Diskuze Diskusia o hlbších pravdách

FiftyFifty, společenský magazín.
Diskuze Diskusia o hlbších pravdách na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Diskuze Diskusia o hlbších pravdách

FiftyFifty
Share

Diskusia o hlbších pravdách


Vkládat příspěvky do diskuze mohou jen přihlášení uživatelé

image/svg+xml smilan :: 10.02.2020 20:01:52

Pozor! Jazyková zdatnost z nás ještě nedělá lidi!

Mladí lidé dnes často odcházejí do ciziny. Kvůli studiu nebo brigádě, nebo kvůli práci. Jedinci, kteří v zahraničí něco významné dosáhli, bývají často hosty různých rozhlasových pořadů, kde je vyzdvihována jejich šikovnost. No a samozřejmě, prvním nezbytným krokem ke všem jejich úspěchům byla znalost jazyka, nebo případně více jazyků.

Na první pohled se tedy opravdu zdá, jakoby to potvrzovalo známa slova: kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Toto rčení je však ve skutečnosti zavádějící a nepravdivé! Kolik jazyků totiž umíš, tolikrát nejsi vůbec člověkem! Tolikrát se jen zvětšují tvé možnosti a příležitosti uplatnit se. Tolikrát se ale člověkem vůbec nestáváš, protože pravými lidmi se stáváme prostřednictvím něčeho úplně jiného, v čem množství zvládnutých jazyků vůbec nerozhoduje.

Jak se tedy můžeme stát opravdu lidmi?

Dosažení plnosti našeho lidství je spojeno s naším nejvnitřnějším jádrem. Je spojeno s nejhlubší podstatou naší osobnosti, která je duchovní.

Být člověkem znamená plné ztotožnění se se svou nejvnitřnější podstatou. Být člověkem je spojeno s duchovním procitnutím. Je to spojeno s duchovním obrozením a s duchovním znovuzrozením.

Co to znamená?

Znamená to, že vědomí a sebe uvědomění většiny lidských bytostí, žijících na zemi, je vymezeno pouze materiální realitou. Čili tím vnějším, hmatatelným, fyzickým a reálným, co vidíme kolem sebe. To jsou hranice, ve kterých se pohybuje myšlení, cítění a vědomí většiny.

A této, čistě materiální orientaci, pak plně odpovídá také hierarchie hodnot, které lidé uznávají a o které usilují. Jsou to hodnoty peněz, majetků, moci, slávy, úspěchu, kariéry, konzumu a užívání si.

Honba za materiálními hodnotami a jejich nabývání vyvolává ve společnosti i na celém světě mnoho zla v podobě chamtivosti, bezohlednosti, nečestnosti, sobectví, podvodu, zvrhlosti, nečistoty, nemravnosti, závisti, násilí, agresivity, a tak dále, a tak dále. Důsledkem toho jsou konflikty a napětí mezi jednotlivci i mezi národy. Důsledkem toho jsou neustálá vzájemná pnutí, krize, války, ale také bezohledné drancování přírodních zdrojů naší planety.

Všechny tyto negativní skutečnosti má na svědomí jedině vědomí člověka, vtěsnané pouze do hranic materiální reality. Takovýmto způsobem omezeny bytosti totiž ještě vůbec nejsou lidmi, co svým jednáním a svými hodnotami také reálně potvrzují. Nepřeberné množství existence zla kolem nás tedy zjevně potvrzuje, že takové, materií omezené bytosti, jsou ještě na míle vzdálené od skutečné velikosti a vznešenosti naplnění vlastního lidství.

Neboť člověk jako takový, čili jeho nejvnitřnější jádro a jeho skutečná podstata, pochází z říše Ducha, a proto je duchovní. A tato naše nejvnitřnější podstata se v nás neustále ozývá v podobě hlasu svědomí, který se nás snaží usměrňovat pouze na cesty dobra. Pouze na cesty spravedlnosti, cti, ohleduplnosti, laskavosti, nezištnosti, ušlechtilosti, čistoty a lidskosti.

Znovuzrození a procitnutí v duchu tedy znamená přeorientování se na tyto hodnoty, které jsou hodnotami ducha. Jedině ten, kdo dospěje až k této metě, jedině ten se může stát skutečně člověkem, který, věrný své duchovní podstatě, upřednostňuje ve svém životě hodnoty dobra, cti a spravedlnosti, a staví je nad hodnoty materie, které jsou pro něj až na druhém místě.

Toto je duchovní procitnutí! Toto je duchovní obrození! Toto je duchovní znovuzrození! V tomto spočívá nabytí pravého lidství!

Z dočasnosti, z omezenosti, z pomíjivosti a z prachu hmoty najednou povstává věčná, nezničitelná a vznešená, skutečná velikost člověka! Z původní, nízké bytosti, jejíž vědomí je ohraničeno pouze materiální realitou podobně, jako vědomí kuřete, nacházejícího se ve vejci, se najednou rodí nový člověk. Rozrušuje skořápku omezení hmotnosti, jeho vědomí se osvobozuje z jejích vazeb a spojuje se s novou, vyšší realitou. S realitou věčného Ducha a jeho hodnot!

Rodí se nový člověk! Člověk čestný, spravedlivý laskavý a čistý! Člověk, schopný budovat harmonii a mír! Člověk, schopný zvelebovat a chránit prostředí, ve kterém žije! Rodí se skutečný a pravý člověk, který odhazuje egoisticky materiální "já" a "mně", a nahrazuje to velkým, všeobsáhlým "my" a "nám". Rodí se nový člověk, který vnitřně vzhlíží k výšinám a k východisku a zdroji všeho bytí, kterým je velký a vznešený Stvořitel všeho.

Toto je skutečný člověk! Toto je člověk budoucnosti! Toto je člověk ducha, který dosáhl velikosti vlastního lidství a své pravé lidské hodnoty! Takovými lidmi se máme stát! To by se mělo vyučovat na školách! K tomuto by měly být vedeny naše děti! Poznání těchto skutečností by mělo být každému jednotlivci od malička vštěpováno, aby se mohl co nejdříve vydat na cestu nabývání duchovní zralosti, na níž dosáhne naplnění velikosti vlastního lidství.

Neboť pokud toto nedosáhne, ve skutečnosti nemá absolutně nic, ani kdyby obsáhl všechny znalosti světa a získal všechny jeho poklady. Nemá nic, protože ho v jeho nehotové podobě ještě nelze vůbec považovat za plnohodnotného člověka. Neboť skutečně plnohodnotným je jen člověk ducha, s tomu odpovídající hierarchií hodnot a nikdo jiný.

V současnosti existuje na naší planetě jen velmi málo skutečných lidí. Existuje však značný počet těch, kteří jsou na správné cestě a usilují o dosažení pravého lidství. Většina však žel, spí hlubokým spánkem ducha, uvězněna svým vědomím ve skořápce materiální reality, jako kuře, které se není schopno osvobodit ven z vejce.

A samotný Kristus byl v definici těchto skutečností ještě mnohem radikálnější, protože lidí s materií omezeným vědomím nazval mrtvými, kteří mají být ponecháni svému osudu. Osudu duchovní mrtvoly, která bude nakonec definitivně zničena v konečném zániku pouze dočasně oživené hmoty.

Neboť hmota a vše, co je s ní spojené a na ni hodnotově navázané, je odsouzena k zániku. Pouze to, co směřuje k Duchu a k jeho věčným, nezničitelným hodnotám, může přetrvat navěky. A také na věky přetrvá!

PS. Žel, znalost cizí řeči a odchod do zahraničí v drtivé většině vůbec nesouvisí s rozvojem a dosahováním hodnot pravé lidskosti. Znamená to jen intenzivnější a hlubší propojení s materií a její možnostmi, které jsou na západ od nás větší. Znamená to jen mnohem větší upnutí se na tyto hodnoty a jejich dosahování, co člověka beznadějně vzdaluje, a nakonec úplně odřezává od pravdy Ducha. A proto takový člověk, ačkoliv si žije v dostatku a v blahobytu, je ve skutečnosti už mrtvý. Je mrtvý duchovně, což je mnohem strašnější, než kdyby zemřel fyzicky, protože je mrtvý pro skutečné a pravé hodnoty Ducha. A tím i pro skutečný život, který je pouze v Duchu.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 03.02.2020 18:32:04

Strašidla pochodují městy! Není to vůbec nevinná zábava!

V posledních letech k nám ze západu přichází další nové obohacení. Svátek Halloween a s ním související průvody nejrozličnějších čarodějnic a čertů. A čím jsou tyto masky hrůzostrašnější a děsivější, tím lépe! Tím je větší legrace!

Ale je to opravdu jen legrace a nic víc? Asi docela ne, protože na druhé straně se ozývají různí jednotlivci, ale také různé církve, kteří s těmito průvody nesouhlasí a sepisují petice, aby je městské, nebo obecní úřady nepovolily. Vidí v nich totiž propagaci zla a temných sil.

To se samozřejmě modernímu, ateistickému a materialistickému člověku s jeho snahou užít si dosyta nejrozličnějších zábav jeví jako nepochopitelný závan středověku. Jeví se mu to jako zkostnatělá a prudérní ztráta smyslu pro humor.

Ale protože materialisté a ateisté vnímají všechny věci pouze povrchně, z jejich prvoplánově materialistického hlediska, podívejme se na danou problematiku trochu hlouběji a ukažme si, co se ve skutečnosti skrývá pod navenek prezentovaným povrchem dobré zábavy.

Všechny pochody a průvody bez výjimky jsou vždy určitým poselstvím a prezentují nějakou myšlenku. Vysílají nějaký signál. Například socialistické prvomájové průvody byly vyjádřením radosti a spokojenosti ze života pod vedením komunistické strany. Ukrajinské pochody neonacistů jsou otevřeným přihlášením se k Stepanu Banderovi a k nenávisti vůči všemu ruskému. Dále zde máme známé duhové pochody komunity LGBTI, upozorňující na existenci jinak sexuálně orientovaných osob a na jejich práva. Dále máme například pochody za život, jejichž účastníci se snaží o mnohem intenzivnější ochranu života už před narozením. A můžeme sem zařadit také různá ekologická protestní shromáždění, inspirované aktivistkou Gretou Thunberg a podobně.

Co však je určitým společným jmenovatelem všech těchto protestních shromáždění, průvodů a pochodů? Jejich účastníci říkají společnosti asi toto: "Jsme tady a máme takovýto názor. Dáváme o sobě vědět a třeba s námi počítat."

No a přesně to samé platí také v případě různých průvodů čertů a strašidel. Že je to jen humor, zábava a žert, je totiž pouze pohádku pro povrchní a prvoplánové. Naopak, povrchnost a prvoplánovost lidí, kteří příliš neuvažují, je dokonale využita k tomu, aby bylo ve společnosti prezentováno to, o co ve skutečnosti pod zástěrkou zábavy jde. A jde o manifestaci temných sil, které dávají společnosti na známost: "Jsme tady a máme své hodnoty! Dáváme o sobě vědět a třeba s námi počítat!" A podobně, jako při pochodech neonacistů, také zde je aktuální skrytý podtext, vyjádřen slovy:" My jsme ti, kteří jsou vyvolení, aby si podmanili společnost!"

Průvody čertů a strašidel, tedy všechno jednoznačně negativních bytostí, jsou reálným svědectvím naší doby, která svou plytkosti myšlení, amorálností, duševní prázdnotou, nectnostmi a nezřízeností vášní navazuje kontakt se sobě stejnorodými, nízkými úrovněmi univerza. A bytosti z těchto nízkých úrovní pochodují v hrůzostrašných průvodech po našich městech a vesnicích, reprezentujíc temné síly, které se rozpínají po naší planetě, aby ji zcela ovládly.

Taková je tedy žel naše moderní civilizace, která inklinuje k nízkosti a temnotě, protože sama je takovou. Vždyť si jen zkusme položit otázku, proč se například v našich městech a vesnicích neorganizují pochody andělů a různých světlých bytostí, které by představovaly ctnosti? Vždyť přece kromě našemu pozemskému oku neviditelných, temných a nízkých úrovní, zalidněných nejrůznějšími hrůzy plnými bytostmi, existují také vysoké a vznešené úrovně, obývané nádhernými, ušlechtilými a ctnostnými bytostmi. Proč našemu světu není blíže toto směřování? Proč nebere inspiraci odtud? Proč neorganizujeme průvody tohoto druhu a tvůrci kostýmů a masek se ve své inspiraci nenapájejí do těchto úrovní?

Proto, že vrána k vráně sedá a rovný rovného si hledá! Neboť převažující nízkost v duších nachází sympatie a stejnorodé spojení s odpovídajícími, nízkými jemnohmotnými úrovněmi univerza.

No a je zcela samozřejmé, že tento trend a toto propojení se bytostně příčí lidem, kteří si ještě zachovali alespoň určitou míru ušlechtilosti a soudnosti. Tito lidé mnohdy ne vědomě, ale podvědomě tuší, o co tu jde, a staví se proti tomu. Stavějí se proti rozpínavosti temnoty, ovládající duše lidí. Stavějí se proti prezentaci její moci a touze po expanzi, prostřednictvím pochodů padlých, nízkých a ohyzdných bytostí.

A když jsme si už objasnili, co všechno se skrývá za touto zdánlivě nevinnou zábavou, zkusme se ještě zamyslet nad tím, kde se něco takového, jako jsou čerti vůbec vzalo?

Každému je jasné, že nejde o bytosti z našeho světa, čili z naší hrubé hmotnosti. Kromě hrubé hmotnosti však existují také různé úrovně jemné hmotnosti, kam odcházejí lidské duše po smrti fyzického těla.

Každý ví, že lidé jsou buď dobří, nebo zlí. Zlo naše duše zatěžuje a dobro naše duše povznáší. Podle míry dobra a zla má tedy každá duše po odložení fyzického těla určitou tíhu. Čím je ušlechtilejší a lepší, tím je tíha menší, a čím je duše zkaženější a negativnější, tím je tíha větší.

A tak, na základě zákona duchovní tíže, klesají duše zatížené nízkostí do nízkých úrovní jemné hmotnosti a naopak, duše, nadlehčené ušlechtilostí stoupají do vysokých úrovní jemné hmotnosti. Tam se dále zušlechťují v konání dobra a v ctnostech, aby nakonec, po dosažení lidské dokonalosti, mohly vstoupit z jemné hmotnosti do věčného, duchovního království nebeského.

K pochopení, odkud pocházejí čerti třeba vědět, že čím je duše zkaženější a nižší, tím ohyzdnější vnější formu dostává. A naopak, čím je duše ctnostnější a lepší, tím je její vnější forma ušlechtilejší a krásnější.

Potvrzení fungování této zákonitosti můžeme najít už tady na zemi, když například někdo enormním způsobem holduje alkoholu a jeho neřest časem začíná být viditelná také na jeho vnějším vzhledu. A podobně je to i s drogami. No a po naší smrti, ve světě jemné hmotnosti, se tato zákonitost mnohokrát znásobuje.

To znamená, že jakákoliv neřest a nízkost se mnohem viditelněji odráží na vzhledu duševního, jemnohmotného těla každého jednotlivce. Čím je tedy někdo horší, tím ohyzdnější a odpudivější podobu má jeho jemnohmotné tělo. A jde to až tak daleko, že lidé ztrácejí svou lidskou podobu a stávají se z nich polo zvířecí a polo lidské, strašidelné a ohyzdné bytosti.

Čerti tedy nejsou žádný nový a zvláštní druh. Čerti jsou ve skutečnosti lidé, nelidsky znetvořeni vlastní nízkostí.

Tentýž princip však platí také v pozitivním slova smyslu, protože jemnohmotné těla lidí ušlechtilých, čestných, spravedlivých, dobrých a laskavých nabývají ušlechtilé a vznešené formy, podobající se formám andělským.

Takže aby nám bylo všem jasno, čerti jsou ve skutečnosti nízké, padlé a ubohé lidské duše, nacházející se v nízkých úrovních jemné hmotnosti. Sem se kontaktovat, sem se orientovat, odsud se inspirovat a na náš svět přinášet průvody těchto nízkých, nešťastných, znetvořených a nejrůznějšími neřestmi zatížených bytostí, není rozhodně nic pozitivního. Je to jen ubohé a politováníhodné spojování se s nízkostí. Není to nic pozitivní, na co by se měli lidé orientovat.

Lidé by se měli orientovat spíše opačným směrem. Ne tedy dolů, ale nahoru! Ne do nížin, ale do výšin! Tam, ve vysokých úrovních jemné hmotnosti, přebývají ušlechtilé a ctnostné lidské duše, jejichž ušlechtilá vnější duševní forma je výsledkem jejich života v souladu s principy dobra, lásky, spravedlnosti a ušlechtilosti. Tím směrem by bylo žádoucí se orientovat a inspirovat!

Ne tedy do nížin, ale k výšinám máme upírat svůj zrak! Odtud máme čerpat a přinášet to sem dolů k nám na zemi, aby se naše planeta stávala stále lepší, a ne stále horší.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 20.01.2020 19:15:08

O trapné a násilně dobré náladě šašků v rozhlasovém éteru


Jsou lidé, kteří poslouchají při své práci rozhlas, jako určitou zvukovou kulisu. Pokud patříte mezi ně, asi vám neušlo, že mnoho moderátorů přímo oplývá radostným nadšením a entuziasmem. Jakoby těsně před pořadem užili nějaké zázračné pilulky štěstí. Za každou cenu se snaží vyvolat dojem pohody a dobré nálady.

Je více než jisté, že takové něco mají také v popisu práce, ačkoli skutečná realita a skutečné dění kolem nás je ve většině případů úplně jiné. Tak zásadním způsobem jiné, že přehnaný optimismus, který je prezentován v rozhlasovém éteru, je lží. Je vědomou lží, se snahou zkrášlit reálnou skutečnost a zbytečně nevnášet mezi lidi neklid.

A o co více se loď naší civilizace potápí, o to větší vládne snaha odpoutat klamně nadšeným optimismem, opírajícím se o blahobyt a úspěchy moderního světa, pohled obyvatelstva od toho, co se skutečně děje.

Je však načase vymanit se z mámivému a hraného nadšení různých, médii placených lhářů a šašků, a podívat se konečně odvážně pravdě přímo do obličeje.

Mnohým je známé a mnozí to ignorují, že svého času přišel na zem Ježíš, Syn Boží, aby nám ve svém učení ukázal, jak máme správně žít. Bylo to nesmírně důležité, protože lidé sami ve svém přesvědčení, že jednají správně, nejsou schopni najít pravou cestu ke štěstí, míru a harmonii. Že i přesto, že se snaží o to nejlepší, jejich celkové snažení dospěje nakonec vždy k neštěstí, katastrofě, kolapsu a záhubě. Přesně tak, jak se to v minulosti přihodilo nepřebernému množství národů a různých společenských systémů.

Pokud měla být tato kletba prolomena a lidstvu konečně ukázána správná cesta vývoje, kterou navzdory vlastním intenzivním snahám nebylo schopno nalézt, musel přijít na zem Syn Nejvyššího, a musel lidem tuto cestu ukázat.

Znamená to tedy, že jeho učení je tou jedinou správnou cestou, po níž musí kráčet jednotlivci, ale také celé národy, pokud chtějí kráčet ke štěstí, míru a harmonii. A proto jedině životní optimismus jednotlivce i celé společnosti, která touto cestou kráčí, je optimismus pravý, skutečný a stojící na pevných základech.

Životní optimismus lidí i celé společnosti, která však touto cestou nekráčí, je optimismus falešný, nepravý a stojící na vratkých nohách.

A právě takový druh klamavého optimismu, násilné bodrostí a radostného nadšení proudí k posluchačům z rozhlasového éteru. Tento optimismus je ale absolutně neodůvodněný, protože devadesát devět procent všeho řečeného nestojí vůbec na takovém zdravém základě, aby to bylo schopné obstát z dlouhodobého hlediska. Dobře placení šaškové pouze baví masy, zatímco loď naši civilizace se potápí!

A potápí se proto, že téměř nic, co dnes lidé dělají, o čem uvažují a jak žijí, se neopírá a zdravý základ učení Syna Božího. A s hrdostí se o tom ještě říká, jako o sekularizaci společnosti, která je žádoucí, pokroková a moderní.

A žel, ani mnozí věřící výrazně nezlepšují toto ateistické směrování, protože jejich víra se jen minimálně, nebo téměř vůbec nepromítá do jejich každodenního života a do samotné podstaty jejich myšlení. Protože jejich víra je jen prázdná forma bez dosahu na charakter jejich základní životní hodnotové orientace.

O všech těchto smutných skutečnostech se s drsnou a velmi výstižnou přímočarostí píše v evangeliích. Jen my to ignorujeme a nedbáme o to, jako bychom se svou ignorancí mohli vyhnout katastrofálním důsledkům, které nám to přinese tak, jak to dosud vždy v minulosti přineslo, ať už jednotlivcům, nebo celým národům.

Jedině ten, kdo naslouchá Slovu Ježíše Krista, kdo se mu snaží správně porozumět, kdo se snaží v souladu s ním žít a myslet, jedině ten se podobá moudrému muži, který postavil svůj dům na skále. A když přišel vichr, bouře a déšť, a opřeli se do tohoto domu, ten vydržel, protože stál na pevném základě.

Nicméně každý, kdo nepřijímá Slovo Ježíše Krista, kdo se mu nesnaží správně porozumět, kdo se nesnaží v souladu s ním myslet a žít, každý takový člověk se podobá nemoudrému muži, který postavil svůj dům na písku. A když přišel vítr, bouře a déšť, a opřeli se do tohoto domu, zhroutil se, protože nestál na pevných základech. A jeho pád byl veliký!

Pozorně se rozhlédněme kolem a sami sebe se zeptejme, zda lidé jednají a myslí v souladu s učením Ježíše Krista, ukazujícím jediný opravdu správný směr harmonického rozvoje jednotlivce i celé společnosti.

Pokud je ale vzhledem ke skutečné realitě, při vší upřímnosti odpověď záporná, nakolik opodstatněný je náš optimismus? Za dané situace je nepřetržitá prezentace bodré radosti v rozhlasovém éteru čirým bláznovstvím! Je bláznivým radostným tancem na pokraji propasti, do které se přece s neomylnou jistotou musí jednoho dne zhroutit všechno to, co nestojí na pravých základech učení Ježíše Krista.

A právě proto, aby k tomu nedošlo, byla lidstvu Ježíšem ukázána správná cesta. Musel přijít k nám na zem, protože my sami jsme ji nebyli schopni najít.

V neuvěřitelné slepotě srdce, duše i mysli jsou však moderní sekulární lidé dneška přesvědčeni, že jdou správně. A tak slepí, kteří jsou nahoře a kteří nám vládnou, vedou slepé, kteří jsou dole, aby nakonec všichni společně zákonitě spadli do propasti. Do propasti zániku civilizace a zatracení duše, protože nešli cestou, kterou jim ukázal Syn Nejvyššího. Protože při všech svých plánech, činnostech, aktivitách a projektech šli svou vlastní cestou, o níž se ve své slepotě skálopevně domnívali, že je lepší.

A až nakonec, když kvůli ignorování toho jediného, co je mohlo zachránit, už budou padat do propasti, aby na jejím dně našli svou smrt a zatracení vlastní duše, bude jich ještě v smrtelném pádu doprovázet bodrý, lehkomyslný optimismus médii dobře placených šašků.

Teprve nedávno byly Vánoce, během kterých jsme slavili příchod Ježíše Krista. Se vší vážností a zodpovědností se však také konečně vydejme Kristem ukázanou cestou, aby naše osobní budoucnost, budoucnost našeho národa, i budoucnost celé naší planety mohla být dobrá a slavná.

PS. Účelem článku není zakazovat radost a smích. Účelem článku je postavit je na zdravý a neotřesitelný základ, aby se nakonec naše radost a náš smích nemuseli změnit na naše neštěstí a tragédii.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 13.01.2020 18:26:49

Kontroverze existence dogmat v křesťanství

Dogma je něco jednou provždy dané a neměnné. Dogmata jsou věroučné pravdy, které se přijímaly na církevních koncilech závazně pro celé křesťanství. Jejich konečná podoba byla formulována nejvyšší církevní hierarchií a krystalizovala se po vzájemných, intenzivních a někdy i dlouhodobých jednáních. No a konečný výsledek, čili dogma, měli běžní křesťané už jen přijmout. Přijmout a uvěřit bez jakýchkoliv pochybností a bez přemýšlení.

Dogmata nepřijmout, nebo o nich byť jenom kriticky uvažovat, bylo považováno za kacířství. A pokud například ve středověku někdo někoho ze zlomyslnosti, nebo z přehnané horlivosti udal za podobné kacířské myšlenky, obviněnému hrozilo mučení a často také upálení.

V současnosti mají pojmy jako "dogma" a "dogmatický" negativní význam. A nutno podotknout, že ne neoprávněně, protože lidé vnímají, že na tomto principu není něco v pořádku. Že zde jde o něco nesprávné a nezdravé, co se příčí lidské přirozenosti.

No a my si nyní, se snahou o věcný přístup ukažme, v čem konkrétně spočívá nesprávnost a škodlivost dogmat.

Každý člověk vlastní rozum, cit a svobodnou vůli. To vše jsou dary od našeho Stvořitele, a naší povinností je jich správně využívat a správně s nimi disponovat.

Reálně to znamená, že člověk má vlastním cítěním a myšlením zkoumat vše, co k němu přichází a s čím je konfrontován. A pak, ze své svobodné vůle, se má přiklonit na tu stranu, se kterou je jeho vnitřek v souladu. Jako pravdu má tedy přijmout jen to, co se plně shoduje s jeho vlastním cítěním a myšlením. Jen to, s čím se může vnitřně plně ztotožnit.

Toto je poctivý, pravý a správný přístup, který je doslova povinností každého člověka. Povinností, vyplývající mu z jeho schopnosti cítit, myslet a svobodně se rozhodovat. Kdyby lidé takovýmto způsobem přistupovali ke všem informacím, které k ním přicházejí, stali by se silnými a samostatnými osobnostmi s vlastním názorem. S názorem, který získali svým vlastním zkoumáním, a proto se jim stal přesvědčením.

No a tímto způsobem bychom měli přistupovat také ve vztahu k naší víře. Také tu jsme povinni prověřit našim zkoumáním a pak přijmout za své jen to, s čím se můžeme vnitřně plně ztotožnit. To, za co se můžeme vnitřně postavit.

Víra bez vlastního zkoumání není totiž živá. Je mrtvá, protože nestojí na vlastním přesvědčení. Je to pak jen bezmyšlenkovité přijetí něčeho, čemu sice věříme, ale co jsme nikdy nepodrobili vlastnímu zkoumání. Pouze jsme to povrchně přijali jako neměnnou pravdu.

Pokud se totiž nad samotným principem dogmat hlouběji zamyslíme, nemá vůbec žádnou logiku. Kdyby například třeba nějaká, dogmaticky ukotvena teze, stála opravdu v Pravdě Páně, není se přece co obávat žádného samostatného zkoumání jednotlivců prostřednictvím jejich svažujícího myšlení a cítění. To by muselo vždy nutně jen potvrdit pravdivost takovéhoto dogmatu, opírajícího se o Pravdu. Neboť to, co stojí v Pravdě, se přece nikdy nemusí obávat žádného zkoumání.

Naopak, musí jej pouze vítat, protože se tím podporuje rozvoj samostatnosti, prostřednictvím aktivního myšlenkového a citového zvažování jednotlivců, který nakonec musí vždy jenom znovu potvrdit tuto Pravdu.

Na základě uvědomění si výše uvedených, jednoduchých a prostých skutečností však vzniká důvodné podezření, že za ustanovením dogmat, se zákazem o nich uvažovat a zkoumat je, stojí v pozadí strach a obava, že by se snad podobným zkoumáním mohlo dojít k poznání, že daná dogmata nestojí pevně v Pravdě Páně.

A žel, právě takto je to v mnoha případech ve skutečnosti, protože mnohé z církevních dogmat se odklánějí od Pravdy Páně, co by při vážnějším zkoumání muselo vyjít nevyhnutelně na povrch.

A proto, jako obrana před odhalením nesprávného a pokřiveného, bylo a stále je v případě dogmat v podstatě zakázáno jakékoliv zkoumání jejich pravdivosti prostřednictvím vlastního, samostatného myšlení a cítění. Jedině tímto způsobem se zabezpečuje trvanlivost mnoha dogmat, které i když se odklánějí od Pravdy, v církvích neustále přetrvávají, protože jejich zkoumání vlastním cítěním a myšlením se nedoporučuje, nebo přímo zakazuje.

Ještě jednou tedy třeba zopakovat. To, co stojí v Pravdě, se nemusí obávat žádného zkoumání. To však, co se od Pravdy odklání a tento odklon by na základě vážnějšího zkoumání začal být patrný, to je možné udržet jedině tak, že se to lidem zakáže zkoumat. Že se to prohlásí za dogma, které je jednou provždy dáno, a více se nepřipouštějí žádné diskuse.

Takový zákaz se však příčí Vůli Nejvyššího a jeho darům, které nám daroval, a které máme, ba dokonce jsme povinni využívat.

A proto je využívejme! Proto vše zkoumejme prostřednictvím svého citu a rozumu! Proto si prostřednictvím nich budujme své vlastní přesvědčení, protože za to, zda věříme věcem pravdivým nebo nepravdivým, poneseme odpovědnost jen my samotní. Nepomohou nám výmluvy, že jiní nás vedli nesprávné. Že oni jsou zodpovědní za naše omyly a za naši pokřivenou víru, pro kterou spějeme do duchovní záhuby.

Ne, milí přátelé! Každý je odpovědný v první řadě sám za sebe! Každý má přece dar cítění a myšlení, a proto ho má využívat! Kdyby tak ve věcech víry také činil, nemohl by být ošizen.

Pokud byl ale pohodlný samostatně zkoumat, nebo měl z toho strach, a proto jen poslušně přijímá všechna dogmata, duchovně se to rovná podpisu smlouvy bez jejího přečtení. A za takto ním podepsanou smlouvu bude pak muset nést odpovědnost, které se už nemůže vyhnout. Přesně tak, jak se to také děje běžně na zemi.

Výsada cítit a myslet v sobě nese povinnost zkoumat!

Jedině ten, kdo takto jedná, koná zodpovědně! Ten, kdo bezmyšlenkovitě přijímá něco jako neměnné a jednou provždy dané, o čem se nepochybuje, koná nezodpovědně vůči sobě samému, a za svou nezodpovědnost bude jednou muset velmi trpce zaplatit.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 06.01.2020 17:47:03

Naléhavá potřeba přehodnocení svátku tří králů


Zakrátko po Vánocích, které jsou oslavou narození Ježíše Krista, oslavují křesťanské církve svátek tří králů. Tři králové, nebo také mudrci z východu, poznali a pochopili, že na zemi, konkrétně v židovském národě, se má narodit někdo Velký. Že se tam má narodit Mesiáš, Spasitel světa a Syn Boží.

Jeho pozemské zrození bylo doprovázeno nevšední hvězdou. Tři králové - tři mudrci, hvězdu sledovali, a ona je přivedla k dítěti v Betlémě. Poklonili se mu a k jeho nohám složili své královské dary.

A pak odešli. Ale právě skutečnost, že odešli, byla fatálním selháním! Bylo to absolutně nepochopení jejich úlohy ve vztahu k Božímu dítěti, protože Shora, z Výšin byl Ježíšův život naplánován v mnoha věcech úplně jinak, než se pak ve skutečnosti stalo. A stalo se tak proto, že ti, kteří ho měli na zemi ochraňovat a pomáhat mu, nesplnili svou roli a nechali ho napospas osudu.

Tři králové se ještě před svým pozemským zrozením zavázali, že budou na zemi všemožně pomáhat Synovi Stvořitele a usnadňovat mu jeho pozemský úděl. A aby mohli pomáhat opravdu efektivně, narodili se řízením osudu jako pozemští králové.

Neboť Stvořitel měl pro svého Syna připravenou cestu velikosti a slávy, nikoli cestu bolesti a utrpení. A rozhodující podíl na tom, aby se plány Stvořitele naplnily, měli mít právě tři králové, protože absolutně všechno, co na zemi vlastnili, jim bylo darováno jen proto, aby tím zaštítili Ježíše Krista. Aby ho po celý jeho život doprovázela jejich ochrana. Aby před lidi nepředstoupil pouze v moci Ducha, ale také v ochraně pozemské královské moci.

Tři králové byli tři, protože už mnohokrát v minulosti se stalo, že bytosti, přicházející na zem s určitým důležitým posláním, neodolaly různým nástrahám a pokušením hmotnosti a selhaly. Ukázkovým příkladem je selhání archanděla Lucifera.

V případě tří králů byla tedy Shora předpokládaná také možnost jejich pochybení. Právě proto byli až tři. Předpokládalo se totiž, že pokud by selhal jeden, svým bohatstvím a mocí zaštítí Ježíše dva. A pokud by selhali dva, ještě vždy zůstával jeden. Ale žel, oni zklamali všichni tři a Syn Stvořitele zůstal bez jejich ochrany.

Když Ježíš stál před židovskou veleradou, aby ho odsoudila k trestu smrti na kříži, řekl: "Kdyby bylo mé království z tohoto světa, pluky andělů by se postavili proti tomu, abych byl vydán do rukou židům. Ale mé království není z tohoto světa."

A právě proto, že jeho království nebylo z tohoto světa a proto ho nemohli ochránit pluky andělů, měl mít tu na zemi ochranu tří králů. A kdyby ji byl měl tak, jak to bylo plánováno, vše by bývalo jinak!

Jak?

V první řadě je třeba zdůraznit, že všechny výše uvedené skutečnosti popírají mylnou a nesprávnou domněnku, že Ježíš přišel na zem proto, aby zemřel na kříži a svou smrtí nás spasil. K jeho ukřižování však vůbec nemuselo dojít, kdyby tak fatálně neselhal lidský faktor.

Kristus měl působit na zemi jako král v duchovním slova smyslu, a měl být podporován pozemskou mocí tří králů. Přišel, aby lidem ukázal cestu k říši Ducha, kterou oni ztratili, protože plynutím staletí vložili do Mojžíšova učení, ukazujícího cestu k branám království nebeského, mnoho vlastních názorů a pokřivení. Cesta k říši Ducha byla zamlžena a ztracena, a civilizace naší planety směřovala do záhuby. A když ani úsilí mnoha proroků nedokázalo změnit nesprávné směrování, musel přijít samotný Syn Stvořitele, aby nám ukázal ztracenou cestu do věčné nádhery království nebeského.

A Ježíš nám ve svém učení skutečně ukázal, jak máme správně myslet, mluvit a jednat tak, abychom naše bytí nasměrovali na cestu ke království nebeskému. Ukázal nám, co je třeba dělat a jakými se máme stát, abychom mohli být spaseni. Spása totiž spočívá jedině v Ježíšově Slově, které nám k ní ukazuje cestu. Kdo se podle Pánova Slova řídí, bude spasen. Kdo se ale jeho Slovem neřídí, nebude spasen.

Královská moc Ducha byla z osobnosti Ježíše Krista tak zjevná, že při jeho příchodu do Jeruzaléma ho židovský lid skutečně vítal jako krále a projevoval mu královské pocty.

Ale to už v pozadí číhala zrada! Avšak tato zrada se mohla uhnízdit a plně rozvinout do své zákeřné konečné podoby jen proto, že temnotou byla vnímána slabá místa a zranitelnost. Kdyby však za Kristem od samého počátku a nepřetržitě stála ochrana tří králů, nebo v nejhorším případě alespoň jednoho z nich, vše by bylo jiné.

Neboť jak již jednou bylo zmíněno, Stvořitel měl pro svého Syna připravenou cestu moci, velikosti a slávy, protože spása, kterou lidstvu přinášel, spočívala jedině v jeho Slovu. Spása spočívá jedině v poznání, pochopení a dodržování Slova Božího, představujícího cestu k výšinám. Kristus spasil svět svým Slovem! Kvůli spáse proto nemusel vůbec umírat!

Ježíš se měl stát duchovním vůdcem Izraele a Izrael měl pod jeho vedením začít pozemsky uskutečňovat Slovo Boží. A požehnání Hospodina by pak zahrnulo židovský národ takovými milostmi, že by jako slunce zazářil mezi všemi národy, které by ho s nadšením následovaly. Tak na zemi mohl a měl vzniknout odraz království nebeského pod přímým vedením Spasitele.

K Ježíšově tragické smrti, která nebyla vůbec záměrem jeho nebeského Otce, došlo pouze na základě selhání tří králů, ale také dalších lidí. A nakonec také na základě fatálního a nepochopitelného selhání celého židovského národa.

Bylo totiž zvykem, že lid měl možnost před velikonočními svátky osvobodit jednoho ze dvou odsouzenců na smrt. Když vyvedli ven zbičovaného Ježíše a Pilát se s přihlédnutím na tento zvyk zeptal, zda ho má osvobodit, lidé, kteří před pár dny vítali Krista jako krále, si z nepochopitelných důvodů přáli osvobodit zloděje a vraha Barnabáše. Bylo to obrovské selhání, protože pokud by si vybrali Ježíše, i Pilát, i velekněz Kaifáš s celou veleradou by museli jeho rozhodnutí respektovat.

A tak, po celé sérii nepochopitelných lidských selhání, byl Ježíš přibit na kříž. A ještě navíc byla jeho krutá smrt prohlášena za záměr jeho nebeského Otce a za smírnou oběť, vykonanou pro spásu lidstva.

To je však lež! Lidstvo nebylo spaseno Ježíšovou smrtí! V tomto surovém zločinu vůči Synu Nejvyššího v žádném případě spása nespočívá!

Spása spočívá jedině v Božím Slově, které nám Ježíš přinesl! Spása spočívá jedině v tom, že lidé přijímají Slovo Kristovo, že se ho snaží správně chápat a že se usilují v souladu s ním žít a dokonce i myslet.

Kdo takto činí, zaručeně dojde k spáse! Zaručeně dojde k pozemskému štěstí, míru a po smrti k zlatým branám věčného království nebeského.

Pro toho, kdo však Slovo Krista nepřijímá, nesnaží se ho správně chápat a nesnaží se v souladu s ním myslet a žít, pro toho žádné jiné spásy není.

Taková je pravda o třech králích, o poslání Ježíše Krista a jeho smrti na kříži, i o tom, v čem opravdu spočívá spása.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 30.12.2019 18:31:22

Svět, který si vybral ten horší díl! Tvrdá slova, adresovaná civilizaci materialistů!

Lidé dneška jsou mimořádně zaneprázdněni. Hodně pracují a mají na starosti mnoho věcí, které sotva stíhají. Jejich život je plný shonu a stresu až do takové míry, že mnohým se zdá být den příliš krátký na to, aby vše stihli.

Avšak na druhé straně, pokud je člověk schopen podívat se na vše kolem sebe z určitého nadhledu uvědomí si, že za ustavičným shonem a maximálně vytíženým životem se nachází jakási prázdnota. Zvláštní prázdnota, skrývající se pod pláštíkem tisíců věcí, které může člověk vlastnit, dosáhnout a užít si. V čemsi to připomíná druhý den po oslavě, naplněné alkoholem a bujarou veselostí, kdy se lidé probouzejí otrávení, rozlámaní a s bolestí hlavy.

A přesně stejně také po divokém spěchu materialistického snažení a všeho toho, co jím lze získat, zůstává na dně duší lidí jakési těžko definovatelné, vnitřní nenaplnění. Jde o méně, nebo více intenzivní vyciťování toho, že člověk po získání všeho, o co se snažil, nakonec přece jen nedosáhl toho, co si přál. Že to, co dosáhl, ho jaksi nenaplňuje. Že je to prodchnuto jakousi trpkou vnitřní pachutí, skrývající se za vším tím okázalým, vnějším materialistickým leskem.

Kdyby byli lidé upřímní a podívali se poctivě do svého nitra, museli by si přiznat, že je to právě takto. Také ti nejbohatší to vnímají, avšak ve svém materiálně omezeném a hodnotově pomýleném vnímání života se to snaží překrýt ještě intenzivnějším materialistickým snažením doufajíc, že když dosáhnou to, nebo ono, když dosáhnou, co ještě nemají, pak se konečně stanou plně šťastní.

Takovýmto způsobem se jejich snažení stále stupňuje, avšak očekávané vnitřní naplnění nepřichází. Trpkost nenaplnění zůstává a křečovitá snaha lidí uspokojit tento hlodavý pocit ve svém nitru má ve velkém, celosvětovém měřítku za následek plenění naší planety, její nerostných zdrojů, její přírody, vody a vzduchu. Má za následek parazitování na lidech, v nichž mnozí bohatí a mocní vidí jen prostředek k dosažení vlastních, egoistických cílů.

Všem, kteří takto žijí a jsou tak velmi zaneprázdněni by proto velmi prospělo, kdyby se chvíli zastavili. Kdyby se na život podívali z nadhledu. Pak by možná pochopili, že jdou nesprávným směrem, a tímto způsobem svůj život pouze promrhají, aniž by se jim někdy vůbec naplnilo jejich vnitřní očekávání prožívání plnohodnotného štěstí.

Neboť ve skutečnosti je všechno úplně jinak! Cesta k pravému vnitřnímu naplnění je zcela jiná! Poukázal na ni velký Učitel správného života, který se při svém putování zastavil u dvou sester. U Marty a Marie. Marie si okamžitě sedla k jeho nohám a pozorně naslouchala každému jeho slovu. Marta měla plno práce s obsluhou. Proto se stěžovala Učiteli na svou sestru, že ji nechala samu obsluhovat.

Velký Učitel však nepodržel stránku Martě, ale naopak Marii, protože Martu napomenul slovy: "Marta, Marta, staráš se a znepokojuješ pro mnohé věci, přičemž opravdu potřeba je jen jedno. Marie si vybrala lepší díl, který jí nebude odňat".

Tato slova velkého Učitele bychom vzhledem k našemu tématu mohli parafrázovat asi takto: Lidé tohoto světa, staráte se a znepokojujete se pro mnohé věci, přičemž potřebné je pouze jediné.

Lidé tohoto světa, namáhavě pracujete, nic nestíháte a žijete v neustálém spěchu, přičemž na to jediné a nejdůležitější zapomínáte. A přece jenom toto jediné je vám schopné dát takovou míru vnitřního naplnění, jakou nelze očekávat od žádné z obrovského množství věcí, za kterými se tak ženete.

Neboť ať byste dosáhli cokoliv, váš duch zůstane chudý. Zůstane prázdný! Zůstane umírající hladem a žízní, protože ho není schopna nasytit žádná z materiálních hodnot, o které usilujete.

Nasytit jeho hlad a ukojit jeho žízeň totiž můžete jedině hodnotami Ducha a Pravdy! Jedině hodnotami dobra, cti, lásky, spravedlnosti a lidskosti, o které budete usilovat! Jedině hodnotami poznání skutečné Pravdy o životě, objasňující člověku kdo je, odkud pochází a jaký má jeho život pravý smysl. Jedině hodnotami poznání Pravdy o Stvořiteli, o jeho Vůli a jeho Zákonech, které hýbou stvořením, a jejichž účinkům podléhá nejen každý náš čin a každé naše slovo, ale také každá naše myšlenka a každý náš cit.

O toto se máš člověče snažit, protože toto je tím nejdůležitějším a nejpotřebnějším! Pokud tímto směrem zaměříš všechno své životní snažení, velmi rychle dosáhneš vnitřního klidu a naplnění, po kterém tak toužíš.

A věz, že ani dostatek všeho toho, co pro svůj materiální život potřebuješ, ti nebude chybět. Neboť tomu, kdo usiluje o to nejpotřebnější a nejdůležitější, se všeho ostatního, co potřebuje přidá. Bude mít dostatek všeho, aby mohl důstojně žít, i když to neznamená, že bude žít v nadbytku.

Člověče, vzpamatuj se už konečně a přestaň se hnát nesprávnou cestou čistě pozemské snahy o uspokojování svých materiálních potřeb, protože je to cesta falešná, která tě nikdy vnitřně nenaplní. Je to cesta, která je neštěstím pro naši planetu. Je to cesta bezúčelně promrhaných životů miliard lidí. Je to cesta neštěstí a zkázy. Zkázy tvé osobní i celé naší Země!

Vzpamatuj se proto člověče a vykroč správnou cestou! Cestou ducha a jeho hodnot! Cestou Pravdy! Pravdy o životě, o člověku i o Stvořiteli! Toto je potřeba! Neboť pokud toto nemáš, o toto neusiluješ a toto nedosáhneš, nejsi ve skutečnosti ničím, i kdyby si byl tím největším boháčem. A proto tě nakonec nicota tvé osobnosti, prázdnota tvé duše a žebrácká chudoba tvého ducha stáhnou do nicoty. Do nicoty, znamenající zánik tvé nicotné osobnosti, kterou přivedlo k záhubě bezduché kráčení po falešné cestě uspokojování pouze vlastních materiálních potřeb.

Neboť požehnání všemocného Vládce všech světů se vznáší nad těmi, kteří se snaží kráčet cestou ducha!

Avšak jeho hněv bude bít všechny ty, kteří kvůli uspokojování svých hmotných potřeb zapomněli na potřeby vlastního ducha!

A vy všichni, kteří už ani nevnímáte onu trpkou pachuť ve vašem nitru, skrývající se za bezduchým materiálním snažením, a tato slova jsou vám pouze na smích, jste už nyní ztraceni, protože jste duchovně mrtví.

Neboť věz člověče, že pokud jsi ty sám odvrhl Stvořitele jako nepotřebného, odvrhne nakonec také on tebe! Stejně, jako se ty stavíš k Němu, se také On postaví k tobě! Tak bude učiněno zadost Spravedlnosti Páně, na základě které každý nakonec pro sebe sklidí to, co sám zaséval.

Nešťastný člověče věz, že čas se naplňuje a tvůj život bez Stvořitele předznamenává ztrátu existence tvého bytí. Tvůj život, jakkoli konzumně a materiálně bohatý, ale bez Stvořitele, je ve skutečnosti pouze tragickou ztracenou existencí, bez jakékoliv budoucnosti.

Změň to, ty nešťastný člověče, dokud ještě není definitivně pozdě! Hodnotově se obroď, aby si nemusel zahynout navěky!

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 23.12.2019 18:42:17

Neslyšíte? Burácející hlas posledního soudu volá: DOST!

Tyto dva pojmy souvisí s katolickou terminologií a nejsou v zásadě nesprávné. Budeme tedy na nich budovat a podrobněji si objasníme dva nejdůležitější a nejzásadnější momenty celého našeho bytí. Avšak objasníme si je na základě poznání stavby stvoření a na základě zákonů, ve stvoření fungujících, čehož znalost žel křesťanství chybí. A proto v nesmírně zásadních pojmech, jako je osobní a poslední soud, v mnoha věcech tápe.

Pojem osobní soud spojuje katolická věrouka s naší fyzickou smrtí a s tím, co bude následovat po ní. Tyto děje jsou popsány ve známé knize Raymonda Moodyho "Život po životě". Podklady pro její napsání získal od lidí, z medicínského hlediska určitou dobu klinicky mrtvých. Tito lidé víceméně shodně popisovali, že bezprostředně po smrti viděli sebe sama, přesněji řečeno své vlastní fyzické tělo jakoby z nadhledu, a odtud pozorovali úsilí lékařů o záchranu jejich života. Jejich osobnost, nebo jejich duše, která byla od těla odpoutaná, pak vstoupila do černého tunelu. Když se dostala ke světlu na konci tunelu, byl jí jakoby ve filmu promítnut celý její dosavadní život.

To, co duše prožívala při sledování filmu, však bylo něco úplně jiného, než když na zemi vzpomínáme na svou minulost. Tady to všechno duše vnímala především z mravního hlediska. Z hlediska toho, co udělala ve svém životě dobré a co špatné.

Po promítnutí filmu života byla ale osobnost člověka znovu vtažena do tunelu a vstoupila zpět do svého fyzického těla. Na základě zážitku klinické smrti však mnozí změnili svůj život. Zásadním způsobem přehodnotili své dosavadní priority a zaměřili se především na mravní stránku života.

Tolik ve stručnosti Raymond Moody, a my z hlediska katolického termínu osobního soudu můžeme za osobní soud považovat právě promítání filmu našeho života. Co však následuje po tomto okamžiku osobního soudu, kdy se už nevrátíme do svého fyzického těla?

Na základě filmu života člověk pozná, za co ve skutečnosti mravně stojí, a prostřednictvím objektivního a nestranného zákona duchovní tíže, bude přesunut do takové úrovně takzvaného druhého světa, do níž náleží. Do úrovně, kde najde stejných a sobě stejnorodých.

Na základě převažujících nízkých lidských vlastností člověk klesá působením zákona tíže mezi stejně nízko stojící, a na základě převažujících ušlechtilých vlastností člověk stoupá mezi stejně ušlechtile smýšlející.

V nízkých úrovních druhého světa trpí prostřednictvím stejnorodé nízkosti druhých a prožívá peklo. Ve vysokých úrovních druhého světa prožívá naopak radost, prostřednictvím stejnorodé ušlechtilosti druhých.

Když někdo zemře, jako nedávno Karel Gott, zvykne se říkat, že odešel do pěveckého nebe a odtud se na nás dívá. Když zemře nějaký známý herec, říká se, že odešel do hereckého nebe a podobně. Lidé tedy tuší, že na druhém světě jsme zařazeni do jednotlivých úrovní, na základě určité stejnorodosti. Tato stejnorodost však není profesní, ale jedině morální a mravní.

Křesťané katolíci tvrdí, že po smrti odcházíme do duchovního světa. Není to však pravda. Po smrti odcházíme ze světa hrubě - hmotného, do světa jemně - hmotného. Podle výše zmíněného zákona tíže odcházíme buď do nízkých úrovní jemné - hmotnosti, nazývaných peklem, nebo do vysokých úrovní jemné - hmotnosti, nazývaných nebem.

Souhrnně můžeme všechny tyto úrovně druhého světa nazvat očistcem, kde se lidé duševně očišťují buď z těžkých vin v nízkých úrovních, nebo z lehkých provinění ve vysokých úrovních. Postup duše z nízkých úrovní do vyšších je možný po odpovídajícím polepšení. No a ten, kdo úplně očistil roucho své duše od všech provinění, může nakonec vstoupit do věčné říše Ducha. Do skutečného, věčného království nebeského.

Toto očekává každého z nás po našem osobním soudu po fyzické smrti. A proto by každý měl už zde na zemi usilovat o co nejvyšší mravní a duchovní zušlechtění, aby pro něj nemusel být film jeho života šokem a hrůzou, po kterých se propadne do pekla.

A co znamená poslední soud?

Hrubě - hmotný svět a jemně - hmotný svět jsou prostorem, určeným pro zrání lidských duší do duchovní zralosti. Na zemi, a také na druhém světě, se lidé mají snažit zdokonalovat v ctnostech a v mravnosti, aby se stávali stále ušlechtilejší. Tímto způsobem se stále více přibližují k duchovní říši, aby po svém nejvyšším možném lidském zušlechtění mohli nakonec do ní vstoupit.

Lhůta, kterou ale máme na to určenou, je vymezena příchodem posledního soudu. Poslední soud je momentem, kdy bude řečeno DOST! Momentem, kdy se ukončí celý, výše zmíněný proces duchovního vývoje v hrubé a v jemné hmotnosti. No a momentální stav lidské duše, ve kterém ji poslední soud, čili ono velké DOST zastihne, se stane určujícím a rozhodujícím pro její bytí.

Pokud nás tedy poslední soud zastihne hodnotově zaměřené směrem ke hmotě, pokud nás zastihne spoutané penězi, majetky, vášněmi, požitky a tisíci nejrozličnějších materiálních věcí, další náš duchovní vývoj bude zastaven, a my už jen setrvačností dojdeme na úplný konec cesty, na níž nás zastihlo velké DOST posledního soudu.

