Diskuze Diskusia o hlbších pravdách

FiftyFifty, společenský magazín.
Diskuze Diskusia o hlbších pravdách na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Diskuze Diskusia o hlbších pravdách

FiftyFifty
Share

Diskusia o hlbších pravdách


Vkládat příspěvky do diskuze mohou jen přihlášení uživatelé

image/svg+xml smilan :: 22.12.2014 16:33:50

Jak dosáhnout štěstí?

Každý člověk chce být šťastný. Existuje množství lidí, kteří o své vlastní štěstí vysloveně cílevědomě usilují. A přece je skutečného štěstí na zemi jako šafránu. A přece je to jev zcela výjimečný, přestože po něm touží a usiluje se o něj velmi mnoho lidí.

Jak je to možné? Proč je tomu tak? Co je toho příčinou?

Jsou mnozí lidé, kteří usilují o peníze doufajíc, že když je budou mít dostatek, přinese jim to štěstí. Ale žel, většinou jim to dlouhodobé štěstí vůbec nepřináší, protože při získávání peněz obvykle ztratí zdravou míru a dostanou se do začarovaného kruhu závislosti. Do závislosti zvané chamtivostí.

Mnozí lidé hledají zase vlastní štěstí v ponoření se do práce a v kariéře. To jim sice může přinést určité sebe uspokojení, ale nikdy ne ono hledané, trvalé štěstí.

A jsou zase lidé, kteří hledají štěstí v partnerském životě a v manželství. Žel, každé druhé manželství dnes končí většinou krachem a mezi těmi manželstvími, které vytrvají není mnoho takových, které by bylo možné považovat za opravdu šťastné a které by oběma partnerům poskytovaly to, co skutečně lze nazvat pravým štěstím.

A takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Kde se však skrývá a v čem spočívá tajemný a lidem nepoznaný recept na dosažení štěstí?

To velké a neznámé tajemství spočívá v poznání, že štěstí nelze paradoxně dosáhnout tím, že o něj budeme usilovat! Každému takovému lidskému úsilí se totiž pravé štěstí zdaleka vyhne!

Proč je tomu tak? Neboť v podobném úsilí se nachází velký kus osobního egoismu! A skutečné, pravé štěstí je neslučitelné s jakýmkoliv osobním egoismem. Je s ním neslučitelné, protože ono může být vždy jen vedlejším produktem. Vedlejším produktem našeho úsilí o správný život. O správný život naplněný úsilím o spravedlnost, čestnost, ušlechtilost, lidskost a dobro. Kdo usiluje o tyto hodnoty, kdo jim podřídí své jednání, svá slova, ba dokonce i své myšlení, ten žije správně a jako spravedlivá odměna za jeho správný život k němu zavítá štěstí.

Pravé štěstí je totiž odměnou opravdového života! Je samovolným a vedlejším produktem života, naplněného úsilím o dobro, spravedlnost, čestnost, ušlechtilost a lidskost. Jiné cesty k němu není!

V této skutečnosti zároveň spočívá logická odpověď na otázku, proč je na zemi tak málo opravdu šťastných lidí. Jednoduše proto, že jen málokdo ve svém životě usiluje vážně a cílevědomě o dodržování hodnot zmíněných výše. Jednoduše proto, že lidé se sobecky, ba někdy až "přes mrtvoly" egoisticky ženou za vidinou vlastního štěstí. Pro toto všechno pravého štěstí na zemi téměř není.

Jak funguje tento princip si můžeme ukázat na konkrétním příkladu:

Miliony lidí touží po partnerovi a partnerském soužití doufajíc, že jim to přinese štěstí. Nikdo v tom nevidí nic špatného, ovšem takové jejich přání je přece jen přáním osobního egoismu, který vidí v získání partnera a v partnerském soužití s ním především prostředek k dosažení svého vlastního, osobního štěstí. Takový druh touhy však štěstí nepřináší a proto i mnohé sňatky ztroskotávají. Nestojí totiž na pravém a zdravém základě, ale pouze na osobní egoistické touze po vlastním, osobním štěstí jeho účastníků.

Jaký ale má tedy být zdravý základ pro dosažení partnerského svazku, naplněného pravým štěstím? Tím zdravým základem je touha darovat sebe sama druhému. Touha udělat vše proto, aby byl náš partner šťastný. Oním zdravým základem šťastného partnerství je nemyslet na sebe, ale především na toho druhého. Jedině pak, pokud takto myslíme a jednáme k nám může přijít pravé štěstí, protože ono je vždy jen vedlejším produktem opravdového přístupu k životu. Pokud dokažme dávat, být lidskými a usilujícími o dobro, štěstí k nám přijde samo, aniž bychom o něj nějak zvlášť usilovali.

Kristus kdysi řekl: Kdo hledá svůj život ztratí jej! Kdo ale ztratí svůj život pro mne, nalezne jej! A právě tatáž zákonitost, právě tentýž druh logiky platí i ve vztahu k lidskému štěstí. Kdo totiž hledá pouze vlastní štěstí, nikdy ho nenajde. Kdo však sobecky nehledá pouze své vlastní štěstí, komu leží na srdci štěstí jiných, kdo dokáže sám sebe dávat druhým, kdo dokáže hledět především na dobro druhých, ten štěstí najde. K tomu přiletí samo od sebe! Toho bude trvale doprovázet!

Žijme proto svůj život tak, abychom se stali hodnými pravého štěstí. Žijme svůj život správně tím, že ho naplníme skutečnými hodnotami. Jestliže tento svět není šťastný znamená to, že lidé nežijí správně. Že ve svém životě opravdu vážně neusilují o dobro, laskavost, čestnost, lidskost, spravedlnost, ušlechtilost a takovýmto způsobem jsou pak na míle vzdáleni od správného života. A proto je od nich na míle vzdálené i pravé, velké a skutečné štěstí.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 15.12.2014 16:09:17

Spravedlnost existuje!


Člověka nelze násilím udělat šťastným, i kdybychom si to velmi přáli. Má totiž svobodnou vůli, která je darem od Stvořitele a která mu umožňuje svobodně se rozhodovat pro věci dobré, nebo špatné. S každým našim svobodným rozhodnutím je však spojena odpovědnost, které se nemůžeme zbavit. Ve stvoření totiž platí železný zákon: Co kdo zaseje, to také sklidí.

Každý člověk, který chce jednat ve svém životě správně by si měl být vědom této jednoduché Zákonitosti. Měl by pochopit její prostou logiku a na základě toho by se pak měl začít rozhodovat správně a správně jednat.

Lidé si totiž ničí životy a dělají nešťastnými sebe i jiných mnohdy ani ne proto, že by snad oni sami byli až tak špatní, ale především z nevědomosti a lehkomyslnosti. Nevědomost proto třeba nahradit poznáním. Poznáním o neomylných účincích Zákona zpětného působení, vyjádřeného slovy: Co kdo zaseje, to také nutně sklidí. Zákona, jehož působení se nemůže vyhnout nikdo z nás.

Pokud někdo seje svými city, myšlenkami, slovy a činy dobro, sklidí dobro. Pokud ale někdo seje svými city, myšlenkami, slovy a činy zlo, sklidí bezpodmínečně zlo a to buď v tomto svém životě, buď po své fyzické smrti na takzvaném druhém světě, nebo při svém opětovném pozemském vtělení, protože ve stvoření platí zákonitost reinkarnace.

Každý myslící člověk by si měl proto uvědomit, že právě Zákonem zpětného účinku je dokonale zabezpečena univerzální Spravedlnost pro všechny.

Pokud tedy někoho v současnosti potkává zlo, musí si být vědom toho, že musel nutně sám kdysi zlo sít a tudíž toto zlo se ke němu vrací zpět, jako důsledek jeho vlastního, nesprávného jednání.

Moudrý člověk pak dokáže přijmout účinky neomylné Spravedlnosti jako spravedlivou odplatu za své činy, kterou, pokud je právě takovým zralým způsobem přijata, je splacen jeho karmický dluh a smazána jeho vina.

Nemoudrý člověk bude naopak zlořečit na svůj nepříznivý osud, bude mluvit o nespravedlnosti, i když mu to v konečném důsledku i tak nemůže být k ničemu platné, protože účinky zmiňované, vyšší Spravedlnosti musí přijmout i on.

Pokud se to však děje bez pochopení, svým reptáním na osud si zase seje něco špatného, co se k němu časem opět určitě vrátí. Je to pak jeden velký koloběh utrpení, v němž navazuje jedno vlákno řetězu za druhým. A tento koloběh lze přeseknout pouze poznáním a přizpůsobením se univerzální Zákonitosti ukryté ve slovech - Co kdo zaseje, to také sklidí.

Člověk si musí uvědomit, že i když se k němu bude určitý čas vracet jím samým zaseto, minulé zlo, ale on už bude od chvíle poznání výše zmíněných zákonitostí vědomě sít pouze dobro, nakonec se jeho karma vyčerpá a jeho vina bude odpykána. Pak se k nám, podle Zákona - Co kdo zaseje, to také sklidí, bude vracet už jen dobro.

No a nakonec mi nedá nevzpomenout, že člověk, který jednou poznal a pochopil neoblomnost Zákona zpětného účinku se musí s hrůzou a bolestí dívat na současný, každodenní život kolem nás a na tu neuvěřitelnou lehkomyslnost a naivitu lidí, kteří doufají, že žádná vyšší Spravedlnost neexistuje.

Proto si žijí klidně a bezohledně tak, jak je to pro ně osobně co nejvýhodněji v domnění, že za své činy nebudou nikým bráni k odpovědnosti. A tak se stále více rozmáhá lež, podvod, okrádání, pomluvy, chamtivost, nepoctivost, prospěchářství, honba za ziskem, mocí nebo slávou, zvrhlost, smyslnost, vulgárnost, arogance, namyšlenost a mnoho, mnoho jiného.

Pokud však právě takové "hodnoty" velmi intenzivně každodenně sejeme, co asi budeme sklízet? Je opravdu hrozné na to byť jen pomyslet. V této souvislosti se vzhledem k hodnotovému žebříčku průměrného člověka dnešní doby neodbytně vnucuje jedno, jediné slovo, které bude představovat poslední tečku za nesprávným myšlením a jednáním lidí. Je to slovo "Apokalypsa"! Apokalypsa, o níž bylo tomuto lidstvu výstražně mluveno již před 2000 lety.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 08.12.2014 17:19:29

Duchovní poučení z nedávných komunálních voleb

Duchovní zákonitosti ovlivňují všechno a tedy i věci, o kterých bychom to vůbec nepředpokládali. A tyto skryté duchovní zákonitosti, mající hluboký dopad na celý náš život se projevují i v něčem takovém vysloveně světském, jako jsou komunální volby. No a protože duchovní zákony jsou skryté a neviditelné, jejich účinkem je podrobeno to skryté a neviditelné v nás. Čili naše myšlenky, naše city a všechny naše vnitřní pohnutky.

A právě z tohoto úhlu pohledu se podívejme na nedávné komunální volby, v nichž kandidovaly stovky zájemců na posty poslanců obecních a městských zastupitelstev, jakož i na posty starostů a primátorů. Při tomto enormně vysokém zájmu o pozice v samosprávě však vyvstává ona již zmíněná, velká a zásadní otázka a sice, jaké vnitřní pohnutky tyto lidi k tomu vedly? Zda opravdu bylo jejich jediným úmyslem hledět na zájmy svých voličů, nebo zda snad neměli úplně jiné úmysly? Zda snad nemysleli v první řadě na svůj vlastní prospěch? Zda nemysleli na svůj vlastní profit a to ať už finanční, nebo profit plynoucí z určité společenské prestiže? Znát tak vnitřek lidí, to by asi ty volby dopadly úplně jinak!

Ano, jsou to právě vnitřní a skryté pohnutky, které určují celkový charakter působení poslanců, starostů a primátorů ve svých funkcích po zvolení. Ty nejtajnější, skryté vnitřní pohnutky, které nemohl před volbami nikdo vidět se totiž i tak nakonec projeví během volebního období navenek, a to žel mnohdy negativním způsobem. Po čase se totiž zcela otevřeně a každému viditelně ukáže, jaké ve skutečnosti byly skryté úmysly dotyčných, když šli do voleb. A žel, jak už to bývá téměř pravidlem, ukáže se, že tyto úmysly nebyly nejčestnější. Že byly zištné a zaměřené především na svůj osobní prospěch.

V této skutečnosti se skrývá veškerá tragédie současného systému! Od nejvyšších řídících orgánů společnosti až po ty nejnižší je totiž zvykem jinak mluvit a něco jiného skrývat ve svém nejhlubším nitru. Je totiž zvykem na jedné straně hovořit o prospěchu společnosti, avšak na druhé straně v skrytosti myslet především na svůj osobní prospěch a na svůj osobní profit. A přestože do nitra lidí zatím nevidíme, to co tam skrývají se i tak nakonec časem vyplaví na povrch a na vnějším, reálném jednání dotyčného pak vidět, na co ve skutečnosti myslel a jaké byly jeho pravé záměry.

No a pak žel opět mnozí voliči poznají, že se zase dali oklamat hezkými řečmi, které sloužily pouze k zastření skutečných vnitřních úmyslů. No a následné působení takových lidí v jejich funkcích pak zcela logicky vyvolává pouze nevoli, nespokojenost a hněv.

Jaký společenský systém by tedy bylo třeba nastolit a jak to vymyslet tak, aby k podobným podvodům na voličích více nedocházelo?

V minulosti se to lidé snažili řešit změnou jednoho společenského systému na druhý. I u nás došlo nedávno k podobné změně, přičemž však žel i současný systém opět přináší spoustu nespokojenosti, rozčarování a hněvu.

Podstata problému totiž nespočívá ve změně společenského systému, ale právě ve změně vnitřního přístupu lidí, který je v každém systému tím rozhodujícím.

To tedy znamená, že pokud se onen skrytý vnitřní přístup lidí nezmění, nebude ani to nejdokonalejší společenské zřízení fungovat správně a ke spokojenosti všech.

Znamená to však zároveň, že současný společenský systém by vůbec nemusel být tak špatný, kdyby byly čestnější, spravedlivější a ušlechtilejší skryté vnitřní pohnutky lidí v něm. Neboť právě na kvalitě tohoto vnitřního přístupu lidí ke všemu kolem nich všechno stojí, nebo padá. V současnosti žel spíše padá!

Znamená to tedy, že jakoukoliv změnu k lepšímu nelze nikdy provést čistě zvenčí, ale vždy pouze zevnitř. Vždy jen prostřednictvím vnitřní, duševní proměny člověka!

Pokud tedy budou lidé již ve svém nitru klást důraz na spravedlnost a čestnost, pokud budou již ve svém nitru selektovat své myšlení a cítění tak, že si ponechají pouze to čestné a spravedlivé a zavrhnou to nečestné a nespravedlivé, pak se jistě všichni postupně začneme mít lépe.

Pokud však lidé ve svém nitru, na bázi svých citů a myšlenek nebudou podporovat pouze to čestné a spravedlivé, ale naopak rozvíjet to nečestné a nespravedlivé a vědomě s tím kalkulovat, může přijít byť i ten nejdokonalejší společenský systém, lépe nebude nikdy.

A tyto zákonitosti se netýkají jen lidí, usilující o posty v samosprávě, ale týká se to úplně každého z nás. Úplně každého právě na tom místě a v té společenské pozici, v jaké se on osobně nachází.

Ale vraťme se zpět k politice a k správě věcí veřejných a zkusme si definovat, jaký optimální vnitřní postoj by měly v sobě přechovávat lidé, kteří mají ambici působit v samosprávě. Tito lidé by si měli uvědomit, že vládnout neznamená nic jiného, než sloužit celospolečenskému dobru. Znamená to působit v zájmu toho nejširšího celospolečenského dobra!

Prosazování prospěchu určitých zájmových skupin, nebo dokonce prospěchu sebe sama nad prospěch celku a celospolečenského dobra je však morovou ranou dnešní společnosti! Je to jed, otravující společenský život, vzbuzující nevoli, hněv a rostoucí nespokojenost.

Nízký hodnotový systém lidí v politice devastuje tuto společnost! Devastuje ji nízký hodnotový systém celého obyvatelstva obecně, protože právě toto je základní platforma, z níž všechno vyrůstá.

Neboť z národa nízkých vnitřních hodnot může povstat pouze politická reprezentace nízkých vnitřních hodnot a následně právě tomu odpovídající kvalita společenského života, která tuto obecnou nízkost hodnot zcela viditelně odráží.

Žádný národ proto nemá právo nadávat na svou vlastní politickou reprezentaci na všech jejích stupních, protože ona je pouze odrazem jeho samého. Je zrcadlem jeho samého!

Jaké totiž vnitřní hodnoty v sobě národ nese, přesně takových vnitřních hodnot je i jeho reprezentace. Vždyť v podstatě ani jiná být nemůže!

Pokud se tedy nezmění právě tyto vnitřní hodnoty, pokud již na bázi svého myšlení a cítění nebudeme podporovat jedině to dobré, spravedlivé, čestné a ušlechtilé, pak se nezmění vůbec nic! Pak můžeme zvolit kohokoliv a měnit společenské systémy jakkoliv, vždy to bude pouze špatné a nikdy ne dobré.

Proto každý národ, který se chce mít lépe ať pracuje na vnitřní změně sebe sama. Pokud tak totiž neučiní, jeho vlastní politická reprezentace, která z něj vzejde, mu dá pak na vlastní kůži pocítit veškerou nízkost jeho vlastního, vnitřního hodnotového systému.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 02.12.2014 15:53:35

Vztah církevních věrouk k absolutní Pravdě

Kdo se chce dobrat k Pravdě, musí mít v první řadě odvahu. Odvahu nezaujatě zkoumat učení vlastního vyznání a také odvahu konfrontovat ho i s naukami jiných náboženství.

Takové hluboké zkoumání je založeno na tom, že pokud to, co vlastním je opravdu absolutní Pravdou, není se vůbec třeba bát žádné konfrontace. Naopak, podobnou konfrontací se může moje přesvědčení pouze utvrdit a moje víra pouze posílit.

Pokud ale nestranná konfrontace s jinými názory otřese tím, co jsem považoval za absolutní Pravdu, třeba si pak odvážně přiznat, že moje domněnka byla nesprávná a že skutečnou Pravdu je nutné teprve najít.

Zkusme se nyní z tohoto úhlu pohledu podívat na křesťanské církve. Ve svých začátcích stálo křesťanství v Pravdě a bylo skutečně světlem a požehnáním pro celou zem. Žel časem začalo být světlé jádro křesťanského učení stále více obalované různými lidskými názory a vylepšeními, až nakonec během staletí, to lidské téměř úplně potlačilo ono původně zdravé a správné.

Něco podobného se už jednou v dějinách stalo. Stalo se to s Mojžíšovým Zákonem, představujícím Boží Vůli, podle níž měl povolaný židovský národ žít.

Když totiž o několik staletí přišel na Zem Syn Boží, to původní zdravé a správně bylo již natolik překryté lidským, že tehdejší nejvyšší církevní představitelé už nebyli schopni poznat v Kristově nauce onu původní Pravdu, kterou jim kdysi dávno přinesl Mojžíš.

No a žel, přesně totéž udělali lidé i s učením Ježíše Krista. Člověk by proto měl být na velkém pozoru a měl by se snažit důsledně rozlišovat mezi původním Kristovým učením a různými církevními pravidly, dogmaty a nařízeními, které jsou pouze naukami lidskými. Takové důsledně rozlišování je velmi potřebné obzvláště proto, že to církevní paradoxně nejednou přímo popírá onu původní, čistou Pravdu, přinesenou Mojžíšem a později i Ježíšem.

Žel, nauky církví a skutečná Pravda jsou tedy mnohdy dvě naprosto rozdílné věci. Abychom si to dokázali, uveďme si konkrétní příklad:

Druhé přikázání říká: Nevezmeš jméno svého Pána nadarmo! To znamená, že pokud budeme někdy vyslovovat toto jméno, mělo by to být vždy s tou největší úctou a vroucností, s tím největším citovým zanícením, jakého jsme schopni. Takové vroucně citové vzplanutí, byť třeba jen krátké, může pak v síle vroucího citu vystoupit až k Božímu trůnu.

Jako protipól si však vezměme modlitbu růžence, ve kterém se Otec i Syn vzpomíná několik desítek krát za sebou v domnění, že čím více, tím lépe. Takový způsob modlitby je však sám o sobě nesprávný, protože při podobném, častém opakování jména Nejvyššího není člověku jednoduše možné vložit do každého z nich požadovanou vroucnost. Taková modlitba se pak zvrhává v mechanické, bezmyšlenkovité odříkávání, zbavené jakéhokoli citu.

Podobný druh modlitby bez citového zaujetí se tedy přímo příčí druhému přikázání, jakož i slovům Ježíše Krista: "Když se modlíte, neříkejte hodně jako pohané. Myslí si, že budou vyslyšeni pro svou mnohomluvnost. Nenapodobujte je! "

Co tedy dodat na závěr? Absolutní Pravda souvisí s křesťanstvím a to s původní, čistou Kristovou naukou. I současné křesťanství má k této Pravdě nejblíže ze všech světových náboženství. Tato Pravda však není totožná se stanovisky a učením žádné z mnoha křesťanských denominací.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 26.11.2014 17:01:14

Úvaha o posledním soudu

Poslední soud! Pojem spojující se s velkou knihou nejen křesťanského světa - s Biblí. Poslední soud! Spojení dvou slov, která nám při hlubším pohledu samy odhalí vlastní smysl. Pojem, znamenající výstrahu pro lidstvo na zemi.

Slovo "soud" značí vynesení rozsudku, určení trestu za předchozí provinění. Odplatu za něco, co bylo provedeno nesprávně. Ze slova "poslední" lze vyčíst, že těch dílčích a menších soudů již bylo pravděpodobně více. Jelikož ale navzdory všemu nedocházelo ke změně a k polepšení, vyvstala nutnost udělat konečnou přítrž trvale nesprávného jednání. Nutnost podrobit provinilce, v tomto konkrétním případě celé lidstvo velkému, rozhodujícímu a definitivnímu "poslednímu soudu".

Ale proč má být naše vzdělané, civilizované a kulturní lidstvo takto přísně souzeno? Čím se provinilo? Co takového špatného udělalo, nebo dosud dělá?

Podobné otázky nesvědčí o ničem jiném, než o velké povrchnosti v posuzování reálného života. Neboť žel pod vlivem na efekt vypočteného vnějšího lesku a zdánlivého pokroku přestali miliony lidí vnímat hlubokou vnitřní shnilost a dutou prázdnotu toho, co samo sebe klamně nazývá slovem "civilizace".

Copak je možné přenést se lehkomyslně přes ony dílčí "soudy", projevující se během celé lidské historie ohromným a mnohostranným utrpením milionů lidských bytostí, ať už formou válek, útlaku, vykořisťování, nebo jiných druhů krutosti člověka vůči člověku? Copak je možné přenést se lehkomyslně přes ony dílčí soudy, v nichž lidé nemilosrdně soudili a odsuzovali sami sebe?

Technický pokrok, mylně zaměňován s civilizační vyspělostí pouze korunoval a plně odkryl skutečnou, byť obratně skrývanou pravou tvář lidstva. V "moderním" 20. století zahynulo ve dvou apokalyptických válkách takové množství lidí, jaké jich bylo pobitých ve všech dosavadních válkách během celé historie lidstva! Hle, civilizace!

Pokud však je společenství lidí na zemi schopné ve vzájemných vztazích mezi sebou jednat takovým způsobem a to ze stále větší intenzitou, čeho se asi ještě dočkáme? Může být snad současný morální stav světového společenství zárukou, že se podobné věci už nebudou opakovat?

Žel, při pohledu na televizi, na internet a do novin, při poslechu rozhlasu, ale i běžných rozhovorů lidí velmi rychle ztratíme jakoukoliv iluzi o výši morálního stavu populace. Velmi rychle ztratíme jakoukoliv iluzi o tom, že by to v dnešní době už konečně mohlo být jiné. Je to smutné, ale morálně lidstvo ve skutečnosti téměř vůbec nepokročilo, nebo možná jen o velmi maličký krůček. V každém případě ani zdaleka ne tak, jak by mohlo.

Při kritickém pozorování lidstva se nás pomalu začne zmocňovat neodbytné přesvědčení, že někde tu musí být nutně nějaká skrytá a po tisíciletí stále přetrvávající tatáž chyba! Něco hluboko v jádru lidstva musí být zkažené! Zkažené a pokřivené do té míry, že navzdory strašlivým, ba až katastrofickým zkušenostem se nehledají pravé hodnoty a svět se i nadále tupě klaní opravdového lidství nedůstojné modle zisku!

Každý se pachtí za hmotou a chce mít stále více! Hromadění majetků, luxus a bezbřehé užívání si pestré škály požitků dává lidem egoisticky zapomenout na skutečný stav reálného života milionů, nacházejících se naopak v neuvěřitelné bídě a zoufalé materiální nouzi. Není snahy ani chuti hledat, najít a odstranit pravou příčinu, s trvalou pravidelností se opakujících, stále tragičtějších selhání lidstva, jejichž jednou z hlavních příčin je právě obrovská nerovnost mezi lidmi.

A přece nám už velmi dávno bylo jasně ukázáno, jak je třeba správně žít a do jaké podoby třeba upravit vzájemné vztahy mezi sebou. Už dávno nám bylo přece řečeno o principu lásky k bližnímu jako k sobě samému, který v praxi znamená, že nikdy nemáme druhým dělat to, co nechceme, aby druzí dělali nám samotným.

Jaký by byl dnes tento svět, kdyby lidé při všem co plánují provést zohledňovaly, jestli je to opravdu věc, která by byla i pro ně samotné akceptovatelná, pokud by se jich osobně dotkla? Jaký by byl dnes svět, kdyby se lidé naučili brát úplně stejný ohled na jiných přesně v takové míře, v jaké ho berou sami na sebe, nebo na své nejbližší?

Avšak proto, že lidé na jiných takový ohled nikdy nebrali a dosud neberou, právě proto mohlo být a může být na světě tolik bídy, bezohlednosti, surovosti, utrpení, sdírání a válek. Lidé prostě zavrhli vesmírný princip Lásky, jehož poznání nám přinesl Kristus. Po tomto principu vzájemné lásky jedněch vůči druhým dennodenně šlapou, nemilosrdně tím odsuzujíc jiných k bolesti, utrpení, strádání, bídě, hladu, či nedostatku.

Svou vzájemnou neláskou lidstvo samo sebe odsuzuje a nemilosrdně soudí. Nesčetné druhy a způsoby utrpení zažil již tento svět. Je to dlouhá a nekonečná série malých, dílčích soudů, v nichž jedni soudili a odsuzovali jiných. Soudů, ve kterých se soudilo a odsuzovalo na základě barvy pleti, na základě náboženského vyznání, na základě národní a etnické příslušnosti, na základě ekonomických a sociálních poměrů a ještě na základě mnoha jiných věcí.

A právě pro toto všechno přichází k lidem poslední soud! Poslední soud, jako konec jejich vzájemného odsuzování se! Poslední soud jako nevyhnutelný důsledek tisíců dílčích soudů, v nichž odsuzoval k utrpení jeden člověk druhého. Poslední soud jako definitivní konec všem starým praktikám a jako začátek nové kvality života, spočívající na principu vzájemné lásky.

Posledním soudem tedy to staré a zkažené skončí a to nové a lepší začne. Poslední soud bude totiž vzájemným oddělením dobrého a špatného, které dosud žilo pospolu. Bude oddělením dobrých od špatných. Oddělením těch, kteří mají předpoklady a jsou schopni žít na základě principů vzájemné lásky od těch, kteří toho schopni nejsou a nikdy se o to ani nesnažili. A tento den se blíží!

Popis toho, jakým způsobem onen soud proběhne a jaké hodnoty v něm budou považovány za rozhodující naleznete v následujících krásných, hlubokých a výstižných slovech:

Tehdy velký Soudce shromáždí všechny, jedněch po své pravici a druhých po své levici. A pak řekne těm, kteří budou stát po jeho pravici:

Pojďte ke mně vy všichni, kteří jste mě viděli hladového a dali jste mi jíst, kteří jste mě viděli žíznivého a dali jste mi pít, kteří jste mě viděli bez šatů a oblékli jste mě, kteří jste mě viděli v žalu a utěšili jste mě. Vy, kteří jste mě navštívili, když jsem byl nemocný, kteří jste mi pomohli v mé bídě, vzali jste na mě ohled a projevili jste mi soucit.

A tehdy oni udiveně řeknou: Pane, kdy jsme tě viděli hladového a dali jsme ti jíst a kdy žíznivého a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli bez šatů a oblékli jsme tě, kdy jsme tě viděli v žalu a utěšili tě? A kdy jsme tě navštívili, když jsi byl nemocný, kdy jsme ti pomohli v tvé bídě? Kdy jsme brali na tebe ohled a kdy jsme ti projevili soucit?

A on jim odpoví: Amen pravím vám, co jste udělali byť jen jednomu z mých nejmenších, mně jste učinili. A vykročí tito směrem k branám nového a lepšího života.

Pak se však obrátí k těm, kteří budou stát po jeho lavici a řekne jim:

Odstupte ode mne zlořečení, protože nedali jste mi jíst, když jste mě viděli hladového a nedali jste mi pít, když jste mě viděli žíznivého. Neboť jste mě nezaoděli, když jsem byl bez šatů, ani neutěšili, když jsem byl v žalu. Neboť jste mě nenavštívili, když jsem byl nemocný, ani jste mi nepomohli v mé bídě. Neboť jste nebrali na mě ohled a neprojevili se mnou soucit.

Tehdy oni zděšeni svolají: Pane, kdy jsme tě viděli hladového a nedali jsme ti jíst a kdy žíznivého a nedali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli bez šatů a nezaoděli jsme tě, kdy jsme tě viděli v žalu a neutěšili tě? A kdy jsme tě nenavštívili, když jsi byl nemocný, kdy jsme ti nepomohli v tvé bídě? Kdy jsme nebrali na tebe ohled a kdy jsme ti neprojevili soucit?

A on jim odpoví: Amen pravím vám, co jste neudělali byť jen jednomu z mých nejmenších, mně jste neučinili. A odejdou tito na cestu utrpení, končící jejich záhubou.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 17.11.2014 16:34:03

Kletba ustavičného mlžení Pravdy

Na své osobní cestě k Pravdě se musí člověk naučit dělit obrovské množství duchovních informací, které nás mohou přímo zahltit, do dvou základních kategorií. Na informace zásadního významu, mající rozhodující vliv na duchovní růst a na informace, nebo spíše zajímavosti, jejichž poznání, případně nepoznání nemá ve smyslu přímé cesty vzhůru téměř žádný význam.

A právě dnešní doba se vyznačuje přílivem nesmírného množství informací, tedy i duchovních, ve kterých se můžeme bez správného výběru přímo utopit a paradoxně, přece zůstaneme žízniví protože skutečné, osvěžující a občerstvující Pravdy v nich skoro vůbec není, nebo jen kde tu pár kapek.

Přebytek duchovních informací v dnešní době je však svědectvím pokřivenosti člověka, který chce dychtivě vědět stále více, přičemž sklouzává do povrchnosti a přehlíží to nejpodstatnější. Ty tisíce knih, nacházejících se na policích s esoterickou literaturou v knihkupectvích není v podstatě ničím jiným, než pomníkem lidské pýchy a domýšlivosti, které nejednou pouze matou vážně hledající a znemožňují jim najít skutečnou Pravdu, vyznačující se prostotou a jednoduchostí.


Jen se totiž hlouběji zamysleme nad skutečností, že velkému Tvůrci univerza stačily k vyjádření Jeho Vůle a požadavků vůči lidstvu dvě kamenné desky Desatera. Také po působení jeho Syna Ježíše zůstali čtyři útlé spisy evangelií, které spolu dohromady tvoří knížku nevelkého rozsahu.

Žel, pýcha a domýšlivost lidí zamlžily prostotu a jednoduchost Pravdy, přicházející ze Světla a v množství knih, výkladů a traktátů se nakonec tato Pravda ztratila.

Vzhledem k poznání povahy lidí však bylo takové něco ze ​​Světla předvídané. Bylo předvídané že tak, jak židé pod množstvím svých vlastních lidských rozumových "pravd" pohřbili Pravdu přinesenou Mojžíšem, že právě tímto způsobem jednou křesťané pod nánosem dogmat a teologické učenosti pohřbí čistý jas Kristovy nauky.

Jako jedna z velkých milostí byl proto ústy Krista zaslíbený příchod Ducha Pravdy. Osoby, která má lidem darovat v době největšího, jimi vytvořeného zmatku opět čistou a nezkalenou Pravdu. Má se tak stát třetí, poslední krát a tato Pravda bude představovat jedinou cestu ke Světlu. Cestu ven z bludiště falešných názorů, pojmů, dogmat, duchovních senzací a dezinformací, překážejících lidem v jejich skutečném duchovním vývoji. Hledat a najít tuto Pravdu, pochopit ji a naučit se podle ní žít je momentálně tím nejdůležitějším, co existuje v našem životě.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 10.11.2014 17:18:26

Pouze prázdné senzace ...


Mnozí, moderním způsobem duchovně hledající upadli do pokušení hladu po stále nových a zajímavějších informacích. Stali se sběrateli informací, kteří se snaží najít vždy něco nového a zajímavého, co by je upoutalo. A protože tam, kde je poptávka vzniká i odpovídající nabídka, zamořil i oblast duchovního snažení bulvár.

Duchovní bulvár, nabízející levné, povrchní a stále nové informace, jejichž jediným cílem je přilákání zájmu co největšího počtu posluchačů, čtenářů nebo příznivců. Děje se tak buď pro peníze, nebo pro uspokojení osobní ješitnosti lidí, hrajících se na vůdce. Tudy však cesta ke skutečnému vedení a pravému duchovnímu vzestupu nevede.

Skutečné vedení totiž nevzniká na základě honby za stále novějšími a zajímavějšími informacemi, ale pouze na základě prožívání toho, co je pravdivé a opravdu hodnotné. A k tomuto prožívání se můžeme dostat pouze tak, že se budeme snažit to pravdivé a hodnotné žít. Žít do takové míry, že se to stane součástí našeho uvažování a jednání.

To tedy znamená, že pravé a skutečné duchovní vědení k nám přichází pouze prostřednictvím žití pravdy a skutečných hodnot, nikoli prostřednictvím neustálé honby za novými a zajímavými duchovními informacemi. Na základě nich mohou být lidé pouze informováni, avšak pravé vědení jim chybí.

A oni to jasně cítí! Jejich duše je hladová a žíznivá, nicméně tento svůj vnitřní hlad a žízeň se snaží uspokojit pouze zvýšenou honbou za novými duchovními informacemi. Ne přednostně důrazem na vlastní, každodenní život, naplněný úsilím o pravé hodnoty.

No a jednou z najelementárnejších a nejpodstatnějších hodnot tohoto druhu je láska a úcta k bližnímu jako k sobě samému, projevující se tak, že se nikdy nesnažíme jinému člověku činit to, co bychom nechtěli, aby jiní činili nám.

Toto je základ a podstata! Na tomto stojí nebo padá náš skutečný duchovní vzestup a náš skutečný duchovní pokrok!

Dokonce se dá říci, že ten, kdo dokázal ve svém životě zrealizovat právě toto má z duchovního hlediska úplně všechno. A naopak, komu právě toto chybí a na toto zapomíná, ten i kdyby měl byť i všechno ostatní, nemá v podstatě nic.

Mnozí duchovně hledající, kteří se zapletli do osidel duchovního bulváru řeknou, že o potřebě lásky k bližnímu jako k sobě samému přece velmi dobře vědí. Ano, jsou to věci notoricky známé, ale velkou otázkou zůstává, nakolik se opravdu staly realitou našeho každodenního života? Nakolik to opravdu žijeme a podle toho se ve všem řídíme? A nezapomínáme snad pomalu pro moře těch všech ostatních duchovních informací právě na toto nejpodstatnější? Nedostává se to v našem vědomí a v zorném poli našeho vnitřního pohledu pomalu ale jistě někde do ústraní?

Protože však pravé duchovní vedení je podmíněno jedině naším životem podle skutečných hodnot, nikoli studiem knih a novými informacemi, protože pravé duchovní vedení je podmíněno snahou o dosažení skutečných hodnot v našem každodenním životě, proto nás to pravé a skutečné vědení stále obchází. To co zůstává jsou pouze povrchní, mělké a bezcenné informace, které nám nabízí duchovní bulvár jako náhradu za pravé vědení.

A protože to nejpodstatnější nebylo námi ještě dosud uvedeno do každodenní reality, je právě o této skutečnosti třeba neustále mluvit a neustále ji opakovat.

Kdo však právě toto říká, kdo neustále poukazuje na podstatu a kdo proto nehodlá zpříjemňovat jiným jejich volný čas novinkami a zajímavostmi, ten se žel nesetkává s velkou odezvou. Neboť pro člověka není dvakrát populární ani zajímavé neustálé nabádání k návratu k podstatě veškeré duchovnosti, která nebyla dosud v každodenním životě zrealizovaná.

Přitom však působí velmi paradoxně, když na jedné straně víme, nebo lépe řečeno jsme informováni o mnoha tajemstvích mezi nebem a zemí, jakož i o mnohých duchovních pravdách a souvislostech, avšak na druhé straně jsme do praktického života neuvedly ani ty nejelementárnejší základy.

Taková je žel holá pravda o lidech a o jejich duchovním "vědení". Proto velká čest každému, kdo odmítne být poplatný všeobecně rozšířenému trendu prázdné dychtivosti po duchovních senzacích. Každému, kdo si uvědomuje, že lidé chtějí pouze požadovačně "vědět" stále více a přitom neovládají ani "abecedu". Každému, kdo si hluboce uvědomuje, že na praktické uskutečnění těch najelementárnejších duchovních pravd se neustále zapomíná a proto dosud ani nemohly být nikdy zrealizovány v běžném, každodenním životě.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 03.11.2014 17:08:44

Paradoxy křesťanství: odpuštění hříchů!


Následující řádky předkládám lidem, kteří jsou schopni hlubšího a samostatnějšího zamyšlení: Křesťanské církve svorně tvrdí, že se Kristus na kříži obětoval za naše hříchy. Kdo proto Krista do sebe příjme a příjme i jeho oběť na kříži, budou mu jeho hříchy odpuštěny.

Je to však omyl, protože Kristus měl schopnost odpouštět hříchy už dávno před svým ukřižováním, které nebylo ničím jiným, než jeho vraždou. Tuto schopnost odpouštět hříchy nenabyl tedy až svým ukřižováním, ale vlastnil ji už dávno před tím. Jinými slovy řečeno, Kristova smrt na kříži nebyla nezbytnou k tomu, aby mohl lidem odpustit jejich hříchy.

Vždyť přece dávno před jeho ukřižováním se v evangeliích nacházejí slova o tom, jak jednou Ježíš řekl ochrnulému: "Tvé hříchy jsou ti odpuštěny."

A dále se tam píše: "Tehdy se mnozí nad jeho slovy pohoršily. Pán to viděl a řekl: "Myslíte si, že je snazší odpustit hříchy než říci vstaň, vezmi si své lůžko a choď? Ale abyste věděli, že Syn Boží má schopnost odpouštět hříchy, říkám tomuto ochrnulému: vstaň, vezmi si své lůžko a choď. "A on vstal a odešel, chvále Pána."

Kristus tedy mohl odpouštět hříchy už před svým ukřižováním, což ale znamená, že jeho ukřižování nemohlo být a ani nebylo obětí za odpuštění hříchů. Jeho ukřižování bylo vraždou a těžkým proviněním lidstva. Vůbec nebylo nutné k tomu, aby lidé dosáhli odpuštění svých hříchů skrze víru v oběť Ježíše Krista na kříži.

Člověk může dojít odpuštění hříchů pouze svou vírou v učení Ježíše Krista, přicházející od Boha. Vírou, která se živým způsobem projevuje tak, že se člověk snaží podle tohoto učení žít a přizpůsobit mu všechno své myšlení a jednání. Jedině v tom je skryta spása, ke které nám ukázal Kristus cestu svým Slovem.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 28.10.2014 17:57:42

Neznámá fakta o Mesiáši

Ježíš Kristus byl očekávaným Mesiášem. Jádrem jeho poslání však bylo přinesení Slova Pravdy, neboť pouze životem v souladu s tímto Slovem může člověk dospět ke spáse. Mesiáš však neměl zemřít, ale měl být židovským lidem a jeho duchovní elitou jako Mesiáš poznán a akceptován. Židovský národ měl přijmout jeho učení, žít podle něj a tak se stát zářivým vzorem národa, žijícího podle Zákonů Božích. Duchovní a následný pozemský vzestup by z něj udělal jeden z nejpřednějších národů světa, jehož příklad by s úctou a obdivem následovaly i ostatní národy. Takto to bylo chtěné.

Avšak od samého počátku svého působení se Ježíš potkával s nevolí a nepochopením duchovní elity židovského národa. Časem to přerostlo až v nenávist a Ježíš věděl, že mu usilují o život.

Poslání Mesiáše však vyžadovalo jeho osobní konfrontaci z celým židovským národem i z jeho duchovními vůdci. Všichni museli být konfrontováni s osobou Božího Vyslance. Měli dostat příležitost rozhodnout se, zda ho jako Mesiáše příjmu, nebo ne. Tato konfrontace byla jedním z vrcholných momentů Kristova poslání. Mělo k ní dojít během velikonočních svátků v Jeruzalémě. Tam se mělo rozhodnout, zda jej lid a duchovní elita příjmu jako Mesiáše, nebo ne.

