Diskuze Diskusia o hlbších pravdách

FiftyFifty, společenský magazín.
Diskuze Diskusia o hlbších pravdách na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Diskuze Diskusia o hlbších pravdách

FiftyFifty
Share

Diskusia o hlbších pravdách


Vkládat příspěvky do diskuze mohou jen přihlášení uživatelé

image/svg+xml smilan :: 07.12.2015 15:40:39

Jaký je smysl stáří a čekání na smrt?

Položili jste si někdy otázku, jaký má vlastně smysl pozdní stáří, nemohoucnost, nemoc a závislost na jiných, jevící se lidem aktivního věku jako něco bezvýchodního? A nejen jim, ale i mnohým starým lidem samotným?

Pod tlakem bezvýchodnosti, s vizí stupňující se nemoci a bolestivého umírání pak často zvažují myšlenku dobrovolného odchodu ze světa. A jsou i tací, kteří eutanazii i uskuteční, aby se podle jejich názoru vyhnuli zbytečnému utrpení.

Eutanazie se totiž současnému, modernímu a materialistickému člověku jeví z jeho úhlu pohledu jako dobré a humánní řešení. Vždyť přece i zvířeti, které trpí a není mu už pomoci zvykneme usnadnit jeho utrpení a smrtí ho od něj osvobodit. Proč bychom tedy měli nechat trpět lidi, pokud jim už není pomoci?

Ano, takto racionálně, ba dokonce i humánně se musí jevit problém pozdního stáří materialistům a ateistům, ovšem jen proto, že neznají pravý smysl stáří, nemoci, utrpení, nemohoucnosti a čekání na vlastní smrt. Smysl, přesahující materialisticko ateistické vnímání světa.

Zkusme se nyní trochu vžít do situace velmi starého člověka. Už dávno je za ním jeho kariéra a bývalá práce. Když odešel do důchodu, z času na čas se ještě setkával se svými kolegy, ovšem nyní jej z nich navštěvuje jen málokdo. Manželka, se kterou si rozuměl zemřela a protože se začaly množit zdravotní problémy a on se nevěděl sám o sebe postarat, dali ho děti do domova důchodců. A protože každé z jeho dětí má dost svých vlastních starostí, jejich návštěvy bývají stále řidší.

Měsíc co měsíc ho pomalu opouštějí síly a on se stává stále bezvládnějším. Kvůli nemohoucnosti musel zanechat i své poslední zájmy a koníčky. Už ho musí krmit a asistovat mu při základních tělesných a hygienických potřebách. Trpce pociťuje vlastní bezmocnost a kolem sebe dennodenně vidí i nemohoucnost jiných, podobně postižených. Prožívá stav hluboké vnitřní bezvýchodnosti, jaký dosud neměl v jeho životě obdoby. Nakonec dospěl do situace, kdy začíná vidět jako jediné východisko smrt. Smrt očekává jako vykoupení, avšak na druhé straně se jí přece jen bojí.

Jaký má něco takového smysl a v čem spočívá? A má to vůbec nějaký smysl?

Má! A obrovský! Spočívá v tom, že člověk, který už téměř všechno ztratil může a má, právě pro ztrátu všeho toho, co pro něj v životě cosi znamenalo najít to nejdůležitější a nejpodstatnější. Najít to nejdůležitější, co existuje a co pro zdánlivý význam všech ostatních věcí dosud přehlížel.

Co je to? Přece důvěra v Boha? Důvěra a upnutí se k Bohu, jako k tomu jedinému, co ještě má smysl a význam. Co má smysl a význam i ve chvílích, kdy už všechno ostatní každý smysl a význam dávno ztratilo.

Ano, v utrpení pozdního stáří, v bolesti, nemohoucnosti, bezvýchodnosti a nejednou i v ztrátě vlastní lidské důstojnosti může, ba dokonce má člověk najít důvěru v Nejvyššího. Má se k němu upnout vší silou své bytosti. Má do něj vložit všechnu svou naději a celé své bytí. Třeba ale zdůraznit, že kdyby tímto způsobem uvažoval dříve, ve svém aktivním životě, jeho stáří by mohlo být úplně jiné a on by nemusel tak trpět.

Jelikož ale pro lesk mnohých pozemských věcí, považovaných za tak velmi důležité opomenul to nejdůležitější, musel nakonec všechny tyto věci ztratit. Avšak význam nalezení toho nejpodstatnějšího v lidském bytí je tak nesmírně velký, že za něj stojí i bezvýchodné utrpení.

Toto utrpení by však vůbec nemuselo přicházet v takové vyhrocené podobě, kdyby lidé hledali důvěru v Nejvyššího v předstihu. Pokud to však neučinily, je právě utrpení stáří možné považovat za poslední, velkou milost. Za poslední velkou šanci. Za poslední velkou příležitost.

Z výše uvedených důvodů je proto eutanazie zločinem, který lidi obírá o tuto šanci. Neboť člověk je člověkem, to jest bytostí, mající schopnost hledat a najít cestu k Bohu. Najít hlubokou důvěru v Něho. A učinit tak může do poslední sekundy svého života. Proto mají velký smysl i poslední hodiny, ba i poslední minuty každého lidského života, ať už by byly doprovázeny jakýmkoli utrpením.

Člověka, nacházejícího se v takové situaci nelze v žádném případě srovnávat se zvířetem, protože za prvé, zvíře nemá takovou míru sebeuvědomění jako člověk a za druhé, nemá ani schopnost vědomého hledání a nalezení cesty ke Stvořiteli. Proto je možné jeho předsmrtné utrpení ze soucitu zkrátit.

Důvěra v Boha! Co to vlastně je? Je to důvěra v Dobro! V Dobro, které nám umožňuje prožívat vědomou existenci. A ten, kdo důvěřuje v Nejvyššího nemůže jinak, než viditelně uplatňovat vznešený princip Dobra ve všech situacích svého každodenního života.

Proto, abychom měli poznání a oporu v tom, co tímto Dobrem ve skutečnosti opravdu je nám bylo darováno Desatero a Kristovo učení. V nich najde každý, kdo chce návod k tomu, jak správně žít.

Kdo tedy důvěřuje v Hospodina a uznává jej jako nejvyšší princip Dobra, ten se snaží podle tohoto principu jednat, myslet a žít. Kdo takto činí má důvěru v Hospodina a Hospodin ho sám zahrne svou důvěrou. A tato důvěra mu bude svítit jako jasné světlo v jeho životě, bude ho životem doprovázet a přinášet mu požehnání.

A nakonec se stane Světlo Nejvyššího poslední nadějí člověka v hodině smrti. Nadějí, která mu dá jistotu pokračování jeho dalšího, vědomého bytí.

Kdo však důvěru v Hospodina v životě nenašel, nehledal a proto ji ani nemá, tomu budou jako poslední milost a poslední šance darované dny jeho stáří, nemoci a nemohoucnosti. Možná pak i on tuto důvěru najde.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 30.11.2015 16:15:46

Nemějte despekt před křesťanstvím

Existuje mnoho věcí, na které jsou lidé alergičtí. Mimo jiné velmi často i na to, co má nějaké spojení s církví, nebo křesťanstvím. V takové chvíli začnou okamžitě mluvit o prodávání odpustků, o inkvizici, o křižáckých válkách, o nekalých mocenských praktikách Vatikánu, o zneužívání mladistvých, o církevních restitucích a ještě o mnoha jiných věcech.

Pokud se tedy řekne slovo Stvořitel, pokud se řekne Bible, pokud se vzpomenou přikázání, podobenství a učení Krista, okamžitě to v nich vyvolává doslova alergickou reakci. Ihned začnou oponovat zmíněnými výhradami a pak mnohdy už ani nejsou schopni uvažovat o smyslu toho, o čem se vlastně mluví. Jejich zaujatost je tak velká, že úplně všechno, co pochází z církevně křesťanského prostředí a má s ním byť i jen malou spojitost je pro ně apriori špatné. Mnozí nakonec zavrhují absolutně všechno duchovní a stávají se materialisty.

U lidí, kteří duchovno nezavrhnou se to zase projevuje odklonem od křesťanských hodnot a příklonem k jiným duchovním směrům a učením, které se pro ně stávají přijatelnějšími. Přijatelnějšími a zároveň zajímavějšími, než je křesťanství s jeho hodnotami.

V takovém principiálním odmítnutí křesťanství však chybí objektivita. Jde totiž o jednostrannou zaujatost bez hlubšího zkoumání, protože křesťanství, ačkoli zkompromitováno, zneváženo, všední a zdánlivě nezajímavé, je přece jen vrcholem všech duchovních snažení na naší zemi. Nebo lépe řečeno, ne křesťanství jako celek, ale to skutečné, pravé a zdravé jádro, z něhož povstalo a které se v něm stále nachází. Pravé a zdravé jádro křesťanského učení tedy nelze spojovat s různými omyly, chybami, zaváděním, úchylkami a kompromitujícím chováním mnohých těch, kteří se ke křesťanství hlásí.

O potřebě rozlišování zmíněných skutečností nám přece jasně hovoří i fakt, že v Ježíšově blízkosti se našel zrádce. Jidášovou zradou a jeho bezcharakterním jednáním však nebyla ani těm nejmenším způsobem dotčena velikost Ježíšova poselství. Šlo zde přece jen o selhání jednotlivého člověka, který byl s tímto učením spojen.

A to jsou dvě naprosto rozdílné věci! Pokud by tedy někdo tvrdil, že Kristovo učení je nesprávné a špatné, protože jeho nejbližším spolupracovníkem byl zrádce, šlo by o tvrzení neobjektivní. O neobjektivní tvrzení, spojující dvě rozdílné věci v jedinou.

Velikost, výjimečnost a nesmírný duchovní význam Kristova učení zůstává ve své čisté a původní podobě navždy vysoce hodnotným. Vše špatné, co bylo s tímto učením během dlouhé historie lidstva spojené, byly pouze osobní selhání jednotlivých lidí, či celých velkých skupin. Šlo o selhání, které vznikly na základě jejich ješitnosti, vypočítavosti, bezcharakternosti, touhy po moci a na základě mnoha jiných negativních vlastností. To samozřejmě znehodnotilo křesťanství jako celek, ale nijak nemohlo poškodit, ani znehodnotit velikost původní a čisté Kristovy nauky.

Kdo je tedy schopen zachovat alespoň jakou takovou objektivitu, nemůže si tyto dvě rozdílné skutečnosti zaměňovat. Kdo však není schopen dívat se na věci objektivně, nebo se na ně objektivně dívat vysloveně nechce, ten je navzájem spojuje dohromady a zajímá odmítavý postoj vůči křesťanství jako celku.

Abychom tento problém pochopili mnohem konkrétněji, uveďme si příklad z našeho každodenního života a podívejme se třeba na profesi lékaře. Zvykne se říkat, že to není jen obyčejná profese, ale poslání. Žel, existují však i lékaři nepoctiví, bezohlední a bezcitní, kteří berou úplatky, nebo, pokud uvedeme extrémní příklad, kteří třeba napomáhají nekalému obchodu s orgány, určenými k transplantaci.

No a když se z času na čas veřejnost dozví o činu nějakého konkrétního nečestného lékaře, nikoho ani nenapadne považovat za nemorální a nečestný celý lékařský stav. Je to bráno jen jako osobní selhání jednotlivce.

Nicméně paradoxně, v souvislosti s křesťanstvím to tímto způsobem nefunguje. V souvislosti s křesťanstvím bývá často vše zpochybňováno jako celek.

Je proto obrovskou škodou pro každého, kdo na základě toho, že on sám není schopen objektivně rozlišovat od sebe odvrhne křesťanství jako celek. Tím ale od sebe odvrhává to nejvyšší a nejdokonalejší, co v oblasti duchovních snah na této planetě vůbec existuje. Duchovně usilující člověk tím pak poškozuje jen sám sebe, protože se pak utíká k duchovním naukám a snahám, které ani zdaleka nedosahují výšky, jakou v sobě skrývá křesťanství ve své čisté, zdravé a původní podobě.

Pravá, čistá a zdravá podoba křesťanství! V tomto směru musí být člověk nanejvýš bdělým, samostatně zkoumajícím a hluboce vše svažujícím, protože v dnešní době již žel ne všechno to, co zaznívá v chrámech, je v souladu s původními Ježíšovými slovy. Neboť to pravdivé a pravé bylo z různých důvodů, ať už záměrně, nebo z nevědomosti pokřivené a tím znehodnocené. Neboť tak, jak měl Kristus zrádce v řadách svých učedníků, stejně tak mělo i křesťanství během celé své dlouhé historie ve svých řadách velké množství zrádců. Zrádců, kteří zastřely jas Kristova učení tím, že do něj záměrně, nebo i nevědomě vnesli lži a omyly, nebo jej případně zkompromitovali způsobem svého vlastního života. Z tohoto důvodu musí být proto člověk bdělý a musí se mít na pozoru, aby to byl schopen rozpoznávat. Aby byl schopen rozpoznávat pravý duchovní chléb od kamenů, nacházejících se v hojné míře ve všech křesťanských denominacích.

Nic však nesnižuje a nic ani nikdy nemůže snížit jas původního Kristova učení tak, jak nemůže snížit hodnotu drahocenné perly to, že spadne do bláta a je jím zašpiněná. Pokud ji dokážeme v blátě najít, vybrat ji odtud a pokud ji omyjeme, zazáří opět ve své původní nádheře a kráse.

Tak bude navěky nad vším na této zemi zářit drahocenná přela nesmírné ceny Kristova původního Slova, ze kterého pokud bychom byli schopni zachovávat jen jednu jedinou větu, náš svět by se změnil k nepoznání. A sice větu: Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim!

V této prosté větě je vše, co potřebujeme k tomu, abychom mohli dospět k harmonii a štěstí. Nicméně proto, že takto nežijeme, nevládne na zemi ani štěstí, ani harmonie.

A přestože ani samotní křesťané takto mnohokrát nežijí, vůbec nijak to nesnižuje převratnou velikost zmíněné Ježíšovy věty, ba ani celého pravého Slova Kristova.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 23.11.2015 16:45:44

Co zastaví úpadek?

Mnohé z toho, co dnes lidé dělají směřuje k úpadku. Mnohé z toho, co děláme a jak při tom postupujeme bude mít za následek neštěstí. Toto tvrzení najde jistě mnoho oponentů, argumentujících, že přece v mnoha věcech jednoznačně kráčíme dopředu. A to zejména ve vědě a technice, ba dokonce i při uplatňování některých etických a morálních norem ve společenských vztazích mezi lidmi. Tak jaká to katastrofa?

A přece je tu cosi zásadního, v čem spočívá neštěstí. Vysvětlení najdeme v Kristových slovech, jejichž nesmírně dalekosáhlý význam si dal námahu domyslet jen málokdo. Tato slova znějí: "Kdo hledá svůj život, ztratí jej! Kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne jej! "

Jelikož ale lidé jsou žel většinou povrchní a zároveň i duchovně líní, vysvětlili si tato slova sobě vlastním, pohodlným způsobem tak, aby se jich to osobně příliš netýkalo. Čili tak, že byly určeny hlavně prvním křesťanům, kteří měli být připraveni obětovat vlastní život za Krista a jeho učení.

Nicméně takové vysvětlení je velkým a povrchním omylem, protože zmíněné Ježíšova slova jsou mnohem dalekosáhlejší a mají dokonce i v naší nejaktuálnější současnosti přímý dopad na každého z nás. A ne jen na nás, ale i na nejširší, velké světové dění.

"Kdo hledá svůj život ztratí jej! Kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne jej! "

Tato slova mluví o nezbytných podmínkách pokroku a vzestupu každého jednotlivce, jakož i všech národů světa a lidstva jako celku. Tato slova v jejich prosté jednoduchosti hovoří o tom, že každý a vše, co neusiluje k Bohu musí nakonec nutně utrpět ztrátu. A to v konečném důsledku ztrátu sebe sama a svého vlastního bytí. Říkají zároveň, že jedině ten, kdo usiluje k Bohu může najít sám sebe, pravou hodnotu vlastního života a tím skutečné a trvalé štěstí.

Ano, nicotné a skrývající v sobě znamení úpadku a zkázy je všechno to, co neusiluje k Bohu. Všechno to, co nehledá Boha.

Jaké jen marné a zbytečné jsou námahy a snažení lidí, pokud nevedou k Stvořiteli a pokud nejsou konány jemu ke cti. Neboť vše, co děláme má v konečném důsledku vést k Nejvyššímu a má být konané na jeho počest. Všechny naše činy, prováděné v tomto smyslu se stávají živou modlitbou. Modlitbou činu, určenou ke cti Nejvyššímu. Jedině tímto způsobem můžeme dát a jsme schopni dát skutečnou hodnotu všemu, co vychází z lidských rukou. Jedině v tomto spočívá skutečná velikost všech lidských děl. Jedině v tomto spočívá jejich věčnost a trvanlivost. Jejich dobro a obecný prospěch.

Pokud ale tohoto není, pokud našemu úsilí chybí zásadní tah směrem vzhůru ke Stvořiteli, pokud vše co děláme neděláme jemu ke cti, skrývá se v našem jednání nezdar, neštěstí, bída, kolísání, ztráta a nakonec zhroucení. Neboť to, co nesměřuje k Světlu je již předem ztraceno. Neboť každé lidské úsilí odtržené od Stvořitele je poznamenáno neúspěchem a neštěstím. Neboť sebe zbožštění člověka a vyzdvihování vlastních lidských potřeb na to nejvyšší, co vůbec existuje a o co jediné se má člověk i celá civilizace snažit je tragickým omylem. Neboť každý, kdo hledá pouze naplnění svého vlastního života a uspokojení svých vlastních potřeb nakonec všechno ztratí. A ztratí to proto, že se to neopřelo o jedinou, trvalou a věčnou hodnotu. O Boha!

Bez Boha musíme jednou tedy zákonitě ztratit vše, o co jsme se tak velmi snažili, protože tomu chyběla ta nejzásadnější a nejvíce rozhodující opora. Ztratíme to proto, že jsme sobecky hledali jen to, co bylo dobré jen z čistě lidského hlediska pro nás samotné. Nic jiného nás nezajímalo a o nic jiného jsme se nestarali. Nectili jsme si Stvořitele, jako dárce života, který nám dal možnost existence. Jen jsme brali a mysleli vždy jen na samých sebe a svůj vlastní prospěch. Stvořitel nám byl ukraden a vše zde na zemi i v celém vesmíru mělo sloužit pouze našim vlastním potřebám.

My a zase jen my! My a naše nikdy nekončící touhy, nároky a potřeby. Nikdy jsme si nenašli čas, abychom alespoň tu a tam vzhlédli vzhůru s vděčností k Tomu, který nám to všechno umožnil. Na to jsme nikdy nepomysleli. A právě pro tuto naši rouhavou nevděčnost budeme muset všechno ztratit. Ztratíme to a spolu s tím i celý svůj život. Celé své bytí. Neboť každé bytí bez Boha je ničím a kdo se rozhodl holdovat takovému nicotnému bytí sám se nakonec propadne do nicoty.

Kdo tedy hledá pouze svůj vlastní život, pouze svůj vlastní život bez potřeby Boha a úcty k němu, ztratí jej! Pouze ten, kdo vzhlíží ke Stvořiteli, pouze ten, kdo se snaží dělat všechno, co činí ke cti Jemu, kdo zapomene sám na sebe a svou vlastní vůli a zaměří se na Stvořitele a jeho Vůli, jen ten svůj život neztratí, ale naopak, nalezne jej. Pouze díla takového člověka nabývají skutečnou hodnotu a stávají se prospěšnými všem, protože prospěch mnohého toho, co je dnes konané s pohledem odvráceným od Stvořitele je mnohokrát diskutabilní. Ba nejednou přináší v konečném důsledku více škody, než užitku.

"Kdo hledá svůj život ztratí jej! Kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne jej! "

Uvědomme si hlubokou dalekosáhlost těchto slov, v nichž se pro každého z nás skrývá buď ztráta bytí, nebo naopak, nalezení jeho pravé hodnoty a smyslu, což v konečném důsledku způsobí, že naše bytí bude moci přetrvat.

Lidé, vše vaše úsilí bez pohledu obráceného vzhůru ke Stvořiteli je ničím! Je nicotné a prázdné, i když se jakkoliv namáháte. Pokud vaše díla nejsou prodchnuty úctou ke Stvořiteli jsou ničím, i když snad vy osobně jim přikládáte velmi vysokou cenu. A proto bez úcty ke Stvořiteli jako nicotné musí dříve nebo později propadnout do nicoty a spolu s nimi i ti, kteří jim obětovali všechny své životní síly a všechno své životní snažení.

Lidé, protože jste hledali svůj život a jeho smysl v něčem jiném než v Bohu, ztratíte jej. Ztratíte jej a přijdete o něj, protože jste se po 2000 let nesnažili pochopit Kristova slova, kterými se vás před tím snažil varovat a v nichž vám ukazoval, že jen ten, kdo se vzdal vlastního sebe zbožšťění a na nejvyšší místo ve svém nitru postavil Hospodina, pouze ten může všechno získat a pouze tomu může být všechno darováno. Ostatní musí naopak všechno ztratit.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 16.11.2015 16:03:38

Proč vládne světu útlak?

Přesto, že žijeme v 21. století, vládnou na naší planetě různé formy útlaku. Existuje například skupina lidí, kteří tvrdí, že největším světovým utlačovatelem jsou USA. Ty prý mají prsty ve všech ozbrojených konfliktech po celém světě za posledních 60 let. Říká se, že USA jsou světovým hegemonem, který se snaží dostat všechny národy do svého područí, aby je mohli ovládat a profitovat z nich.

Malé národy mají pouze dvě volby. Buď se stanou vazaly dobrovolně, a to prostřednictvím USA financovaných a řízených, jakože demokratických revolucí, nebo nedobrovolně, a to prostřednictvím přímé vojenské intervence.

Odolat mohou pouze silné národy, které se na jedné straně dokáží vyhnout vlastní vnitřní destabilizaci, řízené prostřednictvím velvyslanectví USA v daných státech, prostřednictvím různých nevládních organizací a podobně. Na druhé straně jsou to národy, jejichž vojenský potenciál nedovolí USA a jejich západním spojencům šířit jejich typ demokracie prostřednictvím bombardování a vojenské síly.

Kromě toho ale existuje jiná skupina lidí, která považuje za potencionálního světového hegemona Rusko. Rusko, kde podle jejich názorů v současnosti vládne diktatura a nesvoboda.

Dalším velkým světovým hráčem je Čína. Čína patří k jedním z notoricky nejznámějších porušovatelů lidských práv, což však USA, Evropské unii, ani Rusku nebrání v čilé hospodářské a obchodní spolupráci.

Všude, kde se jen podíváme je tedy vidět útlak, nespravedlnost a porušování lidských práv. Miliony lidí žijí pod stálým ekonomickým tlakem, bohatí stále více utlačují chudé, aby se na jejich úkor stali ještě bohatšími. Stále více se stupňují požadavky a zvýšené nároky na zaměstnance, oficiálně nazývané racionalizací.

Na člověka dneška tedy ze všech stran doléhá útlak. Velkou otázkou však zůstává, kdo za to může? USA? Rusko? Kapitalismus? Krize? Zbohatlíci a finanční skupiny? Kdo z nich je skutečným původcem útlaku současného člověka? Kdo nese hlavní vinu?

Pravda obvykle bolí! Pravda bývá totiž trpká. No a touto pravdou je skutečnost, že nikdo a nic z toho, co bylo jmenováno není hlavní příčinou našeho útlaku. Není to ani USA, ani Rusko, ani kapitalismus, ani krize, ani zbohatlíci, ani finanční skupiny. Tím nemá být řečeno, že prostřednictvím nich na nás nedoléhá útlak, ale oni nejsou hlavní příčinou. Oni jsou jen důsledkem! Důsledkem příčiny, která tkví hluboko v lidech samotných! Důsledkem příčiny, která zplodila tyto strůjce útlaku.

Podstata totiž spočívá v tom, že jediné, co může člověku zaručit skutečnou svobodu je svoboda ducha! Svoboda jeho ducha, usilujícího vzhůru! Nahoru, směrem k výšinám! Směrem k Bohu!

Skutečně svobodný je tedy jen člověk, který usiluje k Bohu prostřednictvím žití těch nejvyšších duchovních ideálů, kterými jsou čest, dobro a spravedlnost. Skutečně svobodným je jen člověk, který usiluje k Bohu prostřednictvím života podle jeho Vůle a jeho Zákonů.

Kdo takto nejedná, ztrácí svobodu! Stává se z vlastní vůle nesvobodným! Spoutává totiž svého ducha, který v něm touží po Světle. A tato jeho vlastní vnitřní nesvoboda, toto jeho vlastní spoutání ducha v jeho rozletu je onou nepoznanou, pravou příčinou jeho vnější nesvobody. Neboť na základě této vnitřní nesvobody se postupně formují vnější a viditelné důsledky, které prostřednictvím útlaku obírají lidí o svobodu vnější.

Z vnitřní nesvobody člověka, z vnitřní nesvobody jeho ducha, kterému je trvale bráněno v jeho přirozeném pohybu směrem nahoru, právě z takové dobrovolné vnitřní nesvobody vyrůstá košatý strom velkého množství vnějších nesvobod, které lidi drtí.

Mezi oblíbenou argumentaci materialistů a ateistů patří tvrzení, že oni se přece také snaží o dobro, spravedlnost a čestnost, aniž že by k tomu potřebovali Boha.

Pokud je pravdou, co o sobě tvrdí, mohou být považováni za dobrých lidí, ovšem žel, už ne za lidi duchovně svobodných. Nejsou duchovně svobodnými, protože jejich duch je utlačován a potlačován nesprávným nahlížením na realitu. Jejich rozum, reprezentován ateistickým a materialistickým názorem na život totiž potlačuje jejich ducha a zamezuje mu volný, svobodný vzlet směrem k výšinám. Směrem k Bohu. A právě v této rozumem způsobené neschopnosti naplňovat potřeby vlastního ducha se skrývá jeho útlak a nesvoboda.

Ano, člověk může nejrůznějšími způsoby utlačovat svého vlastního ducha. Může tak činit svým materialismem a ateismem. Může tak činit tvrdošíjným setrváváním ve svých chybách a nedostatcích. Může tak činit upnutím se na nesprávné postoje a názory. Může tak činit svou nečestností, nespravedlností a zlem. Může tak činit svým upnutím se na dogmata a scestné duchovní učení.

Těmito a mnoha jinými podobnými věcmi se člověk sám vnitřně spoutává, protože jimi zamezuje rozletu svého ducha, toužícího po výšinách, po dobře, ušlechtilosti a Světle.

A tento vnitřní útlak, ve kterém dobrovolně žije většina lidí dává rozhodující podnět k postupnému formování se, a nakonec i zformování se útlaku vnějšího. A tak, v logickém chodu dění se nakonec to vnitřní zhmotní navenek. Vnitřní útlak ducha se promítne do útlaku vnějšího.

Nicméně to vnější, co nás tísni není příčinou! Je jen nevyhnutelným důsledkem skutečné příčiny, kterou je naše dobrovolné spoutání ducha.

Dokud se člověk nestane duchovně svobodným a nezačne směřovat k Bohu, k naplňování jeho Vůle a jeho Zákonů, tedy tam, kam v něm touží kráčet jeho duch, do té doby ho budou utlačovat všichni vnější utlačovatelé, protože on sám trestuhodně utlačuje vlastního ducha.

Bylo totiž napsáno: "Oko za oko, zub za zub!"

Tato slova nemluví o ničem jiném, než o spravedlivém Zákoně zpětného účinku, který v praxi znamená, že za zlo se nám nevyhnutelně navrátí zlo, za nečestnost budeme sami postižení nečestností, za nespravedlnost se i nám dostane nespravedlnosti a za útlak útlaku! To, co člověk přechovává v skrytu svého nitra, to, jaký vnitřně opravdu je, to ho bude nakonec bít navenek! Taková je Spravedlnost Nejvyššího, ale zároveň i jeho Láska. Láska, spočívající v tom, že pod bolestnými údery zvenčí má člověk poznat, jaký ve skutečnosti vnitřně je. Má poznat, jaké omyly a chyby skrývá ve svém nitru. Vnější údery osudu mu to napomáhají rozpoznávat až příliš reálně.

Pokud tedy trpíme útlakem, největší míru viny za to nenesou jeho vnější strůjci. Největší míru viny za to neseme my samotní! Neboť útlakem vlastního ducha jsme si zaseli a živíme útlak vnější, který nás tísni a nedopřeje nám volně dýchat.

Zbavit se ho můžeme jen tehdy, pokud se zbavíme jeho vnitřní příčiny. Pokud se ale vnitřní příčiny nezbavíme, můžeme donekonečna bojovat proti všem našim utlačovatelům a nic na tom nikdy nezměníme. To, co změníme budou vždy jen vnější formy. Pokud totiž odstraníme jedněch, na jejich místo přijdou druzí. Pokud změníme jeden systém, upadneme do útlaku systému druhého, protože my sami jsme se vnitřně vůbec nezměnily. A proto se nám ve smyslu Zákona: "oko za oko, zub za zub" bude za naši vnitřní nesvobodu dostávat nesvobody vnější.

Bylo by však velkým omylem vidět v našich utlačovatelech jakési vykonavatele Vůle Nejvyššího. Tak to není! Utlačování jiných je zločinem, na který se je třeba dívat ve smyslu Ježíšových slov, určených Jidášovi: Syn Boží sice kráčí cestou, kterou jít musí, ale běda každému, kdo jej zrazuje. Amen pravím vám, bylo by pro něj bývalo lepší, kdyby se nebyl vůbec narodil.

Pokud přizpůsobíme tato slova našemu tématu, budou znít asi takto: Vnější útlak je nevyhnutelným důsledkem útlaku vnitřního, kterým si lidé samotní spoutávají vlastního ducha. Běda však všem utlačovatelům, protože důsledky jejich zvráceného jednání, které jim jednou Boží Spravedlnost vrhne do obličeje, budou muset být pro ně zničující.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 09.11.2015 17:04:25

Co zastaví upadající společnost?

Pravděpodobně mnozí zažili ten typ učitelů, kteří si myslí, že jejich předmět je nejdůležitější. Je pro ně přímo středem vesmíru a svým, téměř až fanatismem znepříjemňují život mnohým žákům. A takových lidí je mnoho. Nacházejí se v každém povolání. Jejich práce je pro ně doslova vším a ještě dokonce i ve svém volném čase o ní vyprávějí.

Nicméně i přes značné množství takových lidí v každém povolání a v každém druhu činnosti, celý svět i Evropská unie permanentně balancují na pokraji recese a finanční krize. Navzdory všem těmto lidem, kteří jsou nejednou různými vedoucími pracovníky a podnikateli, kteří uplatňují své přísné nároky na podřízených, přesto nám neustále hrozí krize.

Ani politici nejsou schopni najít nějaké východisko a nějakou bezpečnou cestu dlouhodobějšího a trvalejšího rozvoje. Čas od času se začne zdát, že se věci upravily a že už snad bude vše v pořádku, ovšem žel nikdy to dlouho nevydrží. Znenadání se vždy vyskytne něco, co dočasnými úspěchy náhle zakolísá a my opět padáme do problémů. Opět je na dosah ruky kolaps a zhroucení.

Ne, celkový stav není vůbec růžový a za dané situace oprávněně vyvstává zásadní otázka: Proč? Proč je tomu tak a jak je to vůbec možné? Jak je možné, že tento svět, plný lidí, doslova jak se říká zažraných do své profese, lidí vzdělaných a inteligentních, lidi tvrdě a až téměř do úmoru pracujících, jak je možné, že tento svět se i navzdory tomuto všemu permanentně ocitá na pokraji velkých problémů?

Jak je možné, že to nedokáže vyřešit ani kapitál, ani volný trh, ani žádná politická síla? Jak je možné, že nepomáhá ani vzdělání, ani houževnatost, ani pracovitost? Ani věda, ani technika? Proč stále není možné dojít k trvalému zlepšení, které by bylo dlouhodobé a my bychom si konečně všichni vydechli? Kde se skrývá zásadní chyba? Co důležitého přehlížíme a opomíjíme?

Ano, to je ta nejzásadnější otázka! Něco velmi důležitého nám musí unikat. Ale co je to?

Odpověď je velmi jednoduchá. Až tak jednoduchá, že je pro svou jednoduchost neakceptovatelná a nepřijatelná lidmi dneška.

Tou zásadní věcí, kterou totiž tak velmi zanedbáváme jsou hodnoty. Hodnoty, na kterých stojí lidskost a celé lidství. Základní lidské a morální hodnoty, na nichž byla budována tato civilizace a které dosud tvoří její pilíře. Pak zcela zákonitě nemůže docházet k ničemu jinému, než ke kolísání a kolabování společnosti, která paradoxně sama intenzivně pracuje na postupné destrukci pilířů, na kterých stojí. Není to nic jiného, ​​než ono pověstné, krátkozraké řezání si větve pod samým sebou.

Každá společnost a každý systém je totiž odsouzen k postupné destrukci a konečnému zhroucení tehdy, když připustí postupnou devalvaci skutečných hodnot. Když dopustí, že podvod a lež se vyplatí více, než čest a spravedlnost. Když dopustí, že jednoduchost a skromnost je nahrazena chamtivostí a snahou mít stále víc. Když dopustí, že lidskost je nahrazena bezohledností. Když dopustí, že dobro je nahrazeno zlem, které se na dobro pouze hraje. Když dopustí, že duchovní snažení a duchovní rozměr bytí jsou nahrazeny snahami pouze čistě o hmotné a materiální. Když smysl lidského bytí, spočívající v dosažení velikosti pravého lidství nahradí touhou pouze po bezbřehém užívání si. Když lidskou čistotu, ušlechtilost a vznešenost nahradí tolerováním nízkosti, zvrhlosti a propagováním pudů. Když požadavek vážného, samostatného uvažování nahradí preferováním mělkého a povrchního způsobu myšlení. Když vzdělání a získávání rozumové zdatnosti povýší nad výchovu k pevnému ukotvení v mravnosti a morálce. Když více finančně ohodnocuje těch, kteří nevytvářejí žádné hodnoty, nebo pouze hodnoty nejednou diskutabilního charakteru, jako těch, kteří hodnoty skutečně vytvářejí. Když staví prázdné a velkohubé tlachaly nad skutečně vnitřně hodnotných lidí. Když člověk, který má spoustu peněz, bez ohledu na to, jak k nim přišel, stojí na příčkách společenského žebříčku výš než ten, který má sice peněz méně, ale živí se čestně a poctivě.

Naše společnost a celá tato civilizace vykazuje extrémní vzdalování se od skutečných hodnot, zmíněných výše a výrazný příklon k pseudohodnotám, které jsou jejich opakem. A tato postupná devalvace a destrukce skutečných lidských hodnot má ve skutečnosti za následek a přímo vyvolává permanentní krize, směřující k velkému celosvětovému kolapsu. Lidstvo se staví proti pravým hodnotám a tím si řeže větev samo pod sebou. Neboť bez pravých lidských hodnot pomalu hasne lidskost a my se měníme na svorku lačných vlků, drásajících se navzájem. A dospěje to až tak daleko, že bez opory v hodnotách elementární lidskosti se nakonec vzájemně roztrháme na kusy.

A tak lidi nakonec zničí jejich vlastní nečestnost, nespravedlnost, chamtivost, bezohlednost, závist, povrchnost, neušlechtilost, bezbřehé užívání si a tupý, omezený materialismus.

Lidstvo, které se zpronevěří hodnotám lidskosti je totiž odsouzeno na postupný zánik. Neboť už to ani nejsou lidé, ale bezohledná smečka vlků, ve které se každý snaží na úkor druhého utrhnout sám pro sebe, co se jen dá.

Toto je žel politováníhodný směr, kterým dnes kráčíme. Kdo není zcela slepý, hluchý a hloupý, musí přece vidět a vnímat průvodní znaky tohoto procesu všude, kde se jen podívá.

Kráčíme cestou do záhuby, protože se vzdalujeme od skutečných a pravých hodnot! Od hodnot, jako je spravedlnost, čestnost, ohleduplnost, lidskost, soucit, skromnost, jednoduchost, nenáročnost, ušlechtilost, dobro, samostatnost v myšlení a spiritualita.

Na těchto hodnotách stojí naše lidství! Na těchto hodnotách stojí naše lidskost! Jedině tyto hodnoty z nás dělají, udělají a mohou udělat lidi!

Bez těchto hodnot však nejsme ničím! Jsme pouze živočichy, navenek se podobajícími na lidi, kteří, požírajíc se navzájem, kráčejí k vlastní zkáze. A této zkáze nemohou zabránit ani peníze, ani prosperující ekonomika, ani vojenská síla, ani vzdělání, ani věda, ani technika, ani ožebračování jiných v náš vlastní prospěch, ani naše podvodní takzvaná šikovnost, ani nic jiného.

Této zkáze, která je nám varovně signalizována permanentními kolapsy, krizemi a recesemi, této zkáze lze zabránit pouze opětovným příklonem k pravým a skutečným hodnotám. Jedině tímto způsobem získá naše společnost i celá naše civilizace pevnou oporu, na které lze bez obav ze zhroucení dlouhodobě úspěšně budovat.

A každý jednotlivec, který si je schopen tyto věci uvědomit, ať okamžitě začne sám od sebe. Neboť ona velká pozitivní společenská proměna může začít jen od jednotlivců. Jen zdola! Nečekejme žádného zázračného vůdce, ani žádnou zázračnou, novou politickou stranu.

Celý tento text je totiž určen pouze jednotlivcům, neboť jen oni mohou vlastní hodnotovou proměnou pohnout společností. Ti tam nahoře profitují až příliš úspěšně ze současného úpadku na to, aby měli potřebu skutečně něco měnit.

Lidé, změňte se! Změnit se musíte jedině vy! Vy samotní! Pokud se nezměníte právě vy, nikdo jiný za vás změnu neudělá. Nebuďte naivní! Změnu společnosti k lepšímu je totiž možné přivodit a vynutit pouze změnou sebe samého. Politici a strany, ba ani revoluce nemohou změnit nic a ani nic nezmění.

Kdo to pochopí a začne ve svém životě usilovat o pravé hodnoty, ten se stává strůjcem a budovatelům nové, lepší a krásnější budoucnosti.

Kdo to však nepochopí a dá se jen slepě unášet pseudohodnotami dneška, ten je naopak strůjcem úpadku, směřujícího ke zkáze. A tato zkáza se nakonec nevyhnutelně stane jeho osobním osudem, protože on sám osobně si pro sebe tuto cestu dobrovolně vybral.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 03.11.2015 16:53:57

Vysťahovalectvo - ignorovanie duchovných zákonitostí


Materialistické a ateistické ľudstvo odmieta s pohŕdavým úsmevom potrebu poznávania a rešpektovania čohosi takého, ako sú duchovné zákonitosti. Avšak v súvislosti so súčasnou vysťahovaleckou krízou nám všetkým pomaly začína zamŕzať úsmev na tvári. A to je pravdepodobne len začiatok. Začiatok kolapsu spoločenského systému, arogantne ignorujúceho takmer všetky duchovné zákonitosti a riadiaceho sa iba vlastným rozumom a racionálnou účelovosťou.

Aj keď sa totiž naše konanie a naše rozhodnutia zdajú byť účelové a rozumné, keď nemajú oporu v duchovných zákonitostiach, nastávajú nevyhnutne skôr alebo neskôr problémy. A ak sa v nevedomosti neustále zotrváva, dôjde nakoniec ku kolapsu.

Skúsme sa preto teraz pozrieť na problematiku vysťahovalectva, ktoré nás dnes trápi práve z duchovného pohľadu.

V evanjeliách sa píše, že bez Vôle Najvyššieho nepadne ani len lístok zo stromu a že dokonca všetky vlasy na našej hlave sú spočítané. Znamená to, že na svete niet nijakých náhod a že i to najmenšie a najnepatrnejšie dianie je zákonitým dejom, prebiehajúcim v súlade s vyššími duchovnými zákonitosťami.

Nie je teda vôbec žiadna náhoda, do akého národa, do akej rodiny, či sociálnych pomerov sa človek rodí, či žije v dostatku, alebo nedostatku, či je zdravý, alebo chorý. Absolútne všetko je riadené dokonalou spravodlivosťou, o ktorej nemáme ani len tušenia a na základe ktorej sa každému z ľudí dostáva presne toho, čo si zaslúži.

Treba totiž vedieť, že nikto z nás nie je na tejto zemi prvý krát, ale bol tu už viac ráz. No a na základe toho, aký bol, ako žil, ako jednal a aké hodnoty uznával mu duchovné zákonitosti pri jeho ďalšom príchode spravodlivo určia miesto, rodinu, prostredie, sociálny status i zdravotný stav. Jednoducho povedané, človek sa svojim zrodením ocitá presne tam a presne v takých podmienkach, v ktorých si zasluhuje byť a ktoré sú zároveň tými najvhodnejšími podmienkami z hľadiska jeho ďalšieho osobnostného a duchovného vývoja. Z hľadiska jeho ďalšieho vývoja smerom k spravodlivosti, čestnosti, ľudskosti, dobru a duchovnosti. A to aj vtedy, ak sú tieto pomery drsné a tvrdé, pretože práve tak si to zaslúžil na základe dokonalej, vyššej Spravodlivosti a skutočnej hodnoty všetkých svojich minulých činov.

A teraz sa pozrime na ľudstvo, ktoré tieto skutočnosti ignoruje, pretože to, čo je pre náš svet najdôležitejším sú peniaze. Túžba mať sa lepšie a mať viac peňazí preto ľudí neraz núti natrvalo opustiť národ a pomery, ktoré im boli určené vyššími zákonitosťami.

A práve to „natrvalo“ je veľkým problémom, pretože sa to prieči vyššej Spravodlivosti, ktorá určila každému človeku prostredníctvom jeho zrodenia presné miesto jeho pôsobenia na zemi.

