tím proniknuty. Ať už filozofie, matematika, fyzika, technika, literatura, film, divadlo, politika, společenské aktivity, nebo veřejný a osobní život. Všechno toto je v současnosti postaveno na přesvědčení a vycházející z přesvědčení, že materiální bytí je tím jediným, co existuje a co má hodnotu. Na tomto základě a v tomto přesvědčení se vše kolem nás odehrává, a na základě toho fungují také životy jednotlivců. Jednoduše řečeno, lidstvo žije v jakémsi sebou samým vytvořeném snu samojedinosti materie. Na této bázi uspořádalo celou svou existenci, a na této bázi je utvářena samotná struktura a způsob jeho myšlení.

A právě tento myšlenkový a duševní svět lidí, postavený na přesvědčení samojedinosti existence hmotného světa je iluzí, v níž lidstvo uvízlo a žije. To je ta "májá", čili iluze, o které říkají staré indické texty. To je ten hustý dým, pro který nevidíme skutečnost tak, jak o tom mluví staří Toltékové.

Iluze a dým není tedy hmota samotná, jak se povrchně a prvoplánově domnívají materialisté. Iluzí, neštěstím, dýmem a prokletím je všechno duševní bohatství lidstva, postaveno na falešném základě, že hmotný svět je tím jediným, co existuje. V tomto snu a v této iluzi žije současný materialistický svět! Je to však jen ubohá iluze, jím samým vytvořena a odtržena od skutečné reality. Od reality bytí, které v sobě zahrnuje jak materiální skutečnost, tak i skutečnost Ducha.

Proto miliony lidí na naší planetě prožívají své životy v iluzi a v hustém dýmu, na nesprávném základě postaveného, myšlenkového a duševního světa, který jim zastírá pohled na skutečnou pravdu bytí. Který jim znemožňuje pochopit, že za pravdou materie se skrývá pravda Ducha.

O této pravdě Ducha hovoří všechny náboženské systémy. Na ni se snaží poukázat a na ni se snaží upozornit, abychom se konečně probudili z našeho snu a z naší iluze. Aby nám hustý dým namáhavě nashromážděného duševního balastu lidstva donekonečna nezastíral výhled na komplexní pravdu bytí, spočívající v jejím materiálně duchovním rozměru.

A úplně prvním krokem k tomu, abychom konečně poznali komplexní realitu a překonali iluzi, ve které v současnosti žijeme, je si vůbec vnitřně připustit možnost existence reality Ducha. Toto je totiž něco, co si vnitřně materialisté ani nedokážou připustit, protože jsou tak hluboko ponořeni do své iluze.

Pokud ale dokáží připustit, že to může být jen iluze a začnou si vnitřně uvědomovat, že by všechno mohlo být jinak, už jen připuštění této možnosti a vnitřní práce s ní jim může zpřístupnit cestu k prohlédnutí dosavadní, jejich osobnost omezující iluze, aby se jim v jejich nitru začala postupně vynořovat věčná, zářivá a míru plná realita Ducha. Realita Ducha, která zde vždy byla a vždy bude! Pouze my sami jsme svým iluzorním přesvědčením o její neexistenci ztratili možnost dostat se k ní, spojit se s ní a být konečně šťastní a naplnění.

vaznost-doby.bloger.cz/ ve spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 08.09.2020 16:29:14

Žena a půvab! Duchovně poněkud kontroverzní téma!

Jak se z hlediska mravnosti velmi výstižně říká, léto je sklizní ďábla. Je sklizní ďábla prostřednictvím lehkého letního oděvu, který dráždivě odhaluje tělo. A uvnitř pozorovatele pak vyvolává tomu odpovídající nečisté myšlenky a pocity.

Žel, taková je realita, avšak miliony lidí to považují za klad a nikoliv za zápor. Miliony lidí v tom vidí radost z krásy tělesnosti a vnímají to jako koření života.

Jako světlý protipól bude proto určitě dobré povědět si něco o pravém půvabu ženy. A abychom lépe pochopili, co vlastně znamená pojem "půvab", porovnáme si ho s pojmem "krása".

Základní rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že půvab může být jen jeden, zatímco krása bývá dvojí. Pokud vyslovíme slovo "půvab" v souvislosti se ženou a uvědomíme si, co to v našem nitru vyvolává, zjistíme, že je to cosi ušlechtilé. Že je to cosi vznešené, vysoce stojící a nedotknutelné. Pojem "půvab" v sobě totiž skutečně nese silný duchovní náboj, a proto může být půvab ženy jen jeden. Pravý! Nesoucí pečeť duševní ušlechtilosti!

A úkolem každé ženy v našem univerzu je, aby byla půvabná! Aby se duševní ušlechtilost, kterou je naplněna, přirozeným způsobem projevovala v jejím půvabu. Toho nezbytným předpokladem však je, že žena se bude snažit o dosažení vlastní duševní ušlechtilosti, co není možné jinak, jako prostřednictvím její vnitřní orientace na vysoké, vznešené, ušlechtilé a nadčasové hodnoty. Na hodnoty ducha! Na hodnoty, které mají souvislost s věčností a se Stvořitelem.

Jedině vnitřní orientací ženy na tyto hodnoty může dospět k velikosti své duševní ušlechtilosti. Obecně totiž platí, že nás lidi tím nejzásadnějším způsobem vnitřně formuje to, o co usilujeme. Pokud proto usilujeme o vysoké, ušlechtilé a nadčasové hodnoty, a na ně se orientujeme, stáváme se vnitřně ušlechtilými a spějeme k věčnosti.

Pokud se ale usilujeme jen o hodnoty mnohem nižší, dočasné, přízemní, materiální a málo ušlechtilé, vnitřně se stáváme nízko stojícími a naše bytí nespěje k věčnosti, ale jen k dočasnosti.

Znamená to tedy, že půvab ženy vyrůstá z její vnitřní ušlechtilosti. Pokud žena dosáhne alespoň určitého stupně duševní ušlechtilosti, nevyhnutelně se to projeví v podobě jejího půvabu. A protože půvab bývá spojen s vnitřní orientací na nadčasové hodnoty, je sám nadčasový. To znamená, že při něm není vůbec rozhodující věk. Půvab je spojen s každým věkem. Stejně půvabná může být mladá žena, zralá žena, ale i stará žena.

Takovýmto způsobem má být půvabná každá žena. Její vnitřní duševní ušlechtilost, zhmotněná do podoby půvabu, má působit na všechny kolem ní a povzbuzovat je a vést je k duševní ušlechtilosti. Toho je schopna ženská bytost jakéhokoliv věku a jakéhokoliv typu krásy, pokud v sobě nese ušlechtilost duše. Žena je tedy ve své podstatě světlá bytost, která pokud stojí správně, je schopna pouze svým zjevem a svou přítomností povznášet vše ke Světlu.

Viditelným důkazem této skutečnosti je, že kdekoliv se objeví pravá žena, všude tam se muži snaží být o trochu lepší. Snaží se být galantnější, ohleduplnější a snaží se slušněji vyjadřovat.

Žena káže jiným o ušlechtilosti, aniž by musela kázat! Je půvab to dělá za ni!

Žena vybízí ke Světlu a k snaze být lepší, aniž by musela něco říct! Činí tak bez slov, pouze svým zjevem! Pouze svým půvabem!

Dalším důkazem obrovské moci ženy je také to, že temný luciferský princip udeřil v první řadě na ni, protože věděl, že právě ona je úhelným kamenem, na kterém vše stojí nebo padá. A proto ji vystavil pokušení marnivosti a ješitnosti, čímž se již dostáváme k druhému pojmu, který si blíže objasníme. K pojmu "krása". Zatímco půvab je jen jeden, krása, jak již bylo naznačeno v úvodu, může být dvojího druhu. Může být krása ušlechtilá a povznášející, nebo krása nízká a strhávající dolů.

Krása ušlechtilá a povznášející je spojena vždy s půvabem. Z něj přirozeně vyrůstá, a proto o ní platí beze zbytku vše to, co jsme si už řekli o půvabu. Tento druh krásy poznáme podle toho, že dělá lidi lepšími a má schopnost povznášet nahoru.

Druhý typ krásy je krása bez vnitřní ušlechtilosti. Je to krása, poznamenána ješitností a marnivostí. Je to krása, které chybí duševní ušlechtilost, směřující k pravým, vysokým a nepomíjivým hodnotám. Je to krása, jejíž majitelky jsou zaměřeny k hodnotám druhořadým, nízkým a pomíjivým. Je to krása těla a smyslů. Je to krása, která nepovznáší, ale dráždí a v mužích vyvolává nepěkné a nečisté myšlenky. Je to krása promyšleného módního odhalování tělesných vnad. Je to krása, která chce být "sexy", která chce upoutat pozornost mužů a vyhřívat se na výsluní jejich pozornosti, přičemž ji vůbec nevadí, že jde o pozornost nízkou, smyslnou, hrubou a nemravnou.

Tato krása stojí ve službách ďábla! Stojí ve službách luciferského principu pokušení ke zlému. A muži rádi podléhají tomuto pokušení, opájejí se touto krásou a svou duši zaprodávají nečistému a špatnému.

Tato krása je cestou do pekel a do zatracení. Je cestou do pekel pro tu ženu, která ji přijala za svůj ideál a pro toho muže, který ji přijímá a k ní vzhlíží. Nesmírně bohatou je proto ďáblova žeň v letních dnech, kdy všude vládne jeho principem marnivosti poznamenána, jedovatá a nízká krása, strhávající k branám pekelným její ženské nositelky a její mužské ctitele.

Ženám, jejichž tato slova vnitřně zasahují a nenechávají je lhostejnými, ať je ještě úplně na závěr připomenuto toto: Marnivost a ješitnost jsou cestou k hanebnosti! To však není posláním ženy! To je úkladem temna!

Posláním ženy je být půvabnou! Půvabnou takovým způsobem, že každý její pohyb, každý její posunek a každé její slovo bude odrazem její vnitřní duševní ušlechtilosti. Jedině v tomto spočívá pravá ženská moc a pravá ženská velikost. Jedině tímto způsobem má v našem univerzu působit vznešená bytost, zvaná ženou!

Cui bono? Komu to prospěje? Tuto otázku by si tedy ve vztahu ke svému vzhledu měla položit každá žena. Prospěje to mně samé, mé ješitnosti a marnivosti? A tím pádem temnotě, která se skrývá za každým osobním egoismem? Nebo to prospěje něčemu vyššímu? Něčemu ušlechtilejšímu a světlejšímu, co člověka přesahuje?

vaznost-doby.bloger.cz/ ve spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 17.08.2020 17:15:39

Strach! Výjimečně tvrdá recenze knihy Jozefa Kariky

Člověk si myslí, že už viděl a četl tolik negativního, že ho nic nepřekvapí. Ale opak je pravdou, protože hranice se ustavičně posouvají. A posouvají se až do nejdivočejších absurdit. Až ke zcela otevřenému přiznání ke službě negativnímu, černému, temnému a satanskému principu tak, jak to udělal slovenský spisovatel Jozef Karika ve své knize "Strach". V jejím závěru totiž otevřeně mluví o své službě tomuto principu. A to prostřednictvím šíření strachu a úzkosti formou psaného slova.

Já osobně jsem měl možnost seznámit se s třemi jeho knihami, které jeho životnímu krédu plně odpovídají. A je smutné a zároveň hrozné, že takovýto druh literatury se dobře prodává a pan Karika patří k velmi úspěšným a oceňovaným slovenským spisovatelům. Je to však žalostný úspěch, o kterém se hovoří již v lidových pohádkách v tom smyslu, že ďábel, nebo jinak řečeno, temný princip, přichází k člověku a říká: "Upiš mi svou duši a já ti dám všechno, co budeš chtít. Peníze, úspěch, slávu, nebo popularitu".

Ale vraťme se zpět ke knize "Strach". Je to příběh o záhadné, neznámé temné síle, unášející děti. Hlavní hrdina spolu se svými přáteli z dětství po celou dobu bojují proti této síle. Snaží se jí vzdorovat a nějak se s její existenci vypořádat. Avšak v závěru knihy, doslova na posledních pár stránkách, dochází k dramatickému zvratu a hlavní hrdina se přidává na stranu zla a začíná mu sloužit.

No a právě v úplném závěru se nachází přiznání autora, který se do značné míry ztotožňuje s hlavní postavou, k jeho příklonu k negativnímu principu šíření strachu a úzkosti, jako ke svému životnímu krédu. Celkem konkrétně o tom píše přibližně takto: "Pokud chcete vniknout do hloubky osobnosti člověka, musíte ho vyděsit. Když se vám to podaří, je člověk před vámi odhalený až na dřeň. Naplněný strachem a zděšením je donucen vnitřně se zabývat tím, co ho vyděsilo. Avšak prostřednictvím svých intenzivních myšlenek strachu navazuje kontakt s úrovní temnoty, odkud strach pochází. Tím zve temnotu a zlo k sobě samému, do svého nitra. A ono přijde, vnitřně se ho zmocní, začne ho ovládat a začne ho směřovat ke zničení a destrukci, protože právě zničení a destrukce jsou konečným cílem zla."

A autor, do velké míry se ztotožňující s hlavní postavou dále píše: "Tehdy jsem pochopil, co je mým posláním. Je jím šířit strach a úzkost, co se dá také prostřednictvím slova. A já jsem dobrý v psaní. Dokážu psát poutavě a dokážu to také prodat a rozšířit".

Toto jsou závěrečná slova autora knihy "Strach", která mě v negativním slova smyslu doslova fascinovala, protože já osobně jsem přečetl už mnoho knih, ale jak jsem již v úvodu naznačil, takovéto otevřené přiznání ke službě satanistickým a nízkým silám zla jsem dosud ještě nečetl.

Mnozí budou ale určitě namítat, že jsem nic nepochopil. Že je to všechno přece vymyšlené, a že to nelze brát doslovně. Že je to jen spisovatelská fantazie, fikce a fabulace.

Milí čtenáři, není to vůbec tak, protože spisovatelé si své příběhy vymýšlejí jen částečně. Oni je především přijímají! To znamená, že podle toho, jací oni sami vnitřně jsou a kam jsou hodnotově orientovaní, podle toho nacházejí na základě zákona stejnorodosti stejnorodé spojení s příslušnými, jemnějšími úrovněmi našeho univerza. A ve své tvůrčí inspiraci pak čerpají z těchto úrovní. To, co tam viděli, vytušili a zachytili potom zhmotňují do naší reality prostřednictvím psaného slova.

Třeba totiž vědět, že kromě materiální a fyzické reality, v níž se nacházíme momentálně, existují také reality, nebo úrovně jemnějšího charakteru. Jde o úrovně jemné hmotnosti, a tyto jemnohmotné úrovně jsou jemností své substance stejnorodé naší duši. A proto po fyzické smrti odchází naše duše do těchto úrovní. Pokud jsme věřili v dobro a v pozitivní hodnoty, a podle toho jsme se také chovali, odchází naše duše do světlých úrovní. Pokud jsme ale preferovali zlo a negativní hodnoty, a podle toho jsme se chovali, odchází naše duše do temných úrovní, plných hrůzy a děsu.

Existují však citliví a vnímavý lidé, žijící ve fyzických tělech, kteří jsou schopni naladit se na tyto úrovně a čerpat z nich inspiraci pro svoji tvorbu, jako je to například u umělců. Hudebník svou hudbu nevymýšlí, ale přijímá! Básník své básně nevymýšlí, ale přijímá! A ani spisovatel nebo filmový scenárista svůj příběh nevymýšlí, ale přijímá! A přijímá z té jemné úrovně, na kterou se je schopen naladit na základě morálních kvalit své osobnosti. Buď se tedy napojuje na úrovně světlé nebo temné, a pak prostřednictvím svých děl pozemsky zhmotňuje to, co tam vidí. Tím pádem přináší na zem buď světlo nebo temno. Buď naši zem prosvětluje a povznáší, nebo ji špiní a žene do náruče temnoty. Takto to funguje a pan Karika to v závěru své knihy částečně vystihl.

To ale znamená, že ani on svůj příběh nevymyslel, i když možná on sám se domnívá že ano, ale přijal ho ve vnitřním obraze. Žel, v jeho případě, jako také v případě většiny současných spisovatelů, je čerpáno z úrovní nízkých a temných, protože současná literatura je plná nezřízeného sexu a tělesnosti, vulgarismů, násilí, surovosti a mnoha jiných podobných věcí. Mnozí ze spisovatelů slouží negativnímu principu, aniž by si to uvědomovali. A zároveň, aniž by si uvědomovali destruktivní dosah svých děl na osobnost, vědomí a duši čtenářů. Jejich práce je prací pro síly zla, ačkoli práce každého spisovatele by měla být ve skutečnosti pouze prací pro síly světla a dobra. Je to smutné a tragické promrhávání vlastního talentu, za co každý, kdo tímto způsobem jedná, ponese nevyhnutelně odpovídající negativní důsledky. Neboť co kdo seje, to nakonec musí sklidit!

Proto je třeba sít do duší i do vědomí čtenářů ne strach, úzkost, a tím pádem temno a z toho profitovat. Ale naopak, je třeba sít radost, víru v dobro a v jeho vítězství. Jen ten kdo takto činí, zhodnocuje svůj talent pravým způsobem. Avšak pro toho, kdo činí opačně, se nakonec stane jeho talent prokletím.

Pokud se ještě vrátíme ke knize pana Karika "Strach", v každém normálním člověku, který ji čte, převládá podvědomé očekávání, že dobro nakonec zvítězí. Toto očekávání pozitivního konce vládne až do posledních stránek knihy, aby se nakonec vše prudce obrátilo a zvítězilo zlo.

Ať již však spisovatelé píší o čemkoliv, ve o většině případů v jejich příbězích nakonec přece jen zvítězí dobro, protože člověk nese princip dobra skrytý hluboko ve své nejvnitřnější podstatě. A proto v hloubi duše věří v jeho vítězství.

U pana Kariku však vítězí zlo! Vítězí služba zlu a do duše čtenáře, který dočte jeho knihu je zaset osten obavy a strachu. A zároveň je tím v duši člověka zpochybněn světlý princip víry ve vítězství dobra. V tomto se skrývá to černé, temné a satanistické. A kromě toho se v knize poměrně často vyskytují velmi hrubá a vulgární slova, což je jen opět svědectvím o velmi nízkém charakteru jemných úrovní, na které se autor ve své inspiraci napájí.

Jaké z toho všeho plyne závěrečné poučení?

Všichni čtenáři, ale také konzumenti jiných druhů umění, by měli mnohem přísněji dbát na to, co vpouštějí do svého nitra a čemu otevírají brány své duše. Pokud to totiž bude strašidelné, hororové, negativní a nízké, bude to v jejich nitru vytvářet půdu temna, schopnou navázat stejnorodé spojení s temným principem, který pak může do člověka skutečně vstoupit a učinit z něj temnu sloužící stroj. A toto není žádná fikce, ale realita!

Na zemi je záměrně rozesetých proto tolik temných a nízkých podnětů, aby na ně lidé ustavičně naráželi, aby byli s nimi konfrontováni a ve své nevědomosti je důvěřivě přijímali do svého nitra. A tím aby k sobě přitahovali temno, které je postupně a nepozorovaně začne ovládat, a nakonec je stáhne do záhuby a zničí.

Ale tento princip platí také v opačném směru! To znamená, že pokud začneme do svého nitra mnohem vědoměji přijímat především věci krásné, dobré a ušlechtilé, bude to v nás vytvářet půdu světla a dobra, schopnou navázat na základě své stejnorodosti spojení s principem nejvyššího Dobra. A ten může potom do člověka skutečně vstoupit a učinit z něj zářivou bytost, radostně směřující ke Světlu Božímu. Ani to není fikce, ale realita, a záleží jen na nás, ke které z těchto dvou klíčových a protichůdných realit se vnitřně přikloníme.

PS. Nejhroznější pro spisovatele, jako pro lidskou duši je, že když odejde na druhý svět a tam nakonec pozná, co svými psaním vlastně činil, a začne toho litovat, musí nadále setrvávat v nízkých úrovních druhého světa. Tam musí stále trpět, i když už mezitím dospěl k lepšímu poznání. A přestože by už mohl stoupat duchovně vzhůru, jeho vlastní knihy, negativně stále působící na zemi, ho budou jako na řetězu neustále držet v nízkých úrovních jemnější hmotnosti. A to až do doby, dokud se ze zhoubného vlivu jeho příběhů nevymaní na zemi všichni lidé a nikdo je už nebude číst. Do té doby budou tito jedinci, čili spisovatelé, kteří duševně škodili jiným, jako řetězem přikovaní v nízkých úrovních jemnohmotnosti, plných utrpení, hrůzy a děsu, s nimiž se ve svých knihách tak naivně zahrávali.

https://wahrheit7.blogspot.com ve spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 10.08.2020 18:23:18

Jak emancipace ponižuje ženské pokolení?

Žena není jen vzhledem, ale také podstatou svého vnitřního nastavení úplné jiná, než muž. Je jemnější a citlivější. A právě v tom je její síla a velikost, protože prostřednictvím své jemnosti a citlivosti je schopna vnímat realitu mnohem jemnějšího charakteru, než dokáže muž.

A proto je také schopna mnohem intenzivněji vnímat i nejzásadnější sílu, která proudí univerzem. Sílu Páně, která celé univerzum udržuje, živí a pohání. A i když je proudění této síly lidem neviditelné, ve svém vše pronikajícím působení není síly zásadnější a podstatnější.

No a nejdůležitějším posláním žen je vejít do kontaktu s touto silou. Kvůli tomu obdržely od Stvořitele svou jemnost a citlivost. A pak, po dosažení kontaktu, mají přesně tak, jako síla Páně, nenápadně a neviditelně působit na vše kolem sebe a povznášet to nahoru.

Nebo jinak vyjádřeno, hlavním posláním ženy je spojování se Světlem. A pak, když sama stojí v síle Světla, má vše kolem sebe k Světlu povznášet. Ve stejné skrytosti, neviditelnosti a nenápadnosti, jako to dělá Světlá síla samotná. Toto je hlavním posláním ženy! To je její určení! Kvůli tomu byla obdarována! Pro to má všechny předpoklady! Vše ostatní v jejím životě má být až druhořadé!

O ženském pokolení se zvykne říkat, že je slabé. Pravdou však je, že ačkoliv jsou muži silnější fyzicky, ženy jsou silnější duševně! A to právě tím, že přes jemnost svého cítění jsou schopny získat kontakt se skrytou, neviditelnou a nenápadnou, ale s nejvyšší a nejpronikavěji působící silou, jaká ve stvoření vůbec existuje. Toto spojení dělá ženu velkou a silnou. Dělá ji duševně mnohem silnější, než je muž. A to jí dává právo usměrňovat vše stávající směrem ke Světlu. Dává jí to právo vést muže, rodinu a celou civilizaci.

Minulé generace tyto skutečnosti tušily a vyjádřily je například ve známém úsloví: "Muž je hlavou rodiny, ale žena je krkem, který hlavou otáčí". Jde opravdu o výstižné vyjádření, protože mužský princip představuje to vnější a viditelné, v podobě hlavy, avšak ženský princip představuje to skryté a nenápadné, co hlavou otáčí a směřuje ji tam, kam třeba. Stejně nenápadně, jako působí v univerzu Boží síla, má tedy působit také žena. Nenápadně má směřovat všechno tam, kde je třeba. Čili ke Světlu a k Stvořiteli.

Správné pochopení emancipace spočívá v uznání ženského a mužského principu jako rovnocenných. Spočívá v uznání absolutní rovnosti mezi mužským, vnějším, viditelným, fyzickým a materiálním působením, a mezi ženským, nenápadným, jemným a pomáhajícím působením, směřujícím vše ke Světlu, k Dobru, k Harmonii a k Stvořiteli.

Správně pochopená emancipace má spočívat v pochopení, že žena, která je silnější duševně, má vést duševně, a muž, který je silnější tělesně, má vést fyzicky, materiálně a viditelně. Tímto způsobem se mají muži a ženy vzájemně doplňovat a vytvářet harmonii. Nikdo nemá být nadřazený a nikdo podřízený, protože každý má svůj vlastní okruh působení. Emancipace má tedy po správnosti znamenat uznání těchto dvou druhů působení, jako zcela rovnocenných.

Žel, vše bylo ale zkrouceno a pokřiveno, protože žena nedokázala ocenit velikost svého daru, který se jí zdál pro svou jemnost, nenápadnost a neviditelnost nedostatečným. Žena pošlapala po svém poslání být spojovacím článkem Světla a vše nenápadně usměrňovat ke Světlu. Namísto toho začala stále více sahat po viditelném, aktivním, vnějším a fyzickém druhu působení. Stále více vzrůstající materialismus totiž začal považovat pouze takovýto druh působení za jediný správný a společensky potřebný. V tomto smyslu bylo potom překrouceno také chápání emancipace. Emancipace v současnosti znamená, že žena má mít právo být ve všem takovou, jako je muž. Že jí mají být dostupné všechny druhy aktivních mužských činností a povolání, a že má pracovat a vydělávat stejně, jako muž.

To skutečné, pravé, ženské a jemné však bylo takovýmto pokřiveným vnímáním emancipace pošlapáno a diskriminováno. A tak se ideálem moderní emancipované ženy stala mužatka, neboli ženská bytost, ve všem se co nejvíce podobající muži. Toto však není emancipace, ale naopak, její výsměch! Je to negace pravého vnitřního založení ženy a jejího pravého působení. Současné chápání emancipace je proto cosi, co ve svém omylu nemůže přinést nic dobrého.

Žena má být ženou a muž mužem! Žena se má realizovat v typických ženských povoláních a muž zase v typicky mužských povoláních, protože každý z nich má k tomu své vlastní vnitřní předpoklady a schopnosti.

Materialismus však bez absolutního porozumění tuto přirozenost zcela přehlíží a vytváří něco absurdního a nepřirozeného. Něco, co katastrofálním způsobem deformuje vnitřní podstatu žen, které se snaží být moderním způsobem emancipované. Tímto způsobem totiž ztrácejí vnitřní oporu samé v sobě a neplní si své pravé ženské poslání. Ženy hrubnou a šlapou po jemnosti svých citů a své osobnosti. Tím se stále více ztrácí jejich schopnost spojování se silou Světla, a náš svět se stává stále více materialistickým. Hrubé, materialistické a ateistické ženy rodí a vychovávají materialistické a ateistické děti, a kvůli tomuto ženskému selhání se naše civilizace stává stále více dutou a prázdnou. Stává se molochem na hliněných nohách, kterému chybí pravá vnitřní hodnotová opora.

Vše, co v současnosti vytváříme, je proto jen povrchové a vnějškové. Je to mrtvé, protože je to bez ducha! Je to ubohé, neplnohodnotné, a proto odsouzeno k zániku! K zániku, který na naší planetě postihl již mnohé národy a civilizace. K zániku, který je prorokován také našemu modernímu světu. A to všechno proto, že v našem univerzu nelze dlouhodobě přežít bez spojení s jemnou, neviditelnou, ale vše pronikající a vše při životě udržující silou Nejvyššího. To, co toto spojení má, přežije a bude prosperovat. To však, co toto spojení nemá, bude vystavováno neustálým krizovým situacím, a nakonec dospěje k zániku. Takto jednoduše to funguje.

No a nejposvátnějším posláním ženského rodu je zabezpečovat toto životodárné spojení. Posláním ženského rodu je spojovat se s jemným prouděním síly Boží ve stvoření, a v podpoře této nejvznešenější síly vést vše stávající ke Světlu, k Výšinám, k Dobru a ke Stvořiteli.

Toto dokáže jedině žena! Aniž by musela řečnit, kázat, nebo nějak jinak viditelně působit. Dokáže to pouze svým tichým a nenápadným osobním vlivem, pokud je spojena se Světlem. Právě takovéto ženy potřebuje náš svět jako sůl! Naopak, současné moderní a emancipované ženy jsou jeho neštěstím, protože ho odřezávají od Světla, a tím ho směřují do záhuby.

***

Jedině nefalšované, nejčistší ženství může probudit a vést muže k velkým skutkům! Nic jiného.

ABD-RU-SHIN

vaznost-doby.bloger.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 27.07.2020 18:12:38

O klíčovém významu nenápadných věcí

Existují věci tak prosté a přirozené, že si je vůbec neuvědomujeme. A přece mají ten nejzásadnější vliv na celý náš život. To však, že si je neuvědomujeme a nechápeme jejich důležitost, z nás dělá lidi nevědomé. Lidi, nevědomé si těch nejzásadnějších skutečností, které jimi samými hýbou.

Abychom pochopili o co jde, uveďme si příklad. Třeba dýchání. Uvědomuje si někdo v běžném životě, že dýchá? Dýchání je na jedné straně něco mimořádně nenápadné, ale na druhé straně je to jedna z klíčových aktivit, nebo potřeb našeho organismu.

Nejíst vydržíme poměrně dlouhou dobu, nepít vydržíme už méně, ale nedýchat vydržíme jen pár minut. A pokud je kritický limit z nějakých důvodů překročen, okamžitě dochází k nevratným negativním změnám v našem mozku.

Proč o tom mluvíme? Protože tento princip platí obecně! Protože existují, ať už v nás nebo kolem nás také jiné věci, tak přirozené, tak spontánní, tak samočinně a plynule probíhající, že si je vůbec neuvědomujeme, jako by snad ani vůbec neexistovaly. A přece mají na náš život zásadní vliv a determinují ho.

Vezměme si například myšlení. Kdo z nás si uvědomuje, že neustále myslí? Myšlení a nepřetržité tvoření myšlenek je stejně nenápadné a přirozené, jako dýchání. Neuvědomujeme si ho. Jednoduše myslíme a hotovo.

Jako však nenápadnost dechu zaručuje naši každodenní existenci na fyzické úrovni, nenápadnost myšlení a jeho struktury určuje naši existenci a její charakter na duchovní úrovni. Naše myšlení a naše myšlenky určují kvalitu našeho současného bytí i kvalitu našeho budoucího osudu. A protože tato každodenně a nenápadně probíhající myšlenková aktivita je nesmírně důležitá, podívejme se na ni trochu blíže.

Neustálá, neuvědomělá a nevědomá tvorba myšlenek, která v každém z nás probíhá, se vždy pohybuje ve dvou rovinách. V rovině pozitivní a v rovině negativní.

Běžný člověk si neuvědomuje, že neustále myslí, a že směrování jeho myšlenek je buď pozitivní, nebo negativní. A proto se v jeho myšlenkovém procesu nachází z každého trochu. Nacházejí se tam pozitivní i negativní proudy, protože nevědomý člověk prostě myslí jako přijde. Podle toho, jakou má momentálně náladu, podle toho, co ho těší, nebo zlobí. Myslí a uvažuje o tom co vidí, co poslouchá, co čte, přičemž jde vždy o nekontrolovanou směs pozitivního a negativního. Proto se tomu říká nekontrolovaná, nebo nedisciplinovaná mysl.

A protože lidé jsou v tomto směru absolutně nevědomí, neuvědomují si, že pozitivní naladění mysli a tvorba pozitivních myšlenek formuje, ve vší své skryté nenápadnosti, naši přítomnost i naši budoucnost pozitivním způsobem. Nicméně negativní naladění mysli a tvorba negativních myšlenek, ve své nenápadnosti také formuje naši přítomnost i budoucnost, ale žel negativním způsobem.

A je to skutečně tak, protože život a osud každého průměrného člověka je poznamenán směsí pozitivních a negativních věcí, které se mu dějí, a s kterými je konfrontován. Lidé si však neuvědomují, že to všechno je jen ovoce jejich vlastních myšlenek, které neustále plodí.

A pokud se na chvíli vrátíme k dýchání, tak také při něm je velmi důležité, zda dýcháme čistý a čerstvý vzduch, nebo naopak, vzduch znečištěn smogem, nebo nějak chemicky kontaminován. Dlouhodobé dýchání kvalitního, nebo nekvalitního vzduchu bude mít na zdraví našeho fyzického těla buď pozitivní, nebo negativní účinky. Bude mít za následek buď zdraví a dlouhověkost, nebo nemoc a předčasnou smrt.

A stejné je to také v duchovní rovině s naší myslí. Pokud si toto všechno dokážeme uvědomit a začneme své myšlenky vědoměji usměrňovat pozitivním směrem, začneme tím pozitivně ovlivňovat svou přítomnost i budoucnost. A to všechno proto, že jsme se stali vědomými! Neboť jsme si uvědomili věci, které si většina lidí neuvědomuje! Neboť jsme vědomě začali usměrňovat svou mysl pozitivním směrem, a tím jsme zlepšili kvalitu vlastního života.

Takový je tedy rozdíl mezi člověkem vědomým a nevědomým! Lidé však mají být vědomými v těch nejzásadnějších věcech, které se jich dotýkají, protože jejich nevědomost je člověka nedůstojná! Protože jejich nevědomost se podobá nevědomosti zvířete. Vyšvihněme se proto konečně na skutečně lidskou úroveň a překonejme současnou nedůstojnou úroveň polovědomého zvířete.

Toto vše se dá velmi výstižně a stručně shrnout do slov: Udržujme krb svých myšlenek čistý, protože jedině tak můžeme žít trvale ve vnitřním míru a být šťastní. Jedině tak se můžeme stát lidmi vědomými, kteří si uvědomují ty nejpřirozenější souvislosti vlastního bytí, a proto je dokážou správně využít ke svému duchovnímu i fyzickému prospěchu.

A přestože to, co znamená "udržovat krb svých myšlenek čistým", by měl bez problémů pochopit každý sám, přece jen si ještě zkusme objasnit, co to znamená.

Znamená to, že ze svého nitra, ze svého vnitřního života uděláme chrám. A v tomto chrámu dáme prostor jen tomu, co je čisté, spravedlivé, čestné, dobré, morální, laskavé a ohleduplné. Jen takový druh myšlenek máme v sobě rozvíjet! Všemu ostatnímu zamezíme vstup do chrámu našeho nitra, protože to tam nemá co hledat. Nemají tam co hledat myšlenky nečisté, nespravedlivé, nečestné, nedobré, nemorální, nelaskavé a bezohledné.

A mimořádně důležité také je, abychom svou mysl udržovali radostnou! Abychom ve svém nitru nepodléhali smutku, bolesti, úzkosti, strachu, depresi, obavám z budoucnosti a mnoha jiným podobným věcem, ke kterým nás tlačí vnější události. Neboť ačkoli nic z toho nezapadá do kategorie "nečisté", rozhodně to ale spadá do kategorie "negativní". Jsou to negativní věci, které zatěžují naši mysl a tlačí ji dolů, čímž nás připravují o vnitřní radost. Proto bychom jim neměli dávat ve své mysli prostor, neměli bychom se jimi vnitřně zabývat, a neměli bychom je neustále rozpitvávat a rozvíjet.

Jako výborná pomůcka pro udržení naší mysli radostnou nám může posloužit uvědomění si účinků Spravedlnosti Páně, prostřednictvím kterých každý z nás prožívá právě to, co prožívat musí a co mu přísluší. Prožíváme to, co je naším údělem a co si zasloužíme, abychom se zbavili břemene viny, kterou jsme si na sebe naložili. To, co prožíváme se tedy děje kvůli našemu dobru a kvůli osvobození od našich minulých provinění. A to je důvod k radosti!

Měli bychom tedy dbát o to, abychom si udrželi svou mysl radostně svěží. Neboť konec konců, právě s takovýmto radostným naladěním mysli můžeme všechny své problémy vyřešit mnohem snadněji a efektivněji.

Každý z nás se téměř každodenně setkává se situacemi, které jsou v mnoha ohledech nečisté a neradostné. Přesto je naší nejzákladnější lidskou povinností udržet si své nitro čisté a radostné. Jen tím totiž můžeme pomoci sobě a našemu světu. Jen tím můžeme svým vlastním dílem přispět k tomu, aby byl náš svět čistší, světlejší, lepší a radostnější.

Nečistou a neradostnou myslí nepomůžeme ani sobě, ani světu. Tím jen naopak přispějeme pouze k tomu, že bude ještě více nečistý a neradostný.

Znamená to tedy, že podle míry našeho vlastního uvědomění, a na základě naší vlastní vnitřní sebekázně, se můžeme stát buď šiřiteli světla, nebo šiřiteli temnoty.

vaznost-doby.bloger.cz/ ve spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 20.07.2020 19:23:54

Převratný způsob řešení problémů! Neřešte je!

Účelem tohoto textu je seznámit čtenáře s novou a převratnou metodu přístupu k našim problémům, jejímž prostřednictvím jsme schopni problémy nejen že vyřešit, ale vedle toho ještě navíc získat významný duchovní benefit, schopný nás výrazným způsobem posunout vpřed v našem duchovno osobnostním vývoji. Pojďme tedy na to!

Každý problém, stojící před námi a vyžadující řešení, má tendenci vtahovat nás do sebe. Má schopnost intenzivně na sebe přitahovat naši vědomou pozornost.

Ve snaze řešit problém, se do něj hluboko noříme a stále se jím zabýváme. Přemýšlíme, trápíme se a hledáme řešení. Často kvůli tomu nemůžeme ani spát, nechutná nám jíst, jsme frustrovaní, nebo cítíme hněv a vztek. Cítíme tíhu ve svém nitru, přicházejí deprese, a my jsme nuceni hledat pomoc. Nejdříve u přátel, později u psychologů, a nakonec u psychiatrů.

Jakým způsobem tedy efektivně řešit své problémy?

V první řadě bychom si měli uvědomit, že absolutně všechno, co bylo popsáno výše, se děje v naší mysli. Měli bychom si uvědomit, že problémem se zabýváme, snažíme se ho řešit a zápasíme s ním v našem rozumu a v mysli. Ony jsou vnitřním prostorem, kde to vše probíhá a kde se to všechno děje.

No a to, co je skutečně převratným je uvědomění, že za neschopností vyřešit mnohé zásadní problémy, stojí právě náš rozum a naše mysl, které toho v složitějších případech nejsou schopny. To znamená, že samotný problém není ani tak v problému, který se snažíme řešit, ale v nedostatečnosti rozumu a mysli, které ho nejednou nejsou schopny uspokojivě vyřešit.

Je totiž zvykem, že lidé nejvíce důvěřují právě rozumu a mysli. Domnívají se, že právě ony mají největší kompetenci. Ale o tom, že tomu tak vůbec není, svědčí čekárny psychologů a plné čekárny psychiatrů. Svědčí o tom osudy mnoha lidí, jejichž jejich závažné problémy doslova ničí a vnitřně trvale užírají.

Lidé musí dokázat přijmout fakt, že mnohé naše problémy nejsou řešitelné prostřednictvím rozumu a mysli. Že jsou jimi řešitelné jen načas, jen krátkodobě a nedostatečně, aby pak znovu povstaly v jiné formě a ještě intenzivněji.

Tím se už dostáváme ke klíčovému uvědomění, že pokud se máme dostat z tíživé pasti neřešitelných problémů, můžeme toho dosáhnout pouze tak, že se povzneseme nad nedostatečnost rozumu a mysli. Že přesuneme naše vědomí mimo rozum a mysl.

Kde? Do reality jiné a vyšší! Do reality našeho vyššího "já", stojícího nad realitou našeho nižšího "já", reprezentovaného rozumem a myslí. Musíme se povznést do reality našeho živého ducha, žijícího ve sféře, kde žádných problémů není. Kde je jen štěstí, radost a harmonie.

Toto ale můžeme dokázat jedině tehdy, když pochopíme a hluboce si v sobě uvědomíme, že máme ve svém nitru dvě "já". Že v sobě máme dvě úrovně osobnosti. Úroveň nižší, reprezentovanou rozumem a myslí, a úroveň vyšší, reprezentovanou našim duchem.

Naše nižší, rozumové "já", má spojení s hmotou a fyzickým světem, a naše vyšší duchovní "já", má spojení s věčným Duchem.

Naše nižší "já" je omezeno pozemským pojetím prostoru a času, ale naše vyšší, duchovní "já" stojí vysoko nad pozemským pojetím prostoru a času.

Naše nižší "já" je omezeno materiální realitou, a naše vyšší "já" je spojeno s věčnou realitou Ducha, v níž matérie a s ní související problémy nemají místa.

Pokud tedy dokážeme akceptovat realitu existence dvou "já" v nás, a pokud se vnitřně dokážeme povznést od svého nižšího "já" k tomu vyššímu, dokážeme se tím zároveň odpoutat od všech problémů. Dokážeme se od nich oprostit a získat nadhled nad myslí, a tím také nad problémy, které v mysli rozebíráme, a do kterých nás náš rozum a mysl neustále vtahují.

Tak získáme nadhled a schopnost dívat se na všechno svrchu. Získáme schopnost vymanit se z problémů a ocitneme se nad nimi. Už nás nevtahují do sebe a my se díváme na ně už jakoby nezúčastněně. Jakoby ani nebyly naše.

A právě v tomto spočívá řešení! Naše povznesení se nad rozum a mysl, naše odpoutání se od nich a získání nadhledu, a také naše odosobnění, jsou pravou cestou k nalezení efektivního řešení problému. Nejen toho dočasného, ale skutečného a pravého.

Neboť největší pravda života spočívá v tom, že řešení mnoha věcí, které nás dlouhodobě trápí, se nachází právě ve sféře mimo rozumu a mysli. Ve sféře věčného ducha, který ve své všeobsáhlosti nahlíží najednou minulost, přítomnost i budoucnost, a proto je člověku schopen ukázat správnou cestu a správné řešení všech jeho problémů.

Otázkou teď už jenom zůstává, jak dosáhnout žádoucího povznesení vědomí člověka z jeho nižšího "já", reprezentovaného myslí, k jeho vyššímu "já", reprezentovaného jeho duchem.

Ukažme si dva způsoby, jak je možné toho dosáhnout.

Prvním a nejefektivnějším z nich je modlitba. V dnešním ateistickém světě není mnoho lidí, které napadne hledat řešení vlastních problémů právě tímto způsobem. Také to je jeden z důvodů, proč tak narůstá počet depresí a různých psychických problémů.

K čemu dochází, když se s prosbou o pomoc obrátíme ke Stvořiteli?

Dochází k tomu, že naše vědomí, které je standardně ukotvené v rozumu a v mysli, zabývající se nejrůznějšími myšlenkami a problémy, se povznese v prosbě ke Stvořiteli do sféry mimo rozumu a mysl. Naše vědomí se pozvedá do sféry ducha, získává nadhled, a prostřednictvím duchovního vnuknutí a inspirace přijímá, jak se k danému problému správně postavit a jak jej správně řešit. To vše přijmeme a pochopíme prostřednictvím svého citu, protože náš duch, znalý řešení, se v nás projevuje citem.

No a druhý způsob povznesení se nad naše nižší "já" může být třeba takovýto:

Na jistém ostrově existoval klášter, proslulý tím, že do něj přicházeli lidé moderní doby, plní různých problémů, depresí, a nejednou také ve špatném zdravotním stavu. Po pobytu v klášteře však z něj odcházeli radostní a fyzicky zdraví.

Co zázračného tam s nimi mniši udělali?

Klášterní hosté pracovali v zahradě a plnili také jiné povinnosti, potřebné pro běžný chod života v klášteře. Nicméně jejich prvořadou povinností, bez ohledu na to, jak se cítili a jaké problémy je tam dohnaly bylo, mít neustále na tváři rty, roztažené do úsměvu.

Kdo byl vícekrát za den mnichy přichycen, že tak nečiní, dostal službu navíc, nebo se musel postit o chlebu a vodě.

Milí čtenáři, zkuste si to někdy sami doma. Bez ohledu na to, jak se právě cítíte, a bez ohledu na to, jaké problémy máte. Třeba i násilím zkuste udržet úsměv na své tváři.

Úsměv je totiž výrazem radosti, a radost proudí z ducha. Čistá radost, a z ní pramenící úsměv, ve skutečnosti pocházejí z ducha, ale platí to také opačně. Úsměv a radost se mohou stát naší cestou k duchu.

Jen to zkuste a uvidíte, co to s vámi udělá. Uvidíte, že s úsměvem na tváři nelze hloubat o problémech. Váš úsměv je totiž něčím, co vás je schopno povznést ze sféry hloubavého rozumu a mysli, do sféry ducha a radosti. Prostý úsměv nás je schopen odpoutat od našeho nižšího "já" a povznést k našemu vyššímu "já".

A byť jen v krátkém dotyku s radostí, mírem a harmonií našeho vyššího "já", spočívajícího ve Světle, může potom posílit naše vědomí, může se posílit naše osobnost, a v duchovní inspiraci můžeme přijmout optimální způsob řešení toho, co nás trápí.

Neboť klíč k řešení všeho, s čím si neumíme dát dlouhodobě rady, nespočívá v rozumu a v mysli, jejichž hranice a možnosti jsou čistě pozemské, ale jedině ve sféře pozemské a fyzické neomezenosti Ducha.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 13.07.2020 19:24:21

Drogy, alkoholismus a jiné závislosti, jako projev tragického duchovního hladu

Na světe existuje množství lidí, holdujících alkoholu a jiným návykovým látkám, což má svou příčinu a svůj důvod. Pokud se totiž nad tím hlouběji zamyslíme, návykové látky lidem něco dávají. Po jejich požití něco vnitřně prožívají, co jim stojí za to. Co pro ně představuje únik z každodenní materiální reality do reality úplně jiné. Do reality mnohem příjemnější a více povznášející.

Aby tedy zapomněli na své problémy, starosti, nebo frustrace, aby zapomněli na vnitřní napětí, strachy, stresy a nenaplnění, utíkají se k prožívání, které jim zprostředkovávají různé návykové látky.

Mnozí lidé na západě, ale také na východě žijí asi takovým stylem života, že celý týden tvrdě pracují a na víkend, v pátek, nebo v sobotu se jdou "rozbít". Jdou se opít do němoty, v neděli se dají dohromady a v pondělí jdou zase do práce. A takto stále dokola. Svým únikem v alkoholu se snaží zvládat každodenní realitu, která je vnitřně nenaplňuje a která je ubíjí.

Co nám naznačují tyto skutečnosti? Jsou jasným svědectvím toho, že mnohým lidem nestačí to, co jim nabízí každodenní materialistická realita. Že prostě potřebují vnitřně zažít a prožít také něco jiného. Nějakou jinou, obsažnější realitu. Že potřebují něco, co je povznese nad každodennost. Že potřebují křídla, aby mohli létat. Že potřebují okusit naplnění, radost, štěstí a hluboký vnitřní klid a mír.

Všechny tyto potřeby jsou plně oprávněné, protože člověk je ve svém jádru bytost duchovní, a proto ji natrvalo nemůže vnitřně naplnit nic z toho, co je hmotné.

Je však obrovským neštěstím a tragickým omylem, když lidé začnou legitimní naplnění svých duchovních potřeb realizovat prostřednictvím neplnohodnotných a podřadných náhrad, jakými jsou alkohol, drogy, nebo třeba nezřízená sexualita. Toto je totiž cesta nepravá a falešná, která dává člověku vnitřně prožívat pouze neplnohodnotný odvar toho, po prožívání čeho vnitřně touží. A ještě navíc musí za to zaplatit cenu postupné devastace svého fyzického těla, ale také cenu devastace vlastní osobnosti.

Samozřejmě existuje i cesta legitimní. Existuje také legitimní cesta ke štěstí, radosti, vnitřnímu naplnění a k hlubokému klidu a míru. A tato cesta je cestou ducha! Je to cesta naplňování hodnot ducha, o které se člověk snaží, o které usiluje, a které na základě svého poctivého snažení nakonec také dosahuje.