Na základě nenávisti, kterou Ježíš cítil už samozřejmě tušil, jak jejich rozhodování dopadne, avšak splnění jeho pozemské mise vyžadovalo tuto rozhodující konfrontaci duchovních vůdců i celého židovského národa s jeho posláním Mesiáše.

Když o tom všem mluvil učedníkům a Peter se ho snažil zachránit, Ježíš ho odmítl jako pokušitele, protože on prostě musel jít do Jeruzaléma a podstoupit onen rozhodující krok.

V evangeliích můžeme číst, že když stál Kristus před veleradou, jednou z nejzásadnějších otázek byla přímá otázka, zda je Mesiáš - Boží Syn. Ježíšovou kladnou odpovědí byla duchovní elita židovského národa postavena před ono velké rozhodnutí a sice, zda ho jako Mesiáše přijme, nebo ne. Rozhodli se tak, jak se rozhodli a jak i sám Ježíš předpokládal. Avšak v splňování svého poslání jim musel dát k tomuto rozhodnutí příležitost.

V Jeruzalémě byl během svátků velikonoc také shromážděný téměř celý židovský národ a když dal nakonec Pilát předvést Ježíše před lid měl opět celý židovský národ možnost rozhodnout, zda ho vydá na smrt, nebo ne. Zda se postaví za Pravdu, nebo proti ní. Národ měl v této chvíli dokonce i možnost zvrátit rozhodnutí velerady. Žel masy se rozhodli tak, jak se rozhodli. Jejich rozhodnutí je těžko pochopitelné zvláště proto, neboť při Kristově příchodu do Jeruzaléma ho jako Mesiáše skutečně vítali a teď najednou tytéž masy křičeli: ukřižuj!

Ježíšova smrt nebyla nutná, nebyla plánována ani chtěná! Vše se mohlo vyvíjet úplně jinak, kdyby byl židovský národ přijal Krista jako Mesiáše. Tento svět by byl dnes jistě zásadně jiným.

Ježíšova vražda a jeho následné zmrtvýchvstání bylo druhou, nouzovou variantou, vynucenou lidskou zlobou která usilovala, aby jeho poslání bylo znemožněno a upadlo do zapomnění. Proto musely být Světlem na zemi hledané jiné cesty.

O tom že Kristova smrt nebyla Vůlí Nejvyššího svědčí důsledky, které to mělo pro židovský národ. Pokud by ho totiž židé přijali jako Mesiáše, mohli pod jeho vedením vybudovat Boží království na zemi. Mohly se stát živým vzorem národa, který žije podle Zákonů Nejvyššího. Vzorem, který by následovaly i jiné národy jak již bylo zmíněné na začátku.

Vraždou Mesiáše se však tento národ zpronevěřil svému poslání. Byl proto Hospodinem zavržen, čehož důsledkem bylo to, že zanedlouho po Kristově smrti přestal jako národ prakticky existovat. Byl tvrdou pěstí rozprášen mezi ostatní národy světa, mezi nimiž byl po celá dlouhá staletí pouze nezvaným cizincem. Takto by se přece Hospodin nikdy nezachoval ke svému povolanému národu, kdyby byla Ježíšova smrt dílem vykoupení a na Golgotě se stalo to, co bylo Vůlí Nejvyššího.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 20.10.2014 17:42:13

Boj dobra se zlem

Dobro a zlo! Na kterou stranu se přiklonit? Každý z nás zná bez zaváhání ihned správnou odpověď. A přece většinu lidí jaksi stále více přitahuje to špatné. Pokud ne přímo tím, že by se oni sami vydali na cesty zla, tak určitě nepřímo tím, že se dostatečně vážně, silně a intenzivně neusilují k dobru. Že v tomto směru zůstávají vlažnými.

Zlo je temnota a dobro je světlo! A temnota může houstnout pouze tam, kde není světlo. Kde však září světlo a nabírá na stále větší intenzitě, tam nemá temnota šanci. Je to nanejvýš prostá a jednoduchá zákonitost.

Zlo tedy může pronikat vším na zemi jen proto, že v lidech není vážného úsilí o dobro. Temnotě se totiž může dařit pouze tam, kde světlo nesvítí dostatečně silně. Příčinou existence všudypřítomnosti zla, které lidi na zemi tísni a znepříjemňuje jim život je to, že právě tito samí lidé nikdy s vážným nasazením a nanejvýš důsledně neusilovali o konání dobra. Neboť pokud by se sami stávali světlým a šířily by světlo kolem sebe, temnota a zlo by přece neměli žádnou šanci se přiblížit. Odpudilo by je to tak, jak světlo odpuzuje tmu.

Při zběžném surfování na internetu může člověk spatřit a poznat ty nejfantastičtější formy zla, které proniká tímto světem. Může vidět mrtvoly civilistů, roztrhaných střepinami v ulicích měst na východě Ukrajiny. Může spatřit popravu dvanáctiletých dětí v Sýrii, nebo trest za čtení Bible v Saúdské Arábii - ruku rozsekanou tak, že se po takovém zákroku stává nepoužitelnou. Může se dozvědět o lékařce v Číně, která vylákala dítě na opuštěné místo, vyloupla mu obě oči a vyňala z nich rohovky na prodej. Může s dozvědět o povinném drogovaní amerických vojáků nasazených v bojových operacích, z nichž většina se po skončení aktivní služby stává psychiatrickými pacienty. Může se dozvědět o tisícerých jiných zvrácenostech, o kterých neměl ani ponětí, že vůbec existují.

Ano, propastné jsou hlubiny zla, které proniká tímto světem. Člověk na to hledí a je z toho zděšen. Ale to je tak všechno! Všechno skončí pouze u konstatování zla a při zděšení se nad jeho projevy. Dále jako potud se už průměrný člověk nikdy nedostane! Už se nedostane k tomu, aby se nad tím hlouběji zamyslel a vyvodil z toho ve vztahu k sobě samému nějaké důsledky. Důsledky v tom smyslu, že by si položil otázku: co mohu já osobně udělat proto, aby bylo na světě lépe?

Ano, většina lidí se omezuje pouze na konstatování zla a své rozhořčení nad ním, avšak bez toho, že by začaly hledat cesty, jak by oni sami mohli přispět k tomu, aby se věci zlepšily. Aby to všechno bylo jiné. Lidé ve své pohodlnosti totiž velmi rychle najdou sebaospravedlňujúci argument spočívající v tom, že přece oni sami jsou příliš nepatrnými na to, aby mohly něco změnit. Že jsou příliš malí a bezvýznamní a zlo příliš rozbujelé a velké na to, aby oni osobně mohli nějak přispět ke změně světa k lepšímu.

V takovém postoji se však skrývá vina! Vina za zlo, které se bez odporu rozmáhá po zemi. Vina proto, že zlu se nechává volné pole působnosti. Neboť člověk, vnímající zlo a jeho projevy, které ho obklopují zůstává vlažným, apatickým a pouze nečinně přihlížejícím. A právě takový postoj umožňuje bujení zla!

Člověk by však měl reagovat úplně jinak! Měl aktivně odpovědět vlastní, stále silnější touhou po dobře a po tom, aby on sám byl lepší. Na neúnavnost zla, jehož projevy vidí bujet kolem sebe by měl reagovat vlastní neúnavností a odhodlaností v konání dobra. Na houstnoucí tmu přece reaguje každý normální člověk tak, že zapálí světlo. Zapálí a svým příklonem k dobru neustále rozšiřuje světlo v sobě a kolem sebe.

Zlo, které vnímáme má být tedy pro nás zvýšeným impulsem k tomu, abychom konali dobro! Abychom se ještě silněji sami upnuli k dobru a rozvíjeli jej! Jedině tím přispějeme k tomu, aby bylo na zemi více světla. A čím bude více světla, tím bude méně temnoty, čili zla.

Pokud tedy člověk vidí zlo, jak ustavičně bují má se mu to stát popudem k ještě většímu zvíšení vlastního úsilí o dobro. Bujení zla se pro nás musí stát popudem k zesílení dobra. Pokud totiž budeme takto konat, dobro nakonec zvítězí!

Pokud ale zatím vítězí zlo znamená to, že naše úsilí o dobro není dostatečné! Že jsme v něm vlažnými a svou lhostejností mu přenecháváme prostor. V tom spočívá naše vina! V tom spočívá naše míra odpovědnosti za katastrofální stav výšky morální úrovně naší civilizace.

Vladimír Visockij kdysi řekl: Pravda jednou určitě zvítězí, ovšem jen tehdy, když dokáže totéž co lež.

Vzhledem k našemu tématu můžeme jeho slova parafrázovat takto: Dobro jednou určitě zvítězí, ovšem jedině tehdy, když dokáže totéž co zlo. Když neúnavnost, s jakou se dnes na zemi rozmáhá zlo bude nahrazena stejnou neúnavností a neutuchající odhodlaností v konání dobra.

Takovýmto způsobem je tedy třeba dívat na zlo, se kterým se setkáváme. Třeba se na něj dívat jako na impuls k našemu zvýšenému úsilí o dobro.

Konstatování zla a nadávání něj je totiž tolik jako nic! U piva, v autobuse, ve vlaku a ještě na mnoha jiných místech může člověk často slyšet, jak lidé nadávají na zlo, které se jich dotýká. A tím to pro ně i končí. Uleví si a to jim stačí. Nechápou, že pokud se oni sami nevydají na cestu k dobru, svou lhostejností pouze podporují rozpínání zla, které jim ničí a znepříjemňuje život.

To, jaký bude život na zemi má tedy každý z nás ve vlastních rukách. Každý z nás se totiž mírou svého vlastního příklonu k dobru může stát světlem, které potlačí sílící temnotu. Pokud to však neuděláme, temnota nás nakonec spolkne! Zhltne nás samotných i celý svět a udusí všechno světlo na této zemi.

Člověče, zaměř se proto k dobru se vší silou své bytosti. Ať jsou jedině dobru, ušlechtilosti a spravedlnosti podřízeny všechny tvé myšlenky a slova. Člověče, staň se služebníkem světla! Staň se bojovníkem světla, které nakonec porazí temnotu a zlo na této zemi.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 13.10.2014 15:52:40

Nejdříve hodnoty, pak chléb!

Jsou lidé které popuzuje, když se jim říká o vyšších hodnotách. Když se jim říká o tom, že úsilí každého člověka by mělo být trvale zaměřené k dosahování a realizování těch nejvyšších duchovních a morálních hodnot. Popuzuje je to ne proto, že by snad byli docela špatní, ale proto, že je život příliš bije. Neboť jsou nuceni každodenně bojovat téměř o holé přežití a ve svých starostech, ve svém pracovním nasazení a existenčním strachu nemají čas ani chuť zabývat se podobnými "hloupostmi".

Takových, životem těžce zkoušených lidí je dnes hodně. Je velmi mnoho lidí, kteří mají podle jejich vlastního názoru příliš těžký život na to, aby se mohli nějak vážněji zaměřit na realizování vyšších hodnot ve svém životě.

Ale pozor! Tito lidé, a vůbec všichni lidé by měli vědět, že život kolem nás, že vnější poměry ve kterých se nacházíme jsou jen zákonitým odrazem hodnot, kterým žijeme a které uznáváme! Nefunguje to tedy tak, že se nejprve musíme snažit, abychom se měli lépe a až potom, když se už lépe mít budeme si najdeme čas a chuť na něco takového, jako jsou vyšší hodnoty.

Je to ale úplně naopak! Jedině příklon lidí k vyšším hodnotám, jedině jejich snažení o ty nejvyšší duchovní a morální principy může přivodit zlepšení jejich života! A všude tam, kde takového úsilí není, všude tam, kde bylo blahobytu a prospěchu dosaženo nějakým jiným způsobem, třeba lží, podvodem, nečestností, nemorálností, bezohledností, či zneužíváním jiných, všude tam nebude mít takový blahobyt dlouhého trvání a dříve nebo později to začne jít od desíti k pěti. Vždyť přesně takto je tomu i v případě současného společenského systému, kterému chybí úsilí o ty nejvyšší duchovní a morální ideály, čehož důsledkem je velký všeobecný úpadek nazvaný slovem krize.

Už Kristus jasně pojmenoval tento problém a poukázal na tuto zákonitost slovy: Netrapte se tím, co budete jíst, co budete pít a čím se budete oblékat. Hledejte především hodnoty království nebeského a vše ostatní se vám přidá!

Pokud si přeložíme tato slova do jazyka dnešní doby znamenají asi tolik, že výška hodnotového systému člověka souvisí přímo úměrně s jeho příznivými nebo nepříznivými životními poměry. Znamená to, že pokud se člověk začne snažit o naplňování těch nejvyšších morálních a duchovních principů, dostane se mu všeho, co ke svému důstojnému životu potřebuje.

Ale také to zároveň znamená, že pokud by dokázal dosáhnout čehokoliv, ovšem za cenu popření vysokých morálních a duchovních principů, takový člověk nebude nikdy v pravém slova smyslu šťastný a časem se mu i jeho životní jistoty začnou ztrácet. A nakonec o ně v mnoha případech i přijde.

Uvědomme si už jednou konečně, že život, který jsme nuceni prožívat je odrazem výšky hodnot, které žijeme! Uvědomme si, že výše našich morálních a duchovních ideálů určuje a přímo formuje vnější poměry, ve kterých jsme nuceni žít.

Mnozí přece tvrdí, že i současná krize je krizí hodnot. To není jen nějaké klišé, či řečnický zvrat. To je doslovná pravda! Neboť úpadek vysokých duchovních, morálních a lidských hodnot s sebou zcela zákonitě přináší i úpadek hmotný. A to se nyní děje!

Zastavení velké celosvětové krize spočívá v pochopení a zrealizování této zákonitosti. Spočívá v pochopení, že prohlubující se úpadek není již možné zastavit žádnými politicko ekonomickými opatřeními, ale jen přiměřenou snahou lidí i celé společnosti o velké morální, duchovní a lidské pozvednutí.

Úsilí o hodnoty "království nebeského", o ideály vysokého morálního, lidského a duchovního druhu, takové úsilí však žel dnes absolutně chybí. Proto přichází úpadek! A spolu s ním ještě více nečestnosti, chamtivosti, sobectví, bezcitnosti a nelidskosti, protože každý se snaží urvat si se zmenšujícím se koláče co nejvíce sám pro sebe. A tím se úpadek ještě více a ještě rychleji prohlubuje.

Do tohoto velkého všeobecného marasmu však znějí zásadní Kristova slova, na které málokdo z lidí bere zřetel: Proč se tak staráte o to, co budete jíst, co budete pít a čím se budete oblékat? Proč vám honba za hmotným prospěchem stravuje všechny vaše životní síly? Hledejte přece hodnoty království nebeského a vše ostatní se vám přidá! Hledejte a naplňujte ty nejvyšší lidské, morální a duchovní ideály a všechno ostatní dostanete navíc!

Mezi ty nejvyšší duchovní, morální a lidské hodnoty, o které je třeba usilovat patří čestnost, spravedlnost, dobrota, lidskost, soucit, ušlechtilost a čistota myšlení. A patří sem i touha po poznání a naplňování smyslu vlastního bytí.

Kdo tedy postaví snahu o tyto principy na první místo ve svém hodnotovém žebříčku, kdo na ně bude myslet víc a zabývat se nimi alespoň v té míře, v jaké se zabývá starostmi o své hmotné zabezpečení, tomu se všechno ostatní přidá. Tomu se dostane přesně tolik, kolik potřebuje ke svému důstojnému životu na zemi. Neboť vysoké hodnoty, ke kterým se upnul mu pozitivním způsobem urovnají jeho životní cestu. V poznání této zákonitosti je skrytý prospěch každého jednotlivce i každé společnosti, která to pochopí a začne se podle toho řídit.

Avšak v neznalosti této zákonitosti a v její odmítání je skrytý úpadek! Úpadek každého jednotlivce, který o to nedbá i každé společnosti, která to ignoruje.

No a na závěr ještě odpověď na důležitou otázku, jak je tedy možné, že se nejednou výborně daří takovým lidem, kteří žádné vysoké hodnoty neuznávají?

Hledejte hodnoty království nebeského a všechno statné se vám přidá - říká Kristus. O to, co nám mělo být přidáno až na základě našeho života podle vysokých hodnot, o to lze samozřejmě usilovat i jiným způsobem. To si lze vydobýt i jinak! I nespravedlností, nečestností a lží! I bezduše hmotným životním snažením!

Nicméně mezi to ostatní, co bychom při našem správném postoji dostali přidáno nepatří pouze věci hmotné, ale i duševní harmonie, vyrovnanost, klid, štěstí a vnitřní naplnění. Toto už ale nelze získat jinak! Ani nespravedlností ani nečestností ani lží! Ani bezduše hmotárskym životním snažením!

Proto rozervanou, neklidnou, nenaplněnou a nešťastnou musí navždy zůstat duše každého člověka, který neusiluje o vysoké morální, lidské a duchovní principy. Takový člověk si totiž může vydobýt jen to hmotné, ovšem pravému, velkému a skutečnému štěstí zůstane navždy vzdálený. Jeho duše zůstane navždy žíznivou, hladovou a nenaplněnou. A takový člověk se ve své zmatenosti většinou ještě více upne na získávání hmotného prospěchu v naději, že právě jím utiší štvavých neklid vlastní duše.

Nenechme se proto mýlit demonstrací vnějšího blahobytu, úspěchu a dostatku, o jakou dnes není nouze. Je to všechno jen prázdná vnější fasáda, pokud za tím není úsilí o naplňování vysokých morálních a duchovních hodnot. Je to pouze vnější póza, za kterou se skrývá prázdná, nenaplněná a rozervaná lidská duše.

Neboť jediná cesta k pravé plnosti lidského štěstí spočívá v již zmíněných Kristových slovech: Pokud budete hledat hodnoty království nebeského, pak se vám všechno ostatní v hojné míře přidá.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 07.10.2014 16:19:45

Netradiční pohled na zdraví a nemoc

Jednoho letního dne jsem se procházel po městě plném lidí v modrých tričkách. Připravovali se na start "Běhu pro život". A tento pohled na množství lidí, kteří se rozhodli udělat něco pro své zdraví ve mně vyvolal sérii neobvyklých asociací. Velmi nevšedních, ba až pobuřujících asociací pro všechny, kteří se dívají na život pouze z čistě hmotného hlediska, avšak zcela logických a pochopitelných pro každého, kdo dokáže vnímat realitu z hlediska duchovního.

Všude kolem nás můžeme vidět mnohé snahy o zdravý životní styl. Lidé sportují a upevňují si svou fyzickou kondici, snaží se zdravě stravovat a aktivně se zajímají o to, co je prospěšné pro jejich zdraví. Není v tom samozřejmě nic špatného, avšak přece jen tu vyvstává jedna zásadní otázka. A sice jakým způsobem a k jakému účelu dokáží využít potenciál svého zdraví a výborné fyzické kondice? Neboť zdraví a dobrá kondice mají být přece pouze určitým předpokladem k tomu, aby člověk mohl dosáhnout plnosti života. Aby prožil svůj život naplno!

A přestože většina zdravých a vitálních lidí tohoto světa má dojem, že svůj život skutečně prožívají naplno, z duchovního hlediska se to lidsky chápané "naplno" jeví jako prázdnota, plytkost, povrchnost a bezobsažnosť. A proto by bylo právě z tohoto duchovního hlediska pro tisíce lidí mnohem lépe, kdyby je paradoxne postihla nějaká nemoc. Nemoc, která by je donutila zabývat se otázkami, týkajícími se hlubšího smyslu života. Bylo by to pro ně mnohem lepší, než kdyby prožili svůj život ve zdraví a dobré kondici, aniž by si takové otázky vůbec někdy položili. Pak by totiž nepřežili svůj život ve všeobecné povrchnosti a plytkosti tak, jak je to dnes zažité.

Neboť z duchovního hlediska, a tedy z hlediska skutečného zájmu lidské bytosti je mnohem lepší, pokud byť i prostřednictvím nemoci přijdeme k poznání pravého smyslu života a s ním spojených pravých hodnot, jako kdybychom byli celý život zdravými a fyzicky vitálními, avšak bez toho, že bychom měli potřebu dopracovat se k hlubším pravdám o vlastním bytí.

A právě v tomto paradoxním faktu se skrývá veškerá relativita lidského úsilí o zdraví a zdravý životní styl, které se stávají samoúčelná, pokud nesměřují k tomu, k čemu by měl život každého z nás směřovat. A sice, k hlubokému pochopení a naplnění skutečného smyslu existence! Neboť paradoxně právě k tomuto cíli přiměje současného člověka spíše nemoc, než jeho dobrý zdravotní stav a dobrá kondice. Tato zarážející okolnost je z duchovního hlediska jedním z těžko pochopitelných zvláštností lidské povahy.

Proto jako výstraha pro všechny, pouze o zdraví těla usilujících lidí, kteří nehodlají dát vlastnímu životu hlubší smysl znějí Kristova slova: "Co ti bude člověče prospěšné, kdyby si byť i celý svět získal, pokud uškodíš své duši?" Co bude člověku prospěšné, kdyby přežil byť celý život ve zdraví a výborné kondici, kdyby žil třeba i dvě stě let, pokud nepozná a nenaplní pravý smysl vlastního bytí?

A za takové situace se pak může snadno stát, že ten, kdo je nemocný a jeho nemoc ho donutila hledat, najít a vykročit na cestu naplňování skutečného smyslu vlastního bytí, že paradoxně takový člověk, byť by i zemřel mladý, by byl na tom z duchovního hlediska mnohem lépe, než ten zdravý a dlouho žijící.

Ve zdravém těle, zdravý duch - říká známé úsloví. Toto úsloví však není správné, protože vzniklo pouze na základě lidské materiální omezenosti a ne z duchovního pohledu na realitu. Toto úsloví totiž mylně tvrdí, že pokud budeme usilovat o zdraví našeho těla, automaticky se tím dostaví i zdraví našeho ducha.

Duch je však duch a tělo je tělo! Každá z těchto dvou složek osobnosti přece potřebuje své. Tak, jak má tělo své požadavky, které je třeba respektovat a naplňovat, přesně tak je má i náš duch! I jeho požadavky je třeba respektovat a naplňovat! Je proto nanejvýš mylné myslet si, že pokud uspokojíme požadavky těla, pokud tělu dopřejeme dostatečnou fyzickou aktivitu a vhodnou a kvalitní stravu, že tím zároveň uspokojíme i požadavky ducha. Že se zdravým tělem budeme mít zároveň i zdravého ducha.

To je omyl! Každý, kdo chce mít zdravé tělo, musí o něj dbát a přesne tak každý, kdo chce mít zdravého ducha, musí dbát o jeho potřeby a požadavky. Člověk proto nemůže zanedbávat svého ducha tak, jak je to dnes zažité a naivně si myslet, že pokud bude dbát o zdravé tělo, bude tím automaticky zdravý i jeho duch.

Tato zákonitost platí samozřejmě i opačně. Člověk nemůže naplňovat pouze potřeby svého ducha a podceňovat potřeby těla, protože by si tím přece pílil větev sám pod sebou. Neboť jeho tělo by sláblo a duch by ztrácel pevnou životní oporu, kterou mu tělo v hmotném světě poskytuje.

Nicméně takové případy jsou v současnosti ojedinělé. Jsou výjimkami, protože v současnosti je to úplně naopak. Dnešní lidé jsou totiž pouze lidmi tělesnými, kterým absolutně chybí rozvinutí duchovní složky jejich osobnosti. Dbají sice na své tělo, ale jejich duch chřadne!

Pokud jsou tedy sport, zdravý pohyb a vhodná strava potřebnými pro zdraví našeho těla, co je potřebné pro zdraví našeho ducha? Jak má člověk rozvíjet svého ducha a dát mu to, co potřebuje dříve, než ho k tomu donutí nějaká nemoc, nebo nějaká jiná osobní katastrofa v jeho životě?

Člověk musí dát svému duchu stejně, jak svému tělu přiměřený duchovní pohyb a kvalitní duchovní potravu. Oním duchovním pohybem je snaha člověka o poznání nejhlubších souvislostí vlastní existence. Snaha o hledání poznání skutečného a pravého smyslu našeho života. Snaha o získání odpovědí na základní existenciální otázky a sice, kdo jako člověk jsem, odkud přicházím a kam směřuji? Jaká je moje úloha a moje poslání v tomto stvoření?

Pokud člověk ve své upřímné snaze vyvine takový vnitřní duchovní pohyb, právě na základě něj se mu pak dostane odpovídající duchovní potravy, která nasytí jeho ducha. Dostane se mu možnosti načerpat duchovní potravu ze zdroje, který mu dá uspokojivé odpovědi na všechny jeho otázky. Onou duchovní potravou je tedy duchovní poznání, prostřednictvím realizace kterého bude moci správným a plnohodnotným způsobem prožít svůj život.

Vyviňme proto nejprve silný duchovní pohyb prostřednictvím vážné a upřímné snahy o poznání pravého smyslu našeho bytí. A prostřednictvím něj se nám pak dostane pravé duchovní potravy, která nasytí a naplní našeho ducha.

Dejme tělu, co potřebuje tělo! Dejme však také duchu, co potřebuje duch! Dejme císaři, co je císařovo a Bohu, co je Boží! Dejme hmotě, co je hmotné a duchu, co je duchovní! Dejme tělu pro jeho zdraví přiměřený pohyb a kvalitní, vhodnou potravu a dejme zároveň i duchu přiměřený duchovní pohyb, prostřednictvím hledání odpovědí na otázky skutečného smyslu našeho bytí. Na základě takového duchovního pohybu nám bude dopřáno sáhnout do zřídla pravé a nasycujúcej duchovní potravy. Duchovní potravy, která dá plnost a plnocennost celému našemu bytí!

Pamatujme tedy, že ve zdravém těle automaticky nepřebývá i zdravý duch! Pamatujme, že stejně, jako usilujeme o zdraví těla musíme usilovat i o zdraví ducha. Jinak totiž zůstaneme polo lidmi tak, jako doposud. Polo lidmi se zdravým tělem, avšak chřadnoucím, zakrslým a pomalu umírajícím duchem. Duchem, kterému chybí zdravý duchovní pohyb a bez něj i osvěžující a životodárná duchovní potrava.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 29.09.2014 18:18:31

Buddhova cesta ke Světlu


Existují mnozí lidé, kteří usilují k Bohu, ale když se jich zeptáme, jak si tuto cestu vlastně představují, jak si vlastně představují onoho Stvořitele, ke kterému se chtějí dostat, odpovědět na to přesně nevědí. Nemají celkem jasno, kudy přesně vede cesta k Němu, na základě čehož vzniká zcela oprávněná otázka, jak se tam tedy vůbec chtějí dostat.

Stvořitele nikdo nikdy neviděl a v jeho skutečné podstatě ho člověk nebude moci nikdy poznat. Ze Stvořitele však tryská Světlo! Tryská záře Světla, ze kterého vše stávající povstalo. Pokud tedy chce někdo kráčet ke Stvořiteli, musí jít směrem ke Světlu! Musí kráčet ke Světlu a usilovat ke Světlu! To je jediná a pravá cesta, která ho zcela určitě přivede k Nejvyššímu.

Buddha byl člověk, který dosáhl lidské dokonalosti tím, že svým čistým a ušlechtilým životem a svou velkou touhou po Světle dokázal ve vnitřním zahloubení navázat spojení s rájem. S říší ducha, která je duchovní domovinou každého člověka.

Buddha prožil jas, blaženost a nádheru v této říši panující a pochopil, že dostat se tam a smět něco takového prožívat natrvalo je nejvnitřnější touhou a skutečným cílem bytí každého člověka. No a toto poznání mu změnilo život. Hovořil o něm s jinými a snažil se jim ukázat cestu k branám ráje. Tak vznikla jeho vznešená, osmidílná cesta ke Světlu.

Jejím prvním stupněm je pravá víra. Velmi vysoce postavil Buddha první stupeň své osmidílné cesty, protože pravá víra v jeho pojetí ve skutečnosti neznamená ani víru islámskou, ani víru křesťanskou, ani víru buddhistickou či jakoukoliv jinou. Pravá víra znamená osobní zážitek Světla!

Člověk, ať už je jakéhokoliv vyznání, který vážně usiluje k Stvořiteli, který po něm touží a chce se ke němu přiblížit může na základě své silné touhy prožít zážitek Světla. Může Světlo vycítit a vytušit. Může ho spatřit svým vnitřním zrakem. Bývá to něco velkolepé a vznešené, co rozechvěje duši člověka. Takové přežití těžko popsat slovy, ale člověk si na základě něho jasně uvědomí že to, v co dosud věřil a o co usiloval opravdu existuje. Uvědomí si, že už tomu nevěří proto, že mu to někdo řekl, nebo o tom někde četl, ale protože to on sám přežil.

A po tomto silném přežití následuje zcela bezprostředně druhý stupeň osmidílné cesty, kterým je pravé rozhodnutí. Rozhodnutí sloužit ve svém životě od této chvíle už jen Světlu! Sloužit už jen hodnotám Světla!

Ty samozřejmě nejsou vůbec totožné s hodnotami, které staví do popředí hmotársky a materialistický svět. Člověk však ve svém zážitku Světla jasně pochopí, že vůbec není důležité mít, ale být. Být dobrým, spravedlivým, čestným a ušlechtilým člověkem bez ohledu na to, jaký je svět a co se v něm preferuje.

Třetím stupněm osmidílné cesty je pravé slovo. Pravé slovo, čili verbální projev odpovídající hodnotám Světla. Je to samozřejmě úplně něco jiného, než standardní slovní projev plný vulgarismů, dvojsmyslností, pomluvy, prázdné bezobsažnosti a bezduchého žvanění. Nicméně povinností člověka je mluvit ušlechtile a správné. Mluvit pravdivým způsobem tak, že naše slova budou shodovat s naším vnitřním cítěním. Že mu budou plně odpovídat. To znamená, že pokud cítíme, že máme říct ne, máme říct ne. A pokud cítíme, že máme říct ano, máme vyslovit ano.

Čtvrtého stupně je pravý čin. Nejen tedy jen naše slova, ale i naše činy musí odpovídat hodnotám Světla. Nemáme jen opravdově a ušlechtile mluvit, ale i opravdově a ušlechtile jednat. Žel, mnohdy se stává, že lidé dokáží sice mluvit o dobře, ušlechtilosti, lidskosti a spravedlnosti, ale oni sami tak nečiní. Proto tedy pravý čin.

Pokud se podíváme zpětně na všechny předchozí stupně Buddhovy vznešené osmidílné cesty ke Světlu můžeme si všimnout, že každý následující stupeň zcela logicky a zcela přirozeně vychází z toho předchozího. A proto pravé slovo a pravý čin dále zcela přirozeně ústí v pravý život, který je pátým stupněm osmidílné cesty.

Pravý život! Pravý život je život naplněný pravými slovy a pravými činy, kterým předchází pravé rozhodnutí.

Co je však ve skutečnosti ono rozhodnutí? Přece myšlenka! Přece záchvěv vnitřního chtění! A tak tady v logickém sledu tak, jak to reálném životě následuje máme myšlenku, slovo a čin. To znamená pravé rozhodnutí, pravé slovo a pravý čin a to vše ústící do pravého života.

Nejdříve je zde tedy citové nebo myšlenkové hnutí. To se zhmotňuje do slov a slova se zase zhutňují do činů. No a součinem pravé, čisté a ušlechtilé myšlenky, pravého slova a pravého činu je pravý život. Pravý život, ve kterém je úplně všechno podřízeno hodnotám Světla.

Dalším, šestým stupněm je pravá snaha. Snaha o to, aby člověk ve svém dosavadním úsilí neochabl. Aby v něm neustále setrvával. Aby se mu nestalo, že ve svém snažení poleví a pomalu ho to strhne nazad.

Neboť člověk je slabý. Je náchylný k pohodlnosti. Je mu vždy bližší lehčí a pohodlnější cesta, jak cesta vyžadující trvalou námahu ducha. Člověk by si měl být proto dobře vědom této své slabosti sklonu k pohodlnosti a měl by ji vědomě překonávat svojí neutuchající snahou po Světle. Svou pravou snahou, spočívající ve vytrvalém zachovávání všech pěti předchozích stupňů osmidílné cesty ke Světlu.

Sedmým stupněm je pravá vděčnost. Pokud totiž člověk stojí správně v šesti předchozích stupních, zákonitě kráčí stále blíž ke Světlu. Jeho vnitřek se rozjasňuje. Stupňuje se jeho prožívání štěstí, radosti, míru, naplnění a blaženosti. Jeho duše překypuje! A z onoho přílivu štěstí, které ho zaplavuje tryská zcela automaticky pravá vděčnost. Jásavý dík Tvůrci za bytí naplněné štěstím. Z duše, překypující štěstím se zvedá jásavá modlitba díků ke Stvořiteli, který člověku toto všechno daroval a toto všechno umožnil.

No a posledním stupněm je pravé zahloubení. Pravé zahloubení opět zcela logicky vychází ze všech předchozích stupňů, protože jak již bylo řečeno, na základě nich se člověk přibližuje k Světlu a toto jeho přibližování způsobuje, že prožívání jeho spojení se Světlem je stále hlouběji. To má za následek, že člověku se otvírá vnitřní zření a on začíná vnitřním zrakem vnímat vyšší, světlé úrovně bytí a mnohé vznešené bytosti, v nich žijící.

Stupeň pravého zahloubení je stupněm, přirozeně a zcela samočinně následujícím jako nevyhnutelný důsledek správného stoupání člověka po příčkách Buddhovy osmidílné cesty. Není to tedy nic nepřirozeného, ani uměle vyvolaného. Je to jen tím nejpřirozenějším vystupňováním celého jeho dosavadního snažení. A tato nová duchovní realita Světla stále více překrývá realitu hmoty.

To však má za následek další stupňování pravé víry v člověku což znamená, že kolo vznešené osmidílné cesty ke Světlu se nanovo roztáčí a vše se opakuje znovu, se stále větší intenzitou.

Člověk letí vstříc ke Světlu! Letí vstříc nevýslovnému štěstí a blaženosti, kterou nelze popsat lidskými slovy. Neboť vskutku, lidské oko nevidělo a ucho neslyšelo, co připravil Pán pro ty, kteří ho milují a kteří proto kráčejí k jeho Světlu.

A zcela na závěr ještě jedno důležité upozornění, týkající se osmého stupně, čili pravého zahloubení. V souvislosti s ním bylo zmíněno, že člověku otevírá možnost vnitřního zření. Že pravé zahloubení musí být zcela přirozené, bez jakéhokoliv umělého napomáhání a vynucování. Musí to být jen samovolný a ničím nevynucených důsledek intenzivní osobní cesty člověka ke Světlu. To totiž zaručuje vysokou duchovní kvalitu dotyčného, ​​na jejímž základě se prostřednictvím zákona stejnorodosti může při svém vnitřním zahloubení napojit jedině na vysoké úrovně Světla. To ho zase pouze povznese, aniž by mu to ublížilo.

Nesmírně nebezpečí však vzniká tehdy, když se lidé předčasně a umělým způsobem nutí do vnitřního zahloubení. Pokud zahloubení nepostaví až na samý konec své duchovní cesty tak, jak to udělal Buddha, ale na začátek. Nedostatečná duchovní výška takto nevědomě jednajících má za následek, že úrovně, do kterých se při svém zahloubení napojí budou nízké, ba dokonce temné. Tak navážou spojení s temnem a zatíží svou duši. A to je cesta do do temnoty, ne cesta ke Světlu.

Cesta ke Světlu vede totiž od stupně ke stupni tak, jak nám to ukázal Buddha, přičemž pravé zahloubení se nachází až na jejím konci a dochází k němu samovolně, přirozeně a zcela spontánně.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 23.09.2014 15:33:14

Odkaz mŕtveho...


Pred nedávnom som mal sen. Stretol som v ňom jedného známeho, ktorý je už dlhšiu dobu mŕtvy. Keď som od neho odchádzal, ešte na mňa z diaľky zavolal: „A pripomeň im, aby žili s vedomým, že všetko pokračuje aj po smrti!“

A preto teraz na jeho prianie všetkým pripomínam: Žite svoj súčasný život s vedomým, že smrťou nič nekončí, ale všetko ďalej pokračuje. A že je to práve takto a nie inak zistí každý z nás veľmi rýchlo po odložení svojho fyzického tela.

Veľkou a zásadnou otázkou však zostáva, ako a akým spôsobom to po smrti ďalej pokračuje? Tak, ako je to na zemi? Alebo podobne, či úplne rozdielnym spôsobom?

Vedieť to je veľmi dôležité, pretože prezieravý človek tomu potom môže prispôsobiť už svoj súčasný pozemský život. Môže už teraz aspoň v určitej miere zohľadňovať podobné hodnoty a princípy, čo mu umožní plynulý prechod do inej roviny bytia bez akýchkoľvek šokov a nemilých prekvapení.

Avšak žiaľ, vo všeobecnosti sú ľudia v tomto smere absolútne nepripravení. Absolútne nepripravení na charakter a formu bytia, ktoré každého z nás očakáva po smrti. A práve preto, aby sme o tejto dôležitej veci získali aspoň určité povedomie vznikli nasledovné riadky.

V prvom rade treba zdôrazniť, že posmrtný život je v určitej zásadnej veci úplne iný, ako hmotný a pozemský. Na zemi si totiž človek vytvoril určité vlastné zákony a pravidlá, ktorými sa riadi a ktoré väčšina ľudí prijala za svoje. Lebo ako oni sami často vravia, tak to tu predsa na zemi chodí.

Avšak po smrti sa zrazu dostaneme do sveta, omnoho výraznejším spôsobom podrobeného úplne iným zákonom a pravidlám. Zákonom a pravidlám Božím!

Táto skutočnosť spočíva už v samotnej povahe vecí, a síce v tom, že smrťou svojho fyzického tela zanechávame na zemi i náš mozog a teda i naše myslenie. Čo nám však zostáva aj po smrti je naše najvnútornejšie citové prežívanie, tvoriace skutočné jadro našej osobnosti. Zostáva teda iba naša najvnútornejšia podstata, čiže to, aký v skutočnosti a naozaj sme.

No a toto naše najhlbšie vnútro, naša najskrytejšia podstata bude stáť v novom prostredí úplne odhalená, pretože naše nové telo iného, jemnejšieho druhu sa sformuje presne podľa nej. Akými teda vnútorne sme, práve tak budeme vyzerať. V našom vonkajšom zjave sa bude otvorene každému odkrývať naše najvnútornejšie ja.

Všetky závisti, všetky nenávisti, nečistoty a nízke sklony, ktoré sme na zemi vnútorne v sebe ukrývali budú nepokryte zjavné na prvý pohľad. Jednoducho povedané, človek už nebude môcť po svojej smrti klamať!

Takéto skrývanie a zahaľovanie bolo ľuďom možné len na zemi, pretože im to umožňoval ich rozum, ktorý je hmotným produktom mozgu. Rozum, prostredníctvom ktorého mnohí navonok skrývajú svoju najvnútornejšiu podstatu. Rozum, prostredníctvom ktorého sme sa mohli navonok javiť úplne inými, samozrejme omnoho lepšími, než sme v skutočnosti vnútorne boli. Veď si len spomeňme, koľko krát sme napríklad povedali niečo úplne iného, než to, čo sme cítili. Úplne niečo iného, čo malo zamaskovať naše najvnútornejšie cítenie.

Avšak len na zemi je možné byť človeku takýmto spôsobom neúprimným. Po smrti to už možné nie je, pretože práve rozum, ktorý nám to tu na zemi umožňoval po smrti odumiera i s našim mozgom a s celou našou fyzickou schránkou. A nám potom zostane už len naše najvnútornejšie citové prežívanie. Po smrti sa teda staneme takými, akí naozaj vnútorne sme a zároveň sa ocitneme i v tomu presne zodpovedajúcom prostredí. Táto skutočnosť zodpovedá známym slovám, že pred Stvoriteľom zostane raz stáť každá duša úplne nahá a odhalená. Nič sa nebude dať zatajiť ani ukryť. Klamať, prikrášľovať a robiť sa navonok lepším už nebude možné. Zostane len holá a nepokrytá pravda!

Len si to raz skúsme živo predstaviť! Len si skúsme predstaviť, že by sme videli ľudí naozaj takými, akými skutočne vnútorne sú. Nie takými, ako sa nám oni sami snažia javiť a predstierať.

Aký by to bol pohľad? Objavili by sa pred nami bytosti krásne, čisté, čestné, láskavé, alebo by vyplávala na povrch nízkosť, úbohosť, nečestnosť, nečistota, neušľachtilosť, podlosť a množstvo iných podobných vlastností?

Čo prechovávajú ľudia vo svojom vnútri? Akí naozaj sú? Čo by sme asi uvideli, keby sa každému na tvári i v celom jeho fyzickom zjave jasne zračilo to, čo prechováva vo svojom vnútri? Boli by sme nadšení krásou a ušľachtilosťou, alebo zhrození nízkosťou, malosťou, podlosťou a nečistotou? Aká je pravda o človeku? O ľudstve? Odpoveď na tieto otázky nech je ponechaná na každom z čitateľov.

