Diskuze Jak vysvětlit dítěti že jsme predátoři

Diskuze Jak vysvětlit dítěti že jsme predátoři

FiftyFifty, společenský magazín.
Diskuze Jak vysvětlit dítěti že jsme predátoři na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Diskuze Jak vysvětlit dítěti že jsme predátoři

FiftyFifty
Share

Jak vysvětlit dítěti že jsme predátoři


Vkládat příspěvky do diskuze mohou jen přihlášení uživatelé

image/svg+xml kalina :: 21.02.2009 13:44:42

Prosím o radu a trpělivost.
Když dojde k té události, že se u nás v kuchyni sejdou mol, moje máma a můj tříletý syn Igy, jen stěží neuslyším větu „pojď Igy, zabijeme mola“. Protože Igy už má tendence rozšiřovat zabíjení i na další živočišné druhy (zatím nepřešel řád bezobratlých) a protože mám obecně o chvilkách s babičkou romantičtější představy, zkusila jsem posledně pro mola zvednou palec. Máma mě ale uzemnila, že „snad nechci aby mi to tu všechno sežral“. No a to má pravdu, nechci. Ráda bych zdůraznila: nejsem ani přívrženec Džainismu ani vegetariánka, jenom jsem do toho zabíjení chtěla zasvětit syna později. Teď, když už se provalila naše pravá povaha, řeším zásadní otázku, jak synovi vysvětlit naše predátorství a jeho pravidla. Šlo by samozřejmě moly vyhubit z kuchyně před příjezdem babičky, zapomenout a ještě nějaký čas se tvářit, že žádné zabíjení neexistuje, ale když už u nás doma nenosí děti čáp (mé sestře hladil břicho a těšil se na „Vilíka“) a ani ježíšek už skoro žádné dárky nenosí, ale nakupujem je - nebo vyrábíme společně, byla by pohádka o „mase“ v katalogu dětských verzí úplně sama. Navíc syn je i tak každodenně konfrontován s polaritou našeho vztahu ke zvířatům. Nejen dělení na hodná a zlá zvířátka, které mi sice přijde logické, ale svým pragmatickým klíčem vyloženě nevýchovné – ti z nichž máme nějaký užitek jsou hodní – kráva, kočka, kůň, slepice, vlaštovka, žížala, včela, pavouk, beruška, a ti kteří nám nejdou na ruku jsou zlí – holub, potkan, moucha, mol, komár, vosa. Mnohem zmatečnější je to se zvířátky, která jsou v našem dětském věku hodná, myšky, krteček, mravenci ale v dospělosti je hubíme. I když za tuto schizofrenii jsem autorům pohádek vděčná, vnímám ji jako snahu o relativizaci dospělého světa. Vzpomněla jsme si nedávno na společný výlet s kamarádkou a jejím synem do Zoo. V pavilonu predátorů požíral za sklem malý tygřík nějaké méně štastné zvířátko a syn kamarádky se zeptal. „Mami co to jí?“ A maminka odpověděla: „To má oběd.“ Zasmála jsem se tomu eufemismu, ale hra pokračovala dál. „A co má na oběd?“ „No to mu přinesli ošetřovatelé“ „a co je to?“„maso“. Maso je dobrá odpověď tříletému dítěti, zní to skoro jako máslo a tak malé dítě se ještě nebude ptát „čí?“. Maso ale překvapivě zní neutrálně i dospělým. Ještě na škole nám jeden pedagog říkával, že ten kdo jí maso, by si měl alespoň jednou v životě nějaké zvíře zabít. Zní to logicky, ale moc se tím toho nezmění. Zabité maso a koupené maso, je vnímané odlišně. Jako kupující musím občas vzdorovat chlácholivému pocitu, že když už tam to maso jednou je, tak co s ním, nemůžu za to jak to dopadlo, jenom si je koupím. Ale jinak samozřejmě vím, že jako kupující jsem „objednatel“. Beze mě a mě podobných by v regálech žádné neleželo.
