Diskuze Diskusia o hlbších pravdách

FiftyFifty, společenský magazín.
Diskuze Diskusia o hlbších pravdách na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Diskuze Diskusia o hlbších pravdách

FiftyFifty
Share

Diskusia o hlbších pravdách


Vkládat příspěvky do diskuze mohou jen přihlášení uživatelé

image/svg+xml smilan :: 21.08.2017 18:00:05

Otevřená konfrontace s negativním názorem čtenáře

"Pane blogere, já osobně patřím k lidem s duchovním zaměřením, ale mnohé Vaše příspěvky vnímám jen jako samu negaci. Proto Vaše jednostranné názory ("co je špatné") většinou už ani nečtu. Nicméně nedávno jsem to opět zkusil ... a ta energie, která z toho vychází je jen negativní reakce na to, co právě je ... co asi těžko někomu pomůže. Vaše pohledy postrádají zaměření pozornosti na to, co pomáhá a co by se mohlo udělat pro zlepšení situace."

Odpověď: Žel, Vaše slova vnímám jako křivé obvinění. Zdá se mi totiž, jako byste mé texty vůbec nečetl a pokud je i čtete, jste v nich schopen vidět pouze věci negativní.

Já osobně však všechny své články píšu stále podle téhož scénáře. Na začátku uvedu vždy určitý negativní společenský, duchovní, osobnostní, nebo jiný jev. Nebo jen třeba nějaký omyl, nebo nesprávný výklad, přičemž v závěru se vždy snažím ukázat, jaké je řešení daného problému a kudy vede správná cesta v souladu se zákonitostmi našeho univerza a tedy v souladu s Vůli Nejvyššího.

Negativita v mých textech není tedy nikdy samoúčelná. Je to vždy popis reálné situace, v jaké se lidé kolem nás nacházejí, spojený s hledáním konkrétních cest k nápravě.

Samozřejmě že vím o názoru mnohých duchovních lidí, kteří tvrdí, že negativitu kolem nás si nemáme vůbec všímat, abychom ji tím neposilovali. Máme ji proto jednoduše ignorovat a zaměřit se především na náš osobní duchovní růst a na dobro a pozitivitu.

Na tomto názoru bude cosi pravdy, ale určitě to nepředstavuje pravdu celou. Mně osobně to totiž připadá jako reakce pštrosa, doufajícího, že pokud strčí hlavu před zlem do písku, přestane existovat.

V současnosti však existuje obrovské množství zla, maskovaného jako dobro, kterému lidé naivně podléhají a žijí v omylu, že kráčejí cestami dobra. I zlo se přece vyvíjí a dnes již častokrát není vůbec takové prvoplánové, jako kdysi. Dnes se rafinovaně skrývá pod maskou dobra, ušlechtilosti, vznešených ideálů a duchovnosti.

Vlci k nám nepřicházejí jako vlci, ale všichni jsou dokonale maskovaní v rouše beránčím. A miliony lidí ve své naivitě podléhají, jsou manipulováni a dokonce nevědomě slouží zlu, skrývajícímu se pod maskou dobra. Miliony lidí podléhají temnotě, skrývající se pod masku ušlechtilé duchovnosti. Milony lidí podléhají promyšleným manipulacím vlků, skrývajících se v rouše beránčím.

Nevšímat si zlo, ignorovat jej a zaměřit se pouze na dobro však reálně znamená ponechat v rukou temnoty bez pomoci tisíce dobrosrdečných, ale naivních lidí, kteří tak budou strhávání k duchovnímu zatracení. Mně osobně se zdá být proto nanejvýš nepochopitelné, že je možné někoho obviňovat z negativity, když se snaží těmto podvedeným lidem otevřít oči, aby poznali, v jaké situaci se nacházejí a aby z ní našli východisko. Nedělat to by bylo podle mě zločinem!

Vždyť si například jen uvědomme, že pokud někdo vážně onemocní, musí často podstoupit velmi bolestivý zákrok, aby se mu mohlo pomoci. Musí být nejednou konfrontován se stresujícím a negativním zážitkem, spojeným s bolestí, protože v dané chvíli pro něj není jiné cesty k uzdravení.

Nebo jiný příklad, a sice pohádky našich předků. V nich se přece také nachází množství negativity. Jde v nich téměř vždy o boj dobra se zlem, kdy na začátku vítězí zlo a nakonec zvítězí dobro.

Nebo jiný příklad z oblasti duchovna. Prostřednictvím něj pochopíme, proč mají mnozí duchovní lidé tendenci ignorovat negativitu kolem nás a nezabývat se jí, jako něčím pro ně nepřijatelným.

Tento pohled vznikl z jednostranného vnímání Stvořitele jako Lásky. Ale on není pouze Láska! Je zároveň i Spravedlnost! Spravedlnost přísná, neoblomná a neústupná!

Mnoho lidí však chce vnímat Stvořitele pouze jako Lásku. Pokud se ale poukazuje na jeho Spravedlnost a na mnohé, nejednou tvrdé projevy této Spravedlnosti v konkrétních případech každodenního života, vnímají to jako cosi cizorodé. Jako cosi nepatřičné, co se neshoduje s jejich pozitivní představu Stvořitele.

Nakonec i Ježíše samotného chtějí tito lidé vnímat jen jako posla Lásky. Jejich jednostranné vnímání se však absolutně neshoduje s obrazem Krista, který na chrámovém nádvoří v hněvu převrací stoly penězoměnců a s bičem v ruce jich odtud vyhání pryč. A tento jiný Kristus neváhá použít ani tvrdé výrazy na adresu lidí, neochotných přijímat jeho Slovo, přirovnávajíc je ke sviním, kterým nemají být házeny perly jeho učení, protože si pohodlně žijí v mravním bahně a dokonale jim to vyhovuje.

Je to tedy opět cosi, co se může na první pohled jevit jako věc značně negativní, ale jen proto, že se lidé stali svojí orientaci pouze na Lásku Nejvyššího příliš měkcí a ze své duchovnosti vyloučili přísný princip Spravedlnosti. Princip Spravedlnosti, který se nám v mnoha jeho projevech může na první pohled jevit jako negativita.

Měl tedy Kristus nechat v souladu s názorem stoupenců nekonfliktní duchovnosti lichváře znesvěcovat chrám svého Otce? Měl si je nevšímat a ignorovat tuto zjevnou negativitu? Měl se raději zabývat především věcmi pozitivními? Tak by si to mnozí opravdu rádi představovali, ale Kristus tak neučinil, protože byl Synem Božím a v Bohu vládne nedílná jednota Lásky a Spravedlnosti. A právě proto se v spravedlivém hněvu chopil biče rozdával ním spravedlivé údery.

V určitém slova smyslu je tedy možné vnímat i mé texty, jako nějaké pomyslné údery biče, namířené proti Zlu. Zaměřené k jeho eliminaci za účelem nastolení principu Dobra. Za účelem demaskování Zla a vysvobození našich bližních z jeho obratných manipulací.

A právě Dobro, které musí nakonec zvítězit nad každým Zlem, právě vítězství Dobra, skutečného a opravdového vždy bude ústředním motivem a základní ideou každého mého článku. Každý můj článek bude jako pohádkový příběh, kde Dobro bojuje se Zlem, aby nad ním nakonec zvítězilo.

I když se tedy v mých textech vyskytuje mnoho negativity, protože žel taková je reálná situace kolem nás, vždy budou v konečném důsledku upevňovat víru v Dobro. Vždy budou povzbuzovat k cestám Dobra. Vždy budou upozorňovat na životní potřebu myšlení a jednání v souladu s principem Dobra. Vždy se budou v lidech snažit posilovat přesvědčení v konečné a neodvolatelné vítězství Dobra nad každým Zlem. A tedy také nad tím, které se rafinovaně tváří jako Dobro.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 14.08.2017 17:07:35

Neuvěřitelná spravedlnost Stvořitele

Jeho spravedlnost spočívá v tom, že dosažení toho nejvyššího a nejvznešenějšího, co v lidském životě vůbec existuje je přístupné každému z nás absolutně stejně. Každý z nás může totiž dosáhnout spojení se Světlem svého Pána a Vládce. Každý z nás má k tomu všechny předpoklady. Každý z nás je schopen získat prostřednictvím vlastního přežití neotřesitelné přesvědčení o jeho jsoucnosti.

Nezáleží na rase, na náboženství, na sociálním postavení, na výši vzdělanosti, ani na rozsahu rozumově intelektuálních schopností. Velká Spravedlnost Nejvyššího vše dokonale zařídila tak, že v tomto směru nejsou lidé limitováni ničím. Že v tomto směru jsou absolutně rovnoprávní a není nic, co by někoho zvýhodňovalo a jiného zase znevýhodňovalo.

Vezměme si třeba fakt, že každý z nás má jiné rozumově intelektuální schopnosti. Náš intelekt je měřitelný prostřednictvím testů IQ. Na základě rozdílné úrovně rozumové inteligence, od nadprůměrné až po podprůměrnou by se mohlo na první pohled zcela oprávněně předpokládat, že intelektuálně zdatnější budou mít mnohem lepší předpoklady k navázání spojení se Světlem Stvořitele, jako intelektuálně méně zdatní. Že ti první jsou na tom mnohem lépe, než ti druzí. Ale bylo by to spravedlivé?

Spravedlivá všemoudrost Nejvyššího však všechno zařídila tak, abychom si, jak již bylo řečeno, v tom nejdůležitějším, co v našem životě na zemi existuje byli všichni absolutně rovni.

V čem ale spočívá ona báze rovnosti? Kde ji hledat? Co mají společného lidé každé rasy, každého náboženství, každého sociálního postavení, každé úrovně vzdělanosti a každého rozsahu rozumově intelektuálních schopností?

No přece cit! No přece své citové prožívání! Toto je u všech lidí navlas stejné, bez ohledu na cokoliv. Ba dokonce je možné říci, že síla citového prožívání zůstává konstantní a nezměněnou i u lidí s mentálním postižením.

No a právě cit, právě schopnost lidského citového prožívání je onou základní a absolutně spravedlivou platformou, ze které je nalezení spojení se Světlem Stvořitele dostupné každému člověku úplně stejně.

Reálný důkaz toho, že je to právě takto a ne jinak najdeme například v Kristově výběru svých učedníků. Nevybíral si je totiž ze zákoníků a farizeů, čili lidí učených a intelektuálně zdatných, ale z obyčejných a prostých lidí. Ti sice neměli tak vytříbené intelektuální schopnosti, ale měli v sobě stále živou schopnost cítění. Měli tedy v sobě živé to nejdůležitější, co je potřebné pro hledání a nalezení spojení se Stvořitelem.

Kristův výběr učedníků, jakož i neustále a trvalé nepřátelství farizeů a zákoníků vůči jeho osobě však zároveň poukazují na jinou, velmi důležitou skutečnost. A sice na to, že pokud člověk přecení své vlastní, intelektuální rozumové schopnosti a tyto v sobě, čili ve svém nitru postaví na mnohem vyšší místo, jako svou schopnost citového prožívání, může se mu stát, že nedokáže správně vnímat realitu. Že se v nadhodnocení vlastního rozumu, který mu zastře jeho schopnost cítění nakonec stane odpůrcem a nepřítelem Stvořitele. A to vše jenom proto, že se rozhodl vnitřně spoléhat více na svůj rozum, než na svůj cit.

Nesmírně velkou je tedy Spravedlnost Nejvyššího, která nabízí každému z lidí prostřednictvím citového prožívání stejnou šanci, aby k němu našel cestu. A pokud začneme domýšlet tuto zásadní skutečnost do hloubky, odkryje se nám množství dosud nepoznaných souvislostí.

Jako první si uvědomíme, že naše cítění, naše citové prožívání se musí stát nejvyšší autoritou naší osobnosti, jejíž podnětům bychom měli podřídit celý svůj život. Pochopíme, že lidská bytost má být podle určení Stvořitele bytostí citu. Že to citové v nás má stát na nejvyšším místě a podle něj se máme rozhodovat.

Musíme se podle něj rozhodovat pokud chceme, abychom se rozhodovali správně. To rozumově intelektuální v sobě máme proto postavit až na druhé místo, což znamená, že svůj rozum musíme podřídit citu, protože pouze tímto způsobem můžeme kráčet vlastním životem správně. Pouze tímto způsobem jsme totiž schopni dát životu morální rozměr.

Pokud ale dopustíme, aby se to rozumově intelektuální v nás dostalo na první místo a stalo se určujícím v našem rozhodování, vzdálíme se od Stvořitele a od jeho Vůle, a staneme se dokonce jeho odpůrci a nepřáteli podobně, jak se to kdysi přihodilo zákoníkům a farizeům.

Každý člověk a každá společnost, která postaví to rozumově intelektuální na první místo se musí postupně vzdalovat od Stvořitele a směřovat do neštěstí. Neboť odvrácení se od citu a postavení rozumu na první místo je již samo o sobě neštěstím, které na sebe nutně začne nabalovat stále větší chyby a omyly, směřující od jednoho neštěstí ke druhému.

Nešťastným, nenaplněným, nespokojeným a vnitřně rozervaným se pak stává každý člověk i každá společnost, která odsunula cit z jeho vedoucího postavení a nahradila jej vyzdvihováním pragmatického rozumu a intelektualismu.

V tomto tkví neštěstí a tragédie každého člověka a právě v tomto se také skrývá neštěstí a tragédie současného společenského, politického a ekonomického dění. Obyvatelstvo naší planety se řídí rozumem a racionalitou, kladouc je nad cit a tím pádem nad mravnost a morálku, což nevyhnutelně způsobuje mnohé osobní neštěstí a zároveň vede do neštěstí celý svět.

Cesta k nápravě věcí lidských je cestou obnovení ztracené důvěry ve vlastní cítění. Důvěry ve vlastní cítění, které podle Vůle Stvořitele má stát v člověku na prvním místě a jím se má ve všem řídit. Neboť jedině v cítění a jedině citem jsme schopni dosáhnout blízkosti Boží. Neboť jedině v našem cítění máme také schopnost rozpoznat, co je opravdu dobré a správné a co naopak špatné. Neboť jedině prostřednictvím svého citu může najít jednotlivec, jakož i celé lidstvo cestu ke skutečnému míru, štěstí a harmonii.

Kdo je schopen pochopit tuto převratnou zákonitost, ať začne mnohem více dbát na to, co mu říká jeho cit. Pokud na něj dá a bude se snažit kráčet jeho cestami, tato jediná věc mu okamžitě velmi pozitivním způsobem ovlivní a změní celý jeho život.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 08.08.2017 19:27:46

Jsou Slované méněcenná rasa? Z hlediska západu žel ano!

Existují věci, které podvědomě tušíte až do chvíle, kdy se setkáte s jejich jasnou verbální formulací. Přesně takto jsem se nedávno setkal s názorem jistého mladého člověka, který pracoval ve třech západních zemích a tvrdil, že všude cítil určitou nadřazenost vůči nám. Vůči Slovanům z východní Evropy.

Dá se samozřejmě namítnout, že jde pouze o názor čistě subjektivní, avšak jako pádný protiargument vůči všem potencionálním obhájcům západu bych rád předložil volně tlumočeno, mimořádně silné poselství slovenského historika Viktora Timuru:

"Pro západ jsou Slované stále cosi méněcenné, co mu má sloužit. Západ totiž vždy byl a stále je vůči Slovanům nepřející a nevraživý. Měli bychom si proto konečně uvědomit, že náš charakter a naše zájmy nejsou totožné se západními.

Základní bytostný princip západu totiž spočívá v expanzi, výbojnosti a v parazitování na bohatství poražených a podmaněných, z čehož až dosud profitoval. Hesla o svobodě, suverenitě, humanitě a lidských právech jsou pouze zastírací manévry, za kterými se skrývá agrese a expanze. A to hlavně pod vedením s USA. V současnosti se tento bytostný princip západu dostává do potíží, problémů a krizí. Proto narůstá agresivita a úsilí znovu expandovat. A to zase především na východ.

Slovanům byli vždy cizí západní principy života a bytí. Slovanský princip života a bytí totiž není založen na expanzi, výbojích a parazitování na materiálních zdrojích a přírodním bohatství podmaněných, ale na vlastní práci.

Čím více se však společenský systém na západě rozkládá, tím více investuje do expanzivních a represivních složek. Profesionální, to jest žoldnéřské armády mohou sice vyhrávat marginální bitvy, ale ne války, protože zániku rozkládající se společnosti nedokážou zabránit ani mnohočetné kordony těžkooděnců. "

Pan Timura, jako historik, zabývající se dávnou historii Slovanů dále říká, že naše historie tak, jak se o ní učí děti ve školách je pouze účelově zmanipulovaným, pangermánským obrazem skutečných dějin. Je totiž vytvořena na objednávku, aby dokonale vyhovovala mocensky politickým cílům a zájmům západu.

A já uvádím konkrétní příklad potvrzení slov pana Timuru. Je jím takzvaný franský kupec Samo, který prý sjednotil Slovany a položil základy Velkomoravské říše. Tím se však nám Slovanům nepřímo naznačuje, že jsme si nikdy nebyli schopni sami vládnout. Že ten, kdo nás dokázal sjednotit a vládnout nám musel přijít vždy jen ze západu.

V naší historii, ale i v naší nejaktuálnější současnosti tedy vládne cílená snaha potlačovat, relativizovat, ba až zesměšňovat absolutně vše, co není v souladu se západní gloriolou nadřazenosti a výlučnosti, nebo s politickými zájmy západu.

Média, jako rozhodující činitel ve formování názorů společnosti jsou v rukou západních majitelů a proto poslušně šíří jejich propagandu. A plně poplatné mocenským snahám západu jsou i média veřejnoprávní, dávající prostor lidem, kteří znevažují a relativizují to naše vlastní a národní a vyzdvihují zejména to evropské a tedy západní.

Média jsou tedy postaveny na masivní glorifikaci všeho, co se nachází od nás směrem na západ a naopak, na masivní dehonestaci všeho, co se nachází od nás směrem na východ. Na východě se totiž nachází velká, slovanská říše zla! Její největší zlo však ve skutečnosti spočívá v tom, že se odmítá sklonit před nadřazeností západu a že si nenechá poslušně vyrabovat a vydrancovat krajinu tak, jako středoevropští slovanští vazalové.

Vůči Rusku a Rusům je možné mnoho namítat. Třeba ruskou mafii, nebo ruskou vodku, kterou se opíjejí. Ano, rozhodně nejsou dokonalí a mají množství chyb. Navzdory všemu však mají přece jen cosi mimořádně cenné, co ostatní slovanské národy již téměř ztratili.

Mají hrdost! Hrdost na to, že jsou Rusové a že jsou Slované! Mají hrdost, to jest vlastnost, která se ostře příčí mentalitě otroků bez hrdosti, které z nás zformovala a stále usilovně formuje západní propaganda.

Žel, takovými politováníhodnými otroky a sluhy bez špetky vlastní hrdosti je dnes převážná většina naší mládeže, fascinované západem se všemi jeho příležitostmi, které se jim nabízejí. Skutečnou a nejhlubší podstatu této lži však již před staletími odhalil Ezop v jedné ze svých bajek:

Setkal se jednou tlustý pes s vyhublým vlkem. Pes se chlubil tím, jaké mu dává jeho pán dobroty. Chvály nebrali konce, avšak vlk si mezi tím všiml odřenou srst na krku psa. Zeptal se ho, od čeho to má?

"Přece od obojku," řekl pes.

"Ty býváš uvázán?" Zeptal se vlk

"Ano, ale občas se mi podaří ujít. Tak jako dnes ".

"No, děkuji pěkně za takovou sytost," řekl vlk a odběhl do lesa.

A přesně takto je to také s naší mládeží, ale i se všemi ostatními, kteří odcházejí na západ. Ať již kvůli lepším pracovním příležitostem, kvůli slušným penězům, které si tam mohou vydělat, nebo kvůli vyšší životní úrovni. A přestože se jim toto všechno skutečně splní, vždy v podstatě zůstanou jenom tučnými psy, jejichž pán nesvobodně uvazuje na svém dvoře.

Vždy budou totiž jen něčím méněcenným, čemuž se milostivě házejí zbytky ze stolu hojnosti. Té hojnosti, která je ovocem parazitování na jejich vlastní práci, jakož i na práci jejich otců a matek u nich doma, kteří pracují za mizerný plat v otrockých boudách, patřících západním majitelům. A pracují tam v mnohem vyšším pracovním nasazení a za mnohem nižší mzdu, jako pracovníci v týchž firmách a na stejných postech na západě.

Kde je naše hrdost Slované? Neprodali jsme ji snad za plná břicha a za drobky ze stolu hojnosti, které nám házejí naši otrokáři? Neprodáváme ji snad za jidášských třicet stříbrných, čímž v očích otrokářů pouze potvrzujeme jejich teorii o naší méněcennosti?

Je snad opravdu méněcenný ten, kdo má schopnost poctivě pracovat? Kdo není výbojný? Kdo ze své vnitřní bytostné podstaty nikdy neusiluje žít v nadstandardu? V nadstandardu nad možnosti vlastní práce tím, že bude parazitovat na jiných?

Takový člověk není přece vůbec méněcenný! Naopak, je mnohem cennější! Neboť v konečném důsledku vůbec nezáleží na tom, jestli je někdo ze západu, nebo z východu! V konečném důsledku záleží pouze na tom, jaký je kdo člověk! Jako hodnotný je člověk! Jak vysoké hodnoty uznává! Zda je to člověk, spoléhající se na plody vlastní práce, projevující až naivní důvěřivost k jiným, nebo je to naopak člověk, žijící si v blahobytu, který on, jeho otcové a dědové nezískali jen vlastní prací. Nicméně on se z výšky tohoto nakradeného blahobytu dívá na jiných jako na méněcenných.

Je opravdu bezpředmětné a směšné rozdělovat lidi na lidi ze západu a z východu. Lidí totiž lze ve skutečnosti rozdělit jedině na dobrých a méně dobrých. Na hodnotných a méně hodnotných. To jest na ty, kteří uvažují a jednají ve smyslu lidsky konstruktivních hodnot a tímto způsobem také žijí a na ty, kteří uvažují a jednají jinak. A sice destruktivně a paraziticky vůči jiným.

Avšak každá destrukce se musí nakonec obrátit proti tomu, kdo na ni sází. A přesně tak se morálně a mravně destruktivní způsob myšlení západního světa začíná pomalu měnit v destrukci reálnou. V reálný rozklad společnosti, která nespoléhala na lidsky a duchovně dostatečně konstruktivní hodnoty.

Kdo totiž mečem bojuje, musí i mečem zahynout! A musí zahynout proto, aby uvolnil cestu tomu, co je duchovně a hodnotově konstruktivnější. Co je lepší! Co je vnitřně zdravější! Co stojí hodnotově výše!

Současnému rozkladu západního světa, kterému předcházel jeho vnitřní, mravní, hodnotový a duchovní rozklad nedokáží opravdu zabránit žádné žoldnéřské armády, ani žádní těžkooděnci. Neboť jednoduše to, co z hlediska nastavení výšky hodnot elementární lidskosti dlouhodobě nekráčí správně, musí časem zdegenerovat a padnout tak, jak nezbytně padá shnilé jablko ze stromu. Strom tohoto univerza totiž ponese pouze vnitřně a hodnotově zdravé jablka, která pokud dozrají, přinesou bohatou úrodu.

Proto se tedy mohutná říše západu, stojící na hliněných nohách nekonstruktivních hodnot pomalu, ale jistě hroutí, aby se tím uvolnil prostor pro dosud utlačované Slovany, kteří jsou nositeli mnohem zdravějších a konstruktivnějších hodnot z hlediska skutečné lidskosti.

Ale namísto snahy o pochopení příčin současného stavu a následnému hodnotovému obratu západu směrem k lepšímu se pouze stupňuje jeho agresivita a restrikce. Neboť navyklý model jednání není tak snadné změnit. Jak se totiž říká, kůň, který se chystá zdechnout nejvíce kope. A tento kůň, nacházející se v agonii chce ještě nakonec dokopat svět do nové, velké války s Ruskem.

Slované, zvedněme již přece své hlavy! Mějme hrdost sami k sobě, protože pokud ji my mít nebudeme, nebudou ji k nám mít ani cizí!

Slované, postavme se třeba v tichém odporu vůči aroganci západu, který nás i přes naše protesty nadále krmí podřadnými potravinami. Potravinami, které mají sice stejný obal, ale diametrálně rozdílnou kvalitu na západě a na východě.

Mějme přece hrdost a nekupujeme to! Kupujme raději naše vlastní výrobky! Kdo si totiž nedokáže vážit své vlastní, mnohem kvalitnější, ten si pak opravdu zasluhuje, aby ho cizí krmili odpadem.

Kdykoli zapneme televizi a otevřeme noviny, buďme si dobře vědomi toho, že jde o nástroje západní propagandy, protože jejich vlastníky jsou západní majitelé. Přestaňme již konečně věřit tomu, co nám říkají! Přestaňme se klanět výlučnosti západu, pod ochrannými křídly jehož prý musíme zůstat navždy, protože bychom nikdy nedokázali být zcela samostatnými!

A tisíckrát opakovaná propagandistická lež o naší méněcennosti se pro mnohé naše bratry stala pravdou! Manipulujícím způsobem vnucenou pravdou, aby je nikdy ani ve snu nenapadlo zvednout hlavy a osvobodit se z nedůstojného vazalství západu. Proto jsou také uměle vnášené rozkoly do řad Slovanů a proto jsou štváni proti Rusku.

Prohlédněme konečně všechny tyto manipulující lži bratři a vzpamatujme se!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 09.01.2017 16:45:54

Islámský terorismus! Západ není nevinný!

Islámský terorismus je důsledkem vzájemného konfliktu dvou světů. Světa západu a světa islámu. Když ale mluvíme o konfliktu dvou světů, dvou kultur a dvou pohledů na život, měli bychom se rozpomenout na úsloví, které nás výstražně upozorňuje na to, že kde se dva hádají, nemá většinou pravdu ani jeden.

Ve vzájemném konfliktu západu a islámu, projevujícího se sebevražednými, či jinými teroristickými útoky platí totiž toto úsloví do puntíku. Západ není vůbec nevinný tak, jak se svým vlastním občanům snaží namluvit. Právě naopak, ve vztahu k šířícímu se islámskému terorismu nese úplně stejný díl viny. Ba dokonce možná i větší!

Takové tvrzení se nám může zdát až kacířské a to zejména proto, že západ prostřednictvím vlastní propagandy vykresluje sebe sama jako ubohou a nevinnou oběť teroristů. Ale tak tomu vůbec není, protože kdo se zahrává s ohněm, musí se jednoho dne popálit a kdo seje vítr, musí jednoho dne sklidit bouři. Toto univerzum je totiž podřízeno velkému a nekompromisnímu Zákonu, jehož prostřednictvím musí jednou každý sklidit přesně to, co zaséval. Jde o účinky i ve fyzice platného zákona, že každá akce nevyhnutelně přináší odpovídající reakci. Nacházíme se tedy ve světě, ve kterém má všechno své předchozí příčiny. A to i islámský terorismus!

Ale buďme konkrétní a podívejme se z tohoto úhlu pohledu třeba na dřívější útok na pařížskou redakci humoristického časopisu. Na jedné straně byli útočníci, kteří přišli do redakce a začali bezhlavě střílet. Jde samozřejmě o čin maximálně odsouzeníhodný. O tom není ani těch nejmenších pochyb.

Avšak na druhé straně je třeba si uvědomit, že teroristickému útoku předcházelo dlouhodobé znesvěcování věcí, pro islám posvátných. Redakce časopisu byla vícekrát důrazně upozorňována, aby s tím přestali. Upozornění však byly ignorovány a právě tato ignorance se stala prvotní příčinou všeho, co následovalo.

Nikdo nechce obhajovat teroristy, ale třeba pochopit, že věci nejsou černobílé a že neexistují pouze vinni a nevinní, ale že svůj díl viny nesou někdy i oběti samotné.

A tento princip platí ve vztahu k islámskému terorismu jako celku. Jde totiž o něco, co jako Aladina z láhve vypustil západ samotný. A to tím, že se podílel a stále podílí na cíleném rozvratu mnoha arabských států. Ať již kvůli ropě, nebo kvůli jiným mocenským a geopolitickým zájmům, které jsou samozřejmě obratně skrývané za ušlechtilé ideály boje za svobodu, demokracii a lidská práva, aby to nebylo tak okaté.

Celkem nedávno jsme byly například svědky absolutního rozvratu Libye, kde v současnosti vládne chaos a katastrofální propad životní úrovně. A čisté ruce nemá západ ani ve vztahu k Sýrii. Kromě toho je třeba zmínit i Irák a Afghánistán. Jde o státy, kterým se západ snažil vojenskou silou vnutit vlastní představu o ideálním uspořádání společnosti. Takové jednání však nutně vzbuzuje nenávist, touhu po odplatě a po pomstě.

Působí pak opravdu paradoxně a pokrytecky, když se západní státy na jedné straně snaží potírat projevy terorismu a všemožně proti němu bojovat, avšak na druhé straně sami svým jednáním a svým bezohledným přístupem k jiným národům vytvářejí jeho podhoubí. Neboť tento terorismus se rodí z nenávisti islámského světa vůči těm, kteří buď prostřednictvím přímé vojenské intervence, nebo vyvoláváním, podporou a financováním občanských nepokojů, konfliktů a válek záměrně rozvracejí arabské země.

Jaká je však akce, taková je i reakce, říká neúprosný fyzikální zákon. Co kdo rozsévá, to také sklidí! Vinni tedy nejsou jen teroristé, ale i západní mocnosti i s jejich obyvateli, kteří se ve svém konzumním způsobu života vůbec nezajímají o to a neprotestují proti tomu, že jejich vlády kdesi daleko ve světě vraždí, zabíjejí a ničí. A protože západní mocnosti zahubili množství nevinných lidí v zemích islámského světa, v nenávistné touze po odplatě vraždí islámští teroristé nevinné lidi v západních zemích.

Jak se však dostat z tohoto začarovaného kruhu vraždění, destrukce, teroru a násilí? Prvním, kdo by měl přehodnotit své postoje je právě západ. Oni totiž začali první se zlem, terorem a destrukci v jiných zemích. Oni si proto první musí uvědomit a zařídit se podle toho, že nikdo prostě nemůže dlouhodobě a beztrestně dělat jiným to, co nechce, aby jiní v žádném případě nedělali jemu. V těchto prostých slovech, známých již 2000 let je totiž ukryt geniálně jednoduchý princip správného přístupu k lidí k lidem a národů k národům.

Pokud se ale Evropa nenaučí tomuto jednoduchému zákonu lásky, pokud se nebude chovat k jiným národům tak, jak chce, aby se jiné národy a chovali k ní, pak bude muset na vlastní kůži prožívat důsledky železného Zákona zpětného účinku, působícího přesně v duchu starozákonních slov : oko za oko, zub za zub. Co v našem případě znamená: teror za teror, násilí za násilí, vraždění za vraždění a destrukce za destrukci.

Máme tedy před sebou dvě cesty, kterými se můžeme vydat. Buď cestu cti, ohleduplnosti a respektování lidské důstojnosti každého jednotlivce a každého národa, nebo naopak můžeme i nadále kráčet cestou neúcty, bezohlednosti, nadřazenosti, arogance a násilného vnucování své vlastní představy o životě jiným, za což se nám pak v spravedlivém Zákoně zpětného účinku musí nutně dostat úplně stejné neúcty, bezohlednosti, násilí a neštěstí, jaké jsme my sami způsobovaly druhým.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 02.01.2017 17:13:54

O hlubokých duchovních příčinách současného světového dění

Tento text je pokusem o postižení prvotní příčiny a posledního důsledku velkého světového dění, kterým má být zotročení národů a zredukování lidstva samozvanou elitou na takzvanou zlatou miliardu.

Ano, za fatální nevědomosti výše zmíněných skutečností jsou jednotlivci i celé národy jako ovce nenápadně, ale jistě tlačeni k nastolení nového světového řádu nadvlády elit nad absolutně zotročenými masami.

Nic se však neděje náhodou a vše má svůj hluboký smysl. Pokusme se proto, jak již bylo zmíněno na začátku, najít prvotní příčinu toho, proč vůbec k podobné situaci došlo a zároveň se také pokusme pochopit, jaký hluboký duchovní význam a smysl bude mít konečné, absolutní zotročení lidstva, ke kterému to směřuje.

V první řadě si musíme uvědomit, že vše, co se děje má duchovní podtext, protože my lidé žijeme v rámci univerza, které má duchovní rozměr. A proto skutečné a prvotní příčiny toho, co v současnosti probíhá nemohou být jiné, jako duchovní.

Člověk je totiž bytostí duchovní a jeho nejhlubší duchovní jádro má své potřeby. Třeba potřebu po prožívání takového ušlechtilého citu, jako je láska. Potřebu po prožívání harmonie, dobra a štěstí. Potřebu po spravedlnosti a lidskosti. Potřebu po poznání hlubších souvislostí bytí a potřebu po Bohu.

Člověk dneška je však žel materialista a potřeby jeho vlastního ducha jsou mu víceméně ukradené. To, co jej zajímá především je hlavně naplňování a uspokojování svých hmotných potřeb. Jedině toto se mu stalo vším a o nic jiného se již nesnaží. Dokonce na nic jiného již ani nemyslí. Tímto způsobem však odsunul svého ducha i se všemi jeho potřebami kamsi stranou. Zavřel jej do žaláře a doslova jej zotročil svými, nikdy nekončícími, hmotnými potřebami.

Nicméně lidé této země nepoznali a nepoznávají, že všechno, co v sobě dlouhodobě vnitřně přechovávají a živí má nakonec tendenci projevit se zcela otevřeně a viditelně i navenek. A proto přesně tak, jak to funguje při nemoci, kdy je téměř každá jednotlivá nemoc pouze vnějším zhmotněním námi vnitřně přechovávané negativity a disharmonie, přesně stejně se naše vlastní, dlouhodobé zotročování svého ducha nakonec zhmotňuje do vnějších poměrů, v nichž se nás samotných snaží někdo reálné a fyzicky zotročit. Zotročováním vlastního ducha a ignorováním jeho potřeb si tak lidé sami sobě ukovali otrocké okovy nadvlády peněz, kapitálu, nadnárodních korporací a globalistických elit, usilujících o absolutní světovládu.

A protože lidstvo nechce nic vědět o těchto hlubokých, skrytých souvislostech a ve své slepotě nadále pokračuje v zotročováni vlastního ducha, stupňuje tím nutně i svůj vnější útlak, jehož prostřednictvím jsou lidé postupně připravováni o všechny své svobody. Smyčka na jejich krku se stále více zatahuje, třeba jen takovou snahou o odstranění hotovosti a preferováním bezhotovostního styku, čehož konečným důsledkem mají být podkožní implantáty. A to je opravdu jen jeden z příkladů připravovaného, ​​budoucího zotročení obyvatel.

Lidé jsou však maximálně povrchní a proto nic nevnímají. Dokonce se vysmívají a mají za blázny ty, kteří je na toto nebezpečí upozorňují.

Když se ale nakonec důmyslná smyčka na jejich hrdle zatáhne natolik, že zalapají po dechu, když globalistická elita plně odhalí svou antihumánní tvář skrytou za současnou humanistickou maskou, když začne podle svých zvrácených plánů regulovat počet otroků na zlatou miliardu, když se tedy současné, dobrovolné otroctví ducha obyvatelstva naší planety přetransformuje do vnější podoby obludného, ​​novodobého otroctví, spojeného s utrpením, stupňujícím se až do neúnosnosti, tehdy, i přes všudypřítomnou bolest a hrůzu bude mít toto dění svůj hluboký duchovní význam.

Když totiž lidé poznají, že jim v jejich situaci, kterou si sami zavinili, již nemůže pomoci nikdo a nic, pomalu, a jakoby v probouzení se z hlubokého spánku si začnou uvědomovat, že existuje pouze jeden jediný, na koho pomoc se ještě budou moci obrátit a spoléhat. A sice Bůh!

Bůh, od kterého Ducha se odvrátili tím, že vytrvale ignorovali existenci a potřeby vlastního ducha, tvořícího jejich nejhlubší vnitřní podstatu. Takovým drsným způsobem tedy nakonec dostanou příležitost probudit v sobě k životu duchovní jiskru, která v nich vždy tiše toužila po Bohu, po Světle a po všech vysokých, vznešených a ušlechtilých hodnotách a ctnostech.

Chápete tedy o čem je ve skutečnosti současné velké světové dění, které se odvíjí před našima očima?

Je o našem vlastním, dobrovolném zotročení ducha, které se zhmotňuje do reálné a fyzické podoby vnějšího zotročení, přinášejícího obrovské utrpení, ve kterém mají lidé ve ztrátě všech svobod, jistot a důstojnosti znovu probudit k životu svého ducha a osvobodit jej.

Neboť jedině lidé svobodní duchem si zaslouží žít ve svobodných poměrech a ve svobodné společnosti, protože oni sami si takovýmto způsobem pro sebe zevnitř navenek tyto poměry zformovali.

Neboť jedině lidé, kteří začnou uspokojovat potřeby svého ducha po osobním životě v souladu s dobrém, spravedlností, ctí a duchovností si zaslouží žít v prostředí a ve společnosti plné dobra, spravedlnosti, čestnosti a všech ostatních vysokých a ušlechtilých hodnot.

Neboť my lidé můžeme v železném a neoblomném Zákoně zpětného účinku, činném v tomto stvoření sklízet vždy jen to, co jsme zasévali. A to ve vztahu k našemu konkrétnímu tématu znamená, že za vlastní, vnitřní zotročení ducha musíme nutně sklidit zotročení vnější.

Pokud tedy chceme přežít svobodný a lidsky důstojný život ve svobodné společnosti, musí tomu nutně předcházet setba svobody vlastního ducha a naplňování všech jeho ušlechtilých potřeb.

No a o všech těchto nesmírně vážných skutečnostech je v současnosti třeba otevřeně mluvit proto, aby lidé dobrovolně nastoupily cestu ke svobodě ducha. Neboť pokud tak dnes neučiní dobrovolně, bude muset nakonec probouzet jejich ducha utrpení, o jakém se jim dosud ani nesnilo.

Pokud tedy nechceme prožít to, před čím jsme byli varováni ve Zjevení Janově, v takzvané Apokalypse, která podrobně popisuje co všechno se přihodí duchovně zotročenému lidstvu, vykročme dobrovolně na cestu k duchovní svobodě. Otevřeme se svému duchu, který k nám tiše promlouvá prostřednictvím našeho svědomí a začněme vědomě naplňovat jeho potřeby, které nás po naší smrti přivedou do výšin Ducha a během našeho života na této zemi ke štěstí, míru, spokojenosti a svobodě.

A mimochodem, víte co ve skutečnosti znamená slovo Apokalypsa? Znamená to proměna. Znamená přeměnu duchovně zotročeného lidstva v lidstvo duchovně svobodné. Žel ale, za cenu utrpení. Utrpení, které by nebylo vůbec nutné, kdyby lidstvo nastoupilo cestu ke svobodě vlastního ducha dobrovolně.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 26.12.2016 17:33:40

Tajemství nepřetržité modlitby

Hodnota člověka se odvíjí od míry jeho spojení se Světlem. Bez tohoto spojení jsme totiž pouze živočichy. Živočichy, vzdálenými od Světla a jeho hodnot. Až tímto spojením, nebo přinejmenším úsilím o něj se stáváme lidmi a přibližujeme se k velikosti vlastního lidství.

No a právě modlitba je jednou z cest, jak spojení navázat, udržovat a rozvíjet.

Na hodinách náboženství jsme se svého času učili, že andělé v nebi neustále chválí Stvořitele. Že mu dnem i nocí zpívají jásavou píseň chvály.

Přiznám se, že tehdy se mi to zdálo jako cosi nudné. Dnes však už vím, nebo alespoň tuším, že je to ta nejnádhernější věc, kterou může jakákoliv bytost ve stvoření provádět a že dokonce i člověk tady na zemi je schopen dosáhnout toho, co andělé v nebi. Že je schopen chválit, velebit a uctívat Pána takříkajíc dnem i nocí.

Jak je to možné a co vlastně bylo myšleno oněmi andělskými chorály, znějícími nepřetržitě ke cti Pána?

Tou písní a tím chorálem není nic jiného, ​​jako radostný čin! Tvůrčí budování naplněné radostí, která nasměrována ke Stvořiteli zcela spontánně přerůstá v jakousi píseň chvály.

Andělé v nebi tedy chválí, vzývají a uctívají Stvořitele svou tvořivou aktivitou! Svými radostí naplněnými činy! Svou radostnou tvořivou prací, podporující celé stvoření! A této nádherné mety může dosáhnout i člověk.

Jakým způsobem?

Klíčem je radost! Naše radost z nějaké činnosti. Z činnosti, kterou rádi děláme.

Každý z nás určitě prožívá během dne mnoho radostí. Vůbec nemusí jít o radosti nějak extrémní a výjimečné. K našemu účelu docela dobře postačí i ty drobné, jednoduché a obyčejné. Může to být třeba radost z toho, že se probudíme do krásného slunečného dne. Radost z procházky v přírodě, radost ze setkání s přítelem, radost z možnosti dobře si odpočinout po celodenní námaze, a tak dále, a tak dále.

No a ve chvíli, kdy budeme prožívat takovou radost, pokusme se ji nasměrovat k výšinám. Pokusme se ji přetavit do vděčnosti. Pokusme se ji přetvořit v spontánní vzývání, uctívání a velebení Tvůrce.

Mnozí věřící se například zvyknou modlit před jídlem. Modlit se buď slovy, nebo ve svém nitru. Můžeme však vyzkoušet i jiný, výše popsaný způsob modlitby. Můžeme se pokusit povýšit na modlitbu samotný proces jedení. Můžeme totiž přetvořit v modlitbu chvály a díků náš požitek, který pociťujeme při dobrém jídle. Pokud to dokážeme, můžeme se pak takovým způsobem modlit již tím, že jíme, protože jsme byli schopni přetavit v živou modlitbu ten nejpřirozenější úkon, který nám způsobuje požitek a radost.

Nebo jiný příklad: kdysi bylo u našich předků dobrým zvykem pomodlit se před zahájením nějaké činnosti. Sedláci se modlili před tím, než začali sekat louku, nebo před sklizní. My však, na základě zmíněného příkladu s jídlem zkusme vytvořit modlitbu chvály a uctívání Pána z práce samotné. A zkusme to s takovou prací, která je pro nás požitkem a dělá nám radost.

Kristus kdysi řekl: Dva budou ležet na jedné posteli. Jeden však bude vzat a druhý se ponechá. Dva budou pracovat vedle sebe na poli. Jeden však bude vzat a druhý se ponechá.

Navenek se tedy může zdát, že dva lidé vykonávají zcela stejnou činnost. Z duchovního hlediska ale záleží na tom, kam až a do jaké výšky jsou schopni posunout ve vlastním vědomí svůj vztah ke všemu, co činí. Neboť právě tento vnitřní posun ve vědomí je činitelem, který dává zdánlivě navenek stejně vykonávané činnosti vnitřně zcela jiný rozměr. V našem případě rozměr modlitby. Toto je ta nejvyšší hodnota, kterou je člověk vůbec schopen propůjčit svému jednání.

Jde tedy opravdu relativně o jednoduchý způsob, jakým můžeme téměř ze všeho, co děláme zformovat modlitbu a takto vytvořit z celého svého bytí jedinou velkou a nepřetržitou bohoslužbu. Neboť žel pro lidi všech vyznání a náboženství se zpravidla časem pomalu, ale jistě stává všedností to, co nazývají bohoslužbou, zatímco všichni duchovně usilující bez výjimky jsou ve skutečnosti povoláni k tomu, aby naopak právě ze všednosti vytvořili bohoslužbu. Aby ze všeho, i z toho nejjednoduššího a nejvšednějšího co činí vytvořili přirozenou modlitbu, stoupající jako chvála ke Stvořiteli. Aby každým svým pohybem, každým svým nadechnutím a celým svým bytím uctívali Pána. Aby se prostě opravdu staly takovými, jako andělé v nebi. Aby dnem i nocí chválili Boha celým svým bytím a všemi svými radostí naplněnými činy. Neboť ve skutečnosti modlitba nemá být jen nějakým úkonem, pro který si během dne vyhradíme čas. Ve skutečnosti je modlitba životem a bytím samotným!

A klíčem k takovémuto druhu modlitby je radost! Pro materialistu je samotná radost nejvyšším ideálem. Hledá v ní pouze své vlastní uspokojení. Je to tedy něco samoúčelné a v konečném důsledku egoistické.

Pro duchovně založeného člověka se však radost nemá stát cílem, ale prostředkem. Prostředkem, nebo impulsem k symfonii chvály, oslavující Stvořitele. Má se mu stát podnětem k velebení, vzývání a uctívání Nejvyššího.

Z tohoto důvodu zůstávají materialisté, i ostatní nevědomí lidé ve všech svých radostech nesmírně chudí, zatímco radost, vědomě přetvořena v modlitbu chvály a díků Nejvyššímu může učinit člověka v jistém smyslu rovného andělům v nebi. Andělům na nebesích, které právě pro jejich život v ustavičné modlitbě směrované k Pánu všech světů zaplavuje v nezbytném zpětném proudění blažené štěstí vědomí blízkosti Božího majestátu. Svým posvěceným bytím, přetvořeným v modlitbu jsou požehnáním pro celé stvoření a proto se nad nimi neustále vznáší požehnání jejich Pána a Boha. A tuto vznešenou metu mohou a mají dosáhnout i lidé na zemi, aby konečně i na ní bylo tak, jako v nebi.

A ještě jedna důležitá věc na závěr pro všechny ty, kteří se pokusí přetvořit vlastní bytí v trvalou modlitbu. Tak, jak není správně a nevedlo by k ničemu dobrému vynucovat si čistotu svého vnitřního života rozumovým úsilím, stejne tak by nebylo dobré usilovat o trvalou modlitbu čistě rozumovou sebekontrolou. Není tedy na to třeba vůbec ustavičně vědomě myslet při každé naší činnosti a při pociťování každé radosti. To by bylo čistě rozumové a tedy spoutávající.

Opravdu postačí jedno vážné a silné vnitřní rozhodnutí! Rozhodnutí ducha, jehož prostřednictvím se od této chvíle změní každý náš radostný čin v modlitbu chvály a uctívání Nejvyššího. Tímto způsobem se pak bude náš duch modlit i bez toho, že bychom si toho museli být neustále vědomi.

Celkem tedy postačí, když si pouze z času na čas, pokud k tomu pocítíme vnitřní popud řekneme: Ať každá radost, kterou dnes prožiju, každý radostný čin, který dnes vykonám, ať se každé mé dnešní nadechnutí a každý můj pohyb stanou živou modlitbou díků a chvály Nejvyššímu. Modlitbou velebení, uctívání a vzývání Pána, který mi toto všechno dovoluje prožívat prostřednictvím daru vědomého bytí v jeho nádherném stvoření.

A pak se nám bude stále častěji stávat, že si čistě spontánně, nechtěně a sami od sebe uvědomíme, že se modlíme. Že se modlíme, ovšem jinak, než doposud! Uvědomíme si totiž, že se modlíme samotnou činností, kterou provádíme.