Po páde železnej opony v roku 1989 sa dalo obyvateľstvo Európy do pohybu. Desaťtisíce ľudí z východnej Európy migrovali za lepšie ohodnotenou prácou na Západ a západné krajiny s radosťou otvárali svoje trhy lacnej pracovnej sile, ochotnej vykonávať aj tie najpodradnejšie práce. Zdalo sa, že táto situácia vyhovuje obom stranám. Jednej strane, pretože získala lacných sluhov a druhej strane, pretože mohla zarobiť viac peňazí ako doma. Z pohľadu ľudí sa teda zdalo, že je všetko v najlepšom poriadku.

To, že sa dlhodobým pobytom v zahraničí roztrhali mnohé rodinné zväzky, to, že ľudia boli vytrhnutí zo svojho prostredia a ocitli sa v prostredí im v mnohom kultúrne a spoločensky inorodom, to, že sa ľudia stávali národne vykorenenými, to už nikoho nezaujímalo. Všetko bolo predsa kompenzované peniazmi a finančnou výhodnosťou. Veď to je to najpodstatnejšie a najdôležitejšie, o čo sa je treba usilovať v súčasnosti.

Ale to by aj napriek všetkému nebol až taký problém, ak by to bolo chápané len ako niečo dočasné. Ako dočasný, i keď dlhodobejší pobyt v zahraničí, ktorý by nakoniec predsa len skončil návratom domov. Problém a priamy rozpor z duchovnými zákonitosťami však nastáva vtedy, ak ide o migráciu trvalú.

A keďže trvalá migrácia ľudí do Západnej Európy sa považovala za niečo úplne normálneho aj napriek tomu, že to nie je z hľadiska vyšších duchovných zákonitostí správne, takéto všeobecné schvaľovanie nesprávneho princípu malo za následok gradovanie udalostí. A i preto dnes zaplavuje Európu nová vlna migrantov. Prichádzajú ich tisíce, avšak z prostredia, ktoré sa Európe nikdy kultúrne ani nábožensky neprispôsobí. Naopak, práve títo migranti budú Európu postupne prispôsobovať k svojmu vlastnému obrazu.

Nastáva problém a Západ odhaľuje svoju pokryteckú tvár. Ak totiž predchádzajúca migrácia východoeurópanov kultúrnym a duchovným vykorenením negatívne dopadala na týchto migrantov samotných, bolo to v úplnom poriadku. Keď ale vlna súčasnej migrácie hrozí kultúrnym a duchovným vykorenením samotnej Európy, už to zrazu v poriadku nie je. Ak to však nie je v poriadku teraz, znamená to, že to nebolo v poriadku nikdy. Že jednoducho samotný princíp migrácie kvôli peniazom a blahobytu nie je vo svojej podstate vôbec správny, pretože nestojí v súlade so zákonmi univerza. Avšak podporovanie akéhokoľvek nesprávneho princípu má za následok jeho stupňovanie, a to až do takej miery, že jeho nesprávnosť nakoniec pochopia aj tí najmenej inteligentní.

A túto gradáciu následkov schvaľovania nesprávneho princípu zažívame v súčasnosti. Ak ale zostanú peniaze a blahobyt pre nás všetkým, ak kvôli peniazom a blahobytu nebudeme prihliadať na duchovné zákonitosti, bude sa všetko to negatívne nevyhnutne čoraz viac stupňovať. Stupňovať do takej miery, že nás to nakoniec všetkých pohltí.

Ďalším duchovným zákonom, ktorý je treba spomenúť a ktorý materialisticko ateistická civilizácia vôbec nerešpektuje je zákon spätného účinku, na základe ktorého sa nám nakoniec vráti všetko to, čo sme sami zasiali.

Je známe, že mnohé Európske národy mali v minulosti kolónie, ktorých prírodné a ľudské zdroje drancovali viac alebo menej skrytým spôsobom. A tak sa deje až doteraz, ibaže sofistikovanejším a modernejším spôsobom, a síce prostredníctvom kolonializmu ekonomického.

Ak ale niekto drancuje, vykorisťuje a ovláda iného, zákon spätného účinku mu to nakoniec vráti tak, že bude on sám drancovaný, vykorisťovaný a ovládnutý. A tak teda, v zákonitom spätnom účinku prichádzajú masy ľudí z krajín tretieho sveta, aby drancovali, vykorisťovali a postupne ovládli celú Európu. To drancovanie a vykorisťovanie sa samozrejme bude diať inou formou, trebárs prostredníctvom priživovania sa na sociálnom systéme, alebo inými, podobnými spôsobmi, ale podstata zostáva rovnaká. Čo kto totiž sial, to bude musieť aj žať. A presne tak dnes žne Európa to, čo vo vzťahu ku krajinám tretieho sveta dlhé roky siala.

Dalo by sa však namietnuť, že my sme v tom predsa nevine. Veď my sme nemali nijaké kolónie, ani nijako inak sme sa voči krajinám tretieho sveta neprevinili.

Naozaj sme takí neviní? Veru nie! Aj nám sa v primeranej miere vracia to, čo sme zasiali. I my sme totiž svojho času povolili prelety lietadiel NATO nad našim územím, ktoré bombardovali Srbsko, aj my sme svojim dielom prispeli k ničeniu iných krajín svojim súhlasným stanoviskom s leteckými útokmi v Líbyi, či s vojenskou inváziou v Iraku.

A keď nás dnes Európska únia tlačí ohľadom kvót pre prijímanie utečencov, žneme tým presne to, čo sme zasiali. A preto teraz, v spravodlivých účinkoch zákona spätného pôsobenia sme aj my vystavení tlaku prílevu utečencov, ktorí môžu z dlhodobého hľadiska, či už kultúrne, alebo ekonomicky negatívne ovplyvniť celú našu krajinu.

Nie, nijaké duchovné zákonitosti nemožno obchádzať bez toho, že by to ľuďom nakoniec neprinieslo nešťastie, alebo škodu. Nemožno teda drancovať iných, alebo súhlasiť s ničením krajín bez toho, že by sa toto drancovanie a ničenie nakoniec nejakou formou nevrátilo nazad ku nám samotným. V nijakom prípade teda nemožno niečo siať bez toho, že by sme to potom nemuseli zožať.

Človeče, pochop a poznaj konečne, že si príliš malým a nepatrným na to, aby si si mohol beztrestne robiť čo chceš! Človeče pochop a poznaj konečne, že jestvuje Vyššia Moc a jej zákonitosti, ktoré sa musíš naučiť rešpektovať a ktoré by si sa mal preto snažiť poznávať ak nechceš, aby ti spôsobili škodu. Platí totiž, že do takej miery, do akej budeš tieto zákony ignorovať a obchádzať, presne do takej miery utrpíš škodu a bude sa na teba valiť nešťastie. A ak tieto skutočnosti nebudeš chcieť pochopiť vôbec, môže ťa to nakoniec aj celkom zničiť.

V našom konkrétnom prípade to teda znamená, že za prvé môžeš človeče vždy zožať iba to, čo si zasial. Ak teda chceš žať dobro, sej všetkým, čo činíš len dobro. Preto nikdy nikomu neubližuj a nikdy ani nijaké ubližovanie iným neschvaľuj.

No a za druhé to znamená, že tvoje miesto je v tom národe a na tej pôde, ktorú ti spravodlivé zákony tohto univerza určili tvojim zrodením. Môžeš síce kvôli lepším životným pomerom a lepšej finančnej situácii migrovať inde, ale vedz, že tým sa staviaš proti zákonom tohto univerza, čo sa musí nevyhnutne prejaviť tvojou duševnou, duchovnou a nakoniec i fyzickou ujmou v podobe skrátenia tvojho života, ktorú ti to nevyhnutne prinesie.

PS. Ak uplatním vyššie spomínané duchovné zákonitosti vo vzťahu k súčasnému imigračnému problému, v praxi to bude znamenať, že každý imigrant, ktorý prišiel do Európy za účelom zlepšenia svojich životných pomerov má byť okamžite poslaný naspäť. Azyl môže byť poskytnutý iba ľuďom, ktorí ušli v strachu o svoj život. Má im byť poskytnutá dvojaká pomoc. A to vo forme dočasného azylu a vo forme pomoci ich krajine v čo najrýchlejšom ukončení vojnového konfliktu, aby sa dočasní azylanti mohli vrátiť domov.

Lebo životný priestor každého národa a každého člena daného národa bol predsa určený Vyššou Mocou. A to musia ľudia rešpektovať! Ak to totiž rešpektovať nebudú, zničí ich to!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 27.10.2015 17:23:57

Je Apokalypsa nezbytná?

Takové myšlenky jsou již v jádru špatné a škodlivé, protože ve světě myšlenkových forem napomáhají k formování katastrofického dění, které není vůbec nutné.

Takové myšlenky jsou absolutním nepochopením toho, co ve skutečnosti znamená slovo proroctví. Proroctví totiž není žádným předurčením, ale každé z nich může být ovlivněno svobodnou vůlí člověka. Svobodnou vůlí, která je jedním z darů Nejvyššího lidskému duchu. Katastrofická proroctví nám totiž nebyly nikdy dávány proto, že se tak neodvratně a zaručeně stane, ale proto, abychom se ze všech sil vynasnažili právě o to, aby se tak nestalo. Abychom prostě byli varováni. Abychom změnili své myšlení a jednání a odvrátili to, co by jinak muselo nutně přijít, pokud bychom způsob svého myšlení a jednání nechali jít nesprávným směrem.

Je tedy pouze v rukou lidí, jak to s naší civilizací dopadne. Nic totiž není předem dáno.

Realita je však taková, že v současnosti se nacházíme ve velkém nebezpečí. Proto nadešel čas nezbytnosti změny dosavadního nesprávného a špatného způsobu uvažování a jednání. Změnit je k lepšímu by vedlo ke změně a k zlepšení vnějších poměrů. Jedině tímto způsobem můžeme zabránit tomu nejhoršímu, čili katastrofám popisovaným v Apokalypse, kam svým dosavadním způsobem myšlení a svým jednáním směřujeme. Kdo však hovoří o Apokalypse jako o nezbytnosti, ten se stává spolutvůrcem zničení, protože skutečnou podstatu věci vůbec správným způsobem nechápe.

Na výše zmíněné skutečnosti zvyknou mnozí věřící reagovat asi takto: "Ten, kdo je v Kristu se přece nemá čeho bát."

Mají samozřejmě pravdu. Ale jsou lidé obecně, a to ať už věřící v církvích, nebo mimo církví opravdu tak pevně ukotvení v Kristu, aby se nemuseli ničeho bát?

Žel situace není v tomto směru vůbec tak příznivá, protože mnozí věřící, nebo lépe řečeno většina z nich nemá ve skutečnosti takovou pevnou oporu, jakou se domnívají mít úplně jistou.

Proč je tomu tak? Protože Stvořitel daroval Mojžíšovi Zákon, podle kterého měli lidé žít, pokud chtěli být šťastnými. Avšak během staletí do něj přidávali své vlastní názory, své vlastní poznání a "moudrosti", takže nakonec zakalily jeho skutečnou podstatu a zůstalo pouze to lidské.

Když pak přišel Mesiáš a znovu přinesl téměř zapomenutou, čistou Pravdu, tehdejší kněží, kteří byli již jen služebníky lidských názorů se postavili proti němu, jak proti rouhači v domnění, že hájí čisté učení. "Pravda" lidí jim totiž byla bližší a milejší, jako Pravda, přinesená přímo ze Světla.

Ježíš všechno toto viděl a uvědomil si, že přesně totéž jednou lidé udělají i s jeho vlastním učením. A tak se nakonec i stalo. K znehodnocení jeho nauky opravdu došlo. Vždyť si jen například zkusme uvědomit, že Ježíš, Syn Nejvyššího nám zanechal své učení ve čtyřech evangeliích, což je přibližně 300 stran textu ve formátu A5. Doporučoval nám být jednoduchými, jako děti a takovým bylo i jeho učení, pochopitelné i prostým rybářům.

A co vidíme dnes? Jen se podívejme na ty hory knih v církevních knihovnách, nebo třeba na samotné teologické studium. Všechny tyto informace ve svém obrovském množství, vzdáleném od původní, prosté jednoduchosti nejsou ve skutečnosti ničím jiným, než lidskou "moudrostí" a lidskými názory, v nichž záplavě pohasl čistý jas Kristovy nauky. A proto žel přesně stejně, jako před 2000 lety ve vztahu k tehdejší židovské církve, tak i dnes, po 2000 letech ve vztahu k současným křesťanským církvím platí jasnozřivé slova, přednesené Ježíšem: "Vaše nauky jsou pouze nauky lidské!"

Aby ale lidé získali pevnou oporu v Bohu, kterou v současnosti nemají, aby měli pevnou oporu v jeho Vůli a v jeho Zákonech, aby znali správný směr vlastního myšlení a jednání, který může odvrátit apokalyptické dění, zaslíbil Ježíš příchod Ducha Pravdy, který má uvést lidstvo do plné Pravdy. Zaslíbil příchod Ducha Pravdy, který má očistit lidskými názory a představami pokřivenou, původní Kristovu nauku a ukázat světu správný směr. Správný směr, jehož sledováním by se lidstvo vyhnulo Apokalypse. Toto vše najdeme vyjádřené v Ježíšových slovech, zaznamenaných v Janově evangeliu: Ještě mnoho bych vám měl říct, ale teď byste to nepochopili. Když však přijde on, Duch Pravdy, uvede vás do celé Pravdy. A když přijde, ukáže světu co je hřích, spravedlnost a co soud. Nebude mluvit sám od sebe, ale bude mluvit to, co slyší a zvěstuje vám i věci budoucí. On mě oslaví neboť příjme z mého a to vám zvěstuje.

Nicméně žel, historie se opakuje, protože církve, ponořené a křečovitě se držící lidských názorů a představ ve vlastních naukách opět nepoznávají Pravdu, přinesenou Duchem Pravdy přesně tak, jak židé před 2000 lety nepoznali v Ježíši očekávaného Mesiáše.

Jak již ale bylo řečeno, Apokalypse se můžeme vyhnout pouze pokud změníme svůj nesprávný způsob myšlení a jednání. Pokud své myšlení a jednání usměrníme na cesty, ukazovány Duchem Pravdy. Jedině tím získáme pevnou oporu v Bohu, pevnou oporu v Kristu, jakož i pevnou oporu v jeho čistém, nezkaleném učení a nebudeme se muset bát ničeho zlého.

Ba dokonce, pokud bychom byli v tomto nově ukázáním směru pevnými a důslednými, to špatné by vůbec přijít nemuselo a my bychom se mohli Apokalypse zcela vyhnout.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 19.10.2015 17:08:31

Začátek konce Evropy?

Situaci, která v Evropě nastala v souvislosti s uprchlickou krizí lze v jistém smyslu připodobnit k období pádu Římské říše. Římská říše byla totiž ke svému konci už tak prohnilá a mravně zdegenerovaná, že ji nakonec porazili hordy barbarů. Zdolali ji hordy barbarů, které sice stály kulturně mnohem níže, avšak právě pro své nízké vývojové postavení měli celý svůj další vývoj stále před sebou.

Římská říše tehdy i my dnes jsme dosáhli jakéhosi vrcholu vývoje, který lze dosáhnout čistě hmotným, racionálním a materialistickým snažením a dále už nemáme co nabídnout. Dosáhli jsme relativně vysoké míry blahobytu, která ale měla za následek vznik náboženství konzumu a užívání si. A tato touha po užívání si se stala jedním ze základních hodnot evropské civilizace, s nimiž kráčí ruka v ruce mravní zkaženost, chamtivost, bezohlednost, nečestnost, nespravedlnost a tak dále, a tak dále. Už jednoduše vývojově nekráčíme do kopce, ale z kopce.

Ve své touze mít stále víc, ovládat jiných a nejlépe celý svět, vykořisťovali Západní země Afriku i arabské státy a pokud se jim postavili na odpor, zničili jich vojenskou silou. A z těchto, za vydatného přispění Západu ekonomicky a vojensky zruinovaných zemí se k nám, jakoby v nezbytných zpětných účincích valí masy novodobých "barbarů", aby položili, dorazili a pohltily morálně prohnilou Evropu. A Evropa je už tak morálně zdevastovaná, že ani není schopna vnímat, co je v tomto případě pro ni dobré a co špatné. Už ani není schopna chránit se.

Pokud ale nechceme dopadnout jako Římská říše, která se hodnotově vyčerpala a pro ztrátu všech vyšších a ušlechtilejších hodnot padla a byla pohlcena barbary, pokud takovému něčemu chceme v našem případě opravdu zabránit, musíme se opět obrátit k pravým hodnotám. Musíme tedy pomyslným způsobem začít opět kráčet ve svém vývoji do kopce, to znamená směrem ke spravedlnosti, čestnosti, duchovnosti a k Bohu.

Vždyť například Evropa ztratila kvůli své poživačnosti i schopnost vlastní reprodukce. Mladé páry totiž nemají v převážné míře více, než jedno dítě, protože více dětí by jim již bránilo v možnostech dalšího, nerušeného užívání si života. A tento populační deficit je také jednou z příčin, pro který Němci přijímají uprchlíky. Nicméně takové uprchlíky, kteří se kulturně nikdy nepřizpůsobí, ale naopak, budou ke svému obrazu přetvářet Evropu.

Evropě může pomoci pouze jediné! A to její návrat k pravým hodnotám a odvrácení se od tupého materialismu a prázdného, ​​konzumního způsobu života, který ji dohnal k rozvratu a relativizaci všech hodnot, že už v nich má takový zmatek, že není schopna rozlišovat dobré od špatného. Že už ani nevidí a není schopna vnímat to, jak si řeže větev sama pod sebou.

Nicméně každý, kdo si je vědom jediné cesty k záchraně, spočívající v příklonu k pravým hodnotám, by měl začít za ně bojovat. Bojovat v první řadě v sobě samotném! A pak i ve svém okolí, protože jen toto jediné může zabránit našemu pádu, ke kterému musí nutně dojít, pokud se hodnotově nevzpamatujeme. Neboť vše vývojově neperspektivní se musí v zákonech tohoto univerza jednoho dne nutně zhroutit, aby na jeho troskách mohlo vzniknout něco jiného a perspektivnějšího.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 12.10.2015 16:45:18

Na prvním místě cit a na druhém rozum

Proč bychom tak měli učinit? Protože tak to má být! Protože člověk je právě takovýmto způsobem stavěný! Protože právě v takovém uspořádání spočívá podstata naší lidskosti!

Pokud však potřebujeme ještě konkrétnější odpověď na to, proč to citové v nás má stát na prvním místě a to rozumové až na druhém, je tomu tak proto, že naše univerzum je postaveno na spravedlnosti.

Na světě existuje velmi mnoho věcí, na pochopení kterých je zapotřebí určitý intelektuální potenciál a které nejsou z tohoto důvodu pochopitelné všem lidem. Rozum, nebo jinak řečeno IQ je jistým způsobem měřitelný a zahrnuje širokou škálu od nadprůměru, přes průměr až po podprůměr. A máme tu také i mentálně postižených.

A teď otázka: Jak je možné, že všechny lidské bytosti nestojí v tomto směru na stejné startovací čáře? Odpovídá taková velká diferenciace rozumových schopností lidí tomu, co se nazývá spravedlností?

Pokud je totiž hlavním posláním života člověka duchovní pokrok, pak má přece jedinec s vyššími rozumovými schopnostmi mnohem výrazněji předpoklady k vzestupu jako ten, jehož intelektuální schopnosti jsou mnohem nižší. No a mentálně postižení by pak museli žít na zemi úplně zbytečně, protože by duchovně nemohli vůbec pokračovat.

Taková nespravedlnost ve stvoření však není prostě možná, což znamená, že rozum a intelektuální schopnosti nemají ani zdaleka takovou vysokou cenu, jaká se jim v dnešní době přikládá. Znamená to také, že rozum nemůže být tím rozhodujícím faktorem, na kterém závisí náš duchovní vzestup. Duchovní vzestup, který je skutečným účelem celého našeho bytí.

Co však má skutečně vysokou cenu a čím jsou obdarováni všichni lidé stejně? Bez rozdílu a bez výjimky?

Je to cit! Je to naše schopnost citového prožívání, jehož kvalita a intenzita je u všech lidí téměř totožná. V ní jsme si všichni rovni. Vesnická babička, vysokoškolsky vzdělaný člověk, dítě a dokonce i mentálně postižený. Právě naše citové schopnosti představují onu stejnou startovní čáru pro všechny lidi na zemi, která se nijak nevymyká tomu, co lze nazvat spravedlností. Stejnou spravedlností pro všechny bez rozdílu!

Pokud nebudete znovu jako děti, nevejdete do království nebeského - zdůrazňoval lidem Ježíš. Co však znamená pojem dětskost? Právě nezkalenou čistotu citového prožívání, která dělá dětství jedním z nejkrásnějších období lidského života. Obdobím, za kterým se nostalgicky ohlížíme tím častěji, čím jsme starší.

No a pouze v této znovu nalezené, nezkalené čistotě citového prožívání jsme schopni otevírat se podnětům z Výšin a čerpat odtud inspiraci, vzory a předobrazy pro svůj osobní i duchovní vzestup. Také pouze v čistotě cítění bylo lidem možné rozpoznat na zemi žijícího Vyslance z Výšin, jakým byl Ježíš. Dokázali to prostí a nevzdělaní rybáři, mající čistou schopnost cítění, ale paradoxně, nedokázala to vzdělaná kněžská elita, která neustále, ale pouze rozumovým způsobem studovala Mojžíšův Zákon. Nedokázala to proto, že nad velikost svého citu postavila rozum s jeho omezenými schopnostmi. Tím se totiž stali otroky rozumu a v nepochopeni pronásledovali Velkého Učitele, aby ho nakonec zavraždili.

Ano, právě rozum, uměle dosazen na místo, které mu nepatří, je strůjcem mnoha, ne-li téměř všech neštěstí na této planetě a je to opět jen rozum, který vede současné lidstvo do záhuby. Nejde zde snad o nějaký boj proti rozumu, protože na místě, které mu patří, tedy pod vedením citu, může být pro lidstvo skutečným požehnáním.

Pokud však toto vedoucí postavení citu neoprávněně zaujme rozum, pokud se mu připisuje takový obrovský a přemrštěný význam, jak je tomu v současnosti, stává se lidstvu prokletím. Stává se zdrojem zla, které dosud stíhá a teprve postihne naši planetu.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 05.10.2015 17:58:43

Netušené souvislosti uprchlické krize

Je nepochybné, že se v dnešní době stáváme svědky určitého exodu národů. Do pohybu se daly masy, které v krátkodobém i dlouhodobém horizontu změní tvář Evropy. A blahobytná Evropa ve své zaslepenosti netuší, že z tohoto vzájemného střetu kultur vyjde nakonec vítězně ta, která je duchovně a morálně progresivnější. Nebo maximálně zjednodušeně řečeno ta, která vykazuje intenzivnější víru v Boha.

Jelikož evropské národy stárnou a to znamená, že v budoucnu bude stále méně lidí v aktivním věku a stále více lidí v důchodovém věku, rozhodlo se Německo řešit tuto situaci přijímáním uprchlíků, jejichž chce ročně přijmout až kolem milionu.

Ano, západní svět je zvyklý dívat se na vše jen přes peníze. Nejdříve okrádali africké i asijské státy jako své kolonie. Později, po jejich formálním osamostatní tak činili prostřednictvím hospodářského kolonialismu, čili ekonomickým ovládnutím všech strategických zdrojů daného státu. A pokud se některý z afrických, nebo arabských států nechtěl dát ožebračit, nebo se jinak vymkl jejich kontrole, jednoduše jej zničili vojensky. Viz Libye, Irák a nyní Sýrie.

No a kromě toho je ještě třeba počítat s nepříznivými změnami klimatických podmínek, způsobených ekologickým znečištěním. Toto znečištění má opět v největší míře na svědomí právě takzvaný vyspělý svět, zatímco jeho nejhorší dopad je především na africké země.

No a teď, když na základě všech, výše uvedených činitelů dochází k masovému exodu lidí, unikajících z nesnesitelných životních podmínek, ve velké míře přímo vyvolaných a způsobených západním světem, chce si nyní Západ řešit vlnou přistěhovalectví své populační problémy.

Avšak z džbánem se chodí na vodu pouze potud, dokud se nerozbije! Masový exodus obyvatelstva islámské víry bude mít za následek destrukci současné podoby Evropy, protože Evropa hodnotově upadá a důsledkem toho se dostávají do popředí hodnoty islámské. Neboť všechno to, co je v zákonitostech našeho univerza progresivnější si nakonec musí podrobit to a zvítězit nad tím, co upadá.

Porovnejme si tedy hodnoty průměrného Evropana s hodnotami islámských uprchlíků, abychom pochopili, proč musíme padnout a být nakonec poraženi. Proč musíme nutně padnout a být poraženi, pokud se hodnotově opět nevzpamatujeme a tím se nestaneme opět vývojově progresívnějšími. Pokud totiž toto nedokážeme, spolkne nás islám! Ale tak to nakonec bude spravedlivé, protože kvůli svému hlubokému hodnotovému úpadku si ani nic jiného nezasloužíme.

Evropa byla postavena na křesťanských hodnotách a prostřednictvím nich dospěla ke svému rozkvětu. Tisíce chrámů, katedrál i obyčejných kostelíků po celém území Evropy jsou toho důkazem. Víra křesťanské Evropy v Boha a s touto vírou spojené hodnoty představovali tedy onen progresivní základ, z něhož vzniklo vše, co tu dnes máme.

Rozkvět, směřující až do současné podoby blahobytu měl však za následek bujení pýchy a domýšlivosti lidí na to, co dosáhli. Začaly se totiž domnívat, že všeho bylo dosaženo pouze vlastními silami a že tedy náboženství, duchovnost a víru v Boha, které jim byly dříve životodárnou morální oporu již nepotřebují. Že takové něco je již přežitkem. A svou víru v Boha nahradily vírou v peníze, zisk a matérii.

Duchovnost se v Evropě stále více ztrácí a lidé se stávají stále většími materialisty. A jejich materialismus a ateismus destruuje a relativizuje pravé hodnoty, které byly oporou obyvatelstva Evropy po celá staletí.

V první řadě je relativizována základní buňka společnosti, a sice rodina. Klasické manželství se pomalu stává minulostí a lidé žijí ve volných partnerských svazcích. Relativizováno je však i partnerství jako takové, protože partnery se mohou stát i osoby stejného pohlaví. Ba dokonce nejnovější je již relativizována i sexuální orientace každého jednotlivce, protože tuto si lze ve svobodné společnosti zcela svobodně vybírat, jak tvrdí teorie rodové rovnosti.

Touha lidí moderní společnosti mít co nejvíce a co nejvíce si užít má za následek klesající počty nově narozených dětí, jejichž vyšší počet v rodině vnímají moderní rodiče jako překážku ve svém osobním, nerušeném užívání si života.

Média, ať už elektronické, nebo tištěná jsou přeplněné množstvím nízkosti, vulgárnosti, násilí a plytkosti, jejichž sledování je považováno za odpočinek a za určitý způsob trávení volného času.

A navíc, vědomí a podvědomí lidí je prostřednictvím působení médií neustále směrováno k pseudohodnotám dnešní západní civilizace, kterými je mít a užít si. Toto je moderní náboženství Evropy! Toto je naše modla, které se klaníme!

No a v protikladu s uvedenými hodnotami průměrného Evropana se nyní podívejme na hodnoty islámského světa, které k nám přinášejí davy uprchlíků.

V první řadě je to silná víra v Boha. Neboť navzdory mnoha negativům, které lze vytknout uprchlíkům, nebo islámu jako takovému, je už pouze tato jedna jediná věc hodnotou, velmi ostře kontrastující s narůstající bezbožností Evropy.

V bývalých křesťanských chrámech, které již nemá kdo navštěvovat, třeba v Nizozemsku, se zřizují sklady, obchody, nebo restaurace. Mešity však prázdné nejsou a na Evropském území je jich naopak budováno stále více. Toto mluví samo za sebe! Toto nám jasně ukazuje, co je dnes na ústupu a co na vzestupu.

A od úpadku víry v Boha se nevyhnutelně a logicky odvíjí i úpadek všech ostatních hodnot s tím souvisejících.

Oproti evropskému rozkladu rodiny preferuje naopak islám rodinu pevnou, z jejich pohledu tradiční a soudržnou. Nezdravé precedenty, jako například registrované partnerství jsou v islámském prostředí pravdivě označené jako něco, co není správné a proto ani společensky přípustné.

Věřící islámského náboženství nejsou natolik zmanipulování blahobytem, ​​aby se jim touha po užívání stala překážkou populačního růstu. Jejich populace bude tedy zcela určitě perspektivně vrůstat, dokud ta naše ubývat.

Kromě toho si islám striktně zachovává své zvláštnosti, neabsorbuje nic cizí, nepřizpůsobuje se a ani se neasimiluje.

A protože vše je v islámu pevně spojené s náboženstvím, jejich komunity nepreferují mediální šíření nejrozličnějších úpadkových hodnot, kterými se dennodenně sytí běžný Evropan. Namísto každodenní dávky mediálního balastu jsou naopak muslimové každý den pět krát vyzýváni k modlitbám.

Samozřejmě, že existuje velmi mnoho chyb a nedostatků, které lze vytknout islámskému světu. Ale zároveň existuje i velké množství toho, co je možné vytknout běžnému Evropanovi. Avšak z hlediska základního hodnotového směřování začíná mít islám navrch. Z hlediska vyšších, univerzálních zákonitosti začíná být islám progresivnějším a z tohoto důvodu je i na vzestupu.

Ať nás totiž nemýlí skutečnost, že uprchlíci přicházejí do Evropy jako chudáci, potřební pomoci. Tak to sice na první pohled vypadá, nicméně oni mají víru v Boha, zatímco my jen víru v peníze a hmotu. Jejich víra je tedy řádově mnohem vyšší a v zákonech tohoto univerza vždy nakonec zvítězí to, co stojí výše. To progresivnější totiž nelze zastavit! Je to cosi jako evoluce! Co se není schopno udržet ve vyšších hodnotových standardech univerza musí nutně ustoupit z cesty tomu, co se stává hodnotově progresivnějším. A právě tohoto jsme dnes v Evropě svědky.

Zachování Evropy v takové podobě, v jaké ji známe dnes lze jedině návratem k duchovním a morálním hodnotám, na nichž byla původně vybudována a jejichž prostřednictvím dospěla ke svému rozkvětu.

Pokud se však úpadkové, zoufalé relativizování všech vyšších hodnot a tupý, prázdný materialismus zažrali do nás až tak hluboko, že toho schopni nebudeme, pak si nezasloužíme nic jiného, ​​jen to, k čemu se v Evropě schyluje. Neboť námi samými zvolená cesta úpadku není a nikdy nemůže být progresivní cestou dalšího vývoje v účincích dokonalých zákonů našeho univerza, které takové něco z dlouhodobého hlediska ostře vylučují.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 28.09.2015 16:52:51

Naše hodnoty! Jaké jsou jen bídné!

Výška hodnot, o které usilujeme dává odpovídající míru hodnoty našemu vlastnímu životu. Snahou o nízké hodnoty je náš život nízko hodnotný a naopak, snahou o vysoké hodnoty se náš život stává vysoce hodnotným. Podívejme se tedy nyní, jak se tyto věci projevují v praxi.

V jistých regionálních novinách mě upoutal hrubými písmeny zvýrazněn, úvodní odstavec článku o úspěšném současném spisovateli, kterému dosud vyšlo 14 knih. V tomto úvodním odstavci stálo: "Proslavil se svými knihami s mafiánskou tématikou".

Skutečná cena a skutečný přínos každé věci se odvíjí od její hodnoty. Proto vždy v souvislosti se vším, s čím se v životě setkáme bychom se měli v první řadě ptát na hodnoty. Na to, jakou co má skutečnou hodnotu, a jestli to vůbec nějakou hodnotu má.

Pokud tedy tento princip uplatníme na zmíněnou větu z úvodního odstavce, zásadní otázka bude znít: Jaký skutečný přínos pro společnost a pro čtenáře mají knihy z mafiánskou tématikou? Vždyť kdo alespoň trochu nahlédl do takového druhu literatury musí přece vědět, že se v ní píše o spodině lidské společnosti. Píše se v ní o násilí, brutalitě, bezohlednosti, bezcharakternosti, podlosti, zvrhlosti a vše je nejednou rozepsané až do těch nejmenších detailů. Věrně a realisticky.

Pokud ale takový druh literatury patří mezi nejprodávanější a možná si na něm vybudovat své literární renomé, o čem to svědčí?

O čem tohle všechno svědčí? Jednoznačně o hodnotách, které lidi přitahují, které je zajímají a které je vzrušují. Svědčí to o velmi nízké hodnotové orientaci lidí, které přitahuje násilí, brutalita, zvrhlá tělesnost a spodina lidské společnosti.

Na jaké úrovni to vlastně duševně stojíme? Jsme sice vzdělaní, inteligentní, ale co naše duše? Co naše nitro, které má potřebu sahat po takových "hodnotách"? Jací vlastně jsme ve své nejvnitřnější podstatě a ve svém nejhlubším nitru?

Jsme stále stejnými, jako před tisíciletími, kdy nadšené davy dychtivě sledovali vzájemné vraždění se gladiátorů. Dodnes se na tom téměř nic nezměnilo! Dopředu jsme pokročili pouze vědecky a technicky. Morálně a mravně, z hlediska vyšších lidských a duchovních hodnot však zůstáváme stále téměř na stejné úrovni. Změnila se pouze vnější forma. Dychtivost po brutalitě, násilí a zvrhlosti zůstala, jenom uspokojována prostřednictvím knih, nebo filmů.

No a spisovatelé, kteří se chtějí zviditelnit, kteří chtějí být čtení a kteří se chtějí živit psaním, citlivě vnímají, po čem je poptávka. A tuto poptávku, tento požadavek a toto přání se snaží uspokojit. Snaží se dát čtenářům právě to, co žádají. No a na základě toho, do jaké míry a jak šikovně se jim to daří, do takové míry se stávají více, nebo méně úspěšnými spisovateli.

Jde tedy o jednoduchý princip poptávky a nabídky. A pokud nabídka přesně odpovídá poptávce, dostavuje se úspěch. Úspěch, prodejnost knih, ocenění a peníze.

Ale co hodnoty přátelé? Proč se nikdo neptá především na hodnoty? Na to, jaký je hodnotový přínos té které literatury pro společnost a pro čtenáře?

Vždyť pokud dáme stranou všechnu světskou slávu, pokud dáme stranou všechna čísla prodejnosti i všechna ocenění kritiky, zbývá pouze holá skutečnost, spočívající v uspokojování toho nejnižšího a nejubožejšího, co lidé v sobě mají. V tom spočívá celý takzvaný přínos. Spočívá v ještě větší degradaci již tak dost nízko nastaveného vnitřního života lidí.

Toto je holá pravda o takzvané literární tvorbě mnoha současných úspěšných autorů. Čtenářská veřejnost má co žádá a spisovatel má svou prodejnost, své renomé a své peníze. Skutečné hodnoty ani jednu, ani druhou stranu příliš nezajímají.

A přece by to mělo být všechno úplně jinak! Vždyť přece být spisovatelem je posláním! Vznešeným posláním, spočívajícím v zprostředkování vysokých a ušlechtilých hodnot, které čtenáře vnitřně zvedají, duševně povznášejí a ne je strhávají a degradují.

No a právě toto pozdvihování a povznášení společenského vědomí směrem k vyšším a vznešenějším hodnotám má být posláním skutečného spisovatele. Toto má být jeho cílem. V tomto spočívá jeho obrovský přínos pro společnost, která je jeho prostřednictvím pozdvihována na vyšší duševní, morální a mravní úroveň.

Skutečný a pravý spisovatel tedy přistupuje ke své tvorbě úplně jinak, protože se vnitřně orientuje úplně jiným směrem. Nestává se vnitřně citlivým vůči tomu, co je čtenáři žádané a nesnaží se jim v tom nadbíhat, ale stává se vnitřně citlivým směrem k tomu, co by je mohlo posunout duševně výše. Orientuje se k vyšším a vznešenějším úrovním bytí, odkud přijímá a pak literárně zpracovává obrazy toho, co je pro lidi skutečně dobré. Je jen samozřejmé, že půjde o hodnoty dobra, cti, spravedlnosti, ušlechtilosti a lidskosti. Tedy o skutečné a pravé hodnoty!

V současné době duševně značně poškozených lidí se žel něco takového asi nesetká s velkým ohlasem. A možná, nebo zcela určitě to člověka ani neuživí. Nicméně takové literární dílo, opírající se o pravé hodnoty stojí ve skutečnosti mnohem výše, než desítky těch nejprodávanějších a nejčtenějších výtvorů, plných hodnotové prázdnoty, plytkosti a ubohosti.

Spisovatelé mají tedy na výběr mezi dvěma alternativami. Mezi tím, zda budou nositeli hodnot, nebo pseudohodnot. Mezi tím, zda budou duševně povznášet, nebo duševně degradovat. Mezi tím, zda se stanou strůjci vzestupu národa, nebo naopak, strůjci jeho úpadku.

Žel na naší zemi to měl vždycky těžké každý, kdo se držel hodnot a snažil se v jejich smyslu i působit. Takoví tvůrci dosáhli úspěchu mnohokrát až po své smrti. Jednoduše až tehdy, když lidstvo dospělo na o trochu vyšší duševní úroveň a bylo jich dílo schopno plně docenit.

Nicméně k tomu, aby na vyšší duchovní úroveň postoupit mohlo, bylo třeba právě pozitivního působení osvícených tvůrců na jejich vědomí. A to nejednou i za cenu nepochopení. Kdyby totiž takových tvůrců nebylo, nebylo by ani žádného skutečného duševního vzestupu.

Kdo tedy takto koná, vydává svědectví o velikosti vlastního ducha a také svědectví tom, že mu jde o dobro národa i lidstva.

Kdo však koná jinak, vydává svědectví o vlastní duševní malosti. A až jednou nakonec přijde čas velkého účtování, bude se pak muset zhroutit tam, kam svou literární tvorbou čtenáře směřoval. Do hlubin! Do hlubin plných brutality, násilí a tělesných zvráceností.

A když se pak jeho duše ocitne na pokraji této hlubiny, pak mu nepomohou ani počty prodaných knih, ani ocenění, ani peníze. Poté, jak ve skutečnosti již nyní, právě v této chvíli, budou rozhodovat pouze pravé hodnoty, které jsou základní podmínkou pozdvižení života na zemi, či dokonce i na takzvaném onom světě.

Vždy se proto třeba ptát pouze na hodnoty! Na to, co hodnotu skutečně má a co ji nemá. Toho, co ji má se je pak třeba držet a to, co ji nemá třeba odvrhnout. Třeba to zavrhnout, protože pokud to neuděláme, budeme kvůli našemu hlubokému duševnímu znehodnocení nakonec zavrženi my samotní.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 21.09.2015 17:20:20

Mějte se na pozoru i při duchovním snažení 2

V minulém článku jsme hovořili o tom, co všechno se skrývá za prožíváním blažených a slastných stavů hluboce věřících. Mluvili jsme o propojení s astrálními úrovněmi a bytostmi tam žijícími, které je takovými způsobem energeticky odsávají.

Jak zde však pomoci? Jakým způsobem se vypořádat s tímto takzvaným astrálním průlomem, když už k němu došlo?

Pokud je například nějaký člověk závislý na alkoholu a pak přestane pít, nelze jej už nikdy nazvat zcela zdravým a vyléčeným. Lze ho považovat pouze za abstinujícího alkoholika. To znamená, že i když nepije, je vystaven potencionálnímu nebezpečí alkoholismu mnohem více, než ostatní, zdravá populace. Alkoholismus tedy zanechal v jeho životě trvalou stopu.

No a ve velmi podobné situaci se nachází i každý, kdo se dopracoval k astrální blaženosti a pak pochopil, že jde o něco nesprávného a scestného. Pokud se toho i zbaví, nebezpečí recidivy stále zůstává.

Existuje velké množství lidí, kteří jsou silně nábožensky zanícení. Nicméně z nich je jen velmi málo takových, kteří prostřednictvím svého náboženského zanícení proniknou mimo běžnou realitu. Tento jejich průnik není však ve velké většině případů průnikem do "nebe", jak se oni naivně domnívají, ale jen do nejbližšího jemnějšího okolí naší země, který můžeme nazvat astrální úrovní.

To, že to většina lidí ve svém náboženském zanícení nedokáže, avšak existuje určité procento lidí, kteří to dokážou, může mít své kořeny v jejich minulých pozemských životech. Pokud třeba žili někde ve východních zemích, způsobily si oslabení pomocí různých technik, zaměřených na změnu vědomí. Tím narušili pevnou ochrannou zeď, která dělí jejich denní vědomí od vnímání astrálního světa. Mohlo k tomu dojít prostřednictvím různých meditací, duchovních cvičení, nebo okultismu. Na základě toho začali prožívat různé vnitřní stavy a mezi jiným i astrální blaženost, kterou vnímali jako svůj mimořádný osobní duchovní pokrok.

No a tento omyl, spolu s oslabenou ochranou od vlivů astrálního světa si vzali s sebou i po odchodu z pozemského života. Při opětovném zrození na zemi, jehož cílem je napravit všechny předchozí omyly, si pak s sebou přinesli i výše zmíněný nedostatek, jako dispozici.

Jak jejich pozemský čas plynul, začalo jich zajímat duchovno a věci s ním související. Byli silně přitahováni k tomu, co jim bylo blízké v jejich minulém životě a tak se dostali k meditacím, různým duchovním technikám a podobně, až se nakonec aktivovala jejich dispozice k astrálnímu průlomu. K astrálnímu průlomu, vůči němuž je běžná, "zdravá" populace mnohem odolnější.