Pokud nás ale poslední soud zastihne hodnotově zaměřené ke Světlu, ke Stvořiteli, k ušlechtilosti, k mravnosti, k ctnostem, k dobru, k lásce a spravedlnosti k bližnímu, také v tomto případě pouze dojdeme až na konec cesty, na níž nás zastihlo velké DOST posledního soudu.

A je úplně jedno, jestli nás poslední soud zastihne na tomto, nebo na druhém světě. Důležité bude jedině naše základní hodnotové zaměření, ve kterém se budeme v té době nacházet.

V případě materiálního hodnotového zaměření nás čeká cesta do zkázy, spojená s nezbytnou zkázou veškeré hmotnosti, která podléhá vzniku a zániku. A budou to právě naše hodnotové vazby na matérii, které nás do této zkázy stáhnou.

V případě duchovně mravního hodnotového zaměření nás však čeká cesta, směřující k věčnosti Ducha. Cesta, směřující ven ze světů hmotnosti, které jednou pominou, do věčné říše Ducha, která nikdy nepomine.

Tak, jak jednou z určitostí přijde náš osobní soud po naší smrti a odsoudí nás do zcela konkrétní úrovně druhého světa, a to přesně podle míry naší nízkosti nebo ušlechtilosti, tak jednou nevyhnutelně přijde také poslední soud, se svým velkým a definitivním DOST! A naše momentální hodnotová orientace ve chvíli velkého DOST posledního soudu se stane našim osudem. Osudem života v říši Ducha v případě naší duchovně mravní orientace, a osudem našeho definitivního zničení v zániku hmotných světů, ke kterým nás budou vázat naše, jen převážně materiální žádosti, nectnosti a nízkosti.

A to bude znamenat věčné zatracení, spočívající ve vymazání naší osobnosti z knihy života. Neboť život je jenom ten věčný v říši Ducha! Kdo však svůj život hodnotově spojí s dočasností hmoty, jeho bytí bude jen dočasné, a pak se zhroutí spolu se zhroucením hmotných světů.

Proto, bděme! Neboť nevíme dne ani hodiny, kdy zahřmí stvořením burácející DOST posledního soudu! Kam budeme převažující částí své osobnosti v tomto okamžiku zaměření, to se stane našim osudem!

A protože poslední soud se nezadržitelně blíží, mějme vždy své nitro nasměrováno především k hodnotám ducha. Jedině toto směrování v nás musí v každé chvíli převažovat.

Neboť běda nám, pokud v tomto rozhodujícím okamžiku celého našeho bytí v nás bude převažovat něco jiného!

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 16.12.2019 18:24:58

Zkázonosné zanedbávání povinností v den sváteční!

Abychom pozemsky přežili, musíme si šest dní v týdnu plnit své mnohé pozemské povinnosti, ať už v práci nebo doma. Abychom duchovně přežili, musíme si v den sváteční plnit své základní duchovní povinnosti.

Pokud se jednou nějakých důvodů rozhodneme neplnit si své pozemské povinnosti, nemusíme sice hned zemřít, ale rozhodně se zcela určitě postupně dostaneme na okraj společnosti a budeme živořit. Pokud se rozhodneme neplnit si a ignorovat své duchovní povinnosti, v hierarchii univerza, které je duchovní, sestoupíme na nejspodnější příčky a staneme se duchovně mrtví, co bude v postupné následnosti vést k definitivnímu a absolutnímu zániku naší osobnosti.

Pozemský člověk, jako bytost materiálně duchovní si tedy musí nutně plnit i své pozemské, i své duchovní povinnosti, pokud chce prožít opravdu plnohodnotný život a nechce jen živořit. Ale protože většina lidí naší planety fatálním způsobem zanedbává povinnosti, vztahující se k jejich vlastní duchovní podstatě, žijí životy výrazně znehodnoceny, i když oni sami si to nemyslí. Chybí jim totiž jeden rozměr bytí a proto žijí asi tak, jako když někomu chybí jedna ruka, nebo noha.

Jak tedy vidět, nejen plnění pozemských povinností je důležité. Stejně důležité je také plnění povinností duchovních, a to přesně ve smyslu slov: "Dejte císaři, co je císařovo a Bohu, co je Boží". Čili v našem případě: dejte hmotě, co přísluší hmotě a dejte také duchu, co přísluší duchu. No a my se nyní podrobněji podívejme právě na ty naše duchovní povinnosti, které souvisí s dnem svátečním.

Téměř všichni věřící jsou přesvědčeni, že jde hlavně o nedělní návštěvu chrámu. U nás jsou to převážně chrámy křesťanské, a k jedním z vrcholných momentů křesťanských pobožností patří čtení z evangelií a po něm kázání. V kázání kněz podrobně vyloží, vysvětlí a v rámci současných reálií objasní, co se četlo v evangeliích. Evangelia a kázání jsou tedy tím, co má vědomí věřící duchovně posouvat nahoru. A to tak, že mají v první řadě přemýšlet o tom, co bylo řečeno. No a pak samozřejmě se to mají snažit uplatnit také ve svém každodenním životě. Při tomto schématu se vychází z názoru, že kněz je na základě svého teologického studia nejkompetentnější osobou k tomu, aby vše takzvaným laikům správně vysvětlil.

Avšak právě v tomto bodě dochází k zásadnímu neplnění duchovních povinností ze strany věřících, za co nesou vinu obě strany. Nese za to vinu kněz i věřící. Má to být totiž úplně jinak, pokud to má být správně.

Jak?

Lidé si musí konečně uvědomit, že to, o čem káže kněz v kázání na základě čtení z evangelií je vždy pouze jeho osobní pohled na věc. Že jde čistě o jeho individuální vidění věci. Že mluví o tom, jak to právě on osobně chápe.

Znamená to tedy, že kněz může lidem vždy zprostředkovávat jen svůj individuální a osobní pohled. Jedině takto to musí být vnímáno! Jako kněžím, tak také věřícími.

Kázání žádného kněze nemůžeme proto glorifikovat a přisuzovat mu větší význam, než ve skutečnosti má. Slova kněze nás mohou inspirovat, mohou nás povzbudit, mohou nás přinutit k zamyšlení. Ale nikdy je nemůžeme stavět na roveň samotných evangelií, protože vždy to bude jen názor člověka. Člověka takového, jako je každý jiný.

A nyní se dostáváme k samotné podstatě věci, neboť základní povinností každého věřícího je udělat si vlastní názor na to, co mu bylo při návštěvě chrámu předloženo v evangeliích, nebo celkově v Bibli. On sám musí o tom přemýšlet! On sám musí uchopit význam řečeného svým vlastním způsobem!

Neboť každý z nás je jiný! Každý má jiné možnosti, danosti a předpoklady. Každý z nás musí proto tvořivě uplatnit slova Písma ve svém vlastním životě a svým vlastním způsobem, který je výsostně individuální. Který je neopakovatelný.

Věřící nesmí přebírat názory jiných a přijímat je za své bez vlastního uvažování! Takové něco není hodné osobnosti člověka! Takové něco je trestuhodnou duchovní nesamostatností!

A je velmi velkou chybou, že v církvích a v chrámech nejsou lidé vedeni k duchovní samostatnosti. Že nejsou vedeni k vlastnímu zvažování, přemýšlení, bádání a zkoumání Písma. Že jsou jen jako nedospělé děti neustále držení za ručičku prostřednictvím předkládání hotových názorů duchovních autorit, o kterých se již hlouběji nepřemýšlí a které se jen přijímají.

Toto je však cesta k trvalé nesamostatnosti a ne k požadované samostatnosti! Každý člověk si musí sám vybudovat svůj vlastní názor! Každý sám musí zkoumat, co právě jemu osobně Písmo říká! Toto je základní duchovní povinností každého z nás, která nemůže být nahrazena nikým jiným!

Správný kněz a kazatel má být tedy osobností, která vede věřící k duchovní samostatnosti. Osobností, která má pomáhat probouzet v jiných jejich vlastní individualitu a vlastní, individuálně osobní poznávání Slova Písma.

Každý člověk musí přece stát na vlastním přesvědčení a ne se pouze donekonečna opírat o přesvědčení jiných! Vždyť co je dobré pro jednoho, nemusí být dobré pro druhého! Pokud totiž pouze vše bezmyšlenkovitě přebíráme od jiných, stáváme se cizinci sami sobě! A to není skutečný život, ale živoření!

Cestu k výšinám musí najít každý sám za sebe, aby mohl po ní kráčet! V tom mu nikdo nepomůže! Žádná autorita! To je nepřenosné! On sám ji musí objevit a po ní jít! A objevit ji může jen tak, že se zamýšlí nad věcmi! Že samostatně zkoumá ve slovech Písma a názory jiných lidí jsou mu jen nápomocné! Přesně tak, jak naznačuje moudré rčení: Lidi poslouchej, ale svého rozumu se drž!

Jedině toto je cesta převzetí plné osobní odpovědnosti, která z nás učiní zralou, samostatnou osobnost, kráčející ke Světlu a k Pravdě. Takto se máme stavět k pravdám ducha a toto je základní povinností každého z nás! Tuto povinnost má každý ve vztahu k sobě samému a časový prostor k jej naplnění je mu poskytnut právě v den sváteční. V den sváteční, který má být správně využit k našemu individuálnímu, osobnímu duchovnímu zkoumání, protože jedině ono je prvním nezbytným krokem k našemu duchovnímu vzestupu.

Nápomocná nám k tomu může být návštěva chrámu, nápomocné nám k tomu může být kázání kněze, ale to hlavní musí udělat každý sám za sebe, protože jen tak se můžeme stát zralými, samostatnými osobnostmi, jaké chce mít Stvořitel ve svém stvoření. Jedině k této metě má lidi vést každý správný duchovní vůdce, kazatel a učitel.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 09.12.2019 18:34:58

Bezmezné sobectví a osobní uhlíková stopa

Skutečnost, že ekologické aktivity byly v souvislosti s Gretou Thunberg a lidmi, co stojí za ní ve značné míře zprofanovány neznamená, že nyní máme mávnout nad vším rukou tak, jak to mnozí s radostí udělali. Zásadní obrat v našem vztahu k přírodě je nutný, ale nevede cestou vyměření nových daní a dalšího, podobného sofistikovaného vydělávání na obyčejných lidech pod záminkou boje za ekologii. Ve skutečnosti však kvůli stále většímu hromadění zisků tak, jako vždy. Loutkou a nástrojem v rukou právě tohoto typu lidí se stala naivní Greta Thunberg.

My se však nyní podívejme na ekologii trošku jinak. Ne tedy z hlediska zisků, které by se daly z tohoto celosvětového problému vytlouct, ale jednoduše kvůli tomu, že je to nutné.

Našim sobeckým využíváním zdrojů nad rámec možností naší planety jsme si přivodili léta, ve kterých se pomalu normálně nedá žít. Léta, jejichž důsledkem je stále intenzivnější vysušování půdy, s fatálními důsledky pro zemědělskou produkci.

Velkoměstské aglomerace jsou natolik zamořeny různými emisemi, že to má například jen v Praze za následek předčasné úmrtí 1500 lidí ročně. A přestože je v současnosti módou orientace na zdravou výživu, za mnohé nemoci, vedoucí k úmrtí, a to zejména nemoci plicní a srdeční, může kromě životosprávy také kvalita ovzduší.

Toto všechno a ještě mnoho jiného je něčím, co se každého z nás bezprostředně dotýká. Třeba ale zdůraznit, že my sami neseme svůj vlastní díl viny na tom, co se děje. My sami se o to přičiňujeme svým stylem života.

Jak? Vražednou uhlíkovou stopou, kterou za sebou jako jednotlivci zanecháváme. A celkový součet těchto sobeckých individuálních uhlíkových stop jednotlivců vede k vražedným klimatickým změnám, dopadajícími svými vážnými důsledky na nás všechny.

Drobná sobectví jednotlivých lidí se tedy slévají do jednoho obrovského oceánu sobectví ve vztahu k přírodě a celé naší planetě, která to už přestává zvládat. Bouří se a ničivé důsledky našeho sobectví nám vrhá zpět do obličeje.

Miliony lidí se totiž nikdy nezamýšleli nad tím, že různé výdobytky techniky, pokroku a pohodlí, auta, levné letenky, neuvěřitelné plýtvání potravinami při dovolených all inclusive a různé jiné věci, které si můžeme dovolit, protože na to máme, že souhrn všech těchto věcí se stává veličinou, překračující možnosti přírody a jejích obnovitelných zdrojů.

Myslet však na to, co se s přírodou a v přírodě děje, a to ještě navíc v souvislosti s odpovědností naší vlastní osoby, je pro většinu něčím nerealistickým. K vyvození osobní odpovědnosti u většiny lidí vůbec nedochází. Zajímá je jen konzum a vysoký životní standard, který si chtějí užít, byť jen na dovolené, pokud nemohou jindy. Ale to, za jakou cenu se tak děje a jakou uhlíkovou stopu po sobě zanechávají, je nezajímá. To je jim ukradeno.

Aby se zřekli ježdění autem, leteckých dovolených, nových mobilů, nebo mnoha jiných výhod a výdobytků moderní civilizace jim připadá absurdní. Připadá jim to nemyslitelné, protože oni přece žijí jen jednou, a proto si potřebují života maximálně užít. A to bez ohledu na to, jaké to bude mít důsledky. Bez ohledu na to, co bude s tímto světem, když už budou staří, nebo když zemřou. To je nezajímá, protože hlavní je, aby oni sami vyždímali ze života, co se jen dá.

Takto lidé uvažují a takto jednají, protože v jejich nitru vládne jen bezbřehý egoismus. Vládne v nich slepé klanění se modle jejich vlastního, fyzického "já". A právě pohanský kult této modly vlastního, fyzického "já", projevující se bezohledným egoismem, devastuje přírodu na naší planetě a žene ji ke kolapsu.

Z této nastoupené cesty smrti je jen jedno jediné východisko. Ve světě, sužovaném ekologickou krizí a následky konzumu je jen jediné východisko, spočívající v dobrovolné askezi a uskrovnění se. Jediné východisko, které začíná u každého jednotlivého člověka položením otázky: Jak se můžu já osobně omezit a uskromnit do takové míry, aby se moje osobní uhlíková stopa stala pro přírodu naší planety udržitelná? Jediné východisko spočívá v přijetí osobní odpovědnosti za to, co se ve vztahu k přírodě kolem nás děje.

Pokud ale lidé, jednotlivci, tuto osobní odpovědnost ve vztahu k sobě samým nevyvodil, nic se nezmění a vše půjde stále dál tak, jak jde dnes, až do úplné zkázy. Pokud se lidé, jednotlivci, neuskrovní ve vztahu k možnostem přírody, zničí ji a tím pádem zničí také sebe sama.

Na tomto místě by mohli mnozí namítat, že rozhodující podíl na ničení planety mají největší výrobci a průmyslové korporace. Ano, ale tady si je třeba uvědomit, pro koho vyrábějí! Kdo je spotřebitelem jejich produkce! Koho nároky, požadavky a blahobyt tím uspokojují! Jsou to masy obyčejných lidí, kterých spotřebě je veškerá tato nadvýroba určena!

Jak se ale uskromnit v dnešním konzumním světě, ve kterém chce mít každý více a ve kterém výška spotřeby a možnosti užít si jsou věcí společenské prestiže?

V současnosti žijeme ve společenském klimatu, ve kterém je skromnost a dobrovolné omezování se vnímáno jako bláznovství. Neuvažující konzumní většina si však neuvědomuje, že jedině takovéto "bláznovství" je cestou budoucnosti, protože je pro přírodu udržitelné, zatímco dnešní, obecně uznávaná cesta materiální a konzumní prestiže je cestou k vydrancování přírody a jejích zdrojů. Je to cesta do zkázy.

Žel, pro konzumního člověka s jeho konzumními hodnotami je uskrovnění nemožné, protože takové něco absolutně odporuje konzumní filozofii života, která dnes letí a ke které jsou masy lidí neustále povzbuzovány prostřednictvím médií, a v nich ustavičně zveřejňovaných reklam na všechno to, co ještě musíme mít.

Skutečně uskromnit se dokáže pouze člověk s úplně jiným paradigmatem myšlení a celkového pohledu na svět. Skutečně uskromnit se dokáže jen člověk, který je hodnotově vzdálen od mělké, ubohé a zvrácené konzumní filozofie života. Člověk, jehož vědomí je zaměřeno úplně jiným směrem. Směrem k osobnostnímu růstu prostřednictvím nabývání vysokých a ušlechtilých ctností! Směrem k hodnotám Ducha! Směrem k nabývání skutečné lidské zralosti a velikosti.

Neboť jedině člověk, který kráčí tímto směrem, se stává tím nejpřirozenějším způsobem skromným! Neboť jedině člověk, který zaměří své životní snažení směrem k osobnostnímu získávání hodnot, jako je spravedlnost, čestnost, dobro, ohleduplnost, čistota, ušlechtilost, lidskost a zdravá spiritualita je schopen brát si od života i od přírody jen tolik, kolik skutečně potřebuje, protože materiální užívání pro něj není prioritou. Neboť jen takový člověk se nepachtí za hodnotami materie, protože usiluje o hodnoty ducha, které jsou pravým bohatstvím. Jsou bohatstvím, které nám nevezme ani smrt, zatímco všechno konzumní a materiální budeme muset zanechat na zemi, a na druhý břeh odjedeme s prázdnýma rukama, jako žebráci. Jako duchovní žebráci a jako zločinci, kteří ve své prázdné honbě za materiálními požitky zničili vlastní planetu.

Závěr je tedy jednoznačný! Prioritní nabývání hodnot materie a konzumu je cestou do zkázy. Do zkázy přírody, planety i osobnosti člověka, který nakonec skončí v zkáze věčného zatracení.

Naopak, nabývání hodnot ducha a hodnot vysokých a ušlechtilých ctností, z nichž jednou je i přirozená skromnost, je cestou k udržitelnosti života na naší planetě, a zároveň cestou do výšin Ducha, kde vládne jen štěstí, radost a mír.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 18.11.2019 18:08:51

LGBTI agenda z duchovního hlediska. Aneb to, co současná společnost nechce vidět!

Určitě vám neuniklo, že ve společnosti probíhá vzájemný ostrý boj dvou názorových skupin. Skupiny zastánců, příznivců a sympatizantů agendy LGBTI na jedné straně a na druhé straně skupiny jejích odpůrců. Médii je obecně vnímáno snažení první skupiny jako společensky přínosné. Je vnímáno jako boj za správnou věc. Jako boj za lidská práva určitým způsobem společensky znevýhodněné menšiny. Je to vnímáno jako něco vývojově, lidsky a společensky progresivní.

Naopak, názorová skupina odpůrců agendy LGBTI je mediálně vnímána jako skupina lidí nesnášenlivých, extremistických a reakčních, kteří zastávají historicky překonané názory.

Pokud bychom si vzali nějakého absolutně nezaujatého člověka, a ten by se vážně zahloubal do argumentace jedné a pak druhé strany, našel by mnoho odborných argumentů, na základě kterých jsou jejich zastánci přesvědčeni o vlastní pravdě. A pokud se příslušníci těchto dvou názorových skupin setkají, třeba v nějaké televizní, nebo rozhlasové relaci, obě strany jsou schopny relativně odborně argumentovat. Avšak na konci relace odcházejí stejně nesmiřitelně protichůdně naladěni, jako předtím. Žádná vzájemná odborná debata na tom nedokáže nic změnit.

A pokud se z tohoto hlediska podíváme na širokou veřejnost, tak část z ní se přiklání na jednu a další část na druhou stranu, přičemž také zde platí, že žádná logická argumentace protistrany nedokáže na tom absolutně nic změnit.

Kdo má tedy pravdu? Jak a kde ji lze najít, pokud je jakákoliv rozumová argumentace kontraproduktivní?

Pak je potřeba pravdu hledat jinak! A to v zohlednění hlubších, duchovních souvislostí.

Při tomto hledání však musíme vědět, že podněty ducha se v nás, čili v našem nitru zrcadlí prostřednictvím čistých citů a prostřednictvím svědomí. A tyto citově duchovní impulsy, vznikající v našem nitru, nám vždy v nejbezprostřednější přirozenosti jasně signalizují, co je správné. Čili, co je správně stojící v pravdě ducha!

To tedy reálně znamená, že o tom, co je správné a dobré nemusíme vůbec uvažovat, protože to se v nás okamžitě a bezprostředně ozývá v impulsech čistého citu a svědomí. To, co je správné a dobré je každému člověku jasné okamžitě a bez přemýšlení, protože to přímo a bezprostředně vychází ze samotné podstaty našeho ducha. Z podstaty našeho ducha, který má ve věcech správného hodnotového rozlišování jevů a skutečností vždy absolutně jasno.

Využijme tedy této znalosti v praxi a podívejme se její optikou na agendu LGBTI. Třeba konkrétně na snahu o postavení svazku homosexuálních partnerů na úroveň standardního manželství, dokoncetakéi s možností adopce dětí.

Pokud člověk poctivě zkoumá sám sebe, jeho čistý cit a svědomí v něm na to okamžitě a bez jakéhokoliv přemýšlení reagují, jako na něco nesprávné. Jeho čistý cit a svědomí se proti tomu okamžitě vzbouří, jako proti něčemu nepřirozenému. Zde netřeba ničím argumentovat! Zde netřeba nad ničím přemýšlet! Zde netřeba nic zdůvodňovat! Čistý cit a svědomí okamžitě impulzivně formují jasné NE! NE všem podobným praktikám, snahám a záměrům!

A je úplně jedno, jestli je tento vnitřní postoj jinými lidmi, společností, nebo médii vnímán jako zpátečnictví, zaostalost, homofobie, nebo cokoliv jiného. Člověk to přece právě takto jasně cítí a zcela přirozeně se staví na stranu svého cítění. Tento jeho postoj je postojem vnitřní integrity osobnosti, která stojí pevně na pozicích vlastního vnitřního přesvědčení. Kdyby člověk jednal jinak, musel by přece lhát sám sobě!

Jak je to ale ve druhém případě? V případě schvalování agendy LGBTI? Třeba konkrétně v případě registrovaných partnerství?

Také u těchto jedinců jejich čistý cit a svědomí signalizují jasné NE! Nicméně pudy, falešné sklony a jejich rozumově racionální ospravedlňování překrývají a zatlačují do pozadí impulsy čistého citu a svědomí. Každý homosexuál přece vnitřně jasně vnímá, že něco není v pořádku. Že s ním něco není úplně normální a přirozené. Ale síla pudově smyslných impulsů těla, síla pokřivených sklonů a síla rozumových argumentů, prostřednictvím kterých se to člověk v sobě snaží omluvit, to v něm přehluší.

A tak, místo boje s nesprávným a nepřirozeným, se tomu naopak podvoluje a podřizuje. Takový jedinec už potom nenaslouchá hlasu svého čistého citu a svědomí, ale dopřeje sluchu pouze hlasu svých slabostí. Jejich uplatňování, jejich zohledňování a snaha o jejich společenské akceptování se pro něj stává rozhodujícím. Takový člověk lže sám sobě, když si myslí, že bojuje za svá práva. A přitom ve skutečnosti bojuje jen za práva svých slabostí. Za práva vlastní nepřirozenosti, kterou sice citem jasně vnímá, ale jeho varovný hlas násilím potlačuje a zapuzuje.

No a všichni ti, kteří sice sami nejsou homosexuály, ale podporují LGBTI agendu, překrývají nesouhlasné impulzy svého čistého citu a svědomí falešným, rozumově racionálním humanismem. Jeho prostřednictvím bojují za legitimitu a legalizaci osobnostních slabostí jiných, pro které by bylo stokrát lepší, kdyby se s nimi snažili bojovat a nad nimi zvítězit, než když se jim podvolují a snaží se je společensky legitimizovat. Je to pouze falešný rozumový humanismus a falešná rozumová dobrosrdečnost, kterými lidé, schvalující agendu LGBTI, přehlušují vlastní citové vnímání nepřirozenosti, nesprávnosti a škodlivosti takovýchto snah.

Závěr:

Kdo vnitřně vnímá agendu LGBTI a vše, co s ní souvisí jako scestné a nezdravé, ten stojí na pozicích čistého citu a svědomí, které mu to jasně signalizují. Takovému člověku není potřeba nic vysvětlovat a žádné rozumově racionální argumenty ho nepřesvědčí o opaku. Takový člověk stojí v dané, konkrétní věci zdravě a správně, protože má pevnou oporu ve svém duchu, který se v něm projevuje citem.

A stál by v celém svém životě ještě mnohem správněji a zdravěji, kdyby se hlasem svého čistého citu a svědomí řídil v absolutně všem, co ho potká a co musí řešit. Pokud by takto jednal, kráčel by svým bytím správně, směrem ke štěstí, radosti a harmonii tak, jak ho k tomu v každé situaci jasně vybízí hlas jeho čistého citu a svědomí. Měl by proto tomuto hlasu vždy pozorně naslouchat a poslouchat ho.

Kdo však vnímá agendu LGBTI a vše, co s ní souvisí jako správné, zdravé, humanistické a pokrokové, lže sám sebe! Snaží se oklamat své čisté cítění a svědomí, které mu naznačují opak. A snaží se je oklamat a přehlušit prostřednictvím křečovitého rozumového ospravedlňování vlastní úchylky, pudů a slabostí v případě homosexuálů. Nebo pak prostřednictvím rozumově racionální, vykonstruované dobrosrdečnosti a naivního humanismu v případě nehomosexuálů, schvalujících a podporujících tyto snahy.

Člověče, řiď se vždy a všude svými čistými city a svědomím, a nic jiného nepotřebuješ! Vždy půjdeš správným směrem a vždy budeš jednat správně.

Pokud ale tvé čisté cítění a svědomí překryjí byť i ty nejlepší rozumové důvody, nebo pudy, či jiné slabosti, a ty se budeš rozhodovat na základě nich, nepůjdeš správným směrem a tvé konání nebude správné. A to ani tehdy, kdyby se ti to snad na první pohled jako správně zdálo.

Pamatuj, že dříve nebo později nakonec narazíš a bolestně se zraníš, protože si kráčel proti pravdě ducha, kterou neseš ve svém srdci! A pokud ani pak neupustíš od své nesprávné cesty, postihne tě neštěstí za neštěstím, a nakonec definitivní záhuba! Záhuba, která bude smutným osudem každého, kdo se zřekl velikosti vlastního ducha tím, že nedbal jeho hlasu, projevujícího se impulsy čistých citů a impulsy svědomí.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 11.11.2019 18:23:11

Ubohost rozumu odhaluje svou tvář! Katastrofická vize!

Etiketa správného stolování jsou rozumové pravidla, jak se slušně chovat při jídle. Pokud se však člověk začne řídit těmito pravidly a nemá v sobě nic vyššího, co by mu umožnilo nadhled nad materií a čistě rozumovým uvažováním, může sklouznout až k omezenosti a směšnosti.

Důkazem takovéto ubohosti byl krátký rozhovor v českém rozhlase s odborníkem na etiketu stolování. Když rozhovor dospěl k tomu, že v horkých letních dnech je pro naše zdraví nejprospěšnější konzumace zeleninových salátů, redaktorka se dotyčného odborníka zeptala, jak správně jíst zeleninový salát.

A odborník řekl přibližně toto: "Salát máme v souladu s etiketou stolování jíst vidličkou. Ingredience v salátu by proto měly být nakrájené na malé kousky. Pokud se však stane, že některé kousky jsou větší a nemůžeme si s nimi poradit vidličkou, lze použít také nůž. Ale to už není z hlediska etikety stolování správně. Kdo proto chce zachovat bonton, ať raději nechá kousky salátu, se kterými si nemůže poradit vidličkou nedojedené."

Tato nesmírně užitečná rada, která odezněla v českém rozhlase během horkých letních dnů má enormním způsobem pobouřila, protože je dokonalou ukázkou úzce omezeného fixování vědomí na jediný, rozumový úhel pohledu, se ztrátou schopnosti vidět věci v širším kontextu. A ten širší kontext spočívá v uvědomění si, že na naší planetě trpí hladem 850 milionů lidí, a z toho přes 100 milionů z nich trpí hladem extrémním. Z tohoto hlediska se dobrá rada odborníka na etiketu, doporučující nechat na talíři nedojedené zbytky salátu, pokud je nemůžeme sníst slušně, jeví jako neuvěřitelná absurdnost, necitlivost a bizarnost. Já osobně bych tomuto erudovanému odborníkovi na etiketu dopřál žít na místech, kde je hlad a kde by určitě po několika dnech snědl všechno, co je na talíři. A možná také talíř samotný.

Podobně ulítlých lidi, rozumem až směšné omezených ve vztahu k etiketě, nebo hygieně, bez patřičného zohlednění širších souvislostí je samozřejmě více. Vzpomínám si třeba na jednu příhodu, spojenou s úzkostlivou čistotností, o které mi vyprávěla moje známá.

Cestovala vlakem a oproti ní seděl mladý muž. Mladík si vytáhl z tašky igelitový sáček a v něm měl koláč. Opatrně vysunul kousek koláče ze sáčka a začal jíst. Jak ho jedl, posouval sáček postupně směrem dolů a úzkostlivě dbal, aby se prsty nedotkl koláče. Když ho už téměř dojedl a v sáčku zůstal už jenom kousek, který by musel vybrat prsty, odhodil koláč se sáčkem do koše. Ne však proto, že by mu nechutnal, ale proto, že se už nedal sníst absolutně sterilně a hygienicky.

Také v tomto případě by bylo asi užitečné odsunout dotyčného do oblastí hladu, kde by s chutí snědl koláč, i kdyby mu spadl na zem.

Proč ale mluvíme o těchto dvou příkladech? V první řadě proto, že jde o do nebe volající neúctu k práci všech, kteří se zasloužili o to, abychom si zeleninový salát, nebo koláč mohli vůbec koupit.

A zadruhé proto, že oba příklady jsou dokonalou ukázkou omezenosti rozumu, nad kterým není už nic víc, co by ho přesahovalo. Nic víc, co by ho produchovnilo a polidštilo. Co by člověku dalo potřebný nadhled, a s ním schopnost poznat hloupost svého počínání.

Je ale doslova tragické, že oba příklady, které byly uvedeny, nejsou ničím výjimečným. Jsou totiž žel pravidlem! Jsou stylem života, ve kterém lidé dneška žijí systémově! Právě proto jsme svědky mnoha absurdit třeba ve zdravotnictví, ve školství, v politice, při vyřizování na úřadech a v mnoha jiných oblastech života. Všude tam je jasně patrná úzkoprsost rozumu, která nám v podobě nejrůznějších nesmyslů znepříjemňuje život.

O celé věci by v podstatě nebylo třeba vůbec mluvit, kdyby šlo jen o zmíněnou etiketu stolování, nebo o chorobnou čistotnost. Je však doslova tragické, pokud se úplně stejná míra omezené rozumové hlouposti projevuje ve vrcholové politice, v ozbrojených silách, v policejních složkách, v řízení států, v pohledu na život a jeho hodnoty, ve vztahu k přírodě a v mnoha jiných věcech.

Ano, všude tam je jasně patrná rozumově racionální nedostatečnost. Všude tam je jasně patrná úzkoprsost rozumu, který nic nepřesahuje a nic nepolidšťuje. A proto je všude kolem nás tolik úzkoprsosti, omezenosti, směšnosti, malosti, ubohosti a tragikomiky. Ale také tolik bezohlednosti, chamtivosti, lži, nečestnosti, nenávisti a podobně. Omezeností rozumu je svět deformován právě do takovéto podoby.

A lidé si na to postupně zvykají, takže jim nakonec to, co je evidentně ubohé, časem ani takové ubohé nepřipadá. To, co je nízké, jim časem nepřipadá jako nízké. To, co je omezené, jim nepřipadá jako omezené, to, co je zkažené a zvrhlé, jim nepřipadá jako zkažené a zvrhlé, a tak dále, a tak dále.

To však není život, ale živoření! Živoření v malosti, úzkoprsosti, omezenosti, tragédii a směšnosti zúženého, rozumového vnímání reality asi takovým způsobem, jak ji vnímá kůň s klapkami na očích.

Skuteční lidé však odmítají postoj většiny, kráčející s klapkami na očích! Skuteční lidé vnímají, tuší a cítí tragiku takovéto omezenosti! Skuteční lidé jsou schopni povznést se trochu výš a podívat se na vše z nadhledu. Skuteční lidé nedovolí, aby byla živost jejich citu a ducha spoutaná úzkoprsostí rozumu!

Právě tito skuteční lidé jsou světlem světa a solí země! Jedině jich lze nazvat lidmi, i když mnozí stojí na těchto pozicích ne vědomě, ale podvědomě. Oni jsou baštou lidskosti, zvedající vysoko nahoru zástavu živého citu a živého ducha, nespoutaného a nezotročeného úzkoprsostí rozumu! Jejich rozum jim slouží a nezotročuje je! Jejich rozum je produchovnělý a proto má skutečně lidský rozměr!

Lidstvo dneška je rozštěpené na dva proudy. Na proud ducha, citu a svobody, kráčející k výšinám pravého lidství, jehož rozum stojí ve službách ducha. A na proud, svým vlastním rozumem omezených a spoutaných otroků, kráčejících v úzkoprsé malosti k vlastnímu sebezničení.

Jsou to dvě cesty, z nichž jedna vede ke světlu a druhá to temnoty. Jsou to dvě misky vah osudu naší planety a naší civilizace, přičemž rozhodně to, co převáží. Právě dnes se o tom rozhoduje! Rozhoduješ o tom také ty, člověče tím, že se buď necháš spoutat vlastním rozumem, který tě bude stále více osobnostně omezovat, aniž by sis to vůbec uvědomoval, nebo se naopak staneš osobností, svobodnou v duchu a v citu, aby ses prostřednictvím nich povznesl do výšin. Aby si tak získal nadhled nad rozumem, dokázal ho produchovnit a tímto způsobem ovládnout.

Náš svět si žel zvolil cestu rozumu. O její správnosti ho utvrzují stovky technických výdobytků. Nevnímá však, jak je technikou postupně zotročován a ovládán Tím je však ovládán rozumem, který techniku vytvořil. Rozumem, se všemi, stále očividněji se projevujícími negativy, jako je nečestnost, vypočítavost, podlost, egoismus, pýcha, konzum, chamtivost, kariérismus a chladný, bezohledný kalkul. Toto všechno jsou však milníky cesty ke zkáze. Cesty ke zničení a vydrancování země, a tím zároveň ke zničení celé civilizace, a možná také celé planety.

Ale naštěstí ještě existují takoví, co se nestali slepými otroky rozumu, jeho lákadel a výdobytků. Je jich málo, ale je štěstím našeho světa, že vůbec jsou. Kdyby jejich počet narostl, mohlo by to zvrátit současné směřování do záhuby. Pokud ale nenaroste, může to alespoň omezit míru zhroucení naší civilizace, ke kterému tlačí svět otroci omezenosti rozumu.

A ty, člověče, stojíš uprostřed toho dění, a ve své svobodné vůli rozhoduješ o tom, zda se v svobodě svého ducha a citu, a v jejich postavení na piedestal své osobnosti, staneš strůjcem vzestupu civilizace, nebo zda se v úzkoprsé a ubohé omezenosti vlastním rozumem staneš naopak strůjcem jejího pádu a zničení.

PS. Pokud někdo neví, co znamená být člověkem citu, znamená to být člověkem citlivým. Být citlivým vůči svému partnerovi, nebo partnerce. Být citlivým vůči svým dětem. Být citlivým vůči svým spolupracovníkům, nebo zaměstnancům. Být citlivým, vůči svým pacientům, vůči svým přátelům, vůči přírodě i vůči zvířatům. Být citlivým vůči nespravedlnosti a vůči nečestnosti. Být citlivým vůči bezohlednosti a vůči podlosti. Být citlivým vůči farizejství, vůči lži i vůči manipulaci. To znamená být člověkem citu! To znamená být člověkem živého ducha!

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 21.10.2019 18:33:17

Čipování! Cesta k totálnímu zotročení člověka jménem pohodlnosti!

Nejdříve letěl do vesmíru pes a pak člověk. A stejně je to také s čipy, čili podkožními implantáty. Nejdříve bylo povinné čipování psů a zanedlouho bude povinné čipování lidí. Přejí si to mocní našeho světa a už v tomto směru podnikají patřičné kroky. Už mediálně zpracovávají veřejnost informacemi o velkých výhodách, jaké nám to přinese.

Česká veřejnoprávní televize například nedávno informovala o inovativní vědecké konferenci ve Stockholmu, kde vědci představili podkožní čip, implantovaný do ruky člověka.

A přestože veřejnoprávní televize by měla být nestranná, čili nestranně informující o výhodách i nevýhodách, neděje se tak, a ohledně aplikace podkožních implantátů vládne zavádějící, nadšená jednostrannost.

Zkusme se proto nyní podívat na celou problematiku trošku komplexněji a řekněme si něco o proklamovaných výhodách čipování, o jeho nevýhodách, i o duchovním pohledu na věc.

Nejdříve tedy výhody, o kterých se hovořilo na zmiňované vědecké konferenci ve Stockholmu. Hlavní z nich je, že všechno bude pro nás mnohem pohodlnější. Uživatel čipu si ho může připojit ke svému smartphonu a naprogramovat ho, nebo v něm uchovávat data. Může mu sloužit k placení, k identifikaci, na vstup do budovy, kanceláře nebo fitness centra, na zábavu prostřednictvím sociálních sítí, ale může pomoci také ve stavu zdravotní nouze. Budou na něm naše zdravotní záznamy, nebo třeba komplexní monitorování zdravotního stavu, co může být průlomové pro naše zdraví. Už v roce 2017 si například zaměstnanci v americké firmě mohli prostřednictvím podkožního implantátu koupit jídlo, přihlásit se do počítače, nebo používat kopírovací zařízení.

A teď se podívejme na nevýhody čipování, o kterých se při nastávající, masivní mediální propagandě, se snahou o jejich celoplošné zavedení, nebude určitě mluvit.

Vše bude postupně směřovat k tomu, že člověk bude moci fungovat ve společnosti už jen s implantovaným čipem. Jen tak se bude moci prokázat občanským průkazem, jen tak bude moci zaplatit, odemknout auto, nebo byt. Jen tak mu bude moci být poskytnuta zdravotní péče a podobně.

Obrovskou nevýhodou čipů je, že údaje na nich mohou být zneužity. Zneužity v neprospěch jejich uživatelů a využity ve prospěch šedých eminencí, stojících v pozadí, jejichž záměrem bylo dosažení celoplošného čipování obyvatelstva.

Tak, jak totiž může hacker vstoupit do počítače, nebo počítačové sítě někoho jiného a volně nakládat s jeho daty, tak bude možné elitě disponovat nejosobnějšími údaji obyvatelstva, čímž jim budou lidé zcela vydáni napospas.

Takovýmto způsobem bude elita držet na uzdě celou společnost i všechny národy. Takovýmto způsobem bude společensky, finančně, nebo existenčně likvidovat nepohodlných. A naopak, odměňovat a vyzdvihovat své poskoky a nohsledy.

A právě o tohle jde především! Toto je skrytým účelem čipování, kterým bude úplné a bezvýhradně ovládnutí stáda lidských ovcí. Tímto způsobem je někdo "tam nahoře" bude mít dokonale ve své hrsti. Je proto maximálně smutné, když se lidé nadšeně hrnou do čipování skutečně jako nějaké slepé stádo, neuvědomujíc si tyto skryté skutečnosti, o kterých jim nikdo z jeho propagátorů nikdy neřekne.

Kromě standardních funkcí, nacházejících se na čipu, o kterých jsme mluvili, se však na něm budou nacházet také funkce nestandardní. Už dávno jsou totiž vyvíjeny různé technologie, schopné ovládat mysl a emoce. Technologie, schopné ovlivňovat naše emocionální prožívání od radosti a euforie, až po vztek a agresivitu. Technologie, schopné zevnitř psychicky destruovat naši osobnost.

Je například známo, že během druhé světové války dostávali ruští vojáci před rozhodujícím útokem příděl vodky, aby měli otupené smysly a na povel šli i na smrt. Američané za stejným účelem využívali ve Vietnamu drogy. No a lidé s implantovanými čipy půjdou do potencionálního útoku v euforii, vyvolané z nějaké vzdálené počítačové centrály prostřednictvím čipů v jejich těle.

V současnosti žijeme například v době, v níž lidmi ve velké míře manipulují média. Na objednávku mocných účelově formují veřejné mínění do takové podoby, jak si to mocní přejí. A masy to skutečně takto přijímají a považují to za skutečnost.

Tento proces se však má prostřednictvím implantovaných čipů ještě více zefektivnit a přivést do dokonalosti. Z lidí se mají stát už jen jakýsi bioroboti, kterých bude možné ovládat absolutně dle vlastního přání. Bioroboti, kteří budou na cizí pokyn vraždit, páchat sebevraždy, nebo cokoliv jiného dle přání a rozmaru mocných. K tomuto vše spěje!

No a na závěr si ještě ukažme duchovní pohled na danou problematiku.

Když se v roce 2012 podle Mayského kalendáře nekonal konec světa, mnozí to obrátili na posměch. Lidé si vydechli a všechno jde dál po starém. Málokdo si ale uvědomuje, že konec starého, racionálně materialistického světa a vznik čehosi nového, stojícího na duchovno morálních základech není nic, k čemuž dojde z jednoho dne na druhý. Je to proces! Postupný nevyhnutelný proces, který se právě v naší době skutečně blíží ke svému vrcholu!

O tom, že žijeme v době velkého zlomu svědčí mnohá znamení. Například předpovědi Sibyly. Ta o ní hovoří jako o době, ve které budou na obloze létat železné ptáky a ve které nebude možné rozeznat muže od ženy, co dnešní gender ideologie přivedla ke svému vrcholu.

Také v Bibli se píše o této průlomové době, a to zejména v jejím závěru, v zjevení Janově, v Apokalypse. Jsou tam popsány její mnohé poznávací znaky a mezi nimi se nachází také informace o aplikaci podkožních implantátů: "všichni, malí i velcí, bohatí i chudí, přijímají na pravou ruku, nebo na čelo znak, a nikdo nemůže kupovat nebo prodávat, pouze ten, kdo má znak. "

V Bibli jsme tedy před čipováním varováni! A to proto, že na základě toho, co jsme říkali v druhém bodě, se člověk stane ze samostatně se rozhodující, svobodné duchovní bytosti, bytostí mentálně a emocionálně zotročenou, ovládanou elitou prostřednictvím čipů. Bytostí, schopnou konat na cizí příkaz ty nejohavnější věci. Bytostí, jejíž budou zadávány úkoly a její celkové životní směrování prostřednictvím centrálního počítače, komunikujícího s implantovaným čipem v jejím těle.

Dalo by se však namítnout, že za všechny špatné činy, které budou lidé takovýmto způsobem páchat na příkaz úzké elity světovládců, nebudou nést odpovědnost, protože budou konat takříkajíc v nepříčetnosti.

To je však omyl! Lidé budou nést plnou duchovní odpovědnost, protože svým souhlasem s implantaci čipu do vlastního těla dovolili jiným, aby je ovládali. A dovolili jim to i přesto, že v Apokalypse byli před tím varováni!

Ale protože dnes jsou lidé materialističtí a duchovní varování i všechno duchovní je jim směšné, neberou tyto věci vážně, a na základě mediální manipulace o velkých výhodách podkožních implantátů budou náchylní k souhlasu s jejich zavedením.

Avšak toto jejich rozhodnutí bude posledním svobodným rozhodnutím, které učiní! A právě za to ponesou plnou duchovní odpovědnost! Na základě toho se totiž potom stanou otroky a bytostmi, které ovládají jiní. Za všechno nízké, zločinné a špatné, co potom na cizí příkaz provedou, ponesou velký díl osobní odpovědnosti, protože oni sami, když ještě měli svobodnou vůli, se rozhodli podstoupit čipování, a tím darovat výsadu vlastního svobodného rozhodování jiným.

Tito lidé nebudou mít žádnou polehčující okolnost, protože Bible je před tím varovala, ale oni byli tak materialisticky slepí a tak vzdáleni od duchovna, že to ignorovali. A tak je nakonec jejich pohodlnost a jejich ateismus a materialismus zničí, protože se stanou otrockými humanoidními bytostmi, které ovládají jiní.

Pokud vám tedy budou v dnešní, nebo v brzké době materialistické média hovořit o výhodách čipování, nevěřte jim! Nevěřte jim a v žádném případě nezaprodávejte za tyto výhody a za proklamovanou pohodlnost svou duši a svou osobnost.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 14.10.2019 18:09:54

Ekologické protesty a jejich farizejsky falešný podtón!

Svět, a zejména mladí lidé se začali intenzivně zajímat o ekologickou problematiku. Řešit tento problém je opravdu důležité, protože míra ničení přírody, vody, vzduchu i půdy na naší planetě je obrovská. A to až taková, že skutečně stojíme před ekologickým kolapsem, jehož signály jsou nepřehlédnutelné. Jsou jimi sucha, neúroda, ničivé povodně, přívalové deště, prudké oteplování, ozónová díra, tání ledovců, a tak dále, a tak dále.

To jsou fakta a je opravdu nejvyšší čas, aby se náš přístup k přírodě výrazně změnil. Je proto určitě správné, pokud se začnou vysazovat stromy, pokud začneme cestovat veřejnou dopravou, pokud se budeme snažit snižovat emise, pokud budeme jíst méně masa, pokud nebudeme používat igelitové tašky a pokud budeme dělat ještě mnoho jiných, k přírodě šetrných věcí.

To vše je dobré, ale žel nedostatečné! A nedostatečné je to proto, že lidé tak, jako téměř ve všem, nechtějí jít až ke kořenu problému. Nechtějí znát jeho hluboké, skryté příčiny. Nechtějí si uvědomit, že hrozící kolaps přírody je jen nezbytných důsledkem těchto nepoznaných příčin. Že všemi, výše zmíněnými opatřeními na ochranu přírody budeme sice do určité míry eliminovat vnější důsledky, ale ne příčiny toho, co je způsobuje. A z těchto skrytých a neřešených příčin budou pak opět vyrůstat nejrozmanitější nové neblahé důsledky, protože lidé ve svém boji za záchranu planety byli povrchní a neochotní poznat nejhlubší, skrytou příčinnost tohoto stavu.

Jediný správný způsob boje za záchranu přírody je boj na dvou frontách. A sice boj proti všem vnějším a viditelným důsledkům tohoto problému tak, jak to iniciují aktivisté na svých ekologických protestech. Ale zároveň také boj proti skrytým vnitřním příčinám, ze kterých tyto vnější důsledky vznikly.

No a my se nyní zkusme detailněji podívat právě na nepoznané, skryté, skutečné příčiny.

Když nahlédneme do historie zjistíme, že lidé, také v rámci evropského prostoru, žili mnohem duchovněji. Že duchovno mělo v jejich životech mnohem větší místo. I když samozřejmě existuje mnoho špatného a nesprávného, co by se dalo vytknout lidem minulých dob.

No a tato, poměrně silná spojitost obyvatelstva s duchovním rozměrem bytí trvala až do období technické revoluce. Do této doby byly vodstvo i vzduch čisté, a naše planeta neměla žádné ekologické problémy.

Vše se však začalo rapidně měnit právě příchodem technické revoluce a nastartováním technického pokroku. Ten měl mimo jiné za následek, že v lidech začala stále intenzivněji vzrůstat důvěra ve vlastní rozum, který přinášel nové, neuvěřitelné technické vymoženosti. Přílišná důvěra v lidské rozumové schopnosti však začala postupně odsouvat stranou duchovní rozměr bytí, na základě čeho se začal stále více rozmáhat materialismus a ateismus.

Základním principem duchovnosti je láska a úcta k člověku i ke stvoření, se směrováním k věčnému, duchovnímu bytí.

Základním principem ateistického materialismu je princip osobního prospěchu, se snahou po konzumním užívání si.

Základním principem ducha je tedy láska ke všem a ke všemu, zatímco základním principem racionalistického materialismu je především láska k sobě samému, projevující se snahou o dosahování osobního profitu.

Do doby příchodu průmyslové revoluce duchovnost alespoň do určité míry tlumila nejnižší, sobecké sklony a pudy člověka. Avšak přesunutím absolutní důvěry na rozum a odsunutím duchovnosti do říše pohádek najednou padly všechny mantinely a všechna omezení. Lidé se stali už jen bezohlednými materialistickými živočichy, toužícími mít stále víc.

Člověk duchovní vidí hlavní cíl bytí v dosažení věčné duchovní říše, nacházející se mimo země, zatímco materialista vidí svůj hlavní cíl v užívání si materie a v konzumním ráji přímo na zemi. A v sobeckém naplňování své vize neváhá vše kolem sebe změnit v ruiny. Vždyť podle jeho názoru má jen jeden život, a proto z něj musí vyždímat, co se jen dá.

Zjednodušeně řečeno, dokud bylo lidstvo korigováno principem duchovnosti, žilo v ekologické rovnováze. Když však odsunulo bokem princip duchovnosti, stalo se racionálně materialistické, a ve své bezohledné touze mít stále víc, začalo bezbřeze drancovat a ničit přírodní zdroje naší planety, až to nakonec dospělo do stádia, ve kterém se nacházíme dnes.

Příčinou současného stavu je tedy vyvýšení hodnoty racionality rozumu, nad hodnoty ducha. To přivodilo konzumní materialismus současného typu, kterým žije západní svět, a který se jako zhoubná choroba šíří do všech částí naší planety. Jde však o proces, jehož prostřednictvím duchovně mrtvá civilizace směřuje k vlastnímu sebezničení.

Žijeme totiž ve stvoření, které je duchovní a jeho účelem je poskytnout lidským bytostem, v něm žijícím, prostor pro jejich duchovní vzestup ke stále k stále větší zralosti a dokonalosti. Kdo však z tohoto hlavního účelu stvoření jakýmkoliv způsobem vybočí, třeba ve formě přehnaného uctívání rozumu, materialismu, ateismu a prázdného, konzumního způsobu života, stává se duchovně mrtvým. A proto se zcela logicky stává jeho další setrvávání ve stvoření neopodstatněné. Proto, hnaný zákony univerza, spěje k sebezničení, jak to můžeme vidět na příkladu současného lidstva, v jeho fatální ztrátě duchovnosti.

Lidé si však už začínají uvědomovat tyto skutečnosti. Začínají vnímat, že je vskutku čeká ekologický kolaps a sebezničení. A proto začínají podnikat kroky k tomu, aby ekologický kolaps odvrátili, co je chvályhodné a žádoucí.

Ale to je málo, protože jde pouze o odstraňování těch nejvypuklejších důsledků, které má svědomí skrytá, klíčová vnitřní příčina. A tou příčinou je katastrofální ztráta duchovnosti lidstva, kterou si samo sobě vykopalo vlastní hrob. A do tohoto hrobu ho srazí buď ekologický kolaps, nebo něco úplně jiného, protože to, co je duchovně mrtvé patří do hrobu.

Pokud se tedy vrátíme k současným ekologickým protestům, jsou oprávněny a rozhodně je potřeba změnit náš vztah k přírodě. Avšak naše dosavadní bezohlednost vůči přírodě je jen důsledkem skutečné příčiny, kterou je pýcha rozumu! Kterou je pyšné vyvýšení rozumového racionalismu nad hodnoty ducha, na základě čehož vznikl sobecký materialismus, ateismus a konzumní užívání si.

A právě na těchto principech stojí, tímto principům věří a v souladu s těmito principy žije většina těch, kteří se účastní ekologických protestů. Uctívání těchto principů dohnalo svět do dnešního stavu, ovšem lidmi, kteří je uctívají, jsou také samotní protestující. V tom spočívá velká faleš a farizejství! Není přece možné stát ve svém vlastním životě na destrukčních principech, a když tyto principy přivolají destrukci, budeme proti ní protestovat a budeme se snažit odvrátit její důsledky. Ale své vlastní destruktivní filozofie života, která to mě všechno na svědomí, se nevzdáme!