No a právě dosažení vysokých a vznešených hodnot ducha dá pak člověku vnitřně prožít pravou jásavou radost, pravé hluboké štěstí, pravé vnitřní naplnění a pravé spočinutí jeho duše v oceánu klidu a míru.

Zde se však ale dostáváme k základnímu kameni úrazu. Pravá cesta ke štěstí, spočívající v naplňování hodnot ducha, totiž na člověka klade požadavky. Požadavky na jeho život v souladu s duchovními hodnotami, jako je spravedlnost, ušlechtilost, ohleduplnost, úcta k jiným, čestnost, dobromyslnost, nezištnost a podobně. Je to cesta, na níž se člověk snaží naplňovat ve svém životě duchovní hodnoty, ukázané lidem v Desateru přikázání a v Ježíšově učení o lásce k bližnímu, jako k sobě samému.

Kdo kráčí po této cestě a tímto způsobem se duchovně namáhá, osobnostně a lidsky roste, a vnitřně začíná stále intenzivněji prožívat naplnění, mír, klid, štěstí a radost. Toto je přirozená a pravá cesta, prostřednictvím které překonává materiální svět se všemi jeho prchavými požitky a vnitřně proniká do trvalého, duchovního světa štěstí, radosti a míru.

Žel, lidé jsou ale pohodlní. Nechtějí se ve svém životě, ani v samotném svém myšlení usilovat o naplňování duchovních hodnot. Lidem padne zatěžko dopracovat se k vlastnímu štěstí a radosti tímto pravým způsobem. Lidem se jeví mnohem rychlejší, pohodlnější a příjemnější cesta alkoholu, drog, nebo přehnané a nevázané sexuality, aby právě jejich prostřednictvím prožívali určité pocity štěstí a radosti.

Ale toto štěstí a radost jsou nepravé a falešné tak, jak je nepravá a falešná cesta, po které k ním dospěli. Je to totiž, jak již bylo zmíněno, cesta, která ničí, devalvuje a sráží lidskou osobnost, až nakonec z mnoha lidí udělá doslova trosky. Trosky, které platí krutou daň za své štěstí a radost.

Za své těkavé štěstí a těkavou radost, protože velmi rychle pominou a člověk upadá do hluboké deprese. Upadá ještě do hlubší deprese a deziluze, než předtím. A to ho pak stále intenzivněji nutí opakovat krátký záblesk těkavého štěstí prostřednictvím nepravých cest, čímž se ale dostává do začarovaného smrtonosného kolotoče. A na konci této nepravé cesty zůstane mnohokrát už jen zcela zruinovaná osobnost, prohýřené tělo a peklo zoufalství bezvýchodné deziluze, deprese a rozervanosti.

Dalo by se to vyjádřit i tak, že sám ďábel nám zlomyslně nabízí prožívání radosti, chvilkového štěstí a naplnění, pokud půjdeme jeho cestou. A všechny tyto věci nám také splní, ale nakonec nás jeho cesta přivede do pekla.

Neboť existuje jenom jediná cesta k pravému štěstí! A to je cesta naplňování hodnot ducha! Jen ona zaručuje štěstí pravé a trvalé! Všechny ostatní cesty jsou cesty falešné a bludné, protože štěstí jimi dosažené není štěstím trvalým. Je to jen iluze skutečného štěstí. Je to jen prchavý přelud, za který každý takto oklamán bezvýhradné zaplatí větší, nebo menší degradací své osobnosti a svého fyzického těla.

A proto věz člověče, že ani alkoholem, ani drogami, ani přehnanou a nezřízenou sexualitou, ani penězi, ani majetky, ani konzumem, ani parazitováním na jiných, ani okrádáním a zotročováním druhých, ani jinými podobnými cestami nedosáhneš pravého štěstí.

Neboť to štěstí, ke kterému tímto způsobem dospěješ, je jen stavbou, vybudovanou na písku, která nestojí na pevných základech. A tato stavba tvého iluzorního štěstí bude stát pevně jen do první velké bouře, která když se do ní opře, stavba se zakolísá a nakonec se zhroutí. A pak se tvé štěstí změní v neštěstí.

Jen budova štěstí, postavená na pravých základech života v souladu s hodnotami ducha dokáže obstát ve všech bouřích života. Jen takové štěstí je štěstím pevným a neochvějným, které obstojí, ať by se dělo cokoliv.

A hle, už se blíží z Výšin k zemi mocná bouře, která se s nebývalou silou opře do všeho, co na zemi existuje, aby prověřila míru pravosti štěstí, o kterém se lidé domnívají, že ho pevně drží ve svých rukou. A v této bouři obstojí jen to, co je pravé, zatímco všechno falešné a nepravé padne. A ten pád bude veliký!

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 06.07.2020 17:32:37

Cesta k probuzení ze snu materialismu

Tento text má být pomůckou pro všechny, kteří žijí v iluzi materialismu, a v tomto nereálném snu promrhávají své životy. A promrhávají je tak, že se ženou za hodnotami materialistického charakteru, které jsou hodnotami jen zde na zemi. Avšak z hlediska celkového kontextu našeho bytí, které je duchovní, je to omyl! To vše je jen dočasné a pomíjející, jako polní tráva. V záři Světla Pravdy bytí lehne rychle popelem celý falešný hodnotový systém, a člověku nezůstane v rukou absolutně nic.

Tento text je ale určen pouze pro ty materialisticky smýšlející, kteří ještě v koutku duše cítí a podvědomě tuší, že by přece jen nakonec mohlo být všechno jinak. Kdo však takovéto slabé tušení a cítění v sobě vůbec nemá, ten je už žel duchovně mrtvý. Toho neprobudí žádný text, ale snad možná ještě nějaké extrémní utrpení a extrémní bolest, které mu roztrhají na kusy celý jeho dosavadní materialistický hodnotový systém.

Pojďme tedy na to a ukažme si, jak je možné dojít k osobnímu pochopení, že člověk a jeho bytí je něčím mnohem větším, než se mu snaží namluvit omezenost materialismu.

Materialismus, ateismus a mnoho jiných názorů, hodnocení, filozofií, úvah a tezí, to vše vzniká v lidské mysli. A naše mysl se obecně vyznačuje tím, že tvoří nepřetržitý proud myšlenek.

Znamená to tedy, že neustále na něco myslíme, a to od rána do večera. Odkdy vstaneme, až dokud nejdeme spát. V mysli ustavičně probíráme své touhy, plány, povinnosti, lásky, závisti i nenávisti. V mysli hodnotíme sebe a jiné, v mysli se odměňujeme a chválíme, nebo trestáme a zraňujeme. V mysli přebíráme své tajné vášně, nectnosti a zvrácenosti, o kterých kromě nás nikdo netuší. V mysli prožíváme své strachy, obavy, úzkosti a deprese. Naše mysl v nás zajímá klíčové postavení, a my jsme proto nevědomky svou osobnost ztotožnili se svou myslí. Přesně tak, jak to vyjádřil Descartes slovy: "Myslím, tedy jsem!" Znamená to tedy, že lidé podstatu svého bytí, své existence a své osobnosti vidí právě ve svém myšlení.

Takovýto postoj je však nesprávný a člověka omezující! Je totiž vězením a pastí, do které nás chytil náš rozum, reprezentován naší myslí, a udělal z nás své otroky. Otroky, kteří v omezení vlastního rozumu a mysli tvrdí, že není žádné duchovno a není žádného Stvořitele.

Pravda o bytí člověka je ale jiná, a povědomí o ní nese každý z nás ve svém nejhlubším nitru. Když se však chceme s touto Pravdou spojit a v sobě ji najít, musíme se vymanit z otroctví rozumu, reprezentovaného naší myslí.

Jaké první kroky je třeba udělat, abychom dosáhli tohoto cíle?

V první řadě si je třeba uvědomit, že podstata naší osobnosti není totožná s naší myslí. Skutečná podstata naší osobnosti je mnohem vyšší a ušlechtilejší, a stojí vysoko nad myslí.

K hlubokému vnitřnímu pochopení této skutečnosti můžeme dospět tak, že začneme hledat, kdo to vlastně ve skutečnosti vnitřně jsme. Můžeme se třeba zamyslet nad tím, že pokud něco vlastníme, mluvíme o tom, že je to naše. Mluvíme o našem domě, našem autě, našem kabátě, atd. No a stejně mluvíme také o naší mysli.

Máme tedy dům, ale neztotožňujeme se s ním, když v něm bydlíme. Máme auto, ale neztotožňujeme se s ním, když v něm jezdíme. A máme mysl, a také bychom se s ní neměli ztotožňovat, když ní myslíme. Je to naše vlastnictví, ale my nejsme rozum, reprezentován myslí. Tak, jako nejsme autem, když v něm jezdíme, a tak, jako nejsme domem, když v něm bydlíme. My jsme tím, kdo je majitelem mysli, domu a auta! My jsme tím, kdo stojí nad vším a pouze to využívá.

Abychom si tuto zásadní skutečnost dokázali uvědomit, zkusme trochu pozorovat svou mysl. Vyhraďme si na to čas a zkusme jednou nezaujatě pozorovat vlastní mysl a své myšlenky. Buďme však jen nezaujatí pozorovatelé, a své vědomí nenechme vtahovat do jednotlivých myšlenek, které budou před námi neustále defilovat.

Jen pouze pozorujme, jak naše mysl myslí a nemíchejme se do toho. Pozorujme svou mysl, jako něco, co stojí mimo nás, co si žije svým vlastním životem a tvoří myšlenku za myšlenkou.

Pokud vážně začneme s takovýmto nezaujatým pozorováním, bez vtažení našeho vědomí do toho, co naše mysl myslí, budeme zpočátku vnímat vlastní mysl jako nějakou zamračenou oblohu, po níž putují oblaka jednotlivých myšlenek. Ale protože do myšlenek nevstupujeme, rychle plynou po obloze naší mysli tak, jako když fouká vítr a rychle žene nízkou oblačnost po reálné obloze.

A my jen pozorujme a do ničeho nevstupujme. A pokud v tom budeme mít dostatečnou trpělivost, začnou najednou prosvítat mezi oblaka našich rychle plynoucích myšlenek maličké kousky čistého, jasného nebe, nacházejícího se za oblaky.

Tyto kousky čistého nebe budou při naší trpělivosti stále stále větší, až nakonec všechna oblaka našich myšlenek odplynou do ztracena, a my budeme hledět na čistou, bezoblačnou a jasnou oblohu naší pravé osobnosti.

Všechny pozemské myšlenky budou pryč a člověk se ocitne v záři, jasu a světle skutečné Pravdy bytí. Pravdy, která je věčná, a kterou proto není možné pochopit, ba ani jen nahlédnout pozemským rozumem a jeho myšlením, protože myšlení je spojeno s lidským mozkem, a tedy s tělem. A naše fyzické tělo tu dnes je, ale zítra ho už není! A proto pomíjivý a fyzicky racionální rozum, který spolu s tělem vzniká a zaniká, nemůže nikdy nahlédnout Pravdu bytí, která je věčná a nefyzická.

Nahlédnout ji a spojit se s ní nám je možné jedině tehdy, když se staneme duchovní. A k tomu dochází tehdy, když se zbavíme všech pozemských myšlenek. Tehdy, když se povzneseme nad vlastní mysl a postavíme se nad ni. Tehdy, když zůstaneme stát na pozici našeho ducha, stojícího nad myslí.

Tehdy se s naším duchem vzneseme do výšky, kde proudí vše pronikající Láska Boží, která nezná hranice pozemského rozumu. A člověk prožije, že je její částí! Bude se v ní koupat a bude ozářen jejím čistým Světlem. Hluboký mír a čistá radost naplní jeho vnitřek. Najednou pochopíme, poznáme a uvědomíme si, že jedině toto je naše pravé "já"! Že je jím náš duch, stojící v míruplném a radostném proudění Ducha Božího.

Pak také pochopíme, jak neuvěřitelně jsme byli omezení naší myslí, schopnou pohybovat se pouze v rámci pozemského pojetí prostoru, času a celého našeho bytí. Našeho bytí, které je mnohem větší a vznešenější, než jsme schopni pochopit rozumem a myslí. Všechno to správně pochopit je možné jedině tehdy, když se svým vědomím dokážeme povznést nad vlastní, omezený rozum a mysl, k Pravdě Ducha.

Descartes se mýlil! Jeho známá věta: "Myslím tedy jsem", je lež! Skutečná jsoucnost člověka není totožná s jeho myšlením! Skutečná jsoucnost člověka je totožná s překonáním našeho myšlení! S povznesením se nad naše myšlení! Jen tak se dotkneme svého ducha a ovládneme svou mysl, která bude od toho dne sloužit našemu duchu. Naše pravá duchovní osobnost bude pak využívat mysl jako nástroj, namísto toho, aby mysl využívala nás, a to až do takové míry, že s ní ztotožníme své bytí a svou osobnost.

Mysl obyčejného nevědomého člověka je jako splašený kůň, který dnem i nocí prostřednictvím myšlenek unáší svého jezdce kde přijde. Mysl duchovního člověka je jako poslušný kůň, který na podnět svého jezdce běží pouze cestami ušlechtilosti ducha. Cestami dobra, spravedlnosti, čistoty a lásky.

Ten první je myslí ovládán, a ten druhý mysl ovládá. Neboť jedině duch je schopen dát mysli správný směr, zatímco mysl samotná to nikdy nedokáže. Neboť jedině duch může směřovat člověka k výšinám Ducha, zatímco mysl ho bude vždy směřovat pouze k materii a k materiální omezenosti.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 29.06.2020 17:37:46

Víra už nestačí! Je potřeba přesvědčení!

Začnu krátkým poučným příběhem: Velmi dlouho nepršelo a místní farář vyzval vesničany, aby přišli do kostela a modlili se za déšť. Přišli úplně všichni, a jak tak seděli v kostele a modlili se, farář po nich procházel svým pohledem, až uviděl malou dívku, která si se sebou přinesla deštník.

V té chvíli si farář s trpkostí uvědomil, že všichni, co přišli a modlili se, mají sice víru, ale jedině ta dívka měla cosi víc. Měla přesvědčení! Přesvědčení, totožné s jistotou! Přesvědčení, ve kterém není ani těch nejmenších pochyb, že když jdeme prosit Hospodina o déšť, je si se sebou nutně vzít také deštník.

Víra je předpoklad, ale přesvědčení je jistota! Jde o dvě vnitřní kvality, které sice nevidět, protože do nitra člověka nikdo nevidí, avšak vnímavý člověk je může poměrně snadno rozpoznat podle vnějších znaků. Tak, jak to například velmi jednoduše dokázal rozpoznat výše zmíněný farář podle obyčejného deštníku.

To znamená, že na základě vnějšího chování člověka, na základě toho, jak mluví, jak žije a o jaké hodnoty usiluje, můžeme také my poměrně snadno rozpoznat, zda je dotyčný skutečně přesvědčen o dominantním postavení hodnot ducha, nebo zda v tyto hodnoty pouze věří.

Ten, kdo je hluboce přesvědčen o existenci Stvořitele a o absolutně nadřazeném postavení hodnot ducha v našem životě, si na těchto principech postaví celý svůj život. Je to pro něj prvořadé a všechny ostatní věci jsou pro něj až druhořadé.

Neodsuzuje hodnoty materie, ani se jich nezříká, ale jsou pro něj až na druhém místě, protože jako prioritní uznává pouze hodnoty ducha. Hodnoty spravedlnosti, cti, dobra, lidskosti, ohleduplnosti a lásky k lidem i k Pánu.

Kdo v tomto smyslu uvažuje, kdo v tomto smyslu jedná a kdo si v tomto smyslu zařídí celý svůj život, ten je člověkem, majícím přesvědčení. Neotřesitelné přesvědčení o nadřazenosti hodnot ducha nad vším! Neotřesitelné přesvědčení v konečné vítězství těchto hodnot, znamenající pád a zhroucení všeho hodnotově falešného!

Na takovéto pozici absolutního přesvědčení by už v dnešní době měli stát všichni věřící! Ale žel nestojí, protože oni jsou pouze věřící! Věří sice, že něco vyšší existuje, ale nejdou tímto směrem s plným nasazením. Nevsadili na to všechno! Nevsadili na to celé své bytí a celou svou pozemskou existenci! Hodnoty ducha nejsou pro ně absolutní a bezkonkurenční prioritou!

To má však žel za následek, že se jim v jejich životech tlačí do popředí hodnoty vedlejší. Víra takových lidí je pak jen určitou alternativou ve smyslu slov: "co když náhodou". Je to jen jakási pojistka pro případ, že by Stvořitel a jeho Pravda po smrti skutečně existovali.

Toto však už dnes nestačí! Toto je málo! Toto je v přeneseném slova smyslu pouze modlitba za déšť, chápána jako alternativa, která by snad mohla vyjít. Není v tom zásadní síly přesvědčení a neotřesitelnosti jistoty!

Na světě jsou miliony lidí, ne jen křesťané, kteří věří v hodnoty ducha, avšak náš svět se přesto zmítá v horečce materialismu, konzumu a s tím spojených pseudohodnot. A to proto, neboť jen víra v hodnoty ducha nestačí! Neboť tato víra je tak slabá, že jí přerůstají hodnoty materie. Že se skrze ni uvnitř lidí tlačí do popředí hodnoty materialismu. A takováto polovičatost a nedostatečnost je téměř tolik, jako nic.

Jen neotřesitelné přesvědčení, rovnající se jistotě, je tím jediným, co je třeba! Neboť jen neotřesitelné přesvědčení, rovnající se jistotě, může změnit svět k lepšímu! Může přenášet hory a dělat zázraky! Zázraky, spojené s pozvednutím lidského ducha, a s ním spojeným skutečným pozvednutím naší civilizace. Neboť jen civilizace, bohatá na hodnoty ducha, je civilizaci v pravém slova smyslu. Ale tu lze vybudovat pouze lidmi, stojícími v neotřesitelném a živém přesvědčení.

Civilizace, bohatá pouze na hodnoty materie, peněz, majetků a konzumu, bez hodnot ducha tak, jako je ta naše, musí nutně dospět ke zkáze, protože je hodnotově prázdná. Protože je dutá! Protože stojí na hliněných nohách! Protože v duchovním stvoření, ve kterém žijeme, je vše neduchovní už předem odsouzeno k zániku.

Hrozba tohoto zániku visí nad lidstvem jako těžké a hrozivé bouřkové mračno. A až se nevzpamatujeme a víra věřících nedospěje k přesvědčení a jistotě, toto mračno tak ztěžkne, že přeroste v bouři, jakou svět nepoznal. A zachránit se v ní budou moci jen ti, kteří budou duchovní! Jen ti, kteří budou držet v ruce onen pomyslný deštník neotřesitelné jistoty ve vítěznou sílu hodnot ducha, které jsou jedinými pravými hodnotami! Proto je opravdu moudrý člověk staví ve svém životě, ve svém myšlení a ve svém jednání na první místo. Neboť jen takto vnitřně stojící bude moci být připočítán k Světlým silám vítězství. Vše ostatní padne, aby už více, ve své falešné a pokřivené hodnotové orientaci, nikdy nepovstalo!

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 23.06.2020 18:40:26

Křesťanský pohled na pandemii neodpovídá realitě!

Na téma koronavirus jsem napsal několik článků a reakce na ně byly různé. Pozitivní i negativní. Mezi nimi se nacházela také jedna negativní reakce, opírající se o standardní křesťanský pohled. Já osobně si však myslím, že tento pohled není správný a chci vysvětlit proč.

Ve výše zmíněné, negativní reakci na můj článek, citoval jeden ze čtenářů slova známého českého teologa Tomáše Halíka:

"Ve chvílích katastrof ožívají spící agenti zlého, pomstychtivého Hospodina, šíří strach a vytloukají z něj pro sebe náboženský kapitál. Jejich vize Stvořitele je už po staletí vodou na mlýn ateismu. V době kalamit nehledám Páně jako rozhněvaného režiséra, pohodlně usazeného za scénou našeho světa, nýbrž vnímám ho jako zdroj síly, působící v těch, kteří v takových situacích prokazují solidární a obětavou lásku – ano, i v těch, kteří k tomu nemají žádnou „náboženskou motivaci“. Bůh je pokorná a diskrétní láska."

Z určitými částmi textu souhlasím, avšak s jeho celkovým charakterem absolutně nesouhlasím, a svou proti argumentaci začnu poslední větou Tomáše Halíka. V ní tvrdí, že: "Bůh je pokorná a diskrétní láska". Toto ale není vůbec pravda! Toto je jen přání! Křesťané i všichni ostatní lidé by si z celého srdce přáli právě takového Stvořitele. Pokorného a diskrétní milujícího! Ale to je zásadní omyl a blud! Takový Stvořitel nikdy nebyl a nikdy nebude!

Proč? Protože Stvořitel je sice Láska, ale tato Láska je zásadně jiná, než si ji křesťanský svět představuje. Tato Láska je totiž nerozlučně spojena se Spravedlností! Spravedlnost a Láska tvoří spolu nerozlučitelnou jednotu přesně tak, jako tvoří jednotu biblického zjevení Starý Zákon Spravedlnosti a Nový Zákon Lásky. Proto ve vztahu k Nejvyššímu nemůžeme nikdy vzájemně oddělovat Lásku od Spravedlnosti.

A přesně v tomto spočívá klíčový omyl celého křesťanství! Křesťanství chce totiž vidět Stvořitele jen jako "pokornou a diskrétní lásku" a zavírá oči před přísností jeho Spravedlnosti. Vždyť přece Kristus sám zdůrazňoval, že nepřišel Zákon měnit, ale naplnit! Nebo jinak řečeno: doplnit! Ve Starém Zákoně Spravedlnosti přece nesmí být podle jeho slov změněna ani čárka! Tento Zákon však byl doplněn o Nový Zákon Lásky, aby společně tvořily harmonickou jednotu. Jednotu Spravedlnosti a Lásky! Jedině toto je pohled na Stvořitele, odpovídající pravdě! Odpovídající tomu, jak se věci opravdu mají!

Ve Starém Zákoně říká Stvořitel židům, že když se budou řídit jeho Vůlí, čili vždy a všude se budou řídit principem Dobra, bude se jim dařit a budou požehnáni. Pokud ale nebudou kráčet cestami jeho Vůle, to znamená že vždy a všude se nebudou řídit principem Dobra, nebude se jim dařit a namísto požehnání je stihne kletba.

A Nový Zákon je přesně o tom samém! V něm přinesl Ježíš lidstvu poznání principu Boží Lásky, ale ve Zjevení Jana, v Apokalypse se říká, že pokud lidé nebudou myslet a jednat v souladu s principem Lásky, nečeká je požehnání, ale kletba a zkáza.

Vše špatné, co lidi zraňuje, je důsledkem jejich vlastního nerespektování Vůle Stvořitele, na základě čeho na ně dopadají tomu odpovídající důsledky. Sem můžeme zařadit také různé přírodní katastrofy s množstvím obětí. Kdyby totiž lidé žili správně, čili v souladu se Spravedlností a Láskou, k těmto přírodním katastrofám by vůbec nedošlo, nebo pokud by k ním došlo, nikdo by v nich nezahynul, protože Shora by vše bylo zařízeno tak, aby byli lidé včas varováni a aby jim nebylo ublíženo.

Mnohé přírodní katastrofy jsou například důsledkem bezcharakterního ničení přírody, což je přečin vůči principu obecného Dobra a Lásky vůči všemu ve stvoření. Také války s obrovským množstvím obětí jsou důsledkem vzájemné lidské nelásky, bezohlednosti a sobectví. Vše špatné, co nás stíhá, je jen důsledkem našich vlastních pochybení a našeho vlastního oddálení se od naplňování principu Lásky a principu Spravedlnosti.

Lidé dávných dob to velmi dobře věděli! Proto když je postihlo nějaké neštěstí, v první řadě činili pokání a hledali chybu v sobě. To byl správný postoj!

A pokud v těchto kritických momentech, ve chvílích katastrof, které jsou téměř vždy důsledkem odklonu od Vůle Stvořitele, reprezentujícího skutečné Dobro, pokud v těchto chvílích vystoupí lidé, kteří mluví pravdu o tom co se děje, nejsou to žádní agenti pomstychtivého Stvořitele, šířící strach, protože Nejvyšší není pomstychtivý. Je však Spravedlností, jejíž důsledky bolestně dopadají na každého, kdo se na zemi a ve stvoření odklání od jeho cesty Lásky a Dobra, kterou nám ukázal v Mojžíšově Desateru a v Ježíšově učení.

Odmítnutí principu Spravedlnosti, jako nedílné součásti Stvořitele, udělalo křesťanství slabošským a změkčilým. Udělalo ho náboženstvím, které odmítá Pravdu takovou, jaká je, protože chce vidět v Stvořiteli pouze zosobnění svých vlastních přání. Chce v něm vidět pouze slabošské ztělesnění "pokorné a diskrétní lásky".

Jistěže v době kalamit čerpají z velkého, všeobsáhlého Dobra posílení a odhodlání pomáhat všichni ti, kteří v těchto situacích prokazují solidární a obětavou lásku ke svým bližním. To je samozřejmě krásné a správné, protože je to naplněním principu Lásky. Ale to je jen jedna strana mince! Druhou stranou mince je nutnost objasnit lidem i světu, proč k takovým situacím dochází a důsledky čeho jsou. Že jsou vždy důsledky odklonu lidi od Vůle Stvořitele, od jeho principu všeobsáhlého Dobra a od jeho Lásky a Spravedlnosti.

Vždyť přece kdybychom neustále žili v pomáhající lásce k bližním a v úctě a ohleduplnosti vůči všemu stvořenému, nemusela by nikdy přicházet žádná neštěstí, aby byli lidé pod tlakem a v krizových situacích znovu nuceni hledat solidární a obětavou lásku k jiným.

Mluvili jsme o minulých generacích, které měly správný postoj ke katastrofám na nich dopadajícím, protože je vnímaly jako podnět k pokání, k sebereflexi a k přehodnocení života.

A toto je přesně tím, co ve vztahu ke koronavirové krizi potřebují udělat také naši současníci. Sebereflexi a přehodnocení vlastního života potřebují jako sůl!

Současné lidstvo potřebuje vědět, jak a v čem se odklání od Vůle Stvořitele, od jeho principu všeobsáhlého Dobra a od jeho Lásky a Spravedlnosti. Současné lidstvo si potřebuje uvědomit, že jeho dosavadní směřování je nesprávné a je třeba jej změnit.

Toto mají hledat a najít lidé dnešní doby, pod tlakem koronavirové krize zahnáni do izolace a karantény. A to v individuální a osobní rovině, jako i v rovině celospolečenské.

Je vysloveně odtrženo od skutečnosti, mluvit v čase současné pandemie s počtem obětí, blížícím se k číslu 400 000, o Stvořiteli, jako o "pokorné a diskrétní lásce", když nám Pán v reálném dění dává pociťovat něco zcela jiného. Dává nám pociťovat svou Spravedlnost, jejíž důsledky na nás dopadají proto, že jsme nešli cestou jeho Dobra a Lásky.

Jistě znáte moudrá slova, hovořící o tom, že když darujeme člověku rybu, nasytíme ho jednou. Ale pokud ho naučíme ryby chytat, nasytíme ho na celý život.

Pokud parafrázujeme tuto moudrost vzhledem našemu tématu, bude to znamenat, že je určitě správné a krásné pomáhat lidem v neštěstí, ale je mnohem lepší přičinit se o to, aby k podobným neštěstím více nedocházelo. Ale aby k ním nedocházelo, musíme znát příčiny, proč k ním dochází. Musíme poznat, že není možné se bez odpovídajících negativních důsledků dlouhodobě příčit principu Pánova Dobra, Lásky a Spravedlnosti. Tyto důsledky však nejsou žádným trestem pomstychtivého Stvořitele, ale jsou nezbytnou sklizní naší vlastní setby.

Ten, kdo ve chvílích katastrof prokazuje solidární a obětavou lásku jiným se podobá tomu, kdo dává hladovému ryby, aby ho nasytil, co je chvályhodné. Avšak ten, kdo ve chvílích katastrof říká světu pravdu o jejich vzniku se podobá tomu, kdo učí lidi ryby chytat, protože poznáním a odstraněním příčin katastrof se natrvalo zamezí jejich vzniku.

Kdo se pozorněji podívá na současnou realitu, není mu možné nevidět obrovskou míru odklonu našeho světa od Vůle Stvořitele, kterou ignoruje, i od jeho principů Dobra, Lásky a Spravedlnosti. Ba co víc, náš moderní sekulární svět dokonce ignoruje a zpochybňuje samotnou jsoucnost Stvořitele!

Kvůli tomuto všemu na nás dopadla rána koronaviru, zastavila nás, a v samotě karantény nás donutila přemýšlet nad sebou a nad hodnotami, které uznáváme. Koronavirová krize je apelem na nutnost změny hodnotové orientace lidstva směrem k pravým, velkým, vznešeným a věčným hodnotám. Pokud ale lidstvo tuto změnu neučiní, otevře bránu k dalším neštěstím, která budou muset přijít, a která budou nezbytnými důsledky naší ignorance a naší falešné hodnotové orientace.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 15.06.2020 16:03:30

Koronavirus! Je skutečně začátkem konce?


Já osobně se nezabývám numerologií, ale zhruba vím, o co v ní jde. Proč o tom mluvím? Protože nedávno jsem měl rozhovor s jednou známou, která se věnuje numerologii. Mluvili jsme o různých věcech, a když přišla řeč na koronavirovou krizi řekla mi, že Covid-19, přesněji řečeno číslo 19 s ním spojeno, má z numerologického hlediska velmi zásadní význam a velmi zásadní vypovídací hodnotu. V čísle 19 se totiž nachází první a zároveň také poslední číslo numerologické stupnice.

Pro úplné začátečníky bych chtěl vysvětlit, že v numerologii se čísla počítají takto: pokud máte třeba číslo 259, rozkládá se na čísla 2 + 5 + 9 a výsledné číslo je jejich součtem. V našem případě je to číslo 16, a to se opět rozkládá na 1 + 6. Konečným výsledkem je tedy číslo 7. Čili číslo 259 se zachvívá v sedmičce a číslo sedm nese v sobě z hlediska numerologie určité poselství. Tak, jako každé jiné číslo z numerologické stupnice.

Po tomto nezbytném úvodu se nyní podívejme na číslo 19 a na poselství, které z numerologického hlediska zprostředkovává celému světu.

Jak již bylo naznačeno, jednotka představuje začátek a devítka konec. Poselství čísla 19 v souvislosti s koronavirem je proto velmi jednoduché. Znamená: začátek konce!

Jak to třeba chápat?

Duchovně orientovaní lidé vědí, že existuje mnoho proroctví, předpovídajících konec světa. Jsou to například Sibylina proroctví, Zjevení Janovo, čili Apokalypsa, nebo třeba známý Mayský kalendář, který tuto kritickou dobu situuje přibližně do roku 2012, kdy byl mnoha lidmi skutečně očekávaný konec světa.

Z hlediska vývoje lidstva na naší planetě žijeme tedy ve velmi výjimečné době. Jde o dobu, v níž se má skončit stará paradigma myšlení a chování lidstva, a začít paradigma zcela jiná. Má začít zlatý věk naší civilizace, postavený na preferování hodnot ducha. Na zemi už tedy nemají vládnout jako prvořadé hodnoty materiální. Tato paradigma má padnout a zahynout, a spolu s ní mají padnout a zahynout všichni její služebníci, příznivci a stoupenci, kteří ve svém uctívání modly materie, zisku a konzumu ubližovali lidem, zvířatům i přírodě.

Na zemi má v tomto směru proběhnout velká očista, avizovaná také v evangeliích. Náš svět má být očištěn od všeho balastu a budoucnost má patřit už jen tomu, co je hodnotově pravé. Tomu a těm, kteří směřují k rozvoji duchovního rozměru bytí a k hodnotám s ním spojeným. K lásce, spravedlnosti, ohleduplnosti, skromnosti, ušlechtilosti a k hledání vztahu k Stvořiteli.

Staré mě tedy zaniknout a má vzniknout nové! Avšak těsně před pádem starého a začátkem nového mají na lidi začít dopadat všechny neblahé zpětné účinky jejich vlastního, negativního a pomýleného jednání, jak se o tom mluví například v Apokalypse.

Materialistický svět a jeho hodnoty se mají otřást v základech. Tím dostanou mnozí materialisticky orientovaní lidé příležitost pochopit svůj omyl. Mají poznat hodnotovou nedostatečnost, ve které žili, a přeorientovat se směrem k pravým, čili duchovním hodnotám.

Údery očisty zároveň zasáhnou také všechno duchovně nepravé, falešné, dogmatické a pokřivené. Neboť také to duchovní má být očištěno a má se konečně zaskvět čistou Pravdou, jsouce konfrontováno paprskem Světla skutečné Pravdy. Roztrhána má být temná pavučina všech falešných lidských představ o Pravdě. K tomuto všemu má dojít, toto vše se má stát a toto vše je očekáváno.

A najednou přichází Covid-19 a skutečně otřásá světem lidským. Doslova ho sráží na kolena, zahání lidi do karantény a nutí je přemýšlet o svém životě a přehodnotit ho.

Číslo 19 v označení koronaviru, s jednotkou na začátku a s devítkou na konci, je poselstvím lidstvu, že nastává začátek konce starého paradigmatu myšlení. Koronavirus Covid-19 je prvním úderem starému světu, který se bude muset pod tlakem tohoto a dalších následujících úderů přeorientovat na úplně jiný hodnotový systém, a lidé na úplně jiný smysl života.

Pokud rozložíme číslo 19 klasickým numerologickým způsobem, jako 1 + 9, dostaneme číslo 10. A pokud číslo 10 rozložíme opět na 1 + 0, dostaneme výsledné číslo 1. Dostaneme jednotku, jako nový začátek. Koronavirem Covid-19 došlo tedy k začátku konce starého systému uspořádání věcí a po jeho konci začne něco zcela nového. Začne zcela nová epocha na zemi. Bude to začátek nového duchovního lidstva, kladoucího hodnoty ducha na první místo, a vše materiální až na druhé místo. Kdo toto pochopil a v tomto směru se začne osobnostně měnit, toho bytí bude pokračovat, a ten se bude moci na zemi dále duchovně rozvíjet.

Kdo však toto nepochopí, kdo to bude ignorovat a vysměje se tomu, protože se křečovitě fixuje pouze na to staré a minulé, pro toho bude nezbytný konec starého i jeho osobním koncem. Koncem jeho osobního bytí, které se nebylo schopno vyšvihnout na vyšší level, a proto jako cosi vývojově neperspektivní prostě vyhyne tak, jak vyhynuly různé jiné druhy, které nebyly schopny reagovat na nové evoluční výzvy.

Jak tedy vidět, to co se děje a co se má udát je vtlačeno do symboliky čísel. Pouze je třeba správně dešifrovat jejich poselství.

Nejdůležitější ze všeho proto je, abychom se vážně zaměřili na své duchovní obrození. To, jak se správně duchovně obrodit a jakým je třeba se stát světu ukázal už Mojžíš v Desateru přikázání. Ukázal nám to také Ježíš ve svém učení, postaveném na dvou pilířích. Na lásce k bližnímu jako k sobě samému a na lásce k Bohu. Touto cestou je třeba jít, avšak v její čisté, pravé, původní a nepokřivené podobě.

Ale protože tato čistá a autentická podoba Mojžíšova Desatera a Ježíšova učení byla lidmi zakalena a pokřivena, dostal náš svět v době soudu duchovní oporu v podobě Poselství Grálu. V něm je možné najít původní podobu Mojžíšova i Ježíšova učení, protože Pravda je jenom jedna, a tuto Pravdu je třeba znát, pochopit a naplňovat.

V současnosti není ničeho, co je důležitější než toto, protože nadcházející dění nás bude všechny tlačit k duchovní proměně, a my bychom proto měli přesně vědět, jak tuto přeměnu v sobě správně uskutečnit, abychom mohli obstát jako duchovně perspektivní a nemuseli být navěky ztraceni a zatraceni.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 02.06.2020 18:47:15

Svobodná vůle se stane prokletím mnohých

Kdybyste darovali někomu auto, kdo neumí řídit, a on by na něm okamžitě, bez jakýchkoliv znalostí začal jezdit, mohl by se vážně zranit, nebo také zabít. To platí i o všech ostatních věcech, které neumíme ovládat a správně s nimi zacházet. A v dvojnásobné míře to platí i o naší svobodné vůli.

Svobodná vůle je darem od Stvořitele. A mnozí naivní lidé, obdaření tímto darem se často ptají, jak vůbec může ten dokonalý a laskavý Stvořitel na lidstvo dopouštět nejrozličnější neštěstí, války, bolesti, utrpení, nebo nemoci.

Když je člověk bezprostředně vystaven velkému utrpení, začne hledat nějakého viníka. Někoho, kdo za to může! A v takových vypjatých chvílích bývá vždy nasnadě Stvořitel, který na nás dopouští všechno špatné.

Jak však může Stvořitel, který je Dobrem, dopouštět na lidi zlo? Zlo není dílem Nejvyššího! Zlo je dílem člověka, který dává podnět k jeho vzniku právě prostřednictvím nezvládnutí své svobodné vůle!

Jak konkrétně?

Člověk povstal z Dobra! Proto si každý z nás nese ukryté ve svém nejhlubším jádru poselství dobra v podobě svědomí a svých čistých citů. A tento člověk, který vzešel z Dobra a proto je jeho nejvnitřnější jádro dobré, byl Tvůrcem poctěn velkou důvěrou v podobě daru svobodné vůle. Byl poctěn schopností absolutně svobodně rozhodovat o tom, jakými cestami bude kráčet.

A ve své svobodné vůli měl, a stále má na výběr mezi dvěma klíčovými cestami. První z nich je cesta dobra. Cesta dobra, kterou mu vždy ukazuje jeho nejvnitřnější podstata v podobě impulsů čistých citů a svědomí. Cesta dobra, která je v souladu s nejvyšším Dobrem. A jím je Stvořitel, jeho Vůle a jeho Zákony.

Soulad člověka s Vůlí Stvořitele, soulad člověka se svým vlastním svědomím a čistými city je cestou Ducha. Cestou štěstí, radosti, míru a harmonie, které ke každému člověku začnou proudit, pokud se ze své svobodné vůle rozhodne jít touto cestou.

Ale existuje také druhá cesta, pro kterou se můžeme rozhodnout. Je to cesta naší vlastní vůle! Cesta ignorování Vůle Stvořitele a jeho Zákonů! Cesta lidského přesvědčení, že existuje ještě jiný způsob, jak dosáhnout štěstí. Cesta domněnky, že já, člověk, to vím lépe. Že já sám vím nejlépe, jak dosáhnout vlastního štěstí. No a nám darovaná svobodná vůle umožňuje každému jedinci jít po této cestě, pokud se pro ni dobrovolně rozhodl.

Tato cesta je však cestou nedokonalosti, vyplývající z nedokonalé lidské vůle. Nebo přesněji řečeno, vyplývající z lidské svévole! A to je přesně ta cesta, na níž vzniká zlo!

Neboť jen Stvořitel je Dobro! Jen respektování jeho Vůle a jeho Zákonů je cestou Dobra. Každá jiná cesta je nesprávná! A právě na takových nesprávných cestách vzniká zlo! Zlo, jako nevyhnutelný důsledek nerespektování Vůle Stvořitele a jeho Zákonů! Zlo, jako nevyhnutelný důsledek vlastní lidské svévole, pro kterou jsme se sami dobrovolně rozhodli.

Pro každého, kdo chce vědět, kde povstává zlo a kde hledat jeho příčinu, tak je to právě v tomto. Ve svobodném rozhodnutí člověka jít svou vlastní cestou, která ignoruje cestu, ukázanou lidem Vůlí Stvořitele a jeho Zákony. A pak, když na této, lidmi dobrovolně vybrané, falešné cestě, začne na jednotlivce i na celé lidstvo dopadat neblahé ovoce jejich vlastního svobodného rozhodnutí, v bolestech, v strastech a v utrpení, které to má za následek, začnou ze všeho obviňovat Stvořitele. Stvořitele, jehož Vůli kdyby respektovali, žádné zlo by nikdy nemuseli prožívat.

A proto, pokud i ty, člověče, budeš chtít někdy obvinit Stvořitele za to, co na tebe dopadá, dříve, než začneš se svými obviněními dobře uvaž, jestli ses v nedávné, nebo v dávnější minulosti vždy snažil jednat pouze v souladu s Jeho Vůlí. Pokud si však nesnažil, pak ho neobviňuj, ale chlapsky přijmi všechny negativní důsledky tvého minulého jednání. Přicházejí k tobě totiž jedině proto, že ty sám ses ze své svobodné svobodné vůle rozhodl jít svou vlastní cestou a ignorovat to, co ti ukazuje Vůle Nejvyššího.

A přestože právě z tohoto důvodu přicházejí na lidstvo nejrozličnější neštěstí, tragédie, války, nemoci a bídy, existuje ještě cosi strašnější. Existuje to nejstrašnější, co se člověku musí přihodit při nesprávném využívání daru jeho svobodné vůle. Je to duchovní smrt! Je to věčné duchovní zatracení a definitivní duchovní záhuba!

V čem spočívá?

Každý z nás lidí se momentálně nachází na určité úrovni poznání Vůle Stvořitele a jeho Zákonů, a zároveň na určité úrovni žití vlastního života v souladu s Vůlí Stvořitele a jeho Zákony.

Vyjádřeme si to třeba na stupnici od 1 do 10. Ateisté a materialisté se v tomto směru nacházejí na stupni 0, protože všechno duchovní ignorují. Věřící různých vyznání se v poznávání a reálném naplňování Vůle Stvořitele a jeho Zákonů nacházejí na různých stupních, což záleží na intenzitě jejich individuálního tahu směrem nahoru. Jedni tedy stojí na úrovni číslo 5, jiní na úrovni číslo 6, a zase další na úrovni číslo 7.

A tak je tomu zde na zemi, ale také na druhém světě, kam odcházejí naše duše po odložení fyzického těla. Tak je tomu tedy tu, v nejhrubší hmotnosti, ale i tam, na druhém světě, v hmotnosti jemnější.

Hmotnost však, s její nejhrubší a fyzickou částí, i s její jemnější a subtilnější částí, spěje postupně od svého vzniku ke svému zániku. Jde samozřejmě o obrovský časový cyklus, během něhož se mají lidé duchovně rozvíjet tak, aby dosáhli dokonalého poznání Vůle Stvořitele a jeho Zákonů, jakož také reálného života v souladu s nimi. To znamená, aby dosáhli duchovní zralosti, čili stupně 10, který je opravňuje k opuštění hmotnosti a ke vstupu do věčné říše Ducha, nacházející se nad hmotností. Této mety musí dosáhnout dříve, než dojde k rozkladu hmotných světů, aby z rozkládající se hrubé a jemné hmotnosti mohli včas uniknout do bezpečí věčné říše Ducha.

Na počátku doby, kdy hrubá i jemná část hmotnosti začali spět ke svému postupnému zániku, bylo lidem v učení Krista darováno poznání toho, jak má člověk myslet a žít v souladu s Vůlí Stvořitele a Jeho Zákony, aby v této, začínající kritické době, byl schopný včas dosáhnout stupně 10, a tím uniknout z rozkládající se hmotnosti. Také v současné době jsou lidé v tomto směru poučováni a burcování. Třeba v díle "Ve Světle Pravdy", které se zabývá touto vážnou problematikou.

Na svobodné vůli každého člověka je však ponecháno, jakou vysokou míru duchovního poznání je schopen absorbovat a kolik z něj je schopen uvést do každodenního života. Nikdo nikoho do ničeho nebude nutit. A už vůbec ne Stvořitel samotný! Člověk má přece svobodnou vůli a pouze na jeho svobodné vůli záleží, jak se k těmto věcem postaví. Zda vážně, se snahou dosáhnout ve svých duchovních znalostech a v bohumilém životě stupně 10, nebo lhostejně, nechávaje všechno běžet jakoby v polospánku a duchovní nevědomosti.

Tam, kam se člověk na stupnici od 1 do 10 ze své svobodné vůle postaví, tam bude stát. Je čistě na něm, zda tam, kde stojí, zůstane natrvalo, nebo zda se bude snažit dosáhnout stupně 10, a tak uniknout z rozkládající se hmotnosti do věčné říše Ducha. Ať už na tomto, nebo na takzvaném druhém světě má možnost vzdělávat se v poznání Vůle Stvořitele a jeho Zákonů, a zdokonalovat se v životě v souladu s nimi.

Zda zbývající čas lidé využijí ke své záchraně, nebo budou všechno lhostejně ignorovat je pouze na jejich vlastním svobodném rozhodnutí. Pokud to však budou ignorovat, zůstanou ve své nevědomosti uváznutí v hrubé, nebo jemnější hmotnosti, aby spolu s ní nakonec skončili v rozkladu, a tím v definitivním zatraceni vlastní osobnosti.

Toto vše máme v rukou prostřednictvím naší svobodné vůle. A právě proto se pro mnohé stane jejich svobodná vůle neštěstím, které je přivede ke zkáze. Nikdo je nebude přesvědčovat a nikdo je nebude nutit. Zůstanou stát přesně tam, kam se ze své vlastní svobodné vůle postaví ve vztahu k poznání Vůle Stvořitele a jeho Zákonů. Tam zůstanou stát, dokud je vír zničení hmotných světů nestrhne se sebou.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 25.05.2020 17:33:28

Výchova koronavirem k tomu, co je správné


Pokud se člověk pozorně dívá kolem sebe a trochu hlouběji uvažuje nad tím co vidí, je mu stále jasnější, že za vším, co se děje v souvislosti s koronavirovou krizí je mnohem víc, než se na první pohled zdá. Je totiž za tím vidět mistrovský tah šachového velmistra, který hraje partii s někým, o několik kategorii slabším. Tento šachový velmistr ví zcela přesně, co jeho tah vyvolá a jak bude muset v odezvě reagovat jeho soupeř.

Koronavirus je tahem šachového Velmistra na šachovnici planety Země, který donutil soupeře, čili lidstvo, udělat přesně takovou sérii protitahů, jaké byly jeho záměrem. Vyšší Moc donutila lidstvo provést přesně taková opatření, jaká byla jejím záměrem. Tato opatření a jejich důsledky mají totiž duchovně pozitivní účinek. Pozitivní účinek z hlediska kritérií a požadavků vyšší Moci! Čili z hlediska toho, co je pro lidstvo skutečně dobré. Dobré ve smyslu jeho posunu k lepšímu a morálnějšímu. Tuto hodnotu v sobě skutečně nesou mnohá opatření, které musely národy nutně provést v reakci na koronavirový tah šachového Velmistra.

No a my si nyní tyto pozitiva zkusme probrat jedno po druhém. Zároveň si však uvědomme, že v nich jde o něco, co je od nás požadováno vyšší Mocí. A to nejen dočasně, během koronavirové krize, ale trvalo! To znamená, že pokud nezačneme trvalo usměrňovat náš osobní život a společenské dění tímto naznačeným směrem a budeme mít tendenci vrátit se do stavu před krizí, bude následovat další tah šachového Velmistra, který nás bude znovu nutit chovat se a jednat tak, jak on požaduje.

Dosud totiž všechno, co se dělo na zemi určovali lidé. Ale nastává doba, kdy iniciativu začíná přebírat Vůle vyšší Moci, která bude svými tahy vynucovat a usměrňovat další vývoj na zemi.

Pojďme tedy k pozitivům koronavirové krize, na které je třeba hledět z výše uvedeného hlediska.

Pozitivum první: Zavření barů, hospod a heren.