Každopádne, klamať sa v tomto smere navzájom je možné iba na zemi. Iba na zemi si môžeme o sebe mnohé „namýšľať“. Iba na zemi môžeme navonok maskovať to, akými v skutočnosti vnútorne sme. A že žiaľ, ani zďaleka nie sme takými, akými by sme sa chceli navonok javiť, o tom nás presviedča kvalita života, ktorý žijeme. Kvalita medziľudských vzťahov, ktoré každodenne prežívame.

Všetko klamstvo, faloš, neúprimnosť a pokrytectvo sa však stávajú okamžite viditeľnými po odložení nášho fyzického tela. Potom zostáva iba holá pravda. Holá pravda o nás samotných! A túto holú pravdu o nás samotných budeme musieť žiť a prežívať. Ona sa stane našim osudom a ona nás vrhne do prostredia presne tomu zodpovedajúceho. Pre jedných to bude „peklo“ a pre druhých „nebo“. Každopádne vždy to ale bude tým najspravodlivejším odzrkadlením stavu najvnútornejšej podstaty každého človeka. S maximálnou spravodlivosťou si môžeme byť stopercentne istí. A práve v poznaní týchto skutočností spočíva tá najzásadnejšia pravda o našom ďalšom jestvovaní po smrti.

Kristus kedysi riekol, že niet ničoho, čo je skryté, aby to raz nevyšlo najavo. V týchto jeho slovách môžeme nájsť i určitú súvislosť s našou témou. Mali by sme si preto uvedomiť, že už tu na zemi treba žiť tak, aby sme nemuseli zhorieť hanbou, až zostane stáť naša duša úplne odhalená pred svetlom zákonov Božích. Mali by sme si uvedomiť, že už tu na zemi musíme dbať o čistotu, ušľachtilosť a čestnosť nášho najvnútornejšieho citového a myšlienkového života, pretože práve toto je to jediné, čo si odtiaľto odnesieme. Všetky klamstvá, úskoky, neúprimnosti a sebaklamy zostanú na zemi spolu s našim rozumom, ktorý je produktom mozgu a ktorý sa pominie spolu s našou fyzickou schránkou.

Tým najjednoduchším spôsobom povedané, snažme sa byť ľuďmi dobrého srdca a čistého vnútra. Lebo jedine život takéhoto človeka je požehnaním už tu na zemi pre všetkých, ktorí s ním prichádzajú do styku a jedine takýto človek nemusí mať vôbec žiadne obavy, keď zomrie a jeho duša sa bude musieť vydať cestami, presne zodpovedajúcimi kvalite jeho najskrytejšieho vnútra.


kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 15.09.2014 17:01:49

Co je účelem lidské sexuality?

O články, zabývající se lidskou sexualitu bývá vždy velký čtenářský zájem, protože jde o něco, co mimořádným způsobem ovlivňuje celý náš život. Nicméně i přes tisíce článků nebyl dosud pochopen skutečný a pravý účel tohoto nezvykle silného fenoménu. Nebyl pochopen ze dvou důvodů. Za prvé proto, že málokdo v tomto směru vážnějším a hlubším způsobem hledá a za druhé proto, že skutečná pravda je temným pozadím světa úmyslně pokřivená a zamlčovaná, aby nemohlo dojít k duchovnímu vzestupu civilizace.

Neboť skutečným smyslem a účelem lidské sexuální energie má být podpora rozmachu ducha! Podpora duchovního rozmachu osobnosti, která je za pomoci správného využití svého sexuálního potenciálu schopna dosáhnout dokonalosti vlastního lidství.

Už řečtí filosofové mluvili o třech úrovních využití pohlavní energie. O třech úrovních lásky, které nazvali eros, phýlos a agapé. Sexualita totiž disponuje určitým druhem nesmrtelnosti, protože právě ona zajišťuje přežití lidského druhu a jeho kontinuální, věčné pokračování. No a tuto prvotní "nesmrtelnost a věčnost", vloženou do do sexuality má člověk schopnost přetransformovat do zmíněných tří kvalitativních stupňů, nazývaných starými Řeky eros, phýlos a agapé.

První a nejnižší úrovní je eros. Jde o pudovost a tělesnost, jejímž účelem je plození, Jím je zajištěno "věčné" přežití lidského druhu. Při pudovosti a tělesnosti, které souvisí s plozením člověk zároveň prožívá jakýsi záblesk věčnosti. Toto prožívání je pro lidi mimořádně přitažlivé a proto jej neustále vyhledávají.

Jde tu o úroveň využití sexuální energie, v níž natrvalo uvízla většina lidí. Proto je dnešní doba posedlá sexem. Člověk při něm sice zažívá okamžik záblesku věčnosti, ovšem za cenu postupného stravování svých tělesných a duševních sil, bez možnosti uchopit tento zážitek nějakým trvalejším způsobem. Sexuální zážitek je něco silného a velmi příjemného, avšak velmi rychle mizí a objevuje se prázdnota a nenaplnění bytí. Proto znovu vzniká touha po dalším, podobném zážitku, který zase rychle mizí a v člověku zůstává pouze rozčarování.

Druhou úrovní využití ohromného potenciálu energie vlastní sexuality je úroveň tvořivosti. Úroveň tvořivosti a duševního rozmachu velmi jednoduše charakterizovaného slovem kultura. V kulturních, intelektuálních, či jiných podobných počinech můžeme opět vypozorovat již zmíněný princip věčnosti a nesmrtelnosti. Výsledným produktem bývají nesmrtelné díla, jako například starověké řecké umění a filozofie, Leonardova Mona Lisa, Shakespearove hry, Mozartova hudba a tak dále.

Právě na osobě Mozarta je například možné velmi pěkně vidět, jak mu jeho tvořivost stravovala všechny duševní i fyzické síly, takže hořel jako svíce z obou konců. Zemřel mladý, ale jeho dílo se stalo nesmrtelným.

No a poslední, třetí úrovní využití lidské sexuality je úroveň rozmachu ducha! Jde o dosažení věčnosti a nesmrtelnosti, avšak již ne zprostředkovanou formou, jako v obou předcházejících příkladech. Už ne zprostředkovaně ve formě pokračování svého rodu, ani prožíváním záblesku věčnosti při tělesném spojení, ani dosažením nesmrtelnosti prostřednictvím vlastní tvůrčí činnosti.

Třetí úrovní je schopnost a možnost člověka využít potenciálu vlastní sexuality k dosažení mety trvalé osobní nesmrtelnosti a věčnosti. Můžeme a máme dosáhnout věčnost vlastního, individuálního bytí tím, že využijeme potenciálu své pohlavní energie k dosažení těch nejvyšších, nejvznešenějších a nejušlechtilejších duchovních ideálů. Touha po nich se totiž v člověku intenzivně probouzí spolu s probuzením pohlavní síly v jeho těle. Ano, každý ještě nezkažený mladý člověk ve svém nitru bezprostředně po probuzení jeho pohlavní zralosti jasně cítí silnou touhu po něčem lepším, hezčím a ušlechtilejší. Nevědomě a podvědomě v sobě cítí touhu po dosažení a naplnění své lidské velikosti. Té lidské velikosti a zralosti, která je totožná s dobrotou, lidskostí, čestností, spravedlností, nezištností a jinými podobnými duchovními hodnotami. Právě v úsilí a snaze o dosahování těchto hodnot spočívá onen zmíněný rozmach ducha!

Pokud tedy po probuzení pohlavní síly dokáže setrvávat smýšlení a celý vnitřní život mladého člověka v čistotě a ušlechtilosti a své touhy nasměruje k dosažení těch nejvyšších a nejušlechtilejších ideálů, může ho takovým čistým způsobem využita energie jeho probuzené sexuality povznést k výšinám ducha a tímto způsobem jej učinit nesmrtelným. Může mu tím otevřít bránu k věčnému, osobnímu bytí, naplněnému věčnou a nikdy nekončící službou těm nejvyšším duchovním ideálům.

No a právě k tomuto nám může posloužit ona mocná síla naší sexuality, kterou v tomto smyslu lidstvo dosud vůbec nevyužívalo. Člověk prostřednictvím ní a s její pomocí může dosáhnout svého znovuzrození v duchu, o kterém mluvil Kristus.

Neboť tělo vždy zůstane pouze tělem. Neboť tělo může dát člověku jen určitý zprostředkovaný druh nesmrtelnosti, spočívající v pokračování jeho rodu, v prožití krátkého záblesku věčnosti při tělesném spojení, nebo v nesmrtelnosti spočívající ve vlastních tvůrčích počinech.

Duch je však duch! Znovuzrození ducha za pomoci správného využití pohlavní energie, nasměrované k touze po dosažení těch nejvyšších a nejvznešenějších ideálů může dát individuální osobnosti člověka trvalou věčnost a nesmrtelnost. To, co tím ve skutečnosti člověk získá je něco tak velkého, že to ani nedokáže pochopit.

Pokud totiž kratičký záblesk věčnosti, který je člověku dopřáno prožít při tělesném spojení pro něj tak nesmírně hodně znamená, čím asi musí být trvalé osobní bytí člověka ve věčnosti a nesmrtelnosti?

Toto jsou skutečnosti, kterých by si měl být vědom každý člověk a toto je meta, o kterou by měl každý z nás usilovat. Podle své svobodné vůle můžeme tedy využít potenciálu vlastní sexuality ve třech rovinách. V rovině těla, čili při sexu a plození, v rovině duše prostřednictvím rozvíjení vlastní kulturnosti a intelektu, a v rovině ducha rozvíjením a snahou o dosažení těch nejvyšších a nejvznešenějších duchovních ideálů.

V každé z těchto úrovní, to znamená v úrovni těla, duše a ducha, totožných s řeckým označením eros, phýlos a agapé může přiměřeně výši dané úrovně zažít a okusit určitou míru věčnosti a nesmrtelnosti. Zatímco ale v úrovni těla a duše bývá toto prožití vždy jen částečné a zprostředkované, v úrovni ducha bývá celistvé a trvalé. Bývá naplněním a završením bytí člověka, který dokázal za podpory a správného využití vlastní sexuality dosáhnout vysokého duchovního rozmachu, který se mu stáva branou k věčnosti a nesmrtelnosti.

Miliony lidí této země žijí pouze na úrovni těla. Miliony lidí žijí už i na úrovni duše. Avšak ani jeden z nich, a oni to velmi dobře cítí, nedosahuje té plnosti a celistvosti bytí, po které každý člověk podvědomě touží. To je nutí neustále opakovat zážitek, plynoucí z tělesného spojení pokud žijí pouze na úrovni těla, nebo hledat stále nové duševní podněty, pokud žijí na úrovni duše.

Nicméně skutečné naplnění, skutečnou plnost bytí lze prožívat pouze na úrovni ducha, do které se člověk může propracovat jen vlastní námahou a vlastním snažením o dosažení těch nejvyšších duchovních ideálů. Kdo chce a je ochoten tuto námahu vynaložit, ten toho dosáhne. Cesta k tomu je pro každého člověka otevřená. Nicméně žel ne pro každého je něco takového prioritou, protože to, jaký vysoký cíl dokážeme dát vlastnímu bytí spočívá v právu naší svobodné volby a v právu svobodného rozhodování každého z nás.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 08.09.2014 16:05:16

Jak se stát dobrým člověkem?


Nedávno jsem byl v kostele a pokud bych měl opravdu stručně shrnout podstatu toho, co jsem se dozvěděl šlo o to, že máme být dobrými lidmi a máme se vyvarovat zla. Je to v zásadě správně a nedá se proti tomu nic namítat, avšak když jsem odešel domů a hlouběji nad vším uvažoval zjistil jsem, že mi v tom přece jen ještě cosi důležitého chybí. A sice, jak se vlastně stát dobrým? Jakým způsobem to provést? Jak k tomu dospět? Jednoduše řečeno, chyběl mi konkrétní, metodický postup, jak ze sebe udělat dobrého člověka, který nekoná špatně.

V pedagogické praxi existuje například disciplína s názvem metodika, hovořící o konkrétních a co nejefektivnějších způsobech, jak žáky naučit požadovanou látku. Nebo pokud si třeba pořídíme nábytek v rozloženém stavu, dostaneme k němu přesný návod, jak ho složit.

Když se však zpětně dívám na to, co jsem si dosud vyslechl v různých chrámech zjišťuji, že právě tohle mi tam chybí. Že mi tam chybí konkrétní metodický postup a zcela konkrétní návod, jak se stát dobrým člověkem.

Lidé tedy sice vědí, čeho mají dosáhnout, ale nevědí jak přesně toho dosáhnout. A proto se o to každý snaží svým vlastním způsobem. Mnozí se usilují dělat opravdu to nejlepší co umí, avšak vždy to jaksi postrádá jasný metodický postup. Proto i jsou výsledky dosti rozpačité a lidé, rozčarovaní svými neúspěchy v dosahování požadovaných ideálů, rozčarovaní z toho, že nevědí jak vlastně tyto ideály dosáhnout nakonec mnohokrát fatalisticky rezignují.

A tak, když se člověk v určitém poctivém duchovním snažení usiluje stát se dobrým člověkem, když zápasí se svými chybami, nedostatky, zlými sklony a snaží se je přemoci, avšak když přesně neví, jakým způsobem to co nejefektivněji dosáhnout, jeho chyby, nedostatky a špatné sklony se k němu stále vracejí zpět a on se pohybuje jakoby v začarovaném kruhu. Proto se pak například celý život zpovídá stále ze stejných hříchů a svou hříšnost začne vnímat jako nutnost, které se neumí zbavit

Přesná metoda, přesný návod a přesný metodický postup je tedy tím, co mně osobně tak velmi chybí v nejrozličnějších duchovních snahách, se kterými se setkávám.

A přitom je to tak jednoduché! Tak jednoduché a prosté, jako všechny velké a převratné věci. Ona konkrétní metoda k tomu, jak se stát dobrým člověkem totiž spočívá v bdělosti nad čistotou vlastního vnitřního života. V bdělosti nad čistotou vlastního cítění a myšlení!

V dbaní o čistotu, ušlechtilost, čestnost a spravedlnost vlastního cítění a myšlení se ukrývá tajemství toho, jak se stát dobrým člověkem. Tajemství toho, jakým konkrétním způsobem to provést.

Pokud se vás tedy někdo zeptá, jak by se on sám mohl stát dobrým člověkem a co konkrétně má proto udělat, můžete mu říci toto:

Dbej o čistotu, ušlechtilost, spravedlnost a čestnost vlastního cítění a myšlení! Neboť kvalita vnitřní života člověka tvoří podstatu jeho osobnosti. Jakým způsobem totiž myslíme a cítíme, takovými opravdu jsme!

Pokud tedy chceme být lepšími, než jsme dosud byli, musíme se zaměřit na vlastní cítění a myšlení. Na kvalitu vlastního cítění a myšlení! V bdělosti nad čistotou a ušlechtilostí vlastního vnitřního života se skrývá ona konkrétní metoda, jak a jakým způsobem je možné ze sebe udělat dobrého člověka.

Abychom hlouběji pochopili celkový dopad této tak závažné věci, uveďme si příklad. Prostý a každodenní příklad ze života, jakým je sledování televize.

V současnosti už snad neexistuje ani jeden film, ve kterém by nebyl sex či násilí a televizní divák je do toho vtahován svým cítěním a myšlením. Jeho cítění a myšlení je vtaženo do děje filmu. Citově a myšlenkově se v něm angažuje a prožívá ho. No a negativní podněty, jako je násilí, přemrštěná tělesná pudovost, intriky, nebo prázdná bezobsažnosť zanechávají negativní otisk v jeho citech a myšlenkách.

Jednoduše řečeno, člověku se určitým způsobem znečišťuje jeho vnitřní život. No a pokud byť chodí do kostela a chtěl by se stát dobrým, avšak celkem nic netuší o tom, jak velkou a zásadní roli v tom sehrává jeho cítění a myšlení, takový člověk s přijatými negativními podněty dále vnitřně pracuje a vnitřně se jimi zabývá. Ale jelikož se jedná o podněty negativní, strhává ho to, poškozuje a dělá horším. I jeho ostatní chyby, nedostatky a špatné sklony jsou tím ještě více umocňovány a posilovány.

Takový člověk, byť by i chtěl, se pak nikdy nemůže stát lepším, protože jeho vlastní vnitřní život ho strhává k zlému. A přestože chodí do kostela, usiluje o věci duchovní a chtěl by se stát dobrým, to špatné v něm, čehož příčinu nezná, ho k sobě poutá pevným lanem a takovýto jedinec se pak není schopen duchovně pohnout z místa. Stále a donekonečna marně bojuje se stejnými chybami a nedostatky, až nakonec zcela rezignuje.

Kdo se tedy chce stát opravdu lepším a dosáhnout ideál dobrého člověka ať bdí nad čistotou a ušlechtilostí vlastního vnitřního života. V jeho bdělosti nad čistotou, ušlechtilostí, čestností a spravedlností vlastního vnitřního života a v jeho pevném chtění k dobrému totiž spočívá jediná cesta k tomu, jak se stát skutečně dobrým. Je to metoda, která mu nakonec zaručeně přinese úspěch a přivede ho k vítězství nad jeho chybami a nedostatky. Neboť pokud člověk dokáže být dobrým, čistým a ušlechtilým ve svém cítění a myšlení, čili ve svém nitru, nevyhnutelně se časem stane takovým i navenek.

Pokud se ale bude snažit stát se dobrým, avšak bez ohledu na kvalitu svého nitra, když podcení a bude ignorovat tuto skutečnost, nikdy se mu to nemůže podařit, protože jeho nečisté nitro ho bude neustále strhávat k zlému.

PS. Uvedený příklad sledování televize je jen jeden z mnoha příkladů z každodenního života, které nás vnitřně strhávají dolů. Člověk proto musí bděle a vnímavě rozpoznávat každé nebezpečí možnosti znečištění vlastního vnitřního života, musí se mít před ním na pozoru a musí se ho vyvarovat.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 01.09.2014 17:12:11

Tragické důsledky nezájmu o Boha

Kdo nemá zájem o Stvořitele, o toho nebude mít zájem ani On! Lidé, kteří nemají touhu po Hospodinu, po poznání jeho Vůle, jeho Zákonů a po životě podle nich se takovýmto způsobem sami a z vlastního rozhodnutí od něj odpojují. Pak se i Nejvyšší od nich distancuje, protože to oni sami právě takto chtěli.

Kdo se tedy nesnaží milovat Stvořitele výše uvedeným způsobem, toho přestane i On milovat, protože už vypršelo období, během kterého jsme se to měli naučit. Dlouhý čas, ve kterém Nejvyšší milostivě naděloval svou lásku stejně dobrým i zlým se totiž blíží ke konci. Tento čas milosti byl určen k tomu, aby dobří zesílili ve svém dobrém chtění a aby si zlí i přes své konání uvědomili nekonečnou Dobrotu, kterou jsou ustavičně zahrnováni a sami se stali dobrými.

Pokud si ale někdo myslel, že to takto půjde donekonečna je na velkém omylu. Je na velkém omylu každý, kdo si myslel, že i přes svou lhostejnosti a nezáujem o Nejvyššího bude moci donekonečna čerpat jeho milosti.

Takový stav věcí, jak jej známe dnes, bude možný jen do žně! Jen do žně se dostane stejné pozornosti, milosti a péče ze Světla všem. Dobrým i špatným! Jen do žně bude Nejvyšším tolerován nezájem lidí od Něho. Jen do žně bude velkoryse čekané na to, aby se v lidech rozhořel žhavý plamen touhy po Světle. Jen do žně bude ještě setrvávat pšenice spolu s koukolem.

Jen do žně!

To znamená ještě určitou, ale ne nekonečnou dobu! Jen do žně budou moci lidé požívat všech milostí a darů Stvořitele. Pak však přijde ostrý řez! Řez, kterým budou nehodní odříznuti od milostí Božích! Řez, kterým budou odříznuti od zdroje Života! Od přílivu proudu přízně, podpory a síly, které ke ním dosud proudily shora a které oni považovali za samozřejmost.

Takový člověk pak brzy seschne jako větev oddělená od kmene stromu. A tím kmenem, který napájí větve životodárnou mízou je Pán. A každá větev, která bude od kmene oddělena musí začít okamžitě vadnout, až nakonec úplně uschne.

Postupné vadnutí, chřadnutí a nakonec smrt jsou tedy údělem všech, kteří budou kvůli svému vlastnímu nezájmu o Pána definitivně odříznuti od spojení s Ním. Neboť takto to oni sami chtěli! Tím se jim pouze do najkrajneších důsledků vyplní to, co si sami přáli a co dávali najevo svými dlouhodobými životními postoji. Jejich absolutní nezájem o Stvořitele se nakonec projeví absolutním nezájmem Stvořitele o nich.

Ve svém životě, svým způsobem života totiž odmítali uznat Pána, zapírali ho a proto jim Pán upře právo život! Ztratí právo na život, protože se nenaučili mít v úctě a lásce Toho, který je zdrojem, dárcem a udržovatelem života. Protože neměli a neprojevili žádný hlubší zájem o Toho, ze kterého lásky život povstal a jehož prostřednictvím je život neustále udržován.

Plamenná touha po Světle musí hořet v každé duši, která chce dále žít. Touha po Bohu, po poznání jeho Vůle a jeho Zákonů! Touha po životě podle jeho Vůle a jeho Zákonů musí hořet v duši lidí jako jasný plamen, šlehající k výšinám.

Ubohou a kráčejíci k zatracení je však každá duše, které toto chybí. Neboť v zájmu o Boha, jeho Vůli, jeho Zákony a život podle nich se v současnosti skrývá jediná možnost další existence. Avšak v nezájmu o Boha, jeho Vůli, jeho Zákony a život podle nich se skrývá jistá smrt! Jisté zatracení!

Člověče, až budeš mít chvíli času, podívej se na sekundovou ručičku na svých hodinách, jak rychle odměřuje minutu za minutou. To právě tobě tak rychle běží lhůta, v níž se máš naučit lásce k Bohu! Skutečné, pravé lásce ke Stvořiteli, kterou bude zářit tvá duše jako do běla rozpálený plamen. Jako plamen touhy a lásky po Světle! Snaž se takovou míru lásky získat co nejrychleji! Neboť máš na to čas jen do žně! To znamená, do přesně stanovené časové hranice, která se rychle přibližuje. Pak budou ostrým řezem odděleni od práva smět dále existovat všichni ti, kteří se správným způsobem nenaučili milovat a ctít Tvůrce, Dárce a udržovatele života.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 25.08.2014 17:04:54

Svět už nebude takový, jaký byl ...

Existují věci, které jsou schopny změnit náš pohled na život. Možná mnozí z vás viděli drastické video obětí ostřelování Luhanska, ve kterém prochází kamera od jednoho mrtvého k druhému. Oběti leží na ulici, jsou zakryty, avšak jak se kamera přiblíží je plachta odhrnuta. A divák vidí běžné civilisty, obyčejné chodce z ulice znetvořené střepinami tak, že v mnoha případech musí odvrátit zrak. Něco tak hrozného jsem dosud ve svém životě ještě neviděl.

Z tohoto zážitku jsem byl dlouho otřesený a stále jsem to měl před očima. A když jsem pak, po nějaké chvíli šel na internet tak, jak to běžně dělám, když jsem šel na facebook či na jakoukoliv jinou stránku, všechno se mi najednou zdálo být neuvěřitelně banální, povrchní, mělké a prázdné. Zdálo se mi doslova neuvěřitelné, jak se lidé mohou bavit, smát a zajímat o tisíceré bezvýznamnosti, když je možné, aby se na světě dělo něco takového.

Možná si teď řeknete, že přece jen ať už se stane cokoliv, život se nezastaví a jde dál. Ano, život jde sice dál, ale v myslícím člověku nutně vyvstane otázka, jaký je to vlastně život? Jaký je jeho směr, jaké jsou jeho hodnoty a jaká je jeho hloubka, jestliže může v kterékoli části světa přinést něco tak mimořádně a nelidsky surového?

A navíc se to už ani neděje na nějakém vzdáleném konci světa s jinou kulturou a temperamentem, ale tady u nás, v našem evropském prostoru, kde vládnou přibližně stejné kulturní, ekonomické, společenské a politické poměry.

Každý z nás by si proto měl uvědomit že to, co se děje na Ukrajině je vyhroceným důsledkem hodnot, podstaty a principů fungování právě toho společenského systému, ve kterém v současnosti žijeme. Ve vyhrocené podobě se zde projevuje zvrácenost principů, které tato společnost uznává.

Za povrchností, plytkosti a prázdnotou každodenního života většiny lidí hraje finanční elita světa krvavé šachové partie s osudy celých národů. Politici a vlády většiny států jsou totiž pouze figurkami, kterými hýbe někdo jiný. Jsou pouze loutkami, které vykonávají vůli někoho jiného, majíce z toho samozřejmě výrazný osobní profit. Plebsu třeba dát jeho chléb a hry a my si pak můžeme nerušeně za jejich zády rozdělovat a panovat, to je princip na základě kterého to všechno funguje.

Proč to ale může právě takto fungovat a proč tomu, že to takto funguje nebudou mnozí lidé věřit, i když se jim o tom otevřeně řekne? A proč už vůbec nebudou souhlasit s tím, že právě oni sami svým postojem k životu jsou za to vinni? Že ve skutečnosti právě oni sami svým prázdným a povrchním přístupem k životu bez vyšších hodnot mohou za všechno to zlé?

Chléb a hry! To jsou hodnoty, které vždy uznávala většina lidí tohoto světa. Chléb a hry, nebo jinak řečeno mít a užívat si. To je to jediné co lidi zajímá. To "mít" znamená co možná nejvyšší standard hmotného zabezpečení a do toho "užívání si" lze zahrnout co možná nejefektivnější využití nabytých prostředků pro svůj vlastní prospěch a pro své vlastní potěšení.

Standardní člověk této planety je plně a beze zbytku ponořen do "hodnot" obsažených ve slovech chléb a hry. Nic hlubšího pro něj neexistuje. Není vůbec ochoten připustit, že život by mohl mít i nějaký hlubší smysl a nějakou hlubší hodnotu.

No a mocní, ti skuteční mocní tohoto světa prostřednictvím jim sloužících médií i prostřednictvím nastavení celkového fungování společnosti podporují a živí takový druh duševní degradace širokých mas, protože právě takovýmto způsobem duševně zdegradované masy lze snadno ovládat. Proto mohou manipulativně přinutit celé národy, aby znevažovaly a nenáviděli ty, kteří jim chtějí skutečně dobře a aby uctívali a oslavovali ty, kteří je zaprodali. Je jim možné přesvědčit veřejné mínění světa, že agresor je mírotvorce a že ten, co hájí své zájmy je agresor.

V dnešním světě konzumním způsobem života duševně zdegenerovaných lidí je možné veřejnému mínění namluvit, že bílá je černá a černá bílá. Lidé tomu snadno uvěří, když se o tom bude mluvit v televizi a psát v novinách. Většina z nich je tak vmanipulovaná do falešné reality, jejíž věří aniž by věci sami zkoumali. Na to jim přece nezbývá čas, protože jsou plně zaměstnaní a vytížení svým mít a užívat si.

Lidmi se manipuluje, neboť dávají sebou manipulovat a za jejich zády probíhají zákeřné mocenské hry, v nichž nic neznamenají ani tragédie a zbídačování celých národů. Jakýkoliv zločin je totiž možné snadno omluvit, protože hloupé masy spolknou úplně všechno.

A právě tato zhoubná duševní degradace mas umožňuje mocným tohoto světa konat před očima veřejnosti věci stále arogantnejší a bezohlednější. Ba dokonce je možné tyto hloupé ovce pomalu hnát k nové světové válce, v níž se jako ve velkém divadle budou navzájem zabíjet před očima mocných.

A toto všechno se dá uskutečnit jen proto, že s lidmi si je možné pro jejich nesmírnou duševní povrchnost dělat cokoliv. Protože pro svou touhu mít a užít si ztratili schopnost samostatně myslet. Protože ztratili smysl pro vyšší hodnoty jakými jsou čest, spravedlnost, lidskost, ohleduplnost, dobrosrdečnost a skromnost. Protože se z nich staly egoisté, myslící jen na svůj vlastní chléb a své vlastní užívání si.

My sami jsme vinni za všechno špatné, co se děje ve světě! My, obyčejní lidé, kteří jsme v povrchnosti vlastního soustředění se pouze na svůj "chléb a hry" dali volný prostor temným silám, jednajícím za našimi zády. Neboť za to, že se my ještě máme dobře nebo alespoň snesitelně blahosklonně dovolujeme, aby byli jiní vražděni, ožebračování a vykořisťováni.

Ale vězme, že to donekonečna nepůjde tak, jak to šlo doposud. Hrůzy, zabíjení a utrpení, dosud od nás vzdáleny na opačném konci světa přijdou pomalu do naší blízkosti a nakonec i k nám samotným. Přijdou k nám za naši prázdnotu a povrchnost, protože jsme zaujatí pouze vlastním egoismem neměli zájem odporovat zločinnému systému pokud jsme my sami měli dostatek a pokud utrpení bylo způsobováno pouze tím druhým. Musí to prostě všechno nakonec přijít i k nám, protože nepochopitelná nenasytnost touhy finanční elity světa po moci, po podrobováni si a zotročováni národů sáhne nakonec i na nás samotných.

Co tady může pomoci? Jedině to, abychom se znovu stali skutečnými lidmi! Lidmi, kteří se nedají oklamat tvrzeními, že černá je bílá jen proto, že jsou toho mínění takzvané autority v televizi či v novinách. Lidmi, kteří se odvrátí od plytkosti konzumního způsobu života, do kterého jsme byli cíleně vmanipulovaní.

Bariérou vůči naší duševní dehonestácii je náš opětovný příklon ke skutečným hodnotám pravého lidství. Těmi hodnotami je spravedlnost, čestnost, ohleduplnost, dobrosrdečnost, skromnost a jednoduchost.

Je samozřejmé, že bude velmi obtížné překonat společenským klimatem nastolenou, vědomě udržovanou a živenou duševní degradaci, ale jedině toto je cesta, jak je možné vzepnout se "hodnotám" konzumního života a nenechat sebou nedůstojně manipulovat. Jedině toto je cesta, jak pochopit co se skrývá za utrpením ve světě, cesta jak se proti němu a jeho strůjcem postavit a jak zamezit tomu, že se nakonec toto utrpení dotkne nás samotných a našich nejbližších. Neboť svět už prostě dále nesmí být takovým, jako byl doposud. Už se totiž na to není možné dále lhostejně dívat!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 18.08.2014 17:17:27

Lži falešných proroků současné doby

Když se podíváme do daleké minulosti, kdy bylo slovo "prorok" živé v povolán židovském národě zjistíme, že se proroci vždy dělili na dvě základní kategorie: na pravých a falešných. O jedněch i o druhých se píše v starozákonních spisech.

Pokud se někdo zabýval touto problematikou trochu hlouběji mohl si všimnout určité kritérium, na jehož základě bylo možné rozlišit těch pravých od nepravých. Praví proroci říkali lidem skoro vždy pouze věci málo příjemné, vychovávali je, napomínali je a varovali je.

Důvodem jejich nepříjemných slov bývalo odvrácení se národa od Hospodina, jeho Vůle a jeho Zákonů. Proroci nekompromisně poukazovali na vše, co bylo v rozporu s Vůlí Nejvyššího, na to, jakou lze za to očekávat odplatu, ale i na to, co je třeba učinit a jak změnit vlastní jednání tak, aby k ničemu špatnému dojít nemuselo.

Pokud národ uposlechl jejich upozornění, k ničemu špatnému nedošlo. Pokud je ale neuposlechl, přišla na něj zkáza!

Oproti tomu falešní proroci mluvili zpravidla vždy pouze věci příjemné, uklidňující a v podstatě takové, jaké se lidem dobře poslouchali. Byly to většinou slova nekonfliktní, nadbíhajíci všeobecné povrchnosti, slova otupující ostražitost a příjemně duchovně uspávající. Nicméně vždy, když národ podlehl takovému, vědomému nebo nevědomému klamání, byl ze své zaslepenosti většinou vytržen velmi krutým způsobem.

A co dnes? Jaká je situace v tomto směru v současnosti?

Jako v dávné minulosti, tak i v dnešní době můžeme registrovat dvě základní kategorie lidí, které bychom mohli v přeneseném slova smyslu nazvat "proroky", nebo, v našem moderním pojetí duchovními učiteli, mistry, či zvěstovateli.

Jedni ujišťují, že je vše v naprostém pořádku. Že svět spěje k lepšímu a nás všechny čeká pouze krásná budoucnost.

Druzí říkají naopak o nevyhnutelně se blížící katastrofě, která bude zapříčiněna odklonem lidstva od duchovních hodnot. O katastrofě, která nás nemůže v žádném případě minout, pokud nedojde k radikální změně, čili k návratu k respektování Zákonů Božích, protože celé lidstvo obecně se od nich odvrátilo a ve své pýše ve vlastní rozum a ve vědecký pokrok je absolutně ignoruje. V současné době žijí všechny národy světa v takovém radikálním odklonu od Zákonů Nejvyššího, jaký neměl dosud na této planetě obdoby.

Kteří jsou tedy proroci praví a kteří falešní? Kdo jen trochu uvažuje, nebude mít s jejich rozlišením vůbec žádné problémy.

Neboť žel, po staletích se nic nezměnilo. Ti falešní totiž říkají i nyní pouze věci příjemné a neznepokojující. Věci, které se dobře poslouchají a které jim proto, že se dobře poslouchají přitahují množství příznivců, stoupenců a posluchačů.

Avšak ti praví tak, jako vždy v minulosti i nyní napomínají, burcují a varují. Proto jsou i dnes vysmíváni a kamenování, jak jejich dávní předchůdci. K tomu kamenování samozřejmě nedochází fyzicky, ale morálně a to proto, že říkají věci, které lidé většinou pouze neradi poslouchají. Lidé se totiž nechtějí dát rušit ze své povrchnosti a pohodlnosti. Za tvrdé, pravdivé a ve skutečnosti pomáhající slova nemají takových novodobých proroků rádi, ba dokonce je obviňují z necitlivosti, či nedostatku lásky.

Ale opak je pravdou! Tvrdá slovní formulace, pojmenování skutečného stavu všudypřítomného duchovního úpadku, jakož i konkrétních požadavků Shora, jako jediného možného východiska je ve skutečnosti tou nejčistší formou lásky a podpory. Lásky a pomoci v katastrofální situaci, v jaké se v současnosti lidstvo nachází.

Pro lepší pochopení povahy a druhu této pomoci si uveďme tento příklad:

Nad ránem, v době nejtužšího spánku začal hořet dům. Noční chodec, který první zpozoroval požár vběhl rychle a bez váhání do domu, plného kouře. Spala v něm celá rodina, už mírně přiotrávená zplodinami.

Jelikož požár se velmi rychle rozmáhal a zachránce neměl ani dostatek sil, ani dostatek času aby povynášel všech sám z domu, snažil se je všemožným způsobem probudit, považujíc to za jedinou možnost záchrany. Nerozpakoval se proto použít ani násilí a pořádně omámených a přiotrávených spících vyfackal. Ti se těžko, ale přece jen postupně probudili a v poslední chvíli všichni společně unikly do bezpečí.

Dejme si nyní otázku: Choval se zachránce nelaskavě, když drsným způsobem budil spících, nebo naopak, právě toto bylo projevem té největší lásky v dané chvíli? Bylo by opravdu na místě obvinit takového člověka z hrubosti a necitlivosti?

Každému z nás je jasné, že onen člověk jednal v dané situaci naprosto správně. Nicméně kupodivu, často bývá lidmi zatracován a považován za neoblíbeného ten, kdo v dnešní době koná přesně takovýmto způsobem v duchovním slova smyslu. Kdo otevřeně mluví o absolutní neudržitelnosti současné situace a ukazuje jediný možný způsob záchrany, spočívající v poznání Zákonů Božích a v životě podle nich. A pokud za tímto účelem požívá i tvrdších a přísnějších slovních formulací je to jen proto, aby lidmi pohnul, otřásl a ještě v poslední chvíli je probudil ze smrtelného spánku jejich ducha.

Každý člověk se má tedy možnost sám a svobodně rozhodnout, kterým "prorokům" bude naslouchat a kterým z nich uvěří. Zda dá přednost sladkým, příjemným a uspávající řečem různých duchovních učitelů a mistrů, jejichž právě proto obléhají houfy posluchačů, nebo bude mít odvahu přijmout tvrdou, nelichotivou, skutečnou pravdu o stavu současného života na zemi, aby po překonání počátečního úleku zmobilizoval všechny své síly k znovu nalezení pravého poznání Zákonů Božích a k následnému přetvoření svého osobního života, ba dokonce i svého myšlení podle nich.

Jedině toto mu totiž může poskytnout bezpečí, jistotu a ochranu, ať se již bude dít cokoliv.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 12.08.2014 16:49:42

Důvěřujte Bohu!

Tomu, kdo ve svém životě důvěřuje Nejvyššímu, toho i On sám poctí svojí důvěrou! Toho poctí takovými projevy důvěry, které mu doslova až zázračným způsobem urovnají jeho cesty. I v dnešní době je totiž možné, aby se děly zázraky. Zázraky, o kterých racionální člověk současnosti ani netuší, které vůbec nepovažuje za možné, ba kterým se ve své materialistické nedůvěře v existenci Stvořitele pouze vysmívá. Vysmívá se jim však proto, že nikdy nedůvěřoval Bohu a proto nikdy ve svém životě, ani v té nejmenší míře nepocítil zázračný projev jeho důvěry.

Mít důvěru v Boha? Co to znamená? Znamená to, že Nejvyšší, jeho Vůle a jeho Zákony se stanou středobodem lidského života. Že se člověk snaží poznávat tuto Vůli a tyto Zákony, že se snaží podle nich žít a že se ze všech svých sil snaží, aby to, co myslí, cítí, mluví a jedná bylo vždy pouze v souladu s nimi.

Důvěra člověka ve Stvořitele se tedy projevuje důvěrou v jeho Vůli a v jeho Zákony, kterým v důvěře a s důvěrou podřídí celý svůj život.

Většině lidí tohoto světa však chybí skutečná, hluboká a pravá důvěra ve Stvořitele. Většina lidí tohoto světa totiž důvěřuje především sobě samým. Důvěřuje síle svého těla a síle svého rozumu. Důvěřuje vědě, technice, lidským poznatkům a lidské moudrosti. Lidé jsou přesvědčeni o tom, že jedině jejich vlastní mínění je pro ně nejdůležitějším a proto při svém rozhodování v různých životních situacích berou na zřetel jedině svou vlastní vůli. Jedině to, co oni sami chtějí. Toto je pro ně tím nejpodstatnějším.

A existuje mnoho příkladů lidí, kteří právě takovým stylem života dosáhli a dokázali, z hlediska čistě lidských kritérií velmi mnoho. Pouze svým vlastním úsilím se dokázali stát bohatými, váženými, slavnými, nebo uznávanými. Stali se celebritami, o kterých se píše a mluví, a jejichž životní příběh se dává za vzor ostatním jako příklad toho, co vše je možné dosáhnout prostřednictvím vlastního úsilí. A to vše v podstatě bez Boha a bez důvěry v Něho. Velké věci se tedy dají dokázat i čistě vlastními silami.

A přece, při pohledu shora jeví se ubohým každý člověk a všechno jeho úsilí i všechno jeho dílo vytvořené bez důvěry v Nejvyššího. Člověk se jeví jako osihotený, opuštěný a ubohý, protože nemá spojení s Nejvyšším a jeho díla, na které je tak pyšný se jeví prázdné, duté a nedokonalé, protože se v nich neskrývá požehnání Nejvyššího.

Ano, ubohým je člověk bez Boha a ubohými, ba až směšnými jsou všechny jeho díla, vytvořené bez Božího požehnání. Právě proto prožívá většina lidí dneška nenaplněný život a jejich díla i práce je nemohou uspokojit. Proto permanentně a v pravidelných cyklech postihuje úpadek a zhroucení vše, co vytvořili. Proto padají a zanikají společenské systémy, které nahrazují společenské systémy jiné, aby opět tyto začali kolabovat a nakonec se zhroutily, protože jejich budovatelům a tvůrcům chyběla důvěra v Boha. Důvěra v jeho Vůli a v jeho Zákony, jejichž znalost a dodržování jako to jediné na světě může dát trvalost dílům lidským a přinést štěstí a mír do jejich životů.

Důvěra v Nejvyššího! Přesně v té míře, v jaké ji je člověk schopen vůči Nejvyššímu projevit, přesně v téže míře je jí Nejvyšším poctěn i on sám. Míru důvěry člověka ve Stvořitele totiž Stvořitel oplácí stejnou měrou důvěry vůči člověku. Přesně v takové míře proudí k němu shora síla, podpora a pomoc Nejvyššího, které mu urovnávají jeho životní cesty. No a ta nejvyšší míra důvěry člověka ve Stvořitele, jaké je jen lidská bytost schopná mu může přinést takovou vysokou míru síly, podpory a pomoci, která se rovná zázrakům.

Ať by se tedy člověk ocitl kdekoli, v jakýchkoli těžkých, ba až neřešitelných situacích, vždycky najde nějaké řešení a vždy nakonec vyvázne úspěšně ze všeho, pokud má pravou důvěru v Boha! Před takovým člověkem se rozestoupí moře, aby mohl projít na druhý břeh. Dostane se mu potravy, aby nezemřel hlady, když bude procházet pouští. Vytryskne mu voda z holé skály, aby jí mohl uhasit svou žízeň. Bude mít dostatek prostředků na důstojný život i v dnešní době, v níž mnozí bojují doslova o holé přežití.