Ale opět tak, jako kdysi považovali prožívání astrální blaženosti za něco velkého a mimořádného netušíc, že ​​jsou v podstatě právě naopak, něčím nízkým zneužíváni, zaváděni a manipulováni.

Jednou z našich povinností v tomto životě však je poznat své chyby a napravit je. Napravit je v tomto konkrétním případě tak, že budeme schopni prohlédnout a poznat skutečnou podstatu toho, co se s námi vlastně děje. A na základě tohoto poznání se pak ze všech sil vynasnažíme vystavět prostřednictvím bdělosti své mysli a své pevné vůle silnou hradbu kolem námi samými způsobeného průlomu. Hradbu, vědomě bránící každému astrálnímu vlivu, který bude chtít ještě proniknout.

Jediné, co takovým lidem může pomoci a postupně je přivést k duševnímu uzdravení je neochvějná, trvalá bdělost, dávající pozor, aby se podobné stavy už nikdy neopakovaly. A pokud v této bdělosti vydrží, jejich "rána" se bude postupně zacelovat, aby časem byla stěna, chránící je od všech negativních a zavádějících astrálních vlivů opět pevná tak, jako před tím. Chce to však čas, trpělivost a bdělost.

Pokud se tedy takový lidé třeba modlí, musí přitom dbát, aby brána do astrálního světa zůstala stále uzavřená. Dokonce o to mohou i poprosit při své modlitbě, aby za pomoci Světlé ochrany pak mohli opravdu čistým způsobem načerpat sílu s Výšin.

Na závěr ještě výňatek z jistého textu, který nám pomůže udělat si o celé problematice lepší obraz:

Otázka: Absolvoval jsem duchovní školení, kde jsme se učili předávat špatnou karmu Nejvyššímu, aby ji rozpustil do stvoření. Pak jsme se modlili Otčenáš. Při tomto úkonu, spojení s Nejvyšším, jsem začal prožívat nepopsatelné stavy duševní a zároveň fyzické rozkoše. Jsou stále častější, a to už nejen během modlitby, ale přicházejí kdykoliv a kdekoliv. Prý jde o vyšší stupeň extáze, protože jsem se stal zasvěcencem. Je to takový úžasný stav, že když ho déle nezažívám, tak trpím. Proč je pak třeba vzdávat se tohoto vysokého duchovního transu, když nás spojuje s Nejvyšším a ještě se přitom i očišťujeme od negativní karmy?

Odpověď: Takové zážitky mají různí takzvaní "zasvěcenci". Přežívají je v kostele, ve snech, při zjeveních panny Marie, při dívání se do očí Pána Ježíše na turínském plátně i kdykoliv doma. Tyto vysoké mystické stavy však třeba nazvat pravým jménem, ​​a to orgastické transy.

Místo dávání se Nejvyššímu v čistých, srdcem proniknutých citech, v plné pokoře a díku, se tito "zasvěcenci" ukájí pouze ve vlastní rozkoši, při které jejich duch ztrácí vědomí. Při spojení s Nejvyšším by totiž měl být lidský duch nanejvýš bdělý a vědom si sebe sama. Avšak v tomto duchovním nevědomí ztrácí vládu nad sebou a temnota má volnou cestu k jeho podvědomí. Proto po těchto úžasných stavech zažívá stavy větší podrážděnosti, nebo agresivity, zoufalství či deprese, tedy záporné pocity.

Tím, že je prožívaná rozkoš pouze na úrovni fyzického a astrálního těla, nevrací se takto zpracovaná energie zpět ke Světlu, ale je předávána dolů těm, kteří lidi takové věci naučili. Těm, kteří způsobují lidem rozkoš přes jejich čakry, které si před nimi esoterickými cvičeními dobrovolně obnažili.

I tímto způsobem se tedy dá upsat duše ďáblu, neboť sveden se stává energetickým živitelem temna a zároveň i jeho poslušným zajatcem. Člověk se těmito opakovanými stavy tak pevně upne na temno, že již mnohokrát není schopen přijmout pravé duchovní poznání ani Světlou pomoc. Zákon stejnorodosti a tíže ho nakonec stáhne dolů, do záhuby spolu s těmi, kteří ho naučili takto drogovat.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 15.09.2015 16:46:03

Mějte se na pozoru i při duchovním snažení 1

Současná doba je dobou, ve které si je třeba dávat velký pozor. A to nejen ve věcech čistě světského, finančního či ekonomického charakteru, ale dokonce i ve věcech duchovních. I zde číhá mnoho nebezpečí, na které musí neopatrní nejednou těžce doplatit.

Velké nebezpečí se totiž skrývají především v neznalosti Zákonitostí univerza. No a tato neznalost, kterou nemůže nahradit ani ani to největší duchovní nadšení je pak obratně využívána temnými silami, snažícími se zabránit všemi možnými způsoby duchovnímu vzestupu jednotlivců i celého lidstva.

Tomu, čemu se budeme v této souvislosti věnovat jsou stavy blaženosti a vytržení. K jejich prožívání se mohou věřící často dopracovat různými způsoby a obecně jich zvyknou považovat za ovoce vlastního, vážného duchovního snažení. Za ovoce jejich přiblížení se k Tvůrci. Za ovoce velké lásky Nejvyššího k nim.

Nicméně žel, prožívání těchto stavů není ani zdaleka tím, o čem věřící sami sebe přesvědčují. Není oním "královstvím nebeským", ani slastným prožíváním přítomnosti Stvořitele. Ve skutečnosti jde pouze o prožívání blaženosti astrálního druhu, která je jim zprostředkována bytostmi, nacházejícími se v astrálních úrovních.

Jelikož totiž neznají stavbu stvoření a obrovskou vzdálenost člověka od Stvořitele, čili reálnou nemožnost nějakého užšího sbližování se lidského ducha s Nejvyšším, je tato jejich nevědomost a z ní vyplývající, nereálná touha "po prožívání blízkosti Nejvyššího" zneužita a využita někým jiným. Někým, kdo jim velmi ochotně "splní všechna přání" a nabídne to, co si právě přejí. Jedná se o bytosti, žijící v astrálním světě. Oni umožní prožívání astrální blaženosti, kterou mnozí vážní věřící ve své nevědomosti a naivitě mylně považují za něco zcela jiného a mnohem ušlechtilejšího.

A navíc, prostřednictvím zmiňované astrální blaženosti jsou pak lidé energeticky odsávání a svou životní silou a energetickým potenciálem platí za prožívání "příjemných a nádherných stavů". Stavů, které se mohou stupňovat až do závislosti, to znamená, k nadměrnému zaměřování se do zdánlivé "blízkosti Pána" a tím zároveň k částečnému nebo úplnému odtržení se od reálného života.

Ve skutečnosti je to něco velmi podobného požívání drog, při kterém se pomocí různých přírodních a syntetických prostředků dosahuje násilného průlomu do astrální úrovně, kde jsou následně prožívané slastné stavy. Tyto stavy bývají skutečně až tak intenzivním způsobem příjemné, že se jich člověk dokáže jen velmi těžko zříci, byť velmi dobře ví, že si ničí své fyzické tělo.

A velmi podobně, jako drogy působí v duchovní oblasti různé esoterické techniky, určené k navození změněných stavů vědomí, jako například mantry, rytmické bubnování, monotónní zpěv, meditace a podobně. Je však třeba vědět, že jimi dosažené vytržení a blaženost jsou pouze určitým druhem astrální rozkoše. Člověk je jí duchovně spoutává a dostává se do područí a do závislosti. Takový člověk pak prožívá své pozemské bytí jako ve snu. Stále více se vzdaluje se od reality v přesvědčení, že jeho intenzivní vnitřní přežití jsou svědectvím jeho výrazného duchovního růstu.

Pokud ale takový člověk nebude už tady na zemi schopen přehlédnout svůj velký omyl, odejde nakonec na onen svět s falešným pocitem velkého duchovního bohatství, které vlastní. Hrozné bude pak jeho procitnutí! Na onom světě totiž velmi rychle pozná, že jeho dlaň, ve které pevně svíral domnělý poklad je úplně prázdná a že v ní vůbec nedrží žádné klíče od království nebeského. Pak s bolestí pochopí, že pouze marnil čas prožíváním klamavé, astrální blaženosti, kterou mylně považoval za něco velkého.

Kudy ale vede správná cesta k Tvůrci, ke kterému máme kráčet, avšak do bezprostřední blízkosti kterého se my, jako lidští duchové nikdy nedostaneme? Tato cesta není cestou náboženského vytržení, ani cestou prožívání strhujících stavů blaženosti. Je to cesta poznání a plnění Vůle Nejvyššího a její ovocem je jednoduché, prosté a čisté lidské štěstí, prožívané v každodenním životě.

Uveďme si příklad: V dobách dávno minulých, kdy národy Země uctívali své bohy ze dřeva, kamene a kovu, v těchto dávných dobách měl židovský národ vědomost o velkém, neuchopitelném a neviditelném, všemohoucím Bohu. A onen Tvůrce všeho se jim dal poznat prostřednictvím své Vůle, kterou jim předestřel v podobě Desatera.

Zatímco se tedy ostatní národy klaněli vlastním bůžkům, symbolem skutečného přibližování se povolaného národa ke Stvořiteli byla archa úmluvy, v níž spočívaly kamenné desky Desatera. Oni, přesněji řečeno Vůle Nejvyššího v nich obsažená představují cestu, kterou se má člověk přibližovat ke svému Pánu.

Jde tedy o cestu poznání a plnění Vůle Nejvyššího v prostém, každodenním životě. Je to cesta maximálním způsobem přirozená, na níž nejsou potřeba žádné stavy změněného vědomí a už vůbec ne nějakého umělého napomáhání k jejich dosažení. Všechno má totiž probíhat v naprosté přirozenosti.

Neboť nakonec, jedinou pravou a skutečnou modlitbou, jediným pravým a skutečným vzýváním a velebením Pána ke kterému má jednou celé lidstvo dospět je radostný čin! Radostný čin, provedený na podporu stvoření, jako vyjádření díků Bohu za naše vědomé bytí. A tato pravá a skutečná modlitba činu není a ani nemůže být odtržená od života, protože ona je životem samotným ve vší jeho prosté přirozenosti.

Samozřejmě, že člověk může prosit a má i děkovat v tichém soustředění, ovšem posílení, které smí v těchto chvílích načerpat mu má být především pomocí a vzpruhou k tomu, aby vše, o co prosil, udělal a uskutečnil on sám - prostřednictvím vlastního, radostného činu! Tímto způsobem se tedy můžeme a máme přibližovat k našemu Pánu. Toto je práva cesta vzhůru, na míle vzdálená od jakékoliv náboženské blouznivosti.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 08.09.2015 15:53:24

Mříže nesprávných duchovních názorů

Jedině Pravda samotná představuje svobodnou a volnou cestu vpřed. Lépe řečeno, cestu vzhůru. Pravdu si totiž můžeme přirovnat k dálnici, která směřuje přímo a rovnou do cíle. Problémem však je, že z této přímé cesty Pravdy vede mnoho odboček. Odboček, představujících různé nesprávné názory, které z různých důvodů získáváme a přebíráme od jiných.

Pravda je poznání věcí, souvislostí a jevů přesně tak, jakými oni opravdu jsou. Pravda představuje reálný pohled na život a na vše, co nám přináší. Ať už ve své viditelné, nebo pouhým okem neviditelné, skryté podobě.

Žel, ve světě lidí existuje množství falešných názorů, tvrzení a vysvětlení. Velké množství zaručených pravd, které nekorespondují se skutečnou Pravdou, ale se od ní odklánějí. Pokud však takovým názorům lidé věří, jestliže je přijímají a řídí se jimi, vnímají realitu zkresleným způsobem. No a na základě svého zkresleného vnímání reality musí narážet, zraňovat se a způsobovat si škodu.

A to z jednoduchého důvodu. Jsou totiž jako lidé se silným poškozením zraku, kteří nevnímají skutečnost takovou, jakou ona je, ale takovou, jakou se oni sami na základě svých mylných názorů domnívají, že je. A je úplně jedno, zda jde o názory osobní, názory všeobecně akceptované veřejným míněním, nebo názory s dlouhodobým historickým kontextem, nazývané tradicí.

Ve skutečnosti je důležité pouze to, zda jsou tyto názory v souladu s Pravdou, nebo ne. Pokud v souladu s Pravdou jsou, přinášejí lidem štěstí a harmonii. Pokud ale v souladu s Pravdou nejsou, vnášejí do jejich života disharmonii a způsobují jim problémy.

Lidé tedy mohou něčemu věřit byť celá staletí, avšak ve skutečnosti to nemá žádnou hodnotu, pokud je to v rozporu s Pravdou. Proto to musí přinášet vždy jen škodu. A každý chybný názor je o to nebezpečnější, o co delší má tradici, protože pak bývá jedním z nejpodstatnějších argumentů jeho důvěryhodnosti právě jeho dlouhodobá tradice.

Takto přijímat věci je sice pohodlné, ale ne správně, protože povinností každého z nás je prověřit si míru opravdovosti všeho, čemu se hodláme uvěřit. Kdo však staví své přesvědčení pouze na probraných názorech jiných, aniž by si on sám dal námahu prozkoumat jejich správnost, sám sebe lehkomyslně zavírá do klece falešných názorů. Z vlastní viny a na základě vlastní neochoty a pohodlnosti věci samostatně zkoumat se pak ocitá uvězněn za mřížemi nesprávných názorů. Ocitá se vzdálený od přímé cesty Pravdy a nekráčí dopředu, ani nahoru, ale bloudí po rozličných nesprávných cestách, které jsou cestami slepými a falešnými. Obírají ho pouze o čas a sílu. No a důsledkem tohoto stavu je vnitřní nenaplnění, nespokojenost a neschopnost najít pravé štěstí. Proto i Kristus kdysi řekl: Hledejte Pravdu, protože pouze Pravda vás vysvobodí.

Přejděme teď od obecných konstatování ke věcem konkrétním. A sice k lidem, kteří patří k přívržencům Krista. Tito lidé patří zpravidla do nějaké z mnoha křesťanských církví, ale mohou to být také lidé, nezařazení nikam, hlásící se pouze čistě ke křesťanským hodnotám. No a všichni tito v domnění, že přijímají učení a správný výklad slov Ježíše Krista, přijímají s naivní dobrosrdečností různé všeobecně rozšířené a tendenčně zažité názory.

Nejsmutnějším na celé věci je však to, že ani zdaleka všechno to, co přijímají věřící, ať už v církvích, nebo stojící mimo církví, není totožné s učením, které kdysi hlásal Ježíš. Že z různých důvodů byly jeho slova a výklady jeho slov účelově pozměněny tak, že už čistým způsobem nekorespondují s Pravdou. S Pravdou, jejíž poznání svého času Kristus opravdu přinesl.

Každý věřící, který by vážně zkoumal vše, co mu je předkládané, by přece už dávno musel zjistit a vycítit, že s mnoha věcmi se nemůže vnitřně ztotožnit. Že jim sice z poslušnosti k různým autoritám věří, ale nemůže se za ně postavit plným vlastním vnitřním přesvědčením. Pokud člověk neposlouchá tichý hlas, přicházející z jeho nitra a upozorňující ho na to, že tu něco nesedí, pokud tento tichý hlásek zapudí a pouze nekriticky všechno přijímá, vzdálí se tím od Pravdy a sám sebe uvězní za mříže nesprávných názorů.

Mezi nejsmutnější věci na tomto světě patří skutečnost, že existuje mnoho věřících, čestných a dobrých lidí, kteří žel bez vlastního zkoumání přijali za své různé učení a dogmata, které se neshodují s Pravdou. Jde mnohdy o věci, tradované už po staletí, avšak jak jsme již zmiňovali na začátku, rozhodující je vždy jen Pravda samotná.

Pokud se však pro lidi stane rozhodujícím něco jiného, ​​co je v rozporu s Pravdou, je tragédií každého, kdo tomu věří a v kom se jeho víra hluboce zakořenila. Tak hluboko, že si ji ve své duši odnese na takzvaný druhý svět a i tam se jí pevně drží, protože takhle to přece tvrdili autority, kterým věřil.

A tito lidé, ačkoli jsou dobří a čestní a mohly by proto kráčet vpřed a stoupat vzhůru směrem ke Světlu, narazí na druhém světě na ocelovou mříž, která je nepustí dál. Budou do ní zoufale bušit v marné snaze dostat se dál. Ale ona jejich nepustí! Nepustí, protože tou mříží bude ve skutečnosti jejich vlastní, nesprávný názor, zakořeněný v jejich duši, který jim znemožňuje svobodně vykročit po cestě Pravdy. Nebudou na ni moci vkročit, dokud nesprávný názor v sobě nepřekonají. Čili, zatímco oni samotní neodstraní mříž, která je zadržuje.

Něco takového je však nesmírně těžké! Je těžké změnit takto hluboce zakořeněný názor už tady na zemi, avšak ještě mnohem těžší je to "tam", na "druhém světě". A právě z tohoto důvodu zůstávají tisíce, ba miliony věřících uvězněny za mřížemi nesprávných názorů po celá staletí, neschopní vzepřít se tomu, čemu je učili duchovní autority a co oni převzali jako Pravdu, přičemž ale o Pravdu vůbec nejde. Proto zůstávají stále uvězněni a spoutáni.

Hledejme Pravdu, protože jen Pravda nás vysvobodí! Protože jen Pravda zdolává mříže všech nesprávných názorů, které v sobě ještě neseme a tím nás osvobozuje. Osvobozuje od omylů, nepravd a polopravd, dogmat a účelových lží, které nás duchovně spoutávají a nedovolují nám svobodně kráčet nahoru.

Prostřednictvím své touhy po Pravdě, prostřednictvím své touhy po poznání toho, jakými věci opravdu jsou, prostřednictvím svého samostatného zkoumání a vyciťování drží každý z nás ve svých rukou klíč k vlastní svobodě. Klíč ke svobodě ducha, kráčejícího v Pravdě a prostřednictvím Pravdy do světlých výšin.

Pokud si ale nenajdeme čas vážně a zkoumavě prověřit vše, čemu věříme, pokud nenajdeme odvahu od sebe odvrhnout vše, s čím se nemůžeme ztotožnit ve svém cítění a co se nám nemůže stát živým přesvědčením, zůstaneme navždy uvězněni za mřížemi nesprávných názorů. Za mřížemi nesprávných názorů a omylů, za kterými můžeme zoufale stát i celá staletí, až se nám to nakonec může stát příčinou naší definitivní duchovní záhuby.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 01.09.2015 16:51:40

Špatný stav duchovnosti na zemi


Mnoha lidem bude připadat takové konstatování neopodstatněné. Vždyť přece na zemi existuje velké množství různých církví a vyznání. Různých duchovních učení, proudů, směrů a filozofií.

A v každém z nich lze nalézt mnoho dobrého. Všude tam se také nachází i mnoho dobrých, čestných a spravedlivých lidí.

Jak je tedy možné tvrdit, že celkový stav duchovnosti na zemi není vůbec příznivý?

Při naivně dobré víře, ba až dobráckém pohledu, který usiluje vidět všude jen to dobré by se opravdu mohlo zdát, že je takové tvrzení neopodstatněné. Ale onen naivně dobromyslný pohled je v podstatě pohledem neobjektivním, protože všechny věci mají i svou druhou stránku. Protože pokud prostě chceme vnímat realitu objektivně, nelze vidět jen to dobré, ale nevyhnutelně si třeba všimnout i to špatné. Vždyť přece každá mince má dvě strany a stejně i každá věc svůj rub a líc. A až zvážení všech "pro" a všech "proti" nám může ve svém konečném výsledku poskytnout to, co se přibližuje k objektivnímu vnímání skutečnosti.

Pokud tedy uděláme přesně toto a přísně zvážíme všechny pozitivní a negativní stránky nejrozličnějších duchovních snažení lidstva zjistíme, že celkový stav vůbec není dobrý a ve skutečnosti se velmi blíží k tomu, co lze nazvat katastrofou.

V různých duchovních snahách lidstva této země je mnoho dobrého, správného a inspirativního, ovšem žel všude, ve všech církvích, duchovních proudech a filozofiích se nachází i mnoho zkreslení. Mnoho čistě lidských názorů, omylů a pokřivení. Mnoho lidské ješitnosti a domýšlivosti, která přerůstá vším tak, jako když se v zahradě rozmáhá plevel.

Rostlinky, které byly v zahradě původně zasazeny a které můžeme považovat za to dobré ve všech duchovních snahách jsou plevelem, čili oním falešným, zkřiveným a nesprávným stále více potlačované. Plevel jim bere živiny, světlo i vláhu a roste tak agresivně, že může rostlinky časem zcela udusit.

No a přesně v tomto spočívá tragédie duchovních snažení naší planety. Spočívá v tom, že ono zdravé, správné, pravdivé, konstruktivní, budující a povznášející je stále více utiskované a prorostlé nesprávným, mylným, pokřiveným, zavádějícím a falešným.

A tento plevel se agresivním způsobem rozrostl až do takové míry, že to zdravé a opravdové, nacházející se v duchovních proudech, směrech a vyznáních musí doslova živořit. A celková situace byla tak špatná, že svého času musel přijít na zem Kristus, aby lidem opět ukázal čistou a jasnou cestu k Světlu, kterou oni sami pro své omyly, pokřivení a lidské názory, vnesené do duchovních nauk již zcela ztratili, takže hrozilo udušení duchovního snažení na zemi podobně, jako plevel udusí všechno v zahradě, pokud se vůči němu nic nepodnikne.

Z lásky k lidem a z milosti Boží, aby se zabránilo takovému dalekosáhlému neštěstí přišel na zem Kristus a ve svém učení lidem daroval Pravdu v čisté, jasné a nezkalené podobě. Tím jim byla opět ukázána přímá cesta ke Světlu a klíč k čisté a pravé duchovnosti. Každý, kdo se po ní rozhodl jít a kdo se tímto způsobem rozhodl myslet, cítit a jednat mohl bez překážek stoupat duchovně vzhůru a tím naplňovat smysl svého bytí ve stvoření.

Nicméně stalo se, že zlo, kterému nejde o blaho člověka ale o jeho zničení, zaselo plevel i do čisté zahrady plné ušlechtilých rostlin Kristova učení. A po dlouhých dva tisíce letech se plevel nesprávných, falešných a pokřivených názorů a omylů rozbujel tak, že znehodnotil původní velikost a čistotu Kristova učení. Nesprávné a mylné nabylo takovou sílu, že utlačuje a dusí zdravé a opravdové přesně tak, jak se to na zemi stalo každému duchovnímu učení.

Šlo totiž vždy o stále stejnou strategii temných sil. Chyby, omyly, zavádění a nepravdy byly infiltrovány do podstaty každé duchovní nauky a otrávili ji. Cíleně ji znehodnotily tak, aby už prostřednictvím ní nevedla cesta k Světlu a k duchovnímu vzestupu. Takovými jsou proto dnes všechny duchovní učení, proudy, směry, náboženství a filozofie na zemi, křesťanství nevyjímaje. Proto lidem duchovně nepomáhají, ale naopak spoutávají jich, vážou a stahují dolů, jak popínavé rostliny plavce, který se snaží doplavat ke břehu.

A žel dnes opět tak, jak za časů Krista hrozí, že duchovnost na zemi bude zcela udušená. Opět hrozí, že plevel toho chybného a nesprávného nakonec udusí i poslední zbytky světla a pravdy, přetrvávající v duchovních snahách a že nakonec zůstanou už jen čistě lidské názory a omyly, prostřednictvím kterých už nebude možné najít cestu k Světlu a k skutečnému duchovnímu vzestupu. To by bylo pak duchovní smrtí této planety, po které by muselo nutně následovat i její fyzické zničení, protože opodstatnění pro život ve stvoření má jen to, co se duchovně usiluje vzhůru. Kde duchovního úsilí není, tam už nemá další bytí žádný smysl. Lidstvo nemůže zachránit nic, jen čistá Pravda, protože všechny jeho duchovní učení jsou znehodnoceny.

Z nepochopitelné Lásky Boží a jako poslední možnost záchrany byla proto zemi opět darována čistá a nezkalená Pravda. Stalo se tak po třetí a naposled!

Poprvé to byl Mojžíš, jehož učení lidé znehodnotily tak, že už nevedlo ke Světlu a proto musel přijít Kristus, aby jim cestu vzhůru znovu prorazil. Nicméně totéž, co se stalo s Mojžíšovým učením se časem stalo i s učením Krista. Proto potřetí a naposledy byla zemi darována Pravda, která nás jako jediná může vysvobodit. Kdo ji chce hledat a chce se z ní napít, ten ji určitě najde.

Žel, během staletí však došlo k tomu, že lidé si zvykli na plevel lidských názorů mnohem více, než na pravdu, protože onen plevel nesprávných názorů pochází od nich a je jim proto bližší. Bližší a pohodlnější, protože pohotově vychází vstříc všem lidským slabostem. A proto dnes, byť je čistá Pravda opět zakotvena na zemi, lidé ji nepoznávají. Mnohem srozumitelnější a přijatelnější jsou jim učení různých duchovních učitelů, kazatelů a mistrů, hluboce přerostlé plevelem omylů, dokud čistá, jasná, nezkalená Pravda zůstává nepovšimnuta.

Pokud jsou však lidé vnitřně znehodnocení tak, že už nedokážou najít a rozpoznat Pravdu, pokud jim už ani vůbec nechybí Pravda, která jediná je může zachránit a ukázat jim cestu ke Světlu, pak je s nimi konec. Pak jsou již duchovně mrtví.

Zůstává pouze na lidech samotných, zda Pravdu najdou a chopí se jí jako záchranného lana, nebo nechají i nadále zarůstat zahradu své duše plevelem lidských omylů, kterými jsou znehodnocené všechny duchovní snahy na zemi. Plevelem, který nakonec udusí veškerý duchovní život a způsobí definitivní duchovní záhubu. Ta je totiž konečným záměrem toho, kdo semena jedovatého plevele rozséval.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 24.08.2015 17:29:29

Tragédie institucionalizované víry

Pokud se někdo nedokáže poučit ze starých chyb, musí je neustále opakovat. A pokud někdo neustále opakuje tytéž chyby v duchovní oblasti, nikdy se nemůže povznést vzhůru. Nevyhnutelně stagnuje, nebo dokonce upadá.

Konkrétním účelem tohoto textu je snaha o poučení se z důsledků osudového konfliktu Ježíše Krista s tehdejší institucionalizovanou církví. Ježíšův příběh je totiž příběhem rebela, který přišel do konfliktu s institucí. Do konfliktu se tehdejším plně institucionalizovaným židovským náboženským systémem.

Šlo o náboženský systém, který měl svou pevnou hierarchii, své školy, svůj způsob výuky, své vyhraněné názory a svůj vlastní pohled na pravdu. Toto náboženství mělo své nezanedbatelné společenské postavení, kontakty a vliv na mocných tehdejšího světa. Jednoduše řečeno, šlo o duchovno mocenskou instituci, společensky důvěryhodného charakteru přesně tak, jak je tomu i dnes v rámci křesťanství.

A najednou se z odkudsi z neznáma, mimo oficiálních struktur tehdejší náboženské instituce vynoří člověk s odlišným, ale mimořádně silným a široké masy přitahujícím učením. Jde o člověka, stojícího v opozici vůči oné nezpochybnitelné duchovní instituci, vysvětlujícího mnohé důležité duchovní pravdy jinak a ostře kritizujícího chyby představitelů oficiálního náboženství.

Je však třeba říci, že podobné náhle objevení se proroka z lidu nebylo v té době v Izraeli žádnou výjimkou. Tehdy totiž nebyla nouze a různé samozvané proroky, kolem kterých se shromáždilo větší nebo menší množství posluchačů a stoupenců.

Nebezpečí onoho nového proroka však spočívalo v tom, že jeho učení působilo mimořádně silně a přitahovalo doslova celé masy, které byly kromě síly slova přitahovány i nevídanými divy a zázraky.

Argumentační síla nového proroka, zázraky a odlišná interpretace mnoha tolikrát zažitých duchovních pravd začali v lidech vzbuzovat oprávněné otázky: Jak je to tedy s naším náboženstvím a s podstatou jeho učení? Mají kněží pravdu opravdu ve všem? Nemýlí se snad v něčem? Není snad pravda na straně nového proroka?

Konflikt Ježíše s představiteli židovského náboženství byl konfliktům mezi nositelem Pravdy a církevní institucí. A tato instituce, cítící se být zpochybňována a ohrožena, ovšem mající pozemskou moc a vliv, začala usilovat o Ježíšův život a nakonec ho i o život připravila.

V argumentační rovině se totiž vůči Pravdě postavit nedalo a proto se musela najít nějaká vhodná záminka, na jejímž základě byl nepohodlný a rebelantsky nositel Pravdy odstraněn.

Jaké nám z toho všeho plyne poučení? Poučení, které z těchto tragických událostí nebylo dosud křesťanstvím vyvozeno?

Ono poučení spočívá v poznání, že náboženský systém, který dospěje k určitému stupni institucionalizace a zakonzervuje se sám v sobě, uzurpujíc si právo na absolutní pravdu, se časem stává nepřístupným vůči všemu ostatnímu. I vůči tomu, co by mohlo přicházet z Pravdy.

Takové je tedy poznání, které mělo vyvodit křesťanství z osudového konfliktu Ježíše se židovským náboženstvím, protože každý institucionalizovaný náboženský systém se nachází v naprosto stejném nebezpečí. Včetně křesťanství samotného!

Mělo se z toho vyvodit poznání, že Pravda může přijít úplně odjinud, než z oficiálního náboženského systému, který má neblahou tendenci zkostnatět a uzavřít se sám do sebe v přesvědčení vlastní neomylnosti.

V takové kritické sebereflexi křesťanství by spočívala velikost ducha. Avšak v prosazování nezpochybnitelné pravdy a neomylnosti jakéhokoliv náboženského systému se skrývá neschopnost poučit se z toho, co se stalo před dvěma tisíci lety Ježíši.

Příliš rozumovým a ješitným se totiž časem stává každé institucionalizované náboženství. Tak rozumově ješitným, že si začne vyhrazovat právo dokonalého rozpoznávání toho, co je Pravda a co Pravda není. Stejně, jak si to za dob Ježíše vyhradily zákoníci, farizeové a kněžská elita. Cítili se totiž nanejvýš kompetentními, aby rozeznali přicházejícího Mesiáše. Že se zmýlili a že Mesiáše byli schopni poznat dříve obyčejní, prostí rybáři svědčí o tom, do jaké míry může institucionalizace náboženského systému vzdálit jeho příslušníky od skutečné Pravdy.

Institucionalizace je totiž spojena s racionalitou a rozumovosti, která postupně překrývá to citově vroucně. To vroucně citově živé, co dělá člověka člověkem a co mu dává v jeho vroucnosti citu vyciťovat to, co pochází z Pravdy.

Kdo se o toto opíral a v tomto smyslu jednal, mohl v osobě Ježíše Krista poznat Mesiáše. Kdo však uvěřil instituci tehdejší církve, postavil se proti Bohu a proti Pravdě.

Proč je o tom třeba mluvit právě takovým způsobem? Protože tak, jak tomu bylo tehdy je tomu i dnes! Vůbec nic se nezměnilo! I dnes je například možné vypozorovat určité varovné znaky povýšenosti v katolické církvi, která všechny lidi, nenacházející se bezprostředně v její vlastní hierarchické struktuře označuje jako laiky. Tím je nepřímo řečeno, že oni sami jsou profesionály a že tedy stojí blíže k Pravdě a k Stvořiteli, jako obyčejní věřící. Tím je také nepřímo řečeno, že oni jsou těmi nejkompetentnějšími posoudit, zda něco pochází, nebo nepochází z Pravdy. Každému vnímavému člověku musí být přece jasné, že se zde setrvává přesně na stejném postoji a v témže omylu, jako za časů Krista.

Nicméně příběh Ježíše je příběhem svědčícím o opaku! Je příběhem konfliktu nositele Pravdy s institucí, která se mýlila! Takové poučení však křesťanství z tragického dění před dva tisíce let dosud nevyvozuje.

Setrvávání v téže chybě, kterou dělali náboženští představitelé tehdy, činí ji i dnes a vůbec se z ní nepoučili však znamená, že kdyby Ježíš přišel na zem znovu, znovu by narazil na lidi kompetentních, kteří by kompetentně posoudili, zda jde o Posla Nejvyššího, nebo nejde.

Ne, nikdo není duchovně svobodný, pokud bezvýhradně věří institucí! Člověk musí být otevřený vůči všemu, co ke němu přichází. I vůči církvím, jejich myšlenkám a názorům, protože i tam se nachází mnoho dobrého. Musíme si však zachovat svobodu vlastního cítění a zvažování, na jejímž základě budeme schopni samostatně posoudit, kde se nachází skutečná Pravda. Rozhodovat se musíme podle hlasu našeho srdce! Jedině takto totiž jedná duchovně svobodný a vnitřně živý člověk.

Kdo se však při svém rozhodování spoléhá na instituci a dobrovolně jí přenechává svou plnou důvěru, ten není duchovně svobodný. Ten je pouze poslušnou ovcí stáda, která půjde poslušně i proti Bohu, i proti Pravdě. Ovcí, která bude na čísi povel křičet "ukřižuj" tak, jak se to stalo za časů Krista. Jenže dnes se to stane jinou formou, ale podstata zůstane úplně stejná.

Dnešní doba však už nemá být dobou slepě poslušných, ale naopak, duchovně svobodných. Lidi otevřených svému srdci, svému vlastnímu cítění a svému nejhlubšímu nitru, které jim jako jediné může ukázat správný směr.

Takto hrdě a samostatně by měl v dnešní době duchovně stát každý z nás. Je však nesmírně smutné, když člověk vidí velké množství dobrých lidí, poznamenaných otrockým znamením slepé poslušnosti duchovním institucím. Tím duchovním institucím, které se svého času tak tragicky zmýlili ve vztahu k osobě Ježíše Krista, které se z toho vůbec nepoučili a proto se ve vztahu ke skutečné Pravdě mýlí i dnes.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 17.08.2015 17:47:24

Prázdné sebevědomí těla

V létě a ve vedrech vidět téměř všude stejný obraz. Teplem zmožených a spoře oděných lidí. Ať už ženy, nebo muže. Ti mladší se sebevědomě nesou a vědomě vystavují na odiv své tělesné schránky. Pokud zpozorují zájem, lichotí jim to a pozvedává to jejich sebevědomí. Vždyť léto je už jednou takové a tělesně smyslové opojení k němu jaksi neoddělitelně patří. Patří to k bujarému mládí a k užívání si života. Ba někdy se ani ti starší nedají zahanbit.

Co se však opravdu všechno skrývá za tímto sebevědomím těla? Co se skrývá za těmi pěknými, mladými a dráždivými těly mužů i žen, vystavěnými na odiv lačným pohledům? Co se ve skutečnosti všechno skrývá za takovým druhem hodnot?

Skrývá se za tím duševní prázdnota, vnitřní malost a plytkost myšlení. Skrývá se za tím povrchnost myšlení, která se snaží upoutat pozornost vnějším způsobem, protože není nic hodnotnějšího, co by bylo možné nabídnout. Povrchní myšlení a duševní prázdnota mohou přece nabídnout jen povrchnost a prázdnotu. Jen hodnoty, tomu odpovídající. A po takových hodnotách s radostí sahají a obdivují se jim opět pouze lidé povrchní a prázdní.

Tímto každoročně opakovaným, letním sebevědomým předváděním vlastního těla se však člověk degraduje jen na jakousi figurínu. Figurínu, podobnou figurínám ve výkladu, po kterých když poklepete prstem zjistíte, že jsou uvnitř duté. Jsou duté a prázdné, protože jsou pouze prázdným vnějším obalem, určeným k prezentaci zevnějšku.

Avšak člověk by měl být přece jen něčím víc! Člověk by přece neměl sám sebe nikdy hodnotově zdegradoval tak, aby klesl na úroveň duté a prázdné figuríny. Neměl by takto klesnout ani v horkých letních dnech, ve kterých by si měl i přes vedra zachovat svou lidskou důstojnost.

A přece člověk na tuto úroveň klesá. A přece můžeme vidět v létě plné ulice takových hrdě a pyšně se nesoucích figurín, jejichž očividným, nebo možná jen podvědomým záměrem je upoutat jiných svým zevnějškem. No a samozřejmě to se jim i daří, protože existuje až příliš mnoho lidí, kteří to dokáží ocenit. A nikoho z nich vůbec netrápí tragika duševní prázdnoty a ubohosti, která se za tím skrývá.

Neboť jakákoliv snaha lidí upoutávat jiných svým zevnějškem a svým tělem je jasným příznakem prázdnoty vnitra. Protože ten, kdo nevlastni hodnoty ve svém nitru, ten je to podvědomě nucen kompenzovat hodnotami vnějšku a povrchu. A proto všude tam, kde je vidět snahu upoutat takovýmto způsobem, všude tam vládne vždy zpravidla určitá míra větší, nebo menší vnitřní prázdnoty. Neboť člověk, pevně ukotven v pravých, hlubokých a skutečných hodnotách nemá potřebu a ani snahu upoutávat jiných hodnotami vnějšího charakteru. Jednoduše si nemá potřebu nic navenek dokazovat.

A tento problém, problém hluboké vnitřní prázdnoty, kterou se snažíme podvědomě kompenzovat leskem vnějšku a pouze čistě vnější fasádou, bez opory skutečných vnitřních hodnot, tento problém je problémem celé naší civilizace. I ona je dutá a prázdná. Je nenaplněná pravými hodnotami a proto nutně pociťuje potřebu oslnit a ohromit vnějším leskem. Ním chce zastřít svůj vnitřní handicap.

A právě z tohoto důvodu někdo vystavuje v létě na odiv své tělo, jiný se pyšní svým autem, další svým novým mobilem nebo tabletem, další zase svou atraktivní dovolenou, svým značkovým oblečením, botami, kabelkou, hodinkami za tisíce korun, a tak dále, a tak dále.

Honosným, nádherně vyzdobeným, ale úplně prázdným a dutým džbánem je tato civilizace se všemi jejími povrchními a mělkými hodnotami, pyšně vystavovanými na odiv.

Plnými prázdných a dutých, ale pyšně a sebevědomě se nesoucích figurín jsou také města, ponořené do letních veder. Tyto figuríny jsou živými obrazy celé naší civilizace, zaměřené pouze na to povrchní a vnější. Civilizace hodnotově vyprahlé, vnitřně prázdné a duté. Civilizace, která se podvědomě snaží zastřít svým vnějším leskem vlastní vnitřní prázdnotu. Civilizace, která se sklání před pseudohodnotami, jako mít co nejvíce, něco znamenat, něco si dovolit a něco si užít. Civilizace, která pohrdá skutečnými a pravými hodnotami, jako je čest, spravedlnost, lidskost, ohleduplnost, skromnost, jednoduchost a duchovnost. A čím je naše civilizace vnitřně prázdnější, tím intenzivněji usiluje oslnit navenek.

Mnohým dutým a prázdným figurínám dneška, jakož i mnohým těm, kteří se dali ve své povrchnosti strhnout jejich příkladem, aniž by hlouběji uvažovali, mnohým takovým lidem se budou jevit skutečné a pravé hodnoty, jako je čest, spravedlnost, lidskost, ohleduplnost, skromnost, jednoduchost a duchovnost příliš zastaralými a málo atraktivními. Jednoduše nehodnými následování, protože jim chybí nablýskaný les povrchu.

Pokud se však lidé nezastaví, nepopřemýšlejí a nechají se slepě vést tímto všeobecně zažitým, zhoubným trendem, promarní celý svůj život štvaním se za něčím, co nemá vůbec žádnou hodnotu, jen se to na hodnotné hraje. Pouze to hodnoty předstírá.

Jak dlouho je však možné žít v sebeklamu? Jak dlouho je možné si namlouvat a dát si namlouvat, že je hodnotou to, co ve skutečnosti žádnou hodnotu nepředstavuje?

Prožívání štěstí, které si sami pro sebe a pro své nejbližší tak velmi přejeme je totiž spojeno pouze s uznáváním a žitím skutečných hodnot. Pravé štěstí je odměnou a ovocem našeho úsilí o spravedlnost, čest, lidskost, ohleduplnost, skromnost, jednoduchost a duchovnost. Kdo se o tyto hodnoty nesnaží, ten nemůže nikdy dospět k skutečnému štěstí, harmonii a vnitřnímu míru. Ten zůstane navždy prázdný, nenaplněný a nešťastný, i kdyby snad vlastnil mnohé z toho, co se zdá být velkým a hodnotným v očích lidí tohoto světa.

Velká spravedlnost totiž spočívá v tom, že ke skutečnému štěstí může dospět pouze spravedlivý! Jinými slovy řečeno, pouze ten, kdo naplní svůj život pravými hodnotami.

Ti, kteří těmito hodnotami opovrhují a ženou se pouze za vnějším leskem dostanou svou odměnu a najdou své zadostiučinění pouze v tom vnějším a povrchním. Takový lidé mohou najít sebeuspokojení, ale nikdy ne pravé štěstí. To zůstane od nich navždy vzdálené. To je totiž neoddělitelně spojeno pouze se skutečnými a pravými hodnotami.

Takto neměnitelné je to vtlačené do chodu spravedlivých zákonů univerza. Pouze pravé hodnoty přinášejí štěstí, avšak hodnoty nepravé pouze úspěch, zadostiučinění, nebo pýchu. Ale pravé štěstí nikdy! V tomto směru bude muset zůstat vnitřek takových lidí navždy nenaplněn. Nenaplněn, dokud u nich nenastane obrat k pravým hodnotám. V tomto spočívá spravedlnost, kterou nelze nijak obejít, ani oklamat.