Milí protestující aktivisté! Jen ten, kdo se stane duchovně živým, dokáže pomoci našemu světu! Bojujme za ochranu přírody, ale zároveň se zřekněme destruktivního principu nadřazení hodnot rozumu nad hodnoty ducha! Zřekněme se materialismu, ateismu a konzumního způsobu života, jako základního smyslu a jediného vrcholu našeho bytí, protože jen tak bude moci být náš boj pravý a upřímný!

Neboť jen odstraňováním vnějších důsledků, bez odstranění skutečné příčiny v podstatě nic nedosáhneme. Neboť to, co je samo v sobě duchovně mrtvé, nemůže dospět k ničemu jinému, než k záhubě! K záhubě přírody, k záhubě planety, nebo k záhubě lidstva!

Jen to, co je živé, to jest duchovně živé, má schopnost vše kolem sebe směřovat k životu! Jen to je schopné přivodit rozkvět! Rozkvět lidstva, rozkvět přírody i rozkvět planety!

Záchrana naší planety před ekologickým kolapsem stojí tedy na dvou pilířích. Na vnějších opatřeních a na vnitřním, duchovním oživení jednotlivce, společnosti i civilizace. Neboť duchovně mrtvá civilizace nemůže nic zachránit! Ani přírodu, ani svou planetu, ani samu sebe!

Jsou však lidé, účastnící se na ekologických protestech lidmi duchovními? Nebo jsou jen racionalistickými materialisty, čili lidmi, stojícími právě na té platformě, která má ekologický kolaps na svědomí? Jak je na tom známá aktivistka Gréta Thunberg? Opírá se o duchovní principy, nebo je jen ateistkou a materialistkou?

Náš svět se může zachránit jen tak, že se duchovně obrodí! Jinak ho čeká záhuba! Ekologická, nebo nějaká jiná!

Mladí protestující lidé by se proto měli především postavit právě proti zhoubnému uctívání racionalismu, materialismu a ateismu, které moderní civilizace postavila nad hodnoty ducha! To je příčina, ze které vyrůstají všechny jedovaté výhonky!

Mladí lidé jsou však žel, zatím jenom dětmi materialismu, které si chtějí zachránit svůj racionálně materialistický svět, co však bez komplexního, duchovně materiálního snažení není možné.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 16.09.2019 18:36:21

Asertivní jednání z duchovního hlediska

Otázka: „“Co si myslíte o asertivní komunikaci? Ve své funkci v práci mám totiž potřebu komunikovat asertivně. Žel, přišel jsem ale na to, že u určitých lidí prostě nemá smysl byt dobrý a milý. Zkouším být asertivní, ale cítím v duši chlad a bojím se, že to není ta pravá cesta. Velmi mě proto zajímá, jaký je duchovní pohled na tuto problematiku?“

Odpověď:

V jistém smyslu jde o dobrou věc se snahou být na jedné straně vnímavý vůči lidem, a na druhé straně, v komunikaci s nimi vstřícný. Zdá se mi však, že tyto hezké cíle jsou vytyčeny jen čistě rozumově racionálním způsobem. Že do asertivního jednání se člověk nutí jen rozumovým úsilím.

Neboť i když jde o věci relativně dobré, takovéto čistě rozumové snažení omezuje svobodu ducha. Bere volnost duchu, který když není omezen striktními rozumovými mantinely, sám jasně cítí, jak v každé situaci a ve vztahu ke každému člověku správně jednat.

Kdybychom totiž žili takovýmto způsobem a dali svobodu svému duchu, staly by se v podstatě bezpředmětnými ty stovky knih, napsaných o osobním, nebo profesním růstu. Knih o tom, jak správně komunikovat s jinými, jak se stát úspěšným a podobně.

Duchovně živý člověk podvědomě tuší a cítí, že v úsilí o asertivní jednání není cosi v pořádku. A tuší to správně. To se totiž ozývá jeho duch, který cítí, že snaha o striktně asertivní jednání je jednostranností, která nekoresponduje s vícerozměrností života. A to proto, že realita vyžaduje tvůrčí a živé uplatňování jednak principu lásky (asertivity), a jednak principu spravedlnosti. Jinými slovy řečeno, člověk má být na jedné straně asertivní, ale na druhé straně musí být schopen vzhledem k situaci, která to vyžaduje, obrazně řečeno, bouchnout také pěstí do stolu.

O Ježíši se například mluvilo, že byl Láskou. Ale přece jen v určité situaci, která to vyžadovala, zpřevracel stoly penězoměncům na nádvoří chrámu a vyhnal je odtud bičem.

Myslím, že právě v tomto spočívá podstata vnitřního rozporu, který cítí vnímaví lidé při své snaze o asertivní jednání. Neboť v realitě, ve které žijeme, musí být harmonicky a ve vzájemné, nedílné provázanosti uplatňovány dva základní principy bytí. A to princip lásky a princip spravedlnosti.

Pokud tedy člověk cítí, že v určité situaci musí, byť poměrně drsným způsobem uplatnit také princip spravedlnosti, má tak učinit a nesmí si pak vyčítat, že nebyl dostatečně asertivní.

Neboť na naší zemi žijí skutečně lidé různé duchovní zralosti a my musíme dát v tomto směru svobodu svému duchu. To jest svému citu, který nám vždy ukáže, jak máme v dané situaci a vůči danému člověku správně jednat. Zda prostřednictvím principu lásky (asertivity), nebo prostřednictvím principu byť přísné spravedlnosti.

Tento rozdíl budeme vždy jasně cítit, pokud nespoutáme svého ducha nejrůznějšími rozumovými poučkami, které nemohou nikdy vystihnout širokospektrálnost skutečné reality.

Každému, kdo se nachází v podobné situaci a řeší podobné dilema, může ke správnému pochopení velmi napomoci níže připojený text, který pochází z významného, duchovně filozofického díla s názvem "Ve Světle Pravdy".

Náboženství lásky

Náboženství lásky je falešně chápáno mnohostranným zkreslením a znetvořením pojmu láska; neboť největší částí opravdové lásky je přísnost! To, co se dnes nazývá láskou, je všechno jiné než láska. Když se půjde tak zvaným láskám neúprosně k jádru, tak tam nezůstává nic než sobectví, ješitnost, slabost, pohodlnost, domýšlivost nebo pudy.

Opravdová láska nebude pohlížet na to, co se druhému líbí, co je mu příjemné a způsobuje mu radost, nýbrž ona se bude řídit pouze tím, co druhému prospívá! Nezáleží na tom, zda to druhému způsobuje radost či nikoliv. To je pravá láska a služba.

Jestliže tedy stojí psáno: „Milujte své nepřátele!“ Tak to znamená: „Čiňte, co jim prospívá! Rovněž je tedy také kárejte, jestliže nemohou jinak dospět k poznání!“ To jest jim sloužit. Jen při tom musí vládnout spravedlnost; neboť láska se nedá oddělit od spravedlnosti, obě jsou jedno! Nemístná poddajnost znamenala by ještě větší pěstování chyb nepřátel a tím více by se připouštělo jejich klouzání po šikmé ploše. Byla by to láska? Tím by naopak došlo k provinění!

Náboženství lásky se jen přáním lidí stalo náboženstvím ochablosti, stejně jako osoba nositele Pravdy Ježíše Krista byla stržena k změkčilosti a povolnosti, které on nikdy neměl. Právě svojí všeobjímající láskou byl mezi lidmi rozumu drsný a přísný. Jeho smutek, který se ho často zmocňoval, byl vzhledem k jeho vysokému poslání a tomuto lidskému materiálu stojícímu proti němu už jen samozřejmý. Neměl se změkčilostí naprosto nic společného.

Náboženství lásky bude po odložení všech znetvořenin a dogmatických omezení učením nejpřísnější důslednosti, ve které nebude možné nalézt žádnou slabost a nelogickou povolnost.


kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 19.08.2019 17:53:21

Člověče! Ty sobecký ničitel přírody!

Nevím, zda jste zachytili zprávu, že od 29 července 2019 začíná lidstvo žít na ekologický dluh. To znamená, že tímto dnem jsme v rámci roku 2019 vyčerpali všechny obnovitelné zdroje, a od tohoto data až do konce roku budeme čerpat zdroje, které už příroda není schopna sama obnovit. Od tohoto dne tedy začíná naše bezohledné a trvale nezvratné drancování. Pravda je totiž taková, že v současnosti potřebujeme k uspokojení všech svých potřeb přírodní zdroje dvou planet, což značí, že životní úroveň lidí a jejich potřeby výrazně převyšují možnosti naší planety.

V koloběhu povinností pravděpodobně mnozí tuto informaci nezaregistrovali. Co jsme ale zaregistrovali úplně všichni jsou úmorné letní horka, doprovázené suchem. Byly časy, kdy bylo léto krásným a příjemným obdobím, na které jsme se těšili. V současnosti se však naopak stává obdobím, nesmírně únavným a zatěžujícím, takže mnozí, kteří vyslovení nemusí, v největších vedrech raději ani nevycházejí ven.

Avšak neustále rostoucí nesnesitelnost letních veder, jaké u nás nikdy předtím nebyly, není ničím jiným, než odpovědí přírody na nesnesitelnost a neudržitelnost drancujícího přístupu lidí k ní. A je to odpověď tak viditelná, že ji nepřehlédne nikdo. Ani ti, co nevědí, že jsme již v tomto roce začali žít na ekologický dluh. Na absolutně každého z nás bez výjimky tvrdě dopadají negativní důsledky toho, jak se my sami chováme vůči přírodě.

Sobectví lidí je však bezmezné, protože jsou pouze nemnozí, kteří chápou tuto souvislost. Kteří si uvědomují toto vzájemné propojení. A je jen málokdo, kdo je také ochoten a schopen z toho vyvodit nějaké osobní důsledky. Osobní důsledky ve smyslu omezení vlastních nároků a potřeb na takovou míru, jaká bude pro přírodu přijatelná a udržitelná. Říká se tomu osobní uhlíková stopa.

Pro miliony lidí naší země jsou ale toto všechno jen obyčejné informace, které pustí jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven tak, jako tisíce jiných informací. Pro miliony lidí konstatování těchto skutečností nic neznamená a osobně se jich to nijak netýká. Nejsou ochotni vyvodit osobní odpovědnost za katastrofální horka, za sucho, za každodenní vymírání nejrozličnějších živočišných druhů, za plenění deštných pralesů, z nichž za jedinou minutu ubude plocha o velikosti fotbalového hřiště, a tak dále, a tak dále.

Lidé jsou hodnotově orientovaní na konzumní způsob života a v něm má místo pouze stále větší ekonomický růst a stále větší uspokojování vlastních materiálních potřeb. V něm je absolutně nemyslitelné nějaké dobrovolné uskrovňování se. Vždyť přece celá společnost je postavena na spotřebě a různých službách, zaměřených na uspokojování lidského užívání si. Musel by být přece blázen ten, kdo by se dobrovolně omezoval. A zvláště tehdy, když na to má! Když si to může dovolit. Vždyť žijeme jen jednou, a proto si je potřeba života pořádně užít.

Nicméně ty, bezohledný konzumní slepec, uvaž jednu věc! Zkus se zamyslet nad tím, jaký bývá osud toho, kdo žije dlouhodobě na dluh. Jen si zkus představit, že bydlíš v nějakém bytě a neplatíš nájem. Jak dlouho myslíš, že ti to bude tolerováno? Budeš vícenásobně upozorněn, a když své dluhy nevyrovnáš a nezačneš pravidelně platit nájemné, z bytu tě vyhodí!

A přesně stejně, ty konzumní sobec, zaslepený svým užíváním si, žiješ na ekologický dluh a příroda naší planety tě již delší dobu upozorňuje, aby sis bral jenom tolik, kolik ti může dát. Upozorňuje tě na to vedry, jaké zde nikdy dosud nebyly. Upozorňuje tě na to suchem! Upozorňuje tě na to prudkými a ničivými přívalovými dešti! Upozorňuje tě na to neúrodou a zdražováním potravin! A upozorňuje tě na to ještě mnoha jinými věcmi, které ty nechceš vidět.

Ty totiž chceš jen stále nerušeně pokračovat ve svém konzumním bláznovství a nic jiného tě nezajímá. Věz však, ty sobec, že nakonec dopadneš tak, jako každý jiný, kdo žije na dluh a koho jednoduše dříve, nebo později vyhodí z bytu. A tak jednou také tebe, ekologického zločince a ničitele, vyhodí mocná Matka příroda ze svého pronájmu na planetě Zemi! Ba co víc, bude ti odepřeno právo dále přebývat v celém tomto stvoření, protože prázdnota a ubohost konzumního materialismu se do tebe zažraly tak hluboko, že jejich uctíváním ses stal jen bezduchým ničitelem všude tam, kde se nacházíš. A proto, aby si už nemohl dále škodit a ničit, ti tato možnost bude vzata, a tobě nezůstane zcela nic, jenom pláč a skřípění zubů.

Pamatuj, ty bezduše konzumní sobec, že jedině sem tě přivedou tvé materialisticky prázdné hodnoty, které si uctíval, a pro které si ve své egoistické slepotě neváhal ničit všechno kolem sebe.

Lidé našeho světa uznávají ničivé a rozvratné hodnoty, které je vedou a přivedou ke zničení a k rozvratu. Pokud však chtějí tomuto zničení a rozvratu zabránit, musí změnit hodnoty, které uznávají. Musí se přeorientovat na hodnoty, které nevedou ke zničení a rozvratu, ale k harmonii a rozkvětu.

A k harmonii a rozkvětu vedou jedině hodnoty ducha! Vede k nim jedině rozvíjení a uctívání hodnot ducha!

Hodnoty ducha nejsou hodnoty materiální, jejichž nepřiměřené nabývání ničí a drancuje naši planetu! Hodnoty ducha nejsou peníze, majetky, moc, sláva, konzum a užívání si!

Hodnotou ducha je úsilí o spravedlnost, čestnost, dobro a ušlechtilost! Hodnotou ducha je úsilí o pochopení skutečného smyslu vlastního života! Hodnotou ducha je hledání odpovědí na základní existenční otázky, a sice kdo jsme, odkud pocházíme a kam směřujeme. Hodnotou ducha je úsilí o přibližování se k Stvořiteli. A čím větší budou lidé vyvíjet úsilí o dosahování hodnot ducha, tím bude všechno na zemi lepší, hezčí a harmoničtější.

V tomto spočívá obrovský rozdíl oproti hodnotám materie. Obrovský rozdíl, který je důkazem zásadní neplnohodnotnosti a nedostatečnosti materiálně konzumních hodnot, protože čím více se lidé zaměřují na jejich dosahování, tím je na světě hůř. Tím je na světě více sobectví, chamtivosti, bezohlednosti, závisti, nečestnosti, nevraživosti, násilí a bídy. Tím více lidé drancují a ničí přírodu na celé planetě. To znamená, že to funguje úplně opačně, než při snaze o hodnoty ducha.

Člověče, vzpamatuj se a hodnotově se obroď, aby s tebou Majitel světa nakonec nezatočil tak, jako se špatným nájemníkem, který chtěl žít pouze na dluh.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 12.08.2019 18:21:25

Biblický názor na multikulturní míchání národů

Pokud se podíváme do Bible, konkrétně do Starého zákona, židovský národ je v něm výslovně varován před tím, aby uzavíral manželství s příslušníky jiných národů Kanaánu a nemíchal se s nimi.

Jednou z hlavních příčin bylo, že takovými smíšenými manželstvími se zároveň mísilo také náboženské povědomí. Mísila se pravá víra židů v jediného Stvořitele s vírou řádově mnohem nižší. A sice, s vírou v různé modly a bůžky. To mělo za následek kalení čisté a pravé duchovnosti židů.

Pokud budeme vycházet z těchto skutečností, nacházejících se v Bibli a aplikujeme je na naši současnost, tak nám z toho vyplyne následující:

Existuje Stvořitel a jeho Vůle je pro všechno ve stvoření rozhodující. Její poznání a dodržování je pro lidi maximálně blahodárné, protože jich vede vzhůru nejen duchovně, ale následně také pozemsky.

No a jednoznačnou Vůlí Stvořitele ve vztahu k jeho vlastnímu povolanému národu bylo, aby se nemíchal s jinými národy, protože mu to musí nutně přinést duchovní škodu. Židovský národ měl tedy žít po boku jiných národů Kanaánu, mohl se s nimi stýkat, ale neměl se s nimi míchat.

Pokud pak tento princip zobecníme ve vztahu ke všem ostatním národům světa znamená to, že každý z nich má zůstat kompaktní a má se co nejméně míchat z jinými, protože takovéto míchání způsobuje duchovní škodu.

Národy mají být spolu v kontaktu, mají vzájemně spolupracovat, mají se stýkat, mají se obohacovat, ale každý z nich má zůstat sám sebou, aby jeho příslušníci, představující určitou velmi specifickou duchovní stejnorodost, mohli ve vzájemném posilování se v této stejnorodosti optimálně duchovně pokročit. Velmi výstižně to lze připodobnit k základní škole, kde se v jednotlivých ročnících nacházejí žáci stejně mentálně a osobnostně zralí. Jakékoliv vzájemné libovolné míchání žáků jednotlivých ročníků by však muselo nutně vytvořit absolutní chaos.

To znamená, že jakýkoliv multikulturalismus, ať již umírněný nebo extrémní, narušuje duchovní kompaktnost a vzájemnou stejnorodost příslušníků jednotlivých národů, což má za následek, že jejich optimální duchovní vzestup se zpomaluje, nebo zcela zastavuje.

Materiální, nebo jakékoli jiné výhody z takovéhoto multikulturního míchání vyplývající nejsou argumentem, protože ve vztahu k lidem, jako k duchovním bytostem, je nejvíce rozhodující jedině jejich optimální duchovní vývoj. A právě z hlediska něj je maximálně žádoucí respektování toho, co reprezentuje Vůli Stvořitele. A Vůle Stvořitele vůči židovskému národu, a tedy, když to zobecníme, také k ostatním národům světa je, aby se vzájemně nemíchaly. Takto to doporučuje Bible a taková je Vůle Nejvyššího.

Člověk má samozřejmě svou vlastní vůli a proto může jít vlastními cestami. Jak se ale ukáže, jeho vlastní cesty ho dříve, nebo později musí přivést do neštěstí, i když se krátkodobě mohou zdát jako výhodné.

Člověk a jeho vůle jsou totiž nedokonalé, dokud Stvořitel a jeho Vůle jsou dokonalé. A jedině respektováním toho, co je dokonalé, a tedy pro člověka jako pro duchovní bytost to nejlepší, můžeme spět k harmonii a štěstí, ke kterým nás vždy vede a povede Vůle Nejvyššího.

Naopak, respektování naší vlastní vůle je zrádné v tom, že ze začátku se nám může zdát jako výhodné a přínosné, avšak na konci nás bude vždy čekat jen zkáza a neštěstí. Chaos, zkáza a neštěstí, kterých jsme se mohli vyvarovat prostým respektováním Vůle Nejvyššího.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 30.07.2019 18:45:58

Není důležitějšího poznání, než je toto! Vzpamatujte se!

Vše, co kolem sebe vidíte, je konečné. Je dočasné. V určitém okamžiku to vzniklo a od okamžiku svého vzniku pomalu, ale jistě spěje k zániku. Týká se to lidí, zvířat, rostlin, ale také naší planety, Slunce a celého okolního vesmíru. Týká se to však zároveň nejen světa nejhrubší hmoty, kterou vidíme, ale také celého obrovského světa hmoty jemnější, kterou sice nevidíme, ale do které odcházejí naše duše po smrti, čili po odložení fyzického těla. Také tato jemnější hmotnost, takzvaná jemnohmotnost, podléhá zániku úplně stejně, jako všechno ostatní, co je hmotné.

No a v tomto obrovském, ale konečném světě hrubohmotnosti a jemnohmotnosti, se pohybují lidští jedinci prostřednictvím své svobodné vůle. Na základě svobodné vůle se rozhodují, kam povedou jejich životní cesty. Rozhodují, jaké hodnoty budou preferovat a co bude pro ně prioritní. Na základě své svobodné vůle si formují postoje k jiným a vytvářejí si vlastní životní filozofii.

Takovýmto způsobem jednají lidé nejen ve světě hrubohmotnosti, ale také ve světě jemnohmotnosti, kam odcházejí po své fyzické smrti. Také tam určuje jejich další směřování jedině jejich vlastní svobodná vůle. A pak se zase znovu rodí do hmotného světa, a takto to pokračuje stále dokola. Pořád dokola, ale ne donekonečna, protože žijeme v univerzu, které je konečné.

Kdyby však existovalo jedině toto konečné univerzum, s jeho konečnou hrubohmotnou a konečnou jemnohmotnou částí znamenalo by to, že naše bytí by bylo časově vymezeno pouze jeho trváním. Znamenalo by to, že s nevyhnutelným zánikem našeho univerza by v něm musely zároveň zaniknout také miliony lidských bytostí, které se v něm nacházejí.

Všichni lidé by však měli vědět, že jejich bytí není vůbec podmíněno nezbytným zánikem univerza. Měli by vědět, že jsou právě prostřednictvím své svobodné vůle schopni vymanit se z pomíjivosti univerza, a tak uniknout svému rozkladu v něm. Měli by vědět, že nad pomíjivostí hrubohmotné a jemnohmotné části stvoření se nachází věčná a nepomíjivá říše Ducha. A právě k ní by měl začít člověk, nacházející se ať už v hrubohmotné, nebo jemnohmotné části univerza, směřovat kormidlo své svobodné vůle pokud chce, aby se zachránil a unikl nevyhnutelnému zániku hmotného světa.

Abychom to celé dokonale pochopili, ukažme si to na velmi názorném příkladu. Představme si moře, ze kterého se tyčí čtyři pilíře. Na pilířích je umístěno velké akvárium. V akváriu žijí ryby, a protože je velké, jejich život je k nerozeznání podobný životu ryb v moři.

Má to samozřejmě jeden háček. Slunce nad akváriem hřeje a voda z něj se pomalu odpařuje. Proces odpařování je ale tak pomalý, že je téměř neznatelný. Nicméně v delším časovém horizontu je očividně patrný.

A pokles pokračuje stále dál a dál, což v konečném důsledku znamená, že akvárium nakonec zcela vyschne a všechny ryby v něm zahynou na jeho dně.

A přece ryby v akváriu zahynout nemusí! Nemusí, pokud si uvědomí situaci, v níž se nacházejí. Pokud si uvědomí, že žijí v akváriu a život v něm je časově determinován postupným odpařováním jeho hladiny. Toto poznání znamená pro "vědomé" ryby jediné: musí z akvária vyskočit!

V první řadě tedy musí pochopit, v jaké situaci se nacházejí, a potom se na základě svého svobodného rozhodnutí musí odhodlat k rozhodujícímu skoku ven z pomíjivosti života v akváriu, do věčnosti a nepomíjivosti života v moři.

A čím dříve k tomuto poznání a rozhodnutí dospějí, tím lépe. Neboť čím déle jim to bude trvat, tím větší námahu bude třeba vynaložit ke skoku do moře přes okraj akvária.

Při dlouhodobém váhání se totiž nakonec může stát, že hladina vody bude tak nízká, že všechny ryby pochopí, že se musí dostat ven, aby se zachránily. Avšak okraj akvária už bude tak vysoko a vody v něm tak málo, že osvobozující skok ven nebude možný. Ryby budou pak odsouzeny už jen na zoufalé plahočení ve stále více ubývající vodě, aby nakonec všechny bídně zahynuly.

A přesně takto je to také s lidmi, žijícími v akváriu pomíjivého univerza. Plavou si v něm sem a tam na základě vlastní svobodné vůle, a nechtějí si uvědomit fakt nevyhnutelné pomíjivosti prostoru, ve kterém žijí.

Z moře věčnosti, z nepomíjející říše Ducha, k ním bylo posláno do pomíjivé hmotnosti mnoho poslů, včetně samotného Syna Nejvyššího, aby se jim dostalo poznání reality, v níž žijí. Aby se na základě tohoto poznání a uvědomění si své situace dokázali včas odhodlat ke skoku z akvária univerza do moře věčnosti.

Neboť uskutečnit tento skok není vůbec tak jednoduché. Dostatečné množství síly k němu totiž může dát člověku jen síla dobra a ctností, o které se vážně ve svém životě usiloval. Neboť jen člověk dostatečným způsobem spravedlivý, čestný, laskavý, ohleduplný, ušlechtilý a čistý může nashromáždit tolik potřebné síly, aby se prostřednictvím ní mohl jediným skokem přenést přes okraj akvária pomíjivosti do moře věčnosti.

Žel, na světě je jen velmi málo lidí, kteří si uvědomují, v jaké situaci se nacházejí. Lidí, kteří se vědomě zdokonalují v ctnostech, shromažďujíc sílu, potřebnou k jejich rozhodujícímu skoku na svobodu.

Miliony lidí našeho světa žijí v tomto směru v smrtonosné nevědomosti. Na základě vlastní svobodné vůle se ženou za nejrůznějšími osobními prioritami a jsou slepí a hluší vůči všemu ostatnímu. Plně propadli životu v hmotném akváriu a nic jiného je nezajímá. Zajímají je jen peníze, majetky, zábava, konzum a užívání si. Jejich duševní obzor a jejich vnímání světa je omezeno pouze stěnami materiální reality. Pouze stěnami materiálního akvária. A je úplně jedno, zda se nacházejí v jeho hrubohmotné a fyzické části, nebo v jeho části jemnohmotné. Všude tam stojí z vlastní vůle na principech fatální materialistické nevědomosti o skutečném dění, uprostřed něhož stojí.

Ale čas pomalu plyne a hladina vody v akváriu klesá! A to znamená, že všichni lidé budou každým novým dnem potřebovat vždy větší sílu na to, aby dokázali jako ryby přeskočit přes okraj akvária pomíjivosti a zachránit se v moři věčnosti.

A nakonec přijde den, kdy to už nebude možné! Den, kdy pro enormně nízkou hladinu bude okraj akvária už tak vysoko, že ho nebude možné překonat. Bude to den, kdy past materie zaklapne! Den, kdy všem, z vlastní svobodné vůle v hmotě uvězněným lidem zůstane už jenom pláč a skřípění zubů. A tento den se blíží! Nevědomí mu kráčejí vstříc ve své nevědomosti, a jejich osud je zpečetěn!

Nicméně ty člověče, staň se vědomým! Uvědom si konečně, jaká je realita, ve které se nacházíš. Zdokonaluje se proto v konání dobra, v ctnostech a v zachovávaní ušlechtilosti vlastního vnitřního života. Shromažďuj tímto způsobem sílu, nezbytně nutnou k rozhodujícímu skoku z pomíjivosti hmoty do nepomíjivosti Ducha. K rozhodujícímu skoku ze smrti hmoty do věčnosti Ducha! Neboť čas se krátí!

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 22.07.2019 18:31:50

Vítejte v době teroru většiny menšinami!

Žijeme ve velmi zvláštní době, v níž se jevy, stojící mimo normu, začínají prosazovat jako norma pro celou společnost. Na základě toho se ale pak relativně normální společnost, stává sama postupně nenormální.

Buďme konkrétní a ukažme si dva příklady. Na Slovensku proběhla nedávno intenzivní kampaň za to, aby všichni příští prvňáčci museli povinně absolvovat rok v předškolním zařízení. Zdůvodňovalo se to tím, že to velmi pomůže dětem ze znevýhodněného prostředí, zejména dětem z romské komunity, které získají základní sociální a hygienické návyky. A v nemalé míře také základy slovenského jazyka.

Jde o ukázkový příklad terorizováni většiny menšinou, které se setkalo s odporem mnoha rodičů. Jsou totiž toho názoru, že rodič má právo rozhodovat o životě svého dítěte, a pokud se o něj zodpovědně stará a chce si ho v předškolním věku ponechat doma, stát mu nemá právo něco povinně nařizovat.

Celá kauza je ukázkovým příkladem toho, jak v dnešní zvláštní době doplácejí čestní, poctiví a odpovědní na nezodpovědných a neukázněných, jejichž nezodpovědnost se stává rozhodujícím kritériem pro vznik zákona, dopadajícího ve stejné míře na všechny bez rozdílu.

A podívejme se na další příklad, který ještě radikálnějším způsobem zasahuje do normálního života většiny, právě na základě z normy vybočujícího chování menšiny. Jde o homosexualitu a gender ideologii.

Všichni víme, že v normální, heterosexuální společnosti existují a vždy existovaly určité skupiny, které vnímají vlastní sexualitu trochu jinak. Jde o lidi, kteří se necítí doma ať již ve svém mužském, nebo ženském těle. Vnitřně se tedy cítí být jiní, než to z hlediska zevnějšku vypadá. Podle toho se mnohdy chovají a jednají, co ve většinové společnosti zákonitě vzbuzuje minimálně rozpaky.

Samozřejmě, že není správné, aby tito lidé byli většinovou společností nějak perzekuováni, ale není správný ani opačný extrém, když je v dnešní době těmito menšinami perzekuována celá společnost.

Jak? Třeba právě v té nejcitlivější oblasti, a sice, při výchově a formování dětí. Děje se tak na školách, kde při výchově ke gender toleranci jsou normální děti často nuceny vžívat se do myšlení homosexuálních jedinců, nebo jsou dokonce informovány o způsobu homosexuálního pohlavního styku v souvislosti s ochranou, kterou je potřeba při něm používat.

Takové něco je tím nejhorším terorem mimo normy stojící menšiny na normální většinu. Dítě totiž častokrát nemá o těchto věcech ani tušení a zcela přirozeně si žije svůj život v rámci všeobecné normy. A do jeho nevinnosti je surově zasahováno tím, že se nejen že předčasně seznamuje s něčím "jiným", ale že je dokonce násilně nuceno vžívat se do tohoto "jiného".

Kdyby byly děti jen velmi citlivě informovány o těchto skutečnostech, bylo by to v pořádku. Ale jak již bylo zmíněno, praxe je taková, že jsou v rámci výuky ke gender toleranci nuceny hrát, třeba v motivačních scénkách, navazování vztahu homosexuální dvojice. Nebo jsou "znalými" a "moudrými" informováni o tom, že pohlaví, se kterým se narodily, není vůbec něčím závazným. Že je v tomto směru možné si volně vybírat ze široké nabídky, podle svých osobních představ. Neboť člověk má být svobodný a nesmí být ničím omezován.

Takovým způsobem však děti začínají pochybovat o své vlastní sexuální orientaci a to zdravé, normální a zcela přirozené je v nich zpochybňováno, atakováno a terorizováno něčím, co ve vztahu k většinové populaci stojí mimo normu.

Je něco takového normální? Je to zdravé? Není to snad pouze chorobné upadání do extrémů v tom smyslu, že zatímco v minulosti byly homosexuální a jinak smýšlející menšiny terorizovány většinou, dnes je scestnými názory těchto menšin terorizována většina? Není nenormální, že to, co stojí mimo normu, se protlačuje jako norma pro ty, kterých by nic takového nikdy nenapadlo?

Jakým způsobem však správně řešit tyto problémy?

Existuje jen jediný správný způsob jejich řešení, opírající se o pochopení duchovních souvislostí a zákonitostí.

Co to konkrétně znamená z hlediska našich dvou zmíněných příkladů?

V případě snahy o uzákonění povinné školní docházky paušálně pro všechny děti to znamená, že rodiče, kteří se příkladně starají své děti stojí duchovně a osobnostně mnohem výše, než rodiče, kteří se o ně zodpovědně nestarají. Pokud však chce někdo vytvořit zákon, platný pro všechny, a příčinou jeho vzniku je chování nezodpovědných, musí se jeho uplatnění i na ty odpovědné setkat s oprávněným odporem.

Jednoduché řešení problému spočívá v tom, že k odpovědnější výchově dětí nezodpovědných rodičů může stát přistupovat i nátlakově. Odpovědným rodičům však má být ve vztahu předškolním zařízením ponecháno právo jejich osobního, svobodného rozhodnutí.

No jaké je správné duchovní řešení problému homosexuality?

V první řadě si každý, kdo se v mužském těle cítí jako žena a v ženském těle jako muž musí uvědomit, že to není přirozené, a že tedy je v první řadě nějaká chyba v něm samotném. A tuto chybu je potřeba hledat a pracovat na jejím odstranění tak, aby se vše dříve, nebo později mohlo dostat opět do normálu.

Jedině v tomto spočívá konstruktivní přístup k věci. A každý, kdo chce takovýmto konstruktivním způsobem svůj problém řešit, může se v tomto směru ponořit do zkoumání duchovních souvislostí a zákonitostí, které mu ukáží cestu. Neboť kdo opravdu vážně hledá, celkem zaručeně také najde.

Je však velkým neštěstím pro každého jedince, nacházejícího se ve vnitřním rozporu mezi svým cítěním a vlastním fyzickým tělem, pokud uvěří tomu, že takový stav je zcela přirozený. Že taková jinakost je prostě normální, a proto je potřeba bojovat, aby byla také společností vnímána jako normální.

Celá tragédie spočívá v tom, že místo toho, aby se dotyčný soustředil na vlastní, osobní boj se svou odchylkou, soustřeďuje se na vnější boj za to, aby jeho jinakost byla společností akceptována jako normální. Aby to bylo společností bráno jako něco přirozené, ačkoli to takovým není, ani nikdy nebude, protože přirozené může být jen to, co není ve vnitřním rozporu se sebou samým.

Pokud ale společnost na normalizaci něčeho, co stojí mimo normu přistoupí tak, jak se to děje v současnosti, lže sama sobě. A zároveň duchovně škodí všem "jinak" orientovaným lidem. Škodí jim tím, že jim bere motivaci a důvod duchovně pracovat na sobě a na opětovném nastolení stavu přirozené vnitřní harmonie se sebou samým.

Na naší planetě existuje množství problémů, které čekají na svá řešení. Lidé je však řeší po svém, čili tak, jak oni sami považují za nejlepší. A tak se často mnohé problémy, řešeny takovýmto čistě lidským způsobem, stávají nakonec ještě většími problémy, vytvářejícími ještě větší pnutí podobně, jako například při snaze o paušální uzákonění povinné předškolní docházky na Slovensku, nebo při celoplošném prosazování sexuální "jinakosti" jako normy.

Z tohoto důvodu by si proto měli lidé už konečně uvědomit, že všechny naše problémy lze optimálně řešit a vyřešit jedině v zohlednění duchovních souvislostí a zákonitostí, stávajících v našem univerzu, kterým podléhá celé naše bytí.

Všem, vnitřně otevřeným jedincům, kteří chtějí v tomto směru vykročit správnou cestou, může jako neocenitelná opora v poznávání duchovních zákonitostí posloužit výjimečné dílo s názvem "Ve Světle Pravdy".

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 15.07.2019 18:24:05

Existence válek odhaluje pravou tvář naší civilizace!

Lidstvo prošlo velmi dlouhým vývojem, ale zarážející je, že od samých počátků až do dnešních dnů ho neustále doprovází prokletí války. Pokud se totiž z tohoto úhlu pohledu podíváme na naši historii, samotná podstata fenoménu války, se kterým je lidstvo tak neoddělitelně spojeno, zůstává stále stejná. To, co se mění, jsou jen vnější možnosti a kulisy, odpovídající technické úrovni každé doby.

Na úsvitu dějin se nepřátelé vzájemně zabíjeli kameny, nebo kamennými sekerami. Později luky, šípy a kopími. Potom meči a kušemi. No a v dnešní době automatickými zbraněmi, tanky, letadly, atomovými bombami a mnoha jinými moderními zbraněmi.

Konečný výsledek je však vždy úplně stejný. Je jím vražda, rozvrat, bolest a utrpení. Jediné, co v tomto směru přinesla moderní doba, je dosud nepoznaná efektivita zabíjení. Dnes je možné zničit jedinou bombou celé město, nebo dokonce, při eventuálním nukleárním konfliktu světových mocností, i život na celé naší planetě.

Za této situace neodbytně vyvstává zásadní otázka: v čem jsme vůbec jako lidé tak zásadním způsobem pokročili, když fenomén války, ze všemi jeho zvěrstvy zůstává stále plně aktivním? V čem jsme vlastně pokročili, když jsme se tohoto hrozného zla nedokázali zbavit během celého dlouhého období našeho vývoje? Jak je možné, že ani v moderní době, v 21. století, se na tom nic nezměnilo a na naší zemi existuje množství lokálních válečných konfliktů, ale zároveň také neustálá hrozba celosvětové jaderné katastrofy?

O čem svědčí všechna tyto fakta v souvislosti s reálnou, vnitřní zralostí lidstva? Na jaké úrovni se to vlastně nacházíme? Není to všechno snad jen jasným důkazem toho, že skutečnou výšku rozvoje naší civilizace nelze měřit pouze čistě vnějším, materiálním pokrokem?

Ne, materiální a technický pokrok není vůbec možné považovat za pokrok skutečný! Skutečný pokrok totiž představuje jen pozvolný nárůst pravých hodnot, protože jedině na pravé hodnoty bohatí lidé jsou schopni navždy odstranit fenomén válečného vraždění z hodnotového žebříčku naší civilizace.

Kdybychom dospěli k této hranici a k tomuto bodu, jedině pak bychom mohli opravdu s hrdostí hovořit o úspěšném vývoji lidské civilizace.

Pokud ale války a vraždění, s nimi spojený zbrojní průmysl a neustálý vývoj stále účinnějších zbraňových systémů stojí v dnešním světě v popředí zájmu nejvyspělejších států naší planety, svědčí to o tom, že skutečně, to jest vnitřně, neboli morálně, stojíme stále víceméně na úrovni pračlověka. Pračlověka, který zaznamenal jediný vývoj v tom směru, že kamennou sekeru zaměnil za balistické rakety s jadernými hlavicemi.

Znamená to tedy, že hodnotově jsme uvízli kdesi v pravěku. Znamená to, že stále uznáváme téměř stejné hodnoty, a tyto nezměněné hodnoty neustále plodí nové války. V konečném důsledku to však znamená, že to musí být hodnoty ve svém jádru falešné, pokřivené a nedostatečné, protože neustále způsobují válečné šílenství.

O jaké hodnoty to vlastně jde? Je už skutečně načase odhalit je, uvědomit si jejich nedostatečnost a konečně je změnit, protože tímto způsobem můžeme potom změnit celkový charakter naší civilizace.

V pravěku šlo zaprvé o hodnotu přežití lidského jedince jako takového. Zadruhé o hodnotu přežití osob, s ním nejužším způsobem spojených, to znamená jeho rodiny. A zatřetí o hodnotu přežití jeho vlastního kmene.

No a tato základní paradigma toho, co lidé vnímali jako dobro, přetrvávala celé věky. V moderní době se transformovala do podoby hodnoty především dobra osobního. Zadruhé do hodnoty dobra naší nejbližší, nebo vzdálenější rodiny. Zatřetí do dobra naší vlastní firmy, v níž pracujeme, nebo kterou vlastníme. No a začtvrté do hodnoty dobra našeho vlastního národa, co se v současnosti ještě rozšiřuje na hodnotu dobra určité vzájemné aliance národů, z nějakých důvodů držících spolu.

Toto jsou ty nejzákladnější hodnoty, které naše civilizace má. Hodnoty, které se nezměnily od pravěku a jejichž omezené hranice vnímání toho, co je dobré, byly příčinou všeho válečného vraždění během dlouhé historie lidstva až do dnešních dnů.

Ptáte se, co je na nich tak špatné? Odpověď je prostá: všechny výše uvedené příklady vnímání hodnoty toho, co je dobré, jsou totiž ve skutečnosti jen určitou formou egoismu. A proto jsou zlem! Egoismem a zlem, které nebylo schopno přerůst až k hranicím všeobecného a všelidského altruismu.

Takovéto omezené vnímání dobra, bez přesahu až k nejvyšší hodnotě dobra celku totiž v lidech vždy postupně způsobovalo nárůst osobního, národního, nebo jiného egoismu. No a ten si ve svém vystupňování nakonec vždy začal dělat zálusk na něco, co patří jiným.

Každé menší vnímání dobra, nepřesahující hranici všeobsáhlého dobra ke všem bližním je tedy v podstatě zlem, právě pro jeho nedostatečnost. Je skrytým egoismem, a ten postupně dosahuje svého kulminační bodu, až nakonec vyvrcholí v projevu maximálního egoismu člověka vůči člověku a národa vůči národu. A tím je právě válka.

Přímo učebnicovým je příklad fašistického Německa. Fašisté živili v národě nacionální egoismus a nadřazenost, a z jejich hlediska byly ostatní národy vnímány jako méněcenné. Jako národy, které proto nemají právo na existenci a pouze zbytečně zabírají životní prostor.

Němci šli do války kvůli svému vlastnímu dobru, domnívajíce se, že se stanou pány světa a všichni ostatní jim budou sloužit. V jejich postoji je až příliš jasně čitelný zásadní nedostatek přesahu vnímání dobra až k dobru obecnému. V jejich postoji je jasně čitelný omezený egoismus, ohraničený úzkoprsým vnímáním dobra pouze pro jejich vlastní národ. A právě toto egoistické a úzkoprsé pojetí dobra přineslo celému světu nesmírně zlo a neštěstí.

V těchto skutečnostech spočívá klíč k pochopení příčin vzniku všech válek v historii naší civilizace. Války vždy vznikaly a vždy budou vznikat právě z úzkoprse omezeného vnímání dobra jen na dobro osobní, rodinné, nebo národní. Právě v této omezenosti duševního obzoru lidí, bez nezbytného přesahu až k všeobecnému altruismu, je skrytá odvěká příčina všech válek.

A proto každého osobně, koho vnímání dobra se pohybuje pouze v těchto hranicích, lze považovat za zločinného strůjce válečného vraždění, protože svým vlastním dílem viny přispívá k postupnému bujení takovéhoto egoisticky přízemního dobra. A to vždy dosud v historii nakonec vyvrcholilo válkou.

Strůjcem míru a porozumění mezi národy je jen ten, kdo ve svém vědomí dokázal vnitřně překlenout hranici osobního a národního dobra až k dobru všeobecnému a celosvětovému. K dobru a právu na dobro pro všechny jednotlivce a pro všechny národy světa bez rozdílu. Strůjcem míru a porozumění je jen ten, kdo se nijak nevymezuje způsobem "já a oni", nebo "my a oni", ale všechno a všechny vnímá pouze ve všeobsáhlosti pojmu "my".

No a ty člověče, který čteš tyto řádky, nepřilívej svůj vlastní díl oleje do tohoto ohně egoismu úzkoprsého a omezeného vnímání dobra. Neživých toto zlo a nestávej se také ty spoluzodpovědným za války, které z toho nakonec vzejdou.

Naopak! Postav se proti tomu tím, že tvé pojetí dobra dosáhne hranice dobra obecného. Postav se proti tomu tím, že se konečně naučíš milovat a mít v úctě každého ze svých bližních, ať už se nachází v jakémkoli národě, nebo byť na opačném konci světa. Neboť jedině tímto způsobem můžeš překonat odvěký, nízký egoismus, jako elementární příčinu všech válek, aby si nakonec mohl přispět svým vlastním dílem k vybudování civilizace trvalého míru. Ta totiž může vzniknout pouze na základech uctívání obecného, ničím neomezeného, altruistického dobra pro všechny jednotlivce a všechny národy bez rozdílu.

PS. Nedávno například proběhla na Slovensku velká, celonárodní anketa o největšího Slováka. Její vítězem se stala nejvýznamnější osobnost slovenského národa. Podobnou iniciativu jsem zachytil také v rámci pečovatelských služeb. Jejím cílem má být dosažení vyšší míry společenského ocenění této velmi těžké a záslužné činnosti.

Já osobně však vnímám podobné ankety velmi skepticky. Jsou podle mě jen jasným potvrzením sklonu lidí upínat se na nízké, úzkoprsé a ohraničené vnímání světa. Je totiž nesmysl zvolit v nějakém celonárodním hlasování jedinou osobnost, jako toho největšího Slováka v dějinách. Je to absolutní nesmysl, protože tisíce nejrůznějších osobností, ale také obyčejných lidí, o kterých se vůbec neví, přispěly svým dílem k tomu, že slovenský národ se nakonec osamostatnil a dostal na tu pozici, na jaké stojí v současnosti.

Ego člověka a omezenost nízko ohraničeným vnímáním dobra však lidem znemožňuje vnímat realitu v celé její rozsáhlé obsažnosti. Znemožňuje jim ocenit všechny významné, méně významné, ale také prosté osobnosti, které přispěly k duševnímu, duchovnímu a materiálnímu pozvednutí národa.

Skutečná pravda je však jedině takovou širokospektrální, avšak chorobné ego a křečovitá omezenost nízkým pojetím dobra chtějí mermomocí vtěsnat všechnu tuto širokospektrálnost do rukou pár jednotlivců, nebo dokonce jednoho jediného člověka. To je však ve skutečnosti jen egoistický konstrukt a symbol omezenosti, odmítající vnímat realitu v její velikosti a stále projevující tendenci vtlačovat ji do jednotlivostí.

A stejné je to také při všech ostatních anketách! Neexistují žádní jednotliví vítězové pečovatelské práce, slavnostně prohlášení na nějakém galavečeru. Existuje však tisíce vítězů pečovatelské práce, kteří se každodenně a bez zbytečného potlesku věnují bezmocným a potřebným.

Neexistuje žádná nejkrásnější žena, nejkrásnější píseň, nejkrásnější obraz, nejlepší učitel a podobně. To vše je jen ubohým snižováním širokospektrálnosti a bohatosti skutečné reality. Tuto realitu se však snaží malost lidské duše vždy podvědomě snižovat, a tak přizpůsobovat sobě samé a své vlastní malosti. A dokonalou vnější manifestací toho, že je to opravdu tak, jsou všechny podobné ankety.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 08.07.2019 17:22:55

Proč je nutné usilovat o skutečné hodnoty?

Co znamenají hodnoty v životě člověka? Je to opravdu jen nějaká teoreticko filozofická otázka, nebo jde o víc? Nebo jde o zásadní dopad na život, na náš osud i na naši budoucnost?

Pokud chceme mluvit o hodnotách, máme samozřejmě na mysli jedině hodnoty skutečné a pravé. Hodnoty vysoké, vznešené a ušlechtilé.

Každý člověk, který má v sobě srdce, cit a svědomí ihned, aniž by bylo potřebné něco konkretizovat, správné a jasně vyciťuje hodnoty, o jaké jde. Ano, všem nám je okamžitě jasné, že jde o hodnoty, jako je čest, spravedlnost, lidskost, ohleduplnost, nezištnost, duchovnost a podobně.

Každý člověk by měl vědět a měl by si být vědom toho, že na všechno, co ho v životě potkává a co zamýšlí provést, by se měl dívat právě z hlediska těchto skutečných hodnot, protože platí, že výška hodnot, které preferujeme a podle kterých se snažíme žít, určuje výšku hodnoty našeho vlastního života. To tedy v praxi znamená, že snaha o vysoké a vznešené hodnoty činí náš život vysoce hodnotným. Ale platí to také naopak, protože každý, kdo se nechává unášet hodnotami nízkého druhu, si tímto způsobem svůj život znehodnocuje.

Velkou otázkou však zůstává, proč se vůbec máme usilovat o zmíněné, vysoké a ušlechtilé hodnoty? Vždyť v současnosti se člověk vůbec nemusí o nic takového usilovat a může se mít docela dobře. Vždyť mnozí se mají dokonce skvěle, i když žijí v naprostém protikladu s těmito hodnotami. Vždyť přece v každodennosti života to ve skutečnosti chodí úplně jinak. A to "jinak", čili ne čestně, ne spravedlivě, ne ohleduplně, ne lidsky a podobně, bývá nejednou mnohem výhodnější, ať už společensky, nebo finančně. Proč tedy potom, za takovéto situace, je potřebné usilovat o nějaké vysoké a ušlechtilé hodnoty?

Odpověď je jednoduchá: protože se nazýváme lidmi! Protože právě snaha o takovéto hodnoty patří k jedním ze základních atributů lidskosti! Protože jedině na těchto hodnotách stojí samotná podstata našeho lidství! Protože jedině toto jsou hodnoty pozitivního a budujícího charakteru! Protože jedině ony mají schopnost přinést skutečný rozvoj a rozkvět společnosti. Protože všude tam, kde se tyto hodnoty začnou odsouvat do pozadí a jsou nahrazeny pseudohodnotama, dochází k úpadku, neboť právě z tohoto důvodu kdysi padl starý Řím a bezpočet jiných civilizací a společenských systémů. Neboť pokud se to původně pozitivní, zdravé, dobré, správné a budující zvrhne v pravý opak, začne se okamžitě množit nepravost, nespravedlnost, nečestnost, nelidskost, bezohlednost, útlak, násilí a absolutní ztráta duchovnosti.

Celé naše univerzum totiž stojí na pozitivních hodnotách a to se projevuje tak, že síly univerza jsou nápomocné pouze tomu, co je samo hodnotné, nebo co se o hodnoty usiluje. A naopak, ženou a tlačí k úpadku to, co není hodnotné, co se pravých hodnot zřeklo a co se o ně vůbec neusiluje.

A proto každý společenský systém, každý národ a každý jednotlivec, který se odvrátí od skutečných a pravých hodnot, a přikloní se k pseudohodnotám, vstupuje na cestu postupného úpadku a celkového zhroucení.

Otázka skutečných a pravých hodnot a s nimi související, základní hodnotové orientace není tedy vůbec otázkou čistě filozofickou, náboženskou, nebo intelektuální. Naopak! Je to otázka přežití! Je to otázka života a smrti!

Neboť vážně úsilí o skutečné hodnoty musí udělat z této země rajské zahrady. Avšak náš příklon k pseudohodnotám a setrvávání v nich nás nutně musí přivést k apokalypse.

Jedinou správnou cestou a jediným správným směrem, dávajícím lidstvu nadhled nad jeho rozsáhlými znalostmi a poznáním, je právě cesta k hodnotám. Jedině prostřednictvím ní je možné všechny tyto znalosti a všechno toto poznání správně zvládnout tak, aby se nakonec neobrátily proti nám samotným a nestaly se nám zkázou.

Proto musíme neustále směřovat k vysokým, vznešeným a ušlechtilým hodnotám, ke kterým nás ustavičně nabádá náš cit, naše srdce a naše svědomí. Toto je cesta, po které je třeba jít! Musí se na ni vydat celé lidstvo, každý národ i každý jednotlivec, který chce směřovat k vzestupu a rozkvětu. K vzestupu a rozkvětu po všech stránkách. Po stránce hmotné, duševní i duchovní.

Je však smutné, že současný vzdělávací systém hustí do dětí pouze velké množství poznatků, z nichž mnohé budou potřebovat, ale zároveň také mnohé potřebovat nikdy nebudou.

Na to nejhlavnější se však zapomíná! A sice na výchovu k hodnotám! Na výchovu k pravým a vysokým hodnotám, a na potřebu jejich celoživotního preferování. V preferování těchto hodnot je totiž skryté všechno! Je v nich skryté skutečné, osobní lidské štěstí, jakož také vzestup a rozkvět národa i společnosti.

Kdy to pochopíme a kdy začneme podle toho jednat? Neboť až tehdy, když to pochopíme a začneme se podle toho chovat, vykročíme na cestu vzestupu, harmonie a udržitelného života na naší planetě.

Pokud to však nepochopíme, budeme naopak kráčet cestou úpadku tak, jak je tomu dnes. Cestou k morálnímu, mravnímu, společenskému, hodnotovému a lidskému úpadku, který nakonec skončí katastrofálním všeobecným zhroucením, pokud se nedokážeme vzpamatovat a ještě včas změnit naše dosavadní, nesprávné hodnotové směřování.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 01.07.2019 17:54:50

Zdrcující kritika mentality nejširších mas obyvatelstva

Většina obyvatelstva naší planety vnímá realitu velmi povrchně. Vnímá ji pouze čistě prvoplánově a mělce. Je to jen konzumní vnímání světa a života, bez jakékoliv ochoty a chuti hlouběji se zamýšlet nad věcmi a nad tím, co se nachází v hloubce, pod jejich vnějším povrchem.