A pak přijdou chvíle, náhlé a neočekávané, kdy pocítíme blažené štěstí. Kdy nás zdánlivě bezdůvodně zaplaví radost a hluboký mír. A právě tato radost, tyto chvilky neočekávaného, ​​tichého štěstí jsou pozemským odleskem té radosti a toho štěstí, které pociťují andělé v nebi, nad jejichž hlavami se vznáší požehnání velkého Boha. A toto požehnání dobrotivého a všemohoucího Boha se může vznášet i nad námi! I nad celým lidstvem! I na celou Zemí! Ať je požehnán ten čas!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 19.12.2016 18:07:53

Zvrácenost nedělního prodeje! A ještě mnohého jiného

Představme si, že by se prostřednictvím otevřené brány v čase náhle v neděli objevil starozákonní prorok před branami Tesca, nebo jiného z podobných supermarketů. Co by asi tak řekl na adresu těch stovek lidí, kteří ve svém konzumním způsobu života a honbě za materiálními věcmi rouhavě znesvěcují den sváteční? Co by asi řekl nám lidem moderní doby, kteří se svým chováním přímo vysmívají všem přikázáním Stvořitele?

Možná by řekl právě toto:

"Za našich časů byl každý přečin vůči svěcení dne svátečního tvrdě a nekompromisně trestán. A i když v současnosti v tomto směru nikomu žádný trest nehrozí, požadavek svěcení dne svátečního stále zůstává pevně zakotven Vůlí Stvořitele do našeho stvoření. Jde o jednu z dominantních požadavek Tvůrce vůči jeho tvorům, kterým milostivě dovolil přebývat ve svém stvoření.

Takto se je třeba na to dívat! Ne z pohledu lidí, ale z pohledu shora! Neboť Hospodin je Pán! Jeho Vůle je ve stvoření určující a je povinností celého tvorstva ji respektovat.

Bídný a ubohý člověče, jak chceš obstát před Nejvyšším, když odejdeš z této země? Čím chceš zdůvodnit a jak chceš obhájit své přestupování Jeho přikázání?

Všechny tvé důvody, na které v této chvíli myslíš, kterými se chceš obhájit a které momentálně považuješ za rozumné, logické, praktické a přijatelné se stanou směšnými a ubohými před oslepujícím jasem majestátu Nejvyššího. Všechny tvé argumenty zblednou jako světélko plamínku zápalky v letním jasu poledního slunce. S úděsem a hrůzou pak pochopíš, že jedině Vůle Nejvyššího je a vždy byla určující. Pochopíš, že bylo od tebe šílenou pošetilostí a slepou, sebevražednou opovážlivostí stavět se proti Vůli, Zákonům a přikázáním Nejvyššího.

Bídný a ubohý člověče, ve své lehkomyslnosti si mnohdy prostupoval přikázání Páně, protože sis myslel, že je Láskou, která ti vždycky všechno nakonec odpustí. Zapomněl si ale, že Pán je zároveň i Spravedlností! Spravedlností nekompromisní a neúplatnou!

A právě proto, že si odmítal Pána, jeho Vůli jeho Zákony a přikázání, odmítne nakonec i on tebe! Protože si neměl v úctě Hospodina, jeho Vůli, jeho Zákony a přikázání, nebude mít v úctě ani on tebe. A protože si zatracoval Pána, jeho Vůli, jeho Zákony a přikázání, zatratí i on tebe. Neboť tak, jak ses ty zachovával k Němu, k jeho Vůli, k jeho Zákonům a přikázáním, zachová se při svém konečném zúčtování i on k tobě.

Není na zemi člověka, ať již věřícího nebo nevěřícího, materialisty nebo ateisty, který by nevěděl o přikázání Stvořitele světit den sváteční. Proto každý, kdo jej prostupuje, prostupuje jej vědomě! Vědomě se staví proti Vůli všemohoucího Hospodina!

Co však za to může takový člověk očekávat? Co může očekávat, když odloží své tělo a ocitne se před spravedlností Nejvyššího? Jeho vlastní poznání viny vědomého porušování Vůle Pána všech světů na něj dopadne jako balvan. Poznání vlastních vín zdrtí jeho duši, která se bude jen těžko vzpamatovávat, pokud se vůbec ještě vzpamatuje.

Lidé, chraňte se překračování přikázání vašeho Pána! V jejich dodržování se totiž skrývá požehnání pro všechny, kteří se tak činí, ale zároveň záhuba pro všechny, kteří to ignorují.

Lidé, přestaňte už konečně lehkomyslně přistupovat k těmto věcem, protože ani se nenadějete a přijde chvíle, kdy budete sami sebe proklínat za svou lehkomyslnost, která se vám trpce vymstí.

Neboť Stvořitel je Pán! Jedině jeho Vůle je směrodatná a určující. Vše, co existuje se musí tomuto nezvratnému faktu podrobit a začít jej respektovat. Kdo tak učiní, bude žít! Kdo tak neučiní, zahyne! Zahyne nejen smrtí těla, ale i smrtí duše! Musí zahynout navždy, protože se nenaučil ctít Vůli toho, který mu život daroval.

Copak tohle je opravdu tím, co chcete a co si sami pro sebe přejete? Copak opravdu jste blázny až do takovéto míry? "

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 12.12.2016 17:34:50

Známe sami sebe? Tajemství lidské psychiky 2

V předchozím článku jsme hovořili o potřebě nezbytnosti poznání hierarchické struktury vlastního vnitřního života, abychom byli schopni řídit se její nejvyšší složkou a abychom naopak nedůstojně nepodléhali její nižším složkám. V prvním případě budeme totiž nutně kráčet cestou do výšin, zatímco v druhém případě se zase nutně začneme přepadávat do nízkosti.

Řekli jsme si také, že v tom nejzákladnějším členění od nejnižšího k nejvyššímu se naše osobnost skládá se čtyř základních složek. Nejnižší je pud, pak následuje rozum, za součinnosti pudu a rozumu vzniká pocit, a na nejvyšší příčce stojí cit.

Velkým problémem čistého a chladného rozumu, kterému podléhá většina lidí a který žel nepatří mezi to nejvyšší, čím bychom se měli řídit je to, že má problémy s morálním, nebo etickým rozměrem. Rozum je totiž cosi důsledně účelového, co hledá především vlastní prospěch.

Lidé, řídící se pouze rozumem samozřejmě vědí, že společnost musí mít určitá pravidla a zákony, aby mohla dobře fungovat. Avšak na základě chladné rozumové účelovosti, hledící především na vlastní prospěch jsou často tato pravidla a zákony porušována. A to dokonce paradoxně i těmi, kteří je sami tvoří. Viz nečestnost a bezcharakternost na politické scéně.

Z tohoto důvodu to s účelově rozumovou společností, bez pevné opory v mravnosti jde od desíti k pěti. Lidí, ovládaných účelovostí rozumu totiž zajímá především vlastní obohacení. A to třeba i na úkor jiných lidí, jiných národů, či celé naší planety, což má za následek, že ve stále větším úpadku mravnosti a morálky, ve stále více se rozrůstající chamtivosti a egoismu spějeme rychle k velkému kolapsu.

Ano, všechno zlé, falešné a pokřivené pochází buď z čistého rozumu, nebo ze vzájemného spojení rozumu a pudu. Všechno zlo tedy vzniká orientací na nízké hierarchické stupně struktury naší osobnosti, které nejsou korigovány a usměrňovány nejvyšším stupněm hierarchie, čili citem.

Samozřejmě, že rozum nám přinesl také množství dobrého a pozitivního. Bez jeho korekce citem však zůstává chladný a až bezohledně účelový. Vedle mnoha dobrých věcí proto sebou zároveň přináší obrovské množství zla a neštěstí.

Skutečné a pravé dobro může vzniknout jedině tehdy, pokud člověk vnímá svůj cit a řídí se jeho podněty. Pokud se tedy vnitřně orientuje na nejvyšší stupeň hierarchické struktury vlastní osobnosti. Jedině v tomto se skrývá samotná podstata lidskosti a možnost konání skutečného dobra.

Rozhodující a nejpodstatnější otázkou tedy zůstává, jakým způsobem se dopracovat k jasnému vnímání vlastního citu, který je největším pokladem našeho nitra a který nás vždy nabádá pouze k dobrému?

Jak jsme již mluvili v předchozím článku, existují lidé, kteří mají dojem, že se řídí svým citem, ovšem žel, ve své nevědomosti o základní stavbě vlastního vnitřního života se řídí svými pocity místo citu. Čili tím druhořadým, co následuje až po citu. Tedy jak nám samotný pojem napovídá - pocitem.

Na základě své nevědomé záměny citu za pocit musí pak dříve nebo později narazit a upadnout do problémů, či dokonce do neštěstí. A pokud se pár krát takto popálí, zatrpknou ve vztahu ke svému vnitřnímu hlasu a řeknou si, že se již raději budou řídit pouze rozumem. Netuší ale, že v pocitu, který je zklamal a který si omylem zaměnili za cit má prsty rozum. A právě jemu hodlají od té chvíle plně důvěřovat.

Jak však může člověk odlišit pocit od citu, aby se mohl řídit již jenom citem a vydat se tak na cestu skutečného dobra a pravého lidství?

Prvním poznávacím znakem citu je rychlost. Cit totiž zvažuje bleskurychle. Proto se také zvykne říkat, že první dojem je správný. Pocit je o trochu pomalejší, protože se na něm podílí rozumové zvažování.

Druhým rozlišovacím znakem toho, co pochází od citu a co naopak od pocitu je princip obecného dobra a ušlechtilosti. Vše, co tento princip dobra a ušlechtilosti obsahuje, pochází určitě z citu. Jednoduchým poznávacím znakem všech podnětů citu je tedy princip spravedlnosti, ohleduplnosti, lidskosti, mravnosti a ušlechtilosti. Naopak vše, co není pevně ukotvené v těchto a podobných vysokých principech a tedy nese v sobě určitou větší, nebo menší míru nečistoty, neušlechtilosti a egoismu pochází určitě z pocitu.

Kdo chce, může si v tomto ohledu udělat malý pokus. Zkusme si říct: mám takový negativní pocit. A následně: mám takový negativní cit.

Pokud budeme vnitřně zkoumat tyto dvě věty vycítíme, že v druhé větě něco nesedí. Že se prostě těžko vyslovuje.

Proč? Neboť cit může být jenom dobrý a pozitivní! Cit nebývá nikdy ničím zakalený. Zakalený může být jenom pocit.

A mimochodem, pokud tyto dvě výše zmíněné věty v sobě právě takovýmto způsobem vyciťujete, jde jednoznačně o hlas vašeho citu. Ten vám napovídá, co je správné. Musíme tedy pouze přiložit ruku k dílu stát se schopnými tento hlas v sobě vnímat neustále.

A vždy dokonale a neustále se jej můžeme naučit vnímat pouze cestou dobrého chtění. Cestou zásadního životního rozhodnutí konat již jenom dobro. Dobro ve smyslu všeobecného dobra pro všechny.

Našim vážným úsilím o dobro se bude stále více ztenčovat zeď našich pocitů, které nás dosud oddělovaly od vnímání čistého citu. A pokud ve svém konání dobra neustaneme, časem zcela zmizí stěna nízkých pocitů, zahalujících naše čisté cítění a my najdeme ztracené spojení se svým citem.

Vzplane v nás jako jasné světlo a my se staneme bytostí citu! Bytostí, jejíž všechny níže stojící hierarchické stupně osobnosti jsou plně podřízené a usměrňované nejvyšším hierarchickým stupněm, čili citem.

Pak pochopíme, že až v této chvíli a v tomto okamžiku se před námi otevřela brána ke skutečnému životu a k pravému člověčenství, protože jsme se konečně dokázali vymanit z otroctví nižších hierarchických stupňů své osobnosti, kterým jsme až dosud nedůstojně podléhaly.

Otevřou se nám oči a uvědomíme si pravé a skutečné hodnoty. Znovuzrodíme se v realitě ducha a staneme se plnohodnotnými osobnostmi, kterými jsme do té doby nebyli. A to je něco, co rozhodně stojí za to! To je totiž rozdíl jako den a noc. Rozdíl, velmi podobný propastnému rozdílu mezi člověkem a zvířetem. Nebo přesněji řečeno polovičním zvířetem, kterým jsme byli tak dlouho, dokud jsme podléhaly tomu nízkému v sobě.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 04.12.2016 16:41:44

Známe sami sebe? Tajemství lidské psychiky 1


Na lidech moderní doby je mimořádně zarážející to, že navzdory velkým znalostem v matematice, fyzice, technice, přírodních vědách a v mnoha jiných disciplínách fatálně zaostávají v poznání sebe samých. V poznání struktury a fungování vlastního vnitřního života, což jim nevyhnutelně způsobuje škodu, která se projevuje špatným, pomýleným, ba až sebe destruktivním zneužíváním poznatků, kterými disponují.

Struktura našeho vnitřního života má totiž svou pevnou hierarchii, na jejímž základě je možné jasně rozlišovat prvky vyššího a nižšího charakteru. No a podstata celého problému spočívá v tom, že člověk, který není schopen tyto hierarchické stupně rozlišovat podléhá ve své nevědomosti tím nízkým místo toho, aby preferoval pouze to nejvyšší.

Takovým způsobem pak dochází nutně k tomu, že všechno co víme, ba celý náš pohled na svět ovlivňují a určují nižší složky naší osobnosti. V této skutečnosti je třeba hledat příčinu, proč naše civilizace navzdory všem svým poznatkům tlačí vlastní planetu k ekologickému kolapsu a proč sází na současný, trvale neudržitelný způsob života, založený na pokřivených hodnotách.

Buďme ale zcela konkrétní a v tom nejzákladnějším členění si definujme tři nejdůležitější složky naší osobnosti, kterými jsou pud, rozum a cit.

Pud představuje nejnižší hierarchickou strukturu osobnosti člověka, jasně spojenou s tělesností. Pokud bychom měli pouze pudy a řídili bychom se pouze jimi, bez možnosti jejich korigování vyššími hierarchickými strukturami své osobnosti, žili bychom jako zvířata.

Řádově vyšší složkou naší osobnosti je rozum a z něj vyplývající racionalita. Prostřednictvím rozumu se stal člověk vládcem světa a je jím schopen do určité míry korigovat a kultivovat také vlastní tělesnost.

Rozum je hmotného charakteru a proto je předmětem jeho působnosti všechno to, co je hmotného druhu. Obrovský přínos rozumu spočívá tedy v jeho schopnosti ovládání hmotného světa. Zároveň se v tom však skrývá také jeho omezení. Omezení hmotou a hmotnými kategoriemi prostoru a času, přes hranice kterých se rozum nikdy nedostane. Nikdy proto nebude moci vnímat ani pochopit nic, co přesahuje tyto hranice.

Třetí a nejvyšší složkou lidské osobnosti je cit. Pokud jsme před tím mluvili o rozumu, jehož doménou je hmota, protože on sám je hmotný, při citu je to úplně jinak. Prostřednictvím citu jsme schopni vyciťovat a vnímat úplně jiné dimenze.

Náš cit je totiž projevem vyšší reality Ducha, nacházející se nad hmotou. Prostřednictvím svého citu jsme schopni vnímat a vytušit duchovní rozměr bytí, jehož základní charakteristikou je princip obecného dobra. Princip všeobsáhlého dobra, které v sobě nese všechny vysoké a ušlechtilé ctnosti pravého lidství, jako je například smysl pro spravedlnost, čest, ušlechtilost a jiné, podobné vlastnosti. Cit člověka je tedy velmi úzce propojen s naší nejvyšší podstatou, představující základní element samotné lidskosti - s duchem.

Lidský duch, pocházející z úrovní nadhmotných, z úrovní všeobsáhlého dobra a projevující se citem nás nemůže na základě povahy svého vlastního původu nikdy nabádat k ničemu jinému, než dobru, spravedlnosti, ušlechtilosti, atd. Cit v člověk zůstává tedy vždy a v každé situaci čistý. A to i u toho nejhoršího jedince.

Je to poklad, který nemůžeme nikdy znehodnotit a který bude každého z nás vždy nabádat pouze k dobru a ušlechtilosti. Kdo je proto schopen naslouchat podnětům svého citu a řídit se jimi, kráčí svým životem správně tak, jako lidská bytost jít má. Jedině za takové situace je pak také schopen využívat všech svých nabytých rozumových poznatků správným způsobem, ku prospěchu sebe, jiných, i celé naší planety.

Někdo by však mohl položit otázku: jak je pak ale možné, že člověk cítí někdy závist, nebo nenávist? Neprotiřečí to snad tvrzení, že vše, co pochází z citu je pouze dobré?

Chyba porozumění se skrývá v neznalosti. Žádný člověk totiž nemůže cítit nikdy nic jiného, ​než to, co koresponduje s dobrem. Pokud ale mluvíme o závisti, nenávisti, či jiných negativech, tak tyto člověk pociťuje! Člověk pociťuje nenávist, pociťuje závist, atd. To znamená, že nejde o cit, ale o pocit! A pocity v nás vznikají prostřednictvím součinnosti pudu a rozumu.

Směs pudu a rozumu tedy vytváří pocit. Velmi snadno je to pochopitelné například při tělesné náruživosti, kdy jsou pudy částečně usměrňované rozumem. No a za součinnosti pudu a rozumu vznikají i všechny ostatní pocity. Ať už ty negativní, jako je závist, nenávist, atd., Nebo také ty pozitivní.

Pocity tedy stojí hierarchicky výše než pudy a rozum, avšak níže než cit. A právě pro velké množství negativních a nízkých pocitů, které v sobě chováme nám náš pocitový život znemožňuje vnímání čistého citu. V nevědomosti se řídíme svými pocity, považujíc je mylně za to nejvyšší. Za jakýsi vlastní vnitřní hlas.

Když se pak dříve nebo později popálíme, co je nezbytné, protože jsme se řídili nižšími složkami naší osobnosti, často zanevřeme na svůj vnitřní hlas a přijmeme rozhodnutí, že se podle něj již více řídit nebudeme. Že se raději budeme řídit pouze rozumem.

Netušíme však, že právě rozum byl spolupůsobícím činitelem při pocitu, který nás zklamal a že svým příklonem k čistému rozumu se v podstatě stále přikláníme k nižším strukturám vlastní osobnosti, které nemají nadhled nad hmotou. Jejich možnosti rozhledu jsou proto omezené a musí nás nutně dříve, nebo později přivést ke zklamáním a neštěstím. Neboť žel rozum, navzdory svým vynikajícím schopnostem v hranicích hmoty nemá potřebný nadhled a proto je schopen vidět pouze krátkodobý prospěch.

Naším skutečným vnitřním hlasem je pouze cit a jeho podněty. Pokud tedy nechceme trvale upadat do problémů a neštěstí, měli bychom se naučit jej vnímat a řídit se jím. A o tom, jak se to dá, si povíme v dalším článku.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 28.11.2016 16:59:00

Kolaps objektivity médií v přímém přenosu při volbách prezidenta USA

Všechny renomované světové média, včetně našich se prezidentskými volbami v USA dostaly do krize. Do krize důvěryhodnosti! Každému, kdo má oči bylo totiž v plné nahotě ukázáno jejich neobjektivní jednání. Jejich absolutní odklon od reálné skutečnosti, kterou by měli objektivně zrcadlit.

Jak se ale ukázalo, média zrcadlí něco úplně jiného. Zrcadlí a vnucují veřejnosti názory těch, kteří je vlastní. A tomuto, v současnosti obecně preferovanému názorovému trendu intenzivně podléhají i naše oficiální média, včetně veřejnoprávních.

Absolutním vrcholem odtržení od reality a dokonalou ukázkou toho, jak je možné nakonec uvěřit vlastní lži je případ společnosti Topix Media, licenčně vydávající časopis Newsweek, která vytiskla s předstihem vydání, oslavující vítězství Hillary Clintonové. Pokud se jim jej nakonec podařilo stáhnout z distribučních sítí, stačilo se prodat 17 kusů, které se okamžitě staly sběratelskou raritou.

Americké prezidentské volby jasně ukázaly, že oficiální média nejen v USA, v EU, ale i u nás již dávno neznají něco takového, jako vyvážené zpravodajství. Že jsou ve skutečnosti pouze hlásnou troubou zájmů mocensky agresivní, globalistické oligarchie USA, úzce propojené se zbrojařskými firmami, kterých prezidentskou loutkou se měla stát Hillary Clintonová přesně tak, jak jí byl dosud Barack Obama. Tato globalistická elita, usilující o nadvládu nad světem tvrdou rukou má vinu na rozvrácení arabského světa, má prsty v rozbití Jugoslávie i v občanské válce na Ukrajině. A je to také právě tato globalistická elita, která se intenzivně snaží vyprovokovat válku z Ruskem.

Aby ale mohla klidně vykonávat své nemorálnosti, finančně a následně názorově ovládla téměř všechny oficiální média, které jí při jejích zvrhlých aktivitách cíleně vytvářejí pozitivní image.

Prostřednictvím médií, různých nadací a nevládních organizací, kterým také tečou peníze z téhož zdroje je ve světě vytvářena jakási jednotná, obecná názorová platforma toho, co je společensky, morálně i politicky žádoucí. Tento názor je médii prezentován jako jediný správný názor skutečného demokrata, občana a člověka.

K současným správným názorům, vytvořeným na objednávku mocných patří například odpor vůči Asadovi a podpora umírněné opozice, jednoznačný odpor vůči Rusku a Putinovi, podpora současné Ukrajinské vlády, podpora procesu imigrace v Evropě, podpora komunity LGBTI, podpora filozofie rovnosti pohlaví, podpora Hillary Clintonové, a tak dále, a tak dále.

Jedině tyto a jim podobné názory jsou těmi správnými a mezi pracovníky médií vládne v tomto směru určitý druh autocenzury. Píší a říkají jen to, co je žádoucí, protože v konečném důsledku si je možné jedině takovýmto způsobem zajistit přiměřený kariérní vzestup a s ním slušné finanční ohodnocení.

V současné mediální praxi tedy alespoň průměrně inteligentní člověk velmi dobře ví, co má psát a co říkat, přičemž cosi takového, jako vlastní názor, objektivita, vyváženost, nebo snad obyčejná lidská čestnost přístupu je něčím, co dnes v médiích nemá místo a co by každého méně inteligentního odvážlivce rychle o místo připravilo.

Velmi to připomíná známou Andersenovou pohádku o císařových nových šatech, kdy všichni jasně viděli, že císař je nahý, ale všichni jej svorně ujišťovali o tom, jaké má nádherné šaty.

V našem konkrétním případě současných médií téměř všichni vědí, nebo si přinejmenším mají možnost zjistit, jaké nemorálnosti se ve skutečnosti dějí, ale oni budou donekonečna stále omílat slova o demokracii, lidských právech, právech menšin, právech imigrantů, nebo o diktátorovi Putinovi. Pokud bychom tedy měli parafrázovat Andersenovou pohádku na dnešní poměry, všichni vidí, nebo alespoň tuší, že císař je vrah, zloděj a zvrhlík, ale všichni svorně křičí, jaký je demokrat a bojovník za lidská práva. A křičí to proto, aby se mu zalíbili a aby měli jeho prostřednictvím lehký a dobře zabezpečený život.

Vždy je třeba přece stát na správné straně, odkud proudí peníze, kariérní vzestup, společenské ocenění i hotové názory. Jednoduše řečeno, média jsou v současnosti propagandistickým nástrojem mocné globalistické elity, která prostřednictvím nich formuje a vtiskuje společenské vědomí do přesně ohraničeného rozmezí, stanoveného elitou. Vždyť nakonec již Hitler a Goebels věděli své o síle propagandy a své o ní věděli i komunisté. Dnes ji tu máme znovu v trochu modernějším hávu, ale stále efektivně si plnící svůj účel. A tím účelem je prezentování lži jako pravdy, zla jako dobra, nespravedlnosti jako spravedlnost, nemorálnosti jako morálky, nebo vraždění jako demokratizačního procesu.

Poučení je tedy velmi jednoduché: vše to podstatné a zásadní, co se v současnosti v médiích nachází je vždy jen tím, co si přeje globalistická elita, přičemž v bezvýznamných věcech lze psát i mluvit pravdu.

No a v prezidentských volbách v USA si tato elita přála vítězství své loutky Hillary Clintonové. Proto její kandidaturu preferovali americké sdělovací prostředky i hollywoodská smetánka. Proto byla také preferována všemi médii v Evropské unii. A proto bezprostředně po zvolení Trumpa zavládl obecný šok. Mediální služebníci mocných, z nichž mnozí sami uvěřili tomu, co říkali a psali nemohli pochopit, jak je možné, že taková rozsáhlá propaganda vyšla vniveč a spolu s ní i těžké miliony vložené do kampaně Hillary Clintonové.

Byly totiž naprosto slepí k tomu, že řadoví američtí občané již mají plné zuby arogance agresivní elity, která má ruce od krve a která věrná své tradici žene svět do další světové války. A i když Trump není pravděpodobně žádný anděl, každá jiná alternativa, než militantně globalistická se obyčejným Američanům jevila jako alternativou mnohem lepší. Proto se nedaly zmanipulovat médii, analytiky, ani utvářením společenského ovzduší v tom duchu, že člověk skutečně osobnostně a intelektuálně na výši může volit jedině Clintonovou.

Souhrnné poučení pro našeho běžného občana v souvislosti s mediální fraškou, která se udála během amerických prezidentských voleb je tedy následující:

Obyčejný člověk by si měl dávat velký pozor na to, co se v oficiálních médiích v zásadních věcech píše a říká, protože je to namířeno vždy proti němu a zaměřené vždy ve prospěch mocných. A přestože problémy běžných lidí jsou elitám zcela ukradené, všemožně a neustále je budou přesvědčovat o tom, jak se vše děje jen kvůli jejich vlastnímu dobru a vlastním zájmům.

Pokud vám tedy budou média říkat, že někdo je váš nepřítel nevěřte jim, protože to není váš nepřítel, ale nepřítel globalistických záměrů světové elity.

Pokud vám budou mluvit o potřebě ochrany vašeho území před cizí agresi tím, že ve vaší zemi rozmístí svá vojska a vybudují své základny nevěřte jim, protože právě tito vojáci a tyto základny se stanou cílem prvního odvetného úderu, jelikož rafinovaně bezohledným záměrem elity je, aby se tyto údery vybily především na evropském území.

Pokud vám budou říkat, že imigranti jsou přínosem pro Evropu nevěřte jim, protože jejich skutečným záměrem je rozvrátit evropské národy, dostat je do vnitřních konfliktů a takovým způsobem rozvrácené pohodlněji a efektivněji plně ovládnout.

Pokud budou neustále stavět do popředí agendu LGBTI, nebo gender ideologie buďte si jisti, že jejich záměry nejsou vůbec humánní tak, jak navenek prezentují. Právě naopak, jejich skutečným záměrem je silný destruktivní dopad na společnost, protože morálně a mravně zdegenerovaný člověk je prostřednictvím svých slabostí mnohem snadněji ovladatelný a manipulovatelný.

Nevěřte ani takzvaným osobnostem, které jsou dnes médii stavěny do popředí, nevěřte analytikům, nevěřte představitelům různých nadací a nevládních organizací, protože v současnosti se významného prostoru v médiích může dostat pouze lidem poplatným zájmům globalistické elity.

A paradoxně, dávejte si pozor i na skutečné dobro, které budou pro společnost opravdu reálně provádět různé, médii vyzdvihovány osobnosti, nebo nevládní organizace, protože v rozhodujících společenských momentech bude celý tento pozitivní společenský kredit zneužit k tomu, aby podpořil "správnou stranu", čili aby převážil misky vah směrem k podpoře zájmů globalistů. Tímto způsobem bylo již totiž několikrát dobro zneužito k podpoře zla, až to budí dojem, že všechno dobro, které vykonávají pro společnost různé nadace, občanská sdružení a nevládní organizace, podporované granty se západu je děláno pouze za tímto jediným účelem.

Ano, každý den jsme vystaveni palbě nejrůznějších médií, ustavičně poslušně opakujících názory globalistické elity, které má takovýmto způsobem intenzivně manipulovaný člověk nakonec přijmout za své vlastní a stát se tak poslušnou ovcí, mající přesně takový názor, jaký má mít a jaký je žádoucí.

Pokud totiž kdysi měli otrokáři své otroky a ti jich bezvýhradně poslouchaly, v současnosti se tato dávno minulá hrubá vnější forma změnila na formu zotročení názorově duševního právě prostřednictvím médií, cíleně z lidí formujících unifikovanou masu, názorově a duševně poplatnou přáním elit.

Není to v podstatě nic jiného, ​​jako ona známá, široká cesta do záhuby. Cesta ubohé konzumní životní filozofie a přesně určené politické orientace, striktně vymezené širokým masám. Cesta do záhuby, kterou všechny oficiální média každodenně usilovně prošlapávají přesně v souladu se zájmy elity, která má s lidstvem své vlastní nekalé a otrokářské záměry. Na významných postech řízení společnosti i v médiích slouží elitě za dobré finanční ohodnocení tisíce jidášů a zrádců národa. Ba dokonce zcela zdarma jí slouží i mnoho naivních hlupáčků.

Správnou cestou je však jedině cesta úzká! Cesta pozorného a zejména svého vlastního zvažování všeho toho, co k nám prostřednictvím médií přichází. Cesta vlastního uvažování, vlastního myšlení a vlastních názorů, protože z výsady myslet každému člověku automaticky vyplývá povinnost zkoumat. Lidé už prostě nesmí bez uvažování a slepě přijímat hotové názory jiných jen proto, že se to tak říká v televizi, píše v novinách, nebo to tvrdí nějaká mediální známá osobnost.

Musíme se tedy naučit uvažovat sami a stále musíme mít na paměti fakt, že za současnými médii stojí lež. Neboť ačkoli momentálně v prezidentských volbách v USA dokázali obyčejní lidé obrovskou moc této lži zlomit, boj dobra se zlem bude nadále pokračovat, protože globalistická elita se rozhodne nehodlá vzdát svých záměrů a bude se je snažit ať již skrytě a nenápadně, nebo i zcela přímo neustále prosazovat.

Buďme proto bdělí! Mysleme! Zkoumejme! Zvažujme! Snažme se s odhodláním čelit lži zla tím, že se my sami upneme k dobru, aby naše dobro, o které se budeme všemožně snažit, aby naše čestnost, spravedlnost a lidskost, o které budeme ve svém životě usilovat mohli nakonec najít spojení s ušlechtilými a vznešenými silami Dobra. Neboť jedině ve spojení se silami Dobra dokážeme odolávat zlu. Jedině ve spojení se Světlem a Dobrem dokážeme nakonec porazit zlo, jehož absolutní vládu na zemi se snaží prosadit síly Zla. A právě těmto silám Zla slouží ve skutečnosti globální elita i současné média, elitě poplatné.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 21.11.2016 17:22:47

Výstraha určena obyvatelům Evropské unie

Abychom se dostali do obrazu současného dění, stručně si popišme metodiku rozvracení a ovládání států, která již byla několikrát velmi úspěšně zrealizovaná. Představme si tedy zemi, na níž rozvratu máme zájem, protože v ní momentálně legitimně vládne někdo, kdo odmítá naše peníze, či jiné hmotné výhody, aby se stal našim vazalem a tímto způsobem vydal vlastní národ do našich rukou.

Prvním krokem je zahájení obviňování a očerňování dotyčného v očích mezinárodní veřejnosti prostřednictvím klíčových světových médií, které jsou téměř všechny v našich rukou. Je třeba začít s jeho systematickým obviňováním z nejrůznějších věcí, například z toho že je diktátor, že jeho vláda je nedemokratická, že utlačuje menšiny, nebo vlastní obyvatelstvo, a tak dále, a tak dále.

Druhým krokem je aktivní spolupráce s opozicí a její finanční, materiální a později i vojenská podpora. V každém státě, i v tom nejdemokratičtější totiž stojí proti sobě zpravidla dva tábory. Tábor koalice, která je momentálně u moci a tábor opozice, která o moc usiluje.

A právě úsilí o moc nejrozmanitějších opozičních skupin je třeba efektivně využít za účelem rozvrácení daného státu. Za naší štědré finanční pomoci začne být tedy opozice mimořádně aktivní. Začne mnohem intenzivněji bojovat za práva utlačovaných občanů, za svržení zkorumpované, diktátorské, či jiným způsobem národ poškozující vlády.

Začínají se konat protestní shromáždění, postupně prorůstají do občanských nepokojů a do násilných střetů mezi příznivci opozice a vládními represivními složkami. Situace se záměrně stále více radikalizuje, až nakonec námi vyzbrojená opozice začne prosazovat své zájmy se zbraní v ruce.

Naivní opozice, samozřejmě kromě našich přímých přisluhovačů zpravidla věří, že i nám leží na srdci blaho jejího národa, je však námi pouze obratně využita k tomu, aby v podstatě v našem jménu svrhla nám nevyhovující vládu. Jakou cenu za to národ zaplatí a do jaké míry si občanskou válkou rozvrátí svou zemi nás vůbec netrápí. Pro nás je nejdůležitější pouze to, aby se do nové vlády dostali lidé nám nakloněni a za naši pomoc nám zavázáni, kteří se stanou ochotným nástrojem v našich rukou. Jejich prostřednictvím budou schváleny zákony, jaké potřebujeme, abychom mohli efektivně prosazovat své hospodářské a finanční zájmy a tak ovládnout celou zemi, na níž obyčejných lidech nám nikdy nezáleželo. Nebo vlastně záleželo, ale pouze do té míry, pokud nám to přinášelo zisk.

A tohle všechno se děje za ustavičné mediální podpory našich kroků jak v zahraničních médiích, tak v médiích domácích, které nám cíleně vytvářejí image bojovníků za demokracii a materiální blaho daného národa.

Tento jednoduchý scénář byl proveden v Libyi, na Ukrajině a momentálně probíhá v Sýrii. A světová veřejnost je tak efektivně mediálně zpracována, že téměř nikoho nenapadne zásadní otázka, zda je v těchto zemích po takzvaném demokratizačním procesu lépe?

Pouze málo lidí totiž zajímá skutečnost, že se tamní obyvatelé mají stokrát hůře a že zvenčí importovaný boj za demokracii jich uvrhl z hlediska životní úrovně o mnoho desítek let dozadu. V Libyi a na Ukrajině je to již realitou a v Sýrii, ať už zvítězí jakákoli strana, potrvá ještě dlouhá léta, dokud se životní úroveň dostane alespoň tam, kde byla před zahájením ozbrojené konfrontace mezi západem podporovanou, takzvanou umírněnou opozici a takzvaným režimem Bašára Asada.

Rozbití Jugoslávie na samostatné státy a vznik Kosova se udál podle téhož scénáře. V případě Kosova byla zneužita islámská nespokojenost a neoprávněné územní nároky, v případě Chorvatska fašisticko-ustašovská, protisrbská nenávist. I zde stál na jedné straně takzvaný diktátor Milošević, jehož bylo třeba svrhnout a na druhé straně různé opoziční strany, všemožně podporované Západem, přičemž v tomto konfliktu NATO neváhalo bombardovat ani srbské civilní obyvatelstvo.

Irák se z tohoto scénáře vymyká pouze tím, že na základě vymyšlené a nikdy nepotvrzené hrozby výroby chemických zbraní došlo k přímé vojenské intervenci s obvyklými ničivým dopadem pro civilní obyvatelstvo, jeho životní úroveň a hospodářství země. V současnosti tam paradoxně vládne ortodoxní islám, kvůli jehož represím byli donuceni zemi opustit statisíce intelektuálů a představitelů křesťanské menšiny.

Podněcování k nenávisti, konflikty, násilí, vraždění, loupež, rozvrat a mocenské ovládnutí zemí, toto je holá, skutečná a nepřehlédnutelná pravda ve všech výše zmíněných případech, přičemž je fascinující, že evropská média dokázali veřejnost přesvědčit o pravém opaku. Že je i za cenu násilí a lidských obětí dokázali přesvědčit o nezbytnosti potřeby nastolení principů humanismu, lidských práv a demokracie, což celkem pochopitelně nemůže mít jiný, než jenom ten nejblahodárnější dopad na lidi, žijící v tamních, již v této chvíli šťastných zemích, osvobozených od diktátorů a nedemokratických vlád.

Je fascinující, že dobře organizovaná mediální propaganda dokáže skutečnou pravdu převrátit tak, že z černého udělá bílé a stejně fascinující je také i to, že inteligentní a vzdělaní lidé západního světa sebou klidně nechávají takto manipulovat.

Nicméně skutečnost, že se západní veřejnost stává tak snadnou obětí mediální manipulace o něčem svědčí. A sice o tom, že tito lidé nejsou až takoví inteligentní, nebo lépe řečeno, tak citlivě vnímavými, aby poznali, že jim někdo lže a je zavádí. Že jimi manipuluje tak, aby prostřednictvím pěkných slov o demokracii a lidských právech okázale prezentovanými navenek souhlasili s bezohledností, loupeží, vraždou a získáváním mocenského prospěchu, který se ve skutečnosti za vším skrývá.

Tímto způsobem se však evropské obyvatelstvo, neschopné a neochotné odhalovat za mediálními lžemi pravdu stává spoluvinné za zlo, které se kolem nich děje pod pláštíkem dobra. V tomto spočívá obrovská vina obyčejných lidí, protože kdyby svým lhostejným a pohodlným mlčením nepodporovaly vrahy a zloděje, nemohli by tito tak klidně a bezohledně loupit, vraždit a drancovat s vědomím, že mediálně zmanipulované obyvatelstvo Evropy stojí na jejich straně a považuje je za nositele světlejší a lepší budoucnosti lidstva.

Lidé, ve své povrchnosti života a z ní pramenící plytkosti myšlení jste se stali spoluviníky loupežníků a vrahů, jejichž krásná slova jste nikdy vážně nezkoumali. Pouze jste jim naivně věřili a stále věříte, a tímto způsobem jim dáváte mandát k dalšímu vraždění, loupeži a rozvratu.

Jste jako slepci, jejichž duševní obzor je záměrně vtěsnaný do virtuální reality, vytvořené médii na objednávku mocných. Probuďte se již konečně a vnímejte svět takovým, jaký opravdu je. Plným lži, loupeže, vraždy, bezohlednosti a pokrytectví, které se skrývají za řečmi o svobodě, demokracii, lidských právech a podobných vznešených ideálech. Tímto pokrytectvím, které necháváte na sebe lhostejně působit je z vás formována slepá masa, která se vším souhlasí a vše schválí, protože podle vaší naivní představy přece ten, kdo má v renomovaných médiích každý den plná ústa krásných řečí nemůže dělat nic špatného.

Pamatujte však vy všichni povrchní a mělcí, že ten, kdo podporuje zlo se proviňuje! Proviňuje se tím, že bez odporu, lhostejně, či dokonce se schvalováním nechává zlo volně působit.

Vězte však, že odplata za vaši slepotu a lhostejnost už nenechává na sebe dlouho čekat, protože za vaše schvalování válečného ničení a rozvracení jiných národů jménem vznešených ideálů se cosi podobného přibližuje také k vám.

Nepozorujete snad tu ustavičně přítomnou, žlučovitou démonizaci Ruska, kterou jste připravováni na další velké vojenské dobrodružství mocných? Protože s jídlem roste přece chuť! Protože po malých rybách přichází nyní na řadu ryba velká. Ryba až tak velká, že se nakonec může stát zkázou vás samotných a rovněž těch, kteří se i s vaším tichým souhlasem do tohoto dobrodružství pouštějí. A jakpak jinak, i nyní pouze jménem těch nejušlechtilejších ideálů. Jménem obhajování svobody, demokracie, lidských práv a celého civilizovaného světa před agresivním Ruskem a diktátorem Putinem.

Jste všichni ubohými slepci, kteří nevidí, že se spolu se svými vůdci, zaslepenými chamtivostí, bezohledností a touhou po moci řítí do propasti. Neboť pokud slepý vede slepého je opravdu jen otázkou času, kdy se všichni spolu zřítí do hlubiny.

Žijeme ve vážné době, v níž visí nad hlavou konzumního evropského živočicha reálná hrozba dalšího velkého vojenského dobrodružství mocných. Ale on nic nevnímá, protože slepě věří propagandě. Probuzení z toho snu však může být děsivé.

Probuď se proto člověče raději již dnes! To, co ti říkají média není totiž pravda, ale pouze propaganda. Pravdu můžeš uchopit pouze prostřednictvím vnímavosti svého srdce, které ti však žel obrostlo sádlem blahobytného konzumu a lhostejnosti. Svým srdcem a svým svědomím by si totiž musel vždy jasně vycítit, kde se děje bezpráví a kde lidé trpí, i kdyby se ti někdo snažil stokrát namluvit, že je to tak správně a že se tak děje jen kvůli jejich dobru. Nikdy ses snad hlouběji nezamyslel nad utrpením obyčejných lidí v Iráku, Libyi, bývalé Jugoslávii, Ukrajině, Sýrii, jakož i v mnoha jiných zemích, způsobené a vyvolané zvrácenými geopolitickými zájmy bohatých a mocných?

Dávej si však dobrý pozor, aby toto utrpení, ke kterému si byl víceméně lhostejný, protože to bylo daleko, aby toto utrpení nepřišlo nakonec až k tobě samotnému a nechytlo tě pod krk. Aby v tobě, v tom lhostejném konzumním živočichovi nakonec takovýmto drastickým způsobem nezačalo probouzet právě to svědomí, které si nikdy neměl když trpěli jiní.

Probuď se proto člověče a naslouchej hlasu svého srdce a svého svědomí! Nedej se již obelhávat tím, že ti někdo bude malovat zlo jako dobro. Nebuď lhostejným k utrpení jiných! Neboť pokud se nevzpamatuješ a nestaneš konečně člověkem, místo toho lhostejně konzumního a materialistického živočicha kterým si dnes, vše se obrátí proti tobě, abys nakonec i ty velmi trpce platil za svůj vlastní díl spoluviny na všem tom hrozném, co dělo, co si byť nepřímo schvaloval a vůči čemu ses nikdy nepostavil. Třeba jen svým vlastním, čestnějším, spravedlivějším, ušlechtilejším a hodnotově opravdovějším životem.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 14.11.2016 17:21:18

Proč nám chce Tvůrce vzít svobodnou vůli?


Stvořitel nám daroval svobodnou vůli. Můžeme ji užívat po svém, čili žít v hříchu, nebo žít podle jeho přikázání. Jenže přikázání jsou vlastně konkrétní pravidla. Zákony jak správně žít. Musíme je dodržovat, pokud chceme být spaseni, tedy zcela se jim podřídit. Přestat žít podle své vůle a začít žít podle Vůle Boží. Dobrovolně se vzdát vlastní vůle a zcela se podřídit něčemu vyššímu. Vzdát se svého práva rozhodovat o vlastním životě a přijmout fakt, že jsme bezmocně vydáni napospas někomu jinému.

Není to definice otroctví? I když zřejmě myšlena v dobrém? Stvořitel nám tedy na jedné straně svobodnou vůli daroval, ale ve skutečnosti chce, abychom se jí zřekli a zcela se mu podřídili. Jak je to tedy?

Pokud chceme pochopit princip svobodné vůle ve vztahu ke Stvořiteli musíme se pokusit podívat na tento problém ne z našeho malého, lidsky pozemského pohledu, ale z pohledu Stvořitele. To jest shora směrem dolů k člověku. Jedině tímto způsobem se nám to může velmi jednoduchým způsobem vyjasnit.

Svět, stvoření a tedy také člověk vznikly z Vůle Nejvyššího. Každý z lidí je proto nepatrnou částečkou Jeho Vůle. Tato částečka Vůle Stvořitele představuje nejhlubší a nejzákladnější část naší vnitřní podstaty. No a naše skutečná a pravá svobodná vůle není spojena s ničím jiným, než právě s naší nejvnitřnější podstatou.

To tedy prakticky znamená, že pokud bychom byli schopni naslouchat své nejvnitřnější podstatě a jít cestami, které nám ukazuje, museli bychom nutně kráčet cestami plně totožnými s Vůli Stvořitele. K ní nás totiž právě z naší skutečné svobodné vůle táhne naše nejvnitřnější podstata, jelikož ona sama je nepatrnou částečkou Vůle Nejvyššího, ze které povstala.

Jak jsme tedy již na začátku řekli, celé stvoření, včetně člověka vzniklo z Vůle Boží. V úvodních částech Bible se v kapitole o stvoření světa píše: "Duch Boží se vznášel nad vodami."

Stvořitel tedy tvořil a stvořil svět ze své Vůle. A tuto tvůrčí Vůli Boží nazývá Bible Božím Duchem. Duchem Božím, který se vznášel nad vodami a formoval svět. Byl to tedy Duch Boží, neboli Duch svatý. Vůle Stvořitele a Duch svatý, Duch Boží je tedy jedno a totéž. A jak jsme si na začátku řekli, z této Vůle, čili z tohoto Ducha vznikl člověk. Z tvůrčího a prvotního Ducha Božího, který tvořil světy vznikl lidský duch jako malá a nepatrná část Ducha.

A opět a znovu, pokud mluvíme o pravé svobodné vůli člověka, tak tato je spojena právě z našim duchem. S naší nejvnitřnější duchovní podstatou. Je spojena se svobodnou vůlí našeho ducha, který v nás sám ze své svobodné vůle touží po Světle a po Bohu. A právě tato naše touha po Bohu, po Jeho Světle a po životě v souladu s Jeho Vůlí je skutečným projevem naší pravé svobodné vůle.

To tedy znamená, že kdybychom se pokusili dát svobodu našemu vlastnímu duchu, tento nás ze své vlastní svobodné vůle nemůže vést nikam jinam, než k výšinám a ke vznešeným hodnotám Ducha.

Svobodná vůle není tedy ve skutečnosti vůbec nic z toho, co dnes za svobodnou vůli lidé považují. To vše je jenom obyčejná svévole a holdování vlastním slabostech, či úchylkám. To, co tedy dnes lidé považují za svobodnou vůli jsou pouze nejrozličnější nánosy a nečisté strusky, které jim znemožňují najít spojení se svou skutečnou svobodnou vůlí, která je totožná jedině se svobodou jejich ducha. Ze svobodou jejich nejvnitřnější duchovní podstaty, která povstala z Ducha Božího, z Ducha svatého, z Vůle Stvořitele a je proto automaticky k této Vůli a k ​​tomuto Duchu přitahována.

My lidé jsme sestoupili do hmotného světa za účelem našeho duchovního vývoje a hluboko ve svém podvědomí máme zapsány všechny výše uvedené skutečnosti. Smyslem našeho duchovního vývoje zde na Zemi je probudit je k plnému vědomí. Plně vědomě se ztotožnit s tím, co neseme podvědomě ukryté v hloubce sebe samého. Pokud to dosáhneme, staneme se duchovně zralými, duchovně svobodnými a plně sjednocenými se svou skutečnou svobodnou vůlí.

No a účelem Mojžíšových přikázání, Kristovy nauky, či jiných hodnotných duchovních učení je, abychom se rozpomenuli. Abychom si na základě nauky, přicházející z Ducha vzpomněli na svou nejniternější podstatu. Na to, že jsme duchovními bytostmi, které vznikly z Vůle Boží a proto chtějí ze své nejvnitřnější přirozenosti k této Vůli směřovat.