Kdysi dávno mohl židovský národ zvítězit nad ostatními, mnohem mocnějšími národy ne proto, že by byl početnější než oni, ne proto, že by byl silnější než oni, ani ne proto, že by byl bohatší než oni, ale jedině proto, že důvěřoval Hospodinu.

I kdyby tedy člověk neměl tak pevné zdraví jako jiní, i kdyby neměl takovou fyzickou sílu jako jiní, i kdyby neměl takové schopnosti jako jiní, i kdyby neměl řadu dalších výhod a předpokladů, jak mají jiní stačí, když bude mít pevnou, opravdu pevnou důvěru v Nejvyššího. Pak totiž, právě prostřednictvím ní získá mnohem více, než všichni ostatní. Neboť bude k němu proudit síla, pomoc a požehnání z Výšin, které mu prorazí cestu ve spleti života a ukáže mu východisko z těžkých situací, ze kterých by se ti ostatní svými vlastními silami nikdy nedostali.

Pevnost důvěry člověka ve Stvořitele mu totiž dává do ruky meč vítězství! Vítězství a zdar i v těch najspletitejších životních situacích, v nichž musí ztroskotat každý, kdo věří pouze sobě samému a svým vlastním silám.

A takto žel jednou ztroskotá, ba musí jednou nutně ztroskotat celá lidská civilizace, v níž není žádné důvěry v Nejvyššího. Neboť další budoucnost tohoto světa, další budoucnost této civilizace a budoucnost každého jednotlivce je skrytá, ba je podmíněna pravou důvěrou ve Stvořitele. A všechno, v čem této důvěry není se musí zhroutit! Musí zaniknout, aby uvolnilo cestu novému věku. Novému věku důvěry lidí v Boha! Učme se jí a nabývejme ji, neboť jedině prostřednictvím ní bude vůbec možné přežít.

Avšak ten, kdo důvěřuje Pánu, ten se nemusí bát ani své vlastní smrti, protože jí pro něj nic nekončí. Právě naopak! Začíná! Smrtí končí vše pouze pro ty, kteří věřili sami sobě. Kteří věřili pravdám a moudrosti tohoto materialistického světa, protože jejich hmotný svět se jim fyzickou smrtí definitivně zhroutí.

Útočištěm silných je jejich síla, útočištěm rozumově bystrých je jejich rozumová bystrost, útočištěm řečově zdatných je jejich obratný jazyk, útočištěm bohatých jejich bohatství, útočištěm vlivných jejich vliv, avšak útočištěm každého prostého a jednoduchého člověka se může stát Pán. Důvěra v Pána, která nakonec vysoce překoná i sílu silných, i rozum rozumných, i bohatství bohatých i vliv vlivných.

Důvěra v Pána je totiž více než všechno ostatní a je plně dostupná absolutně každému. Prostřednictvím své silné důvěry v Boha se může stát každý člověk velkým, avšak bez důvěry v Něho nese v sobě pečeť malosti vše, co tento svět považuje za velké. Proto jsme byli upozorněni na to, že první budou posledními a poslední prvními. Tato slova již nejsou otázkou budoucnosti, ale přítomnosti, která brzy ukáže, že jen to, na čem spočívá požehnání Nejvyššího je opravdu velké a představuje skutečnou, trvalou hodnotu. Všechno ostatní padne!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 04.08.2014 17:11:25

Doba revolučních změn!

Žijeme ve zvláštní a historicky výjimečné době revolučních změn. Nejprve to byly revoluční pohyby ve střední Evropě, pak přišli na řadu arabské země a nyní Ukrajina. Nicméně každého průměrného člověka se zmocňuje znechucení a odpor když vidí, jaké násilí, jaká agresivita a jaká lidská nízkost tyto revoluční pohyby doprovází. Zmocňuje se ho hrůza, když vidí lidi brutálně zbité a povražděné. Když vidí fanatické skandování revolucionářů, zuřivý hněv v jejich očích a odhodlání zabíjet. Když vidí, že zejména mladí lidé využívají tyto velké celospolečenské pohyby k ventilování toho nejubožejšího, co se v nich skrývá.

Při pohledu na to si člověk musí položit otázku: Může z takového něčeho sejít opravdu cosi dobré? Může sejít něco dobré z fanatického pokřikování, ze zuřivé nenávisti, ze zloby připravené k násilnosti, z brutality a krve? Vždyť přece věci dobré a pozitivní nelze prosadit prostřednictvím zla a nízkosti? Nebo snad ano?

U nás, ve středoevropském prostoru se nedávné revoluční události obešly bez podobného, viditelného násilí, avšak dnes, po dvaceti letech jsou ze společenského a politického vývoje rozčarováni i ti, kteří revoluční pohyby u nás svého času vedly.

Své vnitřní zklamání obvykle vyjadřují slovy: Vždyť přece takhle jsme si to vůbec nepředstavovali!

Takové slova, plné rozčarování ze směřování společenského dění vyslovují dnes u nás mnozí a je téměř jisté, že se s nimi ztotožňuje i mnoho lidí třeba v Libyi, a že toto trpké konstatování bude brzy aktuální i na Ukrajině.

Na jedné straně tu tedy máme rozhodující dobu nezbytných revolučních změn, které vyciťují a dávají do pohybu i ty nejširší masy obyvatelstva, bez kterých podpory by se něco takového nemohlo vůbec udát. Na druhé straně zde však máme hluboké znechucení a rozčarování z porevolučního společenského a politického dění.

Proč je tomu tak a co všechno se za tím vlastně skrývá?

Je nepochybné, že žijeme opravdu ve zvláštním období, v němž se jakoby ve vzduchu snášelo slovo "revoluce"! Když však to, co visí ve vzduchu masy podpoří a uskuteční, časem dochází ke zklamání a roztrpčení. Něco proto někde musí být špatné a v něčem se musí skrývat jakási zásadní chyba!

Lidé velmi správně vyciťují zásadní nezbytnost revolučních změn, avšak ona revoluce měla být a má být revolucí úplně jiného druhu. Má být revolucí ducha!

Má to být uskutečnění zásadní revoluční změny, avšak ne navenek, ale především směrem do svého vlastního nitra! Je to doba, v níž má každý člověk uskutečnit revoluční změnu sebe samého! Revoluční změnu vlastního vnitřního života směrem k získání těch nejvyšších, nejvznešenějších a nejušlechtilejších lidských hodnot.

Každý člověk má tedy revolučním způsobem vytříbit své vlastní cítění a myšlení. Jeho myšlení a cítění, celý jeho vnitřní život má být prostoupen pouze hodnotami dobra, čestnosti, spravedlnosti, lidskosti a ohleduplnosti.

Lidé se mají stát úplně jinými! Novými a lepšími! Právě k tomuto nás nabádá revolučnost doby! Právě tímto směrem se měl také udát onen zásadní celospolečenský porevoluční pohyb, protože jedině takovým novým způsobem myšlení a jednání může člověk vybudovat nové společenské poměry, odpovídající jeho vlastní vnitřní revoluční proměně. Jedině za těchto okolností by po letech nepřišlo zklamání a rozčarování, ale tak všemi dosud marně očekávané celospolečenské dobro. Neboť jedině jiný, vnitřně nový a lepší člověk může vybudovat nové a lepší společenské poměry.

Revoluční změna vnějších poměrů, bez revoluční změny vlastního nitra však musí lidem časem nutně přinést trpkost a rozčarování. A to proto, že změnily pouze své vnější poměry, dokud vnitřně zůstali stále stejní. Jelikož ale zůstaly ve svém nitru stále stejní, ve skutečnosti se nezměnilo vlastně nic! Stále tu proto máme přesně stejnou prázdnotu, tutéž chamtivost, tutéž nečestnost, nízkost a nespravedlnost, ledaže v jiném hávu. Pochopme přece, že pokud lidé vnitřně zůstávají stejnými, žádnou kosmetickou změnou vnějších poměrů se ve skutečnosti nic nezmění. Nebo přesněji řečeno, změní se, ale jen navenek, avšak podstata zůstává stále stejná.

No a to je právě tím důvodem, pro který dnes mnozí lidé cítí rozčarování. Rozčarování, které budou stejným způsobem zanedlouho pociťovat i lidé na Ukrajině. Vždyť v podstatě to jinak ani nemůže být!

Revoluce ducha!

Když člověk vidí hlasité skandování, když vidí revoluční nadšení, když vidí hněv namířený proti někomu, přerůstající až do agresivity a násilí, a to vše spojené s touhou po změně k lepšímu chce se mu hlasitě zakřičet: Lidé, změňte sebe samých! Právě k země sebe sama zaměřte všechno své revoluční nadšení! Zušlechtěte a očistěte své myšlení a cítění! Naplňte ho dobrem, spravedlností, čestností, ohleduplností a čistotou! Staňte se revolučním způsobem úplně jinými, lepšími a pak uvidíte, že se začnou zlepšovat i vaše vnější životní poměry a celkové dění ve společnosti.

Skutečnou a pravou revoluci můžete totiž udělat pouze zevnitř navenek! Revoluční změnou pouze vnějších poměrů bez změny sebe samého nedosáhnete téměř vůbec ničeho. Vždyť ani nemůžete, protože v zásadě, v jádru se vůbec nic nezměnilo. Neboť vy samotní jste se vůbec nezměnily!

Svět stojí před nutností velké revoluce! Ne však takové, jakou jsme vídali a vídáme na televizních obrazovkách, kde jedni bojují proti druhým. Nemáme bojovat s jinými, ale ten boj máme nasměrovat do svého nitra! Do nitra nás samotných, proti našim vlastním chybám! Proti naší vlastní nespravedlnosti, nečestnosti, nečistotě, neušľachtilosti, bezohlednosti a plytkosti. To je náš nejzarytější nepřítel!

Svět stojí před nutností velké revoluce! Revoluce ducha! Před nezbytností revoluční změny lidského cítění a myšlení! Před nezbytností revoluční změny lidského vnitřního života! Jedině takovýto druh revoluce lidem po letech nepřinese zklamání, roztrpčení a rozčarování ale naopak, tolik očekávaný rozkvět, vzestup a mír.

Jedině ten, kdo dokáže pochopit princip skutečné revoluce a zrealizovat ho ve svém vlastním životě, jedině ten je člověkem, který prostřednictvím revoluční změny vlastního nitra a tím sebe sama přispívá ke zlepšení kvality života v naší společnosti i na celé zemi.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 28.07.2014 16:04:54

Smysl lidského bytí


Místem původu lidského ducha je duchovní říše. Na základě touhy po sebevědomém bytí, která vznikla v dosud nevědomých lidských duchovních zárodcích, jsou tyto jakoby na vlastní žádost ponořené do hmotnosti za účelem vývoje k sebeuvědomění.

Nevědomý lidský duchovní zárodek se pak v hmotném těle, pod mnoha vnějšími a vnitřními vlivy postupně vyvíjí k sebeuvědomění. Jeho osobnost je stále zralejší a postupně stále více vniká do znalosti stvoření a do jeho Zákonitostí. Na vlastním prožívání zakouší utrpení a bolest pramenící z nedodržování těchto Zákonů, ale i radost a štěstí ze života žitého v souladu s nimi.

Nakonec, a to je vlastně účelem jeho vývoje ve hmotě, by měl být schopen na základě dokonalého poznání a zachvívání se v souladu se Zákony stvoření vstoupit do duchovní říše jako zralá osobnost. Osobnost, které může být darována výsada věčného bytí, výsada věčného harmonického tvoření v souladu s Vůlí Stvořitele.

Vývojový proces lidského ducha v hmotnosti má však jedno úskalí. Podobně, jako není možné chodit celý pozemský život do školy a neosamostatniť se, tak má i zrání lidského duchovního zárodku v hmotnosti určitý pevně stanovený časový horizont, ve kterém musí ukončit svůj vývoj.

Hmota, jak víme, je podrobena procesu vzniku a zániku. Všechno hmotné v určitém období vzniká, aby opět po nějakém čase zaniklo. Platí to pro pozemské tělo, pro každou jednotlivou planetu i pro celý hmotný vesmír. A právě čas trvání hmotnosti je časem přesně vymezeným lidskému duchu na to, aby stihl ukončit svůj vývoj a osvobodil se z dosahu hmotnosti, podléhající nutnosti zániku. Na tuto skutečnost upozorňoval již Ježíš v podobenství o moudrých a pošetilých pannách i v mnoha jiných podobenstvích, protože hmotnost se už tehdy začala přibližovat k zlomovému momentu, od kterého začíná zánik.

Je proto nejvyšší čas, abychom se ze všech sil usilovaly duchovně dozrát a splnit přísná kritéria požadující poznání a život v souladu se Zákony stvoření, co jediné nám může otevřít cestu zpátky, do věčné duchovní říše, naší domoviny.

Kdo si však nepospíší, do poslední chvíle váhajíc, ten bude stržen spolu s hmotou do nadcházejícího rozkladu a jeho doposud nabyté, avšak ještě nedostatečně vyvinuté sebevědomé já bude spolu s ní zničené a bolestně rozemleté​​. To je pak ono známé, věčné zatracení.

Mnozí lidé jsou však toho názoru, že do přirozeného zániku naší hmotné planety zbývá ještě velmi mnoho času a to tedy znamená, že máme ještě hodně času na náš duchovní vývoj.

Tak, jak se život člověka vyvíjí od narození, přes předškolní věk, vzdělávání na základní, střední a vysoké škole, až po úplně osamostatnění se, přesně stejný cyklus probíhá ve vývoji lidstva jako celku.

I civilizace na zemi měla svůj zrod, svůj předškolní věk, i ona jakoby procházela přes základní i střední školu. Avšak právě v současném období se nacházíme v našem vývoji těsně před "maturitní zkouškou" - zkouškou dospělosti, jejímž základním kritériem bude znalost Zákonů stvoření a život v souladu s nimi.

Kdo tuto zkoušku zvládne, dostane příležitost dalšího vzdělávání se na "vysoké škole" - no a právě toto je skupina lidí, kteří budou dále pokračovat ve svém duchovním vývoji na zemi.

Ti však, co nadcházející "maturitní zkoušku" nezvládnou, které nikdy nezajímali Zákony stvoření, kteří se vždy řídili pouze vlastním chtěním a žili v domnění, že oni sami vědí všechno lépe, ti přijdou o šanci dalšího duchovního zrání na zemi, protože oni sami o ni nikdy nestály a ani nestojí. (Podobenství o moudrých a pošetilých pannách.)

Takový lidé budou muset být účinky Zákonů stvoření vytlačeni z úrovně této země, která se ještě nechystá zaniknout, avšak život na ní bude posunut ve svém vývoji na daleko vyšší úroveň. A ti, co na základě vlastního, čistého a poctivého úsilí dostanou šanci žít na ní dál, ti mají také všechny předpoklady k tomu, aby svůj vývoj směrem zralosti stihli ukončit včas.

Jaký však bude osud lidí, kteří "maturitu" nezvládli? Žel ve své lenosti a ignoranci se sami připravili o možnost dalšího zrání na zemi. Jak již bylo řečeno, z pozemské úrovně tedy budou muset být zatlačeni do úrovní nižších, aby ve ztížených podmínkách, blízkých rozkladným procesům snad ještě dozrály.

Protože však vývoj ve stvoření nečeká, bude velmi obtížné, ba skoro nemožné dohnat vzniklou časovou ztrátu, kterou si sami svým přístupem k "maturitě" způsobily.

No a právě v současné době prožíváme největší průlomové období v historii naší planety. Období velkého rozdělení na dále pokračujících a na ty, kteří zaostávají.

Očista, poslední soud, velké třídění - to vše jsou pojmy vystihující období, o kterém mluvíme a které je již v plném proudu ve světě lidského cítění a myšlení, aby se brzy projevilo i viditelně.

Buď, anebo! Buď směrem ke Světlu a životu, nebo směrem od Světla, k zániku. Před takovým zásadním životním rozhodnutím dnes stojí každý z nás a proto by všichni lidé měli být o těchto věcech informováni, aby tím každý z nich dostal šanci rozhodnout se správně a správně využít zbývající čas.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 21.07.2014 16:59:22

Kde sa stratila Láska Božia?


Bežný kresťan vníma Stvoriteľa ako Lásku. Lásku všetko odpúšťajúcu a všetko milujúcu. Bežný kresťan preto nedokáže pochopiť, ako sa môžu so Stvoriteľom, ktorý je Láskou vôbec zlučovať pojmy ako posledný súd, alebo očista zeme, v ktorej budú od seba definitívne oddelení dobrí od zlých, aby tí dobrí mohli pokračovať v ďalšom živote a tí zlí nastúpili svoju cestu do zatratenia.

Aby pred tými zlými bola napokon definitívne zatvorená brána života a zostal im už len plač a škrípanie zubov. Aby boli polapení, poviazaní a vrhnutí to temnoty tak, ako sa to stalo zlým a neverným sluhom v podobenstve.

Takéto niečo sa zdá priemernému kresťanovi príliš tvrdé na to, aby to korešpondovalo s Láskou, za ktorú považuje Stvoriteľa, hoci na druhej strane sa v evanjeliách nachádza množstvo pomerne tvrdo a prísne formulovaných zmienok o tomto dianí.

Kde sa teda skrýva pravda? Je Stvoriteľ naozaj iba Láskou tak, ako ho vnímajú kresťania? Ale ako sa potom vysporiadať s tvrdými slovami o poslednom súde, ktoré možno nájsť v evanjeliách?

Skutočná pravda o podstate Stvoriteľa je žiaľ úplne iná, než ako ju vníma bežný a priemerný kresťan. Boh je naozaj Láskou, ale nie je iba ňou! Je, vždy bol a vždy aj bude zároveň Spravodlivosťou!

Stvoriteľ vo svojej dokonalosti tvorí nerozlučiteľnú jednotu Lásky a Spravodlivosti! Jeho Láska a jeho Spravodlivosť vládnu spoločne všetkému, čo jestvuje v tomto stvorení. Všetkému dianiu vo stvorení vládne milosrdná a všetko objímajúca Láska, ale zároveň nekompromisná a prísna Spravodlivosť. Dokonalosť tohto pôsobenia spočíva v tom, že nežnosť a krehkosť Lásky je ochraňovaná Spravodlivosťou a tvrdosť a prísnosť Spravodlivosti zjemňuje Láska.

Spravodlivosť je možné zobraziť ako zvislú čiaru, ako výstražnú čiaru nad bodkou výkričníka, alebo ako meč. Naopak, Lásku je možné vyjadriť čiarou horizontálnou, ktorá sa ako horizontála obzoru ochraňujúco klenie nad všetkým, čo jestvuje. No a horizontálny symbol Lásky a zvislý symbol Spravodlivosti spolu dovedna tvoria kríž. Rovnoramenný kríž Pravdy! Rovnoramenný kríž harmonického spolupôsobenia Lásky a Spravodlivosti, ktorý je vyjadrením dokonalosti Božej.

Boh je teda Láska a Spravodlivosť súčasne! Je dokonalou jednotou Lásky a Spravodlivosti!

Veľkou chybou kresťanského sveta však je, že Stvoriteľa nevníma takto komplexne, ale z jeho pôsobenia vyňal iba princíp Lásky, ktorý považuje za jediný. A práve z tohto dôvodu znejú bežnému kresťanovi cudzo slová o poslednom súde, plnom nekompromisnej prísnosti Božej.

Pre svoj vlastný, jednostranný pohľad to odmieta ako niečo, čo sa vôbec nezlučuje so Stvoriteľom, ktorého vníma len ako Lásku. Toto veľké nepochopenie sa v každodennom živote prejavuje tak, že keď ho postihne nejaké utrpenie, ktoré sa ho bezprostredne osobne dotkne, začne si zväčša klásť otázku: ako vôbec mohol Stvoriteľ niečo takéto dopustiť? Kde sa stratila jeho Láska?

Vo chvíľach ťažkých životných skúšok by však všetci ľudia mali vedieť, že ak v niečom, čím sú nepríjemným spôsobom atakovaní nenachádzajú princíp Lásky Najvyššieho, musia v tom hľadať jeho druhý princíp a síce, princíp Spravodlivosti! Tam, kde sa v človeku začína vynárať pochybnosť o Božej Láske, tam nech hľadá Jeho Spravodlivosť! Práve ňou samu Najvyšší v takejto chvíli prihovára! Tam nech potom hľadá spravodlivú odplatu za jeho vlastné, nesprávne predchádzajúce jednanie, pretože na základe princípu Spravodlivosti Najvyššieho musí každý z nás zaplatiť do posledného haliera za všetko zlé, čo kedysi vykonal.

Preto teda v utrpení, ktoré nás stretá a ktoré nemôžeme nijakým spôsobom zlúčiť s Láskou Najvyššieho musíme vidieť jeho Spravodlivosť. Spravodlivosť Stvoriteľa, na základe ktorej musíme, hoci niekedy aj veľmi bolestivo, prežívať všetky dôsledky nášho vlastného, predchádzajúceho nesprávneho jednania. Jednania, v ktorom sa naše myšlienky, naše city, naše slová, alebo naše činy v niečom protivili Božej Vôli, a teda boli zlé a nesprávne.

A negatívne dôsledky toho musíme potom na základe princípu Spravodlivosti Najvyššieho prežiť na vlastnej koži. Naplno prežiť na vlastnej koži, aby sme pochopili, že akékoľvek zlo, vykonané či už v myšlienkach, citoch, slovách, alebo činoch musí človeku priniesť iba zlo. Tak to vyžaduje Vyššia Spravodlivosť, ktorá každému neomylne prináša presne takú žatvu, aká bola jeho sejba.

Kto však koná dobro, koho myšlienky, city, slová a činy sú iba dobré a ušľachtilé, tomu sa naopak presne podľa toho istého zákona Spravodlivosti dostane iba dobra, šťastia a radosti.

Tam, kde teda človek uvidí niečo, čo sa nezlučuje s Láskou Najvyššieho nech hľadá jeho Spravodlivosť. Utrpenie stíhajúce ľudí je prejavom tejto Spravodlivosti, za ktorou musí človek hľadať odplatu za svoje vlastné, minulé pochybenia. Lebo za zlo nemožno očakávať nič iného ako zlo.

Keď teda vidíme nejakého trpiaceho človeka, keď ho vidíme plného bolesti, zlomeného a úbohého, mali by sme vedieť, že jeho stav, ktorý je nútený prežívať je iba nevyhnutným dôsledkom toho, že v minulosti nežil v nejakom smere správne a dobre. Že robil niečo, čo sa priečilo Vôli Najvyššieho a že za to teraz žne dôsledky.

Popri fyzickej, či akejkoľvek inej pomoci tomuto človeku by sa mu malo pomôcť aj tým, že sa mu povie pravda o podstate jeho utrpenia. Pravda o tom, že jeho utrpenie nie je dielom náhody, ale že je nevyhnutným dôsledkom jeho vlastného, zlého a nesprávneho jednania, priečiaceho sa Vôli Najvyššieho. Takýto človek by sa preto mal spätne pozrieť do svojej minulosti a pokúsiť sa nájsť svoju zlú vlastnosť, ktorou sa previnil. Mal by rozpoznať túto vlastnosť, či chybu a mal by sa ju snažiť odstrániť. Lebo každé utrpenie je v podstate iba zrkadlom, v ktorom dostávame príležitosť nahliadnuť na seba samého a spoznať svoje chyby, omyly, nedostatky a zlé sklony. Utrpenie nás k tomu nabáda a ukazuje nám k tomu cestu. Bez neho by to totiž väčšina z nás nikdy neurobila a naďalej by zotrvávala vo svojich chybách, omyloch a zlých sklonoch.

No a v tejto príležitosti spoznať prostredníctvom utrpenia svoje vlastné chyby a odstrániť ich sa skrýva milosrdenstvo. Milosrdenstvo dávajúce človeku novú šancu. Milosrdenstvo, ktoré je prejavom Lásky Najvyššieho a spočíva v prísľube nového, šťastnejšieho života, ktorý nás očakáva po spoznaní a odložení našich chýb, nedostatkov a zlých sklonov.

A na záver ešte jedna dôležitá skutočnosť. Nie všetko utrpenie v našom živote je prejavom Spravodlivosti Najvyššieho. Jestvuje totiž aj utrpenie, ktoré nám môžu spôsobiť ľudia na základe svojej slobodnej vôle. Utrpenie, ktoré spôsobujú jedni ľudia druhým iba na základe toho, že sa oni sami tak rozhodli. Že im to bolo umožnené prostredníctvom ich slobodnej vôle. Voči takémuto druhu utrpenia sa človek smie a má postaviť. Môže sa voči nemu brániť.

Naopak utrpenie, ktoré k nám prichádza z rúk Najvyššieho máme prijať a v jeho zrkadle hľadať a nájsť zlú vlastnosť, ktorú v sebe nosíme, ktorá nám naše utrpenie privodila a ktorú jen našou povinnosťou odstrániť.

Ako však rozlíšiť tieto dva druhy utrpenia? Poctivým nahliadnutím do seba samého a v prvom rade hľadaním svojich vlastných chýb! Toto vykonajme v prvom rade a o každom utrpení uvažujme predovšetkým ako o pohnútke k hľadaniu, nájdeniu a odstráneniu našich vlastných chýb. Jedine vtedy, ak by sme po poctivom a dôslednom hľadaní nič takéhoto nenašli, jedine vtedy môžeme pripustiť možnosť, že naše utrpenie je spôsobene zlou svojvoľnosťou iných ľudí.

Lebo človek má úplne opačnú tendenciu. Tendenciu hľadať chyby najskôr a predovšetkým v iných! To však nie je správne! Človek by sa mal naučiť hľadať chyby hlavne sám v sebe a až keby sa mu to ani po vážnom a poctivom hľadaní nepodarilo môže pripustiť, že sa na ňom dopustili krivdy iní ľudia, voči ktorým sa potom môže a má plné právo ohradiť.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 15.07.2014 18:21:19

Cesta k tajomnej hĺbke bytia


Život človeka sa podobá hladine oceána. Hladine oceána, ktorá býva niekedy tichá a pokojná, niekdy rozčerená jemnými vlnkami, inokedy zase bičovaná dažďom, búrkou a obrovskými vlnami. Presne takýmto je i náš život s jeho pokojnými a tichými chvíľami, s jeho obdobiami životných vlnobití, či silných búrok.

Ak ale budeme pokračovať v našej paralele s oceánom mali by sme si uvedomiť, že skutočnou podstatou ohromného objemu vodstva oceána je trvalý mier. Lebo nech nech sa už na jeho hladine deje čokoľvek, dvadsať až tridsať metrov pod ňou pretrváva neustály, ničím nerušený pokoj, ticho a mier. V hĺbke svojej podstaty spočíva vodstvo oceána v pokoji a mieri bez ohľadu na to, čo sa momentálne deje na jeho povrchu.

No a s každým človekom je to presne takto isto. Lepšie povedané, môže a má to byť presne takto isto. V hĺbke bytia každého z nás sa totiž taktiež skrýva onen veľký, neotrasiteľný a ničím nenarušiteľný pokoj a mier, predstavujúci najhlbšiu podstatu našej osobnosti.

Je to pokoj a mier Boží! Pokoj a mier Najvyššieho, prebývajúci v najskrytejšom a najhlbšom vnútri bytia absolútne všetkého, čo jestvuje v tomto tvorení.

Áno, neotrasiteľný a ničím nenarušiteľný pokoj a hlboký mier Pána sa skrýva za všetkým, čo jestvuje. Za všetkým, čo jestvuje vo stvorení, podrobenom neustálej, vonkajšej premenlivosti foriem.

Avšak každý človek má schopnosť tak, ako potápač zostupujúci do hĺbky oceána zostúpiť do hĺbky pokoja a mieru vlastnej bytosti, ktorej najhlbšie vnútro je súčasťou nepochopiteľnej nesmiernosti hlbokého pokoja Najvyššieho. V nej smie blažene spočívať všetko, čo vzniklo rukou Stvoriteľa.

A práve toto je ono spočinutie duše, naplnenie duše, ktoré človek vo svojom živote márne hľadá a po ktorom celou svojou bytosťou podvedome túži.

Márne ho však hľadá preto, lebo ho hľadá na povrchu! Lebo ho hľadá na povrchu svojho bytia, v povrchnom, materiálnom živote na hladine oceána života, ktorá zostáva podrobená neustálej premenlivosti počasia.

Áno, človek sa so všetkými svojimi zmyslami, myšlienkami a citmi sústreďuje iba na to povrchné, na to hmotné, na to hmatateľné a viditeľné. Pre väčšinu ľudí na našej planéte nič iného neexistuje! Pachtia sa hmotnými a vonkajšími vecami podvedome dúfajúc, že im môžu priniesť duševné naplnenie, po ktorom hlboko vo svojom vnútri túžia.

Človek si myslí a dúfa, že keď dosiahne to alebo ono, že potom bude šťastný. Človek mylne dúfa, že šťastie, mier a pokoj mu môže priniesť honba za hmotnými a vonkajšími vecami. A tejto honbe za vlastným šťastím prostredníctvom získavania vonkajších vecí obetuje celý svoj život.

Ale vždy, keď dosiahne toho čo chcel napokon zisťuje, že mu to neprináša to šťastie a ten mier, ktorý očakával. Zisťuje, že naďalej zostáva duševne prázdnym a namiesto toho, aby sa nad všetkým hlbšie zamyslel sa bezbreho vrhá do ďalšieho získavania vecí, majetkov, peňazí, slávy a moci v presvedčení, že ak ich dosiahne, nájde napokon to, po čom vnútorne túži.

Nenásytnosť bohatých je v podstate prejavom vnútornej prázdnoty ich duší, ktorú sa snažia prehlušiť získavaním stále väčšieho a väčšieho bohatstva. Veľké a všeobecné pachtenie celého ľudstva iba po hmotných a materiálnych veciach je prejavom a zároveň dôkazom ich vnútorného nenaplnenia. Prejavom a dôkazom ich vnútorného hladu a smädu, ktorý im nedopraje pokoja. Je to ako keby sme sa chceli napiť z pohára, ktorému chýba dno. Vodu ním síce načrieme, ale k ústam prinesieme pohár vždy prázdny. Takto márne a pritom neúnavne sa snažíme uhasiť smäd svojej duše honbou po hmotných, povrchných a vonkajškových veciach.

A predsa tam, kdesi pod horúčkovitým vlnením povrchu života, tam pod hladinou oceána bičovaného búrkami prebýva neotrasiteľný, nemenný, večný a blažený pokoj Boží. Pokoj Najvyššieho, v ktorom hľadá spočinutie duša ľudská.

Áno, v hĺbke bytia každého z nás, tam hlboko pod povrchnosťou života sa nachádza to, po čom tak túžime. Veľký oceán pokoja, do ktorého sa môže ponoriť každý. Veľký oceán pokoja, ktorý pojme a prijme každého, kto po ňom zatúži a kto je v tomto smer ochotný vyvinúť i určitú nevyhnutnú námahu.

Oná nevyhnutná námaha spočíva v jeho úsilí o dobro, ušľachtilosť, spravodlivosť a ľudský prístup k druhým. Spočíva v jeho prostej, skromnosti a jednoduchej nenáročnosti, spojenej s úctou ku všetkým ľuďom a ku všetkému živému.

Lebo jedine takémuto človeku, ktorý usiluje o tieto cnosti sa môže podariť preniknúť k poznaniu najskrytejšej hĺbky vlastného bytia. Jedine takýto človek sa bude schopný ponoriť hlboko pod hladinu oceánu každodenného života a nájsť onen neotrasiteľný a blažený pokoj Pána, v ktorom spočinie jeho duša.

Takýto človek potom spozná život v celej jeho plnosti a všeobsiahlosti. Nech by ho už totiž od tejto chvíle postretlo čokoľvek, hoci aj tie najdivokejšie životné búrky, on nimi už nebude dotknutý, pretože vnútorne spočíva v hlbokom mieri práve tak, ako oceán.

Lebo takýto človek už stojí nad vecami a na všetko sa díva z nadhľadu. Je síce ponorený do víru života, ale zároveň akoby stál nad všetkým prostredníctvom svojho vnútorného ukotvenia v blaženej neotrasiteľnosti hlbokého pokoja Pána. Takýto človek získava vnútorný nadhľad nad úspechmi i neúspechmi, nad bolesťou i radosťou, nad životom, ba dokonca i nad smrťou! Všetko toto totiž vníma len ako nevyhnutnosť premenlivosti hladiny oceána, zatiaľ čo on spočíva hlboko pod jeho povrchom, v mieruplnej blaženosti a bezpečí pokoja Najvyššieho, ktorý je jeho domovinou. Ktorý je domovským prístavom korábu jeho duše.

Nešťastným a nenaplneným však zostáva každý, kto žije iba na povrchu a iba povrchom. Pre ktorého je život na povrchu všetkým a okrem neho nič iného neuznáva. Kto sa nerozpakuje používať i ciest zla a nečestnosti, ak mu môžu priniesť pozemský prospech a hmotné výhody.

Takýto človek je podrobovaný neustálej nevyhnutnosti zmeny všetkého, čo je na povrchu. Je podrobený neustálemu striedaniu chvíľ príjemných a nepríjemných, chvíľ radostných a neradostných, je podrobovaný zábleskom šťastia i úderom bolesti. Je podrobený rýchlemu a neustálemu striedaniu tohto všetkého tak, ako trstina závanom vetra. Je tomu vydaný absolútne napospas a v jeho duši niet nijakého pevného bodu, v ktorom by našla oporu. Jeho duša sa preto zmieta sem a tam v neustálych extrémoch a ubitá búrkami života hľadá mier a spočinutie. Je vnútorne nešťastná z toho, že ho nenachádza a táto ustavičná premenlivosť života na povrchu bytia bez pevnej vnútornej opory ju nakoniec celkom rozdrása a uštve na smrť. Život takého človeka sa podobá lodi, bezútešne blúdiacej po nekonečných diaľavách oceána života, aby sa napokon, v jednej z mnohých búrok rozbila na kusy o skaliská.

Hľadanie skutočnej plnosti života a pravej hĺbky bytia nie je teda pre nás iba nejakou teoretickou, filozofickou, alebo náboženskou otázkou. Hľadanie skutočnej plnosti života a pravej hĺbky bytia je pre nás otázkou života, alebo smrti! Života naplneného mierom Najvyššieho, alebo smrti v nekonečne prázdnej povrchnosti vlastného bytia.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 07.07.2014 17:36:16

Tajomstvo skutočnej podstaty Stvoriteľa


Všetko vo stvorení má svoju formu. Svoju formu má človek, zviera, rastlina i kameň. A presne tak, ako je to tu v hmotnosti, tak je to aj v duchovnej ríši. Ba dokonca i v ríši božskej majú všetky bytosti tam jestvujúce svoju formu. Samozrejme, čím je úroveň vyššia, tým je forma dokonalejšia, ušľachtilejšia a éterickejšia.

Všetkým nám je napríklad známe, že v bezprostrednej blízkosti Tvorcu prebývajú bytosti zvané anjeli a archanjeli. Sú to nádherne sformované bytosti, ktoré majú krídla. Tieto krídla znamenajú, že sa bezvýhradne zachvievajú iba vo Vôli Najvyššieho.

Jediný, komu nemôžeme pripísať žiadnu formu je Tvorca sám. Jeho pravá podoba a bezbytostná podstata sa vymyká akejkoľvek chápavosti.

Z tohto dôvodu bolo v starom židovskom náboženstve zakázané zobrazovanie Stvoriteľa, pretože nakoľko všetko vo stvorení má svoju formu, bytosti žijúce v ňom majú sklon vnímať, predstavovať si, a teda aj zobrazovať Tvorcu taktiež v nejakej forme.

Je samozrejmé, že vo forme najkrajšej, najvyššej a najušľachtilejšej, akej sú schopní. Avšak žiaľ, v porovnaní s bezbytostným majestátom vševládneho Boha musí byť takéto vnímanie iba tragickým a úbohým znížením jeho skutočnej, nepredstaviteľnej veľkosti. Z tohto dôvodu je preto celkom oprávnene zakázané zobrazovanie a prestavovanie si Stvoriteľa podľa vlastnej fantázie a vlastných predstáv.

Dalo by sa však namietnuť, že napríklad Duch Svätý ako časť Stvoriteľa býva spodobený vo forme holubice, alebo tu máme fyzickú podobu Ježiša Krista, ktorý bol predsa Bohom. Ako sa vysporiadať s týmito skutočnosťami z hľadiska reality bezbytostnosti pravej Božej podstaty?

Pokiaľ sa chce Trojjediný a Najvyšší priblížiť svojim k tvorom, zostúpiť medzi nich a stať sa im zrozumiteľným, berie na seba vonkajší plášť – čiže formu. Môžeme to pripodobniť k hlbinnému potápačovi, ktorý musí mať na sebe hrubý, neforemný obal, aby bol vôbec schopný zostúpiť do životných podmienok, panujúcich na morskom dne. Živočíchy, žijúce v tomto prostredí vnímajú samozrejme iba túto vonkajšiu formu nevediac, ako vlastne v skutočnosti vyzerá človek vo vnútri skafandra.

Avšak človek zostupuje na morské dno v ochrannom obleku preto, aby vôbec obstál v extrémnych životných podmienkach tam panujúcich, kým Stvoriteľ zostupuje medzi svoje tvory, prijímajúc formu preto, aby ich nezničil žiarou svojej živej prítomnosti. Forma, ktorú na seba niekedy Stvoriteľ berie je teda spôsob, akým sa môže priblížiť svojim tvorom, žijúcim vo stvorení, ktoré je svetom foriem.

Avšak Tvorca sám vo svojej skutočnej podstate zostane každej sformovanej bytosti navždy nepochopiteľný, nech už sa táto bytosť nachádza v hmotnom svete, v duchovnej ríši, alebo v ríši božskej.

Každá sformovaná bytosť sa musí navždy uspokojiť s konštatovaním, že Boh Je! Je jedinou, nezávislou, nepochopiteľnou a večnou entitou, od ktorej je životne odvislé všetko sformované a ktorého pravú, bezbytostnú podstatu nebude môcť nikdy nijaká sformovaná bytosť vôbec pochopiť, pretože veľkosť Božia presahuje i tie najvyššie hranice jej chápavosti.

Jediný spôsob, akým sa môžeme a máme približovať k Tvorcovi predstavujú jeho Zákony, ktoré vládnu vo stvorení a ktoré sú prejavom dokonalej Vôle Najvyššieho. V týchto spravodlivých a zároveň láskyplných Zákonoch môžeme aspoň sprostredkovane poznávať veľkosť Božiu, ktorú v sebe skrývajú a odzrkadľujú.

Každá sformovaná bytosť, ktorá sa snaží Zákony Najvyššieho spoznávať a podľa nich žiť, žije v milosti Stvoriteľa, pretože týmto spôsobom prejavuje svoju lásku a svoju úctu k nemu. A láska, ochrana a milosť Zhora k nej bude prúdiť, aby poznala iba šťastie a radosť v jeho nádhernom stvorení.

Všetci tvoria, padnite na kolená a velebte svojho Boha, ktorý vás zahŕňa toľkými milosťami! Boha, ktorého skutočná podstata vysoko presahuje akúkoľvek vašu chápavosť! Boha, ktorého však aj napriek tomu môžete milovať a to tak, že sa budete snažiť poznávať jeho Vôľu a žiť podľa nej! Že sa budete snažiť poznávať jeho Zákony a žiť podľa nich! Ak budete takto činiť, požehnanie vševládného Tvorcu bude na vás spočívať a váš život sa naplní šťastím a harmóniou.

Ak ale ľuďom chýba šťastie a harmónia tak, ako je tomu dnes znamená to, že im chýba požehanie Najvyššieho. A chýba im preto, lebo nemajú chuť poznávať jeho Vôľu a žiť podľa nej. Lebo žijú iba podľa svojej vlastnej vôle a vlastných zákonov. A iba bieda, nešťastie, nenaplnenie a prázdnota bytia sú im za to trpkou odplatou.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 01.07.2014 17:29:31

Strach z posledného súdu


Väčšina ľudí má strach zo svojej smrti a preto nechcú o nej ani len počuť. Mnohí veriaci majú strach z posledného súdu a preto tiež o tom nechcú nič počuť. Avšak naše naivné vyhýbanie sa nepríjemným skutočnostiam nemôže týmto nepríjemným skutočnostiam v nijakom prípade zabrániť. Budeme nimi konfrontovaní tak či tak, ibaže v prípade ustráchaného vyhýbania sa im absolútne nepripravení. A to bude len na našu vlastnú škodu, pretože ako sa hovorí, šťastie praje pripraveným.

Z tohto dôvodu by ľudia mali poznať pravdu. Pravdu o veľkom, prísnom a konečnom zúčtovaní, pred ktorý stojíme. O zúčtovaní vo stvorení, ktoré oddelí dobrých od zlých tak, ako sa oddeľuje kúkoľ od pšenice.

Že ide o vec vážnu a dôležitú dokazujú i evanjeliá. Lebo hoci slovo „evanjelium“ znamená „dobrá zvesť“, nebolo možné vyhnúť sa v nej množstvu zmienok o tomto dianí.