Každý z nás má právo svobodné volby a proto si může vybrat cestu, po které chce ve svém životě kráčet. Buď to bude cesta pravých hodnot, po které dospěje ke štěstí, nebo to bude cesta hodnot nepravých, mělkých a prázdných, prostřednictvím nichž však skutečného štěstí nikdy nedosáhne. A proto, v souladu s Vyšší Spravedlností, musí zůstat takový člověk vnitřně nenaplněným a prázdným, kdyby byť celý svět získal.

PS. Tento text vznikl ze soucitu k lidem, kteří si myslí, že mají velmi mnoho a jsou na to i patřičně hrdí. Avšak ve skutečnosti nemají vůbec nic a jsou až bolestným způsobem potřebnými pomoci. Potřebnými pomoci, spočívající v rozpoznání osudového hodnotového omylu, ve kterém tak slepě žijí.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 10.08.2015 16:38:25

Vyšší spravedlnost a spravedlnost světská jsou rozdílné

Jsou žel vinou lidí rozdílné, ale nakonec přece jen zvítězí spravedlnost vyšší. Ve světské spravedlnosti je totiž mnoho takového, co postrádá citlivost a elementární lidskost, i když tomu není možné z formálního hlediska absolutně nic vytknout, protože všechno přesně odpovídá liteře zákona. O této smutné rozdílnosti a jejích důsledcích říká i následující příběh jedné paní:

Stalo se to před devíti lety. Jedna matka se pokusila zabít své desetidenní dítě a dostala podmínku. Sociální kurátorka chtěla později holčička kontaktovat se svojí "mámou", ale ona neprojevila ani nejmenší zájem.

Zanedlouho dopadl na holčičku další úder a to, nevěřili byste, od exekutora. Když jsem si totiž těžko zraněné holčičku vzala do péče, protože její rodina ji nechtěla, snažila jsem se jí dát všechnu lásku, kterou jsem měla. V loňském roce měla 8 let a tak jsme se rozhodli, že založíme účet, dětské konto, kde si bude spořit a bude se učit hospodařit. Měla svou kartu a cítila se velmi důležitě, když si penízky z prasátka vkládala na účet.

Jaké nás však čekalo překvapení, když jsme vyšli na vánoční nákupy a holčička si chtěla našetřené penízky vybrat a udělat radost sobě a dětem z SOS vesničky, s nimiž se seznámila a velmi si je oblíbila? Na kontě nebylo nic!

Já jsem se tvářila klidně, protože jsem čekala nějakou chybu v bance. To, co mi oznámili, to bych nečekala ani v nejhorším snu. Osmiletá dívka má na svém účtu exekuci za to, že neuhradila roční poplatek za komunální odpad. Bylo to v době, kdy jsem ji ještě neměla oficiálně svěřenou do péče a když měla trvalé bydliště u matky, které byla později soudně odebrána.

Přiznám se, že jsem stála a nevěděla, co té malé říct. Její oči se na mě dívali podobně, jako když jsem si ji dovezla domů z nemocnice. A já jsem byla bezmocná. Bezmocná a chtělo se mi brečet, ale musela jsem se usmívat, abych jí neublížila ještě více.

Po zjištění okolností musím konstatovat, že existují lidé, kteří se neštítí ničeho. Ani svým způsobem okrást osmileté děvče, které si šetřilo, abychom si mohli udělat krásné Vánoce.

Bezmocnost je snad to nejhorší, co může člověka potkat. Snažila jsem se situaci vyřešit půjčkou, kterou mi jako pěstounovi nedali a stále hledám slova, jak malé vysvětlit, že jí sebrali její penízky proto, že listy s upozorněním na dluh chodili k matce, která jí nejen že tak velmi ublížila, ale ani nám nebyla schopná písemnosti předat.

Pokud tedy někdo mluví o spravedlnosti, mohl by mi poradit, co mám tomuto dítěti říct? Já totiž vůbec nevím.

Odpověď je následující: Kromě spravedlnosti lidské existuje i Spravedlnost vyšší. Spravedlnost, která přesahuje standardní vnímání průměrného člověka, omezené pouze jeho úzce materialistickým pohledem na svět. A právě pro tuto omezenost vnímání se lidé nerozpakují jednat ve vztahu k jiným nečestně, nespravedlivě, nelidsky a necitlivě tak, jak popisujete.

Nicméně zdánlivá pozemská beztrestnost je iluzorní a vzniká z přesvědčení, že když je to zde na zemi jakože v pořádku, pak už nebudeme nikým jiným a nikde jinde bráni za naše jednání na odpovědnost. Že se nám to všechno prostě propeče.

Takové myšlení a z něj vyplývající jednání je ale hlubokým a zásadním omylem! Existuje totiž již zmíněná, vyšší Spravedlnost, přesahující hranice vnímání obyčejného člověka, která každému z lidí neomylně a nekompromisně přináší takovou žeň, jaká byla jeho setba. Jaká byla setba jeho slov a činů, ale dokonce i setba jeho citů a myšlenek. To tedy znamená, že na základě univerzálního Zákona zpětného účinku každý z nás jednou stoprocentně sklidí to, co zaséval. Ať už to bylo dobré, nebo špatné.

A nezbytnosti této žně neunikneme dokonce ani vlastní smrtí. A právě v tomto spočívá podstata celého problému, protože pro běžného člověka smrtí všechno končí. Obrovské však bude překvapení milionů lidí když zjistí, že smrtí nic nekončí a že účinky velké, železné a nekompromisní Spravedlnosti je budou zasahovat i po fyzické smrti. A to přesně v duchu Zákona: Co kdo zasel, to bude muset i nevyhnutelně sklízet.

Kdo sel dobro a byl čestný, ušlechtilý, spravedlivý a lidský, ten sklidí dobro a štěstí.

Kdo však sel zlo a byl nečestný, nespravedlivý, bez citu a bez lidskosti, ten sklidí zlo a utrpení.

Tento svět je plný nelidskosti, nečestnosti, bezohlednosti a zla. Je však třeba vědět, že nikdo z takto jednajících neunikne účinkům vyšší Spravedlnosti, před kterou ho neochrání ani peníze, ani majetky, ani moc, ani jeho úřad, ani jeho postavení, ba ani jeho falešná bezúhonnost z hlediska pozemského zákonodárství. Proto se už nyní třes každý, kdo konáš zlo a dopouštíš nespravedlnosti!

Jako však tyto skutečnosti vysvětlit malému dítěti, které se možná trochu předčasně setkalo s bezohledností světa? Vhodné vysvětlení najdeme v pohádkách. Ne v těch současných, ale v těch starších, které se dětskému posluchači vždy snažili vhodnou formou ukázat, že vítězství zla a nečestnosti bývá pouze dočasné a že dobro nakonec přece jen zlo zdolá. V každé dobré pohádce je tomu přesně takto.

A přesně takto je tomu i v celkovém kontextu našeho bytí, které přesahuje náš současný pozemský život. Naši předkové o tom věděli a snažili se své poznání vštěpovat již nejmladší generaci právě formou pohádek.

Poselství pohádek je tedy následující: Zlo na zemi existuje a může ve vztazích mezi lidmi slavit i dočasné úspěchy. Může nejednou i velmi efektivně znepříjemňovat život mnohým dobrým. Nicméně nakonec bude přece jen zlo potrestáno a dobro odměněno. A právě proto se vyplatí být dobrým a v dobře setrvat. A to i přes všechnu dočasnou nespravedlnost.

Na vlajce prezidenta české republiky můžeme například číst slova: Pravda zvítězí. V dnešní době nečestnosti, v níž vítězí všechno možné jen ne pravda se tato slova mohou také na první pohled zdát jako něco, co k nám přichází z říše pohádek. Ono to však není žádná pohádka, ale skutečnost, vnímána z vyššího pohledu a z hlediska širších souvislosti. Proto se opravdu vyplatí být dobrým a spravedlivým, bez ohledu na to, jaké dnes zlo dosahuje velké úspěchy. Neboť z hlediska vyššího pohledu na skutečnost nese již nyní na svém čele pečeť smrti a zničení každý, kdo holduje zlu.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 03.08.2015 17:00:55

Proč mnozí nedokáží vnímat duchovno?


Z velmi jednoduchého důvodu. Snaží se ho totiž pochopit svým rozumem. Nicméně rozum není cestou k pochopení věcí ducha. Rozum je schopen chápat pouze věci čistě hmotného charakteru. K pochopení duchovnosti musíme v sobě aktivovat jinou, vyšší složku naší osobnosti, která je schopna chápat skutečnosti nad hranicí hmotného.

Duchovno a jeho Zákony jsou totiž určitou nástavbou stávajících hmotných a přírodních zákonů. Fungování přírodních zákonů je poznatelné logikou rozumu. Ale na všechno, co přesahuje hmotnost, prostor a čas už jeho logika nestačí. Tady už musí převzít štafetu logika ducha, reprezentovaná citem, která nám umožní porozumět vyšším, nejhrubší hmotnost přesahujícím, duchovním Zákonům.

V podstatě ale jde vždy stále o tytéž Zákony, avšak trochu jinak se projevující v nejhrubší hmotnosti a trochu jinak v oblastech nad ní.

Vezměme si například fyzikální zákon akce a reakce: každá akce přináší odpovídající reakci. Tento základní fyzikální zákon funguje v hmotném světě zcela prokazatelně a učí se o něm i na školách.

Avšak tento jistý zákon funguje i ve sférách nad nejhrubší hmotou. Je jen mírně modifikovaný do podoby Zákona zpětného účinku, který můžeme vyjádřit následovně: Každá akce přináší odpovídající reakci, čili co si kdo zaseje svým cítěním, myšlením, řečí a jednáním, to určitě nakonec i sklidí.

No a právě na této hranici nastávají rozhodující problémy. Rozumoví lidé, kteří uznávají fyzikální zákon akce a reakce už totiž nedokážou přijmout, pochopit a akceptovat fungování Zákona zpětného účinku, činného v jemnějších úrovních nad nejhrubší hmotností, jehož účinky se vztahují na jejich vlastní cítění, myšlení, řeč a jednání. Nechápou to proto, že prostě nejsou schopni překročit vlastní rozumové omezení a logiku rozumu vystřídat logikou ducha.

Každý člověk však má v sobě rozvinout obě základní složky své osobnosti, pokud se chce stát člověkem plnohodnotným. To znamená, že ne jen logiku rozumu, jejíž sídlo se nachází v mozku, ale i logiku ducha. Logiku ducha, kterého má každý z nás a který pochází z oblastí na touto hmotností. No a rozvinutí logiky ducha spočívá v plném rozvinutí a respektování svých citových podnětů, které jsou projevem a řečí našeho ducha.

Uveďme si třeba na ilustraci příklad rozumového člověka, který v souvislosti se situováním duchovního rozměru bytí směrem "nahoru" klade uštěpačnou otázku: A kde je vlastně to vaše "nahoře" a kde "dole", když jsme v Austrálii?

Jde o typickou otázku rozumového člověka, vnitřně omezeného hmotnými kategoriemi prostoru a času. Člověka, který z tohoto důvodu zůstává stát před neřešitelným rozumovým dilematem a proto si dělá posměch z toho, čemu nerozumí.

Avšak pojmy "nahoru" a "dolů" byly v tomto případě použity v duchovním slova smyslu. Ale v duchovním smyslu, neomezeném kategoriemi prostoru a času není žádného nepochopení a žádných problémů. Našim citem jsme to schopni pochopit úplně přesně!

Ať jsme už totiž leckde na zemi, ono "nahoře" je pouze jedním, jediným směrem - směrem ke Světlu, dobru, spravedlnosti a ušlechtilosti. A ono "dolů" směrem k hmotnosti této země. Směrem k hmotě a uctívání hmoty, ke které zůstáváme navždy připoutáni svým rozumem a jejíž hranice nebudeme nikdy schopni překročit právě pro své připoutání se na rozum.

Z tohoto důvodu se lidé podobají pozemským červům, plížícím se neustále v bahně země, namísto toho, aby se na křídlech ducha, na křídlech citu vznesli k výšinám. K výšinám vlastní lidské velikosti, překonávající všechnu, člověka nedůstojnou, hmotnou omezenost.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 27.07.2015 18:01:28

Tři stupně vnímání reality

První stupeň je stupněm konzumním a povrchním. Jde o stupeň vnímání pouze toho, co je na povrchu. Pouze vnějšku. Podle tohoto druhu lidí, kterých je žel většina, je pravdou pouze to, co je reálné a viditelné. Také pouze to, o čem se píše v novinách a mluví v televizi. Prostě to, co se prezentuje jako všeobecně uznávané veřejné mínění.

Lidé tohoto typu zvyknou často říkat: „Takhle to přece ve světě chodí.“ No a tomu, jak to ve světě chodí se snaží dokonale přizpůsobit. Své co nejdokonalejší a nejefektivnější přizpůsobení se obecnému trendu nazývají šikovností.

Šikovným přece patří svět! Šikovní v životě něco dokázali. Šikovným patří sláva, moc, peníze, úspěch, majetky a postavení. Šikovní a úspěšní tohoto světa se však v převážné míře velmi nezatěžují nějakými přehnanými morálními, nebo etickými kritérii, protože podobné zásady se vymykají jejich povrchnímu a materiálnímu stupni vnímání reality. Neboť podle jejich kritérií je přece rozhodující jen to, co je vidět. Pouze to se počítá. Není tedy vůbec rozhodující, jakým způsobem toho člověk dosáhl a co se za tím ve skutečnosti všechno skrývá.

Jde tedy o lidi oslepeny vnějškem. O lidi slepých vůči čemukoliv jinému. Jsou neschopnými něco jiného vnímat a proto je lze považovat za omezených. Za striktně omezených povrchem! Proto jim dokonale vyhovuje všechno povrchní. Povrchní knihy, povrchní filmy, povrchní časopisy, povrchní informace, povrchní zájmy a povrchní způsob života. Tito lidé jsou v podstatě jako stádo, ve kterém jde každá ovce tam, kam jdou všechny. A protože je jich hodně myslí si, že na jejich straně je i pravda. Nazvali to právem většiny.

Druhý stupeň vnímání reality lze velmi jednoduše vydedukovat z prvního. Jde totiž o stupeň, nebo lépe řečeno o schopnost vnímat věci i pod povrchem. Jde o schopnost uvažovat o věcech samostatněji a nepřijímat vše jen proto, neboť tak říkají v televizi a v rozhlase, neboť tak píší v novinách a právě takto to prezentují různé, společensky uznávané autority. Nebo proto, že tímto způsobem žije většina.

Tito lidé začínají tušit a začínají si být vědomými toho, že svým nutkáním dívat se na věci trochu hlubším způsobem vybočují z řady. Nejširší masy totiž tuto potřebu nemají.

V každém národě se vždy nachází určité procento lidí druhého stupně vnímání reality. Třeba na základě hodnocení sledovanosti televizí se jim zvykne říkat menšinový divák. Jde o diváka, který neupřednostňuje většinově povrchní a mělce konzumní způsob nazírání na život, ale upřednostňuje programy hlubšího, intelektuálního, nebo filozofického charakteru. Jde o člověka, kterého můžeme nazvat člověkem přemýšlivým a uvažujícím v protikladu s prvním stupněm vnímání reality, kteří tvoří lidé nemyslící a neuvažující. Čili tací, kterým dělá samostatné uvažování značné problémy, protože jsou na to příliš pohodlnými a dokonale jim vyhovuje všeobecně rozšířená povrchnost myšlení.

Druhý stupeň se tedy vyznačuje schopností vnímání a zaujímání se o to, co není jen na povrchu, ale i pod povrchem a co se tedy přibližuje ke skutečnému jádru a podstatě věcí. Takové vnímání reality je v dnešní době doslova dobrodružstvím, protože mnoho věcí, nebo téměř všechny jsou ve skutečnosti úplně jiné, jak se jeví na povrchu. Neboť skutečným účelem onoho vnějšího a povrchního bývá mnohdy jen dobře zamaskovat to, co se skrývá pod povrchem. To, jaká je skutečnost. Viz třeba dění v politice, kde se něco zcela jiného prezentuje navenek, než se ve skutečnosti myslí a koná. Tímto způsobem vodí politici za nos masy, čili lidí prvního stupně vnímání reality, kteří jsou schopni vidět pouze to vnější a proto se dají snadno oklamat a manipulovat.

Pokud bychom měli vzájemně porovnat zmiňované dva stupně vnímání reality, ten první lze vnímat jako slepotu, zatímco ten druhý jako začínající schopnost reálného a skutečného vidění. Je však smutné, že svět je zaplaven masami slepých. Že svět je raněn slepotou. Že je to svět, ve kterém slepí vedou slepé a proto všichni padají, narážejí, vzájemně se zraňují a nakonec společně spadnou do propasti.

Pokud ale pouze určité procento lidí z celkové populace je možné zařadit do druhého stupně vnímání reality, tak žel ještě mnohem méně je takových, kteří se dopracovali až ke stupni třetímu.

Třetí stupeň je totiž stupněm aktivního formování reality. Stupněm aktivního formování života kolem nás správným způsobem.

Správným způsobem! To třeba zvlášť zdůraznit. Neboť již při prvním stupni vnímání reality ji člověk nejen takovýmto způsobem vnímá, ale i formuje. Nicméně formuje ji nesprávně, protože ji nesprávně vnímá! Formuje ji v duchu svého nesprávného a omezeného přístupu k životu. Formuje ji sobě vlastním, povrchním způsobem, na což ostatně on sám nutně doplácí.

Podívejme se třeba například na bulvární tisk, stojící na mělkých, nenáročných a povrchních informacích. Tyto informace, vytvářené redakcemi bulvárních médií, ovlivňují široké masy obyvatelstva ve smyslu jejich obsahu. A to k povrchnosti, plytkosti a duševní nenáročnosti, ba až ubohosti. Masy čtenářů jsou podporovány ve svém povrchním přístupu k životu. Jsou v něm neustále utvrzovány a k němu směrovány.

Nicméně každý novinář, který lidi podobným způsobem ohlupuje, musí nad obsahem a formou svých článků sám neustále uvažovat, čímž se nakonec i on stává stejným.

Zmíněný příklad je ukázkou toho, jak naše nesprávné vnímání světa formuje okolní realitu nesprávným způsobem, což zase ve svých nezbytných zpětných účincích musí negativně ovlivňovat každého, kdo podobným způsobem jedná.

Člověk druhého stupně vnímání reality je tedy schopen tyto věci přehlédnout. Vidí a vnímá lež a faleš, záměrně, nebo nevědomě skrývanou pod povrchem. To je jistě pozitivní, ale nestačí to!

Ambicí člověka třetího stupně vnímání skutečnosti je realitu změnit. Neboť nestačí faleš a lhaní, nebo povrchnost a plytkost pouze vidět a vnímat, ale je třeba se jich pokusit změnit. Třeba se je pokusit přetvořit správným způsobem! Přetvořit v duchu správných hodnot! Nežít tedy v duchu "hodnot" mělkých a povrchních, jak se to děje dnes, ale v duchu hodnot pravých a hlubokých, jak tomu být opravdu má.

Člověk třetího stupně vnímání reality tedy svůj světonázor, svůj pohled na život, svou životní filozofii a všechno své snažení staví na hodnotách pravých, skutečných a nadčasových. A sice na spravedlnosti, cti, lidskosti, ohleduplnosti a konání dobra. Jednoduše na hodnotách, schopných nasměrovat lidské bytí na cestu štěstí a harmonie. Tyto hodnoty totiž představují skutečný, pravý a nejhlubší rozměr reality. Představující podstatu a jádro reality samotné! Neboť právě na hodnotách dobra, spravedlnosti a ušlechtilosti stojí celé univerzum. Jde totiž o hodnoty, pocházející ze Zdroje, ze kterého univerzum vzniklo a kterým je neustále udržované.

Podstatou třetího stupně vnímání reality je tedy schopnost vnímat a vyciťovat Zdroj, z něhož realita vznikla a snažit se hmotnou realitu formovat v duchu vznešených hodnot, které z onoho Zdroje pocházejí. Člověk jednající uvedeným způsobem postaví celé své myšlení, cítění a jednání na pravých hodnotách a snaží se podle nich žít. Snaží se v souladu s nimi formovat úplně všechno, s čím přichází do styku.

Kéž by bylo podobných lidi co nejvíce! Pak by byla i naše každodenní realita úplně jiná!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 20.07.2015 18:09:35

Život jako ve špatné telenovele

Určitě jste někdy alespoň letmo shlédli pár dílů oněch nekonečných telenovel, ve kterých se neustále a dokola řeší ty nejbanálnější problémy. Hlavní postavy se s velkou vervou vkládají do svých radostí, obav, starostí, lásek, sporů, intrik, úkladů, úspěchů, plánů a mnohého jiného. Je to kolotoč, točící se stále dokola.

Diváci, kteří jsou na sledování telenovel závislí si nechtějí nechat ujít ani jen jediný díl, avšak nezaujatý pozorovatel snadno zjistí, že v podstatě o nic nepřichází, i kdyby mu uniklo byť i několik desítek dílů.

Avšak i přes mnohé, co se dá telenovelám vytknout mají přece jen jeden klad. Klad, spočívající v nastavení zrcadla banalitě života většiny lidí, naplno ponořených do svých každodenních radostí a starostí. Ponořených do nich tak, že jejich duševní pohled a celé jejich životní snažení jsou zaměřeny pouze tímto jediným směrem.

Naplno jich to pohlcuje a paradoxně, čím více se svými problémy zabývají, tím více problémů a starostí před nimi vyvstává. Čím více věcí řeší, tím víc se jim ukazuje věcí, které řešení potřebují. A právě omezené soustředění duševního pohledu lidí tímto jediným směrem bylo v telenovelách dovedeno až do absurdnosti a směšné malichernosti, nastavující zrcadlo nedůstojnosti života mnoha. Nedůstojnosti života, uvízlého do pasti vlastních problémů a radostí jako do kolotoče, točícího se neustále dokola a pomalu likvidujícího lidskou osobnost až k hranici trapnosti a ubohosti. Až sem totiž dospěje časem člověk, jehož vnitřní pohled je neustále upřený pouze na sebe samého, aniž by se někdy dokázal duševně odpoutat a nasměrovat svou pozornost kamsi jinam.

A sice směrem vzhůru! Směrem k výšinám! Každý člověk by totiž měl být schopen zaměřovat svůj pohled a své nadšení tímto směrem se stejnou vervou a se stejným zaujetím, s jakým je zaměřen na sebe sama a své vlastní problémy.

Protože to však neděláme, zůstáváme uvězněni v malichernosti a v bezvýchodnosti neúspěšného hledání konečných řešení svých problémů. Neboť paradoxně, tato řešení můžeme najít pouze tehdy, pokud se dokážeme duševně odpoutat a zaměřit svou pozornost vzhůru. Až tím totiž vzniká potřebný nadhled, jehož prostřednictvím jsme schopni spatřit všechny své problémy, ba celý svůj život v úplně jiném světle. Nejednou je pak vidíme v celé jejich malichernosti, která ani nezasluhuje naši pozornost.

Neboť paradoxně platí, že mnohé problémy jsou neřešitelné právě proto, že se jich až příliš křečovitým způsobem snažíme řešit. Jejich skutečné řešení spočívá v odpoutání se od nich a v přenesení našeho duševního pohledu směrem vzhůru.

Ale o jakém pohledu vzhůru je to tady vlastně řeč? Kam má člověk pozvednout svůj zrak od kolotoče každodenních problémů? Kam ho má nasměrovat?

Odpověď je jednoduchá a jednoznačná. Skrývá se v prvním přikázání, které nám jasně ukazuje, kam máme zvedat svůj pohled a směrovat svou pozornost. Ukazuje nám, co máme ve skutečnosti považovat za nejdůležitější. Toto přikázání zní: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, nebudeš mít jiné bohy, kterým by ses klaněl.

Jinými slovy řečeno: Člověče, nauč se zvedat svůj zrak k Nejvyššímu a usiluj poznávat jeho Vůli a jeho Zákony. S pohledem upřeným k výšinám se snaž žít podle Vůle Stvořitele a jednat podle jeho Zákonů. Pokud takto učiníš, vzdálí se od tebe všechny problémy a ty budeš šťastný.

Ježíš to řekl trochu jinak: Miluj svého Pána, celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou.

Nebo mnohem radikálněji: Kdo mě nemiluje více, než svého bratra, sestru, manželku, matku, nebo děti, ten mě není hoden.

To jinými slovy znamená, že ten, kdo nepostaví hodnoty Boží, a sice poznání jeho Vůle a jeho Zákonů na nejvyšší příčku vlastního hodnotového systému a neustále k nim nevzhlíží, ten se stává nehodným dobra, proudícího z Výšin. Takového člověka bude proto každé trvalé štěstí obcházet a on navždy uvízne ve svých neustále se opakujících problémech.

Toto je tedy onen pohled, ke kterému má směřovat náš zrak. Nemá být neustále upřen pouze na nás samotných a na naše problémy, nemáme o nich donekonečna hloubat a jimi se zabývat, i když i tomu třeba dopřát patřičného prostoru.

My však musíme mít před vnitřním zrakem především ty nejvyšší a nejvznešenější ideály, to jest snahu kráčet ke Světlu a přibližovat se žitím vlastního života Vůli Nejvyššího a jeho Zákonům.

Máme v tom být jako děti, které s učí chodit a které při tom možná i stokrát spadnou. Avšak vždy vstanou a znovu a znovu kráčejí vpřed. Zbytečně nesklouzávají k nikdy nekončícím, vnitřním analýzám, ale s pohledem upřeným k vysokému cíli vždy po každém pádu a neúspěchu vstanou a pokračují vpřed. Vpřed a vzhůru!

Vše je prosté a jednoduché. Pokud dokážeme zaměřit celé své životní snažení směrem ke Světlu, naše cesta nám bude až zázračně urovnávána. Urovnána ve všem! Ať už v práci, v našich hmotných poměrech, nebo v společenských, rodinných, nebo nejužších, partnerských vztazích, protože velikost a vznešenost cíle, za nímž kráčíme, odpovídajícím způsobem formuje, harmonizuje a zušlechťuje celý náš život. Neboť jedině v směřování ke Světlu a k výšinám je skryta pravá cesta našeho osobního, hmotného i duchovního vzestupu.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 13.07.2015 17:17:49

Naše životy jsou předurčeny!

Nikdo by se neměl se závistí dívat na jiného člověka, na jeho schopnosti, nebo na jeho životní dráhu, protože bytí každého z nás je výsostně individuální. Je sice možné inspirovat se zkušenostmi jiných, avšak v první řadě je třeba hledět na svou vlastní životní cestu, v níž se naplňuje náš individuální osobní osud. Ne tedy na jiných, ale především sám na sebe by měl hledět každý z nás.

Má to totiž i hlubší význam, spočívající ve skutečnosti, že životní pouť každého člověka je jistým způsobem předurčena. Je předznamenána Zákony Stvořitele, jimiž se řídí všechny světy. No a nejvyšším uměním jaké vůbec existuje, a sice uměním správně žít, je schopnost vyciťovat směr naší životní dráhy a jednat v souladu s tím, co nám předurčily Zákony Vyšší Vůle.

Proto tedy nemáme hledět na jiných, ale především sami na sebe a na to, co je nám osobně předurčeno těmito Zákony. Pokud totiž půjdeme touto cestou, naplníme smysl vlastního, současného pozemského bytí. A to nám nemůže přinést nic jiného než štěstí, protože prostě žijeme tak, jak máme a děláme to, co dělat máme.

Toto předurčení a předznamenání naší životní cesty je ale třeba správným způsobem pochopit. Uveďme si proto příklad:

Představme si, že máme před sebou sešit s čistými listy papíru, do kterého máme za úkol něco napsat. Dáme se tedy do psaní a pomalu zachycujeme své myšlenky. Ale protože onen list papíru je absolutně čistý, čili bez jakýchkoliv řádků, brzy zjistíme, že nepíšeme úplně rovně, ale naše věty se šplhají nahoru, nebo padají dolů.

Zcela jinak je však tomu, pokud si vsuneme pod onen čistý list papíru podložku se silně zvýrazněnými řádky, které přes papír prosvítají. Když se jich pak při psaní držíme, náš text je krásný, úhledný a rovný, až je na něj radost se dívat.

Tento příklad je snad alespoň přibližnou ukázkou rozdílu mezi tím, když někdo píše do jednotlivých stránek knihy svého života jen tak beze všeho a mezi tím, kdo si dá trochu záležet a respektuje řádky předznamenány podložkou, vloženou pod listem papíru. V prvním případě je výsledkem text neúhledný a v druhém případě rovný a úhledný.

Znamená to tedy, že vždy, když se probudíme do nového dne, máme před sebou čistou, nepopsanou stránku knihy našeho života, do které v tento den určitě něco napíšeme. Pokud se budeme snažit naladit na vyšší Vůli, pokud se budeme snažit vycítit a vytušit, co pro nás připravila, pokud budeme v souladu s ní usměrňovat své kroky a rozhodnutí, budeme žít správně a jednotlivé stránky knihy našeho života budou úhledné a krásné ne jen úpravou, ale i samotným obsahem. To však nemůže mít za následek nic jiného, ​​než harmonický a šťastný život. Neboť ona Vyšší Vůle přece ví, kam se mají ubírat naše kroky a rozhodnutí, a nám stačí, abychom to vnímali, drželi se toho a všechno v našem životě bude dobré. Ba výborné!

Žel, lidé ale ve většině případů jednají úplně jinak. Píší totiž po stránkách své knihy života lehkomyslně a aniž by se starali o nějakou "podložku" s jemně předznačenými a prosvítajícími řádky. Jejich text je pak křivý, působí neharmonicky a jak se zvykne říkat "na sem tam". A takovým neharmonickým a "na sem tam" je i život lidí, kteří se nesnaží vyciťovat to, co jim bylo předurčeno Zákony vyšší Vůle. Většina z nich totiž kráčí svým životem tak, jak oni sami chtějí a v tomto smyslu jednají zcela svévolně. Mají na to sice právo, protože to patří k projevu jejich svobodné vůle a svobodného rozhodování, ale pokud uvážíme, že osobní vůle člověka nemůže být ani zdaleka tak dokonalá jako vůle Vyšší, musí tomu nutně odpovídat i výsledky. A ty výsledky vlastní lidské vůle bývají žel často velmi ubohé. Mnozí už totiž s trpkostí poznali a mnozí ještě trpce poznají, že ačkoli oni sami chtěli pro sebe jen to nejlepší co jen mohli, štěstí a harmonii jim to i tak nepřineslo.

Důvod je jednoduchý. Spočívá v nedostatečnosti a nedokonalosti lidské vůle. Ono známé "Buď Vůle Tvá" neznamená totiž nic jiného, ​​než snahu o vyciťování a naplňování již tolik zmiňované Vyšší Vůle, protože pouze na základě plnění toho, co nám právě ona předznamenává k nám může zavítat štěstí a harmonie.

Buď Vůle Tvá, jako v nebi tak i na zemi. Tato slova značí, že ti, kteří žijí v nebi naplnění štěstím, prožívají štěstí proto, že se naučili vědomě jednat tak, jak jim to předznamenává a předurčuje Vyšší Vůle, čehož důsledkem je jásavé štěstí.

Tato slova znamenají, že nebesa jsou plné šťastných lidí, žijících v souladu s Vyšší Vůlí a že pokud to pochopí i lidé na zemi a začnou podle toho žít, bude i na zemi tak, jako v nebi.

No a to, že lidé na zemi dnes ještě nežijí jako v nebi je způsobeno tím, že se ještě nenaučili kráčet cestami, které jim předurčila Vyšší Vůle. Že se nezajímají o její předurčení, že se jej nesnaží vyciťovat, ale naopak, dělají jen to a rozhodují se pouze tak, jak oni sami považují za dobré. No a "úspěšné výsledky" toho máme každodenně možnost vidět všude kolem sebe.

Velký je Hospodin a dokonalé jsou jeho Zákony, které v nepochopitelné všemoudrosti předurčují životní dráhu každého člověka. Zůstává ale naší vlastní povinností dokázat se naladit na to, co je nám onou Vyšší mocí předurčené a co tedy máme prostřednictvím svých činů a rozhodnutí naplňovat. Je na nás a naší svobodné vůli, zda tak učiníme, nebo ne. Zda budeme kráčet cestami Světla, které nám byly předznamenány Zákony Nejvyššího a jeho Vůlí, nebo budeme dělat pouze to, co my osobně považujeme za dobré a správné.

Je pouze na nás, zda se rozhodneme postavit svůj život na respektování Vyšší Vůle, nebo na své vlastní, malé osobní vůli. Zda se rozhodneme žít a řídit se podle slov: "Buď Vůle Tvá", nebo podle slov: "buď vůle má". Rozhodnout se můžeme jak chceme, to je čistě naší věcí, ale měli bychom vědět, že v plnění velké Vůle Hospodina se skrývá lidská velikost a v plnění naší vlastní, malé vůle se skrývá lidská malost. Je na lidech, zda se chtějí stát velkými a šťastnými, nebo malými, omezenými vlastní, osobní vůlí a tím vzdálenými od skutečného štěstí.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 06.07.2015 16:59:26

Volné vztahy a volná láska devastují společnost

Převážná většina dnešních mužů a žen jedná ve vzájemných vztazích mezi sebou způsobem, který lze definovat jako volná láska. Nebo snad ještě výstižněji, volný sex. Mezi vzájemně se poznávající dvojicí k němu totiž dochází už po prvních setkáních, ne-li dokonce při úplně prvním osobním styku. Pár desítek let dozadu bylo něco takového ojedinělé, avšak onen takzvaný "pokrok" nelze zastavit. Lidé moderní doby žijí rychle a ve vzájemných vztazích mezi pohlavími se už téměř natrvalo zdomácnělo to, co lze nazvat volnou a nevázanou láskou.

Ale navzdory současnému trendu jsou zde i jiné názory. Snad nemoderní, avšak opírající se o něco vyšší. Názory, snažící se klást na lidi taky o trochu vyšší nároky neponechávajíc jej napospas jejich sklonu k pudovosti, smyslnosti a tělesnosti.

Jsou to samozřejmě ony, v dnešní době tak nepopulární, ale nadčasové, základní lidsko - morálně - etické principy, obsažené v Desateru. V souvislosti s naší problematikou tam narazíme hned na dvě přikázání: Nesesmilníš a Nebudeš žádostivý ženy bližního svého. Jde o opravdu jednoduché příkazy a doporučení, srozumitelné absolutně každému, kdo se chce ve svém životě řídit vyššími principy a nechce se stát otrokem své pudovosti.

Také později ani Ježíš nijak neslevuje s těchto požadavků Světla na člověka, ale naopak, ještě je dokonce radikalizuje. Například ohledně přikázání Nesesmilníš řekl: "Bylo řečeno Nesesmilníš! Já vám však říkám: Kdo žádostivě vzhlédne na ženu, už s ní zcizoložil ve svém srdci. "

To tedy znamená, že již nečistá myšlenka na jiné pohlaví, myšlenka pouze připouštějící možnost cizoložství se cizoložství rovná. Tato myšlenka už je cizoložstvím bez ohledu na to, zda došlo i k jeho fyzické realizaci. Pokud to však dospělo až tam, pak se ještě znásobuje vina člověka ve vztahu zákonům k vyšší Moci, dávající celému bytí morálně etický rozměr.

No a oproti těmto, zcela jasně znějícím požadavkům Světla na bytost zvanou člověk stojí názory lidí takzvané moderní doby, nadbíhající lidským slabostem a sklonu k nízkosti a živočišné malosti, jejichž manifestací je to, co se obecně nazývá volnou láskou. Destruktivita takových praktik na společnost je však nepopiratelná, čehož svědectvím jsou katastrofální ukazatele rozpadu partnerských vztahů.

Pravý, začínající vztah mezi dvěma osobami opačného pohlaví nemá být totiž stavěn na vzájemné tělesné přitažlivosti tak, jak je tomu dnes, ale jeho základním předpokladem má být duševní souzvuk dvojice. Nebo jinak řečeno, splynutí duší.

No a tato duševní jednota, prostřednictvím které vzniká mezi partnery harmonické doplnění, takový stav souzvuku duší pak jednoduše vylučuje něco podobného, ​​jako nevěru. Vylučuje tělesnou touhu po jiném muži, nebo ženě.

Vylučuje ji proto, že partneři vyciťují, že prožívání takového druhu harmonie duší stojí řádově mnohem výše, než prožívání tělesného požitku při nahodilých stycích.

K tělesnému spojení by tedy mělo docházet pouze v případě dosažení zmíněné duševní harmonie. Pokud totiž taková harmonie neexistuje, žádné sexuální zážitky ji nemohou nahradit. Neboť pokud se partneři tělesnosti dostatečně nasytí, najednou zjistí, že je už téměř nic nespojuje a odcházejí od sebe. Žel, odcházejí od sebe mnohokrát pouze proto, aby hledali své štěstí v novém, stejně povrchním vztahu.

Volná láska je falešná cesta, která lidem nikdy nepřinese štěstí a požadovaný stav vnitřní, partnerské harmonie, protože prostřednictvím volné lásky nelze dosáhnout ničeho, co by bylo hodnotnějšího, nebo trvalejšího charakteru.

Z tohoto důvodu by bylo mnohem užitečnější mluvit na veřejnosti a především mladým lidem o skutečných kritériích pravého vztahu, s jejichž nejdůležitějším je vzájemná duševní harmonie a duševní soulad partnerů. Nesprávné představy o volné lásce, snažící se co nejrychleji sahat po smyslných zážitcích, mylné představy o volné lásce, jejíž jsou plné knihy, časopisy, filmy, jako i život sám totiž nemohou nikomu přinést nic dobrého, ani nic trvalejšího.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 30.06.2015 16:19:18

Cesta k Pravdě

Existuje množství názorů, náboženství, duchovních proudů a filozofických směrů, které vykazují větší, nebo menší procento pravdy.

Vezměme si jako příklad třeba nějaký duchovní směr, jehož nauka obsahuje 95 procent pravdy a 5 procent nepravdy. Uvedené, byť malé procento nepravdy však nutně kalí a znehodnocuje celou nauku a proto duchovně hledající, kteří kráčejí touto cestou nedospějí nikdy k čisté, ničím nezkalené Pravdě, po níž jejich duch bytostně touží.

Můžeme si to také připodobnit k nádobě s křišťálovou vodou, do které někdo ukápl pouze nepatrnou, malilinkou kapičku jedu! Pokud se žíznivý z této vody napije, všem nám je jasné, že to na něj nemůže mít blahodárný účinek. Pokud snad i hned nezemře, jistě mu bude velmi špatně. Ona kapka jedu, čili v našem případě určitá míra nepravdy v duchovní nauce mu může způsobit větší nebo menší duchovní problémy, či dokonce až duchovní smrt. A právě z tohoto vážného důvodu Kristus kdysi řekl, že pouze Pravda samotná nás může vysvobodit.

Jednoduše řečeno, každý ze současných duchovních směrů a každé ze současných náboženství má v sobě jistou míru falešného a nesprávného. Jistou míru lidských nánosů a názorů, které zabraňují přímé cestě ke Světlu.

Člověka a celé lidstvo však může zachránit a ukázat mu správný směr, kterým má životem kráčet pouze Pravda. Pravda úplná, čistá a ničím nezkalená.

Lidského ducha může občerstvit pouze čistá, průzračná a křišťálová voda bez jakýchkoliv příměsí, kterou jest Pravda samotná. V ní je síla, uzdravení, osvobození, štěstí i spása. To je i důvod, proč musel kdysi přijít na zem Ježíš, protože bez čisté Pravdy, kterou tehdy přinášel, by lidé museli duchovně zahynout.

Avšak Ježíš v době před 2000 lety viděl a vnímal značnou vnitřní nezralost lidstva, které nebylo schopno přijmout Pravdu plným způsobem. Proto jim dal jen to nejnutnější, co mohli pochopit a co je mělo posunout v jejich dalším duchovním úsilí.

Nicméně zprostředkování oné čisté a nezkalené, úplné Pravdy v celé její všeobsáhlosti, pro kterou ještě tehdy vnitřně nedorostly jim zaslíbil následujícími slovy: Ještě mnoho bych vám měl říct, ale teď byste to nepochopili. Když však přijde on, Duch Pravdy, uvede vás do celé Pravdy.

Aby tedy byla lidem ukázána jediná, pravá cesta k Světlu musela jim být darována čistá Pravda, zbavená všech polopravd.

A tato Pravda na zemi skutečně existuje! Vskutku byla lidem darována, protože Světlo plní své závazky. A ten, kdo se bude smět napít z této čiré a živé vody, tomu se otevřou oči a začne ostře vnímat všechno to nesprávné a zavádějící, co obsahují náboženství, duchovní směry i lidské názory a postoje.

Nenechme se proto svazovat tím, co nás otravuje a zatěžuje. Hledejme pravou cestu. Cestu k Pravdě. K Pravdě čisté a nezkalené. K Pravdě osvěžující a oživující.

Kéž by ji našli všichni lidé a mohli z ní čerpat, protože to, co je zakalené různými polopravdami a omyly nemůže dát nikdy pravé posílení jejich duchu, který hyne žízní.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 25.06.2015 17:16:04

Co chybí sexuální výchově?

Co podstatného chybí současné koncepci sexuální výchovy? Proč tak pobuřuje určité skupiny obyvatelstva? A nejen u nás, ale i na západě? Proč i na tak pokrokovém západě projevují někteří rodiče ostrý nesouhlas a svým odmítáním účasti dětí na vyučování se nejednou dobrovolně vystavují státní perzekuci? Ve vyhrocené podobě dokonce až vězení?

Už jen při zběžném pohledu na pár obrázků, nacházejících se v učebnicích sexuální výchovy třeba v norských, nebo německých školách začínáme odpověď tušit.

Odpor se zvedá proto, že lidé, kteří nejsou dosud zcela otupělí morálním úpadkem společnosti jasně vnímají, že v dětech jsou prostřednictvím současného pojetí sexuální výchovy cíleně prolamované a destruované všechny hranice zdravého studu. Že je v nich prostřednictvím vulgárně exaktní racionality potlačován stud, který v souvislosti s těmi nejintimnějšími věcmi přirozeným způsobem pociťuje každá normální lidská bytost.