Náš každodenní život v souladu s naukami, přicházejícími z Ducha má v nás tedy probudit k životu a k plnému uvědomění to hluboko skryté, podvědomé v nás. Máme se prostě tady na Zemi rozpomenout na nádherný, pohádkový sen, ze kterého jsme sem dolů do hmotnosti přišli. Na nádherný a pohádkový sen, jehož je naše nejvnitřnější duchovní podstata nedílnou součástí. Máme konečně pochopit, kým opravdu jsme. Máme odložit naše nejrozmanitější názory, náhledy, touhy a přání, fixované pouze na tento hmotný svět, jejichž pěstování považujeme za legitimní projev své svobodné vůle. Máme konečně najít naši skutečnou svobodnou vůli, která je spojena se svobodou našeho ducha a tím s velkou Vůlí Stvořitele.

Pokud jste se někdy s plnou vážností ponořili například do Kristových slov, museli jste přece tu a tam hluboce vnitřně vycítit, že ve vás něco probouzejí. Že vyvolávají jakousi tajemnou odezvu. Že ve vás něco rozechvívají. Že je to cosi jako jako sen, který se vám kdysi snil a na který se pod vlivem těchto slov začínáte nejasně rozpomínat.

Je to proto, že Kristova slova, nebo slova proroků jsou voláním. Voláním Ducha k duchu člověka! Voláním určeným k procitnutí. Voláním určeným k probuzení. K pozemskému znovuzrození do reality Ducha, ze které jsme přišli, ze které pocházíme a se kterou se máme zde na Zemi opět plně ztotožnit. To je náš cíl a to je smysl našeho života!

Stvořitel nás tedy v žádném případě nezotročuje svými přikázáními, ale naopak, ukazuje nám nimi cestu ke skutečné svobodě.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 07.11.2016 18:13:44

Bezhotovostní platba jako cesta k totálnímu zotročení

Už jenom ti starší zažili a pamatují časy, kdy dostávali mzdu přímo na ruku, čili v hotovosti. Pak přišla doba, kdy se bylo možné rozhodnout, zda budeme dostávat peníze v hotovosti, nebo na účet. Svoboda výběru nakonec skončila celoplošnou povinností zřízení účtů v bankách.

Tento krok byl samozřejmě zdůvodňován výhodami, jaké to přinese. Argumentovalo se zejména bezpečností, spočívající v odstranění rizika nošení vysokých částek v hotovosti. Peníze bude mít totiž každý bezpečně uloženy v bance, odkud si je může kdykoliv vybírat prostřednictvím bankomatu.

Vždy, když se dělá nějaká změna podobného druhu, probíhá zpravidla podle výše uvedeného scénáře. Na jedné straně se cílená propaganda rozplývá nad pozitivy a výhodami pro běžného občana, ale na druhé straně se pokrytecky mlčí o ziscích, které banky z toho mají. Avšak nehledě od těchto zisků, šlo o jeden z prvních, ale zásadních kroků k úplnému zotročení obyvatel.

Druhým připravovaným krokem má být absolutně odstranění hotovosti, čili reálných, papírových peněz a mincí. Všechny platby by měly probíhat už jenom bezhotovostně, prostřednictvím platebních karet.

V současnosti žijeme v době, kdy je ještě možné platit i hotově, i platební kartou. Vše ale směřuje k absolutnímu odstranění hotovosti.

A opět, jako ve zmíněném prvním případě se bude propagandisticky hovořit pouze o výhodách pro lidi. A opět, jako v prvním případě to bude jenom lesklé vnější pozlátko, skrývající jiné záměry. Pozlátko, zastírající zásadní krok ve smyslu absolutního zotročení obyvatelstva, které se tímto pádem stane vydáno bankám na milost a nemilost.

Bankám? Prvoplánově ano, ale ve skutečnosti lidem, kteří jsou jejich majiteli. Jde o pár nejbohatších rodin světa, které dělají všechny výše zmíněné kroky vysloveně záměrně, za účelem absolutního ovládání všech a všeho. Za účelem absolutního a bezvýhradného ovládání lidí, jejichž finance se dostanou pod kuratelu elity. A elita, v skrytu usilující o světovládu může pak kdykoli finančně zničit každého nepohodlného jednotlivce, či celé skupiny lidí, které by se chtěly jejich záměrům postavit na odpor jednoduše tím, že jim zablokují účty. Takovým způsobem bude možné lidmi manipulovat a prostřednictvím financí je donutit podřídit se životu, nebo přesněji řečeno otroctví v souladu přáními, záměry a představami elity.

No a jelikož obyvatelstvo bude nosit platební kartu neustále u sebe, bude možné jejím prostřednictvím přesně určit pohyb každého jednotlivce, místo jeho pobytu, jakož i to, co konkrétně prodává a kupuje.

Ale protože bude docházet k případům, že někdo kartu nebo ztratí, nebo zapomene, nebo záměrně nebude chtít nosit sebou, přistoupí se k třetímu a závěrečnému kroku. Nejdříve, jak je již zvykem, pouze k dobrovolné nabídce. Později však k povinnosti dát si implantovat podkožní čip.

A propaganda bude opět hovořit pouze o výhodách. Pravý účel však bude úplně jiný. A to završení zotročení lidí, kterými bude možné prostřednictvím implantovaných čipů libovolně manipulovat. Čipy budou mít totiž mnohem významnější funkce, jako je pouze bezhotovostní platba a možnost určení přesného místa pobytu. Existují indicie, že prostřednictvím implantovaných čipů je možné lidi emocionálně a myšlenkově ovlivňovat.

Jako třeba například vy dnes ovládáte svůj televizní přijímač dálkovým ovládáním a pouhým stlačením knoflíku volíte programy, ať už zábavu, sport, film, píseň, nebo cokoliv jiného, ​​na co se budete dívat a co na vás bude vnitřně působit, přesně stejně může někdo z neznámého centra mačkat ovladač a prostřednictvím implantátu ve vás aktivovat různé psychické stavy, jako je třeba zoufalství, strach, úzkost, touhu zabíjet a tak dále a tak dále. Lidé se tímto způsobem stanou doslova roboty v něčích rukou, kterými se dá podle libosti manipulovat. A pokud elita uzná za vhodné, prostě ve vás vyvolá sebevražedné sklony a odstraní vás z tohoto světa vašima vlastníma rukama.

Jinak za účelem absolutního ovládnutí lidské psychiky byly a jsou kromě podkožních implantátů vyvíjeny taky mnohé jiné technologie, jejichž vzájemným spolupůsobením lze doslova modelovat lidskou psychiku a podle potřeby manipulovat lidským vnitřním životem.

Proč by měl každý alespoň co to vědět o těchto skutečnostech?

Proto, abychom se mohli proti ním postavit. Abychom se nenechali jako ovce manipulovat médii, ovládanými elitou, které nás budou lživě přesvědčovat, že vše co se chystá je pouze pro naše dobro a pro náš prospěch. Jen si například vzpomeňme na známou lidovou moudrost: když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.

Buďme si proto dobře vědomými toho, že téměř všechny oficiální média jsou v rukou elity a tato elita nemá s plebsem žádné dobré, ani humanistické záměry. Nejsme pro ně ničím! Jsme pouze masou, která má být zotročena, aby slepě sloužila elitě.

A všechno toto, co se mnohým zdá být nanejvýš absurdní se může dít jenom proto, že lidé ztratili schopnost posuzovat věci srdcem. Protože lidé se stali pouze lidmi čistého rozumu, které lze kdykoli podle potřeby oklamat rafinovanou rozumovou lží. Kdyby však více dbali na hlas svého srdce, byli by schopni vždy rozpoznat za zdánlivě navenek proklamovaným dobrem zákeřně číhající zlo, které dobro vědomě zneužívá jenom jako zástěrku. Jako zástěrku skutečných, černých a zrůdných záměrů.

Dávejte si velký pozor na všechny ty, kteří k vám budou přicházet jako beránci, zatím co ve skutečnosti jsou to draví vlci! Tyto maximálně výstižné slova nebyly nikdy tak aktuální, jako právě dnes.

Rozpoznávat vlky v rouše beránčím však dokáže jenom člověk čistého a dobrého srdce. Člověk, který vnímá hlas svého srdce, čili hlas svého svědomí a řídí se jím. Jedině takový člověk, který je spravedlivým, protože jej jeho srdce a jeho svědomí vybízí ke spravedlnosti, který je čestným, protože jej jeho srdce vybízí k čestnosti, který je ohleduplný, protože jej jeho srdce vybízí k ohleduplnosti, který je dobrým, protože jej jeho svědomí vybízí k dobru, jedině takový člověk je schopen rozpoznávat dobro od zla a zlo, které se za dobro pouze maskuje.

To, zda tedy bude a zůstane jednotlivec svobodným je přímo závislé od svobody jeho ducha. Od toho, jakou míru svobody projevu dá v sobě svému duchu, svému srdci, svému svědomí a svému citu, co ve skutečnosti jedno jest. A jeho duch, jeho srdce, jeho svědomí, nebo jeho cit jej nemohou vést k ničemu jinému, než k dobru, cti a spravedlnosti.

S takovým člověkem pak už však není možné manipulovat, protože se stává schopným ostrého rozlišování mezi dobrem a zlem. Stává se schopným rozpoznávat vlky v rouše beránčím a zlo, které se za dobro pouze vychytrale maskuje.

Jelikož ale lidé obecně nepříliš dbají hlasu svého srdce, hlasu svého citu a svědomí, které je vždy vybízí pouze k dobru, čestnosti, spravedlnosti a ušlechtilosti, protože lidé obecně mnohem více věří kalkulatívně účelovému rozumu, ztratili schopnost rozpoznávat dobro od zla a proto hromadně propadají za oběť zlu, které se zákeřně maskuje za dobro.

A toto zlo, obratně využívající fráze o svobodě, demokracii, lidských právech, multikulturalismu, pokroku, výhodách absolutního odstranění hotovosti a mnoha jiných věcech žene lidstvo jako ovce do pasti totálního zotročení. Do otroctví služby světové elitě, která sama slouží silám Temna.

Neboť žel v tomto stvoření platí neúprosný zákon že ten, kdo není svobodný v duchu, musí nakonec ztratit taky svobodu vnější.

Staňme se proto svobodnými v duchu! Dejme svobodu vlastnímu svědomí, vlastnímu citu a vlastnímu srdci. Naslouchejme jejich hlasu, který nás vede ke spravedlnosti, čestnosti, dobru a ušlechtilosti. Jedině tak se staneme lidmi, podporovanými silami Dobra a tím pádem schopnými čelit nástrahám sil Temnoty a Zla, jejichž službě se propůjčila elita našeho světa.

***

"A všichni, malí i velcí, bohatí i chudí, svobodní i otroci přijímají na pravou ruku a na čelo znak a nikdo nemůže kupovat nebo prodávat, pouze ten, kdo má znak."

"Třetí anděl zvolal mocným hlasem: Pokud se někdo bude klaněti šelmě a jejímu obrazu a přijme znak na své čelo a svou ruku, bude pít víno Božího hněvu, které nalévá neředěné do číše svého hněvu a bude mučen ohněm a sírou ..."

"A dým jejich muk bude stoupat na věky věků a nebudou mít odpočinku ve dne v noci ti, co se klanějí šelmě a jejímu obrazu, ani ten, kdo přijal znak jejího jména."

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 31.10.2016 16:30:06

Jako obyčejní lidé přivolávají třetí světovou válku?

Pokud naše civilizace bude mít ještě cosi takového, jako historii, současné období se do ní určitě zapíše. Čím? No přece krizí velmi podobnou té karibské v padesáti letech minulého století, kdy stál svět pouze na krůček od jaderné války. Dnes to však není Kuba, ale Sýrie, kde se USA a Rusko dostaly do konfliktu, který má nebezpečný potenciál přerůst až do jaderné konfrontace.

O tom, že je věc opravdu vážná svědčí fakt, že Rusové v době největší eskalace krize začali stahovat domů ze zahraničí rodiny diplomatů a že uskutečnily pro nás neslýchané cvičení civilní obrany, v němž 40 milionů lidí nacvičovalo fungování života po jaderném úderu.

Z úst amerických i ruských generálů zněly tvrdá slova na adresu protivníka, přičemž hrozné je, že od těchto mocných mužů vyššího věku bychom přece jen očekávali určitou zralost a nadhled, zatímco jejich verbální projev měl naopak charakter post pubertálních výhrůžek.

A přestože naše civilizace momentálně více méně balancuje na samotném okraji hranice, dělící nás od světové válečné katastrofy, obyčejní lidé žijí klidně svůj život a většina z nich vůbec o ničem netuší.

Nicméně člověk, který o této kritické situaci ví a pozoruje lidi kolem sebe, ponořených do svých problémů, nebo těšících se ze svých radostí, musí si po určitém hlubším uvažování uvědomit, že v jejich hlavách, myslích a hodnotách musí být pravděpodobně něco špatné. Něco zkažené, ba až zvrácené, pokud to znovu dotáhli až na pokraj vražedné války.

V našich hodnotách, v našem způsobu myšlení a v celkovém charakteru našeho životního snažení musí být něco opravdu vrcholně zvráceného, pokud navzdory první světové válce s její oběťmi a materiální devastací, navzdory druhé světové válce s ještě větším počtem obětí a ničením jsme v současné, takzvané moderní době došli až na pokraj války třetí. Války, která může být válkou poslední. A to ne proto, že bychom snad po ní natolik zmoudřeli, ale proto, že nás již nebude a že spolu s námi zmizí také zvrácené hodnoty, kterým jsme věřili. Vražedné pseudo hodnoty, které nás vedly od jedné hrozné války k druhé, až k vlastnímu sebezničení.

Nedávno jsem poslouchal rozhlasový pořad o příčinách vzniku druhé světové války. Říkalo se v ní o Versailleské smlouvě, která byla po první světové válce uzavřena takovým způsobem, že to nutně muselo vést k válce další. V relaci se také mluvilo o tom, že Anglie v tichosti tolerovala Versailleskou smlouvou zakázáno zbrojení Německa tajně doufajíc, že ​​se jeho agrese obrátí na východ směrem ke tehdejšímu Sovětskému svazu. Že ve válečném konfliktu se navzájem položí na kolena problémové Německo a komunistické Rusko, čímž získá Anglie nadvládu nad Evropu.

Hovořilo se tam také o dohodě o rozdělení Polska mezi Ruskem a Německem, k čemuž také došlo, protože několik dní po Hitlerově napadení Polska jej z východu napadla sovětská armáda a obsadila území s Německem předem smluvně dohodnuté. A mluvilo se tam ještě o mnoha jiných podrazech, tajných zákulisních jednáních, nesplněných smlouvách a všechny tyto známé i méně známé historické fakta byly prezentovány jako události, vedoucí ke vzniku druhé světové války.

Ve skutečnosti to však bylo úplně jinak! Ve skutečnosti byly totiž všechny tyto události pouze důsledky, které ve svém dalším řetězení vedly k zahájení války, zatímco jejich pravou a prvotní příčinou byla lidská věrolomnost, lidská zákeřnost, bezohlednost, nenávist, chamtivost, egoismus a ještě mnoho jiných, podobných negativních vlastností, přítomných v hlavách a myslích politiků při všech jednáních a uzavírání smluv.

Ano, právě tyto nejrozmanitější negativní lidské vlastnosti se staly skutečnou příčinou druhé světové války! Tehdejší politická a mocenská elita je totiž nesla v sobě a za jejich vydatného spolupůsobení formovala charakter všech politických jednání, plánů, záměrů, spekulací, úkladů a úskoků, které ve svém souhrnu nakonec vedly až k tragickým událostem druhé světové války.

Nicméně všechny zmíněné negativní vlastnosti politické a mocenské elity v konečném důsledku pouze věrně odrážely všechny chyby a nedostatky toho kterého národa, ze kterého tato elita jako ze základní platformy vzešla.

A přesně stejně je tomu také dnes! Ne mocní našeho světa, ne generálové, ani politici určují charakter a průběh světových událostí. Nebo přesněji řečeno, neurčují je vůbec tak přímo, jak se na první pohled zdá, ale pouze nepřímo.

Nejpodstatnějším činitelem jsou totiž ti nejobyčejnější lidé, kteří charakterem svého myšlení, svých hodnot a své životní orientace určují charakter politické a mocenské elity, která z těchto poměrů nezbytně povstává. A tato elita pak svými rozhodnutími utváří charakter a průběh světových událostí, což však znamená, že prvotní příčinou všeho, co se ve světě děje jsou ti nejobyčejnější lidé. Jejich myšlení, hodnoty, mravnost, morálka a životní orientace. Toto základní a elementární společenské podhoubí se pak zákonitě promítá do způsobu myšlení, jednání, hodnot, mravnosti, morálky, názorů a životní orientace mocenské elity toho kterého národa. A tato elita, na základě svého výše uvedeného, ​​celkového hodnotového naladění pak určuje směřování národů, jakož také charakter světových událostí.

Pokud tedy jsme dnes vystaveni hrozbě třetí světové války, nutně to musí znamenat, že téměř všechny hodnoty a celkové vnitřní naladění obyčejných lidí musí být tak negativního druhu, který ve své gradaci vede dříve nebo později nevyhnutelně k vražedným světovým konfliktům. Ke konfliktům, jejichž hlavními viníky jsou obyčejní lidé, protože negativní charakter všeho toho, co uznávají a čemu věří nevyhnutelně spěje ve svém postupném navyšování až k válečným katastrofám.

Toto je velmi jednoduchý, prostý a zákonitý děj, který byl aktivní již při vzniku první světové války, druhé světové války a je aktivním také dnes. Ale protože národy tento skrytý mechanismus dosud neznají a neustále vnitřně setrvávají ve zvrácených hodnotách, musí opětovně prožívat vlastní minulost, ledaže v novém hávu a v rozdílných formách. Z tohoto jednoduchého a prostého důvodu proto dospělo lidstvo nejdříve k první světové válce, pak k druhé a nyní spěje k třetí.

Jak již tedy bylo řečeno na začátku, cosi velmi podstatné musí být uvnitř lidí špatné. Ale co?

Podívejme se na život kolem sebe a hledejme to tam. Pokud budeme schopni nahlédnout trošku hlouběji pod zdánlivě docela dobře fungující povrch, musíme to tam najít!

Pod vnějším pozlátkem iluze současného, navenek spokojeného a bezproblémového života nemůžeme přece nepostřehnout bezohlednost, chamtivost, podvod a lež, které se pod ním skrývají. Nemůžeme nepostřehnout nečestnost, nespravedlnost a bezbřehý egoismus, jehož je svět plný. Nemůžeme nepostřehnout neušlechtilost, nečistotu, zkaženost, nemorálnost, nemravnost a zvrhlost, v nichž se lidé utápějí. Nemůžeme nepostřehnout surovost a vulgárnost, která se kolem nás šíří až do takové míry, že je to mnohými považováno již za něco zcela normální. Nemůžeme nevnímat bezduše konzumní způsob života, prázdnou poživačnost a nízkou snahu mít pouze plné břicha a plné peněženky. Nemůžeme nevidět ještě mnoho jiných, negativních a zvrácených vlastností, kterým se lidé ve velké míře oddávají.

Něčím jako Sodoma a Gomora je ve skutečnosti tento svět a tak, jak byla zničena Sodoma a Gomora, tak v podobě vraždění a apokalyptických hrůz permanentně dopadá shnilé ovoce pokřivených hodnot zpět na své původce, kteří jsou to pak nuceni prožívat na vlastní kůži v podobě válečných hrůz. Stále zas a znovu, avšak žel, aniž by se poučili. A proto se historie stále opakuje.

Na jakých jen inteligentních a vzdělaných se hrají lidé našeho světa a přitom jsou ve skutečnosti obyčejnými, nepoučitelnými hlupáky, kteří stále dokola opakují tytéž chyby a proto jich neustále a vždy v různých obměnách dobíhá vlastní minulost.

Jak je vůbec možné, že tito vzdělaní a inteligentní lidé, a zvláště našeho moderního věku dosud nepochopili, že jedině dobrem, že jedině rozvíjením a pěstováním dobra se lze vyhnout všemu zlu, a to i tomu největšímu v podobě vraždění a války, protože jedině dobro představuje cestu rozvoje a vzestupu jednotlivců, národů i celého světa.

Zlo, byť jen to nejnepatrnější vede svým nezbytným stupňováním nakonec k sebe zničujícím tragédiím a ke zničení všeho toho, co se ve vzájemném provázání se zlem vybudovalo. Jedině dobro ve svém stupňování může přinášet stále větší dobro a rozkvět. Jedině dobro je život, zatímco zlo je smrt!

No a tím dobrém není nic jiného, ​​než snaha lidí být čestnými, spravedlivými, ohleduplnými, lidskými a ušlechtilými. Lidmi, kteří nehledí pouze na zájmy svého břicha, ale také na zájmy svého ducha. Lidmi, kteří jsou si vědomými toho, že skutečný smysl bytí člověka spočívá přece jen v něčem mnohem vznešenějším, než jenom jíst, pít, mít a užívat si, čili v "hodnotách", které v současnosti vyplňují celý duševní obzor téměř až živočišného druhu existence většiny lidí.

Boj za mír a za mnohem plnohodnotnější život v míru tedy spočívá v obratu ke všem vysokým, vznešeným a ušlechtilým hodnotám. Boj za mír a za právo prožít svůj život v míru je tedy bojem za dobro v sobě a kolem sebe. Je vědomou snahou o čistý a ušlechtilý vnitřní myšlenkový život. Je snahou o dosahování vysokých a vznešených ideálů a ctností. Neboť každá jiná cesta než tato lidí postupně obírá o mír vnitřní, aby je nakonec obrala také o mír vnější a uvrhla do víru ničení a zkázy.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 24.10.2016 16:43:40

Sýrie, USA, Rusko! Světová válka na spadnutí?

Ve všednosti dnů si mnozí lidé ani nevšimli, že jsme se ocitli na pokraji vojenské konfrontace mocností. Američtí generálové chrlí výhrůžky o ruských vojácích, kteří začnou hromadně přicházet domů ze Sýrie v igelitových pytlích. A také o tom, že již není otázkou, zda-li vypukne válka s Ruskem, ale kdy vypukne.

Co se vlastně stalo? Americké letouny zaútočily na pozice syrské armády, zabili asi šedesát vojáků a mnoho jich zranili. Okamžitě poté následoval pozemní útok takzvané umírněné opozice, bojující spolu s radikály s Islámského státu, co vypadalo jako koordinovaná akce.

Americká strana tvrdila, že šlo o chybné určení souřadnic. Ruská strana to vyloučila jako málo pravděpodobné, protože už déle vládne podezření, že USA podporují každého, kdo bojuje proti Asadovi, a to i včetně teroristů z Islámského státu.

Rusové proto prohlásili, že sestřelí každé letadlo, které zaútočí na vojáky syrské armády. Tím pádem se Rusko dostalo v Sýrii do přímého vojenského konfliktu s USA. A hrozí velké nebezpečí, že jejich spor může přerůst do vzájemného konvenčního konfliktu na území Sýrie a nakonec gradovat až do jaderné konfrontace, jak o tom již zcela otevřeně říká americká generalita.

Proč ale Rusko podporuje Asada? Je Asad opravdu krvežíznivým diktátorem? Na čí straně stojí v syrském konfliktu větší morální právo?

Sýrie byla nábožensky tolerantní, sociálně a ekonomicky stabilní země, orientující se na Rusko. V době, kdy se začaly komplikovat vztahy Ruska s Ukrajinou, začalo Rusko uvažovat o jižní větvi plynovodu, vedoucí do Evropy mimo území Ukrajiny přes Sýrii a Asad s tím souhlasil.

Záměrem USA však bylo něco jiného. Chtěli odstavit Rusko od možnosti prodávat plyn Evropě jižní větví. Z tohoto důvodu se do té doby mírumilovný Asad stal náhle diktátorem, proti kterému začala na způsob importovaných oranžových revolucí vystupovat takzvaná umírněná opozice. Jejím záměrem bylo svržení Asada a nastolení loutkové vlády poplatné zájmům USA, která by následně umožnila vybudování plynovodu z Kataru, čímž by Rusku znemožnila prodej jeho plynu.

Jedno je však třeba zvlášť zdůraznit. Rusko vojensky podporuje Sýrii na žádost legitimně zvoleného prezidenta Asada, zatímco USA vojensky podporují islamisty, kteří místo toho, aby usilovali o politickou změnu přirozenou cestou prostřednictvím parlamentních voleb, usilují o ni se zbraní v ruce, bez ohledu na materiální škody a lidské životy. Ve skutečnosti jde totiž pouze o žoldáky a vrahy, kteří bojují za mocenské a geopolitické zájmy USA tak, jak se to již nesčíslněkrát událo v mnoha jiných částech světa. Kvůli těmto zájmům byla zničena prosperující Libye, což mělo za následek záplavu imigrantů proudících z Afriky do Evropy a kvůli těmto zájmům byl destabilizován Irák.

Avšak tím nejžádanějším soustem americké globalistické elity je Rusko samotné se svými obrovskými přírodními zdroji a to zejména na Sibiři. Za časů Jelcina ho už měli téměř na kolenou a jeho vojenský potenciál byl masivně demontován. Pak ale přišel Putin a Rusko se začalo opět ekonomicky a vojensky stabilizovat. Jak však můžeme v současnosti z úst amerických generálů slyšet, své provokace dotáhli úspěšně až tak daleko, že hlavní otázkou pro ně zůstává, kdy si svou vojenskou silou přivlastní všechny bohatství Ruska? Kdy nastane ten nejvhodnější čas?

Neboť i když v současnosti má Rusko mnohé vojenské systémy lepší a modernější, jako jsou americké, demontáž za časů Jelcina se přece jen podepsala na nedostatečném počtu výzbroje. Pokud tedy již má být válka, podle amerických generálů čím dříve, dokud není Rusko zcela dozbrojené. Stejného názoru je i americká zbrojařská lobby, s níž je ve spojení Hillary Clintonová. Strategickým záměrem USA je vyprovokovat vojenský konflikt Ruska se západní Evropu, aby se síla všech úderů vybila především v evropském prostoru a území USA zůstalo více méně bez újmy, nebo vyvázlo s co nejmenšími škodami.

Přibližně taková je tedy současná situace bez jakéhokoli obalu a mlžení, přičemž však všechny evropské média, poplatné zájmům USA vymývají mozky veřejnosti démonizací Ruska jako agresora a tímto způsobem připravují obyvatelstvo na eventuální válečný konflikt, ve kterém budou samozřejmě NATO a USA bojovat za ty nejušlechtilejší ideály. O tom, kdo je skutečným, zákeřným agresorem však svědčí fakt, že ne Rusko se pomalu přibližuje až k hranicím USA, ale právě naopak. Že právě západ porušil všechny své sliby o nešíření paktu NATO směrem na východ, takže dnes tato agresivní aliance, s rukama od krve tisíců nevinných stojí téměř na ruských hranicích. Velmi jednoduše a stručně řečeno, válku chtějí USA a ne Rusko!

Jak je však něco takové ještě možné v 21. století? Jak je možné, že globalistická elita tak, jak tomu bylo v minulosti, žene svět opět do strašlivé války? Proč jsou národy tohoto světa vydány do rukou bezohledné elity, která si s nimi dělá co chce? Proč toto globalistické Zlo ve své zrůdnosti plánuje zničit civilizovaný svět, ne-li celou planetu? A proč vůbec mohou vládnout na naší planetě takovéto síly Zla? Jak je vůbec možné, že se na vrchol pozemské moci dostávají lidé právě takovéhoto druhu?

To vše je možné pouze proto, že Zlo má obrovskou podporu. Neboť toto Zlo živí, udržují a ustavičně podporují ti nejobyčejnější lidé prostřednictvím všech svých špatných a negativních vlastností, které v sobě mají. A z těchto malých pramínků zla, proudících od všech lidí vzniká řeka, která se vlévá do moře. Do moře Zla, které v současnosti opět v celé své zrůdnosti zvedá hlavu.

A právě globalistická elita, stojící na nejvyšších příčkách hierarchie Zla chce znovu rozpoutat vražednou válku, ve které se Zlo chystá zničit miliony svých vlastních živitelů. Neboť Ďábel, jehož obyčejní lidé naší planety zplodili a vyvolaly k životu svými zdánlivě malými, špatnými a negativními vlastnostmi, tento Ďábel se jim nemůže odměnit ničím jiným, než peklem, které na zemi rozpoutá.

Za všechno toto, co se k nyní nám blíží však mohou ti nejobyčejnější lidé, z nichž každý svým vlastním, jednotlivým zlem, nečistotu a neušlechtilostí umožnil povstat hlavě Draka, která se nás chystá roztrhat na kusy.

Naším největším a nejzarytějším nepřítelem není tedy ten, kdo nám je jako nepřítel v současnosti mediálně předkládán. Naším největším nepřítelem je a zůstává především zlo a negativita, které neseme v sobě a které jsou skutečnou příčinou všeho.

Ano, obyčejní lidé dali svou nízkostí povstat Zlu, které chce zničit svět. Může za to naše vlastní plytkost v myšlení, naše vlastní povrchnost, naše poživačnost, naše chamtivost, bezohlednost, egoismus, materialismus, konzumnost, neušlechtilost, nečistota, nenávist, lež, nedostatek duchovnosti a zájmu o poznání smyslu života a tak dále a tak dále.

Nicméně postavit se proti proti Zlu a bojovat proti němu skutečně efektivně a pravým způsobem je možné jedině dobrem. Jedině rozvíjením a posilováním dobra v sobě, abychom již více nepodporovali Zlo a abychom jej tímto způsobem oslabily.

Bojovat proti Zlu je tedy možné pouze rozvíjením lidských ctností, jako je smysl pro spravedlnost a čest. Rozvíjením dobrosrdečnosti, ohleduplnosti, laskavosti a ušlechtilosti. Rozvíjením touhy po věcech vyšších a vznešenějších, jako jsou pouze ty hmotné. Rozvíjením duchovnosti a hledáním odpovědí na otázky o smyslu vlastního života. Tím vším můžeme v sobě rozvinout dobro a postavit se na odpor proti silám Zla, které v současnosti vládnou světu a chtějí ho zničit, protože se jim k tomu dostalo sil také od nás samotných.

Ubozí nevědomí lidé! Myslíte si, že ke všemu tomu, k čemu na zemi dochází, včetně současné hrozby atomové katastrofy, že k tomu dochází jenom tak náhodou? Musí to mít přece nějakou příčinu! A ta příčina tkví ve vás! V každém jednotlivém druhu zla, které v sobě máte a pěstujete! A to vaše malé a zdánlivě nepatrné zlo, spolu se zlem milionů ostatních lidí dalo sílu velkému Zlu, které nás plánuje bezohledně zničit.

Ubozí lidé, kteří jste vždy ignorovali a stále ignorujete všechny nabádání k dobru, cti, spravedlnosti a ušlechtilosti jako cosi v současnosti již nemoderní, zastaralé a překonané. Pro vaši ignoranci se vám však nyní zlo, kterému jste se tak naivně oddávali jde zhroutit na hlavu, aby vás pohřbilo pod sebou.

Vašim úhlavním nepřítelem nejsou USA, ani globalisté, ani americké zbrojařské firmy, které si přejí válku! Neboť kdybychom snad čistě teoreticky připustili, že by se Rusku podařilo zničit centrum Zla bezohledných, globalistických a světovládný záměrů, povstane toto Zlo po nějakém čase opět, protože jej v podobě zdánlivě malého zla a nectností budou lidé nadále nést v sobě a tím pádem mu dříve nebo později umožní opět pozvednout hlavu.

Výše uvedeným, čistě teoretickým příkladem o vítězství Ruska nemá být samozřejmě řečeno, že jde o nějakou ideální krajinu bez chyb. To rozhodně ne! Nicméně každopádně přece jen současné Rusko představuje určitý zdravější protipól vůči agresivnímu americkému globalismu. Již třeba jenom tím, že si nepřeje válku, ale je k ní záměrně směrované právě americkými globalisty.

Pochopme tedy konečně, že jedině dobro, ono prosté a jednoduché dobro může zachránit svět! Jedině rozvíjením dobra můžeme vzít živnou půdu Zlu a oslabit jej tak, že nakonec padne úplně. Neboť pamatujme, že aneb my zničíme Zlo, aneb Zlo zničí nás! Každý osobně, svým vlastním příklonem k dobru se proto vynasnažme, aby tomuto světu již nikdy nevládli síly Zla, jako je tomu ještě dnes, ale pouze síly Dobra.

Vězme proto všichni, že jedině dobro, totožné se ctí, spravedlností, lidskostí, ohleduplností, ušlechtilostí, laskavostí, skromností a duchovností je záchranou tohoto světa, jako i jeho lepší a krásnější budoucností. Nic jiného nás nezachrání a v ničem jiném není pro nás žádné lepší budoucnosti.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 17.10.2016 17:52:14

O destrukci lidstva jako cíli světové elity

Tento článek je pokusem o demaskování nejrozličnějších způsobů destrukce osobnosti lidí, uplatňovaných v současnosti a zároveň také pokusem o poodhalení příčin, proč se tak děje a koho je to záměrem.

Každý, kdo se vnímavější způsobem rozhlíží kolem sebe nemůže nevidět, ba musí mu to být až nápadné, jak se intenzivně a v masovém měřítku cíleně pracuje na destrukci osobnosti člověka, jakož i vzájemných mezilidských vztahů.

V první řadě jsou to média, která programově šíří povrchnost, plytkost, prázdné senzace a nenáročnou, až primitivní zábavu. Skrytým účelem je vyplňování volného času lidí bezobsažností a povrchností, která z nich formuje povrchní a mělké bytosti, téměř neschopné samostatnějšího myšlení. Tuto úlohu plní televize, především komerční, komerční rádia, bulvární tištěná média a samozřejmě internet.

Dalším destruktivním činitelem je propagování materialisticky konzumního způsobu života. Přijetí tohoto modelu za svůj degraduje myšlení a uvažování lidí pouze na hmotu a věci s ní související. Takže nakonec, pokud i trochu myslí, všechno jejich myšlení je úzce omezené hranicemi hmotného a materiálního světa. Nic vyššího, hodnotnějšího a vznešenějšího pro ně neexistuje. Duchovní rozměr bytí se stává iluzí, něčím absolutně nerealistickým a tedy v konečném důsledku zbytečným.

S filozofií konzumu úzce souvisí honba za penězi a ziskem. To sebou nutně přináší určitý druh bezohlednosti, která deformuje a ničí vztahy. Na mnoha pracovištích proto vládne šikana, podlézavost, nebo udavačství, jejichž prostřednictvím se jedni dostávají k lepším pozicím a lepším penězům jako druzí. Jsme maximálně pracovně vytíženi, žijeme ve stresu a pokud i máme více peněz a větší blahobyt než v minulosti, pocit životní pohody se vytrácí. Nemáme na sebe čas a zanedbáváme své děti, které se stávají oběťmi virtuální reality internetu, oběťmi počítačových her, alkoholu, drog, či mnoha jiných nástrah.

Dalším významným cílem destrukce je útok na morální integritu osobnosti. Lidskost v člověku jako taková je totiž neoddělitelně spojena s principy mravnosti a morálky. Pokud se tyto kvality devalvují, nevyhnutelně dochází k demontáži lidskosti, protože evoluční vývoj naší civilizace je neoddělitelně propojen s rostoucí kultivací mravnosti a morálky. Jejich narušováním sestupujeme na nižší příčky svého evolučního vývoje a stále více podléháme tomu živočišnému v sobě.

Jedním z mnoha nástrojů destrukce mravních principů je třeba trend obnažování lidského těla a z něj vyplývající atak na nejnižší pudy. Není snad reklamy, filmu, nebo bulvárního časopisu, kde by tím lidé nebyli konfrontováni. A již ani nemluvě o internetu. Velmi úzce s tím souvisí i preferování homosexuality jako normy, gender ideologie libovolné zaměnitelnosti pohlaví, nebo snahy o předčasnou sexualizaci nezletilých a podobně.

Dalším z rozkladných činitelů je preferování multikulturalismu a úsilí o narušení, ba až kompletní odstranění národní identity. V Německu je již například hanbou být Němcem. Razí se cesta evropanství, to jest lidí bez národní kultury, národních tradic a národní historie. Čili lidí bez minulosti a tímto pádem i bez budoucnosti.

Cílem jsou občané, nebo lépe řečeno ovce, absolutně vykořeněné ze všeho národního a bez této nejpřirozenější opory snadno a čímkoliv manipulovatelné, přičemž každý zdravý projev národní hrdosti je považován za nacionalismus.

Problém imigrace, který prožíváme je součástí celého procesu. Cílená imigrace není totiž vůbec projevem humanismu, jak se okázale proklamuje. Jde o sociálně inženýrský pokus o destrukci evropského obyvatelstva, jehož intelektuální a duchovní potenciál má být rozvrácený mícháním s lidmi duchovně nižšího vývojového stupně.

Záměrem je tedy jen a jen destrukce. A ti, kteří jsou placeni za to, aby hladce probíhala, ale i ti naivní a hloupí, kteří jsou přesvědčeni, že se tak děje z humanismu, všichni tito okamžitě obviní z rasismu, xenofobie a nesnášenlivosti každého, kdo se ve svém zdravém cítění odvažuje stavět na odpor.

Kdo ale za vším stojí? Do koho rukou se sbíhají všechny nitky? Jak je třeba možné, že německá kancléřka zve do své země statisíce přistěhovalců i přesto, že racionálním Němcům musí být jasné, že je to stojí miliony Eur, že se tito lidé nikdy kulturně nepřizpůsobí a že ani z hlediska pracovního trhu nebudou vůbec přínosem, jak se očekávalo? Jak je možné, že špičkoví němečtí politici jdou proti zájmům vlastního národa, jakož také proti zájmům celé Evropské unie?

Možné je to proto, že zohledňují zájmy úplně jiné a zcela někoho jiného. Zájmy elity, kterým přední světoví lídři slouží. Slouží jim také téměř všechny oficiální média, které jsou ekonomicky v jejich rukou. V duchu destrukce všeho národního a morálního působí i mnohé nevládní organizace, jimi financované. Jde o úzkou světovou elitu, která je vlastníkem velkých nadnárodních korporací a bank, jejichž prostřednictvím ovládá ekonomiku mnoha států světa. Všechny nitky se tedy sbíhají k pár neuvěřitelně bohatým a mocným, stojícím v pozadí.

Jaké jsou jejich záměry? Pravda je bizarní až do takové míry, že jí mnozí lidé nebudou ochotni uvěřit. Přítomnost a minulost elity, to jest nejmocnějších rodin světa je totiž spojena s temnými okultními praktikami. A prostřednictvím nich, jakož i pomocí ekonomických pák usilují o absolutní světovládu. Viz analogii temného okultního pozadí Adolfa Hitlera a jeho světovládných záměrů.

Tito lidé soustředili do svých rukou téměř veškerou pozemskou moc a cestou obecné destrukce bezohledně kráčejí za svým cílem. Kromě mnoha již zmíněných destrukčních činitelů vzniklo například z jejich vydatným přičiněním také množství ozbrojených konfliktů, na kterých se pak neváhali obohacovat finanční a materiální podporou obou proti sobě bojujících stran.

Války jim totiž vždy přinášeli a stále přinášejí hned několik profitů. Materiální destrukci, množství osobních a rodinných tragédií, fyzickou likvidaci podle jejich názoru nadměrného počtu obyvatel a astronomické příjmy. Něco podobným způsobem zvráceného nemůže vskutku cíleně praktikovat nikdo jiný, než ten, kdo se plně propůjčil Zlu a jeho službám.

No a pravým účelem všech zmíněných a ještě mnoha jiných destruktivních činitelů je zastavit a trvale brzdit lidstvo v jeho duchovním vývoji. Trvalo jej držet v nízkých duchovních vibracích a ustavičně je snižovat. Právě z tohoto důvodu je všude po světě záměrně šířený teror, války, strach, nejistota, konflikty a krize. Proto je lidstvo sráženo na kolena pornografií, drogami, mediálními lžemi a mnoha jinými způsoby, které nás mají duchovně držet područí.

Ano, ve světě, všude kolem nás probíhá velký boj temnoty ze světlem. Na straně temnoty je téměř veškerá světská, politická, ekonomická, hospodářská, finanční a mediální moc, která sleduje jediný cíl - duchovní degeneraci lidstva a jeho následné absolutně zotročení. Obyvatelé země s implantovanými čipy se nakonec stanou pouze čísly bez vlastní vůle a populačně budou postupně redukováni na počet vyhovující elitě.

Na straně světla je jednak pochopení pravdy o tom, co se vlastně v děje a čeho jsme v současnosti účastní. Především však jsou to vysoké a vznešené hodnoty, o které se můžeme opřít a prostřednictvím kterých se můžeme vzepřít silám temna, usilujícím o naši duchovní destrukci a následné fyzické zotročení.

Proti ubohé plytkosti a povrchnosti, kterou jsme dennodenně záměrně zahlcovaní můžeme postavit čistotu a ušlechtilost. Čistou a ušlechtilou hudbu, literaturu, výtvarné umění, dramatické umění a v neposlední řadě čistotu a ušlechtilost svého vlastního nitra.

Proti záměrnému šíření a podpoře nemravnosti můžeme postavit pevnou mravnost a morálku, na které budeme dbát již ve svém svém myšlení a cítění.

Proti rozkladným úchylkám v podobě normalizace homosexuality a gender ideologie můžeme postavit zdravý selský rozum, nebo lépe řečeno cítění, jehož prostřednictvím je možné bezpečně vnímat to, co je přirozené a tedy správně.

Proti bezduchému konzumu a materialismu můžeme postavit vysoké hodnoty ducha. Hodnoty cti, dobra a spravedlnosti. Hodnoty nejpřirozenější lidské duchovnosti, která vyciťuje také existenci něčeho mnohem vyššího a vznešenějšího, jak jenom to hmotné.

Proti záměrně vyvolávané a podporované bezohlednosti, opírající se o honbu za ziskem můžeme postavit hřejivou lidskost, sounáležitost, ohleduplnost a úctu člověka k člověku.

Proti multikulturní lži, jejímž účelem je duchovní i duševní degenerace evropských národů, jakož i vytváření permanentních ohnisek konfliktů, pramenících ze vzájemné nesourodosti kultur můžeme postavit své vlastní národní, kulturní a duchovní tradice, které vykazují mnohem vyšší hodnoty, než jsme vůbec ochotni připustit.

Máme tedy dvě možnosti. Buď se přidáme na stranu temna se vší jeho současnou materiální, finanční, politickou a mediální mocí. Odměnou za naše jidášske služby nám bude příjemný a blahobytný život. Všichni podobní pragmatici a jidáši by ale měli vědět, že temnota ve své absolutní bezcharakterností nakonec odkopne i většinu těch, kteří jí věrně sloužili poté, když již splnili svůj úkol.

Nebo se naopak přidáme na stranu světla svým osobním preferováním vysokých, vznešených a ušlechtilých lidských i duchovních hodnot, jejichž prostřednictvím se postavíme proti destruktivním silám temna.

Neboť tak, jak se je schopné zlo a temnota na naší zemi spojovat se zrůdnými silami Zla, směřujícími vše do totálního područí Temna, přesně stejně se je schopné to dobré a světlé na zemi spojovat se silami Světla a Dobra, jejichž záměrem je naopak všestranné povznesení lidstva.

A právě spojení lidí s vítěznými silami Světla a Dobra se panicky hrozí Temnota i světová elita ji sloužící. Ve snaze zabránit tomuto spojení, rovnajícímu se jejich zániku se ze všech sil a všemi možnými prostředky snaží lidi duchovně degradovat. Snaží se je neustále duchovně, emocionálně, mentálně, psychicky i fyzicky srážet, aby nemohly nikdy plně rozvinout své ctnosti a tím pádem nikdy uniknout ze svého otroctví a stát se svobodnými.

Zvedněte proto hlavy lidé a svým zaměřením se ke Světlu, Dobru a jeho hodnotám setřeste ze sebe otrocké okovy, které vám lživě řka o demokracii, lidských právech, nebo multikulturalismu zákeřně zakládá Temno, prostřednictvím utajovaných světovládných snah bezcharakterní světové elity.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 13.10.2016 17:29:20

Dnešní člověk nedoceňuje drtivou moc Stvořitele


Když čteme o velkých činech Hospodina, spojujeme si je zpravidla pouze s minulostí. A to je chyba, protože naše přítomnost na tom zhola nic nezměnila. Jediné, co se změnilo je lidská slepota vůči těmto skutečnostem, které kdyby jsme pochopili, mohli by jsme je reálně aplikovat také v současnosti.

V Bibli se nachází velké množství příkladů toho, jak je možné zvítězit i proti obrovské přesile. Jak lze v přeneseném slova smyslu úspěšně zdolávat věci, na první pohled nemyslitelné a z hlediska běžné materialistické logiky naprosto nemožné.

Možné je ale téměř vše, pokud je na naší straně Moc nejvyšší, protože zdar a vítězství se stávají osudem každého, komu razí cestu ruka Páně. A možná právě toto poznání patří mezi to nejpodstatnější, co nám má zprostředkovat Starý Zákon a co můžeme použít a aplikovat také v dnešní době.

Žel, jisté vítězství za podpory vyšší Moci je eventualitou, se kterou racionalističtí lidé dneška již vůbec nepočítají. Jde o poznání, které naše materialistická civilizace již dávno ztratila.

Zkusme si však toto zapomenuté poznání trochu přiblížit a pak jej využít v našem vlastním, osobním životě. Snad ani netušíme, jak moc jej můžeme již v brzké době potřebovat.

Izraelský národ se v dávných dobách starozákonních mnohokrát ocital v situaci, kdy musel bojovat s nepřáteli. V situaci, kdy byla v sázce celá jeho existence. Jeho bytí, nebo nebytí.

Za takových dramatických okolností, balancujících na hranici katastrofy však izraelští králové zpravidla učinili jednu mimořádně důležitou věc. Obrátili se s prosbou na Hospodina a úpěnlivě se k němu modlili za svou záchranu.

Jako odpověď od Nejvyššího následně obdrželi ústy nějakého z proroků slova přibližně takovéhoto významu: Nebojte se! Já Hospodin a Vládce zástupů budu bojovat za vás! Buďte odvážní! Nelekejte se svých nepřátel, protože je vydám do vašich do rukou.

Slova přízně Hospodina byly následně oznámeny vojsku, které se s vědomím jeho podpory odvážné vrhlo na nepřítele a porazilo jej i přes mnohonásobnou přesilu.

Tím se vždy jenom opět potvrzovaly slova Nejvyššího, který povolanému národu kdysi zaslíbil: Když mi zůstanete věrni, když si mě budete ctít a budete zachovávat má přikázání způsobím, že pokud budete muset bojovat proti nepříteli, jeden z vás jich požene sto a sto z vás jich požene deset tisíc.

Nicméně tato slova Nejvyššího platí nejenom v boji, ale také v míru. Platí také v každodenním, běžném životě, ve kterém se bude člověku dobře dařit jedině tehdy, když bude ctít Pána tím, že bude zachovávat jeho přikázání.