Už pred zahájením verejného účinkovania Ježiša Krista hovoril Ján Krstiteľ o sekere priloženej ku koreňom stromov a o tom, že bude vyťatý každý strom, ktorý neprináša dobré ovocie. A príkladov či podobenstiev, kedy hovoril o týchto vážnych skutočnostiach samotný Ježiš je naozaj množstvo.

Za všetky spomeňme podobenstvo o rozumných a nerozumných pannách, z ktorých rozumné, čiže pripravené, alebo inými slovami spĺňajúce určité kritéria, budú začlenené medzi bytosti vo stvorení upotrebiteľné, kým nerozumné, čiže nebdelé a nepripravené, prídu o túto možnosť.

Alebo iné podobenstvo, v ktorom sa hovorí, že pri konečnom triedení pôjdu baránkovia – čiže dobrí do života a kozlovia – čiže zlí do záhuby.

A nakoniec, celé biblické zjavenie je predsa zakončené spisom s veľavravným názvom Apokalypsa. V ňom je tvrdými slovami opísaná perspektíva ľudstva, ignorujúceho zákony univerza.

Máme sa teda týchto vecí báť a vyhýbať sa im, alebo je omnoho rozumnejšie vážne sa nimi zaoberať a pripraviť sa na ne?

Ak totiž boli tieto skutočnosti ľudstvu sprostredkované práve takouto prísnou formou, tak v tom musíme hľadať nejaký, Svetlom chcený zmysel. A zmyslom toho je dôrazné upozornenie na to, čo nás čaká, ak sa nezmeníme a neprispôsobíme Vôli Stvoriteľa.

A zmenili sme sa? Žije ľudstvo podľa Zákonov Božích? Len sa pozrime vôkol seba, aká je realita. Na základe čoho máme právo dúfať, že sa vyhneme Bibliou predpovedaným udalostiam? Vari tých 2000 rokov od príchodu Krista nebol dostatočne dlhý čas na to, aby sme sa spamätali?

A keďže doba konečného zúčtovania sa stále viac približuje, nie je nič potrebnejšieho, ako hovoriť o týchto vážnych skutočnostiach. Aby sme sa v čase, ktorý nám ešte zostáva spamätali a vyšvihli na tú úroveň človečenstva, aká od nás bude v deň účtovania požadovaná. Buď to totiž dokážeme a uspejeme, ako tie múdre panny, alebo to nedokážeme a dopadneme ako panny nerozumné.

Posledný súd môžeme tiež pripodobniť maturitnej skúške. Vzorný študent, pravidelne sa pripravujúci na každý vyučovací deň s ňou určite nebude mať žiadne problémy. Menej vzorný študent, ktorý síce bral štúdium na ľahkú váhu, ale nakoniec si predsa len uvedomí vážnosť skúšky a napne všetky sily, aby zameškané dobehol, taktiež maturitu zvládne. Avšak ten, kto sa príliš nenamáhal počas celého štúdia a zotrvá vo svojej ľahkomyseľnosti až do poslednej chvíle, ten skúšku nezloží.

A tento posledný príklad ľahkomyseľného študenta je príkladom celého ľudstva, ľahkomyseľne a nepripravene kráčajúceho v ústrety „maturite“ vo stvorení, prehliadajúc a ignorujúc všetky upozornenia.

Najväčšou chybou, ba doslova previnením ľudí v tomto smere je ich ľahostajnosť. Ľahostajnosť a plytkosť ich prístupu k životu, k jeho pravým hodnotám a k naplneniu zmyslu vlastného bytia na zemi. Ich úsilie, túžby a ciele sa totiž v mnohom nelíšia od zvierat. A nakoniec aj zomierajú nevedomí ako zvieratá.

Ale človek je predsa len viac. Človek má stáť vo stvorení úplne vedome a v poznaní Zákonov, ktoré sú prejavom Božej Vôle napĺňať pravú hodnotu svojho človečenstva. Inak ho bude stíhať nešťastie za nešťastím, aby nakoniec všetko vyvrcholilo tak, ako je to zaznačené na posledných stránkach biblie v kapitole Apokalypsa.

Výstrahy formulované v Apokalypse však nie sú nemenným predurčením, ale iba varovaním pred tým, čo musí prísť, ak sa ľudstvo nevpraví do Zákonitostí Božej Vôle. Jedine keď toto dokáže, môže sa vyhnúť apokalypse.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml .smilan :: 19.06.2014 13:23:45

já tu požád plácám 3,14čoviny a přitom bych si tak rád zatrtkal... s maldýma starýma s chlapci s oslem... nojo nestačí mi to jen s kozou a slepicema v chlívku.. já chci. a když to nemám píšu takové bludy... lidi pomozte mi... furt melu něco o bohu a sám jsem prase že i peklo je pro mne málo.. jsem prase neznaboh a antikrist... přiznávám se...

image/svg+xml smilan :: 16.06.2014 16:59:50

Vítězství! Vítězství! Vítězství!

I stalo se, že pět králů postavilo pět armád se silou šest set tisíc bojeschopných mužů a vytáhli na Izrael, aby ho zničili. Izraelité však dokázali shromáždit pouze čtyřicet tisíc bojovníků. Když se to národ dozvěděl, vrhl se na obličej před Hospodinem a prosil o svou záchranu.

I vyslyšel Hospodin jeho volání a poslal za nimi svého proroka. Ten jim řekl: Vězte, že já Hospodin, Pán zástupů vám vydám nepřítele do vašich do rukou. Ale abyste nemohli říci, že to vy sami jste zvítězili, abyste pochopili, že já budu bojovat za vás a já sám vám přinesu vítězství proveďte toto: Ať vaši velitelé stovek a tisíců řeknou svím bojovníkům, ať odejde domů každý, kdo ve svém srdci přechovává úzkost a strach před nepřítelem. A velitelé stovek a tisíců předstoupili před své muže a řekli jim to. I domů odešlo pětadvacet tisíc z nich.

A Pán k Izraeli opět promluvil ústy proroka: Ještě stále je vás tolik, že byste si snad mohli myslet, že to vy sami jste zvítězili. Proto proveďte toto: Vydejte se na pochod a po prvním dni pochodu se utábořte při hraniční řece. Velitelé stovek a tisíců ať pak dobře pozorují své muže, jak budou pít z řeky. Všechny, kteří se skloní a budou pít přímo z ní pošlete domů a ponechte si pouze ty, kteří si budou vodu nabírat do rukou. A těch, co pili z rukou bylo tři sta.

A tehdy jim Pán ústy proroka řekl: Toto je počet mužů, s nimiž vám získám vítězství. Udělejte proto toto: Těch tři sta mužů nechť vezme trouby a v hluboké noci obklíčí nepřátelský tábor. V dohodnutý čas ať začnou všichni najednou troubit. A tehdy já Hospodin, budu bojovat za vás a přinesu vám vítězství.

I obklíčili Izraelité nepřátelský tábor a ve stanovený čas začali všichni najednou mocně troubit na své trouby.

V táboře nepřítele se strhl divoký zmatek a všude se ozývalo volání: Izraelité jdou na nás! Bojovníci pěti armád, které navázaly spojenectví tasili zbraně, avšak ve tmě, zmatku a hrůze pobíhajíc sem a tam se zabíjeli navzájem myslíc si, že je to nepřítel.

A když nastal den, uviděli Izraelité dílo zkázy. Celý tábor byl pokryt hromadami mrtvol. Takto v ten den vybojoval Hospodin, Pán zástupů, velké vítězství pro Izrael.

A padl národ na tvář před Hospodinem a děkoval mu, chválil ho a velebil ho.

Proč si mají lidé dneška opět připomenout právě tento příběh z dávné minulosti?

Protože dnešní lidé musí vědět, že horlivost Hospodina, Pána zástupů v jeho hájení pravdy a spravedlnosti doposud neustala! A nezanikla ani síla jeho mocného ramene, kterým se Pán rozhodl vybojovat velké vítězství Světla na této zemi. Neboť je Vůlí Hospodina, aby dobro, spravedlnost a Světlo na zemi zvítězili. A není ničeho, žádné moci a žádné síly, která by se mohla protivit, nebo účinně postavit na odpor vůči jeho Vůli.

Mocné, pevné a nepřemožitelné se zdají být pozice temnoty a zla na této zemi. Na zemi, prorostlé chamtivostí, nečestností, lží, podlostí, nepřejícností, egoismem, nelidskostí, nemorálností, nečistotou a zvrhlostí. Jsou mnozí, kteří říkají, že tomu tak vždy bylo a že tomu tak i vždy bude, že si s tím nikdo neporadí a proto je třeba se přizpůsobit.

Zlo a temnota vítězoslavně ovládají vše, avšak na zemi, ba ani v celém vesmíru není síly, která by se mohla postavit a která by mohla čelit moci ramene Hospodina, Pána zástupů. Žádná přesila a žádná převaha tu celkem nic neznamenají!

Temnota a zlo, zalezte pod zem a ukryjte se do skal, protože se přiblížil hrozný den hněvu všemohoucího Boha!

Temnota a zlo, zalezte pod zem a ukryjte se do skal, protože se přiblížil den, ve kterém Pán vyděsí zem.

Ale ať by se temnota a zlo skryli kdekoliv, dosáhne je ruka Pána a rozdupe je, rozdrtí a roztříští tak, jako když někdo v hněvu roztlouče hliněný hrnec. Na padrť a na prach, že z něj nezůstane ani jen jediný střípek.

Vězte proto, že čím temnější a černější je noc temnoty a zla na této zemi, tím více se přibližuje ráno. A hle, už jsou zde ranní červánky úsvitu nového dne velkého vítězství Světla na zemi.

Vítězství! Vítězství! Vítězství!

O vítězi je už dopředu jisté. O vítězi nemůže být ani jen těch nejmenších pochyb! Jedinou velkou otázkou zůstává, kdo z lidí se stane tohoto vítězství hoden. Kdo z lidí bude smět být ve svém úsilí o dobro započítán mezi oněch pomyslných třista spravedlivých, kterým Pán silou svého ramene vydobije velké vítězství Světla na zemi.

Nemysleme si však, že při tom bude rozhodovat, jakého jsme vyznání, k jaké církvi nebo k jakému duchovnímu směru patříme. Toto vše nic neznamená a není vůbec podstatné. Oko Pána bude totiž hledět pouze na čistou, čestnost a spravedlnost naší duše a našeho srdce. Toto je to rozhodující!

Kdo miluje Pána, toho i Pán miluje. Kdo však opovrhuje Pánem tak, jak je to dnes ve světě běžné, tím nakonec i on opovrhne.

Což však znamená milovat Pána? Znamená to poznávat jeho Vůli a jeho Zákony. Znamená to žít podle jeho Vůle a jeho Zákonů. Jedině ten, kdo takto činí, miluje svého Pána a proto jedině on může počítat s jeho pomocí, podporou a požehnáním ve dnech, které se blíží. Ve dnech, ve kterých bude každý člověk bez podpory, pomoci a požehnání Hospodina ztracený.

I stalo se, že jistý prorok se svým služebníkem vešli do jednoho města. V noci však toto město obklíčil nepřítel. Když se ráno prorokův služebník probudil a uviděl k čemu došlo, utíkal za svým pánem a řekl mu: Zle je s námi, město obklíčil nepřítel!

Prorok mu ale odpověděl: Neboj se, neboť těch, co jsou s námi je mnohem víc. Pak se prorok v modlitbě obrátil k Pánu a řekl: Pane, dej ať se mu otevřou oči. A jeho služebníku se otevřely oči a on uviděl nespočet bojovníků Světla na ohnivých vozech.

Nebojme se tedy! Dobro na této zemi je mnohem silnější, i když se to navenek nezdá. Nespočetné zástupy bojovníků Světla již obklopují zem a v ohlušujícím hlaholu zvonů zní mocné volání:

Vítězství! Vítězství! Vítězství!

Naše přesvědčení, síla našeho přesvědčení ve vítězství Světla na zemi ať se proto pro nás stane jistotou! Neboť velikost, moc a síla Hospodina, Pána zástupů je nepředstavitelná a je šílencem a bláznem ten, kdo doufá, že se jí bude moci donekonečna protivit.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 09.06.2014 17:12:38

Rozum a cit v živote človeka


Človek, fungujúci správnym spôsobom má byť človekom citu. Cit je totiž v ľuďoch to najvyššie a je hlasom ich pravej, najvnútornejšej podstaty. Hlasom ich ducha! Okrem citu však máme k dispozícii aj rozum, ktorého hlavným účelom má byť predovšetkým praktická realizácia citových podnetov v hmotnosti.

Rozum, správne používaný v súlade so zákonmi univerza má byť teda v skutočnosti iba nástrojom ducha v hmotnosti, pretože on sám je len najdokonalejším produktom hmoty – ľudského mozgu. V hmotnom pôvode rozumu sa totiž skrýva jeho obmedzenie. Obmedzenie chápavosti iba na čisto hmotné a preto ním nikdy nebude možne pochopiť skutočnosti, presahujúce hranicu hmotnosti.

K chápaniu, alebo lepšie povedané vyciťovaniu vecí, nachádzajúcich sa nad hmotou nám majú slúžiť už spomínané, citové schopnosti, ktorými sa prejavuje skutočná ľudská podstata – duch.

Urobme si malý pokus. Keď ukazujeme na seba a hovoríme: to som ja, dobre si všimnime, kam smeruje náš prst. Určite bude mieriť do oblasti solar plexu, kde sa nachádza sídlo nášho ducha, ktoré bolo ľuďmi už oddávna lokalizované práve v v blízkosti srdca. Dobre si tiež všimnime, že pri podobnej otázke neukazujeme na svoju hlavu, čiže rozum, pretože podvedome cítime, že rozum v nie sme my. Rozum je len nástroj nášho ducha a nie naša pravá podstata.

Avšak chybou súčasnej civilizácie sa stalo nadradzovanie rozumu nad cit a teda absolútne prevrátenie skutočného vzťahu týchto dvoch základných osobnostných činiteľov. Týmto sa ľudia dostali do tragického nesúladu so zákonitosťami univerza, čo má za následok, že nie sú schopní svojim, hmotnosťou obmedzeným myslením, ktoré z povahy vecí ani nemôže byť iné, chápať a vyciťovať veci vyššie, vznešenejšie a presahujúce hranice hmotného obmedzenia.

Ešte raz preto treba zopakovať: človek, správne stojaci vo stvorení má byť človekom citu, používajúcim svoj rozum iba ako nástroj v hmotnom svete, ktorý má poslúchať a plniť citové podnety. K tomu sme boli nabádaní už pred 2000 rokmi slovami: Buďte ako deti, inak nevojde do kráľovstva nebeského. Inak sa nestanete pravými ľuďmi.

Čo ale tvorí podstatu dieťaťa? Je ňou čistá, citová spontánnosť, ešte neskalená nadhodnotením rozumovej zložky jeho osobnosti.

Žiaľ, ľudia ignorovali túto dobrú radu a preto sa z nich stali svojim vlastným rozumom obmedzené bytosti, stojace nesprávne vo stvorení. Stali sa z nich smiešne karikatúry človeka, neschopné chápať nič, čo presahuje ich úzke, dobrovoľné rozumové obmedzenie.

Napríklad i obsah a význam tohto textu je možné pochopiť iba ľuďom, u ktorých stoja cit a rozum aspoň do určitej miery v súlade so zákonitosťami univerza.

Jeho pochopenie je však naopak znemožnené tým, v ktorých vnútri vládne iba rozum, nadradený nad citom. Rozum, ktorý spupne odsúva do ríše rozprávok a nereálnosti všetko, čo nemôže pochopiť z pozície vlastného hmotného obmedzenia.

Položme si teraz nanajvýš praktickú a potrebnú otázku: Ako môže človek opätovne preduchovniť svoj život, to znamená, ako môže znovu nájsť a prehĺbiť svoje spojenie s vlastným cítením, ktoré je odrazom najvnútornejšieho, duchovného jadra našej bytosti? Odrazom najvnútornejšieho, duchovného jadra našej bytosti, ktorá predstavuje  ten najväčší poklad, aký vôbec máme?

Čistý cit má v nás stáť na vrchole pyramídy hierarchie všetkých vnútorných hodnôt. Avšak cesta k plnému spojeniu sa s ním vedie cez očistenie mysle! Čistota mysle a myšlienok tvorí nevyhnutný predstupeň k tomuto cieľu. Nadviazanie spojenia so svojim čistým cítením  je preto možné iba človeku, ktorého myseľ je čistá, a ušľachtilá.

Predstavme si to tak, že od nášho čistého cítenia nás delí sklená stena. A touto sklenenou stenou je náš rozum, naša myseľ. Ak je táto stena špinavá je jasné, že nie sme schopní vnímať podnety čistých citov, pretože nečistota našej mysle nám to úplne znemožňuje.

Ak ale začneme so snahou o čistotu mysle, je to ako keby sme začali znečistenú sklenenú stenu umývať. No a postupne, keď vo svojom úsilí vytrváme, je stena čoraz čistejšia a my čoraz jasnejšie a ostrejšie vnímame podnety citu, prúdiace ku nám z našej najvnútornejšej, duchovnej podstaty.

Ideálom je teda čistá a jasná myseľ, ktorá nám nekalí a neskresľuje citové podnety. Tieto môžeme potom jasne vnímať a samozrejme, mali mali by sme sa podľa nich riadiť a svoje citové hnutia sa snažiť prakticky realizovať vo vlastnom, každodennom živote.

Lebo práve takýto človek, človek citu, je ideálom človeka budúcnosti. A cesta k tomuto ideálu vedie cez zachovávanie a udržiavanie čistoty našich myšlienok. Čistoty nášho vnútorného života.

Udržiavanie čistoty a ušľachtilosti vnútorného života je teda cestou k znovuobnoveniu plnosti našej citovej schopnosti, prostredníctvom ktorej, ak bude rešpektovaná, sa máme možnosť stať skutočnými ľuďmi, správne stojacimi vo stvorení. Ľuďmi, pred ktorými sa otvorí brána kráľovstva nebeského, ale i brána k šťastnému a harmonickému životu už tu na tejto zemi.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 03.06.2014 16:38:41

O nebezpečenstve, číhajúcom na bohatých


Je známe, že vyspelé štáty sa na celosvetovej ekonomickej produkcii podieľajú 20. percentami a ostatný svet 80. percentami. Avšak úžitok z tohto potenciálu je úplne obrátený. Vyspelé štáty si z neho odkroja pre seba 80 percent, kým ostatnému svetu sa ujde iba zvyšných 20 percent.

A podobný, nezdravý model vládne aj v našej spoločnosti, v ktorej sa čoraz viacej rozmáha arogantnosť bohatých, majetných a vplyvných. Nevyváženosť prerozdelenia všetkými ľuďmi vytvorených prostriedkov nemôže nechať ľahostajným žiadneho človeka so zmyslom pre spravodlivosť, ktorý by však nemal zostať iba pri kritike, ale mal by sa sám pričiniť o hľadanie ciest k zmene a zlepšeniu situácie.

Čo je však príčinou tohto stavu? Je to predovšetkým žalostne absentujúca, elementárnym spôsobom ľudská snaha ...pomáhať blížnemu! Práve v tomto možno hľadať jadro celého problému. Jadro problému, spočívajúce v celospoločenskom preferovaní nie tej najzákladnejšej ľudskej vlastnosti, spočívajúcej v pomoci blížnemu, ale predovšetkým v uprednostňovaní „šikovnosti a úspechu“ založenom len a len na schopnosti získavania peňazí. „Šikovnosti a spoločenského úspechu“ merateľných iba výšku konta, luxusnými domami, dovolenkami, či autami.

A väčšina ľudí, uznávajúca podobné „ideály“ a investujúca všetko svoje životné snaženie do získavania peňazí zostáva chladnou voči pojmom, ako je porozumenie, úcta a súcit k blížnemu, ktorý nie je snáď až tak „šikovný a úspešný“, ako oni sami. Niet totiž miesta, vôle ani času pre nejaké porozumenie, úctu a súcit k iným, pretože nech už má človek akokoľvek tučné konto, stále sa dá byť ešte bohatším, nech už má akokoľvek moderné auto, o rok, o dva je už staré a treba ho vymeniť, a tak ďalej. Nenásytným túžbam ľudí, ktorí boli vtiahnutí do kolotoča mamonu niet konca.

No a naša spoločnosť sa tvári, že takýto spôsob myslenia je úplne v poriadku a že čím viac budeme mať „bohatých a úspešných“, tým bude spoločnosť lepšia, krajšia a spokojnejšia. Jednoducho, podobný trend sa vo všeobecnosti považuje za zdravý a úplne normálny.

Ale opak je pravdou! Ide tu o jednanie, ktoré je v rozpore s vyššími, univerzálnymi zákonitosťami, čo musí mať zdrvujúci a tragický dopad na každého, kto jedná v duchu takýchto „hodnôt“. Už totiž veľmi dávno bolo na adresu podobných ľudí povedané, že skôr prejde ťava uchom ihly, ako bohatý do kráľovstva nebeského. Tým bolo všetkým, v súčasnom ponímaní „úspešným“ ľuďom jasne dané najavo, že nesprávny – čiže iba čisto egoisticko hmotársky prístup k životu sa im nakoniec stane prekliatím, lebo ich najvyšším ideálom bol vždy iba vlastný, osobný hmotný prospech a celoživotná honba za ním.

„Beda vám, čo sa teraz smejete, lebo budete plakať! Beda vám, čo ste sýty, lebo budete hladovať!“ – znie opäť výstražný hlas, určený všetkým „bohatým a úspešným“, ktorí snáď ani v tom najhoršom sne netušia, že v najúbohejších bezdomovcoch môžu vidieť obraz seba samých po odchode z hmotného tela. Lebo keďže ich celoživotné úsilie bolo iba hmotného druhu, so zameraním na získavanie iba čisto osobného, materiálneho prospechu, prichádzajú väčšinou na „druhú stranu“ s prázdnymi rukami, ako tí najbiednejší žobráci.

Títo úbohí bohatí a majetní ľudia by preto mali byť pravdivo informovaní o skutočnostiach, presahujúcich hmotnú rovinu bytia, aby si uvedomili, že pozemskou „šikovnosťou“ v nadobúdaní majetkov nie je možné uplatiť, obísť ani oklamať vyššie zákony, ktoré skôr alebo neskôr namerajú každému presne podľa jeho skutočnej vnútornej hodnoty a síce, hlavne a predovšetkým podľa jeho vzťahu k ostatným ľuďom.

Na základe tohto poznania vyšších zákonitostí, vládnucich vo vesmíre by snáď mohlo dôjsť k zmene myslenia aspoň niktorých z tých, ktorí sú opantaní egoizmom a hmotárstvom. K zmene tých, v ktorých sa ešte našla aspoň štipka citu a ktorí preto prostredníctvom svojho znovu prebudeného súcitenia s blížnymi začnú zhromažďovať „kapitál“ aj na „druhom brehu“, kam jedného dňa bude musieť odísť aj ten najbohatší.

Zmena myslenia ako dôsledok poznania toho, čo ma čaká, ak premrhám svoj život iba v hmotnom a materiálnom poblúznení! To je to, k čomu by mali dospieť tí, ktorí sa nachádzajú v nebezpečí bohatstva. Mali by pochopiť, že najvyššou hodnotou života nie je honba za majetkami a peniazmi, ale miera prejaveného súcitu a ochoty pomáhať blížnym. Títo ľudia by sa mali začať zaujímať o to a snažiť o to, ako by mohli byť, či už prostredníctvom svojich hmotných prostriedkov, alebo svojich osobnostných predpokladov nejako nápomocní k pozdvihnutiu kvality života blížnych.

Nie je tým samozrejme myslené jednorázové rozdanie všetkého čo majú. To by bolo absolútne nesprávne! Človek však nesmie byť celý život upriamený len k svojmu osobnému prospechu, ale musí mať na zreteli i prospechu svojho okolia a svojich blížnych. Lebo kto veľa dostal, od toho aj bude veľa požadované.

Zmena myslenia! Zmena myslenia spoločnosti, podnikateľskej sféry, bankového sektoru, vlády, rôznych úradov, inštitúcií a podobne. Títo ľudia musia byť konfrontovaní s pravdou. S realitou takou, aká skutočne je a nie ako by ju oni sami radi videli, aby sa každý z nich mohol rozhodnúť, či zostane aj naďalej verný hrabivým a egoistickým „ideálom“ dnešnej doby, alebo sa stane človekom, uvažujúcim po novom. Človekom, využívajúcim svoje schopnosti, svoje úsilie nie len na úzko osobné a egoistické účely, ale ku prospechu všetkých a k pozdvihnutiu spoločnosti.

Ak sa totiž práve takýmto nestane, jeho ďalší osud na takzvanom „druhom svete“ bude tak hrozný, že si to nedokáže predstaviť ani vo svojom najhoršom sne. A to je ono veľké, tajomné, skryté, ale nanajvýš reálne nebezpečenstvo, ktoré číha na všetkých majetných.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 26.05.2014 16:52:08

A nakonec přijde bolest a utrpení...

V poslední době jsem začal přicházet ve zvýšené míře do styku s utrpením. Ne snad se svým vlastním, ale s utrpením druhých lidí na sklonku jejich života. Je totiž někdy velmi bolestné, smutné a politováníhodné jak tragicky končí mnozí lidé svou životní pouť. Může být však užitečné poučit se z jejich špatného osudu a zařídit si svůj život tak, aby nás samotných nic podobného nemuselo nikdy potkat.

Je opravdu hrozné, když vidíme blízkého člověka postiženého těžkou chorobou, která se dostala až do takového stádia, že není pomoci. Do stádia, ve kterém mu zbývá už jen bezvýchodné utrpení, tlumené uklidňujícími prostředky. Když mu zbývá už jen bezvládně čekání na smrt. Je hrozné, když nejbližší příbuzní takového člověka musí konstatovat, že už by bylo pro něj i pro všechny ostatní nejlepší, kdyby se toto utrpení skončilo a co nejdříve přišel milosrdný konec.

Toto je však jen jedna strana mince. Druhou stranou je pohled do minulosti takového člověka a pochopení toho, že by to v jeho životě vůbec nemuselo dospět až k takovému konci, kdyby byl žil jinak. Pochopení, že to co musí nyní prožívat je pouze nezbytným a logickým důsledkem toho, jak žil.

Podívejme se nyní na jeden konkrétní příklad člověka, se špatnými stravovacími návyky. Člověka, který byl zdravý, fyzicky silný a měl velmi dobré trávení, takže si mohl dovolit jíst množství těžkých a mastných jídel a to ve velkém množství. Takto vše fungovalo celá desetiletí.

V poslední třetině jeho života se jeho syn oženil se ženou, která byla zastánkyní zdravé výživy. Nevěsta se se zděšena dívala na katastrofální stravovací návyky svého tchána a snažila se mu vysvětlit, že to, jak se stravuje je maximálně nesprávné. Ale on se pouze zasmál a šel si svou cestou.

Avšak čím byl starší, tím více se začali hlásit různé zdravotní problémy. On však odmítal vidět spojitost mezi svými zdravotními problémy a způsobem svého stravování. Ale jelikož stále zhoršující se situaci bylo třeba nějakým způsobem řešit, začal navštěvovat lékaře a užívat velké množství léků. Jeho organismus, stále zatěžován nesprávnou stravou a navíc i množstvím léků však již dlouho nevydržel. Nastaly silné zažívací problémy, zvracení a rapidně hubnutí. Až nakonec lékaři diagnostikovali zákeřnou nemoc v takovém vysokém stádiu, že už nebylo pomoci. Zůstala už jen bolest, morfium a čekání na smrt.

Hrozný byl pohled na toho člověka v posledních chvílích jeho života. Nicméně zároveň si každý, kdo dotyčného dobře znal musel uvědomit, že tehdy, když byl ještě při síle a mohl mnohé, ba téměř všechno změnit, tehdy byl nepřístupný vůči každému napomínání a upozorňování. A proto to s ním nakonec dospělo tam, kam to dospělo.

Tento člověk nakonec narazil na pravdu! Narazil na to, že kolem nás přece jen existují určité zákonitosti, které musíme respektovat. Pokud je nerespektujeme a ignorujeme, můžeme tak činit určitý kratší, nebo i delší dobu, ale nikdy ne natrvalo. Jednou přece jen nakonec narazíme na zákonitosti pravdy a může se stát, že tuto srážku nepřežijeme.

No a ve chvíli, kdy k dojde k nevyhnutelnému nárazu a na člověka se najednou všechno sesype, tehdy mnohokrát lidé zvyknou říkat: jaký dobrý člověk to byl a podívejte, jak to s ním dopadlo.

Ano, můžeme být i velmi dobrými lidmi, pokud však v něčem překračujeme zákonitosti, které fungují kolem nás, jednou nakonec musíme narazit na to, co a dá nazvat pravdou. Pravdou, která od nás požaduje, abychom ji respektovali.

Věci se totiž mají tak, že Láska Boží nám dává milost žít zde na zemi a v tomto stvoření. Spravedlnost Boží nám však vystaví účet za to, jakým způsobem jsme žili. Jak a na co jsme využili milostivý čas Lásky. Zda jsme ho využili správně a to naší snahou o poznání zákonitostí univerza a snahou o život v souladu s těmito zákonitostmi. Nebo zda jsme ho zneužili tím, že jsme tyto zákonitosti nechtěli poznávat, ignorovali jsme je a nezajímali nás, protože my jsme si chtěli žít pouze podle sebe a podle toho, co jsme my osobně považovali za správné.

Nicméně zákonitosti univerza, o kterých zde hovoříme představují Vůli Toho, kdo je do chodu a fungování stvoření vložil. Představují Vůli Stvořitele, která je v jeho stvoření směrodatná a určující. A je povinností každého tvora žijícího ve stvoření tuto Vůli poznávat a žít s ní v souladu.

No a do této Vůle lze zahrnout zákonitosti našeho hmotného světa, zákonitosti našeho fyzického těla, jako i zákonitosti duchovní, kterým podléhá náš vnitřní život, čili naše cítění a myšlení. Toto jsou tři oblasti života, ve kterých se musí člověk naučit respektovat Vůli Stvořitele, aneb zákonitostí stvoření.

Ovšem tak, jak jsme si ukázali na příkladu jednoho lidského osudu na začátku, do fungování všech těchto zákonitostí je vepsána Boží Láska a Boží Spravedlnost. Boží Láska, dávající čas a příležitost k pochopení a inkorporaci do soukolí hmotných a duchovních zákonitostí univerza. A Boží Spravedlnost zase požaduje účet za to, jakým způsobem byl tento čas milosti využit. Zda správně, v pokoře, poznání a podvolení se, nebo nesprávně v svévoli a ignoranci. V tom prvním případě to pak člověku přináší štěstí, blaho a mír a v tom druhém případě bolest, utrpení a zničení.

V jedné moudré knize je napsáno, že všechno na světě má svůj čas. Že je čas setby a čas žně. Čas milosti a čas odplaty. Čas lásky a čas spravedlnosti. Čas hospodaření a čas skládání účtů.

Ten, kdo se snažil poznávat a žít v souladu zákonitostmi hmotného světa, se zákonitostmi vlastního fyzického těla, jako i se zákonitostmi duchovními, kterým podléhá naše cítění a myšlení, ten se bát nemusí. Jeho žeň bude dobrá, protože dobrou byla i jeho setba.

Ten však, kdo se nesnažil poznávat a nežil v souladu se zákonitostmi hmotného světa, se zákonitostmi vlastního fyzického těla, jako i se zákonitostmi duchovními, kterým podléhá naše cítění a myšlení ať se právem obává. Neboť jeho setba nebyla dobrá a proto nemůže být dobrou ani jeho žeň.

Takový člověk si sám sobě nachystal cestu utrpení. Utrpení, které nejednou až drása srdce, avšak žel utrpení, které si tento člověk právem zasloužil. Jinak by totiž k němu účinky dokonalých a spravedlivých zákonů univerza nikdy nemohlo přijít.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 19.05.2014 15:54:30

Pojednání o skutečném účelu lidské sexuality

Tento text je určen především mládeži, která se potřebuje správně zorientovat v problematice lidské sexuality, protože to, co jí v tomto směru může nabídnout současný svět je matoucí, dezorientující a pokřivené. Neboť účelem sexuality v současném pojetí je především užít si. Užít si volně, nevázaně a bez jakýchkoliv předsudků.

Protože prý naše tělo, které nám patří je pouze naším vlastním majetkem a my si s ním můžeme dělat co chceme, to znamená, že máme legitimní právo plně vyžít jeho sexuálního potenciálu pro vlastní potěšení. Ať už v partnerském vztahu, nebo pokud partnera nemáme vlastním sebe uspokojováním.

A aby se v tom člověk necítil nijak omezován, začíná se stále více negovat spojitost sexuality s morálkou a etikou. Takovýto přístup má však za následek rozklad a destrukci osobnosti člověka, nebo minimálně zastavení a omezení jeho jeho dalšího osobnostního vývoje. Neboť ve skutečnosti je hlavním účelem pohlavní síly právě osobnostní růst člověka, ke kterému však dochází pouze tehdy, pokud je lidská pohlavnost krocená a usměrňována silným eticko morálním přístupem k ní. V takovém případě se mohutný potenciál této energie přetaví do rozvíjení osobnosti člověka, formujíc ji směrem k vyšším a ušlechtilejším hodnotám.

Pohlavní síla nemá být tedy vyplýtvána v tělesnosti, ale orientací k vysokým mravním, morálním a duchovním ideálem přetavená ve vysoce vyvinutou lidskou osobnost. Je to totiž přesně tak, jako s každou energií, například tou elektrickou. Můžeme s ní svítit a může nám usnadňovat život prostřednictvím různých užitečných elektrických přístrojů, nebo jí můžeme nabít oplocení kolem koncentračního tábora, či využít ji na elektrické křeslo. Je to stále tatáž energie, záleží jen na způsobu jejího využití. Záleží pouze na tom, zda ji použijeme k pozitivnímu a budující účelu, nebo k účelu negativnímu a destruktivnímu.

Žel na tomto světě to funguje tak, že se lidský sexuální potenciál obyčejně vybíjí pouze v pohlavním pudu. To je dnes považováno za normální a standardní.

Lidé prožívají tělesnou rozkoš a tělesné radovánky, jejichž přemíra jim však odčerpává energii, která je ve skutečnosti určena a má být využita k rozvoji jejich osobnosti. To znamená, že stejná pohlavní síla nás může lidsky a osobnostně nesmírně povznést, pokud jsme ve vztahu k ní ochotni respektovat určité morální a mravní kritéria. Nebo naopak, její nesprávné používání může způsobit zastavění rozvoje naší osobnosti, když téměř všechnu sílu jejího potenciálu vybijeme podrobovánim se svým tělesným pudům.

Z tohoto důvodu je proto pro každého mladého člověka mnohem lépe, pokud začne s pohlavním životem co nejpozději. Pokud si svou mladickou čistotu zachová co nejdéle, protože tím vůbec nic neztrácí ale naopak, pouze nesmírně získává.

No a hodnotou, jejímž prostřednictvím je schopen člověk čistým a ušlechtilým způsobem zvládnout vlastní pohlavnost je jeho touha po čisté, velké a pravé lásce. Touha po čisté, velké a pravé lásce k druhému člověku. Po lásce, v níž jsme schopni zapomenout na sebe samých a vidět pouze prospěch a dobro milované osoby.

To je láska, která má schopnost popřít osobní egoismus a egocentrismus až do takové míry, že za středobod bytí, za který dosud člověk považoval pouze sebe samého začíná považovat druhou osobu. Jinými slovy řečeno, člověk se naučí milovat druhého člověka tak, jako sebe samého, ba někdy i více než sebe samého.

Nepřipomíná vám to něco? Nepřipomíná vám to známé Kristova slova, abychom se naučili milovat svého bližního jako sebe samého? Neboť jedině člověk, který toto dokáže se stává skutečně člověkem, protože se byl schopen zbavit vlastního egoismu. Jedině takový člověk splňuje Stvořitelem stanovený ideál pravého lidství, protože se naučil milovat svého bližního jako sebe samého.

Nicméně prostředkem k dosažení této mety je správně využití pohlavní síly! Obrovský potenciál pohlavní síly, zkultivovaný morálními principy, jako je ušlechtilost, čistota a touha po pravé, velké lásce může totiž rozvinout osobnost člověka až k takovému vysokému ideálu lásky, která je schopna milovat jiného člověka tak, jako sebe samého. A je úplně jedno, jestli je to láska k muži, nebo k ženě, k bratrovi a nebo sestře, k rodičům nebo dětem. Důležité je, že právě prostřednictvím této lásky byl člověk schopen zvítězit nad vlastním egoismem a postavit zájmy jiných na úroveň zájmů svých vlastních. Pokud totiž toto někdo dokáže alespoň k jednomu jedinému člověku, vzniká u něj předpoklad, že to bude schopen aplikovat i ve vztahu k jiným lidem. Že se všech svých bližních naučí milovat přesně tou měrou, jakou má rád sebe samého. Toto je završením osobnostního vývoje člověka a dosažením lidské dokonalosti, stojící na nejvyšší příčce člověčenství.

No a právě k tomuto vysokému cíli nás má a může přivést správné využití obrovského potenciálu naší pohlavní síly, která byla každému člověku darováno právě za tímto účelem.

Existují však temné síly, které si nepřejí, aby člověk dosáhl nejvyšší úrovně svého lidství. Síly, které se všemožně snaží aby zůstal nevědomým o těchto věcech a potenciál vlastní pohlavní síly promrhal v tělesné rozkoši a užívání si. Proto je trendem dnešní doby, aby mladí lidé začínali s pohlavním životem co nejdříve, což má za následek zastavení, nebo přinejmenším rapidně zpomalení jejich dalšího osobnostního vývoje.

Existují totiž temné síly, které chtějí, aby lidé zůstali trvale méněcennými. Aby životní potenciál vlastní pohlavní síly promrhali v tělesnosti namísto toho, aby se jejím prostřednictvím povznesli k plnému rozvinutí své osobnosti v duchu vznešené, nesobecké lásky, schopné milovat svého bližního jako sebe samého.

Možná si řeknete, že je to vše pouze výmysl. Že je to jen určitá myšlenková konstrukce, jejíž pravdivost nelze dokázat a jejíž buď člověk věří nebo nevěří.

Uveďme si proto konkrétní příklad z historie národů, kultur a civilizací. V dějinách můžeme totiž spatřit velké množství stále se opakujících vzestupů a pádů, které se udály v přímé úměrnosti k etickému a morálnímu, nebo neetickému a nemorálnímu vztahu k lidské sexualitě. Vždy na začátku nově vznikajících národů a civilizací byly totiž přítomny určité zdravé, etické a morální kvality, vyznačující se prostotou, jednoduchostí a přirozeností. Přesně takhle to bylo například v ranním období římské říše a mělo to za následek její prudký vzestup. To čistší, zdravější, přirozenější a ušlechtilejší se výrazněji projevovalo nejen ve vztahu k sexualitě, ale i ve vztahu ke všemu ostatnímu dění ve společnosti.

Ale podívejme se na římskou říši na jejím konci. Všude bylo plno nemorálnosti, nevázanosti, zkaženosti a touhy co nejvíce si užít, až nakonec ztráta téměř všech morálních a mravních mantinelů římskou říši vnitřně zcela rozvrátila. Dá se tedy jednoznačně konstatovat, že jednou z hlavních příčin jejího zániku byla všechno prostupující a vše devalvujúca mravní zkaženost.

Kdo se z tohoto úhlu pohledu podívá na historický vývoj různých národů a kultur zjistí, že v podstatě všude to proběhlo obdobným způsobem. A nakonec, možná ani nebude muset jít příliš hluboko do historie. Úplně postačí, když se pozorně rozhlédne kolem sebe a uvidí, že i současná krize má přesně ty samé kořeny. Uvidí, že i dnes prožíváme ztrátu hodnot, spojenou s devalvací cti, spravedlnosti, ušlechtilosti, lidskosti a celkového morálně etického přístupu k životu. Uvidí současné, stále výrazněji uvolňování mravů a morálky, uvidí temný rozkvět nestoudnosti a vyzdvižení tělesnosti. Uvidí, jak všude vládne nečestnost, lež, podvod, chamtivost, nelidskost a ještě mnoho jiných negativních věcí, jednoznačně svědčících o velkém úpadku ducha člověka, jehož morální rozklad zapříčinil mimo jiné i nesprávný postoj k potenciálu vlastní sexuality. K potenciálu, který z tohoto důvodu nepůsobí konstruktivně tak jak má, ale destruktivně a zničujícim způsobem tak, jako tomu bylo vždy dosud v historii.

Pokud proto nechceme, aby to všechno dospělo až k úplné destrukci, bylo by načase poučit se a využít konečně obrovský potenciál lidské sexuality čistým a ušlechtilým způsobem k pozvednutí jednotlivců, národů i celé naší civilizace.

PS. Účelem tohoto článku není vyzvednutí celibátu, ale především ušlechtilého a čistého přístupu k vlastní sexualitě, a to v každé situaci.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 12.05.2014 16:56:49

Prečo odmietam tykanie


I pri letmom pohľade na vonkajšiu realitu sa nedá prehliadnuť veľké množstvo negatív a zla, ktoré sa nachádza všade vôkol nás v prehojnej miere a v rôznych podobách. No a veľakrát je toto zlo veľmi rafinovane maskované tak, aby na prvý pohľad budilo dojem dobromyseľnosti a neškodnosti. Pred zlom, ktoré sa snaží tváriť ako dobro sme však boli varovaní už pred 2000 rokmi slovami: Dávajte si pozor na tých, ktorí k vám prichádzajú ako baránkovia, ale vo vnútri sú to draví vlci.