Všechny sexuální aktivity, ba dokonce i ty méně standardní mají být považovány za zcela normální a rovnocenné. Moderní a vzdělaný člověk má o nich vědět a nemá mu dělat žádný problém otevřeně o nich hovořit tak, jak se mluví o těch nejpřirozenějších lidských potřebách, jako je jídlo, odpočinek, zájmy a podobně.

Jistěže je třeba, aby byl mladý a dospívající člověk informován i v této oblasti, avšak rozhodující roli zde má sehrát správná míra mezi potřebou informovat a zdravým přirozeným studem, který pociťuje každý normální člověk, když se začne mluvit o intimních věcech. Mezi těmito dvěma polohami, a zvláště ve vztahu k dětem a dospívajícím, musí existovat citlivá rovnováha. Rovnováha mezi respektováním přirozeného studu a nutností informovat.

No a právě v nerovnováze těchto dvou aspektů spočívá velká část celého problému, protože onou potřebou informovat je v mladých lidech vulgárně racionalistickým způsobem doslova převálcované jejich přirozené pociťování studu. Je potřené jako něco prožitého a v dnešní moderní době už zastaralého.

Nicméně právě toto je jedním z největších zločinů, který je v současnosti páchán na dětech a mladých lidech. Je to zločin, spočívající v destrukci studu, který naopak má být respektován, kultivován a podporován, jako jedna ze základních složek harmonicky rozvinuté a morálně pevně stojící osobnosti.

Žel, současné vnímání studu je typickým odrazem hodnotového systému dnešní konzumní společnosti ateistického a materialistického charakteru. Vrcholným ideálem tohoto systému je totiž užívání si. Vše životní úsilí takovýmto způsobem smýšlejících a jednajících lidí se upíná především k získávání finančních prostředků, jejichž dostatkem si může člověk zajistit tu nejširší škálu možností, jak si co nejlépe a po všech stránkách užít svého života.

Za účelem užívání si získává většina lidí nutné finanční prostředky svou prací, ale dá se k ním samozřejmě dojít i jinak, pokud je člověk "chytrý". Existuje totiž stále se rozrůstající skupina lidí, kterým nic neříkají žádné etické, či morální kritéria. Vždyť z hlediska hodnot dnešní společnosti je důležitá především výška konta a tedy solventnost. To, jakými prostředky člověk tohoto cíle dosáhl je důležité již méně, nebo je to docela nepodstatné.

A aby člověk mohl být zcela neomezeným ve svém základním právu užívání si všech radostí života, je snahou konzumní společnosti odstranit v tomto směru všechny omezující překážky. No a v souvislosti s naší konkrétní problematikou lidské sexuality je to pociťování studu, který začal být považován za něco svazujícího, překážejícího a nemoderního.

O tom, že je to právě takto a ne jinak svědčí například oblast rovnosti manželských svazků homosexuálních partnerů, nebo dokonce možnost svobodné volby příslušnosti k určitému pohlaví. Není tedy vůbec rozhodující, jakého pohlaví člověk je, ale jak se on sám cítí. Jednoduše řečeno, cílem materialistické společnosti je odstraňování všech bariér a omezení, které by člověku mohly potencionálně překážet v jeho užívání si.

Co je však onen stud, který tak velmi vadí sociálním inženýrům dnešní doby?

Je to něco, co máme v sobě v souvislosti s sexualitu hluboce zakořeněné. Je to něco, co člověka vůbec dělá člověkem a co nás odlišuje od zvířat. Zvíře totiž stud nepociťuje, ale člověk ano.

Proč?

Protože stud je projevem vyšší, lidské podstaty! Protože je to něco, co pochází z nejhlubšího, duchovního jádra naší osobnosti, které přesahuje tuto hmotu a toto naše fyzické tělo. A ono nejhlubší duchovní jádro člověka, pocházející a přicházející z duchovních oblastí bytí se právě prostřednictvím studu odmítá ztotožnit s fyzickým tělem, pocházejícím z evolučního vývoje a proto v sobě nesoucím určité zvířecí pudy, mezi které patří i pohlavní pud a s ním související sexualita.

Úkolem studu je zušlechtit pud a posunout ho na kvalitativně mnohem vyšší úroveň. Vůbec to neznamená celibát, ale mnohem ušlechtilejší přístup k vlastní sexualitě. Znamená to posun ke skutečné lidské výšce a plnohodnotnosti. Stud má člověku sloužit jako určitý barometr, jasně mu vymezující hranice jeho lidské důstojnosti. Je to však samozřejmě možné pouze tehdy, když člověk dbá na svůj stud jako na určité základní vodítko. Pokud na něj nedbá, staví se proti své nejvyšší a nejvnitřnější duchovní podstatě a klesá na úroveň zvířete, protože se ztotožňuje se zvířecími pudy svého fyzického těla a tyto považuje za rozhodující a určující.

Současné pojetí sexuální výchovy s jejími racionalistickými výklady, bez poznání a pochopení velké ceny nezbytného protipólu, spočívajícím v zdravém stude, který je schopen udržet naše sexuální chování na výši hodné člověka, takové pojetí sexuální výchovy je škodlivým způsobem jednostranné a ve skutečnosti jde o otevřenou bránu k něčemu zvířecímu.

A právě disharmonie mezi čistě technickým objasňováním sexuality a úplným potlačením studu představuje nezdravou a škodlivou jednostrannost, která vadí ještě zdravě cítícím lidem a rodičům. Rodičům, kteří se nenechali převálcovat konzumními hodnotami společnosti a kterým záleží na přirozeném vývoji jejich dětí, respektujícím jejich osobní pociťování studu.

Sexuální výchova, omezena převážně na technické poučení, v níž absentuje poznání účelu zdravého studu, dávajícího morálně etický rozměr lidské sexualitě, taková sexuální výchova je zločinem na mladé generaci. Je terorem konzumu, ateismu a materialismu, namířeným proti skutečné, nejhlubší a nejvnitřnější duchovní podstatě člověka, projevující se zdravým studem.


kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 14.06.2015 14:58:22

Existují i ​​lidé bezduší?

Nejvnitřnějším jádrem každého člověka je jeho duchovní jiskra. V tomto ohledu jsme si všichni absolutně rovni. Každý z nás přišel do hmotnosti za účelem svého osobního vývoje k plnému sebeuvědomění. To znamená, že naším úkolem je roznítit původní, malou a nevědomou duchovní jiskru v šlehající plamen ducha, čímž se staneme plně vědomou duchovní bytostí, stojící správně ve stvoření a žijící v bezvýhradném souladu s jeho Zákony.

Toto je skutečným smyslem našeho bytí a k tomuto cíli by mělo směřovat naše celoživotní snažení. Máme neustále růst v poznávání stvoření, v poznávání jeho Zákonitostí a tak dozrávat až k plné dokonalosti, abychom jednou, jako dokonalé duchovní bytosti mohli opustit hmotnost a dostat do daru korunu věčného života v zářivé říši ducha.

Ale žel, realita je úplně jiná. Stačí se pouze podívat kolem sebe. Kolik lidí opravdu zaměřuje své životní snažení správným směrem? Tisíce, ba miliony mají úplně jiné starosti a ani netuší, co je skutečným smyslem jejich bytí. Bezhlavě se ženou za penězi, za kariérou, za majetky, za hmotnými požitky, za drahými a příjemnými dovolenými, za lepšími auty a tak dále a tak dále.

Jejich duchovní jiskra, kterou mají samozřejmě i oni proto pouze slabě a mihotavě bliká, zazděna, zapomenutá a zasypána tam, kdesi v jejich nejhlubším nitru. Tito jedinci jsou na míle vzdáleni od šlehajícího duchovního plamene, kterým po tolika staletích vývoje na zemi a v tomto stvoření už měli dávno být.

Žel, miliony lidí promrhali takovým materiálním přístupem k životu již desítky vlastních minulých inkarnací a věrni této tradici, promrhávají i své současné pozemské bytí, přičemž netuší, že dalších příležitostí k procitnutí už vůbec nemusí být hodně.

Mnozí spali hlubokým duchovním spánkem už před 2000 lety. Stali se neschopnými vnímat duchovní rozměr bytí a proto jakákoliv snaha pomoci jim se jevila jako víceméně zbytečná. Z tohoto důvodu musel sám Velký Učitel ve vztahu k takovým lidem prohlásit: Neházejte perly sviním.

Tvrdá slova, ale žel pravdivá, protože bytost, která zahrabala svou duchovní jiskru a zapomněla na ni, takovou bytost nelze nazvat v plném slova smyslu člověkem.

Každý z nás má tedy ducha - duchovní jiskru. Kdo s ní však ztratil jakýkoliv kontakt, toho lze zcela oprávněně nazvat bezduchým a Velký Učitel, který byl Láskou nazval takových lidí mrtvými.

Možná se mnohým bude zdát zvláštní, proč Kristus, který byl ztělesněním Lásky používal takové dost, nazvěme to, expresivní výrazy. Právě proto, že byl paradoxně Láska! Avšak Láska pravá a skutečná, která v sobě nese přísnost tak, jako růže trny. Pravá láska totiž dává bližnímu ne to, co je mu příjemné, ale to, co je pro něj užitečné. Pravá láska proto pojmenovává věci pravým způsobem, který se právě svou přísností může ještě dotknout člověka, zanedbávajícího svou, již pomalu vyhasínající a usínající duchovní jiskru. A takový člověk, který si uvědomí tuto trpkou pravdu, se může ještě s vypětím všech sil, které mu zůstaly duchovně vyšvihnout tam, kde měl již v současné době stát. Je to možná jedna z jeho posledních šancí!

Neboť žel, v zákonitém chodu tohoto stvoření je pevně vymezena hranice, dokdy musí každý z nás splnit určité vyšší duchovní požadavky, jejichž splnění nás bude opravňovat k dalšímu životu ve stvoření. K životu na mnohem vyšší úrovni.

Kdo tyto požadavky ale nesplní, bude vymazán z knihy života, protože byl duchovně příliš líný. Vůbec se totiž neusiloval naplňovat skutečný smysl svého bytí a mnohé jiné věci považoval za mnohem důležitější.

O ničem jiném, než právě o tomto ději říká známé podobenství o pěti rozumných a pěti nerozumných pannách. Ty první byly připraveny, čili duchovně zralé, čímž se kvalifikovali na další, vyšší stupeň života ve stvoření. Naopak před těmi druhými, které zůstaly nepřipravené, čili duchovně nezralé, zůstane navždy zavřená nedobytná železná brána a oni bolestně pochopí, že prohráli celé své bytí.

Každý z nás má svobodnou vůli a může se proto sám rozhodnout, kterým směrem bude kráčet. Zda směrem k duchovním hodnotám, čili k právu na další život, nebo směrem k "hodnotám" hmotného druhu, což však znamená jistou záhubu. Svobodná vůle v rozhodování nemůže být a ani nebude nikomu upřena. Není ale v silách člověka uniknout důsledkům, které mu jeho svobodné rozhodnutí přinese.

Toto je odpovědnost, kterou má každý z lidí k sobě samému a o důsledcích které by měli být všichni otevřeně a pravdivě informováni. Informovaní proto, aby se byli schopni po hlubokém zvážení všeho samostatně a svobodně rozhodnout správným způsobem.


kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 08.06.2015 16:14:11

O otrocích vlastního, malého "já"

Osobnost průměrného člověka se točí dokola v bludném kruhu. V bludném kruhu vlastních, osobních názorů. V omezeném a začarovaném kruhu vlastního chtění, přičemž většina lidí si vůbec neuvědomuje nedostatečnost takového způsobu myšlení a nazírání na život, kterým, zda si to už chceme přiznat, nebo ne, stavíme modlu vlastnímu "já". Našemu "já", které povyšujeme na to nejvyšší co existuje a jehož potřeby a názory jsou pro nás rozhodující.

No a toto naše malé a milé "já" bude mít samozřejmě vždy snahu vehementně se ohánět právem na svůj vlastní názor a svou svobodnou vůli, neznajíc výraznou omezenost takového počínání. Neuvědomujíc si, že kromě něj existuje i něco Vyšší. Nějaká Vyšší Vůle, jejíž uznáním a podřízením se by se člověk mohl povznést nad sebe sama. Povznést nad své vlastní, malé a jistým způsobem omezující, vlastní "já".

Pro pochopení toho, co tím má být řečeno si uveďme příklad:

Mezi člověkem a zvířetem existuje všem známá, nepřekonatelná propast druhové rozdílnosti, která nám může alespoň vzdáleně posloužit jako příklad k pochopení rozdílu mezi člověkem a jeho Tvůrcem. Rozdíl mezi člověkem a jeho Stvořitelem je však mnohem větší, než rozdíl mezi člověkem a zvířetem.

Pokud se ale malý pozemský člověk se svou svobodnou vůlí, kterou nepochybně má, rozhodne dobrovolně podřídit Vůli Nejvyššího, tímto rozhodnutím najednou překročí začarovaný kruh svého osobního, lidsky vlastního chtění. Prostřednictvím podřízení svého života a myšlení Vyšší Vůli získá novou, daleko vyšší kvalitu bytí a stane se skutečnou duchovní osobností. Namísto dosavadního služebníka vlastního "já" se stane služebníkem Nejvyššího a věrným správcem života ve stvoření.

Tak překoná malost a omezenost svého lidského chtění a začne vnímat, poznávat, myslet a budovat vše zcela po novém. Pak už totiž nebude takové množství kontraproduktivních sporů o tom, jak věci mají být, protože lidé prostě budou vědět, jak všechno v životě vypadat má. Ne však podle jejich osobní, vlastní vůle, ale podle Vůle Vyšší. V tom bude spočívat velký a všeobecný celospolečenský konsensus.

Zásadní otázkou však zůstává, kdo z nás je v současnosti tak daleko, aby vše, co se hodlá provést, aby vše, co se hodlá vyslovit, či dokonce vše, co myslí a cítí konfrontoval s touto Vyšší Vůlí a zkoumal, jestli je to s ní v souladu? Velkou otázkou zůstává, kolik lidí vůbec ví o této možnosti překonání omezenosti svého malého, osobního "já" a kolik z těch, kteří o této možnosti vědí se podle toho i opravdu snaží řídit?

Žel, velmi málo je těch, kteří se nesnaží stavět pouze na svých vlastních, osobních pocitech a názorech. Pro kterých není jejich jediným božstvem jejich "já" a kteří se snaží co nejvíce eliminovat své osobní, vlastní chtění a podřídit ho velkému chtění Nejvyššího.

Pokud by se ale podobný postoj stal životním postojem všech lidí, nebo alespoň většiny z nich, musely by se mezi nimi jako mávnutím kouzelného proutku ztratit všechny nedorozumění, protože pro každého by byla rozhodující pouze jedna, jediná Vůle. Vždyť nakonec, co jiného znamenají již 2000 let známé, ale dosud nepochopené slova: „Buď vůle Tvá! Jako v nebi, tak i na zemi!“

Nebe je totiž proto nebem, že se v něm absolutně všichni řídí Vůlí Nejvyššího a jeho Zákony. A zem je proto zemí se všemi jejími obrovskými problémy, neboť její obyvatelé se řídí svým vlastním "já", které nám právě prostřednictvím těchto hromadících se problémů ukazuje svou malost a nedostatečnost.

„Buď vůle Tvá! Jako v nebi, tak i na zemi!“ Tato slova znamenají následující: je chtěné, aby Vůle Nejvyššího a jeho Zákony zavládly všude ve stvoření. V nebi to tak už je a má tak být i na zemi. Pokud to lidé pochopí a zrealizují, budou se mít i na zemi tak, jako v rajských zahradách.

Pokud to ale nepochopí a zůstanou natrvalo uvězněni v malé a nedokonalé vůli jejich vlastního "já", budou se topit v tisícerých problémech a nakonec se v nich i zcela utopí.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 01.06.2015 17:25:05

Uplatnění Božích vlastnických práv!

Koho chléb jíš, toho píseň zpívej! Tato slova žel platila v lidské společnosti vždy a platí v ní i dnes v demokracii. Pokud jsme totiž někde zaměstnáni, musíme bezvýhradně plnit všechno to, co od nás zaměstnavatel požaduje. Pokud projevujeme s něčím nespokojenost, nebo dokonce otevřeně kritizujeme vedení může se nám snadno stát, že o práci přijdeme. Oficiálně se pak samozřejmě vždy najde nějaká obecně akceptovatelná příčina, proč jsme museli být propuštěni. Ve skutečnosti však budou všichni vědět, že k tomu došlo proto, že jsme si otvírali ústa.

Takhle nějak to v životě kolem nás reálně funguje, ať si to už chceme přiznat, nebo ne. Na kom jsou lidé závislí a dává jim práci, čili chléb, toho vůli a požadavky musí plnit. Když ji plnit nechtějí, mohou si hledat nový způsob obživy.

Pokud je však náš zaměstnavatel lidský, čestný, spravedlivý a chápavý, tehdy většinou plníme jeho příkazy rádi a zcela samozřejmě, protože jsou moudré a přinášejí prospěch oběma stranám.

S odvrácenou tváří tohoto rčení se však setkáme zejména tehdy, pokud je zaměstnavatel nelidský, nespravedlivý, nečestný a bezohledný. Ale ani tehdy si člověk většinou neporadí a musí se přizpůsobit, pokud nechce přijít o práci.

Proč o tom všem mluvíme? Protože lidstvo si dosud neuvědomovalo a nechtělo žádným způsobem připustit, že výše zmíněné úsloví, které má v lidské společnosti své diskutabilní mravní a morální limity, že toto úsloví platí absolutně bezvýhradným způsobem ve vztahu tvora k jeho Tvůrci. Tedy ve vztahu člověka k Bohu!

Koho chléb jíš, toho píseň zpívej! Obsah tohoto rčení můžeme do určité míry najít i v podtextu prvního, a tudíž nejpodstatnějšího a nejdůležitějšího přikázání, které nám dal Stvořitel.

"Já jsem Hospodin tvůj Bůh, nebudeš mít žádné jiné bohy, kterým by ses klaněl." Tyto zásadní slova, které si mnozí lidé dosud nedali námahu správně pochopit znamenají asi toto:

Hospodin je Stvořitelem všeho ve stvoření a tedy i tebe člověče! Toto stvoření vzniklo z jeho Vůle a z jeho Vůle v něm smíš existovat. Je to tedy jeho Vůle, která je určující a rozhodující pro vše, co se nachází ve stvoření.

Člověče, chléb z rukou Hospodina jíš, v jeho stvoření žiješ a proto si povinen respektovat jeho Vůli. Si povinen poznávat ji a podřídit se jí! To je ona píseň, kterou se musíš naučit zpívat!

Poznání Vůle Nejvyššího a tvůj život podle ní má být tedy písní chvály, kterou máš vzdávat díky Bohu, tvému ​​Stvořiteli. Dík za výsadu smět existovat v jeho stvoření. Neboť on jediný má skutečnou moc, on jediný je určující a jedině jeho Vůle je z dlouhodobého hlediska rozhodující. A protože Hospodin je Pánem dobrotivým, milostivým, laskavým a spravedlivým, člověk by s plněním jeho Vůle neměl mít absolutně žádné vnitřní problémy.

A onen Stvořitel, jako jediný oprávněný Majitel a Vlastník celého stvoření již celá tisíciletí trpělivě čeká na to, aby lidé tyto zásadní skutečnosti konečně pochopili. Nicméně oni neustále odmítali a odmítají zpívat píseň toho, koho chléb jedí a z koho milosti žijí. Takový postoj je obzvláště nepochopitelným proto, neboť jak již bylo řečeno, Hospodin je přece Pánem dobrotivým, milostivým, laskavým a spravedlivým a plnění jeho Vůle má schopnost vnést do lidských srdcí dobrotu, spravedlnost, lásku, ušlechtilost i blažené štěstí.

Čas milostiplným čekání na změnu postoje lidí však není nekonečný! Jednou nakonec skončí a Hospodin pak upře právo na chléb každému, kdo se za dlouhá tisíciletí jeho trpělivého čekání nenaučil zpívat jeho píseň. Píseň chvály plnění Vůle Nejvyššího ve svém každodenním životě!

Takovým lidem bude pak upřené právo na jejich bytí, protože všechno, co smí existovat v Božím stvoření je povinné respektovat jeho Vůli. Neboť z této Vůle stvoření kdysi vzniklo a ní je neustále udržované. A všechny ty tisíciletí života na zemi byly lidem darovány pouze k tomu, aby pochopili a ve svých životech zrealizovali tuto nejelementárnější a nejzákladnější pravdu všech pravd.

"Buď Vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi!" Tato Kristova slova nám přece jasně napovídají, že svatá Vůle Nejvyššího má být pro nás zde na zemi i mimo této země vždy rozhodující. Že jí máme podřídit všechno své myšlení a cítění, všechna svá slova i činy. Každý, kdo vyslovoval tato Kristova slova nimi přece sliboval Nejvyššímu, že se bude vždy právě takto snažit jednat.

Ale převážná většina lidských slibů zůstala sliby prázdnými. Nechtěli jsme a nenaučili jsme se zpívat vznešenou píseň plnění Boží Vůle, která by musela přetvořit život na zemi v rajskou zahradu.

Všichni tito proto nakonec přijdou o právo na vědomé bytí ve stvoření, které bylo lidmi považováno za samozřejmost. Přijdou o něj proto, aby ve své nepolepšitelné svévoli neustále nezraňovaly ostatních, nezpůsobovaly jim utrpení a ustavičně nevnášeli disharmonii do chtěné harmonie univerza.

Je vskutku těžko pochopitelné, proč lidstvo nikdy nechtělo zpívat tuto vznešenou píseň, ale vydalo se na cesty zla, nespravedlnosti, nelásky a neušlechtilosti. Tím se ale vzdálilo od štěstí a míru, které není schopno najít, protože nechce a neusiluje o poznání a plnění Vůle Nejvyššího.

Této svévoli lidstva je však určen konec! Smět dále setrvávat ve stvoření budou moci pouze ti, kteří zpívají vznešenou píseň plnění Vůle Nejvyššího. Jedině oni budou mít i nadále právo jíst chléb z Božích rukou.

Neboť pokud dosud v tomto směru stále měli lidé možnost svobodné volby, od určité hranice se ono svobodné "máš" a "můžeš" změní na nekompromisní "musíš"! Musíš, nebo ztratíš právo na další existenci!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 24.05.2015 16:43:04

Až ke kořenům všeho zla ...

Rozšířeným jevem dnešní doby je obecné stěžování se. Stěžování se na politiky, kteří lžou a kradou, na nedostatek práce a špatné pracovní podmínky, na nízkou mzdu, na špatné vztahy mezi lidmi, na krizi a na mnoho jiných věcí. Avšak každý z nás vidí příčiny tohoto všeho v něčem jiném.

Někdo v pravicové politice a její představitelích, jiný zase v politice levicové a její příznivcích. Někdo v politice USA a států Evropské unie a jiný vidí zase úhlavního nepřítele všeho pokroku v Rusku. Nadává se na poslance a úředníky, na primátory, na policisty, na banky, na finanční skupiny, přičemž každý z nich nese nepochybně určitý díl viny na tom, že se nemáme tak dobře, jak bychom chtěli.

Lidé jasně cítí a dennodenně prožívají, že takovým způsobem, jakým to funguje dnes to není úplně v pořádku, ovšem ve vnímání příčin tohoto stavu se jejich názory rozcházejí. A právě z toho důvodu, že se stále nenašla ta pravá a jediná skutečná příčina se poměry stále čím dál více zhoršují. A zhoršují se nejen u nás, ale i z našeho pohledu v blahobytném a dobře fungujícím západě, přičemž světu hrozí i navzdory všem dosavadním opatřením nová finanční krize.

Něco tu musí být špatné! Musí zde být nějaká skrytá, neznámá příčina, která dohnala svět do krize a která dále způsobuje neustálé zhoršování poměrů.

Co je tou příčinou? Kde pramení všechno toto zlo?

Žel, skutečná pravda bude pro mnohé nepřijatelnou. Nebudou totiž ochotni akceptovat pravého viníka. Skutečného viníka, kterým nejsou ani politici, ani finanční skupiny, ani banky, ale je jím kupodivu prostý, obyčejný člověk. Je jím každý z nás! Každý jednoduchý a obyčejný člověk, který je živitelem, podporovatelem a udržovatelem dnešního systému, založeného na osobním egoismu. Založeného na preferování prospěchu vlastního já, a to třeba i na úkor jiných, pokud to člověku může přinést osobní výhody a osobní prospěch.

Ano, většina lidí chce především dobro a všemožné výhody hlavně pro sebe samých. To je jádrem jejich životního snažení. Je jím dosažení osobního prospěchu, který je pro nás rozhodující a to i tehdy, pokud tím nějak poškodíme někoho jiného a způsobíme mu ztrátu. Náš osobní zájem je pro nás prvořadý a pokud při jeho dosahování podvedeme jiného, ​​mnohokrát to považujeme za vlastní šikovnost.

Přiznejme si, že život průměrného, ​​obyčejného člověka je vrchovatě naplněn osobním egoismem. Egoismem, který je vlastní téměř všem lidem. No a ti, co jsou v této oblasti najdůvtipnějšími a nejšikovnějšími, ti se dokázali vyšvihnout na ty nejvyšší místa. Na nejvyšších místech společnosti, států a celého světa jsou mistři našich vlastních chyb! Jsou mistři lidského egoismu, kteří dokázali uplatňování tohoto systému rozvinout až téměř k dokonalosti. A v souladu s tímto principem se neustále snaží i nadále dosahovat především svůj osobní prospěch, a to za jakoukoliv cenu. I za cenu toho, že podvádějí, lžou a ožebračují lidí, či dokonce celé národy. A to vše má tendenci stále více se stupňovat. Proto jsou bohatí stále bohatšími a chudí stále chudšími.

A celý tento systém může fungovat jen proto, že běžní, obyčejní lidé jsou jeho podporovateli. Neboť vnitřně uznávají přesně ten jistý princip. Princip osobního egoismu v dosahování přednostního práva osobního prospěchu i na úkor jiných, pokud na to přijde. Přiznejme si, že většina lidí koná přesně takto i když samozřejmě v malém a v rámci svých omezených možností. Ti nahoře, kteří nám vládnou konají totéž, jenže ve velkém. Oni v tom byli prostě "nejlepší" a proto se dostali až nahoru. Nemohli by se však nahoře udržet a setrvat tam, pokud bychom je my tady dole nepodporovaly. Pokud bychom je nepodporovali uznáváním stejných "hodnot".

Funkčnost současného systému drží při životě vnitřní souhlas a vnitřní souznění většiny populace. Toto souznění spočívá v uznávání principu osobního egoismu, spojeného s přípustností dosahování prospěchu i na úkor jiných.

Většina lidí tedy vnitřně schvaluje systém, ve kterém žijeme. A "mistři" toho, co všichni schvalujeme nám vládnou a jejich vláda způsobuje, že životní poměry se stávají stále horšími.

Lidé však mají co si zaslouží! Ve svém životě totiž prožívají důsledky právě té "hodnoty", kterou sami uznávají. A mistři této hodnoty jim vládnou, zatímco oni je uznáváním této hodnoty podporují.

Lidé v každodenním životě tedy prožívají pouze důsledky svého vlastního egoismu. To, co jsou nuceni prožívat pro ně vytvořil egoismus, který uznávají. Prožívají to, co pro ně vytvořili mistři jejich vlastního hodnotového systému.

Pokud si toto všechno uvědomíme pochopíme, že je v tom spravedlnost, která vyráží dech. Spravedlnost, na základě které lidé trpí důsledkem nesprávných hodnot, které uznávají a podporují. A trpí proto aby pochopili, že tyto hodnoty nejsou správně. Že právě nesprávnost hodnot, kterým věří a které uznávají jim způsobuje všechno utrpení a bídu. Utrpení, strádání a bídu, kterých se mohou zbavit pouze tehdy, pokud od "hodnot", které je způsobují ustoupí a začnou uznávat hodnoty úplně jiné. Zcela opačné!

Pokud tedy je to v našem případě osobní egoismus, který ničí člověka a lidstvo, egoismus, který dovoluje dosahovat osobních výhod a prospěchu i na úkor jiných, tak opakem této pseudo hodnoty je osvícená zásada dbát při každém úsilí o svůj osobní prospěch v naprosto stejné míře i prospěchu jiných. Nečinit prostě nic, co by přineslo výhody mně samotnému, ale poškodilo by jiného. Člověk se musí naučit hledět při všem svém jednání na zájmy jiných ve stejné míře, jako na své vlastní. Toto je princip, který musí přijmout za svůj každý člověk, který chce, aby byl jeho vlastní život už konečně hezčím a harmoničtějším. Toto je princip, jehož dodržováním přestaneme podporovat princip nesprávný a tím ho přestaneme vyživovat a podporovat. A obluda egoismu, dosud podporovaná miliardami lidí tím začne postupně ztrácet na síle a vitalitě. Začne slábnout a její hlavní představitelé začnou ztrácet půdu pod nohama. A tím začnou slábnout i projevy zla, kterým démon egoismu lidí utlačuje.

Jedině tímto způsobem je možné zastavit zlo a úpadek, které se ve světě stále více šíří. Svět musí už jednou prostě pochopit, že nikdo nesmí kráčet k vlastnímu štěstí po hřbetech jiných. To je zvrácený princip, kterému uvěřil tento svět a který tomuto světu přináší krize, nepokoje a bídu.

Ne, člověk nesmí kráčet za svými životními cíli na úkor jiných, ale naopak, má druhých podporovat. Má brát na ně a na jejich zájmy stejný ohled a jako na sebe a své vlastní zájmy.

V těchto jednoduchých skutečnostech je skrytá podstata! Podstata všeho současného zla, ale aj podstata možného budoucího dobra. Jednotlivci, obyčejní a prostí lidé rozhodují o tom, kam kráčí tento svět a v jakých hmotných podmínkách budou muset žít. Pokud budou i nadále žít svým malým a osobním egoismem, budou podporovat egoistický systém, jehož mistři nám budou vládnout a ničit nás.

Pokud však přestanou živit tuto hydru a začnou být sami lidštějšími k jiným, začnou přihlížet na jejich zájmy stejně, jako na své vlastní, pak se na vrchol společnosti budou moci dostat mistři jejich vlastních ctností přesně tak, jak se nyní dostávají na vrchol mistři jejich vlastních chyb.

Pak však už lidé nebudou mít důvod nadávat na ty tam nahoře, ale naopak, budou si je ctít a vážit. Všechno toto je totiž zákonitý a velkou všemoudrosti univerza řízený děj, na jehož základě se lidstvu, lidem a jednotlivcům dostává důsledné spravedlnosti. Důsledné spravedlnosti, spočívající v tom, že se jim vždy dostane přesně toho, co si zaslouží.

Staňme se tedy dobrými a nesobeckými a přijde k nám dobro proto, že si ho zasloužíme. Nebo zůstaňme nadále věrni svému osobnímu egoismu a budeme sklízet zlo, bídu, utrpení a krize, protože přesně tohle si zasloužíme.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 18.05.2015 16:50:12

Proč jsou životy mnoha lidí bezúčelné?

Život mnoha lidí této země se míjí svému skutečnému účelu. Je nesmyslným, protože postrádá pravý smysl. Je to smutné, ale žel mnozí lidé aniž by o tom vůbec věděli, promarňují vlastní život, ačkoli paradoxně oni sami jsou přesvědčeni o opaku.

Tuto kontroverzní skutečnost si zkusme přiblížit na základě následujícího přirovnání:

Jíme jednoznačně pouze proto, abychom žili. Dostatek jídla představuje jeden z nejhlavnějších předpokladů pro život, ale i přes jeho nezbytnost není jedení pravým účelem našeho bytí. Je jen prostředkem k účelu, protože jíme, abychom žili, ale nežijeme, abychom jedli.

Nicméně žel, přece jen existují lidé, pro které se právě jedení stalo ústředním motivem, ne-li dokonce jádrem a podstatou celé jejich existence. Dobré jídlo a jeho dostatečné množství pro ně mnohdy představuje to největší životní potěšení. O podobných lidech se ale nedá říct nic jiného, ​než jen to, že se minuly pravému účelu vlastního života, protože prostředek k účelu zaměnili za účel samotný.

No a žel, existuje mnoho lidí na této zemi, jednajících stejným způsobem ve vztahu k vlastní hmotné existenci. Naše fyzická existence v hmotném světě totiž není samotným účelem našeho bytí, ale pouze prostředkem k účelu.

Neboť skutečným účelem našeho života a celé naší existence nemá být hmotný a materiální život samotný, ale něco jiného. Něco vyššího! Hledání něčeho Vyššího!

Čeho? Přece hledání Světla! Hledání Boha! Toto je hluboký smysl a skutečný účel pozemského bytí!

Smyslem a účelem života každého z nás je tedy usilovat se co nejvíce přiblížit ke zdroji a východisku všeho - ke Stvořiteli. Neboť my lidé jsme kdysi dávno vyšly z jeho rukou jako neuvědomělé jiskřičky vědomí, které mají prostřednictvím své touhy po opětovném návratu, prostřednictvím své touhy po Stvořiteli, po jeho Světle, po poznání jeho Vůle a jeho Zákonů postupně sílit ve svém sebeuvědomění. A nakonec se jako plně sebauvedomelé bytosti navrátit zpět do jeho blízkosti. Jde zde tedy o vývoj, který máme uskutečnit v hmotném stvoření. A právě v něm, v uskutečnění a naplnění vlastního duchovního vývoje spočívá vznešený účel a vysoký smysl fyzické existence každého z nás.

Touha po Světle, po Stvořiteli, čili po nejvyšším a nejvznešenějším, co vůbec existuje má totiž schopnost zvedat a povznášet celý náš život. Má schopnost dělat jej lepším. Vyvolává a způsobuje náš vnitřní, osobnostní růst, který má zároveň ten nejpozitivnější vliv na naši čistě hmotnou existenci a na naše reálné hmotné poměry.

Neboť člověk, usilující o to nejvyšší Dobro se nevyhnutelně sám stává lepším. A člověk, který se stává lepším má nevyhnutelně stále lepší a pozitivnější vliv na vše, s čím přichází do styku. A tedy i na své čistě hmotné okolí.
Tragédie lidstva však spočívá ve skutečnosti, že lidé nenaplňují pravý účel vlastního bytí a že si prostředek k účelu, kterým je hmotné bytí, zaměnili za účel samotný. Že podobně jako ti, kteří nejedí aby žili, ale žijí aby jedli, nehledají prostřednictvím své vlastní hmotné existence Stvořitele, ale svou hmotnou existenci považují za ten jediný a hlavní účel všeho.

Tito lidé tedy prostřednictvím vlastního fyzického bytí nehledají Boha, protože jejich jediným "božstvem" se jim stala jejich současná, osobní hmotná existence. Tím ale zaměnili prostředek za účel, na základě čeho se jejich život stává nesmyslným, protože se míjí pravému smyslu a účelu. A protože duševní obzor takových lidí nepřesahuje dokonce ani jen v cítění a myšlení hranice hmotného, ​​nemá je co táhnout nahoru a posouvat osobnostně výše. Proto se neustále pohybují pouze v hranicích hmotného, ​​jako v začarovaném a bludném kruhu.

Z tohoto důvodu lidé uvízli v osidlech bezvýchodného existencionalismu a osobního egoismu. Neboť pokud je mým jediným božstvem mé vlastní já, čili moje vlastní hmotné bytí, nemůže z toho povstat nic jiného, ​​než nezdravý individualismus a přehnaný egoismus, snažící se vždy a všude prosazovat především zájmy vlastního já. Zájmy vlastního já, které pro dotyčného člověka v jeho hmotně zúženém pohledu představuje celé jeho bytí a celý jeho vesmír.

Tím ale vznikají spory, hádky, nedorozumění, sváry, napětí, násilí a války. Mezi lidmi totiž není žádného obecně sjednocujícího činitele, protože každý hájí především své vlastní zájmy. Malí "bohové", za kterých se lidé na zemi považují přicházejí, a budou vždy při prosazování vlastních zájmů přicházet do sporů a konfliktů s jinými malými "bohy". Takto to na zemi vždy chodilo a dosud chodí.

Jaké by to ale bylo jiné a mohlo být jiné, kdyby lidé znali a naplňovali skutečný účel vlastního života? Kdyby usilovali ke Světlu? Kdyby usilovali k Bohu, který je tím nejvyšším Dobrem, jaké existuje? Kdyby usilovali o poznání jeho Vůle a jeho Zákonů? Kdyby pochopili, že ne oni jsou "bohy" a "pány", ale naopak, oni sami mají usilovat co nejvíce se přiblížit k poznání Vůle skutečného Boha a Pána? Kdyby pochopili, že právě hledání a naplňování jeho Vůle představuje skutečný účel celého jejich bytí? Kdyby pochopili, že při naplňování tohoto skutečného účelu bytí jim nemohou být ostatní lidé nikdy žádnými nepřáteli ale naopak přáteli a pomocníky, s nimiž je spojuje jeden velký, stejný a společný cíl?

Ano, pravda je taková, že lidstvo se bude bez pravé snahy o přiblížení se k Bohu navždy utápět ve svých sporech, ve svém nepřátelství a nevraživosti, pramenících z mylného zbožštění vlastní hmotné existence. Avšak jedině v touze po Světle, po Bohu, po poznání jeho Vůle, jeho Zákonů a po jejich naplňování, jedině v tomto se nachází velký a sjednocující činitel, který musí všechny lidi vždy jen spojovat.

Pokud to nepochopíme, budeme si vždy nepřáteli nebo konkurenty. A pokud budeme neustále setrvávat v tomto našem nepochopení a z něho vyplývajíciho nepřátelství, nakonec sami sebe zničíme.
Neboť ten, kdo nekráčí k Bohu a k jeho Světlu, může kráčet už jen jediným možným směrem. Směrem úplně opačným! Směrem k záhubě, sebezničení a zatracení! Směrem k temnu!

PS. Pokud bylo v textu mluvené o víře v Boha, neznamená to, že tato víra musí být nutně ztotožňována s členstvím v nějaké církvi. Člověk může být v církvi, ale nemusí, protože pravá cesta k Nejvyššímu je cestou plnění jeho Vůle a jeho Zákonů. To je to nejpodstatnější, přičemž to, zda jsme či nejsme v nějaké církvi je vedlejší.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 11.05.2015 16:14:07

Morálka, lidskost a opětovné vtělení

Jaký praktický dopad může mít na náš každodenní život poznání o zákonitosti opětovných příchodů člověka na tuto zem? Jak by mohlo takové poznání přispět k pozvednutí etiky, morálky, lidskosti a větší ohleduplnosti lidí k lidem v běžném, praktickém životě? Při jeho obecném pochopení, přijetí a akceptaci by byl s velkou pravděpodobností jeho pozitivní dopad na celou společnost obrovský.

Jistý ateisticky založený člověk se k tomuto tématu vyjádřil následovně: "Pokud by naše opětovné vtělení na zem existovaly, mělo by určitě takové více životní plánování a smýšlení přednost před jedno životním. Žel já jsem ateista a na další životy nevěřím, stejně jako ani v Stvořitele ne, nuže mi nezbývá nic jiného, ​​než se podle toho zařídit. Čili myslet na to, abych dosáhl materiální blahobyt pro sebe v tomto životě a to co nejdříve. Neboť život po padesátce si už člověk určitě nemůže tak užívat, jako řekněme život po pětadvacítce. "

Tato krátká úvaha vystihuje dokonale podstatu celého problému, spočívající v úzce ohraničeném a sobecky materialistickém přístupu k životu ateisticky zaměřených lidí, kteří jsou přesvědčeni, že na zemi přežijí pouze tento svůj jediný současný pozemský život. Tomu pak odpovídají jejich hodnoty, postoje a všechno jejich celoživotní snažení. Samozřejmě velká čest všem výjimkám.

Poznání o opětovných vtěleních na zem je věděním o Spravedlnosti, která vládne v našem stvoření. No a právě míra tohoto vědění má velký a nezanedbatelný vliv na postoj člověka k vlastnímu životu i na jeho postoj k jiným lidem. Čili na to, co lze nazvat základními projevy lidskosti člověka vůči člověku.

Uveďme si příklad: Jistý podnikatel bezohledně okrádá své zaměstnance. Odměna za práci, kterou jim dává totiž představuje pouze zlomek hodnoty, kterou jeho zaměstnanci skutečně vyprodukují a tento takzvaný plat jim sotva stačí na pokrytí jejich nejzákladnějších lidských potřeb.

Majitel firmy tedy nepřiměřeným způsobem bohatne na úkor jiných a to tak, že je v podstatě okrádá, přičemž z hlediska pozemských zákonů je je to naprosto v pořádku. Ba právě naopak, pozemské zákony podobné zacházení s lidmi ještě podporují.

Světskou spravedlnost a její zákony lze tedy pokřivit a zmanipulovat, avšak v žádném případě to již není možné udělat se zákony univerza. Až sem totiž lidská bezohlednost a vypočítavá chamtivost nesahá.

Účinky zmíněných spravedlivých zákonů se projeví tak, že dotyčný bude muset po své smrti "na vlastní kůži" prožívat všechno utrpení, které způsoboval jiným. A vlákna jeho osudu ho při dalším pozemském vtělení neomylně přivedou přesně do takových poměrů, ve kterých bude muset on sám trpět nouzí a nedostatkem, aby i pozemsky až do morku kostí osobně procítil, jaké je něco podobného ponižující a bolestné. Aby si na základě vlastního utrpení uvědomil, že okrádat lidi je špatné a nesprávné.