Ctít si Pána a plnit jeho přikázání! Uvažovat o jeho Vůli a snažit se ji naplňovat v našem každodenním životě. Zpívat mu chvalozpěv prostřednictvím svých čistých myšlenek a dobrých, ušlechtilých činů. Kdo takto jedná, na toho se snese přízeň Páně. Zdar a vítězství, jako i štěstí a radost pak natrvalo zavítají do jeho domu.

Žel Izraelci navzdory mnohým zázračným pomocem na Pána často zapomínali, přestávali si jej ctít a neplnili jeho přikázání. Poté však, místo slíbeného požehnání a pomoci okusili jeho hněv a trestající ruku.

Jistého času se tak jednou opět ocitl Izrael v nebezpečí ohrožení mnohem početnějším nepřítelem. V obavě o svůj národ uzavřel izraelský král smlouvu o spojenectví s jinými králi nežidovského původu. Společně vytvořili alianci, počtem značně převyšující vojenské síly nepřítele.

A tehdy Hospodin vyslal k izraelskému králi svého proroka, aby mu jeho ústy řekl: Protože jsi nehledal pomoc u mě, ale u lidí této země, vydám tě do rukou tvých nepřátel. Nic vám nebude platná vaše aliance! Na tebe a tvůj národ dopustím neštěstí proto, abyste ve své bolesti a bídě konečně pochopili, že s důvěrou se máte obracet pouze na mě jediného.

Na koho a na co se však spoléhají lidé dneška? Především na peníze, na vědu, na techniku, na ekonomiku, na své znalosti a na ještě mnoho jiných, pouze materiálních věcí. Jenom ne na Hospodina!

Lidé žijí v domnění, že si již ve všem vystačí zcela sami a Boha vůbec nepotřebují. Již se totiž staly podle jejich názoru schopnými spoléhat sami na sebe a na to, co vymysleli a vyrobili. Něco Vyšší ji​ž není proto vůbec nutné. Lidé si již mohou volně a svobodně žít tak, jak oni považují za dobré. Klidně proto šlapou po všech zákonech a přikázáních Nejvyššího.

Z hněvem však shlíží Hospodin na lidskou pýchu a domýšlivost. Na lidské namáhání, egoismus a nemorálnost. Směšnými a nicotnými se mu jeví cesty lidské, tak nesmírně vzdálené od respektování jeho zákonů a přikázání.

A pro tohle všechno se v moderní obměně s největší pravděpodobností zopakuje totéž, co kdysi, když se výše zmíněný izraelský král více spoléhal na obrannou alianci vytvořenou s lidmi, jako na Hospodina.

Protože se tedy lidé dneška ve svém životě spoléhají na množství nejrůznějších věcí, jenom ne na Hospodina, protože hledají jen svou vlastní vůli a ne Vůli Nejvyššího, protože šlapou po jeho zákonech a přikázáních, protože si vytvořili své vlastní zákony a své vlastní přikázání, pro tohle všechno budou vydání zkáze!

Jejich díla budou rozbité tak, jak se v hněvu rozbíjí hliněný hrnec! Nemilosrdně a na prach! Neboť ve všem, co vytvářeli nebylo úcty k Nejvyššímu, k jeho zákonům, k jeho přikázáním a k jeho Vůli. Nicméně to, čemu chybí takovýto druh úcty je ve stvoření nepotřebné a jako nepotřebné bude zničeno. Stane se tak proto, aby lidé konečně poznali, že bez přízně Hospodina nezmůžou nic. Že nic nezmůže a absolutně nicotné je všechno jejich vzdělání, všechny jejich peníze, věda, technika, nebo cokoli jiného. To vše je totiž absolutně bezcenné, pokud se v tom nezrcadlí úcta k Nejvyššímu, k jeho Vůli, k jeho zákonům a k jeho přikázáním.

Pak lidstvo pozná, kdo je Pán, vládce nebe i země, před jehož hněvem nemůžete nic obstát. Pak pozná Pána, který silou svého ramene podvrátí pyšné a prázdné lidské dílo. Nebo Hospodin bije a sráží ve svém hněvu vše, co se mu protiví, ale naopak žehná, ochraňuje a pomáhá všemu, co dbá jeho Vůle a jeho přikázání.

Tisíceré požehnání, nebo tisíceré muka! Ty sám jsi člověče způsobem vlastního života, postojem k Hospodinu a k jeho zákonům vybíráš, co chceš. A toho se ti pak z rukou Nejvyššího v spravedlivé odplatě dříve, nebo později zaručeně dostane.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 02.10.2016 17:13:20

To nejdůležitější v našem životě

Co je tím nejdůležitějším v našem životě, na co bychom měli dbát především? Dbát jako na prvořadé a bdít nad tím se vší svou silou? Co způsobuje to, jací jako lidé jsme a co nás může udělat lepšími? Co nás jako lidské osobnosti může posunout a posouvat stále dál?

Víte co je to? Žel nikde se o tom nemluví a ve školách se o tom neučí. A nemluví se o tom ani v církvích, kde se shromažďují lidé, kteří se chtějí stát lepšími. Ani tam se totiž hledajícím konkrétně neříká, jako a jakým jednoduchým způsobem je to možné zrealizovat.

Říká se jim sice o ideálu dobra, který má být naším cílem, ale už ne o metodě a způsobu, jak se k němu dopracovat. Říká se jim o důležitosti dodržování přikázání, ale neříká se jim o tom, jakým způsobem je možné dosáhnout, aby člověk přikázání neustále neporušoval.

A při tom je to tak jednoduché! Až tak jednoduché, že právě pro tuto zarážející jednoduchost to lidé dosud přehlížejí.

Tím nejdůležitějším, na co bychom měli především a v první řadě dbát je náš skrytý, osobní vnitřní život! Jsou naše city, pocity a myšlenky! To je totiž "kuchyně", ve které se vše vaří. Není přece ničeho, ani toho nejnepatrnějšího pohybu, kterému by nepředcházel citový, pocitový, nebo myšlenkový impuls. Není žádného slova, ani činu, kterému by nepředcházelo naše myšlenkové, pocitové, nebo citové hnutí.

No a to, jakého druhu bude vše, co z nás v podobě slov a činů vychází určuje právě kvalita našeho vnitřního života.

V poznání těchto prostých skutečností spočívá zároveň metodika toho, jako a jakým způsobem pracovat na sobě tak, abychom se stávali neustále lepšími a lepšími. Klíč k ideálu pravého lidství spočívá v našem skrytém, vnitřním životě. V bdělosti nad kvalitou našeho vnitřního života! V bdělosti nad našimi myšlenkami a pocity, které by měly být vždy pouze čisté a ušlechtilé. Pokud totiž bude náš vnitřní život pouze čistým a ušlechtilým, přesně takovým musí být pak zcela automaticky i všechno to, co z nás v podobě našich slov a činů vychází.

Bdělost nad čistotou a ušlechtilostí našeho vnitřního života je tedy tím jediným a zázračným způsobem, jako se každodenně stávat stále lepším člověkem a nakonec se dopracovat až k ideálu pravého lidství.

Ve snaze o bdělost nad svými pocity a myšlenkami je tedy skryté absolutně všechno! V tom spočívá podstata! Kvalita našeho vnitřního života totiž určuje, jací jsme lidé, co jsme za lidé a jestli jsme vůbec lidé. Z řečí, skutků a celkového chování lze totiž snadno vydedukovat charakter a kvalitu vnitřního života každého z nás.

To, jakým člověk tedy opravdu je určuje právě jeho vnitřní život. Pokud se chce měnit a chce změnit k lepšímu, musí se zaměřit na svůj vnitřní život. Musí prostě neustále bdít nad tím, aby jeho myšlenky, pocity a pohnutky byly vždy jenom čisté a ušlechtilé. Aby se sám v sobě vnitřně zabýval pouze takovýmto druhem pocitů a myšlenek.

Člověk musí být stále na stráži a odmítat všechny pocity a myšlenky, které nejsou dobré a ušlechtilé. Neměl by se jimi vůbec zabývat a živit je. Takové něco by nemělo mít místo v jeho nitru.

Nevědomost o těchto věcech a nedbalá lehkomyslnost z ní vyplývající deformuje a křiví vnitřek lidí. Poškozuje jej, protože lidé se v skrytu celkem klidně zabývají nečistými a neušlechtilými pocity a myšlenkami. Tím se však jejich osobnost stává více nebo méně zkaženou, protože jejich vnitřní život není čistý. A z nečistého vnitra pak vyvstávají nečisté slova a činy. Člověk se stává nedobrým a kloní se na stranu zla.

Kvalitou svého vnitřního života si každý z nás buduje ve svém nitru vlastní svět a vlastní říši. Buď říši dobra a ušlechtilosti, nebo říši nepříliš velké čistoty, ani ne příliš velkého dobra.

A teď si zkusme představit, že zemřeme. Že odložíme své fyzické tělo. A najednou to, co jsme dosud nazývali vnitřním, duševním životem se stane skutečností. Říše, kterou jsme vybudovali kvalitou svého vnitřního života se po odložení našeho fyzického těla stane světem, úrovní a realitou našeho dalšího bytí.

Ten, kdo bděl nad čistotou a ušlechtilostí svého nitra se pak ocitne v zemi čisté a ušlechtilé. Nicméně ten, kdo nad čistotou a ušlechtilostí svého nitra nebděl se ocitne v zemi nečistoty a neušlechtilosti. Každému z nás se tedy dostane přesně toho, co si on sám svým vnitřním životem pro sebe zformoval.

Když se totiž říká, že po smrti bude stát každá lidská duše před Pánem zcela obnažena, znamená to přesně to, o čem jsme mluvili. Znamená to, že že náš vnitřní život, ukrytý během naší existence zde na zemi za hradbou fyzického těla se pak, po jeho odložení stane zcela odkrytým a odhaleným. To, co tedy bylo do té doby skryté se odhalí. To, jakým člověk opravdu vnitřně byl se naplno ukáže. Vše bude odkryté v úplné nahotě. A to buď k naší hanbě a pádu, nebo k našemu požehnání a povznesení. To vše máme pouze ve svých vlastních rukou.

Kvalita našeho vnitřního života je tedy tím nejdůležitějším, o co by měl každý z nás usilovat. V bdělosti nad ním, čili ve snaze o udržování svých pocitů a myšlenek v čistotě a ušlechtilosti je totiž skryté všechno. Absolutně všechno! Nejen naše budoucnost po fyzické smrti, ale i kvalita našeho života už tady na zemi.

Neboť ten, koho vnitřní život je ušlechtilý, spravedlivý a dobrý, ten nemůže kolem sebe šířit nic jiného, ​​než ušlechtilost, spravedlnost a dobro. A kdo dobro seje, musí nutně i dobro sklidit. Jako zde na zemi, tak i po odchodu z ní.

Koho vnitřní život však není ušlechtilý, spravedlivý a dobrý, ten kolem sebe šíří nízkost, nespravedlnost a zlo. A kdo zlo rozsévá, musí nutně zlo i sklidit. Dříve nebo později! Ať už tady na zemi, a pokud ne, tak zcela určitě po odchodu z ní.

Toto je nejdůležitějším poznáním v životě člověka. O tomto by se mělo všude mluvit, o tomto by se mělo psát, učit na školách a toto by se mělo otevřeně hlásat z kazatelen. Aby každý věděl a byl si jasně vědom toho, že kvalita jeho skrytého vnitřního života je tím nejvíce rozhodujícím činitelem, který ať už pozitivním, nebo negativním způsobem poznamená jeho nynější, jakož i budoucí osud.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 26.09.2016 16:38:00

Jak funguje to, co nazýváme osudem, nebo karmou?

Náš osud funguje na tomto principu: Pokud někdo seje svými pocity, myšlenkami, slovy a činy dobro, sklidí dobro. Pokud ale někdo seje zlo, sklidí bezpodmínečně zlo! A to buď v tomto životě, buď po své fyzické smrti na takzvaném druhém světě, nebo při opětovném pozemském zrození, protože ve stvoření platí zákonitost reinkarnace.

Bylo by však možné blíže objasnit tuto konkrétní situaci:

Pan Němeček byl ve svém minulém životě špatný člověk. Vtělil se na zem znovu a nyní je naopak velmi slušný. Sklízí však zlo ze svého minulého života, takže i když se chová znamenitě, hulvát pan Vyskočil mu to dává všechno pěkně na talíři a pan Němeček dodatečně slízne to, co v minulém životě dával slíznout jiným.

Ale co pan Vyskočil v příštím životě?

Pokud se totiž nyní zachoval jako hulvát a slušnému člověku panu Němečkovi ublížil, mělo by se to v příštím životě pro změnu vrátit zase jemu?

Pokud však pan Němeček musel v tomto životě sklidit ovoce svých předchozích nepravostí, tak pan Vyskočil pouze konal svou povinnost a vrátil mu všechno zlo z jeho předchozího života.

Je tedy pan Vyskočil vinen hulvátstvím vůči panu Němečkovi a má být za to ve svém budoucím životě potrestán, nebo pouze konal svou povinnost? A přestože se i choval jako hulvát, nemůže mu to nikdo vyčítat, protože panu Němečkovi to přece musel někdo vrátit, a tedy pan Vyskočil byl pouze vykonavatelem.

Neměl by tedy dostat spíše odměnu za dobře vykonanou práci? Vždyť pokud panu Němečkovi muselo být během tohoto života ublíženo, tak proč za to trestat toho, kdo mu ublížil? Bylo to přece tak stanoveno.

Odpověď: První zásadní věcí, kterou si musíme uvědomit je, že jakékoliv konání zla, ať už z takového, nebo onakého důvodu zůstává vždy zlem, prostřednictvím kterého si člověk ve vztahu k sobě samému nutně navazuje negativní karmické vlákna. Ideálním stavem na zemi, jako i v celém stvoření je totiž jen a jen dobro. Konáním dobra sice člověku také vzniká karma, ale samozřejmě pozitivní, přinášející pouze štěstí a harmonii.

No a my si teď, právě kvůli objasnění výše zmíněné, spletité situace zkusme teoreticky představit ideální stav na zemi, kdy všichni lidé jednají pouze dobro. Špatný je jen jeden jediný člověk, kterému tím vzniká negativní karma, avšak na zemi už neexistuje nikdo takový, prostřednictvím koho by se mu jeho karma vrátila.

V takovém případě se mu musí vrátit jinak, než od lidí. A sice, třeba prostřednictvím nějaké vážné nemoci, či nehody. Nebo prostřednictvím přírodního dění, jako je úder blesku, pád stromu, zřícení střechy při zemětřesení a podobně.

Úplně jinak to však samozřejmě probíhá v současnosti, kdy se na zemi nachází velké množství lidí, jednajících nejrozmanitější zlo. V takovém případě člověk, vnitřně podléhající nějakému špatnému sklonu, jako je třeba zmíněné hulvátství, závist, nenávist a podobně, bude na základě zákona přitažlivosti stejnorodého automaticky přitahován k lidem, holdujícím stejným neřestem. V jejich přítomnosti a prostřednictvím nich pak na vlastní kůži přežije všechny důsledky negativity, které tyto neřesti sebou přinášejí a které i on sám v sobě přechovává, nebo v minulosti přechovával.

Účelem tohoto prožívání je, aby si dotyčný na vlastní kůži uvědomil podstatu a všechny důsledky svých negativních vlastností a poznajíc je jako zlo se jich rozhodl zbavit. Toto prožívání, které se člověka někdy opravdu velmi bolestně dotýká je tedy výchovného charakteru.

Můžeme v tom ale zároveň vypozorovat i fungování velké, univerzální Spravedlnosti, na základě které musí každý z nás jednoho dne sklidit přesně to, co on sám zaséval. Kdo tedy rozséval nenávist, na vlastní kůži musí zažít plody nenávisti. Kdo rozséval závist, na vlastní kůži zažije plody závisti. Kdo rozséval nemravnost, na vlastní kůži zažije plody nemravnosti a nečistoty. Kdo byl hrubý, na vlastní kůži zažije hrubost. A tak je to se všemi ostatními negativními vlastnostmi.

Ale pozor! Lidé, jejichž prostřednictvím se nám v spravedlivé odplatě na základě naší negativní karmy dostává zla tímto způsobem sami páchají zlo, a tedy sami pro sebe navazují negativní karmu. Negativní karmu, která se bude i pro ně rozuzlovat výše zmíněným, negativním způsobem.

Neboť jak již bylo řečeno, ideálním stavem na zemi a v celém stvoření je pouze dobro, zatímco jednáním jakéhokoliv zla každému nevyhnutelně vzniká negativní karma, z účinky které bude muset být dříve nebo později osobně konfrontován.

A tento obludný kolotoč zla, ve kterém člověk páchá zlo a toto zlo se mu vrací prostřednictvím zla, páchaného jinými lidmi vůči němu samému, tento nikdy nekončící kolotoč zla bude pokračovat na zemi do té doby, dokud to každý jednotlivý člověk nepřehlédne a z tohoto kolotoče nevystoupí. Nicméně vystoupit z něj může jedině tím, že se vnitřně diametrálně změní. To jest, že se polepší!

Pokud tedy dokáže tyto skutečnosti pochopit a na základě toho začne vědomě, ve svých pocitech a myšlení, jako i ve svých slovech a činech pěstovat pouze dobro a ušlechtilost, v takovém případě by si měl ještě zvlášť uvědomit, že jeho čerstvě nastoupená cesta dobra mu dobro nepřinese okamžitě a na druhý den. Pokud totiž začal vědomě sít dobro, jeho žeň nastane určitě, ale ne ihned. Ne hned, protože pokud vložíme semínko nějaké rostlinky do země, musíme také nějakou dobu počkat, dokud vyroste a přinese své plody.

Toto zahájení konání dobra je proto obdobím velmi kritickým, protože ovoce dobra, které jsme se rozhodli konat můžeme očekávat až v blízké, nebo vzdálenější budoucnosti, zatímco z naší minulosti, ve které jsme ještě konali zlo k nám, jako poslední doznívání naší negativní karmy proudí zlo, v spravedlivé odplatě za naše předchozí špatné jednání.

V tomto kritickém období tedy dochází k tomu, že člověk, který se rozhodl konat dobro bývá atakován zlem, na základě čehož si mnozí často kladou otázku, proč tak mnoho dobrých lidí trpí?

My však již víme, že toto utrpení je ovocem předchozí negativní karmy, která se musí rozuzlit, protože každý z nás musí za vše provedené zlo osobně zaplatit až do posledního haléře. Takhle to totiž vyžaduje velká a univerzální Spravedlnost.

Pokud ale člověk pochopí, že zlo, které musí momentálně prožívat je nezbytným karmickým důsledkem předchozího zla, které v minulosti napáchal, a pokud i přesto vytrvá ve svém konání dobra, může si být stoprocentně jistý, že je pouze otázkou času, kdy se jeho karma zcela vyčerpá a kdy naopak nadejde čas žně dobra, které se rozhodl sít.

A ten moment jednoho dne nastane! Za jeho přežití stojí opravdu každá námaha! Špatná karma konečně ustala a ta dobrá konečně nadešla! Tato chvíle se rovná pocitu znovuzrození, i když skutečným znovuzrozením bylo již samotné vědomé zahájení konání dobra. Duše zazáří světlem a život se změní v čistou radost. Člověk, konající dobro sklízí dobro, štěstí a harmonii. A na jejich křídlech letí k výšinám! K výšinám Světla, radosti, štěstí a dobra! Letí nahoru proto, že se konečně zbavil zátěže negativní karmy, která ho do té doby neustále tahala dolů.

Zlo nemá žádné opodstatnění v tomto stvoření! Je neštěstím pro svět i pro každého jednotlivého člověka, který mu holduje. Každým zlým jednáním, ať už prostřednictvím našich myšlenek, našich pocitů, našich slov, nebo činů se dostáváme do soukolí negativní karmy, jejíž účinky nás budou bít, zraňovat a způsobovat nám nepříjemnosti tak dlouho, dokud z tohoto obludného kolotoče zla sami nevystoupíme. Dokud nezačneme konat dobro, totožné se spravedlností, lidskostí, ušlechtilostí a čestností.

Tak dlouho, dokud toto nepochopíme a ve svých životech nerealizujeme, do té doby nás bude tísnit naše negativní karma. A pokud budeme stále setrvávat na pozicích zla a nikdy se neodhodláme plně a absolutně přiklonit k dobru, může se nakonec stát, že se do soukolí naší špatné karmy zamotáme tak, že se z něj už vůbec nebudeme schopni vyprostit. A zákonitý, železný pohyb tohoto soukolí nás nakonec rozdrtí na prach! Na prach, jako něco, co je ve stvoření nežádoucí, protože se to nikdy nedokázalo plně přiklonit k dobru, spravedlnosti a ušlechtilosti.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 19.09.2016 17:11:30

Zoufalý boj proti všemu

V minulosti jsme byli konfrontováni s třídním bojem, dnes tu máme boj konkurenční. Kromě toho ještě boj o nejlukrativnější zakázky, boj o co nejvyšší zisky, boj o trhy, boj o politickou moc a vedle toho všeho boj tisíců lidí o své holé, každodenní přežití.

A tento každodenní a všudypřítomný boj je svědectvím toho, že lidstvo ve svém vnitřním vývoji příliš nepokročilo. Že ačkoli se vnější podmínky radikálně změnily, neustále preferujeme právo silnějšího, na základě kterého po předchozím vzájemném boji nakonec zvítězí ten silnější.

Pokud ale zvítězí silnější, vůbec to nemusí znamenat, že i lepší, chytřejší a morálnější. Spíše opak je pravdou! V boji je přece třeba v prvé řadě zvítězit. A to jakýmkoliv způsobem! Pokud na to přijde, není třeba se zdráhat ani neférovosti, lži, zákeřnosti, či nečestnosti. Ono to v podstatě vůbec nevadí, jen když nám to přinese vítězství a úspěch. Vždyť nakonec právo a pravda budou na straně vítěze. Vždyť dokonce i dějiny píší pouze vítězové.

Takovým způsobem bojují lidé mezi sebou již po celá staletí. Ve všem, proti všem a se všemi. Tento boj je však pouze vyčerpává aniž by naši civilizaci posouval skutečně vzhůru. Proto kráčíme vpřed jenom technicky, avšak vnitřně, čili mravně a morálně zůstáváme téměř na stejné úrovni, jako před staletími. Stále totiž setrváváme na pozicích akceptování nezbytného vzájemného boje všech proti všem, ve kterém vítězí ten nejsilnější, což není ve skutečnosti nic jiného, ​​než starý známý zákon džungle.

Nicméně morální stagnace lidstva na jedné straně, v kontrastu s čistě technickým pokrokem na straně druhé dala lidem do rukou daleko efektivnější možnosti vzájemného boje mezi sebou, což přivedlo naši civilizaci až na pokraj zničení. Na pokraj jaderné konfrontace světových mocností v 60. letech minulého století a žel, ani dnes nejsme od velkého a tragického celosvětového konfliktu příliš daleko.

Je zvláštní, že lidstvo, které se dostalo až k tomuto bodu, to znamená na pouhý krok od vlastního sebezničení si nedokáže uvědomit, že zhoubný princip neustálého vzájemného boje, přetrvávající po celá staletí představuje při současných technických možnostech nebezpečí likvidace celé planety.

Dozrál proto čas, kdy bychom měli už konečně pochopit, že zkázonosný princip neustálé potřeby boje proti všemu, který vnímá jiné hlavně jako konkurenty, by měl být nahrazen principem jiným. Principem hodným skutečné lidské civilizace! Principem hodným člověka!

A sice principem vzájemné pomoci, při kterém silnější nebojuje proti slabšímu, nevítězí nad ním a neprofituje z něj, ale naopak slabšího podporuje a pomáhá mu. Právě v tomto principu je totiž skrytý rozkvět, rozlet a další, netušený rozvoj civilizace na naší planetě.

Neboť až uznáním tohoto principu a přizpůsobením se mu se z neustále bojujícího a všemu nepřátelského polovičního zvířete, kterým je člověk současného typu stane člověk skutečný. To jest, člověk pomáhající, podporující a ochraňující. Čili člověk v pravém smyslu tohoto pojmu.

A tento myšlenkový posun, pokud ho dokážeme udělat, nám následně odkryje a ukáže nové cesty a nové nedozírné možnosti, o kterých lidstvo ve své nynější, nízké podobě nemá ani tušení.

Pomáhej bližnímu! Pomáhej bližnímu a podporuj jej! Jak a kde jen můžeš! To je zákon nové doby! To je zákon nového a lepšího lidstva! To je brána k velké budoucnosti naší civilizace!

Buď lidstvo vykročí tímto směrem a civilizace na naší planetě tím dosáhne netušených met, nebo bude stále pouze bojovat proti přírodě, proti konkurentům a proti takovým, či onakým nepřátelům, až se nakonec zničí.

Nahoru, nebo dolů! Rozkvět, nebo úpadek a zničení! Máme na výběr!

Dodnes v tom žel ještě stojíme nesprávně. Světová ekonomika funguje tak, že ekonomicky a hospodářsky silnější profitují ze slabších. Bohaté a mocné státy využívají populaci chudších států jako levnou pracovní sílu. To ale není princip pomoci a podpory! To je zákon džungle, podle kterého silnější zotročuje slabšího! To je však jistá cesta do záhuby, protože takto to donekonečna jít nemůže! A ani nepůjde!

Je nejvyšší čas na obrat novým směrem! Na investování energie lidstva ne do vzájemného boje, ale do vzájemné pomoci. Do pomoci a podpory slabšímu!

Těžko ale očekávat, že by takto začali jednat mocné světové korporace, téměř až zdivočelé bezmeznou chamtivostí. Jejich nejvýznamnější představitelé totiž v mnoha případech už ani nejsou lidé. Neboť cosi jako lidskost je pro ně neznámý pojem, protože oni uznávají jenom peníze a zisk, a to za jakoukoliv cenu.

Někdo ale začít musí! S tím novým a po novém!

Ale kdo? Přece ty, já a on! Prostí a obyčejní lidé, kteří začnou vnášet principu podpory a pomoci slabšímu do svého vlastního jednání a do svého vlastního myšlení. Vždyť přece právě o tomto mluvil již Kristus. Kristus, jehož miliony lidí formálně uctívají, ale jehož zásadní tezi o lásce k bližnímu jako k sobě samému přetavil do svého vlastního života jen málokdo.

Pomáhej bližnímu! Pomáhej a podporuj jej jako jen a kde jen můžeš! Neboť ten, kdo sám nechce pomáhat, tomu se již v budoucnu žádné pomoci nedostane! Ten bude muset být nakonec odříznut a odstřižen od všech podpor, kterých se mu dosud shora, čili ze Světla dostává.

Vždyť kdo z lidí je tak silný, aby ve svém životě už žádnou pomoc nepotřeboval? Každý, i ten nejmocnější a nejbohatší je ve skutečnosti křehký, ubohý a zranitelný. Absolutně každý je odkázán na pomoc a podporu shora, bez které není ničím. Bez níž bude muset chřadnout a nakonec bídně zahynout. Tak se stane brzy všem, kteří nechtějí pomáhat jiným!

Pomáhej bližnímu! To je zákon! To jsou slova, vytesané do skály, která se má stát milníkem naší cesty do nové a lepší budoucnosti. A tato skála brzy rozdrtí každého, kdo se ji bude snažit obejít!

Pomáhej bližnímu! Pomáhej mu však skutečně, to jest v přísném zohlednění spravedlnosti a lásky! Neboť spravedlnost bez lásky je tvrdá, avšak láska bez spravedlnosti je změkčilá. Pomáhej proto jiným tak, že při tom budeš neustále myslet na spravedlnost, aby tvá podpora nebyla vnímána jako slabost. Pomáhej tak, že opravdu pomůžeš, aniž bys při tom zničil sebe sama a byl nakonec na posměch těm, kterým si pomáhal.

Pomáhej bližnímu! Tak zní volání ke všem, kteří chtějí ve svém vývoji a ve své zralosti konečně vystoupit na stupeň hodný pojmu člověk. Tak zní volání ke všem, kterým se z hloubky duše oškliví polozvířecí a lidské důstojnosti nehodný princip vzájemného boje, nepřátelství, bezohledné konkurence a zneužívání druhých.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 12.09.2016 16:46:29

Burknini! Lekce mravnosti nemravné Evropě!

Burkini jsou celotělové plavky muslimek, které se zejména na francouzských plážích staly jednou z nejžhavějších témat tohoto léta. Reportérka Mathilde Cousinová byla například svědkem ponižujícího pokutování ženy za to, že neměla oblečení "respektující dobré mravy a sekularismus". Vypadalo to dost násilně, když tři policisté obklíčili dotyčnou ženu, přičemž jeden z nich držel prst na spoušti slzného plynu.

A jelikož jde opravdu o dost radikální postoj, jakým se současná moderní Evropa rozhodla chránit "dobré mravy", podívejme se blíže na celý problém právě z hlediska mravnosti a morálky. Z hlediska toho, co je opravdu mravné a co nemravné, bez ohledu na to, zda jde o islám, nebo evropské hodnoty.

Záměrně nepoužívám pojem křesťanství, protože současná Evropa už žel nemá se skutečnými křesťanskými hodnotami téměř nic společného. A je nanejvýš paradoxní, že z hlediska problému burkin se islámský pohled na věc a skutečné křesťanské hodnoty absolutně shodují.

Pojďme však přímo k věci. Žena v islámu chodí zahalená proto, aby muže neprovokovala k smyslné nečistotě. Aby muži ženu prvoplánově nevnímali jenom jako objekt svých smyslných choutek, ale aby v ní na základě absence vnější smyslnosti byli nuceni hledat hodnoty vyšší. Hodnoty duše a ducha. Žena v islámském světě chodí tedy zahalena proto, aby chránila muže od zla a nízkosti, ale zároveň aby ​​chránila od nízkosti smyslných pohledů také samu sebe.

S velkým překvapením však zjistíme, že nejvyšší autorita křesťanství, samotný Ježíš Kristus má na věc stejný názor. V tomto ohledu totiž řekl: "Kdo chtivě vzhlédne na ženu, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Pokud tě tedy svádí tvé oko na hřích, vyloupni jej a zahoď od sebe, protože lepší je ti vejít s jedním okem do života, jako skončit s oběma očima v zatracení".

Pokud by se tedy Evropa dosud držela křesťanských hodnot tak, jak tomu bylo v minulosti, evropské ženy a dívky by se nemohly promenádovat po plážích a koupalištích tak, jak se po nich promenádují dnes, provokujíc muže k smyslné nečistotě.

Ale dnešní realita je jiná a tento druh obecně akceptované nemravnosti, vzdálené od původních křesťanských hodnot je v současnosti naopak považován za tradiční evropské hodnoty a za "dobré mravy", které je třeba chránit. Třeba i násilím, pokutami a hrozbou použití slzného plynu.

A tak dochází na francouzských plážích k zvláštnímu precedentu, když se právě muslimky ve svém plážovém oděvu snaží hájit skutečnou mravnost, jakož i skutečné křesťanské hodnoty. Tím ale zároveň nepříjemným způsobem nastavují zrcadlo nemravnosti dnešní Evropy a její odklonu od vlastních, tradičních křesťanských hodnot. A naše takzvaná moderní Evropa reaguje tak, že represivním způsobem útočí na projevy skutečné mravnosti a násilím se snaží prosazovat takzvané "dobré mravy a sekularismus", které jsou však ve skutečnosti nemravností a otevřeným výsměchem pravé mravnosti.

Uvědomujeme si vůbec, v jaké době to dnes vlastně žijeme? Žijeme totiž v době tak neuvěřitelně pokřivené a pomýlené, ve které je černé považováno za bílé a bílé za černé. V době, ve které je trestána snaha o mravnost a naopak, nemravnost evropských žen na plážích, ale i mimo ně v podobě mini módy je považována za "projev dobrých mravů".

Je očividně evidentní, že Evropa se vzdálila a stále více vzdaluje od té nejelementárnější mravnosti a morálky. Nicméně morálka a mravnost patří mezi základní duchovní hodnoty což znamená, že vzdalováním od nich se zároveň vzdalujeme od hodnot ducha, čímž nevyhnutelně duchovně upadáme. Duchovně se propadáme do hlubin, ve kterých už ani nejsme schopni rozpoznávat černé od bílého, dobré od zlého a mravní od nemravného.

V otázce mravnosti stojí tedy současná Evropa proti hodnotám ducha. Nicméně naše univerzum, ve kterém žijeme povstalo z Ducha! A proto má v něm budoucnost pouze to, co se o hodnoty Ducha opírá a co je respektuje. Naopak vše, co tyto hodnoty ignoruje se dobrovolně vydává na cestu úpadku.

Úpadek ducha, morálky, mravnosti a spolu s nimi také například smyslu pro čest, spravedlnost, ušlechtilost a jiné vyšší hodnoty, takovýto druh všeobecného úpadku však sebou zákonitě a nevyhnutelně přináší úpadek materiální. Úpadek ducha, totožný s vnitřním rozvratem osobnosti sebou automaticky přináší rozvrat vnější.

Dnešní vnitřní hodnotový rozvrat současné Evropy tedy zcela zákonitě spouští nejrozličnější rozvratné procesy a přímo k sobě přitahuje nejrozmanitější rozvratné živly, které se mají stát vnějším, fyzickým a tedy reálným vykonavatelem tohoto rozvratu. Jedním z takových činitelů může být třeba i současný příliv imigrantů a spolu s nimi příliv islámu v jeho agresivní, netolerantní a středověkým způsobem kruté podobě.

Zastavit rozvrat je možné jedině návratem ke skutečným hodnotám! K hodnotám ducha! K hodnotám skutečné a pravé mravnosti, morálky, cti a spravedlnosti. Pokud toto Evropa nepochopí a nedokáže, je ztracena. Bude muset být ve své současné podobě absolutně rozvrácena, protože její vnější rozvrat se stane nevyhnutelným a zákonitým důsledkem její rozvratu vnitřního a hodnotového. Neboť natrvalo prostě není možné žít bláznivém bludu, že černé je bílé a bílé černé. Že dobré je špatné a špatné je dobré. A že právě evropská nemravnost je těmi "dobrými mravy a tradičními hodnotami", které je třeba chránit. Neboť jak řekl Kristus, jedině mravnost je cestou do života, zatímco nemravnost cestou do záhuby.

PS. V čtenářích může vzniknout oprávněná otázka, na jakých pozicích to vlastně stojím, pokud na jedné straně vyzdvihuji přístup islámu k plážové módě, avšak na druhé straně mluvím o islámu jako o agresivním a středověkým způsobem krutém náboženství.

Osobně se vždy snažím stát na pozicích skutečné mravnosti a skutečných duchovních hodnot bez ohledu na jakékoliv náboženství. Pravdou totiž je, že pravá mravnost a skutečné duchovní hodnoty tvoří zdravý základ všech náboženských systémů, zatímco to scestné, pomýlené, agresivní a netolerantní do nich z nejrůznějších důvodů vnesli pouze lidé samotní. Tak byly lidskou rukou zkřiveny a dehonestovány všechna náboženství. Avšak pravá mravnost a skutečné hodnoty ducha jsou nezničitelné a nelze je nikdy zprofanovat.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 05.09.2016 17:41:01

Je správné pěstovat optimismus. Ale pravý!

Kritikům současného společenského systému a momentálního lidského uspořádání věcí se často zvykne vytýkat nedostatek optimismu. Bývají často konfrontováni otázkou, zda je správně neustále odhalovat nové chyby a nedostatky? Zda něco takového jen nepřispívá k prohlubování krize a post moderní deprese? A není snad to, co dnes nejvíce potřebujeme právě optimismus?

Možná by proto opravdu neškodilo více úcty ke všemu tomu dobrému, co naše civilizace dosáhla. A to paradoxně i navzdory dnešnímu materialistickému způsobu myšlení, uspořádání a řízení společnosti.

Ano, naše doba, více než jakákoli jiná potřebuje optimismus, potřebuje úsměv a radostné nadšení učinit svět lepším. Nicméně tento optimismus nemůže být prázdný, falešný, naučený a vynucený pouze rozumem, jako je tomu dnes.

Neboť tak, jako by měla být hodnota peněz reálné krytá zlatem, tak by měl být i optimismus krytý skutečnými a pravými hodnotami, o které se opírá. Jedině ztotožněním se s pravými hodnotami může být totiž i optimismus pravý! Ba co víc, on dokonce z těchto hodnot automaticky vyvěrá. Takový optimismus je skutečně to, co v dnešní době potřebujeme jako sůl.

Naopak dnešní hraný, sílený a neupřímný optimismus, jehož účelem je pouze zastřít postupné boření se všeho toho, co lidé dosud vybudovali, takový optimismus je doslova bláznovstvím.

Jaké jsou však ale ty pravé hodnoty, o které bychom se měli opřít my i náš optimismus? Na co bychom se měli zaměřit v první řadě, jako na to nejdůležitější a nejpodstatnější?

Současný, více méně bezohledný konkurenční boj, ve kterém silnější ničí a potírá slabšího by měl být nahrazen principem spolupráce, přinášejícím úplně stejný užitek všem zúčastněným stranám.

Mohli bychom samozřejmě jmenovat ještě i jiné důležité věci, ale tímto třeba začít. Je třeba začít skutečnou úctou člověka k člověku, přerůstající v snahu vzájemně si pomáhat a podporovat se. Pomáhat si a podporovat se v osobním životě, v práci, v řízení státu a ve vztazích mezi jednotlivými národy. Na tomto stojí a padá úplně všechno! Pokud totiž nedokážeme zrealizovat tuto nejelementárnější hodnotu pravého lidství, nemá v podstatě ani smysl mluvit o jiných hodnotách.

Pokud se ale zaměříme právě na toto a vzájemná podpora, pomoc a spolupráce lidí bez jakýchkoli postranních úmyslů se stane realitou, z tohoto prvotního a nezbytného základu se začnou automaticky odvíjet další pravé hodnoty, jakými jsou smysl pro čest, spravedlnost, ušlechtilost, pravou krásu, moudrost, jakož i touha po poznání skutečné a celistvé pravdy o životě.

Učme se tedy v první řadě vidět v jiném člověku stejného člověka, jako jsme my. Učme se ho mít v takové jisté úctě, jakou si přejeme sami pro sebe. Učme se k němu být spravedlivými v takové míře, v jaké si přejeme, aby byli jiní spravedliví vůči nám. Velmi jednoduše, a tak důvěrně známým způsobem řečeno, učme se milovat svého bližního, jako sebe samého. Toto je totiž jediný a pravý základ, na kterém může vzniknout a plně se rozvinout skutečná lidská civilizace.

A toto je také cesta každého z nás osobně. Je to cesta pro ty, kteří se chtějí vůbec ještě nazývat lidmi, protože jedině nastoupením této cesty začínáme naplňovat základní atribut lidskosti. Neboť ať bychom dosáhli jakýchkoliv výdobytků vědy a techniky, bez tohoto elementárního a základního atributu lidskosti samotné se to i tak časem zákonitě vše zvrhne v neštěstí a stane se prokletím místo požehnání.

Pokud se tedy náš svět a jednotliví lidé v něm nepřizpůsobí principu lásky k bližnímu, jako k sobě samému, nečeká nás nic dobrého. Zde nejde o žádné náboženství, církev, vyznání, či denominaci. Zde jde jen a jen o princip samotný!

A pokud ani ty, jednotlivý člověče nezačneš v tomto smyslu sám za sebe, osudové nitky tvého života bolestně poznamená odpovídající míra tvé vlastní nelásky k jiným. Neboť přesně to, co jsi ty sám svými postoji a svým jednáním vůči bližním sel, to budeš muset ve vláknech svého vlastního osudu sklidit. Tato zákonitost je také důvodem, proč náš svět i všichni lidé v něm přežívají více negativity a neštěstí, jako harmonie a štěstí. A to je také důvod, proč nám chybí pravý a skutečný optimismus, který je pokrytecky nahrazován tím prázdným a falešným.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 29.08.2016 17:22:43

Neobvyklý obraz Stvořitele, který požaduje

Existuje několik velmi vážných skutečností, které by si měl člověk dneška zvlášť uvědomit. V první řadě fakt, že existuje Stvořitel, ze kterého Vůle vše vzniklo a jehož Vůlí je vše udržované. Jeho Vůle je z tohoto důvodu určující a rozhodující pro vše, co existuje ve stvoření. Je proto jednou z nejlegitímnějších požadavků Tvůrce a Majitele stvoření vyžadovat od každého tvora, který smí žít v jeho stvoření poznání a naplňování jeho Vůle.

Dále si je třeba uvědomit, že celá ta tisíciletí života na zemi byly darovaným časem určeným k tomu, abychom toto nejdůležitější poznání pochopili a zrealizovali ve svém životě.

Dále si je třeba zvlášť uvědomit, že čas milostiplného čekání na to, dokud to člověk pochopí a zrealizuje není nekonečný. Musí si uvědomit, že i všechny lidské představy přesahující trpělivost Boží má své hranice. Musí si prostě uvědomit, že jednou čas našeho učení skončí a další prostor, další možnost života ve stvoření dostanou už jen ti, kteří jej správně využili. To jest ti, kteří pochopili jednu z nejzásadnějších pravd, jaká vůbec existuje, a sice jsoucnost bezvýhradné svrchovanosti Vůle Nejvyššího v díle stvoření a z ní pramenící životní nutnost podřídit se této Vůli.

No a dále si je třeba uvědomit, že Stvořitel, Pán a Vládce univerza disponuje mocí i prostředky k tomu, aby pokud k podřízení lidí nedojde dobrovolně, přivodil jej silou své moci i proti jejich vůli.

No a nakonec by si měl každý člověk uvědomit, že se nezadržitelně blíží den, ve kterém má v celém stvoření zvítězit Vůle Nejvyššího. A to i na naší Zemi.

O všech výše zmíněných skutečnostech nám říká následující podobenství:

"Jeden člověk zasadil ve své zahradě strom. Když vyrostl, každý rok k němu chodil a čekal, kdy přinese ovoce. Když však ovoce stále nepřinášel, řekl nakonec svému zahradníkovi: "Vykácej jej, vždyť pročež bude dále využívat zem?" Zahradník však řekl: "Pane, počkej ještě rok. Okopu jej, pohnojím jej, a pokud ani pak nepřinese ovoce, dáš jej skácet."

Jaká je skutečná totožnost hlavních aktérů podobenství a co nám jím má být vlastně řečeno?

Člověkem který zasadil strom je Stvořitel, stromem je člověk a zahradou je stvoření. Byl to Stvořitel, který člověku daroval možnost vědomého bytí ve svém stvoření, za co s plným právem Majitele od něj očekává přiměřené ovoce. Ovocem má být odpovídající míra dobrotivosti srdce, odpovídající míra čistoty a ušlechtilosti lidského nitra, čili čistoty myšlenkového života a odpovídající míra ochoty člověka poznávat Vůli Nejvyššího a žít s ní v souladu.

Podobenství nám však žel také říká, že ovocný strom, čili člověk dlouhodobě nepřinášel žádné ovoce a proto se jej ten, kdo jej zasadil rozhodl skácet.

Jde o nesmírně vážnou věc! Znamená totiž, že Stvořitel už jednou zlomil hůl nad nehodným pozemským lidstvem a jako neužitečný strom se jej rozhodl odstranit ze svého stvoření.

Kdo však je oním zahradníkem, který prosil Majitele zahrady o roční odklad? Zahradníkem, který se rozhodl poskytnout neplodnému stromu zvýšenou péči?

Oním zahradníkem je Boží Láska, která dala lidem poslední šanci. Boží Láska, která je protipólem Boží Spravedlnosti. A Pán z této Lásky přišel na zem, aby ji zkypřil svým Slovem. Aby zemi daroval své Slovo. V něm bylo lidstvu ukázáno, jak má správně myslet, mluvit a jednat tak, aby bylo schopno v co nejkratší době přinést ovoce, oprávněně požadované Majitelem zahrady.

Znamená to tedy, že čas, ve kterém v současnosti žijeme je časem nastaveným. Znamená to, že lidstvo žije v nastaveném čase, v němž má, ba musí přinést požadované ovoce. Lidé jej už prostě musí přinést pokud nechtějí, aby byly nakonec vymýceni jako neužitečné stromy, které pouze zneužívají zem.

Taková je holá pravda o člověku, žijícím ve stvoření. Taková je nepohodlná, nechtěná a nepříjemná pravda těchto dnů. Pravda, která žel nezaznívá z kazatelen, ani z úst duchovních učitelů a mistrů, protože to není nic, co by by se jejich stoupencům dobře poslouchalo.

Žádné lidské uhýbání a mlžení však nemůže nic změnit na oné tvrdé pravdě o ostří sekery, svištící vzduchem směrem ke kmenů všech stromů, které nechtějí přinášet Stvořitelem právem požadované ovoce.

Láskou Boží nastavený čas se pomalu blíží ke konci a ocelová sekera v rukou Boží Spravedlnosti zanedlouho vytne všechny neužitečné stromy z nádherné zahrady tohoto stvoření, jejíž součástí je i naše Zem. Kdo bude mezi nimi, může si za to sám pro svou vlastní lhostejnost.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 22.08.2016 16:45:13

Nedoceněná potřeba změny způsobu myšlení

Klíč k tajemství šťastného a míruplném lidského života leží ukrytý v našem nitru. Skrývá se v našem vnitřním životě. V kvalitě našeho vnitřního života! V dobru, čistotě, spravedlnosti a ušlechtilosti, které ve svém nitru vědomě pěstujeme a podporujeme. V tom, že se již ve svém nitru straníme každého zla, každé nečistoty a každé nespravedlnosti.

Pokud totiž budeme právě takto činit, začne se všechno kolem nás postupně přetvářet k lepšímu, protože úplně všechno, co na naší planetě prostřednictvím lidí vzniká má svůj původ v lidské mysli. Neboť na tomto světě neexistuje zcela ničeho, co by nejdříve nepovstalo v mysli člověka. Naše myšlení je epicentrem všeho. Je jádrem a základnou, kde se vše nejdříve zformuje, aby se pak následně zformovalo i navenek, zcela viditelně.

V poznání této skutečnosti spočívá nesmírná důležitost! Kvalitou našich myšlenek můžeme totiž velmi výrazným způsobem přispívat k budování, nebo k ničení! A protože žel lidé o těchto skutečnostech obecně nic nevědí, jejich nesprávné a neušlechtilé myšlení otravuje život kolem nás jako jed.

Pochopme to přece a vyvoďme z toho pro sebe nevyhnutelné důsledky, protože v tomto poznání spočívá všechno! Jak vzestup, tak i pád!

Vždyť co dobrého může jednotlivcům, národům i celému lidstvu přinést neustálá tvorba a pěstování myšlenek závisti, nenávisti, zloby, nevraživosti, chamtivosti, vypočítavosti, nadřazenosti, kariérismu, touhy po moci a mnohého jiného, stejného druhu?

Lhostejnost a podceňování těchto skutečností není na místě! Pochopme přece, že to, co jsme v každodenní realitě nuceni prožívat je ve skutečnosti odrazem způsobu našeho myšlení. Vnější poměry nám totiž jako v zrcadle ukazují, jakými opravdu vnitřně jsme. Jaká je kvalita našeho vnitřního, myšlenkového a pocitového života.