  A práve k takémuto typu zla patrí aj škodlivý zvyk všeobecného tykania si, na ktorý najviac doplácajú najmä jedinci, vyššie morálne a teda duchovne stojaci.

Prečo? Každé, nami použité slovo sa totiž v jemnejších úrovniach účinkami Zákonov stvorenia okamžite formuje do jeho významu zodpovedajúcej podoby. Vytvára teda formy pekné, menej pekné, či škaredé, ktoré zase spätne ovplyvňujú život ľudí, pričom zostávajú stále pevne spojené neviditeľným vláknom s tým, kto ich vytvoril. 

V spätnom účinku, cestou tohto vlákna sa k dotyčnému potom vracia dobro, ak svojimi slovami vytváral formy pekné a dobré, alebo naopak zlo, ktoré len opäť on sám sformoval svojim vlastným, negatívnym slovným prejavom.

No a pri slovíčku „ty“ sa v jemnej úrovni vytvára celkom špecifická väzba, pevne spájajúca osoby, ktoré sa týmto slovom oslovujú. Silná väzba, pretrvávajúca až za hrob. Po odložení pozemského tela budeme teda priťahovaní práve touto väzbou k ľuďom, s ktorými sme sa na zemi oslovovali dôverným „ty“.

Avšak rozdiel medzi pozemským bytím a životom v jemnejších úrovniach je ten, že kým na zemi je možné stretávanie sa ľudí rôznej duchovnej zrelosti, na druhom „brehu“ sú jednotlivé úrovne od seba veľmi prísne oddelené.

No a práve tu nastáva problém, pretože vzhľadom k spomínanej možnosti stretávania sa rozdielne duchovne zrelých ľudí na zemi ide pri ich vzájomnej väzbe prostredníctvom slovka „ty“ takmer vždy o väzbu duchovne zrelšieho s duchovne menej zrelým. No a toto puto potom na „druhom brehu“ zadržuje ako železná reťaz jedinca duchovne zrelšieho a znemožňuje mu jeho ďalší vzostup.

Týmto spôsobom sú potom ľudia duchovne vyspelejší neuveriteľným spôsobom brzdení vo svojom ďalšom napredovaní, čo je pre nich veľmi bolestné a zraňujúce, lebo neuvážené používanie slovka „ty“ ich viaže na ľudí a tým i na úrovne, ktoré sú ich duchovnej podstate absolútne nerovnorodé.

Prestavte si, že by ste museli začať žiť v rómskej osade. To, čo je však pre Rómov prirodzeným životným štýlom, by bolo pre vás doslova utrpením. A približne niečo podobného pociťuje každý človek, viazaný prostredníctvom slovka „ty“ na nejakého iného človeka a cez neho na úroveň zodpovedajúcu jeho úrovni zrelosti, ktorá však na toho vyššie duchovne stojaceho pôsobí veľmi zraňujúco.

Žiaľ, o týchto skutočnostiach takmer nikto nevie a ľudia si vo svojej nevedomosti, hoci i bez zlého úmyslu pripravujú zbytočné utrpenie, ktorého by mohli zostať ušetrení. Preto by človek radšej vôbec nemal používať to dôverné „ty“, s výnimkou zväzku na celý život – čiže manželstva.

Ak sa pozrieme do minulosti, tušenie týchto skutočností bolo vlastné i našim predkom, žijúcim v užšom a dôvernejšom spojení s prírodou a s celým stvorením. I dnes existuje mnoho ľudí, ktorí vykajú svojim rodičom a táto tradícia je napríklad doteraz stále živá v niektorých oravských obciach, ale samozrejme, aj v iných regiónoch Slovenska. To ale nie je zaostalosť ale naopak, podvedomé vyciťovanie Zákonitostí, hýbajúcich týmto stvorením.

Na záver je snáď ešte treba dodať, že by nebolo správne prechádzať teraz spätne so všetkými známymi do vykania, pretože toto minulé obdobie nášho života predstavuje úsek, v ktorom sme jednali primerane tej úrovni zrelosti a poznania, akú sme práve vtedy mali. Ale ten, kto sa oboznámil s touto novou, závažnou skutočnosťou a pochopil jej význam, by mal vo vlastnom záujme začať jednať úplne inak – po novom a správnejšie, čím si môže svojej duši „na druhom svete“ ušetriť mnoho zbytočného utrpenia.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 04.05.2014 16:55:55

Sila celku zvíťazí!


Kto podporuje prospech celku, kto napomáha k zveľaďovaniu a k pozdvihovaniu celku, ten je sám celkom podporovaný. Za takýmto človekom stojí nesmiernosť sily celku, ktorá ho podporuje a urovnáva mu všetky jeho životné cesty. Ak totiž človek podporuje celok, on sám stojí v sile a podpore celku a môže prostredníctvom nej úspešne zdolávať aj tie najväčšie prekážky.

Ľudia tohto sveta sa však z pôsobenia pre prospech celku vyčlenili svojim egoizmom. Egoizmom, hľadiacim iba na prospech seba samého.

Áno, väčšina toho, čo ľudia tejto zeme robia je robené iba pre ich osobný prospech. Práve takéto uvažovanie je základom všetkých ich snáh. Ak totiž ich snaženie aj prinesie úžitok niekomu inému, je to spravidla iba vedľajší produkt. Je to len určitý nevyhnutný prostriedok k dosiahnutiu konečného a rozhodujúceho cieľa a síce, prospechu seba samého. Práve takáto je skutočná a reálna vnútorná motivácia ľudí tejto civilizácie.

Lekár teda nelieči predovšetkým preto, aby pomáhal trpiacim, ale hlavne preto, aby si dobre zarobil. Politik nejde do politiky preto, aby slúžil národu, ale aby predovšetkým obohatil sám seba. Podnikateľ nepodniká preto, aby priniesol osoh spoločnosti a poskytol ľuďom živobytie. Podniká predovšetkým preto, aby hlavne on sám čo najviac zarobil a čo najrýchlejšie zbohatol. A tak ďalej a tak ďalej. Samozrejme, veľká česť tým nemnohým výnimkám.

Ak budeme k sebe naozaj úprimnými musíme uznať, že nie to pozitívne, nie to prinášajúce dobro celku je základným motívom všetkého nášho jednania ale žiaľ, je ním to menej pozitívne, to zištne egoistické, čo hľadí predovšetkým na prospech seba samého.

Takýmto princípom vnútorného nastavenia sa však človek vyčleňuje z jednoty celku. Svojim egoizmom sa stavia mimo neho, pretože jeho vlastné dobro je pre neho dôležitejšie, ako dobro všeobecné. Takýto človek totiž zväčša neváha postaviť sa proti záujmom celku a poškodiť ich vždy, keď z toho môže mať nejaký prospech a osobné výhody. Prednostným preferovaním egoistických záujmov svojho osobného „ja“ sa teda dostáva do konfliktu so záujmami celku a poškodzuje ich. Jednoducho povedané, stáva sa škodcom!

Človek pri všetkom tom čo robí teda nezohľadňuje záujmy a prospech iných ľudí, záujmy a prospech prírody, zvierat, rastlín a stromov, nezohľadňuje prospech a záujmy vody, vzduchu a zeme. Človek nad toto všetko nadradil iba svoje vlastné záujmy a to aj za cenu toho, že tým spôsobí škodu iným ľuďom, zvieratám, stromom, vode, vzduchu, či zemi. Človek neváha, a s väčšou alebo menšou mierou bezohľadnosti svojho egoizmu sa obracia proti všetkému. Z bezohľadnosťou prospechárstva svojho egoizmu sa stavia proti celku ako jeho škodca a nepriateľ.

Avšak keby takto konali hoci aj všetci ľudia na zemi, sila celku, o ktorého veľkosti nemajú ani len tušenia zostane vždy neporovnateľne väčšou, ako jeho časť, ktorú predstavuje celé ľudstvo. A táto ohromná sila, proti ktorej sa ľudia vo svojom egoistickom zmýšľaní postavili stojí teraz nepriateľsky proti nim. Nepodporuje ich a nepomáha im, ako by tomu muselo nevyhnutne byť, keby ľudia vo všetkom svojom konaní vždy zohľadňovali predovšetkým záujmy celku. Keďže však takto nečinia, stojí ohromná sila celku stvorenia voči ním v tichom, nechápavom očakávaní, v ktorom pomaly narastá jej nepriateľstvo voči človeku. Vo všeobsiahlosti celku stvorenia je totiž očakávané, že ľudstvo nakoniec predsa len precitne a spozná svoj fatálny omyl.

Avšak každým nadchádzajúcim dňom, v ktorom ľudia naďalej zotrvávajú vo svojom egoizme rastie nepriazeň a odpor celku voči nim. Tento celok sa totiž nemieni nechať trvalo poškodzovať. Je ochotný dlhodobo, hoci aj celé stáročia čakať na zmenu k lepšiemu, ak ale k tejto zmene nedochádza, kalich trpezlivosti raz pretečie a nesmiernosť sily celku sa nakoniec obráti voči tým, ktorí ho poškodzovali a stavali sa proti nemu.

Bude to niečo podobného, ako keď v ľudskom organizme začne hlodať nejaká infekcia. Telo zmobilizuje svoje ochranné mechanizmy, ako napríklad biele krvinky a vyšle ich na postihnuté miesto, aby infekciu zlikvidovali.

A tak aj ohromný organizmus celku tohto stvorenia bude nútený zaktivizovať svoje obranné mechanizmy a vyslať ich, aby zlikvidovali zhubnú infekciu egoizmu na zemi. A celok v jeho obrovskej moci a sile zničí všetko a všetkých, ktorí ho dlhodobo poškodzovali, čo je nanajvýš logické a absolútne legitímne. Z tejto očisty organizmu celku stvorenia môžu vyviaznuť a vyviaznu len tí, ktorí sa naučili zohľadňovať jeho záujmy. Ľudia, ktorí pri všetkom čo robia zohľadňujú aj prospech a záujmy iných ľudí, záujmy zvierat, stromov, prírody, vody, vzduchu a zeme. Iba takýto ľudia majú trvalé miesto vo stvorení, pretože sú prínosom pre celok. Iní v ňom miesto nemajú! A čas, ktorý im bol doteraz darovaný im bol poskytnutý len preto, aby pochopili, nahliadli a spoznali omyl vlastného egoizmu a zmenili sa k lepšiemu. Ak to nepochopia a nezmenia sa, budú obrannými mechanizmami celku odstránení ako škodlivá infekcia.

Ten, ktorému celok stvorenia patrí a je jeho Tvorcom vyslal pred 2000 rokmi na zem svoje posolstvo prostredníctvom vlastného Syna, aby sa ľudia naučili milovať svojho blížneho ako seba samého. Inými slovami povedané, aby sa popri svojich vlastných záujmoch naučili zohľadňovať i záujmy iných ľudí a prihliadať na ne. Práve toto je totiž prvý a rozhodujúci krok na ceste zohľadňovania záujmov celku stvorenia.

Ľudstvo však doposiaľ neuskutočnilo ani tento prvý krok a to, čo na zemi bujnelo a rozmáhalo sa bol len ich egoizmus, hľadiaci iba na prospech seba samého a to aj na úkor iných. Kalich trpezlivosti však už preteká a každý, kto takýmto spôsobom zmýšľa a jedná bude ako škodlivá infekcia odstránený z celku stvorenia. Je už totiž čas, aby v ňom konečne zavládlo zdravie a harmónia.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 28.04.2014 16:23:17

Znepokojujúce výskumy Benjamina Lieberta


Človek musí poznať sám seba! Ak si tú námahu nedá, zostane navždy vo vleku vlastnej pudovosti a to, čo nazýva slobodnou vôľou je v skutočnosti len prázdne slovo. Slobodná vôľa totiž vôbec neznamená robiť si čo chem. Kto takto uvažuje, pre toho tieto riadky nie sú. Sú iba pre tých, ktorí sa chcú stať naozaj slobodnými a sú preto ochotní vyvinúť aj trochu námahy.

Na základe výskumov Benjamina Lieberta sa začalo tvrdiť, že človek nemá žiadnu slobodnú vôľu a je v podstate iba akousi animálnou bytosťou, rozhodujúcou sa pudovo reflexívnym spôsobom. Prostredníctvom exaktných pokusov bolo totiž dokázané, že k prvotnému impulzu trebárs pohybu ruky dochádza v takzvanom mozgovom kmeni, na ktorý nemáme žiadny dosah svojou vedomou vôľou. Až o niekoľko milistotín sekundy nato dôjde k impulzu v mozgovej kôre, už ovládanej našim vedomím, v ktorej činíme svoje vedomé rozhodnutia.

To teda znamená, že niekoľko milistotín sekundy pred každým našim vedomým rozhodnutím už dochádza k prvotnému impulzu v nevedomom kmeni nášho mozgu. Tam sa v podstate rozhoduje a až potom reaguje mozgová kôra. Znamená to, že čosi ako slobodná vôľa človeka je len ilúziou a náš rozum v podstate slúži iba na dodatočné, logické zdôvodnenie toho, prečo sme danú vec práve takto urobili a prečo sme sa práve takto zachovali. Sme už teda akoby istým spôsobom naprogramovaní a všetkým našim vedomým rozhodnutiam predchádzajú impulzy nevedomého mozgového kmeňa. Ak sa rozhodneme niečo vykonať, k rozhodnutiu dochádza v mozgovom kmeni, naša vedomá vôľa to nasleduje a náš rozum logicky zdôvodní, prečo sme tak urobili.

Napríklad ak si oblečiem kabát tvrdím, že som sa ho rozhodol obliecť preto, lebo vonku je zima. Avšak v skutočnosti to nie je pravda, pretože za mňa už vopred rozhodol mozgový kmeň a ja som si to sám pre seba iba takto zdôvodnil.

Za takejto situácie, ktorá je exaktne doložená mnohými vedeckými pokusmi je naozaj plne oprávnenou otázka, či má človek vôbec nejakú slobodnú vôľu? Ako sa postaviť k otázke slobodnej vôle človeka, ak je naše myslenie evidentne vo vleku pudov? Ako sa zmieriť s tým, že všetok ľudský intelekt, všetko naše vzdelanie a vedomosti sú v skutočnosti iba sluhami nevedomého mozgového kmeňa, prostredníctvom ktorých iba inteligentne a erudovane zdôvodňujeme naše animálne konanie.

Ako názorný príklad si uveďme politiku a politikov. Nachádzajú sa medzi nimi jedinci, ktorí jednajú nečestne, klamú a kradnú. Ide o klasickú ukážku konania, ktoré je evidentne vo vleku nevedomého mozgového kmeňa s jeho animálno egoistickými impulzmi. A všetok intelekt, vzdelanie a rečnícke schopnosti slúžia už iba k tomu, aby sa takéto jednanie nejako logicky vysvetlilo a zdôvodnilo.

Na a tento princíp samozrejme neplatí len u politikov, ktorí sú nám najviac na očiach, ale úplne u všetkých ľudí, ktorí jednajú podobným spôsobom, každý na svojej vlastnej spoločenskej úrovni a na základe vlastných schopností, možností a intelektuálnych predpokladov.

Takto teda funguje bežný ľudský jedinec a presne tomu zodpovedá i život okolo nás. Život okolo nás, poznačený animálnym egoizmom nášho nevedomého mozgového kmeňa.

Môžeme za tejto situácie vôbec hovoriť o nejakej slobodnej vôli? Aká je skutočná pravda o človeku?

Všetko to, o čom som sme hovorili doposiaľ je pravdou na hmotnej úrovni, potvrdenou exaktnými vedeckými výskumami. Avšak je tu ešte aj pravda iná, vyššia! Z nej vyplýva, že človek, ktorý je v podstate neslobodný a vo vleku pudov, môže svoju slobodnú vôľu nadobudnúť. Slobodná vôľa je u neho totiž potencionálnou a on môže tento svoj skrytý potenciál získať iba vtedy, ak ho aktivuje.

Ako môžeme získať slobodnú vôľu? Ako môžeme aktivovať tento svoj skrytý potenciál?

Človek si musí uvedomiť, že on sám má konečné právo veta. Že on sám môže nakoniec vedome rozhodnúť, či onen prvotný impulz poslúchne, alebo nie. Ak nám teda náhle vyletí ruka, aby sme ňou udreli, sme zároveň schopní uvedomiť si, či niečo takéhoto bude dobré a či tým niekomu neublížime.

Áno, sme síce ovplyvňovaní inštinktami a pudmi svojej telesnej podstaty, ale morálno etický rozmer našej osobnosti má predsa len právo veta!A v tomto práve veta spočíva naša slobodná vôľa!

Môžeme teda zostať vo vleku svojho prvotného pudenia, alebo sa môžeme slobodne a ničím neovplyvnene rozhodnúť, že tento impulz nebudeme nasledovať. Že nedáme na svoje animálno egoistické pudenie, ale, uplatniac svoju slobodnú vôľu, rozhodneme inak.

Ruka chce udrieť, ale my si uvedomujeme, že by sme tým ublížili a neurobíme tak. Chceme niečo ukradnúť lebo máme príležitosť, ale uvedomíme si, že kradnúť nie je správne a nič neukradneme. Až takýmto uplatnením morálno etického stanoviska pri svojom rozhodovaní nadobúdame slobodnú vôľu! Jedine takýmto spôsobom sa totiž môžeme oslobodiť od vplyvu prvotného pudenia svojho mozgového kmeňa, ktorému sme dovtedy plne podliehali a preto o našej slobodnej vôli nemohlo byť ani reči.

Nemusíme teda donekonečna slúžiť nevedomým procesom svojho mozgu a byť nimi manipulovaní. Môžeme získať slobodnú vôľu tým, že začneme veci posudzovať z morálno etického hľadiska. Až týmto sa potom stávame skutočne ľuďmi. Ľuďmi, ktorí si vybojovali a získali vlastnú slobodnú vôľu!

A teraz, z hľadiska vyššie spomínaných, novodobých vedeckých poznatkov nahliadnime na známe Kristove slová, ktorý povedal: Čo je z tela je telo! Avšak čo je z ducha je duch! Kto sa neznovuzrodí v duchu, neuzrie kráľovstvo nebeské!

Čo znamenajú tieto slová? Predsa presne to, o čom sme doposiaľ hovorili!

Znamenajú, že ak niekto poslúcha len svoje prvotné inštinktívne pudenie je iba bytosťou tela a hmoty. Avšak človek je schopný aktivizovať svoju vyššiu podstatu. Je schopný prijatím určitých vyšších morálno etických kritérií korigovať a ovládnuť svoje prvotné pudenia. Až týmto spôsobom získava vlastnú slobodnú vôľu a stáva sa plnohodnotným človekom. Takto potom prekonáva hmotu a rodí sa v duchu. V duchu morálno etických hodnôt vyššieho princípu života!

No a tento potenciál má v sebe každý človek. Iba že nie každý ho chce a dokáže aktivovať a plne rozvinúť.

Každému z nás je teda daná možnosť zostať celý život neslobodným, alebo svojim úsilím pre seba vybojovať slobodnú vôľu, prejavujúcu sa morálno etickým právom veta, čím sa oslobodíme od nadvlády vlastného, hmotársko – egoistického a animálno - inštinktívneho jednania.

Máme teda na výber medzi neplnohodnotnosťou a plnohodnotnosťou a medzi slobodou a neslobodou. Neplnohodnotnosť a nesloboda od nás nevyžadujú vôbec žiadnu námahu. Stačí sa iba poddať svojmu pudeniu a potom si svoje jednanie sami pred sebou i pred inými nejako logicky zdôvodniť a ospravedlniť.

Plnohodnotnosť a sloboda však vyžadujú určitú námahu. Určité úsilie o sebapoznanie a sebadisciplínu. Vyžadujú morálno etický nadhľad nad vecami. Kto takéhoto niečoho nie je schopný, ten zostane navždy neplnohodnotnou bytosťou, pre ktorú je slobodná vôľa len falošnou ilúziou.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 22.04.2014 16:37:29

Zmätenosť pojmov


V dnešnej pokrivenej dobe ľudia pokrivili a prekrútili okrem mnohých iných vecí i význam slov a pojmov. Preto potom nevnímajú a nechápu, čo tieto pojmy v skutočnosti znamenajú. Chápu a vnímajú len to, čo oni sami považujú za správne. Takýto prístup však musí mať zákonite za následok bludné, nesprávne a falošné cesty, ktorými musia kráčať všetci tí, ktorí nasledujú skreslené, pokrivené a nesprávne významy pojmov. Všetci tí, ktorí si nedali námahu pochopiť, čo tieto pojmy v skutočnosti znamenajú a aké cesty im ukazujú.

No a ak sa takéto niečo týka naozaj závažných a kľúčových pojmov, musí to mať pre celé veľké skupiny ľudí i pre každého jednotlivca, ktorý tomu podľahol nedozierne, ba až tragické dôsledky.

Jedným z obzvlášť závažných príkladov podobnej pokrivenosti je slovo „bohoslužba“ a s ním spojenie poblúdenie celého ľudstva.

„Zúčastnil som sa bohoslužieb! Konajú sa slávnostné bohoslužby!“ Tieto a ním podobné výrazy nám hovoria o chápaní pojmu bohoslužba ako účasti na nejakom stretnutí veriacich. V dnešnom ponímaní teda bohoslužba znamená účasť na stretnutí, alebo zhromaždení určitej cirkvi. Je v podstate úplne jedno akej cirkvi, pretože vo všetkých cirkvách a vierovyznaniach je to vnímané obdobne pokriveným spôsobom.

Takéto chápanie pojmu bohoslužba je však nesprávne a k jeho pokriveniu došlo preto, aby to vyhovovalo ľudskej duchovnej pohodlnosti a aby to od nich vyžadovalo čo najmenej námahy. Aby svojou účasťou na náboženskom stretnutí lacno a pohodlne učinili zadosť všetkému, čím sú podľa nich voči Stvoriteľovi povinní.

Čo však v skutočnosti znamená pojem bohoslužba? Niečo úplne iného ako účasť na nejakom stretnutí.

Boho – služba! Slúžiť Bohu! Slúžiť!

Čo značí slovo slúžiť? Znamená plniť niekoho vôľu. V tomto prípade Vôľu Božiu!

Plnením Božej Vôle máme teda slúžiť Bohu! Ako vôbec mohlo dôjsť k nejakému omylu v chápaní tejto tak logickej veci?

No a slúžiť znamená konať! Znamená niečo robiť! Robiť to tak, ako si to želá a ako si to praje ten, komu slúžime. V našom prípade Stvoriteľ.

Skutočná bohoslužba sa teda neobmedzuje na nejaké miesto a nejaký čas. Skutočná a pravá bohoslužba je naplňovanie Vôle Najvyššieho v každodennom živote tak, že ju zohľadňujeme a berieme na zreteľ pri všetkom čo konáme. Pri všetkom čo cítime, myslíme hovoríme a činíme. Pri všetkom tomto dbáme na to, aby to bolo v súlade s Vôľou Najvyššieho. Tým vykonávame pravú bohoslužbu v našom každodennom živote.

Skutočnú bohoslužbu, čiže službu Bohu máme teda vykonávať prostredníctvom všetkého čo myslíme, cítime, hovoríme a konáme, aby to vždy bolo iba ku cti Najvyššiemu.

Pravá bohoslužba však z vyššie pochopiteľných dôvodov doteraz ešte nebola ľuďmi na zemi nikdy vykonávaná. Ľudia totiž vo svojej pohodlnosti úmyselne prekrútili tento pojem tak, že si pod ním predstavovali iba svoju účasť na náboženských stretnutiach.

Keby sa však nad vecami aspoň trošku zamýšľali, svoje stretnutia, na ktoré sa schádzali za účelom spoločného uctievania, velebenia a prejavovania vďaky Stvoriteľovi by museli po správnosti nazvať trebárs hodinami uctievania Stvoriteľa, alebo napríklad pobožnosťami. Nikdy však nie bohoslužbou, pretože slúžiť Bohu človek musí a má vo svojom každodennom živote.

Ľudia si to ale urobili pohodlnými a svoje stretnutia, na ktorých uctievali a velebili Najvyššieho nazvali bohoslužbami. Časom strávených na týchto stretnutiach potom považovali svoju službu Najvyššiemu za vybavenú a oni si vo svojom osobnom, každodennom živote už mohli robiť čo chceli.

A aj si robili! V reálnom živote konali a doposiaľ konajú vždy iba podľa svojej vlastnej vôle a preto to aj presne tak všade vyzerá. Preto je svet takým, akým je. Plným chamtivosti, bezohľadnosti, egoizmu, nečestnosti, nespravodlivosti, klamstva, nepoctivosti a nečistoty.

Na tomto svete totiž doteraz vždy chýbala pravá bohoslužba, čiže jednanie, ktoré v sebe zahrňuje a zohľadňuje vznešenú Vôľu Najvyššieho. Ktoré zohľadňuje vznešenú Vôľu Najvyššieho vo všetkom ľudskom cítení, myslení, reči a jednaní v každodennom živote.

Ľudstvo, i ty jednotlivý človeče, začni konečne konať pravú bohoslužbu! Začni konečne slúžiť Bohu tak, ako to tu na zemi malo byť už dávno.

Všetko čo konáš konaj iba Jemu ku cti! Všetko čo činíš nech je hodné Jeho vznešenosti a ušľachtilosti! Svojimi vznešenými, čistými a spravodlivými citmi, myšlienkami, slovami a činmi slúž svojmu Bohu a tým pozdvihneš túto Zem, svoj národ i seba samého. Nech všetko, čo sa na tejto zemi deje je len jedinou vznešenou bohoslužbou, konanou ku cti veľkého, dobrotivého a spravodlivého Boha!

Človeče, nikdy nečiň nič, nemysli na nič a nehovor o ničom, čo by nespĺňalo kritériá života žitého ku cti Stvoriteľa. Života, ktorý práve takýmto spôsobom učiníš živou a pravou bohoslužbou.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 14.04.2014 16:02:05

O cestě k lepší budoucnosti

V dnešní hektické době je někdy velmi důležité najít si alespoň chvilku času a zamyslet se, kam všechno kolem nás vlastně směřuje. Ať už ono všudypřítomné přepjaté pracovní úsilí, nebo i život sám. A právě závažnost následujících řádků by měla být podnětem k takovému hlubšímu zamyšlení, podnětem určeným všem lidem, kteří se již nechtějí nadále nevědomě a bezmyšlenkovitě hnát kamsi do neznáma.

Vzestup a pád! Dva pojmy, od dávnověku až po současnost neodlučitelné spojeny s historií lidstva! Starověký Egypt, řecká civilizace, římská říše, fašismus, komunismus a množství jiných příkladů. Vzestup a dříve či později, se železnou jistotou pád!

A tak i v dnešní době usilovně a za mnohého osobního i celospolečenského strádání budujeme systém, který je v historickém kontextu vývoje lidské civilizace mnohými považován za nejdokonalejší. Je to ale skutečně pravda? Jsou principy, o které se opíráme natolik samy v sobě zdravými a životaschopnými, abychom mohli bez obav vyloučit osud, jaký postihl všechny dosavadní snahy lidstva po dokonalém uspořádání společenských poměrů? Je patrná alespoň jistá míra zdravé životaschopnosti, ať už v oblasti ekonomiky, v oblasti vzájemných vztahů mezi lidmi, mezi národy, nebo ve vztahu k přírodě, která by opravdu mohla zaručit trvale udržitelný rozvoj? Žel hluboce zvážena a upřímná odpověď nebude jistě příliš povzbudivá.

Pouze slepý a od reálného života zcela odtržen člověk si totiž nemůže nevšimnout nadmíru negativity, valící se na nás v každodenním životě ze všech stran. Neustálý stres a tlak ekonomických ukazatelů, dychtivá honba po zisku za jakoukoliv cenu, vyhrocená touha po sebeuplatnění a užívání života, rozvrat vztahů v rodinách, v přátelstvích i v zaměstnání, násilí, nemravnost a zoufalství, mající podobu závislosti na alkoholu, či drogách a mnoho, mnoho jiného! Žel až příliš očividná přítomnost těchto negativ, kterými je současná společnost beznadějně přerostlá musí vyvést z omylu každého, kdo by snad chtěl předpokládat, že právě stávající systém bude první světlou výjimkou v dějinách lidské civilizace, která neskončí pádem!

V uvědomění si této skutečnosti je neobyčejně smutné pozorovat nynější, velké celonárodní úsilí, úzce ohraničené pouze touhou po materiálním blahobytu a růstu, úsilí, které vzhledem k množství zla, pevně zakořeněného do struktury společnosti ničím výrazně nepřevyšuje standard všech dosavadních snah lidstva a proto i směřuje ke stejnému osudu. Se zdravou mírou odpovědnosti vůči vlastní budoucnosti by proto mělo být prvořadým zájmem každého jednotlivce i celého národa úsilí o poznání příčin, které tento historický, pravidelně se opakující jev způsobují, jako i snaha o hledání cesty skutečného, reálné udržitelného rozvoje.

Je ale paradoxní, že správná cesta zdravého vývoje byla lidstvu ukázána už dávno! Je to cesta poznání, pochopení a respektování Zákonů universa! Zákonů, které byly činnými při vzniku vesmíru, trvale ho udržují a budou plně funkčními i dávno po zániku naší planety. Tyto Zákony nezahrnují pouze oblast fyzického světa, ale stejně i oblast mezilidských vztahů i nejvnitřnější svět individuálního, osobního myšlení a cítění.

Žel lidé, domnívajíce se, že oni jsou těmi nejmoudřejšími a proto ignorujíc všechny tyto skutečnosti hledali vždy své vlastní cesty, vlastní zákony a vlastní vize optimálního vývoje. A tak zcela logicky, nezahrnující do svých úvahách principy trvalého charakteru, nesly v sobě všechny jejich dosavadní snahy už od začátku pečeť nestálosti a dočasnosti. Zatímco však zákony lidské nebudou totožnými se Zákony univerza, nedojde, protože prostě ani nemůže dojít k zahájení trvalého a bezpečného vývoje, schopného přivodit štěstí, mír a spokojenost obyvatelstva. Proto by určitě stálo za námahu opravdu vážně osobní i celospolečenské úsilí o pochopení a cílené využití zmíněných vyšších, trvalých principů. Stálo by za námahu jejich pochopení a následné využití v ekonomice, hospodářství, politice, zákonodárství, zdravotnictví, školství a všech ostatních oblastech života společnosti.

Protože pokud necháme i nadále běžet vše bez změny, dospěje to zaručeně tam, kam vždy dosud - k pádu! Stále však máme ještě čas k zamyšlení ak potřebné reformě! Pokud ho ale promarníme, nemůžeme očekávat nic jiného, ​​než dramatický vývoj událostí směrem k národní a celosvětové krizi. A následky takové krize by mohly být v našem 21. století nepředstavitelné!

Z tohoto důvodu byl angažovanými jednotlivci, znalými všech těchto závažných skutečností sestavený materiál s názvem " Zákony pro život na zemi ", určený k pomoci lidem současné doby. Obsahuje ucelený výklad principů, jejichž začleněním do všech oblastí života společnosti může být dosaženo soulad se Zákony univerza a zahájeno budování dokonalejšího, trvale a bezpečně se vyvíjejícího společenského systému.

V zmíněném materiále se hovoří o způsobu myšlení a jednání lidí, který se musí opírat o znalost a respektování vyšších zákonitostí, má-li být člověk ve svém životě skutečně úspěšný a jestliže chce, aby se mu jeho dílo dařilo. Pokud totiž tyto vyšší zákonitosti nebude znát a nebude respektovat, vznikne z toho právě takový zmatek, chaos a úpadek, jaký prožíváme dnes. Záleží však pouze na nás, zda jsme ochotni tuto pomocnou ruku akceptovat, nebo ne. Zda jsme ochotni alespoň hlubšího zamyšlení se, nebo i případného vyvození důsledků pro naše další jednání - v zaměstnání či v osobním životě.

Třeba si totiž uvědomit, že všechny naše rozhodnutí jsou nezbytně spojeny s odpovědností! Odpovědností za sebe, za své nejbližší okolí i za budoucnost našich vlastních dětí! Popřejme si tedy, aby se každý z nás dokázal v tomto zásadním, přelomovém období rozhodnout správně a aby pak zákonitý zpětný dopad důsledků jeho rozhodnutí na něj samotného mohl být pouze dobrý a příznivý. Takovým však může být jedině tehdy, pokud své myšlení, cítění a jednání dokáže postavit do souladu se Zákony univerza.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 07.04.2014 16:59:47

Ľudia nevedia čo chcú!


Ľudia nevedia čo chcú, alebo hĺbková analýza zmýšľania ľudstva, ktoré si vytvorilo, podporuje a živí systém, v ktorom sú bohatí čoraz bohatšími a chudobní čoraz chudobnejšími.

Ako vôbec môžno tvrdiť, že ľudia nevedia čo chcú, keď oni sami sa domnievajú, že to vedia celkom presne? Všetci sa predsa chcú mať lepšie! Chcú sa mať dobre!

Avšak ako si toto „dobre“ a „lepšie“ predstavujú?

V prvom rade že budú mať viac peňazí a že si budú môcť viac dovoliť.

A teraz si položme si otázku: keby priemerný človek mal zrazu toľko peňazí koľko potrebuje, akým spôsobom by ich využil? Čo by s nimi urobil?

Ak by mal uspokojené svoje najzákladnejšie ľudské potreby došlo by u neho k takzvanému užívaniu si života plnými dúškami a to podľa individuality každého jednotlivca. Niekto by začal cestovať, iný zase popíjať. Ďalší by si doprial dobré jedlá, iný by si kúpil nové auto, najmodernejšiu elektroniku, vlastný, dobre zariadený dom. Iný by zase mohol mať nový mobil každý pol rok, chodiť na atraktívne dovolenky, kvalitne a značkovo sa obliekať a tak ďalej a tak ďalej. Veď predsa tých možností ako si užiť života, keď má človek dostatok peňazí je veľké množstvo.

A čím má človek viac peňazí, tým siaha po čoraz drahších, výnimočnejších a atraktívnejších spôsoboch užívania si. Tým žije blahobytnejšie a nákladnejšie a jeho nároky sa stále stupňujú. Človek si totiž veľmi ľahko zvyká na vysoký štandard, z ktorého už potom nechce v nijakom prípade zľaviť ale naopak, chce ho ešte zvyšovať.

No a absolútnym vrcholom býva túžba už vôbec ani nepracovať, ale zariadiť si život tak, aby za nás a na nás pracovali iní a my sme si mohli už len nerušene užívať.

Takýto je teda ideál a skrytý sen väčšiny ľudí našej planéty. Takáto je ich predstava o tom, čo to vlastne znamená mať sa lepšie. Ide tu o vzácnu vzájomnú názorovú zhodu medzi bohatými a chudobnými. Takto uvažujú miliardári, ale i obyčajní ľudia, sediaci po namáhavej pracovnej smene za žobrácky plat pred televíznou obrazovkou, sledujúci život spoločenskej smotánky a túžiaci po tom byť takí ako oni, mať to čo oni a dovoliť si to čo oni.

Áno, ideál bohatých ľudí tohto sveta i ideál najväčších chudákov na svete je vzácne spoločný. Je ním túžba mať sa lepšie. Túžba mať sa lepšie v zmysle konzumného, hmotárskeho, mamonárskeho a požívačného spôsobu života. A táto veľká spoločná túžba väčšiny ľudí našej planéty, neustále živená ich citmi a myšlienkami vytvára okolo Zeme nesmierne silný, citovo myšlienkový energetický potenciál.

Nijaká energia sa totiž nestráca a tento základný fyzikálny zákon sa bezo zvyšku vzťahuje i na energiu ľudských citových a myšlienkových hnutí. Je to teda určitý neviditeľný, ale reálne existujúci energetický potenciál, do ktorého neustále prúdia nové a nové prílevy síl citového a myšlienkového prežívania ľudí, ktorí práve takýmto spôsobom uvažujú a práve po tomto túžia.

No a tí „najšikovnejší“ a „najschopnejší“ z nich dokázali tieto ideály zrealizovať. Dokázali ich uskutočniť! Dosiahli toho na základe svojich schopností a svojej šikovnosti, ale zároveň i za podpory prúdenia sily z vyššie spomínaného, neviditeľného energetického zdroja. Tí „najschopnejší“ jedinci dokázali zhmotniť a zrealizovať ideály miliárd a sami sa stať miliardármi, alebo väčším či menším spôsobom majetnými. Stali sa bohatými, ktorí svojou neutíchajúcou nenásytnosťou vytvorili a vytvárajú miliardám iných ľudí na tejto planéte zo života peklo. Peklo chudoby, spočívajúce v nemožnosti uspokojiť ani svoje najzákladnejšie ľudské potreby.

Možno ste zachytili informáciu o tom, že 85 najbohatších ľudí sveta vlastní toľko, ako 3,5 miliardy tých najchudobnejších, čo je polovica obyvateľov Zeme. Možno ste zachytili správu, o koľko miliárd vzrástol za predchádzajúci rok majetok tých najbohatších ľudí sveta a to i napriek súčasnej kríze. Alebo možno práve preto!

Áno, je neodškriepiteľným faktom, že nožnice sa čoraz viacej otvárajú a priepasť medzi chudobnými a bohatými sa čoraz viacej prehlbuje. Mizne stredná vrstva a svet sa radikalizuje na veľmi bohatých a veľmi chudobných. Rastie nespokojnosť, množia sa protesty i nenávisť voči bohatým, ktorých ziskuchtivosť a nenásytnosť je považovaná za príčinu tohto stavu.

Avšak v skutočnosti sú bohatí iba uskutočňovateľmi a hmotnými realizátormi túžob a prianí, ktorými žije väčšina ľudí na našej planéte. Oni tieto túžby iba doviedli do hmotnej a reálnej podoby, súc pritom podporovaní obrovským myšlienkovým a citovým energetickým potenciálom túžob väčšiny ľudí tohto sveta po lepšom živote a užívaní si. Nesmierna sila tejto energie je motorom ich chamtivosti!

Inými slovami povedané, ľudí tejto zeme ožobračujú a vrhajú do chudoby tie túžby a ideály, ktoré svojimi citmi a myšlienkami neustále podporujú. Sebecká bezohľadnosť bohatých je v podstate dôsledkom hodnôt, v ktoré ľudia veria a ktoré uznávajú. Ľudí teda v skutočnosti neožobračujú bohatí ale hodnoty, ktoré oni sami uznávajú a ktorých nástrojom a dôsledkom je nenásytná chamtivosť bohatých.

Myslíte si, že to nie je tak? Myslíte si že chudobní nepodporujú boháčov prostredníctvom sily svojho citového a myšlienkového potenciálu v tom, aby ich ožobračovali?

Len sa spýtajte nejakého chudáka, či by nechcel byť bohatý a čo by robil, keby bohatý bol. Je len veľmi málo takých, ktorí by toto nechceli a ktorí by s veľkou pravdepodobnosťou, ak by sa im to splnilo, neboli presne tak isto bezohľadnými chamtivcami, akými ako sú tí súčasní boháči. Ba možno ešte aj horší!

Pochopme predsa, že túžba mať sa dobre, mať sa lepšie tým nízkym, hmotársko mamonárskym a konzumno poživačným spôsobom je ideovým zdrojom zbedačovania sveta a niečo takéhoto môže existovať len preto, že to väčšina ľudí podporuje.

Ľudia sa majú zle a upadajú do stále väčšej biedy preto, lebo to tak oni sami chcú! Lebo vnútorne uznávajú a podporujú práve tie hodnoty, ktoré to spôsobujú. Bezohľadná rozpínavosť bohatých má byť však pre nich lekciou toho, aké sú tieto hodnoty zvrátené a nesprávne.

Ľudia musia pochopiť, že cesta k tomu, aby sa mali lepšie sa neskrýva v tom nízko, konzumno poživačnom spôsobe života, ako si ho väčšina z nich predstavuje. Táto cesta je falošná a nesprávna! Je to cesta k ožobračovaniu miliárd, ktorú hmotne uskutočňujú tí najšikovnejší a najbezohľadnejší realizátori oných nesprávnych túžob a ideálov. Pokým to ľudstvo nepochopí, bude trpieť úplne oprávnene! Bude trpieť chudobou preto, lebo si ju zaslúži! Lebo svojimi nízkymi túžbami mať sa lepšie poživačným spôsobom energeticky podporuje parazitov, ktorí ho ožobračujú.

Takýto je reálny stav na základe ktorého vyvstáva zásadná otázka: po čom má teda človek vlastne túžiť, ak sa chce mať naozaj lepšie?

Po tom, aby sa on sám stal lepším! Lepším, spravodlivejším, láskavejším, čistejším a ušľachtilejším človekom!

Lebo človek nemá vo svojom živote prednostne usilovať o to aby mal, vlastnil a užíval si! Človek nemá prednostne usilovať o to aby mal, ale aby bol! Aby bol dobrým, spravodlivým, láskavým, čistým a ušľachtilým človekom! A až keď bude toto chcieť, až keď bude chcieť a snažiť sa sám stať lepším, potom môže dôjsť a potom aj naozaj dôjde i k zlepšeniu jeho hmotných pomerov. Len človek, ktorý je lepší sa môže mať lepšie! Práve takto to funguje na základe vyšších Zákonitostí tohto univerza.