Jde tedy jen o čistě materialistické pojetí reality, ve kterém má cenu a v němž se počítá jen to, co je možné mít, co je možné dosáhnout, co je možné získat a na základě čeho si lze užít všech požitků a radostí materiálního světa. Takové jsou očekávání konzumní většiny obyvatelstva naší planety od života. Takové jsou jejich cíle a takové jsou jejich hodnoty.

No a samozřejmě, jaká je poptávka, taková je pak nevyhnutelně i nabídka. Co lidé chtějí a o co usilují, toho se jim pak také dostává. A tak povrchnost cílů, hodnot a tužeb většiny obyvatelstva přímo vytváří a formuje vnější realitu přesně takovým způsobem, jak ji tak důvěrně známe z našeho každodenního, obyčejného života.

Je to realita honby za akcemi v supermarketech, realita šílenství vánočního nakupování, realita nových značek aut, realita atraktivních dovolených, realita moderních mobilů, realita honění se za penězi a ziskem, realita tvrdé práce, potřebné k dosažení uspokojení všech svých nikdy nekončících potřeb.

Je to realita mělké a prázdné zábavy v televizi, realita mělkých a prázdných rozhovorů, cílů a hodnot. Je to realita, která až na malé kosmetické chybičky systémově absolutně dokonale vyhovuje konzumní většině.

A vyhovuje jí až do takové míry, že kdyby přišel někdo, kdo by se snažil nabídnout cosi hodnotnější a hlubší, bylo by to považováno za něco rušivé. Za něco nekompatibilní z přáními většiny. Lidé by to nechápali a nerozuměli by tomu, protože by to nechtěli chápat a nechtěli by tomu rozumět. Bylo by jim to lhostejné, protože jejich duševní obzor a schopnost jejich myšlení uvízly v povrchnosti a nenáročnosti tak, jak uvízne loď na mělčině.

Jde o duševní rozměr, jednoznačně se pohybující pouze v intencích pojmů "chléb a hry". To znamená, že po tvrdé práci třeba nejprve nasytit své břicho, a potom vyplnit svůj volný čas různou mělkou a nenáročnou zábavou.

O tomto sklonu mas se samozřejmě vědělo již za dob starověkého Říma, a dosud se na tom téměř nic nezměnilo. Změnila se pouze vnější forma, která se přizpůsobila moderní době. Ten "chléb" v současné době představuje kromě základní obživy také uspokojování různých základních i nadstandardních potřeb. No a ty "hry" představují různé formy moderní zábavy, jako je mělká a nenáročná literatura, mělké a nenáročné filmy, mělké, až stupidní televizní programy, mělká a ubohá divadelní produkce, různé komerční rozhlasové stanice, a samozřejmě internet, používán v převážné míře pouze na šíření plytkosti, povrchnosti, ubohosti a zvrhlosti.

A přestože v dnešní době již existuje množství různých alternativních médií, konzumní většina zůstává stále věrná tím mainstreamovým, protože při jejich sledování a poslechu je možné co nejméně myslet. Nenáročnost a plytkost v myšlení je totiž tím nejdůležitějším kritériem toho, co jsou masy schopné přijmout a co už ne.

A šedé eminence, stojící v pozadí, tento trend všeobecné plytkosti a povrchnosti intenzivně podporují. Ba co víc, stále se pomalu snaží snižovat laťku toho, co se masám v médiích nabízí, aby byly ještě více duševně omezenější. Aby se z nich stalo jen slepé a tupé stádo, které lze nahnat kamkoli. Třeba do protestů proti vlastním vládám, které jim chtějí dobře, nebo do války proti fiktivnímu nepříteli a podobně.

Tímto masám je totiž cílenou a promyšlenou manipulací možné namluvit skutečně cokoliv. Je jim možné namluvit, že černé je bílé a bílé je černé. Je jim možné namluvit, že přítel je nepřítel a nepřítel přítel. Je jim možné namluvit, že dobro je zlo a zlo je dobro. Tyto masy jsou totiž jako třtina ve větru, která se klátí tam, kam fouká vítr mainstreamové mediální manipulace.

A je smutné, že všeobecnému trendu plytkosti a lidské malosti se nevyhnuly ani církve. Církve totiž vědomě přijaly do struktury své věrouky množství prvků, které cíleně nadbíhají povrchnosti a plytkosti lidí jen proto, aby k sobě přitáhly co největší počet stoupenců.

Takže nakonec už ani církve nedělají, co mají. To znamená, nevychovávají zralé a samostatně duchovně stojící osobnosti, utvářející svůj zodpovědný vztah k životu především na základě svého vlastního zvažování, zkoumání a přesvědčení, ale naopak, vychovávají a formují pouze poslušné ovečky, jdoucí slepě pouze tím směrem, který jim vytyčili jejich znalí a teologicky vzdělaní pastýři.

Církve tedy neučí lidi ryby chytat, jako by měly, ale tyto ryby jim ony samy neustále servírují v podobě hotových duchovních pravd. O nich už netřeba vůbec přemýšlet, ale je potřebné je jen přijmout.

No a masám, kterým vlastní přemýšlení padne zatěžko, takový přístup dokonale vyhovuje. Takže jsou vlastně všichni spokojeni.

O těchto věcech by se dalo samozřejmě ještě dlouho mluvit, ale je to zbytečné, protože s povrchně prvoplánovým vnímáním reality se v každodenním životě potkáte všude, kdekoliv se pohnete. Potkáte se s ním v autobuse, ve vlaku, v práci, v restauraci, na obrazovce televize, ve filmech, v kinech, v divadlech, v časopisech a kdekoli jinde. To, co budete vidět a vnímat představuje jedinou realitu, která reprezentuje duševní obzor většiny obyvatelstva.

A tito otroci vlastní plytkosti a povrchnosti v tom nevidí nic prázdného a neuspokojivého. Nic lidsky nedůstojného. Jim to v podstatě tak, jak to je, až na nějaké malé chybičky, dokonale vyhovuje. Takže na tom nemají potřebu nic zásadního měnit. A ani na tom nechtějí nic změnit.

A právě na tento typ lidí se dokonale hodí známý Goetheho výrok, že nejubožejšími otroky jsou ti, kteří si ve svém zotročení myslí, že jsou svobodní.

Tento výrok se dá pouze minimálním způsobem modifikovat a dokonale vystihuje současnou, moderní realitu, v níž žijeme. A sice takto: nejubožejšími otroky jsou ti, kteří si ve svém konzumně materialistickém zotročení myslí, že jsou svobodní.

Je ale už konečně načase, aby si lidé začali uvědomovat, že existuje ještě také jiná, skrytá a hlubší realita, jako jenom ta povrchová, prvoplánová a mělká, která je jim neustále a různými způsoby podsouvána, a to zejména mainstreamovými médii. Měli by si uvědomit, že pod vnějším pozlátkem iluze liberálního kapitalismu, jako toho nejdokonalejšího systému, jaký vůbec bylo lidstvo schopné vymyslet, se skrývá něco jiné. Něco temné, nízké a zkažené.

Vždyť přece o tom, že to v lidstvu vždy fungovalo tímto způsobem, že pod povrchem vnějšího lesku se vždy skrývala ta nejneuvěřitelnější podlost a zkaženost svědčí už Ježíšova slova, přednesená před dvěma tisíci lety, adresovaná farizeům a zákoníkům. Čili lidem, představujícím v tehdejším světě určitou elitu. Řekl jim totiž, že jsou jako nabílené hrobky. Zvenčí honosné a majestátní, ale uvnitř plné hniloby a nejrůznější nečistoty. Tuto skutečnost dokonale vystihují také jiná slova: Existují lidé, kteří vypadají ze všech stran perfektně. Zleva, zprava, zepředu i zezadu. Jen ne zevnitř!

No a přesně toto samé platí také o celém současném systému uspořádání věcí lidských. To znamená, že na jedné straně máme různá pozitiva dnešní moderní doby, avšak na druhé straně máme děsivou zákulisní nízkost a zkaženost, o níž samozřejmě standardní, konzumní a povrchně naladěné obyvatelstvo ani netuší.

Důkazem tohoto hnusu, skrývajícího se pod povrchem, byl například rozhovor s manželkou slovenského ministra zahraničních věcí Miroslava Lajčáka. Byl zveřejněn v časopise Madam Eva a paní Jarmila Lajčáková - Hargašová v něm dostala mimo jiné také velmi zajímavou otázku, zda si myslí, že světový mír je v zájmu těch, kteří dnes řídí svět.

A ona vyrukovala se šokující zkušeností. Řekla totiž, že její manžel se setkal s jistými, mimořádně vysoce postavenými a bohatými lidmi, kteří ho seriózní žádali, ať jim vysvětlí, proč podle něj není válka dobrá. Oni byli totiž toho názoru, že válka přece točí ekonomiku a přináší nové pracovní místa.

To tedy znamená, že za zavřenými dveřmi elity našeho světa vůbec neřeší nějaké zásadní politické otázky. Tam jde jen o peníze a ekonomické zájmy, přičemž rozpoutání válek je považováno za největší motor světové ekonomiky. Po každé válce je totiž potřebné zničené země obnovit a obnova probíhá na úvěr. Vše se sice nově vybuduje, ale konečným výsledkem bude zadlužení zemí až do takové míry, že to nepůjde nikdy splatit. Tak se z nich stanou zotročení vazalové. A pokud se někdo bude pokoušet o svobodu svého národa, dopadne jako Nicolas Maduro, Bašár Asad, nebo dokonce jako Muammar Kaddáfí.

Takový je tedy milí přátelé ve skutečnosti svět, ve kterém žijeme. Takovým způsobem uvažuje, a ne jen uvažuje, ale také reálně jedná elita nejbohatších a nejmocnějších našeho světa. Takové monstra z nich udělalo jejich bezbřehé uctívání peněz a kapitálu. Je to modla, které se klanějí a kvůli které jsou ochotni nechat vraždit lidi a pustošit národy.

Zásadní otázka však zní, co s tím? Jak se proti tomu postavit? Jak se tím nedat spolknout a zválcovat?

V první řadě si nejširší veřejnost musí konečně uvědomit, že výsada myslet, kterou jsme my lidé obdarovaní, v sobě zároveň skrývá povinnost. Povinnost zkoumat! Povinnost jít věcem zkoumavě až na kořen. Až k jejich podstatě, skrývající se pod povrchem.

A záměrem tohoto povrchu, tohoto zevnějšku věcí a jevů je mnohokrát utajit, zamlžit a zastřít podstatu, skrývající se pod ním. A právě proto každý, kdo byl obdarovaný výsadou myslet, má zároveň také povinnost zkoumat!

Pokud si ale tuto základní povinnost člověka, jako myslící bytosti plnit nebudeme, staneme se jen částí nemyslícího, a proto snadno manipulovatelného stáda. A toto stádo bude hnáno na cesty, které pro něj vymysleli jiní, aby ho zotročili a ovládli.

Nevěřte proto nikomu a sami zkoumejte! Nevěřte tomu, co se říká v televizi jen proto, že se to říká v televizi, ale sami zkoumejte, jestli to náhodou není jinak. Nevěřte autoritám jakéhokoliv druhu jen proto, že jsou uznávanými autoritami, ale sami zkoumejte, zda to, co říkají, není jen manipulující lež. Nevěřte tomu, co je napsáno v novinách jen proto, že se to píše v novinách, ale sami zkoumejte, zda vám nejsou informace účelově předkládány pouze tak, jak to vyhovuje těm, co dané noviny, nebo jiná média vlastní.

A přesně takto konejte také ve všech ostatních oblastech života, protože jedině tímto způsobem si budete plnit svou elementární povinnost zkoumat, automaticky vyplývající z vaší schopnosti myslet. Jedině tímto způsobem lze prolomit dosavadní kletbu povrchní plytkosti, jejíž podléhají masy a stát se konečně osobnostmi, kterými už nemůže nikdo manipulovat.

A pokud budete takto postupovat také v oblasti duchovní, kterou není možné z tohoto procesu vyjmout, pokud také v této oblasti budete vážně zkoumat pravdivost všeho, co je vám předkládáno různými učeními a duchovními autoritami, brzy zjistíte, že mnohé věci jsou jinak, než se prezentují navenek. Zjistíte, že účelem mnohého je pouze to, aby byly zamlženy a zastřeny skutečné duchovní pravdy, nacházející se v hloubce pod povrchem.

Pokud ale neztratíte odvahu a budete vše vážně zkoumat, otevře vám to cestu k duchovní svobodě. Otevře vám to cestu ke svobodě vašeho ducha, jehož plnému rozletu bylo bráněno buď nevědomým, nebo účelovým pokřivením pravdy.

Vy se však vašim vážným duchovním zkoumáním duchovně osvoboďte, protože jedině tím se můžete stát silnými a pevnými osobnostmi, které již nebude možné vmanipulovat do žádné podoby nesvobody. Ať už té duchovní, nebo materiální.

Takových osobností se totiž hrozí mocní našeho světa, protože národy nimi naplněné by se staly svobodné a nepřemožitelné. Neboť naopak, s každým národem, jehož většina obyvatelstva je jen nemyslící stádo, si mohou dravci, stojící v zákulisí, dělat co chtějí. A v současnosti tak také dělají.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 24.06.2019 18:38:17

O tajemné, citově tvořivé schopnosti člověka

Lidé mají znalost a jsou informováni o různých věcech. Ale i přes velmi velkou šířku jejich záběru jim uniká to nejpodstatnější a nejzásadnější. A sice jejich vztah a postoj k základní, nebo jinak řečeno, božské síle, která proudí univerzem.

S touto silou totiž přicházejí do kontaktu mnohokrát za den a prostřednictvím ní formují a dávají vznikat mnohým věcem a dějům. Avšak žel, aniž by o tom vůbec věděli. A tak, na základě svého nevědomě lehkomyslného přístupu dávají vznikat věcem, které nejsou vůbec pozitivní, a které negativně ovlivňují jejich okolí, jakož také jejich vlastní osobnost.

Abychom nebyli v této důležité věci tak nevědomí a lehkomyslní, jakými jsme dnes, podívejme se detailněji na nepoznané tajemství tohoto fenoménu.

Našim univerzem proudí různé druhy sil a energií. A spolu s nimi také ta nejzásadnější a nejdůležitější. A sice již zmíněná, základní božská síla. No a každý z nás lidí s ní vstupuje do kontaktu prostřednictvím svého citového chtění. Jakmile tedy něco cítíme, nebo něco chceme, jakmile se naše citové chtění orientuje zcela určitým směrem, okamžitě navazuje kontakt se základní, živou silou. Ta se vlévá do našeho citu a on se tím pádem stává živým.

Základní božská síla tedy oživí naše cítění, a ono se okamžitě zformuje do živého citového útvaru, přesně odpovídajícího druhu našeho citového chtění.

To znamená, že pokud chceme například někomu udělat radost, do našeho chtění se vlije božská síla a vytvoří krásnou, dobrodějnou, živou citovou formu radosti, která směřuje k dotyčné osobě. Dostane se do její blízkosti a velmi pozitivně ji ovlivňuje svou radostností. A věrná sobě samé se v ní snaží vzbudit stejně radostné city.

Ale žel, přesně tentýž mechanismus platí také v případě špatného chtění. Pokud třeba cítíme k někomu nenávist, do našeho citového chtění se také okamžitě vlije základní božská síla a vytvoří nenávistnou citovou formu, směřující k dotyčné osobě. A tato nenávistná citová forma se zdržuje v její blízkosti a negativně ji ovlivňuje směrem k nenávisti.

Tyto skutečnosti nejsou vidět. Jsou pouhým okem neviditelné, ale reálně probíhají na úrovni citových energií. Neboť základní fyzikální zákon říká, že žádná energie se neztrácí. A přesně tak je tomu také s energií našich citů.

Každým svým citovým chtěním vytváříme prostřednictvím základní síly určitou živou citovou formu, která působí na své okolí a na vše, s čím přijde do styku. A působí buď pozitivně a radostně, nebo negativně, nenávistně a ničivě. Pouze na našem chtění záleží, co budeme prostřednictvím živé božské síly v našem univerzu vytvářet. Tato síla totiž není ani dobrá, ani špatná. Je to prostě jen živá, neutrální síla, která vlévá život všemu, co chceme. Jedině my samotní svým dobrým, nebo špatným citovým chtěním usměrňujeme božskou sílu buď k dobrému, nebo ke špatnému.

Stvořitel tedy vlévá do stvoření svou základní sílu a ve velké důvěře ponechává na lidech samotných, aby s ní hospodařili. Aby s ní hospodařili a využívali ji správně, prostřednictvím svého dobrého citového chtění a vytvářeli živé citové formy radosti, štěstí, harmonie, porozumění, dobra, pomoci, ohleduplnosti, spravedlnosti, lidskosti a ušlechtilosti. Aby tyto, jednotlivci vytvářeny, živé citové formy pak pozitivně ovlivňovaly ostatní lidi a v užším i širším okolí šířily ušlechtilé hodnoty. Jedině takovýmto způsobem měla být a má být našim citovým chtěním využívaná základní božská síla.

Avšak lidé místo toho, aby z ní pro sebe a pro jiné vytvořili svět štěstí a harmonie, si z ní svým špatným chtěním sami pro sebe i pro jiné vytvořili popraviště. Svým negativním citovým chtěním totiž formují z božské síly citové formy nenávisti, závisti, nepřejícnosti, neušlechtilosti, zvrhlosti, chamtivosti, nespravedlnosti, nečestnosti, a tak dále, a tak dále. A tyto negativní citové formy ovlivňují jednotlivce i celý náš svět tomu odpovídajícím způsobem. Lidé svým špatným chtěním zneužívají božskou sílu a formují z ní pro sebe i pro jiné neštěstí a zkázu.

Kromě chtění citového, nacházejícího spojení se základní silou, schopnou vytvářet živé citové formy, ať už negativního, nebo pozitivního druhu, má člověk také chtění rozumové. Jeho rozumové chtění však již nenachází spojení se základní, božskou silou, proudící univerzem. Proto myšlenkové formy nejsou tak vitální a takovým zásadním způsobem ovlivňující osud jednotlivců a světového dění, jako živé formy citového chtění.

A přece má také tento nižší druh myšlenkové energie nesmírně velký dopad na to, zda naše planeta bude místem pozitivním, nebo naopak místem, plným negativity.

Žel, myšlenkové chtění lidí, a z toho vyplývající, reálný stav jejich vnitřního, myšlenkového života, není příliš ušlechtilý, což má za následek vytváření nepříliš ušlechtilých, ba až nízkých myšlenkových forem. A ty ovlivňují samotné tvůrce, ale také jejich okolí směrem k neušlechtilosti a nízkosti.

Souhrnně to tedy znamená, že každý z lidských jedinců žije v jakési dvojité bublině, nebo v jakémsi obalu, skládajícím se ze dvou vrstev. První vrstvu tvoří živé citové formy citového chtění a druhou vrstvu o trochu méně vitální formy myšlenkového chtění. A tento dvojitý obal kolem nás působí, nebo vyzařuje dvěma směry. Směrem k naší vlastní osobnosti a zároveň směrem k našemu okolí, čili k směrem k osobnostem jiných lidí. No a toto působení přesně odpovídá charakteru citových a myšlenkových forem, které jsme vytvořili a které se v obalech kolem nás nacházejí. Pokud jsou to formy našeho pozitivního citového a myšlenkového chtění, ovlivňují nás i naše okolí pozitivním způsobem. Pokud jsou to ale formy negativního citového a myšlenkového chtění, ovlivňují nás i naše okolí negativním způsobem.

Každý z lidí je tedy jako král, kolem kterého stále krouží suita rádců. Těmi rádci jsou jím samým vytvořeny citové a myšlenkové formy. Pokud jsou dobré a pozitivní, máme v nich dobré a moudré rádce. Pokud jsou ale špatné a nízké, máme v nich špatné a nemoudré rádce. Ti dobří nás vedou k dobru a ti zlí nás strhávají do špatného.

Kdo má špatné rádce, je pro něj velmi obtížné dostat se zpod jejich špatného vlivu, protože v něm podporují jen špatné a nízké. Neustále ho k tomu nabádají, aby ho strhli zcela dolů a zcela zničili.

Je těžké osvobodit se z tohoto vězení zla, které jsme si sami pro sebe zformovali svým špatným citovým a myšlenkovým chtěním. Ale osvobození je možné! Osvobození je nezbytné, pokud nechceme v ustavičném nabádáni námi samými zformovaných, negativních citových a myšlenkových forem, klesat stále níže a níže, až do temnoty, ze které už není návratu.

Osvobození spočívá v poznání obrovské odpovědnosti, kterou máme v naší možnosti využívat neutrální božskou sílu. Využívejme ji proto napříště jen k dobru, aby nás její zlé a negativní zneužití nakonec nezničilo. A využívat ji k dobrému můžeme jedině prostřednictvím našeho dobrého citového chtění a dobrého myšlenkového chtění.

Dbejme na něj! Dbejme napříště velmi úzkostlivě, abychom vytvářeli pouze dobré citové a myšlenkové formy, a tím přispívali k pozdvihování sebe samých a svého okolí.

Dbejme úzkostlivě, abychom nevytvářeli nízké a špatné citové i myšlenkové formy, jejichž prostřednictvím budeme pro sebe i pro jiné formovat popraviště. Popraviště, na kterém nám nakonec ostrá ocel gilotiny zákonů Páně setne naši nehodnou hlavu.


kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 18.06.2019 18:34:19

Každý z nás je svrchovaným vládcem dvou říší

Aniž bychom si to vůbec uvědomovali, je každý z lidí neomezeným vládcem ve dvou obrovských říších. A to v říši svých vlastních, živých citových forem, a zároveň v říši svých vlastních myšlenkových forem.

Když se vám to zdá málo a když se vám to zdá zanedbatelné, nadsazené, ba až směšné, velmi se mýlíte!

Pokud totiž v této chvíli, jako bytosti hmotného světa vládneme v těchto jemnějších a subtilních říších jako neomezení králové a děláme si v nich prakticky co chceme, naší smrtí, čili našim odchodem z fyzického světa se vše radikálně změní. Své tělo totiž zanecháme tady na zemi a naše duše se se svou jemností a subtilností stane vlastní konzistencí stejnorodá tímto říším.

To znamená, že po naší smrti se pro nás stanou tyto říše absolutně stejně hmatatelnou a vnímatelnou realitou, jako ji známe zde na zemi. A proto se svět námi samými vytvořených citových a myšlenkových forem stane zcela reálným prostředím, do kterého vstoupíme a které nás plně pohltí. Stane se nám realitou, kde budeme muset žít a kde budeme prožívat buď štěstí a radost, nebo neštěstí a bolest. A to přesně podle druhu toho, co jsme na zemi svými city a myšlenkami každodenně formovali A tak se pro jedny stane posmrtný vstup do jejich říší citových a myšlenkových forem požehnáním, zatímco pro druhé se naopak stane prokletím.

Lidé by si konečně měli hluboko uvědomit, že po jejich smrti je čeká jedině taková realita, jakou každodenně vytvářeli a formovali svými city a myšlenkami. Proto nebudou moci reptat, v jakém postavení se tam ocitnou, jaké budou jejich sociální poměry, jaký bude jejich zdravotní stav a celková vitalita, jak se k ním bude chovat jejich okolí, jak se jim bude dařit a jakou kvalitu bytí budou prožívat. To všechno si totiž oni sami jasně určili předešlou kvalitou, nebo nekvalitou svého cítění a myšlení, když ještě žili na zemi.

Z těchto skutečností pak zcela logicky vyplývá, že pokud chce člověk prožívat harmonii, a je úplně jedno, jestli už tady na zemi, nebo po odchodu z ní, měl by rozhodně dbát na kvalitu svých citů a myšlenek. Měl by dbát, aby všechny jeho city a myšlenky byly dobré, čisté, spravedlivé, čestné a ušlechtilé. Tímto způsobem bude totiž automaticky, jako neomezený vládce, v určitém smyslu podobný velkému Tvůrci, formovat své dvě vlastní obrovské říše citových a myšlenkových forem do podoby dobra, čistoty, spravedlnosti a ušlechtilosti. A tam pak odejde po své smrti.

Avšak city a myšlenky takovéhoto pozitivního druhu budou mít nesmírně pozitivní vliv už také na jeho pozemské bytí. Neboť ve skutečnosti i naše současné pozemské bytí a náš další osud v něm se už tu a právě v této chvíli formuje do podoby toho, jakého druhu a jaké kvality jsou naše city a myšlenky, které dennodenně vytváříme. Neboť prostřednictvím svých citů a myšlenek nejsme jen vládci dvou záhrobních říší, ale také vládci a správci našeho osudu zde na zemi! Také ten se formuje a utváří jedině ve vztahu ke kvalitě, jakož i nekvalitě našich citů a myšlenek, kterým dáváme každodenně vznikat a kterými se ustavičně zabýváme.

Jací jsou však lidé v toto směru lhostejní! Jací jsou v tomto směru nevědomí! Jací jsou v těchto zásadních věcech nesmírně mělcí a povrchní! Jak neuvěřitelně podceňují to, co má pro celé jejich bytí rozhodující význam! A jak se jim to všechno nakonec velmi trpce vymstí! A to nejen po jejich fyzické smrti, ale už také tady na zemi! A jak málo dbají, nebo spíše vůbec nedbají o čistou svého citového chtění, jakož i o čistou svého chtění myšlenkového.

Neznalost zákona však neomlouvá! Lidí nijak neomlouvá jejich fatální nevědomost a má na nich těžký dopad nejen po smrti, ale už také v jejich životě na zemi.

Abychom udělali alespoň částečnou a elementární osvětu v tomto směru, ukažme si podrobněji, jak tyto věci fungují. A podívejme se nejprve na lidské citové chtění.

Našim univerzem proudí základní, božská síla. Můžeme ji nazvat také silou neutrální, protože není ani dobrá, ani špatná. A člověk se s ní dostává do kontaktu právě svým citovým chtěním. Každé naše silné citové hnutí, nebo citové chtění je totiž klíčem, kterým odemykáme přístup k základní, živé síle, proudící univerzem.

To znamená, že pokud něco chceme, přestože si to možná ani vědomě neuvědomujeme, už toto naše prvotní citové chtění, aniž by ještě vůbec došlo k mozku a zformovalo se do konkrétní myšlenky - právě tento prvotní poryv našeho citového chtění je tím, co nachází spojení s živou, základní silou. Tímto způsobem získává člověk svou citově formotvornou schopnost a stává se tvůrcem. Neboť základní, živá síla, která se okamžitě vlévá do každého jeho citového chtění, mu dává schopnost plodit a vytvářet živé citové formy, přesně odpovídající druhu jeho citového chtění

Celé si to můžeme představit tak, že každým aktem svého citového chtění zplodíme v jemném, ale reálném světě citových forem dítě, čili živou citovou formu. Ta žije v naší blízkosti a je přesně taková a chová se přesně tak, jakého druhu bylo naše citové chtění. Buď je to tedy citová forma špatná a pak se chová stejně, jako špatné a nevychované dítě, čili nízko, negativně, nebo vulgárně. Nebo je to pak dobrá citová forma a chová se jako dobré dítě, čili laskavě, nezištně a pozitivně.

Toto je tedy způsob, jakým každodenně, aniž bychom si to uvědomovali, formujeme a zalidňujeme vlastní, obrovskou říši citových forem, která se pro nás stane skutečnou realitou po naší fyzické smrti, a která nesmírně zásadním způsobem ovlivňuje náš osud již během pozemského života.

No a stejným způsobem to funguje také u našeho myšlení a vytváření myšlenkových forem. Zde je však třeba vědět, že naše myšlenky nemají schopnost napájet se na živou, základní sílu, proudící univerzem, takže na rozdíl od citových forem nejsou živé. Ale i přesto mají myšlenky svou sílu a vytvářející celou říši myšlenkových forem, která pak svým charakterem zásadním způsobem ovlivňuje celé naše bytí po fyzické smrti. Ale samozřejmě, také během pozemského života.

Při poznání všech těchto skrytých, ale nesmírně zásadních skutečností nezbývá nic jiného, než zvolat: Člověče, udržuj čistým a ušlechtilým krb svého citového chtění! Člověče, udržuj čistým a ušlechtilým také krb svého myšlenkového chtění! Člověče, udržuj čistým a ušlechtilým celý svůj vnitřní život, abys nepřišel do neštěstí! Aby si nepřišel do neštěstí po své fyzické smrti a aby tě neštěstí nakonec nemuselo dostihnout, tísnit a bít už také v tomto tvém současném pozemském životě.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 11.06.2019 18:29:34

Odhalení tajemství pravého života a pravé modlitby

To, co lidé dosud považovali za modlitbu, byly jen nutné předstupně pravé modlitby, která spočívá v něčem, k čemu jsme zatím ještě nedospěli. V něčem, co tu na zemi vůbec neexistuje a k čemu snad dozrálo jen pár jednotlivců.

Pravá modlitba totiž není cosi, co je odděleno od života. Cosi, na co si najdeme čas, abychom to praktikovali v nějakém chrámu, nebo doma. Tím samozřejmě nemá být řečeno, že takový druh modlení nemá svůj význam a není nutný, ale je třeba zdůraznit, že to ještě není skutečná modlitba.

Skutečná modlitba je totiž modlitba, uskutečněná životem samotným! Pravá modlitba je život sám, jako souvislá řetěz jednotlivých činů našeho každodenního života. Je to radostné, tvůrčí a čisté jednání s pohledem upřeným vzhůru, s vědomým úcty k Nejvyššímu. Neboť jen jemu ke cti mají sloužit všechny jednotlivé činy, které konáme v naší každodennosti.

A uctívat ho můžeme jedině tak, že všechno naše jednání, všechny naše činy, ale i všechny naše myšlenky, které jsou v podstatě také činy v jemnější rovině bytí, že všechno toto se bude vždy pohybovat pouze v rámci Vůle Nejvyššího. Jedině tím to bude bohulibé. Jedině tehdy to budou činy, sloužící Nejvyššímu ke cti. Jedině tehdy se to stane radostnou a pravou modlitbou činu.

Vše, co tímto způsobem člověk vykoná, vše, co tímto způsobem vysloví a na co takovýmto způsobem myslí se stává pravou modlitbou činu, zachvívajícího se v rámci hranic, určených Vůlí Nejvyššího.

Avšak základním předpokladem toho, aby se mohl člověk modlit takovýmto pravým způsobem je poznání Vůle Nejvyššího. Poznání hranic, které nám ve stvoření vymezuje. A tyto hranice správného lidského jednání nám byly jasně vytyčeny Desaterem přikázání, jakož také učením Ježíše Krista.

Žel, je neblahou vlastností lidí přizpůsobovat si vše ke svému vlastnímu obrazu. Přesněji řečeno, ke své vlastní pohodlnosti. A proto bylo během staletí rušivě zasahováno také do původního učení Ježíše Krista v rámci jeho výkladu. To mělo za následek jeho zastření a zamlžení až do takové míry, že ztratilo schopnost vést lidi nahoru tím, že jim čistým způsobem tlumočí Vůli Nejvyššího. Vůli Nejvyššího, v níž hranicích se mají pohybovat všechny city, slova a myšlenky lidí, čímž se stanou pravou, svěží a živě zformovanou modlitbou. Modlitbou činu ve formě celého našeho jednání, nerozlučně spojenou se životem samotným.

K tomu je ale nezbytné poznání Vůle Páně, a tedy hranic, které nám lidem jasně vymezuje, abychom se právě jejich respektováním stali skutečně lidmi.

A protože tato Vůle byla vinou lidí v rámci učení Ježíše Krista a výkladu jeho slov zakalená, musel být zásadní ukazatel správné cesty bytí nanovo vytyčen. Musely být opět jasně a srozumitelně vytyčeny hranice Vůle Nejvyššího, aby se jednání lidí, pohybující se v jejich rámci, mohlo stát pravou modlitbou.

A proto každý, kdo opravdu chce, má možnost najít čisté poznání Vůle Páně v díle "Ve Světle Pravdy". V díle, které ji lidem zprostředkovává v nepokřivené podobě. Ve skutečnosti však nejde o nic jiného, jen o to, co již jednou řekl Ježíš. Je to jenom zbaveno všech lidských nánosů a zkreslení.

Je věcí každého jednotlivého člověka, aby tyto skutečnosti sám prozkoumal. Informování se u druhých a zavržení tohoto zdroje bez vlastního zkoumání je tou nejtragičtější chybou, jakou může člověk udělat. A to proto, že se při svém hodnocení a odmítnutí spoléhal na jiných. Každý ale musí zkoumat sám, protože každý ponese odpovědnost pouze sám za sebe. Odpovědnost za vlastní bytí a za cestu, kterou jím půjde.

A buď půjde cestou poznání Vůle Páně a do jejího rámce vtěsná všechno své jednání a myšlení, aby tímto způsobem žil pravou modlitbu radostného činu, nebo se ze setrvačnosti, z tradice, nebo jednoduše z lenosti myslet rozhodne jít cestou lidmi pokřivené Vůle Páně, která ho nepovede k výšinám, ale do slepé uličky.

O materialistech a ateistech zde mluveno být nemá, protože ti se již rozhodli jít svou cestou se všemi důsledky, které jim to přinese.

Celá věc je však nesmírně vážná proto, že nastává čas, kdy každý z nás musí učinit zásadní životní rozhodnutí, kam bude směřovat loď svého bytí. Musí se rozhodnout, zda ji bude směřovat nahoru, k trvalému štěstí, radosti a míru, nebo naopak dolů, do noci hrůzy. A to už žel, bez možnosti opětovné změny směru.

A tak proto právě dnes stojí každý z lidí před rozhodujícím milníkem svého bytí. Buď konečně dozraje k pravé modlitbě, uskutečňované radostným a čistým jednáním ve svém každodenním životě, pohybujícím se v rámci hranic, vymezených Vůlí Nejvyššího, nebo ve své neochotě vážně zkoumat tyto životně důležité skutečnosti bude pokračovat cestou lidmi zkreslené a pokřivené Vůle Nejvyššího, která ho nepovede k výšinám.

První cesta je cestou dne a druhá cesta je cestou noci. První cesta je cestou Světla a druhá cesta je cestou temnoty. První cesta je cestou radosti a druhá cesta je cestou bolesti. První cesta je cestou života a druhá cesta je cestou smrti. První cesta je cestou věčného bytí a druhá cesta je cestou věčného zavržení.

Čas dozrál a ty, člověče, si musíš vybrat! Zvaž proto dobře, a hlavně samostatně, co si vybereš, protože jedině ty sám budeš podroben své volbě a z ní vyplývajícímu osudu, který si tak pro sebe připravíš.

A pamatuj člověče, že také tvůj nezájem o všechny tyto věci je již tvým výběrem a tvou volbou, jejíž důsledky poneseš.

Nicméně vy, lidé otevření duchem, poznejte pravou cestu vzhůru a odhodlaně po ní vykročte. Kráčejte po ní prostřednictvím vašeho každodenního jednání v souladu s Vůlí Nejvyššího, abyste tímto způsobem, to jest v pravé modlitbě radostného činu, mohli dojít nakonec až tam, k zlatým branám království nebeského.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 03.06.2019 18:52:09

Odhalení pravdy! Francouzská revoluce žlutých vest z duchovního hlediska

Hned na začátku si je třeba uvědomit, že existují dva druhy revolucí. Prvním z nich jsou revoluce, které dokonale vyhovují nadnárodnímu kapitálu a úzkému, elitnímu klubu nejbohatších našeho světa.

Skutečná pravda je však taková, že tyto kruhy, nacházející se většinou na západě, nenechávají nic náhodě, ale ony samy velmi aktivně tento druh takzvaných oranžových revolucí organizují a štědře finančně i mediálně podporují. Dělají tak prostřednictvím různých nevládních organizací, nacházejících se v daných zemích, kde potřebují udělat politické a společenské změny, dokonale vyhovující jejich zištným, mocenským a ekonomickým zájmům.

A jak již bylo naznačeno, významným spolupůsobícím činitelem v tomto procesu jsou samozřejmě různá média, nacházející se ve vlastnictví těchto světových mocenských kruhů.

A tak je prostřednictvím médií a prostřednictvím štědře ze západu dotovaných nevládních organizací postupně formováno společenské povědomí požadovaným směrem. A nic netušící masy naivně, a pod pláštíkem těch nejvzletnějších ideálů, podléhají této manipulaci. Vycházejí do ulic a zapojují se do různých protestů a revolucí v marné iluzi, že tím dosáhnou zlepšení stavu společnosti.

Netuší ale, že jsou pouze zmanipulovaným nástrojem v rukou někoho jiného, kdo se prostřednictvím slepého nadšení mas v jejich iluzorním boji za dobro, snaží dosáhnout své vlastní politické a následně ekonomické, zištné a sobecké cíle. A pokud se to podaří a těchto politických změn bude dosaženo, brzy pak bude oklamán a okraden celý národ. A to samozřejmě také včetně naivních mas, bojujících za iluzorní dobro na náměstích na objednávku mocných.

Základním znakem tohoto typu revolucí je neutuchající pozornost médií. A to ať již domácích, nebo zahraničních podobně, jako tomu bylo při protestech "za slušné Slovensko" po vraždě novináře Jana Kuciaka.

Pokud se ale nějakým revolucím dostává minimální mediální pozornosti, i přes jejich dlouhé trvání a velké množství účastníků, pokud se v tomto směru jen sem tam objeví nějaká sporadická a drobná zpráva, pak si můžeme být jisti, že jde o revoluci druhého typu. Že jde o revoluci pravou a skutečnou. O revoluci lidovou, povstávající skutečně zdola, nikoli organizovanou na objednávku mocných. No a revolucí takového typu je také revoluce žlutých vest ve Francii.

Je samozřejmě správné, že se lid začíná bouřit vůči aroganci nejmocnějších, kteří parazitují na národech a snaží se stále více oklešťovat jejich sociální jistoty a práva. Jde o spravedlivý boj, protože lidé jsou povinni postavit proti zlu, které se kolem nich rozmáhá. Neboť každý, kdo se proti němu nepostaví, se proviňuje tím, že mu svou apatií a nezájmem o věci veřejné poskytuje prostor k tomu, aby mohlo působit a stále více se rozmáhat.

Takovýto vnější boj je však jen jednou stranou mince! Druhou a dosud nepoznanou stranou mince je skutečnost, že má-li být revoluce lidu úspěšná, musí být komplexní. To znamená, že vedle nezbytného vnějšího boje ji musí doprovázet také vnitřní, revoluční změna hodnot. Jinak se totiž vnější revolucí vůbec nic nezmění. Bez vnitřní, revoluční změny hodnot se změní jen vládnoucí figurky.

A kdyby se snad změnil byť celý systém, i tak to všechno časem nakonec dospěje k nové formě útlaku mas, protože masy se vnitřně hodnotově vůbec nezměnily a neobrodily. Neboť vedle své snahy o vnější revoluci zároveň spolu s ní souběžně neprováděly také revoluční změnu vnitřních hodnot.

Je totiž potřebné vědět, že neúnosný stav společnosti, vůči kterému ve Francii povstal odpor žlutých vest, byl ve skutečnosti vyvolán právě hodnotami, které dnešní Francie, ale také široké světové společenství obecně uznává. A jsou to hodnoty zisku, peněz a osobního prospěchu. Hodnoty majetků, moci a slávy. Hodnoty konzumu, užívání si a bezduché zábavy. Hodnoty materialismu, bez snahy poznávat, chápat a svým životem se přibližovat k pravým hodnotám ducha.

Toto je tím, o co lidé obecně usilují a co světové společenství doslova fascinuje. Avšak právě všeobecné uctívání těchto hodnot přivodilo stav, ve kterém se v současnosti francouzská společnost nachází. A neudržitelnost tohoto stavu, s jeho systémem moci, utlačujícím masy, vyhnal žluté vesty do ulic, aby to změnily.

Změnit však třeba nejen charakter vlády, ale především hodnoty, které mají tento neúnosný stav na svědomí. To znamená, že všechny hodnoty, zmíněné výše, které mají svou cenu, musí být z hodnotové hierarchie společnosti odsunuty z jejich prvního místa na místo druhé. A na první místo musí být dosazeny skutečné a pravé hodnoty! Hodnoty cti, spravedlnosti, lidskosti, ušlechtilosti, dobra a skromnosti, které musí být jednotlivci i celou společností preferovány a podporovány v každodenním jednání. Ba dokonce také v myšlení a v nastavení celkového společenského povědomí. Až za nimi má následovat všechno to, co je dnes považováno za prvořadé. Toto je revoluce hodnot, která musí probíhat souběžně s vnější revolucí žlutých vest ve Francii, protože jinak se téměř nic nezmění.

Celé si to ukažme na příkladu nemoci. Každá nemoc má své duchovní, vnitřní příčiny, a když se chceme skutečně vyléčit, naším úkolem je poznat je a snažit se odpovídajícím způsobem vnitřně změnit.

Například při anémii, čili chudokrevnosti, jsou duchovní příčinou tohoto problému nerozhodné a polovičaté postoje, málo radosti, strach ze života, nebo pocit, že nemám žádnou hodnotu. Tyto duchovní příčiny anémie by měl člověk odstranit tím, že se začne naplno těšit ze života a že se začne snažit mít život rád takový, jaký je.

No a vedle podobného odstraňování vnitřních, duchovních příčin při jakékoliv jiné nemoci můžeme samozřejmě využívat také všechny vnější způsoby léčení, které nám poskytují nejmodernější výdobytky současné medicíny. Nebo můžeme využívat také různé alternativní metody, pokud jim věříme víc než oficiální medicíně. Nejdůležitější však je, že jedině tehdy, když se léčíme takto komplexně, čili zevnitř i zvenčí, může být naše vyléčení skutečné a trvalé.

Žel, současný materialismus má na svědomí to, že moderní medicína se omezuje pouze na potlačování vnějších důsledků a ignoruje duchovní příčiny vzniku chorob, které by měl začít pacient sám osobně měnit, aby mohla být léčba komplexní a tím také efektivní. Výsledkem současné materialistické omezenosti vnímání reality je proto jednostrannost, která nemůže přinést člověku trvalé vyléčení. Dělá z něj jen doživotního konzumenta léků, a tím doživotního zákazníka farmaceutických společností.

A přesně takto je tomu také s revolucí žlutých vest ve Francii. I zde musí vedle vnějšího revolučního snažení probíhat zároveň vnitřní, revoluční změna nesprávného žebříčku hodnot. To znamená, že na vrchol hodnotové hierarchie se v lidech musí dostat hodnoty prvořadé. A naopak, hodnoty druhořadé, které jsou na vrcholu dnes, musí v životech lidí zaujmout své správné místo. Jedině tímto způsobem je možné společnost skutečně ozdravit. Pokud však k tomu nedojde a vše se soustředí pouze na vnější změnu, každá revoluce se stane kontraproduktivní a zbytečnou, což nakonec ukáže čas.

Milan Rastislav Štefánik, který byl spojen s francouzským národem, protože byl francouzským generálem řekl: "Ať je každý z vás lepší, než byl včera a vlast vaše bude velká a slavná."

Tyto nadčasové slova je možné adresovat všem národům a všem současným i budoucím revolucionářům. Ve vztahu k revolučním masám všech dob znamenají totiž asi toto:

V první řadě se vy samotní musíte usilovat být každý den čestnější a spravedlivější, protože jedině pak může ve vaší vlasti zavládnout čestnost a spravedlnost. Neboť pokud se nestanete čestnější a spravedlivější, nikdy žádnou vnější revolucí spravedlivější a čestnější společnosti nedosáhnete.

V první řadě se vy samotní musíte usilovat být každý den poctivější a lidštější, protože jedině pak může ve vaší vlasti zavládnout poctivost a lidskost. Neboť pokud se nestanete poctivější a lidštější, nikdy žádnou vnější revolucí poctivější a lidštější společnosti nedosáhnete.

V první řadě se vy samotní musíte usilovat být každý den morálnější a mravnější, protože jedině pak může ve vaší vlasti zavládnout mravnost a morálka. Neboť pokud se nestanete morálnější a mravnější, nikdy žádnou vnější revolucí mravnější a morálnější společnosti nedosáhnete.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 27.05.2019 18:31:09

Člověk a Země! Účastníci nesmiřitelného zápasu dobra se zlem

Představme si velký obraz, daleko přesahující rozměr čistě pozemské reality. Představme si síly Světla, nacházející se ve výšinách a síly temnoty, nacházející se v hlubinách. Síly Světla jsou silami dobra, silami bílé, silami míru, silami života, silami harmonie, silami porozumění, silami spolupráce, silami čistoty a silami krásy.

Síly temnoty jsou silami zla, silami černé, silami války, silami vraždění, silami destrukce, silami sváru, silami smrti, silami konfrontace, silami vytváření napětí, silami nečistoty a silami ošklivosti.

No a uprostřed, mezi těmito dvěma protichůdnými póly sil se nachází naše Země. Země, jako prostor vlivu Světla a jeho hodnot, a zároveň jako prostor vlivu temnoty a jejích hodnot.

Lidé, žijící na Zemi vnitřně a podvědomě zachycují oba tyto vlivy a na základě své svobodné vůle orientují vlastní život jedním, nebo druhým směrem. Buď směrem ke Světlu, nebo směrem k temnotám.

Tím se stávají buď služebníky Světla, snažícími se na Zemi prosazovat světlé hodnoty, nebo služebníky temna, snažícími se prosazovat temné hodnoty.

Je samozřejmě snadno pochopitelné, že tak, jak je Světlo nepřítelem temnoty, tak je také temnota nepřítelem Světla. Je to nesmiřitelný boj, přičemž každá strana v něm bojuje sobě vlastními prostředky. Světlo prostředky Světla a temno zákeřnými prostředky temna.

Světlo, věrné své podstatě září. Vyzařuje do prostoru Země své světlé hodnoty a na svobodné vůli lidí ponechává, zda světlo, dobro a vznešenost těchto hodnot poznají a budou je následovat.

Temno, věrné své temné podstatě vyzařuje také do prostoru Země své temné, falešné a pomýlené hodnoty, které lidé zachycují a následují je. Vedle toho se ale také snaží zákeřně křivit všechny hodnoty světla asi tak, jako když někdo obrátí směrovací tabuli schválně nesprávným směrem.

Ve střetu zájmů, čili na Zemi jsme tedy jako na jakémsi bojišti mezi Světlem a temnotou, přičemž temnota se snaží zničit, pokřivit a pokroutit vše, co je světlé. Porozumění se snaží zničit vyvoláváním konfliktů. Mír se snaží zničit úsilím o vyvolání války a vraždění. Spolupráci se snaží nahradit bezohledným ovládáním a parazitováním na jiných. Morálku se snaží zničit nemorálností. Čistou se snaží zničit nečistotou. Krásu se snaží zničit vyzdvihováním ošklivosti. Ohleduplnost se snaží nahradit bezohledností. Duchovní učení, vedoucí ke Světlu, se snaží překroutit tak, aby se staly jen slepou uličkou, nebo aby místo Světla vedly k temnotě.

Temnota se tedy snaží zničit, poskvrnit a obrátit v pravý opak vše, co je světlé. A často to dělá tak rafinovaně, že navenek ponechá věcem vzhled světlosti, avšak vnitřně je zkreslí takovým způsobem, že směřují k temnotě. No a lidé, kteří jsou povrchní a nedají si pozor, mají klamný dojem, že kráčejí ke Světlu. Že dělají něco dobrého a pozitivního, ale všechno je naopak.

A proto se kolem nás v současnosti nachází velmi mnoho věci, které mají vnější vzhled světlosti a pozitivity, avšak za líbivým a na efekt vypočítaným zevnějškem se skrývá ta nejzlověstnější temnota. Je tomu tak proto, aby to povrchní lidé prvoplánově přijali jako návnadu, a ta je pak stáhla do temných hlubin.

A v tomto velkém boji mezi silami Světla a silami temna na Zemi má každá strana své oddané služebníky. Na jedné straně stojí lidé, vědomě usilující o světlé hodnoty, kteří se snaží nasměrovat ostatní k jejich následování. Na druhé straně stojí zase lidé, kteří zcela propadli temnu a snaží se, aby jedině temnota zcela ovládla vědomí většiny obyvatelstva.

A uprostřed, mezi těmito dvěma tábory se nacházejí masy obyčejných lidí, které žijí svůj každodenní život. Tyto masy nelze označit za vysloveně špatné, ale ani za vysloveně dobré. Lze je označit za průměrné.

Žel, tyto masy samy a dobrovolně kráčejí do náruče temna, protože pro pohodlné lidi dnešní doby je mnohem snazší pasivně se podvolit vlastním slabostem, nedostatkům, nectnosti a malosti vlastní duše, než aktivně usilovat o Světlo a zachovávání světlých hodnot ve svém životě. A právě proto masy přepadávají temnotám a bez odporu se jimi nechávají strhávat dolů. To je totiž nestojí žádnou námahu. Tomu se stačí jen bezmyšlenkovitě podvolit.

Tomu však, kdo se vědomě nebo nevědomě, jako většina obyvatelstva podvoluje destruktivním silám temna a dostává se do jejich područí, tomu to musí nakonec přivodit destrukci jeho osobnosti. Neboť temnota se může všem svým věrným odměnit jen hrůzami temnoty, i když jich je dočasně na Zemi schopná vynést na výsluní.

Je to totiž přesně jako ve starých pohádkách, v nichž temno nabídne svým potencionálním služebníkům všechny poklady světa, jen ať mu upíší svou duši. A když jeho službě a jeho zájmům zaprodají svou duši, dá jim majetky, kariéru, peníze, moc, slávu, postavení, bohatství a vše ostatní, co si je jen možné na světě přát. Avšak nakonec temno uchvátí duši dotyčného a zničí ji. Zničí ji, protože v konečném důsledku není schopno ničeho jiného, než destrukce a ničení.

Na každém z nás záleží, kam budeme směřovat loď našeho současného bytí, jakož také bytí našeho národa, ale i celé naší civilizace. Příklonem ke světlým hodnotám se my osobně, ale i celá naše planeta bude stávat světlejší, lehčí a bude stoupat jako balón, nadlehčena ušlechtilostí ctností a dobra směrem k výšinám Světla, štěstí a míru.

Nebo potom, příklonem k temnotě a jejím hodnotám se budeme my osobně, ale i naše planeta stávat stále temnějšími a těžšími, abychom nakonec, jako pytel naplněný zátěží našich nectností klesli hluboko dolů, do náruče temnoty, která nás s definitivní platností obejme, sevře a udusí, protože právě toto plně odpovídá její povaze.

Na každém z nás záleží, zda se rozhodneme pro hodnoty Světla, prostřednictvím kterých budeme svou osobností kotvit dobro a ušlechtilost na Zemi, a tím sebe sama i naši Zemi povznášet směrem ke Světlu.

Nebo se naopak rozhodneme pro hodnoty temnoty, prostřednictvím kterých budeme svou osobností kotvit na Zemi síly úskoku, podvodu, nespravedlnosti, zla, nemorálnosti a destrukce, a tímto způsobem sebe sama i naši Zemi strhávat do spárů temnoty se všemi nezbytnými katastrofálními důsledky pro naši vlastní osobnost, i pro celou naši civilizaci.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 29.04.2019 18:35:16

Uvěřte v zázrak a stane se vám!

Tisíciletá lidská zkušenost, podepřená racionalitou rozumu říká, že po vodě se chodit nedá. Že je to absolutní nesmysl. V evangeliích se však píše, že když budeme mít silnou víru, můžeme po ní kráčet tak, jako kdysi Petr.

Člověk má tedy na výběr dvě možnosti, a je jen na něm, které uvěří. Zda uvěří realitě Ducha, nebo realitě racionality a hmoty. A v co uvěří, za co se vnitřně postaví, to se pro něj opravdu stane realitou.