Můžeme samozřejmě ignorovat vše, co zde bylo řečeno a i nadále ve svém nitru přechovávat myšlenky špatné a nečisté. Myšlenky, které konstruktivním způsobem nerespektují železný chod vesmírných zákonitostí. V logice fungování stvoření nám to však nutně přinese pouze nepohodu, zlo a neštěstí.

A pokud i přesto zůstaneme slepými a hluchými vůči nespornému faktu, že úplně všechno má svůj počátek v naší mysli, můžeme očekávat jen stále větší stupňování zla a negativity. Bude to k nám přicházet jako údery, snažící se nás vyburcovat z dosavadní lehkomyslnosti v nazírání na náš osobní vnitřní život a jeho kvalitu.

A pokud nakonec nedojde k pochopení a nezbytnému zkvalitnění vnitřního života lidstva, budeme právě prostřednictvím našich vnějších poměrů neúnavně a neustále burcování z naší lehkomyslnosti údery stále těžšími. Údery, které ve svém postupném navyšování až do neúnosnosti nakonec vynutí bezpodmínečné akceptování všech, výše uvedených skutečností.

Není jiné cesty! Musíme se sklonit! Musíme se stát konečně lidmi, jejichž vnitřní život je čistý, ušlechtilý, čestný, mravní a spravedlivý. Čím dříve k tomu dojde, tím dříve se vzájemné vztahy lidí kolem nás i v celé společnosti začnou i navenek transformovat do podoby ušlechtilosti, čestnosti, mravnosti a spravedlnosti.

Neboť lidé, jednotlivci, ale i celé národy mohou žít pouze v takových poměrech, jaké si kvalitou svého vnitřního života zaslouží. Tyto dvě věci jsou spojenými nádobami. Takovým způsobem se totiž projevuje dokonalá vesmírná Spravedlnost, jejímž prostřednictvím se každému z nás dostává v poměrech a v realitě, ve které musí žít přesně toho, co si zaslouží. To znamená toho, jaký vnitřně je a čím se vnitřně zabývá.

Možná tedy právě dnes nastává čas k rozhodujícímu obratu! K obratu, který může a při správném pochopení a úsilí o čistotu a ušlechtilost vlastního vnitřního života dokonce musí přinést více radosti a světla do života jednotlivců a dosud nevídaný rozmach všem národům i celé lidské civilizaci.

Nepromeškejme to! Ještě je čas! Neboť nakonec může naopak nastat chvíle, kdy náš nesprávný způsob myšlení dá do chodu takové negativní věci, které již nebude možné zvrátit. Pak bude muset celé lidstvo, každý národ i každý jednotlivec vypít námi samými naplněn kalich hořkosti a utrpení až do dna.

Vždyť doslova každý den jsme prostřednictvím současných médií konfrontováni s mnoha tragickými a bolestnými událostmi v různých koutech světa. Co se ale bude muset ještě udát, abychom se opravdu zamysleli nad skutečnými příčinami toho, proč se věci dějí právě takovým způsobem? Co bude muset ještě přijít, aby nás to donutilo uvědomit si, že všechno, k čemu dochází povstává z negativity našeho vlastního způsobu myšlení?

Dnes je ještě čas, abychom to pochopili relativně bezbolestně. Zítra však již může dojít k tomu, že nás k pochopení těchto skutečností začnou tisknout události, které nám v železném chodu zákonů našeho univerza přinesou mnoho zbytečného utrpení.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 15.08.2016 16:41:19

Nevědomost? Egoismus? Bláznovství? Nebo všechno dohromady?

Nezvykle tvrdým způsobem budeme hovořit o problému, který dokonale odhaluje míru lidského odtržení od přírody a tím od schopnosti chápat a porozumět tomu nejjednoduššímu a nejpřirozenějšího dění kolem nás.

Lidstvo si totiž vytvořilo svůj vlastní svět se svými vlastními hodnotami a bezohledně nimi šlape po hodnotách velkého celku univerza, jehož je součástí. Avšak tímto pádem součástí škodlivou, nepřátelskou a destruktivní! Je chorobou části velkého celku univerza. Je chorobnou částí, které byl v nekonečné lásce darovaný čas k tomu, aby se prostřednictvím poznání a přehlédnutí okolní reality konečně uzdravila.

Pokud ale bude zhoubná nemoc této části přetrvávat, bude prostě muset být oddělena ostrým řezem, aby donekonečna neotravovala harmonii velkého celku nádherného univerza.

O co konkrétně jde?

První polovina července 2016 se vyznačovala vedry, výrazně přesahujícími 30 stupňů Celsia. Užitkové rostliny živořili a příroda trpěla suchem. Horka značně znepříjemňovali život zejména starším lidem, ale daly zabrat i mladším.

A pak, jakoby na zavolání přišla první vlna dešťů, která byla pro všechny doslova požehnáním. Pro užitkové rostliny, pro přírodu i pro lidi, protože kromě tak potřebné vláhy přinesla i osvěžující ochlazení.

Po dvou, třech dnech přibližně 25 stupňových teplot byla však již půda suchá, protože předchozí deficit vláhy byl velmi velký.

O víkendu přišla druhá vlna dešťů. Pršelo celou sobotu i část neděle. Půda byla až do hloubky promočená a výrazné ochlazení umožnilo dokonalé využití vláhy rostlinami, jakož i jejich regeneraci po období sucha.

Příroda ožila. Vedry a suchém vybledlá barva zeleně se stala sytou a svěží. Bylo očividně evidentní, že z hlediska přírody šlo jednoznačně o požehnání.

V denním tisku se však právě během zmíněného deštivého víkendu objevil článek s názvem: "Počasí se zlepší až po deštivém víkendu." Psalo se v něm zhruba toto: "Ošklivé počasí, déšť a vítr nás budou sužovat hlavně v sobotu. V neděli by mělo být přeháněk méně, ale počasí určitě nebude vhodné ani na koupání či opalování. Zlepšovat se to začne až v průběhu následujícího týdne. V pondělí by už hrozba deště měla být menší a v dalších dnech budou teploty ze dne na den stoupat.

Nešťastní jsou zejména provozovatelé koupališť. Manažer jednoho z nich řekl: Jakmile se zhorší počasí, respektive lidé si jenom vyslechnou horší předpovědi, následující den na koupaliště nepřijdou. Tehdy je to hotová katastrofa. "

Tolik článek. Co však má být tímto všem řečeno?

Před naším zrakem se zde v plné nahotě odhalují dva diametrálně odlišné pohledy na realitu, či dokonce dvě zcela rozdílné reality. Jedna je realitou přírodního dění, které je člověk součástí a která jej prostřednictvím zemědělských produktů živí. Druhou je realita světa lidí. Realita, beroucí v úvahu pouze co největší zisky, bez ohledu na cokoliv jiného.

Pro přírodu byl tedy déšť a ochlazení doslova požehnáním, avšak pro člověka moderní doby, odtrženého od přírody naopak neštěstím. "Hrozba deště", jak se vysloveně píše ve výše uvedeném článku totiž atakuje výši zisků a možnosti užívání si.

Pokud se tedy pokusíme vše obrazně vyjádřit způsobem, zjednodušeným na maximální možnou míru, na jedné straně máme chléb a obživu a na straně druhé zisky a konzum.

Na jedné straně máme přírodu, přirozenost a chléb. Na druhé straně zisk a užívání si, které neberou v úvahu potřeby přírody, i když paradoxně člověk sám je její součástí. Ona jej živí a je tedy na ni bytostně odkázán.

Postoj moderního člověka je však postojem absolutního egoismu, který si špiní do vlastního hnízda. Jeho postoj je postojem neuvěřitelné zaslepenosti a obludného sobectví, ignorující vlastní přirozenost. Je to postoj bezohledného výrostka, který ztratil nejelementárnější úctu vůči své matce přírodě. Tato vyšinutá bytost vnímá totiž dar a požehnání jako hrozbu. Požehnání deště jako hrozbu ušlého zisku. Jde o postoj nepochopitelné a vrcholné zvrácenosti, projevující se spíláním místo vděčnosti za příchozí požehnání. Neboť déšť, za který by měli lidé děkovat tak, jak to dělali naši předkové, ještě spojení s přírodou, vnímáme dnes ve svém pomatení jako cosi špatného, ​​co kříži naše plány. Jako hrozbu! Až sem to dopracoval moderní člověk! Stal se žel už prostě neschopným rozpoznávat dobro od zla a skutečné hodnoty od prázdných pseudo hodnot.

Člověče, co se to jen s tebou stalo? Proč a kvůli čemu zapíráš sebe samého? Proč zapíráš své přirozené propojení s přírodou a s velkým celkem univerza? Proč se stavíš proti němu? Copak opravdu dopustíš, aby peníze, zisk, materialismus, konzum a užívání si zabili v tobě člověka? Aby zabili v tobě lidskost, jejíž jednou z nedílných součástí je pevná vazba s přírodou? Z její přirozenými cykly a tím s jednoduchostí a přirozeností skutečného bytí? Jak dlouho si myslíš, že ve svém nepřátelství a odtržení od přírody můžeš čelit obrovské síle celku, který reprezentuje?

Člověče, uvědom si přece, že nejsi ničím a že síla celku tě odvane jako zrnko prachu, když už bude mít dost tvé bezohlednosti a tvého egoismu, upřeného pouze na sebe. Neboť za současné situace tvého vlastního sebe uvěznění v pomýlené realitě hmoty, peněz, konzumu a zisku si jenom chorobným vředem, kazícím nádheru tohoto stvoření. Si škůdcem harmonie a jednoduché přirozenosti, protože kromě svého bytostného spojení s přírodou postupně ztrácíš i všechny ostatní, vyšší a vznešenější hodnoty, jako je čest, spravedlnost, dobro, nebo ušlechtilost. Ztrácíš, nebo už ani nemáš žádný zájem o věci vyšší a hmotu přesahující. Tímto způsobem si však sám sebe odstřihl od všeho, co má trvalou hodnotu a celou svou duší ses přimkl pouze k hodnotám prázdným a pomíjivým.

Ale tak, jak jsou pomíjivé hodnoty, kterým teď věříš, tak rychle pomine i ten poslední zbytek času, ve kterém ti to bylo ještě tolerováno. A tolerováno ti to bylo proto, abys konečně pochopil a přehlédl. Aby ses konečně stal člověkem, protože ta sobecká kreatura, odtržená od přirozenosti a od všech vyšších a ušlechtilejších hodnot, jakou si dnes nemůže v nádherném celku tohoto stvoření již dlouho obstát. Neboť nakonec právě ty přírodní síly, proti kterým tak pyšně a zpupně stála ji jako nečekaný mořský příval strhnou do nenávratna.

Jste blázni a sobci, protože ve dnech veder a sucha mluvíte o hrozbě deště! Vy sobečtí blázni vězte však, že je tu úplně jiná, skutečná hrozba, o které nic netušíte a která visí nad vašimi hlavami! Hrozba úplného vymazání vaší, od reality odtržené osobnosti z tohoto stvoření, protože už nejste s ním schopni absolutně v ničem soucítit.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 08.08.2016 17:09:50

Proč mě iritují předpovědi kolapsu civilizace?

Před nedávnem jsem se na internetu setkal s textem, který hovořil o možnostech přežití po kolapsu civilizace. Článek byl napsán formou testu. Podle počtu získaných bodů dostal čtenář určitý komplexní obraz o možnostech svého osobního přežití, nebo nepřežití takové krizové situace.

Otázky v testu se týkaly oblastí, jako je fyzická kondice, jídlo a zásoby, přístup k pitné vodě, zdravotní zručnost a vybavenost, možnost tepla a úkrytu, momentálně dostupná finanční hotovost, nebo zbraní a ochrany bezpečnosti.

Pokud se trochu hlouběji podíváme pod povrch světového dění, musíme chtě nechtě přiznat, že žel podobné články mají své opodstatnění. Že lidé by prostě měli být připraveni a počítat i takovou alternativou.

Co je ale pak na tom tak iritující?

Všechny informace podobného druhu, které žel vzhledem ke stavu současné společnosti mohou mít svou cenu se přece jen vyznačují určitým druhem slepoty. Slepoty, způsobené omezeným vnímáním života, zaměřeného pouze na hmotné. V našem konkrétním případě v omezení záchrany pouze na záchranu čistě hmotného druhu. Čili pouze na čistě fyzické přežití.

Mnozí si tedy na jedné straně uvědomují, že naše civilizace se řítí ke kolapsu, avšak na druhé straně jsou schopni uvažovat o svém vlastním přežití jedině stejným způsobem, kvůli kterému se kolaps přibližuje. Čili pouze způsobem hmotným, materiálním a fyzickým.

A právě v tomto tkví ona, nesmírně iritující, ba až pobuřující skutečnost. Lidé se totiž vůbec neptají na příčiny, jejichž poznáním a eliminací by se ještě dalo mnohé zachránit. Lidé uvažují jedině o zachování vlastního života a neuvědomují si, že právě jejich dlouhodobě egoistický a materialistický způsob uvažování má příchozí zhroucení na svědomí.

Nadchází však čas, kdy si budeme muset konečně uvědomit, že takto to dál jít nemůže. Kdy si budeme muset uvědomit, že člověk vždy byl a je přece jen více, než hmota a tělesné funkce. A proto jeho myšlení, snažení a životní úsilí nemůže a nesmí být zaměřeno pouze na hmotu. Takový druh omezenosti a osobnostní degradace v nás totiž aktivuje jen samé negativní vlastnosti, jakými jsou sobectví, chamtivost, bezohlednost, egoismus, konzumnost, plytkost, nečestnost, nespravedlnost a mnohé jiné.

A to pak vyvolává konflikty, nedorozumění, spory, násilí a války. Lidstvo drancuje Zemi a přírodu, znečišťuje vodu a vzduch. Preferováním scestných hodnot spějeme ve své slepotě, omezenosti a bezohlednosti k velkému celosvětovému kolapsu.

Člověk však, jak již bylo řečeno, vždy byl a vždy bude více než hmota. Člověk je totiž bytost duchovní. No a právě v našem vzdalování se od hodnot ducha a zaměřování se pouze čistě na hmotné se skrývá pravá příčina toho, že jsme to jako civilizace nakonec dotáhli až k hranici katastrofického zhroucení.

Tato příčina tedy tkví v našem vzdalování se od hodnot ducha, tvořících nejelementárnější pilíř samotné lidskosti. Tkví v odklonu se od nejpřirozenější lidské touhy po hledání čehosi vyššího a vznešenějšího, co hmotu přesahuje.

Tímto způsobem se začala vytrácet skutečná lidskost, stojící na hodnotách spravedlnosti, cti, ohleduplnosti, skromnosti, jednoduchosti, ušlechtilosti a přirozené duchovnosti.

Příklonem lidí pouze k hmotnému začali naopak bujet a rozrůstat se všechny, již jednou zmíněné negativní lidské vlastnosti, s takovou omezeností spojené, jako jsou nespravedlnost, nečestnost, bezohlednost, egoismus, konzumnost, chamtivost, povrchnost, neušlechtilost, nízkost, zkaženost a mnohé jiné.

Tak byla nastoupena cesta, která ani nemůže vést nikam jinam, než k totálnímu zhroucení. No a v tušení tohoto nezbytného konce se lidé opět mylně domnívají, že přežije pouze člověk svalů. Člověk hmoty. Člověk, který bude mít nejlepší kondici, nejvíce zásob a bude i po ostatních stránkách dobře materiálně připravený.

Vše bude ale úplně jinak! Tam totiž, kde je jen tělo, se shromáždí supi! To znamená, že pouze čistě tělesné a materiální nebude moci tentokrát obstát. Tentokrát bude totiž moci skutečně obstát pouze to, co v sobě ponese také hodnoty ducha!

Kdo totiž hodlá zachránit pouze svůj hmotný život, ztratí jej! Každý člověk bez hodnot ducha je již tedy teď v podstatě mrtvý. Avšak na druhé straně, kdyby snad někdo i fyzicky zemřel, na základě jeho vnitřního naladění k hodnotám ducha bude žít.

K vysokým a ušlechtilým duchovním hodnotám vzhlížející člověk nemůže proto v nadcházející době absolutně nic ztratit, zatímco člověk materialistický ztratí svou fyzickou smrtí absolutně všechno.

Nikdo samozřejmě nechce tvrdit, že se nemáme i hmotně zodpovědně připravit na možnou eventualitu fyzického přežití v případě velkého celosvětového kolapsu. Nicméně naše příprava nesmí v žádném případě zůstat pouze čistě hmotnou, protože pokud se zodpovědně nepřipravujeme také duchovně, nebude nám to nic platné. Rozhodující budou totiž tentokrát především hodnoty ducha.

A je tu ještě jedna velmi vážná věc, která je zvláště iritující na všech předpovědích kolapsu civilizace. Je jí skutečnost, že jejich šiřitelé si vůbec nekladou otázku, jak by se ještě dalo tomuto kolapsu zabránit, či případně, jak by se v dnešní době ještě dali minimalizovat jeho důsledky na nejnižší možnou míru. Jestliže totiž už lidstvo ve své slepotě a tupé materialistické omezenosti promeškalo možnost odvrácení kolapsu své pokřivené civilizace, možnost minimalizace jeho účinků tu stále ještě je! A tato možnost spočívá v obratu co největšího počtu lidí k duchovním hodnotám.

Je proto doslova trestuhodné, když nám někdo mluví o příchozím zhroucení civilizace a o tom, abychom se na něj dobře materiálně a fyzicky připravili, ale neříká nám o tom, že stále ještě existuje velmi výrazná možnost, jak přicházející zhroucení minimalizovat.

A právě toto by mělo být v dnešních dnech prioritou! Každý z nás osobně se totiž může stát velmi výrazným činitelem minimalizace nadcházejícího kolapsu na co nejmenší možnou míru. A to svým vlastním, vážným vnitřním obratem k hodnotám ducha. K hodnotám pravdy, cti, dobra a spravedlnosti. K hodnotám věcí duchovních, které vysoce přesahují úzké hranice racionálně hmotného omezení. Toho racionálně hmotného omezení, které lidstvo tlačí k okraji propasti.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 01.08.2016 17:08:35

Neuvěřitelné! Ani bohatí lidé nejsou šťastní!

Velkým pozitivem dnešní doby je skutečnost, že dříve nebo později vyjde všechno na povrch. Že dříve nebo později dojde k úniku až tak závažných informací, které mohou zcela změnit náš pohled na svět a na hodnoty ve světě v současnosti preferované. A právě k takovému něčemu došlo nedávno ve vztahu k bohatství a bohatým.

Myslíte, že existují nešťastní bohatí lidé? Že existují roztrpčeni a zklamáni boháči, kteří jsou přesvědčeni o tom, že svůj život promrhali a přežili naprázdno? Zní to možná neuvěřitelně, ale je jich mnohem víc, než by se vůbec považováno za možné. Tyto skutečnosti se však na veřejnosti velmi nešíří. Jde totiž o tajemství, spojené s posledními dny bohatých, o kterém vědí jen oni sami a jejich nejbližší. Ti ale nemají zájem, aby se cosi takového dostalo na veřejnost.

Náhlá změna celoživotního názoru mnoha majetných lidí tváří v tvář vlastní blížící se smrti je totiž jejich blízkými i tímto světem považována za vyšinutí. Za psychické vyšinutí způsobené strachem, vleklým onemocněním, či stařeckou demencí. O nic jiného podle nich nemůže jít, protože jeho výsledkem bývá absolutně radikální změna ve vnímání hodnot a celého dosavadního způsobu života.

To, co takový člověk považoval za důležité a věnoval tomu všechny své síly je najednou vnímáno jako prázdné a nicotné. Jako něco, co vůbec nebylo hodné takové námahy a takových obětí. Je to vnímáno jako cosi špatné a nesprávné, co člověka jen odvádělo od věcí opravdu hodnotných.

A z trpké pachuti beznadějně promarněného života se rodí jasné poznání, jak by se dal přežít mnohem správněji a hodnotněji. Kdyby to ovšem bylo možné a kdyby se to dalo.

Protože se to ale žel v žádném případě nedá, zbývá už jenom možnost varovat ostatní. Varovat je před tím, aby nepromarnili vlastní život honbou za hodnotami materialismu, peněz, statků, konzumu, moci a lidské slávy. To vše je totiž pouze iluze, v kterou věří a ve které žije náš svět. Iluze, která velmi rychle bledne před majestátem smrti, dávajícím člověku vytušit a vycítit jiný svět a jiné hodnoty.

Hodnoty ducha, kterých se měl držet už tady na zemi! Jejich preferováním a jejich prostřednictvím by mohl prožít svůj život plnohodnotně a na jeho sklonku by nemusel s trpkostí prožívat rozčarování z toho, jakým byl a oč usiloval. Rozčarování nad svou zbytečnou honbou za pseudohodnotami, které se tváří v tvář skutečným hodnotám jeví jako nicotnost.

Tyto skutečnosti jsou samozřejmě důsledně drženy po pokličkou, aby ani paprsek světla nepronikl k lidem tohoto světa, kteří uvízli v pasti materialismu, konzumu a svých nikdy nekončících hmotných potřeb. Aby ani paprsek světla nezpochybnil jejich scestné přesvědčení a oni snad nezačaly uvažovat, jestli všechno to, co se dnes tak vyzdvihuje má opravdu tu hodnotu, jaká se mu přisuzuje.

Nicméně v této době temna, která se snaží udržet své otroky v nevědomosti o skutečných hodnotách přece jen z času na čas dochází k úniku informací o posledních chvílích majetných a bohatých. A přesně takovým druhem informace je i text, který napsal před svou smrtí Steve Jobs, jeden z nejbohatších mužů naší planety. Jde o zakladatele počítačové firmy APPLE a jeho majetek je odhadnut na 8,3 miliardy dolarů. Zemřel na rakovinu slinivky ve svých 56 letech.

,,Došel jsem až na vrchol úspěchu ve světě byznysu. V očích druhých je můj život zřejmě ztělesněním úspěchu. Nicméně mimo práce mám jen málo radosti. Na konci je bohatství jen aspektem života, kterému jsem přivykl. Když teď ležím na nemocniční posteli a promítám si celý svůj život, uvědomil jsem si, že všechno to uznání a bohatství, na kterém jsem si tolik zakládal, zbledlo a ztratilo význam tváří v tvář blížící se smrti.

Ve tmě se dívám na zelená světla přístrojů, které mě udržují při životě a slyším jejich mechanické bzučení. Cítím, jak se blíží dech smrti. Teď už vím, že když si nahromadíme dostatečné bohatství, aby nám vydrželo po zbytek života, měli bychom usilovat také o něco další, co s bohatstvím nesouvisí. Mělo by to být něco mnohem důležitější: snad vztahy, nebo umění. Snad sen z mládí ...

Bezuzdné následování bohatství nás promění v pokřivené bytosti, jako jsem já. Bůh nám dal smysly a možnost cítit lásku v srdci každého, ne iluzi kterou přináší bohatství. Bohatství, které jsem získal v mém životě si nemohu vzít sebou. Mohu si odnést jenom vzpomínky vyvážené láskou.

To je skutečné bohatství, které vás bude následovat, doprovázet a dodávat vám světlo a sílu na to jít dál. Láska může cestovat tisíce kilometrů. Život nemá žádné omezení. Jděte tam, kam chcete jít. Dosáhněte výšin, které chcete dosáhnout. Je to všechno ve vašem srdci a ve vašich rukou.

Jaká postel je nejdražší na světě? Nemocniční! Můžete zaměstnat někoho, kdo bude řídit vaše auto, někoho kdo pro vás bude vydělávat peníze, ale nikdy nemůžete najmout někoho, kdo by za vás nesl vaši nemoc. Ztracené materiální věci je možné najít. Ale je tu jedna věc, která nemůže být nikdy nalezena v případě ztráty - život.

Když jde člověk na operační sál, uvědomí si, že existuje jedna kniha, kterou má ještě dočíst - Kniha zdravého bytí. Bez ohledu na stádium života ve kterém se nacházíte, budete každý jednou čelit dni, kdy se opona zatáhne.

Ochraňujte lásku k vaší rodině, lásku ke svému partnerovi, lásku vůči svým přátelům ... Mějte rádi sami sebe a s láskou se starejte o ostatních.“

Tolik tedy Steve Jobs.

Láska, ohleduplnost a úcta ke všem lidem! Čest, spravedlnost, dobro, ušlechtilost, skromnost a zájem o věci vyšší, hmotnou existenci přesahující! To jsou skutečné hodnoty, o které se má každý z nás snažit! Hodnoty, které má každý z nás postavit na první místo a až po nich a prostřednictvím nich má usilovat o své materiální zabezpečení.

Budeme-li takto jednat, prožijeme svůj život plnohodnotně. Pak nebudeme muset umírat s pocitem hořkosti a z oprávněnými obavami z toho, co nás za naše nezvládnutí pozemského života po smrti na druhém břehu čeká.

Pokud ale hodnoty materiální postavíme nad hodnoty ducha, nebo dokonce hodnoty materiální budeme považovat za ty jediné, co vůbec existují, beznadějně promarníme vlastní život, naše poslední dny budou bolestné a do reality ducha odjedeme jako ti nejposlednější žebráci, protože všechno naše úsilí bylo pouze hmotné.

Je snad tohle skutečně tím, co chceme? A nebylo by snad lépe vzpamatovat se již nyní a ne až poté, před naší smrtí, kdy už bude pozdě a my nebudeme moci nic změnit? Tak jako Steve Jobs, kterému nakonec nebylo nic platné ani všechno jeho bohatství?

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 25.07.2016 16:53:14

O skutečné příčině Kristova příchodu na zem

Kristus pro nás přinesl velkou oběť, jejíž význam jsme nebyli schopni dosud docenit. Jeho oběť spočívala ve snížení majestátu Božího až dolů k lidem, a to prostřednictvím fyzického příchodu jeho Syna na naši zem.

Tato oběť spočívala ve vzdálení se od nepochopitelné nádhery a vznešenosti jsoucnosti Boží a v sestupu jeho Vyslance až do nejspodnějších úrovní stvoření, které se vinou lidí staly temným močálem, plným nízkosti.

Příchod Božího vyslance do tohoto prostředí byl obětí, nad kterou Není větší. Obětí, ke které došlo i přesto, že toto nepřátelské prostředí představovalo pro Vyslance ze Světla nebezpečí ohrožení života. Na základě Zákona stejnorodosti, v tomto případě absolutní nestejnorodosti, se totiž všechno temné muselo automaticky obrátit proti Světlu.

Smrt Krista však nebyla záměrem, ani cílem! Bylo to vědomé riziko, do kterého šel a které podstoupil kvůli záchraně lidstva.

K této velké oběti došlo pro hříchy lidí, do kterých se tak zamotaly, že už nebyli schopni najít cestu ke Světlu a bez znovu nalezení této cesty by museli nakonec ve svých hříších zahynout. Do temnoty se totiž zamotaly tak nesmírně, že cestu ke Stvořiteli mohl znovu proklestit pouze Stvořitel samotný. Nikdo jiný by to již nedokázal. Jeho Syn se toho zhostil i s rizikem smrti a toto riziko se žel nakonec stalo skutečností v podobě jeho surové vraždy na kříži.

Kdyby se však lidstvo do hříchů a všeho nesprávného a špatného tak nezamotalo, kdyby žilo správně a duchovně rostlo, příchod Krista by nebyl vůbec nutný a pak by nedošlo ani k jeho vraždě. Nesmírná oběť, spočívající v jeho příchodu na naši nehodnou zem se stala nezbytnou pouze pro hříchy lidí a pro jejich zbloudění.

Během dlouhého vývojového období před příchodem Krista přicházely na naši zem i různí jiní vyslanci ze Světla, jejichž úkolem bylo přinesení duchovního poznání. Po smrti každého z nich se však z jejich učení udělalo náboženství a z jejich osoby kult. Do původně čisté duchovní nauky začaly být postupně vnášené lidské názory, přání a představy, až nakonec udusili její zdravé jádro. Pravá cesta ke Světlu byla zamlžena, zastřena a ztracená.

Důsledkem toho bylo, že žel ani lidé toho nejlepšího chtění, poctivě praktikující jednotlivá náboženství nemohli jít navzdory svému úsilí správně a přímo duchovně kupředu. Pravda byla definitivně ztracena a svět se zamotal do své "moudrosti", která se mu nakonec stala slepou uličkou.

Zmatek byl až tak velký, že by se z něj lidstvo samo nikdy nevymotalo. Proto se stal životně nutným příchod Vyslance ze Světla, samotného Syna Božího, který jediný mohl lidem proklestit cestu vzhůru a který sám, z Pravdy přicházející, jim mohl Pravdu darovat. Pravdu čistou a ničím nezkalenou! Toto byl pravý smysl Kristova příchodu na zem.

Spása lidí tedy spočívá v přinesení Slova Pravdy, které jim ukazuje ztracenou cestu ke Světlu a k vlastní spáse. Kristus tím splnil úkol, pro který přišel, protože i když ho zavraždili, dokázal na zemi zakotvit Pravdu, jejímž prostřednictvím mohli všichni lidé dobré vůle opět kráčet přímou cestou ke Světlu. Cesta byla ukázána a spasitelské dílo završeno! Vraždou Spasitele se to už nedalo zvrátit, jak v to temno doufalo, protože Pravda se prostřednictvím Kristových učedníků šířila i po jeho smrti.

Temno však nespalo a nesmířilo se se svou porážkou. Zkoušelo to jinak a nakonec to, co tehdy nedosáhlo vraždou Spasitele přece jen nakonec dosáhlo postupným překroucením, pokřivením a zamlžením skutečného významu pozemské mise Ježíše Krista. A to tím, že hlavní účel jeho příchodu, spočívající v přinesení Slova Pravdy byl zaměněn za jeho smrt a oběť na kříži.

Z jeho smrti na kříži se udělal hlavní smysl a účel jeho příchodu. Udělalo se z toho jádro jeho poslání, a to, proč opravdu přišel tím bylo nenápadně odsunuto na druhé místo a na vedlejší kolej.

Kristus k nám však přišel především proto, aby nám přinesl učení, které když vneseme do našeho vlastního života, stane se nám cestou ke spáse. Žel, tato rozhodující a zásadní skutečnost však byla významově posunuta někam úplně jinam a to hlavně proto, aby lidé opět ztratili pravou cestu ke Světlu a k Bohu.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 18.07.2016 16:51:48

Malá úvaha o nepříjemných duchovních souvislostech


Možná byste nevěřili, ale také duchovní oblasti existují věci, o kterých se raději mlčí. Vždyť nač zbytečně hovořit o nepříjemných věcech a lidi znepokojovat?

Takový postoj se však velmi podobá pštrosu, usilujícího se vyhnout nebezpečí tím, že strčí hlavu do písku.

Jednou z takovýchto věcí je málo populární a drsná skutečnost existence duchovní smrti člověka. Existence definitivního duchovního zničení jeho osobnosti. Jeho vědomého já.

Doba vývoje lidského ducha v tomto stvoření je totiž přesně vymezena. Není tedy nekonečná. Během časově poměrně dlouhého období má každý z nás nakonec dospět k poznání, že pouze dobrovolné podřízení se dokonalé Vůli Nejvyššího, reprezentované duchovními Zákony vloženými do stvoření nám může přinést skutečné štěstí.

V desítkách minulých životů jsme se totiž mohli na vlastní kůži dostatečně intenzivně přesvědčit, že křečovité setrvávání na vlastní vůli, na vlastním chtění a lpění na vlastních názorech a pohledech nám vždy přinášelo jen samé nepříjemnosti, zlo a neštěstí. Tuto zkušenost máme otisknutou hluboko do své duše.

Kdo tedy neprocházel všemi svými předchozími životy slepě, ten už prostě musel poznat, že pouze v podřízení se Vůli Nejvyššího je pro něj skryté pravé štěstí.

A toto zásadní poznání tvoří nezbytný předpoklad pro kvalifikaci každého z nás do nové doby, o níž se v Bibli mluví jako o zaslíbené, tisícileté říši klidu a míru. Příležitost žít v ní však dostane pouze ten, kdo byl schopen vzdát se svých názorů, náhledů a vlastního chtění, a dobrovolně se podřídit Vůli Nejvyššího.

Současná doba představuje jakousi hranici, kdy musí každý z nás udělat velké rozhodnutí. Zásadní rozhodnutí spočívající v tom, zda se podřídí, nebo nepodřídí Vyšší Vůli. A od tohoto jeho rozhodnutí bude pak záviset, zda dostane šanci pokračovat dále ve svém duchovním vývoji ve stvoření, nebo zda ji nedostane, protože se dosud vůbec nic nenaučil a ani se naučit nechce.

Proto ti, kteří svou šanci nechtějí promarnit, by si měli už konečně uvědomit velkou nedostatečnost, spočívající v prosazování své vlastní, lidské vůle. Nedostatečnost setrvávání na vlastních názorech a představách, znemožňujících vnímat realitu bytí v její skutečných, vyšších souvislostech.

Ne nadarmo nám totiž bylo již před 2000 lety řečeno: „Buď vůle Tvá! Jako v nebi, tak i na zemi!“ Tato slova neměli sloužit pouze jako odříkávání při modlitbě. Znamenají mnohem více. Byl nám nimi ukázán určitý ideál, o jehož realizaci jsme se měli usilovat. Ten ideál spočívá v poznání a naplňování Vůle Nejvyššího. Spočívá v dobrovolném zřeknutí se vlastní vůle a dobrovolném podrobeni se Vůli Stvořitele. Pokud tak totiž lidé učiní, pak bude i na zemi tak, jako v nebi. Tak jako v nebi, kde vládne Vůle Pána, kterou všichni bezvýhradně dodržují, protože vědí, že právě její dodržování jim přináší štěstí.

Kdo však toto odmítá, komu je v dnešní době přednější jeho vlastní vůle, jeho vlastní názory a domněnky, tomu pravděpodobně již není pomoci. Nechce totiž pochopit, že tím nejdůležitějším v jeho bytí je nutnost podřízení se Vůli Nejvyššího, aby tímto způsobem mohlo konečně také k němu samotnému přijít skutečné a pravé štěstí, a aby našel mír vlastní duše, po kterém podvědomě každý z nás touží.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 11.07.2016 17:00:39

O lidské schopnosti získat odpověď na všechno

Je naší přirozeností, že si vždy budeme klást nejrůznější otázky. Nicméně člověk, nacházející se tváří v tvář nejzásadnějším otázkám vlastního bytí by měl vědět, že na každou z nich existuje odpověď a že on sám se je schopen těchto odpovědí dopátrat.

A dojde tomu tehdy, když se dokáže správným způsobem napojit na informační zdroje univerza. Odpovědi pak najednou vyvstanou v jeho nitru, jako jeho osobní vnitřní přežití. Jako něco, o čem ví a jasně cítí, že je to přesně takto a že to ani nemůže být jinak. O čem ví, že je to prostě pravda.

Řekněme si teď něco blíže o způsobu, jakým je člověk schopen toho dosáhnout. Jde o metodu, která je sice odedávna známá, pouze v dnešním moderním světě se na ni jaksi zapomnělo.

V dávných dobách existovaly takzvaní „poustevníci“. Byli to lidé, kteří odešli na delší dobu někam do ústraní a do samoty, kde žili velmi skromně a svůj čas trávili v modlitbách, rozjímání a přemýšlení.

I když poustevníci přebývali na odlehlých místech, lidé o nich věděli a sporadicky je navštěvovali. A to především tehdy, když si ve svém vlastním životě nevěděli dát v něčem rady. Když hledali odpověď na nějakou zásadní životní otázku. A právě poustevníci jim mnohdy byli schopni poskytnout uspokojivé odpovědi.

Otázka však zní, odkud čerpali svou moudrost a kde nacházeli tyto odpovědi? Vždyť přece žili dlouhou dobu v naprosté samotě a v odloučení od tehdejší civilizace. V čem tedy spočívalo jejich tajemství?

Jejich tajemství se skrývalo v duchovní zákonitosti hutnění myšlenek, jejímž prostřednictvím se dokázali napojit na informační zdroje univerza. Odtud čerpali své odpovědi, korespondující s pravdou, to znamená s tím, jak se věci opravdu mají. Jejich moudrost nebyla tedy moudrostí rozumového poznání a vzdělání, ale pramenila z hloubky lidského vnitřního prožívání.

Neboť rozumové znalosti a vzdělání je jedna věc, zatímco skutečná moudrost věc druhá. Jasným a výmluvným svědectvím tohoto tvrzení je právě dnešní doba plná vzdělaných lidí, ve které paradoxně skutečnou, hlubokou a pravou moudrost vlastní jen málokdo.

Takže pojďme už konečně k jádru věci a řekněme si, jak se lze dopracovat k moudrosti prostřednictvím metody hutnění myšlenek. Tato metoda je založena na principu myšlenkového magnetismu, na jehož základě je schopno naše osobní, hluboké vnitřní zaujetí nějakým problémem k sobě magneticky přitahovat odpovídající řešení, přicházející z informační databáze univerza.

Představme si, že se vnitřně intenzivně zabýváme nějakým zásadním problémem. Třeba hledáním smyslu života. Není to otázka lehká, ani snadná. My však o ní intenzivně uvažujeme, neustále se k ní vracíme, spřádáme své teorie a snažíme najít uspokojivou odpověď.

Pokud je naše snaha opravdu vážná a pokud v takovém intenzivním vnitřním zahloubení setrváváme delší dobu, naše citově myšlenkové zaujetí se stává silně magnetickým. No a prostřednictvím tohoto intenzivního vnitřního magnetismu se na základě zákona stejnorodosti začne pomalu vytvářet neviditelné vnitřní spojení s jemnějšími hmotnými, nebo dokonce duchovními úrovněmi univerza, z nichž se nám může dostat řešení našeho problému.

A pokud o těchto věcech nemluvíme, jen se jimi intenzivně vnitřně zabýváme, nakonec naše citově myšlenkové soustředění magneticky zesílí až natolik, že k sobě na základě již zmíněného zákona stejnorodosti skutečně přitáhne řešení daného problému.

A člověk najednou začne poznávat odpověď. Po dlouhém období intenzivního hledání, ba dokonce až vnitřních bojů a zápasení začnou před ním odpovědi vyvstávat s neobvyklou jasností. Dochází k tomu v jeho vlastním, osobním vnitřním přežití, kterému se v dávných dobách se říkalo osvícení. Člověku se jednoduše vnitřně rozjasní a on ve svém nitru poznává, jak se věci ve skutečnosti mají.

A člověk najednou ví! Najednou už zná odpověď! Už ví, že je to právě takto, přičemž má plnou vnitřní jistotu. Jasně cítí, že jeho poznání koresponduje s pravdou, protože k němu přišlo z výšin univerza.

Je to něco úplně jiného, ​​jak to naučené. Je to moudrost, pramenící se zákonitostí univerza a zohledňující v sobě tyto zákonitosti. Je to moudrost, která koresponduje s pravdou. Je to něco výjimečného, ​​co každý člověk jasně pocítí, když se ho to dotkne. Je to moudrost, přicházející k lidem z výšin univerza, ovšem pouze za podmínek, že se oni sami stali prostřednictvím svého vážného, ​​intenzivního a upřímného zaujetí toho hodnými. Dokonalé zákony stvoření totiž velmi snadno vyloučí každou povrchnost, plytkost, či neupřímnost.

Průměrný, nevědomý a racionálně založený člověk dneška se může s nepochopením dívat na dávné, takzvané poustevníky a vnímat je jako nějaké darmošlapy. Nechápe však, že to byli lidé, kteří omezili své osobní potřeby na minimum a kteří se dobrovolně zřekli běžného života ve snaze najít odpovědi na základní otázky bytí. A když to dokázali, když načerpali ze vřídla skutečné moudrosti, začínala zpravidla druhá část jejich působení, kdy svou moudrostí, čerpanou z výšin pomáhali jiným.

V současnosti hledají lidé odpovědi v těžkých, nebo nezvladatelných životních situacích u psychologů, nebo v mnohem menší míře u kněží. Co se týče psychologů, jejich moudrost pochází pouze z rozumového vzdělání. Svou profesi vystudovali na vysoké škole a provádějí ji v zohledňování nejnovějších moderních vědeckých poznatků a zkušeností. Je to ale všechno především čistý rozum, bez vnitřního spojení s informačními databázemi univerza. Je to tedy něco, co je jen naučené.

Žel, velmi podobné je to také u kněží, kteří získali oprávnění ke svému působení absolvováním náročného teologického studia s velkým množstvím rozumových poznatků, které musely zvládnout. Je to tedy také v jejich případě opět mnohdy jen to rozumové, kterému chybí hluboké, osobní, citově myšlenkové napojení na informační zdroje univerza. Na druhou stranu je ale třeba poctivě přiznat, že právě kněží mají mnohem větší předpoklady k získání zvnitřněného přijímání informací a inspirací z vyšších úrovní.

A nyní se dostáváme k hlavnímu účelu tohoto textu, kterým je ukázání cesty k nabytí moudrosti. Cesty k schopnosti samostatně se dopracovat k odpovědím na důležité otázky vlastního bytí.

Účelem tohoto textu je ukázat, jakým způsobem se můžeme stát plně samostatnými osobnostmi. Osobnostmi, nezávislými na názorech, poučkách a poznání jiných.

K tomu, aby se člověk stal v pravém slova smyslu moudrým se netřeba vůbec stát poustevníkem. Úplně postačí, pokud správně pochopí princip fungování myšlenkového magnetismu, prostřednictvím kterého, pokud to bude brát dostatečně vážně a bude v tom dostatečně vytrvalým, se může stát on sám osobně znalým všech tajemství života ve smyslu pravé a skutečné vnitřní moudrosti.

Neboť všechny velké věci a vše nejzásadnější poznání se pro každého člověka nachází v tomto stvoření jako na bohatě prostřeném stolu, avšak on sám se nejdříve musí stát vnitřně schopným tohoto bohatství vědomě dosáhnout.

Musí tedy splnit určité podmínky a určitá kritéria, konkrétně v našem případě musí svou vážnou vnitřní snahou dosáhnout takové intenzity osobního myšlenkového magnetismu, která k němu v zákonitém ději přitáhne odpovědi na všechny jeho zásadní otázky.

Ba jde to ještě dál, protože tyto intenzivní vnitřní děje nakonec přerostou až do hmotné reality a člověk může být nejednou dokonce i fyzicky a reálně nasměrován ke zcela konkrétním okolnostem, nebo lidem, kteří mu mohou poskytnout rozhodující impuls v jeho hledání a nacházení odpovědí. V nalézání odpovědí na nejzásadnější otázky, týkající se lidského bytí, jeho smyslu, jeho hodnoty a všeho, co s tím souvisí. Je k tomu třeba jenom vůle, snaha a trochu času na chvíle tichého soustředění.

Každý z nás je tedy schopen stát se moudrým a vnitřně osvíceným. Stát se člověkem vidoucím, vnímajícím a poznávající věci v pravém světle. To jest tak, jak ve skutečnosti jsou.

Smutný fakt, že takových lidí je na světě jen málo však žel svědčí o tom, že námahu s tím spojenou je schopen a ochoten vynaložit jenom málokdo. A proto má náš svět pouze vzdělanost a vzdělaných, ale ne moudrost a moudrých.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 04.07.2016 16:54:44

Jak se zbavit otroctví hmoty a materialismu?


Pro mnohé lidi bude pravděpodobně velmi zajímavou praktická otázka, jak může být v dnešní materialistické době svobodným a nezávislým člověk, usilující o duchovní hodnoty?

Říká se totiž, že kdo nehledá svobodu ducha, zůstává otrokem i kdyby byl králem. Z toho ale na druhé straně vyplývá, že kdo by byl byť otrokem, je ve skutečnosti svobodným, pokud našel svobodu ducha.

Průměrný současník je většinou otrokem hmoty. V tomto druhu otroctví setrvává po celý svůj život a nakonec v něm i umírá.

Ale váha hmotných nároků a potřeb těžce doléhá i na lidi, usilující o hodnoty duchovní. Jak se v takové situaci chovat vysloveně prakticky? Jak reálné žít? Jak osvobodit sebe a svou rodinu od útlaku daní, složenek, stálých plateb a jiných položek? Jak najít způsob, aby se krásná slova o duchovní svobodě staly opravdu skutkem?

Za současného společenského systému se to jeví jako něco nerealizovatelné. Je možné představit život třeba na Novém Zélandu někde na samotě, v souladu s přírodou a bez velké byrokracie.

Svým způsobem může být svobodný například člověk na ulici, kterému nemá v podstatě nikdo co vzít. Ale to je dost nepohodlné a duchovní život se za takové situace pravděpodobně scvrkne na touhu po teple, jídle a možnosti umýt se. Že by si někdo vybral takový život dobrovolně, není asi velmi pravděpodobné.

Vnější svoboda člověka se odvíjí od vnitřní svobody jeho ducha. Pokud je člověk duchovně nesvobodný, pokud utiskuje svého ducha tím, že ignoruje jeho touhu po duchovních Výšinách, pokud neusiluje o duchovní hodnoty a o život v souladu s nimi, za takovéhoto stavu vlastního duchovního zotročení člověka nutně stíhá zotročení hmotné, a to v nejrůznějších formách a podobách.

Jiným způsobem podléhá hmotnému otroctví chudák a nuzný a jiným způsobem zase majetný a bohatý. Pouze ten, kdo nastoupil cestu ke svobodě ducha, pouze ten se ocitá na cestě osvobození se od otroctví hmoty a hmotných potřeb.

Jak se k tomu ale postavit čistě prakticky? Jak to uvést do každodenního života?

Není to tak složité. Člověk musí změnit pouze úhel pohledu. Pokud totiž do té doby žil zde na zemi tak, že byly pro něj prvořadé hlavně materiální a hmotné zájmy, měly by se pro něj stát prvořadými především zájmy jeho ducha. Zájmy vzestupu jeho ducha, spočívající v preferování duchovních hodnot a v poznávání duchovních pravd.

Takový člověk bude mít samozřejmě i své hmotné potřeby tak, jako dosud, ale nebudou tak jako doposud pro něj vším. Jejich naplňování se nestane středobodem jeho života, ale pouze prostředkem k tomu, aby měl zajištěny základní potřeby a mohl se duchovně rozvíjet.

Tímto způsobem však nečekaně odpadne mnoho věcí, které ve skutečnosti vůbec nepotřebujeme, ale za nimiž se pachtí lidé zaměření pouze na hmotu, protože si myslí, že bez naplňování množství, dokonce až nesmyslných potřeb by nebyl jejich život takový plný a kvalitní.

Ale byť by i získali všechny poklady světa, zůstanou vnitřně prázdnými a nenaplněnými, protože prázdnotu jejich duše nedokáže zaplnit nic, co je hmotné.

Kdo však opravdu vážně vykročí na cestu vlastního duchovního vzestupu, ten kupodivu začne velmi rychle získávat vše, co z materiálního hlediska potřebuje ke svému plnohodnotnému životu, protože jeho snaha o duchovní hodnoty mu umožní rozpoznávat, co je pro něj z hmotného hlediska opravdu potřebné a co je již nadstandard a zbytečný přepych, bez kterého se dá docela klidně obejít. Člověk prostě odmítne být otrokem svých vlastních potřeb.

A takový nenáročný přístup k životu bez přehnaných potřeb mu následně daruje svobodu, kterou mnozí lidé dnešní doby nemají, protože podlehli konzumnímu způsobu života a dali si namluvit, že potřebují ke svému životu množství věcí, které jim ve skutečnosti nejsou vůbec třeba.