Takto přísné a nepodplatitelně funguje univerzální spravedlnost, obsažená v logice opětovných pozemských příchodů, která samotná je důsledkem jednoho z nejzákladnějších Zákonů universa - Zákona zpětného účinku. Ten říká: Kdo co zaseje, to také bezpodmínečně sklidí! Nebo jak říkali naši předkové: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Nebo: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě! To tedy znamená, že spravedlivá odplata nás určitě nemine. Pokud se nám jí nedostane ihned, tak určitě po smrti, nebo až potom v dalším pozemském životě.

Pokud by tedy různí podnikatelé, majitelé firem, politici, státníci a koneckonců celá společnost věděla o těchto skutečnostech, pokud by se o nich otevřeně mluvilo, mnozí z těch, kteří dnes konají nečestně a v kterých ještě zůstaly zbytky svědomí, by se určitě nad tím zamysleli. A na základě svých úvah by pak přehodnotili svůj postoj k druhým v duchu mnohem větší lidské vstřícnosti a ohleduplnosti.

No a pro všechny ty, kteří tyto věci chápat nechtějí, kteří je ignorují a nehodlají se nad nimi zamýšlet, pro všechny ty platí následující:

Váš smích, založený na pláči a strádání jiných se změní v pláč! Vaše bohatství, založené na okrádání jiných se změní v žalostnou nouzi! Neboť cokoliv zlé jste učinili jiným, to budete muset jednoho dne přežít na své vlastní kůži! Taková je totiž železná Spravedlnost, jejíž uniknout není v silách nikoho na této zemi.

Věz proto každý, kdo se dopouštíš zla jakéhokoli druhu, že pokud si ty klidně spíš a všemožně užíváš, železné zákony Boží spravedlnosti spřádají v tichosti nitky tvého osudu tak, že jednoho dne tě tvrdě a bolestivě udeří přesně totéž zlo, které si ty sám způsoboval jiným. Tím si můžeš být ty slepý a hluchý člověče, už nyní více než stoprocentně jistý!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 03.05.2015 16:16:25

Míra zrady!

Všichni víme, že na světě existují lidé čestní i nepoctiví. Lidé dobří i zlí. Ale položili jste si někdy otázku v jakém poměru? Kolik je asi těch čestných v poměru k těm nečestným? A jakým způsobem se to vyvíjí? K lepšímu, nebo k horšímu?

Ukázkovým příkladem starým 2000 let, mluvícím o určitém modelovém poměru čestných lidí vůči nepoctivým je dvanáct učedníků Ježíše Krista, z nichž jeden byl zrádce. To tedy znamená, že před 2000 lety byla přibližná míra zrady a nečestnosti mezi obyvatelstvem této země v poměru dvanáct ke jedené. Aplikované do každodenní reality to tedy znamená, že v úplně každé oblasti lidské činnosti, v každé profesi, v každém náboženském nebo nenáboženském společenství lidí se nachází mezi dvanácti z nich jeden nečestný a nespravedlivý.

Na první pohled se to možná nezdá až tak hodně, protože z toho vychází, že těch čestných a dobrých je mnohem více. Problém však nastane, když začneme trochu počítat a tato čísla násobit. Tak tedy například mezi 12 000 lidmi bude už 1000 nečestných a nespravedlivých. Při 120 000 lidech nám to vychází na 10 000. Při 1 200 000 to bude už 100 000 a při dvanácti milionech rovný milion. Milion zrádců, milion lidí nečestných a nespravedlivých. To už tedy představuje řádnou sílu.

Ale pojďme ještě dál a zkusme si uvědomit, že tento poměr dvanáct ku jedné byl aktuální před 2000 lety, z čehož logicky vyplývá závažná otázka a sice, jak je tomu v současnosti? Je to lepší, nebo k horší?

Jak si v tomto směru jako lidstvo stojíme? Kráčíme morálně nahoru, nebo dolů? Při uvažování nad touto otázkou si je však třeba uvědomit, že technický a vědecký pokrok je jedna věc a pokrok etický a morální věc druhá. A tyto dvě věci nelze spolu míchat.

Podívejme se třeba jen do politické sféry, která určuje zásadním způsobem celkové směřování společnosti a zkusme to objektivně posoudit. Kolik je v této oblasti Jidášů? Vládne zde poměr 12 ku 1, nebo 6 ku 1, nebo snad docela jiný, příznivější poměr? Odpověď na tuto otázku ať si dá každý sám.

Co nám však z poznání všech těchto souvislostí reálné vyplývá? Je to smutná skutečnost, že v každém kolektivu, v každé profesi, v každém náboženství a v každém lidském společenství se neblahým způsobem odráží výše zmíněný poměr nečestnosti, nespravedlnosti a zrady. A to tedy znamená, že nikdy nemůžeme při posuzování lidí paušalizovat a zjednodušeným způsobem házet všechny do jednoho pytle. Toto poznání vzájemného poměru čestných vůči nepoctivým nás má vést k opatrnosti a ke bdělému zvažování. K pozornému zkoumání toho, co k nám přichází a bez spoléhání se na to, že pokud to přichází z nějaké společensky preferované a uznávané vrstvy, že v takovém případě je to vždy a vše v naprostém pořádku. Znamená to tedy, že naivní a slepá důvěra musí každému v dnešní době nevyhnutelně přinést škodu.

Prostý člověk třebas slepě věří lékařům. Úplně každému z nich, ačkoli mnozí, na základě všech výše zmíněných skutečností nemusí s námi vůbec mít ty nejčestnější úmysly. Mohou být třeba ovlivněni různými dealery, různými farmaceutickými firmami, nebo mohou mít vlastní, zištné úmysly.

Slepá víra v lékaře obecně musí proto mnoha lidí nevyhnutelně poškodit, protože žel ani lékaři nepředstavují žádnou výjimku v poměru čestných vůči nepoctivým.

A tyto skutečnosti se vztahují i ​​na lidi v různých církvích a vyznáních, přestože právě tam bychom to možná vůbec nečekali.

Je to smutné, ale ani tato sféra není žádnou výjimkou. I zde žel tento poměr platí přesně stejným způsobem, jako kdekoliv jinde. A právě proto bude možná dobré podívat se na tuto problematiku trochu blíže.

Pokud tedy mezi dvanácti učedníky Ježíše Krista byl jeden z nich zrádce, nedá se předpokládat, že by se to po Ježíšově smrti nějak změnilo a že by se nečestnost v řadách vznikajícího křesťanství nevyskytovala přesně ve stejném poměru. Narůstajícím počtem prvních křesťanů narůstal zároveň i počet ne zcela čestných lidí v jejich řadách. Šlo o lidi, kteří měli své vlastní názory na to, co je dobré, správné, užitečné a moudré. Lidí, kteří měli své vlastní egoistické, zištné a mocenské cíle. Lidí, kteří dosahovali určitých vyšších příček v nově vznikající církevní hierarchii a kteří se kvůli svým cílům nerozpakovali zasahovat i do samotného výkladu Ježíšovo učení. A tak byly postupně všechny křesťanské církve bez výjimky infiltrovány zradou a nečestností a z nich vycházejících tendencí křivit učení Ježíše Krista z hlediska vlastních záměrů.

Tím samozřejmě nemá být řečeno, že v církvích se nenachází velmi mnoho dobrých lidí. Nicméně ve výše zmíněném poměru se v nich nachází i mnoho lidí nečestných a to vše vzájemně mezi sebou dokonale promíchané.

Zůstává proto na duchovní bdělosti každého z nás, zda se dokážeme zorientovat v tomto zmatku. A to nejen v církvích, v jejich naukách, ale úplně v každé oblasti našeho každodenního života. V každém povolání a v každém lidském společenství.

Barometrem v tomto rozlišování se nám má stát naše nejvnitřnější cítění a svažující myšlení. V lidské schopnosti myslet se totiž skrývá povinnost zkoumat. Každý však, kdo svou základní povinnost vše bedlivě zkoumat ignoruje, každý, kdo zkoumavě nevyužívá své cítění a myšlení, každý takový člověk se musí stát obětí nečestnosti, pokřivenosti a zavádění, skrývajícího se všude a ve všem kolem nás.

Neměli bychom proto nikdy věřit něčemu jen proto, neboť to říká nějaká autorita. Třeba farář, učitel, právník, politik a podobně. Po bedlivém zvážení máme věřit pouze tomu a jen v to, s čím se můžeme plně vnitřně ztotožnit.

Naše cítění a svažující myšlení je tedy jediný způsob, jak můžeme rozpoznat to, co není v pořádku a nenechat se svést a oklamat. Neboť ona zrada a nečestnost může mít jakoukoliv tvář a jakoukoli formu a může se za ní skrývat jakákoli autorita.

Proto platí: Bdělost! Bdělost! Bdělost!

A tento požadavek bdělosti platí nejen ve vztahu k církvím, k jejím představitelům a naukám, ale i ve vztahu ke všem oblastem každodenního života. Ať už je to zdravotnictví, podnikatelská sféra, politika a tak dále. Všude je to úplně stejné. Všude se nacházejí i tací, kteří se zpronevěřili principu obecného dobra a sledují pouze své vlastní cíle.

Žel takto dnes vypadá realita kolem nás a pouze my samotní musíme prostřednictvím své bdělosti dbát o to, abychom neutrpěli škodu nebo abychom na to doslova tragickým způsobem nedoplatili. Ať už fyzicky, hmotně, nebo duchovně.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 27.04.2015 16:27:07

Jiný a zvláštní pohled na sexualitu


Nedávno jsem se setkal s velmi zajímavým textem, týkajícím se lidské sexuality, který předestírá úplně jiné rozměry a dimenze. I mě samotného přivedl k hlubšímu zamyšlení nad touto problematikou, na základě čehož vznikl tento článek.

Zmíněný text byl poměrně krátký a zde je jeho volné přetlumočení:

"Kdybyste se vzájemně tělesně nespojovali tak často, jak je to dnes zvykem, ale pouze občas a to raději méně než více, nevyskytoval by se mezi vámi ani jediný, který by nebyl minimálně jasnovidcem.

Takovým způsobem a v takovém množství, jak je to však dnes obecně zvykem, promrhávají ať už muži nebo i ženy své nejlepší síly. Těmito výstřelky se zbavují duši zušlechťujících životních sil, z nichž jim nezůstane nikdy taková zásoba, aby se prostřednictvím ní mohlo v jejich duši soustřeďovat stále intenzivněji světlo.

Z tohoto důvodu se lidé stávají stále duchovně línějšími a pouze na tělesné požitky zaměřenými bytostmi. Jsou proto zřídka schopni nějaké jasnější myšlenky. Stávají se bázlivými, zbabělými, velmi hmotnými, náladovými, vrtkavými, sobeckými, závistivými a žárlivými. Mohou jen těžko, nebo často nemohou vůbec pochopit nic duchovního; neboť jejich fantazie se ustavičně toulá v půvabu tělesnosti a nemůže se nikdy povznést k něčemu vyššímu a duchovnímu. A pokud se mezi nimi najdou lidé, kteří alespoň v okamžicích prostých tělesných žádostí vyšlou nějaký prchavý pohled nahoru, pak přijdou ihned jako černé mraky na nebi, tělesně smyslné myšlenky a zakryjí ono výšší tak, že duše na ně zcela zapomene a ihned se znovu řítí do zapáchajícího močálu tělesné rozkoše! "

Poselství tohoto krátkého textu je velmi závažné, protože se v něm hovoří o úplně jiném způsobu využití lidské sexuální energie, než je tomu obecně zvykem. Tato energie totiž představuje obrovský potenciál, který pokud není ventilován prvoplánově, ale je naopak v jistém smyslu sbírán, soustředění tohoto potenciálu je nám schopné prorazit cestu ke zcela novému rozměru bytí. Je schopno dát našemu bytí další, vyšší rozměr. Je schopno v nás probudit a aktivovat výšší danosti. Vyšší schopnosti tak významného druhu, že v minulosti takové lidi, kteří to dokázali nazývali "svatými".

Ona takzvaná "svatost" však není nic jiného, ​​než otevření okna do dalšího, nového rozměru bytí, čeho je ve skutečnosti možné dosáhnout úplně každému člověku, který je ochoten přistupovat k vlastní sexualitě mnohem kultivovanějším, ušlechtilejším a střídmějším způsobem.

Abychom vůbec pochopili význam toho, co tím můžeme získat představme si dvourozměrný obrázek někde v knize nebo v časopise. A teď si představme tentýž obrázek ve skutečnosti, v trojrozměrné 3D realitě. Onen rozdíl mezi dvojrozměrností a trojrozměrností je obrovský.

No a zkusme si představit rozdíl mezi realitou trojrozměrnou a čtyřrozměrnou. Takové něco je opravdu těžko představitelné, protože náš svět, ve kterém žijeme je trojrozměrný. Nicméně onen vyšší, nový, čtvrtý rozměr může dát našemu bytí právě zmíněné, kultivovanější a střídmější využití naší sexuální energie.

Obecně vládne na tomto světě určitý standard využití lidské sexuální energie, co bychom mohli považovat za jistý základním level.

Ale je třeba vědět, a lidé to vůbec netuší, že existuje i mnohem vyšší level. Pokud nám totiž prvoplánové využití našeho potenciálu sexuální energie poskytuje přežití tak mimořádně přitažlivého druhu, po kterém lidé prahnou a neustále touží, co pak říci o stavu prožívání vyššího levelu využití energetického potenciálu vlastní sexuální energie?

K naší sexualitě tedy můžeme přistupovat dvěma způsoby. Způsobem nižším nebo způsobem vyšším. Ten nižší nám dovoluje prožívat zážitky nižšího druhu a odkrývá před námi nížší a omezenější obzory, dokud ten vyšší způsob nám naopak odhaluje výšší a dalekosáhlejší obzory.

Ten nižší způsob nám umožňuje prožívat nižší kvalitu života a ten vyšší způsob vyšší kvalitu života. Ten nižší způsob nás drží při zemi a ten vyšší způsob nás zvedá k výšinám. Při tom nižším způsobu využití potenciálu naší sexuality se stáváme lidmi nízko omezeného duševního obzoru, zatímco při tom vyšším způsobu se můžeme stát lidmi, kteří dosahují skutečné výše svého lidství. Neboť v nízkosti se skrývá malost a ve výšce velikost.

Pokud se podíváme na současný život kolem sebe zjistíme, že vše v něm směřuje k tomu, aby se člověk nedokázal odpoutat od své nižší podstaty. Pokud se podíváme na televizi, na filmy, na internet, na časopisy, na knihy, ba dokonce i na módu, všude tam se nám snaží namluvit, že tím, kolem čeho se má a musí vše točit je jedině to lidsky pudově sexuální. Všude kolem nás číhá to sexuální, smyslově pudové a tělesné, jakož i různé druhy zážitků s tím úzce související.

Nezaujatý pozorovatel může mít dojem, jako by se někdo až enormním způsobem snažil o to, aby lidstvo zůstalo stále uvězněno na tomto nižším stupni. Samozřejmě se všemi radostmi, které to lidem poskytuje, ale zároveň se všemi omezeními a malostí, kterou to sebou přináší.

Nezaujatý pozorovatel může mít dojem, jakoby někomu šlo o to, aby lidé zůstávali navždy ponížení a nikdy nezvedli svůj zrak k výšinám. K výšinám ducha a skutečné lidské velikosti, ke kterým nás může pozvednout právě vysoce kultivovaný přístup k potenciálu naší sexuality. Může nás to totiž zbavit naší příslušnosti k mělké, povrchní, požitkářské a lehce ovladatelné mase. Mase, která využívá potenciál vlastní sexuality pouze nízkým způsobem a proto i navždy zůstává nízko stojící.

Pokud se zmiňujeme o slovu ušlechtilost, tak právě od něj je odvozen pojem "šlechta". Co však znamená slovo "šlechta" v tom pravém slova smyslu a jaké ve skutečnosti klade nároky na jeho držitele?

Šlechta představuje vyšší společenský stav, vyznačující se ušlechtilejším přístupem k životu, než je běžné. Vyznačující se ušlechtilým přístupem k úplně všem věcem v životě a tedy i k problematice lidské sexuality.

Každý člověk na zemi je povolán k tomu, aby se stal v tom nejlepším slova smyslu příslušníkem vyššího, šlechtického stavu. Příslušníkem skutečné a pravé šlechty ducha, která vnímá sexualitu jako prostředek k povznesení se k duchovním výšinám dalšího, nového rozměru bytí.

Velmi těžko však vysvětlit tomu, kdo něco takového nezažil, jak velká v tom spočívá cena. Asi tak těžce, jak nedokážete slepému zprostředkovat slovy zážitek nádhery krásného letního dne. Dokážete mu to jen popsat, ale nedokážete mu poskytnout autentickou sílu přežití.

Co dodat na závěr? Pouze to, aby se nám konečně otevřeli oči. Abychom se konečně probrali ze slepoty a staly vidoucími. Abychom se konečně odtrhli od nízkosti a vyšvihli nahoru. Každý z nás k tomu totiž vlastní silný potenciál a záleží pouze na nás, jestli ho dokážeme správně využít, nebo ho promarníme tak, jako tomu bylo vždy a jak se to zde na zemi obecně považuje za zcela normální.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 20.04.2015 17:02:45

Jaká je síla materialistického přesvědčení?


Síla a míra každého přesvědčení se osvědčuje ve vyhrocených situacích. Je totiž velmi snadné věřit něčemu a věřit v něco, pokud se vše daří a vše funguje. Nicméně bývá někdy velmi těžké setrvat ve svém původním přesvědčení, pokud nastanou komplikace, nic se nedaří a všechno se hroutí. V takové chvíli se pak nejednou zhroutí i naše přesvědčení, protože nedokáže obstát v tlaku vyhrocené situace. Proto má skutečnou hodnotu a cenu pouze takové přesvědčení, které dokáže obstát v každé situaci. Z tohoto prostého důvodu ať se tedy nikdo raději neodvolává na sílu vlastního přesvědčení, pokud toto neprošlo žádnou zásadní životní zkouškou.

Z hlediska výše uvedených skutečností se teď zkusme podívat na dva druhy klíčového přesvědčení lidí, a sice na přesvědčení idealistické a na přesvědčení materialisticko ateistické.

Skutečný a pravý idealista věří ve vyšší, hmotu přesahující moc. A tato jeho víra se v praktickém životě projevuje tak, že ve smyslu respektování oné vyšší moci se všemožně snaží o dobro, čestnost, spravedlnost a ušlechtilost. Reálný život podle těchto principů lze pak klidně nazvat přesvědčením. Skutečným přesvědčením ve vyšší, univerzální moc dobra, která se projevuje ve způsobu každodenního života dotyčného.

No a stane se, že život takového člověka se přiblíží ke svému konci. Jeho duše se pomalu a postupně začíná odpoutávat od fyzické schránky a tento člověk ještě intenzivněji vyciťuje a vnímá to, co hmotu přesahuje. Uvědomuje si, že žil správně a tváří v tvář blížící se smrti se stává jeho přesvědčení ještě silnějším. Dokonce ani smrt ním nemůže otřást! Právě naopak! Ještě více ho v něm utvrzuje! O tomto člověku lze říci, že jeho přesvědčení bylo pravé, protože dokázalo obstát i pod tak zásadním tlakem, jako je konfrontace s realitou pozemské smrtelnosti.

A teď se podívejme na přesvědčení ateisty a materialisty. Ten věří pouze v hmotu a v nic jiného. Pouze v tento reálný svět, který je pro něj vším a to znamená, že po své fyzické smrti už v nic nedoufá a s ničím nepočítá. Pouze s velkou nicotou.

Takový postoj lidí k vlastnímu bytí je vede mnohdy k tomu, že se snaží vyždímat ze života co se jen dá. Že se snaží užít si naplno všech požitků, které jim poskytuje. A to žel nejednou i za cenu nemorálnosti a nepoctivosti. Čest všem výjimkám!

I tento člověk se však postupně přibližuje k hraničnímu momentu osudového odchodu do neznáma. I tento člověk se najednou, spolu se svým materialisticko ateistickým přesvědčením ocitá před branou smrti. I duše tohoto člověka se začne postupně odpoutávat od jeho fyzického těla a on začne slabě tušit, že by přece jen za reálností hmotného světa mohlo něco být. Že by to všechno, čemu věřil a na čem postavil celý svůj život mohlo být přece jen jinak. A nelze tvrdit že vždy, ale mnohdy se pak stane, že přesvědčení takového člověka nakonec zakolísá. Ba dokonce se i zcela zhroutí.

Mnohokrát se tedy stane, že přesvědčení takových lidí neobstojí před realitou smrti. Mnohokrát se také stane, že člověk na sklonku svého života nabude úplně jiné přesvědčení, než bylo to jeho původní, materialisticko ateistické.

Velmi zajímavé však je, že o opaku pravděpodobně nikdo nikdy neslyšel. To znamená, že nikdo asi nikdy neslyšel o tom, že by se nějaký hluboce věřící idealista stal před smrtí ateistou a materialistou. Takové něco by bylo možné považovat za cosi kuriózního, co se vymyká z běžného rámce. O opaku však lze slyšet dost často a to rozhodně stojí za hlubší zamyšlení.

Vše, o čem bylo doposud mluveno je odpozorováno z běžného, ​​každodenního života a ukazuje nám, jaký druh přesvědčení dokáže odolat i v těch najvyhrotenejších situacích a naopak, jaké přesvědčení se v takových hraničních situacích dost často láme.

V životě člověka mladšího nebo středního věku ale mnohokrát nenastalo ještě nic takového zásadního, co by jeho přesvědčení a hodnoty z něho vyplývající nějakým radikálním způsobem prověřilo. Člověk v nižším a středním věku tedy ještě nemusí mít takovou zásadní osobní zkušenost. A právě to je důvod, proč vznikl tento text. Vznikl jako impuls k zamyšlení nad vlastním životem a nad přesvědčením a hodnotami, které v něm preferujeme. Měli bychom totiž zvážit, zda stavíme svůj život na tom, co většinou obstojí, nebo zda jej naopak stavíme na tom, co má tendenci kolísat, nebo se zhroutit. Měli bychom se opravdu nad tím vážně zamyslet, abychom na sklonku svého života nemuseli roztrpčeně konstatovat, že jsme ho celý jen promrhali honbou za prázdnými, mělkými a nepodstatnými věcmi.

Neboť moudrý člověk by měl být schopen poučit se z chyb a negativních prožívání jiných. Žel ten nerozumný bude muset dospět k pochopení až tím, že všechny důsledky onoho nesprávného a negativního bude muset přežít na vlastní kůži. Ale pak už bude pozdě! Pak už totiž bude za ním celý jeho nenávratně promarněný život, který ve své lehkomyslnosti postavil na vratkém přesvědčení.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 13.04.2015 17:07:30

USA! Příklad ovládání druhých!


V současnosti jsou USA považovány za baštu demokracie, za její celosvětového ochránce a za nejdůležitějšího garanta lidských práv. Velmi zajímavou je však skutečnost, že paradoxně vznik samotných USA byl poznamenán lží, zradou, věrolomností a pošlapáváním všech lidských práv.

Nemělo by vůbec smysl hovořit o temných stránkách nějakého národa, protože každý národ na světě má své světlé i temné stránky, kdyby ... Kdyby to žel v případě USA nemělo své kontinuálně pokračování až do současnosti! Kdyby se zrada, lež, věrolomnost a bezcharakternost nestaly základními principy, uplatňovanými USA vůči všem národům světa, které se nechtějí stát jejich vazaly.

Než budeme hovořit o celé věci detailněji, třeba si vyjasnit jeden pojem. Pokud totiž budeme mluvit o USA, nebude tím míněno řadové obyvatelstvo, ale mocenská elita společnosti, která je strůjcem všech geopolitických záměrů, přičemž nižší společenské vrstvy, účelově zmanipulované pojmem "vlastenectví", jsou pouze jejich poslušnými vykonavateli.

Rozhodujícím podnětem ke vzniku tohoto textu byla kniha Foresta Cartera: "Odvedu vás do Sierry Madre". Říká se v ní o počátcích kolonizace Ameriky a o tom, jak se tehdejší americké úřady vyspořádali s indiánskou otázkou. V metodách, které byly tehdy vůči indiánům uplatňované můžeme totiž nalézt určitou paralelu s metodami používanými v současnosti. Jejich podstata se příliš nezměnila. Změnila se jen forma, která se sofistikovaně přizpůsobila podmínkám současnosti.

V 19. století byly indiáni v Americe lidmi bez jakýchkoliv lidských práv. Neměli právo volit, ba ani vlastnit a nabývat majetek. Šlo skupinu lidí určenou na vyhlazení, případně na jiný vhodný způsob eliminace, protože vláda chtěla zabrat jejich území, bohaté na nerostné suroviny.

Je zcela přirozené, že se indiáni vůči tomu postavili se zbraní v ruce. Došlo k válce, v níž se obě strany dopustily množství ukrutností. Morální právo však bylo jednoznačně na straně indiánů, protože oni si hájili pouze právo na vlastní existenci, jakož i na území, které jim patřily po staletí.

Tehdejší americký tisk opisoval indiány jako vrahy, lupiče a nájezdníky, avšak svědectví nestranných pozorovatelů dokládají, že duchovně a morálně stáli indiáni vyše než jejich protivníci, že porušily mnohem méně dohod jako běloši a že vždy jednali čestně s těmi, kteří jednali čestně s nimi.

Důkazem vyhlazovacího přístupu k indiánům je i skutečnost, že například každému v té době v Mexiku, kdo přinesl skalp indiánského bojovníka bylo vyplaceno 250 dolarů. Za skalpy žen a dětí se platilo 100 dolarů.

Kromě tvrdé síly se vydatně používala i lest, v níž se bezohledně kalkulovalo se smyslem indiánů pro čest a dodržování dohod. Mnoho náčelníků bylo například zákeřně zavražděno tak, že je vlákali do pevností za účelem ujednání příměří. A pokud se třeba i příměří podařilo dohodnout, byly často využívané služby zločineckých band, které vraždili a skalpovali své vlastní, americké osadníky, což se pak účelově připsalo indiánům

Na základě takovýchto vykonstruovaných incidentů opisoval tisk indiány jako krvelačné divochy, kteří nejsou schopni dodržovat žádné smlouvy. To poskytlo důvod pro "morální" opodstatnění dalších vyhlazovacích akcí a další zabírání území.

Nakonec se našlo jiné řešení. Citát pochází ze zmiňované knihy Foresta Cartera:

"Úřad pro Indiánské záležitosti navrhl nový, záludný tah, který nakonec překonal i moc armády. Úřad totiž spravoval rezervaci San Carlos, do níž se měli přestěhovat všichni Apači. Na úřadě však věděli, že ani ti nejvynalézavější z vládních lhářů by nedokázali vymyslet nezbytné fráze, které by Apače přinutily přijít na toto nehostinné místo.

A proto vymysleli plán. Vyjednavači se obraceli na apačské skupiny a navrhovali jim mír a možnost zřízení rezervací na místech, které si sami zvolí. Tam budou žít na věčné časy. Když se usadí, obdělají půdu, zasejí a odevzdají zbraně, zajmou je a transportují do San Carlos.

Za hlavního vyjednavače s Apači vybral úřad člověka, v otázce bezvýhradné dôverihodnosti úřadů stejně naivního, jak byly samotní Apači. Tomuto vyjednávači řekli pouze část plánu, týkajícího se rezervace na věčné časy. O San Carlos pomlčali ".

Tento citát dokonale vystihuje způsob jednání amerických úřadů v té době, nicméně je mimořádně zarmucující, že dodnes se na tom mnoho nezměnilo. Podobným způsobem totiž i současnosti jednala a jedná mocenská elita USA vůči mnohým "zlobivým" národům světa. Vůči národům, které si zvolili svou vlastní cestu, dbajíce o své vlastní zájmy. Vůči národům, které se odmítly stát satelity USA a dovolili si nesouhlasit s drancováním vlastního lidu a jeho přírodních zdrojů nenasytnými nadnárodními společnostmi.

Pro takové "zlobivé" národy jsou podobně jako byly kdysi pro indiány připravené dva scénáře. Prvním je otevřena intervence a druhým je postupné zotročení.

V případě otevřené intervence je třeba najít pádný argument, který by americkou i světovou veřejnost přesvědčil o nezbytnosti vojenského zásahu. Pokud se nenajde, uměle se vyrobí. Ukázkovým příkladem takového postupu byla existence chemických zbraní v Iráku. A přestože se tyto zbraně nakonec nikdy nenašli, jako pádný argument pro opodstatnění intervence to posloužilo dokonale. Ve skutečnosti však nešlo ani o chemické zbraně, ani o sesazení Husajna, ale o obsazení a ovládnutí ropných polí.

Scénář postupného zotročení je následující: Ve státě, který je třeba dostat pod kontrolu se najde vhodná opoziční skupina, nesouhlasící s politikou tamní vlády. Tato skupina a její lídři jsou finančně a mediální podporováni prostřednictvím různých nadací a mezivládních organizací. Jejich úkolem je ostrá kritika vlády, její chyb a jejich častokrát vykonstruovaných, nedemokratických postupů, organizování schůzek, mítinků a občanských nepokojů.

Zahraničními médii a médii domácími, finančně či jinak platnými zájmům USA a jejich západních spojenců je tato zrádcovská opoziční skupina vyzdvihována jako jediná a nejpřijatelnější demokratická alternativa. Vláda daného státu se ocitá pod silným tlakem jak zevnitř, tak zvenčí. Tento rostoucí tlak vrcholí demonstracemi, občanskými nepokoji, snahou o předčasné volby, nebo o odstranění vlády jakýmkoli jiným způsobem.

Když se tohoto cíle dosáhne a do vedení se dostanou nové "demokratické struktury", tyto, věrné svým zahraničním chlebodárcům a podporovatelům začnou uskutečňovat politiku poslušného satelitu USA, jehož vláda upřednostňuje zájmy nadnárodních společností nad zájmy vlastního národa, stavějíc se tak přítelem USA a "novým ostrovem demokracie ". Ve skutečnosti se však z takto oklamaného národa stává poslušný otrok, který rozprodá všechny své strategické podniky do zahraničních rukou, stávajíc se cizincem ve své vlastní zemi, protože mu v ní už téměř nic nepatří.

Takovým způsobem byly politicky a ekonomicky zotročené mnohé národy světa, včetně nás samotných. I nám, stejně jako indiánům byla slíbena demokracie na věčné časy, avšak místo toho jsme se stali otroky a vazaly, jejichž lidské, hospodářské a přírodní zdroje odčerpává zahraničí.

S nepatrnými úpravami proběhly podle výše uvedeného scénáře i události na Ukrajině a podle téhož scénáře je nyní démonizováno Rusko, které je na jedné straně cíleně ekonomicky oslabováno a na druhé straně se vůči němu hledá pádný důvod, který by byl dostatečným ospravedlněním zahájení ozbrojeného konfliktu.

Samozřejmě že navenek, jak je již dobrým zvykem, je vše prezentováno jako boj za ty nejušlechtilejší ideály, ale ve skutečnosti, přesně tak jako vždy, jde pouze o ovládnutí, zotročení a podmanění si Ruska a jeho obrovských nerostných zdrojů.

A ještě jedno má být řečeno. Tisíce lidí nejsou schopni akceptovat, že by pravda mohla být právě taková a proto ji hanlivě označují jako konspirace. Ty tisíce lidí mají totiž jednu velkou chybu. Podobně jako svého času indiáni věří v poctivost přístupu a naivně doufají, že to, co se jim předestírá jako pravda, skutečně pravdou je.

Nicméně žel, možná až na vlastní kůži se budou muset přesvědčit o lži oficiální mediální propagandy, za kterou se stejně jako za dob indiánů skrývá pouze snaha maskovat bezohlednost, věrolomnost a bezcharakternost. Pokud totiž lidé ve své naivitě opět naletí této osvědčené manipulaci může se stát, že budou pod líbivými hesly boje za demokracii, lidská práva, či jiné účelové fráze dohnány do zničující války z Ruskem. Do války z Ruskem, jejímž skutečným účelem budou tak, jako dosud vždy jen mocenské a ekonomické zájmy korporací USA. Do války z Ruskem, které je již dnes médii účelově vykreslováno jako agresor a nepřítel demokracie a vůči kterému se hledají vhodné záminky k tomu, aby se válka s ním stala veřejností akceptovatelnou, ba dokonce nezbytnou.

Slepí a hluší, probuďte se konečně a nedejte se vmanipulovat do ničivé války kvůli cizímu prospěchu!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 06.04.2015 15:22:23

Proč je současné pojetí emancipace špatné?

Lidé se nestarají o zákony univerza, ale řídí se podle svých vlastních pravidel. Toho důsledkem však nemůže být nic jiného, než něco scestné. Něco úplně mimo reality. A je smutné, že právě tímto způsobem je mimo od skutečné reality i emancipace.

Je tomu tak z toho důvodu, že její dnešní pojetí nerespektuje jeden z důležitých univerzálních Zákonů, a sice Zákon doplnění celku. Tento Zákon funguje na principu přitažlivosti dvou protikladných částí, spojujících se za účelem vytvoření jednoho, harmonicky fungujícího celku.

Vezměme si konkrétní příklad, a sice den a noc. Jde o dva protiklady, které tvoří ve vzájemném spojení harmonický dvacetičtyřhodinový cyklus. V něm je opět harmonickým způsobem vymezený čas aktivity a odpočinku. Dalšími příklady je třeba teplo a zima, příliv a odliv, nádech a výdech a podobně. Tento jednoduchý princip harmonického spolupůsobení dvou protikladných prvků můžeme vidět opravdu všude kolem nás.

No a do této kategorie patří i vztah muže a ženy. Muž a žena představují totiž dva protipóly, dva naprosto rozdílné světy. Muž touží po ženě a žena po muži, aby společně vytvořili celek a s ním spojené prožívání stavu harmonie.

Co je ale nezbytné, aby takový harmonický celek mezi mužem a ženou mohl vzniknout a mohl se i trvale udržet?

Základním předpokladem je, aby muž zůstal mužem a žena ženou. Aby každý z nich byl plným způsobem tím, čím být má a aby právě takovýmto způsobem jednal. Jejich role a působení se nesmí míchat, protože pak vzniká cosi neharmonické a nesprávné, co se není schopno dlouhodobě udržet.

Jak má tedy vypadat ideál správné ženy a ideál správného muže? Ideál ne z hlediska lidských představ, ale z hlediska vyšších Zákonitostí tohoto univerza, které v sobě skrývají vysoký morální a etický rozměr?

Pojďme tedy nejprve k ženě. Každému bude na první pohled jasné, že žena je bytost jemnějšího a křehčího charakteru. Této přirozené jemnosti ženy má odpovídat i její profesní uplatnění ve společnosti. Žena má především pomáhat, ochraňovat a doplňovat. Její aktivity by se měly vyznačovat porozuměním a laskavostí.

Doménou a prioritou každé ženy by mělo být vytvoření harmonického domova. Harmonického domova jako oázy a opory pro muže a děti.

No a jeji korunou by mělo být dbání o čistotu a ušlechtilost vlastního vnitřního života. A tato čistota a ušlechtilost jejích citů a myšlenek by se měla reálně promítnout do hierarchie jejího hodnotového systému. Měla by se promítnout do hodnot, které uznává, do priorit, o které usiluje, do výchovy dětí, do jejího vztahu k muži, i třeba do jejího odívání. Jednoduše úplně do všeho.

Muž by se měl vyznačovat především aktivním působením, budováním a formováním. Pokud je doménou ženy domácí krb, doménou muže má být aktivní vnější působení. Avšak toto působení má být zcela jiného druhu, než je tomu dnes. Muž, inspirovaný ušlechtilostí ženy má budovat a přetvářet svět v duchu cti a spravedlnosti. Má být v jistém smyslu rytířem, který bojuje ve vnějším světě za ušlechtilé ideály a přivádí je k praktickému životu.

Tolik tedy k ideálu muže a ženy z hlediska vyšších Zákonitostí. A teď si už opravdu můžeme otevřeně říct, v čem spočívá současné pokřivené a pomýlené vnímání emancipace. Její scestnost je v tom, že za základ všeho je považováno působení mužsky aktivního druhu. Emancipace je tedy chápána tak, že ženy se mají v aktivním druhu působení vyrovnat mužům. Mají podávat stejné výkony a dosahovat stejné výsledky.

Emancipovaná žena je tedy taková, která se snaží vyrovnat muži. A tak se mnohé současné moderní ženy vydali tuto cestou a začali pronikat i do takových povolání, které byly do té doby vždy jen doménou mužů. Za jeden z vnějších symbolů jejich pomužštění lze považovat nošení kalhot, které do dob současné moderní emancipace bylo u žen nemyslitelné.

Nač jsou však ženám všechny jejich emancipační úspěchy a společenské ocenění, zpronevěřují li se tím své nejvnitřnější podstatě? Pokud sice dosahují stejné úspěchy a stejné výkony než muži, či dokonce je nejednou předběhnou, ale přitom přestávají být ženami? Mohou se snad ženy opravdu beztrestně zpronevěřovat svému předurčení a životnímu poslání, které jako ženské bytosti mají?

Život nám ukazuje, že něco takové není žel možné bez újmy. Uveďme si jeden z mnoha příkladů: Když se ženy ve své kariéře a ve své práci snaží vyrovnat mužům, musí to mít určitý větší, nebo menší dopad na jejich prioritní úkol, kterým je vytváření harmonického domova. Moderní a emancipovaná žena na to prostě mnohdy nemá čas a nestíhá to. A tak, pokud žije v partnerském svazku, snaží se to suplovat její muž. Avšak tímto způsobem dochází k tomu, že žena již není v pravém slova smyslu ženou a ani muž v pravém smyslu mužem. Oba stojí v určité míře mimo vlastního předurčení a z tohoto důvodu nejsou schopni vytvořit skutečnou harmonii. Žena totiž přestává být ženou a muž mužem. A tato skutečnost samozřejmě ruku v ruce s dalšími faktory přispívá také významným způsobem k současné rozvodovosti.

Dnešní pojetí emancipace je ve skutečnosti ponižováním ženského světa, protože to mužsky aktívní se staví za vzor, ​​čímž je nepřímo řečeno, že ženský druh působení je méněcenný a emancipovat se pro ženy znamená vyrovnat se mužům.

Skutečná a pravá emancipace však spočívá v něčem úplně jiném! Spočívá v rovnoprávnosti osobnosti muže a ženy se všemi jejich rozdílnostmi a specifiky, protože oba druhy působení jsou pro vytvoření harmonie třeba stejným způsobem. Takhle nám to totiž diktuje velký vesmírný Zákon doplnění celku.

Jak se tedy nedá jen stále nadechovat, ale musí existovat rovnováha mezi výdechem a nádechem, jak nemůžeme být pouze stále aktivními, aniž bychom to nahradili pasivitou a odpočinkem, stejně musí být muž mužem a žena ženou, aby mohlo vzniknout něco harmonické.

A přesně v tomto duchu je proto třeba chápat i to, co nazýváme emancipací. Emancipace má spočívat v absolutní rovnoprávnosti mezi mužským, aktivním druhém působení a mezi ženským, subtilním a jemným působením. Oba jsou stejně potřebné a stejně důležité. Ani jeden proto není možné upřednostňovat a stavět do popředí, protože jinak to musí nutně přinést disharmonii a škodu.

Zatím však žel žijeme v době, ve které je chápání emancipace zcela pomýlené. Dokud si však společnost uvědomí svůj omyl a zjedná v něm nápravu, do té doby každý, ať už muž nebo žena, kteří o těchto věcech vědí, ať se snaží žít svůj osobní život v co nejmaximálnějším možném rozsahu v souladu s vesmírným Zákonem doplnění celku a tedy v souladu se svou nejvnitřnější mužskou nebo ženskou podstatou. Jedině tímto způsobem se totiž mohou stát schopnými vytvářet harmonické vztahy a být šťastnými. Tím se zároveň stanou jakýmisi průkopníky nového pojetí emancipace, opírajícího se o poznání vyšších Zákonitostí univerza, které lidé prostě musí zapracovat do svého zákonodárství pokud chtějí, aby se jim dařilo a vůči nimž se nemohou stavět tak ignorantským způsobem, jak je tomu dnes, aniž by jim to nezpůsobilo škodu.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 30.03.2015 15:21:35

O fenoménu zvaném Lucifer

Zlo jako nesprávný a falešný princip neexistuje ve vyšších sférách stvoření. Existuje pouze v jeho hmotné části a je důsledkem pádu Lucifera. Z věčné božské říše, kde v blízkosti Boží nelze nic jiného, ​​než bezvýhradné zachvívání podle Jeho Vůle, z této říše byl do hmotnosti poslán Lucifer, jako jeden z archandělů, který měl pomáhat a podporovat lidi v jejich duchovním dozrávání.

V hmotnosti, to znamená v nesmírné vzdálenosti od Stvořitele a od tlaku jeho bezprostředního vyzařování je možný vznik svobodné vůle, čili možnosti svobodného rozhodování, kterou mají lidští duchové.

Když Lucifer sestoupil do hmotnosti, získal tuto svobodnou vůli také. Z počátku si svou roli plnil správně a podporoval lidí, nacházejících se v hmotném světě v jejich duchovním růstu. Vnímal při tom, jaký nesmírný vliv mají na nich jeho vnuknutí. Lidé jim s důvěrou naslouchali a nechali se jimi vést. Lucifer viděl, že v hmotnosti, daleko od Stvořitele, je doslova pánem všeho, na základě čehož v něm vznikla určitá ješitnost. Začal se cítit, jako bůh.

Tím však došlo k jeho zakalení a toto zakalení mu zamezilo volný přístup do nádhery božské říše, kam měl doposud cestu vždy otevřenou. Najednou narazil na nepřekonatelnou hradbu a místo toho, aby hledal příčinu v sobě a ve své vlastní ješitnosti, namísto toho, aby tuto ješitnost odstranil a zbavil se jí, vzkypěl vztekem a zlobou.

Od té chvíle se stal nepřítelem Stvořitele. Jako akt své pomsty začal v hmotnosti uplatňovat místo pomáhající lásky princip pokušení a svádění na špatné. Namísto ke Světlu začal lidi směřovat k záhubě, věčnému zatracení a zničení. Odtud tedy pramení zdroj všeho zla, kterému lidstvo podlehlo, přestože nemuselo, kdyby více naslouchalo hlasu svého svědomí.