Ak sa ale ľudia chcú mať lepšie, avšak len oným nízkym, poživačno konzumným spôsobom tak, ako si to dnes predstavuje väčšina z nich bez toho, že by sa oni sami mali stať lepšími, potom si právom zaslúžia biedu a postupné ožobračovanie.

A nástrojom tohto ožobračovania sa stáva chamtivosť bohatých, ktorá je v podstate iba zhmotnením tých ideálov, ktorým ľudia veria a ktoré uznávajú. Málokto z týchto ľudí by sa totiž sám choval inak, keby sa z jedného dňa na druhý stal sám bohatým.

Lepšie sa teda bude mať a môže mať iba taký človek, ktorý sa sám chce stať lepším. Pokiaľ presne toto ľudia nebudú chcieť a po tomto nebudú túžiť, bieda nevymizne. Ba bude ešte väčšia a bude sa stupňovať až dovtedy, kým neprecitneme a neprestaneme citovo a myšlienkovo vyživovať energetický zdroj zvrátenej túžby mať sa lepšie, z ktorého čerpajú posilu všetci tí, ktorí nás zbedačujú a vykorisťujú.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 01.04.2014 16:36:29

Prehliadnuté, veľké zasľúbenie v Biblii


Pri objasňovaní týchto závažných faktov sa budem opierať o kapitolu s názvom „Dielo Ducha Svätého“ z Jánovho evanjelia (16,5), ktorej znenie je oným nesmiernym a žiaľ, ľuďmi vôbec neočakávaným zasľúbením. Došlo k tomu preto, lebo oficiálne cirkvi si slová tohto zasľúbenia vykladajú úplne inak.

S uvedeným textom pred sebou sa však naň teraz skúsme pozrieť nezaujato, vecne a dôsledne. Skúsme strhnúť z očí závoj, zakrývajúci pravý význam slov, dôverne síce známych, ale doteraz v správnom zmysle nepochopených.

Najskôr sa však trochu pozrime do histórie židovského povolaného národa, ktorá v sebe nesie výraznú pečať jeho cieleného usmerňovania a ovplyvňovania z Výšin smerom k čoraz väčšiemu duchovnému rastu a dozrievaniu.

Prvý bol Abrahám, ktorý mal spojenie s Najvyšším a stal sa otcom židovského národa. Potom, prostredníctvom Mojžiša prichádza k poznaniu Vôle Stvoriteľa v Desatore prikázaní. Ďalší duchovný rast národa usmerňovali proroci a tí predpovedajú príchod Mesiáša.

Ide tu teda o proces, pri ktorom je presne v určitej úrovni zrelosti národa dosadený do jeho stredu duchovný vodca, ktorý ho má vždy posunúť o niečo vyššie v jeho poznávaní a dozrievaní. Nakoniec, ako posledné ohnivko reťaze prichádza Mesiáš a prináša povolanému národu poznanie, približujúce ho opäť viacej k Svetlu a Pravde.

Mesiáš prichádza presne v určitom období jeho zrelosti, avšak uvedomuje si, že táto zrelosť nie je ešte dostatočná na to, aby národu a ľudstvu mohla byť zvestovaná celá Pravda. Preto Kristus predniesol nasledovné slová: „Ešte veľa vám mám toho povedať, ale teraz by ste to nezniesli.“ A v ďalšej vete dáva ľudstvu ono veľké zasľúbenie, ktoré znie: „Keď však príde on, Duch pravdy, vyučí vás vo všetkej pravde, lebo nebude hovoriť sám zo seba, ale bude hovoriť to, čo počuje a zvestuje vám aj budúce veci.“

Inými slovami nám bolo v podstate povedané toto: Ľudia, na súčasnej úrovni duchovnej zrelosti nie ste ešte schopní pochopiť úplnú Pravdu, ktorú by som vám mohol darovať. Riaďte sa však mojim učením a tým sa budete duchovne vyvíjať, až napokon dozrejete do takej miery, že budete schopní Pravdu pochopiť. Potom ku vám príde posol, prinášajúci celú a úplnú Pravdu, pretože miera vašej duchovnej zrelosti a chápavosti bude umožňovať jej plné pochopenie.

Samozrejme, ako už bolo spomenuté, oficiálny cirkevný výklad uvádza, že k splneniu týchto slov došlo zoslaním Ducha Svätého na Turíce. Áno, na Turíce bola na apoštolov zoslaná sila Ducha Svätého, aby v tejto sile zahájili svoje pôsobenie. Týmto aktom nebolo však splnené ono veľké zasľúbenie!

Uvažujme predsa! Najvyššia forma priblíženia sa Stvoriteľa k ľudstvu je jeho pozemské vtelenie. Ak teda vtelený Boh, Ježiš Kristus, počas dennodennej trojročnej osobnej prítomnosti medzi apoštolmi nedokázal výrazným spôsobom posunúť mieru ich chápavosti a porozumenia jeho vlastných slov, mohla by im byť táto úplná chápavosť Pravdy darovaná nejakým zázračným aktom zhora? A zmienky o nedostatočnej chápavosti apoštolov možno predsa nájsť na mnohých miestach evanjelií. To, čo teda nebolo možné dosiahnuť najväčším priblížením sa Tvorcu k človeku prostredníctvom pozemského vtelenia jeho Syna, bolo by zrazu možné uskutočniť iba cestou vyžiarenia sily?

Z tohto hľadiska je omnoho logickejším tvrdenie, že k potrebnej zrelosti k pochopeniu úplnej Pravdy možno dospieť iba prežívaním a postupným dozrievaním celého ľudstva v určitom väčšom časovom horizonte. V časovom horizonte, v ktorom z hľadiska na začiatku spomenutého historického kontextu je darované ľudstvu vždy presne v istom období jeho duchovnej zrelosti, tejto úrovni zodpovedajúce zjavenie zo Svetla, ktoré ho má posunúť ďalej a vyššie.

Nakoniec i samotný apoštol Pavol vo svojom hymne na lásku hovorí: „Lebo poznávame len z časti a len z časti prorokujeme. Ale keď príde, čo je dokonalé, prestane čo je len čiastočné. Teraz poznávam iba čiastočne, ale potom budem poznať, ako som ja poznaný.“ Slová, napísané Pavlom mnoho rokov po uplynutí zoslania sily Ducha Svätého na Turíce svedčia predsa jasne o skutočnosti, že sám Pavol nepovažoval tento, už dávno minulý akt, za splnenie príchodu zasľúbeného Ducha Pravdy, ktorý nás má uviesť do poznania plnej Pravdy.

Áno, ak sa úprimne a bez predpojatosti zahĺbime do uvedených faktov, stojí pred nami obrovské a v nesmiernej láske Stvoriteľa priam nepochopiteľne zasľúbenie. Veľké zjavenia nie sú teda ešte ukončené! Lebo práve zvýšená miera súčasnej chápavosti, vzdelanosti a vývojovej zrelosti, v dostatočnom časovom, takmer dvetisícročnom odstupe, má priniesť národom zeme ich zavŕšenie darovaním hlbokej, ucelenej a komplexnej Pravdy o bytí človeka a fungovaní stvorenia. Presne tak, ako nám to zasľubujú slová Mesiášove!

Položme si však otázku: Ak nastane čas a naozaj príde niekto, prinášajúci splnenie slov Ježiša Krista, budeme ho schopní spoznať a prijať? A príde snáď ku nám prostredníctvom štruktúr nejakej z kresťanských cirkví, alebo mimo nich, ako takzvaný „laik“?

Chtiac nechtiac sa tu mimovoľne natíska porovnanie s príchodom Mesiáša. Táto historická skúsenosť nám môže poslúžiť ako istá modelová ukážka spôsobu príchodu Vyslanca zo Svetla na Zem a jeho prijatia ľuďmi.

Povolaný národ už stáročia očakával svojho Mesiáša. Vo vtedajšej židovskej „cirkvi“ bolo toto očakávanie silné a živé. Žiaľ, veľkou chybou duchovného vedenia povolaného židovského národa bolo vytvorenie si vlastnej predstavy o osobe i učení očakávaného Mesiáša. Z ich strany bolo podvedome očakávané, že tento Vyslanec Pravdy podporí jestvujúcu cirkevnú štruktúru a schváli jej základné smerovanie, určované duchovnou elitou národa. Len vtedy by boli ochotní uznať jeho pravosť.

Všetci však poznáme Ježišov život a dobre vieme, že neprišiel k ľuďom zvnútra vtedajšej cirkevnej organizácie, ale zvonka. V súčasnej terminológii by sa dalo povedať – ako laik. Vieme tiež, že nesplnil očakávané, falošné kritériá vtedajších čelných predstaviteľov cirkvi, ale práve naopak, stal sa prísnym kritikom a reformátorom všetkého nesprávneho, čo sa nachádzalo v cirkevnej praxi vtedajšej doby. Treba však povedať, že v zásade nebol proti židovskej „cirkvi“ ako takej, ale iba proti všetkému zlému, falošnému a nesprávnemu, čo sa v nej nahromadilo počas stáročí a čo bránilo jej skutočnému duchovnému rozmachu a napredovaniu.

Žiaľ jeho Slovo nebolo pochopené ako impulz k reforme, ale ako útok na podstatu židovskej náuky a na vedúce postavenie kňazskej duchovnej elity. Z tohto nepochopenia poslania Mesiáša a v nezanedbateľnej miere i z vlastnej ješitnosti bolo duchovným vedením vtedajšej židovskej cirkevnej organizácie od samého začiatku usilované o odstránenie nepohodlného, čo sa ako vieme, nakoniec aj podarilo.

Pokúsme sa teda s troškou predstavivosti urobiť paralelu medzi príchodom Mesiáša v minulosti a očakávaným príchodom Ducha Pravdy. Položme si spoločne zopár otázok, na ktoré by si mal nájsť odpoveď každý sám za seba:

Dokázala by súčasná katolícka, alebo hocijaká iná kresťanská cirkev rozpoznať príchod a akceptovať poznanie, prinesené zasľúbeným Duchom Pravdy? Jestvuje na zemi, v súčasnej neprebernej spleti rozličných duchovných prúdov a smerov poznanie, ktoré by svojou komplexnosťou spĺňalo vysoké kritérium uvedenia ľudstva do plnej Pravdy, alebo máme niečo podobného iba očakávať? Sme skutočne otvorení a pripravení prijať bez predpojatosti a s vďakou zavŕšenie poznania zasľúbeného Mesiášom? Neznemožňovali by nám jeho identifikáciu naše vlastné predstavy o Pravde? Predstavy poznačené ješitnosťou, pohodlnosťou, domýšľavosťou a skostnatenosťou? A sme vôbec ochotní hlbšie sa zamyslieť a podrobiť naozaj vecnému skúmaniu všetko, o čom tu bolo hovorené?

Lebo práve v tomto prípade platí dvojnásobne, že iba ten, kto naozaj hľadá, môže nájsť, iba ten, kto úprimne prosí, môže dostať a iba tomu, kto klope, môže byť otvorené!“

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 24.03.2014 16:16:58

Z dávnych egyptských mystérií...


Tento text, hovoriaci o zmysle ľudskej existencie bol inšpirovaný pradávnym vedením staroegyptskej kasty kňazov Hórovho oka a doplnený najnovšími duchovnými poznatkami.

Bytie človeka je zasvätené jeho duchovnému vývoju. Prostredníctvom tohto vývoja dochádza k jeho prerodu z animálnej bytosti, uznávajúcej iba zákonitosti vlastného ega v nesmrteľnú bytosť, ktorej je dovolené kráčať po cestách, nachádzajúcich sa za hranicami bežných smrteľníkov.

Ľudská duša sa opakovane vteľuje na zem a človek tak pokračuje v procese postupného zdokonaľovania, stanoveného Stvoriteľom. Duša vstupuje do rôznych tiel, zakladá rodiny, objavuje sa v rôznych epochách a na rôznych miestach, zažíva rôzne ekonomické podmienky a zdravotné komplikácie.

K týmto opakovaným reinkarnáciám dochádza na zemi, zatiaľ čo slnečná sústava sa pomaly otáča okolo centra galaxie. Behom tohto času je zem i myseľ človeka ovplyvňovaná rôznymi druhmi energií súhvezdí, ktoré podobne ako ročné obdobia určujú nevyhnutné podmienky pre jeho rozvoj.

Osud, ktorý musíme prežívať je neoddeliteľnou súčasťou nášho života. Musíme ho prežiť, aby sme sa poučili.

Používaním slobodnej vôle v situáciách ktorým musíme čeliť sa učíme, aké dôsledky majú naše rozhodnutia.

Pravdu nachádzame na základe porovnávania dôsledkov našich rozhodnutí. Tie nám prinášajú prežívanie protichodných extrémov dobra a zla. Tak zakusujeme bolesť i radosť, šťastie i nešťastie, pokoj a nepokoj, zdravie a chorobu, dostatok a nedostatok, aby sme na základe ich vzájomného porovnávania spoznali silu a hodnotu lásky, dobra, spravodlivosti a ušľachtilosti.

Takto, život za životom človek prechádza procesom duchovného zdokonaľovania. Zakaždým sa narodí múdrejší, viac rešpektujúci a tolerantnejší, pokiaľ neukončí svoj cyklus a nestane sa nesmrteľným nadčlovekom.

V okamihu osvietenia si uvedomuje logický sled nevyhnutnosti všetkých svojich minulých životov, ktoré prežil a zároveň v ňom vystáva poznanie umenia žiť na základe všetkých omylov, ktoré spáchal. Spoznáva, že práve toto bola jeho osobná a jedinečná cesta k zavŕšeniu a naplneniu zmyslu jeho existencie. V mieri a harmónii šíri lásku a získava prístup k vyššej moci a ďalšej fáze svojho vývoja vo vyššom stupni reality.

Jeho vývoj na tejto zemi je zavŕšený a zmysel jeho pozemského bytia naplnený. Človek dokázal prekonať svoju animálnu, egoistickú prirodzenosť a stať sa bytosťou milujúcou a pomáhajúcou všetkému vo stvorení. Tým sa navždy oslobodil z nevyhnutnosti znovuvteľovania na túto zem a stal sa hodným života vo vyššej, duchovnej realite bytia.

Proces duchovného zdokonaľovania ľudí však nie je nekonečný. Je nevyhnutne naviazaný na dĺžku trvania pozemskej hmotnosti, ktorá tak ako vznikla raz rovnako aj zanikne. Duchovný vývoj človeka sa preto musí vtesnať do tohto časového obdobia.

Plynutím času sa teda pomaly približujeme k hranici, na ktorej bude ďalšia možnosť vývoja na tejto zemi zastavená. K času, kedy bude musieť pozemská pláň vydať všetky svoje plody.

Kristus nazval tento deň dňom príchodu Ženícha. Ženích príde, aby všetkých pozval na hostinu. Aby ich pozval do inej, vyššej reality bytia. Toto pozvanie však bude určené iba pripraveným. Iba tým, ktorí sa dokázali stať bytosťami dostatočne spravodlivými, dobrotivými a milujúcimi, napomáhajúcimi všetkému vo stvorení. To sú oné múdre panny, ktorým bude Ženíchom povolený vstup na hostinu.

Každý človek, ktorý ale tejto úrovne nedosiahol a zostal viac alebo menej verný svojej pôvodnej, animálno egoistickej prirodzenosti, každý takýto človek bude z možnosti vstupu na hostinu vylúčený a poslaný naspäť, aby si doplnil chýbajúce kvality.

Avšak nastávajúci rozklad zeme už týmto ľuďom neposkytne dostatočný časový priestor, aby zameškané ešte dohnali. A tak človek, zviazaný s hmotnosťou zeme, ktorá raz vznikla a preto musí raz aj zaniknúť, bude musieť byť podrobený osudu všetkého, čo je hmotné a s hmotnosťou spojené. Bude musieť byť podrobený rozkladu a zániku vlastného, animálno egoistického „ja“, ktoré sa nedokázalo v určenom časovom období trvania hmotného sveta správne duchovne vyvinúť.

Tak má teda každý človek slobodne na výber. Na výber medzi životom a smrťou! Medzi večným životom vo vyššej realite ducha alebo medzi smrťou jeho nedostatočne vyvinutej, animálno egoistickej osobnosti, rovnajúcej sa definitívnemu vymazaniu z knihy života. Táto definitívna záhuba osobnosti človeka je totožná s večným zatratením.

Je to však niečo úplne iného, ako bežná fyzická smrť. Tá býva len prechodom do inej roviny bytia, ktorá tvorí akúsi čakaciu dobu pre ďalšie pozemské vtelenie, v ktorom máme na zemi duchovne dozrievať. Obyčajnej fyzickej smrti sa preto netreba vôbec obávať. Je to len nevyhnutný krok na ceste nášho postupného duchovného zdokonaľovania.

Toho, čoho by sa však mal obávať každý človek je smrť duchovná. Definitívna záhuba, ktorá ho musí postihnúť ak bol lenivý a nestihol sa včas správne duchovne vyvinúť. Preto nebude môcť byť, ako oných päť nerozumných panien, vpustený na blížiacu sa hostinu. Tomuto vážnemu riziku sme vystavení všetci a preto by sme sa mali snažiť vyvarovať sa ho zvýšením dôrazu na svoj vlastný, osobný, individuálny duchovný vzostup.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 18.03.2014 17:13:28

V zemi zatracených!

Rozhlédněme se pozorně kolem sebe! To, co uvidíme je země zatracených! Zatracených lidských duší! Zatracených ne proto, že by tak učinil jejich Stvořitel, ale jedině pro jejich vlastní nezájem o Stvořitele a jeho Vůli. Tito ubožáci se zatratili sami svým dobrovolným rozhodnutím oddělit vlastní existenci od existence Stvořitele a jeho Vůle.

Zatracením je totiž život bez Boha a bez potřeby Boha! Je to existence bez vyšších duchovních hodnot a bez poznání a naplňování skutečného smyslu vlastního života. Je to bytí prázdné, mělké a bezobsažné, jehož ideálem jsou jen různé druhy užívání si jako náhrada za prožívání skutečné plnosti života.

Člověk této země nezná pravou plnost bytí, protože jí je možné dosáhnout pouze snahou o poznání Pána a naplňování jeho Vůle. Člověk této země si jen užívá, oddělen od Stvořitele a jeho Vůle a užívá si o to více a o to intenzivněji, oč zřetelnější podvědomě tuší ubohou osihotenosť své osobní existence, která se vzdálila od Pána. Která ho nechce znát a nemá o něj zájem.

A podvědomé tušení vlastního zatracení vyplývající z takového postoje žene lidi do ještě většího užívání si. Chtějí toho co nejvíce stihnout dokud je ještě čas a tímto pomýleným směrem se o to rychleji ženou k realitě vlastního zatracení.

Neboť jedině v Bohu, jedině v poznání a naplňování Jeho Vůle je život! Avšak v nezájmu o Pána a o poznání a naplňování jeho Vůle je smrt! Je záhuba duše! Smrt a záhuba duše, které jsou údělem všech zatracených! Zatracených z vlastní vůle a pro vlastní nezájem o poznání věcí duchovních a o naplňování duchovních zákonitostí bytí.

Žijeme ve světě absolutního nezájmu o Stvořitele jeho Vůli. A to se netýká jen ateistů a materialistů, ale žel i lidi, kteří sami sebe nazývají věřícími. Většina z nich, ať už patří k jakémukoliv náboženství, má totiž na projevy toho, co oni nazývají vírou přesně stanovené místo a čas. Na tomto místě a v tomto čase, jde především o chrámy a čas strávený v nich, praktikují svou víru. Avšak jakmile čas vyprší a oni toto místo opustí, okamžitě se stávají účastníky téhož života, jaký žije materialistická většina. Života, do kterého již jejich víra nijak nezasahuje a nemá v něm absolutně žádné místo.

Tímto způsobem většina věřících důsledně oddělila svou víru od každodenního života. Jsou to pro ně dvě rozdílné věci, které se vzájemně nemísí. Tím byla víra postavena zcela mimo reálného života a bez možnosti jakéhokoliv dosahu něj. Z tohoto důvodu je žel reálný život většiny věřících v podstatě také poznamenán nezájmem o Stvořitele a jeho Vůli, protože toto se musí a má projevovat v jejich každodenním životě.

Jen se například podívejme na nějaké nevázané společenské setkání, jehož se účastní jako ateisté, tak i věřící. Může to být setkání kolegů z práce, přátel, rodinných známých a podobně. Zkusme se zaposlouchat do rozhovorů, které mezi sebou vedou. Hodně se žertuje a načíná se množství různých témat. Témat vážných i méně vážných, avšak málokdy slyšet něco, co by souviselo s hodnotami duchovními. A pokud by i náhodou někdo s něčím podobným začal, buď se to odehraje do ztracena a odbude žertem, nebo to budí podezření s příslušnosti k nějaké sektě. Pokud člověk mluví o tisícerých bezvýznamných hloupostech, pokud vypráví stupidní vtipy je to pro všechny mnohem přijatelnější, než nějaké vážnější rozebírání věcí duchovních. Na běžném, neformálním setkání by to působilo jako něco zvláštního, ba až nežádoucí.

Jinými slovy řečeno, lidé se mezi sebou baví o tom, co je zajímá, co má pro ně smysl a nějakou cenu a hodnotu. Pokud mezi sebou ve chvílích uvolnění neříkají zcela přirozeným způsobem i o věcech duchovních tak, jak o mnoha jiných věcech znamená to, že je to nezajímá, nemá to pro ně smysl ani žádnou cenu a hodnotu. Nicméně pokud v lidech není v každodennosti života zájmu o věci duchovní alespoň v takové míře, jak o mnohé jiné, je to jasným vysvědčením jejich nezájmu o Stvořitele a poznání jeho Vůle.

Ale takový nezájem se rovná dobrovolné cestě k zatracení. A právě proto můžeme tuto zem klidně nazývat krajinou zatracených. Velká čest tím nemnohým výjimkám!

Kristus, Syn Boží, který přišel na zem v plné moci Boha kdysi řekl: Kdo miluje svého otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden! Kdo miluje svého muže nebo ženu víc nežli mne, není mne hoden! Kdo miluje svého syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden!

Kdo na této zemi je tedy hoden Pána a jeho milosti? Kdo je hoden života a dalšího nepřetržitého bytí, které je možné pouze v Bohu a v poznání a naplňování jeho Vůle? Kdo miluje Pána takovou mírou lásky, jakou on požaduje? Nadevše ostatní? Kdo je schopen dosáhnout takto vysoko nastavenou laťku?

Kdo ji však schopen dosáhnout není a ani se o to nesnaží, ten sám není hoden lásky, pozornosti, ochrany a milosti Pána, protože on sám se od Něho odpojuje a vyčleňuje. Takový člověk tím zatracuje sama sebe.

Existuje tisíc různých věcí, o které se lidé zajímají, o které se snaží a které považují za důležité. Ale na to nejdůležitější nemyslí, o to nejdůležitější neusilují a ani je to nezajímá. Nemají v sobě zájem, chuť a snahu poznávat Vůli Nejvyššího a jeho Zákony, podle nichž by se snažili žít. Tím si ovšem sami nad sebou vynášejí rozsudek smrti.

Neboť každému člověku se nakonec dostane toho, co chtěl. Pokud chce a usiluje o hmotné věci a požitky, mnohé z nich se mu dosáhnout i podaří, aby však nakonec úplně všechno ztratil a to i spolu s celým svým bytím.

Pokud však chce člověk opravdu upřímně, vážně a opravdově usilovat k Nejvyššímu, pokud ho zajímá Jeho Vůle a jeho Zákony, které se snaží poznávat a podle nich i žít, takovému člověku se dostane daru nikdy nekončícího bytí a spolu s ním, jakoby navíc mnoho a mnoho jiných věcí. Právě těch věcí, za kterými se ti ostatní tak pachtili a v slepé honbě za nimi přišli pro svůj nezájem o Pána o celé své bytí.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 11.03.2014 17:07:43

Sporná úroveň mravnej kvality detských časopisov


Otvorený list rodičom, pedagógom a redakciám všetkých detských a mládežníckych časopisov: Milí rodičia, učitelia a vychovávatelia, listovali ste si niekedy v nejakom z časopisov, určených vašim deťom? Ja nedávno áno a upútalo ma tam niečo neblahého, na základe čoho vznikla nevyhnutnosť napísať tento list. Čo takého to bolo?

Na predposledných stránkach onoho časopisu mi „udreli“ do očí dve fotografie nejakej zo súčasných moderných speváčok. Takéto fotografie môžeme vídať takmer vo všetkých časopisoch, ktoré v snahe „držať krok s dobou“ veľmi radi prezentujú najaktuálnejšie módne trendy odvážneho odhaľovania telesných vnád rôznych hviezd a hviezdiček súčasného šoubiznisu. Avšak so skutočnosťou, že sa s niečim podobným stretnem i na stránkach časopisu určeného dokonca i nižším vekovým kategóriám detí, s takouto skutočnosťou som naozaj nepočítal. A navyše, ak na jednej z fotografií bol vyzývavo zmyselný vzhľad spomínanej speváčky podporený aj jej veľavýznamne necudným gestom jej ruky!

Na základe takýchto skutočností si je človek chtiac nechtiac nútený položiť otázku, do akej miery si pracovníci redakcií rôznych mládežníckych periodík vôbec uvedomujú svoju zodpovednosť za všetko, čo prostredníctvom svojich časopisoch predostierajú tvárlivým dušiam detí a dorastajúcej mládeže. Je vari naozaj až tak veľmi nemoderné vyžadovať od každého, kto má na mládež určitý dosah a vplyv, aby ju ovplyvňoval a formoval predovšetkým hodnotami pozitívneho a konštruktívneho charakteru? Veď o čo žalostnejšia a úbohejšia je reálna, žitá skutočnosť, o to intenzívnejšie a cieľavedomejšie by malo byť úsilie všetkých ľudí, zodpovedných za výchovu detí a mládeže, aby sa do nich všemožným spôsobom vštepovali iba vyššie ideály hodné pojmu „človek“, s ktorých naplneným vnútrom by vo svojej dospelosti zmenili tento skazený svet k lepšiemu.

No a okrem nevyhnutnej čestnosti, láskavosti, ľudskosti a mnohých iných dobrých vlastností, ktoré musia byť v deťoch podporované a rozvíjané by tam určite nemala chýbať ani mravnosť! Mravnosť, ako úcta, v tomto konkrétnom prípade k žene, ktorej telo by rozhodne nemalo byť dráždivým a zmyselným spôsobom vystavované na obdiv najnižšiemu, priam živočíšnemu záujmu opačného pohlavia.

Z tohto pohľadu je naozaj otázne, či podobné ušľachtilé ideály môže našim deťom ponúknuť spevácka hviezda, ktorá síce na jednej strane obsadzuje popredné miesta hitparád, ale na druhej strane buduje svoj „imidž“ na provokatívnom odhaľovaní vlastného tela.

A ak by sme mali byť naozaj úprimnými, takýto ostrý rozpor medzi perfektnými profesionálnymi výkonmi a nezriadeným osobným životom, vulgárnym vyjadrovaním i celkovým chovaním sa prejavuje takmer u prevažnej väčšiny „hviezd“ súčasného šou biznisu. Z takéhoto, hlbšieho pohľadu je naozaj máloktorá z nich v skutočnosti hodná toho, aby sa okolo nej vytvárala gloriola „hviezdy“, ktorej fotografie si budú deti ako nejaký ideál a vzor lepiť do svojej izby.

V podceňovaní týchto skutočností je skryté hlboké podceňovanie osobnosti dieťaťa, pretože dieťa je omnoho vnímavejšie ako sa domnievame. Je totiž schopné vyciťovať i veci skryté hlboko pod povrchom a spolu s prezentovaním osôb, v nejakej činnosti výnimočných, prijíma i všetko ostatné, čo z danou osobnosťou súvisí. Týmto spôsobom sa mu priam do krvi dostáva pokrivený model štruktúry ľudskej osobnosti, u ktorej je prvoradý úspech, a to za každú cenu, i s využitím akýchkoľvek prostriedkov – aj nemorálnych, ak nám to k onomu úspechu môže napomôcť.

Dieťa si nakoniec uvedomí, že k ceste k úspechu je možné bez zábran využiť všetkého, čo sa ponúka. Aj nemravnosti, ako na oných spomínaných fotografiách „hviezd“, aj vulgárnosti, aj egoizmu, nečestnosti, klamstva, podvodu a podobne. Nie, deti nie sú hlúpe! Citlivo vnímajú skutočnosť v jej komplexnosti takú, akou ona naozaj je! Iba dospelí ich zvyknú podceňovať.

Vari naozaj takéto niečo má byť cieľom detských a mládežníckych časopisov? Vari nie je povinnosťou ich redakcií byť rovnako citlivými vo vnímaní reality ako deti samotné, pre ktoré je časopis určený? Nebolo by naopak omnoho prínosnejšie odkrývať a demaskovať plytkú prázdnotu uctievania „hviezd“, ktoré si to len veľmi málo zaslúžia?

Samozrejme, že nie je možné a nie je to ani chcené, aby sme mládeži nehovorili o realite takej, akou je, avšak je nanajvýš nezodpovedné, keď sa povie „A“ a nedopovie „B“! Lebo práve toto by malo byť náplňou mládežníckych časopisov – hovoriť skutočnú pravdu o živote, vniknúť pod povrch, odhaliť prázdnotu, strhnúť falošné, trblietavé pozlátko a ukázať skutočné, pravé ideály a kvality, naozaj hodné nasledovania. V tomto sa skrývajú obrovské, ale žiaľ nevyužité výchovné možnosti detských a mládežníckych časopisov, ktorých povinnosťou by malo byť ovplyvňovanie vývoja mladej generácie smerom k pozitívnejším hodnotám.

Veď v podstate duša dieťaťa je ako úrodné pole, do ktorého máme práve my dospelí povinnosť zasiať to najkvalitnejšie osivo, ktoré čisté detské vnútro, ako úrodná zem príjme a umožní mu rásť, aby po rokoch, až nastane čas, prinieslo bohatú úrodu, prinášajúcu radosť vychovávateľom, učiteľom, rodičom a celej spoločnosti.

Je však vrcholne nezodpovedné, ak do tejto panenskej pôdy detských duší sadí niekto, či už z nevedomosti alebo ignorancie burinu! Takéto niečo je doslova zločin, lebo táto úrodná pôda príjme všetko rovnako, dobré i zlé a všetko v nej potom rastie, aby prinieslo svoje plody. Dieťa totiž ešte nemá vybudovaniu pevnú hierarchiu hodnotového systému a absorbuje v prostej dôvere všetko.

Prvoradou povinnosťou ľudí, ktorí majú možnosť formovať osobnosť dieťaťa je jednoznačne napomáhanie k správnemu vývoju jeho tvoriacej sa hierarchickej hodnotovej štruktúry, schopnej reálne rozpoznávať správneho od nesprávneho a dobrého od zlého. Toto je prvoradou a najzásadnejšou povinnosťou nás dospelých vo vzťahu k deťom!

Všetko, o čom bolo hovorené samozrejme nesúvisí len s nejakými inkriminovanými fotografiami, nachádzajúcimi sa v určitom konkrétnom mládežníckom časopise. Súvisí to s celkovou koncepciou, obsahovou náplňou a grafickou úpravou všetkých časopisov, určených deťom a mládeži, ktoré by v nijakom prípade nemali odzrkadľovať súčasný úpadok, ale aktívnym spôsobom viesť deti a mládež k skutočným, vysokým ľudským hodnotám.

Zostáva teda dúfať, že predsa len dôjde k hlbšiemu zamysleniu sa kompetentných, k prihliadnutiu na vyššie uvedené skutočnosti a ku kvalitatívnemu posunú obsahovej štruktúry mládežníckych periodík smerom nahor. Tým bude môcť dôjsť k tomu, že vysoká a vedome udržiavaná miera pozitivity ich obsahu bude pozitívnym spôsobom vplývať na vývin, správne formovanie a zdravý osobnostný vývoj detí i dorastajúcej mládeže. Práve toto je totiž cieľ, o ktorý by sme my dospelí mali vo vzťahu k našej mládeži s plnou zodpovednosťou všetci spoločne usilovať. Inak im budeme dávať kamene namiesto chleba!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 04.03.2014 15:58:05

Uvažovanie o pravosti mariánskych zjavení


Človek musí byť v živote veľmi opatrný. Musí byť napríklad veľmi opatrný pri podpisovaní rôznych zmlúv a podrobne si všetko preštudovať, aby na to potom ťažko nedoplatil. Musí byť veľmi opatrný pri vážnych životných rozhodnutiach, aby sa nerozhodol nesprávne a neskomplikoval si celú svoju existenciu. No a ani v duchovnej oblasti tomu nie je inak. Aj tu je potrebná veľká opatrnosť, aby človek neprijal za svoje niečo čo je nesprávne, alebo dokonca nepravé a neniesol za to potom vážne duchovné dôsledky.

Z tohto hľadiska, z hľadiska zodpovedného skúmania všetkého toho, čo duchovne prijímame sa vecným spôsobom skúsme pozrieť na problematiku mariánskych zjavení.

Na rozlišovanie dobrého od zlého, správneho od nesprávneho a pravého od nepravého má človek k dispozícii jednak svoj cit a svedomie a jednak priamo Stvoriteľom dané normy pre správny život človeka na zemi, ku ktorým nepochybne patrí už stáročia ľudstvu známe Desatoro.

Ak sa teda budeme pozerať na dianie vôkol seba pevne sa pridržiavajúc kritérií Desatora, budeme mať v rukách spolu s našim citom a svedomím neomylné meradlo pre pre posúdenie všetkého, čo nám život prináša. A teda aj pravosti mariánskych zjavení, ktoré, ak sú skutočne zo Svetla, musia bezpodmienečne korešpondovať s prikázaniami Stvoriteľa.

Avšak v našom konkrétnom prípade narazíme už pri prvých dvoch prikázaniach na dosť veľké nezrovnalosti.

Ja som Hospodin, tvoj Pán, nebudeš sa klaňať nikomu inému okrem mňa! Tak znie to prvé.

Kult panny Márie a jej úloha takzvanej „prostredníčky“ je však v rozpore s predchádzajúcimi slovami, čo si uvedomil už Luther, ktorého poslaním bolo reformovať kresťanstvo a odstrániť z neho rôzne dogmy, pokrivenia a ľudské omyly, nekorešpondujúce s Pravdou.

Naše modlitby a naša úcta majú smerovať jedine k Otcovi, Stvoriteľovi a Vládcovi všetkého čo jestvuje. Dokonca i jeho Syn Ježiš upozorňoval, že tá najvyššia úcta prináleží jedine Otcovi.

A pritom je to práve on, Ježiš, časť živého Boha, ku ktorému je ešte možné smerovať naše prosby. To jeho, bytosť prichádzajúcu priamo od Boha a z Boha možno nazvať v pravom slova zmysle prostredníkom, pretože Kristus sám riekol, že on a jeho Otec sú jedno, avšak vždy zdôrazňoval, že jeho Otec je predsa len väčší.

Všetky tieto fakty naznačujú, že prostredníkom Najvyššieho môže byť len ten, kto od Najvyššieho bezprostredne prichádza. Len ten a nikto iný!

Kult panny Márie a uctievania takzvaných „svätých“ sa teda pri hlbšom skúmaní môže vzhľadom k zneniu prvého prikázania javiť ako niečo nesprávneho a nesúznejúceho s týmto prikázaním.

Nevezmeš meno svojho Pána nadarmo! Tak znie prikázanie druhé. Na hlboké zváženie zostáva, ak sa zjavenie zo „Svetla“ príkro prieči tejto jasnej požiadavke.

Ako? Niet takmer žiadneho mariánskeho zjavenia, ktoré by nenabádalo ku každodennej modlitbe ruženca. A ako vieme, v tejto modlitbe založenej na neustálom opakovaní sa veľmi veľa krát vysloví meno Najvyššieho, alebo jeho Syna. Vysloví sa však bezmyšlienkovite, mechanicky, ako nejaká odriekávanka.

Vyslovovať meno Stvoriteľa by však človek mal vždy iba s tou najväčšou vrúcnosťou, akej je jeho duša schopná. Nech už sa tak stane v žiali a utrpení, alebo v šťastí a radosti. Nikdy ale nesmie chýbať citová vrúcnosť, lebo ďaleko hodnotnejším je zlomok sekundy, v ktorom sa duša s vrúcnosťou v srdci povznesie k svojmu Tvorcovi, ako hoci i mnohohodinové, mechanické opakovanie modlitieb pri ktorých, ani pri tej najlepšej vôli nie je možné vyvinúť zodpovedajúcu citovú vrúcnosť.

Nevezmeš meno svojho Pána nadarmo! Čo to znamená? Znamená to, že toto slovo a tento pojem musí stáť vysoko nad všetkými, bežne používanými slovami. Musí sa stať klenotom, ktorý berieme do svojich rúk len s tou najväčšou úctou. V nijakom prípade nesmie byť strhnutý nadol častým používaním, ako nejaký všedný slovný zvrat a to ani bezmyšlienkovitým a mechanickým opakovaním v modlitbe, akou je ruženec.

Mimochodom, stačí si napríklad pripomenúť obyčajnú ľudovú múdrosť hovoriacu, že „menej je niekedy viac“. Táto prostá ľudová múdrosť platí vzhľadom ku všetkému vyššie uvedenému v dvojnásobnej miere.

A ešte niečo! Sám Kristus v súvislosti so správnou modlitbou zdôrazňoval, že sa nemáme modliť ako pokrytci, ktorí dúfajú, že budú vyslyšaní pre množstvo svojich modlitieb. Inými slovami povedané, nie množstvo je rozhodujúce, ale kvalita! Avšak onú pravú kvalitu môže modlitbe dodať len citová vrúcnosť. A takáto, citovou vrúcnosťou predchnutá, hoci aj kratučká modlitba má omnoho vyššiu cenu, ako dlhohodinové, mechanicky odriekávané modlitby bez citu.

Čitateľom tu boli predostreté dve veľké nezrovnalosti, vyskytujúce sa v súvislosti s mnohými mariánskymi zjaveniami. Na slobodnej vôli každého z nich záleží, ako sa s nimi vysporiada, pretože každý z nás sa bude musieť iba sám za seba a svoje vlastné konanie zodpovedať Pánovou spravodlivosťou. Len človek sám za seba sa bude zodpovedať za to, ako vážne bral vo svojom živote Pánove prikázania a nakoľko dôsledne sa nimi vo všetkom riadil.

PS. Týmto textom nemajú byť paušálne odsúdené absolútne všetky zjavenia ako falošné. Človek sa však musí mať na pozore! Musí byť schopný na základe vlastného zvažovania i na základe indícií spomínaných vyššie sám oddeliť tie falošné od pravých.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 23.02.2014 17:08:55

Úvaha o ľudskom stude


Existujú rôzne názorové skupiny a združenia, ktoré považujú väčšiu, alebo menšiu mieru telesného obnažovania za jedno najlegitímnejších ľudských práv. Medzi najextrémnejšie prejavy týchto trendov patrí nudizmus a medzi umiernenejšie súčasná, a to najmä ženská móda.

Tieto názorové skupiny majú samozrejme mnoho pádnych argumentov, zdôvodňujúcich prečo je to správne, legitímne a žiadúce. Spomeňme trebárs napríklad ten, že človek pochádza zo zvieraťa a u zvierat je nahota niečím absolútne prirodzeným a normálnym. Niečím tak prirodzeným a normálnym, že by to malo byť úplne normálnym a nijakú výnimočnú pozornosť nevzbudzujúcim i u človeka, ktorý je v podstate iba ďalším pokračujúcim článkom dlhodobého evolučného vývoja.

Pokúsme sa teraz zareagovať na tento názor a poukázať na obrovský rozdiel medzi nahotou zvierat a nahotou ľudí, ktorú spolu nemožno vôbec zrovnávať. Už z povahy veci samotnej, čiže z nepreklenuteľnej druhovej rozdielnosti medzi zvieraťom a človekom totiž vyplýva absolútna nelogickosť ospravedlňovania nahoty človeka, nahotou zvieraťa.

Každý predsa vie, že človek stojí vo vývoji vyššie. To znamená, že jeho vnútorná podstata je úplne iná, ako vnútorná podstata zvieraťa. V evolučnom vývoji obdržal človek zo zvieracieho sveta iba telo, kým jeho najvnútornejšie jadro – čiže to, čo nás od zvierat odlišuje, je úplne iné. Je ním duch! Duch človeka, ktorého úlohou je preduchovňovať, zušľachťovať a povznášať všetko okolo nás, to znamená aj z evolučného vývoja vzyšlé, hmotné zvieracie telo a pretvoriť ho do výsostne ľudskej podoby.

Lebo prví ľudia sa svojim telesným vzhľadom podobali viac na opicu ako na človeka, ale duch, prebývajúci v ich vnútri postupným vývojom zušľachťoval ich polozvieracie telo a dával mu ľudskú formu.

Nahota, spojená s bytostnou podstatou zvieraťa bola prirodzenou a vlastnou ranným štádiám ľudstva na zemi. Ale čím viac duch zušľachťoval telo i všetko vôkol seba, tým viac bola ľuďmi pociťovaná nutnosť zahaľovania sa, ktorá nepramenila iba z potreby chrániť sa pred chladom, ale z čoraz intenzívnejšie sa prebúdzajúcej vlastnosti ducha – studu. Čím bol totiž ľudský duch vyvinutejší, tým intenzívnejšie v ňom rástol pocit studu. Vo všeobecnosti sa totiž nevie, že práve stud je istým meradlom výšky duchovnej úrovne človeka: čím intenzívnejšie je ním vnímaný, tým vyššia je duchovná úroveň daného jedinca.