Proč? Upřímně si přiznejme, že tato místa jsou doupětem nízkosti a závislostí, které mají na svědomí množství zničených životů a rozvrácených rodin. Navštěvování těchto míst nedělá lidi lepšími, ale horšími. Neposouvá je výše, ale v drtivé většině je sráží níže.

Pozitivum druhé: Zavření divadel a jiných masových kulturních akcí. Třeba koncertů a podobně.

Proč? Protože kultura, jejíž původní úkolem je pozvedat, zušlechťovat a vychovávat se zpronevěřila svému vznešenému poslání a dělá pravý opak. Například divadelní produkce dneška je plná dekadence, nemravnosti a vulgárnosti. Je to jen samoúčelné hrabání se v nejrozličnějších zápletkách, bez ambice dělat diváka lepším a cíleně ho směřovat k vyšším a ušlechtilejším hodnotám. Moderní divadelní tvůrci donekonečna a do dokonalosti cizelují vnější formu, ale vůbec jim nevadí, že hře fatálně chybí hodnotnější obsah a ušlechtilejší ideál.

A pokud máme říci pár slov ke koncertům, třeba rockovým, metalových a podobně, tak ty jsou téměř vždy spojeny s alkoholem, drogami a mravní nevázaností.

Pozitivum třetí: Zavření hokejových a fotbalových stadionů, jakož také eliminace všech ostatních masových sportovních aktivit.

Proč? Protože sportovní zápasy s velkým množstvím diváků se staly jakýmisi novodobými gladiátorskými zápasy, na které chodí fanoušci ventilovat své frustrace z práce, z rodinného života a ze svého hodnotově nenaplněného bytí. Proto jsou tribuny mnohých sportovních akcí plné agresivity, hulvátství a vulgarismů. Rozhodně to není prostředí, do kterého je vhodné vodit menší děti.

Pozitivum čtvrté: Uzavření obchodů v neděli. /tenhle bod je aktuální na Slovensku/

Proč? Protože neděle je den sváteční, který je třeba světit. V době vrcholu koronavirové krize, kdy byly všechny obchody zavřeny, jenom potraviny otevřeny, byla potřeba volné neděle materialisticky zdůvodněna tak, že maximálně vytížení zaměstnanci potravin si alespoň jeden den v týdnu potřebují odpočinout, a zároveň je potřeba v tento den vydezinfikovat prodejnu.

Mimořádně dobrou zprávou však je, že některé z obchodních společnosti chtějí pokračovat v tomto trendu také po krizi. Jde přesně o ten krok a to poučení, které si z toho bylo třeba vzít. Je to ukázkový příklad toho, jakým způsobem bychom se měli poučit a přeorientovat také ve všech ostatních případech, protože je to směr, ke kterému nás tlačí tah v úvodu zmíněného, šachového Velmistra.

Pozitivum páté: Zavřené kostely.

Proč? Protože lidé si zvykli na pohodlnou formální víru, při které jim stačí vnější dodržování církevních předpisů a tradic. Víru, při které člověk vše přijímá bez nějakého hlubšího uvažování.

Pokud je ale lidem tato vnější formální opora vzata, nezbývá jim nic jiného, než převzít veškerou duchovní iniciativu osobně. Osobně, s plnou duchovní zodpovědností za sebe a svou vlastní spásu.

Vyšší Moc nám totiž zavřením kostelů dává na vědomí, že člověk ve skutečnosti nepotřebuje ke spojení se Stvořitelem žádný spojovací mezičlánek. Že k Nejvyššímu má hledat cestu každý osobně, a toto naše osobní úsilí o svou spásu je něčím, co za nás nemůže udělat nikdo jiný. Už se totiž konečně máme stát samostatnými a dospělými duchovními osobnostmi, které se postaví na vlastní nohy, a v opoře vlastního cítění, myšlení a uvažování se vydají na cestu k Nejvyššímu a ke své spáse.

Pozitivum šesté: Nucené volno a uzavření lidi do domácího prostředí.

Proč? Protože život lidí dneška je ustavičný shon. Je nahánění se za povinnostmi, penězi a uspokojováním svých nikdy nekončících materiálních potřeb.

Téměř nikdo neuvažuje o hlubších souvislostech bytí a skutečném smyslu vlastního života. Každý se jen bezmyšlenkovitě honí, aby měl stále více. Nebo, aby vůbec přežil, protože ti "šikovnější" si dokázali nahrabat tolik, že na těch méně šikovných se už v takové míře nedostává. Bezohlednost, chamtivost, egoismus, nenasytnost a bezbřehý konzum vládnou světu a ničí lidi i přírodu.

Lidstvo však bylo zastaveno! Bylo zahnáno do ústraní a dostalo příležitost zamyslet se. Zamyslet se nad tím, zda jsou tyto hodnoty hodné člověka. Zda člověk není přece jen více, než matérie, a zda by proto neměl hledat také jiné hodnoty, než materiální. Hodnoty ducha, dobra, skromnosti, ohleduplnosti, spravedlnosti, čestnosti a ušlechtilosti. Zda pak když zemře, tak jako mnohé oběti koronavirové krize, od něj nebudou požadovány právě tyto hodnoty. A zda právě jejich nedostatek neotravuje a neznehodnocuje život lidí už tady na zemi, a po smrti je nepřivede do duchovní zkázy.

O tom všem jsme dostali příležitost uvažovat. To vše jsme dostali příležitost přehodnotit. A to všechno jsme dostali příležitost změnit. Dostali jsme příležitost hodnotově se obrodit a změnit sebe sama i celou společnost. To je odpovídající protitah, který od nás očekává šachový Velmistr, totožný s vyšší Mocí. Pokud ho však neuděláme, bude táhnout opět On a dopad jeho dalšího tahu na nás bude ještě drtivější.

Pozitivum sedmé: Zavřené školy.

Proč? Protože školy se staly pouze místem jednostranného rozumového vymývání mozků. Protože ve školách se rozvíjí jen rozumová složka osobnosti dítěte, zatímco rovnocenný rozvoj jeho citové složky je zanedbáván. Předměty, jako je výtvarná výchova, hudební výchova, nebo třeba budování vztahu k přírodě, které mají schopnost stimulovat a rozvíjet citový rozměr osobnosti, jsou odsouvány na okraj. Jsou považovány za zbytečné a existují úvahy o jejich zrušení.

Školský systém dneška vychovává jednostranně zmrzačené osobnosti, které jsou sice rozumově zdatné, ale citově, to jest morálně nestabilní a tápající. A proto se nabyté rozumové znalosti, s výrazným deficitem citovosti a morálky, stávají lidstvu více kletbou, než požehnáním.

Koronavirus zavřel školy na jaře, kdy se příroda v kráse probouzí do nového cyklu. A právě kontakt s přírodou a navazování užšího vztahu s ní, se může svým stimulováním citovosti, stát pro dnešní počítačovou mládež opěrným pilířem v budování potřebného protipólu vůči školní, rozumově racionální jednostrannosti.

Pozitivum osmé: Útlum průmyslové výroby.

Proč? Myslíte si, že je normální mít každý půlrok nový mobil a každý druhý rok nové auto? A takovýmto způsobem přistupovat ke všem předmětem naší spotřeby? Myslíte si, že je normální ničit kvůli podobnému stylu života vzduch, vodu a drancovat zem a přírodu?

Člověk nesmí žít na úkor možností naší planety a na úkor jejího drancování! Člověk má žít v rámci jejích možností a v souladu a harmonii s přírodou! Člověk má být skromný a nemá být arogantním pánem, ale dobrým správcem, protože jednou bude muset skládat účet do rukou pravého Majitele země za to, jak hospodařil. A každý, kdo hospodařil sobecky, marnotratně a špatně, bude vypuzen z této země a zbaven práva žít dál ve stvoření, protože se ho nenaučil moudře a s láskou spravovat, ale ho jen ničil.

Učme se proto být skromní! Učme se být ohleduplnější vůči přírodě, vůči vodě, vzduchu i zvířatům, protože ne jen nám a našim potřebám patří tento svět.

Pozitivum deváté: Zastavení cestování.

Proč? Neboť cestování po světě v takové míře, jak bylo donedávna zažité, je jenom marnotratná manýra, jejímž prostřednictvím se v rámci turistického průmyslu přesouvá každoročně po celém světě obrovské množství lidí, což je v rámci automobilové, autobusové, a zejména letecké dopravy, velkou emisní zátěží pro přírodu. I proto byla letecká doprava jediným tahem šachového Velmistra okamžitě položena na kolena.

Každoroční přemísťování obrovského množství lidí z jednoho konce světa na druhý v rámci turistického ruchu, i v rámci migrace a za větším ekonomickým prospěchem, je nesprávné také z jiného hlediska. Z hlediska osudového určení vyšší Moci, na jehož základě se rodíme přesně na tom kousku země, kde je naše místo. Ono a jeho bezprostřední okolí představuje nejoptimálnější podmínky pro náš celkový tělesný, duševní i duchovní vývoj. Není tedy vůbec náhoda, kam jsme se narodili, a toto osudové určení vyšší Moci bychom měli respektovat kvůli svému vlastnímu dobru.

Pozitivum desáté: Zavření a střežení hranic mezi státy.

Proč? Protože každý národ a stát je mimo jiné vymezen také svými hranicemi. A hlídané hranice jsou bariérou a ochranu před zlými vnějšími vlivy přesně tak, jako když si třeba na noc zamykáme dveře svých bytů, abychom se chránili a nebyli vydání komukoliv a čemukoliv napospas.

Co dodat na závěr? Mnozí se těší, že se konečně všechno restartuje a vrátí zpět do starých kolejí. Je určitě dobré těšit se z toho, že koronavirová krize je na ústupu a brzy pomine.

Ale pozor! Nový restart by měl být v něčem zásadním úplně jiný! Měl by být spojen s novým poznáním, pochopením a porozuměním tomu, k čemu nás prostřednictvím této krize dotlačil jediný tah šachového Velmistra. Ním nám totiž ukázal, jakým způsobem by měly věci fungovat lépe a morálněji. Všechny výše zmíněné oblasti života společnosti by se tedy měly hodnotově posunout na vyšší úroveň, než to bylo před tím.

Znamená to tedy, že lidé by už neměli být stejní jako před koronavirovou krizí, ale měli by duchovní a morální ponaučení z ní vnést do svých životů. Měli by ho vnést do svého myšlení, do svého jednání a do své životní hodnotové orientace. Záměrem Božího šachového Velmistra je, abychom právě toto učinili a dospěli k takovémuto hodnotovému obrození.

Celý svět si měl možnost uvědomit, co tento Velmistr dokáže. A celý svět by se měl zachvět úzkostí před tím, kdyby kvůli našemu ignorantskému návratu ke starému způsobu života muselo dojít k dalším šachovým tahům vyšší Moci. Ale již pravděpodobně s mnohem dalekosáhlejšími a bolestnějšími dopady, které nás budou učit a tlačit ke správnému životu na zemi i ve stvoření.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 04.05.2020 19:25:04

Tajemství účelu umění odhaleno! Informace ceny zlata!

Není snad nikoho, kdo by neposlouchal hudbu, nedíval se na nějaký obraz, nečetl báseň a podobně. Ale jen málokoho napadne uvědomit si, co se při tom vlastně děje v jeho nitru. Co při vnímání umění vnitřně prožívá. A právě o tom budeme hovořit, protože jde o klíčovou věc pro celé naše bytí.

Pravým účelem umění je totiž najít a osvobodit naše skutečné, velké, vznešené, nezničitelné, duchovní "já"! Účelem umění je zprostředkovat dotyk s věčností, ze které pochází, a ve které je trvale ukotveno naše duchovní "já"!

Buďme však konkrétní a blíže se podívejme na účinek hudby v nás. Měla by to být v první řadě čistá hudba, nejlépe vážná, ale může být i jiná. Třeba meditační, nebo také populární. Při populární hudbě je dobré, když jde o písně v jazyce, kterému nerozumíme, protože pak vnímáme jen celkový hudební dojem. Ale samozřejmě, není to vůbec podmínkou.

Pokud tedy posloucháme hudbu a přeneseme pozornost do svého nitra, uvědomíme si, že při tom NEMYSLÍME! Uvědomíme si, že naše běžná, každodenní, kritická, svažující, kalkulující, a nejrůznějšími myšlenkami neustále zabývající se mysl je vypnutá! Je odstavena na vedlejší kolej!

Když jsme ponořeni do hudby, hudba v nás oslovuje a aktivuje něco úplně jiného, než je naše běžné, standardní myšlení. Než je to myšlení, se kterým se plně ztotožňujeme a považujeme ho za jádro své osobnosti.

Najednou je toto "já", námi považováno za rozhodující, vypnuto! Najednou je deaktivováno a při poslechu hudby v sobě nevědomky aktivujeme své jiné "já". Své "já", stojící mimo rozumu, mysli a myšlení! Své "já", stojící nad rozumem, myslí a myšlením!

A právě tímto našim jiným "já" prožíváme hudbu. Prožíváme ji tak, že ji prociťujeme. Je to vzácná chvíle, ve které naše bytí neztotožňujeme se svým analyzujícím rozumem a z něho pocházející myslí, ale se svým citovým prožíváním! Je to vzácná chvíle, v níž se naše vnitřní pozornost nevědomky přesouvá z našeho nižšího a každodenního "já", na naše vyšší, vznešenější a hezčí, duchovní "já", reprezentováno našim citovým prožíváním.

A my si najednou máme možnost uvědomit, že jsme schopni existovat a fungovat také v úplně jiném módě! Také v jiném levelu, než je ten náš standardní a každodenní, reprezentován myslí a myšlenkami.

Každá dobrá hudba, která nás oslovuje, je vynikající příležitostí uvědomit si tyto skutečnosti. Je vynikající příležitostí uvědomit si reálnou přítomnost našeho vyššího, duchovního "já" v našem nitru, které se v nás aktivuje. Zvláštní, povznášející city, zaplavující naše nitro, jsou odrazem radosti, štěstí a míru, které naše duchovní "já" trvale prožívá, protože má spojení s bytím věčného Ducha. Protože ono samo je částečkou čistého, zářivého a světlého Ducha. To je to naše pravé "já jsem", které je odrazem a obrazem onoho velkého "Já Jsem"!

Naše pravé, vyšší "já" je Boží jiskra, kterou v sobě neseme! Je to největší poklad, který máme! Je to čisté vědomí našeho skutečného duchovního bytí, projevující se citovým prožíváním! Je to naše vznešené "já", stojící vysoko nad našim nižším "já", definovaným a ztotožňovaným s myšlením. Je to věčné "já", stojící mimo hranic fyzické smrti! Je to naše vyšší "já", jehož přirozeností je láska, dobrota, spravedlnost a ušlechtilost, protože toto naše "já" se trvale koupe v záření Lásky, Spravedlnosti, Dobroty a Ušlechtilostí, proudící z milosti velkého "Já Jsem"! V tomto spočívá kořen dobra, nacházející se v každém člověku, ať by byl jakkoli špatný.

Zlo jako takové se totiž může formovat pouze v rozumu a v mysli! Jen v myšlení a v myšlenkách! Nebo pak v pocitech a emocích, vznikajících opět jen za spoluúčasti rozumu a tělesných pudů. Zlo v jeho rozmanitých a nejdivočejších podobách vzniká jen při ztotožnění se s našim nižším "já", reprezentovaným rozumem a myslí. Jen otroci rozumu a mysli mohou vytvářet zlo!

Mysl jako taková však není špatná sama o sobě, protože je schopna přinést, a také přináší mnoho dobrého. Pokud ale lidé začnou považovat vlastní myšlení a vlastní rozum za epicentrum své osobnosti a plně se s ním ztotožňují, vytvářejí příležitost ke vzniku zla. A to tím, že rozum a mysl nejsou drženy na uzdě něčím vyšším, co by je krotilo a neustále usměrňovalo směrem k dobru. Z tohoto důvodu trpí náš svět bezohledností, nenávistí, agresí, závistí, chamtivostí, egoismem a mnoha jinými podobnými věcmi. Z tohoto důvodu trpí lidé sami v sobě strachem, smutkem, křivdou, depresí, starostmi, lítostí, nepochopením, nenaplněním a mnoha dalšími negativními pocity, které je vnitřně užírají a ničí.

Abychom netrpěli a nevystavovali se možnosti upadnutí do zla, do kterého nás má tendenci strhnout náš rozum a mysl, měli bychom se začít stále více ztotožňovat se svým pravým, skutečným duchovním "já". Se svým vyšším "já", pevně zakotveným v dobru, ve spravedlnosti, v lásce a v ušlechtilosti. Měli bychom dojít k pochopení, že epicentrem naší osobnosti a její jádrem je právě toto naše vyšší "já".

Jak konkrétně se to dá? No přece prostřednictvím stále vědomějšího preferování vysokých hodnot tohoto vyššího "já" v našem každodenním životě. Hodnot jako je láska, čest, spravedlnost, ohleduplnost, ušlechtilost a pevné chtění k dobrému. Takovým druhem myšlení a jednání s ním navážeme kontakt a budeme se s ním stále více sjednocovat.

Neboť "my" jsme čisté duchovní vědomí, stojící vysoko nad myslí! My jsme bytostmi dobra, lásky, ušlechtilosti a spravedlnosti! My jsme bytostmi světla, žijícími v laskavých paprscích Světla Božího. Toto je naše pravá podstata! Toto je naše pravé "já"!

Pokud se tedy vnitřně dokážeme postavit na hodnotové pozice našeho vyššího "já", pokud se budeme snažit do našeho vědomí vtlačovat hodnoty dobra, spravedlnosti, lásky a ušlechtilosti, nastupujeme na cestu ovládnutí své mysli tím, že ji podřídíme svému vyššímu "já".

Pokud ale budeme považovat svůj rozum a myšlení za vrchol vlastní osobnosti, jako je dnes běžné, vystavujeme se nebezpečí vzniku zla a nebezpečí toho, že nás bude naše vlastní mysl zotročovat a držet v područí. Že nám bude namlouvat, že žádné naše vyšší "já" neexistuje a nikdy neexistovalo, a že jedině rozum, mysl a myšlení máme považovat za středobod všeho a za podstatu sebe sama.

V tomto omylu žijí miliony lidí na naší planetě! A přitom v každém z nich se skrývá poklad jejich vyššího "já", který dosud neobjevili. Poklad, jehož lesk tu a tam prosvítá ve vzácných chvílích, kdy se alespoň na kratičký moment dokáží povznést nad svou mysl a dotknout svého pravého, velkého, vznešeného, dobrotivého, laskavého, spravedlivého a ušlechtilého "já". V této chvíli pocítí neznámý závan míru, štěstí a radosti, které mylně připisují třeba účinku hudby. Není to však hudbou, ale okamžikem dotyku s našim pravým "já", ke kterému došlo při poslechu hudby prostřednictvím dočasně deaktivované mysli. Lidé však nemusí prožívat pouze takovéto krátké doteky štěstí, ale mohou žít v míru, ve štěstí a v radosti trvale, pokud se hodnotově dokáží spojit a sjednotit se svým pravým, duchovním "já".

K uvědomění a vnitřnímu prožití všech těchto skutečností můžeme dojít při poslechu hudby, která nás oslovuje. Využijme proto takovou chvíli! Prohlédněme a osvoboďme se! Osvoboďme se z područí našeho nižšího "já", najděme naše velké, vznešené, pravé "já" a sjednoťme se s ním.

Závěr: Člověk může poslouchat hudbu celý život, ale pokud si tyto věci hluboko neuvědomí a nezačne na sobě vědoměji pracovat, zůstane navždy otrokem svého nižšího "já, reprezentovaného rozumem a myslí, a se svým pravým, vyšším" já ", bude absolvovat jen krátké nevědomé doteky. Třeba prostřednictvím hudby, kdy bude prožívat záblesky zvláštní radosti, štěstí a harmonie.

Člověk je však bytostí vědomou, a proto by neměl zůstat po celý svůj život takto nevědomým! Měl by se vědomě zmocnit těchto informací, měl by se začít stále vědoměji spojovat se svým pravým duchovním "já", a měl by nakonec dojít vědomému ztotožnění vlastní osobnosti s ním.

Jedině tak se z nevědomé, nebo polo vědomé bytosti, může stát bytost plně vědoma. Plně vědoma si toho, kým ve skutečnosti je, a plně žijící v realitě hodnotové dominance pravého duchovního "já". Žijící v realitě vyšší kvality mysli, stojící ve službách a pod vedením našeho vyššího "já", které nás bude držet na cestách dobra, a bude nás chránit od toho, abychom upadli do zla.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 27.04.2020 19:11:02

Koronavirus! Světlo útočí!

Na svých podvečerních procházkách jsem zpozoroval zvláštní věc. Když končí den, začíná noc a zapalují se světla veřejného osvětlení, tato světla, a to i z velmi velké dálky, svítí tak jasně, jak jsem je dosud nikdy svítit neviděl. Útlumem průmyslové činnosti a dopravy se očistilo ovzduší, na základě čeho je viditelnost znatelně vyšší. V přírodě probíhají očistné procesy! Příroda se očišťuje! Lidstvo trpí a je omezováno, ale příroda se obnovuje.

Očista přírody se projevuje všude. Třeba v Benátkách na kvalitě vody, nebo v Číně, v poklesu toxických látek v ovzduší, což také potvrdila pozorování čínských vědců.

A viditelná přírodní očista evokuje také jiný, hlubší význam tohoto pojmu. Evokuje očistu, spojenou s duchovním rozměrem člověka a celého univerza. No a vykonavatelem a nástrojem této očisty má být právě přírodní svět. Přírodní svět, ale především inteligence, která ho spravuje, a která formuje vnější přírodní dění do takové podoby, aby bylo dosaženo požadované duchovní očisty Země a její obyvatel.

A je to opravdu reálně tak, protože mikroskopický virus, pocházející z přírodního světa, postavil lidstvo do pozoru. V tomto dění je také možné pozorovat odvěký, ale lidstvem ignorován zákon zpětného účinku, na základě kterého nakonec každý sklidí to, co zaséval. Na základě kterého přijde reakce přesně takového druhu, jaká byla předchozí akce.

Za nekonečné ústrky lidstva vůči přírodě, za její bezbřehé plenění, ničení, znečišťování a devastování přichází odplata ve formě viru, který lidstvo téměř ze dne na den zastavil v jeho destruktivní činnosti. Okamžitě například zastavil pro přírodu škodlivé, nadměrné cestování po celém světě, jehož návrat do původní podoby tak, jak si ho cestovní kanceláře představují, bude jen velmi pozvolný. A v plné míře, jak to bylo před koronavirovou krizí, pravděpodobně také nemožný.

A je toho samozřejmě ještě mnohem více, k čemuž bylo lidstvo v současnosti dotlačeno, a za čím je možné vypozorovat jednoznačnou pečeť inteligentního působení.

Avšak přírodní dění a inteligence, stojící za ním, je jen nástrojem v rukou ještě mnohem vyšších sil. Sil Světla, které prostřednictvím obecné očisty vynucují na Zemi vítězství světlých hodnot! Vynucují vítězství skutečného Dobra. Dobra pro všechny. Pro jednotlivce, pro národy, pro zvířata, pro přírodu, pro vzduch i pro vodu. To je Dobro skutečné a univerzální, které je v ostrém rozporu se sobeckým, bezohledným a přírodně destruktivním "dobrem" v pojetí lidstva.

Podstatou dnešního dění je tedy šíření Světla! Je šíření Dobra! Dobra skutečného a pravého! Dobra pro všechny bez rozdílu a ne jen pro člověka! Nejen pro některé! Dobra úplně jiného, než je to, co lidé za dobro považují. A proto dochází ke kolizi! Lidé nevítají příchod Světla s jásáním a radostí, protože se jim hroutí celý jejich svět, jakož i celá jejich dosavadní hodnotová hierarchie, postavená na jejich vlastním, sobeckém pojetí dobra.

Přichází Světlo a Dobro, ale náš svět začíná kolabovat, protože je v rozporu se skutečným Světlem a Dobrem. Cíleně je bolestně zasahováno všechno lidsky pokřivené, nesprávné, falešné, sobecké, bezohledné a pokrytecké. Země se duchovně očišťuje! Velká očista přírody, ale také špatně nastavené hodnotové hierarchie lidí začíná!

Zvýšená intenzita Světla přichází shora, a jejím zdrojem je vyzařování Nejvyššího. A přesně tak, jak se v bílém světle nacházejí všechny ostatní barvy světelného spektra, přesně tak i Světlo, přicházející shora od Stvořitele, v sobě obsahuje všechny ušlechtilé, vysoké a vznešené ctnosti v podobě lásky, spravedlnosti, čestnosti, čistoty, skromnosti a úcty k Nejvyššímu i k ostatním lidem.

Toto všechno, jako základní poselství, nese v sobě paprsek Světla, přicházející shora a zasahující naši Zemi. Kdyby lidé žili těmito hodnotami, žádná očista by nebyla nutná, protože pravé úsilí o Světlo ze strany lidí by se setkalo s prouděním Světla, přicházejícím od Stvořitele, a Země s jejími obyvateli by byla radostně povznesena.

Žel, to však, co v současnosti převládá na Zemi, je temnota! Temnota duší, srdcí a hodnot! Temnota iluze jedinečnosti materie, kromě níž podle většiny už nic neexistuje. Převládá temnota nižšího, rozumově racionálního "já", které se uvnitř lidských osobností rozvinulo až do takových rozměrů, že potlačuje, ignoruje a zpochybňuje existenci vyššího duchovního "já" v člověku, které je Boží jiskrou v nás.

Temnota lidského nižšího "já", totožného s rozumem, myslí a s čistě materiálním pojetím světa, vybudovala temnou a nízkou hierarchii hodnot, postavených na penězích, zisku, moci, majetcích, kariéře, užívání si a konzumu. Toto jsou hodnoty dnešních lidí. Kvůli ním sklouzávají do bezohlednosti, chamtivosti, nečestnosti a nespravedlnosti. Kvůli ním sklouzávají k násilí, válkám, parazitování na jiných a k drancování a ničení přírody. Svět lidský se stal světem temna! Stal se říší temna!

A k této říši temna na Zemi proniká v současnosti paprsek Světla a skutečného Dobra! Ale protože temný svět na Zemi není hodnotově Světlu stejnorodý, zraňuje ho. Temnotou Země je příchod Světla vnímán jako cosi negativní. Jako cosi nekompatibilní. Jako cosi cizorodé.

A proto pozitivní záření Světla v negativním prostředí Země mutuje a působí zdánlivě negativně. Mutuje do podoby koronaviru a negativně působí na svět lidský. Otřásá našim světem, postaveným na nesprávných hodnotách a očišťuje ho od všeho, co je pokřivené. Pouze vinou lidí a jejich falešného pojetí dobra je tento proces očisty bolestný. Je katastrofou pro současný svět s jeho nízkým způsobem myšlení, ale je požehnáním pro přírodu a pro všechny lidi, kteří v sobě nesou pravé hodnoty Světla.

V jisté relaci v televizi mluvili o tom, jak se je třeba co nejefektivněji chránit před koronavirem. Říkali, že jako první je nošení ochranné roušky, a pak časté mytí rukou. Kromě toho zmiňovali také ústní hygienu a mytí zubů, ale také proplachování nosu teplou vodou, protože v nosní dutině máme drobné chloupky, a na nich se může zachytit virus.

To vše je samozřejmě chvályhodné a vůbec to nelze podceňovat. Ale ani zdaleka to nestačí! To je v dnešní době málo, protože je to opět jen čistě materiální tak, jako vždy!

Kromě očisty a hygieny vnějšku je totiž nutná očista a hygiena nitra! Také naše nitro, čili naše myšlenky a pocity třeba udržovat v čistotě! Také naše nitro musí být čisté, aby mohlo navázat pozitivní druh spojení s čistotou a ušlechtilostí shora přicházejícího Světla, vynucujícího očistu. Lidé se musí hodnotově obrodit a stát se čestnější, laskavější, ohleduplnější, spravedlivější a čistší! Lidé se musí začít vnitřně upínat k Stvořiteli a k poznání a přizpůsobování se tomu, kam nás v našem dalším vývoji směřuje jeho Vůle. Toto je pozitivní hodnotové spojení s prouděním síly Světla, které nám přinese radost, mír, povznesení a vzestup.

Kdo však bude mít jen roušku a čisté ruce, kdo bude splňovat jen všechna hygienická kritéria, ale jeho mysl nebude čistá a vnitřně nebude usilovat o žádné hodnotové obrození, ten se nedokáže pozitivním způsobem spojit s proudící silou Světla Stvořitele, a to se na něm projeví negativním způsobem. Tím se totiž stává vysoce rizikovou osobou, kterou může současná vynucená duchovní očista zasáhnout tragickým způsobem.

Bezduchý materialismus už v dnešní době nestačí! Už je třeba očistit a obrodit své nitro! Kdo tak neučiní, vystavuje se riziku, že dříve nebo později může být v očistném dění z tohoto stvoření odstraněn.

Lidé přece věděli, že takové něco jednou přijde! V Bibli byli přece upozorněni na to, že také trpělivost Stvořitele má své hranice.

A zdá se, že už je to tady! Zdá se, že Světlo Páně přichází, aby to, co v sobě ještě nese světlo posílilo a povzneslo. A aby od toho, co je Světlu vzdáleno, očistilo stvoření.

A tak, jako už dnes září světla lamp mnohem jasněji všude na Zemi, přesně tak má Světlo mnohem jasněji zazářit také uvnitř lidí. Také v jejich duších, srdcích a myslích, v podobě vysokých a ušlechtilých ctností.

Budiž Světlo za Zemi!

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 20.04.2020 18:08:54

Pozor! Nepromarněme čas k zamyšlení, darovaný koronavirem!

Nikdo nemůže přehlížet, že to první a zásadní, co způsobila současná koronavirusová krize, je zastavení aktivního života. Téměř všechno, až na to nejnutnější, se ve společnosti náhle zastavilo, a tisícům lidí byl darován čas. Najednou mají tolik času, jako nikdy předtím. Děti a studenti nemusí chodit do školy, což u většiny z nich vyvolává radost z neočekávaných prázdnin.

Ale pozor! Starší mládež, schopná už trošku hlouběji uvažovat, jako také všichni ostatní si musí uvědomovat, že jejich volno má mimořádně trpkou příchuť, protože je zaplaceno tisíci zmařených lidských životů po celém světě. Tato skutečnost dává době neočekávaných prázdnin a volna podtón tragiky a neštěstí. Dává jí podtón vážnosti, zavazující k tomu, aby byl tento čas správně využit. Aby nebyl jen tak promrhán v obvyklé povrchnosti, plytkosti a myšlenkové prázdnotě.

V první řadě bychom si měli uvědomit, že to, co se děje, není jen tak. Že mnohé duchovně orientované kruhy a směry již delší dobu upozorňují na příchod něčeho významného. Že stojíme na prahu nového věku, spojeného s neočekávanými a neslýchaný změnami.

A všechny vnější převratné události budou lidi tlačit k nezbytnosti uskutečnění té nejvýznamnější změny, ke které má dojít v jejich vlastním nitru. Má být změněna naše vnitřní hodnotová orientace! Dosavadní hodnoty konzumu a materie mají být nahrazeny hodnotami úplně jiného druhu. Hodnotami duchovními!

Zdá se, že slunce nové doby vychází, a aby se lidé na to nové vnitřně zodpovědně připravili, byl svět neočekávaně zastaven, a nám byl darován čas na zamyšlení.

Čas k zamyšlení nad všemi tímto vážnými skutečnostmi. Čas k zamyšlení nad životem jako takovým a nad jeho skutečnými hodnotami.

Dnešní čas zastavení je časem milosti! Časem, poskytnutým k uvědomění si toho, kam nás tlačí další vývoj univerza. Je to čas k vnitřnímu vykročení tímto směrem a ke snaze o postavení se do souladu s tlakem Vůle vyšší Moci. Je to čas nastoupení na cestu dalšího evolučního vývojového kroku ve stvoření, který buď učiníme a přežijeme, nebo neučiníme a vyhyneme jako dinosauři, neschopní čelit novým evolučním výzvám.

Jak tedy správně využít tento čas?

Jednoduše tak, že budeme hlouběji uvažovat o podnětech, které nám přináší současné dění.

Prvním a nejdůležitějším podnětem je přítomnost utrpení a smrti, které mohou každou chvíli zasáhnout i někoho z našich nejbližších, nebo také nás samotných. Tato skutečnost je velmi silným podnětem k zamyšlení se nad životem a jeho pozemskou křehkostí. K zamyšlení nad tím, že dnes jsme tady, ale zítra tu už být nemusíme. K zamyšlení nad smrtí a nad tím, co je po ní.

Lidi by to mělo přivést k úvahám o možném kontinuálním pokračování našeho bytí po smrti tak, jak o tom mluví jedinci se zkušeností klinické smrti. Mělo by nás to vést ke zvážení jejich tvrzení, že tam, na druhém světě, jsou ceněny úplně jiné hodnoty, než u nás na zemi. Že tam jsou rozhodující hodnoty ducha a ctností. Že tam je rozhodující pouze míra spravedlnosti, lásky, čistoty, dobra a ušlechtilosti naší duše, našeho srdce a naší osobnosti. Že jen tyto hodnoty vedou ke Světlu, které nás bude k sobě volat po odložení našeho fyzického těla.

A protože jsme lidé smrtelní, což je v dnešní době zvlášť hmatatelné, jednou všechno to pozemsky oceňováno ztratíme. To jediné, co nám zůstane, bude skutečně jenom míra naší spravedlnosti, lásky, čistoty a dobra, kterou jsme vnitřně dosáhli, a kterou si se sebou jako to jediné odneseme na druhý svět. Jen toto je trvalým pokladem, který nám zůstává, zatímco všechno ostatní nenávratně ztrácíme. Jen toto jsou hodnoty věčné, které mají skutečnou cenu, a proto musí být pro nás prvořadé už teď, dokud žijeme. A všechno ostatní, to pozemsky dočasné, musí být až druhořadé.

Takovéto poznání a pochopení máme dosáhnout! V tomto smyslu máme změnit naši současnou hodnotovou hierarchii. Máme se duchovně obrodit, to znamená, že máme postavit to věčné a trvalé na první místo, a to dočasné a přechodné až na druhé místo. K tomuto bodu a k tomuto výsledku bychom měli dospět na základě uvažování o prvním silném podnětu, který na nás každodenně doléhá v podobě utrpení a smrti.

Druhým podnětem, souvisejícím se současným zastavením pohybu světa a s vynucenou karanténou je uvědomění si významu skromnosti. Uvědomění si toho, že člověk nakonec toho až tak mnoho nepotřebuje. Že potřebuje jen jíst, pít a mít uspokojeny své základní potřeby v podobě bydlení, ošacení a obutí.

Máme si uvědomit, že všechno ostatní jsou jen pomyslné panské kratochvíle, které nás jen strhávají k povrchním pozemským zážitkům, a odvádějí od orientace ke skutečným, věčným a trvalým hodnotám bytí.

Můžeme si uvědomit, že vůbec nepotřebujeme tak enormně cestovat, jako dosud, protože tím ničíme planetu a rozptylujeme se v povrchních zážitcích. Můžeme si uvědomit, že nepotřebujeme až tak velmi navštěvovat divadla, která se v jejich materialistické a ateistické podobě zhroutila do mravní dekadence. Můžeme si uvědomit, že se dá žít také bez mnoha sportovních akcí, jejichž hlediska jsou nejednou plné vulgárnosti, nedůstojné člověka. Můžeme prožívat, jak je dobré, že jsou zavřeny bary, pohostinství a herny, které jsou častokrát jen doupětem lotrovským. Můžeme změnit svůj přístup k desítkám jiných věcí, jejichž hodnota se v novém světle toho, co je skutečně hodnotné, ukazuje být sporná, protože v nich není toho, co by člověka směřovalo k věčnosti, mravnosti, čestnosti, ušlechtilosti, spravedlnosti a jiným, vysokým hodnotám ducha.

Podnětů na přemýšlení a na hodnotový obrat je v dnešní době samozřejmě mnohem více. Na závěr však zmiňme ještě alespoň jeden. A je jím prožívání lidské sounáležitosti. Současná doba nás totiž mnohem silnějším způsobem spojuje s naší rodinou a s našimi nejbližšími, na kterých jsme předtím neměli vůbec čas.

Ale nespojuje nás to jen s našimi nejbližšími, ale také s našimi bezprostředními sousedy, kteří možná potřebují naši pomoc. A pokračuje to ještě mnohem dál, protože dostáváme možnost uvědomit si, že lidstvo je jeden velký celek. Že pokud se něco špatného děje na opačném konci světa, není to izolovaný problém, ale nakonec se to nějakým způsobem projeví i u nás doma tak, jak jsme toho svědky.

Uvědomíme si, že všichni jsme na jedné lodi, a že bolest, smrt a utrpení jakéhokoli člověka na světě se nakonec nějakým způsobem dotkne také nás samotných. Uvědomíme si, jak moc se příčí správné cestě zvrácenost dnešního systému, ve kterém žijeme, a ve kterém bohaté státy ekonomicky a hospodářsky parazitují na státech chudších. Zneužívají jejich obyvatelstvo jako levnou pracovní sílu, drancují jejich přírodní bohatství, ale také jejich lidský potenciál, protože ústřední modlou, které se dnešní svět klaní, jsou jen peníze, majetky a zisk.

Slyš lidstvo i ty, každý jednotlivý člověče! Dostali jsme čas k zamyšlení! K zamyšlení nad tím, co je cenné a co je brak! K zamyšlení nad tím, co je prvořadé a co druhořadé! K zamyšlení nad tím, kam a jakým směrem máme orientovat své bytí!

Pokud ale tento, vyšší Mocí Shora darovaný čas k zamyšlení správně nevyužijeme, pokud z koronavírusové krize nevyjdeme jako lidé lepší, hodnotnější, duchovnější, ušlechtilejší a ohleduplnější, nic jsme nepochopili, nic jsme se nenaučili, a čas k zamyšlení jsme promrhali. Promrhali jsme příležitost postavit se a zařadit se konečně správně ve stvoření. Promrhali jsme příležitost, kterou nám dává Stvořitel prostřednictvím toho, co se dnes děje.

A proto bude muset přijít vyučovací lekce číslo dvě! A pokud ani ta nebude úspěšná, přijde vyučovací lekce třetí, ale žel, s trojnásobně těžším prožíváním, než je to dnešní!

Ještě se pod námi neotřásá země! Ještě se nebortí města! Ještě se nevylévají oceány! Ještě nemusíme nikam utíkat ze svých domovů! Ještě je čas, aby k ničemu z toho nemuselo dojít! Ještě je čas, aby se tvrdost vyučovacích lekcí nemusela vystupňovat až do nesnesitelnosti!

Pochop lidstvo, že vítěz tohoto dění je již v této chvíli jistý! Nebudeš to ty a tvá vůle, ale Nejvyšší a jeho Vůle, a jí určené směrování! Kolik obětí a utrpení bude ještě potřebných na to, abychom to pochopili?

PS. Jeden z mimořádně silných podnětů dneška k zamyšlení:

https://www.youtube.com/watch?v=QAYZ2z3NmBE

image/svg+xml smilan :: 13.04.2020 19:28:36

Proč bylo křesťanům Shora znemožněno slavit Velikonoce?


Materialisté vnímají současnou koronavirusovou krizi jako něco, co je zvládnutelné vědou a zdravotnictvím. Vůbec se nezamýšlejí nad její hlubší symbolikou. Proto se dívají na to, co se děje, ale nevidí. Poslouchají o tom, co se děje, ale nerozumí a nechápou. Nevidí a nechtějí pochopit, že za současným děním, které nemá v dějinách obdoby, stojí v pozadí vyšší Moc, a lidi násilím nutí přijímat správná rozhodnutí a dělat to, co ona chce.

Uveďme si konkrétní důkaz tohoto tvrzení. Když k nám zavítala demokracie, začalo se prodávat také v neděli. Církve byly proti a vyvíjely snahu zastavit to. Ale dravá kapitalistická honba za ziskem nakonec zvítězila, a s realitou nedělního prodeje se museli věřící smířit. A tak to zůstalo až donedávna.

Jenže vyšší Moc, stojící za vším, co se dnes děje, se s tím nesmířila, a zatlačila na lidstvo takovým způsobem, že byl nakonec nedělní prodej zrušen /Slovenská realita/. Vyšší Moc zavřela brány obchodů a pomyslným bičem vyhnala kupčení a honbu za ziskem ze svátečního dne, protože ten třeba světit.

Ateisté a materialisté v tom vidí jen nařízení vlády, ale vnímavý člověk v tom vidí zásah vyšší Moci, která dosáhla svého.

No a stejný princip platí také ve vztahu k velikonočním svátkům, jejíž slavení bylo celému křesťanskému světu znemožněno. Proč? Protože je pokřivené a pomýlené! A ačkoliv křesťanství bylo na své omyly upozorněno, šlo si svou nesprávnou cestou klidně dál.

A protože jde o nesmírně závažné skutečnosti, je třeba odhalit, co všechno se za tím skrývá, a proč situace nakonec dospěla až tak daleko, že byli křesťané právě na Velikonoce vyhnáni vyšší Mocí z vlastních chrámů.

Když kdysi chodil Kristus v kruhu svých učedníků, často si povzdechl nad jejich nechápavostí, což je zaznamenáno také v evangeliích slovy: "Ještě i vy mě nechápete?"

Skutečnost, že učedníci často správně nepochopili to, co jim Kristus říkal, bylo svědectvím celkové duchovní nezralosti lidstva. A právě kvůli této obecné nezralosti a neschopnosti správně chápat mnohé duchovní pravdy, neřekl Ježíš lidem vše, co mohl a měl.

Ve svém učení jim ukázal přímočarou cestu ke spáse způsobem, jaký byli schopni pochopit. Ale zároveň jim slíbil, že když budou dostatečně zralí, pošle jim svého posla, a ten jim zprostředkuje celou Pravdu, protože už budou na ni dostatečně zralí. A zároveň také očistí Ježíšovo učení od všeho nesprávného, co bylo během staletí vneseno do jeho výkladu.

Takto je to zaznamenáno v evangeliích:

"Ještě hodně vám mám toho co říci, ale teď byste to nesnesli /nepochopili/. Když však přijde On, Duch Pravdy, uvede vás do celé Pravdy. On Mně oslaví, neboť z Mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je Mé. Proto jsem řekl, že z Mého vezme a vám to oznámí!" Jan 15, 26-27; 16, 12-15.

Na autenticitě Ježíšova učení se tedy podepsaly dva negativní vlivy. Prvním bylo nedostatečné chápání Kristových slov vlastními učedníky a stoupenci, a druhým bylo úmyslné destruktivní působení temna, se snahou odklonit toto učení od pravé linie, směřující ke Stvořiteli, a nesprávnými výklady ho nasměrovat do slepé uličky.

A proto, jak již bylo naznačeno, úkolem Ježíšem zvěstovaného a poslaného Ducha Pravdy, mělo být jednak zvěstování celé Pravdy, a jednak očištění Ježíšova učení od všeho pokřiveného a nesprávného.

Na a Duchem Pravdy, který skutečně přišel, bylo lidstvo upozorněno mimo jiné na to, že absolutně pokřiveným způsobem vnímá samotný smysl příchodu Ježíše Krista na zem, jako také jeho smrt na kříži.

Lidstvo bylo Duchem Pravdy upozorněno na to, že skutečným smyslem Ježíšova pozemského příchodu bylo přinesení Božího Slova, ukazujícího cestu ke spáse. Spása tedy spočívá jedině v učení Ježíše Krista! Kdo se jím řídí, snaží se podle něj žít, a dokonce také myslet, ten kráčí cestou ke spáse, a bude nakonec zachráněn. Ten bude také schopen poznat v Slově Ducha Pravdy původní, nepokřivené učení Ježíše Krista, a zároveň také plnou Pravdu, kterou nám pro tehdejší nezralost lidstva nemohl Ježíš ještě zjevit.

Spása člověka je tedy v Božím Slově, čili v učení Ježíše Krista a v jeho dodržování! Jen ten, kdo toto pochopil a takto činí, může být spasen!

Kristus vůbec nepřišel na zem proto, aby zemřel na kříži a tím nás spasil! Toto je fatální omyl, protože v tom spása nikdy nespočívala, ani nespočívá! Jeho smrt nebyla Stvořitelem chtěná! Byla jen obyčejnou, surovou vraždou, s temnou snahou zabránit Slovu Božímu, aby se volně šířilo po zemi a přinášelo spásu každému, kdo mu naslouchá a podle něj také žije.

Vidět ve vraždě Syna Božího na kříži Stvořitelem plánovaný akt spásy, je zásadním a klíčovým omylem křesťanství! Tento hrubý omyl vznikl za spolupůsobení nesprávného pochopení učedníků a jejich následovníků na jedné straně, jakož také za spolupůsobení zlovolné temné snahy zkřivit skutečný smysl Kristova příchodu na zem na druhé straně.

Spása nespočívá v Kristově smrti na kříži! Spása spočívá jedině v přijímání jeho Slova a v životě podle něj! Smrt na kříži je zločinem lidstva vůči Synu Stvořitele, a tím také vůči Stvořiteli samotnému! Je proto zvrácené považovat tento zločin za akt spásy a takovýmto způsobem ho slavit! Každé zabití se totiž příčí Vůli Nejvyššího, který jasně přikázal: "Nezabiješ"! A protože zabití a vražda nejsou v souladu s přikázáním "Nezabiješ", nemohou být ani aktem spásy.

Naopak! Je to akt vzpoury! Je to akt vzpoury vůči Stvořiteli a jeho Synu, přinášejícímu lidstvu Boží Slovo spásy ve svém učení.

Lidstvo bylo Duchem Pravdy upozorněno na všechny tyto skutečnosti. Bylo upozorněno, že není trvale možné tento akt vzpoury vůči Stvořiteli slavit v křesťanských chrámech jako akt spásy.

Duch Pravdy upozorňoval, že pokud církve neučiní v této vážné věci, ale také v jiných důležitých věcech nápravu, bude to muset udělat Stvořitel sám silou své Moci. A proto tato Moc dnes vyhání křesťany z chrámů, aby se konečně přestali rouhat, a mylně považovat vraždu Božího Syna za akt spásy!

A osiřely chrámy, protože Hospodin silou svého ramene udeřil na lidstvo tak, že se svět zapotácel v základech! I zastavilo se všechno lidské nahánění! Zpustly ulice měst a všichni byli zahnáni do ústraní, aby přemýšleli o tom, proč je Pán tak trestá!

Aby přemýšleli o tom, co není v pořádku s křesťanstvím a s jeho vírou!

Aby přemýšleli o skutečné Vůli svého Páně a uvědomili si, že musí být přece jen něco chybné na tom, čemu dosud bezmyšlenkovitě věřili, když je Pán vyhání na Velikonoce z chrámů!

Aby přemýšleli o svém životě a o pravých duchovních hodnotách, které jediné mají trvalou cenu, protože přesahují až do věčnosti.

Aby přehodnotili své životní priority!

Aby priority duchovní postavili na první místo a priority materiální až na druhé místo!

Aby poznali plnou Pravdu, kterou jim přinesl Ježíšem zvěstován a poslán Duch Pravdy!

Aby pochopili, že spása, ale také pravé pozemské štěstí, spočívají jen v životě podle Božího Slova a v ničem jiném!

Aby pochopili, že skutečné, věčné a trvalé bohatství se skrývá pouze ve shromažďování hodnot dobra, v podobě lásky, spravedlnosti, čistoty a čestnosti!

Aby milovali Stvořitele a směřovali k němu, a aby milovali lidi a pomáhali jim!