Jedním z největších a nejzákeřnějších úkladů Lucifera bylo nastražení pokušení poznávání. O neschopnosti lidí odolat tomuto pokušení se píše v úvodu Bible.

Pokušení poznávání! Pojídání ze zakázaného stromu poznání, čehož důsledkem bylo všechno zlo, které na lidi přišlo. O čem nám vlastně říká jeden z nejznámějších biblických příběhů?

Hovoří o tom, že ve stopách naší dychtivosti po poznání kráčí zlo. Chce nás upozornit na to, že pokud se oddáme rozumové složce vlastní osobnosti a staneme se služebníky rozumu, který je nástrojem poznání a poznávání, bude to pro nás znamenat cestu do neštěstí.

Skrytý význam biblického příběhu o Adamovi a Evě tedy mluví o neštěstí, které lidem přineslo povýšení rozumu jako nástroje poznání na nejvyšší místo naší osobnosti. Neboť právě z tohoto povýšení rozumu na místo, které mu nepatří pramení všechno zlo na této zemi.

Na prvním místě naší osobnosti a na piedestalu našeho vnitřního života má totiž stát cit. Neboť člověk může být skutečně člověkem jen ve vroucí a přirozené čistotě svého citového prožívání, které v něm stojí na prvním místě, dokud to rozumové v něm musí stát až na místě druhém.

Lucifer, padlý archanděl, jehož úkolem bylo pomáhat lidem v hmotnosti a který se postavil proti Stvořiteli navedl lidí na cesty zla tím, že jim namísto Stvořitelem předurčené cesty prvotnosti citu ukázal jinou cestu. Cestu rozumu. Cestu rozumového poznání! Cestu rozumovosti nadřazené nad cit! A člověk se podvolil tomto pokřivení a to rozumové v sobě postavil na první místo, přičemž svůj cit potlačil do pozadí. Tento čin však měl pro něj katastrofální následky a přinesl mu mnoho bolesti a utrpení.

A chladná vypočítavost rozumu žene svět vstříc jeho záhubě, čili přesně tam, kam ho chtěl dostat ve své pomstychtivosti padlý archanděl Lucifer, nepřítel Boží.

Kdo se tedy řídí především svým rozumem a neklade při rozhodování důraz na své cítění a své citové podněty, ten se nachází ve spárách Lucifera. Ve spárách hmoty a jeho údělem bude utrpení, bolest a smrt.

Kdo však je schopen přehlédnout zákeřný a rafinovaný pokušitelskou tah padlého archanděla a stát se opět člověkem citu, kdo dokáže svůj rozum podřídit vedoucí úloze citu, ten najde štěstí a mír a před tím se znovu otevřou brány ztraceného ráje.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 23.03.2015 16:00:41

Zkažené ovoce západní demokracie

Zkusme se podívat na některé významné momenty zahraničně politického dění z nestandardního úhlu pohledu. A sice z hlediska reálného ovoce, které lidem přinesly. A to na základě známé věty, která říká, že po jejich ovoci je poznáme. Jaké je tedy ono ovoce, které přineslo toto dění běžným, obyčejným a jednoduchým lidem?

Podívejme se takto na události v Iráku, Libyi a Ukrajině, protože v nich můžeme najít mnoho společných styčných bodů. Ve všech případech se totiž jednalo o státy, které nebyly ve svém původním směřování výrazně prozápadně orientované. V Iráku a Libyi se z našeho západního pohledu nacházeli diktátoři, utlačující vlastní národy, a to až takovým způsobem, že se to stalo jedním z důvodů k jejich odstranění. Tím měly být tamní občané zbaveni utrpení, měla jim být přinesena svoboda a zachovávání lidských práv, zaručeno aplikováním demokracie západního typu.

Jako bojovníci za osvobození lidu zpod jha diktátorů začali tedy USA a jejich západní spojenci válečné akce, jejichž deklarovanými cíli byly pouze ty nejušlechtilejší ideály. No a teď, z odstupem času můžeme objektivně posoudit, jaké to přineslo ovoce.

Irák a Libye jsou země, ve kterých byla cíleným bombardováním systematicky ničena infrastruktura. Kromě obrovských materiálních škod měl ozbrojený zásah za následek i velké množství mrtvých, zraněných a zmrzačených.

V Iráku byla dosazena prozápadní vláda, avšak tento stát se stal státem vysoce nestabilním, plným ozbrojených konfliktů a sektářského násilí.

V Libyi vznikly dvě vlády a dva parlamenty, soupeřící mezi sebou. Kromě toho se zde nachází plno různých teroristických skupin, které hájí se zbraní v ruce své kmenové nebo náboženské zájmy. Situace v zemi nemá daleko od naprosté anarchie.

Pokud se podíváme na stav životní úrovně obyvatelstva, stav lidských práv a úroveň demokracie, toto všechno zaznamenává obrovský propad, Životní úroveň šla prudce dolů, demokracie a lidská práva jsou pouze iluzí v zemích, ve kterých se každodenně musíte bát o holý život.

Jaké je tedy reálné ovoce, které ozbrojené akce USA a jejich západních spojenců přinesly? Zničená infrastruktura, tisíce mrtvých, přetrvávající násilí a uplatňování práva silnějšího, rapidní propad životní úrovně a absolutní nefunkčnost demokracie západního typu. Národy Iráku a Libye byly vojenským zásahem USA a jejich západních spojenců vrženy o třicet, ne-li o víc let dozadu. A pokud bychom se zeptali běžných, obyčejných lidí, kdy jim bylo lépe, ne jen jim, ale i nám musí být jasné, že určitě za Husajna či za Kadáffiho.

Nikdo tím samozřejmě netvrdí, že neexistovaly určité věci, s nimiž se nedalo u těchto takzvaných diktátorů souhlasit, ale na druhé straně se zkusme objektivně podívat na to, co způsobil západ svým násilným řešením. Pokud totiž bylo tehdy špatně, dnes je mnohem hůř! Došlo k mnohonásobnému zhoršení životní situace obyvatelstva, bylo zabito a zmrzačeno množství lidí, už ani nemluvě o materiálních škodách.

Stručně vyjádřeno, ovocem jednání USA a západních spojenců je zkáza a destrukce! Ušlechtilé záměry a důvody, proč byly vojenské zásahy nezbytné je jedna věc, ovšem zcela rozvrácené země jako trpké ovoce těchto záměrů je věc druhá.

No a Ukrajina je něco velmi podobného. I tam před tím vládl režim Viktora Janukovyče, který nebyl západu nakloněn. Kvůli korupci byl tento režim násilím svržen a do vlády v Kyjevě se dostali lidé orientovaní prozápadně.

Co však je toho důsledkem a jaké to přineslo ovoce? Výsledkem a ovocem násilně dosazené prozápadní vlády je občanská válka, aktivace neofašistických elementů, tisíce mrtvých a ekonomicky zruinovaná země.

Pokud se tedy máme podívat čistě objektivně pouze na ovoce, které přineslo prosazování prozápadní orientace na Ukrajině, tak jde o ovoce nesmírně trpké, představující obrovský propad životní úrovně obyvatelstva. Jeho mužská část je ještě navíc neustálými mobilizacemi hnána do nesmyslné války.

Po jejich ovoci je poznáte! V případě Iráku, Libye a Ukrajiny přinesla násilná aplikace západních hodnot zkázu a zmar namísto požehnání!

Pokud bylo za Husajna, Kadáffiho a Janukovyče špatně, je nyní lépe? Pokud ale není lépe, ale naopak dokonce mnohonásobně hůř, o čem to svědčí? O čem to napovídá?

Realita nám ukazuje, že ovoce násilného šíření demokracie a takzvané správné prozápadní orientace se jeví jako něco mimořádně zkaženého a zlého! Je to cosi podobného tomu, jako když byly kdysi dávno šířeny křesťanské ideály ohněm a mečem. Stejně je i dnes ohněm, mečem a importovanými revolucemi šířena takzvaná demokracie.

Po jejich ovoci je poznáte! Vězte tedy, že dobrý strom nemůže v žádném případě přinášet špatné ovoce. Dobý strom přece přináší pouze dobré ovoce! Špatné ovoce však musí nutně pocházet ze špatného stromu! Jinak to přece není vůbec možné!

A ještě něco bychom si měli uvědomit. A sice upozornění, skryté ve slovech: Dávejte si dobrý pozor na ty, kteří k vám budou přicházet jako beránci, avšak uvnitř jsou to draví vlci!

Za dravého vlka a za synonymum všeho zla je dnes západem považováno Rusko. Avšak USA a jeho západní spojenci sami sebe staví do pozice mírotvorců a vynucovacích orgánů demokracie a lidských práv. Oni jsou těmi dobrými a tuto velkou a vznešenou pravdu svorně každodenně šíří všechny jim poplatné média. A prostí lidé, podléhající médiím, jsou ve své naivitě přesvědčování o naší západní dobrotě a o agresivním a zvlčilém Rusku.

Kdyby ale většina naší populace nepodlehla západnímu, konzumnímu způsobu života, kdyby se většina našich spoluobčanů nestala ateisty a materialisty, pak by se asi byli přece jen schopni zamyslet nad známými slovy, které nás varují: Dávejte si velký pozor na ty, kteří se tváří jako beránci, ale uvnitř jsou to draví vlci!

Draví vlci, kterým jde pouze o svůj vlastní prospěch a kterým všechno to ostatní, všechny krásné a ušlechtilé řeči o demokracii a lidských právech slouží jen jako zastěrka jejich skutečných úmyslů. A ty úmysly už ani nejsou skryté, ale otevřeně poznatelné podle ovoce, které přinášejí. Vždyť přece po tomto ovoci je můžeme dokonale poznat! Můžeme poznat, že jsou schopni jako vlci na kusy roztrhat celé národy, za účelem vlastních mocenských a kořistnickými cílů, řka přitom pouze o ušlechtilých ideálech.

Kdo proto není v dnešní době vysloveně slepý, musí za vším tím líbivě ušlechtilým, co se prezentuje navenek vidět jako na dlani skrytou a shnilou vnitřní podstatu bezohledné chamtivosti a světovládně mocenských záměrů.

Avšak žel zdá se, že svět je plný hluchých a slepých, kteří proto, aby se oni sami měli dobře drží ústa a krok, a svým alibismem schvalují zvlčile zvrácený systém, jehož součástí se svým mlčením stávají.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 16.03.2015 17:12:51

O právu křesťanství na lásku Stvořitele


Mluvit o právech je možné pouze tam, kde se plní povinnosti. Kde však není plnění povinností, tam není ani žádných práv. Toto je zásadní a rozhodující skutečnost, z níž je třeba vycházet.

Má tedy křesťanský svět právo na lásku Stvořitele, o které se suverénně domnívá, že ji má absolutně jistou? Je oprávněné neustálé sebaujišťování křesťanů o tom, že všechno milující Láska Nejvyššího se nad nimi ustavičně sklání a oni žijí v její přízni a ochraně? Jsou tyto domněnky pravdivé, nebo je to jen sladká lež, kterou si křesťanství namlouvá?

Zkusme se nyní společně podívat na tuto choulostivou věc jasným pohledem a odhrnout závoj z jedné nejzásadnějších tezí křesťanského světa, jejíž skutečná podstata je žel zcela jiná.

Křesťanství je nazýváno náboženstvím lásky, protože učí o lásce Stvořitele, který poslal na zem svého Syna, aby lidem zvěstoval převratné a doposud nevídané poselství lásky. Lásky k bližnímu jako k sobě samému, na jejímž základě nemá člověk činit druhému nic, co nechce, aby bylo činěné jemu samotnému. Nebo jinak řečeno, člověk se má chovat k jiným lidem vždy a v každé situaci pouze tak, jak chce, aby se vždy a v každé situaci lidé chovali k němu samotnému.

Plnění povinností vůči svému Stvořiteli a projevování lásky vůči Němu totiž začíná plněním povinností a prokazováním ohleduplnosti, lásky a porozumění vůči našim bližním.

Kdo takto jedná, miluje svého Boha, protože miluje jeho obraz ve svém bližním. A kdo miluje Pána takovýmto způsobem, toho i Pán miluje a zahrnuje ho svou podporou, ochranou a milostí.

Takový člověk je skutečným a pravým křesťanem a to bez ohledu na to, v jaké církvi se nachází, ba dokonce bez ohledu na to, zda se vůbec nachází v nějaké církvi.

A teď si položme zásadní otázku: Jednají lidé mezi sebou navzájem právě takovým způsobem? Nedělají jiným to, co by v žádném případě nechtěli, aby jiní dělali jim? Je křesťanský svět naplněný láskou k bližnímu, která se k nerozeznání podobá lásce člověka k sobě samému? Jednají křesťané takto, nebo nejednají?

Pokud takto jednají, pak žijí v lásce Nejvyššího a tím i v Jeho přízni, ochraně a podpoře.

Pokud však takto nejednají, pak zcela logicky nežijí v lásce Nejvyššího. Pokud ale nežijí v Jeho lásce, co je pak opravňuje doufat v Jeho milost, podporu a ochranu? Copak to nejsou zrovna oni sami, kteří se zpronevěřují principu lásky Boží tím, že neplní svou základní lidskou povinnost vůči svému Stvořiteli, spočívající v zachovávání úcty, vstřícnosti a ohleduplnosti vůči bližnímu?

Pravda je taková, že ne jen křesťané, ale i celý svět, ba každý jednotlivec, který nemá lásku k bližnímu je odtržen od lásky Nejvyššího. A tím je odtržen od Jeho podpory, ochrany a milosti.

Pravda je taková, že svět, který odmítá lásku k bližnímu jako k sobě samému se z tohoto důvodu nachází v nemilosti Stvořitele, protože opovrhuje Jeho nejvyšším principem.

Neboť jen chamtivost, závist, nenávist, egoismus, nespravedlnost a nelidskost vládnou tomuto světu a to žel i mezi křesťany. A proto je dnes lží a zaváděním ujišťovat lidi tohoto světa o přízni Nejvyššího, která se nad nimi dobrotivě sklání. Neboť přece tam, kde není plnění povinností, nepřicházejí v úvahu ani žádná práva, protože všechna práva vznikají pouze na základě plnění povinností!

Biblické zjevení začíná Starým Zákonem, plným drsné přísnosti. Princip, ve kterém se zachvívá Starý Zákon je principem spravedlnosti. Spravedlnosti neúchylné, tvrdé a nekompromisní.

Kristem přinesen Nový Zákon je Zákonem Lásky. Zákonem Lásky a úcty k bližnímu. Je to bezprecedentní možnost stát se Bohem milovanými, pokud se staneme schopnými naučit se žít v lásce k bližnímu jako k sobě samému.

Avšak Bible nakonec přece jen končí spisem Apokalypsa, který je jakoby opětovným návratem oné drsné a přísné straozákonné spravedlnosti. Apokalypsa totiž hovoří o dopadu úderu Boží Spravedlnosti na lidstvo, které odmítlo přijmout za svůj Kristův princip lásky a zrealizovat ho ve svém každodenním životě.

Apokalypsa je tedy důsledkem velké, promarněné šance. Je spravedlivou odplatou za to, že byl odmítnut Kristův princip lásky. Je to výstraha, aby se lidé včas vzpamatovali a stali se milujícími sebe navzájem, aby k něčemu takovému, jak je popsáno v Apokalypse nikdy nemuselo dojít.

Člověk, jednotlivec, křesťan i celý svět mohou počítat s přízní Boží Lásky pouze tehdy, pokud budou žít v lásce k sobě navzájem. Pak je Stvořitel bude milovat a zahrne svou přízní. Pak mohou žít svůj míruplný život na zemi s tímto blaženým vědomým.

Pokud však principem vzájemné lásky a ohleduplnosti k sobě žít nebudou, pokud budou svým bližním závidět, pokud v nich budou vidět nepřátele, či konkurenty, pokud se je budou snažit oklamat a zneužít, pak je pro takovéto lidi, křesťany i celý svět nachystána jiná alternativa, podrobně popsána v závěrečné kapitole biblického zjevení s názvem Apokalypsa.

Je tedy v jistém smyslu lží a zaváděním donekonečna lidem paušálně opakovat o jistotě lásky Nejvyššího, pokud si oni sami sobě navzájem tuto lásku neprokazují.

Kdo žije Kristovým principem lásky k bližnímu jako k sobě samému, ten se nemusí bát žádné Apokalypsy. Nad tím bude bdít Láska Nejvyššího a ochraňovat ho, ať už se bude dít cokoliv.

Kdo však principem lásky k bližnímu nežije, tomu jsou určeny drsné slova Apokalypsy. Ať je bere jako výstrahu! Ať je bere jako impuls k nevyhnutelné změně sebe sama k lepšímu, protože pokud tak neučiní, stanou se slova Apokalypsy jeho vlastním, osobním osudem.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 09.03.2015 17:22:59

Nepříjemné výroky Krista

V evangeliích s nachází několik, lidem nepříjemně znějících Kristových slov. Ty jsou z tohoto důvodu křesťanskými církvemi obecně jakoby obcházena a nebývají středem zájmu kazatelů, ani obsahem jejich kázání. Jednoduše se o nich mlčí, jakoby vůbec neexistovaly.

Jedním z příkladů takových Kristových znepokojujících výroků je i toto podobenství:

Jistý člověk si ve své zahradě zasadil strom a čekal, kdy mu přinese ovoce. Čekal několik let a stále nic. Když ho už přešla trpělivost, přišel k zahradníkovi a řekl: Utni jej, vždyť nač darmo využívá půdu.

Zahradník však odpověděl: pane, počkej ještě rok, dobře se o nej postarám a pokud do roku nepřinese úrodu, potom ho dáš skácet.

O čem nám říká toto podobenství? Je to obrazné vyjádření zcela konkrétního dění, které proběhne ve stvoření.

Člověkem, který zasadil strom do své zahrady je Stvořitel. Stromem je člověk a zahradou stvoření. Stvořitel daroval člověku vědomé bytí, umožnil mu žít ve svém stvoření a celé věky trpělivě čekal na to, kdy "strom" přinese ovoce. "Ovocem" je plné rozvinutí spravedlnosti, čestnosti, ušlechtilosti, dobrotivosti, laskavosti, ohleduplnosti a lidskosti v člověku.

V podobenství se tedy říká, že Bůh, který stvořil člověka a umožnil mu vědomou existenci ve stvoření od něj očekává ovoce plného rozvinutí dobra. Podobenství však zároveň říká, že Stvořitel není ochoten čekat donekonečna, ale pouze určitý čas. Že každý jím zasazený "strom" prostě musí do určité doby přinést ovoce, protože jinak bude vydán příkaz k jeho skácení, aby darmo nevyužíval půdu. Čili aby už nadále nemohl zneužívat láskyplnou možnost svého vědomého bytí ve stvoření pouze ke špatnému.

Podobenství dále říká, že lidé obecně nechtějí a nemají zájem přinášet dobré ovoce a že Stvořitel již z tohoto důvodu dal příkaz k tomu, aby byly všechny neplodné a neúrodné stromy z jeho zahrady vykáceny.

Kdo je však onen zahradník, prosící Hospodina o shovívavost, na jehož podnět byla lhůta ještě o něco prodloužena?

Tím zahradníkem je Boží Láska!

Bůh je totiž ve své podstatě přísný a spravedlivý. Avšak jeho částí je i Láska. A tato Láska ještě na nějaký čas zadržela ruku jeho Spravedlnosti! Tato Láska přišla mezi lidi v osobě Ježíše Krista a darovala jim Slovo. Slovo jim jasně ukazuje, jak mají myslet, mluvit a jednat, aby byli schopni přinést v co nejrychlejším čase ovoce, očekávané od Stvořitele.

Ovocná zahrada plná stromů, kterou je lidstvo na zemi byla tedy zkypřená Kristovým učením, aby už konečně přinesla Stvořitelem očekávané a požadované ovoce čestného, ​​ušlechtilého, spravedlivého a čistého lidství.

Tím, co však musíme mít ustavičně na zřeteli je poslední věta Ježíšova podobenství. Přednesl ji zahradník a ta věta zní: dobře se o nej postarám a pokud do roku nepřinese žádné ovoce, pak ho dej pokácet.

Lhůta určená k tomu, aby lidstvo přineslo očekávané ovoce není tedy nekonečná. Naopak tato lhůta, která byla milostivým aktem Boží Lásky už jednou prodloužena se stále více přibližuje ke svému konci. Blíží se tedy doba, kdy začnou být káceny všechny neplodné a neužitečné stromy z ovocné zahrady zvané Země.

V zahradě budou smět zůstat jen stromy, přinášející ovoce. Taková je totiž Vůle Majitele zahrady. Ten v ní už totiž více nechce trpět neužitečné stromy. Stromy, které z Lásky Boží dostali ještě poslední šanci, ale nevyužili ji.

Nemysleme si tedy, že tak, jak to všechno šlo dosud to půjde donekonečna. Nemysleme si, že nečestnost, chamtivost, sobectví, bezohlednost, podvod, lež, nečistota a neušlechtilost, které dnes vládnou na zemi se tu budou roztahovat ustavičně.

Jen z velké Lásky Boží byl nám lidem ještě darován čas na proměnu. Na proměnu k lepšímu!

Ano, Stvořitel je milosrdným, milujícím, milostivým a trpělivým, ale nikdo nemůže jeho Lásku zneužívat donekonečna. Čas, který nám byl až dosud darován jsme měli využít k tomu, abychom se stali láskyplnými, dobrotivými, poctivými a spravedlivými. Abychom prostě přinesli požadované ovoce.

Pokud však tuto Stvořitelem darovanou příležitost správným způsobem nevyužijeme a budeme neustále sklouzávat k nečestnosti, nespravedlnosti, sobectví, chamtivosti, bezohlednosti, neušľachtilosti, nečistotě, povrchnosti a neúctě vůči Tvůrci, čeká nás s největší pravděpodobností osud neplodného stromu zmiňovaného v podobenství.

PS. Je třeba zvláště zdůraznit, že tento text nemá spojitost s žádnou církví ani náboženstvím. Hovoří pouze o plnění nebo neplnění požadavků Stvořitele vůči člověku. A tyto požadavky byly jasně formulovány v Desateru, jako i v učení Ježíše Krista.

Není tedy rozhodující, zda je člověk v nějaké církvi či nikoliv. Rozhodující je, zda ve svém životě jedná a myslí v souladu s Kristovým učením a s Desaterem.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 02.03.2015 17:47:41

Existuje i smrt duchovního druhu!


Člověk krmí pouze své fyzické tělo a zapomíná na potravu pro svého ducha. Nicméně tak, jakoby bez potravy postupně chřadlo a nakonec zahynulo jeho tělo, musí také bez potravy chřadnout, živořit a nakonec i zahynout jeho duch. Pokud se tak stane, jde o smrt duchovní.

Na světě žije obrovské množství lidí, kteří zanedbávají svého ducha tak, že v nich už jen slabounce doutná a oni se proto ocitají na hranici duchovní smrti. Mnozí žijí z tohoto důvodu už jen tělem a jeho potřebami. Ale tam, kde je jen tělo, tam se začínají shromažďovat supi! Neboť živoření na hranici duchovní smrti, projevující se už jen životem tělesným nemá ve stvoření absolutně žádné opodstatnění.

Velmi dobře víme, čím je třeba krmit naše tělo. Ale čím třeba krmit našeho ducha aby nezahynul?

Je třeba ho krmit a živit krásou, čistotou, ušlechtilostí, dobrem, spravedlností a lidskostí. Pěstováním čistých, ušlechtilých, dobrých, spravedlivých a lidsky vstřícných citů a myšlenek, jakož i slov a činů. Toto je potrava ducha, jejímž prostřednictvím sílí a prosperuje. Jejímž prostřednictvím je živým, radostným a vitálním.

Stejně, jak tedy dbá člověk o zdraví a prospěch svého těla měl by dbát i o zdraví a prospěch svého ducha. Neboť podstatou a jádrem každého z nás je právě duch! To jsme "my"! To je to naše pravé já, které využívá fyzického těla pouze jako prostředku pro život v hmotnosti. Duch je podstatou a jádrem našeho bytí! Je tím nejdůležitějším, co máme. Po smrti našeho těla totiž duch žije dál.

Avšak pokud postupně chřadne a nakonec už jen živoří náš duch, kterému se nedostávalo duchovní potravy, pak to znamená konec. Naše, už jen čistě tělesná existence ztrácí smysl, pokud v sobě nenese živého ducha.

V evangeliích se píše o soudci, který jednou přijde soudit živé i mrtvé. Ne však tělesně živé a tělesně mrtvé, jak se to prvoplánově nesprávně chápe, ale duchovně živé a duchovně mrtvé!

Evangelia jsou totiž spisy duchovního charakteru, hovořící o duchovních souvislostech bytí. Proto zmínka o soudu živých a mrtvých nemůže být chápána v zúženém slova smyslu jako soud fyzicky živých a fyzicky mrtvých.

Takové chápání by totiž bylo naprosto nelogické, protože člověk, který dbá o rozvoj svého ducha bude žít i po smrti fyzického těla. A zase naopak, pokud člověk nedbá o rozvoj svého ducha a nechá ho strádat, hladovět a nakonec i zcela pohasnout, takový člověk je ve skutečnosti mrtvým, ačkoli ještě fyzicky žije.

Slova o nezbytném souzeni živých a mrtvých, ke kterému jednou dojde tedy nemluví o fyzicky živých a fyzicky mrtvých. Hovoří o duchovně živých a duchovně mrtvých, z nichž ti živí vykročí na cestu života a ti mrtví na cestu cestu zatracení.

Vyživujme proto dobře svého ducha a pečujme o něj. Nechť nám roste, sílí a rozkvétá. Tak, jak každodenně dopřejeme svému tělu dostatek potravy, aby mohlo existovat, tak každodenně dopřejme i dostatek potravy svému duchu, aby i on mohl existovat. Posilujme ho a živme například krásou. Krásou všeho druhu, která ale musí být čistá a ušlechtilá.

Živme ho a posilujme našimi dobrými, čistými, spravedlivými a lidsky vstřícnými city a myšlenkami. Živme ho našimi ušlechtilými, dobrými a spravedlivými slovy a činy.

Pak bude náš duch růst a rozkvétat. A konečně, když odloží vnější obal svého fyzického těla bude moci vstoupit do nádherné, radostné a velkolepé věčné říše ducha. To je totiž cílem naší cesty stvořením a smyslem celého našeho bytí.

Kdo však každodenně nedbá a potřeby svého ducha a neposiluje ho, kdo sice nechává na něj působit krásu, avšak v její nečisté a poskvrněné podobě, koho myšlenky a city jsou nedobré, nečisté, nespravedlivé a lidsky nevstřícné a takovými jsou i jeho slova a činy, duch takového člověka trpí akutním hladem a stále více chřadne. Nakonec už jen jako maličké světélko slabě bliká a pomalu pohasíná. To je pak stav, ve kterém člověku zbývá už jen tělo s jeho pudy a s jeho rozumem.

Cit, který je projevem ducha se ztratí. Tím nejvyšším v člověku, v němž odumírá jeho duch se stává rozum. Takový člověk se pak stává duchovně mrtvým, rozumovým automatem bez citu. Stává se chladným, kalkulující strojem, stává se hmotou, stává se už jen čistě tělem. Tělem, nad kterým, jak je psáno v Bibli, pomalu začínají kroužit supy, protože prakticky ho již lze považovat za mrtvého.

Chceme být snad i my odstranění z tohoto stvoření jako neživé mrtvoly? Chceme vari kráčet vstříc takovému osudu?

Pokud ne, posilujme každodenně svého ducha a dopřejme mu péče, potravy a výživy, jaká mu přísluší, aby mohl sílit a prosperovat. Aby se v síle krásy, ušlechtilosti, dobra, spravedlnosti a lidskosti rozzářil jako jasný plamen, šlehající vstříc věčnému spojení s nádherou velkolepé říše ducha.

Toto je vize a toto je cíl, ke kterému má směřovat životní úsilí každého z nás.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 23.02.2015 16:28:41

Staňte se nesmrtelnými!

Člověk v sobě nese předpoklad stát se nesmrtelným! Musí však usilovat o to, aby tuto metu dosáhl. Posláním každého z nás je dosažení vlastní nesmrtelnosti! Právě tento cíl by měl být tím nejdůležitějším, o co bychom měli usilovat. Pokud totiž o svou nesmrtelnost usilovat nebudeme, nikdy ji ani nemůžeme dosáhnout.

Základní povinností člověka je, aby se stal bytostí prodchnutou citem. Má být citovým člověkem, který se ve všem vždy řídí pouze svými city. Jeho cítění má stát nad jeho rozumem a má mu být jednoznačně nadřazeno. Rozum člověka má tedy stát ve službách citu!

Citový člověk má totiž v čistotě svého cítění spojení s celým stvořením a ve chvílích nejvyšší citové vroucnosti se dokáže povznést až k trůnu Nejvyššího. Citový člověk soucítí se všemi lidmi, jakož i se všemi ostatními živými bytostmi i s celou přírodou a proto nečiní nic, co by je poškozovalo. V každé situaci se řídí hlasem svědomí, oním Božím Zákonem v něm, protože i svědomí je součástí našeho citu.

Citový člověk si uvědomuje, vnímá a vyciťuje celistvost bytí, to znamená jeho hmotnou i mimo hmotnou realitu a proto ví, že žádná smrt ve skutečnosti neexistuje. Že existuje jen přirozený přechod do jiné roviny bytí, kdy lidská duše pouze odkládá své pozemské tělo tak, jako když se někdo zbavuje svého obnošeného šatstva.

Pro citového člověka proto smrti vůbec není, protože ve svém citovém nadhledu stojí nad ní a přehlíží ji. A v tomto jeho nadhledu nad smrtí, která se týká pouze jeho hmotného těla, avšak nikdy ne jeho ducha spočívá jeho nesmrtelnost! Takový člověk je totiž doma v celém stvoření, ať už se nachází v hmotnosti, nebo v jemnějších úrovních bytí mimo této země.

Člověk, který se řídí svými city a jehož rozum stojí ve službách citu žije v harmonii a v souladu s celým universem a je proto vnitřně naplněný a šťastný, protože on sám všude rozsévá soucit, porozumění a štěstí. A proto dobro a štěstí sklízí.

Ve stvoření, ať už se nachází kdekoliv, žije jako v ráji, neznajíce smrt a chvále svým štěstím naplněným bytím velikost a lásku Stvořitele, který mu toto všechno daroval.

Namísto Stvořitelem předurčené cesty prvotnosti citu však člověk vykročil jinou cestou. Cestu rozumu! Cestu rozumového poznání! Cestou rozumu nadřazeného nad cit! To rozumové v sobě postavil na první místo a svůj cit potlačil do pozadí. Tento čin však měl pro něj katastrofální následky a přinesl mu mnoho bolesti, utrpení a v konečném důsledku i tragické vědomí vlastní smrtelnosti.

Proč? Protože rozum jako nástroj poznávání je hmotný. Je produktem lidského mozku, který je hmotný. Z tohoto důvodu je celý náš mozkový potenciál determinován hmotou. Determinovaný hranicemi hmoty. V jejích hranicích sice nachází vznikající uplatnění, avšak jeho možnosti vnímání rozsahu bytí končí hranicemi hmotného světa.

Člověk, polapen do pasti rozumu postaveného nad cit se stává materialistou, pro kterého nic jiného, než to hmotné neexistuje. Tím se vyčlenil z celistvosti bytí ve stvoření a vzdálil se Stvořiteli, jehož existenci už nevěří, protože rozum, neschopný povznést se nad hranice hmoty odmítá vše, co se nachází nad touto hranicí jako neexistující.

A jelikož hmota a rozumové myšlení neznají věčnost a nadčasovost, ale pouze neustálou proměnu všeho hmotného ve formě vzniku a zániku, sáhla na rozumového člověka smrt! Člověk, který v sobě postavil rozum na nejvyšší místo se stal smrtelným!

A taky na základě tohoto vědomí vlastního, nezbytného hmotného zániku v lidech vyvstal egoismus. Egoistické užívání si života byť na úkor jiných ve snaze užít si co nejvíce, protože život máme jen jeden a svou smrtí jednou provždy všechno definitivně ztratíme.

Obrovské množství utrpení a hrůz už způsobil v dějinách naší civilizace chladný, vypočítavý a egoistický rozum postavený nad cit. A ona chladná vypočítavost rozumu žene svět vstříc záhubě.

A k tomu, aby to všechno postupně dospělo až k této hranici stačilo pouze přehodit "výhybku". Výhybku ze správné cesty citovosti jako dominantní složky osobnosti směrem k nadřazení rozumu. Směrem k nadřazenosti rozumu, ze kterého omezenosti povstává veškerá bída a utrpení světa. Z kterého povstává i smrt, jako konec hmotného těla a který vede lidstvo do záhuby.

Kdo se tedy řídí především svým rozumem, kdo potlačuje své cítění a jeho podněty do pozadí, ten je uvězněn v okovech hmoty a jeho údělem bude utrpení, bolest a smrt.

Kdo však dokáže správným způsobem nahlédnout na tyto skutečnosti, kdo dokáže znovu postavit své cítění za základ vlastní osobnosti, kdo dokáže podřídit svůj rozum svému citu a svědomí a takovýmto způsobem žít, mluvit a myslet, ten kráčí po správné cestě, předurčené člověku Stvořitelem.

Pokud na ní vytrvá a nedá se z ní svést, dojde k branám ráje, dojde ke štěstí, radosti a plnosti vlastní existence, dojde k pochopení a hlubokému si uvědomění celistvosti bytí, existence Stvořitele a tím vlastní nesmrtelnosti ve stvoření, plném navzájem si prokazované lásky všech bytostí v něm žijících.

Člověk má být bytostí citu! Člověk má svůj rozum podřídit vedoucí úloze citu! Neboť jedině v citu spočívá život a jeho další pokračování, pričemž naopak v otrockém podřízení rozumu spočívá člověka nedůstojná, hmotná omezenost jeho duševního obzoru a nakonec i jeho vlastní smrt.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 16.02.2015 18:05:22

Co všechno dokáže duch člověka?

To, co je v současnosti v lidské společnosti nejvíce preferované je náš rozum a naše rozumové schopnosti. Kromě daru rozumu má však každý člověk i dar ducha. Dar ducha, jehož prostřednictvím jsme schopni navazovat spojení s vyššími, nehmotnými úrovněmi. Prostřednictvím svého ducha, projevujícího se citem tedy dokážeme vnímat vyšší, hmotu přesahující souvislosti bytí, jakož i nezvratnou realitu existence jediného Tvůrce všeho - Boha!

Tak, jak má rozum schopnost analytického a exaktního posouzení dění v hmotnosti, přesně stejným způsobem má i náš cit schopnost ověřovat, zkoumat a prožívat vše, co přesahuje hranice nejhrubší hmotnosti. K aktivaci těchto našich vyšších schopností je však třeba být přes cit otevřený svému duchu, protože právě naše cítění je řečí ducha.

Žel zde se ale skrývá kámen úrazu, protože lidé svým jednostranným a neustálým preferováním jen a jen vlastních rozumových schopností přišli o spojení se svým živým cítěním. Tím ztratili kontakt s vlastním duchem a prostřednictvím něj s vyšší realitou. Tak přišli o schopnost vnímat duchovní, které z tohoto důvodu později začali považovat za výmysl. Za něco, co neexistuje. Podstata problému však spočívá pouze v jejich vlastní ztrátě schopnosti vnímání vyššího, duchovního rozměru bytí.

Ale to, co dokáže náš duch má i mnohé, docela praktické dopady. Vezměme si třeba takové pokrytectví lidí, kteří se dokáží navenek na něco hrát, avšak vnitřně jsou zcela jinými. Třeba navenek se prezentují jako věřící, přičemž jejich nitro je plné nejrůznějších špatných vlastností.

Podobné pokrytectví a podobné klamání je možné pouze proto, že lidé obecně věří víc rozumu, než citu. No a rozum, který je schopen vnímat pouze to vnější a viditelné, tento rozum je možné pokryteckým chováním velmi snadno oklamat.

Pokud by ale člověk dokázal naslouchat svému citu, jehož prostřednictvím je spojen se svým duchem, dokázal by poměrně snadno přehlédnout podobné lži, protože náš duch dokáže vyciťovat vnitřní život jiného člověka. Takovým způsobem bychom dokázali jasně rozlišit všechny rozdíly mezi vnějším chováním a vnitřním životem jednotlivých lidí.

Dnes to sice ještě mnozí nedokážou, ale má přijít doba, v níž budou mít všichni lidé živé spojení s vlastním duchem. Každé pokrytectví bude pak snadno přehlédnuto a na vedoucí pozice ve společnosti se pak dostanou pouze lidé skutečně vnitřně vysoce hodnotní a ne takoví, jací jsou na vysokých pozicích společnosti dnes, čili lidé, kteří se na hodnotných, dobrých a vstřícných mnohokrát pouze hrají, přičemž jejich vnitřek je úplně jiný.

Dnes, když nám ještě vládne rozum je právě proto možné, aby nám vládli pokrytci a lháři, kteří jinak mluví a jinak uvažují. Tito lidé mohou být dokonce vnitřně zcela zvrhlí, avšak navenek si přece jen dokážou vybudovat příjemnou fasádu a to bez obav, že by jim na to v dnešní době rozumu někdo přišel. Žel taková je realita a takové jsou mnohé takzvané "osobnosti", které vládnou národům i světu.

Jedině tehdy, když se začnou na vedoucí místa ve společnosti dostávat lidé skutečně vnitřně hodnotní, pouze potom začne vše směřovat k lepšímu. Pouze skutečně spravedliví a čestní lidé mohou totiž vést společnost správným směrem - směrem k materiálnímu a duchovnímu vzestupu.

Malá, ale užitečná rada na závěr: Pokud přijdeme do kontaktu s nějakým člověkem, měli bychom dbát na náš první dojem. První dojem totiž pochází z ducha, protože náš duch zvažuje bleskurychle.

Tento náš první, třeba například varovný dojem při setkání s nějakým člověkem však bývá často rychle překrytý našimi rozumovými úvahami a snahou dotyčného vypadat před námi co nejlépe. Pokud na to dáme a nebudeme se držet prvního dojmu, často se pak stává, že na to nakonec trpce doplatíme. Proto bychom měli pamatovat, že první dojem bývá téměř vždy správný.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 09.02.2015 17:24:54

To co sejeme, budeme sklízet!


Ve světě kolem nás existují objektivní přírodní zákony, jejichž účinkům je podroben každý z nás. Co si však mnoho lidí nepřipouští a nedoceňuje je skutečnost, že stejně objektivnímu a důslednému dění je podrobeno i lidské nitro, to znamená naše cítění, myšlení, ale i naše řeč a jednání. Všechno toto podléhá velkému, jednotnému a zákonitému působení.

Pouze člověk sám se musí namáhat, aby tyto zákonitosti pochopil a přizpůsobil se jim, protože pokud to neudělá, jedině jemu samému to způsobí bolest a škodu.

Například pouze lidé samotní museli vlastním pozorováním přírody zjistit, kdy je třeba zasévat, aby mohli sklidit úrodu. Pokud by nezaseli v pravý čas, pokud by to ať již z neznalosti nebo lhostejnosti ignorovali, nic by se jim samozřejmě neurodilo a oni by museli trpět hladem, nebo dokonce zemřít.

Poznání a přizpůsobení se důslednému přírodnímu dění přináší tedy lidem prospěch a naopak jeho neznalost a ignorování jim musí přinést škodu a strádání.

No a tento jednoduchý princip fungování uvedených přírodních zákonů třeba pouze zobecnit na celkové působení Zákonů universa, kterým není podroben jenom náš vnější fyzický svět, ale stejně bezvýhradně i náš vnitřní život, čili naše myšlení, cítění, jakož i všechny vnější projevy naší osobnosti a to řeč a viditelné činy.

Pokud se tedy učíme poznávat Zákony univerza a v pozitivním smyslu přizpůsobujeme jejich účinkům své cítění, myšlení řeč i jednání, musí nám to přinést pouze štěstí, spokojenost, radost a mír.

Pokud ale tyto Zákony ignorujeme, byť jen v našem cítění nebo myšlení, ale třeba i v naší řeči a jednání, musí nám to přinést zlo, utrpení, bídu a konečně, pokud se v tom nezměníme, dokonce i záhubu.

Měli bychom si být proto vědomými toho, že nic k nám nepřichází náhodně. Svévolnost osudu neexistuje! To, co jsme nuceni v současnosti prožívat je pouze nevyhnutelným důsledkem příčin, které jsme kvalitou svého myšlení a cítění, jakož i své řeči a jednání vložili do soukolí Zákonů univerza. No a právě na základě nejpodstatnějšího a nejdůležitějšího z nich, a sice Zákona zpětného účinku se k nám vrací přesně to, co jsme do stvoření vložili. Pokud to bylo dobré, vrací se nám dobro. Pokud to bylo špatné, vrací se nám zlo. Jaká byla tedy setba našich myšlenek, citů, slov a činů, přesně takového druhu bude i naše žeň. Je to spravedlivé až do těch nejmenších detailů.

Pokud se podíváme na jednotlivé lidské osudy i na tragické události globálního, celosvětového významu, pokud se podíváme na vše, co k nám přichází a teprve přijde mějme odvahu si uvědomit, že to všechno je jen sklizní toho, co jsme seli. Mějme odvahu přiznat si své chyby a najděme si čas, abychom pochopili, v čem jsme jednali špatně a nesprávně. A konečně vzbuďme v sobě sílu k tomu, abychom se změnily. Abychom zásadním způsobem změnili charakter svého cítění, myšlení, slovního projevu a jednání tak, aby k nám v budoucnu už nic špatného nemuselo přijít.