Proč o tom mluvíme? Ne proto, abychom se naučili chodit po vodě, ale proto, že tyto skutečnosti mají mnohem širší význam. Mají zásadní význam pro celé naše bytí a jeho základní hodnotovou orientaci.

Onen zásadní význam spočívá v naší volbě mezi realitou Ducha a její hodnotami, nebo mezi realitou materie a její hodnotami. A každý z nás, stojíc mezi těmito dvěma realitami a jejich hodnotovými systémy, se svou vírou a svým přesvědčením přiklání k jedné z nich.

Ale pozor! Jedna z nich je vysloveně omezující, a proto formující z člověka bytost omezenou. Pokud se totiž přikloníme k realitě hmoty a jejím hodnotám, pokud se přikloníme k rozumové racionalitě, která vychází z materiální reality, toto všechno vytěsňuje na okraj a potlačuje realitu Ducha.

Pokud se ale přikloníme k realitě Ducha, tato nevylučuje realitu hmoty, avšak stojíc nad ní, ji dokáže vládnout a dokáže ji ovládat.

Hodnotami reality hmoty jsou peníze, majetky, moc, sláva, kariéra, konzum a užívání si. Hodnotami reality Ducha jsou spravedlnost, čestnost, dobro, ušlechtilost, ohleduplnost a čistota. A jedině na tobě člověče záleží, kterou z nich si vybereš, za kterou se postavíš a jejíž hodnoty budeš uznávat a naplňovat. A to, co sis vybral, se stane nakonec tvým osudem! Osudem dočasného blaha v realitě hmoty, po kterém přijde fyzická, a nakonec také duchovní smrt. Nebo osudem nehynoucího bytí v realitě Ducha, jejíž hodnoty dobra, lásky a spravedlnosti nikdy nezahynou a zůstávají věčné i tehdy, když se zhroutí celý hmotný vesmír.

Co si tedy člověče vybereš, to se stane tvým osudem. A aby ti byl tento výběr co nejvíce usnadněn věz, že si ve skutečnosti vybíráš mezi životem a smrtí. Mezi životem ve věčnosti Ducha a mezi smrtí v dočasnosti hmoty. Vše tedy zvaž a vyber si dobře!

PS. Když někdy navštívíte nějaký vodní tok nebo jezero, zkuste přijít až k samému okraji vody. A zkuste pokračovat v chůzi po vodní hladině.

Uvidíte, jak se v tom momentě ve vašem nitru vzbouří všechno to rozumově racionální a bude se vás snažit všemožně přesvědčit, že se to nedá a že jste blázen, když o tom vůbec uvažujete. Že jste blázen, pokud vůbec připouštíte tuto možnost.

Tato možnost je však reálná přesně tak, jak je uvedeno v evangeliích. Ale ta bouře, která začne zuřit uvnitř vás před prvním krokem po vodní hladině, bude pro vás jasným svědectvím toho, jak moc a jakým zásadním způsobem si to rozumově racionální v nás zotročilo naši osobnost. Jak nás připoutalo ke hmotě a k tomu, co se fyzicky dá, nebo nedá.

Bude to svědectvím, jak to rozumově materialisticky racionální v nás nechce za žádnou cenu dopustit, abychom se osvobodili z jeho područí a v neochvějném přesvědčení a pevné víře v moc Ducha se nestali skutečnými pány nad hmotným světem.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 23.04.2019 19:09:13

Věnováno spisovatelům a národu

Každý člověk bez výjimky má v sobě dvě stránky. Tu lepší, pozitivnější a ušlechtilejší, a tu horší, negativnější a zkaženější. V každém z nás se skrývá něco dobré, ale zároveň také něco špatné. V každém z nás se nachází něco světlé, ale zároveň také něco temné.

No a spisovatel je člověk, který prostřednictvím slova dokáže zahrát na jednu z těchto dvou základních strun lidské osobnosti. A to buď na strunu dobra, pozitivity, světla a ušlechtilosti, nebo na strunu temnoty, negativity a nízkosti. Tímto způsobem může potom podle svého osobního rozhodnutí stimulovat v lidech, čili ve svých čtenářích buď to světlejší, nebo to temnější.

A spisovatelé to samozřejmě také dělají, ale je smutné, že ve většině případů se snaží rozechvívat právě temnou a nízkou stránku lidské osobnosti. A dělají tak z čistě zištných důvodů, aby jejich díla byly více čteny a více prodávány. Proto jsou jejich výtvory plné násilí, vulgarismů, navázané sexuality a popisů mnoha jiných dekadentních zvráceností.

Takovou nízkostí navazují okamžitě kontakt s nízkou stránkou osobnosti čtenáře, stimulují ji a pohrávají se s ní. Jde o vědomou manipulaci s osobností člověka, prostřednictvím jeho temné stránky tím, že se mu jako potrava, pobavení a příjemné vzrušení předhazuje nejrozličnější nízkost.

A temná stránka osobnosti nevědomého čtenáře na tyto temné stimuly reaguje, sahá a živí se jimi. Sytí se jimi a ukájí se jimi. Tím se však člověk stává postupně horším, protože v sobě vyživuje temnou stránku své osobnosti, která je vědomě podněcována a stimulována mnohými tvůrci současné moderní úpadkové literatury. No a takovýmto způsobem jednosměrně vykolejený člověk pak stále častěji sahá po podobném druhu literatury a jeho osobnost je jí stále více deformovaná směrem k nízkosti.

Toto však nejsou spisovatelé, ale zločinci, kteří účelově manipulují temnou stránkou lidské osobnosti, a kvůli svému vlastnímu prospěchu a pochybné slávě strhávají čtenáře do stále větší nízkosti, čímž je osobnostně degradují. Takovéto zločinné literatury jsou dnes plná knihkupectví a na základě ní vznikají mnohé filmové scénáře a mnohé divadelní hry.

Skutečný a pravý spisovatel je však někdo úplně jiný! Je to člověk, který velmi dobře ví o dvou stránkách naší přirozenosti, avšak on, na rozdíl od toho, co se kvůli penězům a kvůli slávě dělá dnes, se rozhodl v lidech vědomě stimulovat to světlejší, lepší, pozitivnější a ušlechtilejší. Rozhodl se literárně tvořit tak, aby byla ve čtenářích aktivována a povzbuzována lepší stránka jejich osobnosti. Tím se pak lidé stávají vnitřně lepšími, protože pomaličku roste, mohutní a sílí jejich lepší stránka a naopak, stále více se zmenšuje, ubývá a ztrácí to temné, co se nachází v každém z nás.

Takovou moc má pravý spisovatel, pravá literatura, pravý film a pravé divadlo. Mají moc dělat lidi lepšími, ušlechtilejšími a světlejšími. Jedině toto je účelem každého skutečného a pravého umění.

Darwin přišel na to, že život na naší planetě se postupně vyvíjel od nižších forem života k vyšším, až dospěl k člověku.

Ale pozor! Přesně takovýmto jistým způsobem probíhá v našem univerzu také evoluce ducha! Také ona probíhá postupně od nejnižších forem dobra, morálky a mravnosti k stále vyšším formám pozitivity a ušlechtilosti. Začíná od mravně a nízko stojícího živočicha a končí zralou, mravní a duchovně vysoko stojící osobností, bohatou na ty nejvznešenější ctnosti a kvality.

No a každý, kdo se svou vlastní mírou, svým vlastním způsobem a na základě svých vlastních schopností usiluje o to, aby velký, duchovno evoluční vývoj správně pokračoval, každý takovýto člověk, ať již je spisovatelem, nebo ne, je požehnáním pro své okolí i pro celou společnost.

Nicméně každý, kdo jakýmkoliv způsobem pracuje proti přirozenému proudu duchovní evoluce, každý, kdo sází na nízké v člověku, podporuje a stimuluje to, každý takovýto jedinec, ať již je spisovatel, nebo ne, je zločinným škůdcem. Je škůdcem, který se snaží brzdit přirozený vývoj! Je škůdcům, který se z různých osobních a zištných důvodů snaží oddalovat, nebo dokonce zcela znemožnit to, aby lidé zráli do plné velikosti vlastního lidství. Aby jednou dospěli k plnému rozvinutí všeho toho světlého, dobrého a vznešeného, co se v nich skrývá. Snaží oddalovat, nebo zcela znemožnit to, aby společenství takovýchto ušlechtilých lidských jedinců nakonec společně vybudovalo říši dobra, míru, spravedlnosti a porozumění na naší planetě.

A přestože svět je plný podobných zločinců, obyčejní lidé, nebo v našem případě čtenáři, by měli vědět, že tomuto všemu nejsou vydání jen tak na milost. Měli by vědět, že oni sami mohou na základě své svobodné vůle rozhodovat, kterou ze dvou stránek své osobnosti nechají rozechvívat vnějšími podněty. Zda to bude jejich temná, nebo naopak, jejich světlá stránka. Zda budou přijímat zvenčí do svého nitra, do svého vědomí a do své osobnosti pouze světlé pobídky, nebo naopak, své nitro, své vědomí a svou osobnost dobrovolně vystaví všem stimulům nízkého druhu.

Každý lidský jedinec, na základě vlastní svobodné vůle tedy sám rozhoduje o tom, zda bude kráčet pravou cestou evoluce ducha směrem k maximálnímu rozvinutí všeho toho nejlepšího a nejušlechtilejšího v sobě, nebo v určitém bodě zvrtne kormidlo směrem dolů, právě prostřednictvím aktivace a stimulace toho nízkého v sobě. Jedna cesta je cestou do pekel a druhá cesta je cestou do nebes! Jedna cesta je cestou směrem k výšinám ducha a druhá cesta je cestou temnoty, destrukce a zničení!

V dnešním světě se nachází tisíce pokušení, která nás budou navádět ke špatnému a vytrvale brnkat na temnou strunu naší osobnosti. My však můžeme tomuto všemu říci ne! My to můžeme vnitřně odvrhnout a zapudit! My to nemusíme nechat na sebe působit! My nemusíme poslouchat hlasy nejrozličnějších pokušitelů, vybízející nás ke špatnému, nízkému a neušlechtilému! My se můžeme vědomě orientovat jen na dobré! My můžeme nechat stimulovat a rozvíjet jen světlou stránku své osobnosti!

A tuto světlou stránku má absolutně každý z nás bez výjimky! Na každém z nás však záleží, do jaké míry na ni přesune svůj důraz. Do jaké míry se na ni zaměří. Přesně tak, jak o tom hovoří známé indiánské úsloví: "Uvnitř každého člověka se nacházejí dva vlci. Jeden dobrý a jeden špatný. A vyhraje ten, jehož živíš!“ A já jenom dodám, že když v nás vyhraje ten špatný, nakonec nás roztrhá a sežere!

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 15.04.2019 18:37:52

Intenzivně prožívejte každý okamžik! Neodcházejte ze země chudí!

Nejdůležitějším v našem životě je intenzivní prožívání všeho, čemu jsme v každé jednotlivé chvíli vystaveni. Jinými slovy řečeno, máme být vždy vnitřně naplno v každém okamžiku přítomné chvíle. Neboť jedině to, co se do našeho nitra a do naší osobnosti zapisuje každým takovým autenticky prožitým okamžikem nám přináší to nejcennější, kvůli čemuž jsme na zemi. A to je skutečné prožívání života!

Jedině tímto způsobem můžeme mít ze života takový užitek, jaký máme mít. Proto nám také kdysi Kristus doporučil, abychom se snažili být jako děti. To znamená, abychom absolutně všechno bezprostředně prožívali tak, jako ony.

Žel, tuto nejjednodušší a nejprostší věc však už lidé nedokáží. Jsou totiž přesvědčeni, že ze života budou mít mnohem víc, když to, co jich potkalo, dokážou podrobně zanalyzovat. A to ať již ve vztahu k minulosti a k tomu co bylo, nebo ve vztahu k budoucnosti a k tomu, co bude. Touto analýzou, kterou mnozí považují za nejdůležitější esenci života, se však stavíme mimo autentické prožívání.

Žádné analýzy minulosti, ani prognózy budoucnosti nejsou totiž tak důležité a rozhodující, jako bezprostřední, intenzivní a dětským způsobem spontánní prožívání každého okamžiku. Do této pozice a do tohoto stavu se je proto potřebné usilovat vědomě dostat, abychom měli z vlastního života užitek. Abychom svůj život skutečně žili a nestali jsme se jenom jeho pozorovateli, kterým skutečný život uniká mezi prsty.

A když z něj nakonec jednou odejdeme a odložíme své fyzické tělo, spolu s jeho zánikem zaniknou také všechny naše rozumové kalkulace o životě, protože všechny myšlenky a analýzy jsou produktem materiálního rozumu a spolu se smrtí materiálního těla zanikají.

Zbývá pouze to, co bylo bezprostředně prožito a svým intenzivním prožitím se zapsalo do našeho ducha. Jedině toto nám zůstane, a to si náš duch odnese se sebou, jako zásadní esenci naší pozemské existence.

Snažme se být tedy jako děti a prožívat všechny okamžiky života tak intenzivně a bezprostředně, jako ony. Třeba si totiž velmi hluboko uvědomit, že mnohem hodnotnější život prožívá ten, kdo se dokáže upřímně radovat z louky květin, jako ten, kdo dokáže všechny tyto květiny druhově zařadit a zná také jejich latinské názvy.

PS. Samozřejmě, že se můžeme poučit z toho, co jsme prožili v minulosti a také můžeme myslet na budoucnost a plánovat si ji. Ale přítomný okamžik by se pro nás měl stát dominantní. A to kvůli tomu, abychom ze svého života opravdu něco měli. Aby z něj něco měl náš duch, který si může všechno přivlastňovat pouze prostřednictvím autentického a bezprostředního prožívání.

Proto mu to dopřejme! Aby jednou nakonec nemusel odjet na druhý břeh chudý na prožití, a nemusel se kvůli tomu pak ještě jednou vrátit na zemi a dohánět zameškané.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 08.04.2019 17:39:03

Jak se zázračně uzdravit? Návod

Kdo chce sám na sobě prožít zázračné uzdravení, musí splnit tři podmínky. První podmínka je znát, proč onemocněl. Přesněji řečeno poznat, jaká je duchovní příčina nemoci, která ho potkala.

Neboť lidská bytost je lidskou bytostí ne jen proto, že tak vypadá, ale hlavně proto, že se tak chová. Že tak myslí a jedná.

Pokud však člověk dlouhodobě nejedná a neuvažuje správně, nebo pokud vnitřně propadá různým depresím, strachům, úzkostem a jiným negativním stavům, staví se proti zákonům univerza. A protichůdnost jeho postavení se časem nevyhnutelně promítne do zcela konkrétního onemocnění. Do nemoci, která mu na fyzické úrovni ukazuje míru a charakter jeho odklonu od požadavků zákonů univerza na bytost, zvanou člověk.

Kdo se proto chce opravdu uzdravit, musí v první řadě znát vnitřní, psychosomatické příčiny vlastní nemoci a musí se je snažit odstranit.

V dnešní době internetu je to velmi snadné, protože stačí pouze zadat do vyhledávače "duchovní příčiny nemocí" a okamžitě se dá získat základní přehled, který si může člověk podle potřeby ještě rozšířit. No a pak, s tímto poznáním, může vnitřně zapracovat na své osobní změně k lepšímu. V tomto spočívá první a nezbytný krok k našemu uzdravení.

Druhou podmínkou je vroucí prosba směrem nahoru, k Nejvyššímu. To samozřejmě předpokládá víru v dobrotivého a milujícího Stvořitele, na kterého se lze v důvěře obrátit se svou prosbou o pomoc.

A když to bude skutečně prosba pokorná a ne nějaké požadování bez pokory, shora, ze Světla se nám může dostat pomoci v podobě léčivé, hojivé, budující a vítězné síly Páně. Ta začne proudit do naší, ve vroucí prosbě otevřené duše, až ke konkrétnímu nemocnému místu na našem fyzickém těle.

Celé si je to možné připodobnit k principu nálevky. Představme si široký otvor nálevky, nacházející se nad úrovní hlavy a jeho úzký otvor, směřující k místu na fyzickém těle, kde nás trápí nemoc.

Naše pokorná prosba směrem nahoru a naše víra v tuto pomoc aktivuje léčivou sílu Světla, která k nám začne proudit. Na základě tohoto našeho postoje se pak otevře horní, široká část nálevky, začne do sebe nasávat proud léčivé síly a směřovat ji ke konkrétní chorobě.

Co je však velmi důležité vědět, je zohlednění časového faktoru. To znamená, že člověk musí setrvat v důvěře v zázračné uzdravení prostřednictvím léčivé síly Světla určité časové období. Určitý čas, potřebný k tomu, aby se léčivá síla v nás mohla plně rozvinout a naše fyzické uzdravení dotáhnout do úspěšného konce.

Je to podobné, jako když kdysi kráčel Peter po moři vstříc Ježíši. Pokud by byl měl pevnou víru po celou dobu, byl by k němu došel. On však prošel jen krátký úsek, pak se ho zmocnila malověrnost a začal se topit.

A stejně také prosící člověk musí vydržet ve své hluboké důvěře ve vyléčení prostřednictvím síly Světla určitý čas. To znamená, že tak, jakoby Peter ve své pevné víře došel po moři od loďky až k Ježíši, tak má dojít člověk, ve své pevné a neochvějné víře bez malomyslnosti, od nemoci až k uzdravení.

Pokud ale začne po nějaké době upadat do pochybností, on sám brání svou malověrností tomu, aby se v něm léčivé účinky Světla plně rozvinuly a vítězně projevily.

Léčivá síla Světla je skutečně schopna člověka zázračně uzdravit. Na základě naší prosby bude k nám proudit. Ale pak zbývá už jen na nás, abychom nenarušovali, a nakonec i docela neznemožnili její působení naší nedůvěrou, malomyslností a pochybnostmi.

Každý, kdo se rozhodne jít touto cestou totiž rychle zjistí, jak moc se v něm začne bouřit rozum a nejrůznějšími pochybnostmi se bude snažit zákeřně otřást důvěru člověka v konečné vyléčení prostřednictvím síly Světla. Tento boj s vlastními pochybnostmi však musíme vybojovat a ustát.

Třetí podmínka spočívá ve vytváření živých citových forem radostného očekávání uzdravení prostřednictvím léčivé síly Světla.

I když totiž člověk má důvěru i víru ve Světlo a jeho pomoc, často bývá pod tlakem choroby vnitřně úzkostný. Vnitřně spoutaný obavami a strachem. A tyto, člověkem vytvářené a živené citové formy strachu a úzkosti formují kolem něj obal, který znemožňuje pronikání léčivé síly Světla.

Je totiž třeba vědět, že každé naše citové hnutí se spojuje se základní, neutrální, živou silou, proudící univerzem a živá, neutrální síla, pronikající city člověka, dává vznikat živým citovým formám. Tyto živé citové formy se zdržují v naší blízkosti a žijí svým vlastním životem. A jsou přesně takového charakteru, jakého charakteru bylo naše původní citové hnutí.

V základním členění jsou tedy buď pozitivního, nebo negativního druhu. Tím pádem se okolí člověka stává buď pozitivním, nebo negativním. A naše bezprostřední, živé okolí pak samozřejmě odpovídajícím způsobem zpětně ovlivňuje naši osobnost.

Souvislost s naším tématem spočívá v tom, že pokud pod tlakem choroby začneme vytvářet úzkostné, nebo jiné negativní citové formy, ty se prostřednictvím živé, neutrální síly stávají živými a obklopí nás.

Tím se však kolem nás vytváří určitý negativní obal, přes který k nám nemůže pronikat pozitivní léčivá síla Světla, o kterou jsme prosili. A to pak brání našemu uzdravení, ke kterému nemůže dojít, protože negativní obal kolem nás to znemožňuje.

I když to samozřejmě bývá někdy velmi těžké, pod tlakem choroby bychom neměli vytvářet negativní citové formy strachu, úzkosti a obavy. Naopak, měli bychom se vzchopit a dokázat udržovat své cítění pozitivní a radostné, v očekávání pomoci, přicházející v podobě léčivé síly Světla.

A tyto radostné citové formy očekávání blízkého uzdravení, tyto radostné formy očekávání pomoci ze Světla se stanou prostřednictvím živé neutrální síly, proudící univerzem živými, a ve své živé, světlé radostnosti obklopí okolí člověka. A nejen že jeho samého budou potom zpětně ovlivňovat pozitivním způsobem, ale zároveň vytvoří obal, stejnorodý příchozí síle Světla, o kterou jsme prosili. A protože tento obal budou tvořit světlé, radostné a pozitivní citové formy, nebude působit jako překážka, ale naopak, jako nějaký uvítací výbor, očekávající příchod pomoci ze Světla, který bez problémů vpustí léčivou sílu do širokého otvoru nálevky, zmíněné na začátku. Naši moudří předkové podvědomě tušili tyto skutečnosti a vyjádřili je rčením: Veselá mysl, polovina zdraví!

Když píšu tyto řádky, bezděčně se mi vybavuje scéna z dokumentárního filmu o druhé světové válce, jak vojáci dvou ruských armád obkličují dobyvačnou armádu polního maršála Pauluse pod Stalingradem. Vybavuje se mi, jak vojáci běží k sobě, objímají se a uzavírají kruh obklíčení.

Velké německé armádní seskupení ještě nějaký čas kladlo odpor, avšak zima, hlad a bezvýchodná situace ho zlomili a Němci nakonec kapitulovali.

Také našem případě to probíhá velmi podobně. Nemoc je totiž dobyvačnou armádou, která vtrhla do našeho organizmu a chce ho zničit. Avšak na pomoc s tímto nepřítelem k nám, na naši vroucí prosbu, přichází shora léčiva armáda síly Světla.

A oproti ní, zdola, směrem od nás, jí běží vstříc armáda našich vlastních, pozitivních a radostných citových forem očekávání zázračného uzdravení, které jsme zformovali prostřednictvím živé síly svým cítěním.

Tyto dvě armády, jedna shora a druhá zdola, se blíží k sobě, obklopují nemoc, až se nakonec spojí. Nepřátelská, dobyvačnou armáda nemoci se ocitne v kleštích obklíčení. V obležení může ještě určitou dobu klást odpor, ale pokud sevření nepovolí, bude postupně stále více chřadnout a slábnout, až nakonec kapituluje.

A pak nadejde den vítězství! Den velkého vítězství dvou armád dobra nad dobyvačnou armádou nemoci! Ze srdce přeji všem nemocným zažít takové vítězství.


kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 02.04.2019 16:09:17

Je možné chodit po vodě? Poznejte mechanismus zázraku!

Také v dnešní moderní době existují mnohé věci, které se udály jednotlivým lidem a které lze považovat za zázrak. A to proto, že se nejednou velmi radikálně vymykají z toho, co je považováno za normální a běžné. V převážné míře se jedná o různá zázračná uzdravení, ale také o mnohé jiné zázračné pomoci v nějakých kritických nebo vypjatých situacích.

Ale i když se v dnešní době stále dějí takovéto věci, málo se o nich mluví a píše, protože jde o něco, co přece jen stojí mimo rámec moderní medicíny, moderní fyziky, nebo moderního, materialisticky ateistického světonázoru. A tím není dobré otřásat a zbytečně znepokojovat obyvatelstvo. Proto vládne tendence odsouvat tyto věci bokem a lidi, s nimi nějakým způsobem spojené, považovat za slušně řečeno „jiné“. Čili za méně normální a jistým způsobem vyšinuté.

Každopádně však takovéto věci zde jsou a stále budou. A lidé by měli vědět, že v podstatě nejde o žádné zázraky, ale o zcela zákonité dění. O zákonité dění za spolupůsobení vyšší duchovní reality, schopné ovlivňovat hmotnost až do takové míry, že se to jeví jako zázrak.

No a my se nyní zkusme detailněji podívat na tuto problematiku a zároveň zkusme poodhalit určité základní zákonitosti mechaniky jejího fungování.

My lidé žijeme v univerzu, ve kterém jsou činné a navzájem propojené dva základní principy. A sice princip materiální a princip duchovní.

Princip materiální představuje to fyzicky hmatatelné a materiální, co všichni tak důvěrně známe. A jakýmsi vrcholovým reprezentantem tohoto principu je rozum. Rozum, který poznává materiální svět a který se snaží jeho fungování logicky vysvětlit a zdůvodnit. Rozum, který zkoumá zákonitosti hmoty a jejich poznání dokáže využít v reálný, materiální prospěch lidstva.

No a rozum samozřejmě dokonale zná, co je ve hmotném světě reálné, co je možné a co je naopak nemožné, neuskutečnitelné a nereálné, protože fyzikální zákony materiálního světa to nedovolují.

Ale jak již bylo řečeno, v našem univerzu je činný a aktivní také princip ducha. Princip ducha, opírající se o existenci Stvořitele. O existenci Tvůrce všeho, a tedy také světa hmoty. Svět ducha se nachází blíže ke Stvořiteli, zatímco svět hmoty je od něj více vzdálen. Avšak to, co je Stvořiteli blíž, je nezbytně nadřazeno tomu, co je od něj vzdáleno. Co je Stvořiteli blíže stojí tedy výše a co je od něj vzdáleno stojí celkem logicky níže.

A právě proto, že princip ducha stojí nad principem hmoty, může duch v mnoha věcech hmotu ovládat. A když někdy k takovému činu dojde, jeví se to pak jako zázrak. Jako zázračné vyléčení, nebo jako jev, přesahující určité fyzické zákonitosti.

No a v tomto prostoru, čili mezi principem hmoty a principem ducha žije člověk se svou svobodnou vůlí. A právě na základě své svobodné vůle se on sám rozhoduje, ke kterému ze dvou základních principů se ve svém životě přikloní. Na každém jednotlivci záleží, který z nich se rozhodne považovat ve svém životě za dominantní. Na člověku záleží, zda se ve své svobodné vůli bezvýhradně přikloní jenom ke hmotě, nebo bude schopen respektovat oba tyto principy v pochopení, že to duchovní stojí výše, než hmotné. A proto to má mít také v našem životě vyšší prioritu.

Kdybychom měli vyjádřit ideální stav procenty, orientace lidí na oba zmíněné principy by měla být padesát na padesát. Takto by to bylo správné a vyvážené.

Ale žel, vnitřní obzor většiny lidí naší planety, čili celých sto procent jejich zájmu se zaměřuje pouze na princip hmotný. Existují samozřejmě určité skupiny obyvatelstva, pro které má duchovní princip význam. Ale má pro ně význam třeba jen v rozsahu deset procent, zatímco na devadesát procent jsou také oni zaměřeni na hmotu. U jiných je to zase dvacet procent zájmu o duchovní a osmdesát procent zájmu o hmotné. Ty poměry jsou různé a vznikají na základě svobodné vůle lidí ve výběru toho, kolik důležitosti jsou ve svém životě ochotni přisoudit jedné, nebo druhé straně.

No a po tomto nezbytném úvodním vysvětlení se už konečně dostáváme k objasnění mechanismu fungování zázraku. A ukažme si to na konkrétním příkladu, uvedeném v evangeliích. Na příběhu Petra, kráčejícího po moři.

Když se jednou v noci plavili učedníci v loďce na moři, jdouce po hladině se k ním blížil Kristus. Z dálky na ně zavolal, by se nebáli, že je to on. A tehdy ho Peter poprosil, zda by mu nemohl jít vstříc. A tak, se souhlasem Páně skutečně vystoupil z loďky a kráčel mu naproti po mořské hladině. A nějakou chvíli se mu to také dařilo, ale pak se lekl a okamžitě začal tonout. Ježíš přišel k němu, podal mu ruku, vytáhl ho do loďky a řekl mu: "Proč jsi zapochyboval, ty ty malověrný?"

Tento příběh nám říká o tom, že člověk je schopen za určitých okolností chodit po vodě. Nebo v širším slova smyslu, že člověk je schopen za určitých okolností dělat zázraky.

Otázka je za jakých okolností? A tady je odpověď:

Hmotná a materiální zkušenost, reprezentovaná rozumem tvrdí jednoznačně, že po vodě se chodit nedá. Avšak učedníci byli prostřednictvím osoby Ježíše, kráčejícího po moři, konfrontováni s realitou velikosti ducha, vycházející s existence Stvořitele.

Peter, vidoucí Ježíše kráčet po moři, celou hloubkou své bytosti uvěřil v realitu ducha a pomyslná ručička jeho svobodná vůle se plně posunula do této polohy. Ve své svobodné vůli si jednoduše dovolil uvěřit, že po vodě se kráčet dá. A jeho momentální silná víra v moc reality ducha mu skutečně umožnila po vodě také kráčet.

Během tohoto zázraku se však ručička Petrovy svobodné vůle pod tlakem dlouholeté zkušenosti reality hmoty přesouvá do opačné polohy. Projeví se to jako pochybnost a on začne tonout.

Kristus řekl: "Kdybyste měli tolik víry, jako hořčičné semínko a řekli byste vrchu, aby se zvedl a vrhl do moře, stane se tak!"

To znamená, že kdybychom dokázali přesunout ručičku barometru své svobodné vůle do reality ducha a naše pevná víra by se nezachvěla pod tlakem argumentů hmotných zkušeností rozumu, mohli bychom činit zázraky. Mohli bychom chodit po vodě, ale co je mnohem podstatnější, mohli bychom si vyléčit mnoho nemocí, nebo alespoň výrazně eliminovat jejich příznaky.

Při čtení Starého Zákona mi utkvělo v mysli jedno místo, kde Hospodin vytýkal jistému židovskému králi, který byl nemocný a dal si k sobě zavolat ty nejlepší doktory: "Proč ses spoléhal více na lékaře, jako na Mě?" Čili: "Proč si podlehl tlaku reality hmoty a neměl si dostatek silné víry v moc reality ducha?"

A to, co dokáže realita ducha s mnoha lidskými chorobami je popsáno v evangeliích v podobě mnoha zázračných uzdravení. Když je Ježíš konal, vždy se ptal dotyčného, zda věří, že to může udělat. A když se nemocní uzdravili a jásali nad svým uzdravením říkal jim: "Vaše víra vás uzdravila!"

To znamená, že když nemocný uvěřil v nadřazení reality ducha nad realitou hmoty, když uvěřil, že uzdravení, přicházející z ducha může zvítězit nad nemocí těla, jeho víra, čili jeho vnitřní posun barometru svobodné vůle do reality ducha mu přinesl uzdravení.

Proč o těchto věcech mluvíme? Protože ani po staletích se na nich nic nezměnilo! Protože tyto možnosti tu máme stále! Neboť jedině my ve své svobodné vůli rozhodujeme, která ze dvou realit se pro nás stane klíčová.

Žel, většina lidstva věří jen v realitu hmoty a rozumu. Jedině tímto směrem trvale ukazuje ručička barometru jejich svobodné vůle. Pro co se však rozhodli, to také mají a v tom také žijí. A proto se spoléhají především na lékaře.

Netuší a nevěří, že ve stvoření proudí dobrotivá, léčiva, hojivá a uzdravující síla Páně, a že každý člověk může ve své vroucí prosbě o ni poprosit a přijmout její blahodárné účinky. A míra jeho čistoty, pokory a víry určí, jakou intenzitu této síly bude moci přijmout.

Když bude jeho pokora hluboká, jeho prosba čistá a jeho víra silná a neochvějná, léčivá síla Světla se v něm bude moci naplno projevit a stane se zázrak.

Když bude jeho pokora méně hluboká, jeho duše i jeho prosba méně čistá, a jeho víra méně silná, může dojít alespoň k částečnému zlepšení jeho problémů.

Pokud ale nebude mít žádné pokory před velikostí a jsoucností Páně, pokud bude vnitřně vzdálený od čistoty a nebude mít žádné víry v sílu vítězství ducha nad nemocí těla, pak se musí spoléhat už jenom na lékaře.

Miliony lidí se ze své svobodné vůle přimkli k realitě materie a rozumu. A to až do takové míry, že nejsou schopni vnímat, ba ani jen připustit existencí reality ducha se všemi jejími možnostmi doslova zázračného vlivu na svět materie. To hmotné a rozumové jich dokonale duševně uvěznilo a argumentací rozumu všemožně brání jejich osobnosti, aby se pozvedla k velikosti a moci vyšší reality.

Rozum těchto lidí najde tisíc důvodů, proč se něco nedá a proč je to nesmysl. Rozum totiž nechce ze svých spárů nijaký způsobem pustit takto uvězněnou osobnost člověka v strachu, aby poznáním velikosti reality ducha nakonec radostně nezboural všechny vězeňské zdi, které kolem něj vystavěl rozum. Aby se v žádném případě nestal pánem nad hmotou, prostřednictvím svého plného příklonu k realitě ducha. Ale také pánem nad vlastním rozumem, omezujícím jeho osobnost.

PS. Mluvili jsme o tom, že člověk má ve svém životě věnovat padesát procent své pozornosti věcem materiálním a padesát procent věcem duchovním. Co ale konkrétně má obsahovat těch padesát procent pozornosti, zaměřených na realitu ducha?

V první řadě to zahrnuje osobní rozvoj všech vysokých a ušlechtilých ctností, jako je například spravedlnost, čestnost, dobro a podobně. Kromě toho to má být také rozvoj poznání Vůle Páně, která se promítla do stvoření ve formě zákonů univerza. A je základní povinností člověka poznávat tyto zákony a naučit se žít s nimi v souladu. Naučit se je zohledňovat ve svém každodenním životě.

Pokud totiž bude člověk takto činit, pak pozná, že zázraky, v nichž duch vítězí nad hmotou nejsou žádnými činy libovůle, ale důsledně logickým děním, probíhajícím v rámci výše zmíněných zákonů stvoření. Neboť absolutně nic, co se děje ve stvoření, proniknutém zákony Nejvyššího, se nemůže dít mimo rámec těchto zákonů. V jejich rámci je duchovně znalý člověk schopen učinit mnoho opravdu neuvěřitelných věcí, které se z hlediska současné, obecné materialistické omezenosti jeví jako zázraky.

Avšak takový znalý člověk si je zároveň dobře vědom, že není v žádném případě proveditelné to, co nějakým způsobem přesahuje rámec těchto zákonů. Co je jen obyčejnou fantazií a neopírá se o jejich účinky. Takové zázraky, totožné se svévoli, bez opory v zákonech stvoření není tedy možné vůbec uskutečnit, a člověk na určité duchovní výšce si je toho dobře vědom. Avšak na takovou duchovní výšku se lze vypracovat jedině vlastní, vážnou snahou o poznání fungování zákonů univerza, které jsou projevem Vůle Nejvyššího.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 19.03.2019 18:37:57

O tajemství systému vyzařování univerza

Žijeme ve světě, proniknutém nejrůznějšími druhy záření. Vzpomeňme například ty škodlivá, jako je záření mobilních telefonů, wifi záření, nebo záření v mikrovlnkách. Vzhledem k mnoha jaderným elektrárnám žijeme v permanentním riziku vzniku radioaktivního záření. Dále můžeme zmínit záření rozhlasových a televizních vln a mnohé další.

My však budeme hovořit o nejelementárnějším druhu záření, které ve své přirozenosti proniká celým univerzem a udržuje ho. Je to záření, proudící od Stvořitele ke všemu, co existuje. Proniká absolutně vším, ať je to kámen, rostlina, zvíře, člověk, nebo planeta. Vše stávající do sebe absorbuje tento, pro existenci nezbytný, základní typ záření a předává ho dále, avšak již sebou samým specificky pozměněno.

A proto celé univerzum září nejrůznějšími barvami. Je podobné obrovskému vánočnímu stromečku. Své specifické vyzařování mají horniny, své specifické vyzařování mají rostliny, zvířata, lidé, planety a vše, co existuje, od nejmenšího až po největší.

Pokud se blíže zaměříme na lidi třeba vědět, že celkové vyzařování každého z nás v sobě zahrnuje jednak specifické záření lidského druhu, které máme všichni stejné a jednak specifické vyzařování naší vlastní osobnosti, které nás od sebe individuálně odlišuje.

V nejútlejším věku a v dětství přijímá každý jedinec z obrovské škály vyzařování univerza automaticky pouze ty, které nejvíce prospívají jeho celkovému vývoji. Tak se děje až do ranního mládí, čili do období probuzení pohlavní síly. Její probuzením však dochází k zlomovému momentu, protože člověk začíná být plně zodpovědný sám za sebe.

To znamená, že jeho osobnost se specifickým způsobem individualizuje a tato samostatná, individuální osobnost začíná vyzařovat do stvoření svůj osobitý, výsostně specifický druh záření. No a na základě svého vlastního, osobního typu záření, vysílaného do univerza, které představuje jeho osobité zpracování základní síly Stvořitele, navazuje stejnorodé spojení s podobnými druhy záření, která k němu začnou okamžitě proudit. A začínají k němu proudit proto, aby posílila jeho vlastní, prvotní záření, vysílané jeho konkrétní individualitou do stvoření.

Celé si je to možné připodobnit k internetovému vyhledávání Google. Pokud v něm zadáte jedno slovo, nebo pár slov, okamžitě získáte tisíce informací, které budou nějakým způsobem souviset s vaším prvotním zadáním.

No a nyní se dostáváme k zásadní věci, a sice k poznání toho, co tvoří podstatu vyzařování, vysílaného každým člověkem do univerza. Tuto podstatu tvoří náš způsob myšlení, náš pohled na život a náš žebříček hodnot. To vše vytváří kolem nás určitou specifickou barevnost našeho osobního vyzařování, a na základě ní k sobě přitahuji ze studnice vyzařování univerza přesně stejný druh záření. A ty nás posilují v tom, co jsme vyslali.

Třeba ale vědět, že jde o dvousečný meč. V případě našeho pozitivního způsobu myšlení, pozitivního pohledu na život a pozitivního žebříčku hodnot totiž vysíláme do univerza záření, které je pozitivní, a které se proto spojí se stejně pozitivním druhem záření. Tím vznikne spojení a na základě něj začne k nám samotným proudit z hlubin univerza stejný druh záření.

To prakticky znamená, že našemu pozitivnímu způsobu myšlení, našemu pozitivnímu pohledu na svět a pozitivnímu žebříčku hodnot se se dostane obrovského posílení pozitivních vyzařování, přicházejících k nám z hlubin univerza, čehož důsledkem je prožívání štěstí, radosti a harmonie.

Tento mechanismus však platí také v opačném případě, tedy v případě negativního a povrchního způsobu myšlení, v případě negativního pohledu na svět a v případě negativního žebříčku hodnot, kdy nám takovýto druh našeho vlastního vyzařování přinese zpět vyzařování negativní. A to nás uvrhne do neštěstí a zkázy.

Za této situace je tedy absolutně zásadní otázka, jaký je to vlastně ten pozitivní způsob myšlení? Jaký je pozitivní pohled na svět a jaký je pozitivní žebříček hodnot? A jaký je jejich odvrácený protipól?

Pozitivní způsob myšlení je myšlení čisté, čestné, spravedlivé a ušlechtilé, na jehož ušlechtilost člověk vědomě dbá. Negativní způsobem myšlení je myšlení nečisté, nečestné, nespravedlivé a neušlechtilé, na jehož ušlechtilost člověk vůbec nedbá.

Pozitivní pohled na svět spočívá v respektování principu obecného dobra. V respektování dobra vždy, v každé situaci a pro všechny stejně a bez rozdílu. Negativní pohled na svět spočívá v uznávání principu zla. Zlo je lež, zlo je podvod, zlo je sobectví, zlo je bezohlednost, zlo je chamtivost, zlo je egoistické dobro jen pro mě samého a pro mých nejbližších, a to i na úkor jiných, zlo je šílenství smyslové vášně, zlo je povrchnost a plytkost, a tak dále, a tak dále.

Pozitivní žebříček hodnot je takový, na jehož vrcholu jsou hodnoty ducha. Hodnoty lásky k Bohu a lásky k lidem. Hodnoty vznešených a ušlechtilých ctností. Negativní žebříček hodnot je takový, na jehož vrcholu jsou hodnoty materie a konzumu. Hodnoty peněz, majetků, moci, slávy, kariéry a podobně.

Jakým způsobem tedy člověk myslí, dívá se na svět a jaký má žebříček hodnot, přesně takovým způsobem vyzařuje jeho osobnost do univerza. Tím navazuje spojení se stejnými vyzařováními, které ho zpětně velmi výrazně ovlivňují a posilují. To se člověku při jeho dobrém vyzařování může stát obrovským požehnáním, které ho vysoko povznese. Avšak při jeho špatném vyzařování se mu to může stát neštěstím a zkázou, která ho nakonec zničí. Zničí ho, protože nakonec podlehne obrovské síle negativních vyzařování, s nimiž navázal spojení a přitáhl je k sobě.

Vezměme si třeba takový vznik psychických chorob, kterými v současnosti trpí velké množství populace. Na samém počátku psychické poruchy můžeme najít uvnitř člověka vždy něco negativního, neharmonického a nevypořádaného. Třeba křivdu, úzkost, méněcennost, nebo něco podobného. Tím však, i když jde zpočátku opravdu o něco velmi nepatrného, člověk okamžitě něco vyzařuje do soustavy záření univerza. Jeho záření okamžitě navazuje spojení s příslušnými místy, odkud se mu začne ihned dostávat zesílené míry odpovídajícího druhu záření. To následně znásobí ono původní a nepatrné, co hlodalo uvnitř člověka, až to postupně, pokud dotyčný neustane ve svém vlastním negativním vyzařování, časem překročí určitou únosnou míru a stane se patologickým. To znamená, že člověka nakonec doslova spolkne a zcela ovládne záření, se kterým on sám navázal na začátku zdánlivě nevinné spojení, prostřednictvím svého prvotního vyzařování.

Nebo si třeba vezměme agresivní sobectví v nabývání osobního prospěchu. Takový druh negativního vyzařování, obrovským způsobem posíleného odpovídajícím druhem záření, přicházejícím z hlubin univerza, může nakonec dotlačit jednotlivce až k zločinu a celé národy do vražedných výbojných válek.

Ale tyto zákonitosti se dají využít také pozitivně. Existují totiž mnohé ušlechtilé vlastnosti a ctnosti, které můžeme v sobě pěstovat a jejich vyzařováním do vesmíru můžeme přijímat podobný druh záření, která z nás budou formovat stále ušlechtilejší a ctnostnější osobnosti.

O nejvznešenějším využití principu vyzařování univerza mluvil Kristus, který nás nabádal, abychom se v sobě snažili probudit lásku ke Stvořiteli. Nabádal nás, abychom ho milovali celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou osobností. Takovým způsobem budeme totiž vytvářet tomu odpovídající druh osobního vyzařování, které výše popsaným způsobem naváže spojení s vyzařováním Stvořitele. No a síla nejvznešenějšího vyzařování Páně, která k nám začne proudit, neobyčejným způsobem přetvoří a požehná celé naše bytí. Pozemsky i duchovně. A po naší fyzické smrti nám otevře brány království nebeského, nacházejícího se v blízkosti Boží.

V současnosti stojí lidé v realitě mnoha vyzařování univerza zcela nevědomě. Absolutně nic o tom nevědí a způsobem svého myšlení, svým pohledem na život a svým žebříčkem hodnot k ním proudí pouze nízké druhy záření a ty je srážejí do stále větší nízkosti.

Už dávno je tu však čas, abychom se stali v tomto směru plně vědomými. Abychom vědomě čerpali z pokladny záření našeho univerza takovým způsobem, aby nás to povznášelo po všech stránkách.

PS. Krásným příkladem reálné existence všeho, o čem jsme mluvili, jsou staré obrazy takzvaných světců. Zobrazují viditelné záření kolem hlavy lidí, kteří se intenzivně usilovali o dosažení lidské a duchovní ušlechtilosti, na základě čehož pak přijímali stejný druh záření z výšin univerza, až z nich takto znásobena ušlechtilost jejich osobnosti doslova svítila a vytvářela známou svatozář.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 11.03.2019 17:34:37

Slováci! Prezident nesmí být zrádce!


Našemu světu vládnou peníze a spolu s nimi ti, co je mají nejvíce! Našemu světu vládnou peníze, kvůli kterým mnozí zapomněli, co je morálka. Peníze, kvůli kterým mnozí zrazují vlastní národy! A zrazují je nejbohatším, kteří mají nesmírně mnoho peněz, ale chtějí mít ještě víc. Tito nejbohatší žijí v nejbohatších a nejvyspělejších zemích světa. Jednoduše řečeno, na západě!

No a ve světě neomezené moci peněz, ve kterém chtějí být nejbohatší stále bohatší, je veřejné mínění obyvatelstva cíleně formováno do takové podoby, aby bylo v souladu s přáními, cíli a záměry této samozvané elity.

Nejbohatší oslavují a chválí jen ty, kteří jim jdou po ruce. Kteří jsou poslušní jejich přáním a záměrům. Jedině takoví lidé jsou vynášení na vrchol. Jedině oni jsou ti dobří, oceňování a chválení. Oni jsou ty pravé osobnosti. A jedině z jejich řad bývají ti nejlepší prezidenti.

Pokud ale v dnešním světě nadvlády všemocných peněz a bohatých vzplane proti někomu nenávist, ve skutečnosti to znamená, že jde o člověka, který se nějakým způsobem staví vůči záměrům nejbohatších. Který jim nejde po ruce tak, jak by si přáli a překáží jim.

A tak v současnosti paradoxně právě podle nenávisti a odmítání poznáte opravdu hodnotné osobnosti. Poznáte skutečně hodnotné lidi, působící jako zrnko písku v dobře fungujícím, a na plné obrátky rozjetém mechanismu honby za stále většími penězi, zisky a mocí. A tato zásada platí také o prezidentech.

Nejvíce nenáviděným je ruský prezident Putin. Proč? Protože stejně, jako Jelcin, nezrazuje svůj národ a nevydává ho napospas drancující ruce západu. Protože ho nechce vydat napospas nenasytnosti nejbohatších, kteří chtějí být stále bohatší. A to i na úkor celých národů! Na úkor jejich zotročení, ožebračení a vydrancování jejich přírodních zdrojů.

Pokud se někdo vůči tomu dováží protivit, okamžitě je vystaven nenávisti. A nenávist vůči jeho osobě je jako jediný správný postoj nadiktován obyvatelstvu celého západního světa.

Proto je nenáviděn Putin, avšak v ruském národě má stále obrovskou podporu, protože rusové podvědomě tuší, že divoká nenávist západu je důkazem toho, že tento prezident skutečně hájí zájmy vlastního lidu.

Proto je nenáviděn také Asad, který by se během dlouhé občanské války nebyl schopen udržet u moci, kdyby stále neměl většinovou podporu vlastního obyvatelstva. A většina obyvatelstva stojí za ním, protože nenávist západu je jen osvědčením toho, že mu tento prezident nechce vydat do rukou vlastní národ a jeho přírodní zdroje.

Podobná situace je také ve Venezuele, kde se opoziční lídr prohlásil za prezidenta a legálně zvolený prezident Maduro byl prohlášen za diktátora.

A protože Maduro nechce vydat vlastní národ a jeho přírodní zdroje drancování nejbohatších, západ okamžitě uznal samozvaného lídra opozice za prezidenta, protože ten by jako prezident byl vůči nejbohatším a jejich záměrům mnohem povolnější.

Ale pravda je taková, že ani tentokrát nejde o žádnou demokracii, ani o žádné lidské práva, a už vůbec ne o nějaký venezuelský lid. Jako vždy jde opět pouze o ropu, zisky a peníze, jejichž chamtivá a bezohledná elita západu nemá nikdy dost. Všechny krásné řečičky kolem těchto pravých záměrů jsou jen účelovou kouřovou clonou pro naivní a nemyslící, kteří mají být ve své naivitě a povrchnosti oklamáni ušlechtile znějícími frázemi.

No a se stejnými kartami se hrálo také na Ukrajině, ale také v souvislosti s Kaddáfím, Husajnem, nebo kdekoliv jinde, kde západ prosazoval demokracii, bojoval proti diktátorům a za lidská práva.

A teď pozor, milí voliči prezidenta Slovenské republiky! Jeden z kandidátů na prezidenta, konkrétně paní Čaputová, byla v roce 2016 oceněna Goldmanovou nadací, a v rámci tohoto ocenění jí přišlo na účet 175 tisíc dolarů. (5 milionů slovenských korun)

Jen si například vzpomeňme, jaký rozruch vyvolalo v Česku ocenění Jaroslava Nohavici ruským prezidentem Putinem. Jen si vzpomeňme, jak se jeho cédéčka veřejně pálila na náměstích jako ve středověku, nebo za fašismu.

Pokud se přeneseme na současné Slovensko, také zde máme ocenění. Nicméně ocenění, přicházející ze západu a doprovázeno štědrou, 175 tisícovou, dolarovou dotací. To však kupodivu nevyvolává žádné rozhořčení. To je považováno za normální.

Kdo však zná myšlení finančních žraloků západu, může si být jistý, že ani cent nedají nikomu jen tak. Že je to nimi vždy vnímáno jako investice, na jejímž základě dříve, nebo později očekávají mnohonásobnou návratnost. A v případě politiky a politiků tehdy, když se dostanou na vrchol.

Konkrétně v případě paní Čaputové, když bude zvolena prezidentkou a bude prosazovat západní agendu. Když půjde proti vlastnímu národu a bude hájit a prosazovat západní zájmy, samozřejmě pod pláštíkem krásných a humánních slov. Když bude hájit zájmy a agendu nejbohatších, kteří jí svými penězi pomohli dostat se na výsluní.

Západem hýbou peníze a přes peníze ti nejbohatší a nejmocnější. Pokud nějaký z prezidentských kandidátů má přízeň západu tak, jak ji má dnes paní Čaputová, nesvědčí to o ničem jiném, než o tom, že její orientace je prozápadní. Že dobro vlastního národa vidí v tom, co si přeje západ. A že zlo vnímá jako to, co se příčí záměrům západu.

A tak tu máme jen dalšího poslušného lokaje západu! Jen dalšího zrádce vlastního národa, podle kterého národ sám neví, co je dobré, a proto musí být řízen západem. Jen takovéto vazalství a zrádcovství bývá vždy tím, co západ uznává. Jen toto jsou podle něj ty správné politické osobnosti, které si národy zaslouží. To jsou ti, kteří jsou západem podporováni a vyzvedáváni tak, jak v současnosti paní Čaputová.

Slováci! To, co má podporu ze západu je v jeho službách! Jen to, co západ nenávidí a nemůže vystát je ve službách národa, protože je překážkou jeho nenasytné chamtivosti!

Slovenský volič, podle tohoto ovoce poznáš, které jablko je uvnitř zkažené a shnilé, i když bude ze všech stran opěvováno těmi nejvzletnějšími a nejdemokratičtějšími frázemi.

Slovenský volič, nevol lokaje a přisluhovače západu! Nevol poskoky nejbohatších a nejmocnějších! Nevol jidáše a zrádce, kteří tě zaprodají za třicet stříbrných!


kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 25.02.2019 18:28:05

Dva důkazy toho, že jsme bytostmi citu

Existují miliony lidí, kteří jsou přesvědčeni, že se máme řídit především rozumem. Že právě rozum v nás má být to nejdominantnější a nejvíce rozhodující. Jsou toho názoru, že cit je cosi příliš neurčité a nespolehlivé, o co se nelze s jistotou opřít. A navíc ještě existují také city nízké, jako například závist, nenávist a podobně, takže tvrzení, že člověk je bytostí citu a má se jím proto ve všem řídit dostává vážné trhliny.

Jak je to tedy? Více, než složité vysvětlování poslouží příklady. A my se proto nyní podívejme na dva z nich.

Prvním je existence lásky. Lásky, jako čehosi nehmotného a neuchopitelného. Jako čehosi obtížně definovatelného, ale přesto tak silného a zásadního, že to rozhodujícím způsobem ovlivňuje celý náš život. Na základě lásky uzavírají lidé partnerství a na základě lásky přicházejí na svět děti, které milujeme celý život.