Vedle jiných duchovních ctností, o které duchovní člověk automaticky usiluje jsou totiž skromnost, jako i nenáročnost v potřebách také duchovními ctnostmi, jejichž získání může darovat člověku dnešní doby tak výraznou míru osobní svobody, o jaké současní otroci hmoty nemají ani jen tušení. A to při respektování všech základních, ale zbytečně nepřemrštěných potřeb dnešního moderního člověka.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 27.06.2016 18:02:59

Zničí nás to, co není vůbec vidět?

Člověk dneška je člověkem hmoty, uznávajícím jen to, co vidí, co dokáže ohmatat, co podle něj reálně existuje a co mu přináší nějaký viditelný a hmotný prospěch. Pouze to je hodné jeho úsilí, námahy a odříkání.

Vše ostatní, co do výše zmíněné kategorie nepatří, což tedy není možné vidět, ohmatat a co z hmotného hlediska lze považovat za neexistující, to vše je pro současných lidí bezpředmětné a nehodné pozornosti.

A přece! Přece každodenně disponujeme nesmírnou neviditelnou energií, jejímž prostřednictvím si ve svém materiálním ignorantství vůči všemu neviditelnému sami pro sebe formujeme zkázu, záhubu a zničení.

Podívejme se na naše slova a činy. Slova slyšet a činy vidět. V životě člověka existují mnohé situace, ve kterých je nucen ovládat se v tom, co řekne a co udělá. Pokud by totiž nedával pozor například na svá slova, mohl by být trestně stíhán za křivé obvinění a osočování. A podobné je to i s našimi činy. Nemůžeme si prostě dělat cokoli a chovat se jakkoliv, protože bychom se mohli ocitnout ve vězení, nebo bychom mohli ztratit dobrou pověst. Člověk se prostě musí ovládat a dbát na to, co udělá a co řekne.

Vezměme si třeba takový malý příklad nutnosti ovládání se v řeči. Existují lidé, který z určitého lokál patriotismu, nebo jen ze zvyku říkají doma nářečím, avšak na veřejnosti, v úřadech a ve školách se snaží mluvit spisovně. No a podobných příkladů, kdy se člověk dokáže, ba dokonce musí dokázat ovládat ve své řeči, jakož i ve svém jednání je mnoho. Dokáže se a musí se dokázat ovládat, protože se jedná o věci viditelné a všem reálně vnímatelné, za které nese osobní zodpovědnost.

Každý člověk však zároveň manipuluje i s mohutnými, skrytými energiemi, které dává do pohybu svým myšlením. Ale protože pro materialistického člověka dnešní doby všechno to, co se nedá osahat a není viditelné neexistuje, dovolují si lidé v oblasti vlastního vnitřního života cokoliv. Dovolují si myslet doslova na cokoliv! I na to nejbizarnější, nejfantastičtější, nebo nejskaženější domnívajíce se, že je to čistě jejich osobní věcí, pokud to nikdo nevidí.

Člověk dneška je sice schopen připustit, že jeho nikým neviditelné myšlení a inteligence existují a na vzdělání, které je čistě vnitřní, rozumovou kvalitou jsou ochotni vynaložit i nemalé finanční prostředky. Ale jakékoliv jiné, vlastní myšlenky a uvažování považují za cosi bezvýznamného a podružného, ​​co je čistě jejich osobní záležitostí a co v podstatě nemá žádnou cenu a tedy ani žádný dopad na jejich život.

Co by se tedy styděli udělat, či dokonce i jen vyslovit, tím se klidně zabývají ve svém myšlení, protože to nikdo nevidí a protože jsou přesvědčeni, že si to mohou dovolit. A tak si to dovolují!

Vnitřní myšlenkový život lidí je z tohoto důvodu plný neuvěřitelné nízkosti, malosti, špíny, povrchnosti, zvrhlosti, agresivity, závisti, chamtivosti, sobectví a ještě mnohého jiného. Vnitřní myšlenkový život lidstva se podobá stoce, plné bahna a všeho možného odpadu.

Jaké ale musí mít následky taková lehkovážnost a absolutné ignorování ovládání se v myšlení? Co to musí lidem přinést?

Jakmile zformujeme nějakou myšlenku, živá síla, proudící stvořením a pronikající všem, tedy i člověkem samotným vlije do námi vytvořené myšlenky život a vytvoří z ní zcela konkrétní formu. Konkrétní formu, přesně a bez příkras odpovídající obsahu dané myšlenky. No a tato myšlenková forma je pak po svém vzniku přitahována podle zákona stejnorodosti do centrály myšlenkových forem stejného druhu. A toto shromaždiště stejnorodých myšlenkových forem mohutní stále více a zpětně působí nejen na člověka, který do něj svou myšlenkovou formou přispěl, ale i na celé lidstvo.

A protože myšlenkový život lidí je žel v současnosti takový, jaký je, vznikly a neustále mohutní energetické myšlenkové centrály především negativního druhu, které zpětně působí na jednotlivce, kteří je vytvořili a neustále živí, jakož i na celé pozemské lidstvo.

No a lidé, nic netušící o těchto skutečnostech, lidé, domnívajíce se, že na jejich myšlenkový život clo neplatí, lidé, přesvědčeni o tom, že ve svém vlastním nitru a ve svých myšlenkách si mohou dělat co jen chtějí, tito nevědomí lidé živí prostřednictvím jemných energií svého myšlení obrovské a jejich přičiněním stále se zvětšující myšlenkové centrály závisti, chamtivosti, sobectví, nenávisti, agresivity, nízkosti, zvrhlosti a tak dále a tak dále.

No a jak již bylo řečeno, akumulováno zlo z těchto myšlenkových centrál působí zpětně na své tvůrce, ale i na celé lidstvo a podněcuje jej k špatnému. Je to jako obludný a stále rostoucí kolotoč nízkosti a zla, který ve svém ustavičném působení na lidi strhává dokonce i ty, kteří jsou lepšími. Strhává je ke zlu, které by snad oni sami nikdy nedělali a kterým by se oni sami od sebe nikdy vnitřně nezabývali.

A tak se naše země spolu s jejími obyvateli pomalu propadá do temnoty, protože temné a neustále rostoucí energetické centrály nejrozličnějších lidských nízkosti ji pomalu, ale jistě strhávají do záhuby. Do záhuby, spočívající v absolutním potlačení všeho vyššího, vznešenějšího, čistějšího a ušlechtilejšího, co se v lidech nachází. Do katastrofálního úpadku ducha a lidskosti. Do úpadku ducha, který musí nakonec vyústit do úpadku reálného a hmotného.

Toto je cesta zkázy, kterou dnes kráčí lidstvo. Cesta zkázy, skrývající se v podceňování a ignorování subtilních energií vlastního myšlení, co se navenek projevuje úpadkem všech vyšších hodnot ve vzájemných vztazích mezi lidmi a ve společnosti.

Pokud se to nezmění, čeká nás konec! Konec duchovní a hmotný. Za situace, jaká vládne na zemi dnes je to už jen otázkou času.

Změnit je to však možné pouze prostřednictvím poznání těchto skutečností. Pouze pochopením obrovské zodpovědnosti za vlastní, osobní, vnitřní život, jehož kvalita přináší rozkvět a nekvalita úpadek a zhroucení lidské civilizace.

Změna k lepšímu a zároveň cesta lidštějšímu a mnohem hodnotnějšímu životu na zemi je tedy spojena s převzetím osobní odpovědnosti každého člověka za své myšlení. Lidé si musí uvědomit, že ve svém nitru již nesmí živit nízkost a zabývat se zlem, ale naopak, že toto musí vytěsnit a ve svém nitru rozvíjet pouze dobro a dopřát pozornosti pouze ušlechtilému. Tímto způsobem se pak začnou vytvářet a sílit energetické shromaždiště myšlenek mnohem ušlechtilejšího druhu. Zároveň začnou chřadnout a zmenšovat se shluky dosavadní nízkosti a nečistoty. Ušlechtilejší myšlenkové centrály budou pozitivním způsobem ovlivňovat myšlení a jednání jednotlivců a tím se začne zlepšovat všechno kolem nás. Vztahy ve společnosti i mezi lidmi. A zem se již nebude přepadávat do temnoty, ale naopak stoupat ke Světlu.

Člověče, dbej proto na čistotu a ušlechtilost svého vnitřního života! Staneš se tím strůjcem vzestupu civilizace, ale i strůjcem vzestupu sebe samého!

Člověče, uvědom si, že ve tvých rukou a ve tvém nitru se skrývá klíč k lepší budoucnosti. K lepší budoucnosti našeho světa i tebe samého! Vykroč proto s plnou vážností tímto směrem a přestaň podceňovat význam toho, čím se zabýváš ve svém nitru. Neboť v podceňování těchto skutečností se pro tebe i pro tento svět skrývá zkáza.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 20.06.2016 18:05:10

Příčina tajemné formulace duchovních textů

Pro duchovní texty různých náboženství je příznačná určitá tajemnost. Jakoby v nich zbývalo něco nedopověděné, něco zvláštním způsobem záhadné, něco ne přesně ohraničené. Duchovní texty tedy nebývají prvoplánově přímočaré. Z tohoto důvodu vznikla v náboženských systémech potřeba jejich výkladu a interpretace, co se stalo jedním z hlavních úkolů kněží, kazatelů a duchovních učitelů.

Co ale je pravou příčinou toho, že se v duchovních textech nachází jistá míra, nazvěme to nejasnosti, která vyžaduje dodatečné vysvětlování a objasňování?

Není to chyba, ani nedostatek, ale záměr! Duchovní texty jsou takovým způsobem koncipovány záměrně. Vždyť například i Kristus mnohokrát mluvil ke svým posluchačům v podobenstvích. Ne tedy přímočaře, ale v podobenstvích, jejichž skrytý smysl bylo třeba dešifrovat.

Duchovní pravdy zprostředkovával Ježíš lidem takovým způsobem proto, že od nich cíleně vyžadoval duchovní námahu. A každý, kdo měl dobrou vůli a byl se ochoten trochu namáhat, musel význam jeho slov dříve nebo později pochopit.

Duchovní texty jsou totiž koncipovány oním záhadným způsobem proto, aby jednak odhalovali své pravdy vážně a upřímně hledajícím a jednak proto, aby zároveň tytéž pravdy zahalovaly a chránili před lidmi vlažnými, mělkými a příliš rozumovými.

Duchovní texty nám tedy na jedné straně pravdu v nich obsaženou odhalují a na druhé straně ji zároveň zahalují. Vše záleží jen na upřímném postoji každého jednotlivého člověka. Jeho dětská otevřenost je branou k jejich pochopení, avšak jeho předpojatost, nedůvěřivost a nedostatečná vážnost je hradbou, přes kterou se nedostane.

Kristus, který byl schopen vnímat vnitřní život jednotlivců o takovém druhu lidí, neschopných hlubšího porozumění řekl: „Díváte se a přece nevidíte! Posloucháte a přece nerozumíte! A proto nemůže být uzdravena vaše duše.“

Duchovní pravdy jsou tedy lidem záměrně dávány tak, aby byli nuceni vyvinout jistou míru vlastní duchovní námahy, která jediná se jim může stát branou k pochopení jejich obsahu, smyslu a hodnoty.

Co je však mimořádně důležité vědět je skutečnost, že tuto námahu musí vyvinout každý člověk sám osobně! Osobně!

Nemůže to za nás udělat nikdo jiný! Žádný kněz, žádný kazatel, žádný duchovní učitel, ani mistr. Tito mohou být pouze pomocníky na naší osobní cestě, avšak plnou a bezvýhradnou odpovědnost za duchovní vývoj nese každý sám za sebe.

Proč je tomu tak? Protože každý z nás je individualitou! Individuální osobností, zcela odlišnou od kohokoliv jiného. Individuální osobností se specifickým způsobem vnímání a vidění světa. Se specifickými podmínkami a předpoklady. A proto duchovní poznání, které nám bylo zprostředkované v duchovních učeních musí každý z nás aplikovat do svého života sobě vlastním, individuálním způsobem. Jednoduše řečeno, každý z nás, sám a osobně musí najít svou vlastní cestu do ráje. Neboť nikoho cesta není stejná, jako cesta toho druhého.

Pokud tedy jsme například v kostele a kněz má kázání, ve kterém objasňuje nějaký, právě přečtený text, musíme si uvědomit, že jeho výklad je pouze jeho vlastním, individuálním a osobním pohledem. Jeho výklad může být pro nás inspirativní a může nás obohatit. Nicméně jak se my k tomu postavíme, jak to v sobě vnitřně zpracujeme, jak se s tím vypořádáme a jak to budeme aplikovat do svého vlastního života, to záleží jen na nás samotných.

Tuto povinnost z nás kněz svým osobním výkladem nesejme. Tuto povinnost musíme splnit pouze my sami vůči sobě. Vždyť právě za tímto účelem nám byl darován den sváteční, který máme posvětit především vlastní, osobní duchovní prací.

A v tomto také spočívá další rozměr duchovních textů. Ve své neohraničenosti a jakoby neurčitosti jsou totiž určeny pro všechny lidi najednou a přece pro každého z nich vysloveně individuálně. Můžeme to nazvat všeobsáhlosti. Jde o všeobsáhlé zprostředkovávání duchovních pravd všem stejně, avšak zároveň s předpokladem osobního a bytostně individuálního uchopení každým jednotlivým člověkem.

Správný kněz, kazatel, nebo duchovní učitel tedy nikomu nevnucuje svůj osobní a individuální pohled na věc. Ani nedělá nikoho závislým na svém duchovním vůdcovství.

Správný kněz, kazatel a duchovní učitel vede lidi k duchovní samostatnosti. Nesnaží se tedy vytvářet zástup, který právě on povede, ale snaží se o to, aby každá z jeho oveček našla svou vlastní cestu do ráje a vydala se po ní.

Je to přesně tak, jako v případě správného mistra malíře, sochaře, či hudebníka, který nevychová své žáky k tomu, aby byli takoví, jako je on sám, ale k tomu, aby každý z nich našel svou vlastní tvůrčí individualitu.

Je proto velmi nesprávné, pokud se nám někdo snaží namluvit, abychom v uplatňování duchovních pravd ve svém vlastním životě dělali přesně to, nebo ono. Není dobré, když se nám někdo snaží striktně vymezovat, co je správné a co ne. Neboť kdyby to i ve skutečnosti správné bylo, takový autoritativní přístup vede na jedné straně k určitému nadřazování se duchovních učitelů a mistrů a na druhé straně k nesamostatnosti a nesvobodě duchovně usilujících. Vede k nesvobodě ducha, která lidi obírá o jejich vlastní, duchovní individualitu, Avšak jedině prostřednictvím této individuality je možné dospět k vlastnímu, živému přesvědčení.

Mnohdy se totiž ve svém dobrém chtění snaží různí kněží, kazatelé a duchovní učitelé usnadňovat cestu duchovně hledajícím tím, že jim vše striktně vymezují a to až do nejmenších detailů. Tím jim však nepomáhají, ale ve skutečnosti škodí, protože jim brání v rozvinutí samostatnosti. Neboť takový člověk se může až příliš spoléhat na poučky a dobré rady někoho jiného, ​​čímž však časem ztratí schopnost razit si svou vlastní cestu, duchovně dospět, postavit se na vlastní nohy a stát se zralou, samostatnou duchovní osobností.

Světlem inspirované duchovní učení všechny tyto skutečnosti zohledňují a právě proto často vyznívají jejich texty až tajemně a záhadně. Světlem inspirované duchovní pravdy v nich obsažené zahalují před nehodnými, ale odhalují je čistým a dětsky vnímavým. Zároveň také vedou lidi k duchovní samostatnosti, svobodě a plnému rozvinutí jejich osobní individuality.

Slepá poslušnost, dogmatismus a bezmyšlenkovité plnění příkazů totiž v žádném případě nemůže přivést člověka k branám ráje. Neboť ráj je místem duchovně zralých, duchovně svobodných a plně individuálně rozvinutých osobností.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 13.06.2016 16:51:53

Precedens slovenského školství! Zvrhlost jako povinná četba!

Mnoho rodičů a pedagogů se bouří, protože slovenské mládeži se jako povinná četba na středních školách vnucuje kniha, jejíž obsah je od mravnosti na míle vzdálený. Kniha, která je v některých pasážích vysloveně nemravná a vulgární.

Zcela konkrétně jde o bouřlivou kauzu, spojenou s dílem autorské dvojice Dušan Taragel a Peter Pišťánek s názvem „Sekerou a nožem“. Podle názoru odpůrců zařazení této knihy mezi povinnou četbu jde o dílo, obsahující perverzní a vulgární výrazy, jako i texty znevažujících lidskou důstojnost.

Některé texty totiž popisují explicitní scény sexuálního násilí, pornografické opisy sexu, obsahují ponižování žen na objekty sexuálního pudu mužů bez jasného odsouzení, vytvářejí nepřiměřený negativní obraz o manželství a v nepřípustné míře propagují vulgarismy. Takové texty by například nemohly být použity v rozhlase či televizi, určitě ne v běžném čase dostupném mládeži. Avšak na Slovensku je předepisují jako povinnou četbu!

Podívejme se ale také na to, čím argumentují obhájci díla. Literární vědkyně Ivana Taranenková tvrdí, že jde o dílo, jehož texty patří mezi to nejlepší, co v poslední době v slovenské literatuře vzniklo. Na druhé straně však připouští, že tvorba Pišťánka a Taragela není pro útlocitné čtenáře, protože si nedává servítky přes ústa. Vždyť by přece vyznívalo směšně, kdyby se jejich plebejské a živočišné postavy vyjadřovali jako v klášterní škole. Podle Taranenkové nemusí být totiž literární dílo vždy jen povznášející. Mnohem důležitější je, aby mělo uměleckou hodnotu, kterou mu nelze popřít.

Dalším zastáncem knihy je Šarlota Pufflerová z občanského sdružení Občan, demokracie a odpovědnost. Ta vidí zase hlavní problém v porušování lidských práv, protože Sdružení katolických škol, které přišlo s iniciativou vyřazení knihy z povinného čtení nemůže přece určovat, co se bude učit na školách. Takové něco totiž směřuje omezování práv všech ostatních, protože na školách se by se mělo učit tak, jak si přejí katolíci.

Velmi stručně shrnuto: Sdružení katolických škol jde o mravnost, literární vědkyni Taranenkové o svobodu umění a občanské aktivistce Pufflerové o lidská práva.

V současné době, ve které jsme si zvykli z nejrůznějších zdrojů, ať už z televize, z internetu, z knih, nebo časopisů apaticky přijímat jakoukoliv nízkost a zvrhlost je mimořádně pozitivním faktem, že se vůbec někdo odhodlal vzbouřit proti tomuto trendu. Že se rozhodl bojovat za principy té nejelementárnější mravnosti, která se evidentně vytrácí a která je pod nejrozmanitějšími záminkami nahrazována nemravností. Masové šíření této nemravnosti, jehož konečným cílem je devalvace samotné lidskosti v člověku se totiž zvykne velmi často rafinovaně skrývat pod pláštíkem svobody umění, svobody projevu, lidských práv a mnoha jiných, zdánlivě ušlechtilých ideálů.

Pokud totiž kdysi dávno zprostředkoval Mojžíš lidem Desatero, nešlo tu apriori o založení nějakého konkrétního typu náboženství, ale především do této doby nejjasnější definování nejzákladnějších norem samotné lidskosti, opírající se o elementární mravnost, nezbytnou pro fungování jakéhokoli lidského společenství.

Neboť bez mravnosti a mravních zásad není lidskosti! Až samotnou mravností se totiž je schopen lidský druh vyšvihnout na úroveň, hodnou pojmu člověk. Neboť jedině tam, kde začíná lidsky mravní jednání se postupně začínají formovat všechny ostatní vyšší a vznešenější hodnoty. Hodnoty jako humanismus, svoboda, smysl pro spravedlnost, čest, krásu, dobro a mnohé jiné. Jednoduše řečeno, mravnost, vyrůstající z vnitřní čistoty a ušlechtilosti osobnosti člověka je základem všeho.

No a právě probíhající iniciativa Sdružení katolických škol nese všechny znaky boje za elementární mravnost, bez jakýchkoliv postranních úmyslů. Jejím záměrem totiž není prosazování katolicismu na školách, ale prosazování nejzákladnějších principů mravnosti, na kterých stojí samotná lidskost každého z nás bez ohledu na to, zda je katolíkem, nebo není. Cílem jejich iniciativy tedy v žádném případě není, aby celý školský systém vychovával pouze lidí křesťanského vyznání.

Hlavním cílem každého školního systému bez rozdílu, jakož i každého státu bez rozdílu by však rozhodně měl být mravně pevně a konzistentně stojící jedinec. Pouze takové osobnosti jsou totiž skutečným přínosem pro každou společnost a pro každý národ. Nic jiného není důležitější a podstatnější.

Neboť v konečném důsledku, k čemuž je nám samotná vzdělanost bez pevné páteře morálky a mravnosti, pokud nakonec takto jednostranně vychovaní jedinci i tak zneužijí všechny své znalosti především egoistickým způsobem, to jest ke svému vlastnímu prospěchu a nikoliv ku prospěchu celé společnosti?

Vždyť v podstatě co jiného je třeba taková politika bez mravnosti, jako lží, podvodem a zlodějstvím?

Vždyť za co ve skutečnosti stojí i samotná svoboda bez mravnosti, pokud je vnímána jen jako možnost volného průchodu každé lidské nízkosti?

A ve skutečnosti také nakonec velmi paradoxně vyznívají i všechna lidská práva, pokud jim chybí rozměr mravnosti. Určité skupiny lidí ve svém vlastním, nedostatečném ukotvení v tom, co je opravdu morální a mravní se totiž pak často snaží prosadit jako společenskou normu nejrozličnější deviace typu registrovaných partnerství, či gender ideologie.

A v konečném důsledku, což je samotná lidská civilizace se vším její vědecko technickým leskem bez mravnosti, ne-li pouze modernější podobou zákona džungle, na základě kterého ti silnější, průbojnější a úspěšnější ovládají, lžou, manipulují a profitují z těch méně silných, méně průbojných a méně úspěšných?

A toto základní nesprávné nastavení společnosti, které odsouvá mravnost do pozadí se následně projevuje ve stovkách jednotlivostí.

Vždyť co jiného je třeba takový lékař bez mravnosti, jak kšeftař s lidským zdravím a s body za jednotlivé úkony od pojišťovny?

Co jiného je herec bez mravnosti, jako prodejní nevěstkou, ochotnou propůjčit se za peníze, nebo vidinu vlastní slávy čemukoliv?

Co jiného jsou umělecká díla, ať už výtvarné, literární, filmové, nebo divadelní bez mravnosti, jako uměle vytvořenou iluzí čehosi hodnotného, ​​za kterou se skrývá rozkladný a destruktivní duch nemravnosti?

A jaký mají pak vlastně podle tvrzení literární vědkyně Taranenkové smysl některé z mimořádně kvalitních povídek z inkriminované knihy Pišťánka a Taragela, pokud jejich případnou uměleckou hodnotu vzápětí na jiných místech tvrdě neguje vulgárnost, zkaženost a nemravnost?

A jakým přínosem je z hlediska společenské potřeby pevného mravního ukotvení mladé generace naturalistické zobrazování slovního projevu a zvrhlého chování nějakých živočišných postav, jako i prostředí, z něhož pocházejí?

Co je víc? Co má stát na prvním místě? Je snad opravdu možné vyzvednout svobodu umění nad mravnost? Je snad opravdu možné vyzvednout svobodu slova, nebo lidská práva nad mravnost? Je skutečně opravdu možné nadřadit nad mravnost cokoliv jiného, ​​zdánlivě hodnotnějšího? Nevzniknou nám snad pak takovým způsobem ze všeho pouze karikatury? Karikatura umění? Karikatura svobody? Karikatura lidských práv? Nebo třeba karikatura politiky?

A pokud je tématem tohoto článku především umění v podobě literatury, není snad mravnost základním stavebním prvkem skutečného a pravého umění, jehož původním záměrem bylo vždy jen úsilí o výšku, ušlechtilost a povznesení lidské populace? Vždyť přece lidskost sama povstala z mravnosti a její popíráním jménem čehokoliv bezprecedentně devalvujeme vlastní lidství a tím si řežeme onou pomyslnou větev sami pod sebou.

A je smutné, že takzvaní literární odborníci, nebo jiní intelektuálové tvrdošíjně bojují za právo na svobodu umění, byť i nemravného, ​​pokud podle jejich názoru v sobě skrývá nějakou výraznou uměleckou hodnotu. Nikdy si však žel nepoložili otázku, k čemu je nám je vlastně dobrý takový nezdravý druh umění, který svou pseudo uměleckostí popírá a programově destruuje samotnou podstatu lidskosti v podobě mravnosti?

Bez mravnosti prostě nejsme ničím! A proto každý, kdo se bude snažit pod jakoukoliv záminkou odsouvat mravnost bokem a mluvit o jiných a vznešených ideálech, ať už o svobodě umění, svobodě projevu, lidských právech, nebo čemkoli jiném, každý takový člověk je nositelem úpadku, protože pod ochranným pláštíkem své takzvané odbornosti sahá na základní atribut samotné lidskosti, kterou se svrchovanou jednoznačností reprezentuje právě mravnost. Mravnost vnitřního života, spočívající v bdělosti nad čistotou a ušlechtilostí svých citů a myšlenek a z této vnitřní mravnosti přirozeně vyvěrající každodenní život.

Každodenní život podle mravních principů, které musí vždy a v každé situaci stát na prvním místě, protože jedině od nich se může úspěšně odvíjet všechno ostatní. Prosperita, svoboda, humanismus, umění, jako i jednoduché, osobní lidské štěstí.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 06.06.2016 17:04:52

Proč potřebují USA a západní státy vládnout světu?

Začnu fakty, které jsem zmiňoval již vícekrát. Prostřednictvím nich lze totiž dokonale pochopit zvrácený způsob uvažování, na základě kterého považují USA a západní země nutnost vlastní světové hegemonie přímo za životně důležitou.

Prvním faktem je skutečnost, že pokud by všechny národy světa žili stejným životním stylem jako západ, potřebovali bychom k tomu energetické zdroje čtyř planet podobných Zemi.

Druhým faktem je skutečnost, že 20 procent populace nejbohatších států světa má na svědomí 80 procent světového znečištění.

No a tyto dva fakta v souhrnu znamenají, že naše planeta s její omezenými přírodními zdroji by prostě neunesla takovou úroveň blahobytu a spotřeby, jaká je dnes běžná na západě. A to tedy, v egoisticky zvráceném myšlení nejmocnějších mužů světa a za nimi stojících šedých eminencí značí, že taková úroveň blahobytu není pro všechny. Že je pouze pro vyvolené! Pouze pro takzvanou lepší část světa, která představuje 20 procent světové populace, ale přivlastňuje si 80 procent všech zdrojů naší planety.

Aby takové uspořádání světa a rozdělení jeho zdrojů zůstalo zachováno, ba dokonce aby se ještě více navyšovalo ve prospěch vyvolených je třeba zcela logicky něco podnikat. Filozofie je velmi jednoduchá: čím méně se bude dařit jiným, tím více se bude dařit nám. Neboť pokud by se dařilo i jiným a ti by také prosperovaly, ujídali by tím přece z našeho vlastního koláče, na který máme právo pouze my.

Zkusme se nyní podívat přes optiku této filozofie na některé události světového dění. Najdeme v nich pochopení toho, proč se USA spolu se svým západními spojenci podíleli na množství převratů a revolucí v nejrůznějších koutech světa. Dělo se tak různými způsoby a to buď přímo, ale většinou nepřímo, s tichou finanční a materiální podporou.

Proto bylo odstraněno množství takzvaných diktátorů, ve většině případů lidí, kteří razili svou vlastní cestu a odmítali se podrobit zájmům USA a západu. Ba dokonce se věci děly i zcela opačně, jako například v Chile, kde byl svého času legitimně zvolen Salvador Allende. Protože však nechtěl jít po ruce USA, byl za jejich tichého souhlasu svržen krvavým pučem generála generála Pinocheta.

To jsou také důvody, pro které byl zlikvidován takzvaný diktátor Kadáfí a totálně zruinovaná Libye, jedna z nejvíce prosperujících afrických zemí. Proto také v současnosti brojí západní svět proti dalšímu takzvanému diktátorovi Asadovi a takzvaná umírněná opozice, finančně a materiálně podporována západem ničí dříve prosperující a nábožensky a etnicky snášenlivou Sýrii.

Ne, nikdo přece nesmí pro sebe drze odkrajujeme z koláče blahobytu a prosperity, který celý náleží pouze vyvoleným. Pouze oni smí držet ostatní národy v područí. Pouze oni je smějí ovládat a profitovat z jejich lidských, materiálních a přírodních zdrojů.

A opět pouze USA a západní mocnosti vyprovokovali a financovaly převrat na Ukrajině. Ten vyústil do občanské války. Nenávist fašistických elementů, otevřeně spolupracujících s Ukrajinskou vládou byla za tiché podpory západu obrácená proti ruské menšině.

Na Krymu bylo provedeno legitimní referendum, ve kterém jeho většinové ruské obyvatelstvo vyjádřilo souhlas s připojením k Rusku. Tím se vyhnulo osudu Luhanska a Doněcka, postižených občanskou válkou. Na Rusko však uvalilo světové společenství sankce za anexi Krymu.

Tímto takzvaným světovým společenstvím jsou opět pouze vyvolení, jejich vazalové a sluhové. A jejich cíl je stále stejný. Vyvolení přece nemohou potřebovat silné a prosperující Rusko, kterým se tato země postupně stávala pod vedením Putina.

Jinak Rusko představuje zcela osobitou kapitolu. Z pohledu vyvolených jde totiž o absolutní nespravedlnost a totální aroganci, spočívající v tom, že jeden národ zaujímá rozlohu šestiny planety, ukrývající v sobě obrovské přírodní bohatství. V této skutečnosti spočívá jedna z největších vin Ruska. A přitom jde ještě i o méněcennou rasu! O Slovany! Takový lidé přece nemají nejmenšího práva zabírat životní prostor a přírodní bohatství, zcela jednoznačně určeno pouze vyvoleným. V tomto tkví také podstata odvěké nenávisti západu vůči Rusku. A proto jakákoli záminka poškodit jej je pouze vítána.

Mimochodem, už Hitler uplatňoval zcela rozdílné kritéria vůči civilnímu obyvatelstvu, nacházejícímu se na západním a na východní frontě v Rusku. Zatímco na západě bylo civilní obyvatelstvo více méně nedotčené, v Rusku byl uplatňován princip spálené země, na jehož základě bylo například Bělorusku spálených přes 600 vesnic spolu s jejich obyvateli. Šlo totiž o méněcennou rasu, která zločinně zabírala životní prostor (Lebensraum), určený pouze vyvoleným.

Dnes je Rusko západní propagandou prohlašované za agresora a jeho ekonomika je poškozována burzovními machinacemi a hospodářskými sankcemi. A celé je to o to zákeřnější, že západ své skutečné pohnutky obratně ukrývá pod pláštíkem prosazování vysokých a vznešených ideálů humanismu, demokracie a lidských práv. A mnoho povrchních a mělkých lidí naivně skočilo na tuto jejich hru na humanismus a prosazování dobra, za kterou se ve skutečnosti skrývají zvráceně egoistické choutky vyvolených a samozvaných pánů světa.

A to, že je uplatňováním sankcí vůči Rusku zároveň poškozována i ekonomika Evropské unie přesně odpovídá logice vlčí smečky, v níž vítězí a profituje nejdravější a nejbezohlednější vlk, čili v našem případě USA. USA totiž dokonale vyhovuje jako oslabování Ruska, tak i Evropské unie, přičemž západní Evropa sama sebe degraduje pouze na jakéhosi poskoka zájmů USA, jdouce slepě proti zájmům vlastním.

Ale to je zase jen další rozměr neuvěřitelné lidské zvrácenosti, v níž politické elity západních zemí zaprodávají a zrazují vlastní národy. Možná opět právě proto, aby si na jejich úkor urvali co nejvíce pro sebe.

Celé toto velké světové dění, ve kterém se pod masku dobra skrývá lež a bezohlednost je neuvěřitelným koncertem lidské nízkosti. Koncertem obludného materialistického egoismu, ústícího do zvrácené snahy mít se stále lépe a lépe na úkor jiných.

Blahobyt na této zemi omezených možností není totiž pro všechny. Je pouze pro elitu! Ostatní jsou tu jen k tomu, aby sloužily elitě a jejím potřebám. Přesně tak, jak je tomu dnes ve východoevropských zemích, které se tomuto trendu slepě podrobily a z nichž se hrnou na západ gastarbetri, aby pokorně sloužily vyvoleným.

Jak je ale možné, že něco takto zvráceného vůbec funguje? Kde nastala chyba? Vždyť přece víme, že USA se kdysi při svém vzniku opíraly o křesťanské hodnoty a mnohé z jejich zakládajících osobností byly hluboce věřícími. Při vzniku USA je tedy možné evidentně vypozorovat přítomnost duchovního rozměru. Duchovností však není míněno konkrétní vyznání, ale elementární snaha člověka o spravedlnost, čestnost, lidskost, dobro a jeho zájem o věci vyšší a hmotu přesahující.

Žel, tento druh duchovnosti se pod vlivem racionalizace života, rozvoje průmyslu a nastupujícího materialismu začal pomalu vytrácet. No a výsledkem toho je současný bezduchý konzum a celoživotní orientace lidí pouze na věci hmotné.

Takovou ztrátu duchovnosti však nutně doprovází postupná ztráta smyslu pro spravedlnost, čest, lidskost a dobro, jakož i absolutní ztráta zájmu o věci hmotu přesahující. To má za následek stále větší bujení egoismu, sobectví, chamtivosti, bezohlednosti, lži, podvodu, přetvářky a mnoha jiných nezdravých jevů. No a žel, právě lidé takového typu patří dnes mezi elitu světa.

Nicméně celý systém ze všemi jeho zvrácenými hodnotami může fungovat pouze proto, že tyto hodnoty přijali za své miliardy lidí po celém světě. Všude vládne chamtivost, materialismus a bezohlednost. No a právě mistři těchto lidských chyb se staly vládci světa, přičemž jejich vláda velkého, obludného a bezohledného materialistického egoismu má svou pevnou oporu v egoismu a materialismu milionů lidí po celém světě. Z ní totiž vyrůstá.

Je to jako jedna obrovská pyramida, na jejímž vrcholu stojí hrstka těch, kteří všech ostatních utiskují. Tento pyramidální systém však může fungovat jedině proto, že lidé samotní tvoří jeho základnu a všechny jeho hierarchie odspodu až nahoru, přičemž všichni se řídí principem egoismu a materialismu, a uplatňují jej ve svém každodenním životě podle svých vlastních možností a schopností.

Náš svět, čili miliony obyčejných lidí tedy vytvořili a vyživují obludnou hierarchii egoistického materialismu, která je v podobě arogantních nároků vyvolených utlačuje. A utiskuje je v podstatě jen proto, že se oni sami stávají strůjci vlastního útlaku prostřednictvím osobního preferování těchto principů. V spravedlivých zákonech našeho univerza se totiž musí každému vrátit vždy to, co on sám zasévá. A v charakteru vnějších poměrů musí prožívat to, jaký on sám vnitřně je.

Pokud se tedy bude chtít náš svět tohoto útlaku zbavit, budou lidé muset začít od sebe samých. Musí se znovu navrátit k ctnostem pravé duchovnosti, čili ke snaze být spravedlivými, čistými, dobrými a lidskými. Ke snaze o pochopení a vnímání i věcí vyšších, než jsou jen ty hmotné. Jedině tímto způsobem je totiž možné začít s postupným zlepšováním současných poměrů, v nichž převládá lidská nízkost, ubohost, bezbřehý egoismus, tupý materialismus a to vše pokrytecky skrývané za vysoké a vznešené ideály.

Pokud se tedy jednoho dne zeptáš člověče, jak můžeš ty sám osobně přispět k tomu, aby bylo na zemi lépe věz, že začít třeba tebou samotným. Tvým vlastním životem, ve kterém začneš preferovat dobro, čest, spravedlnost a lidskost, a ve kterém se začneš zajímat i o věci vyšší, než hmotné. Třeba kupříkladu o to, jaký má vlastně ve skutečnosti tvůj život smysl.

A pochop také, že se musíš zároveň zbavit i vlastního egoismu a prázdného materialismu, kterým svou vlastní mírou přispíváš k vytváření obrovské pyramidy egoismu, na jejímž vrcholu trůní vyvolení, arogantně si přivlastňující nadvládu nad všemi ostatními, kteří jim mají sloužit.

A ty, jakož i všichni ostatní jim budete muset sloužit tak dlouho, a do té doby vás budou sdírat a nepovažovat za nic, pokud se osvobozením od svého vlastního egoistického materialismu nezbavíte jejich vlivu. Protože dokud tohoto nedosáhnete, budete muset neustále sklízet pouze to, co sami sejete.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 31.05.2016 17:35:09

Falešný kult zdraví

Lidé chtějí být zdraví a mnozí jsou v tomto směru velmi aktivní. Dodržují zásady správné výživy, sportují, navštěvují různé kurzy, studují literaturu, sbírají informace o nejrůznějších trendech zdravého života a podobně.

Není to nesprávné. Člověk má být ve vztahu ke svému zdraví odpovědný a má se o něj starat, ale velkou otázkou zůstává, zda opravdu stačí jen tohle? Zda se má opravdu stát zdraví a zdravý životní styl jakousi modlou našeho života? Nebo naopak, jestli nám má právě zdraví posloužit tomu, abychom jeho prostřednictvím mohli dospět ke skutečnému cíli našeho života?

Ano zdraví je velmi důležité, ale nesmí se stát naším životním cílem. Zdraví je totiž pouze prostředkem k realizaci skutečného a pravého smyslu našeho života. Zdraví tedy není cílem samotným, ale pouze prostředkem k cíli. Toto si musí uvědomit především všichni ti, kteří doslova podlehli kultu zdraví a vytvořili si z něj modlu.

Na co nám totiž bude dlouhý život, prožitý třeba i ve zdraví? Na co nám bude, kdybychom se dožili byť i dvě stě nebo tři sta let, pokud nepoznáme jeho skutečný smysl a nenaplníte ho?

Budeme sice zdravými, dokonale si užijeme všech životních radostí, ale ve skutečnosti svůj život promrháme a prožijeme zbytečně. Zbytečně proto, že jsme nepochopili jeho smysl. Neboť se nám jeho jediným smyslem stalo žít zdravě a dlouho. Ale žel bezobsažným a prázdným způsobem!

Co je tedy pravým cílem a smyslem našeho bytí? Jistě všichni velmi dobře znají rčení: ve zdravém těle zdravý duch. Tato moudrá slova nás velmi jednoduchým způsobem směřují k pochopení smyslu a cíle našeho života. O zdravém těle se v něm totiž nemluví jako o hlavním účelu a cíli, ale pouze jako o prostředku k dosažení zdravého ducha.

Toto úsloví nám tedy jednoznačně hovoří o duchu a jeho správném rozvoji v zdravém těle. Mluví o duchu a duchovních hodnotách s ním souvisejících.

Cílem a smyslem života člověka je tedy jeho duchovní rozvoj. Je jím rozvíjení duchovní podstaty naší osobnosti, k čemu nám má jako ten nejlepší předpoklad posloužit zdravé pozemské tělo.

Duchovní rozvoj v sobě zahrnuje rozvoj poznání těch nejpodstatnějších otázek lidského bytí. Poznání toho, kdo jsme, odkud přicházíme a kam směřujeme. Poznání základních zákonitostí, které hýbou stvořením a jejichž účinkem podléhá úplně všechno, co existuje. Tedy i člověk. Duchovní rozvoj v sobě zahrnuje snahu o poznání a přizpůsobení svého života tím nejvyšším hodnotám, které vůbec ve stvoření existují a kterými jsou Čistota, Láska a Spravedlnost.

Smyslem života člověka je tedy jeho duchovní rozvoj. Člověk by měl duchovně růst a rozvíjet se. A to v poznávání a v žití skutečných hodnot. A také v poznávání duchovních zákonitostí.

Pokud tak nečiní, svůj život nežije správně a promrhává jej. Jeho život se pak z hlediska naplňování skutečného smyslu stává zbytečným. Člověk žije zbytečně! Zbytečně, i kdyby přežil ve zdraví byť i tři sta let!

Skutečná kvalita a skutečná hodnota života totiž spočívá v něčem úplně jiném, než pouze v dlouhém a zdravém životě. Pro lepší pochopení si uveďme příklad. Ježíš Kristus žil na zemi pouze 33 let, ale co se týče skutečné kvality a hodnoty jeho života, představoval v žití duchovních pravd dokonalost, která může být příkladem pro všechny lidi.

Ze skutečného, ​​čili duchovního hlediska tedy vrchovatě naplnil smysl života, i když žil jen 33 let.

Mnozí lidé před ním i po něm žili mnohem déle, ale ani zdaleka se nepřiblížily ke kvalitě jeho příkladného života. Avšak úkolem každého člověka na této zemi je prožít opravdu kvalitní život. Ta kvalita ale spočívá v poznání duchovních pravd a v životě v souladu s nimi. Tímto způsobem správné zhodnocujeme svůj život a naplňujeme jeho smysl. A naše zdravé tělo, o které se přiměřeným způsobem staráme nám v tom má napomáhat.

Takto je to správné a chtěné. Chtěné tím, který nám život daroval. Nepromrhávejme jej tedy honbou za „hodnotami“, kterým ani zdaleka nepřísluší ta cena, jakou jim mylně přisuzujeme. Nepromarňujme své životy v zbytečném úsilí a v zbytečné honbě za věcmi nepodstatnými a malichernými, zapomínaje při tom na to nejpodstatnější - na náš duchovní rozvoj a vzestup. Naše zdraví je prostředkem k dosažení tohoto cíle, ale zdravý a dlouhý život se nám sám o sobě nesmí stát nikdy cílem samotným.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 23.05.2016 17:14:32

Jak umělci zneužívají náklonnosti lidí k nemravnosti

Svého času jsem napsal úvahu o tom, jak extremisté obhajovali mravnost na Slovensku. Šlo o známý případ předsedy banskobystrického samosprávného kraje Mariána Kotleby, který stopl divadelní představení v Brezně a předtím zastavil dotace divadla tance v Banské Bystrici.

A hle, reakce umělců, jako i divadelní veřejnosti nenechala na sebe dlouho čekat. Město Brezno a jeho poslanci se totiž rozhodli postavit za svůj divadelní soubor. Rozhodli se ho podržet a ukázat lidem, že stopnuté představení má přece jen své kvality. A proto přišli s iniciativou dodatečně ho dohrát.

Záštitu nad představením převzal primátor města Brezna, který prohlásil, že největší zbraní proti nekulturnosti je umění, což v podstatě znamená, že právě toto představení reprezentuje kulturu a kulturnost samotnou, zatímco skutek pana Kotleby je naopak projevem nekulturnosti.

Šéf souboru zase jménem všech jeho členů sebevědomě prohlásil, že oni přece velmi dobře vědí, co je kultura a tuto kulturu dělají pro lidi, ne pro jediného člověka, který chce rozhodovat, co je kulturní a co ne.

Představení bylo samozřejmě beznadějně vyprodané a diváci ho nakonec odměnili dlouhotrvajícím potleskem. Lidem se líbilo a neviděli na něm nic závadného, ​​proč by se nesmělo hrávat. Za všechny pozitivní reakce uvádím slova paní Moravčíkové z Brezna: „Neměla jsem důvod odtud odejít, protože to bylo zpracováno tak, že nějaké ty vulgárnější slova zcela zapadaly do celkového kontextu“.

A právě nad tímto vyjádřením paní Moravčíkové se zkusme trochu hlouběji pozastavit, protože přece jen zřetelně potvrzují přítomnost vulgarismů v představení. Vulgarismů, které však podle názoru tvůrců a diváků mají z hlediska uměleckého konceptu své plné opodstatnění.

Zkusme se však podívat na celou věc trochu z jiného úhlu pohledu. A sice z hlediska základních morálních principů. Tyto principy totiž nebo existují, nebo neexistují. Zde není prostě možné relativizovat. Buď je něco mravné, nebo nemravné. Buď je tedy řeč a slovní projev slušný, nebo je vulgární. A vulgarismus zůstává vulgarismem vždy a za všech okolností. Vždy a za všech okolností jde o věc negativního a destruktivního charakteru, prostřednictvím níž nelze vybudovat nic pěkného, ​​ani harmonického.

Nicméně paradoxně, moderní divadelní tvůrce to přece jen dokáže! Dokáže povýšit vulgarismus, použitý ve vhodném kontextu na umělecký počin! A v takzvaném moderním divadle je takových zázračných věcí mnohem víc, protože moderní divadelní tvůrce je schopen povýšit na umělecký počin i různé jiné lidské zvrácenosti, jako například nezřízenou tělesnost, násilí, či různé jiné deviace. V tomto směru se však žel tvůrci, jakož i konzumenti takzvaného umění obelhávají, protože nemravnost zůstává nemravností vždy a za všech okolností.

Lidé se však chtějí nechat obelhávat. Lidé, jak se zdá, chtějí být klamáni proto, aby mohli dát volný průchod svému sklonu k nemravnosti, která je přece jen v určitém smyslu přitahuje. A pokud jim tento jejich sklon, často ukrývaný dokonce i před sebou samými dokáže někdo rafinovaně zaobalit do kvazi umění, je to o to lepší. Mají pak dojem, že holdují kultuře, zatímco se jim ve skutečnosti pod pláštíkem kultury dostává nemravnosti.

Často právě z tohoto jednoduchého a nízkého důvodu mají mnohé divadelní představení vyprodáno. O přitažlivosti těchto věcí pro veřejnost se totiž obecně mezi takzvanými tvůrci kultury dobře ví a je to nimi i velmi účelně využíváno k dosažení komerčního úspěchu, ať už v oblasti literární, filmové, divadelní, nebo výtvarné.

Taková lež a takový sebeklam, který nemůže nikdy nikoho povznášet je však ve své prosté jednoduchosti a bez všech příkras cestou do pekla. Je cestou k úpadku lidskosti a elementární mravnosti, a to vše rafinované skrývané za umění. A všichni umělečtí tvůrci, obratně využívající lidského sklonu k nízkosti ke svému prospěchu, kteří sebevědomě prohlašují, jak umění moc rozumějí jsou ve skutečnosti služebníky temnoty, servírující zvrhlost pod pláštíkem umění.

V současnosti totiž žijeme ve velmi zvláštní době. V době plné lži a klamu. V době, před jejíž dvojakosti jsme byli už dávno varováni slovy: „Dávejte si pozor na ty, kteří k vám budou přicházet jako beránci, avšak ve skutečnosti to budou draví vlci.“

Ano, žijeme v době neuvěřitelné lži a klamu, ve které k nám přicházejí divadelní tvůrci se vznešenými slovy o umění, avšak ve skutečnosti přinášejí nízkost, zvrhlost a vulgárnost.

Žijeme v době, ve které se pod pláštíkem humanismu a tolerance prosazují jako společenská norma různé zvrácenosti a deviace. Viz registrované partnerství, gender ideologie a mnohé jiné.