Pokud se totiž my lidé jako jednotlivci a nakonec i lidstvo jako celek neodvrátil od svých nesprávných cest, pokud nezačneme jednat v zohlednění neomylně působícího Zákona zpětného účinku, nebudou moci tito jednotlivci ani celé lidstvo očekávat nic dobrého. Budou totiž moci vždy očekávat jedině žeň své vlastní setby.

Měli bychom proto už jednou konečně poznat nutnost našeho podřízení se Zákonům univerza, aby naše žeň mohla být vždy jen dobrá a aby k tomu, co je jako výstraha uvedené v posledních statích Bible nemuselo zde na zemi nikdy dojít.

Nebo alespoň, aby tyto Biblí avizované události, pokud k nim pro lidskou nevoli respektovat Zákony univerza přece jen nakonec dojde, nemuseli mít pro nás až tak tragické a zničující důsledky. Naší včasnou proměnou k lepšímu můžeme totiž zlomit jejich hrot.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 02.02.2015 17:40:40

Hospodin, homosexualita a iné...


Žijeme v dobe dúhových pochodov a presadzovania legalizácie registrovaných partnerstiev. V dobe, v ktorej sa považuje za prejav pokroku a tolerancie súhlasné stanovisko s bojom za zrovnoprávnenie homosexuálov. V dobe, keď sa práve takýto postoj považuje za prejav intelektuálnej výšky, kým nesúhlasné stanovisko je naopak považované za prejav primitivizmu a netolerancie. No a práve v takejto dobe by bolo možno na veľký úžitok vedieť, aký názor má na tento problém Biblia. Alebo inými slovami povedané, ako sa na tieto veci pozerať v súlade s Vôľou Stvoriteľa.

Mojžiš hovorí: Kto by obcoval s mužom tak, ako sa obcuje so ženou, obaja spáchali ohavnosť.

V tejto stati v knihe Levitikus je zároveň napísané: Ak si niekto vezme okrem ženy aj jej matku, je to krvismilstvo. Keby niekto spal so svojou nevestou, obaja spáchali hanebnosť. Keby niekto spal so ženou svojho otca, zneuctil svojho otca. A tak ďalej ...

Ide tu teda o určité základné morálne zásady vzájomného ľudského spolužitia definované Mojžišom, ktoré korešpondujú s Vôľou Stvoriteľa.

Je však zaujímavé, že pri riešení problematiky homosexuality, ako i pri riešení iných morálnych celospoločenských problémov sa ľudia vôbec nezaujímajú o to, či ich názory sú v súlade s Vôľou Najvyššieho, alebo nie sú. Na to neberú vôbec zreteľ, hoci práve to, čo je a čo nie je v súlade s Vôľou Stvoriteľa by malo byť pre nás všetkých tým najpodstatnejším.

Avšak odklon od Vôle Hospodina je dnes tak veľký, že to, čo bolo jeho služobníkom Mojžišom definované ako neprístojné sa dnes stavia do pozície celospoločenskej akceptovateľnosti. Paradoxne teda to, čo sa podľa Vôle Najvyššieho považuje nesprávne sa dnes ľudstvom, ktoré katastrofálne morálne upadlo považuje za za prejav pokroku, intelektuálnej výšky a demokracie. Veci, ktorých sa malo ľudské pokolenie strániť sa dnes stávajú normou a považujú sa za niečo úplne prirodzené.

Úpadok našej doby spočíva teda okrem iného aj v tom, že naši súčasníci bojujú za to a snažia sa o to, čo nie je správne v očiach Hospodina. Presadzujú to v naivnej domnienke, že pre takýmto spôsobom postihnutých ľudí, v našom prípade homosexuálov bude najlepšie, ak sa ich úchylka stane spoločensky plne akceptovateľnou.

Ale môže to pomôcť niekomu, kto aj tak sám vo svojom vnútri jasne cíti, že s ním niečo nie je úplne v poriadku? Že jeho sexuálna orientácia nie je normála a prirodzená? Môže vari takémuto človeku naozaj pomôcť to, že ono neprirodzené bude on sám i ostatní považovať za normálne a prirodzené? Nie je to iba vzájomný sebaklam? Nebolo by pre takéhoto človeka omnoho lepšie a užitočnejšie, keby sa pozrel pravde priamo do očí? Keby ju akceptoval a svoju energiu, ktorú vynakladá na presadenie vlastnej úchylky ako spoločenskej normy využil radšej na to, aby s ňou bojoval? Aby sa snažil trpezlivou a dlhodobou prácou na sebe samom postupne približovať k tomu normálnemu, prirodzenému a zdravému?

Inými slovami povedané, bojom za rovnoprávnosť homosexuálov sa týmto ľuďom berie dôvod pracovať na sebe samých a postupne sa zbavovať toho, čo je v nich neprirodzené. Berie sa im dôvod uvažovať o tom, hľadať skutočné, hlboké príčiny svojho problému, ako i cesty k jeho náprave. Snaha o normalizáciu vlastnej úchylky je preto pre rozvoj osobnosti takýto ľudí viac na škodu, ako na úžitok.

Nikto samozrejme nechce, aby boli homosexuáli nejako perzekuovaní. To by bol jeden extrém! Avšak ich odchýlka od normy nesmie byť spoločensky považovaná za normu. Za niečo, čo je normálne. To je druhý extrém! Tým totiž môžu stratiť dôvod k osobnému seba vývoju, zameranému k opätovnému nadobudnutiu normálneho a prirodzeného stavu. Osobnosti homosexuála v skutočnosti pomôže najviac to, keď si svoju odchýlku od prirodzenosti uvedomuje a vnútorne i navonok sa snaží pracovať na jej odstránení. Jedine to je pre neho skutočnou pomocou. Všetko ostatné je omyl.

Celá táto záležitosť je ale okrem iného poukazom na omnoho, omnoho vážnejšie skutočnosti. Je poukazom na to, že akékoľvek odchýlky od Vôle Stvoriteľa musia mať pre ľudí svoje negatívne dôsledky. To znamená že všetko, úplne všetko, čo človek koná v rozpore s jeho Vôľou mu musí priniesť škodu, či nebodaj až katastrofu. Nech sa to týka akejkoľvek veci! Nie len teda postoja k homosexualite, ale k úplne všetkým veciam v našom každodennom živote. Ak totiž každú jednotlivú z týchto vecí nečiníme v súlade s Vôľou Stvoriteľa, ale naopak proti jeho Vôli, musí to mať pre nás fatálne dôsledky.

A práve o týchto dôsledkoch prehovoril Hospodin ústami Mojžiša takto: „Ak budete kráčať podľa mojich ustanovení, zachovávať moje príkazy a podľa nich konať, dám vám dážď v pravý čas. Zem vydá svoju úrodu a stromy svoje ovocie. Vy budete jedávať svoj chlieb dosýta a budete bezpečne prebývať na zemi.

Ak ma ale nebudete poslúchať a opovrhnete mojimi predpismi, ak sa vám budú moje nariadenia protiviť, potom vám vykonám toto: Zošlem na vás hrôzu a suchoty. Zlomím vašu veľkú pýchu a nebo nad vami urobím sťa železo a vašu zem sťa meď. Potom sa budete nadarmo namáhať, zem nevydá úrodu a stromy neprinesú ovocie. Zlomím oporu vašej výživy a nikdy sa nenajete dosýta. Vašu zem tak spustoším, že sa nad tým zhrozia i vaši najväčší nepriatelia.“

Za to, že sa ľudstvo odkláňa od Vôle Hospodina, za to, že nerešpektuje jeho Vôľu a činí to, čo je v jeho očiach zlé, za toto všetko ním bude bité. Lebo v jeho stvorení, ktoré povstalo z jeho rúk má miesto a môže sa trvalo dariť iba tomu, čo sa skláňa pred jeho Vôľou.

Čo však jeho Vôľu nerešpektuje a neberie ju na zreteľ, to ním bude bité, tiesnené, zlomené a nakoniec celkom vyhladené. Tohto si buďme dobre vedomí! Vedomí nie len v otázke postoja k homosexualite, ale i v tisícorakých iných otázkach, v ktorých sa ľudstvo tejto Zeme odkláňa od Vôle Najvyššieho a ignoruje ju. A týchto vecí je obrovské množstvo. Ba je to takmer všetko, čo človek činí, pretože ho ani len nenapadne pýtať sa, či to, čo plánuje vykonať je v súlade s Vôľou Najvyššieho, alebo nie je.

Ak preto človek ako jednotlivec a ľudstvo ako celok nezačne zohľadňovať a brať na zreteľ vo všetkom čo činí Vôľu Stvoriteľa, veľký vševládny Boh, ktorý je zvrchovaným Pánom neba i zeme napokon vyhladí zo svojho stvorenia jemu neverných a naďalej v ňom ponechá iba tých, ktorí si ho ctia a ktorí plnia jeho Vôľu.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 26.01.2015 18:01:28

Jaká je vševědoucnost Boží?

Je mnohem, mnohem větší, než si člověk vůbec dokáže představit. Neboť my lidé jsme vůči svému Tvůrci tak nesmírně nepatrní, a to i ve svém chápání, že ani ta naše nejvyšší představa o jeho všemohoucnosti nemůže ani jen zdaleka vystihnout velikost skutečné reality. Člověk je totiž pouze člověk, avšak Bůh je Bůh! Člověk je jen tvor, je jen dílem rukou Stvořitele, avšak Stvořitel je Tvůrcem všeho. Je Zdrojem a udržovatelem života a z tohoto důvodu je rozdíl mezi námi a naším Stvořitelem obrovský.

A proto musí být i každá naše snaha o pochopení jakýchkoli pojmů, souvisejících se Stvořitelem absolutně nedostatečnou. Proto je i nedostatečné, ba dokonce až malicherné i naše chápání jeho všemohoucnosti.

Představujeme si ji třeba tak, že Tvůrce má schopnost znát i ty nejtajnější lidské myšlenky. Že je prostě schopen poznat celkem osobním způsobem nitro každého člověka a nahlížet do něj. Že je v tomto směru vševědoucím, vševidoucí a poznajíci i to nejdůvěrnější lidské myšlení.

Nicméně vševědoucnost Nejvyššího je mnohem, mnohem větší! Je mnohem dalekosáhlejší a souvisí s prozřetelností. S prozřetelným zformováním chodu univerza takovým způsobem, že dokonalé Boží Zákony do něj vložené přinášejí každému člověku přesně takové důsledky, jaké si způsobem svého, byť i toho nejtajnějšího a nejskrytějšími myšlení zaslouží.

Tuto vševědoucí a prozřetelnou spravedlnost naplňuje dokonalý Zákon zpětného účinku, který každému z nás vrátí přesně to, co myslel, cítil a čím se vnitřně zabýval. Ať už to bylo dobré nebo špatné. Co kdo do stvoření zasel, to musí nakonec i sklidit! Stvořitel proto nepotřebuje vůbec znát nejniternější cítění a myšlení lidí, protože lidé samotní se v rámci jeho dokonalých Zákonů právě prostřednictvím svého cítění a myšlení odměňují nebo trestají. Pokud totiž uvažují a cítí pouze čestně, dobře, spravedlivě a ušlechtile, obdrží zaslouženou odměnu v podobě dobra, míru a štěstí.

Pokud ale uvažují a cítí nečestně, nedobře, nespravedlivě a neušlechtilé, obdrží zasloužený trest v podobě zla, neštěstí a utrpení.

Chápeme tedy v čem spočívá prozřetelnost a vševědoucnost? V prozřetelným a vševědoucí zformování právě takových univerzálních Zákonů, v nichž byla už dopředu předznamenána dokonalá Spravedlnost v tom, že se člověk sám odměňuje a trestá. Naše konkrétní myšlení a cítění nepotřebuje Stvořitel proto vůbec znát, protože jeho dokonalým Zákonem neunikne ani to nejtajnější skryté vnitřní citové či myšlenkové hnutí.

Ať proto člověk myslí a cítí jakkoli chce, všechno to již bylo předem předvídané tak, že absolutně nic z toho nemůže uniknout účinkům dokonalé Spravedlnosti Boží.

Jsou to tedy dokonalé Zákony Boží, v nichž je zahrnuta vševědoucnost a prozřetelnost Nejvyššího. Velikost jeho prozřetelnosti a vševědoucnosti tedy spočívá v tom, že už dopředu předvídal absolutně všechny myšlenky a city, jako i všechno chování každého jednotlivého člověka, přičemž absolutně nic z tohoto nemůže uniknout jeho Spravedlnosti. Spravedlnosti Boží, která zde byla od věků a dávno před tím, než vůbec vznikl člověka a která je vševědoucí a prozřetelně zformována tak, že v jejích účincích se musí každý z nás sám spravedlivě odměňovat nebo trestat.

V tomto spočívá velikost Boží, přesahující jakékoliv lidské chápání. Spočívá v tom, že Stvořitel už dopředu všechno věděl a to dokonce i v zohlednění svobodné vůle člověka. Neboť Nejvyšší znal lidský druh ještě dříve, než vznikl a než první člověk vůbec zformoval svůj první cit, myšlenku a čin. A ty dokázal Stvořitel již předem zahrnout svým vševědoucím a prozřetelným způsobem do absolutně dokonalým způsobem spravedlivých účinků působení svých Zákonů.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 19.01.2015 19:18:39

Proč nás víc přitahuje zlo?

Na světě je neuvěřitelně mnoho zla a zdá se, že už dokonce převažuje nad dobrem. Je tomu tak proto, že to zlé je pro lidi jaksi přitažlivější než to dobré. Konat zlo je totiž ve skutečnosti jednodušší, pohodlnější a lehčí, než konat dobro. A proto i většina lidí volí tuto jednodušší a pohodlnější cestu, která na ně neklade téměř žádné nároky.

Pochopení toho, proč je tomu právě takto a ne jinak si ukažme na příkladu malého dítěte, stavějíciho hrad z kostek. Dítě klade trpělivě jednu kostku na druhou a věže hradu se pomalu zvedají do výšky. Tato činnost od něj vyžaduje určitou námahu, soustředění, přemýšlení, kombinování, fantazii a trpělivost. Avšak najednou přijde jiné dítě a šmahem ruky mu všechno zbourá.

A přesně takto je to i s dobrem a zlem. To dobré od nás vyžaduje určitou námahu, určité sebeovládání, sebekázeň, sebe zušlechťování a cílevědomost v našem směřování k vyšším a vznešenějším hodnotám.

Avšak to špatné od nás mnoho nevyžaduje. Nevyžaduje téměř nic, protože zlu stačí, když se lidé oddají a podvolí všem svým slabostem, vášním a nedostatkům. Když se podvolí a bez zábran oddají tomu nejnižšímu v sobě samých. A to je přece tak snadné a pohodlné! Tak dokonale vyhovující lidské pohodlnosti a duchovní lenosti. Tak prosté, jednoduché a nenáročné, jako šmahem ruky zbourat hrad z kostek.

Právě pro toto tedy lidi přitahuje zlo mnohem víc než dobro. Jako dobro, které na ně klade určité požadavky a vyžaduje od nich určitou námahu cílevědomého snažení.

Vezměme si například televizi. Je plná filmů a programů nízkého, ba až toho nejnižšího druhu. Je plná povrchnosti a neuvěřitelné myšlenkové prázdnoty.

Proč? Protože právě takto to lidé chtějí! Protože podle jejich názoru si právě při sledování takového druhu programů nejlépe odpočinou. Nekladou na nich totiž žádné morální ani intelektuální nároky. Lidem opravdu stačí pouze bezmyšlenkovitě hledět na obrazovku, ať už se tam děje v podstatě cokoli. Jen ať je to nenutí hlouběji uvažovat a zabývat nějakými morálními hledisky.

Programy náročnějšího druhu a hlubšího filozofického, etického, duchovního či intelektuálního charakteru bývají většinou vysílány mimo hlavní vysílací čas a na takzvaných "druhých programech", kde nemají ani zdaleka takovou sledovanost.

Proč? Jednoduše proto, že kladou na diváka určité požadavky a určitou námahu, kterou však většinový divák není ochoten vynaložit. A proto ve vysílání televizí převládá brak a nekvalita nad hodnotami a kvalitou. To špatné, nízké, mělké a povrchní totiž lidem mnohem více vyhovuje, jako to dobré, čisté, hodnotné a ušlechtilé, protože to nevyžaduje žádnou námahu. Jen pohodlné podvolení se vlastní nízkosti.

Taková je pravda o člověku! O většině lidí na této zemi! Kdo chce, může vidět neoddiskutovatelné důkazy všude kolem sebe. Může je vidět nejen ve struktuře vysílání televizí, ale i v rozhlase, literatuře, hudbě, na internetu, jakož i v každodenních životních situacích. Lidé obecně inklinují mnohem více k tomu negativnímu a ne k tomu lepšímu a pozitivnějšímu. Proto je na světě tak mnoho nečestnosti, neohleduplnosti, bezcitnosti, nelidskosti, nespravedlnosti, lži, egoismu, nečistoty a neušlechtilosti, ale už mnohem méně čestnosti, ohleduplnosti, lidskosti, spravedlnosti, poctivosti, nesobeckosti, čistoty a ušlechtilosti. To první je totiž žel mnohem jednodušší a pohodlnější, než to druhé.

Každý z nás jakoby v sobě skrýval dvě podstaty. Jednu dobrou a druhou špatnou. A člověk se žel raději podřizuje té zlé, jakoby byl ochoten vyvinout určitou námahu k vědomému rozvíjení té dobré.

O této povaze člověka, o tomto neblahém sklonu lidstva říkal už kdysi Kristus ve svém podobenství o dvou cestách. O cestě pohodlné a široké, po které kráčí většina a o cestě úzké, kterou nacházejí pouze nemnozí.

Ta široká cesta je cestou pohodlného odevzdání se zlému, nízkému a povrchnímu, která však vede do záhuby. Ta úzká cesta je cestou úsilí o dobro, poctivost, spravedlnost a ušlechtilost. Je to cesta námahy v úsilí o dobro, která však jediná vede k plnému a šťastnému životu. K životu hodnému důstojnosti člověka, zatímco ta druhá, široká cesta pohodlného přizpůsobování se špatnému a nízkému nás devalvuje a strhává nás pod naši vlastní důstojnost. Nebo žel mnohdy až na úroveň zvířete.

Pamatujme tedy a buďme si toho dobře vědomi, že to dobré v nás bude potřebovat ke svému rozvinutí vynaložení určité námahy, zatímco tomu špatnému, nízkému a neušlechtilému v nás se stačí pouze pohodlně podvolit.

Avšak jedině rozvíjením dobra můžeme dospět k plnohodnotnosti života, zatímco v pohodlném odevzdání se špatnému se na samém konci skrývá zkáza. Skrývá se smrtonosná devalvace naší osobnosti, jako nevyhnutelný důsledek naší duchovní lenosti, spočívající v zhoubném sklonu pohodlného odevzdávaní se zlému.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 12.01.2015 17:15:54

Bez obalu o tom, co se děje ...


USA se snaží vyprovokovat velký válečný konflikt v Evropě, jehož prostřednictvím hodlají zabít několik much jednou ranou. V první řadě tím zlikvidují a odstaví Evropskou unii, jako jednoho ze svých nejvážnějších ekonomických konkurentů a zadruhé tím položí Rusko, které se začíná stavět na nohy. Přesně v duchu rčení: kde se dva perou, třetí vítězí.

Dokonce už současnými sankcemi je postiženo v první řadě Rusko samotné, avšak v druhé řadě také státy Evropské unie, které s ním měli úzké obchodní kontakty. Ekonomika USA je sankcemi poškozena jen minimálně a to znamená, že už teď je pomalu ekonomicky pouštěná žíla Rusku i Evropské unii, z čehož USA pouze profitují.

Ale to samozřejmě ještě není vše! To ještě nestačí! Válečným konfliktem a s ním spojenou rekonstrukci zničené Evropy by mohly USA znovu nastartovat svou ekonomiku, zatíženou 18 bilionů dolarovým dluhem.

V těchto pár výše uvedených větách se skrývá skutečná podstata současného dění, přičemž vše to zdánlivě humánní, zdánlivě demokratické a zdánlivě politicky korektní, co se v souvislosti s ukrajinským konfliktem prezentuje navenek má pouze jeden jediný účel: masírovat veřejné mínění zdáním práva a lidi pomalu připravovat na akceptování nezbytnosti zahájení válečného konfliktu.

Je nepochopitelné a neuvěřitelné, že nejvyšší evropské politické špičky nevidí tuto zákeřnou taktiku USA. Nebo co je ještě horší, velmi dobře o ní vědí a vědomě s ní spolupracují, jdouc tím proti zájmům vlastních národů.

Většina politické elity států Evropské unie jsou totiž pouze loutkami v rukou USA, které prosazují především jejich zájmy a to i za cenu popírání zájmů vlastních občanů a voličů. Jako Jidáš zrazují lid za oněch pověstných třicet stříbrných, aby pod pláštíkem boje za právo a demokracii připravovali předpolí k velké válce na přání USA.

No a vydatnými pomocníky jsou jim v tom především současné média, v nichž působí dva druhy lidí. Prvními jsou naivní hlupáci, kteří sami skutečně uvěřili tomu, že boj za právo, demokracii a svobodu je opravdu tím jediným, o co jde USA a jejich západoevropským spojencům.

Druhou skupinu tvoří zrádci a Jidáši, kteří velmi dobře vědí o co ve skutečnosti jde a kteří vědomě spolupracují na na tom, aby byla veřejnost neustále masírována hezkými řečmi o ušlechtilých ideálech, které právě my v čele s USA zastáváme.

Velká čest všem těm nemnohým výjimkám, které v mediální oblasti odmítají svou spolupráci na účelovém zavádění veřejnosti a její tendenčním manipulováním v souladu s americkými zájmy.

Válka jako prostředek likvidace konkurence a zároveň jako prostředek k nastartování vlastního ekonomického růstu. Tyto jednoduché, prosté a bezohledné záměry USA jsou skrytou podstatou celého současného světového dění. A všechny hezké řečičky kolem toho jsou určeny pouze naivním a hloupým, před kterými má zůstat pravá podstata věcí skrytá.

V souvislosti s ukrajinským konfliktům se například mnoho mluví o proruských separatistech a o agresivní politice Ruska. Kdo však je ve skutečnosti agresorem? Vari ne USA, které prostřednictvím svého propracovaného systému zinscenovaných revolucí stojí v současnosti na hranicích Ruska? Kdo je tedy ve skutečnosti agresorem a kdo agresivně šíří svůj vliv po zemích celého světa? Stojí vari Rusko na hranicích USA, nebo USA na hranicích Ruska?

Určitě nebudeme Rusko glorifikovat. I tam je mnoho špatného a mnoho takového, s čím nelze souhlasit. Tak, jako je tomu v podstatě všude jinde, protože ani v USA není vše jen dobré. Velkou otázkou však zůstává, která z těchto dvou alternativ představuje pro svět menší zlo?

Současnou situaci lze připodobnit situaci, v jaké byl svět během druhé světové války. Tehdy stálo proti sobě hitlerovské Německo a stalinské Rusko. Oba systémy byly zvrhlé, avšak pro svět představovalo mnohem menší zlo právě Rusko. Proto se s ním v těch časech USA spojily, aby společnými silami porazili Německo, představující pro svět zlo mnohem větší.

Jak to vypadá z tohoto úhlu pohledu dnes? Je snad pro svět větším zlem Rusko, které má ve světě pouze dvě základny, nebo je jím USA, které mají základen mnohem, mnohem víc? Je to snad Rusko nebo USA, které ve snaze o mocenské ovládnutí světa, jako i světových energetických zdrojů vyvolává jeden konflikt za druhým?

Irák a Libye jsou toho příklady. Třeba v Iráku se hledané chemické zbraně nikdy nenašli, protože šlo jen o vhodnou záminku, sloužící k legitimnímu zahájení ozbrojeného konfliktu, zatímco ve skutečnosti šlo pouze o ropu. V Libyi tomu bylo obdobně. Kromě toho se tam USA podařilo zlikvidovat jeden z nejvíce prosperujících afrických států v duchu zvráceného ideálu: čím hůře pro jiné, tím lépe pro nás.

Nebudeme glorifikovat Rusko z jeho mnoha chybami a nedostatky, ale je slepým ten, kdo nevidí krvavé ruce USA, které se aktivně angažovali v nesčíslných mocenských a vojenských konfliktech, převratech a zinscenovaných, takzvaných revolucích po celém světě. A to vše za jediným účelem. Aby prosadili své vlastní geopolitické a ekonomické zájmy v daném regionu, nebo státě. Vždy se při tom dbá, aby to navenek vypadalo na prospěch tamního obyvatelstva, ale ve skutečnosti jde všude jen o prospěch USA. A to i za cenu krve a ožebračování celých národů. Jidášske a zrádcovské loutkové vlády, jidášske a zrádcovské média a různé mezivládní organizace, financované USA mají v tomto procesu za úkol přesvědčit obyvatelstvo o tom, že právě tímto způsobem je to správné, dobré, pokrokové a demokratické.

Jednoduše řečeno, právě USA jsou bezohledným agresorům, jakého svět ještě neviděl! A tento největší světový zloděj ve vztahu k Rusku hlasitě křičí: Chyťte zloděje!

Všechny tyto fakta hovoří o jednom jediném, a sice o tom, že v celosvětovém měřítku představuje Rusko mnohem menšího agresora než USA. Hovoří o tom, že Rusko dnes přece jen představuje mnohem menší zlo přesně tak, jak tomu bylo během druhé světové války. Hovoří o tom, že agresivní politika USA nemá hranic a proto se nezastaví ani před novým, velkým světovým konfliktem. Konfliktem, daleko od vlastního území, na kterém se bude dát opět především dobře vydělat.

A v centru tohoto všeho stojí běžný člověk, zpracováván a manipulován takzvaným veřejným míněním, vytvářeným médii, jakož i politiky. Ale nedělejme si iluze ani o tomto běžném a obyčejném člověku, který je až na malé výjimky naplno ponořen do prázdnoty konzumního způsobu života. Tento způsob života přijal bezvýhradně za svůj a snaží se v něm co nejefektivněji realizovat. V jeho rámci se snaží uplatnit svůj osobní egoismus přesně stejně, jako se snaží USA uplatňovat svůj velký a nenasytný egoismus v rámci celé naší planety. V tomto jsou si mnozí lidé vzácné zajedno. V tomto ohledu jsou si podobní, protože uznávají stejné "hodnoty". Pouze možnosti má každý z nich rozdílné. Někdo větší a někdo menší. A právě pro tuto obrovskou, vnitřní a vnější podporu slaví zvrácený systém, prosazovaný USA tak velké celosvětové úspěchy.

Pokud se však lidé neprobudí a nepostaví na odpor formou občanských protestů, či jinou vhodnou formou, pak budou vtaženi do velké války. A v ní budou za zdánlivě ušlechtilé ideály svobody, demokracie a mezinárodního práva ve skutečnosti bojovat za bezohledné a vypočítavé zájmy USA.

Přesně tak je tomu dnes na Ukrajině, kde americkým zájmům zaprodaná vláda "legálním" způsobem mobilizuje obyvatelstvo do války, likvidujíc tím svou vlastní ekonomiku namísto toho, aby se dříve, než vůbec nějaký ozbrojený konflikt začal, hledalo řešení za jednacím stolem. USA však nepotřebují dohodu a smír, ale naopak konflikt a prostřednictvím něj záminku k válce.

Již dnes umírají desítky ukrajinských vojáků jménem mocenských a světovládných záměrů USA. A pokud se konzumní a egoistické národy Evropské unie včas neprobudí a nevzpamatují, budou brzy za americké zájmy umírat i oni.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 06.01.2015 17:08:31

Chcete mít lehkou smrt?

Smrt je jistota, se kterou musí každý z nás počítat. Zaručená jistota, ke které se každým dnem stále více přibližujeme. Žel, lidé se problematikou smrti ve vztahu k sobě samým příliš nezabývají a začínají na ni myslet až tehdy, když se přibližuje jejich čas. Potom však už bývá většinou pozdě změnit něco na jejím průběhu a zásadním způsobem ovlivnit to, zda bude lehká, nebo zda budeme muset podstoupit těžký a zoufalý smrtelný zápas. Komu to není lhostejné, měl by proto již nyní začít žít tak, aby jeho smrt mohla být opravdu snadná.

Naši problematiku si přibližme na dvou příkladech, a sice na člověku materialistickém a ateistickém, čili člověku přesvědčeném o tom, že po smrti už nic není a na člověku idealistickém, čili přesvědčeném o existenci života po smrti.

Materialista a ateista věří jen ve svůj krátký pozemský život. Nic jiného pro něj neexistuje. Dokonce ani ve svých myšlenkách nepřekračuje hranice hmotného světa, protože i ve svém nitru se zabývá pouze tím, co je podle něj reálné a co tedy má nějaký význam a nějakou cenu. Svým jednáním i všem svým myšlením je proto pevně připoután na svět hmoty. Na svůj život v hmotném světě, který podle něj smrtí končí.

Této jeho základní filozofii je přizpůsoben celý jeho život a od ní se odvíjejí hodnoty, kterým věří. A protože je skálopevně přesvědčen, že žije pouze jednou je většinou toho názoru, že si je proto třeba života pořádně užít. Že je třeba žít naplno. K tomu jsou však potřebné prostředky, to znamená peníze, které mu zajistí přístup ke všem hmotným požitkům a radostem, které život nabízí. No a proto, aby peníze k tomu potřebné a získal, neváhá mnohokrát jednat nemorálně, nečestně, nelidsky a bez soucitu. Pro něj je totiž nejdůležitější pouze jeho vlastní užívání si života. Života, který si chce užít o to víc, o co víc je přesvědčen, že smrtí všechno končí.

Čas však letí, jeho život se přibližuje ke konci a připoutání takového člověka k hmotnému světu je obrovské, protože ho svým myšlením a jednáním neustále intenzivně živil.

A najednou nadejde chvíle smrti! Přichází smrt, která mu chce absolutně všechno sebrat. Onen člověk však není schopen myslet jinak, než myslel po celý svůj život a proto se svého života křečovitě drží. On nechce zemřít. On se nechce propadnout do nicoty a nebytí. O každou minutu života zoufale zápasí.

Na jedné straně je zde tedy neodvratnost smrti a na druhé straně křečovité upínání na hmotnou existenci. Co z toho může vzejít? Nic jiného, než těžký, zoufalý a bezvýchodný smrtelný zápas. Nic jiného, než smrtelný strach před nebytím, kterému se člověk všemožně brání. Takový postoj však pouze prodlužuje jeho boj se smrtí, způsobuje těžký smrtelný zápas a bolestivou smrtelnou agonii. Každá minuta, kterou člověk ve svém křečovitém připoutáni na hmotný život získává se stává pouze další minutou jeho agónie.

Toto však rozhodně není smrt lehká a my o této závažné problematice mluvíme právě z toho důvodu, aby co nejméně lidí muselo prožívat cosi podobného.

Proto se nyní podívejme na druhý příklad a sice na člověka přesvědčeného, že smrtí život nekončí. Není vůbec důležité, jakého je tento člověk vyznání. Důležité je, že věří v pokračování života po smrti a tato jeho víra je opravdu reálná a tedy reálně ovlivňující jeho dosavadní život.

Pokud totiž člověk opravdu věřil, že smrtí život nekončí, ale dále pokračuje, musel si být vědom i určité zodpovědnosti, která se za tím skrývá a na jejímž základě bude od něj na druhé straně požadované zúčtování všech jeho činů. Velké účtování nejen za jeho činy, ale i za jeho slova a myšlenky.

Neboť skutečná víra v život po smrti je spojena se Spravedlností, před jejíž obličej jednou předstoupíme. Takové něco však od člověka doslova vynucuje určitou výšku morální a etické kvality jeho života. Člověk už totiž nemůže jednat nemorálně, nečestně, nespravedlivě, nelidsky a bez soucitu vůči ostatním když ví, že jeho pozemský život jednou skončí a on bude muset předstoupit před Spravedlnost, které se bude muset zodpovídat ze všech svých slov, myšlenek a činů.

Takový člověk sice užívá věcí hmotných, užívá svého pozemského života, avšak není k němu tak křečovitě připoután a požitky hmotného druhu nejsou pro něj jedinou prioritou.

V určitém smyslu stojí nad věcmi a má nad nimi nadhled protože ví, že všechno hmotné bude jednou muset zde na zemi zanechat. A proto nestojí o to, aby se kvůli hmotným a pomíjivým věcem vnitřně zatěžoval nečestností, nespravedlností, nelidskostí, sobeckostí a bezcitností. Neboť v hodině své smrti bude muset všechno hmotné zanechat zde na zemi a tam na druhý břeh si bude moci vzít se sebou jen svou čestnost, dobrosrdečnost, ušlechtilost, spravedlnost, lidskost a soucitnost. Hmotné totiž zůstane zde ve hmotě. Jedině to duševní, ty duševní kvality a hodnoty, které jsme se snažili žít zůstanou našim majetkem. Zůstanou pokladem našich duší, který nám nikdo a nic nemůže vzít. Ani smrt!

Jak bude tedy probíhat umíraní takového člověka? Bude více méně bezbolestné, protože duše dotyčného byla zvyklá na nadhled nad věcmi i nad životem. A proto i nyní, v hodině smrti bude mít určitý nadhled, a to dokonce i nad svou vlastní fyzickou smrtí. Bude si totiž vědom toho, že smrt je jen brána, přes kterou je třeba projít do jiné roviny bytí.

Takový člověk bude brát svou smrt jako přirozenou skutečnost, na kterou je připraven a počítá s ní. Jeho vnitřek, jeho duše proto nebude mít problém odpoutat se od umírajícího těla, trpícího bolestí. Duše takového člověka se tedy rychle odpoutá od svého těla, protože na něm až tak křečovitě nelpí. A z tohoto důvodu ani nebude pociťovat fyzické bolesti a strasti umírání své fyzické schránky.

Je však třeba podotknout, že u člověka, který je přesvědčen že smrtí život nekončí musí jít o skutečné, upřímné vnitřně přesvědčení. Vnitřní přesvědčení, jehož důsledkem byl čestný, spravedlivý a ušlechtilý život, jako i živé přesvědčení o reálnosti existence jiné roviny bytí, do které vstupujeme svou smrtí.

Na tom, jaký je náš nejvnitřnější pohled na život a jaká z něj vyplývá naše základní životní filozofie tedy záleží jakým způsobem bude každý z nás umírat. Tím totiž, co skrýváme v hloubce svého nitra určujeme, jaká bude naše smrt. Zda lehká nebo těžká. Zda to bude plynulý přechod do jiné roviny bytí, nebo bezvýchodná smrtelná agonie naplněna strachem pádu do propasti nebytí.

Člověk by proto měl snažit žít svůj život správně a naplňovat ho pravými hodnotami pokud chce, aby jeho smrt byla opravdu snadná a bezbolestná. Míra její bezbolestnosti totiž záleží do našeho životního příklonu ke skutečným hodnotám, jakož i od míry našeho přesvědčení o realitě existence po fyzické smrti.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 30.12.2014 16:56:03

Učme se poznávat Boží řeč!

Povinností a životní nezbytností každého dítěte je naučit se řeč svých rodičů. Dítě, které to nedokáže má velmi těžký život a není schopno zařadit se do normálního fungování společnosti.

Přesně stejným způsobem však lze vnímat i dospělého člověka, který zůstává po celý svůj život dítětem tohto stvoření. Tohto stvoření, které se mu přimlouvá jasnou a srozumitelnou mateřskou řečí svých zákonitostí.

Pokud však mluvíme o stvoření, nelze se samozřejmě nezmínit o jeho Tvůrci, přebývající vysoko nad svým dílem. Aby mohlo stvoření bezchybně samočinně fungovat, podřídil Tvůrce jeho chod svým dokonalým Zákonům, které jsou manifestací jeho Vůle. No a tato Vůle Tvůrce, čili Zákony univerza, představují konkrétní druh řeči, kterou jsou povinni zvládnout všechny tvory ve stvoření přebývající.

Ovládat tuto řeč, to znamená rozumět Zákonům univerza v jejich hmotné a duchovní rovině je tedy povinností každého člověka přesně stejně, jako je povinností dítěte naučit se řeč mateřskou.

Jak se však dítě, neschopné zvládnout mateřskou řeč nemůže plnohodnotným způsobem zapojit do života společnosti, z níž zůstává trvale vyčleněno, přesně stejně nemůže být plnohodnotným ani život člověka, neznalého fungování základních Zákonitostí univerza.

A tato neplnohodnotnost jeho bytí se projevuje prožíváním různých strastí, jako je nespokojenost, neporozumění, úzkost, nepochopení, bolest a strádání. Jde v podstatě o neschopnost dosažení čistého lidského štěstí a vnitřního míru.

Taková je žel každodenní, vnitřně i navenek prožívaná realita většiny současné populace. A na tom nemůže nic změnit ani mílovými kroky postupující materiální a technický pokrok, protože ani blahobyt, ani dostatek nemohou nikdy samy o sobě zaručit štěstí, mír a vnitřní naplnění. To totiž k lidem přichází pouze prostřednictvím poznání, pochopení a respektování duchovních a materiálních Zákonů univerza.

A tak se nám tedy na jedné straně zvedá životní úroveň s množstvím technických vymožeností, ale na druhé straně se neuvěřitelným způsobem množí bezohlednost člověka k člověku, chamtivost projevující se touhou po stále větších ziscích, nenávist obratně se skrývající za princip konkurenčního boje, zloba, nesnášenlivost, nespokojenost, selhávání vztahů v rodinách, v zaměstnání, v přátelstvích a mnoho, mnoho jiného.

Lidská neschopnost vniknout do pochopení Zákonů univerza a neochota naučit se řeč, kterou k nám srozumitelně a jasně promlouvá jejich Tvůrce utlačuje národy tisícerými způsoby. Lidé na vlastní kůži poznávají, že materiální prospěch a pravé štěstí jsou dvě naprosto rozdílné věci.

Jen se jednou zkusme zeptat lidí kolem sebe, zda jsou ve svém životě spokojení a šťastní. V naprosté většině případů nebude odpověď kladná, protože jiná ani nemůže být pokud člověk nepostavil svůj život, své myšlení a své jednání na znalosti fungování Zákonů universa.

A pokud někdo bude tvrdit, že je šťastným i přes jejich neznalost, půjde pak vždy jen o štěstí domnělé, trvající určitou kratší, nebo delší dobu, které se však musí zákonitě jednoho dne zhroutit jako dům bez pevných základů.

Ano, v naší společnosti se sice nachází množství lidí, kteří na základě vysokých příjmů a v zúženém, čistě materiálním pojetí života mluví o sobě jako o šťastných a spokojených lidech a na západ od našich hranic jsou to celé národy.

Ale může být člověk opravdu šťastný pokud ví, že kolem něho nemají mnozí ani na nejzákladnější lidské potřeby? Mohou být pravým štěstím naplněni obyvatelé ekonomicky vyspělých států, které prostřednictvím svého kapitálu uplatňují vůči ostatním národům principy tvrdého ekonomického kolonialismu? Mohou být opravdu šťastní a spokojení ti, kteří přehlížejí stále výrazněji se zvětšující propast mezi bohatými a chudými jen proto, že oni sami mají prozatím všeho dostatek?

Buďme k sobě upřímní a nazvěme takové štěstí pravým jménem. Je to sobectví! Bezohledný egoismus a chladné sobectví, kterým na sebe váže určitá skupina obyvatelstva nadmíru hmotných prostředků, daleko převyšujících nutnost zabezpečení lidsky plnohodnotného života, zatímco na druhé straně musí podobným způsobem vázány prostředky zcela logicky chybět celým skupinám lidí, kteří pak nemají téměř ani na přežití.

Ne, těmito slovy není míněna podpora komunistických ideálů, ale také nelze bezvýhradně podporovat ani společnost, vytvářející propastné rozdíly mezi jejími jednotlivými členy.

Žel podpora takových vztahů a praktik v rámci naší společnosti i ve vzájemných vztazích mezi národy je smutnou realitou dneška. A tato smutná realita je zase žalostným vysvědčením neschopnosti a neochoty poznávání Zákonů universa a stavění se proti nim.

Lidstvo nechce komunikovat se stvořením! Nechce se učit řeč, kterou se mu v jeho zákonitostech promlouvá. A tak zůstává stranou od jejich pochopení. Nicméně Zákony, fungující svým vlastním způsobem pak nevědomé lidstvo zraňují a tísní na každém kroku.

Člověk totiž odmítá přijmout s pokorou skutečnost, že i když vyrostl z dítěte v dospělého a samostatného člověka, stále zůstává dítětem stvoření. A tak, jak musí být každé dítě usměrňováno vůlí svých rodičů, která, rozprostíraje nad ním ochranná křídla, ho vede na jeho cestě životem, přesně stejně se má dát člověk vést Vůlí svého Tvůrce, který promlouvá všem tvorům řečí svých dokonalých Zákonů universa.

Jsou tedy pouze dvě možnosti. Nebo se naučit tuto řeč a stát se plnohodnotnými, jakými jsme už dávno měli být, nebo zůstat stát na samém okraji dění, jako děti neschopné naučit se mateřskou řeč. Jako děti vnitřně trpící, zraňováné a odstrkované.

Jedno známé přísloví, zvláště aktuální v dnešní době říká: Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem.

Základem plnohodnotného lidského života je tedy znalost rodné řeči, v našem případě řeči Zákonitostí ve stvoření, vyjadřujících Vůli Tvůrce univerza, na základě poznání níž bychom se konečně mohli stát plnohodnotnými lidmi.

Pokud bychom však ovládali byť sto světových jazyků, bez základního pochopení mateřské řeči stvoření ve kterém žijeme bude nám to pramálo platné, protože v tom nejpodstatnějším a nejdůležitějším zůstaneme stále nevědomí. Nevědomí a tím i neschopní najít jedinou cestu k míru, štěstí a plnohodnotnému životu na zemi.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



© 2005 – 2019 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.