Toto dnes vyžaduje od křesťanů i od všech lidí Moc Páně, která nás zahnala do našich domovů, a tím nám dala čas přemýšlet a uvědomit si, co je skutečně důležité. Tím nám darovala čas k naší hodnotové obrodě.

Neboť Pravda Boží nakonec přece jen zvítězí! A malému pozemskému člověku nezbývá nic jiného, než se ji podřídit a přijmout ji takovou, jakou skutečně je. Neboť právě ona, Pravda, je tím pověstným kamenem úhelným, o který pokud někdo klopýtne, tak se roztříští!

A hle! Světlo Pravdy z Grálu jasně září, a ukazuje správný směr v dnešní vážné době, v níž se svět lidský chvěje v základech!

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 06.04.2020 18:08:49

Deset ran egyptských! Rána první: koronavirus!

Nemohu si poradit, ale já osobně vidím velmi velkou analogii mezi tím, co se děje v současnosti ohledně koronavirusové krize, a mezi tím, co se dělo kdysi za časů Mojžíše v Egyptě. Princip je totiž stejný, jen forma je jiná. A tím principem je, že Vládce univerza prostřednictvím přírodních dějů přiměje lidi sklonit se před jeho Vůlí, a pod tlakem provést to, co on chce. Pod tlakem je přinutí jít tou cestou, kterou on ukazuje. A lidská vůle se nakonec musí podvolit Vůli Vyšší.

K tomu došlo kdysi dávno v Egyptě a k tomu dochází také v naší nejaktuálnější současnosti. Jenže ateismus, materialismus, konzum a plytkost v myšlení to lidem znemožňují vidět, vnímat, uvědomovat si a chápat. Koronavirus je však každopádně ranou našemu modernímu světu, a za touto krizí se skrývá mnohem více, než je většina vůbec ochotna připustit.

Neboť ačkoli se v současnosti v médiích neustále v různých souvislostech hovoří o koronaviru, chybí to nejdůležitější. Zoufale chybí snaha pochopit duchovní souvislosti tohoto fenoménu, a zejména to, k čemu nás chce prostřednictvím něj dotlačit Vyšší Vůle.

Pojďme však pěkně popořadě a nejdříve si velmi stručně přibližme, co se stalo kdysi dávno v Egyptě, a co má aktuální paralelu se současným děním.

Židovský národ sídlil v Egyptě a Egypťané ho postupně začali stále více utlačovat. Jejich útlak se stupňoval až do nesnesitelnosti a židé začali prosit Hospodina o pomoc, protože nikdo jiný jim pomoci nemohl.

Jejich prosba byla vyslyšena a v Egyptě se narodil Mojžíš. Když Mojžíš dospěl, řekl mu Hospodin, aby jeho jménem předstoupil před faraóna a žádal od něj propuštění židovského národa a jeho svobodný odchod z Egypta. Pokud tak ale faraón neučiní, bude Hospodin zasazovat jeho zemi bolestivé údery, aby ho donutil vyhovět této žádosti.

Faraón nevěřil v žádného Hospodina a nevěřil, že by mohl seslat na jeho zemi nějaké rány. A proto židy nepropustil. A tak začaly rány dopadat. Bylo jich deset a pod jejich tlakem byl nakonec faraón donucen kapitulovat.

Jako nátlak na faraóna byly Hospodinem použity různé druhy přírodního dění. Vzpomeňme jen některé. Jednou z ran byly například žáby, které svým množstvím zaplavily celý Egypt. Další ranou bylo obrovské množství komárů, další jedovaté mouchy, a zase další kobylky.

No a zvláště je třeba zmínit dvě z ran, protože mají velkou podobnost se současným koronavirem. Jednou byly otevřené hnisavé vředy, které postihly každého Egypťana, a druhou byl mor dobytka.

A co je ještě zvlášť třeba zdůraznit je skutečnost, že po každé z ran byl faraón vždy znovu vyzýván, aby propustil židy, ale on vždy zatvrdil své srdce a neučinil tak. Proto následovala jedna rána za druhou, až nakonec byla vůle faraóna i celého Egypta zlomená, a vyšší Moc prosadila své záměry.

A teď se podívejme na analogii se současností. Žijeme v době, která je dobou průlomovou. V době, v níž má dojít k zásadnímu duchovnímu posunu ve vývoji vědomí lidstva. Lidstvo se má duchovně posunout na mnohem vyšší úroveň, než je dnes. Má nastat konec starého světa s jeho pseudo hodnotami, a má být nastolen začátek nového světa. Světa pravých duchovních hodnot.

Skutečnost, že se tak děje právě v naší době, potvrzuje několik dávných i novějších proroctví. Vzpomeňme třeba známý Mayský kalendář. Ten dobu duchovního zlomu lokalizuje do období kolem roku 2012. Nebo třeba Sibyla ji označuje jako dobu železných ptáků, létajících po obloze. A podobných proroctví je mnohem více.

Nacházíme se tedy v době velkého, duchovno evolučního posunu lidstva na mnohem vyšší mravní, etickou a duchovní úroveň. Tento zásadní posun ve vědomí lidstva je přirozeným krokem ve vývoji celého univerza. Je procesem, probíhajícím v souladu s Vyšší Vůlí. V souladu s Vůlí Boží!

Problém je však v tom, že lidstvo se obecně stalo ateistické a materialistické, čemuž odpovídají také hodnoty, jím uznávané. Jsou to hodnoty materie a konzumu. Hodnoty peněz a zisku. Hodnoty světské slávy a kariéry.

Lidé dávno zapomněli na Stvořitele i na to, že v jejich vlastních srdcích se skrývá jeho jiskra. Jiskra živého ducha, který přišel do hmotnosti, aby se zde rozvíjel a rostl prostřednictvím naplňování ušlechtilých a vznešených hodnot ducha. Aby rostl prostřednictvím dobra, spravedlnosti, čistoty, ušlechtilosti a lásky k lidem i k Stvořiteli.

Toto je cesta, kterou jsme měli kráčet, protože jedině tímto způsobem se na zemi může rozvíjet a růst náš duch, aby nakonec v ctnostech dosáhl lidské dokonalosti, a jako duchovně dokonalý mohl opustit hmotnost a vejít do věčné říše Ducha. Do království nebeského. Ono je naším hlavním cílem a jeho dosažení je jediným pravým smyslem našeho bytí.

Každý z nás má tedy v sobě jiskru Boží v podobě živého ducha! A tento duch v nás, toto naše pravé a vznešené "já" touží po Stvořiteli. Touží po království nebeském. Touží po duchovní svobodě. Touží po svobodném rozvoji a růstu.

Nicméně toto naše pravé "já" většina lidí odsunula bokem a do pozadí tím, že se podrobili diktátu racionality rozumu a mysli. Náš rozum a naši mysl s jeji touhami, cíli a čistě materialistickým zaměřením, jsme začali vnímat jako středobod své osobnosti. Naše nižší "já" rozumu a mysli jsme začali považovat za epicentrum své osobnosti tím, že jsme se s nimi a s jejich žádostmi plně ztotožnili.

A tak miliony lidí na zemi považují za sebe svůj rozum a svou mysl, a na své pravé duchovní "já" a jeho potřeby zapomněli. Jejich pravé duchovní "já" je uvězněno a zapomenuto za clonou jejich rozumu a mysli. Jejich pravé duchovní "já" v nich však volá o pomoc a po touží svobodě, aby se mohlo svobodně rozvíjet, růst v ctnostech a směřovat k Stvořiteli.

Tak, jako kdysi trpěli židé pod jhem Egypťanů a prosili Hospodina o pomoc, a on jim pomohl, přesně tak dnes trpí v lidech jejich vyšší duchovní "já" pod jhem rozumu a racionálně materialistické mysli. Trpí a prosí Hospodina o pomoc.

A on přichází, aby pomohl! Přichází bít svět svými ranami, aby otřásl jeho racionálně materialistickými jistotami! Přichází, aby svět pochopil, že nad naším materialistickým a racionálním uspořádáním světa, nad naší ekonomickou, finanční, vojenskou, a vědecko technickou silou stojí Síla mnohem větší, která je schopna všem tímto otřást.

Přichází, aby lidé pochopili, že existuje vyšší Moc, která je jich schopna všechny izolovat a zahnat do karantény, a tím jim darovat čas na přemýšlení. Na přemýšlení o tom, co je v životě skutečně důležité! O tom, jaké jsou skutečné a pravé hodnoty. O tom, jaký má smysl naše bytí. O tom, zda jsme skutečně jen rozum a mysl s jejich potřebami, nebo máme kromě nich v sobě také Boží jiskru, v podobě našeho věčného ducha s jeho potřebami. S potřebami, které musí být také naplněny a uspokojeny.

Koronavirusová krize je jednou z prvních ran a jejím cílem je osvobození našeho duchovního "já" od tyranie našeho nižšího, rozumově racionálního "já". Neboť ne rozum a mysl s jejich pozemskými hodnotami a cíli je tím, co v nás má vládnout. Vládnout v nás má náš duch s jeho duchovními hodnotami a cíli! Všechno to pozemské musí být až druhořadé!

Toto je rozhodujícím poznáním, ke kterému nás tlačí současná koronavirusová krize, protože nová doba, nastávající ve stvoření, je dobou Ducha. Je dobou svobody ducha a svobodného rozvoje ducha! Jedině duchu, jako tomu nejvyššímu v člověku, má sloužit jeho nižší "já" v podobě rozumu a mysli. Nižší "já" má sloužit našemu vyššímu "já" a ne ho zpochybňovat, vysmívat se z něj, zotročovat ho a zapírat jeho existenci.

Hospodin, na kterého jsme pod vlivem svého nižšího "já", reprezentovaného rozumem, myslí a jejich čistě pozemskou orientací zcela zapomněli, tento námi zapomenutý Hospodin opět přichází, aby zasazoval rány lidskému nižšímu "já" a všemu, co vytvořilo, aby lidé v samotě vynucené izolace přemýšleli, kým vlastně jsou. Aby našli sami sebe! Aby se duchovně osvobodili a nastoupili cestu naplňování pravých, vysokých a ušlechtilých duchovních hodnot.

Vše, co se bude dít v následujících dnech, nebo letech, nás bude tlačit jedině tímto směrem, protože nastal čas dalšího nezbytného vývojového kroku ve stvoření. A protože lidé nejdou touto cestou dobrovolně, budou na ni tlačeni Vůlí vyšší Moci násilím. Čím dříve to pochopíme a vykročíme tam, kam nás vyšší Moc směřuje, tím méně bolestných ran "egyptských" na nás dopadne.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 30.03.2020 17:33:27

Koronavirus jako nástroj vyšší Moci! Kam nás tlačí?

Vše, co se děje kolem nás, nám chce něco říct. Chce nás něčemu naučit. Chce, abychom něco pochopili. No a takovým poselstvím je také současná koronavirusová krize. Zkusme se proto podívat na to, k čemu nás chce dotlačit. Neboť celosvětový důraz, s jakým se tak děje, si nutně vyžaduje naše plné pochopení situace.

V první řadě si je třeba uvědomit, že žijeme v univerzu, ve kterém působí vyšší Moc. Jde o Inteligenci, která usměrňuje vesmírné dění zcela konkrétním směrem. Směrem k stále vyššímu rozvoji. K rozvoji ducha a pravých, vysokých, vznešených a ušlechtilých hodnot. A všechno stávající musí tímto vytyčením směrem kráčet, protože není schopno trvale se příčit Vůli vyšší Moci. Musí tímto směrem kráčet, ať chce, nebo nechce. Dobrovolně, nebo násilím. Z tohoto úhlu pohledu je se třeba dívat také na současné dění.

Prvním poselstvím, které máme všichni pochopit, je poselství pokory. Dostáváme školou a tvrdou lekci pokory!

Lidstvo zapomnělo na Stvořitele a jeho zákony. Žije si samo pro sebe a v rámci svých vlastních zákonů a priorit. Lidstvo zapomnělo na Vůli vyšší Moci, kterou by mělo ve stvoření naplňovat, a tak se duchovně, morálně a mravně rozvíjet. Lidstvo se domnívá, že si vystačí samo se svou ekonomikou, technikou, konzumem a materialistickým pojetím života.

A najednou přijde něco, co zásadním způsobem otřese vším, co dosud tak uspokojivě fungovalo! Najednou přijde něco, co doslova zmrazí a na maximální míru utlumí všechno dosavadní lidské snažení! Najednou lidstvo, jednotlivé národy i jednotlivci do hloubky duše prožívají svou křehkost a zranitelnost! Najednou přichází pochopení, že navzdory všemu, co moderní svět dokázal, může být během pár dní položen, nebo doslova sražen na kolena!

Na základě všech těchto skutečností, které nejsou výplodem fantazie, ale v současnosti se reálně dějí, musí lidé na vlastní kůži prožívat, že přece jen existuje "Cosi", co nás vždy přesahovalo a bude přesahovat. "Cosi", co je silnější než všechno ostatní, a my to musíme respektovat a podřídit se tomu.

To, co tedy mají lidé jako první pochopit v souvislosti se současnou koronavirusovou krizí je realita existence vyšší Moci, která nás přesahuje. Lidé mají znovu získat bázeň a úctu před vyšší Mocí! Lidé mají znovu získat ztracenou POKORU! Lidstvo současnosti dostává důraznou lekci pokory před čímsi Vyšším! Před Mocí Boží! Toto je první základní věc, ke které pochopení jsme doslova tlačeni tím, co se dnes děje.

A co je tím druhým?

Koronavirus výrazně omezil veškerý dosavadní pohyb lidí na naší planetě. Omezil extrovertní, konzumní a komerční expanzi nejen ve světě jako takovém, ale také v rámci každého jednotlivého státu, protože byly eliminovány všechny aktivity ve formě divadel, kin, nebo různých jiných kulturních aktivit. Bylo eliminováno společenské setkávání v restauracích, v hospodách, nebo na sportovních akcích. Ulice měst jsou vylidněné. Koronavirus zahnal všechny domů! Zahnal je zvenku dovnitř!

Dovnitř! Zamysleli jste se nad tím, k pochopení čeho se nás snaží dotlačit Inteligence, jejíž Vůli podléhá vše, co existuje v našem stvoření? Bez jejíž Vůle ani jediný lísteček nespadne dolů ze stromu? Násilím a nátlakem posouvá naši pozornost ze všeho toho vnějšího směrem dovnitř! Směrem do našeho vlastního nitra!

V evangeliích se píše: "Království nebeské je ve vás!" Království nebeské a jeho hodnoty jsou v každém z nás! Jsou v našem nitru! Pouze je nám třeba zaměřit se tímto vnitřním směrem. A koronavirusová krize nám všem k tomu dává příležitost! Dává nám k tomu prostor a čas! Doslova nás k tomu nutí!

No a k tomu, abychom konečně začali správným způsobem uvažovat a pracovat na sobě ve svém nitru, k tomu dostáváme v dnešní době extrémně silné podněty. Třeba ve formě děsivé fotografie, která nedávno obletěla sociální sítě. Jde o fotku z italského Bergama, pořízenou z okna bytu na patře, směřujícího na hlavní ulici. Na ulici vidět kolonu vojenských aut, ve kterých jsou převáženy těla obětí koronavirusu do spaloven, protože krematoria už kapacitně nestačí. V den, kdy byla pořízena fotka, zemřelo 400 lidí.

Toto jsou skutečnosti, které musí velmi silně otřást každým člověkem. Toto jsou skutečnosti, které není možné přejít bez povšimnutí, aniž by se nás hluboce vnitřně nedotkly. Musí nás to vnitřně zasáhnout a má to v nás vyvolat kladení si zásadních otázek lidského bytí, které bychom si jindy, nebo vůbec nikdy nepoložili.

Na co jsme tu vlastně na zemi a jaký má náš život smysl? Copak jsme tu opravdu jen na to, abychom si užívali pokud možno, a aby nás potom, když zemřeme, spálili jako dřevo v peci? Copak jsme skutečně jen polní tráva, která zde dnes je a zítra ji hodí do ohně? Copak jsme skutečně jen toto tělo a mysl, a když zemřeme, o všechno přijdeme a všechno definitivně skončí?

Nebo jsme přece jen něčím víc? Jsme něčím, co je trvalé, věčné a nezničitelné, co nemůžeme ztotožňovat s naším fyzickým tělem a pozemským rozumem? Neexistuje v nás nějaké vyšší "já"? Neexistuje v nás věčný duch, se kterým můžeme najít spojení prostřednictvím dodržování vysokých a ušlechtilých hodnot, abychom sme se s ním vnitřně ztotožnili a našli cestu k věčnosti? Jsme tedy jen tělo, mysl a rozum, které hynou a zanikají, nebo jsme věčný duch, kterého se nedotýká fyzická smrt?

Současné zastavení života koronavirusem nás hmatatelně tlačí dovnitř našich domovů a do nitra sebe sama, a tragičnost událostí v Itálii, ale také jinde, nás tlačí ke kladení si těch nejzákladnějších otázek našeho bytí. A dává nám čas a prostor k tomu, abychom odpovědi na ně skutečně našli. Kdo totiž hledá, musí nakonec najít!

Nedávno jsem poslouchal pořad v rozhlase o tom, jakým všemožným způsobem tráví lidé čas ve svých domovech, do nichž byli nuceně zahnáni koronavirusovou krizí. Redaktorka v relaci hovořila o tom, jací jsou lidé také v této situaci vynalézaví, a jak nejrůznějšími kreativními způsoby dokáží využít nečekaný volný čas. Ve skutečnosti je ale maximálně smutné, že pro zaběhnutou lidskou povrchnost není tento čas, který je Shora darován, vůbec využíván na to, na co by opravdu měl, ale je promrhán na obvyklé hlouposti a na to, co není vůbec podstatné.

O vyšší Moci, nebo o Stvořiteli, který řídí světy, se říká, že je Láskou. A je to skutečně tak, protože Láska nejvyšší Inteligence, ovládající univerzum nechce připustit, aby lidé promrhali v hodnotovém omylu, v nicotné povrchnosti a v bezduchém, tupém materialismu celé své bytí. Láska nejvyšší Inteligence se nás proto snaží ze všeho tohoto vytrhnout, abychom nepromarnili své životy a nakonec nás nemuselo postihnout to nejstrašnější, co vůbec existuje. Duchovní smrt, nebo jinak řečeno, věčné zatracení naší osobnosti! Takto, z pozice Lásky Stvořitele k našemu věčnému duchu třeba celou současnou situaci vnímat a dešifrovat.

No a na závěr ještě jedna zásadní otázka: co se stane, pokud lidé nebudou chtít pochopit, přijmout a zrealizovat to, k čemu je v současnosti tlačí koronavirusová krize a za ní stojící vyšší Moc, bez níž Vůle ani lísteček ze stromu nespadne? Co když budou chtít žít tak, jako dosud a uznávat stejný hodnotový systém, jaký uznávali dosud?

Jistě se pamatujete, že v roce 2012 mnozí očekávali konec světa. Když nepřišel, materialisté a ateisté opět jásali. Neuvědomili si však dvě věci. Za prvé, že to nemá být konec světa, ale konec starého světa! Konec starého světa se vší jeho dosavadní nesprávnou hodnotovou hierarchií, a začátek nového světa s novou, duchovní hodnotovou hierarchií.

No a za druhé si neuvědomili, že to není otázka jednoho dne, začínajícího posledními minutami roku 2011 a prvními minutami roku 2012. To je proces, který začal již před tím a probíhá také v současnosti. Je to proces transformace lidského vědomí z nižší úrovně na vyšší úroveň.

Pokud to lidé pochopí a vykročí cestou, směřující k stále větší osobnostní a duchovní dokonalosti, na kterou nás tlačí Vůle Vládce univerza, ušetří si mnoho utrpení. Pokud to ale nepochopí a budou se chtít křečovitě držet toho starého, vyšší Moc použije mnohem razantnější prostředky, než je současná koronavírusová krize, aby docílila toho, kam má lidstvo v souladu s plánovaným vývojem celého univerza směřovat. Člověk musí pochopit, že je příliš malý a zranitelný na to, aby si donekonečna prosazoval pouze svou vlastní vůli.

Uvědomme si přátelé, že lidé, kteří každodenně umírají v Itálii, ale také všude jinde na koronavirus, že všichni tito lidé měli své rodiny, své plány, své starosti i své radosti tak, jako každý z nás. A najednou je všechno pryč! Je to obrovská tragédie a o to zvlášť, pokud připustíme, že také my sami bychom se mohli jednoho dne ocitnout mezi nimi. Nedopusťme proto, aby velké neštěstí, které postihlo tyto lidi a jejich rodiny, odplynulo v naší obvyklé povrchnosti kamsi do ztracena. Choďme proto do svého nitra a řešme v sobě základní otázky bytí, které jsme už dávno měli mít vyřešeny.

K těmto obětem by totiž vůbec nemuselo dojít, kdybychom jako lidstvo i jako jednotlivci kráčeli ve svém vývoji správně, čili cestou hodnot ducha. Pak by byla nutnost bolestné navigace na tuto cestu bezpředmětná! Uvědomme si to, vzpamatujme se, obraťme se a vykročme tam, kam se nás snaží nasměrovat Vůle Nejvyššího, aby oběť těch, kteří v současnosti umírají na světovou koronavirusovou pandemii, nebyla marná.

Stručný závěr: Všemohoucí Bůh existuje a přeje si nové, lepší, duchovní lidstvo! To je cesta, na kterou ho začíná směřovat. Čím dříve to pochopíme a čím dříve touto cestou vykročíme, tím méně budeme trpět.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 23.03.2020 17:39:10

Překonejme omezující úzus vlastní mysli a poznejme své pravé "já"!

Nikdo z nás by se neměl nechat svou myslí ovládat. Žel, ale právě taková je realita! Lidé nejsou pány, ale otroky, se kterými si jejich vlastní mysl dělá co chce.

Jak se vymanit z tohoto nedůstojného stavu? Velmi jednoduše. Najděte si tiché místo, začněte nezaujatě pozorovat svou mysl a odhalí se před vámi skutečnosti, o jakých jste ani netušili.

Zaujměte tedy pozici nezaujatého pozorovatele a zkuste se dívat na vlastní mysl jako na něco cizí, co se vás netýká. Svým vědomím nevstupujte do jednotlivých myšlenek, které ve vás vznikají. Ať jsou jakékoli. Nedejte se do nich vtahovat a nechte je běžet. A ony budou skutečně běžet jedna za druhou kamsi do ztracena, protože se jim od vás nedostalo žádné pozornosti. Protože se jim k sobě nepodařilo přitáhnout vaši vědomou pozornost.

K čemu tímto způsobem dojde? K tomu, že nezaujatým pozorováním vlastní mysli se postavíme mimo ni. Již se nedefinujeme s myslí, neztotožňujeme se s ní, ale stojíme mimo ni.

Tím dojdeme k zásadnímu vnitřnímu uvědomění, že my a naše mysl jsou dvě rozdílné věci. Pochopíme, že v našem nitru existují jakési dvě "já". Jedno "já", stojící nad myslí, schopné ji nezaujatě pozorovat a nedefinovat se s ní. A druhé "já", ztotožněno s myslí. Ztotožněno s myšlenkami v mysli neustále probíhajícími, které považujeme za epicentrum své osobnosti.

Jestliže toto pochopíme, vnitřně to poznáme a prožijeme, můžeme udělat jeden z nejzásadnějších posunů v našem životě. Můžeme si totiž uvědomit, že jádro naší osobnosti se skrývá právě v onom, dosud nepoznaném, vyšším "já", stojícím nad myslí. Neztotožňuje se tedy již víc se svou myslí, čili se svým nižším "já", ale se svým vyšším "já", které dokáže být nezaujatým pozorovatelem mysli.

Kdo bude ve svém vnitřním prožití schopen dospět k tomuto pochopení, toho zaplaví před tím nikdy nepoznaná radost, štěstí a mír, jako důsledek nalezení svého pravého "já". Jako důsledek nalezení svého ducha, trvale spojeného s realitou Ducha. Realita, ve které je ukotveno naše pravé "já", je realitou Světla. Je realitou štěstí, radosti, míru a blaženosti.

Ztotožněním se svým pravým duchovním "já" člověk prožívá vše objímající jednotu a celistvost bytí, kterou před tím nikdy nepoznal, protože ztotožněním se se svým nižším "já", reprezentovaným rozumem a myslí, poznával vždy jen jednotlivosti, izolované od celku bytí, z čehož pramení trvalé lidské vnitřní nenaplnění.

"Království nebeské je ve vás", volá k nám Kristus. Nebesa nese v sobě každý z nás, a reálné naplnění těchto slov spočívá v ztotožněni se s našim pravým "já". V ztotožněni se s naším duchem, naplněným průzračností, čistotou, jasností, ušlechtilostí, světlem, radostí, dobrotu, mírem a harmonií.

To jsme ve skutečnosti "my"! To je naše pravé "já", stojící v láskyplném a vše objímající proudění velkého, Svatého Ducha Božího.

Lidé však neznají toto své pravé, vyšší "já", protože jsou připoutáni ke svému nižšímu "já" tím, že se ztotožňují se svým rozumem, a rozumem reprezentovanou myslí. Z výšin míru a radosti Ducha klesli do nížin rozumu a mysli, považujíce je za to jediné existující, s čím plně identifikují svou osobnost.

Místo toho, aby z pozice výšky svého ducha ovládali mysl, jsou oni sami ovládání svou myslí. To se jim stává vstupní branou k utrpení, které prostřednictvím závisti, nenávisti, lítosti, křivdy, smutku, deprese, a mnoha jiných negativních věcí prožívají ve své mysli. Také celý materiální svět se všemi jeho negativy je odrazem ztotožnění se lidstva z našim nižším "já", projevujícím se dominancí mysli.

Vše čisté, skutečně krásné, dobré, čestné, spravedlivé a laskavé, co kolem nás ještě existuje, je odrazem reality našeho vyššího "já", se kterým se lidé v kratičkých momentech povznesení nad vlastní mysl dostávají do kontaktu. A tyto záblesky nevědomého spojení s jejich vyšším "já" pak vtlačují do materiálního světa v podobě dobra, lásky, spravedlnosti a ušlechtilosti.

Pravdivost všeho, o čem jsme dosud mluvili, si může každý člověk ověřit sám na sobě. A to tím, že bude nezaujatě pozorovat svou mysl, čímž automaticky přenese pozornost ze svého nižšího "já" na své vyšší "já". Na svého ducha, který z výšky hledí na vlastní mysl, ale nedává se jí ovládat, omezovat, spoutat, ani zotročit.

Pokud se nám toto podaří pochopíme, kým vlastně jsme, protože se staneme duchovními. A z pozice svého ducha, svého vyššího "já" také potom pochopíme, o čem vlastně mluví všechna náboženství. Pochopíme, že jejich cílem je přivést osobnost člověka ke spojení a trvalému ztotožnění se s jeho vyšším, duchovním "já".

Chápat náboženství rozumem a jím reprezentovanou myslí je nemožné, protože mysl je schopna pohybovat se pouze v materiální realitě. Pouze v pozemském pojetí prostoru a času. Svou myslí nemůžeme chápat duchovní! Duchovní můžeme chápat a vnímat jen svým vyšším, duchovním "já", se kterým jsme ztotožněni.

Naše ztotožnění se s ním se však neprojeví jen schopností chápat duchovní, ale také tím, že dobro, spravedlnost, láska, ušlechtilost, mír a radost, které jsou přirozenou součástí našeho ducha, vtlačí toto naše vyšší "já" jako nesmazatelnou pečeť do naší mysli. Ta se stane dobrou, spravedlivou, láskyplnou, ušlechtilou a naplněnou mírem a radostí. A takovou se pak stane celá naše osobnost, včetně naši řeči i našich činů.

Ale pozor! Platí to také naopak! Pokud se totiž svou mysl budeme vědomě snažit udržovat čistou a ušlechtilou, vybudujeme si tím stejnorodý most k tomu, abychom dokázali prostřednictvím prosvětlené mysli najít spojení zdola směrem vzhůru, se svým pravým, čistým a ušlechtilým vyšším "já".

Znamená to tedy, že také vědomá snaha o čistou a ušlechtilost mysli se nám může stát cestou k nalezení našeho vyššího "já" a sjednocení se s ním, čehož v žádném případě nelze dosáhnout prostřednictvím běžné, nekontrolované a neukázněné mysli, reprezentující naše nižší "já".

Člověče, staň se svobodný v duchu a zbav se utrpení tím, že se osvobodíš z otroctví svého rozumu a mysli, které tě spoutávají, a s nimiž mylně ztotožňuješ svou osobnost.

Závěr: Staňme se nezaujatými pozorovateli vlastní mysli, čímž pochopíme, kým vlastně jsme.

Udržujme svou mysl čistou a ušlechtilou. Tím navážeme spojení s čistotou a ušlechtilostí svého ducha, a tím zároveň také spojení s mírem, štěstím a radostí, v níž náš duch trvale spočívá.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 09.03.2020 18:42:31

Zázrak! Jak dosáhnout materializace myšlenky?


Naše mysl představuje potenciál, který je při jeho efektivním využití schopný celkem reálně ovlivňovat fyzické a materiální dění kolem nás. Ukažme si sílu myšlenky na konkrétním příkladu maturitních zkoušek, při kterých dochází mnohdy k zajímavému fenoménu. Ne excelentní žáci na nich často excelují a naopak, velmi dobří žáci na nich často pohoří. Proč je tomu tak? Protože při tom sehrává zásadní význam právě materializace myšlenky.

Pokud se totiž mají studenti naučit na nějaký maturitní předmět sto otázek, málo excelentní žáci to z různých důvodů ignorují, a připraví se dobře jenom na pět z nich. A naopak, dobří žáci se poctivě připraví na devadesát pět otázek, a zbývajících pět zvládají z nějakých důvodů jen velmi slabě.

Bezprostředně před maturitou každý z těchto dvou typů studentů velmi intenzivně myslí na svůj problém. Avšak každý z nich radikálně odlišným způsobem. Málo excelentní student myslí intenzivně právě na pět otázek, na které je době připraven a velmi si přeje, aby si některou z nich vytáhl. A toto jeho velmi silné, pozitivní vnitřní soustředění mysli zcela konkrétním směrem nakonec často způsobí, že se to podaří.

Velmi podobně je tomu také u dobrého studenta, který se však žel, často nevědomky chytí do pasti schopnosti materializace vlastní mysli. On si je totiž vědom, že na pět otázek není dobře připraven, a proto intenzivně myslí na to, aby si je nevytáhl. Ale žel, často bývá opak pravdou.

Proč? Protože málo excelentní žák svou silnou vnitřní touhou po pěti otázkách, které ovládá, vytváří směrem od sebe k nim tenoučké vlákno osudu, spojující ho s nimi. No a na základě tohoto vlákna je pak přitažen k požadovaným otázkám, a skutečně si je také vybírá.

U dobrého studenta to funguje stejně. Také on si svou úzkostí z pěti otázek, v nichž má mezery, vytváří tenké vlákno osudu, směřující právě k nim. Na základě toho je k ním přitažen a reálně si je vybírá.

Problém je totiž v tom, že kdyby dobrý student uvažoval pozitivněji a vnitřně by se optimisticky orientoval pouze na otázky, které ovládá, nasměrovala by ho vlákna osudu právě k nim.

O všech těchto skutečnostech a souvislostech však mluvíme proto, že se neprojevují jen u maturitních zkoušek, ale v celém našem životě jako takovém.

To znamená, že ke všemu, na co intenzivně myslíme, si nevědomky spřádáme vlákna svého osudu, které nás spojují s předmětem naší touhy, ovinou se kolem něj a nás samotných k němu přitáhnou.

Každý z lidí je tedy bytostí, schopnou přivést to, na co intenzivně myslí, ke svému hmotnému, viditelnému a reálnému naplnění. Každý z lidí je bytostí, schopnou vnější materializace toho, o čem vnitřně opravdu intenzivně uvažuje.

A pokud na to myslíme pozitivně, konstruktivně a optimisticky, vnější materializace naší myšlenky bude pozitivní, konstruktivní a optimistická.

Pokud ale na něco myslíme v strachu, v úzkosti, v obavě, nebo negativně a nekonstruktivně, bude vnější materializace toho, na co jsme mysleli negativní, a přinese přinese nám do života hodně negativity.

Pamatujme proto, že to, co myslíme, a také jakým způsobem to myslíme, se nám může nakonec stát skutečností. Můžeme si to k sobě prostě přitáhnout. Nebo jinak řečeno, my sami budeme k tomu přitažení na základě vlákna osudu, které jsme svým intenzivním myšlením k něčemu konkrétnímu ukotvili.

A všechno toto, o čem jsme mluvili, je možné udělat ještě mnohem intenzivnějším a pronikavějším. A to prostřednictvím citu. Čili tím, nakolik intenzivně dokážeme své myšlenky vnitřně citově prožít, protože hluboké citové prožívání určité myšlenky má schopnost přivodit mnohem intenzivnější a očividnější stupeň její materializace.

Je to způsobeno tím, že do každého citu člověka se vlévá živá, neutrální síla, nebo jinak řečeno, základní božská síla, proudící univerzem, která dělá cítění člověka živým. Dělá ho živě intenzivním, a tedy mnohem pronikavěji působícím, než je tomu při myšlence, pocházející pouze z rozumu. A právě proto vzniká za spoluúčasti citového prožívání mnohem intenzivnější a vyšší míra konečné, reálné materializace toho, na co myslíme, a co zároveň také silně citově prožíváme.

Síla myšlenky a znásobená síla myšlenky, proniknuta citem jsou tedy dva elementy, prostřednictvím kterých mohou lidé působit na hmotu a ovládat ji. Dva elementy, jejichž prostřednictvím mohou spřádat své osudové vlákna, a ty je pak přitáhnou k jimi samými takto zformovanému osudu.

Ale existuje ještě také element třetí, a ten může všechny děje ještě více znásobit a způsobit cosi, podobné zázraku. Nebo přivodit přímo zázrak samotný! A to je možné ve spojení lidského myšlení a cítění se silou Světla. Se silou Stvořitele!

Abychom pochopili, o co jde, vraťme se k našemu úvodnímu příkladu o maturitních otázkách. A ukažme si to na příkladu dobrého studenta, který se naučit devadesát pět otázek ze sta, ale z nějakých, možná i objektivních důvodů, se nestihl dobře připravit na zbývajících pět.

V první řadě by na ně neměl vůbec myslet v obavě a strachu, že si je vytáhne, protože tak, jak jsme si vysvětlili, si takovýmto myšlením tká vlákna svého osudu právě směrem k nim.

Měl by tedy optimisticky myslet především na otázky, na které je dobře připraven a jedině k ním by měl zaměřit své myšlenkové a citové chtění. Pak je vysoce pravděpodobné, že se to stane realitou, a jeho intenzivně živené, myšlenkově citové působení se nakonec zhmotní.

Pokud ale chce mít tento student téměř jistotu, pokud chce, aby se tak opravdu stalo, má ještě možnost podpořit vlastní myšlení a cítění svou prosbou o pomoc shora, ze Světla. A pokud, jak již bylo zdůrazněno, se na oněch pět otázek nestihl dobře připravit z nějakých objektivních důvodů, stane se zázrak! Stane se zázrak, spočívající v tom, že jeho intenzivní myšlenkové a citové chtění, podpořené přílivem síly shora se skutečně zmaterializuje do podoby toho, co člověk chtěl a oč prosil. A zmaterializuje se to tak zásadně, že se to bude jevit jako zázrak. Takovéto zázraky vnější materializace jsou v schopnostech každého člověka.

Ale pozor! Myšlenkovému a citovému chtění člověka se může dostat podpory shora pouze tehdy, pokud jde o chtění dobré a pozitivní. Žádnému špatnému a negativnímu lidskému myšlenkovému a citovému chtění se podpory ze Světla nikdy nedostane. A proto nikdy nemůže dosáhnout úrovně zázraku a nevšední pronikavosti. A proto to špatné a negativní může být zhmotněné pouze prostřednictvím vlastního, lidského myšlenkového a citového chtění. Proto se zlo na zemi může v konečném důsledku materializovat pouze prostřednictvím těchto dvou elementů.

To znamená, že i kdyby bylo zlo na zemi jakkoli silné, jedině dobro a pozitivita mohou počítat s podporou třetího a nejmocnějšího elementu, čili síly Světla, co se v následně zmaterializované podobě musí jevit jako zázrak. A z toho důvodu proto nakonec dobro vždy zvítězí! Neboť dobré lidské myšlení a citové chtění bude s podporou síly Světla vždy silnější, než špatné myšlenkové a citové lidské chtění, kterým se podpory ze Světla nemůže v žádném případě dostat.

To vše v souhrnu znamená, že každý člověk se už předem staví vnitřním hodnotovým naladěním svého myšlení a cítění na stranu vítěze, nebo na stranu poraženého. Staví se buď na stranu jistoty vítězství dobra, nebo na stranu jistoty porážky zla a negativity.

A tak tká každý člověk každodenně svůj osud buď směrem k silám vítězství, nebo směrem k silám zla a negativity. K silám zla a negativity, které budou jednou s jistotou poraženy a zničeny. A spolu s nimi budou zničeni také všichni ti, kteří byli se zlem a negativitou spojení svými osudovými vlákny.

A všechno toto zlé a negativní lidské myšlenkové a citové chtění se každým dnem stále více zhmotňuje v jakýsi temný, hrozivý bouřkový mrak. Stále rychleji se přibližuje ničivá bouře, která bude materializací všeho špatného lidského cítění a myšlení, aby pak, až propukne, smetla ze stvoření lidi, kteří této bouři zla dovolili zmaterializovat se prostřednictvím svých špatných citů a myšlenek.

Člověče, dávej si veliký pozor, aby si také ty sám nebyl mezi nimi.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 24.02.2020 18:45:34

Kvůli čemu vlastně existuje vesmír a my v něm?

Žijeme tak rychle, že mnozí si nikdy nenajdou chvíli času, aby se v klidu podívali ven z okna a položili si otázku: Na co to tu všechno kolem nás vlastně je? Jaký to má smysl? Jaký má smysl, že existuje vesmír? Jaký má smysl, že existuje planeta Země? Jaký má smysl, že existují lidé? Jaký má smysl existence rostlin a zvířat? Jaký to všechno má účel a k čemu to slouží?

Už jen položení si těchto otázek je nesmírně důležité, protože je začátkem probuzení člověka ze spánku nevědomosti. A nesmírně zásadní a maximálně důležitá je i správná odpověď na ně, protože nevědomému lidskému živočichovi ukazuje cestu k plnému uvědomění.

Pojďme si tedy zodpovědět tyto otázky, aby jsme se mohli stát z nevědomých vědomými.

Vše kolem nás, od existence vesmíru až po existenci člověka, má jediný smysl a jediný účel. Je jím rozvoj vědomí! Je jím růst a vzestup vědomí! Jednoduše řečeno, všechno to viditelné kolem nás je tu proto, aby se prostřednictvím něho mohlo rozvíjet a růst to neviditelně vědomé, co stojí za tím.

Kolem nás existují tři druhy vědomí. Vědomí rostlin, vědomí zvířat a vědomí lidské, přičemž vědomí rostlin a zvířat můžeme shrnout do souhrnného pojmu bytostné. Takže v podstatě máme jen dva základní druhy vědomí. Vědomí bytostné a vědomí lidské, které můžeme také nazvat vědomím duchovním.

No a tyto dva druhy vědomí vstupují do hmotného univerza proto, aby se mohly rozvíjet a růst. Hmotné univerzum poskytuje životní prostor pro rozvoj vědomí a je školou, v níž se individuálně vědomí vyvíjí. A vyvíjí se tak, že dozrává od nevědomého a nezralého, k stále vědomějšímu a zralejšímu.

Nad hmotným univerzem se totiž nacházejí dvě nehmotné úrovně, nebo jinak řečeno, dvě říše. První je úroveň bytostného vědomí, nebo říše bytostná, a druhou je úroveň duchovního vědomí, nebo říše duchovní. A v každé z nich se nachází mnoho nevědomých a nezralých, individuálních částeček vědomí. No a prostorem, určeným na rozvoj tohoto vědomí je právě hmotné univerzum, v něm sluneční soustava a v ní planeta Země.

Jako první vstoupilo na planetu Zemi vědomí bytostné. Čili vědomí rostlin a zvířat. A vstoupilo na ni prostřednictvím absolutně nejjednodušších forem života, čímž v podstatě oživilo dosud mrtvou hmotu. Život musel v těžkých, počátečních podmínkách na zemi zápasit o přežití. Avšak právě tímto zápasem zároveň postupně docházelo k rozvoji vědomí. A čím více individuální vědomí rostlinného a živočišného druhu rostlo a vyvíjelo se, tím složitější vnější formy směrem zevnitř navenek vytvářelo. Tak se od nejjednodušších řas začaly formovat rostliny stále složitější, a od nejjednodušších jednobuněčných živočichů, živočichové stále dokonalejší.

Růst vnitřního vědomí tedy způsoboval vývoj od nejjednodušších forem života k formám stále složitějším. Vnitřně se rozvíjející bytostné vědomí přivodilo evoluční vývoj tak, jak ho odpozoroval Darwin. Všechny rostliny a všechna zvířata, které kolem sebe vidíme, jsou tedy jen schránky, uvnitř kterých se nachází bytostné individuální vědomí, za účelem růstu a postupného vývoje k stále vědomějšímu a dokonalejšímu. Tak dospěl vývoj až k nejdokonalejšímu zvířeti, k takzvanému pračlověku. Pračlověk představoval vrcholnou formu sebeuvědomění a dokonalosti, ke které dospělo bytostné vědomí.

No a právě v této chvíli přichází na scénu vědomí lidské. Čili vědomí duchovní. A přichází proto, že nejvyšší vývoj bytostného vědomí má velmi blízko k nejnižší zralosti duchovního vědomí. Tím došlo ke vzájemnému kontaktu a spojení, na jehož základě mohlo individuální duchovní vědomí vstoupit do tělesné schránky pračlověka, aby mohlo na zemi, v hmotném univerzu začít se svým vlastním vývojem.

Reálně se to událo tak, že při graviditě samice pračlověka už nevstupovalo do těla novorozence bytostné vědomí, ale vědomí duchovní, čili lidské.

Duchovní vědomí v těle lidoopa se v boji o přežití, a v boji s drsnými přírodními podmínkami začíná rozvíjet sobě vlastním, lidským způsobem. Od tohoto momentu začínají dějiny lidské civilizace, které jsou ve skutečnosti dějinami rozvoje duchovního vědomí a individuálního sebeuvědomění. Jedině o toto ve vývoji lidské civilizace ve skutečnosti jde! Jedině kvůli tomu existuje vesmír i naše planeta!

Zmíněný, přirozený proces se však žel, vinou lidí nevyvíjel správně. Lidstvo se totiž vydalo na falešnou cestu a na ní se nachází dodnes. Bytostné formy vědomí na základě respektování svých instinktů šly správnou cestou vývoje, a lidé měli také respektovat své, ne už instinktivní, ale intuitivní vnímání. To se v nich ozývá prostřednictvím cítění a svědomí, a vybízí je právě k rozvoji individuálního vědomí jako zásadní priority.

Avšak lidé trvale ignorovali tichý hlas své intuice a mnohem více naslouchali hlasu svého rozumu. Na základě jeho impulsů se orientovali především na rozvoj hmotný a materiální. Jedině tento druh vývoje se stal pro ně prioritním, zatímco vývoj vědomí začal být vnímán jako něco nepodstatné.

A tak se dějiny lidské civilizace staly dějinami fatálního omylu, spočívajícího ne v důrazu na rozvoj vědomí, jak to mělo správně být, ale v důrazu především na rozvoj materiální.

Shora, z říše Ducha, čili z úrovně bytostí s plně rozvinutým duchovním vědomím, přicházeli na zem jedinci, jejichž úkolem mělo být nasměrování lidstva na správnou cestu. Čili na cestu rozvoje vědomí. Tak vznikla na zemi náboženství. V zásadě totiž všechna velká náboženství hovoří o tomtéž. Říkají, že v nás existuje něco hlubší, vnitřní a skryté, co má být rozvíjeno. Říkají, že hodnoty a rozvoj hmotného druhu má být až na druhém místě. Říkají, že vše, co fyzicky existuje, je jen vnější prostředek k tomu, aby mohlo být rozvíjeno to vnitřní, čili naše vědomí.

Přesně v tomto duchu lidí usměrňoval také Kristus, a před ním Mojžíš. V Desateru a v Ježíšově učení bylo lidstvu ukázáno, jakým způsobem má na sobě vnitřně pracovat, aby správně rozvíjelo své vědomí. K rozvoji lidského individuálního vědomí dochází totiž jedině prostřednictvím rozvoje dobra, ctností a ušlechtilosti. Jen tímto způsobem se zdravě vyvíjí a roste míra našeho individuálního vědomí a sebe uvědomění. A pokud vytrváme na této ukázané cestě, naše vědomí se plně rozvije, plně dozraje a my, jako duchovně plně vědomé bytosti, budeme moci vstoupit do úrovně čistého vědomí. Budeme moci vstoupit do říše Ducha a tam žít a působit. Tím se staneme bytostí, která úspěšně absolvovala pozemskou školu rozvoje vědomí.

Orientace na materii, jak ji dnes známe, je omylem a tragickým bláznovstvím, protože je to upnutí se na něco, co je podružné. Materie je jen prostředek, jehož formováním a přetvářením má růst a vyvíjet se naše individuální duchovní vědomí do takové míry, aby bylo schopno nakonec opustit hmotnost a vejít do říše Ducha. Do říše plně rozvinutých a individuálně plně vědomých, duchovních bytostí.

Kdo však rozvoj svého vědomí hrubě ignoruje a zůstává neustále připoután pouze k hmotě, toho osobnost bude nakonec spolu s celým hmotným univerzem podrobena nevyhnutelnému rozkladu a zániku všeho hmotného.

Pochopme tedy, že vše živé, co kolem sebe vidíme, jsou jen různé stupně vývoje vědomí, směřující k dokonalosti, a tím k odpoutání se od hmotného univerza. Také každé lidské individuální vědomí je součástí tohoto procesu.

A proto každý z nás má dvě možnosti. Buď bude v uvědomění si všech těchto skutečností kráčet správnou cestou, spočívající v rozvoji vlastního individuálního vědomí až k lidské dokonalosti, a to prostřednictvím upnutí se k dobru, lásce, spravedlnosti a ušlechtilosti. Nebo to bude ignorovat a upne se pouze na materiální rozvoj, na materiální cíle, na materiální užívání si a na celkové materialistické pojetí života.

V prvním případě je to cesta k životu a věčnosti v říši Ducha, a v druhém případě cesta ke ztrátě bytí a k záhubě v zániku hmoty.

Na cestě priority materie si samozřejmě můžeme užít svých dočasných, pomyslných pět minut slávy ve formě bezbřehého užívání si všeho, co fyzická existence nabízí. To se však vždy musí nakonec skončit pláčem a skřípěním zubů v tváři v tvář vlastní, neodvratitelné a věčné zkáze všeho, co je hmotné a s hmotou hodnotově pevně svázané.

PS. A v konečném důsledku je právě naše rozvinuté, nerozvinuté, nebo fatálně zanedbané vědomí tím jediným, co si z této země odneseme.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 10.02.2020 20:01:52

Pozor! Jazyková zdatnost z nás ještě nedělá lidi!

Mladí lidé dnes často odcházejí do ciziny. Kvůli studiu nebo brigádě, nebo kvůli práci. Jedinci, kteří v zahraničí něco významné dosáhli, bývají často hosty různých rozhlasových pořadů, kde je vyzdvihována jejich šikovnost. No a samozřejmě, prvním nezbytným krokem ke všem jejich úspěchům byla znalost jazyka, nebo případně více jazyků.