Žijeme ve zvláštní době, ve které nejsou informace určeny k tomu, aby byli lidé znalými, ale naopak k tomu, aby zůstali nevědomými a povrchními. Aby všechno kolem sebe vnímali jen tak, jak si to přeje někdo jiný.

Není proto snad už nejvyšší čas, abychom takto nedůstojně nenechali sebou manipulovat? Není už snad opravdu čas, abychom přestali být klamáni a přestali lhát sami sebe? Není už snad nejvyšší čas k tomu, abychom začali trochu samostatněji myslet? Abychom naivně nepřijímali všechno jako umění jen proto, že se nám to snaží namluvit takzvaní odborníci na umění? Abychom nepřijímaly účelově podsouvané dezinformace jako pravdu jen proto, že nám to nabízejí takzvaní odborníci na informace?

Každý z nás má na výběr, zda se nechá nadále obelhávat tím, co je mu podsouváno, nebo zda si dá námahu rozpoznávat pod lesklým vnějším pláštíkem skutečné jádro a pravou podstatu. Pokud si ale tuto námahu nedá, stane se bezduchou loutkou v rukou jiných, kteří jím budou jako na provázcích lidsky nedůstojně manipulovat a vnucovat mu své vlastní názory. A takovýmto způsobem bude pak naivně přijímat zvrhlost a nemravnost jako umění, dezinformace jako pravdu, zkaženost a společenskou normalizaci deviací jako humanismus, lež jako pravdu a čirou hloupost jako moudrost.

A skutečným účelem cílené záměny všech těchto pojmů je vytvoření slepé a hloupé masy, kterou je možné pod pláštíkem pěkně znějících slov, obratně ukrývajících skutečné záměry vmanipulovat do čehokoliv. I do války, když to mocenské elity světa uznají za vhodné. A lidé půjdou opět slepě jako ovce, protože je přesvědčí, že jdou bojovat za vysoké a ušlechtilé ideály, zatímco ve skutečnosti budou jen ubohými loutkami v rukou arogance moci, sledující vždy jen vlastní, sobecké cíle.

Vzpamatujme se už proto konečně a staňme se skutečnými lidmi! Lidmi, kteří přemýšlejí, zkoumají a dokáží nahlédnout pod povrch. Lidmi, kteří se nedají naivně oklamat vnějším pozlátkem a proto již jimi nemůže nikdo nedůstojně manipulovat. Lidmi, které již více nikdo nemůže vést k úpadu, k zkáze, ke ztrátě lidskosti a mravnosti, řka jim přitom o svobodě, humanismu, lidských právech a kultuře.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 16.05.2016 16:53:10

Příčiny a následky degenerace západní civilizace

Existuje určitá hranice optimálního příjmu potravy, po jejímž překročení dochází k obezitě. Existuje i optimální hranice lidské fyzické zátěže, při jejímž překročení dochází k absolutní vyčerpanosti. A existuje také hranice přiměřeného uspokojování lidských potřeb, po jejímž překročení dochází k nadbytku. A tento nadbytek, tak jako všechny výše zmíněné překročení optimální míry věcí, má na většinu lidí negativní důsledky. Projevuje se totiž postupným lámáním jejich charakteru a degradací jejich způsobu myšlení. Člověk se prostě stává vyšinutý, aniž by to on sám pozoroval.

Podstatu tohoto vyšinutí dokonale vystihuje příklad jisté podnikatelské dcerky, která ve škole odhodila do koše celou nedotčenou svačinu. Když ji učitelka napomenula, že to není správné, její odpověď byla následující: „My na to máme. My nepotřebujeme počítat každý cent jako vy, paní učitelka.“

Jde tu o ukázkový příklad změny způsobu myšlení a nazírání na život pod vlivem dostatku. A přesně toto jisté, ledaže ve velkém, se přihodilo blahobytným západním národům.

Úroveň jejich blahobytu dosáhla totiž takové nezdravé míry, že pokud by stejným stylem života žily všechny ostatní národy, potřebovali bychom k tomu energetické zdroje a surovinovou základnu čtyř podobných planet, jako je ta naše. A už notoricky známou je i skutečnost, že 20 procent populace nejbohatších států světa má na svědomí 80 procent znečištění naší planety.

Uvedená fakta nám jednoznačně napovídají, že západní styl způsobu života a jeho blahobyt není udržitelný. A proto jej vůbec nelze považovat za ideál a za vzor, ​​o jehož dosažení by se všichni ostatní měli snažit.

No a skutečnost, že bohaté země západu žijí v blahobytu, překračujícím z hlediska zákonů univerza optimální normu naplňování základních lidských potřeb, tato závažná skutečnost ze sebou nevyhnutelně přináší i odpovídající psychické a mentální vyšinutí tak, jak bylo ukázáno na příkladu podnikatelské dcerky.

Lidská psychika totiž pod vlivem neúměrného dostatku degeneruje. Lidé se začínají dívat na věci kolem sebe jinak. Jejich myšlení a vnitřní prožívání začíná být jiné. Začíná být v jistém smyslu pomýlené a zvrácené. Lidé se začínají podobat jablkům na stromě, na kterých se rozšiřují hnilobné skvrny.

Celkem konkrétními, duševními degenerativními změnami, které nastávají po překročení optimální meze přiměřené spotřeby stanovené zákony našeho univerza jsou hédonismus, užívání si, konzumní a materialistický způsob života, kariérismus, povrchnost a plytkost v myšlení.

Duchovnost a s ní spojené vyšší a ušlechtilejší hodnoty jsou na ústupu. Tímto pádem však lidé ztrácejí pevnou morální oporu a stávají se neschopnými rozlišovat cosi tak elementárního, jako dobro od zla. To má za následek, že společensky akceptovatelnými se stávají různé deviace, jako například registrované partnerství, legalizace eutanazie, gender ideologie se svou možností svobodné volby pohlaví a mnohé jiné.

Momentálně je to například problém imigrace, na jehož pozadí lze pozorovat zdegenerovaný způsob myšlení západní Evropy. Oficiálně se totiž tvrdí, že přijímáním imigrantů se pomáhá obyvatelům národů postižených válkou, či jinými konflikty. Na první pohled to sice vypadá velmi humánně, avšak nemá to logiku.

Pokud se totiž nějaký národ ocitne v problémech, jako například v současnosti Sýrie, pomůže se mu snad zásadním způsobem tím, že jeho příslušníky budeme přijímat jako imigranty? Vždyť ať jejich už přijde kolik chce a budou přijati, vždy to bude představovat pouze nepatrný zlomek celkového počtu daného národa.

Nebo chce snad západní Evropa přijmout celý národ? Pokud ne znamená to, že i tak ti nejslabší, nejzranitelnější, nejméně majetní a tedy nejvíce potřební pomoci zůstanou doma a budou trpět.

A přitom se velmi dobře ví, že peníze, které jsou na evropském území vynaložené na jednoho imigranta, by u nich doma výrazně pomohly deseti lidem. Pokud by tedy západní Evropa ve skutečnosti chtěla pomoci mnohým těžko zkoušeným národům a ne jen nepatrnému zlomku jejich populace v podobě imigrantů, peníze, které vyplácí imigrantům by měla účelně investovat přímo na jejich území. Tam by se měla snažit zkvalitnit životní podmínky do takové míry, aby už odtud nikdo nemusel utíkat. To by byly opravdu efektivně využity peníze, zatímco to, co se děje v současnosti je naopak ukázkou absolutní neefektivnosti.

A to už ani nemluvě o tom, že Evropa svou podporou takzvané umírněné opozice výrazně přispěla a dosud přispívá k rozvratu dříve prosperující Sýrie. A v tomto směru nemá čisté ruce ani vůči mnohým jiným arabským zemím. Žel vše toto je svědectvím duševní degenerace západu, který již není schopen vnímat věci ve správném světle.

Dalším příkladem degenerativního úpadku, který také souvisí s imigraci je taková elementární věc, jako schopnost reprodukce národa. Blahobytem poznamenány státy, ve kterých už převládá pouze materialismus, kariérismus, konzum a snaha užít si tuto základní schopnost ztrácejí, protože péče o děti se stává nepřitažlivá. Mít děti totiž vyžaduje určitou míru sebeobětování, kterou však již blahobytem zdegenerovaní lidé nejsou ochotni vynaložit. V zákonech univerza se zde jedná o jednoduchý mechanismus, jehož prostřednictvím zdegenerovaný národ sám sebe odsuzuje k zániku. A tak je to i se západní Evropu, která postupně stárne a vymírá. Že to tak začíná být i u nás má svůj důvod v tom, že jsme začali přebírat jejich „hodnoty“.

Ale zaměřme se pouze čistě na západní Evropu, kterou její vlastní, blahobytem způsobená degenerace odsoudila k zániku. A tento zánik, pokud nedojde k radikální změně hodnotové orientace, může být buď pomalý - cestou postupného vymírání, nebo zrychlený - prostřednictvím imigrace, kterou se západní národy snaží kompenzovat úbytek vlastní populace.

Jejich tragický omyl však spočívá v tom, že v podobě imigrantů přijímají lidi z kulturně a nábožensky zcela rozdílných poměrů. Lidí absolutně odlišné mentality, kteří postupně populačně přečíslí původní obyvatelstvo a tím jej pohltí. Z původních národů, které přijaly imigranty nakonec nezůstane vůbec nic. Nahnilé jablko prostě spadne ze stromu na zem a úplně se rozloží. Tak se stane každému národu, který pod vlivem nadměrného blahobytu duševně zdegeneroval.

Klíčovým momentem spuštění celého tohoto postupného degenerativního procesu byl ústup od duchovnosti. Tímto pádem také pozvolný ústup od všech vyšších a ušlechtilejších hodnot s duchovností nerozlučně spojených. Tak došlo ke ztrátě jednoduchosti, přirozenosti, skromnosti a mnoha jiných cenných ctností. Jediným božstvem, hodným uctívání se staly věci hmotné. Tím byla nastoupena cesta do pekla.

V rostoucím hmotném dostatku, který za cenu sdírání jiných národů a za cenu jiných nemorálností překročil optimální míru uspokojování lidských potřeb lidé nepozorovali, jak postupně duševně a názorově degenerují. Každý člověk a každý národ, který toto nedokáže prohlédnout však s určitostí spěje k záhubě.

Záchrana spočívá pouze v opětovném návratu k duchovnosti a s ní spojených hodnotám. Mimo jiné tedy v návratu k jednoduchosti, přirozenosti, skromnosti a nenáročnosti v potřebách, protože jedině toto je způsob, který umožňuje trvalou udržitelnost života na naší planetě. Neboť jedině pokud budou lidé duchovní, to jest čestní, dobří, spravedliví, lidští, prostí a skromní, postačí jim zdroje naší planety k jejich jednoduchému, nenáročnému, ale lidsky a hodnotově plnohodnotnému životu.

Pokud se však ale národy země vydají cestou hodnot západního světa, budeme k tomu potřebovat tak, jak již bylo řečeno, zdroje čtyř takových planet, jako je naše. Ale protože takové zdroje nikdy mít nebudeme znamená to, že musíme spět ke zničení a zruinování naší jediné a jedinečné planety.

Náš svět však může rozkvést do netušené nádhery, pokud se vydá cestou rozvíjení duchovních hodnot, spojenou s tím nejvyšším, nejvznešenějším a nejušlechtilejším, co může člověk dosáhnout.

Nicméně naopak, musí nutně zdegenerovat a skončit v hnilobném rozkladu, pokud se bude snažit o dosažení bezduchého a materialistického blahobytu západního typu, který tuto planetu devastuje po všech stránkách. A právě začátek úpadku blahobytem zdegenerované západní civilizace, který se nám v současnosti odvíjí přímo před očima ať je nám všem v tomto směru velkou výstrahou.

PS. V článku zmíněný princip duševní degradace, nastávající po překročení určité zdravé míry hmotného dostatku může každý z nás velmi dobře pozorovat na lidech ve svém vlastním okolí. Destrukčnímu působení nadbytku na lidskou psychiku jsou schopny charakterově odolávat pouze opravdu silné osobnosti. Takové osobnosti jsou však žel pouze světlými výjimkami, protože většinu lidí nadbytek jednoznačně duševně degraduje.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 09.05.2016 16:50:30

Svobodná vůle a odpovědnost

Stvořitel univerza byl tak velkorysý, že nám daroval svobodnou vůli. Pouze na člověku samotném tedy záleží, jestli vůbec pochopí tuto Jeho velikost. Na člověku záleží, zda bude usilovat k Bohu, jako ke zdroji všeho dobra a zda se vynasnaží poznávat Jeho Zákony, které ve stvoření vládnou. A nejen poznávat, ale podle nich i žít.

Vše tedy spočívá bezvýhradně pouze na naší svobodné vůli. Vše, tedy i naše lhostejnost vůči Jeho velkorysosti i vůči Jeho Zákonům. I naše nevděčnost vůči mnoha milostem, kterých se nám každodenně dostává.

Ale pozor, má to přece jen jeden háček! S velkorysostí daru svobodné vůle je spojena odpovědnost! Osobní odpovědnost za to, co konáme! Za všechny naše činy, slova, ale i myšlenky a city budeme totiž bráni k odpovědnosti.

A sice celkem konkrétně Zákonem zpětného účinku! Ten byl Stvořitelem vložen do chodu univerza proto, aby se právě prostřednictvím něj naplňovala Jeho dokonalá Spravedlnost. Fungování tohoto Zákona lze vyjádřit slovy: Co kdo zaseje, to také sklidí!

Kdo tedy ze své svobodné vůle koná zlo, kdo se zaměřuje na nesprávné, kdo je lhostejný k vyšším pravdám, tomu se přesně totéž vrátí zpět. Vrátí se mu jím samým zaseto zlo, nepochopení a vnitřní nenaplnění. Kvůli našemu konání zla se nám bude tedy neustále navracet pouze zlo, až nakonec ono zlo takovýmto způsobem zničí samo sebe, jako i všech, kteří jsou s ním jakýmkoli způsobem spojení.

Kdo se však snaží o dobro, spravedlnost a čestnost, kdo se snaží poznávat Zákony Nejvyššího a podle nich i žít, k tomu se bude dobro a spravedlnost vracet a ten bude směřovat ke štěstí. Tímto způsobem budou nakonec všichni, dobro jednající lidé povzneseni do netušených výšek.

Odpovědnost za to, co konáme z naší svobodné vůle nás tedy prostřednictvím Zákona zpětného účinku v konečném důsledku buď zničí, nebo povznese. Svobodná vůle nebude člověku Stvořitelem nikdy odňata, i kdyby její nezodpovědné zneužití mělo pro něj znamenat záhubu.

V tomto stvoření totiž platí, že Láska Nejvyššího je neoddělitelně spojena s jeho Spravedlností. A nerozlučná vazba Lásky a Spravedlnosti se svým způsobem promítá i do vztahu mezi naší svobodnou vůlí a odpovědností.

Na jedné straně máme tedy svobodnou vůli, avšak na druhé straně neseme odpovědnost za všechno, co ze své svobodné vůle jednáme. Jsme plně zodpovědní i za sebenepatrnější cit, myšlenku, slovo, nebo čin.

Skutečná pravda o Stvořiteli je pravdou o neoddělitelnosti působení jeho Lásky a Spravedlnosti! Jeho Láska se promítá do daru svobodné vůle a jeho Spravedlnost do odpovědnosti za své rozhodování ve svobodné vůli. Stvořitel není tedy vůbec nějaký všechno odpouštějící dobrák. V jeho stvoření si nelze dělat cokoli. Neboť ačkoli i člověk má svobodnou vůli, nikdy nemůže uniknout odpovědnosti s ní spojenou.

Nicméně tato odpovědnost se může, ale i nemusí projevit okamžitě, v tomto našem konkrétním, současném pozemském životě. Vždyť nakonec určitě všichni známe lidi, kteří konají zlo a daří se jim velmi dobře.

To ale v žádném případě neznamená, že byly natrvalo zbaveni odpovědnosti za své činy a že jí snad mohou nějakým způsobem uniknout.

Boží mlýny melou totiž pomalu, ale jistě! Plný díl odpovědnosti každého člověka za jeho vlastní činy ho zastihne buď ještě v tomto, současném životě, buď po jeho pozemské smrti, protože smrtí život nekončí, nebo v jeho dalším pozemském bytí, protože ve stvoření existuje zákonitost opětovného hmotného zrození. A často k podobnému zrození dochází pouze proto, abychom byli podrobeni odpovědnosti za naše předchozí, špatné činy.

Není tedy žádná náhoda, když se někdo narodí postižený, nemocný, v hmotném nedostatku a podobně. Není také náhoda, když se někdo narodí jako hladovějící dítě v Africe, což však neznamená, že těmto lidem není třeba pomáhat a co nejvíce se jim vynasnažit zmírnit jejich těžký osud.

Ke komplexní pomoci pro takto postiženého člověka však náleží i poznání o fungování dokonalé Boží Spravedlnosti. V jejích účincích musí každý z nás pokorně přijmout to, co mu sám život v spravedlivé odplatě přináší. Musí to přijmout jako žeň své vlastní setby a musí se se vší silou upnout už k jen dobru, aby ve své vzdálené, ale i blízké budoucnosti mohl už jen dobro sklízet.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 02.05.2016 17:23:06

Nelítostná kritika materialismu a jeho důsledků

Když se detailněji podíváme na nejrůznější odvětví společenského, ekonomického a kulturního života, najdeme velké množství věcí, které nejsou dobré. Věcí, které způsobují problémy, pnutí a konflikty. A to platí nejen v rámci naší společnosti, ale i mezi národy a náboženstvími. Na základě toho pak často dochází k projevům nespokojenosti, násilí a teroru. Dochází k lokálním ozbrojeným střetům, ba v současnosti narůstá i hrozba opětovného, ​​velkého celosvětového válečného konfliktu. A to už není žádná maličkost!

Druhotným projevem tohoto, nepříliš uspokojivého stavu je například stále rostoucí znečištění životního prostředí, problémy s množstvím emisí, s globálním oteplováním, s rozšiřující se ozónovou dírou a s mnoha dalšími podobnými věcmi, které nám slepým již až příliš očividně naznačují dlouhodobou neudržitelnost života na naší planetě, za současného stavu uspořádání lidských záležitostí.

Kdo nežije v nějakém uměle vytvořeném skleníku mimo reality a komu není vše kolem něj naprosto lhostejné, ten si musí nutně položit zásadní otázku: Co s tím? Jak by se dala situace zlepšit? Jak by se dala zlepšit kvalita života, který žijeme? V čem se skrývá skutečná příčina toho, že mnohé věci nefungují a nejsou dobré? A jak by se dala tato příčina odstranit? Jak by bylo možné vybudovat opravdu harmonickou společnost, v níž by byli všichni lidé spokojeni? A je něco takového vůbec možné?

I když mnozí pravděpodobně zaujmou k eventuální možnosti úspěšného vyřešení všech těchto otázek postoj značně pesimistický, měli bychom přece jen vědět, že cosi takového, jako vybudování harmonicky fungující společnosti je možné. Především je však třeba pochopit skutečnou příčinu dnešního problematického stavu v nejrozličnějších odvětvích společenského života, protože bez pochopení a odstranění této skryté vnitřní příčiny prostě nenajdeme cestu ven z našich problémů.

V první řadě si musíme uvědomit, že absolutně všechno, co kolem nás prostřednictvím lidí vzniká má svůj počátek v naší mysli a v našem nitru. Každý výrobek, každý čin, ba dokonce každý náš pohyb i každé naše slovo. No a kvalita všeho, co takovým způsobem směrem zevnitř ven vzniká je přímo závislá na kvalitě vnitřního nastavení lidí. Na kvalitě hodnot, které uznávají a preferují.

Jinými slovy řečeno, vysoká morální a mravní kvalita vnitřního naladění lidí musí mít nutně za následek vysoce kvalitní vnější poměry, ve kterých tito lidé žijí a naopak, nízká kvalita jejich vnitřního naladění má za následek nepříliš kvalitní společenské poměry, které je tísní.

No a z hlediska této skryté, neviditelné, ale zásadní a vše určující kvality vnitřního nastavení lidské populace můžeme rozlišit dva základní vnitřní proudy. Dvě cesty, z nichž jedna je cestou ducha a druhá cestou materialismu.

No a my se nyní zkusme detailněji podívat na každou z nich. Nejdříve na cestu materialismu, která je mnohem širší a pak na cestu ducha.

Cesta materialismu je cestou priority hmotného dobra. Je to cesta priority peněz, konzumu, osobního egoismu, kariérismu a snahy o užívání si. Lidé ní kráčející uvažují především v intencích pojmů "já" a "mně". Tyto dva přívlastky jsou dokonalým vyjádřením materialistického náboženství sobectví a egoismu, které vyznává většina našich současníků.

No a takový způsob vnitřního nastavení lidské populace se nutně přiměřeným způsobem transformuje a zhmotňuje do vnějších poměrů. Vnější poměry totiž nejsou nikdy ničím jiným, než dokonalým odrazem stavu nejhlubšího, vnitřního, hodnotového naladění lidí. Jde o spojité nádoby a zároveň také o zákonitost, ve které spočívá jakási velká spravedlnost, na jejímž základě jsme nuceni žít přesně v takových poměrech, jaké si zasloužíme, protože my sami jsme si je vytvořili prostřednictvím vlastního, prioritního hodnotového naladění.

No a právě pod tlakem vnějších poměrů máme pak poznat a pochopit nesprávnost hodnot, kterým věříme a které vnitřně preferujeme.

Žel, lidstvo si stále neuvědomuje tyto skryté, ale zásadní skutečnosti, a proto se často stává, že když jsou již společenské poměry opravdu nesnesitelné, vzniká tendence odstranit je. Snaha svrhnout je a vymanit se z nich. A to třeba i násilím! Tak dochází k revolucím a jiným převratům. A to buď nenásilnou, nebo násilnou formou.

A hle, co se nestane! Když lidé odstraní jedno společenské zřízení, které již bylo pro ně nesnesitelné a nastolí jiné, o kterém doufají, že se jim v něm bude žít lépe, brzy zjistí, že se dostali z deště pod okap. Že jednu formu útlaku pouze vystřídala forma jiná.

Tak jako například u nás, když jsme odstranili socialismus a nastolili kapitalismus, neboli takzvanou liberální demokracii. Avšak po čase ti vnímavější začínají zjišťovat, že diktaturu ideologie socialismu se všemi jejími negativními průvodními znaky pouze vystřídala diktatura kapitálu a chamtivosti se všemi jejími negativními důsledky.

Nemůže to být jinak, protože to nejpodstatnější, neboli lidský materiál, se vůbec nezměnilo. A proto dnes trpíme pouze novou formou útlaku. Kdo to ještě v současnosti nechápe a není si to ochoten připustit, brzy sám na vlastní kůži zažije, jak se budou negativní příznaky současného systému stále více stupňovat. A účelem tohoto stupňování bude to, aby vnější poměry svou nesnesitelnosti dotlačili lidí k pochopení zvrácenosti hodnot, které v současnosti vnitřně preferují. V poměrech, které lidé snášejí a teprve budou muset snést mají jako v zrcadle poznat sami sebe a zvrácený charakter hodnot, kterým věřili a které, zhmotněné do vnější podoby, jim udělali ze života peklo.

Lidé budou muset prostě pochopit, že ke skutečnému obrození společnosti nemůže dojít ani revolucí, ani změnou společenského systému, ba ani změnou vlády. Lidé budou muset pochopit, že ke skutečnému obrození společnosti nemůže dojít bez jejich vlastního, vnitřního hodnotového obrození. Budou prostě muset pochopit hlubokou zvrácenost principu materialismu, osobního egoismu, kariérismu, konzumu, priority peněz a snahy o užívání si. Budou muset pochopit, že existuje pouze jedna jediná cesta k trvalému rozkvětu celého lidstva a všech národů, a to cesta ducha! Cesta, spočívající v preferování a budování ušlechtilosti, spravedlnosti, cti a lidskosti.

Cesta ducha, vyznačující se všeobsáhlostí, jejíž stoupenci uvažují a jednají ve smyslu pojmů "my" a "nám". Cesta, ve které jde vždy v první řadě o zájmy celku, na rozdíl od materialistického egoismu, ve kterém jde v první řadě o zájmy vlastního já

A toto nové, vnitřní hodnotové naladění lidí se pak postupně začne projevovat tak, jak to dosavadní, na charakteru poměrů ve společnosti. Neboť my lidé máme prostě schopnost formovat charakter vnějšího světa podle svého vlastního, aktuálního hodnotového zaměření a utvářet vnější svět ke svému vlastnímu, vnitřnímu obrazu.

Zkusme si představit kmen, ze kterého proudí míza do všech, i těch nejmenších větviček. Jakého charakteru a kvality bude míza koncentrovaná v kmenu stromu, přesně takový druh kvality se dostane do všech větviček, ba až do všech nejmenších žilek listů.

Kmen stromu představuje charakter lidského myšlení a základního vnitřního naladění. Větvemi a větvičkami jsou všechny oblasti společenského života, do kterých se tato základní kvalita vlévá. Pokud je kmenem, to jest základem lidského myšlení jed materialismu, otráví tento jed zcela všechna odvětví společnosti přesně tak, jak je tomu dnes.

Pokud se však kmenem, to jest základem lidského myšlení a vnitřního naladění stanou vysoké a ušlechtilé hodnoty ducha, rozlije se to jako požehnání do všech oblastí života společnosti.

A právě v tomto spočívá změna k lepšímu! V tomto se skrývá zlepšení poměrů v každém národě a v každé společnosti. Neboť každá jiná cesta, která nebere na zřetel zákonitost projekce hodnotového naladění lidského nitra do vnější reality je cestou kontraproduktivní.

Pokud se totiž budeme snažit zlepšit vnější poměry pouze reformami, zákony, revolucemi, či jiným, čistě vnějším způsobem, nemůže se nám to nikdy podařit, protože naše nitro a naše myšlení zůstane stále stejné. Neboť nakonec každý zákon a každé nařízení se dá šikovně obejít a pod zdáním práva je dokonce možné klidně provádět vlastní, sobeckého egoistické záměry.

Pokud se však lidé vnitřně přeorientují na ušlechtilou cestu ducha, mnohé se zákonů se stanou nepotřebnými, protože každý bude mít přímo v sobě pevnou oporu ve vnitřní mravnosti a ve svém svědomí.

Toto je jediná cesta, která nás může vytrhnout z převeliké bídy, která se k nám blíží, protože jsme vnitřně vsadili na principy egoistického materialismu. A tento náš vnitřní postoj, zhmotněný do vnější reality postupně otravuje, až nakonec zcela otráví všechno kolem nás.

Jediná možná záchrana se skrývá ve změně naší vnitřní hodnotové orientace. Neboť věci hmotné se nikdy neměly stát cílem a smyslem lidského života. Jsou to totiž jen prostředky, které nám mají být nápomocné k naplnění a realizaci skutečného cíle a skutečného smyslu života, kterým je nabytí velikosti a vznešenosti ducha. Cesta k tomuto cíli vede přes vědomou bdělost nad čistotou a ušlechtilostí vlastní mysli a přes úsilí o naplňování vysokých a vznešených hodnot v každodenním životě.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 25.04.2016 16:50:26

Předurčení k dobru

Každý člověk je ve svém jádru dobrý. Dobro je totiž nejvnitřnější bytostnou podstatou každého z nás. A to i přes řadu výhrad, které by bylo možné namítnout.

Potvrzením uvedené teze je totiž skutečnost, že úplně každého z lidí, i toho nejhoršího, neustále vybízí k dobru tichý hlas jeho svědomí. Otázkou pouze zůstává, nakolik jsou lidé ochotni svému svědomí naslouchat a podle něj se řídit.

Člověk jako takový byl totiž předurčen k dobru a tento vysoký ideál dobra nese ukrytý hluboko ve svém nitru. Jeho city a jeho svědomí ho k němu neustále nabádají.

Mnozí ale nejdou cestou dobra, která nám jako lidským bytostem byla vyšší Mocí předznamenána. Mnozí se neřídí svým citem, ani hlasem svědomí, ale především svými racionálně rozumovými úvahami. To materialisticko, rozumově, egoistické je u nich na prvním místě a své osobní štěstí se rozhodli hledat právě takovým způsobem. Konají proto hlavně tak, jak je to „rozumné“ a pro ně výhodné, přičemž ignorují a potlačují to, k čemu je vybízí nejhlubší nitro.

Tito lidé si většinou vytyčují určité cíle, po kterých dosažení předpokládají, že tím zároveň dosáhnou i svého štěstí. Usilují o peníze, o moc, o majetky, o slávu, o kariéru a o mnohé jiné podobné věci. A mnozí z nich svých předpokládaných cílů i dosahují, přičemž jim vůbec nevadí, že nejednou bylo třeba udělat i něco, co nebylo dobré, spravedlivé a správné, a co se protivilo jejich svědomí a cítění.

Navzdory dosažení svých cílů však po čase zjišťují, že přece jen opravdu šťastnými nejsou. Že jim to vůbec nepřineslo to, co očekávali. Často se totiž lze doslechnout o osudech různých bohatých lidí, kteří i přes své bohatství nejsou šťastnými a vnitřně naplněnými. Sužují jich třeba deprese, dávají se na alkohol, na drogy, ba dokonce mnohdy páchají i sebevraždy.

Jak je to možné? Jak je možné, že člověk není nejednou schopen najít pravé a skutečné štěstí ani tehdy, když je bohatý, slavný, úspěšný, či vysoce postavený?

Příčina je velmi jednoduchá. Nikdo nemůže být skutečně šťastným, pokud se ve svém úsilí o štěstí zpronevěřil své nejvnitřnější podstatě. Pokud sice dosáhl vnějších a hmotných předpokladů ke štěstí, ale za cenu toho, že nekráčel cestami cti, dobra, spravedlnosti a mravnosti. Pokud tedy i dosáhl vnějších předpokladů ke štěstí, ale za cenu popírání hlasu svého citu a svého svědomí je mu to málo platné, protože skutečně šťastným takovým způsobem nikdy být nemůže.

Člověk má usilovat o štěstí, avšak pravého a hlubokého osobního štěstí lze dosáhnout pouze tehdy, pokud zůstane vždy a v každé situaci věrný svému svému prvotnímu lidskému předurčení. Předurčení k dobru!

Pokud se mu ale zpronevěří a ve svém životě začne kráčet jinými cestami, než jsou cesty dobra, vzdaluje se od toho, k čemu byl jako lidská bytost předurčen. A přestože by i takovýmto způsobem dosáhl čehokoliv, co je z lidského hlediska považováno za velké a cenné, od skutečného štěstí ho to vzdálí.

V této jednoduché zákonitosti je ukryta dokonalá spravedlnost vyšší Moci, která nepřipustí, aby byl opravdu šťasten ten, kdo není dobrý a kdo nekráčí cestami dobra.

V pořádku, řeknete si, ale ve skutečnosti to přece funguje úplně jinak. Vždyť když se třeba v televizi podíváme na mnoha okázalé párty a setkání společenské smetánky, můžeme tam často vidět lidi, o kterých čestnosti, poctivosti a morálce se dá přinejmenším pochybovat. A vypadá to, že jsou šťastní, i když jejich cesty mají mnohdy velmi daleko od cest dobra, cti, spravedlnosti a mravnosti.

Milí přátelé, nedejte se obelhávat! Nikdo z nás totiž nevidí do vnitřního života lidí. Nicméně stoprocentně jistými si můžeme být v tom, že spravedlivé duchovní zákonitosti prostě nepřipustí, aby byl skutečně šťastný ten, kdo nekráčí cestami dobra. A to tedy reálně znamená, že každý, kdo kráčí jinými cestami musí být vnitřně nenaplněný, prázdný a rozervaný. Musí svým způsobem vnitřně trpět, i když to navenek na sobě nedává znát a snaží se to maskovat.

To, co proto vidíte v televizi je často pouze hra na štěstí. Jde pouze o vnější snahu některých lidí přesvědčit jiných o tom, že jsou šťastní. Vždyť přece jinak to podle nich ani být nemůže! Vždyť přece jsou mladí, zdraví, krásní, úspěšní, bohatí a slavní. A to tedy znamená, že musí být nutně i šťastní.

Avšak na štěstí se před očima veřejnosti často jen hrají. Je to jen hra! Hra na štěstí, jehož ve skutečnosti není! Není, protože ho ani být nemůže, i když se o jeho existenci mnohdy křečovitě snaží tito lidé přesvědčit dokonce i sami sebe.

Kdo totiž zná spravedlivé zákony univerza ví, že opravdu vnitřně šťastným může být pouze ten, kdo kráčí cestou vlastního předurčení k dobrému. Pouze ten, kdo usiluje o spravedlnost, čestnost, lidskost, ohleduplnost a mravnost. Pouze ten, kdo dbá hlasu svého citu a svého svědomí. Nikdo jiný!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 19.04.2016 17:27:03

Životní potřeba novodobého křesťanství

Za současné situace, kdy Evropu evidentně postupně ovládá islám a jeho vyznavači, kteří zpravidla nikdy neustupují ze svého přesvědčení, nemají Evropané v rukou vůbec nic, čím by se byli schopni rovnocenně postavit vůči živelné síle jejich vyznání.

Evropu zaplavuje islám a o jeho vyznavačích je známo, že se nejenže nikdy nevzdávají svého přesvědčení, ale naopak, vždy se intenzivně, více nebo méně nekompromisním způsobem usilují o jeho prosazení do každodenního života společnosti.

Co však může Evropa postavit proti tomu? Sílu jakého přesvědčení? Čím a jak dlouho může čelit vitální živelnosti stoupenců islámu, aniž by této síle nakonec kulturně nepodlehla? A jak je vůbec z dlouhodobého hlediska možné obstát vůči lidem, odhodlaným položit za vlastní víru i život?

Nepopíratelné vnitřní síle hlubokého přesvědčení vyznavačů islámu je možné efektivně čelit pouze stejnou silou! V kulturní a duchovní konfrontaci, která v současnosti nastává a která se bude stupňovat totiž nakonec vítězně obstojí pouze ten, kdo je vnitřně silnějším.

Kde však je ale dnes v Evropě možné najít takovou takovou sílu? Má ji snad současné pohanské náboženství materialismu, konzumu a užívání si, které je dnes všude kolem nás uctívané běžnými Evropany? Má ji snad úpadková komerční kultura, už dávno zbavená všech vyšších a ušlechtilejších hodnot? Mají ji poslední zbytky křesťanství, které v obavě, aby nepobuřovalo imigranty jiného vyznání, nebo dokonce lidí zcela bez vyznání dobrovolně odstraňuje své symboly z veřejných prostor? Nevyznívá podobná přecitlivělost snad až směšné právě vůči vyznavačům islámu, kteří se naopak vůbec netají svou snahu o duchovní ovládnutí Evropy? Takové slabošství už dokonce pobuřuje i ateisty, kteří začínají na protest vůči kulturní likvidaci Evropy nosit křesťanské symboly.

Symbol křesťanství jako symbol odporu vůči islamizaci Evropy! Je v tom cosi symbolické! Ba více než symbolické!

Je v tom nevědomé tušení jediné možné síly, jejímž prostřednictvím je možné čelit rozpínavosti islámu na území Evropy. Nicméně žel, tuto sílu nepředstavuje křesťanství v jeho současné podobě. V jeho ústupnosti a změkčilosti, ale i v jeho ztrátě spojení s mentalitou lidí současné doby. A pro svou neschopnost reflektovat současnost a životaschopně se jí přizpůsobit se stává stále méně přitažlivým pro lidi nižších věkových kategorií a tím pádem stále ztrácí už i tak slabé pozice.

Křesťanství, které bylo po celá staletí duchovní a morální oporou Evropy a ze kterého hodnotových základů vyrostl současný evropský blahobyt začalo ztrácet reálný kontakt s lidmi zejména během průmyslové revoluce. Do popředí lidského myšlení se dostával rozum, logika a účelovost, které lidi vzdalovaly od dětské prostoty úzkého spojení s přírodou a přirozené, jednoduché duchovnosti.

Lidé se tím vzdalovaly od požadavku být jako děti, to znamená být dětsky, prostě a jednoduše otevření velkým a zásadním pravdám pravého křesťanství a konec konců i celého svého bytí.

Zatímco tedy vývoj společnosti šel novým směrem, křesťanství ho nedokázalo reflektovat a zůstalo stát na jednom místě. Tím však vznikla propast mezi ním a moderním člověkem, což je obrovská škoda, protože křesťanství v sobě skrývá nesmírně duchovní hodnoty i pro lidi moderní doby. Ba vůbec pro lidi jakékoliv doby! Jeho fatální chybou však je, že se není schopno přizpůsobit současnosti. Přizpůsobit se ne ve své nejhlubší podstatě, ale ve své vnější formě. Neboť jeho pravá a nejvnitřnější podstata je spojena s Pravdou a Pravda zůstává po všechny věky stejná a neměnná.

Může se měnit pouze forma, protože tak, jak kdysi Mojžíš přinášel ve své době věčnou a neměnnou Pravdu v určité formě, odpovídající mentalitě a vnímavosti lidí jeho doby, tak přinesl později tutéž Pravdu i Ježíš ve formě, vhodné pro lidi tehdejších časů. A je velmi zajímavé, že ačkoliv šlo stále o tutéž Pravdu, rozdílnost její formy byla do takové míry jiná, že Mojžíšovi stoupenci tvrdili o Ježíši, že se rouhá Bohu.

To vše však v konečném důsledku znamená, že tytéž principy a tytéž myšlenky, které kdysi hlásal Kristus před 2000 lety, oděné do formy, srozumitelné lidem oné doby se mohou, ba dokonce mají vzhledem ke změně povahy lidstva přetransformovat do nových forem, srozumitelných a pochopitelných člověku dneška.

Problém současného křesťanství, spojený s rapidním úbytkem jeho vyznavačů není tedy problémem jeho nejhlubší podstaty, která je vysoká, vznešená a nadčasová. Jeho neschopnost spočívá ve ztrátě kontaktu s myšlením lidí moderní doby, pro které se stává jeho zastaralá forma nesrozumitelná a nepřitažlivá.

Člověk dneška už totiž není dítětem tohoto stvoření, které by s otevřeností a vděčností přijímalo. Člověk dneška je člověkem rozumu a logiky, který potřebuje věci logicky zdůvodňovat. Nicméně základní a neměnné pravdy křesťanství je možné přetransformovat do nové formy logicky odůvodnitelných duchovních zákonitostí, které budou svou novou, současníkům přijatelnou formou zprostředkovávat přesně tytéž pravdy, jako před 2000 lety. Dětskou důvěru minulosti však musí nahradit přesvědčení, plynoucí z nekompromisní logiky a věcnosti duchovních zákonitostí. No a právě takový druh přesvědčení představuje sílu, která jako jediná může čelit živelnosti víry vyznavačů islámu.

V současnosti se totiž stáváme svědky velkého duchovního boje o to, kam bude v budoucnu Evropa směřovat. Zda k islámu, nebo ke křesťanství!

Dnešní, prázdný, povrchní, mělký a konzumní způsob života, který je do jisté míry následkem nesrozumitelnosti křesťanství totiž síle islámu odolat nemůže. Současný, průměrný, slabošský a na konzum zaměřen evropský živočich je tímto pádem odsouzen k zániku.

Záchrana Evropy spočívá pouze v křesťanství! Nicméně v křesťanství, schopném zprostředkovat staré pravdy novou formou! Formou železné logiky duchovních zákonitostí, která přivede lidi k přesvědčení. K přesvědčení, že je to právě takto a že to ani nemůže být jinak! K přesvědčení, za které se lze plně postavit! K přesvědčení, při kterém by se musel člověk propadnout hanbou, kdyby se za něj nepostavil.

Křesťanství má v sobě opravdu obrovský potenciál! Vážně hledající lidé mohou už i v dnešní době najít myšlenkové proudy, které v tomto směru razí správnou cestu.

Žel, oficiální křesťanství nerozpozná zásadní životní výzvu moderní doby, brání se všemu novému a tím se stává neživotaschopným. A svou neživotaschopností strhává k záhubě celou křesťanskou víru jako takovou, s ní i své stoupence a nakonec i celou Evropu.

Proti síle přesvědčení islámu je totiž možné postavit pouze sílu přesvědčení křesťanství! Nicméně křesťanství novodobého a opírajícího se o železnou logiku duchovních Zákonů. Křesťanství schopného zprostředkovávat lidem současnosti staré pravdy novou formou.

Na závěr si uveďme krátký a jednoduchý příklad toho, jak by se asi dalo křesťanství přetransformovat do novodobé podoby. A ukažme si to na jeho nejzásadnější myšlence, vyjádřené Ježíšovou větou: miluj svého bližního, jako sebe samého.

Žijeme ve stvoření, které je dílem Stvořitele. Stvořitel, jak Tvůrce stojí tedy mimo svého díla, do kterého však zakotvil svou Vůli. Tou Vůlí jsou samočinné Zákony, prostřednictvím kterých vše ve stvoření funguje. No a mezi jeden z nejdůležitějších patří Zákon zpětného účinku. Projevuje se i ve fyzice prostřednictvím zákona akce a reakce: jaká je akce, taková bude i reakce. V duchovní rovině působí ve smyslu slov: co kdo zaseje, to také sklidí.

Ježíšovo doporučení, abychom milovali svého bližního jako sebe samého koresponduje právě s účinky tohoto Zákona. Co kdo totiž ve vztahu ke svým bližním zasévá, to nakonec ve vztahu k sobě samému sklidí.

Jinými slovy řečeno, to, co dělá člověk pro svého bližního, dělá ve skutečnosti sám pro sebe. To znamená, že Kristova slova o lásce k bližnímu jako k sobě samému nejsou jen jakousi krásnou myšlenkou. Naopak, jde o zákonitý děj, poukazující na to, že cesta štěstí a míru každého člověka vede jedině přes lásku, kterou prokazuje svým bližním.

Skutečné a pravé životní štěstí k nám tedy může přijít pouze prostřednictvím projevů naší lásky, ohleduplnosti, úcty, spravedlnosti a porozumění vůči každému z našich bližních. Tím totiž sejeme dobro a proto budeme muset dobro nutně sklízet. Jaká je totiž akce, taková je v zákonech tohoto univerza i reakce.

Pokud ale nemilujeme bližního jako sebe samého, budeme muset naši vlastní nelásku k jiným neustále a opakovaně prožívat v nepříjemných a často i bolestných událostech našeho vlastního života.

No a do takové podoby neúprosné a jednoduché logiky duchovních zákonitostí je možné přetransformovat beze zbytku celé Ježíšovo učení.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 11.04.2016 17:48:38

Extremisté obhajují mravnost na Slovensku. A kdo obhájí mravnost v Česku?

Je paradoxní, že pokud někdo vybočí ze společensky tolerované míry nemravnosti a usiluje se v tomto směru o nápravu, je veřejně pranýřován a společnost v něm vidí extremistu.

K podobnému mravnostnímu paradoxu došlo nedávno na Slovensku dvakrát. Konkrétně ve spojitosti s Mariánem Kotlebou a jeho funkcí předsedy banskobystrického samosprávního kraje.

Jde o pána, který má za sebou určitou extremistickou minulost, což je nepopiratelné. A proto svého času pobouřila, a to zejména uměleckou veřejnost skutečnost, že tento pán pozastavil všechny dotace jistému divadlu z Banské Bystrice, čímž přímo ohrozil jeho existenci.

Oficiální média označila jeho krok za bezprecedentní. Za bezprecedentní pošlapání kultury a svobodné umělecké tvorby.

Médii byla prezentována fotografie herců onoho divadla, jak nesou rakev, která měla symbolizovat slovenskou kulturu. Šlo o symboliku pohřbívání kultury na Slovensku.

Na základě předchozí, extremistické minulosti pana Kotleby a tohoto jeho nejnovějšího činu byl oficiálními médii jednoznačně formulován závěr, že pravda stojí na straně utlačovaných.

Nicméně časem se přece jen ukázalo, že pravda je jiná! Že zprávy v médiích byly opět více propagandou a vědomou manipulací, jako pravdou.

Už na začátku bylo totiž minimálně zvláštní, že když se mluvilo o zastavení všech dotací a o materiální likvidaci divadla, vůbec se nemluvilo o tom, proč konkrétně k tomu došlo. No a kdo celou věc hlouběji nezkoumal, automaticky zůstal názorově poplatný oficiální verzi médií, na jejímž základě vnímal pana Kotlebu jako nekulturního hulváta.

Přiznám se, že i já sám bych setrval v této pozici, kdyby mi jednoho dne nepřišel email a v něm link s odůvodněním, proč jednal pan Kotleba tak, jak jednal. Mohl bych tento link zveřejnit, ale neudělám to, protože tímto pádem bych se já sám stal šiřitelem zvrhlosti.

Neboť za co jiného, ​​než za bezprecedentní zvrhlost lze považovat představení divadla tance, plného zcela obnažených žen. Jde o typickou, moderní, dekadentní, úpadkovou produkci, která je v současnosti, ať už ve větší nebo menší míře prezentována na divadelních jevištích celého, takzvaného civilizovaného světa.

Režiséři, scénáristé, dramaturgové a mnozí jiní, kteří jsou zainteresováni na vzniku divadelní hry berou kvůli její úspěchu v úvahu velké množství nejrozličnějších věcí, pouze jednu jedinou ne. Mravnost! A proto se staly jeviště současných divadel naší západní civilizace šiřitelem vulgarismů, nemravnosti a zvrhlosti nejhrubšího zrna. A to vše pod pláštíkem jakéhosi uměleckého novátorství a výsostně současné, novodobé divadelní formy, osvobozené od vší pruderie a od všech klišé.

A umělecká veřejnost v tichosti toleruje tuto rostoucí zvrhlost, rafinovaně se skrývající za masku kulturnosti. Kdo totiž není schopen postřehnout v těchto počinech určité vyšší umělecké záměry, je považován za jedince beznadějně kulturně zaostalého a nevzdělaného. Dokonale to připomíná známou pohádku o císařových nových šatech, ve které všichni svorně a s úctou mluví o kultuře, přičemž ale ve skutečnosti jde o zvrhlost.

A za takového stavu divadelnictví nejen na Slovensku, ale v celé Evropě musí nutně vzbuzovat odpor a nevraživost každý, kdo se odváží otevřeně zvolat: císař je nahý! To znamená ten, kdo se odváží podvodníkům, jakož i těm, kteří jsou jimi podvádění strhnout falešnou masku iluze kulturnosti, za kterou se ve skutečnosti skrývá pouze zvrhlost a nemravnost.

A já sám musím přiznat, že tímto jediným, zcela konkrétním činem u mě pan Kotleba vysoce zabodoval, ačkoliv v mnoha jiných věcech s ním nemohu souhlasit.

No a zcela nedávno se všechno znovu opakovalo. Pan Kotleba se totiž zúčastnil představení ochotnického divadla v Brezně, jehož produkci po prvním dějství zastavil. K této události, ve které oficiálně média opět svorně hájili zvrácené a úpadkové projevy takzvané „kultury“, přicházející k nám především ze západu, připojuji oficiální vyjádření banskobystrického kraje. V něm je jasně zodpovězena otázka, proč k tomu došlo:

„Divadelní vystoupení Kováři v podání Divadelního souboru Jana Chalupku z Brezna jsme si objednali jako doprovodný kulturní program při oceňování nejlepších učitelů kraje. Šlo o slavnostní událost, kterou jsme chtěli vyzvednout město Brezno a jeho divadelní soubor. Představení Kováři jsme vybrali na základě doporučení divadelního souboru.