Proč je láska tak silná a co je to vlastně láska? Láska je cit a cit je projevem našeho ducha. Je projevem naší nejvnitřnější duchovní podstaty, která se projevuje citem.

Nejdříve si něco řekněme o lásce pravé. Čili o lásce, která skutečně pochází z našeho ducha. Její poznávacím znakem je ušlechtilost a když vznikne, obdarovává člověka těmi nejušlechtilejšími vlastnostmi a ctnostmi.

Jednou z nich je například nezištnost. Nezištné dávání ve vztahu k tomu, koho milujeme. Jde o ctnost nezištnosti, bez vypočítavého kalkulování co za to a kolik za to, jak jsme dnes zvyklí.

Jinou ctností je ochota ke službě. Ke službě milované, nebo milovanému až do takové míry, že jsme jim ochotni snést byť i modré z nebe. Prostě, že jsme pro ně ochotni udělat cokoliv.

No a snad tou nejzásadnější pozitivní vlastností, kterou v lidech vzbuzuje pravá láska je schopnost popřít vlastní ego tím, že dobro našich milovaných stavíme výš, než své vlastní. Tak člověk překonává své dávné, živočišně egoistické sobectví a stává se konečně lidskou bytostí, zapomínaje na sebe ve službě jiným.

O takové lásce se píše také v evangeliích. A sice, že člověk musí odumřít sám sobě, aby nakonec sám sebe našel. To znamená, že člověk musí odumřít svému vlastnímu, egoisticky živočišnému, sobeckému já, aby našel vznešenou velikost vlastního lidství, spočívající v zapomínání na vlastní já ve službě, v pomoci a podpoře jiných. A tuto velkou duchovní ctnost zcela automaticky, a jen jakoby mimochodem generuje pravá láska.

Ušlechtilá láska je totiž základní kvalitou ducha a probouzí se v nás čistým citem lásky k partnerovi, k partnerce, k dětem, k sourozencům, k rodičům, k přátelům, k vlasti a podobně. A tento silný cit lásky, ačkoli nehmatatelný a neuchopitelný, ale přece tak neuvěřitelně reálný, formuje v lidech ty nejušlechtilejší vlastnosti, zmíněné výše. Taková je tedy láska, kterou se prostřednictvím ušlechtilých citů projevuje naše nejvnitřnější duchovní podstata.

Ale pozor! Láska může být také padlá, nečistá, žárlivá, sobecká, nebo prodejní. Jak je to ale možné a kde se v člověku bere tento zkažený druh lásky?

Vzniká v nás tak, že v našem nitru začne převažovat rozumová složka naší osobnosti a spolu s pudy a špatným chtěním strhne pravou lásku z její původní duchovní ušlechtilosti. Tak je potom perla čisté lásky nahrazena city nečistými.

Jako konkrétní příklad nám může posloužit třeba prostituce, která je parodií na lásku. Je výsměchem lásky. Prostituce je totiž čistě rozumovou kalkulaci s nejnižšími pudy a jejím účelem je finanční zisk. No a symbolem takovéto padlé a nízké lásky bývá červené neonové srdce nad vchodem do nevěstince.

Srdce je však symbolem citu. Je symbolem citově duchovního člověka, jehož pravá láska obdarovává svět těmi nejušlechtilejšími lidskými vlastnostmi.

Jakmile však lidé začnou ve svém nitru stavět do popředí rozum a postaví ho na nejvyšší místo své osobnosti, chladně racionální vládce rozum strhne čisté cítění člověka dolů a s pravé, ušlechtilé lásky vytvoří její rozumově pokřivenou verzi. Tak pak vzniká láska žárlivá, láska zvrhlá, láska sobecká, nebo láska pudů.

A tato nečistá láska, vytvořena špatným chtěním a nadřazením rozumu, sahá pak svýma špinavýma rukama také na symbol duchovnosti člověka, kterým je srdce. A v podobě neónového srdce nad vchodem nevěstince z něj dělá symbol zvrhlosti a nízkosti.

Pravá láska je postavena na principu dávání a láska stržena dolů a zmaterializovaná rozumem chce především brát. Toto je nejjednodušší kritérium pro odlišení pravé lásky od lásky padlé a zkažené.

A mimochodem, když mluvíme o srdci, ať si každý čtenář právě v této chvíli, při vyslovení slov: "to jsem já" dobře všimne, kam bude směřovat jeho ukazováček. Se stoprocentní jistotou právě do oblasti srdce. Do oblasti solar plexus, nazývané také sluneční pleteň, kde skutečně reálně sídlí naše pravé já. Naše duchovní jádro, komunikující s námi a projevující se v nás ušlechtilými city. A tedy také ušlechtilou láskou.

Pokud ale chceme své duchovní jádro vnímat a řídit se jeho impulsy, měli bychom dbát na tři věci.

V první řadě bychom neměli dopustit, aby se rozum stal pánem naší osobnosti, protože postupně zdegraduje vše citové v nás tak, jak jsme si to ukázali na názorném příkladu lásky. To znamená, že z lásky čisté a ušlechtilé udělá lásku sobeckou, nečistou, žárlivou a podobně.

Zadruhé bychom měli dbát, aby naše chtění bylo vždy jen dobré, no a zatřetí, aby naše myšlenky byly vždy jen ušlechtilé.

Pokud splníme tyto tři body a budeme je stále dodržovat, umožní nám to v každé chvíli jasně vnímat impulsy našeho čistého citu, které k nám vysílá naše nejvnitřnější duchovní podstata. Tak se pak staneme lidmi ducha, lidmi citu a lidmi čisté lásky. Tak se pak staneme skutečně lidskými bytostmi, ke kterým se nikdo z nás nemůže počítat, dokud nezačne naslouchat impulsům vlastního ducha a řídit se jimi.

A ukažme si nyní ještě jeden příklad velikosti citu a malosti rozumu. Bude jím umění. Konkrétně hudba. Třeba hudba Vivaldiho, Bacha, nebo Mozarta. Jde o hudbu nadčasovou, v každé době nádhernou, a dá se říci věčnou.

Proč je tomu tak? Protože v umění, a zvláště v hudbě je dominantní cit. Protože hudba je něčím, co oslovuje zejména náš cit. A nádherná a ušlechtilá hudba vzniká tak, že se autoři při jejím komponování zaměřili právě přes své cítění směrem nahoru, a ve své inspiraci zachycovali tóny vyšších sfér. Zachycovali sférickou hudbu ducha, znějící ve výšinách, kterou pak zhmotnili a zmaterializovali do notové partitury.

No a taková hudba, přijatá prostřednictvím citu pak automaticky působí právě na city posluchačů, a tedy na jejich ducha. Rozechvívá v nich cosi krásného, povznášejícího a dává jim procítit a prožít nádheru vysokých úrovní univerza, které nás svou nádherou volají k sobě.

A protože duch je věčný, propůjčuje hudbě také prvek věčnosti. A proto dobrá hudba nezestárne ani o sto, ani o pět set, nebo tisíc let.

Pokud tuto skutečnost srovnáme třeba s čistě racionálně rozumovým výrobkem, jakým je automobil, jeho životnost je podstatně nižší. Zcela nové auto je po deseti letech ojeté a po třiceti letech jde do šrotu. Jde totiž jen o rozumově materiální výrobek, a protože materie nemá v sobě prvek věčnosti ducha, směřuje rychle k úpadku a zániku, který má ve své podstatě zakódován.

A proto racionalistický výrobek z kovu, plechů, skla a plastů, jakým je auto, má mnohem nižší životnost než hudba, napsána prostým perem na papír, která však v sobě nese prvek věčnosti ducha a proto je aktuální a svěží i o tisíc let.

Samozřejmě, může být také hudba padlá, nízká a neušlechtilá. A to tehdy, když je inspirace jejího autora stržena dolů jeho vlastní rozumovostí, jeho inklinováním k nízkým pudům a jeho nízkým chtěním a nízkými hodnotami. Toto vše strhuje osobnost autora hudby dolů a on ve svém citovém zakalení čerpá prostřednictvím své tvůrčí inspirace z nízkých sfér univerza.

Na základě zmíněných dvou příkladů, čili na základě lásky a umění můžeme tedy vidět, jak vysokou hodnotu má všechno to, co je prodchnuto ušlechtilým citem. Ušlechtilým citem, protože jen ušlechtilé city jsou projevem naší nejvnitřnější duchovní podstaty. A když její impulsy vložíme do čehokoliv, ať už do lásky, nebo do hudby, nebo kdekoliv jinde, vždy vznikne něco krásné, ušlechtilé, povznášející a věčné.

Pokud ale dopustíme zakalení svého ušlechtilého cítění tím, že klademe příliš velký důraz na rozumovou složku své osobnosti, nebo tím, že podléháme pudům, nebo tím, že naše chtění není dobré, znečišťujeme své cítění tak, že jeho vnější projevy jsou pak už jen málo ušlechtilé a jsou jen karikaturou toho, jaké by vše mělo a mohlo být.

Usilujme proto, aby byl celý náš vnitřní život ušlechtilý a aby z nás na základě toho mohla proudit směrem zevnitř navenek pouze původní ušlechtilost a vznešenost našeho ducha, projevující se třeba v pravé lásce, nebo v pravém umění, jakož také ve všech ostatních věcech. Neboť absolutně všem věcem je schopen dát náš duch svou ušlechtilostí mnohem vyšší rozměr, než je tomu v dnešní době.

Neboť žel tisíce věcí, vycházejících z lidí a vznikajících lidskýma rukama, nesou smutnou vnější pečeť znečištění citové schopnosti jejich ducha. A to především proto, že lidé nedbají na čistou a ušlechtilost vlastního vnitřního života, že podléhají pudům a že jejich chtění není vždy bezpodmínečně pouze dobré.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 11.02.2019 18:26:54

Katastrofa, zvaná vnitřní život jednotlivce!

Existují věci nesmírně důležité, jejichž dosah podceňujeme. Věci, kterým nepřikládáme velký význam, avšak ve skutečnosti právě oni zásadním způsobem ovlivňují celý náš život. Nevědět o nich, nepřikládat jim význam a podceňovat je pak musí mít nevyhnutelně katastrofální dopad na celé naše bytí.

No a jednou z takovýchto věcí je také náš vlastní, osobní vnitřní život, zahrnující naše cítění a myšlení. Abychom byli schopni pochopit, o čem konkrétně je řeč, uveďme si názorný příklad:

Představme si člověka, který si koupil byt. Nový byt nejprve celý nanovo vymaluje a pak si do něj velmi uvážlivě a pečlivě vybírá každý kus nábytku, aby ho měl co nejútulnější a aby se v něm co nejlépe cítil.

Představme si ale jiného člověka, který si také pořídí byt, ale dále už jedná úplně jinak, než by bylo normální a správné. Jde totiž na smetiště, kde se probírá a postupně zaplňuje svůj byt starými, poškozenými, špinavými a zapáchajícími věcmi.

Určitě není třeba zdůrazňovat, který z těchto dvou majitelů nového bytu prožívá ve své domácnosti vyšší kvalitu života. To je nám přece okamžitě každému jasné.

Nicméně paradoxně to, co je nám v tomto konkrétním příkladu tak jasné, nám není vůbec jasné ve vztahu k našemu vlastnímu, vnitřnímu životu. V této oblasti totiž jednáme úplně stejně, jako onen člověk, který vnáší do svého bytu nejrůznější odpad.

Neboť také náš vnitřní život je možné považovat za jakýsi osobní, vnitřní "bytový" prostor, do kterého s neuvěřitelnou lehkomyslností a naivitou dovolujeme vstupovat té největší nečistotě a tomu největšímu balastu. Své nitro totiž důvěřivě otevíráme všem, i těm nejnečistějším podnětům, přicházejícím k nám zvenčí. Ať již prostřednictvím knih, filmů, internetu, nebo mnoha jiných věcí. A tento balast, odpad a nečistota se pak stává součástí našeho vnitřního života. Součástí naší vnitřní domácnosti.

Měli bychom tedy už konečně začít vnímat také prostor našeho vnitřního života podobně, jako náš osobní bytový prostor a měli bychom naprosto stejným způsobem rozhodovat, co si do do něj vneseme a co musí navždy zůstat venku za dveřmi.

Naše nitro je totiž místo, kde má svůj počátek vše, co z nás vychází. Ať již v podobě slov, nebo v podobě činů. Všemu tomuto předchází náš citový, nebo myšlenkový impuls.

Pokud ale máme své nitro zavalené různými odpadky a špínou, jaké pak mohou být naše slova, činy a celé naše jednání? Pokud totiž máme naše nitro nečisté, nevyhnutelně to ovlivňuje kvalitu všeho toho, co z nás vychází, protože vycházet z nás může vždy pouze to, co je stejnorodé kvalitě našeho vnitřního života.

Většina lidí dneška, kteří sice žijí v útulných a hezky zařízených domácnostech vůbec netuší, že vnitřně žijí mezi špínou a odpadky, které kvalitativně velmi negativně ovlivňují jejich osobnost, jakož také absolutně všechno, co z nich vychází.

Proč nejednáme ve vztahu k "bytovému" prostoru našeho vnitřního života stejně, jako každý normální člověk ve vztahu k vlastnímu bytu, který si do něj vědomě a důkladně vybírá pouze věci krásné a vkusné, aby se mezi nimi dobře cítil?

Člověk by proto měl do svého nitra vpouštět pouze to, co je hezké, dobré a ušlechtilé. A naopak, měl by bránit vstupu tomu, co je ošklivé, nečisté, nemravné, neušlechtilé, zvrhlé a obscénní. Takovému něčemu by neměl v žádném případě dovolit vstupovat do osobního prostoru svého vnitřního života. Měli bychom si tedy vědomě vybírat! Vědomě vpouštět do svého nitra pouze věci dobré a ušlechtilé, a nekompromisně přibouchnout dveře onoho pomyslného bytu před vším zkaženým a nečistým, co by se chtělo dostat dovnitř.

Neboť vědomým výběrem toho, co prostřednictvím nejrozličnějších vnějších podnětů vpouštíme do svého nitra můžeme ze svého vnitřního života udělat nádherně a vkusně zařízený byt, ve kterém se budeme výborně cítit. Nebo dokonce jsme z něj schopni udělat chrám!

Avšak my z něj ve své naivitě a nevědomosti děláme místo plné nejrozličnější špíny a odpadků. A naivně si myslíme, že takové něco nemá žádný zásadní vliv na kvalitu celého našeho života. Že to nemá žádný zásadní vliv na naši současnost a naši budoucnost. Na celou naši osobnost a celý náš osud.

Existuje mnoho lidí, kteří se aktivně snaží hledat východiska z bídy a problémů našeho světa. Jde o politiky, státníky, vědce, žurnalisty, nebo umělce. Jejich snahy jsou častokrát upřímné, avšak přesto nejsou schopni dát světu jasné vize a najít cestu ke skutečně lepší budoucnosti.

Tito lidé totiž nevědí, že základním předpokladem k tomu, aby jejich úsilí mohlo být úspěšné, je snaha o čistotu a ušlechtilost vlastního vnitřního života. Pokud tak totiž oni sami nečiní a podceňují to, okna bytu jejich vnitřního života jsou nevyhnutelně zanesená nečistotou, přes kterou není vůbec vidět, nebo je vidět jenom velmi matně. A proto jim ani nelze nalézt a spatřit pravou, pozitivní cestu vpřed.

Tuto pravou cestu vzestupu mohou totiž národu a společnosti ukázat pouze lidé, jejichž vnitřek je čistý! Lidé, jejichž okna bytu jejich vnitřního života jsou čisté a proto přes ně vidí jasně a daleka. Až tam, kam má lidstvo směřovat a oni jsou schopni ho tam vést. Nikdo jiný toho schopen není! Žádné jiné schopnosti a předpoklady to nezaručí!

Budoucnost a dobro lidstva jsou tedy přímo závislé od čistoty a ušlechtilosti našeho vnitřního života. Jedině v tomto a v ničem jiném se skrývá naše naše lepší, hezčí a lidsky mnohem hodnotnější budoucnost. Všechny ostatní cesty jsou jenom slepými uličkami, po kterých je sice možné určitou dobu kráčet a na kterých se nám může i nějakou dobu zdánlivě dařit, ale na jejich konci se vždy nachází neprostupná zeď v podobě nejrozličnějších krizí, recesí, konfliktů a agresí.

Náš svět si totiž myslí, že budoucnost je ve vzdělanosti a ve vědě. V učených, vzdělaných a inteligentních lidech. Toto je ale zásadní omyl! Pokud totiž vnitřek lidí nebude čistý, není možné v žádném případě zaručit, že vzdělání, kterého se jim dostalo, bude opravdu použito správně, čili ke prospěchu všech.

Znamená to tedy, že jakékoli vysoké vzdělání, jakékoliv vysoké poznatky a schopnosti budou lidmi vždy používány pouze způsobem, přesně odpovídajícím kvalitě jejich vlastního vnitřního života. Čili v současnosti způsobem ne nejčistším, nejspravedlivějším a nejmorálnějším.

Neboť každý člověk může jednat pouze tak, jak mu dovoluje stav jeho nitra. Nijak jinak! To je logická zákonitost. Skutečná realita je proto dnes žel taková, že nekvalita vnitřního života většiny lidí navzdory všem našim poznatkům, znalostem, vzdělanosti a blahobytu směřuje naši civilizaci do propasti.

Člověče, jestli chceš osobně přispět k tomu, aby se stal svět lepším místem pro život, dbej o ušlechtilost a čistou svého vlastního vnitřního života! Vpouštěj do něj pouze to, co je dobré, pěkné a ušlechtilé, a uzavírej ho před nízkým a nečistým. Vnitřně se nezaobírej žádnou nečistotou a neživ ji! Tím velmi pomůžeš sobě samému, ale i celému našemu světu.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 06.02.2019 18:31:12

Výjimečnost židovského národa! V čem spočívala a proč ji ztratil?

Mnozí lidé se ptají, proč je právě židovský národ takový výjimečný? Proč je tak vysoko vyzdvižen ze všech národů? Proč si právě jej Stvořitel vyvolil? Vždyť kdybychom vzali jen čistě duchovní oblast, v době, kdy vzniklo židovské náboženství vznikly, nebo už dávno existovaly také jiné, velmi hodnotné náboženské systémy. A to například v Indii. Celkem konkrétně třeba Védy.

Védy v jejich čisté podobě jsou opravdu náboženstvím, velmi úzce spojeným s pravdou bytí. Je to duchovní poznání, které každého, kdo se jím řídí svém životě musí nutně vést k výšinám Světla. No a na Védy navazuje a v mnohém z nich čerpá také pozdější buddhismus. Jde taktéž o velmi propracovaný náboženský systém, schopný vést své stoupence velmi vysoko nahoru. Tak proč právě židé jsou povolaným národem, který si vybral samotný Stvořitel?

Tato otázka je naprosto oprávněná a široká veřejnost by měla skutečně vědět, v čem spočívá židovská výjimečnost. Kdo však chce poznat správnou odpověď, musí mít alespoň určitý základní přehled o stavbě našeho univerza a jeho jednotlivých úrovních, které se v něm nacházejí.

My žijeme teď na zemi, v pozemské úrovni bytí. Nad pozemskou úrovní se nachází takzvaný druhý svět, kam odcházejí lidské duše po odložení svého fyzického těla, čili po své smrti. Pokud žily ctnostně a spravedlivě, odcházejí do vysokých a světlých úrovní druhého světa. Pokud žily nespravedlivě a bez ctností, odcházejí do nízkých úrovní druhého světa. Ty jsou pro svou nízkost a utrpení v nich panující nazývané peklem.

I z vyšších, i z nižších úrovní druhého světa se však lidské duše znovu rodí zpět do pozemské úrovně za účelem dalšího duchovního růstu a duchovního zrání. No a završení celé této velké školy života spočívá v tom, že prostřednictvím rozvoje dobra a ctností dokážeme duchovně dozrát natolik, že se po své fyzické smrti povzneseme až do nejvyšších úrovní druhého světa a odtud, jako již dokonalým duchovním bytostem je nám dovoleno vstoupit do říše Ducha - do věčného království nebeského.

A právě toto povznesení se do ráje je smyslem celého našeho bytí. No a Védy a buddhismus jsou učení, která lidem cestu do ráje ukazují. Jsou to učení, která je prostřednictvím rozvoje dobra a ctností vedou k branám království nebeského.

Ale pozor! Nad úrovní království Ducha, nad úrovní království nebeského existuje ještě další úroveň. Nebo jinak řečeno, další říše. A sice říše božská. No a nad božskou říší se nachází moře plamenů bezprostředního vyzařování Stvořitele. A až za ním existuje Stvořitel samotný ve své, nikým, ani obyvateli božské říše nepoznané, skutečné podstatě.

A tímto vysvětlením se již pomalu dostáváme k pochopení, proč byl židovský národ tak vysoko vyzdvižen. Odpověď spočívá ve výši napojení směrem nahoru. Pokud totiž Védy a buddhismus mají napojení do říše Ducha, otec židovského národa Abraham, se dokázal ve svém vnitřním zření napojit až k samotnému Stvořiteli.

Samozřejmě, že i před Abrahamem měly mnohé dávné národy určité povědomí o existenci jediného Stvořitele všeho, ale u nich to bylo jen povědomí, zatímco u Abrahama došlo k přímému kontaktu se Stvořitelem. A jelikož dosažení takového kontaktu a takovéto vysoké míry napojení směrem vzhůru bylo v té době na zemi absolutně ojedinělé, stal se proto židovský národ národem povolaným.

Nestal se jím tedy proto, že by si ho Stvořitel nějak náhodně vybral ze všech národů světa, ale stal se jím proto, neboť jedině židé se v té době dokázali ve svém vnitřním zření povznést až k Stvořiteli a dostat se s ním do přímého kontaktu. Jejich spojení s Nejvyšším je tedy automaticky postavilo na nejvyšší duchovní příčku ze všech národů.

Kdybychom si měli tyto skutečnosti nějakým způsobem přiblížit na příkladu s pozemského světa, tak snad třeba tím, že je rozdíl, když se někdo osobně zná se zástupcem ředitele nějaké organizace nebo podniku, a když se někdo jiný zná přímo s ředitelem. No a napojení Véd a buddhismu lze přirovnat k známosti se zástupcem ředitele, prostřednictvím spojení s říší ducha a Duchem Božím, který v ní vládne. Nicméně židovstvo se může pochlubit známostí přímo s ředitelem, čili samotným Stvořitelem. Na základě tohoto se staly židé národem, povolaným k velkým věcem.

Žel, jak se však říká, je mnoho povolaných, ale jen málo vyvolených. Jen málo je tedy těch, kteří se stanou vyvolenými na základě reálného naplnění svých předpokladů. V tomto směru židovský národ zklamal. Nestal se národem vyvoleným, protože nenaplnil své povolání k velkým věcem. Tragicky selhal a úhelným kamenem jeho pádu se stala osoba Ježíše Krista, který byl Synem Božím, čili pozemským Vyslancem toho Páně, který byl Pánem židů. Avšak židovský národ se od jeho Vůle časem odklonil až natolik, že nebyl schopen poznat a přijmout Syna svého Páně v osobě Ježíše Nazaretského.

V evangeliích jsou zaznamenány slova, jimiž se židům vytýkají tyto skutečnosti. Píše se v nich: "Ke svým vlastním přišel a jeho vlastní ho nepřijali". No a tragédie odklonu židovského národa od svého Páně a jeho Vůle byla završena zákeřnou vraždou jeho Syna. Tímto činem ztratili židé svou povolanost a jejich povolanost k uskutečnění velkých věcí přešla na křesťanství. Na křesťanství, které v osobě Ježíše Krista poznalo Syna Nejvyššího a tím pádem získalo přímé napojení až k Otci nebeskému, o kterém Ježíš často mluvil. Židovský národ však zklamal a mezi ním a jeho dosavadním spojením se Stvořitelem stojí jako překážka odmítání jeho Syna.

Jak již bylo zmíněno, a jak je zaznamenáno v evangeliích, Ježíš často mluvil o Otci nebeském, což je opravdu názornou ukázkou a potvrzením nejvyšší míry napojení směrem nahoru. No a právě přijetím a akceptováním nejvyššího napojení směrem nahoru, které Ježíš učinil svým učením ještě silnějším a vědomějším, se stalo křesťanství na dlouhá staletí nejvýše duchovně stojícím náboženstvím na zemi. A s nejvyšší mírou duchovnosti křesťanství a jeho hodnot byl spojen také pozemský vzestup evropských křesťanských národů. Proto stála křesťanská Evropa dlouhá staletí na vrcholu duchovním, ale zároveň také na vrcholu světském.

Samozřejmě, že nikdo nechce popírat skutečnost, že křesťanství má na svědomí velké množství zla a neštěstí, které přivodilo mnohým jednotlivcům, nebo celým národům. Zde si je ale třeba uvědomit, že tímto způsobem se chovali pouze ti jedinci, co vůbec nepochopili podstatu učení Ježíše Krista a svým zlovolným jednáním vůči jiným lidem, nebo jiným národům se otevřeně postavili proti jeho učení o nezbytnosti lásky k bližnímu.

Nebo pak šlo o lidi, kteří křesťanské ideály a křesťanství jako takové pouze nehorázně zneužívali, aby pod pláštíkem jeho krásných ideálů usilovali jen o své vlastní zištné, finanční, politické, nebo mocenské cíle. Takové zlovolné jednání jednotlivců, nebo celých skupin lidí, spojených s křesťanstvím však nic nemění na realitě napojení křesťanství prostřednictvím učení Ježíše Krista až k Otci nebeskému. A právě pro toto napojení bylo křesťanství vlajkovou lodí vší duchovnosti na zemi. A kvůli této vysoké míře napojení směrem nahoru ním také nadále zůstává.

Tím však ale nemá být v žádném případě upřena mimořádně vysoká duchovní hodnota Véd, nebo buddhismu. Jejich napojení je však o něco nižší, konkrétně do říše Ducha, kam má směřovat pouť každého člověka.

PS. Pokud bude někdo neustále namítat, že křesťanství nemůže stát tak vysoko, protože jinak by přece nemělo na svědomí tolik zla, třeba si jen vzpomenout na známé úsloví, mluvící, že pod svícnem je vždy největší tma. To znamená, že čím je něco výše stojící, hodnotnější a světlejší, tím více je to napadáno a atakováno ze strany temna, jako nepřátelského protipólu všeho světlého.

Neboť pokud například stojí někdo duchovně relativně nízko, není ho v podstatě ani potřeba nějak zvlášť atakovat, protože na základě mnoha vlastních slabostí, nebo duchovní lhostejnosti i tak postupně směřuje dolů do temnoty. Čím se ale někdo dostává duchovně výš a duchovně výš stojí, tím větší je snaha ze strany temna všemožným způsobem ho strhnout opět dolů, do náruče temnoty a nízkosti. Nebo, pokud se to nedá a lidé jsou pevní v ctnostech a odolávají, tak je jich potřeba alespoň pošpinit a zkompromitovat v očích jiných.

No a žel, smutným faktem zůstává, že mnoho křesťanů a mnoho vysokých církevních hodnostářů neodolalo tomuto silnému nátlaku temnoty. Podlehli jí a častokrát se stali jejími přímými služebníky. A tím vrhli špatné světlo na celé křesťanství. Kdo ale není povrchní a mělký ve svém posuzování, dokáže tyto věci od sebe odlišit. Dokáže pochopit, v čem spočívá velikost křesťanství a jeho výsadní postavení ze všech duchovních učení na zemi, ale zároveň si také uvědomuje, proč mnozí takzvaní křesťané napáchali během dlouhé historie takové množství zla. Je však rozhodně povrchním a mělkým každý, kdo pro toto zlo odmítá celé křesťanství i s jeho mimořádnými hodnotami, které v sobě ještě stále ve svém zdravém jádru nese.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 28.01.2019 18:34:45

Nebojte se! Je možné zlomit zlý osud i špatné záření hvězd!

V současnosti je dost rozšířeným, neblahým zvykem obracet se na různé věštce. Jde o spornou věc z několika důvodů. Třeba proto, že předpověď špatného osudu ještě vůbec neznamená, že vás zlý osud také postihne. Každý z nás je totiž pánem nad vlastním osudem až do takové míry, že ho dokáže změnit v pravý opak. A to dokonce i tehdy, kdyby mu nějaký věštec předpověděl blízké neštěstí.

A podobné je to také s astrologickými předpověďmi. Člověk je totiž za určitých okolností schopen překonat i objektivně negativní záření hvězd a odvrátit od sebe neštěstí, které bylo pro něj zapsáno ve hvězdách. A takto je to také s jinými věšteckými předpověďmi, protože každý z nás disponuje obrovskou silou, schopnou zlomit je. Žel, o této síle nevíme a nevyužíváme ji.

Podívejme se proto nyní na dva příběhy z různých historických období a poznejme, v čem spočívá výše zmíněná síla a jak ji lze vyžít.

První příběh:

Jistá žena byla u lékaře a ten jí diagnostikoval rakovinu, s prognózou dvou až tří let života. Když vyšla z ordinace byla v šoku a točil se s ní celý svět. Vyšla na ulici a kráčela po ní jako v nějakém špatném snu. A najednou se ocitla před dveřmi kostela. Vešla do něj a strávila v něm dvě hodiny. A když vyšla opět na ulici, s jistotou věděla, že nad nemocí zvítězí a bude žít.

Příběh druhý:

Za dávných časů onemocněl jistý židovský král. Dal si zavolat Hospodinova proroka a zeptal se ho, jestli se uzdraví, nebo zemře. Prorok mu řekl, že mu zbývají poslední tři dny života. Po jeho slovech se král obrátil ke zdi a modlil se:

"Pane, vím že jsem nežil správně. Vím, že jsem provedl mnoho špatného a býval jsem nespravedlivý. Vím, že jsem vždy poctivě nekráčel Tvými cestami a nežil podle Tvé Vůle.

Pane, kdybys mi ale daroval ještě několik let života, změnil bych to. A zároveň si nyní, před tváří smrti hluboko uvědomuji, kolik dobrého bych ještě mohl vykonat pro vlastní národ."

Prorok právě procházel nádvořím hradu a vycházel na ulici, když najednou v sobě jasně zaslechl Pánův hlas: "Obrať se a jdi za králem. Vyslechl jsem jeho modlitbu a dávám mu sedm let života".

Ano, čtete dobře! I kdyby vám samotný prorok Hospodinův předpověděl vaši smrt do tří dnů tak, jak je to zaznamenáno v Bibli, jste schopni to změnit! Je však ale samozřejmě nutné ujasnit si, za jakých okolností a jakým způsobem.

Zaprvé je třeba zdůraznit, že byly schválně uvedeny dva příběhy. Jeden z dávné minulosti a jeden ze současnosti, aby nám bylo jasné, že tyto věci stále fungují absolutně stejně, bez ohledu na staletí, nebo tisíciletí. A jak asi konkrétně to funguje, naznačuje příběh o židovském králi. No a něco velmi podobné musela po dobu dvou hodin, strávených v chrámu učinit také paní z našeho druhého příběhu ze současnosti.

Oč celkem konkrétně tu tedy jde?

Každý člověk kráčí svým životem určitou cestou. Cestou určité konkrétní, specifické hodnotové orientace. Pokud je jeho hodnotová orientace negativní, falešná a pokřivená, musí to dotyčného nevyhnutelně dříve, nebo později uvrhnout do neštěstí, do nemoci, nebo do jiných, vážných osobních problémů.

Nesprávná hodnotová orientace znamená podléhání nenávisti, závisti, chamtivosti, bezohlednosti, nespravedlnosti, nečestnosti, nemorálnosti, vnitřní nečistotě, lži, podvodu, bezduchému materialismu a mnoha jiným, podobným negativním vlastnostem. Pokud má někdo schopnost nahlížet do života a do osudu takového člověka, musí v něm nutně vidět blížící se neštěstí, nemoc, nebo i smrt, ke kterým dotyčný s jistotou směřuje svou vlastní, nesprávné nastavenou hodnotovou orientací.

Za dané situace musí být potom samozřejmě předpověď budoucnosti zcela logicky velmi negativní, a to ať už ve větším, nebo menším časovém horizontu. Život dotyčného totiž směřuje právě k tomuto cíli jako po ocelových kolejích.

Nicméně v momentě, kdy se dozví, jaký osud ho čeká, má dvě možnosti. Hodnotově, vnitřně i navenek setrvat na své nesprávné cestě a tím dojít k osudu, který byl předpovězen, čímž se proroctví naplní.

Druhá možnost spočívá v přesměrování výhybky ve formě hodnotového přeorientování se na mnohem pozitivnější dráhu. A tato okamžitá, zásadní a pozitivní změna životního směrování musí mít okamžitě také radikálně odlišné, konečné důsledky. Důsledky, samozřejmě mnohem pozitivnější, což znamená, že původní negativní předpověď se nenaplní.

Je to celé přesně tak, jako když vlak, jedoucí do záhuby, přehodí na své cestě výhybku, čímž změní směr a záhubě se vyhne. Jakkoliv špatná věštba se pak stává bezpředmětnou a nevyplní se.

Znamená to tedy, že žádný špatný osud, žádné vyzařování hvězd, ani žádné negativní věštby nemají nad člověkem moc, pokud sebere jejich varování vážně a zásadním způsobem změní svou dosavadní hodnotovou orientaci, která ho vede do neštěstí. Pokud ji ale nezmění, negativní proroctví bude pravdivé a vyplní se.

Vraťme se však ještě k oběma našim příběhům, ale zejména k tomu o židovském králi a ukažme si, v čem se skrývá nejzásadnější klíčový moment předpokladu vítězství nad jakoukoli negativní prognózou, věštbou, nebo proroctvím.

Onen klíčový moment spočívá ve spojení vůle člověka s Vůlí Stvořitele! V odhodlaní člověka žít a řídit se Vůlí Nejvyššího, protože dosavadní život podle jeho vlastní vůle ho přivedl na pokraj neštěstí.

Neboť Vůle Pána, která byla lidem zprostředkována ve formě Mojžíšova Desatera a Ježíšova učení jim ukazuje cestu dobra. Ukazuje jim cestu pozitivní hodnotové životní orientace, která nemůže nikoho, kdo po ní kráčí, přivést k ničemu jinému, než k míru, štěstí a k dobrému osudu. Vůli Nejvyššího, jasně definovanou do srozumitelné podoby pro novodobého člověka můžeme najít také v Poselství Grálu.

No a výše zmíněný židovský král, nebo paní ze současnosti nemocná na rakovinu, dokázali uskutečnit takovou zásadní proměnu vlastní hodnotové orientace, spočívající v odvrácení se od svých dosavadních falešných cest a v odhodlání žít po novém. V odhodláni ztotožnit svou vlastní vůli s Vůlí Nejvyššího a s jeho požadavky vůči všem lidským bytostem, které jsou obsaženy v Desateru a v Ježíšově učení. Takto dokázali změnit svůj osud.

No a tímto způsobem je každý z nás schopen změnit svůj vlastní osud. Tímto způsobem je lidstvo schopno změnit osud vlastní civilizace, která se v současnosti řítí do záhuby po železných kolejích nesprávné hodnotové orientace. Záhubu lidstvu předpověděli nespočetné prastaré i novější proroctví. A tato proroctví se budou muset nevyhnutelně vyplnit, pokud lidé nezmění své nesprávné, špatné a falešné hodnotové směřování.

Záleží jen na nás, a dá se říci, že na každém jednotlivci, zda se negativní proroctví vyplní, nebo ne. Pokud vše půjde tak, jako dosud, naplní se určitě!

Pokud ale chceme, aby se osud naší civilizace změnil, musíme nutně změnit směr své cesty, a to zásadní změnou naší základní hodnotové orientace, protože jedině tímto způsobem změníme také charakter cílové stanice, ke které nakonec dojdeme. Jedině takto se můžeme vyhnout neštěstí, katastrofě a tragédii nevídaných rozměrů.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 24.01.2019 18:29:57

O našem sobectví vůči přírodě a o tvrdé odplatě za něj


Tento text je vyjádřením mého osobního rozhořčení nad tím, jak lidé ničí přírodu. Neboť spravedlivé rozhořčení, nebo dokonce až spravedlivý hněv se musí přece zmocnit každého normálního člověka když vidí, jak se ubližuje nevinnému. No a právě takto arogantně, sobecky, bezohledně a nenasytně ubližují jednotlivci i celé lidstvo přírodě. Ale něco takového nemůže zůstat trvale bez odpovídající odezvy! A ani nezůstane, protože v našem univerzu funguje železný zákon zpětného působení, na základě kterého musí nakonec každý sklidit přesně to, co zaséval. No a právě katastrofální horka tohoto léta a různé jiné přírodní anomálie a neštěstí nejsou ničím jiným, než počátečními projevy neblahé žně lidstva za jeho nekonečné sobectví vůči přírodě.

Neudržitelnost současného postoje lidí vůči přírodě je spojena s falešnými, nebo až zvrácenými hodnotami, jaké uznáváme, což ale znamená, že pozitivní změna vztahu k přírodě nezbytně souvisí se změnou naší základní hodnotové orientace, a to samozřejmě směrem k skutečným a pravým hodnotám.

Ukažme si nyní alespoň některé způsoby, jakými lidé ubližují přírodě, ale zároveň si také ukažme spojitost tohoto počínání s hodnotami, které v současnosti uznáváme.

Start jediného stíhacího letadla, čili pouze jeho odpoutání se od země, bez nákladů na samotný let a přistávací manévry stojí deset tisíc korun. Ve vzdušném prostoru Velké Británie se během jedné hodiny nachází 30 000 letadel. A položme si nyní otázku, kolik letadel se nachází ve vzdušném prostoru celé naší planety během jediné hodiny a následně, během 24 hodin? Kolik to všechno stojí a kolik zplodin vypustí všechna tato letadla do atmosféry?

Naši atmosféru bychom však mohli uchránit od takového obrovského množství zplodin tak, že by lidé mnohem méně využívali leteckou dopravu a byli by svou střídmostí v tomto směru k přírodě ohleduplnější. Lidé však na to finančně mají, mohou si to dovolit, chtějí to zažít a nic jiného jich nezajímá. Jen jejich vlastní sobectví!

Podíváme se na jinou oblast, a sice na zemědělství. Kdo žije na venkově má možnost vidět, jak katastrofálně se hospodaří na našich polích. V brzkou jar, když je v podstatě ještě všechno v zemi, už vycházejí chemické postřikovače a aplikují základní postřik proti plevelů.

Jistý starší člověk mi jednou řekl, že on je doslova zděšen z čistých polí bez plevele, jaké má možnost vidět dnes. Za jeho mladých časů totiž dostávali lidé, pracující v zemědělství takzvané příděly, aby na nich ručně motykami odstraňovali plevel z polí. Dnes nevidět nikoho na družstevních polích s motykou v ruce, a přece jsou bez plevele. Avšak jenom za cenu hektolitrů chemie, která se za tímto účelem aplikuje do země.

A to už ani nemluvě o postřicích samotných plodin, které jsou taktéž velmi štědré. No a zbytky vší této chemie skončí v produktech na našich stolech a v pitné vodě, kterou pijeme. A takové katastrofální hospodaření s chemií má samozřejmě také řadu dalších negativních důsledků, třeba například obrovský úhyn včel.

A podívejme se ještě na jinou oblast. A sice na rybolov, spojený s drancováním moří. Na mořích se nacházejí velké plovoucí továrny na zpracování ryb. Probíhá na nich celý výrobní proces od lovu až po hotové rybí výrobky. Následkem postupu těchto plovoucích tovární mořem je však plenění populace ryb, překračující takzvanou červenou čáru, kdy se již tyto populace nedokáží samy obnovit do původního stavu.

Podobným způsobem by se dalo pokračovat ještě velmi dlouho, ale my se nyní zkusme podívat na spojitost drancování přírody s hodnotami, jaké naše civilizace uznává. A zkusme si je ilustrovat příkladem ze školního prostředí.

Jistá paní učitelka viděla, jak její žákyně odhazuje do koše zcela nedotčenou svačinu. Když to žákyni vytkla, dostalo se jí následující odpovědi: "Paní učitelko, my na to máme! My nemusíme počítat s každou korunou tak, jako vy! "

Jak reagovat na takový názor a co odkázat tomuto typu lidí? Možná asi toto:

Ano milá zlatá mládež, ano milí tatínkové podnikatelé, kteří vychováváte takové dětičky, ano mnozí jiní milí lidé při penězích, ale bez jakékoliv soudnosti. Vy na to máte, vy si to můžete dovolit, ale tato příroda a tato planeta na to nemá! Nemá kapacity už dál snášet vaše nároky, vaši aroganci a vaše přemrštěné potřeby.

Vy, milí přátelé, jste naučeni dívat se na všechno kolem sebe jen ze svého vlastního úhlu pohledu. Z pohledu svých tužeb, nároků, přání a potřeb. Nic jiného vás nezajímá.

Ale existuje také jiný úhel pohledu! A sice, pohled ze strany této planety, této přírody a tohoto stvoření na vás. A z tohoto pohledu se se všemi svými sobeckými touhami, přáními a konzumem jevíte jako zhoubná nemoc, která požírá svého hostitele, aby ho nakonec zničila, čímž ale zničí také samu sebe.

Z hlediska současného vztahu lidí k přírodě můžeme předpokládat tři možné alternativy dalšího vývoje situace.

První alternativa spočívá v pochopení. V poznání, že takto to už dál jít nemůže. V uvědomění si neudržitelnosti současného, vysoce nadhodnoceného životního standardu. V návratu k jednoduchosti, skromnosti, nenáročnosti a přirozenosti. V odvrácení se od konzumu a od zvrácené potřeby co nejvíce mít, co nejvíce si užít a co nejvíce získat. Jde tedy o alternativu dobrovolného přeorientování se na mnohem jednodušší způsob života, který je pro naši planetu udržitelný.

Druhá alternativa spočívá v cestě nepoučitelnosti a nepochopení. To znamená, že navzdory všem upozorněním, všem výstrahám a všem katastrofickým statistikám půjde lidstvo v současnosti vytčeným směrem až na samý konec, což bude znamenat absolutně zdevastování naší planety. A v bezohledném boji o poslední zbývající zdroje také její zničení v nějaké zoufalé apokalyptické válce.

No a třetí alternativou je alternativa ostrého řezu vyšší mocí. Tato vyšší moc odstraní všechno sobecké, konzumní a zhoubné, a ponechá jenom to zdravé a přirozené, co je schopné žít na planetě, aniž by ji ničilo a drancovalo.

Možná tedy právě nyní žijeme v době, ve které se k nám všem blíží čepel skalpelu v ruce chirurga, která se nezachvěje, a která v železné spravedlnosti ostrým řezem odstraní všechny, pro naše stvoření, naši planetu a naši přírodu nepřijatelné. A vznešený dar života a bytí ponechá jedině těm, kteří jsou pro naše stvoření, naši planetu a přírodu na ní přijatelní. Kteří ji nebudou ničit, ale naopak, zvelebovat a žít s ní v souladu.

Zkusme si přece uvědomit, že když kdysi chodil po zemi Syn Boží Ježíš, jeho život byl pro nás všechny příkladem skromnosti, umírněnosti a přirozené jednoduchosti. A ne příkladem bezbřehého uspokojování vlastních, stále rostoucích a nikdy nekončících potřeb.

Co si však lidé o sobě myslí, že jsou, když chtějí žít mnohem bohatěji a blahobytněji, jako samotný Syn Nejvyššího? Domnívají se snad, že jsou větší než On a proto na to mají právo? Snad proto je jim příklad jeho skromnosti, jednoduchosti a umírněnosti na smích?

Tito arogantní bohatí lidé dnešní doby, ale také obyčejní chudáci, kteří by chtěli mít totéž, co mají bohatí, a tímto svým chtěním podporují a živí úplně stejné zhoubné myšlenkové energie, všichni tito by si měli uvědomit, že každý, kdo se takto nehorázné povyšuje, bude ponížen. Bude nevyhnutelně sražen na kolena!

Měli by si uvědomit, že pýcha člověka, který má potřeby, vysoce přesahující potřeby Syna Božího nutně předchází pád!

Běda proto všem, co se dnes smějí, neboť budou plakat, protože jejich smích se neopíral o pravé hodnoty!

Běda proto všem, kteří jsou dnes sytí, neboť budou hladovět, protože jejich sytost byla jenom sytostí břicha a ne nasycením ducha!

Běda proto bohatým, protože se stanou těmi nejubožejšími chudáky, protože nedokázali pochopit, že skutečné bohatství je jen bohatství ducha.

Ježíš a všichni ti, co se snaží žít podle jeho slov jsou schopni žít v skromnosti a umírněnosti, přijatelné pro přírodu proto, že žijí v plnosti ducha a v plnosti milosti Boží. Člověk dneška však žije v duchovní prázdnotě a proto má tendenci kompenzovat svou vnitřní prázdnotu, kterou intenzivně pociťuje, honbou za hodnotami konzumu a materie domnívajíce se, že čím více bude mít a čím více si užije, tím bude šťastnější a jeho život bude naplněnější.

Ale tak to nefunguje, protože člověk je bytostí duchovní a proto může najít své štěstí jen v naplňování a nabývání hodnot ducha. Nabýváním pouze hodnot hmotných šťastným nikdy být nemůže a ani nebude, i kdyby snad celý svět získal.

Když si třeba jdete pronajmout byt, s jeho majitelem uděláte takzvanou inventarizaci. To znamená že zjistíte, co se v bytě nachází a v jakém stavu se to nachází. A na základě toho podepíšete smlouvu.

No a pak můžete být buď dobrým nájemníkem, který předá byt majiteli ještě v lepším stavu, než ho převzal, nebo naopak můžete být špatným nájemníkem, který byt zničí a zdevastuje. Potom však bude majitelem brán na odpovědnost a za způsobené škody musí zaplatit.

No a přesně toto platí také ve vztahu k naší planetě a k přírodě na ní. Její Majitelem je totiž ten, ze kterého rukou vzešla a my jsme na ní jen nájemníky. Nájemníky, kterým byla planeta s důvěrou svěřena. No a Majitel bude jednou od každého z nás požadovat odpočet toho, jak hospodařil s jeho majetkem. Zda se podílel na jeho zvelebování, nebo naopak na jeho ničení.

Lidé se však chovají ke své planetě jako páni. Myslí si, že jim patří a že si proto mohou na ní dělat co jen chtějí. A tak ji ničí a drancují domnívajíce se, že za své chování nebudou nikým bráni na zodpovědnost. Ale to je hluboký omyl!

Jak již bylo řečeno, každý z nás bude pravým Majitelem planety sebrán na osobní odpovědnost, co bude reálně znamenat, že na základě naší dobré správy a dobrého hospodaření budeme moci postoupit duchovně mnohem výš a budou nám moci být svěřeny do správy mnohem větší a vznešenější hodnoty.

Avšak na základě našeho špatného spravování a špatného hospodaření ztratíme důvěru Vlastníka země a jako neschopní něco smysluplně spravovat budeme vyhoštění na samý okraj našeho stvoření, do jeho temných úrovní.

Neboť důvěra, která nám byla darována shora sebou přináší zodpovědnost! Odpovědnost, která pokud se zvrhne na nezodpovědné ničení a bezbřehé drancování, vyústí nakonec do ztráty důvěry.

A ztráta důvěry, že lidská bytost se může stát skutečně plnohodnotným a odpovědným člověkem se rovná definitivnímu zlomení hole nad takovou osobností. Rovná se zatracení osobnosti, která není schopná naučit se věci spravovat, ale umí je jenom ničit. To se však rovná vykázání do oné děsivé vnější tmy, kde bude už jen pláč a skřípění zubů.

Toto všechno jsou věci, které by nás měly donutit zamyslet se nad sebou, vzchopit se a stát se konečně mnohem lepšími a zodpovědnějšími správci pozemské vinice Páně, než jsme jimi dnes. Jinak za to tvrdě zaplatíme! A to duchovně, ale také fyzicky, tvrdými odvetnými údery přírody vůči nám!

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 15.01.2019 18:35:28

Čas posledního soudu! Slyšíte jak buší na dveře?

Buší jako host v naléhavé věci. Host, který nebudete čekat, až mu otevřete, ale otevře si sám a zastihne vás buď připravené, nebo nepřipravené. Poslední soud bude totiž otevřením dveří do nové reality bytí a všichni připraveni budou do ní moci vejít.

Avšak nepřipravení budou muset zůstat v realitě současné. V realitě hmotných tužeb, cílů a očekávání, kromě nichž pro tento typ lidí nic neexistovalo, nic neexistuje a jejich vlastní vinou nakonec ani nic existovat nebude. Ze své vlastní vůle a ze svého vlastního rozhodnutí bude proto jejich osobnost podrobena osudu hmoty, který je osudem vzniku a zániku.

Neboť vše hmotné je jen dočasné. Zrodí se, existuje určitý čas a potom začne směřovat k zániku, po kterém se obrátí v prach. Naše hmotné, fyzické tělo je v této chvíli tady, ale pomalu se opotřebovává, zestárne, zemře a rozpadne se v prach. Tomuto nevyhnutelnému procesu podléhá bez výjimky vše, co je hmotné. A to i celá naše hmotná planeta, jakož také celá naše sluneční soustava.

A této nezbytnosti podléhá nejen hmotnost fyzická a viditelná, ale i hmotnost jemná a neviditelná, do které odcházíme po své smrti. Jde o jemnohmotnost, kde žijeme jako duše po odložení našeho fyzického těla.

Tak, jak můžeme pozorovat pomíjivost hmoty v malém, třeba na vzniku, stárnutí a zániku lidského těla, přesně tak se to děje také ve velkém, to jest v celém hmotném stvoření.

Stvoření vzniklo z pralátky, ze které se postupným zhušťováním začaly formovat první prachové částice hmoty. Ty se postupně, za mnohé miliardy let shlukovaly ve hvězdy, v planety a vytvářely sluneční soustavy. Vznikl život a ten pokračuje k vrcholu svého rozkvětu, po kterém začíná vzestupné směřování k rozkladu na původní pralátku.

A celý tento nekonečný koloběh pokračuje stále dál. Z pralátky vznikají nové světy, které ve své znovu obnovené síle umožňují nové, svěží tvoření, aby opět i tyto po svém opotřebení směřovaly do rozkladu, a po rozkladu k opětovné obnově. Takový je věčný koloběh celého hmotného stvoření, čili jeho hrubohmotné a jemnohmotné části, který se v obrovských časových cyklech stále opakuje.

Nad hmotným koloběhem však stojí duchovní říše, nebo takzvaný ráj. A protože je duchovní a nikoliv hmotný, nepodléhá jako hmota vzniku a zániku.

No a my lidé pocházíme právě z duchovní říše. Pochází z ní naše nejvnitřnější duchovní podstata. V říši Ducha jsme však existovali jen jako děti. Jako nevědomé duchovní zárodky, které jednoho dne projevily touhu po dosažení plného sebeuvědomění. Které projevily touhu dozrát z nevědomých dětí v zralé, odpovědné a plně sebe si vědomé osobnosti.

Jen si zkusme vzpomenout na dávné pohádky, začínající slovy: "Byl jednou jeden král a ten měl tři syny. A když jeho synové dorostli, přišli za svým otcem a řekli mu: "Náš královský otče, chceme jít do světa na zkušenou. Chceme se v něm učit a dozrávat k samostatnosti. "

Cosi podobného probíhá také na počátku našeho vývoje v duchovní říši. Každý z lidí tam projevil touhu po dosažení zralosti a nabytí moudrosti. A proto mu bylo dovoleno vstoupit do hmotného světa. Do světa hmoty se všemi jeho možnostmi, radostmi a žádostmi.

Ve vnějším světě hmoty se však lidské duchovní zárodky, toužící po nabytí zralosti rozdělily na dvě skupiny. Na lidi, kteří zapomněli na své skutečné poslání a plně podlehli lákadlům hmoty a na lidi, kteří při svém putování hmotnými světy nezapomněli, že jejich hlavních cílem je duchovní zrání a po jeho dosažení návrat domů.