Na první pohled se tedy opravdu zdá, jakoby to potvrzovalo známa slova: kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Toto rčení je však ve skutečnosti zavádějící a nepravdivé! Kolik jazyků totiž umíš, tolikrát nejsi vůbec člověkem! Tolikrát se jen zvětšují tvé možnosti a příležitosti uplatnit se. Tolikrát se ale člověkem vůbec nestáváš, protože pravými lidmi se stáváme prostřednictvím něčeho úplně jiného, v čem množství zvládnutých jazyků vůbec nerozhoduje.

Jak se tedy můžeme stát opravdu lidmi?

Dosažení plnosti našeho lidství je spojeno s naším nejvnitřnějším jádrem. Je spojeno s nejhlubší podstatou naší osobnosti, která je duchovní.

Být člověkem znamená plné ztotožnění se se svou nejvnitřnější podstatou. Být člověkem je spojeno s duchovním procitnutím. Je to spojeno s duchovním obrozením a s duchovním znovuzrozením.

Co to znamená?

Znamená to, že vědomí a sebe uvědomění většiny lidských bytostí, žijících na zemi, je vymezeno pouze materiální realitou. Čili tím vnějším, hmatatelným, fyzickým a reálným, co vidíme kolem sebe. To jsou hranice, ve kterých se pohybuje myšlení, cítění a vědomí většiny.

A této, čistě materiální orientaci, pak plně odpovídá také hierarchie hodnot, které lidé uznávají a o které usilují. Jsou to hodnoty peněz, majetků, moci, slávy, úspěchu, kariéry, konzumu a užívání si.

Honba za materiálními hodnotami a jejich nabývání vyvolává ve společnosti i na celém světě mnoho zla v podobě chamtivosti, bezohlednosti, nečestnosti, sobectví, podvodu, zvrhlosti, nečistoty, nemravnosti, závisti, násilí, agresivity, a tak dále, a tak dále. Důsledkem toho jsou konflikty a napětí mezi jednotlivci i mezi národy. Důsledkem toho jsou neustálá vzájemná pnutí, krize, války, ale také bezohledné drancování přírodních zdrojů naší planety.

Všechny tyto negativní skutečnosti má na svědomí jedině vědomí člověka, vtěsnané pouze do hranic materiální reality. Takovýmto způsobem omezeny bytosti totiž ještě vůbec nejsou lidmi, co svým jednáním a svými hodnotami také reálně potvrzují. Nepřeberné množství existence zla kolem nás tedy zjevně potvrzuje, že takové, materií omezené bytosti, jsou ještě na míle vzdálené od skutečné velikosti a vznešenosti naplnění vlastního lidství.

Neboť člověk jako takový, čili jeho nejvnitřnější jádro a jeho skutečná podstata, pochází z říše Ducha, a proto je duchovní. A tato naše nejvnitřnější podstata se v nás neustále ozývá v podobě hlasu svědomí, který se nás snaží usměrňovat pouze na cesty dobra. Pouze na cesty spravedlnosti, cti, ohleduplnosti, laskavosti, nezištnosti, ušlechtilosti, čistoty a lidskosti.

Znovuzrození a procitnutí v duchu tedy znamená přeorientování se na tyto hodnoty, které jsou hodnotami ducha. Jedině ten, kdo dospěje až k této metě, jedině ten se může stát skutečně člověkem, který, věrný své duchovní podstatě, upřednostňuje ve svém životě hodnoty dobra, cti a spravedlnosti, a staví je nad hodnoty materie, které jsou pro něj až na druhém místě.

Toto je duchovní procitnutí! Toto je duchovní obrození! Toto je duchovní znovuzrození! V tomto spočívá nabytí pravého lidství!

Z dočasnosti, z omezenosti, z pomíjivosti a z prachu hmoty najednou povstává věčná, nezničitelná a vznešená, skutečná velikost člověka! Z původní, nízké bytosti, jejíž vědomí je ohraničeno pouze materiální realitou podobně, jako vědomí kuřete, nacházejícího se ve vejci, se najednou rodí nový člověk. Rozrušuje skořápku omezení hmotnosti, jeho vědomí se osvobozuje z jejích vazeb a spojuje se s novou, vyšší realitou. S realitou věčného Ducha a jeho hodnot!

Rodí se nový člověk! Člověk čestný, spravedlivý laskavý a čistý! Člověk, schopný budovat harmonii a mír! Člověk, schopný zvelebovat a chránit prostředí, ve kterém žije! Rodí se skutečný a pravý člověk, který odhazuje egoisticky materiální "já" a "mně", a nahrazuje to velkým, všeobsáhlým "my" a "nám". Rodí se nový člověk, který vnitřně vzhlíží k výšinám a k východisku a zdroji všeho bytí, kterým je velký a vznešený Stvořitel všeho.

Toto je skutečný člověk! Toto je člověk budoucnosti! Toto je člověk ducha, který dosáhl velikosti vlastního lidství a své pravé lidské hodnoty! Takovými lidmi se máme stát! To by se mělo vyučovat na školách! K tomuto by měly být vedeny naše děti! Poznání těchto skutečností by mělo být každému jednotlivci od malička vštěpováno, aby se mohl co nejdříve vydat na cestu nabývání duchovní zralosti, na níž dosáhne naplnění velikosti vlastního lidství.

Neboť pokud toto nedosáhne, ve skutečnosti nemá absolutně nic, ani kdyby obsáhl všechny znalosti světa a získal všechny jeho poklady. Nemá nic, protože ho v jeho nehotové podobě ještě nelze vůbec považovat za plnohodnotného člověka. Neboť skutečně plnohodnotným je jen člověk ducha, s tomu odpovídající hierarchií hodnot a nikdo jiný.

V současnosti existuje na naší planetě jen velmi málo skutečných lidí. Existuje však značný počet těch, kteří jsou na správné cestě a usilují o dosažení pravého lidství. Většina však žel, spí hlubokým spánkem ducha, uvězněna svým vědomím ve skořápce materiální reality, jako kuře, které se není schopno osvobodit ven z vejce.

A samotný Kristus byl v definici těchto skutečností ještě mnohem radikálnější, protože lidí s materií omezeným vědomím nazval mrtvými, kteří mají být ponecháni svému osudu. Osudu duchovní mrtvoly, která bude nakonec definitivně zničena v konečném zániku pouze dočasně oživené hmoty.

Neboť hmota a vše, co je s ní spojené a na ni hodnotově navázané, je odsouzena k zániku. Pouze to, co směřuje k Duchu a k jeho věčným, nezničitelným hodnotám, může přetrvat navěky. A také na věky přetrvá!

PS. Žel, znalost cizí řeči a odchod do zahraničí v drtivé většině vůbec nesouvisí s rozvojem a dosahováním hodnot pravé lidskosti. Znamená to jen intenzivnější a hlubší propojení s materií a její možnostmi, které jsou na západ od nás větší. Znamená to jen mnohem větší upnutí se na tyto hodnoty a jejich dosahování, co člověka beznadějně vzdaluje, a nakonec úplně odřezává od pravdy Ducha. A proto takový člověk, ačkoliv si žije v dostatku a v blahobytu, je ve skutečnosti už mrtvý. Je mrtvý duchovně, což je mnohem strašnější, než kdyby zemřel fyzicky, protože je mrtvý pro skutečné a pravé hodnoty Ducha. A tím i pro skutečný život, který je pouze v Duchu.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 03.02.2020 18:32:04

Strašidla pochodují městy! Není to vůbec nevinná zábava!

V posledních letech k nám ze západu přichází další nové obohacení. Svátek Halloween a s ním související průvody nejrozličnějších čarodějnic a čertů. A čím jsou tyto masky hrůzostrašnější a děsivější, tím lépe! Tím je větší legrace!

Ale je to opravdu jen legrace a nic víc? Asi docela ne, protože na druhé straně se ozývají různí jednotlivci, ale také různé církve, kteří s těmito průvody nesouhlasí a sepisují petice, aby je městské, nebo obecní úřady nepovolily. Vidí v nich totiž propagaci zla a temných sil.

To se samozřejmě modernímu, ateistickému a materialistickému člověku s jeho snahou užít si dosyta nejrozličnějších zábav jeví jako nepochopitelný závan středověku. Jeví se mu to jako zkostnatělá a prudérní ztráta smyslu pro humor.

Ale protože materialisté a ateisté vnímají všechny věci pouze povrchně, z jejich prvoplánově materialistického hlediska, podívejme se na danou problematiku trochu hlouběji a ukažme si, co se ve skutečnosti skrývá pod navenek prezentovaným povrchem dobré zábavy.

Všechny pochody a průvody bez výjimky jsou vždy určitým poselstvím a prezentují nějakou myšlenku. Vysílají nějaký signál. Například socialistické prvomájové průvody byly vyjádřením radosti a spokojenosti ze života pod vedením komunistické strany. Ukrajinské pochody neonacistů jsou otevřeným přihlášením se k Stepanu Banderovi a k nenávisti vůči všemu ruskému. Dále zde máme známé duhové pochody komunity LGBTI, upozorňující na existenci jinak sexuálně orientovaných osob a na jejich práva. Dále máme například pochody za život, jejichž účastníci se snaží o mnohem intenzivnější ochranu života už před narozením. A můžeme sem zařadit také různá ekologická protestní shromáždění, inspirované aktivistkou Gretou Thunberg a podobně.

Co však je určitým společným jmenovatelem všech těchto protestních shromáždění, průvodů a pochodů? Jejich účastníci říkají společnosti asi toto: "Jsme tady a máme takovýto názor. Dáváme o sobě vědět a třeba s námi počítat."

No a přesně to samé platí také v případě různých průvodů čertů a strašidel. Že je to jen humor, zábava a žert, je totiž pouze pohádku pro povrchní a prvoplánové. Naopak, povrchnost a prvoplánovost lidí, kteří příliš neuvažují, je dokonale využita k tomu, aby bylo ve společnosti prezentováno to, o co ve skutečnosti pod zástěrkou zábavy jde. A jde o manifestaci temných sil, které dávají společnosti na známost: "Jsme tady a máme své hodnoty! Dáváme o sobě vědět a třeba s námi počítat!" A podobně, jako při pochodech neonacistů, také zde je aktuální skrytý podtext, vyjádřen slovy:" My jsme ti, kteří jsou vyvolení, aby si podmanili společnost!"

Průvody čertů a strašidel, tedy všechno jednoznačně negativních bytostí, jsou reálným svědectvím naší doby, která svou plytkosti myšlení, amorálností, duševní prázdnotou, nectnostmi a nezřízeností vášní navazuje kontakt se sobě stejnorodými, nízkými úrovněmi univerza. A bytosti z těchto nízkých úrovní pochodují v hrůzostrašných průvodech po našich městech a vesnicích, reprezentujíc temné síly, které se rozpínají po naší planetě, aby ji zcela ovládly.

Taková je tedy žel naše moderní civilizace, která inklinuje k nízkosti a temnotě, protože sama je takovou. Vždyť si jen zkusme položit otázku, proč se například v našich městech a vesnicích neorganizují pochody andělů a různých světlých bytostí, které by představovaly ctnosti? Vždyť přece kromě našemu pozemskému oku neviditelných, temných a nízkých úrovní, zalidněných nejrůznějšími hrůzy plnými bytostmi, existují také vysoké a vznešené úrovně, obývané nádhernými, ušlechtilými a ctnostnými bytostmi. Proč našemu světu není blíže toto směřování? Proč nebere inspiraci odtud? Proč neorganizujeme průvody tohoto druhu a tvůrci kostýmů a masek se ve své inspiraci nenapájejí do těchto úrovní?

Proto, že vrána k vráně sedá a rovný rovného si hledá! Neboť převažující nízkost v duších nachází sympatie a stejnorodé spojení s odpovídajícími, nízkými jemnohmotnými úrovněmi univerza.

No a je zcela samozřejmé, že tento trend a toto propojení se bytostně příčí lidem, kteří si ještě zachovali alespoň určitou míru ušlechtilosti a soudnosti. Tito lidé mnohdy ne vědomě, ale podvědomě tuší, o co tu jde, a staví se proti tomu. Stavějí se proti rozpínavosti temnoty, ovládající duše lidí. Stavějí se proti prezentaci její moci a touze po expanzi, prostřednictvím pochodů padlých, nízkých a ohyzdných bytostí.

A když jsme si už objasnili, co všechno se skrývá za touto zdánlivě nevinnou zábavou, zkusme se ještě zamyslet nad tím, kde se něco takového, jako jsou čerti vůbec vzalo?

Každému je jasné, že nejde o bytosti z našeho světa, čili z naší hrubé hmotnosti. Kromě hrubé hmotnosti však existují také různé úrovně jemné hmotnosti, kam odcházejí lidské duše po smrti fyzického těla.

Každý ví, že lidé jsou buď dobří, nebo zlí. Zlo naše duše zatěžuje a dobro naše duše povznáší. Podle míry dobra a zla má tedy každá duše po odložení fyzického těla určitou tíhu. Čím je ušlechtilejší a lepší, tím je tíha menší, a čím je duše zkaženější a negativnější, tím je tíha větší.

A tak, na základě zákona duchovní tíže, klesají duše zatížené nízkostí do nízkých úrovní jemné hmotnosti a naopak, duše, nadlehčené ušlechtilostí stoupají do vysokých úrovní jemné hmotnosti. Tam se dále zušlechťují v konání dobra a v ctnostech, aby nakonec, po dosažení lidské dokonalosti, mohly vstoupit z jemné hmotnosti do věčného, duchovního království nebeského.

K pochopení, odkud pocházejí čerti třeba vědět, že čím je duše zkaženější a nižší, tím ohyzdnější vnější formu dostává. A naopak, čím je duše ctnostnější a lepší, tím je její vnější forma ušlechtilejší a krásnější.

Potvrzení fungování této zákonitosti můžeme najít už tady na zemi, když například někdo enormním způsobem holduje alkoholu a jeho neřest časem začíná být viditelná také na jeho vnějším vzhledu. A podobně je to i s drogami. No a po naší smrti, ve světě jemné hmotnosti, se tato zákonitost mnohokrát znásobuje.

To znamená, že jakákoliv neřest a nízkost se mnohem viditelněji odráží na vzhledu duševního, jemnohmotného těla každého jednotlivce. Čím je tedy někdo horší, tím ohyzdnější a odpudivější podobu má jeho jemnohmotné tělo. A jde to až tak daleko, že lidé ztrácejí svou lidskou podobu a stávají se z nich polo zvířecí a polo lidské, strašidelné a ohyzdné bytosti.

Čerti tedy nejsou žádný nový a zvláštní druh. Čerti jsou ve skutečnosti lidé, nelidsky znetvořeni vlastní nízkostí.

Tentýž princip však platí také v pozitivním slova smyslu, protože jemnohmotné těla lidí ušlechtilých, čestných, spravedlivých, dobrých a laskavých nabývají ušlechtilé a vznešené formy, podobající se formám andělským.

Takže aby nám bylo všem jasno, čerti jsou ve skutečnosti nízké, padlé a ubohé lidské duše, nacházející se v nízkých úrovních jemné hmotnosti. Sem se kontaktovat, sem se orientovat, odsud se inspirovat a na náš svět přinášet průvody těchto nízkých, nešťastných, znetvořených a nejrůznějšími neřestmi zatížených bytostí, není rozhodně nic pozitivního. Je to jen ubohé a politováníhodné spojování se s nízkostí. Není to nic pozitivní, na co by se měli lidé orientovat.

Lidé by se měli orientovat spíše opačným směrem. Ne tedy dolů, ale nahoru! Ne do nížin, ale do výšin! Tam, ve vysokých úrovních jemné hmotnosti, přebývají ušlechtilé a ctnostné lidské duše, jejichž ušlechtilá vnější duševní forma je výsledkem jejich života v souladu s principy dobra, lásky, spravedlnosti a ušlechtilosti. Tím směrem by bylo žádoucí se orientovat a inspirovat!

Ne tedy do nížin, ale k výšinám máme upírat svůj zrak! Odtud máme čerpat a přinášet to sem dolů k nám na zemi, aby se naše planeta stávala stále lepší, a ne stále horší.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 20.01.2020 19:15:08

O trapné a násilně dobré náladě šašků v rozhlasovém éteru


Jsou lidé, kteří poslouchají při své práci rozhlas, jako určitou zvukovou kulisu. Pokud patříte mezi ně, asi vám neušlo, že mnoho moderátorů přímo oplývá radostným nadšením a entuziasmem. Jakoby těsně před pořadem užili nějaké zázračné pilulky štěstí. Za každou cenu se snaží vyvolat dojem pohody a dobré nálady.

Je více než jisté, že takové něco mají také v popisu práce, ačkoli skutečná realita a skutečné dění kolem nás je ve většině případů úplně jiné. Tak zásadním způsobem jiné, že přehnaný optimismus, který je prezentován v rozhlasovém éteru, je lží. Je vědomou lží, se snahou zkrášlit reálnou skutečnost a zbytečně nevnášet mezi lidi neklid.

A o co více se loď naší civilizace potápí, o to větší vládne snaha odpoutat klamně nadšeným optimismem, opírajícím se o blahobyt a úspěchy moderního světa, pohled obyvatelstva od toho, co se skutečně děje.

Je však načase vymanit se z mámivému a hraného nadšení různých, médii placených lhářů a šašků, a podívat se konečně odvážně pravdě přímo do obličeje.

Mnohým je známé a mnozí to ignorují, že svého času přišel na zem Ježíš, Syn Boží, aby nám ve svém učení ukázal, jak máme správně žít. Bylo to nesmírně důležité, protože lidé sami ve svém přesvědčení, že jednají správně, nejsou schopni najít pravou cestu ke štěstí, míru a harmonii. Že i přesto, že se snaží o to nejlepší, jejich celkové snažení dospěje nakonec vždy k neštěstí, katastrofě, kolapsu a záhubě. Přesně tak, jak se to v minulosti přihodilo nepřebernému množství národů a různých společenských systémů.

Pokud měla být tato kletba prolomena a lidstvu konečně ukázána správná cesta vývoje, kterou navzdory vlastním intenzivním snahám nebylo schopno nalézt, musel přijít na zem Syn Nejvyššího, a musel lidem tuto cestu ukázat.

Znamená to tedy, že jeho učení je tou jedinou správnou cestou, po níž musí kráčet jednotlivci, ale také celé národy, pokud chtějí kráčet ke štěstí, míru a harmonii. A proto jedině životní optimismus jednotlivce i celé společnosti, která touto cestou kráčí, je optimismus pravý, skutečný a stojící na pevných základech.

Životní optimismus lidí i celé společnosti, která však touto cestou nekráčí, je optimismus falešný, nepravý a stojící na vratkých nohách.

A právě takový druh klamavého optimismu, násilné bodrostí a radostného nadšení proudí k posluchačům z rozhlasového éteru. Tento optimismus je ale absolutně neodůvodněný, protože devadesát devět procent všeho řečeného nestojí vůbec na takovém zdravém základě, aby to bylo schopné obstát z dlouhodobého hlediska. Dobře placení šaškové pouze baví masy, zatímco loď naši civilizace se potápí!

A potápí se proto, že téměř nic, co dnes lidé dělají, o čem uvažují a jak žijí, se neopírá a zdravý základ učení Syna Božího. A s hrdostí se o tom ještě říká, jako o sekularizaci společnosti, která je žádoucí, pokroková a moderní.

A žel, ani mnozí věřící výrazně nezlepšují toto ateistické směrování, protože jejich víra se jen minimálně, nebo téměř vůbec nepromítá do jejich každodenního života a do samotné podstaty jejich myšlení. Protože jejich víra je jen prázdná forma bez dosahu na charakter jejich základní životní hodnotové orientace.

O všech těchto smutných skutečnostech se s drsnou a velmi výstižnou přímočarostí píše v evangeliích. Jen my to ignorujeme a nedbáme o to, jako bychom se svou ignorancí mohli vyhnout katastrofálním důsledkům, které nám to přinese tak, jak to dosud vždy v minulosti přineslo, ať už jednotlivcům, nebo celým národům.

Jedině ten, kdo naslouchá Slovu Ježíše Krista, kdo se mu snaží správně porozumět, kdo se snaží v souladu s ním žít a myslet, jedině ten se podobá moudrému muži, který postavil svůj dům na skále. A když přišel vichr, bouře a déšť, a opřeli se do tohoto domu, ten vydržel, protože stál na pevném základě.

Nicméně každý, kdo nepřijímá Slovo Ježíše Krista, kdo se mu nesnaží správně porozumět, kdo se nesnaží v souladu s ním myslet a žít, každý takový člověk se podobá nemoudrému muži, který postavil svůj dům na písku. A když přišel vítr, bouře a déšť, a opřeli se do tohoto domu, zhroutil se, protože nestál na pevných základech. A jeho pád byl veliký!

Pozorně se rozhlédněme kolem a sami sebe se zeptejme, zda lidé jednají a myslí v souladu s učením Ježíše Krista, ukazujícím jediný opravdu správný směr harmonického rozvoje jednotlivce i celé společnosti.

Pokud je ale vzhledem ke skutečné realitě, při vší upřímnosti odpověď záporná, nakolik opodstatněný je náš optimismus? Za dané situace je nepřetržitá prezentace bodré radosti v rozhlasovém éteru čirým bláznovstvím! Je bláznivým radostným tancem na pokraji propasti, do které se přece s neomylnou jistotou musí jednoho dne zhroutit všechno to, co nestojí na pravých základech učení Ježíše Krista.

A právě proto, aby k tomu nedošlo, byla lidstvu Ježíšem ukázána správná cesta. Musel přijít k nám na zem, protože my sami jsme ji nebyli schopni najít.

V neuvěřitelné slepotě srdce, duše i mysli jsou však moderní sekulární lidé dneška přesvědčeni, že jdou správně. A tak slepí, kteří jsou nahoře a kteří nám vládnou, vedou slepé, kteří jsou dole, aby nakonec všichni společně zákonitě spadli do propasti. Do propasti zániku civilizace a zatracení duše, protože nešli cestou, kterou jim ukázal Syn Nejvyššího. Protože při všech svých plánech, činnostech, aktivitách a projektech šli svou vlastní cestou, o níž se ve své slepotě skálopevně domnívali, že je lepší.

A až nakonec, když kvůli ignorování toho jediného, co je mohlo zachránit, už budou padat do propasti, aby na jejím dně našli svou smrt a zatracení vlastní duše, bude jich ještě v smrtelném pádu doprovázet bodrý, lehkomyslný optimismus médii dobře placených šašků.

Teprve nedávno byly Vánoce, během kterých jsme slavili příchod Ježíše Krista. Se vší vážností a zodpovědností se však také konečně vydejme Kristem ukázanou cestou, aby naše osobní budoucnost, budoucnost našeho národa, i budoucnost celé naší planety mohla být dobrá a slavná.

PS. Účelem článku není zakazovat radost a smích. Účelem článku je postavit je na zdravý a neotřesitelný základ, aby se nakonec naše radost a náš smích nemuseli změnit na naše neštěstí a tragédii.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 13.01.2020 18:26:49

Kontroverze existence dogmat v křesťanství

Dogma je něco jednou provždy dané a neměnné. Dogmata jsou věroučné pravdy, které se přijímaly na církevních koncilech závazně pro celé křesťanství. Jejich konečná podoba byla formulována nejvyšší církevní hierarchií a krystalizovala se po vzájemných, intenzivních a někdy i dlouhodobých jednáních. No a konečný výsledek, čili dogma, měli běžní křesťané už jen přijmout. Přijmout a uvěřit bez jakýchkoliv pochybností a bez přemýšlení.

Dogmata nepřijmout, nebo o nich byť jenom kriticky uvažovat, bylo považováno za kacířství. A pokud například ve středověku někdo někoho ze zlomyslnosti, nebo z přehnané horlivosti udal za podobné kacířské myšlenky, obviněnému hrozilo mučení a často také upálení.

V současnosti mají pojmy jako "dogma" a "dogmatický" negativní význam. A nutno podotknout, že ne neoprávněně, protože lidé vnímají, že na tomto principu není něco v pořádku. Že zde jde o něco nesprávné a nezdravé, co se příčí lidské přirozenosti.

No a my si nyní, se snahou o věcný přístup ukažme, v čem konkrétně spočívá nesprávnost a škodlivost dogmat.

Každý člověk vlastní rozum, cit a svobodnou vůli. To vše jsou dary od našeho Stvořitele, a naší povinností je jich správně využívat a správně s nimi disponovat.

Reálně to znamená, že člověk má vlastním cítěním a myšlením zkoumat vše, co k němu přichází a s čím je konfrontován. A pak, ze své svobodné vůle, se má přiklonit na tu stranu, se kterou je jeho vnitřek v souladu. Jako pravdu má tedy přijmout jen to, co se plně shoduje s jeho vlastním cítěním a myšlením. Jen to, s čím se může vnitřně plně ztotožnit.

Toto je poctivý, pravý a správný přístup, který je doslova povinností každého člověka. Povinností, vyplývající mu z jeho schopnosti cítit, myslet a svobodně se rozhodovat. Kdyby lidé takovýmto způsobem přistupovali ke všem informacím, které k ním přicházejí, stali by se silnými a samostatnými osobnostmi s vlastním názorem. S názorem, který získali svým vlastním zkoumáním, a proto se jim stal přesvědčením.

No a tímto způsobem bychom měli přistupovat také ve vztahu k naší víře. Také tu jsme povinni prověřit našim zkoumáním a pak přijmout za své jen to, s čím se můžeme vnitřně plně ztotožnit. To, za co se můžeme vnitřně postavit.

Víra bez vlastního zkoumání není totiž živá. Je mrtvá, protože nestojí na vlastním přesvědčení. Je to pak jen bezmyšlenkovité přijetí něčeho, čemu sice věříme, ale co jsme nikdy nepodrobili vlastnímu zkoumání. Pouze jsme to povrchně přijali jako neměnnou pravdu.

Pokud se totiž nad samotným principem dogmat hlouběji zamyslíme, nemá vůbec žádnou logiku. Kdyby například třeba nějaká, dogmaticky ukotvena teze, stála opravdu v Pravdě Páně, není se přece co obávat žádného samostatného zkoumání jednotlivců prostřednictvím jejich svažujícího myšlení a cítění. To by muselo vždy nutně jen potvrdit pravdivost takovéhoto dogmatu, opírajícího se o Pravdu. Neboť to, co stojí v Pravdě, se přece nikdy nemusí obávat žádného zkoumání.

Naopak, musí jej pouze vítat, protože se tím podporuje rozvoj samostatnosti, prostřednictvím aktivního myšlenkového a citového zvažování jednotlivců, který nakonec musí vždy jenom znovu potvrdit tuto Pravdu.

Na základě uvědomění si výše uvedených, jednoduchých a prostých skutečností však vzniká důvodné podezření, že za ustanovením dogmat, se zákazem o nich uvažovat a zkoumat je, stojí v pozadí strach a obava, že by se snad podobným zkoumáním mohlo dojít k poznání, že daná dogmata nestojí pevně v Pravdě Páně.

A žel, právě takto je to v mnoha případech ve skutečnosti, protože mnohé z církevních dogmat se odklánějí od Pravdy Páně, co by při vážnějším zkoumání muselo vyjít nevyhnutelně na povrch.

A proto, jako obrana před odhalením nesprávného a pokřiveného, bylo a stále je v případě dogmat v podstatě zakázáno jakékoliv zkoumání jejich pravdivosti prostřednictvím vlastního, samostatného myšlení a cítění. Jedině tímto způsobem se zabezpečuje trvanlivost mnoha dogmat, které i když se odklánějí od Pravdy, v církvích neustále přetrvávají, protože jejich zkoumání vlastním cítěním a myšlením se nedoporučuje, nebo přímo zakazuje.

Ještě jednou tedy třeba zopakovat. To, co stojí v Pravdě, se nemusí obávat žádného zkoumání. To však, co se od Pravdy odklání a tento odklon by na základě vážnějšího zkoumání začal být patrný, to je možné udržet jedině tak, že se to lidem zakáže zkoumat. Že se to prohlásí za dogma, které je jednou provždy dáno, a více se nepřipouštějí žádné diskuse.

Takový zákaz se však příčí Vůli Nejvyššího a jeho darům, které nám daroval, a které máme, ba dokonce jsme povinni využívat.

A proto je využívejme! Proto vše zkoumejme prostřednictvím svého citu a rozumu! Proto si prostřednictvím nich budujme své vlastní přesvědčení, protože za to, zda věříme věcem pravdivým nebo nepravdivým, poneseme odpovědnost jen my samotní. Nepomohou nám výmluvy, že jiní nás vedli nesprávné. Že oni jsou zodpovědní za naše omyly a za naši pokřivenou víru, pro kterou spějeme do duchovní záhuby.

Ne, milí přátelé! Každý je odpovědný v první řadě sám za sebe! Každý má přece dar cítění a myšlení, a proto ho má využívat! Kdyby tak ve věcech víry také činil, nemohl by být ošizen.

Pokud byl ale pohodlný samostatně zkoumat, nebo měl z toho strach, a proto jen poslušně přijímá všechna dogmata, duchovně se to rovná podpisu smlouvy bez jejího přečtení. A za takto ním podepsanou smlouvu bude pak muset nést odpovědnost, které se už nemůže vyhnout. Přesně tak, jak se to také děje běžně na zemi.

Výsada cítit a myslet v sobě nese povinnost zkoumat!

Jedině ten, kdo takto jedná, koná zodpovědně! Ten, kdo bezmyšlenkovitě přijímá něco jako neměnné a jednou provždy dané, o čem se nepochybuje, koná nezodpovědně vůči sobě samému, a za svou nezodpovědnost bude jednou muset velmi trpce zaplatit.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 06.01.2020 17:47:03

Naléhavá potřeba přehodnocení svátku tří králů


Zakrátko po Vánocích, které jsou oslavou narození Ježíše Krista, oslavují křesťanské církve svátek tří králů. Tři králové, nebo také mudrci z východu, poznali a pochopili, že na zemi, konkrétně v židovském národě, se má narodit někdo Velký. Že se tam má narodit Mesiáš, Spasitel světa a Syn Boží.

Jeho pozemské zrození bylo doprovázeno nevšední hvězdou. Tři králové - tři mudrci, hvězdu sledovali, a ona je přivedla k dítěti v Betlémě. Poklonili se mu a k jeho nohám složili své královské dary.

A pak odešli. Ale právě skutečnost, že odešli, byla fatálním selháním! Bylo to absolutně nepochopení jejich úlohy ve vztahu k Božímu dítěti, protože Shora, z Výšin byl Ježíšův život naplánován v mnoha věcech úplně jinak, než se pak ve skutečnosti stalo. A stalo se tak proto, že ti, kteří ho měli na zemi ochraňovat a pomáhat mu, nesplnili svou roli a nechali ho napospas osudu.

Tři králové se ještě před svým pozemským zrozením zavázali, že budou na zemi všemožně pomáhat Synovi Stvořitele a usnadňovat mu jeho pozemský úděl. A aby mohli pomáhat opravdu efektivně, narodili se řízením osudu jako pozemští králové.

Neboť Stvořitel měl pro svého Syna připravenou cestu velikosti a slávy, nikoli cestu bolesti a utrpení. A rozhodující podíl na tom, aby se plány Stvořitele naplnily, měli mít právě tři králové, protože absolutně všechno, co na zemi vlastnili, jim bylo darováno jen proto, aby tím zaštítili Ježíše Krista. Aby ho po celý jeho život doprovázela jejich ochrana. Aby před lidi nepředstoupil pouze v moci Ducha, ale také v ochraně pozemské královské moci.

Tři králové byli tři, protože už mnohokrát v minulosti se stalo, že bytosti, přicházející na zem s určitým důležitým posláním, neodolaly různým nástrahám a pokušením hmotnosti a selhaly. Ukázkovým příkladem je selhání archanděla Lucifera.

V případě tří králů byla tedy Shora předpokládaná také možnost jejich pochybení. Právě proto byli až tři. Předpokládalo se totiž, že pokud by selhal jeden, svým bohatstvím a mocí zaštítí Ježíše dva. A pokud by selhali dva, ještě vždy zůstával jeden. Ale žel, oni zklamali všichni tři a Syn Stvořitele zůstal bez jejich ochrany.

Když Ježíš stál před židovskou veleradou, aby ho odsoudila k trestu smrti na kříži, řekl: "Kdyby bylo mé království z tohoto světa, pluky andělů by se postavili proti tomu, abych byl vydán do rukou židům. Ale mé království není z tohoto světa."

A právě proto, že jeho království nebylo z tohoto světa a proto ho nemohli ochránit pluky andělů, měl mít tu na zemi ochranu tří králů. A kdyby ji byl měl tak, jak to bylo plánováno, vše by bývalo jinak!

Jak?

V první řadě je třeba zdůraznit, že všechny výše uvedené skutečnosti popírají mylnou a nesprávnou domněnku, že Ježíš přišel na zem proto, aby zemřel na kříži a svou smrtí nás spasil. K jeho ukřižování však vůbec nemuselo dojít, kdyby tak fatálně neselhal lidský faktor.

Kristus měl působit na zemi jako král v duchovním slova smyslu, a měl být podporován pozemskou mocí tří králů. Přišel, aby lidem ukázal cestu k říši Ducha, kterou oni ztratili, protože plynutím staletí vložili do Mojžíšova učení, ukazujícího cestu k branám království nebeského, mnoho vlastních názorů a pokřivení. Cesta k říši Ducha byla zamlžena a ztracena, a civilizace naší planety směřovala do záhuby. A když ani úsilí mnoha proroků nedokázalo změnit nesprávné směrování, musel přijít samotný Syn Stvořitele, aby nám ukázal ztracenou cestu do věčné nádhery království nebeského.

A Ježíš nám ve svém učení skutečně ukázal, jak máme správně myslet, mluvit a jednat tak, abychom naše bytí nasměrovali na cestu ke království nebeskému. Ukázal nám, co je třeba dělat a jakými se máme stát, abychom mohli být spaseni. Spása totiž spočívá jedině v Ježíšově Slově, které nám k ní ukazuje cestu. Kdo se podle Pánova Slova řídí, bude spasen. Kdo se ale jeho Slovem neřídí, nebude spasen.

Královská moc Ducha byla z osobnosti Ježíše Krista tak zjevná, že při jeho příchodu do Jeruzaléma ho židovský lid skutečně vítal jako krále a projevoval mu královské pocty.

Ale to už v pozadí číhala zrada! Avšak tato zrada se mohla uhnízdit a plně rozvinout do své zákeřné konečné podoby jen proto, že temnotou byla vnímána slabá místa a zranitelnost. Kdyby však za Kristem od samého počátku a nepřetržitě stála ochrana tří králů, nebo v nejhorším případě alespoň jednoho z nich, vše by bylo jiné.

Neboť jak již jednou bylo zmíněno, Stvořitel měl pro svého Syna připravenou cestu moci, velikosti a slávy, protože spása, kterou lidstvu přinášel, spočívala jedině v jeho Slovu. Spása spočívá jedině v poznání, pochopení a dodržování Slova Božího, představujícího cestu k výšinám. Kristus spasil svět svým Slovem! Kvůli spáse proto nemusel vůbec umírat!

Ježíš se měl stát duchovním vůdcem Izraele a Izrael měl pod jeho vedením začít pozemsky uskutečňovat Slovo Boží. A požehnání Hospodina by pak zahrnulo židovský národ takovými milostmi, že by jako slunce zazářil mezi všemi národy, které by ho s nadšením následovaly. Tak na zemi mohl a měl vzniknout odraz království nebeského pod přímým vedením Spasitele.

K Ježíšově tragické smrti, která nebyla vůbec záměrem jeho nebeského Otce, došlo pouze na základě selhání tří králů, ale také dalších lidí. A nakonec také na základě fatálního a nepochopitelného selhání celého židovského národa.

Bylo totiž zvykem, že lid měl možnost před velikonočními svátky osvobodit jednoho ze dvou odsouzenců na smrt. Když vyvedli ven zbičovaného Ježíše a Pilát se s přihlédnutím na tento zvyk zeptal, zda ho má osvobodit, lidé, kteří před pár dny vítali Krista jako krále, si z nepochopitelných důvodů přáli osvobodit zloděje a vraha Barnabáše. Bylo to obrovské selhání, protože pokud by si vybrali Ježíše, i Pilát, i velekněz Kaifáš s celou veleradou by museli jeho rozhodnutí respektovat.

A tak, po celé sérii nepochopitelných lidských selhání, byl Ježíš přibit na kříž. A ještě navíc byla jeho krutá smrt prohlášena za záměr jeho nebeského Otce a za smírnou oběť, vykonanou pro spásu lidstva.

To je však lež! Lidstvo nebylo spaseno Ježíšovou smrtí! V tomto surovém zločinu vůči Synu Nejvyššího v žádném případě spása nespočívá!

Spása spočívá jedině v Božím Slově, které nám Ježíš přinesl! Spása spočívá jedině v tom, že lidé přijímají Slovo Kristovo, že se ho snaží správně chápat a že se usilují v souladu s ním žít a dokonce i myslet.

Kdo takto činí, zaručeně dojde k spáse! Zaručeně dojde k pozemskému štěstí, míru a po smrti k zlatým branám věčného království nebeského.

Pro toho, kdo však Slovo Krista nepřijímá, nesnaží se ho správně chápat a nesnaží se v souladu s ním myslet a žít, pro toho žádné jiné spásy není.

Taková je pravda o třech králích, o poslání Ježíše Krista a jeho smrti na kříži, i o tom, v čem opravdu spočívá spása.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 30.12.2019 18:31:22

Svět, který si vybral ten horší díl! Tvrdá slova, adresovaná civilizaci materialistů!

Lidé dneška jsou mimořádně zaneprázdněni. Hodně pracují a mají na starosti mnoho věcí, které sotva stíhají. Jejich život je plný shonu a stresu až do takové míry, že mnohým se zdá být den příliš krátký na to, aby vše stihli.

Avšak na druhé straně, pokud je člověk schopen podívat se na vše kolem sebe z určitého nadhledu uvědomí si, že za ustavičným shonem a maximálně vytíženým životem se nachází jakási prázdnota. Zvláštní prázdnota, skrývající se pod pláštíkem tisíců věcí, které může člověk vlastnit, dosáhnout a užít si. V čemsi to připomíná druhý den po oslavě, naplněné alkoholem a bujarou veselostí, kdy se lidé probouzejí otrávení, rozlámaní a s bolestí hlavy.

A přesně stejně také po divokém spěchu materialistického snažení a všeho toho, co jím lze získat, zůstává na dně duší lidí jakési těžko definovatelné, vnitřní nenaplnění. Jde o méně, nebo více intenzivní vyciťování toho, že člověk po získání všeho, o co se snažil, nakonec přece jen nedosáhl toho, co si přál. Že to, co dosáhl, ho jaksi nenaplňuje. Že je to prodchnuto jakousi trpkou vnitřní pachutí, skrývající se za vším tím okázalým, vnějším materialistickým leskem.

Kdyby byli lidé upřímní a podívali se poctivě do svého nitra, museli by si přiznat, že je to právě takto. Také ti nejbohatší to vnímají, avšak ve svém materiálně omezeném a hodnotově pomýleném vnímání života se to snaží překrýt ještě intenzivnějším materialistickým snažením doufajíc, že když dosáhnou to, nebo ono, když dosáhnou, co ještě nemají, pak se konečně stanou plně šťastní.

Takovýmto způsobem se jejich snažení stále stupňuje, avšak očekávané vnitřní naplnění nepřichází. Trpkost nenaplnění zůstává a křečovitá snaha lidí uspokojit tento hlodavý pocit ve svém nitru má ve velkém, celosvětovém měřítku za následek plenění naší planety, její nerostných zdrojů, její přírody, vody a vzduchu. Má za následek parazitování na lidech, v nichž mnozí bohatí a mocní vidí jen prostředek k dosažení vlastních, egoistických cílů.

Všem, kteří takto žijí a jsou tak velmi zaneprázdněni by proto velmi prospělo, kdyby se chvíli zastavili. Kdyby se na život podívali z nadhledu. Pak by možná pochopili, že jdou nesprávným směrem, a tímto způsobem svůj život pouze promrhají, aniž by se jim někdy vůbec naplnilo jejich vnitřní očekávání prožívání plnohodnotného štěstí.

Neboť ve skutečnosti je všechno úplně jinak! Cesta k pravému vnitřnímu naplnění je zcela jiná! Poukázal na ni velký Učitel správného života, který se při svém putování zastavil u dvou sester. U Marty a Marie. Marie si okamžitě sedla k jeho nohám a pozorně naslouchala každému jeho slovu. Marta měla plno práce s obsluhou. Proto se stěžovala Učiteli na svou sestru, že ji nechala samu obsluhovat.

Velký Učitel však nepodržel stránku Martě, ale naopak Marii, protože Martu napomenul slovy: "Marta, Marta, staráš se a znepokojuješ pro mnohé věci, přičemž opravdu potřeba je jen jedno. Marie si vybrala lepší díl, který jí nebude odňat".

Tato slova velkého Učitele bychom vzhledem k našemu tématu mohli parafrázovat asi takto: Lidé tohoto světa, staráte se a znepokojujete se pro mnohé věci, přičemž potřebné je pouze jediné.

Lidé tohoto světa, namáhavě pracujete, nic nestíháte a žijete v neustálém spěchu, přičemž na to jediné a nejdůležitější zapomínáte. A přece jenom toto jediné je vám schopné dát takovou míru vnitřního naplnění, jakou nelze očekávat od žádné z obrovského množství věcí, za kterými se tak ženete.

Neboť ať byste dosáhli cokoliv, váš duch zůstane chudý. Zůstane prázdný! Zůstane umírající hladem a žízní, protože ho není schopna nasytit žádná z materiálních hodnot, o které usilujete.

Nasytit jeho hlad a ukojit jeho žízeň totiž můžete jedině hodnotami Ducha a Pravdy! Jedině hodnotami dobra, cti, lásky, spravedlnosti a lidskosti, o které budete usilovat! Jedině hodnotami poznání skutečné Pravdy o životě, objasňující člověku kdo je, odkud pochází a jaký má jeho život pravý smysl. Jedině hodnotami poznání Pravdy o Stvořiteli, o jeho Vůli a jeho Zákonech, které hýbou stvořením, a jejichž účinkům podléhá nejen každý náš čin a každé naše slovo, ale také každá naše myšlenka a každý náš cit.

O toto se máš člověče snažit, protože toto je tím nejdůležitějším a nejpotřebnějším! Pokud tímto směrem zaměříš všechno své životní snažení, velmi rychle dosáhneš vnitřního klidu a naplnění, po kterém tak toužíš.

A věz, že ani dostatek všeho toho, co pro svůj materiální život potřebuješ, ti nebude chybět. Neboť tomu, kdo usiluje o to nejpotřebnější a nejdůležitější, se všeho ostatního, co potřebuje přidá. Bude mít dostatek všeho, aby mohl důstojně žít, i když to neznamená, že bude žít v nadbytku.

Člověče, vzpamatuj se už konečně a přestaň se hnát nesprávnou cestou čistě pozemské snahy o uspokojování svých materiálních potřeb, protože je to cesta falešná, která tě nikdy vnitřně nenaplní. Je to cesta, která je neštěstím pro naši planetu. Je to cesta bezúčelně promrhaných životů miliard lidí. Je to cesta neštěstí a zkázy. Zkázy tvé osobní i celé naší Země!

Vzpamatuj se proto člověče a vykroč správnou cestou! Cestou ducha a jeho hodnot! Cestou Pravdy! Pravdy o životě, o člověku i o Stvořiteli! Toto je potřeba! Neboť pokud toto nemáš, o toto neusiluješ a toto nedosáhneš, nejsi ve skutečnosti ničím, i kdyby si byl tím největším boháčem. A proto tě nakonec nicota tvé osobnosti, prázdnota tvé duše a žebrácká chudoba tvého ducha stáhnou do nicoty. Do nicoty, znamenající zánik tvé nicotné osobnosti, kterou přivedlo k záhubě bezduché kráčení po falešné cestě uspokojování pouze vlastních materiálních potřeb.

Neboť požehnání všemocného Vládce všech světů se vznáší nad těmi, kteří se snaží kráčet cestou ducha!

Avšak jeho hněv bude bít všechny ty, kteří kvůli uspokojování svých hmotných potřeb zapomněli na potřeby vlastního ducha!

A vy všichni, kteří už ani nevnímáte onu trpkou pachuť ve vašem nitru, skrývající se za bezduchým materiálním snažením, a tato slova jsou vám pouze na smích, jste už nyní ztraceni, protože jste duchovně mrtví.

Neboť věz člověče, že pokud jsi ty sám odvrhl Stvořitele jako nepotřebného, odvrhne nakonec také on tebe! Stejně, jako se ty stavíš k Němu, se také On postaví k tobě! Tak bude učiněno zadost Spravedlnosti Páně, na základě které každý nakonec pro sebe sklidí to, co sám zaséval.

Nešťastný člověče věz, že čas se naplňuje a tvůj život bez Stvořitele předznamenává ztrátu existence tvého bytí. Tvůj život, jakkoli konzumně a materiálně bohatý, ale bez Stvořitele, je ve skutečnosti pouze tragickou ztracenou existencí, bez jakékoliv budoucnosti.

Změň to, ty nešťastný člověče, dokud ještě není definitivně pozdě! Hodnotově se obroď, aby si nemusel zahynout navěky!

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 23.12.2019 18:42:17

Neslyšíte? Burácející hlas posledního soudu volá: DOST!

Tyto dva pojmy souvisí s katolickou terminologií a nejsou v zásadě nesprávné. Budeme tedy na nich budovat a podrobněji si objasníme dva nejdůležitější a nejzásadnější momenty celého našeho bytí. Avšak objasníme si je na základě poznání stavby stvoření a na základě zákonů, ve stvoření fungujících, čehož znalost žel křesťanství chybí. A proto v nesmírně zásadních pojmech, jako je osobní a poslední soud, v mnoha věcech tápe.

Pojem osobní soud spojuje katolická věrouka s naší fyzickou smrtí a s tím, co bude následovat po ní. Tyto děje jsou popsány ve známé knize Raymonda Moodyho "Život po životě". Podklady pro její napsání získal od lidí, z medicínského hlediska určitou dobu klinicky mrtvých. Tito lidé víceméně shodně popisovali, že bezprostředně po smrti viděli sebe sama, přesněji řečeno své vlastní fyzické tělo jakoby z nadhledu, a odtud pozorovali úsilí lékařů o záchranu jejich života. Jejich osobnost, nebo jejich duše, která byla od těla odpoutaná, pak vstoupila do černého tunelu. Když se dostala ke světlu na konci tunelu, byl jí jakoby ve filmu promítnut celý její dosavadní život.

To, co duše prožívala při sledování filmu, však bylo něco úplně jiného, než když na zemi vzpomínáme na svou minulost. Tady to všechno duše vnímala především z mravního hlediska. Z hlediska toho, co udělala ve svém životě dobré a co špatné.

Po promítnutí filmu života byla ale osobnost člověka znovu vtažena do tunelu a vstoupila zpět do svého fyzického těla. Na základě zážitku klinické smrti však mnozí změnili svůj život. Zásadním způsobem přehodnotili své dosavadní priority a zaměřili se především na mravní stránku života.

Tolik ve stručnosti Raymond Moody, a my z hlediska katolického termínu osobního soudu můžeme za osobní soud považovat právě promítání filmu našeho života. Co však následuje po tomto okamžiku osobního soudu, kdy se už nevrátíme do svého fyzického těla?