V představení se od počátku používaly krajně expresivní výrazy jako „nakopat r ...“, „rozbít hubu“, nebo „k ...“. Frekvence těchto výrazů se stupňovala až do stavu, kdy se začalo mluvit o „srbských h ...“ a „slovanských l ...“. V této chvíli se předseda BBSK Marian Kotleba i vzhledem na reakce publika rozhodl představení ukončit. Jsme přesvědčeni, že pokud by se v této hře vzpomínali např. „Židovské h ...“, nebo „cikánské l ...“, tak by ti, kteří jsou dnes rozhodnutím předsedy BBSK pobouřeni, žádali toto představení zrušit jako první. V souvislosti s výroky, které v představení zazněly, zvažujeme podání trestního oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení. "

Zároveň připojuji i vyjádření slovenského básníka a překladatele Teodora Křižku:

„Sám do slovenských divadel nechodím už téměř dvacet let. Ne proto, že bych si nevážil mistrovství slovenských herců. Nevážím si je jako profesionály proto, že se nevzpírají úpadku, jak se uměli vzepřít komunismu. Mnohokrát jsem měl nutkání uprostřed představení vstát a vykřiknout: Hnus! Nemám však v sobě tu kuráž. Stydím se za ně. Proto vítám, že se našel politik, který konečně řekl to, co neřekl ani jeden ministr kultury od listopadu 89, ať už za VPN, HZDS, SDKÚ nebo Směr. Tedy ani Snopko, ani Hudec, ani Slobodník, ani Krajcer, ani Chmel, ani Maďarič.“

Co dodat na závěr? Snad jen tolik, že pokud půjdete nejblíže do divadla a pod pláštíkem kvazi umění se tam najednou na vás začne valit nízkost, vulgarita a zvrhlost, zkuste se zamyslet nad tím, zda je to správné mlčky a odevzdaně snášet v domnění, že to tak musí být, nebo zda by nebylo lidské důstojnosti mnohem hodnější vzepřít se proti tomu. Třeba demonstrativním odchodem z představení.

Zkusme se totiž zamyslet nad tím, zda je správné tolerování nemravnosti a zvrhlosti pod jakoukoliv záminkou a zda je opravdu extremismem a nekulturností postavit se proti projevům nízkosti, které právě kvůli našemu přizpůsobování se stále více bují.

Je totiž neuvěřitelným paradoxem, že žijeme ve společnosti, která oficiálně hájí nízkost a která naopak považuje hájení mravnosti za nekulturnost.

PS. Všimněte si zajímavou symboliku, skrývající se za obrazem, na kterém nesou herci divadla tance z Banské Bystrice na svých ramenou rakev. Rakev má podle jejich názoru symbolizovat to, jak pan Kotleba pohřbívá současné slovenské umění.

Ve skutečnosti je to však všechno úplně naopak! Tato symbolika je dokonalým vyjádřením toho, jak právě současné divadelnictví svým příklonem k zvrhlosti a nemravnosti pohřbívá slovenskou kulturu.

image/svg+xml smilan :: 04.04.2016 17:38:10

Kacířské úvahy o migrantech?

Náhody neexistují, protože náš svět podléhá duchovním zákonitostem. Každá událost, a to i zdánlivě náhodná, je důsledkem nějaké předchozí příčiny. Nic totiž nepadá jen tak beze všeho z Měsíce, a to tedy znamená, že nic na tomto světě se nikdy nestane bez nějaké, tomu předcházející příčiny.

A své příčiny musí mít nutně i to, když v nějakém národě dojde k ozbrojenému konfliktu, k občanské válce, k projevům násilí, či chaosu.

Skrytou, nejhlubší a nejpodstatnější příčinou takového stavu je kvalita vnitřního života onoho národa. Jeho způsob uvažování, vyznačující se třeba nevraživostí, nenávistí, netolerancí, násilností a tak dále a tak dále.

Náš svět totiž vůbec netuší, že způsob myšlení toho kterého národa nelze oddělit od reality, kterou je nucen prožívat. Náš svět netuší, že kvalita vnitřního života národa a jeho hodnotová orientace se odráží na stavu jeho společenských poměrů. Tyto dvě věci nelze od sebe oddělit, protože se jedná o spojené nádoby. Zároveň se v tom však dají vypozorovat účinky jakési velké a dokonalé Spravedlnosti, na jejímž základě se každému národu dostává přesně toho, co si zaslouží a jaký vnitřně je.

Samozřejmě, že při vzplanutí ozbrojeného konfliktu, teroru, nebo občanské války působí několik činitelů. Různé etnické, politické, nebo náboženské skupiny v daném národě bývají často vyprovokované k vzájemné nenávisti vnějšími mocnostmi, které mají svůj zištný zájem na sebevražedné destrukci určitého státu.

Často se vynakládají velké finanční prostředky k tomu, aby podobné ohniska nenávisti v konkrétních státech vznikaly a aby na základě jednoduchého pravidla; kde se dva perou, třetí vítězí, byly konečným vítězstvím občanské války, či jiného ničivého konfliktu nastrčené loutky těch, kteří jej uměle vytvořili, podpořili a financovaly.

Takovým mistrem ve štvaní, v materiální i společenské likvidaci jiných národů jsou například USA, které vyprovokovaly konflikt na Ukrajině, v Sýrii a v mnoha jiných zemích.

O tom ale řeč být nemá, protože ať už je vliv světových mocností na vnitřní dění jednotlivých národů jakýkoliv, vždy jde jen o určitý způsob navádění a pokušení. Pokušení a navádění k špatnému, k nenávisti a k ​​bratrovražednému konfliktu.

A i přesto, že se toto pokušení a nabádání děje velmi sofistikovaným způsobem, prostřednictvím různých neziskových organizací, financovaných západními mocnostmi, prostřednictvím elektronických a tištěných médií, či nějak jinak, konečné rozhodnutí zůstává vždy jen v rukou daného národa. Pouze na jeho volbě záleží, zda podlehne podněcování k nenávisti, nevraživosti a násilí.

Pokud ale cíleně vytvářeny negativní podněty dokáží zarezonovat s negativními emocemi, které tento národ v sobě přechovává, expanduje pak jeho nenávist a zloba do vnější podoby teroru a násilí. Skutečná příčina destrukčního chaosu, v němž se onen národ najednou ocitá je v první řadě spojená s jeho vlastní mentalitou a s jeho vlastním, negativním způsobem myšlení. Jedině on sám je hybnou silou všech událostí, které ho stíhají.

Jaký má pak ale smysl, když lidé utíkají pryč z pekla, na kterém se takto společně podíleli a které oni sami takovým způsobem spolu vytvářely? A není snad zcela oprávněná obava z toho, že pokud tito lidé utečou k nám, vyvolají podobný chaos, nenávist a násilí i u nás, protože jeho skutečné a nejhlubší příčiny, to jest svůj destruktivní a nenávistný způsob myšlení si k nám do Evropy přinesou sebou? A nestane se snad naše naivní, moderní, multikulturně tolerantní respektování jejich pravidel, zásad a smýšlení opravdu začátkem chaosu a vzájemných střetů i u nás?

Říká se, že je lepší jednou vidět, než sto krát slyšet. Právě v této souvislosti si vzpomínám na jistý obrázek, který dokonale vystihoval všechno to, o čem mluvíme. Byly na něm hořící ulice v pozadí a v popředí lidé tmavší pleti, házející kameny. Pod obrázkem stál nápis: svou zemi jsme si už zničili a nyní jdeme k vám.

Je opravdu velmi důležité uvědomit si, že různorodé konflikty v zemích třetího světa mají mnoho příčin. V nemalé míře mezi ně patří i umělé rozeštvávaní zvenčí. Nicméně hlavní příčina, i navzdory tomuto všemu tkví přece jen v mentalitě a způsobu myšlení každého národa samotného. Zjednodušeně řečeno, on sám si je na vině, protože ve všem, co ho potkává je on sám nejdůležitějším hnacím motorem. A to i přesto, že svůj díl viny si nesou i ti, kteří do jeho doutnající nenávisti a nevraživosti přilévaly oleje.

A není snad pak spravedlivé, že obyvatelé daného národa mají zůstat doma, aby na vlastní kůži prožili všechno to nesprávné a strašné, co sami prostřednictvím svého negativního myšlení a prostřednictvím svých nenávistí a nevraživosti přivedli k životu?

Každý z nás se narodil na zcela konkrétní místo na zemi, kde má za úkol žít. To netvrdím já, ale duchovní zákonitosti, které určily každému člověku jeho místo na naší planetě právě tím, kde se narodil. Pokud ale určitý národ dospěje do chaosu a zkázy a pak jeho příslušníci chtějí ujít z této zkázy a z tohoto chaosu, ve kterém se nedá žít, nevytvoří snad znovu stejný chaos i tam, kam utečou? Není snad pak nanejvýš spravedlivé, aby každý musel, byť bolestně okusit to, co prostřednictvím způsobu vlastního myšlení vytvářel, spolu formoval a tím dával do pohybu? A pokud to zplodilo a vyvolalo utrpení, nemají lidé i za cenu tohoto utrpení poznat a pochopit nesprávnost toho, jak uvažovali a k ​​čemuž se dali strhnout? Jak potom mohou dospět k pochopení? Jak se mohou poučit?

A není pak snad pomoc takovým lidem mícháním se do vyšší Spravedlnosti, která dává prožívat každému jen to, co si zaslouží? Aby mohl na vlastní kůži pocítit, že to, co pěstoval a přechovával ve svém nitru bylo špatné a proto to třeba změnit?

Není důsledků bez příčin! Pokud trpíme, my sami jsme tomu museli dát nějakou příčinu! A trpíme proto, abychom tuto příčinu ve formě negativity, kterou chováme ve svém nitru poznali a odstranili. To znamená, abychom podobným negativním, nenávistným, destrukčním a povrchním způsobem už nikdy nemysleli a tím už nikdy více neformovali naše okolí do takové podoby.

Co dodat na závěr? Snad jen to, že osud každého jednotlivce i osud každého národa je důsledkem jeho vlastního způsobu myšlení a kvality hodnot, které uznává. Ve vnějších událostech, které nás stíhají má pak každý jednotlivec i každý národ poznat, jaký skutečně je. Pokud prožívá něco těžkého a špatného musí vědět, že příčinu toho má hledat ve svém vlastním nitru. V tom, jakým způsobem uvažoval a jaké hodnoty uznával.

Řešením však v žádném případě není útěk z toho, co jsme takovýmto způsobem vytvořili. Řešení se skrývá v přijetí osobní odpovědnosti. V pochopení, jakým způsobem jsme takové něco vytvořili a v převzetí odpovědnosti za to, co jsme vytvořili. Pokud tomu chceme uniknout a změnit to, musíme začít měnit sami sebe! A pokud začneme měnit vlastní, negativní a destruktivní způsob myšlení v cosi mnohem konstruktivnější a pozitivnější, začnou se postupně měnit k lepšímu i naše vnější poměry, které jsou vždy jen odrazem naší vnitřní podstaty.

Tento princip samozřejmě platí i ve vztahu k našemu vlastnímu národu. Není tedy vůbec náhoda, v jakých poměrech jsme nuceni žít. Jejich příčinu proto hledejme v kvalitě vnitřního života národa a v hierarchii hodnot, které preferuje. I náš národ totiž prožívá přesně to, co si zaslouží a bude mít vždy jen takovou vládu, jakou si zaslouží.

Člověče, každý jediný, podívej se pozorně do svého vlastního nitra, protože jeho kvalitou určuješ to, jak se budeš mít a v jakých poměrech budeš žít! Pěstuj proto vědomě ve svém nitru jen dobro, čistotu, spravedlnost a ušlechtilost. A už ve svém nitru se stráň každého zla, každé nečistoty, každé nespravedlnosti a každé nečestnosti. Neboť jedině takto můžeš vybudovat ty, nebo tvůj národ, pevný vnitřní základ toho, aby se ti v každodenním životě dobře dařilo.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 27.03.2016 16:56:15

Dobrý a špatný extremismus! Odhalení pokrytectví a dvojího metru EU

V životě jsme často postaveni před okolnosti, ve kterých se najednou a zcela nečekaně ukáže naše pravá tvář. Například třeba naše faleš a pokrytectví, které se nám jindy daří celkem úspěšně skrývat.

No a přesně k takovému náhlému odhalení falše, pokrytectví a dvojího metru došlo nedávno ze strany EU. Konkrétně ze strany různých, EU nakloněných, oficiálních i neoficiálních zdrojů, které vyjadřovaly své rozhořčení nad nedávnými slovenskými parlamentními volbami.

V nich se totiž do parlamentu dostala extremistická strana a obsadila v něm neočekávaně velký počet křesel. Slovensko bylo kvůli tomu oficiálně i neoficiálně pranýřováno za svůj nacionalismus, dávající do popředí původní slovenské hodnoty, za vyjádření své přízně k extremismu, zaměřenému proti Romům a migrantům, a za své odsuzování evropské politiky multikulturalismu.

V čem však zcela konkrétně spočívá ona faleš, pokrytectví a dvojí tvář EU, nečekaně odhalena její spřízněnými zdroji?

No přece v tom, že na jedné straně byl ve vztahu ke Slovensku odsouzen fašismus, extremismus a všechny jeho projevy, přičemž na druhé straně samotná EU spolupracuje s extremisty a fašisty, a v tichosti toleruje jejich řádění.

Jde zde o precedens, na základě kterého ztrácí EU v očích vnímavých lidí svůj morální kredit a s ním i právo určovat jiným to, co je správné a co dobré. Takové morální právo nemůže totiž v žádném případě spočívat v rukou toho, kdo jedná tak otevřeně dvojtvárně, jakoby již lidé byli zcela hlupáci. Hlupáci, kterým je možné namluvit cokoliv a oni, jako slepé stádo budou i tak nadále věřit „morální“ autoritě, která se jim svou očividnou amorálnosti přímo drze vysmívá do tváře.

Neboť ničím jiným, než vysloveným výsměchem soudnosti veřejnosti je, pokud někdo na jedné straně odsuzuje slovenský extremismus, avšak na druhé straně má dobré vztahy s Ukrajinskou vládou, která spolupracuje se skupinami, otevřeně propagujícími fašismus. A navíc, pokud tyto neonacistické skupiny páchají etnicky motivované vraždění, jako například upalování lidí v Oděse, či jiné, podobné zvěrstva.

Ne, prostě nemůže být pro nikoho už žádnou morální autoritou ten, kdo sice na jedné straně odsuzuje slovenský extremismus, ale na druhé straně v tichosti schvaluje udržování fašistických tradic v pobaltských zemích, kde se každoročně konají pochody sympatizantů Waffen SS, které pobaltské státy považují za své osvoboditele od ruské okupace v období druhé světové války.

Jak tedy vidíme, není fašismus, jako fašismus! Z pokrytecky morálním rozhořčením je totiž odsuzován jen ten, který se právě nám nehodí a který je zaměřen proti našim takzvaným hodnotám. Avšak na druhé straně v tichosti tolerujeme projevy neonacismu na Ukrajině, kde polovojenské oddíly, otevřeně se hlásící k odkazu fašistického zločince Banderu vraždí a páchají zvěrstva. Také EU nic závažnějšího nenamítá ani vůči udržování tradic Waffen SS v pobaltských zemích, protože jejich neofašistická nenávist je zaměřena tím směrem, který je žádoucí. To jest, proti Rusku!

Toto je však z hlediska nejelementárnější morálky postoj výsostně nekompatibilní. Jde o postoj bez pevné morální páteře. Postoj, který pracuje vědomě manipulativním způsobem s pojmy jako lidskost, lidská práva a morálka. Tyto vznešené pojmy mu však ve skutečnosti slouží pouze k tomu, aby jimi zastřel a zakryl skutečné amorální cíle, kterými jsou mocenské zájmy a neutuchající snaha ekonomicky profitovat z jiných.

Celkem otevřeně řečeno, EU se chová tak, že to, co vyhovuje nám a našim záměrům je morální a správné, a to i v případě, že je to ve skutečnosti nemorální a nesprávné. A pokud jsou vraždy a zvěrstva až příliš očividné, jako v případě Ukrajiny, zahraje se to do ztracena.

A naopak, s morálně okázalou pózou je odsouzen takový druh extremismu, který právě nám a našim záměrům nehraje do karet.

Takové něco nesmírně pokryteckého však může fungovat pouze proto, že veřejnost je příliš povrchní a mělká, a proto neschopná vidět ve všeobecně uznávané, takzvané morální autoritě, její bezprecedentní morální zvrácenost.

Pokud se totiž obyčejní lidé vědomě neusilují stát morálními, dobrými, čestnými a spravedlivými, stávají se sami jedinci bez pevné páteře. A to má v dnešní amorální době za následek, že jsou názorově nevyhranění. Že jsou jako třtina ve větru. Stávají bezmocnými oběťmi lži, propagandy, pokrytectví a dvojtvárnosti, protože jim chybí vlastní, pevná morální opora, vybudovaná na skutečných hodnotách dobra a cti, kterou v sobě nikdy vědomě nepěstovali.

Člověče, staň se morálním a čestným, protože jinak se staneš obětí nemorálních! Obětí jejich lží a podvodů! Obětí jejich krásných řečí o demokracii, humanismu a lidských právech, se kterými se vědomě manipuluje! Neboť nakonec může dojít až k tomu, že půjdeš bojovat za tyto krásné ideály, zatímco tvou víru v dobro a tvé naivní nadšení někdo pouze obratně využije k tomu, aby pod maskou krásných slov, manipulatívně stavěných do popředí, prováděl své nečisté záměry, které se ve skutečnosti diametrálně liší od navenek proklamovaných ideálů. A ty budeš ve své nevědomosti zneužit pro mocenské a zištné zájmy jiných.

Člověče, nebuď slepý a uč se rozpoznávat lež od skutečnosti! Uč se demaskovat lež a nedej se zavádět nečestností, skrývanou pod pláštíkem velkých ideálů. Neboť pokud to nedokážeš, staneš se prázdnou loutkou v rukou jiných, kteří s tebou budou vědomě manipulovat, přičemž za tvými zády se budou z tebe smát.

Je něco takového důstojné člověka?

Vlastní lidskou důstojnost a s ní i schopnost rozpoznávat faleš a pokrytectví však můžeš nabýt jedině tehdy, pokud se ty sám začneš usilovat být morálním, čestným, dobrým a spravedlivým.

Pokud se ale takovým nestaneš a pokud ti takové úsilí nebude stát za to, pak přežiješ celý svůj život ve lži a v jakési zmanipulované virtuální realitě, ve které budou ušlechtilé pojmy, jako svoboda, mravnost a lidská práva sloužit k maskování zla a chamtivosti. A ty budeš ve své nevědomosti sloužit zlu ve falešném domnění, že sloužíš dobru.

Jedním z takových smutných příkladů je třeba případ slovenských intelektuálů a kazatelů, kteří se již tradičně zvyknou pasovat do pozice jakéhosi svědomí národa a kteří po nedávných parlamentních volbách vyjádřili ve formě dopisu znepokojení nad zdrženlivým postojem církví vůči zneužívání křesťanské víry a křesťanských pojmů extremistickou stranou Mariána Kotleby.

Nicméně žel, právě tyto stejné takzvané osobnosti se svého času podepsali pod dopis na podporu současné ukrajinské vlády, jejíž počáteční, ale i současné působení je spojováno s takzvaným „Pravým sektorem“. Organizací, otevřeně se hlásící k odkazu banderovců a k fašismu, jejíž aktivity tomu plně odpovídají.

Takový pokrytecký postoj slovenských intelektuálů není tedy ničím jiným, než bezduchým kopírováním zvráceného trendu dvojího metru EU, na jehož základě se ostře odsuzuje extremismus, který nám nejde po ruce, ale v tichosti se toleruje fašismus, který je nenávistně obrácen proti odpůrcům mocenských zájmů EU.

No a na margo již zmíněného, ​​dvojího metru ještě jeden příklad. A sice Saúdská Arábie, která je přítelem a spojencem západu, přičemž humanistický a za lidská práva neustále bojující západ tiše mlčí o tom, že za homosexualitu tam hrozí trest smrti.

Nicméně stejný západ ponechal plný průchod své rozhořčené lidsko právní rétorice tehdy, když nedávno vyšel v Rusku zákon, definující vztah společnosti k homosexualitě a homosexuálům jiným způsobem, než je to standardem v západní Evropě.

I v tomto případě jde o klasickou ukázku postoje bez morální kontinuity, protože na jedné straně, u spojenců, se tiše tolerují věci naprosto nepřijatelné, zatímco na druhé straně se lidsko právně tvrdě bojuje proti Rusku, ačkoli tam homosexuálům ani zdaleka trest smrti nehrozí.

A co je ze všeho nejsmutnější, široké masy ve své povrchnosti, plytkosti a konzumnosti klidně dovolují, aby jim pokrytci a lidé bez jakékoliv páteře určovaly, co je morální a co ne.

Ve středu Evropy se opět vyměnili stráže.
A hle, zloděj a vrah lidem
o morálce káže.

inspirované veršem z písně Karla Kryla
kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 21.03.2016 16:44:59

Smrt Ježíše byla vraždou!

Z hlediska Zákonů ve stvoření a dokonce i z hlediska tehdejšího pozemského zákonodárství zde šlo o neobjektivní, účelový a zmanipulovaný proces.

Hlavní soudce Pilát totiž jasně viděl, že jde o křivé obvinění a o nevinného člověka. Proto sám usiloval o jeho osvobození. Nakonec se však podvolil davu, protože ten byl již předem vědomě zmanipulován.

Negativní důsledky, které měl tento čin na židovský národ se nedají srovnávat s ničím z jeho předchozí historie. Po dobytí Jeruzaléma ztratili židé jakékoliv územní nároky, platné po staletí a byli rozehnáni mezi ostatní národy světa. Opětovný vznik židovského státu byl zrealizován až v polovině 20. století.

Židovský národ však byl skutečně národem povolaným. Proto se do jeho řad rodily lidští duchové mimořádných schopností a kvalit. Kvalit duchovních i materiálních. Nicméně své schopnosti nevyužili a dosud nevyužívají správným způsobem a proto se dá říci, že selhaly po všech stránkách.

Své duševní kvality a duševní převahu totiž často zneužívali pouze k vlastnímu obohacování a vysoké duchovní schopnosti v nich vzbudily pýchu, která jim následně znemožnila a dosud znemožňuje poznat nimi samými tolik očekávaného Mesiáše.

Ovocem takového velkého selhání byl nesmírně těžký osud, který si tím na sebe přivolali a který jim způsoboval utrpení po celá staletí.

Karma, nebo osud totiž není nic jiného, jako dopad důsledků vlastního, nesprávného jednání. Účelem karmy je přimět jednotlivce, nebo i celý národ k přehodnocení svých minulých, nesprávných postojů a činů, k poznání vlastních chyb a k nápravě všeho, co bylo uděláno, nebo vnímané nesprávně.

Pokud však k poučení stále nedochází, pokud se křečovitě a tvrdohlavě stále setrvává na stejných, nesprávných postojích a názorech, pak se vina pouze hromadí a osud bije stále více, ve snaze konečně lidi přimět k procitnutí.

Židovský národ byl tedy po vraždě Mesiáše roztroušený po celém světě a i navzdory všem bolestným úderům, které utržil během dlouhých staletí se i nadále křečovitě drží svého nesprávného stanoviska.

Ke všem zmiňovanému utrpení však vůbec nemuselo dojít, kdyby se tento povolaný a mimořádně schopný národ dopracoval k pochopení Pravdy, přinesené Mesiášem, přijal ji a snažil se ji uplatnit ve svém životě. Celé dějiny naší civilizace by pak vypadaly úplně jinak. A to dokonce i tehdy, kdyby tak židovský národ učinil byť o několik staletí později. Ale žel, jak víme, oni svého Mesiáše stále jen čekají ...

Všechny tyto skutečnosti ve svém sumáře však znamenají pouze jedno jediné: Kristus neměl zemřít na kříži, ale měl se stát duchovním králem Izraele. Izrael měl přijmout jeho učení, žít podle něj a se stát světlým příkladem pro všechny ostatní národy země. Světlým příkladem pozemského života žitého podle Vůle Nejvyššího.

Židovský národ však místo toho zavraždil Mesiáše a zavrhl jeho učení. Proto byl on sám zavržen, rozprášen a pronásledován po celém světě, až téměř do našich dnů.

Zásadní otázka ve vztahu k nám křesťanům však zní: Stalo by se něco takového povolanému židovskému národu, kdyby opravdu měl Kristus zemřít na kříži a kdyby jeho smrt byla Stvořitelem chtěna?

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 14.03.2016 16:20:07

Je migrace odplata za ničení jiných národů?

Žijeme na planetě Zemi, podrobené duchovním Zákonům. Jedním z klíčových je Zákon zpětného účinku, jehož působení lze vyjádřit velmi jednoduše slovy: co kdo zaseje, to také sklidí. Nebo třeba řečí zákonů fyziky: jaká je akce, taková musí být nutně i reakce.

Zkusme si však účinky tohoto Zákona rozměnit na drobné a ukázat si, jak se projevuje především ve vztahu k současné západní civilizaci.

Jak víme z historie, mnohé státy Západu měli své kolonie. Z kolonií odčerpávali materiální, přírodní, ale i lidské zdroje. Ovládání a bezohledné profitování z jiných bylo totiž hlavním cílem kolonialismu.

Po jeho pádu se však žel mnoho nezměnilo. Změnila se jen forma, zatímco podstata zůstala stejná. Ovládání jiných států a odsávání jejich zdrojů pokračovalo formou kolonialismu ekonomického. Ekonomicky silné národy, to znamená původní koloniální velmoci ovládli silou svého kapitálu státy ekonomicky slabší. Do svého vlastnictví získali všechny strategické podniky a surovinovou základnou. Nakonec nemusíme chodit ani tak daleko, protože i u nás se událo totéž, jen o trochu jemnější formou.

V nedávné době jsme byli také svědky toho, jak se takzvané vyspělé Evropské národy spolupodíleli na likvidaci Libye, jednoho z mimořádně prosperujících afrických států, který se v současnosti nachází v absolutním chaosu a rozvratu. Velmi podobné je to i v Sýrii, kde Evropa opět nemá čisté ruce a podporuje takzvanou umírněnou opozici, která sice vraždí, popravuje a odřezává hlavy, ale pro Evropu přijatelným, umírněným způsobem.

Taková je žel realita současného světa, ve kterém se ten silnější snaží nejrůznějšími způsoby ovládnout slabšího a profitovat z něj.

Nicméně ať už mocné národy světa vykořisťují jakkoli sofistikovaným způsobem národy slabší a vcelku se to považuje za přirozené a normální, není možné, aby něco takovým způsobem zvrhlého uniklo působení duchovních Zákonů univerza. A zcela konkrétně na začátku zmiňovanému, železnému Zákonu zpětného účinku, který působí přesně v duchu slov: co kdo zaseje, to také bezpodmínečně sklidí.

A teď si zkusme položit otázku: co asi musí jednoho dne sklidit ten, kdo zotročuje jiných? Kdo se je snaží ovládat, aby z nich mohl profitovat? Kdo se neváhá spolupodílet na rozvratu států proto, aby na tom ekonomicky a mocensky získal?

Kdo seje zkázu, drancování, ožebračování a rozvrat, musí na základě spravedlivého Zákona zpětného účinku sám dříve nebo později sklidit - čili zažít vlastní zkázu, vlastní ožebračování, vlastní drancování a vlastní rozvrat. No a právě nyní začíná být západní Evropa prostřednictvím imigrace konfrontována se sklizní vlastní setby. Za její rozvrat, rozséván po světě se k ní přibližuje rozvrat vlastní.

Hodně se například mluví o tom, že imigrace je řízený proces. Že jde o dílo dobře organizovaných pašeráckých band, které na tom bohatnou. Říká se také, že jde o proces organizovaný USA za účelem destabilizace Evropy. Mohly bychom samozřejmě ještě dlouho spekulovat o tom, kdo stojí za imigrací tak masových rozměrů, která vykazuje všechny znaky organizovanosti, avšak skutečnou a nejhlubší příčinou, která je rozhodujícím hybným momentem tohoto dění je Zákon zpětného účinku. Jde o účinek zákona akce a reakce, kdy na základě předchozí akce přichází odpovídající reakce.

Velkou otázkou však zůstává, co s tím? Jak se vlastně k imigraci postavit a jakým způsobem ji správně řešit?

V první řadě by mělo dojít především k hlubokému pochopení toho, o co tu vlastně jde. K pochopení toho, že jednotlivci, ale i celé národy nemohou nikdy beztrestně dělat jiným to, co nechtějí, aby jiní dělali jim. Pokud totiž něco takového jiným dělat budeme, Zákon zpětného účinku nám to musí jednou nutně vrátit.

Z tohoto důvodu bychom tedy měli změnit vzorec svého chování. Měli bychom se už konečně naučit vidět v každém člověku stejného člověka, jako jsme my samotní a podle toho se k němu i chovat. A to také znamená, že i v jiných národech bychom se měli naučit vidět národy se stejnými právy, jako jsou ty naše. Měli bychom se už konečně naučit skutečné lidskosti a vzájemné, rovnoprávné koexistenci národů.

Měli bychom se tedy už konečně naučit jednat s jinými, zacházet s jinými a chovat se k jiným tak, jak chceme, aby jiní jednali s námi a zacházeli s námi. Neboť v železných Zákonech tohoto univerza nemůžeme ve vztahu k sobě samým očekávat nic jiného, ​​než jen to, co jsme my sami rozsévali ve vztahu k jiným.

Pokud se chce Evropa zachránit, musí nutně změnit způsob vlastní setby, protože její drancování jiných národů vyvolalo imigraci, která přináší v neodvratném zpětném účinku realitu drancování na její vlastní území.

Skutečná pomoc evropských národů imigrantům má spočívat především v pomoci zemím, z nichž imigranti přicházejí. Má spočívat ve snaze o nápravu životních poměrů těchto zemí do takové míry, aby se tam mohli imigranti co nejdříve vrátit.

Pokud totiž budeme přijímat imigranty, ale nezměníme svůj drancující přístup k zemím třetího světa, který imigraci plodí a vytváří, nic se tím nevyřeší, protože ona prvotní příčina zla, skrývající se v principu drancování a sdírání jiných zůstane stále aktivní. Přijímání uprchlíků je za takových okolností jen jakýmsi uspokojováním špatného svědomí, avšak bez skutečné ochoty řešit podstatu celého problému, kterým je právě drancující přístup k jiným národům. A to ať už prostřednictvím přímé vojenské síly, nebo nepřímo, ale stejně ničivě prostřednictvím síly ekonomické. Vypadá pak až smutno směšné, když na jedné straně chceme sice imigrantům pokrytecky pomáhat, ale na druhé straně nechceme upustit od zločinného systému, který imigranty a imigraci produkuje.

Avšak za drancování se Evropě v Zákoně zpětného účinku nemůže dostat nic jiného, ​​než drancování. Toho se v blízké době budeme muset stát žel svědky, pokud se Evropa co nejdříve nezmění.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 07.03.2016 17:59:59

I socialismus měl své pozitivní stránky

Nic není úplně černé, ale ani zcela bílé. Pokud se objektivně díváme na svět zjistíme, že vše má své pro a své proti. A přesně tak je to i se současným a bývalým společenským systémem. Ne všechno v tom bývalém bylo špatné a ne všechno v tom současném je pouze dobré.

Mnoha dříve narozeným lidem se proto bytostně příčí dnešní, jednostranné a propagandisticky orientované, černobílé vidění vztahu mezi současností a minulostí v oficiálních médiích.

Kdo během bývalého společenského systému absolvoval vojenskou prezenční službu ví, že voják mohl být za své dobré výsledky odměněn trojím způsobem. Za prvé to byla fotografie před rozvinutou zástavou pluku. Za druhé fotografie před rozvinutou zástavou praporu. A za třetí dočasné opuštění posádky - takzvaný opušťák.

O této stupnici odměňování kolovaly žerty a první dva stupně byly víceméně formální, protože vojákům se za odměnu dávali především opušťáky.

Proč o tom mluvíme? Neboť na zmíněném příkladu, a podobných příkladů z dob dávno minulých by se dalo najít ještě mnohem víc můžeme vidět, že socialismus alespoň formálně stavěl na první místo službu určitému ideálu.

Socialismus tedy v jistém smyslu tušil, že skutečná velikost člověka a skutečné lidství se může plně plně rozvinout pouze ve službě vyšším ideálům. Toto poznání je opravdu něčím zásadním a velmi velkým, jen žel, nebylo prostřednictvím poznání pravých ideálů dotaženo do úspěšného konce.

No a teď se podívejme na kapitalismus. V co věří kapitalismus? Na čem stojí a co staví na nejvyšší místo? Odpověď je jednoznačná: kapitál a tedy peníze! Vždyť přece takové už nese pojmenování! Žádné ideály! Vše stojí a padá pouze na penězích. To je to nanejvýš rozhodující! A pokud se i tu a tam mluví o nějakých ideálech, ještě i oni musí sloužit především penězům a ještě i za nimi se skrývají pouze peníze a zisk.

Zatímco tedy v socialismu sloužil člověk určitým ideálům, v kapitalismu slouží především penězům. Peníze rozhodují všude a ve všem. Jsou tedy měřítkem všech věcí a člověk je jejich otrokem. Ten totiž, kdo peníze nemá otročí proto, aby byl schopen alespoň přežít a ten, kdo peníze má, otročí proto, aby je měl ještě víc. Peníze, které si lidé vytvořili proto, aby si jimi usnadnili vzájemný výměnný styk, a tedy aby jim sloužili, se však lidem časem staly modlou a lidé samotní začali sloužit penězům a dali se jimi zotročit. Taková je podstata společenského systému, ve kterém v současnosti žijeme.

Zkusme se na celou věc podívat prostřednictvím citu a zkusme vycítit, co je víc a co tedy stojí výše. Či otrok peněz, nebo služebník ideálů? Co je více hodné člověka a jeho lidské důstojnosti? Myslím, že odpověď bude je jednoznačná. To vyšší a skutečně lidské v nás se přiklání ke službě ideálům, avšak naše každodenní realita je realitou otroctví peněz, pro jejichž získání jsme ochotni udělat téměř vše. I pošpinit vlastní lidskou důstojnost, či lidskou důstojnost jiných.

Je nám tedy jasné v čem byl socialismus lepší? V pochopení toho, že máme sloužit ideálům. Jen to musí být ideály vysoké a pravé.

Ale jaké jsou to ty vysoké a pravé ideály? No přece dobro, spravedlnost, čestnost, ušlechtilost, čistota, lidskost a duchovnost. Jim máme sloužit, protože jedině oni mají schopnost zvedat a pozvedat jednotlivce i celou společnost. Neboť služba nejvyšším, pravým a skutečným ideálům dělá ve skutečnosti z člověka člověka. Neboť to, co stojí vysoko má schopnost zvedat, ovšem to, co stojí nízko nás naopak snižuje. A proto ve srovnání s tím, jaké by měl mít člověk skutečné cíle a ideály je současné otroctví peněz latí, nastavenou nesmírně nízko. Z lidí to dělá otroky a mnohdy jej snižuje až hluboko pod lidskou důstojnost.

Peníze jsou sice k životu potřebné, ale nesmí stát nikdy na prvním místě. Nesmí se stát středobodem všeho tak, jak je tomu dnes. Pokud se lidé a společnost k tomu sníží, pak to půjde od desíti k pěti. Půjde to dolů, protože nízké nemůže táhnout nikde jinde než do nížin.

Vzestup jednotlivce i celé společnosti tedy primárně nespočívá v pouze v racionalizaci a zefektivňování systému, který je v samotném jádru špatný, protože se klaní modle peněz.

Vzestup jednotlivce a celé společnosti spočívá tedy ne reformování, ale v naprosté změně systému, ve kterém bude stát v popředí a uprostřed všech zájmů celospolečenská snaha o dosahování vysokých a vznešených ideálů, přičemž peníze se musí stát záležitostí druhořadého charakteru.

Ve středu zájmu musí tedy stát především trvalá snaha o dobro, spravedlnost, čestnost ušlechtilost, čistotu, lidskost a duchovnost. Jedině pak se začnou věci zlepšovat. Jedině pak se budeme moci mít všichni lépe. Všichni a ne jen někteří!

Nicméně ti někteří, kteří se dnes mají dobře a kterým se daří profitovat ze současného systému, postaveného na zvráceném uctívání modly peněz, ti věru opravdu nemají zájem na tom, aby se něco změnilo. Jsou to totiž většinou ti, kteří stojí na nejvyšších příčkách společnosti a mají přímý vliv na její chod a směřování.

Jak ale změnit systém k lepšímu, když ti nahoře o to nemají zájem? Jisté úsloví říká, že každý národ má přesně takovou vládu, jakou si zaslouží. V těchto slovech se skrývá velká moudrost. Jaký je totiž národ a jaké hodnoty uznává, právě lidé takového druhu se mohou vyšvihnout na jeho vrchol. Pokud se však národ, lidé a jednotlivci začnou měnit k lepšímu, pokud začnou usilovat o skutečné a pravé hodnoty, pak, jedině pak se mohou postupně propracovat do popředí společnosti lidé, nesoucí v sobě tyto hodnoty a snažící se jej i aktivně prosazovat.

Změna k lepšímu, hodnotnějšímu a lidsky důstojnějšímu k nám tedy nemůže přijít změnou ve volbách, ale jedině prostřednictvím naší osobní změny. Jedině my musíme vyvinout snahu o pravé a skutečné ideály. Kéž by se našlo co nejvíce lidí, kteří to pochopí. Kteří pochopí, že za ně nikdo neudělá to, co musí provést jedině oni samotní. A pak, když tak učiní se jim dostane také přesně takové vlády, jakou si opravdu zaslouží.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 29.02.2016 16:35:26

Víme vůbec, co je to vlastně dobro?

Když chceme pochopit, co je to ve skutečnosti dobro, stačí si pouze před tento pojem dosadit slovíčko - obecné.

Skutečné dobro, čili dobro obecné je dobrem pro všechny lidi v tom nejširším měřítku. Každé jiné „dobro“, které v sobě nezahrnuje prospěch celku ve skutečnosti žádným dobrém není. Je to pouze egoismus a tedy zlo.

Zlo bývá totiž často chtěním „dobra“, ale bez ohledu na celek. Jde o ohraničené chtění dobra, vyhovující pouze určité úzké a omezené části celku. Stojí tedy svým způsobem proti celku, který zahrnuje celé lidstvo bez výjimky.

Vezměme si příklad obyčejného, ​​průměrného člověka. Jeho rodina je pro něj vším. V zabezpečení rodiny vidí to nejvyšší dobro. Celý jeho duševní obzor je doslova omezen takovým chápáním „dobra“. Pokud by ho náhodou život postavil před dilema rozhodování mezi dobrem jeho vlastní rodiny a dobrém třeba celonárodního významu, pokud by se měl rozhodnout mezi těmito dvěma alternativami, rozhodl by se pro ono úzké „dobro“ vlastní rodiny a to i v případě, kdyby jeho rozhodnutí uškodilo celému národu.

Podobným způsobem svého času jednali například mnozí politici, kteří za určitou úplatu, či jiné výhody prodali hluboko pod cenu klíčová energetická odvětví státu a tím, pro svůj osobní prospěch, nebo prospěch své rodiny, okradli a poškodili celý národ. A žel, mnozí politici podobným způsobem jednají v jiných věcech i dnes.

Jakékoli „dobro“, které nezohledňuje v první řadě zájmy celku v tom nejširším, všelidském slova smyslu je ve skutečnosti sobectvím a zlem. Je jím například omezené „dobro“ jednotlivé osoby, rodiny, firmy, politické strany, náboženství, státu, politického systému, atd, které se zpravidla vždy v určitém bodě dostává do konfliktu se skutečným, obecným dobrem celku.

Zlo je tedy sobectví a zúžený pohled na realitu, zatímco dobro souvisí se všeobsáhlosti, co bylo již před 2000 lety geniálně shrnuto do jednoduchých slov: Miluj svého bližního jako sebe samého! Čili, chovej se k jiným tak, jako by si to byl ty sám, protože každý z nás je přece nedílnou součástí jednoho velkého celku, o jehož dobro máme všichni společně usilovat.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 21.02.2016 16:33:28

Blud multikulturní společnosti

V současnosti preferovaný multikulturalismus stojí v rozporu se zákonitostmi univerza. A je úplně jedno, jak racionálně a vzletně se budou lidé snažit tento nesprávný jev omlouvat, protože žel, výchozí pozice jejich myšlení a celkového nazírání na realitu je nesprávná. Jejich vnitřní život je totiž omezen pouze čistě hmotným a materiálním vnímáním. A podobná omezenost nemůže zplodit nic jiného, ​​než něco, co není správné.

Existuje však i jiný pohled na život. Pohled nejen zdola, od hmoty, ale také shora, z ducha. Pohled, představující určitou nadstavbu nad vnímáním většiny lidí, neschopných ani jen ve svém myšlení překonat hranice hmoty.

No a z tohoto duchovního pohledu se multikulturalismus jeví úplně jinak, protože právě duchovní Zákonitosti určují každému člověku místo na zemi. A sice místo jeho pozemského zrození, kde má žít, působit, rozvíjet se a duchovně růst.

Je to děj, probíhající na základě velkého vesmírného Zákona stejnorodosti, jehož prostřednictvím je stejné přitahováno k stejnému. Vyjádřením účinků tohoto Zákona je i známé rčení: vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.

Reálné to znamená, že jednotlivé národy naší planety představují určité stupínky velké školy života. Představují určité stupně zralosti, poskytující prostor pro rozvoj lidských duší, z nichž každá se rodí do zcela konkrétního národa právě na základě Zákona stejnorodosti.

Celkem jednoduše si to můžeme představit jako základní školu s ročníky od jedna do devíti. Každé dítě, nacházející se ve svém osobnostním vývoji na úrovni prvního ročníku je automaticky zařazeno do prvního ročníku, každé dítě, osobnostně zralé do druhého ročníku je zařazeno do druhého ročníku a tak dále.

Na základní škole nikoho ani nenapadne vytvářet třídy, které by byly směsí žáků všech ročníků. Z toho by přece nemohlo vzejít nic dobrého.

Nicméně žel, ve velkém celosvětovém měřítku jednáme právě takovým způsobem a prostřednictvím multikulturalismu vytváříme cosi, co je směsí nejrůznějších národů a tedy nesourodou směsí nejrozmanitějších úrovní zralosti. Tím vytváříme nestejnorodý chaos, který není přínosem pro nikoho ze zúčastněných.

Pokud nyní začnete hledat nějaké důvody, potvrzující že multikulturalismus má přece jen své výhody, budou to vždy, tak jak již bylo zmíněno na začátku, jen důvody, zohledňující hmotné, materiální a tedy omezené hledisko. Z duchovního hlediska je to však chaos, který nepřináší nic dobrého. Chaos, který se příčí velkému vesmírnému Zákonu stejnorodosti, protože multikulturalismus je snahou o spojování nestejnorodého. Je snahou o spojování lidí nejrozličnějších a nejrozmanitějších úrovní duchovní zralosti.

Správné je však jedině to, co je přirozené! A co je přirozené určují duchovní Zákonitosti univerza. Ve vztahu k jednotlivým národům naší planety to znamená, že mají zůstat vzájemně nesmíšené a národně konzistentní. Každý z nich se má vyvíjet svým vlastním způsobem. Každý má stavět na své vlastní jedinečnosti a výjimečnosti. Každý má zůstat sám sebou. Nemá kopírovat jiných a snažit se být jako jiní.

I osobnost každého člověka je přece jiná. Každý by měl být proto samým sebou a neměl by napodobovat jiných. Stejně má i každý národ zůstat sám sebou a nemá se opičit po druhých.

Proč je to tak a ne jinak si ukažme na dvou příkladech.

Pokud někdo kupoval svým dětem plastelínu ví, že čistě nová se skládá z více barev. Červené, žluté, modré, zelené a tak dále.

Pokud se ale dítě s plastelínou delší dobu hraje, barevné kousky se vzájemně promíchávají, až nakonec po určitém čase vznikne jakási jednolitá hnědá masa, která není na první pohled příliš vábivá a která v sobě pohltila veškerou předchozí svěžest čistě nových, barevných kousků plastelíny.

No a cosi velmi podobného se děje i s příslušníky jednotlivých národů při vytváření multikulturních směsí. Tvárnost plastelíny je podobná tvárnosti lidských duší, které se mísí s rozmanitými vlivy, stále více ztrácejí svůj původní barevný odstín a transformují se do jednolité multikulturní masy. Tím zaniká původní, přirozená pestrost a vzniká konformní šeď. V multikulturním guláši je obsaženo vše, přičemž to vše se postupně a nepozorovaně přetváří v nic. Svěžest nejrozličnějších odstínů různorodosti totiž pomaličku pohlcuje multikulturně jednolitá masa.

Nebo jiný příklad. Mnozí chodí rádi do přírody, kde mohou načerpat posilu a osvěžení. Představme si třeba letní louku plnou květin. Nacházejí se na ní květiny nejrůznějších tvarů, velikostí, vůni a barev, což značí, že podstatou krásy, která nás v přírodě tak osvěžuje je pestrost a rozmanitost. Jak je tedy vidět, evoluční vývoj nesměřoval ke konformitě, ale k pestrosti. Prakticky to znamená, že zde dnes nemáme pouze jediný druh květu, který by byl jakýmsi souhrnem všech dosavadních květin, dosud existujících na zemi. Naopak, evoluční vývoj směřoval rozmanitosti a různosti druhů, přičemž tyto druhy zůstávají vždy čisté a vzájemně se nemíchají.

No a přesně stejně je to i se všemi národy naší planety. Každý z nich je zcela osobitým květem, který přispívá do krásy a obohacení celku právě svou vlastní, specifickou vůní, barvou, tvarem i velikostí. Národy země mají zůstat rozdílné, protože správný rozvoj lidské civilizace má sledovat cestu přirozenosti.

Pokud se ale lidé začnou vzdalovat od přirozenosti, pokud se domnívají být chytřejšími než to, co je přirozené a tedy normální, pokud začnou vytvářet a preferovat věci nepřirozené, pokud začnou v rozporu s velkým vesmírným Zákonem stejnorodosti prosazovat chaos nestejnorodých multikulturních směsí, dříve nebo později budou muset bolestivě poznat, že to není cesta k rozkvětu a rozvoji, ale cesta ke konfliktům, problémům a možná až tragickým společenským střetům.

Souhrnně lze říci, že každého člověka jako jednotlivce i všechny národy země může vnitřně, kulturně, ale i hmotně povznést pouze to, co koresponduje s duchovními Zákony univerza. Vše ostatní nám musí z dlouhodobého hlediska přivodit škodu, a to i tehdy, pokud by se to z krátkodobého rozumového hlediska i jevilo jako pozitivní.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š



© 2005 – 2020 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.