Pozrime sa z tohto uhľa pohľadu na dianie okolo nás. Aj v súčasnosti sa na zemi nachádza mnoho komunít a skupín, u ktorých je nahota úplne prirodzená. Avšak takmer vždy ide o komunity, stojace na nižších stupňoch vývoja, žijúce v odľahlých pralesných oblastiach alebo iných, odľahlých častiach sveta, ďaleko od civilizácie. Títo ľudia sú jednoduchí, prirodzení a spontánni, žijúci v symbióze s prírodou, čo by v podstate nebolo zlé, pokiaľ by nešlo o ustrnutie na jednom z nevyhnutných vývojových stupňov ľudstva.

A teraz, v protipóle sa pozrime na život ľudí v 19. storočí, konkrétne na ženskú módu napríklad v Anglicku, alebo aj v iných častiach Európy, vyznačujúcu sa nosením dlhých sukní, dlhých rukávov a pod krkom upnutých golierov.

Na týchto dvoch príkladoch vidíme, ako sa výška vzrastajúcej duchovnej úrovne automaticky premieta do zvýšenej potreby kultivovaného zahaľovania tela.

Počas celej histórie samozrejme existovali i rôzne menšinové trendy, snažiace sa eliminovať pocit studu v človeku, avšak takzvané „moderné“ 20. storočie urobilo v tejto oblasti priam revolúciu. Revolúciu v negatívnom slova zmysle, prostredníctvom ktorej sme začali zostupovať nadol namiesto toho, aby sme kráčali nahor. Onen duchovný úpadok sa prejavil odsudzovaním prirodzeného studu, ktorý začal byť považovaný za zaostalosť a nemodernosť.

Zdravé cítenie studu nie je však potierané len na hmotnej úrovni vzrastajúcou nehanebnosťou a zvrátenosťou v odhaľovaní fyzického tela. Stud je v ľuďoch programovo eliminovaný žiaľ i v oblasti duševnej a to prostredníctvom duševného odhaľovania sa.

Vezmime si napríklad také zdanlivo neškodné, mobilné telefonovanie. Človek niekedy až žasne, o akých dôverných a intímnych veciach sú ľudia schopní hovoriť na verejnosti, čo svedčí o tom, že naozaj strácajú stud.

Taktiež možno spomenúť, u nás ešte nie v takej veľkej miere ako na západe, rozšírenú módu rôznych psychológov a psychoterapeutov, ktorá je založená na absolútnom duševnom odhaľovaní sa pred iným človekom, čím sa v ľuďoch cielene ničí jedna z najušľachtilejších zložiek ich osobnosti – zdravý, prirodzený stud, spočívajúci v bytostnom práve každej ľudskej individuality na zachovanie nedotknuteľnosti osobnej duševnej intimity.

A tak, pod pojmom „modernosť“ sa ako zvonka – vo fyzickej oblasti, tak i zvnútra – v duševnej oblasti, usilovne rúcajú všetky mantinely zdravého studu a s týmito snahami kráča ruka v ruke celkový duchovný úpadok ľudstva. Lebo, ako už bolo povedané, miera zdravého studu je mierou skutočnej duchovnej úrovne jednotlivca i mierou duchovnej úrovne celej civilizácie. Zákonite totiž platí, že vzostup v pociťovaní studu je zároveň vzostupom spoločnosti, avšak úpadok studu je nevyhnutne úpadkom spoločnosti. A tento úpadok, ktorého jednou z príčin je i strata studu práve prežívame.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 10.02.2014 16:58:44

Kritika ženského odívání

To, jakým způsobem se žena odívá, velmi výrazným způsobem ovlivňuje její okolí a zpětně i ji samotnou. Ba dokonce její vlastní osud! Jedním z takových příkladů je jistá míra propojení vlivu kvality odívání ženy na kvalitu navazování její známostí a partnerských vztahů.

Vezměme si nejdříve ženu cudně a ušlechtile oděnou, která je v dnešní době spíše výjimkou. Ženu, která se navenek nesnaží působit smyslně a vyzývavě, jak je to v současnosti zažité, ale která naopak kultivovaností svého oděvu dává do popředí především duševně - duchovní podstatu své osobnosti.

Žel, dnešní dívky a mladé ženy však dávají svým způsobem odívání do popředí především tělesnou a smyslovou složku vlastní osobnosti, což samozřejmě musí mít a také má značný vliv i při navazování vztahů.

Mladí muži se totiž nechávají výrazně ovlivňovat povrchem a smyslností. Hledí více na kvality zevnějšku, jak na kvality vnitřní. Pokud k tomu připočteme věkem ještě duševně nevyzralou osobnost, neštěstí je na světě.

Povrchnost a preferování nesprávných, prvoplánově vnějškových hodnot při výběru partnera má pak za následek to, že se po určitém čase objeví nepřekonatelný problém absolutního duševního nesouladu. Partneři zjišťují, že kromě tělesné, mužsko - ženské přitažlivosti jich téměř nic nespojuje. V ničem si nerozumějí a duševně jsou si zcela vzdáleni. Nakonec se takový vztah rozpadá a pokud jsou v něm i děti, je to o to horší.

Proto je třeba zdůraznit, že základem zdravého a opravdivého celoživotního vztahuje může být pouze hluboký duševní soulad dvou lidí. Ale vytvoření takového harmonického vztahu, který nestojí pouze na vnějším vzhledu, ale především na totožných vnitřních hodnotách a kvalitách může každá žena značnou měrou přispět i kvalitou svého odívání.

Pokud se však žel ženy dneška oblékají jako nevěstky, není pak divné, že ztroskotává jeden vztah za druhým. Samozřejmě, ne že by právě toto byla jediná příčina, ale každopádně je to jednou z příčin. Jednou z kapek, která může nakonec přispět k tomu, že pohár přeteče.

Příkladem takového povrchního trendu je image podnikatele, který by měl vlastnit kromě pěkného a silného auta i pěknou ženu. No a tato hezká žena si ve své povrchnosti neuvědomuje, že mnohdy i ona sama bude jednou stejně, jako ojetina vyměněna za novější a krásnější model.

Zkusili jste se třeba někdy podívat kritickým okem na obsah některých ženských časopisů? Dívkám a ženám jsou v nich poskytovány "odborné" rady, jak se mají udělat žádoucí pro muže, jak se oblékat a co kombinovat, aby to co nejrafinovaněji ovlivňovalo jejich smysly. Tyto časopisy v podstatě vyzdvihují především živočišnost, povrchnost a tělesnou smyslnost. Vyzdvihují ženu pouze jako sexuální objekt, protože ideálem ženy dneška je být "sexy".

O nějaké duši, duševních kvalitách a duševní kráse, která dokáže zušlechtit a prozářit ženu i bez armády kosmetiků, vizážistů, kadeřníků a zvrácených představ takzvaných módních tvůrců, o takových opravdových vnitřních kvalitách a jejich dosahování se v těchto časopisech nenachází ani zmínky.

Avšak ve skutečnosti by právě v časopisech určených ženám a pro ženy měla být v první řadě řeč o vyšších duševních hodnotách, o které je třeba se snažit a které mají schopnost učinit ženu každého věku půvabnou a krásnou v ušlechtilém slova smyslu. Právě toto by mělo být hlavní obsahovou náplní ženských časopisů.

Žel, to co se jim nabízí v současnosti je nejednou až odpuzující. Je to jed, rafinovaně vypočtený pouze na vnější efekt. Jed, který otravuje vnitřní, duševní život dívek a žen do takové míry, že před zraky mužů dobrovolně devalvují svou lidskou důstojnost. Pro každou, ještě zdravě cítící ženu je proto prohlídka současných časopisů, určených "pro ženy" doslova poskvrněním, protože se jim v nich kromě vyzvedávání vyzývavé smyslnosti nenabízí téměř nic jiného.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 04.02.2014 16:38:20

Životní potřeba svěcení svátečního dne!

Lidé jsou vzdáleni od správného pochopení a tím i od plnění desatera přikázání, protože mají tendenci přizpůsobovat si je své pohodlnosti. A tak je to i s tím třetím, při kterém je většina věřících přesvědčena, že mu dostatečně učinili zadost svou účastí na nedělní pobožnosti.

Nicméně tento přístup je pouze svědectvím jejich velké povrchnosti a pohodlnosti, protože samotná účast na pobožnosti nám nikdy nemůže posvětit den sváteční!

Účast na pobožnosti je tím nejlepším předpokladem pro to, abychom sváteční den mohli správně posvětit, avšak toto musíme učinit jen my samotní! Každý sám za sebe! Ve skutečnosti jedině člověk sám může posvětit den sváteční! Nemůže to za něj udělat ani kněz a není to vybaveno ani jeho účastí na pobožnosti.

V čem tedy spočívá ono posvěcení? V zastavení, v tichu a zamyšlení se nad svým životem během uplynulého týdne. Ve vnitřním pohledu dozadu na všechna zásadní rozhodnutí, které jsme v týdnu udělali a to ve vztahu k Vůli Stvořitele. V posouzení toho, v čem byly naše činy v souladu s Jeho Vůlí a v čem jsme se od ní odchýlily.

Posvěcení svátečního dne tedy spočívá v povinnosti, abychom minimálně jednou do týdne, v den pracovního klidu který nám k tomu poskytuje časový prostor, podrobili sami sebe kritické analýze, uvážili naše klady i zápory a vytyčili si správný směr, kterým bychom se měli ubírat v příštích dnech. Směr, který by měl být samozřejmě v souladu s Vůlí Nejvyššího.

A pokud budeme takto pravidelně činit, čili pokud budeme správným způsobem světit den sváteční, budeme ve svém životě spět ke stále většímu zdokonalení, zanechávajíc za sebou své chyby a nedostatky a stavějíc se stále lepšími, světlejšími a ušlechtilejšího lidmi.

Podstata svátečního dne tedy spočívá v duchovním zužitkování předcházejícího týdne a ve vytyčení strategie do dalšího, nového týdne.

Kdo ale takto nekoná, prochází svým životem naprázdno bez schopnosti duchovního zužitkování všeho, co zažil. Celý jeho život mu prochází mezi prsty a on z něj nezíská žádný duchovní prospěch, protože si pro sebe nedokázal najít chvíli času a ticha. Takový lidé svůj život vpodstate promrhají, setrvávajíce nepoučitelné ve svých starých chybách.

Šest dní v týdnu má být tedy pro nás prostorem pro světské práce a sedmý den odpočinku od světských činností má být naopak dnem práce duchovní. A až takovýmto způsobem správně využité sváteční dni dají skutečný, duchovní smysl celému našemu životu a tomu, co jsme v nich směli přežít.

Zeptejme se nyní, kdo takto jedná? Když i ne zcela pravidelně, ale alespoň z času na čas? Kdo si ve sváteční den zastane jako generál nad mapou bojových postavení své armády, aby důsledně analyzoval stav její bojeschopnosti, všechny její slabiny i přednosti a aby na základě toho poznání vytyčil novou strategii do dalšího boje? Do boje za dobro, spravedlnost a lidskost?

V souvislosti s naší problematikou nelze zapomenout na dva důležité momenty, které ve velké míře napomáhají ke správnému posvěcení svátečního dne. Jsou jimi mlčení a ticho!

Nejdříve pár slov k mlčení:

Mlčení lze považovat za jeden z nejzákladnějších předpokladů zrání naší osobnosti.

Pokud totiž v mlčení nad něčím intenzivně přemýšlíme, naše myšlenka se stává silně magnetickou a nabývá schopnost jako magnet přitahovat všechny stejnorodé, nebo určitým způsobem podobné myšlenkové formy. Pokud jsou naše myšlenky dobré, jsme se schopni prostřednictvím jejich magnetismu spojit s vysokými úrovněmi stvoření. Touto cestou nám může být sesláno vyřešení jakéhokoliv našeho osobního problému, může nám být ukázán správný směr při závažném životním rozhodnutí, jako i daná světlá inspirace pro naše každodenní jednání.

V mlčení a v hlubokém myšlenkovém zahloubení, můžeme dostat na základě principu myšlenkového magnetismu odpověď na cokoliv.

Toto tušení síly, které v sobě skrývá mlčení poznali už naši předkové když říkali, že mluvit je stříbro ale mlčeti zlato. Taktéž z historie máme mnoho příkladů lidí, kteří se snažili navázat spojení se Světlem tak, že načas odešli do samoty, například do pouště, aby tam v mlčení a tichu, nabitém myšlenkovým magnetismem našli odpovědi na všechny životní otázky.

V dnešní době není samozřejmě možný nějaký dlouhodobý odchod do samoty a ani to není potřeba. Stačí pouze v den sváteční správným způsobem zužitkovat to, o čem jsme dosud mluvili.

A teď zase pár slov k tichu :

Pouze v tichu se může naše mlčení tvořivě a plnohodnotně rozvíjet. Dnešní doba je však pramálo nakloněna skutečnému, duchovnímu rozvoji člověka prostřednictvím ticha a mlčení. Naše doba je totiž dobou hluku, znemožňujícího tiché soustředění. V domácnostech bývají zapnuté televizory, rádia, či různé přehrávače, lidská mysl je zaplněna nadměrnými informacemi z internetu, novin a časopisů, takže moderní člověk, který nic netuší o těchto skutečnostech se stává mělkou a povrchní obětí doby. Stává jakousi skupinovou duší, neschopnou vytvořit vlastní, samostatnou a hlubokou myšlenku.

Takový člověk, mělkého a povrchního myšlení je pak pouze biologickou bytostí, považujíci se za člověka, kterého však lze pomocí médií, internetu, nebo jiných vlivů bezmyšlenkovitě manipulovat a vmanipulovat do čehokoliv, protože v něm není vlastního a samostatného uvažování.

No a právě proto nám bylo před stovkami let jasnozřivě darované třetí přikázání, abychom se tohoto všeho dokázali vyvarovat. Abychom dokázali přehlédnout nástrahy temnoty a stát se plnohodnotnými lidmi.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 27.01.2014 16:45:21

Nepokoj duše


Každý človek v sebe cíti zvláštny, nedefinovateľný a neurčitý vnútorný nepokoj. Nepokoj, ktorý ho stále núti niečo hľadať a o niečo usilovať. A keď to čo hľadá a o čo usiluje napokon dosiahne, nepokoj duše sa po nejakej dobe ozve zas. Zdanlivo akoby nebolo celkom ničoho, čím by sa dal uhasiť. Ba časom, s pribúdajúcimi rokmi sa akoby ešte viac stupňoval a prerastal až v drásajúci pocit nenaplnenosti bytia.

Ľudia sa snažia zahnať a prehlušiť onen tajomný nepokoj svojich duší rozličnými spôsobmi. Jeden sa dá na alkohol a druhý zase na drogy. Ďalší sa stane worholikom a iný usiluje o peniaze, moc, slávu, alebo o kariéru. Iní sa zase oddávajú zmyselným vášniam, ďalší cestujú, alebo pestujú šport, či rôzne koníčky. A iní sa zase naplno oddajú rodine a deťom. A všetko z toho čo bolo spomenuté má schopnosť na určitý kratší alebo dlhší, alebo aj relatívne dosť dlhý čas prekryť a zapudiť onen neurčitý nepokoj duše, ktorý sa však napokon predsa len opäť vynorí.

Čo to je? Čo nám to bez ustania jatrí našu dušu?

Odhalením jedného z najväčších tajomstiev ľudského bytia je poznanie, že tento nepokoj bol do našej duše vložený zámerne. Do najhlbšej podstaty našej duše zámerne vložený preto, aby sme nenašli pokoja a spočinutia až dovtedy, kým nenájdeme Boha! Presnejšie povedané, kým nenájdeme spojenie so Svetlom Najvyššieho.

Tohto si teda buď človeče dobre vedomý! Vedz, že práve toto je skutočnou príčinou nepokoja tvojej duše. Darmo sa ho budeš preto snažiť prehlušiť tisícorakými spôsobmi. Dosiahnuť želaného vnútorného pokoja a mieru môžeš jedine v nájdení spojenia so Svetlom Stvoriteľa. K nemu ťa ženie onen tajomný nepokoj. Tlačí ťa k snahe o poznávanie Boha a o čoraz väčšie približovanie sa k Nemu.

Môžeš sa klamať čímkoľvek chceš, môžeš sa namáhavo pachtiť za akýmikoľvek inými cieľmi, aj keď ich napokon dosiahneš, tvoje uspokojenie nebude nikdy trvalé. Uspokojenie z dosiahnutia nejakého cieľa môžeš totiž cítiť trebárs aj dlhšiu dobu, avšak nakoniec, aj keby to snáď malo byť na samom sklonku tvojho života ťa o to nástojčivejším spôsobom zasiahne nepokoj tvojej duše, ktorá zostala hladnou a smädnou po poznaní Najvyššieho.

Žiaľ tisíce, ba milióny ľudí takto premárňujú svoj život a napokon odchádzajú z tohto sveta v búrke vlnobitia duševného nepokoja, prerastajúceho až do zúfalstva. Prerastajúceho do zúfalstva v nesmierne bolestnom tušení a uvedomení si premárnenia svojho života, v ktorom nebolo vykonané to najpodstatnejšie a najdôležitejšie. V ktorom nedošlo k nájdeniu spojenia so Svetlom Stvoriteľa prostredníctvom ich vážnej snahy o jeho poznanie.

Snaha o poznávanie Pána! Snaha o poznanie jeho Vôle, ktorá sa v tomto stvorení prejavuje vo forme Zákona. Vo forme Zákona, čiže prostredníctvom Zákonov, ktoré stvorením hýbu. Zákonov hmotných, ako i Zákonov duchovných. Oboje reprezentujú Vôľu Najvyššieho a sú jej živým odrazom. Sú životom samotným v jeho duchovných a hmotných Zákonitostiach. Kto sa snaží poznávať tieto Zákonitosti a vidieť ich takými, aké naozaj sú, ten poznáva Stvoriteľa v jeho diele. Ten spoznáva Vôľu Najvyššieho, prostredníctvom poznania ktorej sa čoraz viacej približuje k poznaniu Tvorcu samotného a k nadväzovaniu čoraz užšieho spojenia s jeho Svetlom. Ak by za týmto účelom boli ľudia ochotní vynaložiť toľko námahy a toľko úsilia, koľko sú ho ochotní vynaložiť na omnoho podradnejšie ciele, potom by nevyhnutne museli skôr alebo neskôr, vyzrievajúc v poznávaní Vôle Najvyššieho nájsť žive spojenie s Jeho Svetlom, v ktorom by našli onen túžobne hľadaný cieľ svojej duše. Našli by onú vodu živú, ktorá by navždy uhasila ich vnútorný smäd a ukojila ich vnútorný hlad.

Nech hlboký mier naplní duše ľudí tejto zeme! Pokoj a mier, prameniaci z poznania Pána! Z poznania jeho Vôle a jeho Zákonov, pretože nepokojná ľudská duša môže nájsť spočinutie jedine v blízkosti svojho Boha!

Toto je totiž onen tajomný a neznámy cieľ, ktorý každá ľudská duša podvedome a nevedome hľadá. Avšak hľadá ho v tisícoch rôznych vecí, ktoré jej ponúka táto zem, ale ktoré jej ho nikdy nemôžu priniesť. Lebo skutočný mier človek nachádza iba v Bohu. Pokým toto ľudia nepochopia, budú sa svojimi životmi neustále štvať a plahočiť nenachádzajúc pokoja a umárajúc sa v trýznivom nepokoji, ktorý bol do ich podstaty vložený zámerne. Zámerne, aby bol človek nútený hľadať až dovtedy, kým skutočný pokoj a mier nenájde.

Kto hľadá nájde! Kto prosí dostane a kto klope, tomu bude otvorené! Človeče hľadaj, pros a usiluj o poznanie Vôle Najvyššieho! Tak vážne a intenzívne, ako si toho schopný v tisícorakých iných veciach, ktoré si doteraz považoval za dôležité. Ak takéto vážne úsilie smerom k poznaniu Vôle Najvyššieho nevyvinieš, nič nenájdeš. Nikdy nenájdeš skutočný pokoj a nič iného, v čo márne dúfaš ti tento pokoj neprinesie.

Vedz totiž človeče, že Pán, veľký vševládny Boh zjavil svetu svoju Vôľu, ktorá je jedinou Pravdou! Jej Svetlo, Svetlo Pravdy žiari do temnôt tejto zeme ako maják. Kto vážne hľadá, môže ju nájsť, spoznať a pochopiť. Ale naozaj len ten, kto vážne hľadá! To je rozhodujúca podmienka! Všetkým ostatným zostane len trvalá trýzeň nepokoja ich duše, ktorá nenájde nikdy a v ničom spočinutia, pokoja a mieru, až sa nakoniec v honbe za ničotnosťami uštve na smrť.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 20.01.2014 17:13:12

Ako správne kráčať životom?


Všetko, čo jestvuje na zemi je človeku k dispozícii. Zo všetkého môže brať, ochutnať, prežiť a zakúsiť. Len jedno jediné nemôže! Spôsobovať pri naplňovaní svojich žiadostí utrpenie iným! Ak totiž takto koná, nevyhnutne sa do vlákien jeho osudu začnú votkávať temné vlákna, ktoré ho stiahnu nadol.

Človeče, rob čo len chceš, len pri tom v žiadnom prípade nespôsobuj utrpenie iným! Ani iným, ani sebe samému! Jedine potom budeš žiť správne a kráčať cestou šťastia a radosti.

Úzkostlivo sa chráň človeče toho, aby si iným spôsobil bolesť pri uspokojovaní nejakej zo svojich žiadostí. Lebo toto musí nakoniec i tebe samotnému priniesť bolesť, nešťastie a utrpenie. A to skôr alebo neskôr! Buď ešte v tomto tvojom pozemskom živote a ak nie, tak celkom určite po tvojej smrti.

Tu sa však mnohí pousmejú a bezstarostne hodia rukou, pretože podľa ich názoru po smrti už nič neexistuje. Podľa nich totiž žijeme len tu a teraz a preto si treba života poriadne užiť. A nakoniec existuje veľa príkladov, keď sa mnohým, ktorí evidentne spôsobovali veľa utrpenia iným po celý život darilo a zomreli v blahobyte a dostatku.

Vedzte však a vryte si hlboko do svojej duše, že v nijakom prípade neobíde bez ujmy ten, kto pri uspokojovaní svojich žiadostí spôsoboval utrpenie iným, pretože nim spôsobené utrpenie, musí nakoniec dostihnúť aj jeho samého. Tak to totiž vyžaduje Spravodlivosť! Nie tá malá ľudská, ktorú možno obísť, ale tá veľká a univerzálna, ktorej sa nikto nedokáže vyhnúť a ani ju nijako uplatiť.

Človeče modernej doby, ty, ktorý používaš tie najrozličnejšie, neraz i veľmi rafinované a sofistikované spôsoby ubližovania, zneužívania a zlého, ľudsky nedôstojného zaobchádzania s inými len preto, aby si dosiahol naplnenia svojich žiadostí tras sa! Tras sa pred veľkou Spravodlivosťou, ktorá ťa zaručene dostihne! Zaručene ťa dostihne, aj keď tu na zemi si si to dokázal zariadiť tak, že tvoje uspokojovanie žiadosti za cenu utrpenia iných je beztrestné a ty si považovaný za ctihodného občana, či úspešného podnikateľa, chráneného pozemským zákonom. Vedz však, že tvoja šikovnosť a chytrosť ťa však v nijakom prípade neuchráni od pôsobenia veľkej a neúplatnej Spravodlivosti Božej!

Ak ťa totiž jej ruka nedostihne v tomto tvojom pozemskom živote, bezprostredne po svojej smrti zažiješ dva obrovské šoky:

Prvým bude poznanie, že smrťou tvoje bytie nekončí a že tvoja viera, že po smrti už nič nie je bola falošná. A táto falošná viera ti umožnila žiť egoisticky a bezohľadne v ilúzii, že za to nebudeš môcť byť nikým zobraný na zodpovednosť a že za to neponesieš absolútne nijaké dôsledky. Avšak bezprostredne po svojej smrti veľmi rýchlo zistíš, že tvoje bytie nekončí a to bude pre teba prvý obrovský šok.

No a druhým desivým šokom bude neúprosná nevyhnutnosť prijatia osobných dôsledkov za všetko svoje predchádzajúce jednanie. A keďže tvoje jednanie nebolo dobré, keďže si pri uspokojovaní svojich žiadostí spôsoboval mnoho utrpenia iným, otvorí sa pred tebou cesta bolesti, na ktorú budeš musieť vykročiť. Lebo spravodlivou odplatu za bolesť môže byť iba bolesť! Čo kto totiž rozsieval, to musí aj zožať!

Človeče, môžeš si užívať všetkého, čo ti život poskytuje. Len pri tom nikomu nespôsobuj nijaké utrpenie! Ani veľké, ani malé! Ak budeš kráčať svojim životom s úctou, láskavosťou a ohľaduplnosťou voči iným, tebe samému sa dostane úcty, láskavosti a ohľaduplnosti.

Ak ale budeš spôsobovať utrpenie iným, tebe samotnému sa dostane utrpenia a tvoj život bude poznačený disharmóniou a nepokojom duše.

Takto totiž pôsobí pravečná Spravodlivosť, na ktorej účinky človeče pamätaj a vo svojom živote konaj tak, aby ťa nemusela zraniť, či dokonca zahubiť.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 13.01.2014 16:36:15

Nebojujte proti těm, kteří vás utiskují!

Svého času jsem stál na straně utlačovaných a nevraživě hleděl na ty, kteří je utlačují. Typickým příkladem takového, obecně tak velmi rozšířeného, nepřátelského postoje jsou politici, kteří lžou, kradou a jednají nečestně, takže tento postoj lidí vůči nim se zdá být docela oprávněný.

Pravda je však úplně jiná! Pravda spočívá v poznání, že takové jednání politiků je zákonitostí! Zákonitostí, o níž přece jasně říká známé úsloví, že každý národ má přesně takovou vládu, jakou si zaslouží.

To totiž není žádná náhoda! Je to projev spravedlnosti, na jejímž základě se každému národu dostává přesně takového druhu vlády, jaký je on sám! Jaká je jeho mravní, morální a duchovní výška! Neboť právě výška mravní, morální a duchovní úrovně národa tvoří základnu, z níž povstává jeho elita. Společenská a politická elita národa je tedy jen jakýmsi zrcadlem, které lidu věrně zrcadlí jeho vlastní tvář.

Představme si člověka, který v noci flámoval a ráno vstane a podívá se do zrcadla. Při pohledu do něj se zhrozí své vlastní oteklé a znetvořené tváře a v hněvu nad tím zrcadlo rozbije.

Nesmyslnému rozbití zrcadla, ve kterém vidíme svou vlastní tvář se podobají všechny snahy o odstranění nepoctivých a nemorálních politiků, či dokonce extrémně úvahy o jejich fyzické likvidaci. I kdyby se tak totiž událo, na jejich místo se velmi rychle dostane někdo jiný, kdo bude lidu opět věrně a pravdivě zrcadlit jeho tvář.

Pokud však člověk, který v hněvu nad vlastní znetvořenou tváří rozbil zrcadlo chce, aby v něm vždy viděl pouze pěknou, příjemnou a usměvavou tvář, musí se o to zasloužit on sám a nikoliv jeho zrcadlo. On sám musí definitivně skoncovat s flámováním.

Každý národ, který chce mít ve svém čele morálních, čestných a lidských politiků musí sám nastoupit na cestu svého vlastního morálního a duchovního pozdvižení. Musí sám chtít být čestnějším, ušlechtilejším, lepším, spravedlivějším a morálnějším. Neboť každému národu se vždy může dostat pouze politické reprezentace takových morálních kvalit, jaké si svou vlastní kvalitou zaslouží.

Pokud ale někdo tvrdí, že on je příliš nepatrným na to, aby něco změnil je to alibismus. Každý národ se přece skládá z jednotlivců a právě jednotlivci tvoří jeho základní buňky. A povaha, kvalita a charakter těchto základních buněk určuje povahu, kvalitu a charakter celku, čili národa. No a povaze, kvalitě a charakteru národa pak zákonitě odpovídá i charakter jeho reprezentace.

Pokud tedy někdo tvrdí, že je příliš nepatrným na to, aby aby on sám mohl pohnout věci dopředu, nepřímým způsobem tím pouze vyjadřuje, že není ochoten pustit se do práce na svém vlastním morálním a duchovním pozdvihnutí. Že on chce zůstat takovým, jakým byl doposud, se všemi svými nedostatky, chybami a nečestnostmi.

Ale pak ať nenadává na vládu a neočekává, že se bude mít lépe. Že se objeví nějaká politická strana nebo vůdce, který pozvedne společnost zázračným způsobem. Takové něco je nanejvýš nereálného a takový lidé budou mít, ba musí mít špatnou vládu, protože si ji zaslouží.

Musí mít vládu, která odpovídá a je stejnorodá jejich vlastním chybám, jejich vlastní nemorálnosti a nízkosti. Tak je to totiž spravedlivé! Neboť právě tímto způsobem sklízí každý národ přesně to, co zasévá. V tom se totiž projevuje princip vyšší spravedlnosti, jejímž účinkem nemůže uniknout nic, co existuje na této zemi.

Ne, není žádných výhledů ke zlepšení kvality života bez přijetí osobní odpovědnosti! Osobní odpovědnosti, kterou jsme prostřednictvím pozdvižení výšky svých morálních a mravních kvalit ochotni svým vlastním dílem přispět k pozvednutí celé společnosti. Pokud mezi lidmi, mezi jednotlivci takové ochoty není, není a nikdy nebude žádného pozdvižení společnosti.

Pochopme přece, že jednotlivé národy neutláčejí vlády, které si zvolili, nebo které byly do jejich čela dosazeny jakýmkoliv způsobem. Skutečný útlak způsobují hodnoty, kterým lidé, jednotlivci věří a které uznávají!

Útlak národu způsobuje nízkost hodnot, které přijal za své a s nimiž se ztotožňuje! Je to například nečestnost, egoismus, chamtivost, nespravedlnost, necitlivost, závist, nepřejícnost, či nedostatek touhy po vyšším, vznešenějším a ušlechtilejším a ještě množství jiných chyb a nedostatků.

Každý národ, který nepochopí, že on sám se musí změnit k lepšímu pokud se chce mít lépe, bude utlačován. Tak to totiž vyžaduje zákonitost vyšší spravedlnosti.

Pokud se tedy národ chce mít lépe a pokud chce, aby se pozvedla kvalita jeho života, musí se nejprve on sám morálně a duchovně pozvednout. Jeho vlastní pozvednutí na vyšší morální a duchovní úroveň musí nutně předcházet pozvednutí hmotnému. Neboť jen pozvednutí morální a duchovní může přivodit, způsobit a vyvolat pozdvižení materiální a hmotné. A dokud tuto zákonitost lidé nepochopí a neprovedou, do té doby budou muset trpět různé formy útlaku, které se budou stále stupňovat. Stupňovat až do neúnosnosti a vyvíjet takový tlak, že se nakonec jednotlivci i národy budou nuceni zamyslet sami nad sebou a poznat, v čem spočívá jádro problému.

Mnohokrát jsem cestoval autobusem, když se lidé vraceli domů z odpolední směny. Mnohokrát jsem je litoval, když hovořili o podmínkách v práci, či o výši mzdy, kterou za ni dostávají. Avšak zároveň jsem slyšel způsob, jakým se vyjadřují, slyšel jsem, co se chystají dělat, co je zajímá a co považují ve svém životě za důležité.

A tehdy jsem si uvědomil, že tito lidé, vzhledem k jejich hodnotovému systému, který uznávají, musí zákonitě prožívat všechno to nelehké, co prožívají. Musí to prožívat, protože si to zaslouží a protože si to doslova vynucují výškou své osobnostní, duchovní a morální úrovně.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

image/svg+xml smilan :: 06.01.2014 16:59:26

Obmedzenosť človeka


Človek sa sám, dobrovoľne, slobodne a zo svojho vlastného rozhodnutia obmedzil vo vnímaní reality. Rozhodol sa totiž nevnímať ju celú, ale len jej časť. A túto časť považuje za celok, mimo ktorého pre neho nič ďalšieho nejestvuje. A všetko jeho myslenie a uvažovanie, všetky jeho závery a rozhodnutia ktoré činí, celá jeho životná orientácia stojí na tomto nesprávnom základe.

Avšak takáto obmedzenosť vo vnímaní nemôže mať za následok nič iného, ako človeka obmedzeného. Obmedzenca! Obmedzenca so všetkými dôsledkami, ktoré z jeho obmedzenia vyplývajú a ktoré jeho obmedzenosť automaticky produkuje a prináša.

O čom to vlastne hovoríme? Predsa o materializme! O tom, že všetko myslenie, vnútorné prežívanie, uvažovanie a samozrejme aj konanie ľudí je zamerané iba a jedine na hmotnú realitu. Je to totiž to jediné, čo podľa nich jestvuje, čo má nejakú cenu a čo je hodné námahy a snaženia.

Rodina, práca, oddych, záujmy a koníčky, týchto zopár okruhov rozvinutých do miliónov jednotlivostí tvorí stredobod životného úsilia väčšiny ľudí tejto zeme. Všetci spoločne to nazývajú reálnym životom a v ich myslení, cítení a snažení niet už miesta absolútne pre nič, čo by nejakým spôsobom vybočovalo z rámca tohto, takzvaného reálneho života. A ak na také niečo natrafia, nie je to podľa nich vôbec hodné pozornosti, záujmu, a už vôbec nie nejakého snaženia.

A je zarážajúce, že podobný prístup k životu môžeme vidieť aj u tých, ktorí sa považujú za veriacich, čiže ľudí akceptujúcich fakt, že by mohlo jestvovať ešte aj niečo iné, ako viditeľná a hmotná realita. I oni vo väčšine prípadov vôbec nijakým spôsobom nevybočujú zo všeobecného rámca absolútneho pripútania k hmotnej realite.

Väčšina veriacich je totiž presne takých istých, akými sú materialisti, pretože presne také isté je ich myslenie, uvažovanie, jednanie i snaženie. Vôbec ničím sa neodlišujú! Možno snáď iba svojou vierou, že jestvuje aj niečo iné, ako to hmotné. Ale tým to pre nich hasne, pretože z tohto neistého tušenia nevyvodzujú pre seba a pre svoj spôsob života žiadne dôsledky. Žijú, myslia, uvažujú a jednajú presne tak isto, ako všetci ostatní. Celý svet preto pokojne možno nazvať materialistickým. Materialisticky obmedzeným!

Skúsme si teraz predstaviť hustú hmlu s viditeľnosťou dvadsať až tridsať metrov. Pre cestnú premávku to predstavuje veľké nebezpečenstvo, na základe ktorého musí byť zodpovedajúcim spôsobom znížená rýchlosť.

A teraz si skúsme predstaviť, že by sme v takejto hustej hmle žili trvalo. Že by sme sa do takéhoto stavu narodili a nikdy v živote by sme iným spôsobom nevideli. Videli by sme vždy iba dvadsať až tridsať metrov pred seba, pričom by sme nemali ani poňatia o tom, čo sa skrýva za touto hranicou. Je celkom pochopiteľné, že tomuto dlhotrvajúcemu obmedzeniu by sme sa plne prispôsobili a stalo by sa pre nás vo všetko smerodatným. I naše myslenie a uvažovanie by sa celkom logicky pohybovalo iba v hraniciach tohto obmedzenia.

No a presne takto žije väčšina ľudí s ich duševným obzorom, schopným vnímať iba hmotnú realitu. Toto obmedzené vnímanie reality prijali ako to jediné, čo jestvuje a bezvýhradne sa tomu vo všetkom prispôsobili. Niet ničoho v ich myslení a snažení, čo by túto hranicu prekračovalo. A tak žije ľudstvo ako v hustej hmle, s možnosťou maximálneho rozsahu vnímania v onom pomyselnom rozmedzí dvadsať až tridsať metrov.

A teraz si predstavme viditeľnosť počas jasného, slnečného letného dňa, keď sa krása krajiny rozprestiera až do takmer nekonečnej diaľky a my všetko vidíme jasne a zreteľne.

Rozdiel je neporovnateľný! Tento rozdiel je rozdielom medzi plnohodnotnosťou a plnokrvnosťou života v porovnaní s obmedzenosťou vnímania a videnia v hustej hmle.

Materialista nevníma život plnohodnotne a plnokrvne! Vníma a vidí len jeho hmotnú realitu a považuje ju za realitu jedinú. Nie je schopný vytušiť, vycítiť a uvedomiť si, že za ňou je ešte realita iná, jemnejšia a že obe tieto reality spoločne tvoria jeden neoddeliteľný a vzájomne prepojený celok. Že obe tieto reality tvoria jedinú pravú a skutočnú realitu.

Obrazne vyjadrené, materialista jedná a myslí v rozmedzí vlastného vedomia v rozsahu dvadsať až tridsať metrov. Jedine to, čo sa nachádza v týchto hraniciach považuje za rozhodujúce. Toto je však dôvod, prečo neraz jedná sebecky, chamtivo, bezohľadne, nečisto a nespravodlivo, len aby dosiahol svoje hmotné ciele, ktoré považuje za najpodstatnejšie. Veď predsa podľa neho človek žije len raz a musí si užiť života plnými dúškami.

Práve takýmto spôsobom jednajú tisíce ľudí a spôsobujú si tým vzájomne mnoho utrpenia, drancujúc a devastujúc celú zem. Jednajú tak však jedine pre svoju obmedzenosť. Ak by totiž mali širší duševný rozhľad, ak by vo svojom myslení, konaní a snažení zohľadňovali veľkú, celkovú a skutočnú realitu, zahŕňajúcu v sebe to, čo je hmotné i to, čo je jemnejšieho charakteru, potom by muselo byť všetko ich jednanie úplne iné. Potom by nemohli činiť, hovoriť, ba ani myslieť tak, ako to pokojne robia dnes.

Potom by totiž veľmi dobre vedeli, že za všetko, čo človek vykoná ho čaká spravodlivá odplata a že ak sa táto odplata nedostaví hneď teraz v tomto hmotnom živote, celkom určite sa dostaví potom, v onej jemnejšej realite bytia. Tisíce vecí by človek nemohol robiť tak, ako ich robí, keby si bol vedomý tejto skutočnosti. Nemohol by tak činiť lebo by vedel, že spravodlivá odplata ho neminie a to ani vtedy, keby sa jej tu na zemi dokázal šikovne vyhnúť. Áno, jedine obmedzenosť vo vnímaní skutočnej reality dovoľuje ľuďom jednať bezohľadne, sebecky, nespravodlivo, nečestne a nečisto.

Svojim vlastným, obmedzeným zredukovaním vnímania iba na hmotné však ľudia nedokážu poprieť realitu skutočnú. Celkovú realitu, v ktorej jestvuje bezpodmienečná Spravodlivosť, ktorej účinky sa nevyhnutne naplnia buď ešte tu na zemi, a ak nie tu, tak potom určite tam, v jemnejšej úrovni bytia, ktorej existenciu nezvratne spoznáme po svojej smrti.

Kto sa snaží konať dobro, kto sa usiluje o spravodlivosť a čestnosť, ten sa nemusí ničoho obávať. Kto však popiera dobro, čestnosť a spravodlivosť v mene dosiahnutia hmotných cieľov, ktoré považuje za jediné a prvoradé, toho možno považovať za chudáka, jednajúceho takýmto spôsobom jedine z titulu vlastnej obmedzenosti. Z obmedzenosti, neschopnej ho uchrániť pred neblahými dôsledkami, ktoré bude mať jeho jednanie a ktoré bude musieť zožať z hľadiska kontextu celkovej reality bytia.

Človeče, nebuď obmedzencom! Nepreži celý svoj život ako v hustej hmle, s hranicami svojho vedomia v pomyselnom rozpätí dvadsiatich až tridsiatich metrov. Snaž sa vytušiť, pochopiť a preniknúť do poznania jemnejšej reality bytia, aby sa ti otvorili oči a ty si uvidel veci také, aké naozaj sú. Aby si uvidel nádhernú, slnečnú a dokonale krásnu, skutočnú realitu bytia, v ktorej víťazí, dobro, spravodlivosť, čestnosť a ušľachtilosť a v ktorej bude bité a nakoniec i definitívne zničené všetko nedobré, nespravodlivé, nečestné a nízke.

Pamätaj človeče, že sa budeš musieť zodpovedať za každý svoj čin! Tu, alebo tam! A nie len za každý čin, ale aj za každé slovo! Ba i za každú myšlienku! Lebo jestvuje len jedno veľké, celistvé bytie, v ktorom vládne pravečná Spravodlivosť. Ak si myslel, hovoril a konal nedobre, jej odplata ťa zaručene dostihne. Buď už tu, alebo potom tam. Nemysli si, že tejto Spravodlivosti je možné nejakým spôsobom šikovne uniknúť. To je ilúzia a klam! Ilúzia a klam vyplývajúce z tvojej vlastnej obmedzenosti! Ilúzia a klam, ktoré sa ti raz veľmi trpko vypomstia!

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



© 2005 – 2019 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.