Na základě filmu života člověk pozná, za co ve skutečnosti mravně stojí, a prostřednictvím objektivního a nestranného zákona duchovní tíže, bude přesunut do takové úrovně takzvaného druhého světa, do níž náleží. Do úrovně, kde najde stejných a sobě stejnorodých.

Na základě převažujících nízkých lidských vlastností člověk klesá působením zákona tíže mezi stejně nízko stojící, a na základě převažujících ušlechtilých vlastností člověk stoupá mezi stejně ušlechtile smýšlející.

V nízkých úrovních druhého světa trpí prostřednictvím stejnorodé nízkosti druhých a prožívá peklo. Ve vysokých úrovních druhého světa prožívá naopak radost, prostřednictvím stejnorodé ušlechtilosti druhých.

Když někdo zemře, jako nedávno Karel Gott, zvykne se říkat, že odešel do pěveckého nebe a odtud se na nás dívá. Když zemře nějaký známý herec, říká se, že odešel do hereckého nebe a podobně. Lidé tedy tuší, že na druhém světě jsme zařazeni do jednotlivých úrovní, na základě určité stejnorodosti. Tato stejnorodost však není profesní, ale jedině morální a mravní.

Křesťané katolíci tvrdí, že po smrti odcházíme do duchovního světa. Není to však pravda. Po smrti odcházíme ze světa hrubě - hmotného, do světa jemně - hmotného. Podle výše zmíněného zákona tíže odcházíme buď do nízkých úrovní jemné - hmotnosti, nazývaných peklem, nebo do vysokých úrovní jemné - hmotnosti, nazývaných nebem.

Souhrnně můžeme všechny tyto úrovně druhého světa nazvat očistcem, kde se lidé duševně očišťují buď z těžkých vin v nízkých úrovních, nebo z lehkých provinění ve vysokých úrovních. Postup duše z nízkých úrovní do vyšších je možný po odpovídajícím polepšení. No a ten, kdo úplně očistil roucho své duše od všech provinění, může nakonec vstoupit do věčné říše Ducha. Do skutečného, věčného království nebeského.

Toto očekává každého z nás po našem osobním soudu po fyzické smrti. A proto by každý měl už zde na zemi usilovat o co nejvyšší mravní a duchovní zušlechtění, aby pro něj nemusel být film jeho života šokem a hrůzou, po kterých se propadne do pekla.

A co znamená poslední soud?

Hrubě - hmotný svět a jemně - hmotný svět jsou prostorem, určeným pro zrání lidských duší do duchovní zralosti. Na zemi, a také na druhém světě, se lidé mají snažit zdokonalovat v ctnostech a v mravnosti, aby se stávali stále ušlechtilejší. Tímto způsobem se stále více přibližují k duchovní říši, aby po svém nejvyšším možném lidském zušlechtění mohli nakonec do ní vstoupit.

Lhůta, kterou ale máme na to určenou, je vymezena příchodem posledního soudu. Poslední soud je momentem, kdy bude řečeno DOST! Momentem, kdy se ukončí celý, výše zmíněný proces duchovního vývoje v hrubé a v jemné hmotnosti. No a momentální stav lidské duše, ve kterém ji poslední soud, čili ono velké DOST zastihne, se stane určujícím a rozhodujícím pro její bytí.

Pokud nás tedy poslední soud zastihne hodnotově zaměřené směrem ke hmotě, pokud nás zastihne spoutané penězi, majetky, vášněmi, požitky a tisíci nejrozličnějších materiálních věcí, další náš duchovní vývoj bude zastaven, a my už jen setrvačností dojdeme na úplný konec cesty, na níž nás zastihlo velké DOST posledního soudu.

Pokud nás ale poslední soud zastihne hodnotově zaměřené ke Světlu, ke Stvořiteli, k ušlechtilosti, k mravnosti, k ctnostem, k dobru, k lásce a spravedlnosti k bližnímu, také v tomto případě pouze dojdeme až na konec cesty, na níž nás zastihlo velké DOST posledního soudu.

A je úplně jedno, jestli nás poslední soud zastihne na tomto, nebo na druhém světě. Důležité bude jedině naše základní hodnotové zaměření, ve kterém se budeme v té době nacházet.

V případě materiálního hodnotového zaměření nás čeká cesta do zkázy, spojená s nezbytnou zkázou veškeré hmotnosti, která podléhá vzniku a zániku. A budou to právě naše hodnotové vazby na matérii, které nás do této zkázy stáhnou.

V případě duchovně mravního hodnotového zaměření nás však čeká cesta, směřující k věčnosti Ducha. Cesta, směřující ven ze světů hmotnosti, které jednou pominou, do věčné říše Ducha, která nikdy nepomine.

Tak, jak jednou z určitostí přijde náš osobní soud po naší smrti a odsoudí nás do zcela konkrétní úrovně druhého světa, a to přesně podle míry naší nízkosti nebo ušlechtilosti, tak jednou nevyhnutelně přijde také poslední soud, se svým velkým a definitivním DOST! A naše momentální hodnotová orientace ve chvíli velkého DOST posledního soudu se stane našim osudem. Osudem života v říši Ducha v případě naší duchovně mravní orientace, a osudem našeho definitivního zničení v zániku hmotných světů, ke kterým nás budou vázat naše, jen převážně materiální žádosti, nectnosti a nízkosti.

A to bude znamenat věčné zatracení, spočívající ve vymazání naší osobnosti z knihy života. Neboť život je jenom ten věčný v říši Ducha! Kdo však svůj život hodnotově spojí s dočasností hmoty, jeho bytí bude jen dočasné, a pak se zhroutí spolu se zhroucením hmotných světů.

Proto, bděme! Neboť nevíme dne ani hodiny, kdy zahřmí stvořením burácející DOST posledního soudu! Kam budeme převažující částí své osobnosti v tomto okamžiku zaměření, to se stane našim osudem!

A protože poslední soud se nezadržitelně blíží, mějme vždy své nitro nasměrováno především k hodnotám ducha. Jedině toto směrování v nás musí v každé chvíli převažovat.

Neboť běda nám, pokud v tomto rozhodujícím okamžiku celého našeho bytí v nás bude převažovat něco jiného!

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 16.12.2019 18:24:58

Zkázonosné zanedbávání povinností v den sváteční!

Abychom pozemsky přežili, musíme si šest dní v týdnu plnit své mnohé pozemské povinnosti, ať už v práci nebo doma. Abychom duchovně přežili, musíme si v den sváteční plnit své základní duchovní povinnosti.

Pokud se jednou nějakých důvodů rozhodneme neplnit si své pozemské povinnosti, nemusíme sice hned zemřít, ale rozhodně se zcela určitě postupně dostaneme na okraj společnosti a budeme živořit. Pokud se rozhodneme neplnit si a ignorovat své duchovní povinnosti, v hierarchii univerza, které je duchovní, sestoupíme na nejspodnější příčky a staneme se duchovně mrtví, co bude v postupné následnosti vést k definitivnímu a absolutnímu zániku naší osobnosti.

Pozemský člověk, jako bytost materiálně duchovní si tedy musí nutně plnit i své pozemské, i své duchovní povinnosti, pokud chce prožít opravdu plnohodnotný život a nechce jen živořit. Ale protože většina lidí naší planety fatálním způsobem zanedbává povinnosti, vztahující se k jejich vlastní duchovní podstatě, žijí životy výrazně znehodnoceny, i když oni sami si to nemyslí. Chybí jim totiž jeden rozměr bytí a proto žijí asi tak, jako když někomu chybí jedna ruka, nebo noha.

Jak tedy vidět, nejen plnění pozemských povinností je důležité. Stejně důležité je také plnění povinností duchovních, a to přesně ve smyslu slov: "Dejte císaři, co je císařovo a Bohu, co je Boží". Čili v našem případě: dejte hmotě, co přísluší hmotě a dejte také duchu, co přísluší duchu. No a my se nyní podrobněji podívejme právě na ty naše duchovní povinnosti, které souvisí s dnem svátečním.

Téměř všichni věřící jsou přesvědčeni, že jde hlavně o nedělní návštěvu chrámu. U nás jsou to převážně chrámy křesťanské, a k jedním z vrcholných momentů křesťanských pobožností patří čtení z evangelií a po něm kázání. V kázání kněz podrobně vyloží, vysvětlí a v rámci současných reálií objasní, co se četlo v evangeliích. Evangelia a kázání jsou tedy tím, co má vědomí věřící duchovně posouvat nahoru. A to tak, že mají v první řadě přemýšlet o tom, co bylo řečeno. No a pak samozřejmě se to mají snažit uplatnit také ve svém každodenním životě. Při tomto schématu se vychází z názoru, že kněz je na základě svého teologického studia nejkompetentnější osobou k tomu, aby vše takzvaným laikům správně vysvětlil.

Avšak právě v tomto bodě dochází k zásadnímu neplnění duchovních povinností ze strany věřících, za co nesou vinu obě strany. Nese za to vinu kněz i věřící. Má to být totiž úplně jinak, pokud to má být správně.

Jak?

Lidé si musí konečně uvědomit, že to, o čem káže kněz v kázání na základě čtení z evangelií je vždy pouze jeho osobní pohled na věc. Že jde čistě o jeho individuální vidění věci. Že mluví o tom, jak to právě on osobně chápe.

Znamená to tedy, že kněz může lidem vždy zprostředkovávat jen svůj individuální a osobní pohled. Jedině takto to musí být vnímáno! Jako kněžím, tak také věřícími.

Kázání žádného kněze nemůžeme proto glorifikovat a přisuzovat mu větší význam, než ve skutečnosti má. Slova kněze nás mohou inspirovat, mohou nás povzbudit, mohou nás přinutit k zamyšlení. Ale nikdy je nemůžeme stavět na roveň samotných evangelií, protože vždy to bude jen názor člověka. Člověka takového, jako je každý jiný.

A nyní se dostáváme k samotné podstatě věci, neboť základní povinností každého věřícího je udělat si vlastní názor na to, co mu bylo při návštěvě chrámu předloženo v evangeliích, nebo celkově v Bibli. On sám musí o tom přemýšlet! On sám musí uchopit význam řečeného svým vlastním způsobem!

Neboť každý z nás je jiný! Každý má jiné možnosti, danosti a předpoklady. Každý z nás musí proto tvořivě uplatnit slova Písma ve svém vlastním životě a svým vlastním způsobem, který je výsostně individuální. Který je neopakovatelný.

Věřící nesmí přebírat názory jiných a přijímat je za své bez vlastního uvažování! Takové něco není hodné osobnosti člověka! Takové něco je trestuhodnou duchovní nesamostatností!

A je velmi velkou chybou, že v církvích a v chrámech nejsou lidé vedeni k duchovní samostatnosti. Že nejsou vedeni k vlastnímu zvažování, přemýšlení, bádání a zkoumání Písma. Že jsou jen jako nedospělé děti neustále držení za ručičku prostřednictvím předkládání hotových názorů duchovních autorit, o kterých se již hlouběji nepřemýšlí a které se jen přijímají.

Toto je však cesta k trvalé nesamostatnosti a ne k požadované samostatnosti! Každý člověk si musí sám vybudovat svůj vlastní názor! Každý sám musí zkoumat, co právě jemu osobně Písmo říká! Toto je základní duchovní povinností každého z nás, která nemůže být nahrazena nikým jiným!

Správný kněz a kazatel má být tedy osobností, která vede věřící k duchovní samostatnosti. Osobností, která má pomáhat probouzet v jiných jejich vlastní individualitu a vlastní, individuálně osobní poznávání Slova Písma.

Každý člověk musí přece stát na vlastním přesvědčení a ne se pouze donekonečna opírat o přesvědčení jiných! Vždyť co je dobré pro jednoho, nemusí být dobré pro druhého! Pokud totiž pouze vše bezmyšlenkovitě přebíráme od jiných, stáváme se cizinci sami sobě! A to není skutečný život, ale živoření!

Cestu k výšinám musí najít každý sám za sebe, aby mohl po ní kráčet! V tom mu nikdo nepomůže! Žádná autorita! To je nepřenosné! On sám ji musí objevit a po ní jít! A objevit ji může jen tak, že se zamýšlí nad věcmi! Že samostatně zkoumá ve slovech Písma a názory jiných lidí jsou mu jen nápomocné! Přesně tak, jak naznačuje moudré rčení: Lidi poslouchej, ale svého rozumu se drž!

Jedině toto je cesta převzetí plné osobní odpovědnosti, která z nás učiní zralou, samostatnou osobnost, kráčející ke Světlu a k Pravdě. Takto se máme stavět k pravdám ducha a toto je základní povinností každého z nás! Tuto povinnost má každý ve vztahu k sobě samému a časový prostor k jej naplnění je mu poskytnut právě v den sváteční. V den sváteční, který má být správně využit k našemu individuálnímu, osobnímu duchovnímu zkoumání, protože jedině ono je prvním nezbytným krokem k našemu duchovnímu vzestupu.

Nápomocná nám k tomu může být návštěva chrámu, nápomocné nám k tomu může být kázání kněze, ale to hlavní musí udělat každý sám za sebe, protože jen tak se můžeme stát zralými, samostatnými osobnostmi, jaké chce mít Stvořitel ve svém stvoření. Jedině k této metě má lidi vést každý správný duchovní vůdce, kazatel a učitel.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 09.12.2019 18:34:58

Bezmezné sobectví a osobní uhlíková stopa

Skutečnost, že ekologické aktivity byly v souvislosti s Gretou Thunberg a lidmi, co stojí za ní ve značné míře zprofanovány neznamená, že nyní máme mávnout nad vším rukou tak, jak to mnozí s radostí udělali. Zásadní obrat v našem vztahu k přírodě je nutný, ale nevede cestou vyměření nových daní a dalšího, podobného sofistikovaného vydělávání na obyčejných lidech pod záminkou boje za ekologii. Ve skutečnosti však kvůli stále většímu hromadění zisků tak, jako vždy. Loutkou a nástrojem v rukou právě tohoto typu lidí se stala naivní Greta Thunberg.

My se však nyní podívejme na ekologii trošku jinak. Ne tedy z hlediska zisků, které by se daly z tohoto celosvětového problému vytlouct, ale jednoduše kvůli tomu, že je to nutné.

Našim sobeckým využíváním zdrojů nad rámec možností naší planety jsme si přivodili léta, ve kterých se pomalu normálně nedá žít. Léta, jejichž důsledkem je stále intenzivnější vysušování půdy, s fatálními důsledky pro zemědělskou produkci.

Velkoměstské aglomerace jsou natolik zamořeny různými emisemi, že to má například jen v Praze za následek předčasné úmrtí 1500 lidí ročně. A přestože je v současnosti módou orientace na zdravou výživu, za mnohé nemoci, vedoucí k úmrtí, a to zejména nemoci plicní a srdeční, může kromě životosprávy také kvalita ovzduší.

Toto všechno a ještě mnoho jiného je něčím, co se každého z nás bezprostředně dotýká. Třeba ale zdůraznit, že my sami neseme svůj vlastní díl viny na tom, co se děje. My sami se o to přičiňujeme svým stylem života.

Jak? Vražednou uhlíkovou stopou, kterou za sebou jako jednotlivci zanecháváme. A celkový součet těchto sobeckých individuálních uhlíkových stop jednotlivců vede k vražedným klimatickým změnám, dopadajícími svými vážnými důsledky na nás všechny.

Drobná sobectví jednotlivých lidí se tedy slévají do jednoho obrovského oceánu sobectví ve vztahu k přírodě a celé naší planetě, která to už přestává zvládat. Bouří se a ničivé důsledky našeho sobectví nám vrhá zpět do obličeje.

Miliony lidí se totiž nikdy nezamýšleli nad tím, že různé výdobytky techniky, pokroku a pohodlí, auta, levné letenky, neuvěřitelné plýtvání potravinami při dovolených all inclusive a různé jiné věci, které si můžeme dovolit, protože na to máme, že souhrn všech těchto věcí se stává veličinou, překračující možnosti přírody a jejích obnovitelných zdrojů.

Myslet však na to, co se s přírodou a v přírodě děje, a to ještě navíc v souvislosti s odpovědností naší vlastní osoby, je pro většinu něčím nerealistickým. K vyvození osobní odpovědnosti u většiny lidí vůbec nedochází. Zajímá je jen konzum a vysoký životní standard, který si chtějí užít, byť jen na dovolené, pokud nemohou jindy. Ale to, za jakou cenu se tak děje a jakou uhlíkovou stopu po sobě zanechávají, je nezajímá. To je jim ukradeno.

Aby se zřekli ježdění autem, leteckých dovolených, nových mobilů, nebo mnoha jiných výhod a výdobytků moderní civilizace jim připadá absurdní. Připadá jim to nemyslitelné, protože oni přece žijí jen jednou, a proto si potřebují života maximálně užít. A to bez ohledu na to, jaké to bude mít důsledky. Bez ohledu na to, co bude s tímto světem, když už budou staří, nebo když zemřou. To je nezajímá, protože hlavní je, aby oni sami vyždímali ze života, co se jen dá.

Takto lidé uvažují a takto jednají, protože v jejich nitru vládne jen bezbřehý egoismus. Vládne v nich slepé klanění se modle jejich vlastního, fyzického "já". A právě pohanský kult této modly vlastního, fyzického "já", projevující se bezohledným egoismem, devastuje přírodu na naší planetě a žene ji ke kolapsu.

Z této nastoupené cesty smrti je jen jedno jediné východisko. Ve světě, sužovaném ekologickou krizí a následky konzumu je jen jediné východisko, spočívající v dobrovolné askezi a uskrovnění se. Jediné východisko, které začíná u každého jednotlivého člověka položením otázky: Jak se můžu já osobně omezit a uskromnit do takové míry, aby se moje osobní uhlíková stopa stala pro přírodu naší planety udržitelná? Jediné východisko spočívá v přijetí osobní odpovědnosti za to, co se ve vztahu k přírodě kolem nás děje.

Pokud ale lidé, jednotlivci, tuto osobní odpovědnost ve vztahu k sobě samým nevyvodil, nic se nezmění a vše půjde stále dál tak, jak jde dnes, až do úplné zkázy. Pokud se lidé, jednotlivci, neuskrovní ve vztahu k možnostem přírody, zničí ji a tím pádem zničí také sebe sama.

Na tomto místě by mohli mnozí namítat, že rozhodující podíl na ničení planety mají největší výrobci a průmyslové korporace. Ano, ale tady si je třeba uvědomit, pro koho vyrábějí! Kdo je spotřebitelem jejich produkce! Koho nároky, požadavky a blahobyt tím uspokojují! Jsou to masy obyčejných lidí, kterých spotřebě je veškerá tato nadvýroba určena!

Jak se ale uskromnit v dnešním konzumním světě, ve kterém chce mít každý více a ve kterém výška spotřeby a možnosti užít si jsou věcí společenské prestiže?

V současnosti žijeme ve společenském klimatu, ve kterém je skromnost a dobrovolné omezování se vnímáno jako bláznovství. Neuvažující konzumní většina si však neuvědomuje, že jedině takovéto "bláznovství" je cestou budoucnosti, protože je pro přírodu udržitelné, zatímco dnešní, obecně uznávaná cesta materiální a konzumní prestiže je cestou k vydrancování přírody a jejích zdrojů. Je to cesta do zkázy.

Žel, pro konzumního člověka s jeho konzumními hodnotami je uskrovnění nemožné, protože takové něco absolutně odporuje konzumní filozofii života, která dnes letí a ke které jsou masy lidí neustále povzbuzovány prostřednictvím médií, a v nich ustavičně zveřejňovaných reklam na všechno to, co ještě musíme mít.

Skutečně uskromnit se dokáže pouze člověk s úplně jiným paradigmatem myšlení a celkového pohledu na svět. Skutečně uskromnit se dokáže jen člověk, který je hodnotově vzdálen od mělké, ubohé a zvrácené konzumní filozofie života. Člověk, jehož vědomí je zaměřeno úplně jiným směrem. Směrem k osobnostnímu růstu prostřednictvím nabývání vysokých a ušlechtilých ctností! Směrem k hodnotám Ducha! Směrem k nabývání skutečné lidské zralosti a velikosti.

Neboť jedině člověk, který kráčí tímto směrem, se stává tím nejpřirozenějším způsobem skromným! Neboť jedině člověk, který zaměří své životní snažení směrem k osobnostnímu získávání hodnot, jako je spravedlnost, čestnost, dobro, ohleduplnost, čistota, ušlechtilost, lidskost a zdravá spiritualita je schopen brát si od života i od přírody jen tolik, kolik skutečně potřebuje, protože materiální užívání pro něj není prioritou. Neboť jen takový člověk se nepachtí za hodnotami materie, protože usiluje o hodnoty ducha, které jsou pravým bohatstvím. Jsou bohatstvím, které nám nevezme ani smrt, zatímco všechno konzumní a materiální budeme muset zanechat na zemi, a na druhý břeh odjedeme s prázdnýma rukama, jako žebráci. Jako duchovní žebráci a jako zločinci, kteří ve své prázdné honbě za materiálními požitky zničili vlastní planetu.

Závěr je tedy jednoznačný! Prioritní nabývání hodnot materie a konzumu je cestou do zkázy. Do zkázy přírody, planety i osobnosti člověka, který nakonec skončí v zkáze věčného zatracení.

Naopak, nabývání hodnot ducha a hodnot vysokých a ušlechtilých ctností, z nichž jednou je i přirozená skromnost, je cestou k udržitelnosti života na naší planetě, a zároveň cestou do výšin Ducha, kde vládne jen štěstí, radost a mír.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 18.11.2019 18:08:51

LGBTI agenda z duchovního hlediska. Aneb to, co současná společnost nechce vidět!

Určitě vám neuniklo, že ve společnosti probíhá vzájemný ostrý boj dvou názorových skupin. Skupiny zastánců, příznivců a sympatizantů agendy LGBTI na jedné straně a na druhé straně skupiny jejích odpůrců. Médii je obecně vnímáno snažení první skupiny jako společensky přínosné. Je vnímáno jako boj za správnou věc. Jako boj za lidská práva určitým způsobem společensky znevýhodněné menšiny. Je to vnímáno jako něco vývojově, lidsky a společensky progresivní.

Naopak, názorová skupina odpůrců agendy LGBTI je mediálně vnímána jako skupina lidí nesnášenlivých, extremistických a reakčních, kteří zastávají historicky překonané názory.

Pokud bychom si vzali nějakého absolutně nezaujatého člověka, a ten by se vážně zahloubal do argumentace jedné a pak druhé strany, našel by mnoho odborných argumentů, na základě kterých jsou jejich zastánci přesvědčeni o vlastní pravdě. A pokud se příslušníci těchto dvou názorových skupin setkají, třeba v nějaké televizní, nebo rozhlasové relaci, obě strany jsou schopny relativně odborně argumentovat. Avšak na konci relace odcházejí stejně nesmiřitelně protichůdně naladěni, jako předtím. Žádná vzájemná odborná debata na tom nedokáže nic změnit.

A pokud se z tohoto hlediska podíváme na širokou veřejnost, tak část z ní se přiklání na jednu a další část na druhou stranu, přičemž také zde platí, že žádná logická argumentace protistrany nedokáže na tom absolutně nic změnit.

Kdo má tedy pravdu? Jak a kde ji lze najít, pokud je jakákoliv rozumová argumentace kontraproduktivní?

Pak je potřeba pravdu hledat jinak! A to v zohlednění hlubších, duchovních souvislostí.

Při tomto hledání však musíme vědět, že podněty ducha se v nás, čili v našem nitru zrcadlí prostřednictvím čistých citů a prostřednictvím svědomí. A tyto citově duchovní impulsy, vznikající v našem nitru, nám vždy v nejbezprostřednější přirozenosti jasně signalizují, co je správné. Čili, co je správně stojící v pravdě ducha!

To tedy reálně znamená, že o tom, co je správné a dobré nemusíme vůbec uvažovat, protože to se v nás okamžitě a bezprostředně ozývá v impulsech čistého citu a svědomí. To, co je správné a dobré je každému člověku jasné okamžitě a bez přemýšlení, protože to přímo a bezprostředně vychází ze samotné podstaty našeho ducha. Z podstaty našeho ducha, který má ve věcech správného hodnotového rozlišování jevů a skutečností vždy absolutně jasno.

Využijme tedy této znalosti v praxi a podívejme se její optikou na agendu LGBTI. Třeba konkrétně na snahu o postavení svazku homosexuálních partnerů na úroveň standardního manželství, dokoncetakéi s možností adopce dětí.

Pokud člověk poctivě zkoumá sám sebe, jeho čistý cit a svědomí v něm na to okamžitě a bez jakéhokoliv přemýšlení reagují, jako na něco nesprávné. Jeho čistý cit a svědomí se proti tomu okamžitě vzbouří, jako proti něčemu nepřirozenému. Zde netřeba ničím argumentovat! Zde netřeba nad ničím přemýšlet! Zde netřeba nic zdůvodňovat! Čistý cit a svědomí okamžitě impulzivně formují jasné NE! NE všem podobným praktikám, snahám a záměrům!

A je úplně jedno, jestli je tento vnitřní postoj jinými lidmi, společností, nebo médii vnímán jako zpátečnictví, zaostalost, homofobie, nebo cokoliv jiného. Člověk to přece právě takto jasně cítí a zcela přirozeně se staví na stranu svého cítění. Tento jeho postoj je postojem vnitřní integrity osobnosti, která stojí pevně na pozicích vlastního vnitřního přesvědčení. Kdyby člověk jednal jinak, musel by přece lhát sám sobě!

Jak je to ale ve druhém případě? V případě schvalování agendy LGBTI? Třeba konkrétně v případě registrovaných partnerství?

Také u těchto jedinců jejich čistý cit a svědomí signalizují jasné NE! Nicméně pudy, falešné sklony a jejich rozumově racionální ospravedlňování překrývají a zatlačují do pozadí impulsy čistého citu a svědomí. Každý homosexuál přece vnitřně jasně vnímá, že něco není v pořádku. Že s ním něco není úplně normální a přirozené. Ale síla pudově smyslných impulsů těla, síla pokřivených sklonů a síla rozumových argumentů, prostřednictvím kterých se to člověk v sobě snaží omluvit, to v něm přehluší.

A tak, místo boje s nesprávným a nepřirozeným, se tomu naopak podvoluje a podřizuje. Takový jedinec už potom nenaslouchá hlasu svého čistého citu a svědomí, ale dopřeje sluchu pouze hlasu svých slabostí. Jejich uplatňování, jejich zohledňování a snaha o jejich společenské akceptování se pro něj stává rozhodujícím. Takový člověk lže sám sobě, když si myslí, že bojuje za svá práva. A přitom ve skutečnosti bojuje jen za práva svých slabostí. Za práva vlastní nepřirozenosti, kterou sice citem jasně vnímá, ale jeho varovný hlas násilím potlačuje a zapuzuje.

No a všichni ti, kteří sice sami nejsou homosexuály, ale podporují LGBTI agendu, překrývají nesouhlasné impulzy svého čistého citu a svědomí falešným, rozumově racionálním humanismem. Jeho prostřednictvím bojují za legitimitu a legalizaci osobnostních slabostí jiných, pro které by bylo stokrát lepší, kdyby se s nimi snažili bojovat a nad nimi zvítězit, než když se jim podvolují a snaží se je společensky legitimizovat. Je to pouze falešný rozumový humanismus a falešná rozumová dobrosrdečnost, kterými lidé, schvalující agendu LGBTI, přehlušují vlastní citové vnímání nepřirozenosti, nesprávnosti a škodlivosti takovýchto snah.

Závěr:

Kdo vnitřně vnímá agendu LGBTI a vše, co s ní souvisí jako scestné a nezdravé, ten stojí na pozicích čistého citu a svědomí, které mu to jasně signalizují. Takovému člověku není potřeba nic vysvětlovat a žádné rozumově racionální argumenty ho nepřesvědčí o opaku. Takový člověk stojí v dané, konkrétní věci zdravě a správně, protože má pevnou oporu ve svém duchu, který se v něm projevuje citem.

A stál by v celém svém životě ještě mnohem správněji a zdravěji, kdyby se hlasem svého čistého citu a svědomí řídil v absolutně všem, co ho potká a co musí řešit. Pokud by takto jednal, kráčel by svým bytím správně, směrem ke štěstí, radosti a harmonii tak, jak ho k tomu v každé situaci jasně vybízí hlas jeho čistého citu a svědomí. Měl by proto tomuto hlasu vždy pozorně naslouchat a poslouchat ho.

Kdo však vnímá agendu LGBTI a vše, co s ní souvisí jako správné, zdravé, humanistické a pokrokové, lže sám sebe! Snaží se oklamat své čisté cítění a svědomí, které mu naznačují opak. A snaží se je oklamat a přehlušit prostřednictvím křečovitého rozumového ospravedlňování vlastní úchylky, pudů a slabostí v případě homosexuálů. Nebo pak prostřednictvím rozumově racionální, vykonstruované dobrosrdečnosti a naivního humanismu v případě nehomosexuálů, schvalujících a podporujících tyto snahy.

Člověče, řiď se vždy a všude svými čistými city a svědomím, a nic jiného nepotřebuješ! Vždy půjdeš správným směrem a vždy budeš jednat správně.

Pokud ale tvé čisté cítění a svědomí překryjí byť i ty nejlepší rozumové důvody, nebo pudy, či jiné slabosti, a ty se budeš rozhodovat na základě nich, nepůjdeš správným směrem a tvé konání nebude správné. A to ani tehdy, kdyby se ti to snad na první pohled jako správně zdálo.

Pamatuj, že dříve nebo později nakonec narazíš a bolestně se zraníš, protože si kráčel proti pravdě ducha, kterou neseš ve svém srdci! A pokud ani pak neupustíš od své nesprávné cesty, postihne tě neštěstí za neštěstím, a nakonec definitivní záhuba! Záhuba, která bude smutným osudem každého, kdo se zřekl velikosti vlastního ducha tím, že nedbal jeho hlasu, projevujícího se impulsy čistých citů a impulsy svědomí.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 11.11.2019 18:23:11

Ubohost rozumu odhaluje svou tvář! Katastrofická vize!

Etiketa správného stolování jsou rozumové pravidla, jak se slušně chovat při jídle. Pokud se však člověk začne řídit těmito pravidly a nemá v sobě nic vyššího, co by mu umožnilo nadhled nad materií a čistě rozumovým uvažováním, může sklouznout až k omezenosti a směšnosti.

Důkazem takovéto ubohosti byl krátký rozhovor v českém rozhlase s odborníkem na etiketu stolování. Když rozhovor dospěl k tomu, že v horkých letních dnech je pro naše zdraví nejprospěšnější konzumace zeleninových salátů, redaktorka se dotyčného odborníka zeptala, jak správně jíst zeleninový salát.

A odborník řekl přibližně toto: "Salát máme v souladu s etiketou stolování jíst vidličkou. Ingredience v salátu by proto měly být nakrájené na malé kousky. Pokud se však stane, že některé kousky jsou větší a nemůžeme si s nimi poradit vidličkou, lze použít také nůž. Ale to už není z hlediska etikety stolování správně. Kdo proto chce zachovat bonton, ať raději nechá kousky salátu, se kterými si nemůže poradit vidličkou nedojedené."

Tato nesmírně užitečná rada, která odezněla v českém rozhlase během horkých letních dnů má enormním způsobem pobouřila, protože je dokonalou ukázkou úzce omezeného fixování vědomí na jediný, rozumový úhel pohledu, se ztrátou schopnosti vidět věci v širším kontextu. A ten širší kontext spočívá v uvědomění si, že na naší planetě trpí hladem 850 milionů lidí, a z toho přes 100 milionů z nich trpí hladem extrémním. Z tohoto hlediska se dobrá rada odborníka na etiketu, doporučující nechat na talíři nedojedené zbytky salátu, pokud je nemůžeme sníst slušně, jeví jako neuvěřitelná absurdnost, necitlivost a bizarnost. Já osobně bych tomuto erudovanému odborníkovi na etiketu dopřál žít na místech, kde je hlad a kde by určitě po několika dnech snědl všechno, co je na talíři. A možná také talíř samotný.

Podobně ulítlých lidi, rozumem až směšné omezených ve vztahu k etiketě, nebo hygieně, bez patřičného zohlednění širších souvislostí je samozřejmě více. Vzpomínám si třeba na jednu příhodu, spojenou s úzkostlivou čistotností, o které mi vyprávěla moje známá.

Cestovala vlakem a oproti ní seděl mladý muž. Mladík si vytáhl z tašky igelitový sáček a v něm měl koláč. Opatrně vysunul kousek koláče ze sáčka a začal jíst. Jak ho jedl, posouval sáček postupně směrem dolů a úzkostlivě dbal, aby se prsty nedotkl koláče. Když ho už téměř dojedl a v sáčku zůstal už jenom kousek, který by musel vybrat prsty, odhodil koláč se sáčkem do koše. Ne však proto, že by mu nechutnal, ale proto, že se už nedal sníst absolutně sterilně a hygienicky.

Také v tomto případě by bylo asi užitečné odsunout dotyčného do oblastí hladu, kde by s chutí snědl koláč, i kdyby mu spadl na zem.

Proč ale mluvíme o těchto dvou příkladech? V první řadě proto, že jde o do nebe volající neúctu k práci všech, kteří se zasloužili o to, abychom si zeleninový salát, nebo koláč mohli vůbec koupit.

A zadruhé proto, že oba příklady jsou dokonalou ukázkou omezenosti rozumu, nad kterým není už nic víc, co by ho přesahovalo. Nic víc, co by ho produchovnilo a polidštilo. Co by člověku dalo potřebný nadhled, a s ním schopnost poznat hloupost svého počínání.

Je ale doslova tragické, že oba příklady, které byly uvedeny, nejsou ničím výjimečným. Jsou totiž žel pravidlem! Jsou stylem života, ve kterém lidé dneška žijí systémově! Právě proto jsme svědky mnoha absurdit třeba ve zdravotnictví, ve školství, v politice, při vyřizování na úřadech a v mnoha jiných oblastech života. Všude tam je jasně patrná úzkoprsost rozumu, která nám v podobě nejrůznějších nesmyslů znepříjemňuje život.

O celé věci by v podstatě nebylo třeba vůbec mluvit, kdyby šlo jen o zmíněnou etiketu stolování, nebo o chorobnou čistotnost. Je však doslova tragické, pokud se úplně stejná míra omezené rozumové hlouposti projevuje ve vrcholové politice, v ozbrojených silách, v policejních složkách, v řízení států, v pohledu na život a jeho hodnoty, ve vztahu k přírodě a v mnoha jiných věcech.

Ano, všude tam je jasně patrná rozumově racionální nedostatečnost. Všude tam je jasně patrná úzkoprsost rozumu, který nic nepřesahuje a nic nepolidšťuje. A proto je všude kolem nás tolik úzkoprsosti, omezenosti, směšnosti, malosti, ubohosti a tragikomiky. Ale také tolik bezohlednosti, chamtivosti, lži, nečestnosti, nenávisti a podobně. Omezeností rozumu je svět deformován právě do takovéto podoby.

A lidé si na to postupně zvykají, takže jim nakonec to, co je evidentně ubohé, časem ani takové ubohé nepřipadá. To, co je nízké, jim časem nepřipadá jako nízké. To, co je omezené, jim nepřipadá jako omezené, to, co je zkažené a zvrhlé, jim nepřipadá jako zkažené a zvrhlé, a tak dále, a tak dále.

To však není život, ale živoření! Živoření v malosti, úzkoprsosti, omezenosti, tragédii a směšnosti zúženého, rozumového vnímání reality asi takovým způsobem, jak ji vnímá kůň s klapkami na očích.

Skuteční lidé však odmítají postoj většiny, kráčející s klapkami na očích! Skuteční lidé vnímají, tuší a cítí tragiku takovéto omezenosti! Skuteční lidé jsou schopni povznést se trochu výš a podívat se na vše z nadhledu. Skuteční lidé nedovolí, aby byla živost jejich citu a ducha spoutaná úzkoprsostí rozumu!

Právě tito skuteční lidé jsou světlem světa a solí země! Jedině jich lze nazvat lidmi, i když mnozí stojí na těchto pozicích ne vědomě, ale podvědomě. Oni jsou baštou lidskosti, zvedající vysoko nahoru zástavu živého citu a živého ducha, nespoutaného a nezotročeného úzkoprsostí rozumu! Jejich rozum jim slouží a nezotročuje je! Jejich rozum je produchovnělý a proto má skutečně lidský rozměr!

Lidstvo dneška je rozštěpené na dva proudy. Na proud ducha, citu a svobody, kráčející k výšinám pravého lidství, jehož rozum stojí ve službách ducha. A na proud, svým vlastním rozumem omezených a spoutaných otroků, kráčejících v úzkoprsé malosti k vlastnímu sebezničení.

Jsou to dvě cesty, z nichž jedna vede ke světlu a druhá to temnoty. Jsou to dvě misky vah osudu naší planety a naší civilizace, přičemž rozhodně to, co převáží. Právě dnes se o tom rozhoduje! Rozhoduješ o tom také ty, člověče tím, že se buď necháš spoutat vlastním rozumem, který tě bude stále více osobnostně omezovat, aniž by sis to vůbec uvědomoval, nebo se naopak staneš osobností, svobodnou v duchu a v citu, aby ses prostřednictvím nich povznesl do výšin. Aby si tak získal nadhled nad rozumem, dokázal ho produchovnit a tímto způsobem ovládnout.

Náš svět si žel zvolil cestu rozumu. O její správnosti ho utvrzují stovky technických výdobytků. Nevnímá však, jak je technikou postupně zotročován a ovládán Tím je však ovládán rozumem, který techniku vytvořil. Rozumem, se všemi, stále očividněji se projevujícími negativy, jako je nečestnost, vypočítavost, podlost, egoismus, pýcha, konzum, chamtivost, kariérismus a chladný, bezohledný kalkul. Toto všechno jsou však milníky cesty ke zkáze. Cesty ke zničení a vydrancování země, a tím zároveň ke zničení celé civilizace, a možná také celé planety.

Ale naštěstí ještě existují takoví, co se nestali slepými otroky rozumu, jeho lákadel a výdobytků. Je jich málo, ale je štěstím našeho světa, že vůbec jsou. Kdyby jejich počet narostl, mohlo by to zvrátit současné směřování do záhuby. Pokud ale nenaroste, může to alespoň omezit míru zhroucení naší civilizace, ke kterému tlačí svět otroci omezenosti rozumu.

A ty, člověče, stojíš uprostřed toho dění, a ve své svobodné vůli rozhoduješ o tom, zda se v svobodě svého ducha a citu, a v jejich postavení na piedestal své osobnosti, staneš strůjcem vzestupu civilizace, nebo zda se v úzkoprsé a ubohé omezenosti vlastním rozumem staneš naopak strůjcem jejího pádu a zničení.

PS. Pokud někdo neví, co znamená být člověkem citu, znamená to být člověkem citlivým. Být citlivým vůči svému partnerovi, nebo partnerce. Být citlivým vůči svým dětem. Být citlivým vůči svým spolupracovníkům, nebo zaměstnancům. Být citlivým, vůči svým pacientům, vůči svým přátelům, vůči přírodě i vůči zvířatům. Být citlivým vůči nespravedlnosti a vůči nečestnosti. Být citlivým vůči bezohlednosti a vůči podlosti. Být citlivým vůči farizejství, vůči lži i vůči manipulaci. To znamená být člověkem citu! To znamená být člověkem živého ducha!

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 21.10.2019 18:33:17

Čipování! Cesta k totálnímu zotročení člověka jménem pohodlnosti!

Nejdříve letěl do vesmíru pes a pak člověk. A stejně je to také s čipy, čili podkožními implantáty. Nejdříve bylo povinné čipování psů a zanedlouho bude povinné čipování lidí. Přejí si to mocní našeho světa a už v tomto směru podnikají patřičné kroky. Už mediálně zpracovávají veřejnost informacemi o velkých výhodách, jaké nám to přinese.

Česká veřejnoprávní televize například nedávno informovala o inovativní vědecké konferenci ve Stockholmu, kde vědci představili podkožní čip, implantovaný do ruky člověka.

A přestože veřejnoprávní televize by měla být nestranná, čili nestranně informující o výhodách i nevýhodách, neděje se tak, a ohledně aplikace podkožních implantátů vládne zavádějící, nadšená jednostrannost.

Zkusme se proto nyní podívat na celou problematiku trošku komplexněji a řekněme si něco o proklamovaných výhodách čipování, o jeho nevýhodách, i o duchovním pohledu na věc.

Nejdříve tedy výhody, o kterých se hovořilo na zmiňované vědecké konferenci ve Stockholmu. Hlavní z nich je, že všechno bude pro nás mnohem pohodlnější. Uživatel čipu si ho může připojit ke svému smartphonu a naprogramovat ho, nebo v něm uchovávat data. Může mu sloužit k placení, k identifikaci, na vstup do budovy, kanceláře nebo fitness centra, na zábavu prostřednictvím sociálních sítí, ale může pomoci také ve stavu zdravotní nouze. Budou na něm naše zdravotní záznamy, nebo třeba komplexní monitorování zdravotního stavu, co může být průlomové pro naše zdraví. Už v roce 2017 si například zaměstnanci v americké firmě mohli prostřednictvím podkožního implantátu koupit jídlo, přihlásit se do počítače, nebo používat kopírovací zařízení.

A teď se podívejme na nevýhody čipování, o kterých se při nastávající, masivní mediální propagandě, se snahou o jejich celoplošné zavedení, nebude určitě mluvit.

Vše bude postupně směřovat k tomu, že člověk bude moci fungovat ve společnosti už jen s implantovaným čipem. Jen tak se bude moci prokázat občanským průkazem, jen tak bude moci zaplatit, odemknout auto, nebo byt. Jen tak mu bude moci být poskytnuta zdravotní péče a podobně.

Obrovskou nevýhodou čipů je, že údaje na nich mohou být zneužity. Zneužity v neprospěch jejich uživatelů a využity ve prospěch šedých eminencí, stojících v pozadí, jejichž záměrem bylo dosažení celoplošného čipování obyvatelstva.

Tak, jak totiž může hacker vstoupit do počítače, nebo počítačové sítě někoho jiného a volně nakládat s jeho daty, tak bude možné elitě disponovat nejosobnějšími údaji obyvatelstva, čímž jim budou lidé zcela vydáni napospas.

Takovýmto způsobem bude elita držet na uzdě celou společnost i všechny národy. Takovýmto způsobem bude společensky, finančně, nebo existenčně likvidovat nepohodlných. A naopak, odměňovat a vyzdvihovat své poskoky a nohsledy.

A právě o tohle jde především! Toto je skrytým účelem čipování, kterým bude úplné a bezvýhradně ovládnutí stáda lidských ovcí. Tímto způsobem je někdo "tam nahoře" bude mít dokonale ve své hrsti. Je proto maximálně smutné, když se lidé nadšeně hrnou do čipování skutečně jako nějaké slepé stádo, neuvědomujíc si tyto skryté skutečnosti, o kterých jim nikdo z jeho propagátorů nikdy neřekne.

Kromě standardních funkcí, nacházejících se na čipu, o kterých jsme mluvili, se však na něm budou nacházet také funkce nestandardní. Už dávno jsou totiž vyvíjeny různé technologie, schopné ovládat mysl a emoce. Technologie, schopné ovlivňovat naše emocionální prožívání od radosti a euforie, až po vztek a agresivitu. Technologie, schopné zevnitř psychicky destruovat naši osobnost.

Je například známo, že během druhé světové války dostávali ruští vojáci před rozhodujícím útokem příděl vodky, aby měli otupené smysly a na povel šli i na smrt. Američané za stejným účelem využívali ve Vietnamu drogy. No a lidé s implantovanými čipy půjdou do potencionálního útoku v euforii, vyvolané z nějaké vzdálené počítačové centrály prostřednictvím čipů v jejich těle.

V současnosti žijeme například v době, v níž lidmi ve velké míře manipulují média. Na objednávku mocných účelově formují veřejné mínění do takové podoby, jak si to mocní přejí. A masy to skutečně takto přijímají a považují to za skutečnost.

Tento proces se však má prostřednictvím implantovaných čipů ještě více zefektivnit a přivést do dokonalosti. Z lidí se mají stát už jen jakýsi bioroboti, kterých bude možné ovládat absolutně dle vlastního přání. Bioroboti, kteří budou na cizí pokyn vraždit, páchat sebevraždy, nebo cokoliv jiného dle přání a rozmaru mocných. K tomuto vše spěje!

No a na závěr si ještě ukažme duchovní pohled na danou problematiku.

Když se v roce 2012 podle Mayského kalendáře nekonal konec světa, mnozí to obrátili na posměch. Lidé si vydechli a všechno jde dál po starém. Málokdo si ale uvědomuje, že konec starého, racionálně materialistického světa a vznik čehosi nového, stojícího na duchovno morálních základech není nic, k čemuž dojde z jednoho dne na druhý. Je to proces! Postupný nevyhnutelný proces, který se právě v naší době skutečně blíží ke svému vrcholu!

O tom, že žijeme v době velkého zlomu svědčí mnohá znamení. Například předpovědi Sibyly. Ta o ní hovoří jako o době, ve které budou na obloze létat železné ptáky a ve které nebude možné rozeznat muže od ženy, co dnešní gender ideologie přivedla ke svému vrcholu.

Také v Bibli se píše o této průlomové době, a to zejména v jejím závěru, v zjevení Janově, v Apokalypse. Jsou tam popsány její mnohé poznávací znaky a mezi nimi se nachází také informace o aplikaci podkožních implantátů: "všichni, malí i velcí, bohatí i chudí, přijímají na pravou ruku, nebo na čelo znak, a nikdo nemůže kupovat nebo prodávat, pouze ten, kdo má znak. "

V Bibli jsme tedy před čipováním varováni! A to proto, že na základě toho, co jsme říkali v druhém bodě, se člověk stane ze samostatně se rozhodující, svobodné duchovní bytosti, bytostí mentálně a emocionálně zotročenou, ovládanou elitou prostřednictvím čipů. Bytostí, schopnou konat na cizí příkaz ty nejohavnější věci. Bytostí, jejíž budou zadávány úkoly a její celkové životní směrování prostřednictvím centrálního počítače, komunikujícího s implantovaným čipem v jejím těle.

Dalo by se však namítnout, že za všechny špatné činy, které budou lidé takovýmto způsobem páchat na příkaz úzké elity světovládců, nebudou nést odpovědnost, protože budou konat takříkajíc v nepříčetnosti.

To je však omyl! Lidé budou nést plnou duchovní odpovědnost, protože svým souhlasem s implantaci čipu do vlastního těla dovolili jiným, aby je ovládali. A dovolili jim to i přesto, že v Apokalypse byli před tím varováni!

Ale protože dnes jsou lidé materialističtí a duchovní varování i všechno duchovní je jim směšné, neberou tyto věci vážně, a na základě mediální manipulace o velkých výhodách podkožních implantátů budou náchylní k souhlasu s jejich zavedením.

Avšak toto jejich rozhodnutí bude posledním svobodným rozhodnutím, které učiní! A právě za to ponesou plnou duchovní odpovědnost! Na základě toho se totiž potom stanou otroky a bytostmi, které ovládají jiní. Za všechno nízké, zločinné a špatné, co potom na cizí příkaz provedou, ponesou velký díl osobní odpovědnosti, protože oni sami, když ještě měli svobodnou vůli, se rozhodli podstoupit čipování, a tím darovat výsadu vlastního svobodného rozhodování jiným.