Ti první se stali materialisty, jejichž cíle, touhy, zájmy a hodnoty jsou jen hmotné. Ti druzí jsou lidmi duchovními, kteří sice žijí ve hmotném světě, ale to hmotné není pro ně to nejpodstatnější. Nejdůležitější jsou pro ně hodnoty ducha. O jejich dosahování se snaží sami v sobě, a také ve hmotném prostředí, ve kterém žijí.

Hodnotami ducha je spravedlnost, čestnost, dobro, ušlechtilost a lidskost. Jejich uplatňování má za následek pozdvihování hmotného světa a zároveň také duchovní dozrávání každého, kdo se o to snaží. Takoví jedinci jsou svým preferováním hodnot ducha požehnáním pro celé stvoření, pro každý národ a každou společnost, protože je duchovně pozvedají a dělají lepšími. Tímto způsobem však pozvedají i sami sebe, a proto svým bytím kráčejí k výšinám říše Ducha, odkud sem přišli jako nevědomé děti a kam se mají vrátit jako vědomé a zralé duchovní osobnosti.

Když pak zemřou, odejdou ze světa hmotného do světa jemnohmotného, kde budou velmi rychle stoupat do výšin jemnohmotnosti, aby tam stejně, jako kdysi na zemi odložili své hrubohmotné tělo, odložili nakonec také své tělo jemnohmotné, a vstoupili jako plně zralí lidští duchové do duchovní říše.

Hmotný svět je však plný jedinců, kteří zapomněli na to, odkud přišli a kam se jednou mají vrátit. Tito lidé plně uvízli ve hmotě a ta se pro ně stala vším. Jejich zájmy, žádosti, potřeby, ba dokonce i myšlení se pohybují pouze čistě v materiálních hranicích. A proto když zemřou, zůstávají pouze v nízkých úrovních jemnohmotnosti, v blízkosti nejhrubší hmoty, protože ona byla a stále je pro ně vším.

Takový člověk se tak stává jakoby připoutaným ke hmotě. Na základě svého postoje a svého přesvědčení se stává pevnou součástí přirozeného koloběhu hmotného stvoření, směřujícího od svého vzniku ke svému postupnému zániku a rozkladu na původní pralátku.

A proto se materialistický člověk spolu s velkým koloběhem stvoření nakonec dostane k hranici, kdy se část světa, na které se nachází, blíží pozvolna ke svému rozkladu. Tehdy ale nastává nejvyšší čas pro všechny, nacházející se v hmotnosti, aby se urychleně pospíšili stát zralými a mohli se povznést do věčné říše ducha, nepodléhající žádnému koloběhu vzniku a zániku.

Je to čas, kdy je třeba najít pravou a také nejkratší cestu, jak se dostat ven ze začínajících nebezpečí hmotnosti, směřující do rozkladu. A to dříve, než nás to strhne se sebou. Pokud totiž na vysvobození se z hmoty nevynaložíme všechny síly, bude to pro nás stále stále těžším, až bude nakonec definitivně pozdě.

Po promeškání času budeme spolu s celou hmotností strhnutí do přirozeného rozkladu a v rozkladu nakonec ztratíme své nabyté, vědomé "já". V nekonečně dlouhých mukách rozkladu hmoty bude rozložena naše osobnost a my se nakonec staneme tím, čím jsme byli na počátku. Nevědomým semínkem ducha!

Takto nechvalně dopadnou všichni, kteří kráčeli svým bytím nesprávnou cestou. Čili jen směrem ke hmotě a ne směrem k Duchu. A proto musí svou osobnost zase ztratit, jako ve stvoření neupotřebitelnou a škodlivou, přičemž postupný rozklad osobnosti, svázané s hmotu se žel děje za velkých muk.

No a naše část hmotného stvoření, s jeho hrubohmotnou i jemnohmotnou částí se ve svém mnoha miliardovém vývoji dostala do období, představujícího rozhodující hranici nezbytného rozdělení a roztřídění. Všichni lidé, nacházející se v této době ve hmotnosti se proto musí s konečnou platností rozhodnout ke vzestupu do říše Ducha, protože jinak jich už pevně obejme hmotnost pro svůj nastávající rozklad. Budou pak muset spolu s ní nastoupit cestu zničení, která se bude rovnat věčnému zatracení jejich osobnosti.

Hmotnost naší části světa dosáhla již nejvyšší stadium zralosti a postupně začíná přecházet do rozkladu, aby se v obrovském koloběhu stvoření po rozkladu v pralátku obnovila, a ve svých svěžích vazbách dala opět příležitost k novému tvoření.

Dnešní hmotný svět se proto podobá poli, osetému lidskými duchy, které dospělo ke sklizni, čili ke třídění lidských duchů. Lidé duchovně zralí, to jest takoví, kteří v sobě plně rozvinuli hodnoty ducha v podobě spravedlnosti, čestnosti, ušlechtilosti, lidskosti a jiných ctností budou povzneseni nahoru, do věčné říše Ducha.

Všichni nezralí však sami sebe zadrží v hmotnosti svými pevnými vazbami pouze na materii, a proto budou spolu s ní donuceni přetrpět její tisíciletý bolestný rozklad. A velikost muk tohoto rozkladu zdolá osobnost člověka až do takové míry, že ztratí nabyté sebeuvědomění. Po dokonání úplného rozkladu hmoty v pralátku se nakonec z takové bytosti uvolní to, co z ní zbylo, čili její nevědomé duchovní jádro, aby se vzneslo zpět do říše Ducha.

Ale nevrací se tam jako vědomý duch. Jako vědoma osobnost, která byla slavnostně vzkříšena z hmoty, ale jen jako původní, nevědomé a nezralé semeno ducha, které bude moci zahájit opětovnou snahu o nabytí vlastního sebe uvědomění až v nanovo po rozkladu zformované, a tím osvěžené hmotnosti.

Toto jsou dvě cesty, z nichž je každý z nás v současnosti nucen si vybrat. A každý si z nich také vybírá svými postoji k životu, svým způsobem myšlení a svými hodnotami.

Každý z nás stojí v současnosti před volbou cesty ducha, nebo cesty materie. A to, co si vybereme, na co vsadíme a k čemu se ve svém životě upneme, to se nakonec stane našim osudem. Osudem vzestupu a radosti v případě výběru hodnot ducha a osudem bolesti a hrůzy v případě výběru hodnot materie.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 31.12.2018 18:21:17

Jak se stát pravým člověkem, vnímajícím svůj čistý cit?


Je člověk skutečně duchovní bytostí? Má v sobě opravdu duchovní jádro, které se v něm projevuje citem? Má se proto řídit hlavně podněty svého citu a podřídit jim rozumovou složku své osobnosti? Je náš cit, jako hlas našeho ducha skutečně natolik spolehlivý, abychom ho mohli ve všem poslouchat?

Pokud ano, jak se pak vyrovnat s tím, že v člověku vznikají také city negativní? Třeba city nenávisti, závisti, strachu a podobně? Jak se máme dívat na tyto negativní city a jaký postoj máme k tomuto všemu vlastně zaujmout?

Odpovědi na položené otázky jsou nesmírně důležité proto, abychom mohli správně kráčet životem, abychom se v něm mohli správně rozhodovat a řídit tak, jak se v něm jako duchovní bytosti správně řídit máme. A sice svým citem, který je skutečně hlasem našeho ducha. Hlasem našeho nejvnitřnějšího duchovního jádra.

Toto duchovní jádro pochází z duchovní říše a proto je čisté. Nemůže být nikdy zakalené a projevuje se v nás čistým citem.

Čistým citem!

Tohoto si je třeba být dobře vědomými. Jen čisté a ušlechtilé city jsou projevem našeho nejvnitřnějšího, čistého duchovního jádra!

Kde se v nás ale pak berou city nečisté?

City zakalené a nečisté v nás vznikají trojím způsobem. Za prvé proto, že v sobě nemáme pevného chtění k dobru. To znamená, že jsme se vnitřně vydali cestami špatného chtění.

Za druhé proto, že naše myšlenky nejsou čisté. Neboť nedbáme na ušlechtilost našeho myšlenkového života, který je nečistý.

A za třetí, protože jsme se stali lidmi rozumu, kteří postavili rozum a rozumové zvažování na nejvyšší příčku své osobnosti. A tento rozum, postavený nad cit v nás omezuje všechno ušlechtilejší cítění.

Tyto tři věci společně, nebo každá z nich jednotlivě mají za následek, že v nás vznikají city nečisté a neušlechtilé. City, které na jedné straně devalvují naši vlastní osobnost a na druhé straně se stávají příčinou mnohého zla, které provedeme, nebo vyslovíme.

Člověk se tedy skutečně má řídit svým citem, ale musí to být cit čistý, protože ten jediný je projevem naší nejvnitřnější, čisté duchovní podstaty.

Zásadní otázka tedy zví: Co máme udělat, abychom jasně vnímali čisté podněty svého citu a mohli se jimi ve svém životě řídit? Abychom mohli duchovně pokročit směrem nahoru a jít ve svém životě cestou, kterou nám ukazuje naše čisté cítění?

Pokud chceme čistý cit v sobě vnímat, musíme se postarat o tři věci. Naše chtění musí být dobré a čisté. Naše myšlení musí být také dobré a čisté. A svůj rozum nesmíme nikdy stavět na nejvyšší příčku vlastní osobnosti. Čili výše, než cit.

Pokud je totiž naše chtění nedobré a naše myšlení nečisté, nebo pokud nám vládne rozum, vytváří se mezi námi a našim čistým citem jakoby nečistá bariéra, přes kterou ho nemůžeme vnímat. Nebo přesněji řečeno, můžeme ho vnímat, ale už jen nečistě. A tento znečištěný cit, k jehož znečištění došlo za pomoci našeho nečistého chtění, za pomoci našeho nečistého myšlení a za nadvlády rozumu je tím, na základě čeho se pak vnitřně rozhodujeme.

A proto je pak člověk schopen udělat mnohé nedobré věci. Jeho vnitřními pohnutkami k tomu však není hlas pravého, čistého citu, jak se mylně domnívá. Je jím naopak cit nečistý, který vznikl za spoluúčasti jeho nečistého chtění, nečistého myšlení a nadřazeným rozumové složky jeho osobnosti.

Klíčem k očištění cítění je tedy zachovávání čistoty našeho citového a myšlenkového chtění, protože jen tak se náš vnitřní život stává čistým a ve své čistotě může najít spojení s naší nejvnitřnější, čistou duchovní podstatou, kterou se už pak může nechat bez obav vést.

Avšak nedbalost v zachovávání čistoty našeho nitra z nás dělá lidi nečistého vnitřního života, jejichž čisté city jsou zakaleny. A tomu pak nutně odpovídá také všechno naše vnější jednání.

V evangeliích je přece psáno:

Plemeno zmijí, jak můžete mluvit /konat/ dobré věci, když jste sami zlí? Neboť čím je srdce /vnitřek/ přeplněno, to říkají také ústa. Dobrý člověk vynáší z dobré pokladny /z čistého a ušlechtilého vnitřního života/ dobré věci, ale zlý člověk vynáší ze špatné pokladny /z nečistého a neušlechtilé vnitřního života/ špatné věci.

Klíčem ke konání dobra, nebo zla je tedy čistota, nebo nečistota našeho vnitřního života. Jeho čistotou navazujeme spojení s vlastní, čistou duchovní podstatou a stáváme se lidmi. Jeho nečistotou však kalíme své cítění a stáváme se služebníky zla. A pak ze špatné pokladny svého nitra vynášíme pouze věci špatné.


kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 17.12.2018 19:03:56

Nenažranost jako princip bytí!


Nedá mi nevyjádřit svou reakci na jednu rozhlasovou relaci, kterou jsem si nedávno vyslechl. Šlo o krátké zamyšlení, postavené na vzájemném kontrastu. Na kontrastu hladu na jedné straně a nenažranosti na straně druhé.

Nejdříve redaktorka uvedla, že v minulém roce trpělo na celém světě hladem 80 milionů lidí a v roce 2018 to bylo už 120 milionů. No a v protipólu s touto smutnou skutečností vzpomněla svůj osobní zážitek z dovolené. Šlo o dovolenou "all inclusive", to znamená: máte v ceně vše, co hotel nabízí.

Jídla bylo od výmyslu světa a možnost neomezeně si nabírat dohnala mnoho lidí k obrovskému plýtvání. Rekreanti si nabírali na talíř kopcem, zkusili dvě tři sousta a když nebyli spokojeni, talíř prostě odložili, vzali si jiný a naložili si na něj novou, štědrou porci.

Vždy po takovémto hodování zůstávaly plné stoly nakousnutých mořských specialit, jedinkrát nakousnutých kuřecích stehen, banánů a mnoho dalších jídel a ovoce.

Jde o jednání již samo o sobě skutečně pobuřující, a zvláště ještě v porovnání s počtem hladovějících na naší planetě. A proto jsem já osobně nemohl souhlasit s tím, jak nakonec redaktorka své zamyšlení uzavřela.

Uvažovala totiž asi tak, že i kdyby se hosté chovali normálně a jídlem by neplýtvali, i tak by se pravděpodobně nikdy nedostalo k hladovějícím. Redaktorka jednání těchto lidí neschvalovala, ale byla přesvědčena, že nejsou až takoví zlí. Že když se vrátí domů z dovolené, možná někteří z nich nějakou formou pomohou těm, kteří jsou v nouzi a trpí nedostatkem. Že to všechno byl v podstatě jen nějaký bezvýznamný dovolenkový úlet.

Celé toto krátké rozhlasové zamyšlení mě osobně hluboce pobouřilo, a to hned dvojím způsobem. Za prvé tím, jak se rekreanti chovali. A za druhé tím, jaký smířlivý a nekonfliktní závěr z toho nakonec redaktorka vyvodila.

To, jak se tito lidé chovali totiž hovoří o jejich vnitřním uznávání principu nenasytné nenažranosti. Pokud totiž mám možnost, mám příležitost a mám to v ceně, musím z toho přece vyždímat, co se jen dá. Musím si přece co nejvíce užít, bez ohledu na cokoliv jiného.

Ale právě celosvětové uznání a vyživování tohoto zvráceného principu ničí svět, zotročuje lidi a drancuje celou planetu. Zmiňovaní rekreanti měli možnost jednat podobným způsobem ve vztahu ke stravě, kterou měli v ceně a tuto možnost využili až do extrémů tím, že se zahráli na krále, který odhazuje kuřecí stehna po prvním zakousnutí.

Uvažujme však, že pokud by tito lidé měli stejné možnosti, jako mají třeba vlastníci velkých korporací a různých nadnárodních společností, kvůli uspokojování svých mocenských, nebo třeba také světovládných choutek by naši milí, obyčejní rekreanti neváhali stejně jako oni, zotročovat ostatních a drancovat planetu, jen aby se topili v nadbytku a pak jím enormně plýtvali.

Za stav našeho světa jsou proto podle mě vinni i jedni i druzí úplně stejně. Jedni proto, že tyto možnosti mají a plně je využívají a druzí proto, že po tom také touží a kdyby tyto možnosti měli, také oni by je plně využívali. Obě skupiny totiž uznávají stejné "hodnoty", jenomže každý je realizuje podle svých momentálních možností.

No a smutným důsledkem jejich společného uctívání zvráceného principu nenasytné nenažranosti je oněch 120 milionů hladovějících na naší planetě, za což nese morální odpovědnost každý, kdo arogantně plýtvá jídlem. A nejen to! Důsledkem tohoto zvráceného principu jsou zotročené národy, vydrancovány přírodní zdroje a blížící se ekologický kolaps celé naší planety.

A za daného stavu, kdy se nakonec už také svědomí arogantních bohatých lidí, stojících na vrcholu pyramidy konzumu pohne, dávají tito lidé nepatrný zlomek ze svého nadbytku na charitu, nebo na různé ekologické projekty. Jejich charita a lidumilnost je však jedním velkým pokrytectvím, protože nikdo z dotyčných se nehodlá vzdát principu nenasytné chamtivosti, který vytváří bídu a drancuje planetu. Tento princip budou dále udržovat, dále vyživovat a dále v souladu s ním jednat.

A proto si já osobně myslím, že v žádném případě nelze ospravedlnit naše milé rekreanty, chovající se výše uvedeným způsobem, protože tu šlo o jasnou demonstraci uctívání principu sobecké nenasytnosti, která nehledí na nic jiného, než na své sobecké dobro a své břicho bez ohledu na to, že to má za následek nehorázné plýtvání. Že to má za následek honbu za nadbytkem, která ničí lidi, národy i celou planetu.

A je pak doslova výsměchem a do očí bijícím pokrytectvím, pokud někdo velkopansky daruje drobná zrnka svého bohatství na podporu nejchudších a na záchranu jeho vlastní chamtivostí a vlastním plýtváním zničené planety.

Skutečná pomoc a skutečná záchrana je totiž otázku principu! Otázkou změny principu! Otázkou nahrazení dosavadního zvráceného principu sobecké nenasytnosti principem jednoduchosti, skromnosti, prostoty a nenáročnosti života.

Takový člověk tedy jedná se skromností a s úctou k jídlu, nebo k jiným zdrojům již z principu. A proto jídlem neplýtvá, i když má možnost plýtvat, protože to má zaplaceno. Prostě mu to nedá!

Buď totiž jsme lidmi skromnými a prostými již v zásadě a v každé situaci, nebo naopak lidmi, ve kterých propuká nenažraná nenasytnost a obludné plýtvání okamžitě, jakmile k tomu mají byť jen nejmenší příležitost.

Naše planeta je v současnosti již natolik zničena a vydrancována, že život na ní může být zachován jedině prostřednictvím skromnosti. Prostřednictvím skromné jednoduchosti a přirozené nenáročnosti, jako hlavních principů bytí a přežití.

A přece, v ostrém rozporu s touto, každým rokem stále naléhavější nutností, vládne všude, kde se jen podíváte uctívání modly nenasytné, egoistické chamtivosti, žravosti a sobectví, které nemá nikdy dost. Vyznavače této modly můžeme najít ve všech společenských vrstvách, od těch nejnižších, až po ty nejvyšší. A každý z nich uplatňuje své sobecké nároky způsobem, na jaký má.

Někdo žravosti na dovolené a jiný žravou chamtivostí ve vztahu přírodním zdrojům a bohatství jiných národů. Vždy je to však tatáž chamtivost a totéž nenažrané sobectví.

A tyto vlastnosti, na které všude narážíme, tento hlad a ta neovladatelná touha po stále dalších věcech, majetcích, penězích, celá tato nenasytnost ve skutečnosti není ani hladem těla, ani naší nenasytností po materiálních požitcích! Všechny tyto projevy jsou hladem duše! Hladem duše po hodnotách ducha!

Ale protože žijeme v materialistické době a duchovní hodnoty se obecně neuznávají, snaží se lidé svou vnitřní prázdnotu a vnitřní nenaplnění uspokojovat honbou za materiálními hodnotami a požitky. Ale protože ve skutečnosti je hladovou duše a nic materiálního ji nemůže nasytit, vnitřní nenaplnění přetrvává a materialisticky zmateni lidé se ho snaží zahánět stále větším stupňováním své egoisticky materiální chamtivosti. A to bez ohledu na všechno, co to způsobuje a co to přivolává. Bez ohledu na utrpení lidí, bez ohledu na devastování národů, bez ohledu na drancování přírody a bez ohledu na ničení planety.

A přece zůstává duše prázdnou a nenaplněnou, protože není sycená hodnotami ducha! Čili hodnotami života, žitého v souladu s principem spravedlnosti, čestnosti, ušlechtilosti a lidskosti. V souladu s hodnotami směrování duše do království Ducha.

Co je ale vzhledem k našemu tématu nejdůležitější je skutečnost, že snaha člověka o naplňování výše zmíněných duchovních hodnot z něj formuje osobnost jednoduchou, prostou a přirozenou. Osobnost, jejíž materiálně postačuje to, co opravdu potřebuje. A proto se nemusí pachtit, ani honit za nadbytkem, aby s ním pak plýtvala a ve svém plýtvání se domýšlivě cítila jako král.

Každý, kdo takto činí, vydává pouze svědectví o prázdnotě vlastní duše, která není naplněnou ani šťastnou, protože tímto způsobem ani šťastnou být nemůže, i kdyby se jí podařilo celý svět získat.

Život na této, lidským sobectvím těžce zkoušené planetě, je možné trvale udržet jedině prostřednictvím skromnosti. A přirozenost skromnosti v člověku vzniká pouze jeho úsilím o dosažení a naplňování hodnot ducha. Hodnot spravedlnosti, cti, pomáhající lásky, ušlechtilosti a lidskosti. Jedině člověk těchto hodnot vnímá skromnost jako cosi přirozené a nevynucené. Je totiž vnitřně naplněn prožíváním pravého štěstí, kterým ho naplňuje jeho život v souladu s hodnotami ducha, a proto to materiální nepotřebuje ke svému štěstí víc, než ho skutečně potřebuje. On přece již šťastný je!

Nicméně člověk, který nedospěl k takovému druhu štěstí a hledá ho v honbě za materiálními věcmi se nedokáže trvale spokojit s ničím, protože nebude mít nikdy dost, ať by měl jakkoli hodně. Vždy bude chtít stále více a to i za cenu zničení celé planety. A že její zničením zničí nakonec také sám sebe, to mu v jeho sobecky egocentrické nenažranosti vůbec nedochází.


kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 10.12.2018 18:32:56

Manuál pro úspěšně vyřešení všech problémů

Lidé dneška řeší obrovské množství problémů. Problémů světových i domácích. Z těch celosvětových jsou to například problémy ekologického charakteru, související s potřebou omezení emisí a skleníkových plynů, přičemž takzvané emisní kvóty se staly obchodním artiklem.

Kromě toho jsou zde třeba mocensko politické problémy v Sýrii, které hrozí propuknout až do přímého konfliktu mocností. No a mnohé jiné větší, nebo menší problémy globálního charakteru bychom mohli jmenovat snad donekonečna.

Z domácích problémů je to například udržitelnost současného důchodového systému, dále problémy s úniky daní do takzvaných daňových rájů, nebo jiné daňové podvody. Dále lze jmenovat problémy ve zdravotnictví, v zemědělství, ve školství, a tak dále, a tak dále.

K řešením všech těchto problémů lze přistupovat dvojím způsobem. Buď absolutně čestně, ve snaze vyřešit je ku prospěchu všech. Nebo naopak tak, že se je sice budeme snažit řešit, ale vedle toho si budeme přihřívat svou vlastní polívčičku. To znamená, že se z toho budeme snažit něco vytlouct ve svůj prospěch. A to ať již ve formě politického kapitálu, ve formě zohledňování zájmů různých lobbistických skupin, nebo ve formě zohlednění svých vlastních, osobních zájmů.

Každému, kdo byť jen trochu sleduje společensko politické dění musí být jasné, jakým ze dvou výše zmíněných způsobů se v současnosti řeší všechny problémy. Dnešní, nepříliš čestný způsob, který zohledňuje mnoho osobních, skupinových, nebo nadnárodních zájmů stojí hodně času i hodně peněz. Vezměme si třeba takové setkání G8. Kolik asi stojí jeho organizace, materiální zabezpečení v podobě dopravy, ubytování, stravy, a to ani nemluvě o nákladech na zajištění ochrany.

Ale protože vnitřní přístup zúčastněných k řešení problémů, projednávaných na tomto, nebo na jiných fórech není prostým způsobem čestný, ale vždy je poznamenán nejrůznějšími zištnými, mocenskými a politickými zájmy, výsledky nemohou být nikdy uspokojivé. Výsledkem jsou vždy jen částečná řešení, která však automaticky generují další problémy.

No a právě v reakci na tuto situaci vznikla potřeba vypracovat určitý manuál, použitelný k opravdu efektivnímu řešení a následnému skutečnému vyřešení všech problémů.

V první řadě si je třeba uvědomit, že je mnohem lepší problémům předcházet, jak je řešit. Přesně tak, jako při zdraví. Nejdůležitější by měla být prevence, zabraňující tomu, aby nemoc vůbec vznikla. Neboť je mnohem lépe nemocem předcházet, než je později léčit.

No a prevence před vznikem a kulminací problémů spočívá v poznání toho, kde a jakým způsobem vznikají. Pokud totiž pochopíme skutečnou příčinu jejich vzniku, můžeme jim zabránit již v zárodku. Nebo pak, pokud přece jen vzniknou, můžeme opravdu efektivně přikročit k jejich definitivnímu vyřešení.

Příčiny vzniku problémů jakéhokoli druhu a při čemkoliv, co člověk dělá, jsou tři.

První příčinou je nesprávná hierarchie hodnot. Jednoznačně nejvyšší hodnotou naší civilizace jsou totiž peníze. Pokud ale na nejvyšší příčce hodnotové hierarchie stojí hodnota nesprávná, a od ní se odvíjí všechno ostatní, musí být to všechno ostatní nesprávné a pokřivené. Přesně tak, jak je to dnes s naším světem, který pokřiveným způsobem, čili hlavně přes peníze, hledí na všechno kolem sebe.

A právě pro tuto prvotní zvrácenou pseudo hodnotu je dnešní svět plný závisti, chamtivosti, bezohlednosti, nečestnosti, nespravedlnosti, zištnosti a nelidskosti. Naše uctívání modly peněz a materiálního zisku jako té nejvyšší hodnoty totiž nutně zformovalo celou vnější realitu kolem nás právě do takovéto podoby.

To znamená, že pomýlená pseudo hodnota peněz a materiálního prospěchu na vrcholu naší hodnotové hierarchie automaticky generuje a vytváří obrovské množství problémů, konfliktů, sporů, pnutí, nedorozumění, nebo dokonce agresí a válek.

Zabránit tomu, aby tento velký okruh problémů vůbec vznikal se dá velmi jednoduše změnou žebříčku hodnotové orientace, na jejíž vrchol třeba pouze dosadit hodnoty pravé. A nimi jsou spravedlnost, čestnost a lidskost.

Z vrcholu hierarchie tedy třeba sesadit materiální prospěch a peníze, které tam byly dosud a dosadit tam hodnoty spravedlnosti, čestnosti a lidskosti, které se mají stát novým kritériem všeho v životě lidí.

Druhou příčinou vzniku mnoha problémů je nestabilní mravní integrita. Jinými slovy řečeno, lidem dneška chybí pevná páteř opory v mravnosti a morálce. Proto v nejrůznějších situacích morálně a mravně kolísají. Nejen v těch, týkajících se tělesnosti, ale v naprosto všech oblastech života, kde je třeba jednat mravně a projevit jasné morální stanovisko.

A tento nedostatek mravnosti a morálky dnešních lidí v jejich jednání, chování a názorech na život vytváří opět velkou oblast příčin vzniku mnoha problémů, které by nikdy nevznikly a vůbec neexistovaly, pokud jsme dokázali být v každé životní situaci mravně a morálně pevní.

Být takovým je však v schopnostech každého z nás, protože impulsem k našemu osobnímu mravnímu postoji je naše vlastní svědomí, které nám v jednoduché prostotě vždy naznačuje, jak třeba jednat správně. Pokud bychom se ho drželi a podle něj jednali, společenské poměry a mezilidské vztahy by se určitě začaly měnit k lepšímu.

Pokud ale pro lidi nebude hlas jejich svědomí nic znamenat, najdou i v těch nejdokonalejších zákonech mezeru a přizpůsobí si je tak, aby jim umožnily dosáhnout své vlastní cíle, bez ohledu na jakoukoliv elementární morálku a mravnost přesně tak, jak se to děje v současnosti.

No a třetí příčinou vzniku mnoha problémů je nečistota vnitřního života. Mnoho lidí je totiž schopno mluvit navenek o těch nejvzletnějších a nejušlechtilejších věcech, avšak jejich vnitřek, jejich vlastní vnitřní život se podobá hromadě hnoje. Podobá se místu, plnému nejrozličnější nečistoty, kterou se vnitřně zabývají. Podněcují je k tomu filmy, knihy, časopisy, divadla, výtvarná díla, vtipy, internet a podobně.

Toto absorbování nečistoty však devalvuje osobnost a vnitřní život jednotlivce, čímž devalvuje také všechny jeho vnější snahy, ať by byly jakkoli dobré. Je to totiž tak, jako bychom chtěli hrubě znečištěnýma rukama vytvořit něco čisté a ušlechtilé. Ani při tom největším úsilí není ale možné, aby nečistota z našich rukou nepošpinila to, čeho se dotýkáme a co vytváříme.

No a přesně stejným způsobem je poznamenáno nečistotou vše, co lidé v současnosti vytvářejí a formují, protože jejich nitro není čisté. A proto dávají nutně vznikat věcem, které nejsou čisté a které právě kvůli tomu, že jsou poznamenány odpovídající mírou jejich vnitřní nečistoty, automaticky generují množství problémů.

Pokud proto chceme již v zárodku zabránit vzniku tohoto okruhu problémů, měli bychom se snažit udržovat své nitro čisté. Měli bychom se vědomě snažit o jeho ušlechtilost tím, že do něj zamezíme vstupu všemu nečistému. No a pak, zcela logicky budeme vytvářet a formovat vše jen čistě a ušlechtile, protože právě takové bude naše nitro. Neboť kvalita toho, co lidé navenek formují a vytvářejí je vždy jen odrazem kvality jejich nitra.

A proto žijeme v současnosti v realitě, která je dokonalým odrazem našeho nečistého nitra, zatímco jeho vědomým zušlechtěním bychom mohli velmi jednoduše dosáhnout mnohem vyšší standard kvality vnější reality.

Takže ještě jednou v souhrnné stručnosti:

Příčiny vzniku drtivé většiny všech současných problémů jsou tři. První je nesprávně nastavená hodnotová hierarchie, na jejímž vrcholu je snaha o peníze, moc, majetky a další, podobné materiální věci.

Druhou příčinou je mravní labilita, projevující se nemorálností jednání v nejrůznějších životních situacích.

Třetí příčinou je absolutně nečistý vnitřní život, na jehož potřebnou čistou vůbec nikdo nedbá.

No a souhrn všech těchto tří základních příčin je zdrojem téměř všech problémů, které v současnosti řešíme. Pokud chceme, abychom se jich zbavili a aby vůbec nevznikaly, je třeba tyto příčiny odstranit.

V první řadě to znamená výměnu falešných hodnot, stojících v současnosti na vrcholu naší hodnotové hierarchie za hodnoty skutečné a pravé. A nimi jsou spravedlnost, čestnost a lidskost jednání v každé životní situaci.

Zadruhé se musíme stát lidmi charakterní, to jest lidmi s pevnou páteří mravnosti a morálky, kteří jednají vždy pouze morálně.

No a zatřetí je třeba vědomě dbát o čistou a ušlechtilost vlastního vnitřního života tak, že se v něm již nebudeme zabývat ničím, co je nečisté, nespravedlivé a špatné.

Pokud se tímto způsobem osobnostně obrodíme a pokud se tímto způsobem obrodí naše společnost, zmizí absolutní většina problémů, které nás v současnosti trápí. A ty co zůstanou, bude možné efektivně řešit lidmi se správně nastavenou hodnotou hierarchií, lidmi pevné mravní integrity a ušlechtilosti vnitřního života.

Pokud však budeme výše zmíněné tři příčiny vzniku téměř všech problémů ignorovat a odpovídajícím způsobem se vnitřně neobrodíme, zůstaneme utopení v oceánu problémů, na jejichž řešení budeme vynakládat mnoho času, energie a prostředků, ale žel, aniž bychom většinu z nich mohli někdy efektivně vyřešit.

Ba co víc, všechny problémy bez poznání a řešení jejich skutečných příčin budou postupně stále více kulminovat až do takové míry, že přerostou do něčeho katastrofálního. Třeba do nějakého dalšího velkého světového válečného konfliktu, od něhož nejsme v současnosti příliš daleko. Nebo do nějakého jiného, podobného neštěstí.

A to vše jenom proto, že jsme byli pohodlní poznat, a sami v sobě, ve svém vlastním nitru jednou provždy vyřešit tři základní příčiny vzniku většiny problémů, které nás trápí.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 03.12.2018 18:12:51

Značně kritický pohled na zákulisí protestů "Za slušné Slovensko"

Jelikož demokracie umožňuje svobodné vyjádření názoru, chtěl bych prezentovat možná trochu konspirační pohled na dění pod značkou "Za slušné Slovensko". Tento pohled zastává nemalá část slovenské populace a mimo jiné také samotný bývalý slovenský premiér Robert Fico, který odstoupil kvůli těmto protestům a který je dává do souvislosti se jménem George Soros. Budu tedy prezentovat názor, velmi blízký jeho názoru.

Jsem si vědom toho, že v dnešní době bezohledné nemorálnosti je zvláštní apelovat čímsi takovým, jako je morální právo. Ale přece jen tak činím, protože věřím, že ještě existuje dostatečné množství lidí, pro které slovo morálka něco znamená. Jedině tito lidé jsou si totiž ještě schopni uvědomit do očí bijící nemorálnost každého nového protestu, organizovaného pod hlavičkou "Za slušné Slovensko". A my si nyní v plné nahotě ukažme, v čem konkrétně spočívá tato ztráta morálního práva.

Občanské protesty na Slovensku začaly bezprostředně po vraždě novináře Jana Kuciaka a jeho přítelkyně. Takříkajíc pár hodin po vraždě vyvstalo podezření, že v ní má jistým způsobem prsty vládní strana Směr. To vyvolalo velkou vlnu pobouření, na základě čeho vyšli slušní lidé do ulic, žádali demisi vlády a nové, předčasné volby.

Vzpomínám si, že v úplně prvních protestech před úřadem vlády zazněly také slova: "Vrazi! Vrahové odstupte! "

Pod tlakem stále se stupňujících protestů nakonec došlo k odstoupení premiéra slovenské republiky Roberta Fica a ministra vnitra Roberta Kaliňáka.

Mezi tím však pokračovalo vyšetřování vraždy a vyšetřovací tím, také ve spolupráci se zahraničím, odhalil úplně jiné pachatele, než byli ti, kvůli kterým původně začaly masové protivládní protesty se sloganem "Za slušné Slovensko".

Je nesmírně vážné obvinit někoho z vraždy, nebo se spojení s vraždou. A je velmi vážnou věcí vyprovokovat kvůli tomuto obvinění občanské nepokoje s cílem svrhnout legitimně zvolenou vládu. S cílem vypsání nových parlamentních voleb s nadějí, že masové protesty zkompromitují vládní strany natolik, že v nových parlamentních volbách přehrají a do vlády se dostane současná liberální opozice. Liberální opozice, mnohem více nakloněna směrem k Bruselu a jeho agendě, a také směrem k USA.

A je velmi závažnou věcí, pokud se prvotní obvinění, které toto všechno vyvolalo a způsobilo nakonec ukáže jako falešné.

Za takovéto situace základní slušnost říká, že když někoho z něčeho vážného obviním a moje obvinění se na základě vyšetřování ukáže jako křivé a falešné, tak pokud jsem opravdu slušným člověkem, za jakého se pasuji, je mou povinností omluvit se. Omluvit se dotyčnému, který byl mnou křivě obviněn a jehož pověst tím značně utrpěla. To by bylo slušné!

Ale nejslušnější lidé na Slovensku, to jest organizátoři protestů "Za slušné Slovensko" mají spolu s ukřičenými a neuvažujícími davy na náměstích své vlastní představy o slušnosti. Všichni tito slušní lidé si totiž vůbec neuvědomují, že zveřejněním výsledků vyšetřování vraždy Jana Kuciaka ztratili svou tvář a s ní také morální právo organizovat další protesty, protože tyto protesty byly již od samého počátku postaveny na lži a na falešném obvinění.

Je děsivé, že tento morální precedens, který mohl být alespoň částečně zmírněn omluvou za křivé obvinění část národa vůbec nevnímá, a navíc organizátoři protestů "Za Slušné Slovensko" se stali společensky obecně uznávanými osobnostmi, oceněnými dokonce prezidentem.

Morální právo a charakter tedy zjevně nejsou silnou stránkou slušných lidí a tento morální precedens, tato morální diskreditace značky "Za Slušné Slovensko" vůbec nevadí ani masám, které se ve svém zvláštním neslušném boji za slušnost shromažďují na náměstích.

A nutno zvlášť zdůraznit, že tyto protesty byly nemorální od samého začátku. A to ze dvou důvodů.

Za prvé proto, že není možné bezprostředně po vraždě, pouze na základě neurčitých indicií a domněnek okamžitě s jistotou tvrdit, kdo je objednatelem vraždy. Z této zarážející rychlosti a jistoty, která nebyla ničím podložena, vyvstává proto důvodné podezření, že vražda novináře se stala pouze výhodným spouštěcím momentem zahájení masových politických protestů s cílem dosáhnout pád vlády. S cílem dosáhnout vypsání předčasných voleb a zvolení nové vlády, která by mnohem více vyhovovala vkusu úzké skupiny organizátorů protestů a hlavně silám, stojícím za nimi. Jde o liberální síly, usilující o ještě mnohem větší zotročení a podmanění slovenského národa západu, čemuž současná vláda alespoň částečně brání.

Jinými slovy řečeno, viník vraždy, to jest současná slovenská vláda, nevyhovující záměrům domácích a světových liberálních kruhů, tento viník byl jasný už dávno před tím, než k nějaké vraždě vůbec došlo. A když k ní došlo, stala se vynikající záminkou a vhodným spouštěcím momentem k vyvolání masových protivládních protestů.

Toto však není nic jiného, než nejpodlejší hyenizmus, který se přiživil na nešťastné smrti novináře, se záměrem dosáhnout jejím prostřednictvím vlastní mocenské a politické cíle, vytyčené už dávno před tím. Takové jednání, pokud ho odkryjeme v celé jeho nahotě, nemá vůbec nic do činění ani s morálkou, ani se slušností. A přece s drzostí sobě vlastní si tento spolek, jako vyslovený výsměch vší morálky a slušnosti, zvolil vzletný název "Za slušné Slovensko". To za prvé.

A za druhé spočívá ztráta morálního práva v tom, že jakákoliv masová protestní shromáždění na náměstích, ať by byly desetitisícová, nebo byť stotisícová, nemají právo žádat pád vlády pouze na základě nepodložených obvinění. Tato vláda totiž vzešla z legitimních a demokratických voleb, reprezentujících vůli ne desetitisíců, nebo statisíců zfanatizovaných a zmanipulovaných křiklounů na náměstích. Tato vláda byla zvolena miliony slovenských občanů v řádných volbách.

Takovýmto přístupem totiž vzniká precedens, že pokud se najde dostatečný počet lidí, kteří zaplní náměstí, mohou být schopni shodit jakoukoli vládu. A to i přesto, že jejich protesty vzniknou na základě účelové nepravdy, nebo základě lži tak, jak se to stalo v případě spolku "Za slušné Slovensko".

Současná vláda má za ušima mnohé. To nikdo nepopírá. Ale jak se ukázalo na základě vyšetřování, vrazi nejsou. Slušnost vyžaduje omluvu. Tuto omluvu bychom však marně čekali.

Podobný postoj je ale důkazem toho, že pro "slušné" masy na náměstích a "slušné" organizátory protestů je slovo slušnost jen prázdným slovem. Je jen něčím, co drží před sebou jako štít kvůli tomu, aby mohli v jeho stínu dosáhnout své vlastní cíle.

Ale paradoxně, ani tyto vlastní cíle nejsou jejich vlastní. Jsou to totiž cíle těch, kteří stojí za nimi. Jsou to cíle liberálních světových a domácích mocenských sil, stojících v zákulisí a pohybujících organizátory protestů i masami na náměstích jako loutkami na provázcích.

A tyto loutky křičí, rozhořčují se, hrozí a protestují domnívajíce se, že to dělají oni sami. Nevnímají však, že na jejich rukou, nohou, hlavách, hlasivkách a zejména na jejich mozcích se nacházejí tenké, průhledné nitky, kterými pohybují zvrácené, šedé, liberální eminence v zákulisí, využívající tyto naivní loutky k tomu, aby prostřednictvím nich dosahovaly svých vlastních mocenských, politických, ekonomických a světovládných cílů.

A všichni si můžeme být stoprocentně jisti, včetně oněch ukřičených loutek, že to nejsou cíle, zohledňující prospěch slovenského národa, ale naopak cíle, které budou mít za následek demontáž jeho sociálních jistot, jeho zotročení, absolutně vydrancování a slepé podřízení světovým mocenským liberálním elitám, které neusilují o prospěch žádného národa, ale jen o prospěch sebe samých. Které usilují pouze o své vlastní zištné, bezohledné a mocensky i hospodářsky světovládné cíle. A to vše samozřejmě se slovy těch nejušlechtilejších ideálů na rtech. Přesně tak, jak se říká: V ústech med, ale v srdci jed.

Žel, velká část slovenského národa tyto věci nevnímá a ve své povrchnosti, naivitě a hlouposti se stává nemyslícími nástroji na dosahování záměrů choromyslných zvrhlíků, stojících v pozadí, kteří však mají dostatek prostředků na to, aby celému světu vnucovali své zvrácené záměry.

PS. Důvodem zahájení protestů takzvaných slušných lidí byla v první řadě vražda Jana Kuciaka, ale v druhé řadě také různé přehmaty současné vlády. Její podvody, úplatkářství, klientelismus, obohacování se a mafiánské praktiky. Také z tohoto důvodu chtěli a stále chtějí slušní lidé svrhnout současnou vládu.

Tyto důvody jsou však opět velkým pokrytectvím a manipulací s nemyslící veřejností, protože vzniká účelově vytvářený, ale klamný dojem, že odstraněním současné vlády bude zároveň odstraněn také podvod, obohacování se, úplatkářství, klientelismus a mafiánské praktiky.

Ale to je lež, protože tyto neduhy by tu zůstaly i za vlády současné opozice po předčasných volbách. A z největší pravděpodobností by se ještě znásobily, protože by bylo třeba krást i pro sebe a dopřát to také svým dobrým liberálním přátelům ze západu.

Výše zmíněné neduhy totiž nejsou fixovány na žádnou konkrétní vládu, a proto ani nezmizí, pokud nějakou vládu lidé sesadí. Tyto neduhy spočívají v samotném kapitalistickém systému jako takovém, s celou jeho bezohlednou chamtivostí po zisku.

Ale mám nepříjemnou obavu, že příčina zmíněných neduhů je skrytá ještě mnohem hlouběji. A to v lidech samotných!

Znamená to tedy, že žádná vláda a žádný nový společenský systém nepřinese v tomto směru pozitivní změnu, dokud se lidé samotní, čili jednotlivci morálně, mravně a hodnotově vnitřně neobrodí. Ale k něčemu takovému mají žel takzvaní slušní lidé na náměstích svou výše zmíněnou ztrátou morálního práva protestovat, kterou si ani neuvědomují, velmi daleko.

Dosáhnout skutečného obrození společnosti je tedy možné pouze prostřednictvím osobního, vnitřního, hodnotového a morálního obrození jednotlivců, nikdy však ne prostřednictvím pokřiků zmanipulovaných davů na ulicích.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 30.11.2018 18:17:49

Neplnohodnotné potraviny oslabují ducha!

Žijeme v realitě, v níž lidé svým přístupem a svým jednáním pokřivili tisíce věcí, což ostatně musí mít velmi negativní dopad na ně samotné. A tento negativní dopad se projevuje třeba také v nekvalitě potravin, které konzumujeme.

Vše, co existuje v našem univerzu má své vyzařování. Je to věc všeobecně známá a dokonce také vizuálně zachycena na principu Kirlianové fotografie. Své specifické vyzařování má každý kámen, každá rostlina, každé zvíře, každý člověk, ale také každá potravina.

Tato záření jsou buď normální a přirozená, nebo vykazují poruchy a odchylky od normálu. Každé onemocnění je třeba u člověka jasně čitelné na specifických změnách jeho normálního vyzařování. Na základě těchto změn je možné určit onemocnění konkrétního tělesného orgánu.

No a to samé platí i ve vztahu k jednotlivým potravinám a různým přírodním produktům. Vezměme si třeba nějaké ovoce, například jablka, která vědomě pěstujeme bez použití jakýchkoliv chemických přípravků. Pokud porovnáme jejich vyzařování s jablky pěstovanými standardním způsobem, jako například v Itálii při dálnicích, kde se v sadech za sezónu aplikuje 25 postřiků, vzájemný rozdíl ve vyzařováních je evidentní. V prvním případě jde o vyzařování zdravé a normální, a ve druhém případě o vyzařování posunuté, ochuzené a nezdravé.

Říká se, že ve zdravém těle zdravý duch. Pokud konzumujeme ovoce v poctivé biokvalitě, do naší soustavy tělesného vyzařování přijímáme vyzařování povzbuzující a zdravé, které podporuje zdraví našeho těla. Tím se našemu duchu, nacházejícímu se v těle dostává přesně takové zdravé tělesné podpory, jakou pro svůj vývoj na zemi potřebuje.

Pokud ale naopak konzumujeme ovoce prošpikováno chemií, jaké se prodává v supermarketech, do své soustavy tělesných vyzařování přijímáme vyzařování nedostatečná a chorobná, která posouvají naše osobní vyzařování mimo normál. Tím se však našemu duchu, nacházejícímu se v těle nedostává takové opory, jakou potřebuje ke svému zdravému pozemskému vývoji a stává se slabým.

A výše zmíněný příklad s jablky není samozřejmě ojedinělý, protože žel, podobným způsobem jsou v současnosti posunuta a zdegenerována vyzařování většiny všech prodávaných potravin.

Pro zajímavost zmiňme ještě jeden příklad. Třeba zátěž vepřového masa antibiotiky. Česká prasata vykazují hodnotu 79,2 mg antibiotik na kilogram živé hmotnosti. Polská 132,2. Belgická 161,1. Německá 204,8. Španělská 242. A maďarská až 245,5 mg antibiotik na kilogram živé hmotnosti.

To však znamená, že tato skutečnost se musí nutně negativním způsobem projevit také na charakteru vyzařování konkrétního vepřového masa, na rozdíl od normálního vyzařování masa prasat odchovaných doma, přirozeně a bez antibiotik.

V dnešní, takzvané moderní době, jsou tedy podobným způsobem posunuty vyzařování všech potravinových produktů, což se po jejich konzumaci nutně projeví i na našem vlastním tělesném vyzařování, které se tím posouvá mimo normál.

Ve zdravém těle zdravý duch! V současnosti ale žel žijeme v době, ve které jakoby se někdo intenzivně snažil o to, aby bylo přirozené a normální tělesné vyzařování lidí posunuté, a aby náš duch, který ho potřebuje, jeho ztrátou ztratil pevnou oporu pod nohama a stal se slabým. Aby se stal nezdravým duchem v nezdravém těle, a tak nemohl splnit své poslání v hmotném světě, kterým je duchovní vzestup.

Neboť náš duch má směřovat k výšinám Ducha! Má se v hmotném světě a ve fyzickém těle zdokonalovat v ctnostech a v rozvíjení dobra, aby po dosažení zralosti mohl opustit hmotnost, vstoupit do věčné říše Ducha a žít tam.

Překonáváním přirozeného odporu hmoty, překonáváním vášní a žádostí těla, formováním materiálního světa do souladu s hodnotami ducha, čili hodnotami spravedlnosti, cti, pomáhající lásky a ušlechtilosti, tím vším posiluje duch člověka sebe sama, ale zároveň tím pozdvihuje také materiální realitu, ve které žije. Tak duchovně roste a dozrává, čímž postupně spěje k nabytí plné zralosti. A ta mu nakonec otevře brány ráje. Brány království nebeského - království Ducha. No a za tímto účelem má mít duch člověka pevnou oporu ve zdravém a normálním vyzařování svého fyzického těla.

Ale pozor! Pokud by bylo vše jak má, pokud by tedy bylo vše úplně ideální, takový stav čistě sám o sobě duchovní vzestup nepodmíní, ani ho nepřivodí. Duchu člověka se tím poskytují pouze ty nejpříznivější podmínky k jeho působení na zemi. Jedině na vážném a zásadním osobním rozhodnutí ducha každého člověka záleží, jestli se jeho životní prioritou opravdu stane duchovní vzestup, nebo zda si za svůj cíl zvolí pouze čistě materialistický způsob existence, s jeho hodnotami, kterými jsou peníze, majetky, konzum a užívání si.

Na chtění a osobním rozhodnutí každého lidského ducha tedy záleží, zda si zvolí pravou cestu vzhůru, k výšinám Ducha, prostřednictvím rozvoje ctností a života v souladu s nimi, nebo si naopak dobrovolně zvolí falešnou cestu dolů, k pevným vazbám pouze na hmotné, prostřednictvím uznávání jedině materiálních hodnot a jedině materialistického způsobu existence.

Prvá cesta je cesta k naplnění skutečného smyslu našeho bytí, završeného vstupem duchovně dokonalé osobnosti do věčné a nehynoucí říše Ducha. Druhá cesta je naopak cestou ke ztrátě vědomého bytí, pevně fixovaného pouze na hmotný svět, který v přirozeném koloběhu směřuje od svého vzniku ke svému zániku.

Dobrou zprávou pro všechny je tedy skutečnost, že duch se svou schopností rozhodovat je v konečném důsledku silnější, než všechny nepříznivé faktory, které se mu snaží zabránit v jeho duchovním vzestupu, a tím v naplnění smyslu jeho bytí.

Vězte proto všichni, že nic nemůže zadržet ducha člověka, který se pevně rozhodl pro svůj osobní vzestup k výšinám! Ano, je sice možné, že mu budou házeny klacky pod nohy, je možné, že mu bude různými způsoby bráněno, ale svým nezlomným a pevným chtěním je schopen zdolat všechny překážky. I navzdory ním je schopen myslet, jednat a žít v souladu s hodnotami spravedlnosti, cti, dobra, pomáhající lásky a ušlechtilosti, čím bude duchovně růst, dozrávat a tím se přibližovat ke konečnému cíli své cesty a k vítěznému završení vlastního bytí - k zlatým branám věčného království nebeského.

Samozřejmě, že pokud by duchu člověka na zemi při jeho velkém snažení napomáhaly zdravá a plnohodnotná vyzařování jeho fyzického těla, bylo by to úplně ideální. Byla by to podpora, kterou duch člověka ve svém těle má normálně mít, a proto je opravdu potřené, abychom se mu to snažili poskytnout v maximální možné míře. A to svou snahou o zdravé stravování, zdravý tělesný pohyb, i zdravý a přirozený životní styl.

Ale zároveň je třeba vědět, že i kdybychom toto všechno měli, duchovní vzestup nám to samo o sobě nepřivodí. Třeba vědět, že duchovní vzestup směrem k výšinám zůstává vyhrazen pouze rozhodnutí ducha, který kdyby měl všechna příznivá tělesná záření, letěl by vzhůru rychle, jako vystřelený šíp.

Ale pokud nemá všechna záření příznivá, což v dnešní době skoro ani není možné, nezlomnost síly ducha dokáže prolomit i tyto překážky a zahájit pokrok směrem nahoru. Bude to cesta možná delší, než by byla při příznivých zářeních. Bude to cesta možná bolestná a trnitá, ale náš duch je na ní nakonec schopný dojít až k vítězství.

Pamatujme tedy, že ani ty nejlepší podmínky sami o sobě nepostačí, aby člověk zahájil vlastní duchovní vzestup, pokud se on sám tak nerozhodne. Pamatujme ale také, že ani ty nejtěžší podmínky nedokážou zabránit vzestupu ducha, který se s plnou vážností pro vlastní duchovní vzestup pevně rozhodl.