Pamatuju si dobře jak to probíhalo u nás doma, když jsem byla malá. Rodiče chovali králíky, ale otec je zabíjel velice nerad. V mezipauzách, kdy se k tomu nemohl odhodlat, protože mu jich bylo opravdu líto, chodila máma nakupovat k řezníkovi. A tam už bylo maso dost anonymní na to, aby ho někdo nelitoval. I pro otce, který tu zkušenost zabíjení měl. Vlastně byl vždycky rád, že „to“ za něj někdo udělal.
Já osobně jsem zvíře za účelem získání potravy nikdy nezabila. Jednou jsem na pionýrském táboře zašlápla myš a ještě dlouho potom na mě byli všichni naštvaní, „Jak můžu být taková“ Ačkoli jsem chápala, že nebylo potřeba ji zabíjet a dupnutí na hlavu také neladilo s etikou vraždění pomocí myší pastičky, říkala jsme si, no jo děcka z města. Na vsi se myši nezabíjeli až poté, co něco „provedli“, likvidovali se preventivně. A protože jsme to věděla, (sama jsem natahovala pastičky a chválila kočku když chytila myš) nedokázala jsem projevit nad svým činem dostatečnou lítost a po zbytek tábora jsem byla Brutální Nikyta.
Co se týče králíků, naši nechtěli, aby jsme se sestrou vůbec kdy byli přítomny jejich odpravám. Nicméně časem povolili, takže mám doteď v hlavě uložený obrazový záznam i se zvukovou stopou. Nejstrašidelněji působil pohled na některého z nich stočeného v hrnci. Stažený z kůže vypadal jako nahé miminko. Občas se mi to připomene jako obrazový flashback a není to příjemná vzpomínka.
Kolikrát mě s odstupem času pobaví vlastní výklad správného chování. Např. když syn urval hlavičku plyšovému zající hned jsem spustila „ No to přece nemůžeš myslet vážně, jak se to asi tomu zající líbí, takhle bez hlavičky, to už nikdy nedělej“ a pár minut na to jsem mu už na talíři krájela „masíčko“ k obědu.
Kamarád mi na to říkal, že to je předci jasné, zabíjení (zvířat) pro zábavu je špatné, pro potřebu je v pohodě. Kde je ale nějaká hranice mezi potřebou a potěšením, to nevím.
Dát si dvakrát týdně maso protože mi chutná a ze stejného důvodu vysočinu na rohlík, přece není žádná životní potřeba, miliony vegerarianů jsou důkazem, že se bez masa žít dá - ačkoli je otázkou, kolik vegetariánů by zeměkoule uživila. Jenže maso a masné výrobky spolu s koženými výrobky jsou jenom tou nejviditelnější a nejprůkaznější formou našeho predátorství. Musela bych přestat jíst i tvrdé sýry, neb jsou sířeny sířidly z telecích žaludků a potom začít kupovat výrobky označené králíčkem, abych měla jistotu že složení mého šamponu neokusilo žádné pokusné zvíře, no a potom doufat že neonemocním abych nemusela užívat žádné léky. V těchto místech už potravní řetězec zduřel do nečekaných rozměrů.
No a pak bych se z toho taky mohla zbláznit, protože na zvířatech nejsou testovány jen látky obsažené v lécích a v kosmetice, ale vlastně všechny chemické látky které přechází do okolního prostředí a je u nich potřeba vyloučit negativní vliv na člověka. Někdy si říkám že je to beznadějné, prostě jsme predátoři a co už s tím. Přece jen mám ale pocit, že jako ti co jsou nejvíš na špici, by jsme se mohli víc ovládat a z pozice těch „myslících“ s tím alespoň zkusit něco dělat. Mně osobně by zatím stačilo, umět synovi nějak rozumě vysvětlit, jak to s námi je. Chtěla bych v něm vzbudit alespoň základní mezidruhovou empatii, ale přitom ho nijak nestresovat, nedeformovat. Budu ráda když poradíte.


1


© 2005 – 2018 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.