Tito lidé nebudou mít žádnou polehčující okolnost, protože Bible je před tím varovala, ale oni byli tak materialisticky slepí a tak vzdáleni od duchovna, že to ignorovali. A tak je nakonec jejich pohodlnost a jejich ateismus a materialismus zničí, protože se stanou otrockými humanoidními bytostmi, které ovládají jiní.

Pokud vám tedy budou v dnešní, nebo v brzké době materialistické média hovořit o výhodách čipování, nevěřte jim! Nevěřte jim a v žádném případě nezaprodávejte za tyto výhody a za proklamovanou pohodlnost svou duši a svou osobnost.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 14.10.2019 18:09:54

Ekologické protesty a jejich farizejsky falešný podtón!

Svět, a zejména mladí lidé se začali intenzivně zajímat o ekologickou problematiku. Řešit tento problém je opravdu důležité, protože míra ničení přírody, vody, vzduchu i půdy na naší planetě je obrovská. A to až taková, že skutečně stojíme před ekologickým kolapsem, jehož signály jsou nepřehlédnutelné. Jsou jimi sucha, neúroda, ničivé povodně, přívalové deště, prudké oteplování, ozónová díra, tání ledovců, a tak dále, a tak dále.

To jsou fakta a je opravdu nejvyšší čas, aby se náš přístup k přírodě výrazně změnil. Je proto určitě správné, pokud se začnou vysazovat stromy, pokud začneme cestovat veřejnou dopravou, pokud se budeme snažit snižovat emise, pokud budeme jíst méně masa, pokud nebudeme používat igelitové tašky a pokud budeme dělat ještě mnoho jiných, k přírodě šetrných věcí.

To vše je dobré, ale žel nedostatečné! A nedostatečné je to proto, že lidé tak, jako téměř ve všem, nechtějí jít až ke kořenu problému. Nechtějí znát jeho hluboké, skryté příčiny. Nechtějí si uvědomit, že hrozící kolaps přírody je jen nezbytných důsledkem těchto nepoznaných příčin. Že všemi, výše zmíněnými opatřeními na ochranu přírody budeme sice do určité míry eliminovat vnější důsledky, ale ne příčiny toho, co je způsobuje. A z těchto skrytých a neřešených příčin budou pak opět vyrůstat nejrozmanitější nové neblahé důsledky, protože lidé ve svém boji za záchranu planety byli povrchní a neochotní poznat nejhlubší, skrytou příčinnost tohoto stavu.

Jediný správný způsob boje za záchranu přírody je boj na dvou frontách. A sice boj proti všem vnějším a viditelným důsledkům tohoto problému tak, jak to iniciují aktivisté na svých ekologických protestech. Ale zároveň také boj proti skrytým vnitřním příčinám, ze kterých tyto vnější důsledky vznikly.

No a my se nyní zkusme detailněji podívat právě na nepoznané, skryté, skutečné příčiny.

Když nahlédneme do historie zjistíme, že lidé, také v rámci evropského prostoru, žili mnohem duchovněji. Že duchovno mělo v jejich životech mnohem větší místo. I když samozřejmě existuje mnoho špatného a nesprávného, co by se dalo vytknout lidem minulých dob.

No a tato, poměrně silná spojitost obyvatelstva s duchovním rozměrem bytí trvala až do období technické revoluce. Do této doby byly vodstvo i vzduch čisté, a naše planeta neměla žádné ekologické problémy.

Vše se však začalo rapidně měnit právě příchodem technické revoluce a nastartováním technického pokroku. Ten měl mimo jiné za následek, že v lidech začala stále intenzivněji vzrůstat důvěra ve vlastní rozum, který přinášel nové, neuvěřitelné technické vymoženosti. Přílišná důvěra v lidské rozumové schopnosti však začala postupně odsouvat stranou duchovní rozměr bytí, na základě čeho se začal stále více rozmáhat materialismus a ateismus.

Základním principem duchovnosti je láska a úcta k člověku i ke stvoření, se směrováním k věčnému, duchovnímu bytí.

Základním principem ateistického materialismu je princip osobního prospěchu, se snahou po konzumním užívání si.

Základním principem ducha je tedy láska ke všem a ke všemu, zatímco základním principem racionalistického materialismu je především láska k sobě samému, projevující se snahou o dosahování osobního profitu.

Do doby příchodu průmyslové revoluce duchovnost alespoň do určité míry tlumila nejnižší, sobecké sklony a pudy člověka. Avšak přesunutím absolutní důvěry na rozum a odsunutím duchovnosti do říše pohádek najednou padly všechny mantinely a všechna omezení. Lidé se stali už jen bezohlednými materialistickými živočichy, toužícími mít stále víc.

Člověk duchovní vidí hlavní cíl bytí v dosažení věčné duchovní říše, nacházející se mimo země, zatímco materialista vidí svůj hlavní cíl v užívání si materie a v konzumním ráji přímo na zemi. A v sobeckém naplňování své vize neváhá vše kolem sebe změnit v ruiny. Vždyť podle jeho názoru má jen jeden život, a proto z něj musí vyždímat, co se jen dá.

Zjednodušeně řečeno, dokud bylo lidstvo korigováno principem duchovnosti, žilo v ekologické rovnováze. Když však odsunulo bokem princip duchovnosti, stalo se racionálně materialistické, a ve své bezohledné touze mít stále víc, začalo bezbřeze drancovat a ničit přírodní zdroje naší planety, až to nakonec dospělo do stádia, ve kterém se nacházíme dnes.

Příčinou současného stavu je tedy vyvýšení hodnoty racionality rozumu, nad hodnoty ducha. To přivodilo konzumní materialismus současného typu, kterým žije západní svět, a který se jako zhoubná choroba šíří do všech částí naší planety. Jde však o proces, jehož prostřednictvím duchovně mrtvá civilizace směřuje k vlastnímu sebezničení.

Žijeme totiž ve stvoření, které je duchovní a jeho účelem je poskytnout lidským bytostem, v něm žijícím, prostor pro jejich duchovní vzestup ke stále k stále větší zralosti a dokonalosti. Kdo však z tohoto hlavního účelu stvoření jakýmkoliv způsobem vybočí, třeba ve formě přehnaného uctívání rozumu, materialismu, ateismu a prázdného, konzumního způsobu života, stává se duchovně mrtvým. A proto se zcela logicky stává jeho další setrvávání ve stvoření neopodstatněné. Proto, hnaný zákony univerza, spěje k sebezničení, jak to můžeme vidět na příkladu současného lidstva, v jeho fatální ztrátě duchovnosti.

Lidé si však už začínají uvědomovat tyto skutečnosti. Začínají vnímat, že je vskutku čeká ekologický kolaps a sebezničení. A proto začínají podnikat kroky k tomu, aby ekologický kolaps odvrátili, co je chvályhodné a žádoucí.

Ale to je málo, protože jde pouze o odstraňování těch nejvypuklejších důsledků, které má svědomí skrytá, klíčová vnitřní příčina. A tou příčinou je katastrofální ztráta duchovnosti lidstva, kterou si samo sobě vykopalo vlastní hrob. A do tohoto hrobu ho srazí buď ekologický kolaps, nebo něco úplně jiného, protože to, co je duchovně mrtvé patří do hrobu.

Pokud se tedy vrátíme k současným ekologickým protestům, jsou oprávněny a rozhodně je potřeba změnit náš vztah k přírodě. Avšak naše dosavadní bezohlednost vůči přírodě je jen důsledkem skutečné příčiny, kterou je pýcha rozumu! Kterou je pyšné vyvýšení rozumového racionalismu nad hodnoty ducha, na základě čehož vznikl sobecký materialismus, ateismus a konzumní užívání si.

A právě na těchto principech stojí, tímto principům věří a v souladu s těmito principy žije většina těch, kteří se účastní ekologických protestů. Uctívání těchto principů dohnalo svět do dnešního stavu, ovšem lidmi, kteří je uctívají, jsou také samotní protestující. V tom spočívá velká faleš a farizejství! Není přece možné stát ve svém vlastním životě na destrukčních principech, a když tyto principy přivolají destrukci, budeme proti ní protestovat a budeme se snažit odvrátit její důsledky. Ale své vlastní destruktivní filozofie života, která to mě všechno na svědomí, se nevzdáme!

Milí protestující aktivisté! Jen ten, kdo se stane duchovně živým, dokáže pomoci našemu světu! Bojujme za ochranu přírody, ale zároveň se zřekněme destruktivního principu nadřazení hodnot rozumu nad hodnoty ducha! Zřekněme se materialismu, ateismu a konzumního způsobu života, jako základního smyslu a jediného vrcholu našeho bytí, protože jen tak bude moci být náš boj pravý a upřímný!

Neboť jen odstraňováním vnějších důsledků, bez odstranění skutečné příčiny v podstatě nic nedosáhneme. Neboť to, co je samo v sobě duchovně mrtvé, nemůže dospět k ničemu jinému, než k záhubě! K záhubě přírody, k záhubě planety, nebo k záhubě lidstva!

Jen to, co je živé, to jest duchovně živé, má schopnost vše kolem sebe směřovat k životu! Jen to je schopné přivodit rozkvět! Rozkvět lidstva, rozkvět přírody i rozkvět planety!

Záchrana naší planety před ekologickým kolapsem stojí tedy na dvou pilířích. Na vnějších opatřeních a na vnitřním, duchovním oživení jednotlivce, společnosti i civilizace. Neboť duchovně mrtvá civilizace nemůže nic zachránit! Ani přírodu, ani svou planetu, ani samu sebe!

Jsou však lidé, účastnící se na ekologických protestech lidmi duchovními? Nebo jsou jen racionalistickými materialisty, čili lidmi, stojícími právě na té platformě, která má ekologický kolaps na svědomí? Jak je na tom známá aktivistka Gréta Thunberg? Opírá se o duchovní principy, nebo je jen ateistkou a materialistkou?

Náš svět se může zachránit jen tak, že se duchovně obrodí! Jinak ho čeká záhuba! Ekologická, nebo nějaká jiná!

Mladí protestující lidé by se proto měli především postavit právě proti zhoubnému uctívání racionalismu, materialismu a ateismu, které moderní civilizace postavila nad hodnoty ducha! To je příčina, ze které vyrůstají všechny jedovaté výhonky!

Mladí lidé jsou však žel, zatím jenom dětmi materialismu, které si chtějí zachránit svůj racionálně materialistický svět, co však bez komplexního, duchovně materiálního snažení není možné.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 16.09.2019 18:36:21

Asertivní jednání z duchovního hlediska

Otázka: „“Co si myslíte o asertivní komunikaci? Ve své funkci v práci mám totiž potřebu komunikovat asertivně. Žel, přišel jsem ale na to, že u určitých lidí prostě nemá smysl byt dobrý a milý. Zkouším být asertivní, ale cítím v duši chlad a bojím se, že to není ta pravá cesta. Velmi mě proto zajímá, jaký je duchovní pohled na tuto problematiku?“

Odpověď:

V jistém smyslu jde o dobrou věc se snahou být na jedné straně vnímavý vůči lidem, a na druhé straně, v komunikaci s nimi vstřícný. Zdá se mi však, že tyto hezké cíle jsou vytyčeny jen čistě rozumově racionálním způsobem. Že do asertivního jednání se člověk nutí jen rozumovým úsilím.

Neboť i když jde o věci relativně dobré, takovéto čistě rozumové snažení omezuje svobodu ducha. Bere volnost duchu, který když není omezen striktními rozumovými mantinely, sám jasně cítí, jak v každé situaci a ve vztahu ke každému člověku správně jednat.

Kdybychom totiž žili takovýmto způsobem a dali svobodu svému duchu, staly by se v podstatě bezpředmětnými ty stovky knih, napsaných o osobním, nebo profesním růstu. Knih o tom, jak správně komunikovat s jinými, jak se stát úspěšným a podobně.

Duchovně živý člověk podvědomě tuší a cítí, že v úsilí o asertivní jednání není cosi v pořádku. A tuší to správně. To se totiž ozývá jeho duch, který cítí, že snaha o striktně asertivní jednání je jednostranností, která nekoresponduje s vícerozměrností života. A to proto, že realita vyžaduje tvůrčí a živé uplatňování jednak principu lásky (asertivity), a jednak principu spravedlnosti. Jinými slovy řečeno, člověk má být na jedné straně asertivní, ale na druhé straně musí být schopen vzhledem k situaci, která to vyžaduje, obrazně řečeno, bouchnout také pěstí do stolu.

O Ježíši se například mluvilo, že byl Láskou. Ale přece jen v určité situaci, která to vyžadovala, zpřevracel stoly penězoměncům na nádvoří chrámu a vyhnal je odtud bičem.

Myslím, že právě v tomto spočívá podstata vnitřního rozporu, který cítí vnímaví lidé při své snaze o asertivní jednání. Neboť v realitě, ve které žijeme, musí být harmonicky a ve vzájemné, nedílné provázanosti uplatňovány dva základní principy bytí. A to princip lásky a princip spravedlnosti.

Pokud tedy člověk cítí, že v určité situaci musí, byť poměrně drsným způsobem uplatnit také princip spravedlnosti, má tak učinit a nesmí si pak vyčítat, že nebyl dostatečně asertivní.

Neboť na naší zemi žijí skutečně lidé různé duchovní zralosti a my musíme dát v tomto směru svobodu svému duchu. To jest svému citu, který nám vždy ukáže, jak máme v dané situaci a vůči danému člověku správně jednat. Zda prostřednictvím principu lásky (asertivity), nebo prostřednictvím principu byť přísné spravedlnosti.

Tento rozdíl budeme vždy jasně cítit, pokud nespoutáme svého ducha nejrůznějšími rozumovými poučkami, které nemohou nikdy vystihnout širokospektrálnost skutečné reality.

Každému, kdo se nachází v podobné situaci a řeší podobné dilema, může ke správnému pochopení velmi napomoci níže připojený text, který pochází z významného, duchovně filozofického díla s názvem "Ve Světle Pravdy".

Náboženství lásky

Náboženství lásky je falešně chápáno mnohostranným zkreslením a znetvořením pojmu láska; neboť největší částí opravdové lásky je přísnost! To, co se dnes nazývá láskou, je všechno jiné než láska. Když se půjde tak zvaným láskám neúprosně k jádru, tak tam nezůstává nic než sobectví, ješitnost, slabost, pohodlnost, domýšlivost nebo pudy.

Opravdová láska nebude pohlížet na to, co se druhému líbí, co je mu příjemné a způsobuje mu radost, nýbrž ona se bude řídit pouze tím, co druhému prospívá! Nezáleží na tom, zda to druhému způsobuje radost či nikoliv. To je pravá láska a služba.

Jestliže tedy stojí psáno: „Milujte své nepřátele!“ Tak to znamená: „Čiňte, co jim prospívá! Rovněž je tedy také kárejte, jestliže nemohou jinak dospět k poznání!“ To jest jim sloužit. Jen při tom musí vládnout spravedlnost; neboť láska se nedá oddělit od spravedlnosti, obě jsou jedno! Nemístná poddajnost znamenala by ještě větší pěstování chyb nepřátel a tím více by se připouštělo jejich klouzání po šikmé ploše. Byla by to láska? Tím by naopak došlo k provinění!

Náboženství lásky se jen přáním lidí stalo náboženstvím ochablosti, stejně jako osoba nositele Pravdy Ježíše Krista byla stržena k změkčilosti a povolnosti, které on nikdy neměl. Právě svojí všeobjímající láskou byl mezi lidmi rozumu drsný a přísný. Jeho smutek, který se ho často zmocňoval, byl vzhledem k jeho vysokému poslání a tomuto lidskému materiálu stojícímu proti němu už jen samozřejmý. Neměl se změkčilostí naprosto nic společného.

Náboženství lásky bude po odložení všech znetvořenin a dogmatických omezení učením nejpřísnější důslednosti, ve které nebude možné nalézt žádnou slabost a nelogickou povolnost.


kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 19.08.2019 17:53:21

Člověče! Ty sobecký ničitel přírody!

Nevím, zda jste zachytili zprávu, že od 29 července 2019 začíná lidstvo žít na ekologický dluh. To znamená, že tímto dnem jsme v rámci roku 2019 vyčerpali všechny obnovitelné zdroje, a od tohoto data až do konce roku budeme čerpat zdroje, které už příroda není schopna sama obnovit. Od tohoto dne tedy začíná naše bezohledné a trvale nezvratné drancování. Pravda je totiž taková, že v současnosti potřebujeme k uspokojení všech svých potřeb přírodní zdroje dvou planet, což značí, že životní úroveň lidí a jejich potřeby výrazně převyšují možnosti naší planety.

V koloběhu povinností pravděpodobně mnozí tuto informaci nezaregistrovali. Co jsme ale zaregistrovali úplně všichni jsou úmorné letní horka, doprovázené suchem. Byly časy, kdy bylo léto krásným a příjemným obdobím, na které jsme se těšili. V současnosti se však naopak stává obdobím, nesmírně únavným a zatěžujícím, takže mnozí, kteří vyslovení nemusí, v největších vedrech raději ani nevycházejí ven.

Avšak neustále rostoucí nesnesitelnost letních veder, jaké u nás nikdy předtím nebyly, není ničím jiným, než odpovědí přírody na nesnesitelnost a neudržitelnost drancujícího přístupu lidí k ní. A je to odpověď tak viditelná, že ji nepřehlédne nikdo. Ani ti, co nevědí, že jsme již v tomto roce začali žít na ekologický dluh. Na absolutně každého z nás bez výjimky tvrdě dopadají negativní důsledky toho, jak se my sami chováme vůči přírodě.

Sobectví lidí je však bezmezné, protože jsou pouze nemnozí, kteří chápou tuto souvislost. Kteří si uvědomují toto vzájemné propojení. A je jen málokdo, kdo je také ochoten a schopen z toho vyvodit nějaké osobní důsledky. Osobní důsledky ve smyslu omezení vlastních nároků a potřeb na takovou míru, jaká bude pro přírodu přijatelná a udržitelná. Říká se tomu osobní uhlíková stopa.

Pro miliony lidí naší země jsou ale toto všechno jen obyčejné informace, které pustí jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven tak, jako tisíce jiných informací. Pro miliony lidí konstatování těchto skutečností nic neznamená a osobně se jich to nijak netýká. Nejsou ochotni vyvodit osobní odpovědnost za katastrofální horka, za sucho, za každodenní vymírání nejrozličnějších živočišných druhů, za plenění deštných pralesů, z nichž za jedinou minutu ubude plocha o velikosti fotbalového hřiště, a tak dále, a tak dále.

Lidé jsou hodnotově orientovaní na konzumní způsob života a v něm má místo pouze stále větší ekonomický růst a stále větší uspokojování vlastních materiálních potřeb. V něm je absolutně nemyslitelné nějaké dobrovolné uskrovňování se. Vždyť přece celá společnost je postavena na spotřebě a různých službách, zaměřených na uspokojování lidského užívání si. Musel by být přece blázen ten, kdo by se dobrovolně omezoval. A zvláště tehdy, když na to má! Když si to může dovolit. Vždyť žijeme jen jednou, a proto si je potřeba života pořádně užít.

Nicméně ty, bezohledný konzumní slepec, uvaž jednu věc! Zkus se zamyslet nad tím, jaký bývá osud toho, kdo žije dlouhodobě na dluh. Jen si zkus představit, že bydlíš v nějakém bytě a neplatíš nájem. Jak dlouho myslíš, že ti to bude tolerováno? Budeš vícenásobně upozorněn, a když své dluhy nevyrovnáš a nezačneš pravidelně platit nájemné, z bytu tě vyhodí!

A přesně stejně, ty konzumní sobec, zaslepený svým užíváním si, žiješ na ekologický dluh a příroda naší planety tě již delší dobu upozorňuje, aby sis bral jenom tolik, kolik ti může dát. Upozorňuje tě na to vedry, jaké zde nikdy dosud nebyly. Upozorňuje tě na to suchem! Upozorňuje tě na to prudkými a ničivými přívalovými dešti! Upozorňuje tě na to neúrodou a zdražováním potravin! A upozorňuje tě na to ještě mnoha jinými věcmi, které ty nechceš vidět.

Ty totiž chceš jen stále nerušeně pokračovat ve svém konzumním bláznovství a nic jiného tě nezajímá. Věz však, ty sobec, že nakonec dopadneš tak, jako každý jiný, kdo žije na dluh a koho jednoduše dříve, nebo později vyhodí z bytu. A tak jednou také tebe, ekologického zločince a ničitele, vyhodí mocná Matka příroda ze svého pronájmu na planetě Zemi! Ba co víc, bude ti odepřeno právo dále přebývat v celém tomto stvoření, protože prázdnota a ubohost konzumního materialismu se do tebe zažraly tak hluboko, že jejich uctíváním ses stal jen bezduchým ničitelem všude tam, kde se nacházíš. A proto, aby si už nemohl dále škodit a ničit, ti tato možnost bude vzata, a tobě nezůstane zcela nic, jenom pláč a skřípění zubů.

Pamatuj, ty bezduše konzumní sobec, že jedině sem tě přivedou tvé materialisticky prázdné hodnoty, které si uctíval, a pro které si ve své egoistické slepotě neváhal ničit všechno kolem sebe.

Lidé našeho světa uznávají ničivé a rozvratné hodnoty, které je vedou a přivedou ke zničení a k rozvratu. Pokud však chtějí tomuto zničení a rozvratu zabránit, musí změnit hodnoty, které uznávají. Musí se přeorientovat na hodnoty, které nevedou ke zničení a rozvratu, ale k harmonii a rozkvětu.

A k harmonii a rozkvětu vedou jedině hodnoty ducha! Vede k nim jedině rozvíjení a uctívání hodnot ducha!

Hodnoty ducha nejsou hodnoty materiální, jejichž nepřiměřené nabývání ničí a drancuje naši planetu! Hodnoty ducha nejsou peníze, majetky, moc, sláva, konzum a užívání si!

Hodnotou ducha je úsilí o spravedlnost, čestnost, dobro a ušlechtilost! Hodnotou ducha je úsilí o pochopení skutečného smyslu vlastního života! Hodnotou ducha je hledání odpovědí na základní existenční otázky, a sice kdo jsme, odkud pocházíme a kam směřujeme. Hodnotou ducha je úsilí o přibližování se k Stvořiteli. A čím větší budou lidé vyvíjet úsilí o dosahování hodnot ducha, tím bude všechno na zemi lepší, hezčí a harmoničtější.

V tomto spočívá obrovský rozdíl oproti hodnotám materie. Obrovský rozdíl, který je důkazem zásadní neplnohodnotnosti a nedostatečnosti materiálně konzumních hodnot, protože čím více se lidé zaměřují na jejich dosahování, tím je na světě hůř. Tím je na světě více sobectví, chamtivosti, bezohlednosti, závisti, nečestnosti, nevraživosti, násilí a bídy. Tím více lidé drancují a ničí přírodu na celé planetě. To znamená, že to funguje úplně opačně, než při snaze o hodnoty ducha.

Člověče, vzpamatuj se a hodnotově se obroď, aby s tebou Majitel světa nakonec nezatočil tak, jako se špatným nájemníkem, který chtěl žít pouze na dluh.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 12.08.2019 18:21:25

Biblický názor na multikulturní míchání národů

Pokud se podíváme do Bible, konkrétně do Starého zákona, židovský národ je v něm výslovně varován před tím, aby uzavíral manželství s příslušníky jiných národů Kanaánu a nemíchal se s nimi.

Jednou z hlavních příčin bylo, že takovými smíšenými manželstvími se zároveň mísilo také náboženské povědomí. Mísila se pravá víra židů v jediného Stvořitele s vírou řádově mnohem nižší. A sice, s vírou v různé modly a bůžky. To mělo za následek kalení čisté a pravé duchovnosti židů.

Pokud budeme vycházet z těchto skutečností, nacházejících se v Bibli a aplikujeme je na naši současnost, tak nám z toho vyplyne následující:

Existuje Stvořitel a jeho Vůle je pro všechno ve stvoření rozhodující. Její poznání a dodržování je pro lidi maximálně blahodárné, protože jich vede vzhůru nejen duchovně, ale následně také pozemsky.

No a jednoznačnou Vůlí Stvořitele ve vztahu k jeho vlastnímu povolanému národu bylo, aby se nemíchal s jinými národy, protože mu to musí nutně přinést duchovní škodu. Židovský národ měl tedy žít po boku jiných národů Kanaánu, mohl se s nimi stýkat, ale neměl se s nimi míchat.

Pokud pak tento princip zobecníme ve vztahu ke všem ostatním národům světa znamená to, že každý z nich má zůstat kompaktní a má se co nejméně míchat z jinými, protože takovéto míchání způsobuje duchovní škodu.

Národy mají být spolu v kontaktu, mají vzájemně spolupracovat, mají se stýkat, mají se obohacovat, ale každý z nich má zůstat sám sebou, aby jeho příslušníci, představující určitou velmi specifickou duchovní stejnorodost, mohli ve vzájemném posilování se v této stejnorodosti optimálně duchovně pokročit. Velmi výstižně to lze připodobnit k základní škole, kde se v jednotlivých ročnících nacházejí žáci stejně mentálně a osobnostně zralí. Jakékoliv vzájemné libovolné míchání žáků jednotlivých ročníků by však muselo nutně vytvořit absolutní chaos.

To znamená, že jakýkoliv multikulturalismus, ať již umírněný nebo extrémní, narušuje duchovní kompaktnost a vzájemnou stejnorodost příslušníků jednotlivých národů, což má za následek, že jejich optimální duchovní vzestup se zpomaluje, nebo zcela zastavuje.

Materiální, nebo jakékoli jiné výhody z takovéhoto multikulturního míchání vyplývající nejsou argumentem, protože ve vztahu k lidem, jako k duchovním bytostem, je nejvíce rozhodující jedině jejich optimální duchovní vývoj. A právě z hlediska něj je maximálně žádoucí respektování toho, co reprezentuje Vůli Stvořitele. A Vůle Stvořitele vůči židovskému národu, a tedy, když to zobecníme, také k ostatním národům světa je, aby se vzájemně nemíchaly. Takto to doporučuje Bible a taková je Vůle Nejvyššího.

Člověk má samozřejmě svou vlastní vůli a proto může jít vlastními cestami. Jak se ale ukáže, jeho vlastní cesty ho dříve, nebo později musí přivést do neštěstí, i když se krátkodobě mohou zdát jako výhodné.

Člověk a jeho vůle jsou totiž nedokonalé, dokud Stvořitel a jeho Vůle jsou dokonalé. A jedině respektováním toho, co je dokonalé, a tedy pro člověka jako pro duchovní bytost to nejlepší, můžeme spět k harmonii a štěstí, ke kterým nás vždy vede a povede Vůle Nejvyššího.

Naopak, respektování naší vlastní vůle je zrádné v tom, že ze začátku se nám může zdát jako výhodné a přínosné, avšak na konci nás bude vždy čekat jen zkáza a neštěstí. Chaos, zkáza a neštěstí, kterých jsme se mohli vyvarovat prostým respektováním Vůle Nejvyššího.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 30.07.2019 18:45:58

Není důležitějšího poznání, než je toto! Vzpamatujte se!

Vše, co kolem sebe vidíte, je konečné. Je dočasné. V určitém okamžiku to vzniklo a od okamžiku svého vzniku pomalu, ale jistě spěje k zániku. Týká se to lidí, zvířat, rostlin, ale také naší planety, Slunce a celého okolního vesmíru. Týká se to však zároveň nejen světa nejhrubší hmoty, kterou vidíme, ale také celého obrovského světa hmoty jemnější, kterou sice nevidíme, ale do které odcházejí naše duše po smrti, čili po odložení fyzického těla. Také tato jemnější hmotnost, takzvaná jemnohmotnost, podléhá zániku úplně stejně, jako všechno ostatní, co je hmotné.

No a v tomto obrovském, ale konečném světě hrubohmotnosti a jemnohmotnosti, se pohybují lidští jedinci prostřednictvím své svobodné vůle. Na základě svobodné vůle se rozhodují, kam povedou jejich životní cesty. Rozhodují, jaké hodnoty budou preferovat a co bude pro ně prioritní. Na základě své svobodné vůle si formují postoje k jiným a vytvářejí si vlastní životní filozofii.

Takovýmto způsobem jednají lidé nejen ve světě hrubohmotnosti, ale také ve světě jemnohmotnosti, kam odcházejí po své fyzické smrti. Také tam určuje jejich další směřování jedině jejich vlastní svobodná vůle. A pak se zase znovu rodí do hmotného světa, a takto to pokračuje stále dokola. Pořád dokola, ale ne donekonečna, protože žijeme v univerzu, které je konečné.

Kdyby však existovalo jedině toto konečné univerzum, s jeho konečnou hrubohmotnou a konečnou jemnohmotnou částí znamenalo by to, že naše bytí by bylo časově vymezeno pouze jeho trváním. Znamenalo by to, že s nevyhnutelným zánikem našeho univerza by v něm musely zároveň zaniknout také miliony lidských bytostí, které se v něm nacházejí.

Všichni lidé by však měli vědět, že jejich bytí není vůbec podmíněno nezbytným zánikem univerza. Měli by vědět, že jsou právě prostřednictvím své svobodné vůle schopni vymanit se z pomíjivosti univerza, a tak uniknout svému rozkladu v něm. Měli by vědět, že nad pomíjivostí hrubohmotné a jemnohmotné části stvoření se nachází věčná a nepomíjivá říše Ducha. A právě k ní by měl začít člověk, nacházející se ať už v hrubohmotné, nebo jemnohmotné části univerza, směřovat kormidlo své svobodné vůle pokud chce, aby se zachránil a unikl nevyhnutelnému zániku hmotného světa.

Abychom to celé dokonale pochopili, ukažme si to na velmi názorném příkladu. Představme si moře, ze kterého se tyčí čtyři pilíře. Na pilířích je umístěno velké akvárium. V akváriu žijí ryby, a protože je velké, jejich život je k nerozeznání podobný životu ryb v moři.

Má to samozřejmě jeden háček. Slunce nad akváriem hřeje a voda z něj se pomalu odpařuje. Proces odpařování je ale tak pomalý, že je téměř neznatelný. Nicméně v delším časovém horizontu je očividně patrný.

A pokles pokračuje stále dál a dál, což v konečném důsledku znamená, že akvárium nakonec zcela vyschne a všechny ryby v něm zahynou na jeho dně.

A přece ryby v akváriu zahynout nemusí! Nemusí, pokud si uvědomí situaci, v níž se nacházejí. Pokud si uvědomí, že žijí v akváriu a život v něm je časově determinován postupným odpařováním jeho hladiny. Toto poznání znamená pro "vědomé" ryby jediné: musí z akvária vyskočit!

V první řadě tedy musí pochopit, v jaké situaci se nacházejí, a potom se na základě svého svobodného rozhodnutí musí odhodlat k rozhodujícímu skoku ven z pomíjivosti života v akváriu, do věčnosti a nepomíjivosti života v moři.

A čím dříve k tomuto poznání a rozhodnutí dospějí, tím lépe. Neboť čím déle jim to bude trvat, tím větší námahu bude třeba vynaložit ke skoku do moře přes okraj akvária.

Při dlouhodobém váhání se totiž nakonec může stát, že hladina vody bude tak nízká, že všechny ryby pochopí, že se musí dostat ven, aby se zachránily. Avšak okraj akvária už bude tak vysoko a vody v něm tak málo, že osvobozující skok ven nebude možný. Ryby budou pak odsouzeny už jen na zoufalé plahočení ve stále více ubývající vodě, aby nakonec všechny bídně zahynuly.

A přesně takto je to také s lidmi, žijícími v akváriu pomíjivého univerza. Plavou si v něm sem a tam na základě vlastní svobodné vůle, a nechtějí si uvědomit fakt nevyhnutelné pomíjivosti prostoru, ve kterém žijí.

Z moře věčnosti, z nepomíjející říše Ducha, k ním bylo posláno do pomíjivé hmotnosti mnoho poslů, včetně samotného Syna Nejvyššího, aby se jim dostalo poznání reality, v níž žijí. Aby se na základě tohoto poznání a uvědomění si své situace dokázali včas odhodlat ke skoku z akvária univerza do moře věčnosti.

Neboť uskutečnit tento skok není vůbec tak jednoduché. Dostatečné množství síly k němu totiž může dát člověku jen síla dobra a ctností, o které se vážně ve svém životě usiloval. Neboť jen člověk dostatečným způsobem spravedlivý, čestný, laskavý, ohleduplný, ušlechtilý a čistý může nashromáždit tolik potřebné síly, aby se prostřednictvím ní mohl jediným skokem přenést přes okraj akvária pomíjivosti do moře věčnosti.

Žel, na světě je jen velmi málo lidí, kteří si uvědomují, v jaké situaci se nacházejí. Lidí, kteří se vědomě zdokonalují v ctnostech, shromažďujíc sílu, potřebnou k jejich rozhodujícímu skoku na svobodu.

Miliony lidí našeho světa žijí v tomto směru v smrtonosné nevědomosti. Na základě vlastní svobodné vůle se ženou za nejrůznějšími osobními prioritami a jsou slepí a hluší vůči všemu ostatnímu. Plně propadli životu v hmotném akváriu a nic jiného je nezajímá. Zajímají je jen peníze, majetky, zábava, konzum a užívání si. Jejich duševní obzor a jejich vnímání světa je omezeno pouze stěnami materiální reality. Pouze stěnami materiálního akvária. A je úplně jedno, zda se nacházejí v jeho hrubohmotné a fyzické části, nebo v jeho části jemnohmotné. Všude tam stojí z vlastní vůle na principech fatální materialistické nevědomosti o skutečném dění, uprostřed něhož stojí.

Ale čas pomalu plyne a hladina vody v akváriu klesá! A to znamená, že všichni lidé budou každým novým dnem potřebovat vždy větší sílu na to, aby dokázali jako ryby přeskočit přes okraj akvária pomíjivosti a zachránit se v moři věčnosti.

A nakonec přijde den, kdy to už nebude možné! Den, kdy pro enormně nízkou hladinu bude okraj akvária už tak vysoko, že ho nebude možné překonat. Bude to den, kdy past materie zaklapne! Den, kdy všem, z vlastní svobodné vůle v hmotě uvězněným lidem zůstane už jenom pláč a skřípění zubů. A tento den se blíží! Nevědomí mu kráčejí vstříc ve své nevědomosti, a jejich osud je zpečetěn!

Nicméně ty člověče, staň se vědomým! Uvědom si konečně, jaká je realita, ve které se nacházíš. Zdokonaluje se proto v konání dobra, v ctnostech a v zachovávaní ušlechtilosti vlastního vnitřního života. Shromažďuj tímto způsobem sílu, nezbytně nutnou k rozhodujícímu skoku z pomíjivosti hmoty do nepomíjivosti Ducha. K rozhodujícímu skoku ze smrti hmoty do věčnosti Ducha! Neboť čas se krátí!

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 22.07.2019 18:31:50

Vítejte v době teroru většiny menšinami!

Žijeme ve velmi zvláštní době, v níž se jevy, stojící mimo normu, začínají prosazovat jako norma pro celou společnost. Na základě toho se ale pak relativně normální společnost, stává sama postupně nenormální.

Buďme konkrétní a ukažme si dva příklady. Na Slovensku proběhla nedávno intenzivní kampaň za to, aby všichni příští prvňáčci museli povinně absolvovat rok v předškolním zařízení. Zdůvodňovalo se to tím, že to velmi pomůže dětem ze znevýhodněného prostředí, zejména dětem z romské komunity, které získají základní sociální a hygienické návyky. A v nemalé míře také základy slovenského jazyka.

Jde o ukázkový příklad terorizováni většiny menšinou, které se setkalo s odporem mnoha rodičů. Jsou totiž toho názoru, že rodič má právo rozhodovat o životě svého dítěte, a pokud se o něj zodpovědně stará a chce si ho v předškolním věku ponechat doma, stát mu nemá právo něco povinně nařizovat.

Celá kauza je ukázkovým příkladem toho, jak v dnešní zvláštní době doplácejí čestní, poctiví a odpovědní na nezodpovědných a neukázněných, jejichž nezodpovědnost se stává rozhodujícím kritériem pro vznik zákona, dopadajícího ve stejné míře na všechny bez rozdílu.

A podívejme se na další příklad, který ještě radikálnějším způsobem zasahuje do normálního života většiny, právě na základě z normy vybočujícího chování menšiny. Jde o homosexualitu a gender ideologii.

Všichni víme, že v normální, heterosexuální společnosti existují a vždy existovaly určité skupiny, které vnímají vlastní sexualitu trochu jinak. Jde o lidi, kteří se necítí doma ať již ve svém mužském, nebo ženském těle. Vnitřně se tedy cítí být jiní, než to z hlediska zevnějšku vypadá. Podle toho se mnohdy chovají a jednají, co ve většinové společnosti zákonitě vzbuzuje minimálně rozpaky.

Samozřejmě, že není správné, aby tito lidé byli většinovou společností nějak perzekuováni, ale není správný ani opačný extrém, když je v dnešní době těmito menšinami perzekuována celá společnost.

Jak? Třeba právě v té nejcitlivější oblasti, a sice, při výchově a formování dětí. Děje se tak na školách, kde při výchově ke gender toleranci jsou normální děti často nuceny vžívat se do myšlení homosexuálních jedinců, nebo jsou dokonce informovány o způsobu homosexuálního pohlavního styku v souvislosti s ochranou, kterou je potřeba při něm používat.

Takové něco je tím nejhorším terorem mimo normy stojící menšiny na normální většinu. Dítě totiž častokrát nemá o těchto věcech ani tušení a zcela přirozeně si žije svůj život v rámci všeobecné normy. A do jeho nevinnosti je surově zasahováno tím, že se nejen že předčasně seznamuje s něčím "jiným", ale že je dokonce násilně nuceno vžívat se do tohoto "jiného".

Kdyby byly děti jen velmi citlivě informovány o těchto skutečnostech, bylo by to v pořádku. Ale jak již bylo zmíněno, praxe je taková, že jsou v rámci výuky ke gender toleranci nuceny hrát, třeba v motivačních scénkách, navazování vztahu homosexuální dvojice. Nebo jsou "znalými" a "moudrými" informováni o tom, že pohlaví, se kterým se narodily, není vůbec něčím závazným. Že je v tomto směru možné si volně vybírat ze široké nabídky, podle svých osobních představ. Neboť člověk má být svobodný a nesmí být ničím omezován.

Takovým způsobem však děti začínají pochybovat o své vlastní sexuální orientaci a to zdravé, normální a zcela přirozené je v nich zpochybňováno, atakováno a terorizováno něčím, co ve vztahu k většinové populaci stojí mimo normu.

Je něco takového normální? Je to zdravé? Není to snad pouze chorobné upadání do extrémů v tom smyslu, že zatímco v minulosti byly homosexuální a jinak smýšlející menšiny terorizovány většinou, dnes je scestnými názory těchto menšin terorizována většina? Není nenormální, že to, co stojí mimo normu, se protlačuje jako norma pro ty, kterých by nic takového nikdy nenapadlo?

Jakým způsobem však správně řešit tyto problémy?

Existuje jen jediný správný způsob jejich řešení, opírající se o pochopení duchovních souvislostí a zákonitostí.

Co to konkrétně znamená z hlediska našich dvou zmíněných příkladů?

V případě snahy o uzákonění povinné školní docházky paušálně pro všechny děti to znamená, že rodiče, kteří se příkladně starají své děti stojí duchovně a osobnostně mnohem výše, než rodiče, kteří se o ně zodpovědně nestarají. Pokud však chce někdo vytvořit zákon, platný pro všechny, a příčinou jeho vzniku je chování nezodpovědných, musí se jeho uplatnění i na ty odpovědné setkat s oprávněným odporem.

Jednoduché řešení problému spočívá v tom, že k odpovědnější výchově dětí nezodpovědných rodičů může stát přistupovat i nátlakově. Odpovědným rodičům však má být ve vztahu předškolním zařízením ponecháno právo jejich osobního, svobodného rozhodnutí.

No jaké je správné duchovní řešení problému homosexuality?

V první řadě si každý, kdo se v mužském těle cítí jako žena a v ženském těle jako muž musí uvědomit, že to není přirozené, a že tedy je v první řadě nějaká chyba v něm samotném. A tuto chybu je potřeba hledat a pracovat na jejím odstranění tak, aby se vše dříve, nebo později mohlo dostat opět do normálu.

Jedině v tomto spočívá konstruktivní přístup k věci. A každý, kdo chce takovýmto konstruktivním způsobem svůj problém řešit, může se v tomto směru ponořit do zkoumání duchovních souvislostí a zákonitostí, které mu ukáží cestu. Neboť kdo opravdu vážně hledá, celkem zaručeně také najde.

Je však velkým neštěstím pro každého jedince, nacházejícího se ve vnitřním rozporu mezi svým cítěním a vlastním fyzickým tělem, pokud uvěří tomu, že takový stav je zcela přirozený. Že taková jinakost je prostě normální, a proto je potřeba bojovat, aby byla také společností vnímána jako normální.

Celá tragédie spočívá v tom, že místo toho, aby se dotyčný soustředil na vlastní, osobní boj se svou odchylkou, soustřeďuje se na vnější boj za to, aby jeho jinakost byla společností akceptována jako normální. Aby to bylo společností bráno jako něco přirozené, ačkoli to takovým není, ani nikdy nebude, protože přirozené může být jen to, co není ve vnitřním rozporu se sebou samým.

Pokud ale společnost na normalizaci něčeho, co stojí mimo normu přistoupí tak, jak se to děje v současnosti, lže sama sobě. A zároveň duchovně škodí všem "jinak" orientovaným lidem. Škodí jim tím, že jim bere motivaci a důvod duchovně pracovat na sobě a na opětovném nastolení stavu přirozené vnitřní harmonie se sebou samým.

Na naší planetě existuje množství problémů, které čekají na svá řešení. Lidé je však řeší po svém, čili tak, jak oni sami považují za nejlepší. A tak se často mnohé problémy, řešeny takovýmto čistě lidským způsobem, stávají nakonec ještě většími problémy, vytvářejícími ještě větší pnutí podobně, jako například při snaze o paušální uzákonění povinné předškolní docházky na Slovensku, nebo při celoplošném prosazování sexuální "jinakosti" jako normy.

Z tohoto důvodu by si proto měli lidé už konečně uvědomit, že všechny naše problémy lze optimálně řešit a vyřešit jedině v zohlednění duchovních souvislostí a zákonitostí, stávajících v našem univerzu, kterým podléhá celé naše bytí.

Všem, vnitřně otevřeným jedincům, kteří chtějí v tomto směru vykročit správnou cestou, může jako neocenitelná opora v poznávání duchovních zákonitostí posloužit výjimečné dílo s názvem "Ve Světle Pravdy".

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 15.07.2019 18:24:05

Existence válek odhaluje pravou tvář naší civilizace!

Lidstvo prošlo velmi dlouhým vývojem, ale zarážející je, že od samých počátků až do dnešních dnů ho neustále doprovází prokletí války. Pokud se totiž z tohoto úhlu pohledu podíváme na naši historii, samotná podstata fenoménu války, se kterým je lidstvo tak neoddělitelně spojeno, zůstává stále stejná. To, co se mění, jsou jen vnější možnosti a kulisy, odpovídající technické úrovni každé doby.

Na úsvitu dějin se nepřátelé vzájemně zabíjeli kameny, nebo kamennými sekerami. Později luky, šípy a kopími. Potom meči a kušemi. No a v dnešní době automatickými zbraněmi, tanky, letadly, atomovými bombami a mnoha jinými moderními zbraněmi.

Konečný výsledek je však vždy úplně stejný. Je jím vražda, rozvrat, bolest a utrpení. Jediné, co v tomto směru přinesla moderní doba, je dosud nepoznaná efektivita zabíjení. Dnes je možné zničit jedinou bombou celé město, nebo dokonce, při eventuálním nukleárním konfliktu světových mocností, i život na celé naší planetě.

Za této situace neodbytně vyvstává zásadní otázka: v čem jsme vůbec jako lidé tak zásadním způsobem pokročili, když fenomén války, ze všemi jeho zvěrstvy zůstává stále plně aktivním? V čem jsme vlastně pokročili, když jsme se tohoto hrozného zla nedokázali zbavit během celého dlouhého období našeho vývoje? Jak je možné, že ani v moderní době, v 21. století, se na tom nic nezměnilo a na naší zemi existuje množství lokálních válečných konfliktů, ale zároveň také neustálá hrozba celosvětové jaderné katastrofy?

O čem svědčí všechna tyto fakta v souvislosti s reálnou, vnitřní zralostí lidstva? Na jaké úrovni se to vlastně nacházíme? Není to všechno snad jen jasným důkazem toho, že skutečnou výšku rozvoje naší civilizace nelze měřit pouze čistě vnějším, materiálním pokrokem?

Ne, materiální a technický pokrok není vůbec možné považovat za pokrok skutečný! Skutečný pokrok totiž představuje jen pozvolný nárůst pravých hodnot, protože jedině na pravé hodnoty bohatí lidé jsou schopni navždy odstranit fenomén válečného vraždění z hodnotového žebříčku naší civilizace.

Kdybychom dospěli k této hranici a k tomuto bodu, jedině pak bychom mohli opravdu s hrdostí hovořit o úspěšném vývoji lidské civilizace.

Pokud ale války a vraždění, s nimi spojený zbrojní průmysl a neustálý vývoj stále účinnějších zbraňových systémů stojí v dnešním světě v popředí zájmu nejvyspělejších států naší planety, svědčí to o tom, že skutečně, to jest vnitřně, neboli morálně, stojíme stále víceméně na úrovni pračlověka. Pračlověka, který zaznamenal jediný vývoj v tom směru, že kamennou sekeru zaměnil za balistické rakety s jadernými hlavicemi.

Znamená to tedy, že hodnotově jsme uvízli kdesi v pravěku. Znamená to, že stále uznáváme téměř stejné hodnoty, a tyto nezměněné hodnoty neustále plodí nové války. V konečném důsledku to však znamená, že to musí být hodnoty ve svém jádru falešné, pokřivené a nedostatečné, protože neustále způsobují válečné šílenství.

O jaké hodnoty to vlastně jde? Je už skutečně načase odhalit je, uvědomit si jejich nedostatečnost a konečně je změnit, protože tímto způsobem můžeme potom změnit celkový charakter naší civilizace.

V pravěku šlo zaprvé o hodnotu přežití lidského jedince jako takového. Zadruhé o hodnotu přežití osob, s ním nejužším způsobem spojených, to znamená jeho rodiny. A zatřetí o hodnotu přežití jeho vlastního kmene.

No a tato základní paradigma toho, co lidé vnímali jako dobro, přetrvávala celé věky. V moderní době se transformovala do podoby hodnoty především dobra osobního. Zadruhé do hodnoty dobra naší nejbližší, nebo vzdálenější rodiny. Zatřetí do dobra naší vlastní firmy, v níž pracujeme, nebo kterou vlastníme. No a začtvrté do hodnoty dobra našeho vlastního národa, co se v současnosti ještě rozšiřuje na hodnotu dobra určité vzájemné aliance národů, z nějakých důvodů držících spolu.

Toto jsou ty nejzákladnější hodnoty, které naše civilizace má. Hodnoty, které se nezměnily od pravěku a jejichž omezené hranice vnímání toho, co je dobré, byly příčinou všeho válečného vraždění během dlouhé historie lidstva až do dnešních dnů.

Ptáte se, co je na nich tak špatné? Odpověď je prostá: všechny výše uvedené příklady vnímání hodnoty toho, co je dobré, jsou totiž ve skutečnosti jen určitou formou egoismu. A proto jsou zlem! Egoismem a zlem, které nebylo schopno přerůst až k hranicím všeobecného a všelidského altruismu.