Kdo tedy chce duchovně pokročit, měl by se, znalý všech těchto skutečností, usilovat žít tak, a poskytnout vlastnímu tělu takovou potravu, aby se jeho vyzařování co nejvíce přibližovalo k normálu, a tím se stalo zdravou oporou ducha, směřujícího k výšinám.


kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 19.11.2018 17:18:18

Výsostně praktické důsledky dodržování mravnosti pro život

Podle názoru mnoha ateistů a materialistů je mravnost pouze nějakým abstraktním pojmem, bez reálného dopadu na praktický život. Je to podle nich jen prázdný pojem, který má význam pouze pro lidi, zabývajícími se takovými zbytečnostmi, jako je duchovno.

Vždyť přece podnikat se dá i bez mravnosti! Vydělávat hodně peněz se dá i bez mravnosti! A bez mravnosti se dá stát také všeobecně společensky uznávanou osobností. Na všechno toto a na mnohé jiné věci v současnosti mravnost vůbec netřeba. Právě naopak! Mravnost a morálka často pouze překážejí! Pouze zbytečně svazují ruce a v dnešní době ostrých loktů znemožňují být dostatečně flexibilním.

Ale pozor! Blahobyt, ekonomický růst a finanční prospěch je jedna věc, ovšem nejobyčejnější, ušlechtilá lidskost je druhá věc. Ve skutečnosti totiž platí, že čím více se přibližujeme k ideálu čistoty v podobě mravnosti, tím více jsme lidmi. A naopak, čím více se vzdalujeme od ideálu čistoty v podobě mravnosti, tím méně jsme lidmi. Čím více se snažíme o mravnost, tím více je společnost lidsky hodnotnější a čím více se vzdalujeme od mravnosti, tím více je společnost lidsky znehodnocena.

Mravnost a nemravnost mají například přímý vliv na kvalitu nové, přicházející mladé generace. Tuto kvalitu totiž přímo ovlivňuje vnitřní postoj lidí při početí. Neboť je obrovský rozdíl, pokud je nový lidský jedinec počat při snaze alespoň o určitou míru čistoty a ušlechtilosti nitra, nebo pokud jde o početí jen v nízké, smyslové vášni. Jde o dva různé vnitřní přístupy se dvěma různými reálnými výstupy. Neboť jak se říká, když dva dělají totéž, nemusí to být vždy totéž. Lidé jsou totiž schopni dávat svým rozdílným vnitřním přístupem stejným věcem úplně jinou kvalitu.

Vezměme si například dva lékaře. Oba léčí, ale každý z nich s jiným vnitřním postojem. Cílem jednoho je pomoc bližním v jejich utrpení a cílem druhého jsou hlavně peníze a osobní prospěch. No a tento rozdílný vnitřní přístup se pak musí nutně patřičným způsobem projevit také navenek ve vztahu k pacientům.

V evangeliích je psáno: "Dva budou spolu pracovat na poli. Jeden bude vzat a druhý zanechán. Dva budou ležet spolu v jedné posteli. Jeden bude vzat a druhý zanechán." Čili činnost stejná, ale něco, na základě čehož dojde k selekci, je tu přece jen rozdílné. Co? No přece vnitřní postoj! A tento úplně jiný vnitřní postoj pak nevyhnutelně dává navenek stejným věcem úplně jiný kvalitativní rozměr. A toto platí bezezbytku také při početí.

Jak již tedy bylo zmíněno, je diametrální rozdíl při početí ve snaze o určitou vnitřní a vnější mravnost, a při početí v nízkých pudech a v smyslnosti. Každé z nich formuje jinou kvalitu. Při snaze o mravnost kvalitu lidsky vysokou a při pudovosti kvalitu lidsky mnohem nižší. A tento prvotní, určující faktor už pak nelze změnit ani tou nejlepší výchovou.

Snaha o mravnost a ušlechtilost vnitřního života je ale důležitá nejen při plození, ale také během celého těhotenství. Neboť tělesné početí je jedna věc a vstup duše do nového, formujícího se těla je druhá věc. No a právě kvalitou svého vnitřního života během těhotenství budoucí matka vysloveně určuje, do jaké míry osobnostně a lidsky hodnotná duše dostane prostřednictvím ní možnost zrodit se na zemi.

Jak tedy vidět, mravnost má přímý vliv na pozvednutí celkové hodnoty národa, prostřednictvím mravně mnohem kvalitnější, nové mladé generace. Neboť mravnost může plodit a přinášet jen mravnost, zatímco nemravnost může plodit a přinášet pouze nemravnost. A tento jednoduchý princip platí ve vztahu ke zcela všem věcem kolem nás, kterým můžeme dát svým novým, mnohem mravnějším vnitřním postojem úplně jiný, daleko vyšší rozměr, než je tomu v současnosti.

Neboť žel dnes žijeme v realitě, která je jen zákonitou vnější manifestací našeho vlastního nemravného a málo ušlechtilého vnitřního života. A proto se v současnosti i navenek doslova potápíme v oceánu nejrozličnější nečistoty a nemravnosti, která na nás doléhá ze všech stran. Z filmů, z divadel, z časopisů, z literatury, z internetu, z výtvarných děl, z módy, nebo z reklamy. Je toho tolik, že pro většinu se šířící nemravnost stává normou a nekriticky se podvolují jejímu působení, což samozřejmě ještě více degraduje jejich vnitřní život a celou jejich osobnost.

Žádný člověk však není tomuto masivnímu vnějšímu a zákeřnému vnitřnímu působení nemravnosti vydán jen tak napospas. V srdci každého z nás, v nejskrytějších zákoutích naší osobnosti se totiž nachází neomylný barometr pro ostré rozlišení toho, co je dobré, od toho, co je špatné. Barometr pro rozlišení zla, které se za dobro pouze skrývá. Barometr pro odlišení toho, co je mravní a co už nemravné.

No a tím barometrem ve vztahu k mravnosti je náš stud. Náš stud, jako nedílná součást našeho svědomí. Náš stud, jako bariéra, která nás má chránit před upadnutím do neřesti.

Ale žel, toto zdravé cítění studu je v dnešní době všeobecné nemravnosti v lidech od malička programově ubíjeno. Stud je dnes vysmíván a zpochybňován. Je považován za cosi nemoderní a prožité.

Moderní člověk dneška má být přece člověkem bez jakékoliv pruderie a bigotnosti. Moderní člověk dneška má být přece otevřený všemu novému, co přichází. A tak se tedy tento moderní, ale žel hlubším způsobem neuvažující člověk oddává bez zábran téměř každé nemravnosti a slepě šlape po svém stude.

Nemravnost, která by ještě v nedávné minulosti způsobovala pobouření se dnes stává normou. Prostřednictvím různého pseudoumění a pseudokultury působí rozkladně na společnost a vyvolává její stále větší mravní rozvrat.

No a v tomto obrovském tlaku nemravnosti se mnozí mladí, ale také starší, ještě zdravě cítící lidé dostávají do rozporu sami se sebou.

Jde totiž o lidi, kteří ještě vyciťují hlas svého svědomí a tedy i hlas svého studu. A v jejich světle nahlížejí mnohé kolem sebe jako na nesprávné a nemravné. Ale okolní svět jich neustále a neúnavně přesvědčuje o opaku, až se nakonec stává, že tito lidé začnou o sobě pochybovat.

Začnou uvažovat asi tak, že pokud většina kolem nich vnímá věci jinak, než oni, musí se asi mýlit. No a mnozí nakonec rezignují a připojí se ke všeobecnému trendu přijímání a tolerance všudypřítomné, rozkladné nemravnosti.

Celý tento text může být proto vnímán jako určitá podpora všem takovým, ještě zdravě cítícím lidem, schopným vnímat hlas svého svědomí a svého studu. Měli by totiž vědět, že každý, kdo se řídí hlasem svého svědomí a hlasem svého studu stojí správně, i kdyby celý svět stál proti němu.

Vždyť si jen vzpomeňme na známé podobenství v evangeliích o úzké a široké cestě. Jen úzká cesta mravnosti, morálky a čistého, ušlechtilého vnitřního života, kterou žel dnes nacházejí pouze nemnozí, vede do života a lidské důstojnosti bytí. Cesta obecné nemravnosti a nečistoty vnitřního života, podobného hnojišti, je cestou postupné degenerace osobnosti a směřuje do zatracení duše.

Jedině člověk, který naslouchá hlasu svého svědomí a svého studu ve vnímání toho, co je mravní, je budujícím a zdravým článkem každé společnosti. Je stavebním kamenem, který drží společnost, ale i celý svět před absolutním zhroucením. Kdyby totiž nebylo na zemi takovýchto lidí, stala by se už jenom jedním velkým, odporným močálem nemravnosti. Stala by se jednou velkou Sodomou a Gomorou, která by pro svou absolutní zkaženost ztratila morální oprávnění pro další existenci. Neboť v tomto stvoření je podporován pouze takový život a takové bytí, které se trvale usiluje o mravnost. Vše ostatní, čemu mravnost chybí, je zákony univerza postupně směrováno k úpadku, a nakonec k absolutní ztrátě vlastního bytí, které ztrátou úsilí o mravnost ztratilo své opodstatnění.

Neboť Stvořitel našeho univerza je nejčistší Čistotou! A proto jedině to, co usiluje o čistou v podobě mravnosti má jeho trvalé požehnání. Vše ostatní může trvat jen dočasně a pak to přece jen nakonec padne. A tento pád bude veliký!

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 12.11.2018 18:06:51

Něco zásadního o Stvořiteli, určeno ateistům

Milí ateisté, materialisté a všichni ostatní, kteří se z jakéhokoliv důvodu stavíte proti existenci Stvořitele víte, proč nejste schopni ho vnímat? Víte, proč se domníváte že neexistuje, a své mylné domněnky se tak vehementně držíte? Tento text vám dá odpověď.

Pochopení se skrývá v poznání principu klasického rozhlasového vysílání. Existuje mnoho různých typů rádií, která vysílají v rozhlasovém éteru na různých vlnových délkách. Nebo jinak řečeno, na rozličných frekvencích. Kdo chce poslouchat rádio dle vlastního výběru, musí vlastnit rozhlasový přijímač a na něm si naladit příslušnou frekvenci. Pokud bude mít čistý příjem a rozhlasový signál mu nebude nic rušit, může pak nerušeně poslouchat vysílání zvolené rozhlasové stanice.

No a tento jistý princip funguje také ve vztahu ke Stvořiteli, jehož jsoucnost vyzařuje, nebo vzhledem k našemu příkladu o rozhlase vysílá na zcela konkrétní a specifické frekvenci. Každý, kdo chce zachytit jeho vyzařování, nebo vysílání, se prostě musí naladit na stejnou vlnovou délku. To však ale zároveň znamená, že každý jedinec, který není schopen, nebo ochoten naladit se na odpovídající frekvenci, nemůže v žádném případě jeho vysílání zachytit.

A přesně toto je případ materialistů a ateistů, jejichž osobnost je vnitřně naladěna na úplně jiné frekvence, než je frekvence vysílání Stvořitele. Proto zcela logicky jeho vysílání nezachytávají.

Avšak na základě toho, že jsou oni sami neschopní správně se naladit nelogicky tvrdí, že žádný Stvořitel neexistuje. Neboť oni prý nikdy žádného Stvořitele neviděli, ani neslyšeli. Nechtějí totiž pochopit, že hlavní příčina spočívá v nich samotných. V jejich osobní neschopnosti naladění se na odpovídající frekvenci přesně tak, jak je tomu při rozhlasovém vysílání. A proto jsou přesvědčenými ateisty a materialisty.

Taková je realita, ale abychom neskončili pouze při jejím konstatování ukažme si, jakým způsobem by se mohli tito materialističtí a ateističtí lidé dokázat naladit na odpovídající vlnovou délku a zachytit vyzařování jsoucnosti Stvořitele, na základě čeho by sami v sobě poznali, že skutečně existuje.

Absolutně prvním a zásadním krokem je vůbec připuštění reality existence Stvořitele. Neboť pokud například pro porovnání již v zásadě nevěříme, že existuje nějaký český rozhlas s velkým množstvím pracovníků, který vysílá čtyřiadvacet hodin denně, pak si ani nekoupíme rozhlasový přijímač. Pak se ani nenaladíme na frekvenci českého rozhlasu a proto si nikdy v životě žádné jeho vysílané nevyslechneme.

Absolutně první podmínkou je tedy připuštění možnosti, že Stvořitel existuje. A když už tedy tuto možnost v zásadě striktně neodmítáme, druhou podmínkou je pořízení rozhlasového přijímače.

S tím si však nemusíme dělat starosti, protože oním přijímačem je naše vlastní osobnost. Jsme jím my samotní, konkrétně naše vědomí. A protože tento druh rozhlasového přijímače vlastní automaticky každý z nás, zbývá už jenom jeho naladění na odpovídající vlnovou délku. Jeho naladění na odpovídající frekvenci.

Zde je však trochu rozdíl, protože ovladačem rozhlasového přijímače dokážeme naladit požadované vysílání okamžitě, zatímco naladění naší osobnosti na frekvenci vyzařování Stvořitele je proces poněkud dlouhodobější. Spočívá v pochopení, že Stvořitel představuje určitou kvalitu a tato kvalita tvoří také podstatu jeho vyzařování. Stvořitel zastřešuje nejvyšší kvalitu dobra, lásky, spravedlnosti, čisté ušlechtilosti a všech ostatních vysokých a vznešených ctností, jako je čestnost, nezištnost, skromnost, lidskost, a tak dále, a tak dále. Všechny tyto a jim podobné prvky tvoří podstatu vyzařování Nejvyššího a jsou od něj směrem ven neustále vysílány do celého stvoření.

No a každý, kdo se chce naladit na tuto frekvenci a zachytit toto vysílání, musí začít ladit svůj přijímač, čili svou osobnost a své vědomí do souladu s principy dobra, spravedlnosti, pomáhající lásky a čisté ušlechtilosti. A čím více se bude člověk vnitřně stávat právě takovým, tím jasněji a čistěji bude zachycovat "rozhlasový signál" vysílání Stvořitele do stvoření.

Na samém začátku, když naše osobnost stojí ještě mimo základních principů vyzařování Stvořitele, zmíněných výše, budeme nutně zachycovat pouze šum přesně stejně, jako když ladíme rozhlasový přijímač a nemůžeme na něm nic chytit. Pokud nás to ale neodradí a svou osobnost a své vědomí budeme dále postupně ladit do souladu se zásadami vyzařování Stvořitele, začneme v "rozhlasovém éteru" něco zachytávat. Bude to sice zpočátku jen slabé a nejasné, budou to jen nejasné záblesky a slabé tušení, ale pokud neustaneme ve svém úsilí o dosažení osobní ušlechtilosti, bude se náš rádiový signál stávat stále jasnějším a silnějším.

Znamená to tedy, že úměrně s růstem dobra, spravedlnosti, lásky a ušlechtilé čistoty v člověku roste také jeho schopnost zachycovat vysílání, nebo vyzařování všeobsáhlého principu Dobra, Spravedlnosti, Lásky a nejvznešenější ušlechtilosti Stvořitele. No a lidsky dokonalý jedinec, skutečně pevně stojící v těchto principech zachycuje již jen čistý a jasný signál. Jasně vnímá vyzařování a jsoucnost Nejvyššího, protože se dokázal ve strukturách své osobnosti a svého vědomí dokonale naladit na frekvenci jeho vysílání. Pro takového člověka jsou pak směšná, ale zároveň také smutná všechna tvrzení nevědomých, že Stvořitel neexistuje, protože on přece jasně vnímá jeho vyzařování. Asi tak, jako každý z nás jasně slyší vysílání českého rozhlasu, když na něj správně naladil svůj rozhlasový přijímač.

Lidé, žijící na zemi jsou jako rozhlasové přijímače, které jsou v současnosti naladěny na různé rozhlasové stanice. Charakter jejich osobnosti, charakter jejich vědomí, jejich myšlení a jejich hodnoty představují frekvenci, která určuje, o jaké konkrétní rozhlasové stanice jde. Nejvíce lidí dneška poslouchá rozhlasovou stanici "Peníze", protože právě na její frekvencí se pohybuje jejich myšlení, vědomí, vnímání světa a žebříček hodnot. Další nejposlouchanější rozhlasovou stanicí je rádio "Užívání si", na jehož vlnových délkách se také pohybuje obrovské množství lidí. A mezi další poslouchané rozhlasové stanice patří rádio "Smyslové požitky", rádio "Majetek", rádio "Kariéra", rádio "Materialismus", rádio "Osobní prospěch", rádio "Zisk", rádio "Konzumní způsob života" a mnohé jiné, podobné vysílače. Lidé je poslouchají, protože právě na jejich vlnové délce jsou oni sami hodnotově a osobnostně vnitřně naladěni.

A mnozí věrní posluchači všech výše zmíněných rádií jsou ateisty a materialisty, kteří tvrdí, že žádné rádio "Stvořitel" neexistuje.

Milí zbloudění přátelé, neexistuje, protože jste naladěni na úplně jiných frekvencích a na zcela jiných vlnových délkách. Kdybyste se však dokázali vnitřně hodnotově přeladit na frekvence rádia "Stvořitel", zcela určitě byste také vy zachytili jeho vysílání přesně tak, jak v současnosti zachycujete a posloucháte mnohá jiná, mnohem podřadnější rádia.

Vše je v rukou člověka. Pouze on sám svým hodnotovým zaměřením a charakterem svého myšlení určuje frekvenci, na základě které bude k němu proudit vždy určitý druh vysílání, nebo záření. Existují frekvence nízké a frekvence vysoké. A existuje také frekvence nejvyšší, kterou je Stvořitel.

Kdo však není schopen se na ni naladit, nebo se na ni naladit nechce, ten ať raději mlčí, protože svýma slovy o neexistenci Stvořitele dává jasné svědectví o vlastní hodnotové nedostatečnosti, která jedině jemu samému osobně znemožňuje navázat spojení s vyzařováním Nejvyššího, a tak se přesvědčit, že skutečně existuje.

PS. Tento text je zároveň také odpovědí na to, proč Stvořitele nelze nalézt čistě rozumem, ani vědeckým bádáním tak, že se staneme vzdělanými lidmi, nebo erudovanými vědci. Stvořitele lze hledat a najít pouze morálně a mravně tak, že se staneme morálními a mravními lidmi. Jedině toto nám může otevřít brány k poznání Boha.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 06.11.2018 16:59:51

Kolik máme pozemských životů? Hodně? Nebo jenom jediný?

Védy, hinduismus, nebo buddhismus jsou toho názoru, že člověk se rodí ve hmotné úrovni univerza nespočet krát a během každého svého pozemského života prožívá radost i utrpení. Během mnoha životů prožívá bídu, hlad, strach, bolest, smutek, úzkost, vnitřní nenaplnění a mnoho jiného. A to se opakuje při každém jeho zrození v různé míře, až nakonec člověk zatouží uniknout z tohoto, neustále se opakujícího koloběhu.

A tato jeho touha se stává prvním krokem na cestě duchovního vzestupu. Na cestě postupného odpoutávání se od hmoty, od svých hmotných tužeb a žádostí, i od svých různých chyb a nectností. Člověk začíná stále vědoměji usilovat o dobro, spravedlnost, čestnost, ušlechtilost i o čistotu. Tím se stává stále více duchovním. Až konečně ve svém maximálním zušlechtění dokáže opustit hmotný svět a vstoupit do říše ducha, kde vládne jenom štěstí, harmonie a mír, a kde není žádného utrpení, jako v hmotných životech na Zemi.
Všechna východní náboženství jsou svorně přesvědčena, že každý z nás má k dispozici nekonečné dlouhé časové období, ve kterém může procitnout a přehlédnout nedostatečnost pozemského života s jeho ustavičným střídáním radosti a utrpení. Že má nekonečné časové období na rozvázání všech svých hmotných vazeb a povznesení se do říše Ducha. A kdyby snad tento jeho osobní proces duchovního zrání přesáhl trvání životnosti naší planety, budou lidé pokračovat ve svém vývoji na dalších planetách ve vesmíru.

Běžný člověk se tedy podle východních učení neustále pohybuje ve hmotném světě. Převážnou většinu svého bytí tráví jako duše v jeho jemnější části a z této jemné hmotnosti se čas od času rodí do hmotnosti nejhrubší, čili do fyzického těla. Když zemře, odkládá své tělo a odchází jako duše do jemnohmotnosti, aby se z ní opět po nějakém čase zase zrodil na Zemi.

A takto to jde bez konce, přičemž člověk na základě zákona karmy, nebo jinak řečeno, na základě zákona zpětného působení trpí za zlo, které způsobuje a zakouší radost, jako ovoce dobra, které učinil.

Ať se již nachází v jemnohmotnosti, nebo v hrubohmotnosti, zákon zpětného působení na něj všude dopadá takovým způsobem, že zlo odměňuje zlem a dobro dobrem. Tím je člověk reálným prožíváním vlastního bytí naváděn na cestu dobra. Na cestu ušlechtilosti a rozvíjení ctností, čímž postupně, zcela samovolně zahajuje svůj duchovní vzestup do říše trvalého štěstí, radosti a míru - do království nebeského. Z hlediska východních náboženství je tedy čas, kdy člověk dospěje ve svém vývoji až sem absolutně neomezen.

V protikladu s tímto názorem je tu ale názor křesťanů a ti mluví jen o jednom jediném životě. Na základě toho, jakým způsobem ho člověk na Zemi prožije, půjde buď do ráje, nebo do pekla. Buď do království nebeského, nebo do věčného zatracení.

Pokud byl člověk dobrý, ale má přece jen ještě chyby, stráví sice nějaký čas v takzvaném očistci, ale v zásadě ho očekává království nebeské. Křesťanství tedy, na rozdíl od východních učení, sází vše na jeden jediný pozemský život, který je proto naprosto rozhodující.

Kde se ale nachází skutečná pravda? Máme neomezené množství pokusů, nebo máme jen jeden jediný pokus?

Přesně tak, jako v mnoha jiných věcech, je skutečná pravda pravdou zlaté střední cesty. Znamená to tedy, že pravdu nemá ani jedna, ani druhá strana. Nebo jinak řečeno, každá z obou stran má jenom část pravdy, přičemž skutečná pravda se nachází kdesi uprostřed.

Východní učení se mýlí v jedné důležité věci. Z hlediska časového omezení trvání hmotného světa, to jest jeho konečnosti a zániku není možné, abychom měli k dispozici nekonečný počet životů a nekonečný čas na to, abychom duchovně dozráli. Žádná transmigrace na jiné planety a do jiných částí stvoření není možná. Náš osud, jako lidských bytostí, je nerozlučně spojen jedině s naší částí univerza, nazývanou Efezus.

Zde máme růst a vyvíjet se. Zde má dozrávat náš duch prostřednictvím nabývání ctností, prostřednictvím konání dobra a prostřednictvím zbavování se chyb a nectností.

My lidé jsme cosi jako zrnka obilí. Jako zrnka ducha, zasazené do půdy hmotné světové části Efezus, v níž máme růst jako obilí a přinést úrodu. Úrodu plného rozvinutí naší osobnosti, úrodu dobra, ctností a ušlechtilosti, za což budeme moci být po sklizni posledního soudu povzneseni do Pánovy sýpky království nebeského.

Kdo tedy do žně, čili do posledního soudu, to jest do zániku hmotného světa stihne odpovídajícím způsobem dozrát, toho zralá duchovní osobnost vstoupí do království nebeského.

Kdo však do žně, čili do posledního soudu nestihne odpovídajícím způsobem dozrát, toho nezralá osobnost bude naopak ponechána hmotě a její nezvratnému osudu. A tím je zánik všeho, co je hmotné.

Přesně tak, jak je zrno neoddělitelně spojeno s půdou, do které je zaseto, v níž musí vyrůst, dozrát a přinést úrodu, přesně tak jsme také my lidé, jako drobná zrnka ducha neoddělitelně spojení s osudem hmotné části Efezus.

Zrnko, které z nějakých důvodů včas nedozraje, nemůže být přesazeno na jiné pole, aby tam pokračovalo ve svém dozrávání. A přesně tak není možná ani žádná transmigrace lidských duší ze světové části Efezus do jiných světových částí tohoto obrovského univerza, kde by pokračovali ve vlastním duchovním dozrávání.

Proto není náš duchovní vývoj v hmotnosti neomezen, ale naopak, časově omezen, jak se o tom tak často mluví v evangeliích. Jednou tedy v naší části hmotnosti nevyhnutelně dospějeme k časové hranici, na níž budou ostrým řezem oddělení ti, co jsou dobří a ušlechtilí do takové míry, že mohou ve svém vývoji pokračovat směrem k branám království nebeského od těch, co zůstali z vlastní viny duchovně nezralými . Před nimi se naopak brána ke království nebeskému pevně uzavře, protože kvůli požitkům hmoty zanedbali svůj duchovní vývoj. Tím promeškali drahocenný čas svého pobytu ve hmotném světě, do kterého přišli jedině proto, aby včas dozráli a povznesli se do říše Světla.

Buďme si proto dobře vědomými toho, že nikdo z nás nemá neomezený čas a nekonečné množství životů na to, aby duchovně dozrál a mohl být povznesený z hmotnosti do věčné říše ducha.

A teď se podívejme na to, v čem se zase mýlí křesťané. Ti jak víme tvrdí, že máme k dispozici jeden jediný život a v něm musíme završit celý svůj duchovní vývoj. Pokud to zvládneme, půjdeme do ráje a pokud to nezvládneme, půjdeme do zatracení.

Tento křesťanský názor je ale chybný, protože prostě není možné, aby každý člověk splnil vysoká kritéria pro vstup do království nebeského během jediného pozemského života. Tento omyl je důsledkem rozhodnutí křesťanských duchovních elit. Ty na pátém vatikánském koncilu v Konstantinopoli odhlasovali, že opětovná vtělení lidské duše z takzvaného druhého světa, nebo z jemnohmotné úrovně na Zemi již nebude oficiální křesťanská církev nadále akceptovat. Na a z tohoto důvodu pak zcela logicky vyplynulo, že celý duchovní vývoj člověka musí probíhat pouze v jediném pozemském životu.

To je ale absolutní nesmysl! My lidé, jak již bylo řečeno, prožíváme většinu svého bytí v jemnohmotném světě, odkud se z času na čas rodíme do hmotnosti. Účelem našeho bytí v jemnohmotnosti, ale také na Zemi je rozvíjení zralosti ducha prostřednictvím dobra, ušlechtilosti a ctností. Na Zemi, v pozemském životě máme žít tak, abychom vždy po naší fyzické smrti mohli postoupit do mnohem vyšší jemnohmotné úrovně, než byl ta, ze které jsme sem do hmotnosti přišli. Tímto způsobem můžeme stoupat do stále vyšších a vyšších jemnohmotných úrovní. Tak se budeme dostávat stále výše, do blízkosti království nebeského, až konečně ve svém maximálním lidském zušlechtění budeme schopni opustit jemnohmotnost a vstoupit do říše ducha, jako zralé osobnosti, schopné konat už jen dobro a zohledňovat už jen Vůli Nejvyššího. Potom opustíme hmotnost a přestaneme se rodit na Zemi, protože už budeme žít ve věčné radosti království nebeského.

Taková je pravda o člověku, o jeho životě ve stvoření, i o smyslu jeho bytí. Taková je pravda o druhém světě, o našich pozemských zrozeních, i o království nebeském.

Zbývá pouze na nás, zda ji budeme akceptovat a v souladu s ní si hodnotově uspořádáme celý svůj život. Zbývá pouze na nás, zda se vše toto rozhodneme nebrat v úvahu a žít v zaměření pouze na hmotné. Zbývá pouze na nás, zda se rozhodneme svázat svůj vlastní osud pouze s osudem hmoty naší světové části, která kdysi vznikla a která pomalu směřuje ke svému zániku. Její zánik však bude pak také našim zánikem, protože jsme se nedokázali včas odpoutat od hmoty a povznést ve svém maximálním duchovním zušlechtění do věčné říše království nebeského, nacházejícího se v bezpečí, vysoko nad všemi hmotnými světy.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 31.10.2018 17:56:44

Láska k Pánu povznáší! Láska ke hmotě ubíjí!

Malým je ten, kdo zná jenom malé cíle! Velikost našich cílů a ideálů nás dělá velkými a naopak, malost našich cílů a ideálů nás dělá malými. Člověk totiž formuje sebe sama, ale také své okolí do podoby toho, jaké vysoké, nebo naopak nízké jsou jeho ideály.

Pokud tedy člověk věří pouze hmotě a pouze ve hmotu, formuje sám sebe i své okolí do podoby života, jaký žijeme v současnosti. Do podoby života plného závisti, nenávisti, bezohlednosti, podvodu, chamtivosti, nečestnosti, zištnosti, nespravedlnosti, nemravnosti, zkaženosti, zvrhlosti, duševní plytkosti, a tak dále, a tak dále.

Pokud by ale člověk skutečně věřil ve Stvořitele jako v nejvyšší Ušlechtilost a uctíval by ho ušlechtilostí vlastního bytí, už dávno bychom žili život naplněný spravedlností, čestností, ohleduplností, lidskostí, nezištností, mravností a harmonií.

Žel, pro moderní lidi dneška víra ve Stvořitele mnoho neznamená. Přesněji řečeno, neznamená pro ně téměř nic. Vůbec netuší, jak by ho měli milovat a je jim to v podstatě ukradeno. Láska celé jejich osobnosti totiž patří něčemu jinému. A sice hmotě! Tu milují, tu uctívají a té se klanějí!

Do všeho současného materialistického bláznovství však znějí Kristova slova, hovořící o tom, co je ve skutečnosti pro každého člověka nejdůležitější: "Miluj Hospodina, celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou".

Dnešní člověk si však s těmito slovy neví rady. Neví co znamenají a neví, jak je zrealizovat.

Ale v konečném důsledku je přece jen určitým způsobem chápe a rozumí jim! A to právě prostřednictvím svého, materialismem pokřiveného odrazu, který tak důvěrně známe a ve svých životech naplňujeme. Pokřivený, materialistický odraz výše zmíněných Kristových slov totiž zní: „Miluj pouze hmotu a všechny její požitky! A to celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou duší a celou svou silou.“ Tomuto už všichni dokonale rozumějí! Právě podle tohoto totiž uvažují a jednají, a podle tohoto si zařídili celý svůj život.

Jen se podívejme na současného materialistu, který má rád život a má rád všechny nepřeberné možnosti, které mu nabízí. Jeho dny jsou naplněny prací, ale také mnoha požitky, které si penězi za svou práci dokáže zajistit. Toto absolutně pohlcuje a zaměstnává celý jeho vnitřní život, a samozřejmě i ten vnější. Všechno toto je však pouze hmota, kterou dotyčný člověk takovýmto způsobem bezvýhradně miluje.

Co je však více? Stvoření, nebo Ten, co ho stvořil? Zformované nebo Ten, co všechno zformoval?

Co je dominantnější? Co je podstatnější? Co je hodné větší pozornosti? Co je hodné větší úcty a lásky?

Náš zájem, naše pozornost a naše snažení mohou patřit i materii, ale mnohem větší zájem a mnohem větší pozornost by měla patřit Tomu, kdo stojí nad materií.

Můžeme mít rádi život ve hmotnosti se všemi jeho radostmi a možnostmi, ale mnohem více máme mít rádi samotného Tvůrce a udržovatele tohoto života.

Stvořitel a věci jím stvořené jsou totiž dva základní prvky bytí, avšak nesmírná tragédie a nesmírná malost lidí spočívá v tom, že tuto elementární dvojrozměrnost života zredukovali pouze na jeho materiální část.

Materiální realita byla vytržena z velkého, celkového kontextu bytí. Lidé se omezili pouze na hmotné a takovýmto způsobem se oni sami stali omezenými. Omezenými hodnotově i osobnostně! Omezenými lidsky i duchovně! A ve svém omezeném vnímání reality nutně vytvářejí věci tomu odpovídající. Věci, a dokonce i myšlenky pouze materialisticky omezené a zploštělé. No a tento, námi úzce omezený svět, se nám stal realitou, v níž žijeme.

Ale lidé jsou ve své nejvnitřnější podstatě jako ptáci, jejichž křídly je rozměr úcty a lásky vůči Stvořiteli. Jelikož jsme však svá křídla přestali používat, zakrněla nám a my jsme ztratili svou přirozenou schopnost létat. Pohybujeme se proto už jen po zemi a svět výšin, přístupný pouze volnému letu nám zůstává nepřístupný. Tak nepřístupný, že jsme už dokonce ztratili i víru, že něco takového vůbec existovalo a existuje.

Jedině láska a úcta ke Stvořiteli nám totiž může dát nadhled nad hmotou. Může povznést naši mysl, naše vědomí i naši duši k výšinám, odkud už hmotu nelze vnímat jako něco dominantní, ale jen jako něco podružné. Jako něco, co můžeme a máme plnými doušky využívat, ale naši mysl, naše vědomí a naši duši to nesmí nikdy plně ovládnout.

Pokud ale lidská bytost ztratí úctu a lásku ke Stvořiteli, ztrácí tím zároveň také patřičný nadhled nad hmotou. A to hmotné ji pak plně pohltí a zotročí. A to až do takové míry, že člověk nakonec uvěří, že nic jiného neexistuje. Že hmota a její požitky jsou vším a na ničem jiném nezáleží. Že duchovno a existence Stvořitele je jen fantazie a výmysl.

Náš svět učinil z nepatrnosti hmoty velikost a ze skutečné velikosti, stojící nad hmotou pohádku a nesmysl. A v tomto tragickém hodnotovém omylu prožije většina obyvatelstva celý svůj život. Tomu také plně odpovídá jejich lidská, osobnostní a duševní kvalita. Kvalita, kterou si můžeme ukázat na tomto konkrétním příkladu:

Začátkem letošních prázdnin jsem viděl při cestě skupinu asi dvanáctiletých dětí, které se evidentně nudily a čistě z nudy pokřikovaly na okolo procházející cyklisty.

Když se k ním nějaký cyklista blížil, šlo o pokřiky víceméně neutrální, až dobromyslné. Ale čím více se cyklista vzdaloval, tím byla rétorika tvrdší a z dálky za ním zněly ty nejvulgárnější nadávky. Takto se tedy přes prázdniny baví dnešní, zhruba dvanáctileté děti.

Jde o názorný příklad, jasně dokumentující duševní a osobnostní kvality mládeže, narozené dnešním rodičům materialistických hodnot, pro které je jediným náboženstvím pouze hmota a hmotné požitky. A podobným, negativním způsobem se směrem zevnitř navenek projevuje kult zlatého telete materie nejen u dětí a dospívající mládeže, ale také u lidí absolutně všech věkových kategorií.

Nesmírná ubohost, nízkost a malost proto vane z dnešních lidí téměř na každém kroku. Vane ze všech jejich slov a rozhovorů. Je trvale přítomna ve všem jejich životním snažení a ve všech jejich činech. Bije do očí i při jejich zábavě a trávení volného času.

A nemohou na tom nic změnit ani nejmodernější mobily a tablety, ani značkové oblečení, ani nejnovější modely aut, ani atraktivní dovolené a plné peněženky. Neboť i přes vlastnictví všeho tohoto je až zarážející děsivá materialistická ubohost, jakmile lidé otevřou ústa a dají tak nestrannému pozorovateli nahlédnout do svých duší.

A k takové, až lidsky nedůstojné devalvaci a osobnostní degeneraci došlo proto, že celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou duší a celou svou silou milujeme pouze to hmotné a materiální. Místo toho, abychom se stali skutečně lidsky velkými a hodnotnými tím, že celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou budeme milovat jedině Pána a svého Boha.

A to konkrétně tak, že se budeme snažit žít podle jeho Vůle, podle jeho Zákonů a v duchu nejvyšších a nejušlechtilejších ctností. Jedině pro takovéto lidi byl stvořen hmotný svět a jedině takoví lidé budou smět v budoucnu využívat všech jeho darů, možností a radostí.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 09.10.2018 18:30:03

Hmota směřuje k zániku a blíží se poslední soud! Dva pohledy na tuto problematiku

Žijeme ve světě hmoty a vše hmotné jednou zanikne. Týká se to našeho fyzického těla, týká se to zvířat, rostlin, naší planety i celé sluneční soustavy. Tomuto ději není uniknutí! Ale pozor! Jen co se týče hmotné a materiální úrovně! V té duchovní je únik možný! A právě tento únik do bezpečí je nejdůležitějším životním posláním každého z nás! Je nejvyšším smyslem celého našeho bytí!

Poslednímu soudu, spojenému s nevyhnutelným rozkladem hmotného světa tedy neunikne absolutně nikdo z nás, přičemž poslední soud bude představovat nekompromisní hraniční čáru, probíhající napříč všemi lidmi.

Hraniční čáru, rozdělující lidi na dostatečně duchovně zralých, a tím pádem schopných povznést se z hmotného světa do věčného království ducha. A na duchovně nezralých, svázaných prostřednictvím svých chyb, nedostatků, vášní, sklonů, nemravnosti, nebo dogmat s osudem hmotného světa, směřujícího do rozkladu. Nezbytný osud rozkladu hmoty se pak stane osudem každého jednotlivce, takovýmto způsobem s hmotným světem pevně spojeného.

Toto je dění, kterému nemůže uniknout nikdo z nás. A i když mu není možné uniknout, je možné se na něj zodpovědně připravit a zvítězit v něm. Vyjít z něj, jako vítěz a ne jako poražený. Abychom se mohli stát vítězi nad smrtelností hmoty v blížícím se posledním soudu, bylo nám ukázáno, co máme dělat a hlavně, jakými se máme stát, aby se toto neodvratné dění nestalo záhubou naší osobnosti.

Jde o věci, které je třeba stále, byť tisíckrát připomínat, aby se lidé vzpamatovali, duchovně pozvedli a mohli včas povznést do království nebeského, zanechávajíc za sebou všechna nebezpečí hmotných světů, pomalu ale jistě směřujících do svého rozkladu.

Podívejme se proto nyní na dva obrazy posledního soudu, které nám mohou vnést více pochopení a porozumění do této vážné problematiky.

První obraz bude souviset se známým podobenstvím o moudrých a nemoudrých pannách. Je sice důvěrně známé, ale o jeho vztahu k poslednímu soudu se až tak moc nemluví.

Den se schyluje ke konci, pomalu se stmívá a panny čekají na ženicha. Ty moudré si prozíravě vzaly dostatek oleje do svých lamp. Avšak nemoudré panny po čase zjistily, že jim bude olej chybět. Prosí proto moudré panny, aby jim daly ze svého. Ty však říkají, že pokud jim dají olej, nebudou mít nakonec dost ani jedni, ani druzí. Ať raději jdou za prodavači a olej si koupí.

Nemoudré panny tedy odcházejí, ale mezi tím přichází ženich a moudré panny s hořícími lucernami vstupují na jeho svatbu. Dveře se definitivně zavírají a nemoudré panny zůstávají venku.

Toto podobenství nám jasně hovoří o výše zmíněné, dělící čáře v souvislosti s posledním soudem, která vzájemně od sebe oddělí připravených a duchovně zralých od nepřipravených a duchovně nezralých. Připraveni a zralí vstoupí do věčné radosti říše ducha a nepřipravení a nezralí zůstanou uvíznutí ve hmotě, za pevně zavřenou bránou, vedoucí do království nebeského.

Co však je oním plamenem, hořícím v lampách moudrých panen a co je olejem, který tento plamen živí?

Plamenem je duchovní jiskra v nás! Je jím drobné zrnko ducha, které jsme si jako největší poklad přinesli sem do hmotnosti. Aby ale plamen našeho ducha mohl jasně zářit, musí mít dostatek oleje. No a tímto olejem je naše snaha o dobro, spravedlnost a čestnost! Naše snaha o zachovávání čistoty a ušlechtilosti vnitřního života! Naše snaha o poznání Vůle Stvořitele a jeho Zákonů! Naše snaha o naplňování Vůle Nejvyššího v každodenním životě!

Kdo takto činí, bude mít dostatek oleje ve své lampě a plamen jeho ducha bude radostně hořet v očekávání příchodu Ženicha. A Ženich potom všem, ctnostmi zářícím lidským duchům, otevře bránu do svého království nebeského.

Kdo se ale neusiloval o dobro, spravedlnost a čestnost, kdo se nesnažil o zachovávání čistoty a ušlechtilosti vlastního vnitřního života, kdo se neusiloval o poznávání Vůle Nejvyššího a jeho Zákonů, kdo se nesnažil o naplňování Vůle Páně ve svém každodenním životě, ten nemá dostatek oleje ve své lampě a proto plamen jeho ducha pouze slabě bliká. Takový jedinec se nestal ctnostmi zářícím lidským duchem a proto mu nebude dovoleno vstoupit na Ženichovu svatbu. Bude muset zůstat za pevně zavřenýma dveřmi. Bude muset zůstat ve vnější tmě do rozkladu se řítící hmoty, která ho strhne se sebou.

A pojďme k obrazu druhému. Představme si vysokou horu, pokrytou velkým množstvím sněhu. V údolí pod horou žijí lidé a věnují svým námahám, starostem a radostem. Jen málokdo z nich zatouží po tom, aby se někdy dostal na vrchol hory. Přece se však najde pár jedinců, kteří se na tuto cestu vydali.

Po nějakém čase přijde k obyvatelům, žijícím v údolí pod horou, výstražná zpráva o prvním stupni lavinového nebezpečí. Mnohých se zmocní strach a začnou uvažovat, jak by se mohli zachránit, a co konkrétního by mohli udělat, aby se vyhnuli jisté záhubě v případě pádu laviny do údolí.

Ale život jde dál ve svém obvyklém spěchu, což způsobí, že se nakonec výstražná slova o prvním stupni lavinového nebezpečí pomalu s povědomí lidí vytratí.

Po nějaké době ale přichází výstraha druhá, upozorňující na druhý stupeň lavinového nebezpečí. Po tomto druhém varování však lidé paradoxně zůstávají mnohem lhostejněji, než při prvním. Vždyť nakonec k ničemu nedošlo, tak proč se znepokojovat?

No a opět, po delší době přichází k obyvatelům údolí výstraha třetího stupně lavinového nebezpečí. Ta však už zůstává téměř bez povšimnutí, protože jde o hrozbu, která se již vícekrát opakovala, aniž by k něčemu opravdu reálně došlo.

A život jde dál, až jednoho dne je najednou možné slyšet nejprve tichý, ale později strašlivý hukot padající laviny. V té chvíli je už však na všechno pozdě, protože obrovské masy sněhu tříští, ničí a hubí vše, co jim stojí v cestě, až se nakonec svalí do údolí a pohřbí ho pod sebou i se vším živým.

Zásadní otázka zní: mohl se někdo zachránit?

Odpověď: ano mohl! A to ten, kdo začal s časným výstupem na horu a dostal se na její vrchol, kde nikdy žádná lavina nepadá. Jedině tam, na vrcholu hory se totiž nachází bezpečné místo.

V našem případě, ve vztahu k poslednímu soudu to znamená, že jedině ten, kdo ve svém životě dosáhne vrcholu dobra, spravedlnosti, ušlechtilosti a všech ostatních vysokých ctností, jedině ten se nemusí ničeho obávat, když se všechny hmotné světy začnou lavinovitě hroutit samy v sobě.

Kdo se však naopak ve svém životě nesnaží o dosažení lidské dokonalosti, o dosažení lidsky dokonalého ideálu dobra, spravedlnosti, ušlechtilosti a všech ostatních vysokých ctností, nachází se v údolí standardního, každodenního materialistického života. Nachází se v bezprostředním dosahu lavinovitého zhroucení hmoty, která ho musí nutně strhnout se sebou.

Ať je ponecháno na posouzení každého, kde je v současnosti jeho místo. Zda si ještě klidně žije v údolí a nic jiného, než čistě pozemské starosti a radosti ho nezajímají. Nebo, zda již začal se svým výstupem na horu a ve své osobní snaze o dosažení vrcholu dobra, ušlechtilosti a spravedlnosti se nachází ve čtvrtině cesty, v půlce cesty, nebo ve třech čtvrtinách cesty.

Každý ať si ale dobře uvědomí, že absolutně bezpečný může být jen na samotném vrcholu hory, čili na samotném vrcholu lidské dokonalosti, protože kdekoliv pod vrcholem, na jakémkoli stupni jeho nedostatečné lidské dokonalosti a duchovní zralosti ho ještě může zachytit a strhnout lavina, do zániku se řítícího hmotného světa, která ho bude bolestivě vléci se sebou a nakonec ho rozdrtí, zničí a definitivně pohřbí.

O všech těchto věcech nebylo mluveno proto, aby byl v lidech vyvoláván strach, ale proto, aby byla konečná poznána hluboká vážnost bytí člověka v tomto hmotném stvoření. Aby byla každým jednotlivcem včas zahájena cesta k jeho odpoutání se od hmoty a k jeho povznesení se na křídlech ctností a ušlechtilosti do bezpečného přístavu věčné říše Ducha. Do království nebeského, ve kterém není žádné smrti a žádného zániku. Do království nebeského, které je věčné a jasně září vysoko nad hmotou, jako ten největší a nejvznešenější cíl všech lidských duchů.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

image/svg+xml smilan :: 01.10.2018 17:10:21

O rozdílu v jednání na Zemi a v království nebeském

Vše, co se dělá na Zemi se dělá jen ke cti lidí, zatímco vše, co se dělá v království nebeském se dělá ke cti Nejvyššího. Vše, co se dělá na Zemi je jen oslavou velikosti člověka. Oslavou jeho důvtipu, rozumu, moci a šikovnosti, zatímco v království nebeském je naopak vše oslavou velikosti Stvořitele. Oslavou jeho spravedlnosti, dokonalosti, moudrosti, vznešenosti a moci.

A teď zkusme společně uvažovat. Člověk je malý a také jeho planeta je malá, protože je jen jednou z bilionů podobných planet v obrovském vesmíru. Lidstvo, s celou jeho planetou je tedy ve skutečnosti velmi nepatrné a nicotné, zatímco Stvořitel tohoto všeho je nesmírně velký.

Pokud se proto za základ a měřítko všeho myšlení a jednání rozhodneme vzít pouze to malé a nepatrné, nemůže být konečným výsledkem nic jiného, než malost. Pokud bychom se ale naopak za měřítko všech věcí rozhodli vzít v úvahu to, co je opravdu velké, výsledkem by nemohlo být nic jiného, než velikost.

A přesně takto je to s lidstvem, které uvěřilo ve vlastní, domnělou velikost, a proto uvízlo v malosti. V malosti vlastního duševního obzoru, vlastního vědomí a vlastního vnímání reality. A v tomto vnitřním stavu pak vytváří a formuje vše kolem sebe.

Zkusme se však zamyslet nad tím, jaké úžasné věci bychom byli schopni vytvářet tehdy, pokud bychom vytvářeli svá díla s vnitřním nasměrováním, podobným tomu v království nebeském. Čili s vnitřním cílem činit všechny věci především ke cti Nejvyššího.

Nebo jinak. Víme, že lidská bytost je nedokonalá. Stvořitel je však bytostí, nebo lépe řečeno, entitou mnohem dokonalejší. Vnitřní orientací lidstva na to, co je nedokonalé, musí zcela logicky vznikat pouze nedokonalost, zatímco vnitřní orientací na to, co je dokonalé, by musela nutně vznikat díla, blížící se k dokonalosti.

Naše vnitřní orientace tedy určuje kvalitu nejen toho, co děláme, ale také samotnou kvalitu naší osobnosti ve strukturách jejího vědomí, myšlení a pohledu na realitu.

Nebo ještě jinak. Člověk je schopen vytvářet a budovat velké věci jedině tehdy, pokud upírá svůj zrak k tomu, co ho vnitřně vysoko přesahuje. To znamená k nějakému ideálu. Pokud ale nemá nic, co by ho vysoce přesahovalo a upírá svůj zrak pouze na iluzi vlastní velikosti, volí si cestu malosti, ba až nízkosti. Cestu nízkosti tvora, jehož vnitřek je navzdory jeho vlastní iluzi velikosti, jejíž marnivě uvěřil, plný nejrůznějších nemravností, nečestností, nespravedlností, bezohledností, chamtivostí, podvodů, lží, agresivity, násilí, touhy po moci a mnohého jiného.

Protože v současném materialistickém světě nemají lidé vysoké a vznešené ideály, a neupírají svůj vnitřní zrak k ničemu vysokému a vznešenému, co by je přesahovalo, uvízli v malosti a nízkosti. Proto je takovým ubohým a hodnotově mimořádně nízkým život kolem nás, ačkoli se tato nesmírná vnitřní ubohost lidstva úspěšně maskuje leskem vědeckého a technického pokroku. Kdo však má oči otevřené, nemůže za všem tímto povrchním leskem nevidět děsivou hloubku současného hodnotového marasmu.

Znamená to tedy, že velikost, nebo malost naší vnitřní hodnotové orientace determinuje velikost, nebo malost naší osobnosti, ale také vnějších poměrů, v nichž na Zemi žijeme.

Mnozí lidé dneška říkají: Já jsem někdo! Já něco znamenám! Já jsem už něco dokázal a ještě dokážu! Člověk se stal vyznavačem modly vlastního "já". Stal se vyznavačem velikosti vlastního ega. A právě to je příčinou vší ubohosti a nízkosti našeho světa. To je příčinou vší bídy, všech válek, vraždění a utrpení. To je příčinou vší bezohlednosti, bezcharakternosti, nespravedlnosti, podvodu, chamtivosti, nečistoty a zvrhlosti. Takový je každodenní život, vytvořený vyznavači kultu vlastního "já".

Avšak nad malým a ubohým lidským "já", nad jeho směšnou iluzí, že "já jsem někdo, já něco znamenám a já něco dokážu", se vznáší ono velké, mocné a vznešené "Já Jsem"!

"Já Jsem, který Jsem! Jedině ze Mě samotného mohlo povstat vše, co existuje! Já Jsem dobro, spravedlnost a ušlechtilá vznešenost, vysoko se vznášející nad vší malostí uctívačů velikosti vlastního já."

Každý z lidí má možnost volby, koho vyznavačem se stane. Zda vyznavačem domnělé velikosti svého malého "já", nebo vyznavačem skutečné velikosti Božího "Já Jsem". A podle volného výběru tohoto našeho vnitřního nasměrování se pak zformuje celá naše osobnost, ale také venkovní poměry kolem nás. Zformují se buď do malosti pozemských poměrů vyznavačů vlastního "já", v jakých žijeme dnes, nebo do nádhery radostného a ušlechtilého tvoření vyznavačů velkého a vznešeného "Já Jsem", jaké vládnou v království nebeském.

Uctívání velkého a vznešeného Božího "Já Jsem" propůjčuje člověku velikost. Povznáší ho ke všem nádherným a ušlechtilým ideálům, které toto velké, vznešené "Já Jsem" zastřešuje.

Uctívání domnělé velikosti vlastního "já" naopak člověka sráží k nízkosti a je příčinou všeho zla, které lidé neváhají provést, jen aby v očích jiných a v očích našeho světa dosáhli těkavé iluze vlastní, pomyslné velikosti.

Co si zvolíme, to budeme mít, a tak se budeme mít! Buď si tedy jako jednotlivci, národy, nebo celé lidstvo zvolíme uctívání vlastního "já" a potom budeme nutně žít v tomu odpovídajících osobních, národních, nebo celosvětových poměrech.

Nebo si naopak, jako jednotlivci, národy, nebo celé lidstvo zvolíme uctívání velkého a vznešeného "Já Jsem", na základě čehož se pak nevyhnutelně začnou měnit naše osobní, národní i celosvětové poměry směrem ke spravedlnosti, lidskosti, vznešenosti a jiným, podobným vysokým ctnostem, které zcela přirozeně generuje uctívání velikosti a vznešenosti Božího "Já Jsem".

Vyberme si tedy a kvalita našich osobních poměrů, poměrů v našem národě i na celém světě se nám stane naší odměnou. Stane se nám odměnou v případě dobrého výběru a trestem v případě nesprávného výběru. Stane se nám totiž vždy jen dokonalým odrazem hodnoty a kvality naší životní orientace, kterou jsme si svobodně vybrali.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š


11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1


© 2005 – 2020 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.