Takovéto omezené vnímání dobra, bez přesahu až k nejvyšší hodnotě dobra celku totiž v lidech vždy postupně způsobovalo nárůst osobního, národního, nebo jiného egoismu. No a ten si ve svém vystupňování nakonec vždy začal dělat zálusk na něco, co patří jiným.

Každé menší vnímání dobra, nepřesahující hranici všeobsáhlého dobra ke všem bližním je tedy v podstatě zlem, právě pro jeho nedostatečnost. Je skrytým egoismem, a ten postupně dosahuje svého kulminační bodu, až nakonec vyvrcholí v projevu maximálního egoismu člověka vůči člověku a národa vůči národu. A tím je právě válka.

Přímo učebnicovým je příklad fašistického Německa. Fašisté živili v národě nacionální egoismus a nadřazenost, a z jejich hlediska byly ostatní národy vnímány jako méněcenné. Jako národy, které proto nemají právo na existenci a pouze zbytečně zabírají životní prostor.

Němci šli do války kvůli svému vlastnímu dobru, domnívajíce se, že se stanou pány světa a všichni ostatní jim budou sloužit. V jejich postoji je až příliš jasně čitelný zásadní nedostatek přesahu vnímání dobra až k dobru obecnému. V jejich postoji je jasně čitelný omezený egoismus, ohraničený úzkoprsým vnímáním dobra pouze pro jejich vlastní národ. A právě toto egoistické a úzkoprsé pojetí dobra přineslo celému světu nesmírně zlo a neštěstí.

V těchto skutečnostech spočívá klíč k pochopení příčin vzniku všech válek v historii naší civilizace. Války vždy vznikaly a vždy budou vznikat právě z úzkoprse omezeného vnímání dobra jen na dobro osobní, rodinné, nebo národní. Právě v této omezenosti duševního obzoru lidí, bez nezbytného přesahu až k všeobecnému altruismu, je skrytá odvěká příčina všech válek.

A proto každého osobně, koho vnímání dobra se pohybuje pouze v těchto hranicích, lze považovat za zločinného strůjce válečného vraždění, protože svým vlastním dílem viny přispívá k postupnému bujení takovéhoto egoisticky přízemního dobra. A to vždy dosud v historii nakonec vyvrcholilo válkou.

Strůjcem míru a porozumění mezi národy je jen ten, kdo ve svém vědomí dokázal vnitřně překlenout hranici osobního a národního dobra až k dobru všeobecnému a celosvětovému. K dobru a právu na dobro pro všechny jednotlivce a pro všechny národy světa bez rozdílu. Strůjcem míru a porozumění je jen ten, kdo se nijak nevymezuje způsobem "já a oni", nebo "my a oni", ale všechno a všechny vnímá pouze ve všeobsáhlosti pojmu "my".

No a ty člověče, který čteš tyto řádky, nepřilívej svůj vlastní díl oleje do tohoto ohně egoismu úzkoprsého a omezeného vnímání dobra. Neživých toto zlo a nestávej se také ty spoluzodpovědným za války, které z toho nakonec vzejdou.

Naopak! Postav se proti tomu tím, že tvé pojetí dobra dosáhne hranice dobra obecného. Postav se proti tomu tím, že se konečně naučíš milovat a mít v úctě každého ze svých bližních, ať už se nachází v jakémkoli národě, nebo byť na opačném konci světa. Neboť jedině tímto způsobem můžeš překonat odvěký, nízký egoismus, jako elementární příčinu všech válek, aby si nakonec mohl přispět svým vlastním dílem k vybudování civilizace trvalého míru. Ta totiž může vzniknout pouze na základech uctívání obecného, ničím neomezeného, altruistického dobra pro všechny jednotlivce a všechny národy bez rozdílu.

PS. Nedávno například proběhla na Slovensku velká, celonárodní anketa o největšího Slováka. Její vítězem se stala nejvýznamnější osobnost slovenského národa. Podobnou iniciativu jsem zachytil také v rámci pečovatelských služeb. Jejím cílem má být dosažení vyšší míry společenského ocenění této velmi těžké a záslužné činnosti.

Já osobně však vnímám podobné ankety velmi skepticky. Jsou podle mě jen jasným potvrzením sklonu lidí upínat se na nízké, úzkoprsé a ohraničené vnímání světa. Je totiž nesmysl zvolit v nějakém celonárodním hlasování jedinou osobnost, jako toho největšího Slováka v dějinách. Je to absolutní nesmysl, protože tisíce nejrůznějších osobností, ale také obyčejných lidí, o kterých se vůbec neví, přispěly svým dílem k tomu, že slovenský národ se nakonec osamostatnil a dostal na tu pozici, na jaké stojí v současnosti.

Ego člověka a omezenost nízko ohraničeným vnímáním dobra však lidem znemožňuje vnímat realitu v celé její rozsáhlé obsažnosti. Znemožňuje jim ocenit všechny významné, méně významné, ale také prosté osobnosti, které přispěly k duševnímu, duchovnímu a materiálnímu pozvednutí národa.

Skutečná pravda je však jedině takovou širokospektrální, avšak chorobné ego a křečovitá omezenost nízkým pojetím dobra chtějí mermomocí vtěsnat všechnu tuto širokospektrálnost do rukou pár jednotlivců, nebo dokonce jednoho jediného člověka. To je však ve skutečnosti jen egoistický konstrukt a symbol omezenosti, odmítající vnímat realitu v její velikosti a stále projevující tendenci vtlačovat ji do jednotlivostí.

A stejné je to také při všech ostatních anketách! Neexistují žádní jednotliví vítězové pečovatelské práce, slavnostně prohlášení na nějakém galavečeru. Existuje však tisíce vítězů pečovatelské práce, kteří se každodenně a bez zbytečného potlesku věnují bezmocným a potřebným.

Neexistuje žádná nejkrásnější žena, nejkrásnější píseň, nejkrásnější obraz, nejlepší učitel a podobně. To vše je jen ubohým snižováním širokospektrálnosti a bohatosti skutečné reality. Tuto realitu se však snaží malost lidské duše vždy podvědomě snižovat, a tak přizpůsobovat sobě samé a své vlastní malosti. A dokonalou vnější manifestací toho, že je to opravdu tak, jsou všechny podobné ankety.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 08.07.2019 17:22:55

Proč je nutné usilovat o skutečné hodnoty?

Co znamenají hodnoty v životě člověka? Je to opravdu jen nějaká teoreticko filozofická otázka, nebo jde o víc? Nebo jde o zásadní dopad na život, na náš osud i na naši budoucnost?

Pokud chceme mluvit o hodnotách, máme samozřejmě na mysli jedině hodnoty skutečné a pravé. Hodnoty vysoké, vznešené a ušlechtilé.

Každý člověk, který má v sobě srdce, cit a svědomí ihned, aniž by bylo potřebné něco konkretizovat, správné a jasně vyciťuje hodnoty, o jaké jde. Ano, všem nám je okamžitě jasné, že jde o hodnoty, jako je čest, spravedlnost, lidskost, ohleduplnost, nezištnost, duchovnost a podobně.

Každý člověk by měl vědět a měl by si být vědom toho, že na všechno, co ho v životě potkává a co zamýšlí provést, by se měl dívat právě z hlediska těchto skutečných hodnot, protože platí, že výška hodnot, které preferujeme a podle kterých se snažíme žít, určuje výšku hodnoty našeho vlastního života. To tedy v praxi znamená, že snaha o vysoké a vznešené hodnoty činí náš život vysoce hodnotným. Ale platí to také naopak, protože každý, kdo se nechává unášet hodnotami nízkého druhu, si tímto způsobem svůj život znehodnocuje.

Velkou otázkou však zůstává, proč se vůbec máme usilovat o zmíněné, vysoké a ušlechtilé hodnoty? Vždyť v současnosti se člověk vůbec nemusí o nic takového usilovat a může se mít docela dobře. Vždyť mnozí se mají dokonce skvěle, i když žijí v naprostém protikladu s těmito hodnotami. Vždyť přece v každodennosti života to ve skutečnosti chodí úplně jinak. A to "jinak", čili ne čestně, ne spravedlivě, ne ohleduplně, ne lidsky a podobně, bývá nejednou mnohem výhodnější, ať už společensky, nebo finančně. Proč tedy potom, za takovéto situace, je potřebné usilovat o nějaké vysoké a ušlechtilé hodnoty?

Odpověď je jednoduchá: protože se nazýváme lidmi! Protože právě snaha o takovéto hodnoty patří k jedním ze základních atributů lidskosti! Protože jedině na těchto hodnotách stojí samotná podstata našeho lidství! Protože jedině toto jsou hodnoty pozitivního a budujícího charakteru! Protože jedině ony mají schopnost přinést skutečný rozvoj a rozkvět společnosti. Protože všude tam, kde se tyto hodnoty začnou odsouvat do pozadí a jsou nahrazeny pseudohodnotama, dochází k úpadku, neboť právě z tohoto důvodu kdysi padl starý Řím a bezpočet jiných civilizací a společenských systémů. Neboť pokud se to původně pozitivní, zdravé, dobré, správné a budující zvrhne v pravý opak, začne se okamžitě množit nepravost, nespravedlnost, nečestnost, nelidskost, bezohlednost, útlak, násilí a absolutní ztráta duchovnosti.

Celé naše univerzum totiž stojí na pozitivních hodnotách a to se projevuje tak, že síly univerza jsou nápomocné pouze tomu, co je samo hodnotné, nebo co se o hodnoty usiluje. A naopak, ženou a tlačí k úpadku to, co není hodnotné, co se pravých hodnot zřeklo a co se o ně vůbec neusiluje.

A proto každý společenský systém, každý národ a každý jednotlivec, který se odvrátí od skutečných a pravých hodnot, a přikloní se k pseudohodnotám, vstupuje na cestu postupného úpadku a celkového zhroucení.

Otázka skutečných a pravých hodnot a s nimi související, základní hodnotové orientace není tedy vůbec otázkou čistě filozofickou, náboženskou, nebo intelektuální. Naopak! Je to otázka přežití! Je to otázka života a smrti!

Neboť vážně úsilí o skutečné hodnoty musí udělat z této země rajské zahrady. Avšak náš příklon k pseudohodnotám a setrvávání v nich nás nutně musí přivést k apokalypse.

Jedinou správnou cestou a jediným správným směrem, dávajícím lidstvu nadhled nad jeho rozsáhlými znalostmi a poznáním, je právě cesta k hodnotám. Jedině prostřednictvím ní je možné všechny tyto znalosti a všechno toto poznání správně zvládnout tak, aby se nakonec neobrátily proti nám samotným a nestaly se nám zkázou.

Proto musíme neustále směřovat k vysokým, vznešeným a ušlechtilým hodnotám, ke kterým nás ustavičně nabádá náš cit, naše srdce a naše svědomí. Toto je cesta, po které je třeba jít! Musí se na ni vydat celé lidstvo, každý národ i každý jednotlivec, který chce směřovat k vzestupu a rozkvětu. K vzestupu a rozkvětu po všech stránkách. Po stránce hmotné, duševní i duchovní.

Je však smutné, že současný vzdělávací systém hustí do dětí pouze velké množství poznatků, z nichž mnohé budou potřebovat, ale zároveň také mnohé potřebovat nikdy nebudou.

Na to nejhlavnější se však zapomíná! A sice na výchovu k hodnotám! Na výchovu k pravým a vysokým hodnotám, a na potřebu jejich celoživotního preferování. V preferování těchto hodnot je totiž skryté všechno! Je v nich skryté skutečné, osobní lidské štěstí, jakož také vzestup a rozkvět národa i společnosti.

Kdy to pochopíme a kdy začneme podle toho jednat? Neboť až tehdy, když to pochopíme a začneme se podle toho chovat, vykročíme na cestu vzestupu, harmonie a udržitelného života na naší planetě.

Pokud to však nepochopíme, budeme naopak kráčet cestou úpadku tak, jak je tomu dnes. Cestou k morálnímu, mravnímu, společenskému, hodnotovému a lidskému úpadku, který nakonec skončí katastrofálním všeobecným zhroucením, pokud se nedokážeme vzpamatovat a ještě včas změnit naše dosavadní, nesprávné hodnotové směřování.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 01.07.2019 17:54:50

Zdrcující kritika mentality nejširších mas obyvatelstva

Většina obyvatelstva naší planety vnímá realitu velmi povrchně. Vnímá ji pouze čistě prvoplánově a mělce. Je to jen konzumní vnímání světa a života, bez jakékoliv ochoty a chuti hlouběji se zamýšlet nad věcmi a nad tím, co se nachází v hloubce, pod jejich vnějším povrchem.

Jde tedy jen o čistě materialistické pojetí reality, ve kterém má cenu a v němž se počítá jen to, co je možné mít, co je možné dosáhnout, co je možné získat a na základě čeho si lze užít všech požitků a radostí materiálního světa. Takové jsou očekávání konzumní většiny obyvatelstva naší planety od života. Takové jsou jejich cíle a takové jsou jejich hodnoty.

No a samozřejmě, jaká je poptávka, taková je pak nevyhnutelně i nabídka. Co lidé chtějí a o co usilují, toho se jim pak také dostává. A tak povrchnost cílů, hodnot a tužeb většiny obyvatelstva přímo vytváří a formuje vnější realitu přesně takovým způsobem, jak ji tak důvěrně známe z našeho každodenního, obyčejného života.

Je to realita honby za akcemi v supermarketech, realita šílenství vánočního nakupování, realita nových značek aut, realita atraktivních dovolených, realita moderních mobilů, realita honění se za penězi a ziskem, realita tvrdé práce, potřebné k dosažení uspokojení všech svých nikdy nekončících potřeb.

Je to realita mělké a prázdné zábavy v televizi, realita mělkých a prázdných rozhovorů, cílů a hodnot. Je to realita, která až na malé kosmetické chybičky systémově absolutně dokonale vyhovuje konzumní většině.

A vyhovuje jí až do takové míry, že kdyby přišel někdo, kdo by se snažil nabídnout cosi hodnotnější a hlubší, bylo by to považováno za něco rušivé. Za něco nekompatibilní z přáními většiny. Lidé by to nechápali a nerozuměli by tomu, protože by to nechtěli chápat a nechtěli by tomu rozumět. Bylo by jim to lhostejné, protože jejich duševní obzor a schopnost jejich myšlení uvízly v povrchnosti a nenáročnosti tak, jak uvízne loď na mělčině.

Jde o duševní rozměr, jednoznačně se pohybující pouze v intencích pojmů "chléb a hry". To znamená, že po tvrdé práci třeba nejprve nasytit své břicho, a potom vyplnit svůj volný čas různou mělkou a nenáročnou zábavou.

O tomto sklonu mas se samozřejmě vědělo již za dob starověkého Říma, a dosud se na tom téměř nic nezměnilo. Změnila se pouze vnější forma, která se přizpůsobila moderní době. Ten "chléb" v současné době představuje kromě základní obživy také uspokojování různých základních i nadstandardních potřeb. No a ty "hry" představují různé formy moderní zábavy, jako je mělká a nenáročná literatura, mělké a nenáročné filmy, mělké, až stupidní televizní programy, mělká a ubohá divadelní produkce, různé komerční rozhlasové stanice, a samozřejmě internet, používán v převážné míře pouze na šíření plytkosti, povrchnosti, ubohosti a zvrhlosti.

A přestože v dnešní době již existuje množství různých alternativních médií, konzumní většina zůstává stále věrná tím mainstreamovým, protože při jejich sledování a poslechu je možné co nejméně myslet. Nenáročnost a plytkost v myšlení je totiž tím nejdůležitějším kritériem toho, co jsou masy schopné přijmout a co už ne.

A šedé eminence, stojící v pozadí, tento trend všeobecné plytkosti a povrchnosti intenzivně podporují. Ba co víc, stále se pomalu snaží snižovat laťku toho, co se masám v médiích nabízí, aby byly ještě více duševně omezenější. Aby se z nich stalo jen slepé a tupé stádo, které lze nahnat kamkoli. Třeba do protestů proti vlastním vládám, které jim chtějí dobře, nebo do války proti fiktivnímu nepříteli a podobně.

Tímto masám je totiž cílenou a promyšlenou manipulací možné namluvit skutečně cokoliv. Je jim možné namluvit, že černé je bílé a bílé je černé. Je jim možné namluvit, že přítel je nepřítel a nepřítel přítel. Je jim možné namluvit, že dobro je zlo a zlo je dobro. Tyto masy jsou totiž jako třtina ve větru, která se klátí tam, kam fouká vítr mainstreamové mediální manipulace.

A je smutné, že všeobecnému trendu plytkosti a lidské malosti se nevyhnuly ani církve. Církve totiž vědomě přijaly do struktury své věrouky množství prvků, které cíleně nadbíhají povrchnosti a plytkosti lidí jen proto, aby k sobě přitáhly co největší počet stoupenců.

Takže nakonec už ani církve nedělají, co mají. To znamená, nevychovávají zralé a samostatně duchovně stojící osobnosti, utvářející svůj zodpovědný vztah k životu především na základě svého vlastního zvažování, zkoumání a přesvědčení, ale naopak, vychovávají a formují pouze poslušné ovečky, jdoucí slepě pouze tím směrem, který jim vytyčili jejich znalí a teologicky vzdělaní pastýři.

Církve tedy neučí lidi ryby chytat, jako by měly, ale tyto ryby jim ony samy neustále servírují v podobě hotových duchovních pravd. O nich už netřeba vůbec přemýšlet, ale je potřebné je jen přijmout.

No a masám, kterým vlastní přemýšlení padne zatěžko, takový přístup dokonale vyhovuje. Takže jsou vlastně všichni spokojeni.

O těchto věcech by se dalo samozřejmě ještě dlouho mluvit, ale je to zbytečné, protože s povrchně prvoplánovým vnímáním reality se v každodenním životě potkáte všude, kdekoliv se pohnete. Potkáte se s ním v autobuse, ve vlaku, v práci, v restauraci, na obrazovce televize, ve filmech, v kinech, v divadlech, v časopisech a kdekoli jinde. To, co budete vidět a vnímat představuje jedinou realitu, která reprezentuje duševní obzor většiny obyvatelstva.

A tito otroci vlastní plytkosti a povrchnosti v tom nevidí nic prázdného a neuspokojivého. Nic lidsky nedůstojného. Jim to v podstatě tak, jak to je, až na nějaké malé chybičky, dokonale vyhovuje. Takže na tom nemají potřebu nic zásadního měnit. A ani na tom nechtějí nic změnit.

A právě na tento typ lidí se dokonale hodí známý Goetheho výrok, že nejubožejšími otroky jsou ti, kteří si ve svém zotročení myslí, že jsou svobodní.

Tento výrok se dá pouze minimálním způsobem modifikovat a dokonale vystihuje současnou, moderní realitu, v níž žijeme. A sice takto: nejubožejšími otroky jsou ti, kteří si ve svém konzumně materialistickém zotročení myslí, že jsou svobodní.

Je ale už konečně načase, aby si lidé začali uvědomovat, že existuje ještě také jiná, skrytá a hlubší realita, jako jenom ta povrchová, prvoplánová a mělká, která je jim neustále a různými způsoby podsouvána, a to zejména mainstreamovými médii. Měli by si uvědomit, že pod vnějším pozlátkem iluze liberálního kapitalismu, jako toho nejdokonalejšího systému, jaký vůbec bylo lidstvo schopné vymyslet, se skrývá něco jiné. Něco temné, nízké a zkažené.

Vždyť přece o tom, že to v lidstvu vždy fungovalo tímto způsobem, že pod povrchem vnějšího lesku se vždy skrývala ta nejneuvěřitelnější podlost a zkaženost svědčí už Ježíšova slova, přednesená před dvěma tisíci lety, adresovaná farizeům a zákoníkům. Čili lidem, představujícím v tehdejším světě určitou elitu. Řekl jim totiž, že jsou jako nabílené hrobky. Zvenčí honosné a majestátní, ale uvnitř plné hniloby a nejrůznější nečistoty. Tuto skutečnost dokonale vystihují také jiná slova: Existují lidé, kteří vypadají ze všech stran perfektně. Zleva, zprava, zepředu i zezadu. Jen ne zevnitř!

No a přesně toto samé platí také o celém současném systému uspořádání věcí lidských. To znamená, že na jedné straně máme různá pozitiva dnešní moderní doby, avšak na druhé straně máme děsivou zákulisní nízkost a zkaženost, o níž samozřejmě standardní, konzumní a povrchně naladěné obyvatelstvo ani netuší.

Důkazem tohoto hnusu, skrývajícího se pod povrchem, byl například rozhovor s manželkou slovenského ministra zahraničních věcí Miroslava Lajčáka. Byl zveřejněn v časopise Madam Eva a paní Jarmila Lajčáková - Hargašová v něm dostala mimo jiné také velmi zajímavou otázku, zda si myslí, že světový mír je v zájmu těch, kteří dnes řídí svět.

A ona vyrukovala se šokující zkušeností. Řekla totiž, že její manžel se setkal s jistými, mimořádně vysoce postavenými a bohatými lidmi, kteří ho seriózní žádali, ať jim vysvětlí, proč podle něj není válka dobrá. Oni byli totiž toho názoru, že válka přece točí ekonomiku a přináší nové pracovní místa.

To tedy znamená, že za zavřenými dveřmi elity našeho světa vůbec neřeší nějaké zásadní politické otázky. Tam jde jen o peníze a ekonomické zájmy, přičemž rozpoutání válek je považováno za největší motor světové ekonomiky. Po každé válce je totiž potřebné zničené země obnovit a obnova probíhá na úvěr. Vše se sice nově vybuduje, ale konečným výsledkem bude zadlužení zemí až do takové míry, že to nepůjde nikdy splatit. Tak se z nich stanou zotročení vazalové. A pokud se někdo bude pokoušet o svobodu svého národa, dopadne jako Nicolas Maduro, Bašár Asad, nebo dokonce jako Muammar Kaddáfí.

Takový je tedy milí přátelé ve skutečnosti svět, ve kterém žijeme. Takovým způsobem uvažuje, a ne jen uvažuje, ale také reálně jedná elita nejbohatších a nejmocnějších našeho světa. Takové monstra z nich udělalo jejich bezbřehé uctívání peněz a kapitálu. Je to modla, které se klanějí a kvůli které jsou ochotni nechat vraždit lidi a pustošit národy.

Zásadní otázka však zní, co s tím? Jak se proti tomu postavit? Jak se tím nedat spolknout a zválcovat?

V první řadě si nejširší veřejnost musí konečně uvědomit, že výsada myslet, kterou jsme my lidé obdarovaní, v sobě zároveň skrývá povinnost. Povinnost zkoumat! Povinnost jít věcem zkoumavě až na kořen. Až k jejich podstatě, skrývající se pod povrchem.

A záměrem tohoto povrchu, tohoto zevnějšku věcí a jevů je mnohokrát utajit, zamlžit a zastřít podstatu, skrývající se pod ním. A právě proto každý, kdo byl obdarovaný výsadou myslet, má zároveň také povinnost zkoumat!

Pokud si ale tuto základní povinnost člověka, jako myslící bytosti plnit nebudeme, staneme se jen částí nemyslícího, a proto snadno manipulovatelného stáda. A toto stádo bude hnáno na cesty, které pro něj vymysleli jiní, aby ho zotročili a ovládli.

Nevěřte proto nikomu a sami zkoumejte! Nevěřte tomu, co se říká v televizi jen proto, že se to říká v televizi, ale sami zkoumejte, jestli to náhodou není jinak. Nevěřte autoritám jakéhokoliv druhu jen proto, že jsou uznávanými autoritami, ale sami zkoumejte, zda to, co říkají, není jen manipulující lež. Nevěřte tomu, co je napsáno v novinách jen proto, že se to píše v novinách, ale sami zkoumejte, zda vám nejsou informace účelově předkládány pouze tak, jak to vyhovuje těm, co dané noviny, nebo jiná média vlastní.

A přesně takto konejte také ve všech ostatních oblastech života, protože jedině tímto způsobem si budete plnit svou elementární povinnost zkoumat, automaticky vyplývající z vaší schopnosti myslet. Jedině tímto způsobem lze prolomit dosavadní kletbu povrchní plytkosti, jejíž podléhají masy a stát se konečně osobnostmi, kterými už nemůže nikdo manipulovat.

A pokud budete takto postupovat také v oblasti duchovní, kterou není možné z tohoto procesu vyjmout, pokud také v této oblasti budete vážně zkoumat pravdivost všeho, co je vám předkládáno různými učeními a duchovními autoritami, brzy zjistíte, že mnohé věci jsou jinak, než se prezentují navenek. Zjistíte, že účelem mnohého je pouze to, aby byly zamlženy a zastřeny skutečné duchovní pravdy, nacházející se v hloubce pod povrchem.

Pokud ale neztratíte odvahu a budete vše vážně zkoumat, otevře vám to cestu k duchovní svobodě. Otevře vám to cestu ke svobodě vašeho ducha, jehož plnému rozletu bylo bráněno buď nevědomým, nebo účelovým pokřivením pravdy.

Vy se však vašim vážným duchovním zkoumáním duchovně osvoboďte, protože jedině tím se můžete stát silnými a pevnými osobnostmi, které již nebude možné vmanipulovat do žádné podoby nesvobody. Ať už té duchovní, nebo materiální.

Takových osobností se totiž hrozí mocní našeho světa, protože národy nimi naplněné by se staly svobodné a nepřemožitelné. Neboť naopak, s každým národem, jehož většina obyvatelstva je jen nemyslící stádo, si mohou dravci, stojící v zákulisí, dělat co chtějí. A v současnosti tak také dělají.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 24.06.2019 18:38:17

O tajemné, citově tvořivé schopnosti člověka

Lidé mají znalost a jsou informováni o různých věcech. Ale i přes velmi velkou šířku jejich záběru jim uniká to nejpodstatnější a nejzásadnější. A sice jejich vztah a postoj k základní, nebo jinak řečeno, božské síle, která proudí univerzem.

S touto silou totiž přicházejí do kontaktu mnohokrát za den a prostřednictvím ní formují a dávají vznikat mnohým věcem a dějům. Avšak žel, aniž by o tom vůbec věděli. A tak, na základě svého nevědomě lehkomyslného přístupu dávají vznikat věcem, které nejsou vůbec pozitivní, a které negativně ovlivňují jejich okolí, jakož také jejich vlastní osobnost.

Abychom nebyli v této důležité věci tak nevědomí a lehkomyslní, jakými jsme dnes, podívejme se detailněji na nepoznané tajemství tohoto fenoménu.

Našim univerzem proudí různé druhy sil a energií. A spolu s nimi také ta nejzásadnější a nejdůležitější. A sice již zmíněná, základní božská síla. No a každý z nás lidí s ní vstupuje do kontaktu prostřednictvím svého citového chtění. Jakmile tedy něco cítíme, nebo něco chceme, jakmile se naše citové chtění orientuje zcela určitým směrem, okamžitě navazuje kontakt se základní, živou silou. Ta se vlévá do našeho citu a on se tím pádem stává živým.

Základní božská síla tedy oživí naše cítění, a ono se okamžitě zformuje do živého citového útvaru, přesně odpovídajícího druhu našeho citového chtění.

To znamená, že pokud chceme například někomu udělat radost, do našeho chtění se vlije božská síla a vytvoří krásnou, dobrodějnou, živou citovou formu radosti, která směřuje k dotyčné osobě. Dostane se do její blízkosti a velmi pozitivně ji ovlivňuje svou radostností. A věrná sobě samé se v ní snaží vzbudit stejně radostné city.

Ale žel, přesně tentýž mechanismus platí také v případě špatného chtění. Pokud třeba cítíme k někomu nenávist, do našeho citového chtění se také okamžitě vlije základní božská síla a vytvoří nenávistnou citovou formu, směřující k dotyčné osobě. A tato nenávistná citová forma se zdržuje v její blízkosti a negativně ji ovlivňuje směrem k nenávisti.

Tyto skutečnosti nejsou vidět. Jsou pouhým okem neviditelné, ale reálně probíhají na úrovni citových energií. Neboť základní fyzikální zákon říká, že žádná energie se neztrácí. A přesně tak je tomu také s energií našich citů.

Každým svým citovým chtěním vytváříme prostřednictvím základní síly určitou živou citovou formu, která působí na své okolí a na vše, s čím přijde do styku. A působí buď pozitivně a radostně, nebo negativně, nenávistně a ničivě. Pouze na našem chtění záleží, co budeme prostřednictvím živé božské síly v našem univerzu vytvářet. Tato síla totiž není ani dobrá, ani špatná. Je to prostě jen živá, neutrální síla, která vlévá život všemu, co chceme. Jedině my samotní svým dobrým, nebo špatným citovým chtěním usměrňujeme božskou sílu buď k dobrému, nebo ke špatnému.

Stvořitel tedy vlévá do stvoření svou základní sílu a ve velké důvěře ponechává na lidech samotných, aby s ní hospodařili. Aby s ní hospodařili a využívali ji správně, prostřednictvím svého dobrého citového chtění a vytvářeli živé citové formy radosti, štěstí, harmonie, porozumění, dobra, pomoci, ohleduplnosti, spravedlnosti, lidskosti a ušlechtilosti. Aby tyto, jednotlivci vytvářeny, živé citové formy pak pozitivně ovlivňovaly ostatní lidi a v užším i širším okolí šířily ušlechtilé hodnoty. Jedině takovýmto způsobem měla být a má být našim citovým chtěním využívaná základní božská síla.

Avšak lidé místo toho, aby z ní pro sebe a pro jiné vytvořili svět štěstí a harmonie, si z ní svým špatným chtěním sami pro sebe i pro jiné vytvořili popraviště. Svým negativním citovým chtěním totiž formují z božské síly citové formy nenávisti, závisti, nepřejícnosti, neušlechtilosti, zvrhlosti, chamtivosti, nespravedlnosti, nečestnosti, a tak dále, a tak dále. A tyto negativní citové formy ovlivňují jednotlivce i celý náš svět tomu odpovídajícím způsobem. Lidé svým špatným chtěním zneužívají božskou sílu a formují z ní pro sebe i pro jiné neštěstí a zkázu.

Kromě chtění citového, nacházejícího spojení se základní silou, schopnou vytvářet živé citové formy, ať už negativního, nebo pozitivního druhu, má člověk také chtění rozumové. Jeho rozumové chtění však již nenachází spojení se základní, božskou silou, proudící univerzem. Proto myšlenkové formy nejsou tak vitální a takovým zásadním způsobem ovlivňující osud jednotlivců a světového dění, jako živé formy citového chtění.

A přece má také tento nižší druh myšlenkové energie nesmírně velký dopad na to, zda naše planeta bude místem pozitivním, nebo naopak místem, plným negativity.

Žel, myšlenkové chtění lidí, a z toho vyplývající, reálný stav jejich vnitřního, myšlenkového života, není příliš ušlechtilý, což má za následek vytváření nepříliš ušlechtilých, ba až nízkých myšlenkových forem. A ty ovlivňují samotné tvůrce, ale také jejich okolí směrem k neušlechtilosti a nízkosti.

Souhrnně to tedy znamená, že každý z lidských jedinců žije v jakési dvojité bublině, nebo v jakémsi obalu, skládajícím se ze dvou vrstev. První vrstvu tvoří živé citové formy citového chtění a druhou vrstvu o trochu méně vitální formy myšlenkového chtění. A tento dvojitý obal kolem nás působí, nebo vyzařuje dvěma směry. Směrem k naší vlastní osobnosti a zároveň směrem k našemu okolí, čili k směrem k osobnostem jiných lidí. No a toto působení přesně odpovídá charakteru citových a myšlenkových forem, které jsme vytvořili a které se v obalech kolem nás nacházejí. Pokud jsou to formy našeho pozitivního citového a myšlenkového chtění, ovlivňují nás i naše okolí pozitivním způsobem. Pokud jsou to ale formy negativního citového a myšlenkového chtění, ovlivňují nás i naše okolí negativním způsobem.

Každý z lidí je tedy jako král, kolem kterého stále krouží suita rádců. Těmi rádci jsou jím samým vytvořeny citové a myšlenkové formy. Pokud jsou dobré a pozitivní, máme v nich dobré a moudré rádce. Pokud jsou ale špatné a nízké, máme v nich špatné a nemoudré rádce. Ti dobří nás vedou k dobru a ti zlí nás strhávají do špatného.

Kdo má špatné rádce, je pro něj velmi obtížné dostat se zpod jejich špatného vlivu, protože v něm podporují jen špatné a nízké. Neustále ho k tomu nabádají, aby ho strhli zcela dolů a zcela zničili.

Je těžké osvobodit se z tohoto vězení zla, které jsme si sami pro sebe zformovali svým špatným citovým a myšlenkovým chtěním. Ale osvobození je možné! Osvobození je nezbytné, pokud nechceme v ustavičném nabádáni námi samými zformovaných, negativních citových a myšlenkových forem, klesat stále níže a níže, až do temnoty, ze které už není návratu.

Osvobození spočívá v poznání obrovské odpovědnosti, kterou máme v naší možnosti využívat neutrální božskou sílu. Využívejme ji proto napříště jen k dobru, aby nás její zlé a negativní zneužití nakonec nezničilo. A využívat ji k dobrému můžeme jedině prostřednictvím našeho dobrého citového chtění a dobrého myšlenkového chtění.

Dbejme na něj! Dbejme napříště velmi úzkostlivě, abychom vytvářeli pouze dobré citové a myšlenkové formy, a tím přispívali k pozdvihování sebe samých a svého okolí.

Dbejme úzkostlivě, abychom nevytvářeli nízké a špatné citové i myšlenkové formy, jejichž prostřednictvím budeme pro sebe i pro jiné formovat popraviště. Popraviště, na kterém nám nakonec ostrá ocel gilotiny zákonů Páně setne naši nehodnou hlavu.


kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 18.06.2019 18:34:19

Každý z nás je svrchovaným vládcem dvou říší

Aniž bychom si to vůbec uvědomovali, je každý z lidí neomezeným vládcem ve dvou obrovských říších. A to v říši svých vlastních, živých citových forem, a zároveň v říši svých vlastních myšlenkových forem.

Když se vám to zdá málo a když se vám to zdá zanedbatelné, nadsazené, ba až směšné, velmi se mýlíte!

Pokud totiž v této chvíli, jako bytosti hmotného světa vládneme v těchto jemnějších a subtilních říších jako neomezení králové a děláme si v nich prakticky co chceme, naší smrtí, čili našim odchodem z fyzického světa se vše radikálně změní. Své tělo totiž zanecháme tady na zemi a naše duše se se svou jemností a subtilností stane vlastní konzistencí stejnorodá tímto říším.

To znamená, že po naší smrti se pro nás stanou tyto říše absolutně stejně hmatatelnou a vnímatelnou realitou, jako ji známe zde na zemi. A proto se svět námi samými vytvořených citových a myšlenkových forem stane zcela reálným prostředím, do kterého vstoupíme a které nás plně pohltí. Stane se nám realitou, kde budeme muset žít a kde budeme prožívat buď štěstí a radost, nebo neštěstí a bolest. A to přesně podle druhu toho, co jsme na zemi svými city a myšlenkami každodenně formovali A tak se pro jedny stane posmrtný vstup do jejich říší citových a myšlenkových forem požehnáním, zatímco pro druhé se naopak stane prokletím.

Lidé by si konečně měli hluboko uvědomit, že po jejich smrti je čeká jedině taková realita, jakou každodenně vytvářeli a formovali svými city a myšlenkami. Proto nebudou moci reptat, v jakém postavení se tam ocitnou, jaké budou jejich sociální poměry, jaký bude jejich zdravotní stav a celková vitalita, jak se k ním bude chovat jejich okolí, jak se jim bude dařit a jakou kvalitu bytí budou prožívat. To všechno si totiž oni sami jasně určili předešlou kvalitou, nebo nekvalitou svého cítění a myšlení, když ještě žili na zemi.

Z těchto skutečností pak zcela logicky vyplývá, že pokud chce člověk prožívat harmonii, a je úplně jedno, jestli už tady na zemi, nebo po odchodu z ní, měl by rozhodně dbát na kvalitu svých citů a myšlenek. Měl by dbát, aby všechny jeho city a myšlenky byly dobré, čisté, spravedlivé, čestné a ušlechtilé. Tímto způsobem bude totiž automaticky, jako neomezený vládce, v určitém smyslu podobný velkému Tvůrci, formovat své dvě vlastní obrovské říše citových a myšlenkových forem do podoby dobra, čistoty, spravedlnosti a ušlechtilosti. A tam pak odejde po své smrti.

Avšak city a myšlenky takovéhoto pozitivního druhu budou mít nesmírně pozitivní vliv už také na jeho pozemské bytí. Neboť ve skutečnosti i naše současné pozemské bytí a náš další osud v něm se už tu a právě v této chvíli formuje do podoby toho, jakého druhu a jaké kvality jsou naše city a myšlenky, které dennodenně vytváříme. Neboť prostřednictvím svých citů a myšlenek nejsme jen vládci dvou záhrobních říší, ale také vládci a správci našeho osudu zde na zemi! Také ten se formuje a utváří jedině ve vztahu ke kvalitě, jakož i nekvalitě našich citů a myšlenek, kterým dáváme každodenně vznikat a kterými se ustavičně zabýváme.

Jací jsou však lidé v toto směru lhostejní! Jací jsou v tomto směru nevědomí! Jací jsou v těchto zásadních věcech nesmírně mělcí a povrchní! Jak neuvěřitelně podceňují to, co má pro celé jejich bytí rozhodující význam! A jak se jim to všechno nakonec velmi trpce vymstí! A to nejen po jejich fyzické smrti, ale už také tady na zemi! A jak málo dbají, nebo spíše vůbec nedbají o čistou svého citového chtění, jakož i o čistou svého chtění myšlenkového.

Neznalost zákona však neomlouvá! Lidí nijak neomlouvá jejich fatální nevědomost a má na nich těžký dopad nejen po smrti, ale už také v jejich životě na zemi.

Abychom udělali alespoň částečnou a elementární osvětu v tomto směru, ukažme si podrobněji, jak tyto věci fungují. A podívejme se nejprve na lidské citové chtění.

Našim univerzem proudí základní, božská síla. Můžeme ji nazvat také silou neutrální, protože není ani dobrá, ani špatná. A člověk se s ní dostává do kontaktu právě svým citovým chtěním. Každé naše silné citové hnutí, nebo citové chtění je totiž klíčem, kterým odemykáme přístup k základní, živé síle, proudící univerzem.

To znamená, že pokud něco chceme, přestože si to možná ani vědomě neuvědomujeme, už toto naše prvotní citové chtění, aniž by ještě vůbec došlo k mozku a zformovalo se do konkrétní myšlenky - právě tento prvotní poryv našeho citového chtění je tím, co nachází spojení s živou, základní silou. Tímto způsobem získává člověk svou citově formotvornou schopnost a stává se tvůrcem. Neboť základní, živá síla, která se okamžitě vlévá do každého jeho citového chtění, mu dává schopnost plodit a vytvářet živé citové formy, přesně odpovídající druhu jeho citového chtění

Celé si to můžeme představit tak, že každým aktem svého citového chtění zplodíme v jemném, ale reálném světě citových forem dítě, čili živou citovou formu. Ta žije v naší blízkosti a je přesně taková a chová se přesně tak, jakého druhu bylo naše citové chtění. Buď je to tedy citová forma špatná a pak se chová stejně, jako špatné a nevychované dítě, čili nízko, negativně, nebo vulgárně. Nebo je to pak dobrá citová forma a chová se jako dobré dítě, čili laskavě, nezištně a pozitivně.

Toto je tedy způsob, jakým každodenně, aniž bychom si to uvědomovali, formujeme a zalidňujeme vlastní, obrovskou říši citových forem, která se pro nás stane skutečnou realitou po naší fyzické smrti, a která nesmírně zásadním způsobem ovlivňuje náš osud již během pozemského života.

No a stejným způsobem to funguje také u našeho myšlení a vytváření myšlenkových forem. Zde je však třeba vědět, že naše myšlenky nemají schopnost napájet se na živou, základní sílu, proudící univerzem, takže na rozdíl od citových forem nejsou živé. Ale i přesto mají myšlenky svou sílu a vytvářející celou říši myšlenkových forem, která pak svým charakterem zásadním způsobem ovlivňuje celé naše bytí po fyzické smrti. Ale samozřejmě, také během pozemského života.

Při poznání všech těchto skrytých, ale nesmírně zásadních skutečností nezbývá nic jiného, než zvolat: Člověče, udržuj čistým a ušlechtilým krb svého citového chtění! Člověče, udržuj čistým a ušlechtilým také krb svého myšlenkového chtění! Člověče, udržuj čistým a ušlechtilým celý svůj vnitřní život, abys nepřišel do neštěstí! Aby si nepřišel do neštěstí po své fyzické smrti a aby tě neštěstí nakonec nemuselo dostihnout, tísnit a bít už také v tomto tvém současném pozemském životě.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 11.06.2019 18:29:34

Odhalení tajemství pravého života a pravé modlitby

To, co lidé dosud považovali za modlitbu, byly jen nutné předstupně pravé modlitby, která spočívá v něčem, k čemu jsme zatím ještě nedospěli. V něčem, co tu na zemi vůbec neexistuje a k čemu snad dozrálo jen pár jednotlivců.

Pravá modlitba totiž není cosi, co je odděleno od života. Cosi, na co si najdeme čas, abychom to praktikovali v nějakém chrámu, nebo doma. Tím samozřejmě nemá být řečeno, že takový druh modlení nemá svůj význam a není nutný, ale je třeba zdůraznit, že to ještě není skutečná modlitba.

Skutečná modlitba je totiž modlitba, uskutečněná životem samotným! Pravá modlitba je život sám, jako souvislá řetěz jednotlivých činů našeho každodenního života. Je to radostné, tvůrčí a čisté jednání s pohledem upřeným vzhůru, s vědomým úcty k Nejvyššímu. Neboť jen jemu ke cti mají sloužit všechny jednotlivé činy, které konáme v naší každodennosti.

A uctívat ho můžeme jedině tak, že všechno naše jednání, všechny naše činy, ale i všechny naše myšlenky, které jsou v podstatě také činy v jemnější rovině bytí, že všechno toto se bude vždy pohybovat pouze v rámci Vůle Nejvyššího. Jedině tím to bude bohulibé. Jedině tehdy to budou činy, sloužící Nejvyššímu ke cti. Jedině tehdy se to stane radostnou a pravou modlitbou činu.

Vše, co tímto způsobem člověk vykoná, vše, co tímto způsobem vysloví a na co takovýmto způsobem myslí se stává pravou modlitbou činu, zachvívajícího se v rámci hranic, určených Vůlí Nejvyššího.

Avšak základním předpokladem toho, aby se mohl člověk modlit takovýmto pravým způsobem je poznání Vůle Nejvyššího. Poznání hranic, které nám ve stvoření vymezuje. A tyto hranice správného lidského jednání nám byly jasně vytyčeny Desaterem přikázání, jakož také učením Ježíše Krista.

Žel, je neblahou vlastností lidí přizpůsobovat si vše ke svému vlastnímu obrazu. Přesněji řečeno, ke své vlastní pohodlnosti. A proto bylo během staletí rušivě zasahováno také do původního učení Ježíše Krista v rámci jeho výkladu. To mělo za následek jeho zastření a zamlžení až do takové míry, že ztratilo schopnost vést lidi nahoru tím, že jim čistým způsobem tlumočí Vůli Nejvyššího. Vůli Nejvyššího, v níž hranicích se mají pohybovat všechny city, slova a myšlenky lidí, čímž se stanou pravou, svěží a živě zformovanou modlitbou. Modlitbou činu ve formě celého našeho jednání, nerozlučně spojenou se životem samotným.

K tomu je ale nezbytné poznání Vůle Páně, a tedy hranic, které nám lidem jasně vymezuje, abychom se právě jejich respektováním stali skutečně lidmi.

A protože tato Vůle byla vinou lidí v rámci učení Ježíše Krista a výkladu jeho slov zakalená, musel být zásadní ukazatel správné cesty bytí nanovo vytyčen. Musely být opět jasně a srozumitelně vytyčeny hranice Vůle Nejvyššího, aby se jednání lidí, pohybující se v jejich rámci, mohlo stát pravou modlitbou.

A proto každý, kdo opravdu chce, má možnost najít čisté poznání Vůle Páně v díle "Ve Světle Pravdy". V díle, které ji lidem zprostředkovává v nepokřivené podobě. Ve skutečnosti však nejde o nic jiného, jen o to, co již jednou řekl Ježíš. Je to jenom zbaveno všech lidských nánosů a zkreslení.

Je věcí každého jednotlivého člověka, aby tyto skutečnosti sám prozkoumal. Informování se u druhých a zavržení tohoto zdroje bez vlastního zkoumání je tou nejtragičtější chybou, jakou může člověk udělat. A to proto, že se při svém hodnocení a odmítnutí spoléhal na jiných. Každý ale musí zkoumat sám, protože každý ponese odpovědnost pouze sám za sebe. Odpovědnost za vlastní bytí a za cestu, kterou jím půjde.

A buď půjde cestou poznání Vůle Páně a do jejího rámce vtěsná všechno své jednání a myšlení, aby tímto způsobem žil pravou modlitbu radostného činu, nebo se ze setrvačnosti, z tradice, nebo jednoduše z lenosti myslet rozhodne jít cestou lidmi pokřivené Vůle Páně, která ho nepovede k výšinám, ale do slepé uličky.

O materialistech a ateistech zde mluveno být nemá, protože ti se již rozhodli jít svou cestou se všemi důsledky, které jim to přinese.

Celá věc je však nesmírně vážná proto, že nastává čas, kdy každý z nás musí učinit zásadní životní rozhodnutí, kam bude směřovat loď svého bytí. Musí se rozhodnout, zda ji bude směřovat nahoru, k trvalému štěstí, radosti a míru, nebo naopak dolů, do noci hrůzy. A to už žel, bez možnosti opětovné změny směru.

A tak proto právě dnes stojí každý z lidí před rozhodujícím milníkem svého bytí. Buď konečně dozraje k pravé modlitbě, uskutečňované radostným a čistým jednáním ve svém každodenním životě, pohybujícím se v rámci hranic, vymezených Vůlí Nejvyššího, nebo ve své neochotě vážně zkoumat tyto životně důležité skutečnosti bude pokračovat cestou lidmi zkreslené a pokřivené Vůle Nejvyššího, která ho nepovede k výšinám.

První cesta je cestou dne a druhá cesta je cestou noci. První cesta je cestou Světla a druhá cesta je cestou temnoty. První cesta je cestou radosti a druhá cesta je cestou bolesti. První cesta je cestou života a druhá cesta je cestou smrti. První cesta je cestou věčného bytí a druhá cesta je cestou věčného zavržení.

Čas dozrál a ty, člověče, si musíš vybrat! Zvaž proto dobře, a hlavně samostatně, co si vybereš, protože jedině ty sám budeš podroben své volbě a z ní vyplývajícímu osudu, který si tak pro sebe připravíš.

A pamatuj člověče, že také tvůj nezájem o všechny tyto věci je již tvým výběrem a tvou volbou, jejíž důsledky poneseš.

Nicméně vy, lidé otevření duchem, poznejte pravou cestu vzhůru a odhodlaně po ní vykročte. Kráčejte po ní prostřednictvím vašeho každodenního jednání v souladu s Vůlí Nejvyššího, abyste tímto způsobem, to jest v pravé modlitbě radostného činu, mohli dojít nakonec až tam, k zlatým branám království nebeského.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š


12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1


© 2005 – 2020 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.